Dějiny Ruska

Předmluva Památce českého historika Jana Slavíka

Strana 2

DĚJINY RUSKA

Strana 3

Předmluva

Strana 4

DĚJINY RUSKA

DĚJINY STÁTŮ

Strana 5

Předmluva

DĚJINY

RUSKA Milan Švankmajer, Václav Veber, Zdeněk Sládek, Vladislav Moulis

Strana 6

DĚJINY RUSKA Autoři jednotlivých částí: PhDr. Milan Švankmajer: Předmluva, oddíly I., II., III., (kapitoly 1.-20.) a závěrečný text Kam kráčíš, Rusko? doc. PhDr. Václav Veber, CSc.: oddíl III. (kapitoly 21.-24.), PhDr. Zdeněk Sládek, DrSc.: oddíl IV. (kapitoly 25.-29. a 34.-35.), PhDr. Vladislav Moulis, CSc.: oddíl IV. (kapitoly 30.-33.).

© Milan Švankmajer, Václav Veber, Zdeněk Sládek, Vladislav Moulis, Cover & Typo © Vladimír Vimr, 1995 Všechna práva vyhrazena

ISBN 80-7106-216-2 Strana 7

Předmluva

Předmluva Rada pro budoucnost vyplývá z minulosti. Seneca Dějiny jsou kniha, která nebude nikdy dopsána, alespoň pokud bude tato civilizace trvat. Pokud lidé budou lidmi, budou se znovu a znovu vracet ke své minulosti a budou si klást onu neodbytnou trojjedinou otázku - kdo jsme, odkud a kam jdeme? V tomto nikdy neustávajícím hledání pravdy o sobě a snaze zahlédnout cosi z budoucnosti světa, v němţ ţijeme, je historie nezastupitelná. Poznáváním dějin ostatních národŧ mŧţeme nejen lépe porozumět svým blízkým i vzdálenějším sousedŧm, ale zároveň lépe porozumíme sami sobě, neboť především takto mŧţeme poznávat své místo v tomto sobeckém i velkorysém, krvavém i humánním světě, plném nejen hořkosti a nenávisti, ale i snahy o vzájemné porozumění a slušnost. Rusko bylo jiţ od doby českého obrození, a zŧstává podnes, problémem naší společnosti. Český vztah k Rusku se vyvíjel od nekritického obdivu, nadějí a očekávání jeho pomoci v zápase o národní přeţití aţ po hluboké opovrţení, odpor a nenávist poté, kdy jsme na vlastní kŧţi zaţili sovětskou imperiální brutalitu a násilnictví. Emoce však nejsou nejlepším rádcem v ţivotě. Střízlivý rozum nám radí, ţe nikoli obdivu či nenávisti je nám třeba, ale poznání. Snad k němu poněkud přispěje tento stručný nástin dějin Ruska. Čtenář zde nenajde veškerá fakta, která by patřila do běţné příručky, neboť o to nám nešlo. Náš výklad si vyţádal soustředění pozornosti zejména na ty aspekty dějin Ruska, které ozřejmují především to, čeho Strana 8

DĚJINY RUSKA jsme svědky i současníky a co nás tak neblaze zasáhlo ve druhé polovině 20. století. Pro datování událostí do konce 19. století uţíváme tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře. Tam, kde je to z hlediska evropského, resp. světového kontextu třeba, uvádíme pro snadnější orientaci i dataci podle gregoriánského kalendáře. Gregoriánský kalendář byl v Rusku zaveden aţ v únoru 1918, zde jej však uţíváme pro všechna data jiţ od počátku 20. století (na coţ je také v textu i v poznámce k chronologické tabulce upozorněno).

Poznámka k 3. vydání Ve 2. vydání byly doplněny a rozšířeny zejména ty části textu, které se vztahují k období Kyjevské Rusi a k nejnovějšímu údobí ruských dějin. Ve 3. vydání je připojen přehled událostí v letech 1996-1998. Zároveň jsme v celé knize opravili některé chyby a přehlédnutí, jimţ jsme se v předchozích vydáních nedokázali vyhnout.

Strana 9

Poznámka k 3. vydání

I. KYJEVSKÁ RUS

Strana 10

KYJEVSKÁ RUS

1

KYJEV

Tušíme, ţe dějiny nezačínají teprve v době, o níţ máme první písemné zprávy. Jak a čím ţily generace předchozí, jaké byly jejich osudy, se však mŧţeme jen dohadovat, neboť archeologie mŧţe objevit jiţ jen jejich „němé“ a „mlčenlivé“ stopy, o nichţ často neumíme spolehlivě povědět, zda skutečně patří lidu, jehoţ osudy chceme poznávat. VÝCHODNÍ SLOVANÉ O pŧvodních sídlech Slovanŧ se podnes vedou spory. Někteří autoři je posunují k severním sklonŧm Karpat, jiní naopak blíţe k Velkopolsku. Na základě dosavadních archeologických nálezŧ však spíše převládá názor, ţe pravlast Slovanŧ je třeba hledat mezi Dvinou a Dněprem. Podle míst, kde se Slované (v antických pramenech Sklaveni, Antové, Veneti) usazují, lze říci, ţe byli jiţ po mnoho generací - asi pŧldruhého tisíciletí před n. l. - zemědělci. Usidlovali se především na úrodné černozemi, nezřídka tam, kam řeky při pravidelných jarních záplavách přinášely úrodné bahno. Přispívalo to k jisté sídelní stabilitě těch, kteří zde ţili. Ti ostatní, kterým nepomáhala řeka-ţivitelka, museli měnit svá obydlí, kdyţ pŧda přestala rodit. A tak jiţ v těchto počátcích tušíme rozdíly, které jsou ostatně osudem, štěstím i neštěstím lidí od dávné nepaměti po dnešek. Snad to byly tyto nerovné podmínky ţivota, snad i tlak Hunŧ a dalších kočovných kmenŧ přicházejících z jihovýchodu a východu, snad i populační exploze a nejspíše všechny tyto vlivy dohromady (mŧţeme se jen dohadovat), co pohnulo ve 4. a 5. století naše prapředky i Strana 11

KYJEV ostatní nárŧdky tehdejší Evropy k velkému pohybu, ke „stěhování národŧ“. A právě v této době a teprve tehdy mŧţeme začít rozlišovat jednotlivé slovanské větve. Ti, kteří zŧstali v pŧvodních sídlech na středním a horním toku Dněpru a jeho přítocích, vstupují do dějin jako Slované východní. V 6. -8. století ţil tento lid v poměrně úzkém pásu podél Dněpru od jeho středního toku aţ k ústí řeky Volchov. Je to zhruba tisíc kilometrŧ. Uţ jen proto netvořili a nemohli tvořit jednotný celek. Byla to vzájemně dosti vzdálená kmenová osídlení. Z pozdější doby je známo deset východoslovanských kmenŧ - Poljané, Drevljané, Volyňané (Dulebi-Volyňané), Severjané, Radimiči, Vjatiči, Kriviči, Poločané, Dregoviči a Slověné novgorodští. Nejstarší ruský letopis však zná kromě nich ještě Chorvaty, Uliče a Tiverce. Odhaduje se, ţe východní Slované ţili v 7. století n. l. na území velkém asi 600 000 km2 a stěţí jich bylo více neţ 700-800 000. Ţili v „bídných chýších, roztroušeni daleko od sebe, proměňujíce všichni místa svého bydliště“ (Prokopios). Základním typem jejich příbytku byla polozemnice, chatrč zapuštěná zhruba metr pod úroveň terénu s ohništěm. Kromě pěstování pšenice, ţita, prosa, lnu a dalších plodin a chovu domácího dobytka byl významným zdrojem jejich obţivy sběr lesních plodŧ, lov zvěře a ryb. Dněpr, který tvořil osu tohoto východoslovanského osídlení, byl v té době jiţ významnou obchodní tepnou spojující Balt s Černým mořem. Na této cestě „z Varjag do Řecka“ (iz Varjag v Greki) vznikaly obchodní osady, v nichţ se mísí příslušníci rŧzných kmenŧ a usazují se zde i cizinci. Nejvýznamnějšími osadami byly Novgorod na území Slověnŧ, Smolensk (Kriviči), Černigov (Severjané) a Kyjev (Poljané).

Strana 12

KYJEVSKÁ RUS Pohanské nebe východních Slovanŧ bylo zaplněno mnoha bohy a podbohy. Mnozí z nich se připomínají i u nás. Jistě proto, ţe počátky jejich kultu sahají hluboko do doby, která předcházela rozchodu jednotlivých slovanských větví. Hlavním bohem byl hromovládný Perun, jehoţ dřevěná socha stála ještě v roce 988 v Kyjevě na ostrohu nad Dněprem. Veliký kníţe Vladimír jej dal sice přivázat ke koňskému ohonu, dovláčet k řece a svrhnout do Dněpru, ale víra v jeho moc přeţívala u východních Slovanŧ ještě dlouho poté. Jakýmsi bohem-ďáblem byl Černobog, zobrazovaný zpravidla jako lev. Vedle mocného Peruna byl uctíván Daţbog, bŧh slunce, a ovšem i Chors či Veles, bŧh bohatství a stád. Bohem větru byl Stribog, bohem nebe Svarog a řada dalších, ale Radegast a Svantovít, které známe u nás a u pobaltských Slovanŧ, se u východních Slovanŧ nepřipomínají. Naopak jsou u východních Slovanŧ doloţena tři ţenská boţstva velká matka země (Makoš) a dvě niţší bohyně - Lada (tu znalo i české pohanství) a její dcera Lelja. U východních Slovanŧ jsou také známy lidské oběti pohanským bohŧm. Pohanští Slované věřili, ţe ţivot pokračuje i po smrti a u velmoţŧ bylo zvykem, ţe ţena byla pohřbena spolu se svým muţem. Tento děsivý obřad u východních Slovanŧ viděl v roce 922 arabský cestovatel Ibn Fadlán. Snad jediné, co poněkud tlumilo hrŧzu tohoto obřadu, bylo to, ţe ţena byla nejprve omámena jakýmsi silným nápojem, pak jí „smrt-bába“ zlomila vaz a teprve potom byla uloţena do hrobu spolu se svým muţem. U starých Slovanŧ bylo mnohoţenství zvykovým právem. Při smrti muţe se však nezabíjely všechny jeho manţelky, ale jen ta, která „byla vybrána“. K dávným pohanským zvykŧm východních Slovanŧ, z nichţ se některé udrţely aţ do 16. -17. století, patřilo i zabíjení dětí, které při narození měly nějakou vadu, a zabíjení starých a těţce nemocných. Strana 13

KYJEV Nebyla to jen barbarská krutost, ale především dŧsledek toho, ţe i zdraví a silní ţili mnohdy sami na pokraji smrti hladem. Zabíjení starých lidí nebylo projevem neúcty k předkŧm. Byli naopak uctíváni, aby chránili domovy a nepŧsobili zlo. Jejich sošky - „dědky“ (penáty) - nosily rodiny do nových sídel s sebou. Ostatně víme, ţe i náš bájný praotec Čech vystoupil prý na Říp s „dědky“ na ramenou. PŘÍCHOD VARJAGŮ V tomto východoslovanském kmenovém společenství se objevují skandinávští Normani (Severní lidé), u východních Slovanŧ známí jako Varjagové. Jak a kdy přišli, je skryto v hlubinách nepaměti. Bezpečně víme jen to, ţe ve druhé polovině 9. století ovládli Novgorod a odtud pak další osady podél Dněpru aţ po Kyjev. „Naše země je veliká a bohatá, ale pořádku v ní není: jděte k nám panovat a vládněte nám“ - tak psali prý podle nejstaršího letopisce v roce 862 novgorodští Slověné a Kriviči Normanŧm-Varjagŧm. Ve skutečnosti to bylo zřejmě jinak. Normani byli od 9. aţ po 11. století postrachem téměř celé Evropy. Dokonce ovládli i část Francie, jíţ dali své jméno (Normandie), ohroţovali Paříţ a dobyli Anglii (1066). Normani byli ve své době skutečnými pány moří. V 10. století se Baltu říkalo Varjaţské moře a Černé (Pontské) moře bylo známo jako moře Ruské, neboť Varjagŧm, kteří pronikli od Baltu do východoslovanské oblasti v Podněpří, se říkalo Rusové (Ruotsi); snad proto, ţe pocházeli ze švédského kmene Rossŧ. Kyjevonovgorodská Rus je tedy ve svém pŧvodním významu zemí, kterou ovládli normanští Rossové (Rusové), kteří s dnešními Rusy mají společné jen jméno. Tito normanští Rusové Slovany nebyli. A k východním Slovanŧm nepřišli proto, ţe „byli pozváni“. Byli to válečníci a dobyvatelé a nebylo třeba je „zvát“. Přišli sami.

Strana 14

KYJEVSKÁ RUS Vlastní počátek příběhu o příchodu Varjagŧ, který dávný letopisec vztahuje k roku 862, souvisí zřejmě především s obchodem. Normani totiţ nebyli pouze dobyvateli. Byli i zdatnými obchodníky - v tom smyslu, v jakém je třeba tehdejšímu kontinentálnímu obchodu rozumět. Obchodní karavany té doby bychom si měli představit jako velké, ozbrojené obchodní výpravy, které nezřídka nebylo moţno odlišit od vojenských výprav či nájezdŧ, jejichţ cílem nebyl nutně pouze obchod. Tehdejší obchodníci byli zároveň zkušenými válečníky. Anebo řečeno jinak - dálkový obchod napříč kontinentem ovládali především bojovníci. A těmi byli v té době Normani. Na svých dalekých obchodních výpravách ze Skandinávie do Byzance poznávali nejen krajinu, ale i místní poměry. Jako zkušení válečníci snadno rozpoznali, ţe ve slovanských obchodních osadách na horním a středním toku Dněpru - po němţ se plavili k Černému moři a odtud dál do Středomoří nemusí jen směňovat koţešiny, med a vosk, ale také, ţe je lze ovládnout. A tak se normanský náčelník Rjurik (Hrörekr) zmocnil v roce 862 Novgorodu a vyslal ke Kyjevu své druţiníky Askolda (slovanská podoba jména Hörskuld) a Dira (Dyri), aby ovládli Kyjev. Příchod Normanŧ nebyl jistě tak idylický, jak jej o dvě století později popsal učený Strana 15

KYJEV kyjevský mnich Nestor. Východní Slované se stali někdy ve druhé polovině 9. století obětí vpádu a byli Normany-Rossy (Rusy) ovládnuti. Raně feudální východoslovanský stát, jehoţ zárodky se nepochybně utvářely ještě před příchodem Rossŧ-Rusŧ, tak vstupuje do dějin pod jejich jménem - Rus. Byl to stát, jehoţ nejvyšší vládnoucí vrstvu tvořili cizinci. Ti se však v dalších generacích asimilovali a splynuli s novým prostředím. Pŧvodní Rus-cizinec se stal Rusem-Slovanem. A prvním kníţetem a zakladatelem dynastie, která pak vládla na Rusi aţ do konce 16. století, se stal varjaţský bojovník Rjurik. Odtud se zrodila tzv. normanská teorie, podle níţ si prý východní Slované nebyli schopni sami vytvořit svŧj stát a museli proto pozvat cizince. Na této teorii není udivující, ţe vznikla, ale ţe se podnes u některých autorŧ setkáváme s bezelstným převyprávěním tohoto dávného letopiscova podání. NESTORŮV LETOPIS Učený mnich Kyjevo pečerského kláštera Nestor, předpokládaný autor nejstaršího ruského letopisu Pověsti dávných časŧ (Povesť vremennych let), končí svoji kroniku záznamem k roku 1113, kdy asi zemřel.

Strana 16

KYJEVSKÁ RUS První a hlavní otázkou pro Nestora je - „odkud jest, počala země ruská“. Pravlast Slovanŧ byla podle něho v Podunají, odkud se začali rozcházet na rŧzné strany. Rusové šli prý od Dunaje k úpatí Karpat a odtud k Dněpru. Zde se pak Kij z kmene Poljanŧ usadil se svými bratry Ščekem a Chorivem a na třech pahorcích nad Dněprem zaloţili město, nazvané podle nejstaršího z nich. K počátkŧm Kyjeva se váţe legenda o bájném kováři Kuzmovi, který prý přemohl ještěra (velikou zmiji) a vyoral s ním kolem Kyjeva veliký val. Tu pověst známe v jiné podobě i u nás. Zmije a čert jsou totiţ ve staroslovanských mýtech tímtéţ boţstvem - Černobogem. Kdyţ proto sv. Prokop zapřáhl podle pověsti čerta do pluhu a vyoral s ním hluboký příkop, jednalo se o tutéţ sílu temnot, s níţ oral bájný kovář Kuzma. Nestorŧv letopis je - vedle Ruské pravdy a Slova o pluku Igorově (o jehoţ pravosti jsou však vyslovovány váţné pochybnosti) - téměř výlučným pramenem zpráv o počátcích Kyjevské Rusi. Vypráví o jejích kníţatech, bojích s Byzancí a divokými Pečeněhy ţijícími při dolním toku Dněpru, i o pokřestění Kyjevské Rusi a je i dokladem jejích stykŧ a vztahŧ s ostatní Evropou. Nestor zapisuje např. i zprávu o smrti českého kníţete Václava, který byl uctíván v Kyjevské Rusi jako světec - stejně jako byli tehdy u nás uctíváni ruští svatí Boris a Gleb. PRVNÍ KNÍŽATA Řekli jsme, ţe Varjagové-Rusové byli nejen válečníky, ale i zdatnými obchodníky. A zŧstali jimi i dlouho poté, co se ve druhé polovině 9. století zmocnili východoslovanských obchodních osad-měst od Ilmenského jezera na severu aţ po Kyjev na středním toku Dněpru. Toto jejich dvojjediné zaměření (bojovníci-obchodníci) výrazně ovlivnilo první dvě století historie Kyjevonovgorodské Rusi. Strana 17

KYJEV Varjaţská kníţata 9.-10. století - první Rjurikovci Oleg (879-912), Igor (912-945), Svjatoslav (945-972), Jaropolk (972-980) a sv. Vladimír (980-1015) - opírali svoji moc o - opět téměř výlučně varjaţskou - druţinu, z níţ se postupně vyčlenili „kníţecí muţi“ (bojaři), tvořící uţší radu kníţete. Ostatní jsou pak „menší lidé“, kníţecí čeleď. Mezi velmoţe obklopující kníţete postupně pronikají i starcy gradskije, vojvodové měst, z nichţ také mnozí byli Varjagy. Zde bychom měli říci, ţe vojvoda nebyl v tehdejším dobovém významu vojenský velitel, ale ten, kdo vedl, stál v čele lidu (voje). Prvním zájmem kníţete a jeho druţiny bylo „ţivení se“ (dnes bychom řekli vybírání daní). Trvalo zpravidla od listopadu do dubna, kdy kníţe „chodil“ se svými bojovníky „po lidech“ (tzv. poljudje). Na těchto výpravách doprovázela kníţete i jeho manţelka (nejeden kníţecí potomek se narodil právě zde). Kníţecí druţina postupně

Strana 18

KYJEVSKÁ RUS obcházela vsi a města a vybírala daň, které se říkalo mir (snad proto, ţe ten kdo nezaplatil, neţil s kníţetem v pokoji a míru). Peníze - vedle mincí, raţených v Kyjevě od konce 10. století, to byly i stříbrné arabské dirhamy, získávané od cizích kupcŧ - byly velmi vzácné a tak se daň vybírala především v koţešinách, medu, vosku a obilí a ovšem i v hoštění kníţete a jeho druţiny. Při zmínce o penězích dodejme, ţe tehdy (i mnohem později - např. v Kazani aţ do 18. století) byly souběţně s mincí přijímány i koţené - přesněji koţešinové - peníze (veverky, kuny, lišky ad.), jejichţ „kurs“ vŧči stříbrným mincím byl více méně stabilní. Naturální daň sbíraná po celou zimu, se z jara - kdyţ se Dněpr „otevřel“ (odpluly ledy) - vezla na lodicích, které se u Kyjeva postupně spojovaly ve velikou karavanu. Tyto lodice - odnodrevki (monoxyly) - známe i u nás. Byly tesány z jednoho kusu kmene a lze je spatřit mezi archeologickými nálezy velkomoravského sídliště v Mikulčicích. Větší z nich uvezly i tunu nákladu. V červnu kaţdého roku se pak toto loďstvo vydávalo na strastiplnou a nebezpečnou plavbu po proudu mohutného Dněpru, jehoţ vody se v „mírné“ části jeho toku valí rychlostí 25 sáhŧ (přes 40 m) za minutu. Na dolním toku však řeka, řítící se šestinásobnou rychlostí úzkým korytem, překonávala sedm skalnatých prahŧ, na nichţ se tvořily peřeje. U čtvrtého, nejnebezpečnějšího z nich, bylo třeba náklad a lodice přenést po břehu a spolu s nimi vést i otroky, kteří tvořili vedle koţešin hlavní poloţku „zboţí“ vezeného do Cařihradu. A právě v těchto místech čekali v záloze Pečeněhové, kočující po obou stranách dolního toku Dněpru a ţivící se přepadáváním karavan. Pečeněhové však nebyli jen hrozbou obchodu Kyjevské Rusi s Byzancí. Přepadávali a pustošili i osady a městečka kyjevských kníţat. Boje s Pečeněhy byly proto - vedle sbírání daně a obchodu s Strana 19

KYJEV Byzancí - trvalou součástí historie Kyjevské Rusi a jejích prvních kníţat. Tento téměř nikdy neustávající a vyčerpávající zápas vedl k budování souvislého obranného valu s palisádou (častokolem) na hranicích Kyjevské Rusi s Pečeněhy. O tomto valu se dochovaly bezpečné zprávy, neboť v roce 1008 doprovázel k bráně v tomto valu velký kníţe sv. Vladimír biskupa-misionáře Bruna, který šel hlásat Pečeněhŧm křesťanství. Kníţe se tehdy marně snaţil Bruna přesvědčit, aby k divokým Pečeněhŧm nechodil. Bruno se nedal odradit. Jeho misie však neskončila tragicky, jak všichni - a snad i on sám - předpokládali. Unikl mučednické smrti a obrátil na víru 30 pohanŧ. Neustálé vpády Pečeněhŧ vyčerpávaly síly Kyjevské Rusi. Obranný val proti Pečeněhŧm byl sice znovu a znovu rozšiřován a upevňován, ale nájezdy kočovníkŧ nemohl zastavit. Jejich neustálá hrozba byla nakonec odvrácena roku 1036 velkým kníţetem Jaroslavem Moudrým (1019-1054), kdy kyjevské vojsko překročilo obranný val a Pečeněhové utrpěli těţkou poráţku, z níţ se jiţ nevzpamatovali. Uvidíme, ţe krátce poté se však ve stepích mezi dolním tokem Dněpru a Donem objevil nový - mnohem hrozivější - nepřítel, Polovci (Kumáni). POKŘESTĚNÍ RUSI Nejvýznamnější událostí v ţivotě Kyjevonovgorodské Rusi za vlády prvních Rjurikovcŧ bylo přijetí křesťanství v roce 988 za vlády velkého kyjevského kníţete Vladimíra. Ten byl pak pravoslavnou církví prohlášen za svatého, přestoţe měl ke svatosti dosti daleko (trŧnu se zmocnil po zavraţdění svého bratra a - jak praví letopisec drţel si dva harémy, v nichţ bylo na 500 ţen). Zřejmě bychom se velmi vzdálili ţivotu té doby, kdybychom předpokládali, ţe pokřestění Rusi se týkalo skutečně celé země. Ještě Strana 20

KYJEVSKÁ RUS ve 13. století jsou známy v severovýchodní Rusi oblasti, kde přeţívalo pohanské náboţenství a jeho výrazné pozŧstatky lze pozorovat i ve stoletích následujících. Víra v křesťanského boha se zpočátku omezovala především na kníţete, jeho druţinu a nepočetnou horní vrstvu městského obyvatelstva. V tomto prostředí nebylo koncem 10. století křesťanství tak zcela neznámé a cizí. Mnozí kníţecí druţiníci - Varjagové - byli křesťany a křesťankou byla i matka Vladimírova otce, kněţna Olga. A v Kyjevě v téţe době, kdy na posvátném pahorku nad městem ještě stál idol vševládného Peruna - se nacházely jiţ i křesťanské svatyně. O přijetí nové víry a jejím dŧrazném prosazování (kníţe Vladimír přímo řekl - podle letopiscova podání - ţe ten, kdo nepřijme křest mu „nebude přítelem“) rozhodly však dŧvody jiné. Svět, s nímţ Kyjevská Rus obchodovala a zároveň se i stýkala, potýkala i střetávala, byl převáţně křesťanský. A neustále připomínal východním „barbarŧm“ svoji kulturní a civilizační nadřazenost. Kyjevská Rus, přestoţe byla ve své době největší evropskou zemí, zŧstávala tak na okraji a v mnohém směru i mimo dění tehdejší Evropy. Přijetí křesťanství nebylo proto ani tolik otázkou přitaţlivosti nové víry, jako spíše příkazem rozumu, který nutil kyjevského kníţete k překročení hradby, která jej oddělovala od světa, s nímţ byla tehdejší Rus spjata řadou společných zájmŧ, dohod i konfliktŧ. Pro Kyjevskou Rus byla hlavním představitelem tohoto světa Byzanc. Vyprávění dávného letopisce o tom, jak se kníţe Vladimír rozhodoval, zda přijmout víru v Mohameda, judaismus, západní katolicismus či křesťanství z Byzance, je sice pěkné, ale stěţí je něčím více neţ dobovým vyprávěním. Kyjevský kníţe se nemohl rozhodovat. Nebylo o čem. Téměř všechny cesty z Kyjevské Rusi vedly do Byzance. Strana 21

KYJEV Ostatně to bylo předurčeno i geograficky. Dněpr směřoval k Černému moři a ţádná z velkých řek - hlavních komunikací tehdejší doby nevedla z Kyjevské Rusi na západ. Bezprostředním podnětem k přijetí křesťanství byl záměr velkého kníţete Vladimíra získat za manţelku princeznu Annu, sestru byzantského císaře Basilea II., a tím posílit své postavení i prestiţ. Byzanc, zmítaná tehdy vnitřními zápasy, v nichţ císař potřeboval vojenskou pomoc kyjevského kníţete, nakonec po velkém váhání (a Vladimírově taţení do byzantských drţav na Krymu) souhlasila. Císař si však vymínil, ţe Vladimír musí přijmout křest, neboť byzantská princezna se nemohla stát manţelkou pohanského „barbara“. Vladimír - i se svou druţinou - tuto podmínku přijal, pomohl svým vojskem Basileovi udrţet se na trŧnu a Anna se stala jeho manţelkou. Kníţe pak osvědčil své křesťanství příkazem, aby se i všichni Kyjevané dali pokřtít. Dřevěný idol Peruna se stříbrnou hlavou, vévodící do té doby Kyjevu, dal Vladimír přivázat ke koňskému ocasu, dovláčet k řece a svrhnout do Dněpru. A protoţe se pohanský bŧh nechtěl sám potopit, přivázali k němu těţký kámen, aby mu pomohli. Přijetím křesťanství se Kyjevská Rus výrazně přiblíţila ostatní Evropě i tím, ţe nová víra byla provázena pronikáním písma a kniţní kultury. Podíl na tom měli i Metodějovi ţáci, kteří po jeho smrti prchali z Velké Moravy před vpádem Maďarŧ. Někteří z nich našli útočiště v Kyjevské Rusi. Přišli sem dlouho předtím, neţ se křesťanství stalo oficiálním náboţenstvím a přinesli s sebou i staroslověnské církevní texty a snad i Metodějŧv překlad bible. RUSKÁ PRAVDA Podobně jako Kosmas ve své „Kronice české“ zaznamenává i Nestor především historii kníţat. Prosté starosti i zpŧsob ţivota lidu proniká do zápisu letopisce jen okrajově a zpravidla nahodile. Strana 22

KYJEVSKÁ RUS Tím spíše vyniká význam nejstaršího ruského svodu zákonŧ - Ruské pravdy. Pro poznání ţivota Kyjevské Rusi je to pramen skutečně výjimečný. Zachycuje totiţ ve své nejstarší, tzv. krátké redakci (první zpráva o ní je z roku 1016, z doby vlády velkého kníţete Jaroslava Moudrého) stav krátce po přijetí křesťanství. Byla to doba, kdy se ještě výrazně uplatňovalo staré zvykové právo, které představuje podstatnou součást tohoto kodexu. Jeho předobrazem a vzorem byl byzantský církevní zákoník Nomokánon. Prvním překvapením, které zaţijeme při čtení Ruské pravdy je zjištění, ţe téměř nezná trest smrti. Pro 11. století bychom očekávali, ţe nebude méně kruté, neţ pozdější vrcholný středověk, který v podstatě znal jen bití knutou, zmrzačení (trhání nozder, useknutí ruky, vypalování znamení apod.) a smrt. Avšak Ruská pravda v zásadě nezná nejen trest smrti, ale jen výjimečně kodifikuje tělesné tresty vŧbec. Připouští je zpravidla jen tam, kde je nařizovala její byzantská předloha. Téměř všechny tresty jsou peněţní, přičemţ se připouštěl (bez výslovného souhlasu Jaroslavovy pravdy) i souboj ţalobce a ţalovaného o pravdu ve sporu. Bylo to nepochybně dávné pohanské zvykové právo (tzv. pole), které se v Rusku udrţelo aţ do počátku 16. století. Spor však mohl být rozhodnut i „boţím soudem“. Obţalovaný musel vzít do ruky rozţhavené ţelezo, nebo vybrat z vařící vody kruh. Strana 23

KYJEV Poté soudce ruku obvázal a zapečetil. Kdyţ po třech dnech nebyla na ruce jizva nebo jiný příznak poškození, obţalovaný byl osvobozen. Ruská pravda ovšem postihuje jednotlivé přečiny a zločiny (tvrději neţ vraţda je postihováno ukradení koně a ţhářství), ale výši pokuty jako základního trestu - diferencuje podle sociálního postavení postiţeného. Za zabití, zranění nebo zneuctění „kníţecího muţe“ (druţiníka), bohatého kupce nebo bojara (vlastníka pŧdy a nevolníkŧ) byly sazby nejvyšší. Druhou sociální skupinu tvořili smerdové (svobodní rolníci), nájemci a další „prostí lidé“ a nejníţe stáli ti, kdo neplatili daně - „cholopi“ (lidé závislí, nevolníci, otroci). Podle Ruské pravdy pán, který zabil svého „cholopa“, podléhal (peněţnímu) trestu. O téměř čtyři století později však jiţ tzv. Dvinský kodex z roku 1397 říká, ţe pán, který „hříšně udeří“ svého poddaného a ten od toho zemře, nepodléhá trestu. V tomto rozdílu snadno rozpoznáme vzdálenost, která oddělovala Kyjevskou Rus od doby vrcholného ruského středověku. Nepochybně zajímavá a pro naši dobu inspirující byla v Pravdě kníţete Jaroslava zásada, ţe zloděj platil dvojnásobek i trojnásobek ceny toho, co ukradl. Zaznamenejme ještě, ţe zákoník kníţete Jaroslava trestá ţenu, která bije svého muţe (o opačném případě mlčí), ale zároveň nařizuje, ţe pán, který násilně zneuctí nevolnou ţenu, musí ji propustit na svobodu a má-li s ní děti, pak ona i tyto děti jsou po jeho smrti svobodné. K dávným zvykovým právŧm, které Ruská pravda převzala a kodifikovala, patřilo unesení ţeny. Ve smyslu Nomokánonu to byl zločin, ale Jaroslavŧv kodex přistupuje k této otázce mírněji. Unesení nebylo trestáno, pokud k němu došlo se souhlasem unesené (ve většině případŧ tomu tak jistě bylo) a únos skončil svatbou. Strana 24

KYJEVSKÁ RUS Ruskou pravdu - která je do značné míry jakýmsi ceníkem stanovícím výši peněţních trestŧ - stihl ovšem osud všech podobných dokumentŧ. Zatímco v 11. století představovala „hřivna peněz“ - v níţ se určovala výše pokut - stěţí více neţ 100 g stříbra, ve 12. století váţila ruská hřivna zhruba jiţ jen polovinu (a její váha dále klesala). V pozdějších redakcích Jaroslavovy pravdy se setkáváme s tím, ţe sazby postupně rostou na dvoj- i vícenásobek (přestoţe se ve skutečnosti neměnily). Měli bychom tu ještě uvést, ţe Ruská pravda upravovala i lichvu. Na počátku 11. století bylo obvyklé, ţe se z pŧjčky smělo brát 50 % úroku za rok, avšak jen po dva roky. Poté byla pŧjčka bezúročná. Na počátku čtyřicátých let 20. století napsal ruský publicista (v emigraci) A. K. Tolstoj, ţe „jsou dvě Rusi. První - Kyjevská Rus, má své kořeny ve světové a evropské kultuře... a je ještě druhá Rus Moskevská. Rus pralesŧ, mongolská, divoká...“ Je tu ve zkratce naznačen propastný rozdíl mezi kyjevským a moskevským obdobím ruských dějin. Ruská pravda velkého kníţete Jaroslava je bezděčným, ale zároveň i velmi výmluvným svědectvím toho, čím a jak se lišila Kyjevská Rus od pozdějšího Moskevského státu. ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ Vláda kníţete Jaroslava Moudrého (1019-1054), za něhoţ byla sestavena Ruská pravda, byla vrcholem, „zlatým věkem“ v nedlouhé historii Kyjevské Rusi. V jeho době skutečně „všechny cesty vedly do Kyjeva“. Velký kyjevský kníţe byl uznávanou a respektovanou hlavou celé Rusi, od Velikého Novgorodu po Kyjev. Pečeněhové utrpěli (1036) drtivou poráţku, obchod s Byzancí kvetl a zboţný kníţe dával stavět skvělé křesťanské svatyně, z nichţ chrám sv. Sofie podnes vévodí jeho sídlu, Kyjevu. Přesto se však jiţ nad Kyjevskou Strana 25

KYJEV Rusí té doby stahovala mračna, která nakonec zpŧsobila její neodvratný pád. Především je třeba povědět, ţe Kyjevská Rus nebyla centralizovaným státem, ale jakýmsi svazem více méně samostatných zemí, které postupně ovládly jednotlivé - vzájemně soupeřící - větve Rjurikova rodu. Jejich hlavním zájmem bylo vymanit se z moci velkého kyjevského kníţete. Ten byl spíše hlavou rodu rjurikovských kníţat neţ svrchovaným vládcem Kyjevské Rusi. Kníţata povaţovala zemi za svŧj společný majetek (či spíše kořist, kterou bránila a z níţ se „ţivila“) a velký kyjevský kníţe byl hlavou kolektivní kníţecí správy a ne svrchovaným vládcem tohoto společného dědictví. Nerozhodoval o tom, kdo bude vládnout v Perejaslavské, Černigovské, Smolenské, Polocké či Rostovské zemi a v jednotlivých částech těchto zemí. Po smrti kaţdého z kníţat nastal velký posun, neboť na jeho místo přešel (nebo měl přejít) jeho mladší bratr, který „uvolnil“ své kníţectví dalšímu mladšímu bratrovi atd. Kníţata tak přecházela z chudšího místa na výnosnější a na samotném vrcholu této pyramidy byl (nejbohatší) stolec velkého kyjevského kníţete. Ten nebyl dědičný, ale dostal se do drţení toho, kdo byl v rodu Rjurikovcŧ „v pořadí“. Spolu s rŧstem bohatství a sebevědomí kupcŧ a řemeslníkŧ vzrŧstal i význam měst a jejich shromáţdění (veče), která od poloviny 11. století významně zasahovala do volby „svého“ kníţete. Ten musel stále více brát ohled na stanoviska a poţadavky města. Nejinak tomu bylo i v Kyjevě. Pokud jde o vládní moc velkého kníţete byla tedy Kyjevská Rus velmi křehkým a nepevným státním celkem. Byl to jakýsi „svaz zemí“, jemuţ velký kníţe spíše předsedal, neţ vládl.

Strana 26

KYJEVSKÁ RUS

Strana 27

KYJEV Tato zvláštní struktura vládní moci však nebyla jedinou hrozbou, dávající tušit neodvratný rozpad Kyjevské Rusi. Další hrozbou, která se objevila krátce po smrti Jaroslava Moudrého na jiţní hranici Kyjevské Rusi, byli Polovci (Kumáni) kočující ve stepích mezi dolním tokem Dněpru a Donem. Zbytky Pečeněhŧ prchaly před nimi pod ochranu Kyjeva, který se s Polovci poprvé střetl v roce 1061. Na rozdíl od Pečeněhŧ se kyjevským kníţatŧm nepodařilo Polovce „pacifikovat“. Ti naopak ovládli dolní tok Dněpru a obchod Kyjevské Rusi s Byzancí se ve 12. století zcela zastavil. Kdysi lidnatý kraj na jih od Kyjeva pustl, obyvatelstvo prchalo před Polovci na západ, do Haliče, na Volyň, a na severovýchod, k hornímu toku Volhy. Kyjevká Rus se postupně vylidňovala. Spolu s neustávajícími nájezdy Polovcŧ přispívaly k jejímu zániku i vnitřní boje a zápasy početného zástupu potomkŧ Rjurikova rodu. Posledním velkým kníţetem, který si dokázal vynutit autoritu vládce celé země, byl vnuk Jaroslava Moudrého Vladimír Monomach (1113-1125). Po jeho smrti se Kyjevská Rus jako státní útvar s definitivní platností rozpadla. Ke krátké historii Kyjevské Rusi - Novgorodská Rus přeţívala dál - je třeba dodat, ţe nebyla ani ukrajinským, ani ruským nebo běloruským státem. Byl to společný raněfeudální státní útvar východních Slovanŧ, kteří se teprve od 13. století začínají etnicky diferencovat. V té době však jiţ Kyjevská Rus neexistovala.

Strana 28

KYJEVSKÁ RUS

2

CHÁN CHÁNŮ

Kdesi východně od dnešního Ulánbátaru v Mongolsku je podnes skryta hrobka, vedle které prý - pokud se objeví - budou hrobky egyptských faraónŧ vypadat dosti chudě a nuzně. Údajně leţí na dně řeky (snad je to řeka Onon), která byla na čas odvedena jinam a byla po vybudování hrobky znovu vrácena do svého řečiště. Zde byl spolu s obrovitým bohatstvím uloupeným v Pekingu, Buchaře, Samarkandu a dalších městech Číny, Persie a Indie pohřben po své smrti v roce 1227 Čingischán. Neleţí uprostřed svého bohatství sám. Jeho pohřební doprovod tvoří několik tisíc lidí, kteří hrobku budovali a viděli obrovité poklady, které sem byly svezeny. Proto museli zemřít. Ti, kdo je pobili a pohřbili s „velkým chánem“, pak museli zemřít také, neboť věděli, kde je hrobka. Byli pobiti dalšími vojáky, kteří jiţ sami místo Čingischánova pohřbu neznali. Tak prý se podnes podařilo utajit místo, po němţ mnozí i v naší době (aţ dosud marně) pátrají. VPÁD MONGOLŮ Vraťme se však zpět do doby počátku vzestupu Čingischánovy moci. Ve stepích dnešního severovýchodního Mongolska, při horním toku řeky Argun (Ergun He), jedné ze zdrojnic Amuru, se v 11. a 12. století začínají spojovat zdejší kočovné kmeny. Jedním z místních chánŧ se v roce 1182 stal tehdy třináctiletý Temüdţin, syn a nástupce chána Jesügeje-bagatura. Mladý Temüdţin sice přijal titul Čingis (Velký), ale o moc nad ostatními mongolskými chány musel svést zápas, o jehoţ krutosti Strana 29

CHÁN CHÁNŮ svědčí to, ţe kdyţ nakonec v letech 1201-1206 zlomil odpor svých soupeřŧ, dal je v 70 kotlích zaţiva uvařit. Spojené mongolské Čingischánovy kmeny překročily v roce 1211 Velkou čínskou zeď, ovládly 90 měst severní Číny a s velkým výkupným a kořistí se vrátily zpět. Krátce na to vpadli Mongolové znovu do Číny a v roce 1215 ovládli i sídlo „synŧ nebes“, Peking. Čingischán zde zanechal svého místodrţícího a obrátil se na západ. V té době měl jiţ mohutnou sílu - snad více neţ 300 000 bojovníkŧ. Proniká do Turkestánu, pustoší Afghánistán a obětí jeho výbojŧ se stává Střední Asie. Sídlo chorezmského šacha Muhammada II., Buchara, lehlo popelem. Mongolové ovládli Samarkand, Chivu, Čermeť a další středoasijská města. Během tří let zcela vyplenili kdysi kvetoucí kraje a šach Muhammad, prchající před dobyvateli, skončil nakonec všemi opuštěn na jednom z ostrovŧ v Kaspickém moři. Barbarská a divoká masa mongolských kočovníkŧ, sevřená tuhou vojenskou organizací do tümenŧ (po10 000 bojovnících) byla na Strana 30

KYJEVSKÁ RUS svých koních velmi pohyblivá. Jejich ţivlem bylo válčení. Neznali nic jiného neţ boj a naprostou oddanost velkému chánovi, jehoţ povaţovali za pozemské boţstvo. Čingischán ostatně vstoupil do dějin nejen jako velký dobyvatel a vojevŧdce, ale i jako vládce, který dokázal obratně vytvářet a pěstovat legendu o svém nadpřirozeném pŧvodu a schopnostech. Přesto však měla obrovitá Čingischánova říše pováţlivou slabinu, kterou si „pán světa“ (jak se sám tituloval) musel postupem doby uvědomit - jeho Mongolové dokázali sice ovládnout obrovité prostory od Číny po Kaspik a odtud k řece Indu, ale byli jen ničivou silou. Z bohatství kultury Číny, Střední Asie a Indie si uvědomovali jen kořist, které bylo moţno se zmocnit. Vše ostatní ničili a zpravidla ve svém týlu nenechávali poraţené protivníky a nebrali zajatce. Kvetoucí kraje se měnily v bezútěšnou poušť i proto, ţe mnohde vyvraţdili všechno obyvatelstvo, včetně starcŧ, ţen a dětí. Velký chán vládnoucí říši, jakou do té doby nepoznal svět, zřejmě pochopil, ţe je třeba zavést do správy impéria řád a upevnit jeho vnitřní soudrţnost. Proto svolává v roce 1223 své vojevŧdce a místodrţící do Buchary. Postup na západ se na čas zastavil. Avšak dříve neţ k tomu došlo, zaútočili Mongolové na Polovce, ţijící mezi dolním tokem Dněpru a Donem. Polovci nedokázali čelit obrovité síle Mongolŧ a mnozí prchali pod ochranu Kyjeva se vzkazem: „Nyní (Mongolové) dobyli naši zemi, zítra dobudou vaši.“ V květnu roku 1223 se scházejí v Kyjevě ruská kníţata a rozhodují, ţe je lépe zaútočit na Mongoly v zemi Polovcŧ neţ se jim bránit na vlastním území. A tak se soustřeďuje při ústí řeky Chortice na dolním toku Dněpru vojsko většiny kníţat, jemuţ velel dosud vţdy vítězný kníţe Mstislav Haličský.

Strana 31

CHÁN CHÁNŮ Ve střetnutí s předsunutým oddílem Mongolŧ dosáhla kníţata snadného vítězství. Podníceno tímto úspěchem se celé vojsko - k němuţ se připojili i Polovci - vydalo dál, vstříc dosud neznámému nepříteli. Po devíti dnech pochodu naráţejí kníţata na řece Kalce (poblíţ dnešního Mariuopolu) na hlavní síly Mongolŧ. Z asi čtyřicetitisícového vojska se zachránil jen kaţdý desátý. Mongolové zabili kaţdého, kdo jim padl do rukou. Pro tři zajatá kníţata vybrali smrt, která se stala součástí oslavy vítězné bitvy - byli zadušeni pod prkny, na nichţ při hostině seděli vítězové. Mstislav Haličský jako vojevŧdce tentokrát zcela selhal. V bitvě na řece Kalce bojovala ruská kníţata tak, jak byla aţ dosud zvyklá kaţdý sám na vlastní pěst. Bylo to první a na dlouhou dobu největší střetnutí s Mongoly, které předznamenalo a vlastně ve svých dŧsledcích na dvě a pŧl století rozhodlo o jejich nadvládě. V té době však osudový význam bitvy na řece Kalce nikdo ještě netušil. Mongolové, kteří po vítězné bitvě vyplenili oblast dolního Podněpří, se náhle stáhli zpět do středoasijských stepí, vzdálených přes 2 000 kilometrŧ. Víme, ţe je volal jejich velký chán. Na Rusi však převládlo přesvědčení, ţe Mongolové - tento „bič boţí“ - zmizeli stejně, jako se znenadání objevili („a nevíme odkud přišli a kam se poděli“, jak si zapsal tehdy ruský letopisec). Kyjevská Rus se vrátila ke sporŧm jednotlivých kníţat. Bojovní kočovníci z východu však záměr svého velkého chána proniknout dál na západ neopustili. Přestoţe se Čingischánova říše po jeho smrti rozdělila mezi jeho čtyři syny, zŧstávala velkým vojenským táborem, nyní jiţ etnicky značně heterogenním. Převládaly turkutské kmeny, jejichţ jazyk převzali i Mongolové (v turkutském jazyce Tataři).

Strana 32

KYJEVSKÁ RUS V roce 1237 vpadli Tataři pod vedením Bátúa na Rus, rozdělenou na mnoţství kníţecích údělŧ. U Voroněţe porazili spojené vojsko rjazaňského, muromského a pronského kníţete a ovládli Rjazaň. Krátce poté jim podlehl vladimirský kníţe a padla Moskva. V roce 1238 byla vypleněna Suzdal, Vladimir a další města severovýchodní Rusi a Tataři odtáhli s kořistí do svých ulusŧ. Jiţ v roce 1239 se však vracejí a pronikají dál na západ. Dobyli Perejaslavl Juţnyj, Černigov, Gluchov a v roce 1240 zpustošili Kyjev. Odtud pak táhli do Haliče, Polska a Slezska, kde u Lehnice v roce 1241 rozdrtili armádu slezského kníţete Jindřicha II. Poboţného. Poté se obracejí přes Moravu do Uher a odtud táhnou do Moldavska, Valašska a Sedmihradska. Poslední obětí jejich taţení do Evropy se v roce 1242 stalo Chorvatsko a Dalmácie. ZLATÁ HORDA Vpádu na Rus a taţení na západ v letech 1237-1242 se nezúčastnily všechny spojené mongolské síly, ale jen kmeny a kočovníci ţijící na území, které připadlo po Čingischánově smrti jeho nejstaršímu synu Dţučimu (ulus Dţuči). Ten však umírá v téţe době, kdy zemřel velký chán (1227), a tak se pánem tohoto mongolského ulusu stal jeho 19letý syn Bátú. Dědictví, jehoţ se Bátú ujal, bylo obrovité. Jeho součástí byl Chorezm - bohaté kraje na východ od Kaspiku - a dále celá západní Sibiř, Povolţské Bulharsko a rozsáhlé území Polovcŧ mezi Donem a Dněprem (Dešť-i-Kipčak). Další území, která určil Čingischán Dţučimu bylo však třeba teprve dobýt při expanzi směrem na západ. Víme jiţ, ţe toto taţení (1237-1242) skončilo podrobením celé Rusi. V polovině 13. století tak vznikl pod vládou Bátúa velký tatarský chanát, v ruských letopisech známý jako Zlatá Horda.

Strana 33

CHÁN CHÁNŮ Jejím hlavním městem byl Saraj-Bátú (na dolním toku Volhy, poblíţ Astrachaně). Sem se vrací v roce 1242 vítězný Bátú ze svého taţení a odtud vysílá baskaky, vojenské velitele vymáhající daně v dobytých územích. Pro Rusko začalo kruté období tatarské nadvlády. Zlatá Horda byla násilně vytvořeným a etnicky velmi pestrým konglomerátem kočovných kmenŧ a nárŧdkŧ i ekonomicky mnohem vyvinutějších oblastí. V Povolţském Bulharsku a v Chorezmu jiţ převládalo zemědělské osídlení. Vŧči těmto vyspělým oblastem představovali Tataři jen kořistnickou vládnoucí vrstvu stojící civilizačně daleko za nimi. Zvlášť zřetelně vynikal pak tento odstup mezi vládci a ovládanými na Rusi. Řečeno zkratkou A. S. Puškina: „Tataři se nepodobali Maurŧm. Kdyţ dobyli Rus, nedali jí ani algebru, ani Aristotela.“ Nepřišli ostatně nic dávat, ale brát. Zlatá Horda byla parazitující říší. Její bohatství nebylo dílem vlastního hospodářského rozvoje, ale bylo - kromě výhody vyplývající z ovládání Volhy jako významné tepny obchodu mezi Asií a Evropou - téměř výlučně zaloţeno na zcela jednostranné a bezohledné exploataci porobených zemí. Vybírání daní bylo také prvním a mnohdy hlavním zájmem chánŧ Zlaté Hordy. Do ruských kníţectví byli posláni „počitatelé“ (vyčislenniki), aby nikdo neunikl placení vychodu, tatarské daně. Osvobozena byla jen církev, jíţ bylo za to uloţeno „modlit se za chána“, který - ač sám pohan - byl zřejmě přesvědčen, ţe není radno postavit proti sobě „křesťanské šamany“, pravoslavné popy.

Strana 34

KYJEVSKÁ RUS V prvních čtyřech desetiletích po smrti Bátúa (1255) byla moc chánŧ Zlaté Hordy neotřesitelná. Jejich nominální závislost na velkém chánovi, vládci celé Mongolské říše který přesídlil do Pekingu a stal se čínským císařem postupně mizela. Za vlády chána Berkeho (1255-1266) bylo (poblíţ dnešního Volgogradu) postaveno nové hlavní město Zlaté Hordy, SarajBerke. „Zlatý věk“ Hordy vrcholil na přelomu 13. a 14. století za chána Jedigeje. Poté se začal přibliţovat její neodvratný rozpad. V chánské dynastii Dţučiŧ narŧstaly spory, které přerostly v letech 1360-1380 do vnitřního chaosu. V té době se na trŧnu vystřídalo 25 chánŧ (Horda měla tehdy nezřídka souběţně i dva či tři vzájemně soupeřící vládce). Velký moskevský kníţe Dimitrij Ivanovič (Donský), o němţ se ještě zmíníme, skutečně nemohl zvolit příhodnější okamţik pro své velké střetnutí s Tatary neţ právě dobu, kdy boje o moc v Hordě vrcholily (1380).

Strana 35

CHÁN CHÁNŮ Kdyţ se po roce 1380 za chána Tochtamyše (1380-1406) Horda na čas vzpamatovala z vnitřních zmatkŧ a z poráţky s Rusy, dopadl na ni další úder - vpád Timur-lenka (Tamerlána), který roku 1395 zpustošil Saraj-Berke tak dokonale, ţe toto kdysi velkolepé a bohaté sídlo chánŧ zcela zaniklo. Tamerlán odtrhl od Zlaté Hordy Chorezm a v polovině 15. století se osamostatnily Krymský chanát a Povolţské Bulharsko (Kazaňský chanát). Tento rozpad pokračoval vznikem Astrachaňského chanátu, Nogajské Hordy a Sibiřského chanátu. Koncem 15. století, kdy se z vlády chánŧ vymanil i Moskevský stát (1480), byla jiţ moc chánŧ Zlaté Hordy jen stínem odcházejícím z historické scény. Dvě a pŧl století tatarské nadvlády představuje ţivot dvanácti generací. Doba Kyjevské Rusi, kdy vládnoucí moc musela - zejména v posledním století svého trvání - přihlíţet k poţadavkŧm měst, byla v nenávratnu. Vláda kníţecího rodu Rjurikovcŧ byla vystřídána mocí, s níţ nebylo moţno se „dohodnout“. Mocí, která znala jen násilí. Ruská kníţata se stala vazaly chána Zlaté Hordy. Odváděla mu nejen daň, ale obracela se ve 13. a 14. století k němu jako k autoritě nejvyšší. Chán rozhodoval jejich vzájemné spory, uděloval hodnosti a krutě trestal ty, kdo upadli u něho v nemilost. A ruská kníţata se sama podílela na prosazování vŧle chánŧ. Například moskevský kníţe Ivan Kalita zpustošil v roce 1328 spolu s Tatary úděl odbojného tverského kníţete a dostal za tuto sluţbu od chána jarlyk (dekret) na titul velkého kníţete. Barbarské násilnictví se stalo normou vládní moci a přeţívalo pak v rŧzných podobách a projevech i dlouho poté, kdy se Zlatá Horda rozpadla. Snad nejzřetelněji to lze pozorovat v době vlády Ivana IV., který se sám nezřídka choval jako pravý tatarský chán.

Strana 36

KYJEVSKÁ RUS Vláda chánŧ Zlaté Hordy však neovlivnila jen základní politické představy moskevských velkých kníţat a později carŧ. Znamenala zároveň i násilné přerušení a zpřetrhání kulturních, politických i obchodních stykŧ Rusi s Evropou a její posun ze Západu na Východ. Kulturně i hospodářsky vyspělejší Rus byla na dlouho vrţena zpět a podrobena barbarské moci kočovných a polokočovných kmenŧ. Podmanění rozsáhlého území někdejší Kyjevské Rusi Mongoly a vazalská závislost Moskevské Rusi na nich v 13.-15. století ovlivnily osudy Ruska více, neţ si ve vzdálené Evropě mohli současníci těchto událostí uvědomit. My dnes, s výhodou odstupu řady století, mŧţeme bez větší obavy ze zkreslení říci, ţe Rusko, které se právě v té době evropskému civilizačnímu prostředí podstatně vzdálilo, svým bojem s Tatary zároveň zbrzdilo a zastavilo jejich další postup na západ. Lze jistě spekulovat o tom, jak by mohli uspět Čingischánovi potomci proti hradŧm a zbrojné moci evropských panovníkŧ, ale zŧstáváme tu jen u dohadŧ. Hlavní síly Mongolŧ střední Evropu nikdy neovládly. Nikoli nepodstatným dŧvodem byla jistě vzdálenost. Od centra moci mongolských chánŧ dělilo Evropu 5000 kilometrŧ. Nemělo by nám však uniknout ani to, ţe jejich hlavní nápor se vyčerpal v rozsáhlých oblastech Rusi. Právě zde utrpěli Tataři ve 14. století první těţké poráţky. Bylo by skutečně nespravedlivé, kdyby tento krutý dějinný úděl, který Rusi připadl, byl zapomínán a opomíjen.

Strana 37

PAN VELIKÝ NOVGOROD

3

PAN VELIKÝ NOVGOROD

Kyjevská Rus by měla být vlastně nazývána Kyjevskonovgorodskou Rusí. V jistém smyslu by však bylo přesnější mluvit o Kyjevské Rusi a Novgorodské Rusi. Byly to totiţ v mnohém sice se prolínající a přesto zároveň velmi odlišné celky. Ostatně Veliký Novgorod měl mnohem více vnitřních sil neţ Kyjevská Rus a bojoval o svoje přeţití ještě tři století po jejím rozpadu. Tato pozoruhodná městská republika, ovládající rozsáhlá území, sahající od Finského zálivu k pobřeţí Bílého moře, za Kamenný pás (tehdejší název Uralu), odtud aţ do dnešní centrální Rusi k Voloku Lamskému (dnes Volokolamsk) a dále ke svému „menšímu bratru“ Pskovu, představuje v dějinách Ruska historický pokus o zcela jiný systém společenský a vládní, neţ jaký se nakonec prosadil pod ţezlem moskevských panovníkŧ. Zatímco Kyjevská Rus přejímala rozhodující civilizační podněty z Byzance, pŧsobily ve Velikém Novgorodu a mnohem výrazněji se prosazovaly jeho obchodní i politické styky s evropským severem a západem. Moskva, kde se byzantské i evropské civilizační vlivy prolínaly, se vyvíjela jiţ jinak. Zároveň zde výrazně pŧsobily i mnohostranné mocenské, kulturní a obchodní kontakty s Asií. Novgorodská republika měla z těchto tří východoslovanských center k Evropě nejblíţe. Počátky Velikého Novgorodu se velmi podobají vzniku jiných velkých měst, například i Prahy. Někdy v prŧběhu 8. století vzniká po Strana 38

KYJEVSKÁ RUS obou stranách řeky Volchov, nedaleko od jejího ústí do Ilmenského jezera, několik obchodních osad, které pak spolu vytvářejí obchodní centrum, město. Tyto dávné osady byly základem pěti „koncŧ“ (částí, čtvrtí) Novgorodu - Slavenského, Něrevského, Ljudinova, Plotinského a Zagorodského (Gončarnogo). Stejně byla na pět částí rozdělena i větší část území ovládaného Novgorodem, přičemţ kaţdému „konci“ patřila jedna „pětina“. Obyvatelé kaţdého „konce“ tvořili vojenský oddíl (sotňu), dále organizovaný podle ulic. Kaţdý „konec“ měl své vlastní lidové shromáţdění - veče. Na vyzvánění zvonu se scházelo veče celého Novgorodu. Tento „večevoj zvon“ byl symbolem městských práv a svobod. Všichni znali jeho zvuk, zcela odlišný od zvonŧ katedrálního chrámu sv. Sofie (postaveného ve druhé polovině 11. století), který byl dalším symbolem Novgorodu - všechno, co patřilo městu, patřilo i sv. Sofii. Snad proto, aby kaţdé zcizení majetku Novgorodu bylo zároveň i svatokrádeţí. Zde, nedaleko od Sofijského chrámu, se po pŧl tisíciletí scházelo novgorodské veče, schvalovalo a odmítalo návrhy tzv. rady pánŧ, v níţ zasedali všichni stávající i bývalí nejvyšší volení úředníci města: biskup (i ten byl volen), velitel policie (tysjačnik) a starosta (posadnik). Ve skutečnosti vládlo však Novgorodské republice nikoli lidové veče, ale aristokracie, „lepší“ a „větší“ lidé. Rozhodující význam mělo bohatství. Jeho zdroje byly jednak v rozsáhlém drţení pŧdy, v dálkovém i vnitroruském obchodu a v neposlední řadě v rozsáhlé řemeslné výrobě Novgorodu. Krutý protipól přepychu a bohatství novgorodských bojarŧ, boháčŧ (ţityje ljudi) a kupcŧ tvořila masa městské chudiny (čornyje ljudi), Strana 39

PAN VELIKÝ NOVGOROD která se - zejména v posledních dvou stoletích trvání novgorodské republiky - stále častěji bouří. Novgorod se tak přes svoji osobitou a dobovou demokracii stává nejednou svědkem krvavých zápasŧ, jejichţ dějištěm byl zpravidla most přes řeku Volchov, kam byli shazováni protivníci i provinilci. Novgorodský soudní systém byl ve své době skutečně udivující. Nejenţe soudce (tiun) rozhodoval za účasti desetičlenné poroty, ale městský zákoník, tzv. Soudní listina, mu přímo ukládal: „Suďte všechny rovně, jak bojarina, tak bohatého i chudého člověka.“ Tento princip ovšem nebyl při hluboké sociální diferenciaci vţdy dodrţován, ale přesto to bylo cosi, čím se Novgorod zcela zásadně vzdaloval Kyjevské Rusi a ovšem ještě více Rusi Moskevské. Je třeba zaznamenat i další osobitou výlučnost Novgorodu. Jeho rozsáhlé obchodní styky si přímo vynucovaly gramotnost. Tomu odpovídá i zpráva o zřízení první školy na Rusi. Dal ji pro 300 ţákŧ zřídit v Novgorodě jiţ v 11. století kníţe Jaroslav Moudrý. Nebyla to však epizodická událost, neboť se - teprve v naší době - našly dŧkazy o tom, ţe nejen boháči a kupci, ale i řemeslníci a „menší“ lidé v Novgorodě byli gramotní. Do naší doby byla sice archeologicky prozkoumána jen dvě procenta území starého Novgorodu, ale přesto se našlo jiţ 753 listŧ, účtŧ, dopisŧ (dokonce i milostných), psaných na březové kŧře. Při neznalosti papíru bylo moţno psát jen na pergamenu. Ten však byl „malým lidem“ nedosaţitelný. A tak si stvrzovali své pŧjčky a dluhy, objednávali rŧzné předměty, stoly a truhlice a sjednávali schŧzky v listech z březové kŧry. Tento archeologický nález je svědectvím o tom, ţe gramotnost ve středověkém Novgorodu daleko překračovala vše, co je známo z Kyjeva a později z Moskvy.

Strana 40

KYJEVSKÁ RUS

I v tom se právem nazýval Novgorod Velikým. Avšak nejen v tom. Bylo to ve své době skutečně veliké město. Statistické údaje sice nejsou známy, ale kdyţ v roce 1211 byla část Novgorodu postiţena poţárem, shořelo 4300 dvorŧ. Vrcholnou dobou jeho rozkvětu bylo 11.-14. století. Tehdy si zřizují kupci z Gotlandu a němečtí kupci v Novgorodu své vlastní dvory (sklady zboţí) a stejně tak si novgorodští staví na ostrově Gotlandu svŧj kostel (a jistě i dvŧr, či dvory). Z Novgorodu plují tehdy koráby do Dánska a Lübecku a po Volze k Novgorodu plují lodě s indickým, perským a arabským zboţím, které pak směřuje dál na Balt a do Evropy. Ve 13. století měl Novgorod spolu se Pskovem a Smolenskem dohody s německou Hansou, obchodním spolkem 85 německých měst.

Strana 41

PAN VELIKÝ NOVGOROD Jiţ z tohoto letmého pohledu do ţivota Novgorodu je zřejmé, ţe byl vlastně v tehdejší Rusi zcela cizorodým elementem. Novgorod se od ostatní Rusi lišil i svým vztahem ke kníţecí moci. Zatímco jiná města byla neomezeně spravována kníţaty, dosazovanými zpravidla velkým kníţetem kyjevským a od 14. století moskevskými panovníky, trvali Novgorodci - „pyšní stoupenci svobody“ (N. Karamzin) - na svém právu uzavírat s kníţetem smlouvu (rjad), která jej odsuzovala do role nájemného náčelníka vojenské druţiny, určené pro obranu Novgorodské republiky. Kníţe nepředsedal „radě pánŧ“ a většinou k ní ani nebyl zván. Bez posadnika-starosty nesměl kníţe nic významného rozhodnout. Stručně řečeno kníţe mohl rozhodovat o všem, pokud to město (veče) schválilo. Historie Velikého Novgorodu je ovšem i historií konfliktŧ a bojŧ se sousedy na severu a severozápadě - se Švédy, Litvou a s řádem mečových rytířŧ. Ti nejenom stáli v cestě snahám novgorodské republiky o ovládnutí baltického pobřeţí, ale ohroţovali i její obchod s evropským západem. K nejvýznamnějším událostem tohoto vzájemného střetávání a soupeření došlo v polovině 13. století, kdy Novgorodu slouţil bojovný kníţe Alexandr (Něvský), který v čele novgorodského vojska porazil v roce 1240 při ústí řeky Něvy Švédy a v roce 1242 u Čudského jezera vojsko řádových rytířŧ. Další vývoj však ukázal, ţe hlavní hrozbou nezávislosti Novgorodu nebyli sousedé na severu a severozápadě. A Novgorod neohroţovali přímo ani Tataři, protoţe ti se k městu, chráněnému téměř neprostupnými baţinami, nikdy nedostali. Novgorod sice platil Tatarŧm daně, nikoli však přímo, ale prostřednictvím „hlavního výběrčího“ daní pro Hordu - velkého moskevského kníţete, který byl ve smyslu dávné tradice, jak se

Strana 42

KYJEVSKÁ RUS ustálila jiţ v dobách Kyjevské Rusi, zároveň kníţetem Novgorodu a jmenoval zde svého zástupce (zpravidla svého syna). Tato zpočátku velmi volná závislost na Moskvě měla pro Novgorod podstatný význam, neboť jej chránila před nájezdy Tatarŧ. Novgorod byl však na Moskevské Rusi závislý i jinak. Jeho vlastní zemědělská produkce byla velmi malá a většinu obilí musel dováţet z centrální Rusi. Kaţdý konflikt s Moskvou hrozil hladem, protoţe velký kníţe mohl zakázat dovoz obilí a zastavit vozy jedoucí do Novgorodu. Spolu s tím, jak se rozšiřovalo území moskevských kníţat a rostla jejich moc a sebevědomí, utuţovala se postupně i závislost Novgorodu na Moskvě. Od časŧ Ivana Kality (1328-1340) jiţ neměli Novgorodci svá kníţata, ale museli přijímat náměstky určené moskevským kníţetem. Přesto byl Novgorod stále významným centrem. Bylo to vyjádřeno i v titulatuře moskevských panovníkŧ 14. a 15. století - „veliký kníţe Vladimirský, Novgorodský a vší Rusi“. V tomto titulu bylo vyjádřeno i jednoznačné začlenění Novgorodu do mohutnějící Moskevské Rusi, jemuţ město nemohlo čelit i proto, ţe jeho někdejší vojenská síla slábla. V roce 1456 utrpěl Novgorod těţkou poráţku v bitvě s moskevským vojskem kníţete Vasilije Temného. Konec novgorodské nezávislosti se blíţil. Posledním významnějším pokusem o odpor byla na počátku sedmdesátých let 15. století snaha Novgorodu dostat se pod litevskou vládu. Tato „zrada“ nemohla zŧstat nepotrestána. Bylo to tím snazší, ţe Poláci i Litevci nechali Novgorod jeho osudu a opustil jej i jeho „menší bratr“ Pskov - v naději, ţe svou pokorou vŧči moskevské moci unikne osudu vzpurného Novgorodu. Osamocené novgorodské vojsko bylo v roce 1471 v bitvě na řece Šeloni poraţeno, ale opatrný Ivan III. (1462-1505) se zatím spokojil jen s tím, ţe Strana 43

PAN VELIKÝ NOVGOROD donutil Novgorod vybrat městské hodnostáře ze stoupencŧ Moskvy a zaplatit 15 000 rublŧ (341 kg stříbra) výpalného. V Novgorodě byl však i poté neklid a mnozí stále ještě doufali, ţe se podaří obnovit nezávislost města. Stoupenci Moskvy byli svrţeni, a tak v roce 1477 přitáhl Ivan III. znovu k Novgorodu a donutil město, aby jej uznalo za svého vladaře (gosudara) a nikoli - jako dosud - za svého pána (gospodina). Na první pohled by se mohlo zdát, ţe to nebyl rozdíl příliš významný. Ve skutečnosti to znamenalo bezvýhradné podřízení Novgorodu moskevskému panovníkovi. Ten dal zatknout čelné osobnosti města a město bylo vypleněno (podle polského kronikáře D#ugosze bylo do Moskvy dovezeno na 300 vozŧ stříbra a další kořisti). A spolu s tím byl do Moskvy odvezen i nejcennější poklad Novgorodu - večevoj zvon, symbol městských svobod. Veče bylo zrušeno. V novgorodském území rozdal panovník rozsáhlé majetky moskevským bojarŧm, zatímco novgorodští boháči byli vysídlováni do moskevských zemí (v roce 1488 bylo vysídleno 7000 rodin). Kdysi bohaté obchodní město a jeho rozsáhlé území se stalo provincií Moskevské Rusi. Obchod upadal a cizí kupci Novgorod opustili. Poslední odešli poté, kdy jich dal Ivan III. v roce 1493 téměř padesát zatknout a zabavil jim zboţí. Po roce byli sice propuštěni, ale své zboţí jiţ neviděli. Pochopitelně, ţe pak jiţ ani Novgorod neviděl cizí kupce. Pskov, který se chtěl svou pokorou vŧči moskevské moci zachránit, získal opuštěním svého „staršího bratra“, Velikého Novgorodu jen odklad. Svému osudu však neunikl. V roce 1510 pozval Vasilij III. (1505-1533) představitele Pskova do Novgorodu a tam byli zatčeni. Poté následovalo to, co jiţ známe. Veče bylo zrušeno, samospráva Strana 44

KYJEVSKÁ RUS města nahrazena carskými úředníky, večevoj zvon Pskova byl odvezen do Moskvy a stovky rodin byly přesídleny. Mnozí prchali na Litvu a do Polska a cizí kupci ze Pskova odjeli. Tíţivou atmosféru té chvíle zachytil pskovský letopisec: „Tak zmizela sláva Pskova, zničeného ne jinověrci, ale svými bratry křesťany. Ó, město, kdysi slavné, naříkáš opuštěno. Vrhl se na tebe mnohokřídlý orel se spáry lva, vyrval z tebe… krásu, bohatství a obyvatele, rozkopal trţiště… odvlekl naše bratry a sestry do dalekých míst, kde nebyli ani jejich otcové, ani dědové, ani pradědové.“ Vzestup a pád Velikého Novgorodu a Pskova je historií jedné z alternativ dějinného vývoje Ruska, historické moţnosti, která se neprosadila. Potlačením východisek nabízejících se ve vývoji Velikého Novgorodu se Rusko vzdálilo Evropě více, neţ se aţ dosud soudí.

Strana 45

ZALOŽENÍ MOSKVY

4

ZALOŽENÍ MOSKVY

Při západní hranici Suzdalského kníţectví, skryta v hlubokých lesích na břehu řeky Moskvy, jíţ dali jméno pŧvodní obyvatelé těchto pustin, Finové (va - znamená ve finštině vodu), stávala ve 12. století osada Kučkovo. Tato osada, či spíše zemědělský dvorec bojarina Kučky, stála na cestě z ruského severovýchodu do pŧvodního území Kyjevské Rusi. V té době - i po řadu století později - cestoval velmoţ nebo kníţe se svou druţinou při dlouhých cestách zpravidla od noclehu k noclehu. Vzdálenost mezi jednotlivými místy odpovídala zhruba tomu, co dokázala za den urazit kníţecí druţina i se svými vozy. Bylo to asi 60 km. V polovině 12. století bylo Kučkovo, jemuţ se někdy v té době začalo říkat Moskva, pro suzdalského kníţete takovým místem noclehu a bylo zřejmě k příjezdŧm kníţete také vybaveno. A právě sem pozval roku 1147 tehdejší suzdalský kníţe Jiří Dolgorukij svého spojence kníţete novgorodsko-severského Svjatoslava na setkání: „Přijď ke mě, bratře, do Moskvy.“ Je to první písemná zpráva o Moskvě. V roce 1156 ji dal Jiří, tehdy jiţ velký kníţe, pro větší bezpečí obehnat valem a palisádou („zaloţil hrad Moskvu“). Trvale se však usazují kníţata v Moskvě aţ téměř o století později. Prvním z nich - a zakladatelem dynastie moskevských kníţat - se stal mladší syn Alexandra Něvského, Daniel Moskevský (# 1303). Při zmínce o počátcích velikého města je třeba povědět i to, ţe pŧvodní Kučkovo-Moskva se lišilo od mnoha osídlených míst severovýchodní Rusi tím, ţe se zde sbíhaly tři zemské cesty. Ve 12. Strana 46

KYJEVSKÁ RUS století leţela však tato křiţovatka cest ještě při západní hranici suzdalského kníţectví. Její čas měl přijít tehdy, kdy se moc vladimirskosuzdalských velkých kníţat rozšířila na západ a Moskva se ocitla v centru rozsáhlého kníţectví. V polovině 12. století, kdy se objevuje první zpráva o bojarském dvorci Kučkovu na řece Moskvě, ztraceném kdesi v lesích severovýchodní Rusi, byla Kyjevská Rus jiţ rozdrobena na řadu vzájemně soupeřících a s kaţdou další generací dále se štěpících údělných kníţectví. Autorita velkého kyjevského kníţete byla uznávána jen potud, pokud si ji mohl vynutit svou mocí. Ta však trvale slábla. Na severovýchodě Kyjevské Rusi naopak sílilo kníţectví vladimirskosuzdalské, jehoţ - pŧvodně pohraniční - osadou bylo právě KučkovoMoskva. Vzestup moci vladimirského kníţete, který úspěšně soupeřil s autoritou kyjevských velkých kníţat, byl dán především vnitřní migrací, která zejména v 11. a 12. století směřovala z oblasti středního Strana 47

ZALOŽENÍ MOSKVY Dněpru na Volyň, do Haliče a na severovýchod, k hornímu toku Volhy. Víme jiţ, ţe tato migrace obyvatel měla velmi prostý a racionální dŧvod: prchali před vpády Polovcŧ (Kumánŧ), kteří pustošili jejich sídla a nezřídka pronikli aţ ke Kyjevu. Tak se postupně přesouvalo těţiště velkokníţecí moci z Kyjeva na severovýchod Rusi. Posledním úderem, jímţ se uzavírá historie rozpadající se Kyjevské Rusi, byl vpád Tatarŧ v letech 1237-1242. Autorita i moc velkých kníţat se posunuje na severovýchod Rusi, kde se - jiţ před tatarským vpádem - v tverském a vladimirsko-suzdalském kníţectví vytvořila nová centra. Historie zániku Kyjevské Rusi je tedy historií přesunu lidu i kníţecí moci ze středního Podněpří k hornímu toku Volhy, od Kyjeva k Moskvě. Neboť ta se stala v prŧběhu 13.-14. století přirozeným centrem ruského severovýchodu. Do ní se z Tveru, Vladimiru a Suzdalu - hlavních pretendentŧ na dědictví kdysi mocného Kyjeva - postupně soustřeďuje moc ruských velkých kníţat. Vzestup Moskvy jako nového centra Rusi nebyl však jen dŧsledkem vnitřní migrace a příhodné geografické polohy. Byl i jedním z dŧsledkŧ tatarského vpádu.

Strana 48

KYJEVSKÁ RUS Horda jiţ od konce 13. století ocenila výhody ovládání dobytých území a vybírání daní prostřednictvím místních vládcŧ. Ti zaručovali tatarským chánŧm trvalý příliv stříbra a darŧ, zatímco baskakové, tatarští výběrčí daní, naráţeli na odpor všude, kam přišli. Z ruských údělných vládcŧ se při výběru tatarské daně trvale a nejlépe osvědčovala moskevská kníţata, která se ve 13.-14. století postupně stala hlavními výběrčími daní pro Hordu. Řečeno zkratkou N. Karamzina - „za svoji velikost vděčí Moskva chánŧm“. Chceme-li blíţe porozumět této charakteristice musíme vědět, ţe ruská kníţata mohla drţet své úděly jen se souhlasem Hordy a musela se proto ucházet v Saraji u tatarského chána o jarlyk na svoje kníţectví. Chánský jarlyk ovšem nebyl zadarmo a nejdraţší byl ovšem titul velkého kníţete, který ze všech zájemcŧ získal ten, kdo zaplatil nejvíce. A tím byl zpravidla moskevský kníţe. Prvním z moskevských kníţat, který dosáhl jarlyku na titul velkého kníţete, byl Ivan Danilovič, řečený Kalita (1328-1340). Podivná přezdívka tohoto kníţete (kalita - měšec) nebyla odvozena od jeho pověstné spořivosti aţ skrblictví, ale od toho, ţe prý nosil vţdy při sobě měšec, z něhoţ rozdával milodary chudině.

Strana 49

ZALOŽENÍ MOSKVY

Strana 50

KYJEVSKÁ RUS

Strana 51

ZALOŽENÍ MOSKVY Jistě to však byl jen zlomek toho, co jako výběrčí tatarské daně z ruských zemí soustředil. Svou sluţbou a častými cestami k chánovi vţdy obtíţen stříbrem a dary - dosáhl toho, ţe ustaly nájezdy tatarských výběrčí a Moskva se po čtyři desetiletí těšila spořádané vládě („od té chvíle nastal velký klid,“ jak si zapsal letopisec). Kalita připojil ke svému kníţectví část rostovského údělu a dosáhl toho, ţe se v Moskvě trvale usídlil i metropolita pravoslavné církve. Moskva tím významně posílila své postavení mezi ostatními městy severovýchodní Rusi. Své město dal Kalita obehnat dubovou stěnou (1339) a obnovil Kremnik- -Kreml, vnitřní pevnost, jíţ se tehdy říkalo Dětince. Snad proto, ţe v tomto bezpečném místě ţily kníţecí děti. Kalitŧv nástupce, kníţe Simeon řečený Hrdý (1340-1353) šel ve šlépějích svého předchŧdce. Také získal v Hordě jarlyk na titul velkého kníţete, protoţe dokázal zaplatit nejvíc. Byl prvním moskevským kníţetem, který pouţívá jiţ titul „velký kníţe vší Rusi“. Chceme-li ve zkratce postihnout historii vzestupu Moskvy, pak lze říci, ţe zatímco moskevská kníţata koupí, dohodou či prostě záborem „sbírala ruské země“ a soustřeďovala stále větší moc a bohatství, tatarská Horda se začala zmítat ve vnitřních zápasech. Nakonec však i v Saraji pochopili, ţe rostoucí moc moskevských kníţat mŧţe být pro Hordu nebezpečná, a proto se někteří chánové snaţili ji oslabit. Ale bylo jiţ pozdě. Kdyţ v roce 1364 chán Azis dal jarlyk na velké kníţectví suzdalskému kníţeti Dimitriji, dal tento do Moskvy vědět, ţe chánŧv jarlyk nepřijímá a chce zŧstat s moskevským kníţetem v přátelství. Jistě věděl, co činí. Moc moskevského kníţete byla blízká a chán Azis daleko. Suzdalský Dimitrij se místo nebezpečné snahy o získání titulu velkého kníţete s moskevským kníţetem raději sblíţil (provdal za něho svoji dceru). Strana 52

KYJEVSKÁ RUS Výraznou osobností mezi moskevskými velkými kníţaty 14. století byl Dimitrij Ivanovič, řečený Donský (1363-1389). V jeho době jiţ většina údělných kníţat severovýchodní Rusi nevládne ve svých údělech dědičně, ale jako vazalové velkých moskevských kníţat. V té době také dochází k významnému posunu tím, ţe údělná kníţata jiţ při svých sporech nejezdí do Saraje k chánovi, aby je rozsoudil, ale do Moskvy. Spolu s mocí, bohatstvím a autoritou moskevských kníţat rostlo i jejich sebevědomí. Stále tíţivěji pociťovali svoji závislost na Hordě. V době Dimitrije Donského, který sám ještě získal jarlyk na veliké kníţectví od tatarského vládce Mamaje (1371), dochází jiţ k řadě otevřených střetnutí s Tatary. V roce 1376 táhlo moskevské vojsko na Volţské Bulharsko, jeden z chanátŧ tatarské Hordy, a v roce 1378 se Rusové vítězně utkali s Tatary na řece Voţi. Bylo to první ruské vítězství nad Tatary od roku 1223.

Strana 53

ZALOŽENÍ MOSKVY V roce 1380 soustředil kníţe Dimitrij do té doby nevídané vojsko, čítající přes 150 000 muţŧ, a vytáhl proti Tatarŧm. Jejich velitel Mamaj čekal za Donem na svého spojence litevského velkokníţete Jagella, avšak ten se opozdil. Proto se postavil na Kulikově poli u Donu (7. září 1380) ruskému vojsku bez něho. Podle dobových zpráv se rozpoutala bitva na šíři deseti verst a padlo v ní celkem na 200 000 muţŧ. Je to zřejmě nadsázka letopisce, ale o urputnosti tohoto střetnutí jistě nelze pochybovat. Mamaj byl poraţen a Jagello, který se blíţil (byl v době bitvy asi 30-40 verst daleko), se po zprávě o tatarském neúspěchu obrátil zpátky do Litvy. Spěchal tak, ţe se ho Rusŧm nepodařilo dostihnout. Kníţe Dimitrij, nyní jiţ (podle tohoto vítězství) Donský, dosáhl sice velkého úspěchu, ale Horda měla stále ještě mnohem větší sílu neţ Moskva. Její závislost na chánech byla sice bitvou na Kulikově poli otřesena, ale ne zlomena. Sám Dimitrij Donský dál platil tatarskou daň. Trvalo pak ještě celé století, neţ se Moskevské Rusi podařilo vymanit se z tatarské nadvlády. ANDREJ RUBLJOV Spolu s tím, jak se v prŧběhu 14. století trvale posilovalo postavení Moskvy jako mocenského a politického centra severovýchodní Rusi, začíná se sem přesouvat i těţiště řemesel a umění. V roce 1395 byla do Moskvy slavnostně přenesena ikona vladimirské Matky boţí, posvátný symbol pravoslavné Rusi. Do této doby vzestupu moci a bohatství velkých moskevských kníţat spadá i tvorba mnichaikonopisce Andreje Rubljova.

Strana 54

KYJEVSKÁ RUS O tomto nejvýraznějším umělci ruského středověku není bezpečně známo, kdy se narodil, ani kdy zemřel. Snad ţil v letech 13701430. Mládí proţil v Trojice-Sergijevském klášteře, odkud kolem roku 1390 odešel do moskevského Andronikova kláštera. V Moskvě tehdy začínal pŧsobit velký řecký mistr-ikonopisec Feofan. Nejsou zprávy o tom, zda se mladý Rubljov u něho učil, ale Feofanŧv vliv v jeho tvorbě je nesporný. V prvních letech 15. století byl jiţ Andrej Rubljov uznávaným umělcem. V roce 1405 začal pracovat na ikonách a výzdobě Blagověščenského chrámu, který byl soukromou kaplí velkého moskevského kníţete. Krátce poté pracoval ve Zvenigorodském klášteře u Moskvy a po roce 1408 v někdejším sídle velkých kníţat, ve Vladimiru. Tolik skoupé údaje o umělci, jehoţ tvorba představuje nepřekonaný vrchol církevní malby ruského středověku. Jím vytvořené ikony se staly přímo kánonem, závazným vzorem pro všechny jeho Strana 55

ZALOŽENÍ MOSKVY následovníky. Ostatně jim to přímo přikázal ještě dvě století po jeho smrti církevní sněm (1654), který rozhodl, ţe pravé a církví schválené jsou jen ikony malované „podle Rubljova“.

Strana 56

MOSKEVSKÝ STÁT

II. MOSKEVSKÝ STÁT

Strana 57

PRVNÍ CAROVÉ

5

PRVNÍ CAROVÉ

VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU Na konci 14. století byla Rus ještě rozdělena na řadu celkŧ - kníţectví Rostovské, Tverské, Rjazaňské, Jaroslavské, Moskevské a městské republiky Velikého Novgorodu a Pskova. Všechny platily daň tatarské Hordě, kterou vybíral velký kníţe, který tím byl nominální hlavou těchto jinak nezávislých státečkŧ. Moskevské kníţectví, které mělo v polovině 15. století zhruba tři miliony obyvatel, bylo sice rozlehlé (430 000 km2), jeho panovníkŧm jiţ Horda i ostatní ruské země přiznávají postavení velkých kníţat (i poté, kdy se jiţ o jarlyk na velké kníţectví v Saraji neucházejí), ale stále ještě bylo jen „prvním mezi rovnými“. Úsilí o podmanění svých sousedŧ tvoří hlavní osu snah moskevských panovníkŧ 15. a počátku 16. století - Vasilije I. (1389-1425), Vasilije II. Temného (1425-1462), Ivana III. (1462-1505) a Vasilije III. (1505-1533). V případě Velikého Novgorodu a Pskova jsme viděli, jak toto „sjednocování Rusi“ probíhalo. V roce 1477 prodala rostovská kníţata Moskvě zbývající polovinu svého kníţectví. V roce 1485 bylo připojeno bez boje Tverské kníţectví (tverský kníţe Michail uprchl na Litvu). V roce 1514 byl dobyt Smolensk, v roce 1517 bylo připojeno Rjazaňské kníţectví a v letech 1517-1523 bylo ovládnuto kníţectví Černigovské a Severské. Tehdy vládl Vasilij III. jiţ územím šestkrát větším neţ jeho otec Ivan III. na počátku své vlády. V prŧběhu šesti desetiletí se velké moskevské kníţectví rozšířilo na celé území Strana 58

MOSKEVSKÝ STÁT obývané ruským etnikem. Pod ţezlem moskevských panovníkŧ tak vznikl národní stát Velkorusŧ. Někdejší údělná kníţata a jejich bojaři se stávají sluţebníky moskevského velikého kníţete, který se sám prohlašuje za cara (césara) a skutečně jím je. Ivan III. se v roce 1472 oţenil se Sofií Paleologovnou, neteří posledního byzantského císaře, a začíná vystupovat jako dědic moci a slávy zaniklé Byzance. Výrazným projevem rŧstu moci i sebevědomí moskevského cara bylo (v roce 1476) odmítnutí platit daň Hordě. Přiblíţil se velký okamţik v dějinách Rusi - rozhodné střetnutí s Tatary. Nakonec k němu však nedošlo. Chán Achmat sice vytáhl v roce 1480 s velikým vojskem na Moskvu, ale jeho spojenec, polský král Kazimír IV., mu nemohl jít na pomoc, protoţe se sám musel bránit vpádu krymských Tatarŧ MengliGireje. Ten byl tehdy spojencem moskevského kníţete a v dohodě s ním zaútočil a znemoţnil tak polskou podporu Achmatovi. Chán nakonec bez boje ustoupil a byl na zpáteční cestě zabit. Dvě a pŧl století trvající tatarská nadvláda skončila. Obavy Ivana III. a jeho nestatečnost (opustil své vojsko) byly zapomenuty. Moskevský kníţe se nyní jiţ mohl právem prohlašovat za svrchovaného vládce, který nikomu není poddán a nikomu neplatí daně. Bitvou s Tatary roku 1480, k níţ nedošlo, dosáhli moskevští panovníci po spojení všech ruských zemí pod svou vládou druhého velkého cíle: Rusko se vymanilo z nadvlády Hordy.

Strana 59

PRVNÍ CAROVÉ

Strana 60

MOSKEVSKÝ STÁT MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA Ve 13. a 14. století se severovýchodní Rus a ostatní Evropa vyvíjely zcela odlišně a teprve rozpad tatarské Hordy koncem 15. století umoţnil znovu hledání a obnovování kdysi četných vzájemných kontaktŧ. Setkávala se tu však jiţ dvě zcela odlišná civilizační prostředí. Zatímco Evropa proţívala proměnu, v níţ se od 15. století prosazovaly počátky renesance, vrcholil v Moskevské Rusi středověk a zápas o vymanění se z barbarské moci chánŧ Zlaté Hordy. Nadvláda Tatarŧ nejen zbrzdila, ale v mnohém směru zastavila přirozený vývoj země a vzdálila ji od ostatní Evropy směrem k polokočovné Asii - ne k velké asijské civilizaci, neboť Tataři představovali téměř výlučně jen anticivilizační násilnictví. Jestliţe přesto v těchto podmínkách vznikl a počátkem 15. století se dotvořil Moskevský stát, je to doklad vitality a houţevnatosti velkoruského etnika. Tento stát Strana 61

PRVNÍ CAROVÉ však nevznikl v kontaktu s Evropou, ale ve „střetávání a potýkání se“ s Tatary. A ti mu vtiskli pečeť svého barbarství. Nebyly to jen dílčí a okrajové vlivy. Nejpozději od 14. století lze pozorovat proces jakési symbiózy ruského bojarstva s tatarskou nobilitou, která vstupovala do sluţeb velkých moskevských kníţat. Zde měly svŧj počátek desítky čelných rodŧ (Jusupovové, Obolenští a další). Ostatně i car Boris Godunov byl potomkem tatarského murzy Čety, který vstoupil do sluţeb velkého moskevského kníţete Ivana Kality (1328-1340). Tatarská feudalita se sice rychle adaptovala v ruském prostředí a splynula s ním, ale zároveň mu zprostředkovala i své tradice a zpŧsob myšlení. V době, kdy Moskevská Rus proţívala hrŧzovládu Ivana IV. (15471584), v Evropě vrcholila skvělá doba renesance. 16. století bylo vpravdě šťastným obdobím evropské civilizace. Během tohoto jediného století, v němţ se prudce rozmohl v západním křesťanském světě knihtisk, se jakoby rázem otevřely kulturní poklady, vytvořené v prŧběhu minulých věkŧ. Právě v této době má svŧj počátek ono velkolepé „šturmování nebe“, jaké nezaţila ţádná jiná ze světových civilizací. Tehdy také byly poloţeny základy kulturního, vědeckého a ekonomického rozmachu Evropy, který svým dosahem daleko přesáhl její hranice. Byla to doba, kdy vychází Koperníkovo dílo o pohybu planet (1543), kdy Španěl Miguel Servet objevil existenci dvou srdečních komor a jejich funkci (1553) a Tycho de Brahe jako první člověk pozoroval supernovu v galaxii (1572).

Strana 62

MOSKEVSKÝ STÁT

Strana 63

PRVNÍ CAROVÉ V téţe době vyznávala Moskevská Rus jiné hodnoty - její hlavní zájem se soustředil na územní expanzi. Z někdejšího vasala chánŧ se Moskva stala postupně (v 16.-19. století) univerzálním dědicem, pánem a vládcem celého někdejšího tatarského chanátu Iulusu Dţuči ulusu Dţuči (Zlaté Hordy). Národní stát Velkorusŧ překročil ve druhé polovině 16. století hranice území svého etnika a nastoupil cestu vytváření mnohonárodní říše. V evropském 16. století má svŧj počátek víra v rozum a příklon k racionalismu, v ruském 16. století dominuje zboţnění panovníka, pasivita a odevzdanost do vŧle „vyšší moci“. Proti vítězně nastupujícímu evropskému individualismu triumfoval v Rusku kolektivismus a přesvědčení o neomezených moţnostech velikého státu, který od té doby aţ do konce 19. století „připojoval“ v prŧměru kaţdý den území o rozloze 90 čtverečních kilometrŧ. Rusko neproţilo a nemá vlastní historickou zkušenost renesance, snad nejdynamičtějšího období v dějinách evropské civilizace. Nevydalo se na tuto cestu spolu s ostatní Evropou, ale šlo svou vlastní cestou. Tento jeho rozchod s hodnotami vyznávanými v ostatní Evropě měl a má hlubší významy v jejich vzájemném vztahu neţ historické zpoţdění, zpŧsobené do značné míry nadvládou Tatarŧ. Zaostávání lze vyrovnávat a vyrovnat. Avšak mezi protichŧdnými hodnotovými orientacemi kompromis moţný není. Nebyl to jen rozpor v chápání a vnímání nejvyšších hodnot „ţivota časného“. Rusko dělilo od ostatní Evropy od poloviny 11. století i církevní schizma, jímţ se tehdejší křesťanský svět rozpadl na západní katolicismus a východní řeckou církev, pravoslaví. Všechny pozdější pokusy o opětné spojení obou částí křesťanstva ztroskotaly a jejich vzájemné odlišnosti i animozity se v běhu věkŧ naopak prohlubovaly. Evropská civilizační sféra se tak rozdělila na dvě velké vzájemně Strana 64

MOSKEVSKÝ STÁT značně odlišné oblasti. Hranice mezi západním křesťanstvím a pravoslavím se stala nejen hranicí věroučnou, ale i civilizačním předělem mezi evropským Západem a Východem. Nároky římského papeţského stolce na vedoucí postavení v celém křesťanstvu byly pravoslavnou církví nejen odmítnuty, ale západní „latiníci“ byli prohlášeni za nepravé křesťany a dokonce i „kacíře“. Ještě v 17. století byl například součástí přijímání cizích vyslancŧ v Kremlu obřad, při němţ si car umyl ruce poté, kdy podal vyslancŧm ruku. Nebyla to úzkostlivá hygiena. Mělo to symbolický význam: ti, kdo nevyznávali pravoslaví, byli ve smyslu tehdejších dobových představ „lidé nečistí“. Představy o výlučnosti a nadřazenosti pravoslaví se zrodily ovšem mnohem dříve. Ve velmi zřetelné podobě se s nimi setkáváme jiţ na počátku 16. století v listu mnicha Filofeje caru Vasiliji III.: „Věz, blahoctný care! Dva Římy padly (=Řím se zkazil, Cařihrad ovládli Turci), třetí - Moskva - stojí a čtvrtý nebude. Naše církev v Tvém carství dnes jediná jako slunce září pod nebesy. Všechna pravoslavná carství se sešla v Tvém carství. Na celé zemi jsi pouze Ty křesťanským carem.“ Za tímto Filofejovým prohlášením se neskrývá jen sebevědomé nadřazení pravoslaví západnímu evropskému křesťanství. Je v něm i cosi více: Moskva je povolána stát v čele ostatního světa, neboť právě ona je středem nezkaţené víry a její panovník je proto i hlavou celého křesťanského světa. Podtextem těchto představ je vize o jakémsi vyšším poslání Ruska a o jeho výlučném postavení vŧči ostatním zemím. Tušíme tu jiţ zřetelné počátky ruského mesianismu, představy o osudovém a dějinném poslání Ruska napravit ostatní „zkaţený“ svět.

Strana 65

PRVNÍ CAROVÉ MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO Mezi moskevským panovníkem a jeho velmoţi se v prŧběhu 14. a 15. století utvářel vztah nikoli nepodobný tomu, jaký známe z historie ostatních evropských zemí. Velké bojarské a kníţecí rody byly oporami a zároveň i odpŧrci moskevské dynastie. Moc velikého moskevského kníţete je chránila před pustošivými místními válkami i nájezdy kočovníkŧ, ale zároveň usilovali i o spoluúčast na této moci. V tomto nejednoznačném vztahu bojarŧ k panovníkovi zřetelně převáţil po smrti Vasilije III. (1533) respekt k autoritě trŧnu. Postavili se za jeho tehdy tříletého syna Ivana a ani po smrti jeho matky Jeleny Glinské (byla roku 1538 otrávena) jej neopustili. Vládli jeho jménem, kořistili ze svých funkcí a obohacovali se, ale právo nezletilého panovníka nedovolili zpochybnit. Oba strýci malého Ivana - Jurij a Andrej, bratři Vasilije III. - skončili v hladomorně. Tato „věrnost“ bojarŧ malému Ivanovi byla jistě především dílem jejich egoismu, jenţ velel podporovat vládce, který sám panovat nemohl. Tím se mocným rodŧm otevírala cesta k ničím neomezené oligarchické vládě. Doba nezletilosti Ivana IV. byla vyplněna řadou spiknutí a soupeření dvou nejmocnějších rodŧ, Šujských a Bělských. Nikdo se však nespikl proti Ivanovi. Ten byl spíše jen trpným nástrojem těchto zápasŧ. Od útlého dětství byl svědkem brutality mocenského boje. A nakonec se jej i zúčastnil, kdyţ v roce 1543 - tehdy třináctiletý - dal za jednoho z četných spiknutí u dvora rozsápat psy prvního velmoţe říše Andreje Šujského a sám této hrŧzné scéně přihlíţel. Moskevští bojaři - aniţ to snad sami tušili - vychovávali svého panovníka tak, ţe nakonec povaţoval krev, mučení a popravy za zcela samozřejmou, hlavní a rozhodující součást své vládní moci.

Strana 66

MOSKEVSKÝ STÁT Příliš dlouho ţil v prostředí intrik a spiknutí, neţ aby zŧstal tím vším neovlivněn. Snad nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, ţe počátky všeho, s čím se pak u něho setkáme, je třeba hledat v době jeho mládí. V roce 1547 se sedmnáctiletý Ivan prohlásil za cara a ujal se vlády. Uvědomoval si všeobecné očekávání, ţe učiní přítrţ nejistotám, násilnictví a bezostyšné korupci bojarŧ a na Rudém náměstí slibuje moskevskému lidu: „Lidé boţí, nám Bohem darovaní, odvolávám se k vaší víře v Něho a k lásce ke mně: buďte velkodušní! Nelze napravit minulé zlo: mohu vás jen napříště uchránit před podobnými útisky a okrádáním (ze strany bojarŧ). Zapomeňte na to, co jiţ nikdy nebude! Opusťte nenávist a nepřátelství. Spojme se všichni křesťanskou láskou. Od dnešního dne jsem já vaším soudcem a ochráncem.“ Car Ivan IV., který sám o sobě prohlásil, ţe chce být „carem pravdy“, skutečně v prvních letech své vlády udivoval své okolí snahou o napravení dřívějších zlořádŧ. Svolává zemský sněm (1550), aby doplnil a upravil jiţ zastaralý Suděbnik (svod zákonŧ) Ivana III. V roce 1551 byl z podnětu mladého Strana 67

PRVNÍ CAROVÉ cara svolán velký církevní sobor (sněm), který jednal o reformách v církvi. Byla to doba, kdy se car ještě radil s čelnými velmoţi a jeho ukazy byly uváděny formulí - „Z panovníkova vědomí a všech bojarŧ usnesení“. Ivan IV. překvapuje svou skromností i církevní otce, na něţ se obrací s výzvou: „Nešetřte mne při mých zlých činech! Směle vytkněte moji slabost. Hřměte slovem boţím, ať moje duše ţije!“ Mladý car nevládl sám, ale s tzv. Vybranou radou, v níţ zaujali čelné místo jeho zpovědník Silvestr a jeho komorník Adašev, jejichţ rozváţným radám pozorně naslouchal. Panovalo přesvědčení, ţe země jde vstříc nové velké době - zejména poté, kdy se sám car staví do čela vojska a vypravuje se proti odvěké hrozbě z jihovýchodu Kazaňskému chanátu. DOBYTÍ KAZANĚ Osud veliké mongolské říše byl stejný jako osud ostatních protofeudálních kmenových státŧ. Čingischánovo impérium se začalo za jeho nástupcŧ dělit. Víme jiţ, ţe nejpozději od poloviny 15. století se Zlatá Horda, jeden z dědicŧ výbojŧ velkého mongolského dobyvatele, rozpadla na řadu chanátŧ - kazaňský, astrachaňský, sibiřský, krymský a Nogajskou hordu. A Moskevská Rus, pŧvodně oběť tatarského vpádu, se postupně sama zmocnila těchto jednotlivých částí kdysi hrozivé tatarské moci. První kořistí se stal Kazaňský chanát, ovládající rozsáhlá území na středním toku Volhy. Síly Kazaňského chanátu se jiţ od druhé poloviny 15. století vyčerpávaly neustálými boji a soupeřením místních kníţat a velmoţŧ (murzŧ), hledajících ve svých zápasech spojence, zpravidla u velkých moskevských kníţat a u krymských chánŧ.

Strana 68

MOSKEVSKÝ STÁT

Za vlády Ivana III. a Vasilije III. v Kazani střídavě vítězili stoupenci Moskvy a Krymu, aniţ si jedni či druzí přáli připojení ke svým mocným spojencŧm. Hledali ve svých místních bojích pomoc, která nakonec vyústila v konflikt krymských chánŧ s moskevskými panovníky o rozhodující vliv v Kazaňském chanátu. V tomto střetnutí se jiţ za vlády Vasilije III. prosazovala převaha Moskevské Rusi. Strana 69

PRVNÍ CAROVÉ Osud Kazaňského chanátu byl tím jiţ na počátku 16. století rozhodnut, ale Vasilij III. zemřel dříve, neţ mohl Kazaň ovládnout. Po jeho smrti byl v době jeho nezletilého nástupce Ivana IV. Kazaňskému chanátu nabídnut krátký odklad, který však skončil v roce 1547, kdy se Ivan IV. ujímá vlády. Prvním úkolem bylo pro něho pokračovat v záměru svého otce. S energií i netrpělivostí svého mládí vypravuje jiţ v roce 1547 veliké vojsko ke Kazani, která však odolala a dokázala se s vypětím všech sil ubránit i dalšímu taţení carovy armády (1550). Car však byl rozhodnut pokořit Kazaň, ohroţující pleněním a loupeţnými nájezdy jihovýchod říše, za kaţdou cenu. V červnu 1552 se shromáţdilo u Kolomny stopadesátitisícové vojsko se 150 děly. Avšak dříve, neţ mohlo vyrazit ke Kazani, došly zprávy o vpádu krymských Tatarŧ, kteří oblehli Tulu. Utrpěli však poráţku a car se mohl vydat se svým vojskem k Volze. Po zoufalém odporu byla v říjnu 1552 Kazaň dobyta. Nikdo z obráncŧ nepřeţil. Naţivu zŧstali jen chán Jediger a několik tatarských kníţat a murzŧ, které Ivan IV. odvedl do Moskvy jako zajatce. Vypleněním Kazaně však boj neskončil. V dalších čtyřech letech následovalo to, co bychom dnes označili jako genocidu. Masové vraţdění vedlo téměř k vylidnění kdysi kvetoucího chanátu. Zbytky obyvatel byly „přivedeny ke kříţi“, do lŧna pravoslavné církve, a celý kraj byl doslova zaplaven přílivem muţikŧ z centrální Rusi. Během jediné generace byl někdejší kazaňský chanát zcela poruštěn. Tatarský stát na středním toku Volhy nebyl jen poraţen. Byl decimován. Krátce na to stihl stejný osud i Astrachaňský chanát při ústí Volhy.

Strana 70

MOSKEVSKÝ STÁT

6

RUSKO NA ROZCESTÍ

VASILIJ BLAŽENÝ Dobytím Kazaňského chanátu dosáhl Ivan IV. hned dvojího úspěchu. Byl podroben významný nástupnický stát Zlaté Hordy a zároveň byly překročeny etnické hranice historické Rusi. Ovládnutí Kazaně bylo prvním krokem vedoucím k přeměně Moskevského státu v mnohonárodní ruské impérium. Ivan IV. si uvědomoval význam dobytí Kazaně a doslova zasypal své vojvody a vojáky zlatem - rozdal dary v hodnotě odpovídající 3 tunám zlata. Jeho sebevědomí a přesvědčení o vlastní moci a významu dosáhlo vrcholu, který daleko přesáhl vše, co je známo o jeho předchŧdcích. Za své cesty do běloozerského kláštera v roce 1552 navštívil car prominentního mnicha Vassijana Toporkova, někdejšího rádce svého otce, Vasilije III., a svěřil se mu se svými vládními představami. Toporkov zašeptal svou radu carovi do ucha, ale přesto bylo jejich tajemství prozrazeno. Bývalý biskup prý tehdy Ivanovi IV. řekl: „Chceš-li být samoděrţcem, nesmíš mít ani jednoho rádce, který by byl rozumnější neţ ty, protoţe ty jsi lepší neţ všichni. Budeš-li se tím řídit, tvŧj trŧn bude pevný a budeš všechno drţet ve svých rukou.“ Toporkov jakoby četl myšlenky svého cara. Právě to chtěl Ivan slyšet...

Strana 71

RUSKO NA ROZCESTÍ Rusko stálo v polovině 16. století na dějinném rozcestí. Jedna cesta směřovala ke stavovské monarchii, ke spoluúčasti šlechty a církve na vládě a druhá vedla k samoděrţaví, k absolutní moci vládce, jíţ musí být všechno a všichni podřízeni. Kaţdý, kdo se mu nejen vzepře, ale

Strana 72

MOSKEVSKÝ STÁT třeba i jen znelíbí, musí být zničen. Někdy v roce 1552, a snad krátce poté, dospívá Ivan IV. k takovému chápání své role vládce, s nímţ pak vstupuje do historie Ruska pod přízviskem Hrozný. A právě v té době rozhoduje car o největší stavbě své vlády, chrámu Pokrova Bogorodicy - Vasilije Blaţeného. Dopustili bychom se zřejmě váţné chyby, kdybychom se při poznávání minulosti obraceli pouze k písemným pramenŧm. Mnohdy totiţ výmluvnější svědectví o své době vydávají „němí svědkové“ hudební díla, obrazy, předměty i stavby. Jedním z takových svědkŧ je chrám Vasilije Blaţeného, který podnes vévodí Rudému náměstí v Moskvě. Vnímáme-li evropskou gotickou katedrálu jako „zkamenělou modlitbu“, pak chrám Vasilije Blaţeného je modlitbou středověké Rusi. Tento chrám, postavený v letech 1555-1560 na paměť dobytí Kazaně, byl pŧvodně zasvěcen Bohorodičce. Kdyţ však byl později poblíţ něho pohřben lidem uctívaný jurodivý (blaţený) Vasilij, byl chrám nazván podle něho. Z vnější podoby chrámu bychom uvnitř očekávali rozsáhlé, skvěle vyzdobené prostory, jimiţ pravoslavné chrámy nijak neustupují nádheře evropského baroka. Vasilij Blaţený však není jedním z mnoha ruských chrámŧ - je osobní a zcela soukromou svatyní cara. Vstoupíme-li do úzkých chodeb chrámu vedoucích k nevelké, nezvykle strohé svatyni uprostřed, zmocní se nás podivný pocit. Pokud existuje cosi jako genius loci, pak je nepochybně přítomen i zde. Tento chrám dal postavit Ivan Hrozný podle svých představ ne pro svŧj lid, ale pro sebe. Tušíme v této stavbě to, čím Ivan Hrozný byl a čím ţil. Je zde vyjádřeno vše - i jeho pýcha a sebevědomí samoděrţavného vládce, jeho byzantská zboţnost i hluboké přesvědčení o výlučnosti své moci, která pochází od Boha. Strana 73

RUSKO NA ROZCESTÍ

Strana 74

MOSKEVSKÝ STÁT Jemu jedinému se chce zpovídat ze svých činŧ a zde v tomto chrámu chce být sám s Ním. Kdesi daleko za masivními aţ několikametrovými zdmi chrámu je jeho obrovitá říše, jeho dědictví i ti, kdo k němu patří. Všichni do posledního, i kníţata a bojaři, jsou jeho otroky - cholopy („Je v naší vŧli udílet přízeň i smrt našim cholopŧm“). Vasilij Blaţený proto není jen rozloţitá monumentální stavba dotvářející panorama Rudého náměstí. Je to snad vŧbec nejvýraznější symbol pýchy a sebevědomí ruského samoděrţaví, jeho imperiální vŧle, nezastavující se před ničím. LIVONSKÁ VÁLKA Za 103 let, od roku 1492 do roku 1595 vedlo Rusko 50 let rŧzné války, pokud nepočítáme nikdy neustávající boje na jihovýchodě a jihu. Války se staly od 16. století téměř samozřejmou a trvalou součástí ţivota říše. Moskevské vojsko bojovalo s řádem německých rytířŧ, se Švédskem, s Polskem i s krymskými Tatary a nezřídka se všemi zároveň. V těchto bojích rozpoznáváme jiţ od 16. století prosazování cílŧ a záměrŧ, které předurčily směry imperiálních snah Ruska v dalších stoletích. Prvním z těchto záměrŧ byla poráţka a ovládnutí nástupnických chanátŧ kdysi hrozivé a mocné Zlaté Hordy. Dobytí Kazaňského chanátu a podrobení Astrachaně bylo prvním krokem v tomto směru. Uvidíme, ţe za vlády Ivana IV. bylo zahájeno i prosazování dalšího velkého záměru, ovládnutí Sibiře. V souladu s vládními představami svých předchŧdcŧ povaţoval se Ivan IV. za dědice „všech ruských zemí“. Prohlašoval celou někdejší Kyjevskou Rus za odkaz svých předkŧ. Byl přesvědčen, ţe Rusko

Strana 75

RUSKO NA ROZCESTÍ musí znovu získat Ukrajinu a Bílou Rus, ţe jsou to území, která jsou jen přechodně pod cizí, polskou a litevskou vládou. Dalekosáhlé záměry Ivana IV. konečně zahrnovaly i dosaţení „přirozených hranic“ Ruska. Nešlo o nic menšího neţ ovládnutí baltického pobřeţí a Krymu, přístupu k Černému moři. Od časŧ Ivana IV. se vystřídalo v Rusku mnoho vládcŧ, ale ţádný z nich neopustil jeho imperiální vizi. Ruský „démon děrţavnosti“ se zrodil v 16. století. Moskevský stát doby Ivana IV. ovšem nemohl souběţně prosazovat všechny cíle tohoto dalekosáhlého a ctiţádostivého programu. Po ovládnutí Kazaně roku 1552 stál car před otázkou, na který z těchto záměrŧ má soustředit svoji mohutnějící moc. Vybraná rada radila k útoku na Krymský chanát. Car však nesouhlasil. Prosazoval útok na Livonsko, ovládnutí Pobaltí. Nejbliţší carovi rádci Silvestr a Adašev marně dokazovali, ţe kaţdoroční pustošivé nájezdy krymských Tatarŧ a odvádění tisícŧ lidí do otroctví oslabuje zemi a jejich poráţka je proto hlavním úkolem. Ivan IV. jejich rady odmítl. V roce 1558 vytáhla na tehdejší dobu mohutná (300 000 muţŧ) carská armáda do Livonska. V květnu 1558 dobyli Rusové Narvu, kde se zmocnili 230 děl, a krátce poté padl Dorpat (Děrpt), kde ukořistili 552 děl. Carské vojsko dobylo v Livonsku dvacet měst a „bralo děla, zvony, zásoby. Pálili všechno, co nemohli vzít s sebou“ (N. Karamzin). Brzy však přišly první poráţky. Moskevské vojsko, které bylo postrachem tatarských kočovníkŧ, narazilo na dobře vyzbrojené a organizované německé rytíře, švédské oddíly a Poláky a v těchto

Strana 76

MOSKEVSKÝ STÁT

bojích se stále zřetelněji ukazovala jeho těţkopádnost a odstup od vyspělejších protivníkŧ. Ivan IV. však byl přesvědčen o tom, ţe poráţky jsou dílem zrady bojarŧ a Vybrané rady. Car, postupně podléhající své duševní chorobě, nakonec všude kolem sebe viděl zradu a spiknutí. Hledal východisko v samovládě a vládním teroru - opričnině - ale ke zvratu v livonské válce přesto nedošlo. Ta se postupně měnila ve vleklé, 24 let trvající vyčerpávající střetnutí. V roce 1569 došlo tzv. Lublinskou unií ke spojení Polska s Litvou v jeden stát. V roce 1576 se polským králem stal zkušený válečník, sedmihradský kníţe Štěpán Báthory, jemuţ se podařilo vytvořit z Polska, Švédska, Dánska a Krymu velkou protiruskou koalici. Této přesile Moskevská Rus nemohla čelit.

Strana 77

RUSKO NA ROZCESTÍ V letech 1578-1581 bylo carské vojsko z Livonska vytlačeno. Příměřím v lednu 1582 se musel Ivan IV. vzdát nejen nadějí na jeho získání, ale ztratil i řadu měst, která drţel před zahájením livonské války. Pokus o ovládnutí Pobaltí ztroskotal. OPRIČNINA S příchodem zimní sanice se na počátku prosince roku 1564 náhle objevilo v Kremlu mnoho saní, na něţ byl nakládán carský poklad zlaté a stříbrné nádobí, roucha i nábytek. Car dal naloţit i státní pokladnu. Na jeho podivné rozmary si jiţ obyvatelé Moskvy zvykli a dohadovali se, ţe se vypravuje na jednu ze svých cest po klášterech. Odjezd se však zdrţel. Přišla obleva a carské saně uvízly v Kolomenském na okraji Moskvy. Teprve po dvou týdnech se vydal Ivan s celou rodinou a svými bliţními do Trojice Sergijevského kláštera a odtud neznámo kam. Nakonec jeho cesta skončila v nevelké Alexandrovské slobodě. Odtud pak poslal 3. ledna 1565 do Moskvy list metropolitovi, v němţ vypočítává svévoli a „zrady“ bojarŧ v době jeho mládí, jejich korupci a obviňuje je z úkladŧ o ţivot jeho rodiny i jeho samotného. List pak končí neočekávanou rezignací: „Nechceme trpět vaše zrady a s velikou lítostí v srdci opouštíme panování a odjeli jsme tam, kam nám Bŧh ukázal cestu.“ Zároveň byl čten další carŧv list, v němţ Ivan ujišťuje, ţe má moskevský lid v lásce a nechová k němu nemilost. Jeho nepřáteli jsou bojaři, ne lid. Tato demagogie zapŧsobila přesně tak, jak vládce očekával. Moskevský lid (čerň) volal, aby se car vrátil a „ukázal na své nepřátele“. K carovi se vypravuje metropolita Afanasij s duchovenstvem a bojary s prosbou „aby hněv svŧj odvrátil… a své panování neopouštěl a vládl, jak se mu zlíbí“.

Strana 78

MOSKEVSKÝ STÁT V únoru 1565 se Ivan IV. vrací a vyhlašuje podmínky, za nichţ je ochoten dál vládnout. Vyčleňuje si pro sebe 20 měst včetně některých částí Moskvy a velká území jako svŧj vlastní úděl (opričninu), v němţ chce vládnout podle své vŧle, zatímco ostatní zem má být spravována podle starých řádŧ (zemština). Do opričniny byla postupně zahrnuta zhruba polovina celé Moskevské Rusi. Ke své osobní ochraně si car vybral tisíc stráţcŧ-opričnikŧ (rozrostli se pak na 6000) a dává si stavět v Moskvě palác - spíše to byla pevnost - neboť nechtěl ţít v Kremlu. Vzápětí začalo drama. První obětí se stal zkušený válečník kníţe Alexandr Gorbatyj-Šujskij, přivedený na popraviště spolu se svým sedmnáctiletým synem. Kdyţ otci usekli hlavu, jeho syn ji zvedl a políbil a pak si klekl před kata. Jiný z velmoţŧ, kníţe Dmitrij Ševyrev, byl naboden na kŧl. Umíral celý den. Správce carovy pokladny Ťutin byl spolu s ţenou, dvěma malými syny a dvěma dcerami rozsekán na kusy. Ivanova krvelačnost jako by neznala mezí. Vymýšlel stále nové zpŧsoby dosud neznámých poprav. Jedním z těchto „vynálezŧ“ bylo zašití nešťastníka do medvědí kŧţe. Pak byl roztrhán psy. Tento osud stihl novgorodského arcibiskupa Leonida. Jindy byl odsouzenec přivázán k sudu s prachem. Byly vyvraţďovány nejen celé rodiny i s dětmi, ale i s celým příbuzenstvem. Při vymýšlení surovostí dospěl car aţ k tomu, ţe donutil syna jednoho z odsouzených velmoţŧ - neţ byl sám popraven - aby zabil svého otce. Vrcholem Ivanovy zuřivé krvelačnosti byla jeho trestná výprava proti Novgorodu v roce 1570. Car obklíčil „zrádné“ město, aby nikdo neunikl, a 8. ledna začal „soudit“ Novgorod, který prý chtěl přejít na stranu Polska. Dejme slovo N. Karamzinovi, který - jako oficiální carský historiograf - jistě nemŧţe být obviňován ze zaujatosti: „Ivan a jeho syn (carevič Ivan) soudili takto: kaţdý den jim přiváděli od pěti Strana 79

RUSKO NA ROZCESTÍ set do tisíce a více Novgorodcŧ, bili je, mučili, pálili je jakýmsi zařízením ohnivým, přivazovali za hlavu nebo nohy k saním, vlekli k břehu řeky Volchov - tam, kde řeka v zimě nezamrzá - a házeli je z mostu do řeky s celými rodinami, ţeny s muţi, matky s kojenci. Moskevští vojáci jezdili na loďkách po Volchovu s kŧly, halapartnami a sekyrami: kdo ze svrţených vyplul, toho probodávali a sekali na kusy.“ Toto řádění trvalo šest neděl. Novgorod i jeho okolí, včetně klášterŧ a kostelŧ, byl dán vojsku v plen. Bylo povraţděno na 60 000 lidí. Nakonec se car unavil a s obrovitou kořistí se vrátil do Moskvy. Popravy však pokračovaly i zde. Ivanŧv stihomam postihl tentokrát jeho vlastní druţinu, v níţ byli „odhaleni zrádci“, kteří prý chtěli vydat Novgorod a Pskov Polsku a na trŧn dosadit carova bratrance kníţete Vladimíra Starického. Vše bylo připraveno 25. července 1570, kdy bylo v Moskvě postaveno 18 šibenic a přichystány mučicí nástroje. Během čtyř hodin bylo popraveno a umučeno na 200 „spiklencŧ“, někteří z nich ve velikém kotli, v němţ byli zaţiva uvařeni. 80 ţen odsouzencŧ bylo utopeno v řece. Druhého dne se setkal car s knězem Jednoty bratrské Janem Rokytou a vedl s ním dlouhou disputaci o křesťanské lásce a vysvětloval českému „kacíři“, ţe pravoslaví je jediná pravá a nezkaţená víra...

Strana 80

MOSKEVSKÝ STÁT

Součástí carské hrŧzovlády bylo i masové vyhánění „nevěrných“ z území a míst, prohlášených carem za opričninu. Hnali je z jejich domovŧ a vsí s holýma rukama, beze všeho, do „zemštiny“, kde dostali jinou pŧdu. Jen v roce 1565 bylo takto vyhnáno na 12 000 Strana 81

RUSKO NA ROZCESTÍ rodin velmoţŧ i drobné sluţebné šlechty a jejich majetek byl rozdán carovým opričnikŧm. Nejeden z pozdějších statkářŧ - poměščikŧ vděčil za svŧj majetek svému prapředkovi, který se svou sluţbou v opričném vojsku ocitl na „správné straně“ a byl takto odměněn. Carovo opričné vojsko bylo vlastně dobovou policií stíhající „nepřátele“ cara. Opričnikŧm se tehdy říkalo kromešniki (ti, kdo přicházejí ze tmy). Jiţ jejich zevnějšek naháněl hrŧzu. Celí v černém, na vraném koni s černým postrojem, měli u sedla psí hlavu na znamení, ţe jejich úkolem je všude „vyslídit zradu“. Dalším jejich symbolem byla metla, označující vymetání zrady. Opričnici se museli vzdát všech svých stykŧ s příbuznými a přáteli. Patřili pouze carovi a nikdo si na jejich násilnosti nesměl stěţovat, neboť by to byla stíţnost na cara. Dokonce si nikdo nesměl stěţovat ani na sluhy a čeleď opričnika. Stáli nad zákonem. Ve své opričnině zřídil car paralelní státní aparát, pŧsobící vedle tradičního, který dál fungoval v zemštině. Zřídil si nový dvŧr, prikazy (v 15.-17. století ústřední úřady Moskevského státu) a jmenoval i své bojary. Ivan Hrozný prokázal při tom naprostý nedostatek invence. Jeho vládní aparát byl totiţ kopií tradičních institucí. Nic nového nevymyslel. Nikdo proto nechápal hlubší význam zavedení opričniny a podnes je obtíţné pochopit, kam Ivan Hrozný směřoval. Zřejmě to nevěděl ani on sám. Dva motivy lze však přece jen rozpoznat. Opričnina byla především dílem carova stihomamu. Ivan IV. nebyl psychicky normální. Kromě výrazných násilnických sklonŧ byl po celý ţivot stíhán obavami o svŧj ţivot. Opričninou se chtěl obklopit jako hradbou, za níţ by byl v bezpečí. Nezabili ho však nakonec ti, které celý ţivot podezíral - bojaři - ale zřejmě jeho „nejvěrnější“. V Strana 82

MOSKEVSKÝ STÁT naší době provedená chemická analýza vlasŧ Ivana IV. prokázala přítomnost jedu, který byl zřejmě příčinou jeho smrti (1584). Druhý motiv opričniny byl významnější. V polovině 16. století se rozhodovalo, zda bude Rusko stavovským státem, nebo absolutní monarchií. Tento spor vyřešil Ivan Hrozný vyvraţděním všech, které podezíral z toho, ţe se staví, nebo mohou postavit proti jeho samoděrţavné moci. Měla by tu být zaznamenána i skutečnost, ţe v cizině se o opričnině nemělo vědět. Ve své instrukci poslŧm, vyslaným roku 1568 k polskému králi, car uloţil: „Kdyţ se vás zeptají, co je to moskevská opričnina, řekněte: neznáme opričninu - ten, komu car přikáţe ţít u sebe, ţije u něho blízko a komu daleko, ten daleko.“ Pokud měl opričný teror zbavit cara jeho stihomamu, pak tohoto cíle dosaţeno nebylo. Ivan Hrozný ţil aţ do konce svých dnŧ v hrŧze ze zrady, kterou viděl všude kolem sebe. I mezi svými opričníky, z nichţ mnozí se proto také stali obětí jeho psychické deviace. Nakonec Ivan Hrozný zcela ztratil dŧvěru ve své opričníky a na podzim 1572 byla opričnina zrušena a všechno, co ji připomínalo, zcela mizí. Dokonce bylo zakázáno pod hrozbou trestu smrti vyslovit samotný její název. A spolu s tím mizí i zemština a země byla opět spojena. Jediné, co se nezměnilo, byl sám car. Opričnina znamená v dějinách Ruska významný posun. Většina starobylých rodŧ byla decimována. Rusko se stalo samoděrţavnou monarchií. Je známo, ţe J. V. Stalin povaţoval Ivana Hrozného za nejvýznamnějšího z ruských carŧ. Vytýkal mu jen dvě věci. Jednak, ţe nevyvraţdil všechny čelné rody (některé přeţily), a dále to, ţe svých činŧ litoval, kál se ze svých hříchŧ a dával klášterŧm peníze, Strana 83

RUSKO NA ROZCESTÍ aby se modlily za jeho oběti (podle seznamŧ, které sám sestavoval). Tuto podivnou zboţnost „otec národŧ“ chápal jako slabost jinak velikého cara. JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ Do konce vlády Ivana Hrozného spadá událost, která by zde měla být také zaznamenána - výpad kozáckého atamana Jermaka Timofejeviče za Kamenný pás, za Ural. Jermakovi kozáci nebyli prvními Rusy, kteří pronikli na Sibiř. Víme, ţe moc novgorodské republiky sahala jiţ ve 13. století aţ do oblasti severního Uralu. Po pádu Novgorodu se jeho rozsáhlého území zmocnil velký moskevský kníţe. Prvním větším pokusem o proniknutí do hloubi Sibiře byl pochod moskevského vojska, které v roce 1483 proniklo aţ k Obu. Výsledkem tohoto taţení bylo podrobení oblasti Jugory v západní Sibiři (1499). V první polovině 16. století platila jiţ některá sibiřská kníţata Moskvě daň v sobolech a veverkách. V roce 1569 vzal Ivan IV. západosibiřského chána Kučjumu „pod Strana 84

MOSKEVSKÝ STÁT svoji ruku“ a zavázal jej platit roční daň - tisíc sobolŧ. Sibiř však stále zŧstávala pro Moskevský stát dalekým a neznámým krajem. Nikdo nevěděl, co je dál za Obem, a tak v roce 1567 posílá Ivan IV. dva kozácké atamany - Ivana Petrova a Burnaše Jalyčeva - s „přátelskými listy k neznámým vládcŧm neznámých národŧ“, ţijícím na východě. Oba atamani se přes téměř liduprázdnou Sibiř dostali aţ do Pekingu. Ve druhé polovině 16. století povaţovali v Moskvě za Sibiř stále ještě jen kraje v povodí Irtyše, Tobolu a středního toku Obu. Západně od těchto oblastí, na horním toku Kamy - na západních svazích Uralu vedli tehdy svŧj obchod solí, koţešinami, solenými rybami a hledali zde rudy podnikaví kupci Jakov a Grigorij Stroganovové. Ivan IV. jim dal právo stavět zde pevnŧstky a zakládat vsi s tím, ţe najdou-li stříbrnou nebo olověnou rudu, musí to oznámit do Moskvy. Stroganovové - obchodníci, prospektoři i dobyvatelé - museli čelit v této polopusté krajině nejen krutým přírodním podmínkám, ale i kořistnickým nájezdŧm kočovných Nogajcŧ a Tatarŧ. Pozvali proto ke své obraně pět donských atamanŧ, v čele s Jermakem Timofejevičem. Byli to zkušení bojovníci a lupiči, kteří se aţ dosud „ţivili“ na Donu a při dolním toku Volhy přepadáváním karavan. Ostatně jeden z nich, Ivan Kolco, byl odsouzen carskou vládou k trestu smrti. Atamani přivedli 540 kozákŧ a spolu s třemi stovkami stroganovských bojovníkŧ vytvořili vojsko, které rázem poskytlo podnikavým kupcŧm převahu. Nemuseli jiţ myslet jen na obranu, ale mohli sami zaútočit. Ne proti loupeţivým kočovníkŧm, ale proti sibiřským kmenŧm, s nimiţ dosud především obchodovali. Vyzbrojen třemi mosaznými děly a třemi píšťalami (husitskými palnými zbraněmi, které v 15. století zavedli na Rusi čeští puškaři, tehdy velmi ţádaní odborníci) vyrazil Jermak 1. září 1581 přes uralské hřebeny na východ. Jedinými cestami v tomto Strana 85

RUSKO NA ROZCESTÍ divokém kraji byly řeky, po nichţ se kozáci plavili a pustošili vsi podél nich. Proti domorodcŧm, kteří byli vyzbrojeni luky a kopími, „stříleli ohněm a hromem smrtelným“. V Jermakově vojsku byli i popi, neboť „pohany“ bylo třeba nejen podrobit carské moci, ale také „přivést ke kříţi“. A mnozí se podrobili, neboť na straně ruského Boha byl „mocný hrom“. Sibiřský chán, slepý Kučjuma, se však ani po řadě poráţek nevzdával. Jermak ovládl jeho hlavní město Isker (Sibir), kde nalezl mnoţství zlata a stříbra, a poslal kořist carovi se zprávou o svých úspěších. Ivan IV. udělil Jermakovi titul kníţete sibiřského a poslal mu na pomoc 500 moskevských střelcŧ (většina z nich pak zemřela hlady v obleţeném Iskeru). Jermak dostal od cara i těţký zlacený pancíř, který zřejmě zpečetil osud nového vládce Sibiře. Při jednom z přepadŧ, jimiţ Kučjuma postupně decimoval řídnoucí kozácké vojsko, došlo i na Jermaka. Při nocování jeho oddílu na řece Irtyši v srpnu 1584 vnikli Kučjumovi bojovníci do leţení a spící kozáky podřezali. Unikli jen tři, kteří se vrhli do řeky - Jermak a dva jeho bojovníci. Obtíţen carským pancířem však Jermak na druhý břeh Irtyše nedoplaval. Po zprávě o Jermakově smrti zbytky jeho vojska opustily Isker a ustoupily zpátky přes Ural. „Dobytí Sibiře“ skončilo tedy poráţkou. Význam Jermakovy výpravy však není v tom, čeho dosáhla (toho nebylo mnoho), ale v tom, co bylo touto výpravou zahájeno. Carská moc jiţ od svého záměru ovládnout Sibiř neustoupila. Za Ivanova nástupce, cara Fjodora, byla v roce 1587 postavena na řece Tobol tvrz Tobolsk a v roce 1598 podlehl po urputném odporu i chán Kučjuma. Západní Sibiř byla připojena k Rusku.

Strana 86

MOSKEVSKÝ STÁT

Po zlomení Kučjumova odporu jiţ nestálo ruské expanzi dál na východ v liduprázdné Sibiři téměř nic v cestě. V roce 1638 dospěly ruské oddíly aţ k břehŧm Pacifiku. Tehdy ještě nikdo netušil, ţe bylo dosaţeno nejvýchodnějšího cípu euroasijského kontinentu. Teprve téměř o sto let později objevila ruská námořní expedice pod velením V. Beringa prŧliv oddělující Asii od Ameriky. Význam, jaký mělo a má ovládnutí Sibiře pro Rusko, nebývá vţdy správně pochopen. Toto území, téměř tak veliké jako celá Evropa, je nejcennější imperiální kořistí, jaké se kdy kterákoli země dlouhodobě zmocnila. V tomto nehostinném kraji je největší přírodní bohatství na celé planetě. Bez Sibiře by Rusko bylo a zŧstalo regionální mocností druhého řádu. Jermakova výprava na Sibiř v letech 1581-1584 nebyla nepodobna španělské expedici do Nového světa v roce 1492. V obou případech šlo o totéţ. Jermak byl ruským Kolumbem. Je tu však veliký rozdíl:

Strana 87

RUSKO NA ROZCESTÍ Sibiř je podnes součástí Ruské federace, zatímco Nový svět jiţ dávno není španělskou ani anglickou kolonií. KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO K dramatickému vrcholu hrŧzovlády Ivana IV. došlo v listopadu 1581. O tom, co se tehdy v carské rodině odehrálo, se dochovaly dvě verze. Podle první z nich (N. Karamzin) došlo tehdy mezi carem a jeho následníkem carevičem Ivanem ke konfliktu. Carevič prý odmítal uzavření míru s polským králem Štěpánem Báthorym a ţádal, aby ho car poslal v čele vojska osvobodit Pskov. Ivan Hrozný ho v záchvatu zuřivosti svým carským ţezlem smrtelně zranil. Boris Godunov, přítomný výbuchu carovy zběsilosti, následníka bránil a byl Ivanem Hrozným těţce zraněn (několik týdnŧ leţel na lŧţku). Podle druhé verze vstoupil car do komnaty své těhotné snachy a začal ji bít, ţe je „příliš prostě oděna“ (simplici veste induta - jak zapsal papeţský legát jezuita Antonius Possevin, který krátce po této události přijel do Moskvy). Carevič Ivan se zastal své manţelky a zuřivý car jej smrtelně zranil. Ivan Hrozný se dny a noci modlil a plakal, ale carevič po čtyřech dnech zemřel. Carovo zoufalství bylo zřejmě opravdové. Chtěl se vzdát trŧnu a odejít do kláštera, aby činil pokání, ale synovi vrátit ţivot nemohl. Zavraţděním následníka trŧnu Ivan Hrozný přivodil konec své dynastie. Po smrti careviče Ivana mu zŧstal jiţ jen jeho mladší syn Fjodor, „slabý tělem i duchem“. V říjnu 1582 se sice narodil další syn cara Uara-Dimitrij (Ugličský), ale tomu bylo ve chvíli Ivanovy smrti (březen 1584) pŧldruhého roku. A navíc byl podle pravoslavného kanonického práva, které povaţovalo za legální pouze první tři

Strana 88

MOSKEVSKÝ STÁT manţelství, zrozen v hříchu (pocházel aţ z pátého manţelství Ivana IV.) Na smrtelné posteli prohlásil Ivan Hrozný svého syna Fjodora za neschopného vlády. Protoţe však maličký Dimitrij - navíc ne zcela legitimní carský syn - vládnout nemohl, musel přesto Fjodorovi vládu svěřit. Ustanovil mu proto k ruce vládní komisi, jakousi kuratelu, která měla vládnout za něho.

Strana 89

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

7

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN Slovo cara bylo nezrušitelným zákonem. Novým panovníkem se tedy stal neduţivý osmadvacetiletý Fjodor, jehoţ pravé místo by bylo spíše v klášterní cele či v kostele neţ na trŧnu. Násilnický otec zlomil jeho ostatně při Fjodorově matném intelektu nepříliš pevnou - vŧli tak dokonale, ţe se jiţ nikdy, ani jako car, nestal zcela svéprávným člověkem. Tento „svatý prosťáček“ byl naprosto neschopen vládnout Moskevské Rusi. Smrtí otce zmizel vládce, jehoţ si navykl poslouchat. Hledal proto jiného a brzy se jím stal jeho švagr, Boris Godunov. Vládní komise zřízená Ivanem IV., aby „pomáhala“ Fjodorovi (tj. vládla jeho jménem) se mění ve formální přívěsek carské moci. Skutečným vládcem a zemským správcem jehoţ poslouchá bez odporu a Strana 90

MOSKEVSKÝ STÁT pokorně i „car vší Rusi“ Fjodor - se stává někdejší člen osobní stráţe Ivana IV. a od roku 1581 bojar Boris Godunov. Svými schopnostmi i inteligencí daleko převyšoval své okolí. Po 14 let své „spoluvlády“ s carem Fjodorem řídil zemi tak, ţe si získal uznání pro svŧj „velemoudrý a nejvýše uváţlivý rozum“ (jak s devótní nadsázkou zapsal tehdejší letopisec). Patřil sice k významnému rodu moskevských bojarŧ, ale nemohl svou „urozeností“ soupeřit s velmoţi, kteří svŧj pŧvod odvozovali od Rjurikova rodu (Romanovci, Mstislavští, Bělští, Šujští). Byl a zŧstal pro ně pouhým carským favoritem a „povýšencem“. Přestoţe Godunov byl a po celý ţivot zŧstal negramotný („gramatického učení nijak neznalý od mládí,“ jak píše dobový letopisec, „nenaučen prostým bukvám“), jeho vládní schopnosti byly zcela nepochybné a i jeho odpŧrci je uznávali. Zároveň mu však nedŧvěřovali a podezírali jej z toho, ţe je schopen jakékoli špatnosti. A zřejmě skutečně byl. Stručně řečeno - v Borisi Godunovovi se střízlivý rozum vladaře snoubil s naprostým nedostatkem jakýchkoli morálních zábran tam, kde byla nebo mohla být ohroţena jeho moc. Nakonec jej podezírali ze všeho. I z těch činŧ, které nespáchal prostě proto, ţe k nim nemohl mít ţádný dŧvod, anebo je ani spáchat nemohl. K jednomu z těchto činŧ však váţný dŧvod měl. Byla to smrt druhého z carských synŧ - tehdy osmiletého Uary-Dimitrije - který zemřel za podivných okolností ve svém údělu Ugliči v květnu roku 1591. Podnes nelze bezpečně říci, co se tehdy odehrálo. O malém careviči se sice vědělo, ţe trpí padoucnicí, ale málokdo byl tehdy (i později) ochoten uvěřit, ţe si nezletilý syn Ivana IV. v záchvatu sám podřezal hrdlo (ačkoliv ani to zcela vyloučit nelze).

Strana 91

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK Snad všichni byli přesvědčeni o tom, ţe carevič byl zavraţděn. A prvním, na koho padlo podezření, byl Boris Godunov. Ten proto - ve snaze vyloučit jakékoli dohady - vyslal do Ugliče vládní komisi v čele se svým čelným oponentem bojarem Vasilijem Šujským. Komise dospěla k závěru, ţe carevič se sám podřezal, a patriarcha Iov posvětil její nález prohlášením, ţe je to „úradek boţí“. Tím byla podivná smrt Dimitrije odloţena ad acta. Nikdo netušil, ţe zanedlouho carevič „vstane z mrtvých“ a rozpoutá boje a zápasy, které ohrozí samu existenci Moskevského státu. Jako zemský správce si byl Boris Godunov vědom nebezpečí, které s sebou přinášel feudální egoismus šlechty, a hledal zpŧsoby, jak vymezit práva a povinnosti rolníkŧ. Přesto podnes přeţívá představa, ţe právě on zavedl tzv. zakázaná léta, ţe zrušil dávné právo poddaných týden před a týden po dni sv. Jiří (Jurjev děň) odejít od své vrchnosti - po vyrovnání závazkŧ - k jiné. Hlubší rozbor problému procesu znevolnění ruských rolníkŧ však ukazuje, ţe ke zrušení tohoto

Strana 92

MOSKEVSKÝ STÁT práva odchodu nedošlo v době Borise Godunova (na přelomu 16. a 17. století), ale aţ za prvních Romanovcŧ, o pŧl století později. Dnes, s odstupem čtyř století, je zemské správcovství Borise Godunova posuzováno spíše pozitivně. Dokázal spojit své mocenské zájmy se zájmy země a v roce 1589 prosadil povýšení moskevského metropolity na patriarchu (jímţ se stal jeho přítel a spojenec Iov), čímţ vymanil ruskou pravoslavnou církev ze závislosti na Konstantinopoli. Dokázal také uplatnit své diplomatické schopnosti a uzavřít na 15 let příměří s Polskem (1587) a „věčný mír“ se Švédskem (1595). Rusku byly vráceny oblasti ztracené v době livonské války a znovu byl získán přístup k Finskému zálivu. Země zaţila po hrŧzovládě Ivana IV. pŧldruhého desetiletí klidu a spořádané vlády. Přirozeným závěrem Godunovovy správy země proto bylo, ţe zemský sněm, jemuţ předsedal patriarcha Iov, jej po smrti bezdětného Fjodora - a poté, co mu carevna Irina (sestra Borise Godunova) předala vládu a uchýlila se do kláštera - zvolil za cara. BORIS GODUNOV Smrtí Fjodora I. (leden 1598) se hroutí nedotknutelná, po staletí utuţovaná autorita panovníkŧ Rjurikova rodu. Nový car Boris Godunov sice prokázal své vládní schopnosti, ale to bylo málo. Svým vstupem na trŧn Godunov pobouřil mocné bojarské rody. Povaţovaly se za autentické dědice moskevského trŧnu, jehoţ se zmocnil carský oblíbenec, který se s nimi „urozeností“ nemohl měřit. Godunov, o jehoţ nectnostech kolovalo jiţ v době, kdy byl zemským správcem mnoho pověstí, se stal nyní terčem útokŧ bojarské opozice, v jejímţ čele stál kníţe Vasilij Šujskij. Car Boris poslal sice Šujského do vyhnanství, stíhal i další velmoţe (jiné naopak odměňoval) a snaţil se udělováním hodností bojarskou opozici umlčet, avšak marně. Strana 93

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK Bojaři však nebyli jedinou hrozbou vlády Borise Godunova, proti němuţ jako by se postavila i sama příroda. Rusko postihlo v roce 1600 a v následujících letech sucho a mrazy, které nikdo nepamatoval. Ceny obilí stouply na desetinásobek. Otevření carských sýpek a rozdávání obilí hladovějícím jen na krátký čas oddálilo katastrofu, která vrcholila v letech 1601-1603 strašným hladomorem, při němţ prchali lidé z venkova do měst, kde však stejně nacházeli neodvratnou smrt. Jen v Moskvě tehdy pohřbili 120 000 obětí hladu. Na konci léta 1603 se Moskva ocitla v obklíčení band, které loupily zásoby, vezené do hladovějícího města. Carské vojsko sice tyto hordy porazilo a jejich vŧdce Chlopok byl oběšen v Moskvě, ale toto loupení, vyvolané především zoufalstvím hladovějících muţikŧ, bylo znamením hluboké krize, která brzy měla přerŧst ve všeobecný rozvrat, jemuţ Boris Godunov jiţ nedokázal čelit. Zřejmě stěţí se jiţ bezpečně zjistí, kam aţ sahala rozhodnost bojarŧ svrhnout Borise a nepřipustit vládu dynastie Godunovovŧ, ale mnohé svědčí o tom, ţe právě oni stáli u zrodu a všemoţně podporovali šíření pověsti o tom, ţe syn Ivana IV. Dimitrij Ugličský nezemřel a ţe se ujme vlády a svrhne uzurpátora trŧnu, Borise Godunova. Snad lze říci i více - řada nepřímých dŧkazŧ svědčí o tom, ţe moskevská bojarská opozice dokonce vybrala a připravila toho, kdo měl v úloze ugličského careviče vystoupit - zběhlého mnicha Grigorije Otrepjeva. LŽIDIMITRIJ I. V početném zástupu ruských samozvancŧ 17. a 18. století vyniká tento lţicar nejen tím, ţe byl vŧbec prvním. Byl zároveň nejúspěšnějším z nich, neboť pouze jemu se podařilo dosednout na carský trŧn. K historii jeho dramatické avantýry bylo soustředěno více dokumentŧ a údajŧ neţ o všech ostatních samozvancích dohromady. A přesto mnohé nevíme. Například, kdy se narodil. Snad někdy po Strana 94

MOSKEVSKÝ STÁT roce 1575, neboť v letech 1605-1606, kdy vrcholila jeho závratná kariéra, mu bylo asi ke třicítce. Budoucí Lţidimitrij, který v mládí slouţil u bojarského rodu Romanovcŧ, jistě bez obtíţí postřehl hlubokou nenávist svých pánŧ k Borisi Godunovovi. Jeho neklidná a dobrodruţná povaha jej přivedla z panských domŧ do kláštera. Jako mnich přijal jméno Grigorij. Patriarcha Iov jej vysvětil na jáhna a vzal k sobě ke „kniţním pracem“. Bystrý a pohotový Otrepjev se často dostával se svou církevní vrchností do Čudova kláštera v Kremlu a zde slyšel o ugličské tragédii a mnoho dalšího z toho, co jinak pronikalo mezi lid jen v podobě rŧzných pověstí. Snad věděl aţ příliš mnoho. Za „neskromné řeči“ mu na udání rostovského biskupa hrozilo zatčení, a tak v únoru 1602 Grigorij Otrepjev prchá z Moskvy do Novgorodu Severského, pak dál do Kyjeva a odtud do Polska. Zde se zbavuje své mnišské sutany a vstupuje do sluţeb kníţete Wiśniowieckého. A právě zde dochází k jeho velké proměně. Zběhlý pravoslavný mnich Grigorij „na smrt onemocněl“ a přál si před

Strana 95

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK smrtí vyzpovídat se katolickému zpovědníkovi. Udivený jezuita se dozvěděl, ţe umírající mladý Rus je carevičem Dimitrijem. V Ugliči prý pohřbili místo něho někoho jiného. On sám se zachránil. Po této „zpovědi“ se „ruský carevič“ zázračně uzdravil a pan Wiśniowiecki odváţí svého vzácného hosta ke královskému dvoru v Krakově. Zde se Otrepjev-Dimitrij setkal s papeţským nunciem Rangonim a po přijetí Zikmundem III. (únor 1604) sloţil slib, ţe bude poslušným synem papeţského apoštolského stolce. Král sice určil „ruskému careviči“ roční dŧchod 40 000 zlatých, ale přesto váhal, zda jej má zcela otevřeně podpořit. Ostatně k tomu neradili ani někteří čelní velmoţové, především zkušený kancléř Jan Zamojski, pánové St. Żio#kiewski, Krzysztof Zbarazski, kníţe Wasy# Ostrogski a další. Zřejmě nebyli tak zcela přesvědčeni o tom, ţe se jedná o skutečného careviče Dimitrije, a navíc v moţném střetnutí se Švédskem a Tureckem Rzeczpospolita potřebovala spíše podporu Ruska neţ konflikt s ním. Tyto rozpaky byly vyřešeny, kdyţ Zikmund III. svěřil záleţitost „careviče Dimitrije“ magnátu Jerzymu Mniškovi (Mniszech), který měl soustředit na podporu „Dimitrije“ ty, kdo chtěli spolu s ním „hledat v Rusku štěstí“. Grigorij Otrepjev se odebral do Mniškova sídelního města Samboru. Další dějství dramatu bylo připraveno zasnoubením Mniškovy dcery Mariny s příštím carem, který se v červnu 1604 zavázal, ţe po ovládnutí trŧnu vyplatí Mniškovi milion zlatých a dá mu do dědičného drţení kníţectví Smolenské a Severské. Mnišek soustředil 1600 ţoldnéřŧ, s nimiţ se vypravil v srpnu 1604 Lţidimitrij na východ, k Dněpru.

Strana 96

MOSKEVSKÝ STÁT V Moskvě se o nepravém Dimitrijovi, který se objevil v Polsku, brzo dozvěděli. Snaţili se Poláky přesvědčit, ţe jde o dobrodruha a do Polska byl poslán i Otrepjevŧv strýc, aby jej na místě usvědčil. Boris Godunov chtěl především zabránit tomu, aby se samozvancem vytáhla polská armáda. K tomu sice nedošlo, ale nebezpečí přicházelo z jiné strany. O labilitě vlády cara Borise byla jiţ zmínka. Víme, ţe mnohem hrozivější neţ bojarská opozice se staly všeobecná beznaděj a zoufalství hladu, které do krajnosti vyhrotilo sociální napětí. Dobové ovzduší bylo pro vystoupení samozvance připraveno i jinak. Po generace utuţovaná autorita carského majestátu vedla k tomu, ţe zcela nezrušitelným imperativem byla věrnost a sluţba carovi. Zatímco o Godunovovi se vědělo, ţe není z carského rodu, objevuje se nyní „pravý car“ Dimitrij. V lidovém prostředí se o carovi věřilo, ţe je nadán čarovnou mocí a ţe se mŧţe i proměňovat. Proto naprosto Strana 97

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK nevadilo, ţe tento Dimitrij je poněkud starší neţ by měl být ugličský carevič. Věřilo se také, ţe car je nadán nadpřirozenou mocí. Mohl například léčit nemocné pouhým dotekem. Mohl zemřít jen přirozenou smrtí, nemohl však být zabit, protoţe byl nezranitelný. V Ugliči museli zabít někoho jiného - sám carevič nezahynul. Proto kdyţ „car Dimitrij“ přitáhl v říjnu 1604 do Kyjeva, připojily se k jeho oddílu tisíce kozákŧ a tato síla narŧstala spolu s tím, jak postupoval dál. Brány měst se mu otevíraly bez boje a katastrofu Godunovovy vlády dovršil přechod jejího vojevŧdce Basmanova na stranu samozvance. Úspěch taţení na Moskvu byl navíc usnadněn i smrtí cara Borise v dubnu 1605. V Moskvě byl sice za nového cara prohlášen šestnáctiletý Borisŧv syn, Fjodor Godunov, ale nestála za ním ţádná skutečná síla. Jiţ počátkem června 1605 byl Fjodor II. svrţen a po několika dnech - i se svou sestrou - uškrcen. Do Moskvy vstupuje „car Dimitrij I.“, který byl 21. července 1605 slavnostně korunován. Z významnějších osobností se proti samozvanci postavil jen patriarcha Iov, jehoţ lţicar poslal do kláštera. Grigorij Otrepjev dosáhl svého cíle, ale zároveň tím podepsal i svŧj ortel. Mnozí velmoţové jej znali a věděli, o koho jde. Podporovali ho, aby se zbavili Godunovovŧ. Nyní přišla řada na něho. Lţidimitrij I. byl nepochybně inteligentní a snaţil se populárními činy a štědrostí získat si podporu bojarŧ a moskevského lidu. Avšak jako kaţdý dobrodruh byl především hrdinou okamţiku, mistrem improvizace. Schopnost dlouhodobějšího domýšlení svých činŧ mu byla odepřena. Přestoţe se snaţil zapomenout na to, co v Polsku nasliboval, nemohl se svých závazkŧ a svých polských spojencŧ tak zcela zbavit. Ti však byli v Moskvě přijímáni s krajní nevraţivostí. Strana 98

MOSKEVSKÝ STÁT Ostatně ve smyslu dobových ruských představ všichni, kdo nevyznávali „jedině pravou víru“ - pravoslaví, byli lidé nečistí, kacíři. A s těmito heretiky se „Dimitrij“ stýkal a navíc nedodrţoval dávné zvyky, které carovi ukládal pravoslavný ritus. Nadšení, s nímţ byl v létě roku 1605 vítán, bylo rychle zapomenuto a šířily se pověsti, ţe vlastně ani není skutečným Dimitrijem, ale lţicarem. Neschopen pochopit hrozící nebezpečí uspořádal Grigorij Otrepjev 8. května 1606 velkolepou carskou svatbu s „kacířskou děvkou“ (jak se o ní v Moskvě mluvilo) Marinou Mniškovou. Krátce na to, 17. května, vtrhl dav podněcovaný bojarem Vasilijem Šujským a dalšími velmoţi do Kremlu. Dimitrij-Otrepjev se snaţil zachránit skokem z okna carského paláce, avšak při pádu se zranil. Neschopen prchat a bráněn jen hrstkou ukrajinských střelcŧ byl ubit a jeho tělo vystaveno na Rudém náměstí, aby se lid mohl přesvědčit, ţe je skutečně mrtev. Pak byl sice pohřben, ale lidová pověra v nadpřirozené schopnosti cara pŧsobila dál. Kdyţ druhého dne po jeho smrti náhle udeřil v Moskvě mráz, věřili mnozí, ţe se takto Lţidimitrij městu mstí. A tak jeho tělo vykopali a spálili, prach nabili do děla a vystřelili směrem, odkud přišel. Povstání, při němţ byl svrţen Lţidimitrij I., vrcholilo všeobecnou řeţí, v níţ padlo na 1200 Polákŧ, kteří přišli se samozvancem do Moskvy. SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ Vzestup a pád Grigorie Otrepjeva nebyl dílčím a nahodilým příběhem. Byl počátkem všeobecného chaosu, velikého rozkolu, který postihl celou zemi. Byla to svého druhu občanská válka, boj všech proti Strana 99

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK všem, v němţ se zhroutila tradiční carská moc a do něhoţ zasáhly i sousední země, Polsko a Švédsko. Byla ohroţena sama existence ruského státu. Byli to především moskevští bojaři, kteří otřásli tradiční carskou autoritou tím, ţe přivedli - v zájmu odstranění dynastie Godunovovŧ samozvance na trŧn a vzápětí se proti němu spikli a svrhli jej. V letech 1605-1606 se vystřídali na trŧnu čtyři carové. Pro kaţdou autokratickou vládu je časté střídání vládcŧ nebezpečné, ale ještě nebezpečnější je pro ni kompromitace a zneváţení její moci, boření představ o její posvátnosti a nedotknutelnosti. Neboť představy mají v ţivotě lidí často větší význam neţ sama skutečnost. Hroutí-li se navyklý řád věcí, hroutí se i systém idejí a iluzí, ony zábrany, které se překonávají mnohdy obtíţněji neţ hradby skutečné. Inspirátor převratu a svrţení samozvance - jemuţ pŧvodně sám pomáhal zmocnit se trŧnu - bojar Vasilij Šujskij, byl sice 1. června 1606 v Uspenském chrámu korunován, ale carská autorita byla v troskách. Tak snaţivě ji bořil, ţe ve chvíli, kdy se sám stává carem, se ocitá uprostřed všeobecného zmatku bez váţnosti a úcty. Věděli o něm, ţe je „spíše chytrý, neţ moudrý“ (V. O. Ključevskij), a nepomohlo ani to, ţe při vstupu na trŧn skládá přísahu, ţe bude vládnout spolu s bojary, trestat jen ty, kdo budou veřejně usvědčeni ze zlých činŧ, a nebude konfiskovat majetek provinilcŧ. Nevěřili mu - a nemýlili se. Nic z toho nehodlal splnit. Mluvili o něm jako o polocarovi, „carkovi“, a skutečně jím byl. Aţ do roku 1610, kdy byl svrţen, byl Šujskij téměř zajatcem v neklidné Moskvě, zatímco se země zmítala v bouřích a zmatcích.

Strana 100

MOSKEVSKÝ STÁT

Strana 101

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK

Jiţ v srpnu 1606 propuká v Putivlu rolnické povstání v čele s Ivanem Bolotnikovem, k němuţ se přidávají kozáci a společně táhnou přes Jelec a Kalugu do Tuly. Jejich cílem byla Moskva. Bolotnikov sice do Moskvy nedošel (byl poraţen a zajat v Tule v listopadu 1607 a krátce poté oslepen a utopen), ale povstání, v jehoţ čele stál, bylo novým pokračováním občanské války - smuty. Víme jiţ, ţe mezi lidem se věřilo, ţe car mŧţe zemřít přirozenou smrtí, ale nemŧţe být zabit. Proto se nevěřilo zprávám z Moskvy o potupném konci „cara Dimitrije“ a panovalo všeobecné očekávání, ţe se znovu objeví a přihlásí o trŧn. Ivan Bolotnikov ostatně pozvedl povstání právě v jeho jménu. V roce 1608 - jiţ po poráţce Bolotnikova - se tento očekávaný „car“ skutečně objevuje a táhne s podporou polského ţoldnéřského vojska k Moskvě. Nový samozvanec (Lţidimitrij II.) však jiţ nebyl přijímán s tak spontánní dŧvěrou jako jeho předchŧdce. Moskva mu neotevřela své brány a jeho taţení uvízlo v Tušinu (jeho

Strana 102

MOSKEVSKÝ STÁT odpŧrci jej proto nazývali „tušinským zlodějem“). S Lţidimitrijem II. šli sice k Moskvě za kořistí i mnozí Poláci, avšak na vlastní pěst. Král sledoval jiné cíle. Zikmund III. vyjednával s moskevskými hodnostáři o svrţení „carika“ Šujského i popravě Lţidimitrije II. a o volbě šestnáctiletého polského kralevice Vladislava za cara. Ve skutečnosti se Zikmund III. sám chtěl stát ruským carem. Na podporu svých stoupencŧ v Moskvě poslal vojsko, které obsadilo Kreml. Šujskij byl v roce 1610 svrţen a vydán do Polska (kde zemřel). Lţidimitrije II. zabila jeho vlastní stráţ, ale polský záměr

Strana 103

MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK ovládnout carský trŧn narazil na rostoucí odpor celé země. Zatímco Moskva, politické a mocenské centrum země, byla v rukou Polákŧ, zasáhla svým vlivem církev a patriarcha Germogen vydal výzvy k záchraně víry a Rusi. V letech 1611-1612 se pod velením mladého a bojovného kníţete Poţarského shromáţdila domobrana, která oblehla Moskvu. Zikmund III., táhnoucí v říjnu 1612 na pomoc své posádce v Moskvě, byl u Volokolamska poraţen a osud 7000 Polákŧ, obklíčených v moskevském Kremlu byl zpečetěn. Kdyţ snědli poslední koně, došlo na krysy a nakonec i na kanibalismus. V listopadu 1612 se polská posádka vzdala. Smuta skončila. Po osm let byla země zmítána ve vyčerpávajících bojích, při nichţ bylo zpustošeno a zaniklo v řadě oblastí centrální Rusi devět desetin rolnických hospodářství. V rjazaňském újezdu připadalo na jedno hospodářství, které přeţilo, dvacet dva pustých stavení. Smutou platilo Rusko za to, ţe samoděrţaví Ivana Hrozného zcela vylučovalo spoluúčast bojarŧ a šlechty na správě země. Kdyţ vymřela dynastie Rjurikovcŧ, nemělo Rusko společenské síly, které by chápaly a přijímaly spoluodpovědnost za osudy země. Přesně to jim samoděrţaví odpíralo a kdyţ zmizelo, nevěděli co si počít. Snad především tím lze vysvětlit jinak stěţí pochopitelné přemety čelných osobností země - od Godunova k Lţidimitrijovi, pak k Šujskému a k „tušinskému zloději“, od něho k Zikmundovi a pak opět proti němu. Jednou z podstatných příčin smuty bylo, ţe Rusko mělo sice zemské hodnostáře, ale nemělo vládní elitu. Je to ostatně prokletí kaţdé autokracie - ničí politické síly kolem sebe. Strana 104

MOSKEVSKÝ STÁT

8

NOVÁ DYNASTIE

PRVNÍ ROMANOVEC Jedinou skutečnou autoritou, která si zachovala v chaosu a zmatcích smuty vliv a váţnost ve společnosti, byla církev. Z jejího podnětu se scházejí zástupci měst a místní vojvodové, „lepší“ lidé a šlechta, jeţ právě byla v Moskvě na zemském sněmu (soboru), který měl dát zemi cara. Většina sněmu odmítla cizí kandidatury a byla rozhodnuta vybrat

Strana 105

NOVÁ DYNASTIE panovníka z ruských kníţecích rodŧ. Jiţ 21. února 1613 byl zvolen šestnáctiletý Michail Romanov. V době smuty se pro své mládí nemohl přidat k ţádné ze soupeřících stran a nemohl se kompromitovat. Romanovci, spříznění s dynastií Rjurikovcŧ, se mohli opřít i o autoritu hlavy svého rodu, metropolitu Filareta (který byl v době volby svého syna za cara v polském zajetí). Nehledali nejschopnějšího, ale nejvhodnějšího kandidáta: „Míša Romanov je mladý“ - psal F. Šeremetěv kníţeti Golicynovi do Polska - „rozumem nedospělý a nám bude vhodný.“ Car Michail toto očekávání nezklamal. Nemiloval rázné činy a ani by je nemohl prosazovat. Země byla zpustošena, carská pokladna zápasila s nedostatkem financí a navíc musela zpočátku čelit pokusŧm polské koruny o uznání nárokŧ kralevice Vladislava na moskevský trŧn. Vladislav se v dubnu 1617 dokonce pokusil prosadit své nároky vojenskou silou. Byl však Strana 106

MOSKEVSKÝ STÁT odraţen a v roce 1618 bylo s Polskem uzavřeno tzv. Deulinské příměří, jímţ se Rusko vzdalo Smolenska a dalších měst. Zároveň však byli z Polska propuštěni čelní ruští velmoţové, drţení zde jako rukojmí, a mezi nimi i Filaret. Ten se stává patriarchou a spoluvládcem mladého cara Michaila. Carská moc získala na váţnosti a upevnila se. Do počátku vlády prvního Romanovce spadá událost, jíţ se uzavřel dramatický příběh Mariny Mniškovny. Ta se sice zachránila při kremelském pogromu roku 1606, při němţ byl zabit první lţicar Dimitrij, ale svému osudu nakonec neunikla. Kdyţ se objevil Lţidimitrij II., „poznala“ v něm svého manţela a přešla k němu. Po jeho smrti byla zajata a přivedena do Moskvy. Její tříletý syn, „carevič“ Ivan - pohrobek Lţidimitrije II. - byl oběšen a ona sama skončila ve vězení (podle některých zpráv byla utopena). KOZÁCI Prvopočátky tohoto zvláštního společenství spadají snad aţ do 14. století, avšak významnou silou ruského a ukrajinského vývoje se stávají aţ v 16. století, kdy se tato divoká a nezávislá bratrstva lapkŧ a nájezdníkŧ začínají vojensky organizovat. Jejich základní sloţku tvořila chudina, prchající před svou vrchností i carskou mocí - nebo na Ukrajině před polsko-litevskými magnáty - na „volné pole“, do polopustých stepí na jihu a jihovýchodě říše. Směřovali především na Don, dolní tok Volhy, k řece Jajiku (dnes Ural) a k dněperským prahŧm. Zde se v 15. a 16. století utvářelo donské, volţské a jajické (uralské) kozáctvo a na dolním toku Dněpru kozáctvo záporoţské. S dramatickými osudy ruských kozákŧ, zoufale i beznadějně se bránících aţ do konce 18. století snahám carské vlády o jejich Strana 107

NOVÁ DYNASTIE „pacifikaci“ a podřízení, se ještě setkáme. Zde se krátce zastavme u záporoţského kozáctva, které za vlády druhého cara nové dynastie Romanovcŧ, Alexeje Michajloviče (1645-1676) výrazně zasáhlo do osudŧ Ukrajiny, Ruska i Polska. Historii vzniku záporoţských kozákŧ lze sledovat zhruba od 16. století, kdy si na ostrově Chortici, poblíţ dněperských prahŧ, stavějí tábor, opevněný dřevěnými záseky (sečí) - Záporoţskou Seč. Později se Seč přemísťovala na další ostrovy na Dněpru. Toto společenství chudiny (snad nejlépe je vystihuje dobový ukrajinský název - holota) se ţivilo „kozáckým chlebem“ - především nájezdy proti krymským Tatarŧm. Přepadávali jejich jurty ve stepi a čekali na ně, kdyţ se vraceli obtíţeni kořistí a otroky ze svých loupeţných výprav do Moskevské Rusi. Mnozí z kozákŧ se ţivili i rybolovem a lovem zvěře. Ţili tím, co ukořistili a co „širá step dala“. Jen nemnozí pěstovali obilí a měli trvalejší sídla. Záporoţská Seč nebyla pouhou opevněnou osadou, ale skutečně vojenským leţením. Ţeny tam nesměly - ţenatí kozáci museli ţít mimo Seč. V zimě se Seč téměř vylidnila. Zŧstávalo zde jen několik set kozákŧ, aby střeţili děla a další společný majetek kozáctva. Toto vojenské bratrstvo (koš) volilo koševého atamana, který spolu s voleným jesaulem (zástupcem atamana), soudcem a písařem tvořil správu Seče. Celý „koš“ se dále dělil na oddíly - kureně, v jejichţ čele stáli atamani kureňŧ. Ti byli spolu s koševým atamanem a jeho pomocníky členy jakési nejvyšší kozácké rady - staršiny. Ten, kdo se shromáţdění kozákŧ (kolo) znelíbil, mohl být nejen odvolán, ale i „posazen do vody“ (utopen).

Strana 108

MOSKEVSKÝ STÁT Záporoţští kozáci byli nejlépe organizovanou, ale zároveň i nejhŧře ovladatelnou částí ukrajinského kozáctva, rozsetého převáţně po městečkách při jihovýchodní hranici Ukrajiny. Loupeţivý a nespoutaný kozácký ţivel měl pro polskou korunu sice význam v tom, ţe stál v cestě nájezdŧm krymských Tatarŧ, ale byl zároveň zdrojem mnoha obtíţí. Záporoţí bylo útočištěm, kam nesahala moc magnátŧ a královských komisařŧ, kozáci nezřídka loupili i na panstvích šlechty, a podnikali nájezdy aţ k Bosporu a Konstantinopoli a vyvolávali tak konflikty mezi Tureckem a Polskem. Ve snaze zvládnout tuto nepokojnou masu se polská vláda snaţila jiţ od 16. století kozáky rozdělit na „regulérní“ (registrované), kteří dostávali ţold, a ostatní, kteří se měli vrátit ke své vrchnosti. Tento plán však selhal. Mimo jiné i proto, ţe v době války se sama vláda obracela o pomoc na všechny - i neregistrované - kozáky a ti se nehodlali dobrovolně vzdát své „kozácké svobody“ a vrátit se na šlechtická panství.

Strana 109

NOVÁ DYNASTIE Záporoţí chápalo svoji závislost na Polsku velmi volně. Kozáci se nezřídka stávali spojenci krymských Tatarŧ. Snad jediné, co je názorově spojovalo, byl odpor k jakékoli feudální vrchnosti a jejich spíše tušená neţ opravdová a hluboká - přináleţitost k pravoslaví. A právě ta vedla ve čtyřicátých letech 17. století k tomu, ţe se stali ozbrojenou silou odporu ukrajinské církve proti polským snahám o potlačení pravoslaví a jeho splynutí s katolicismem (vytvoření uniatské církve; 1595). Nikdy neustávající konflikty a napětí mezi ukrajinským kozáctvem a polskými magnáty tu dostaly jakési „vyšší“ posvěcení a vyústily za hetmana Bohdana Chmelnyckého v roce 1648 v povstání proti polské moci na Ukrajině. Po překvapivých poráţkách polského vojska se Chmelnyckyj stal skutečným vladařem Ukrajiny. Udrţoval diplomatické styky s cizími dvory a dokonce razil i vlastní minci. Chmelnyckyj se chtěl stát dědičným kníţetem, ale brzy bylo zřejmé, ţe Ukrajina nebude moci sama dlouho vzdorovat tehdy ještě mocné Rzeczpospolitě. Hledal proto pomoc a spojence. Jeho hlavní nadějí se stala Moskevská Rus. Car však jakoby jeho prosbám o pomoc nerozuměl. V Moskvě měli k váhavému postoji k Chmelnyckého povstání dva váţné dŧvody. Především nechtěli riskovat válku s Polskem a odvolávali se na to, ţe „věčný mír“ s ním nelze porušit (nakonec ho porušili). Mnohem váţnějším dŧvodem byl sám Chmelnyckyj. Navrhoval sice, aby car vzal Ukrajinu „pod svoji mocnou ruku“, ale v Moskvě (správně) tušili, ţe tím rozumí cosi zcela jiného neţ připojení Ukrajiny k Rusku. Hetman si přál sice ruskou pomoc a ochranu, ale ne ruskou nadvládu. Carská vláda proto pozorně sledovala ukrajinské záleţitosti, ale byla rozhodnuta zasáhnout teprve ve chvíli krajního oslabení moci hetmana-vladaře. Chtěli s ním jednat teprve tehdy, kdy jiţ nebude Strana 110

MOSKEVSKÝ STÁT

moci příliš trvat na zvláštních výsadách a právech Ukrajiny a na svých pravomocích. Tato chvíle přišla po řadě poráţek Chmelnyckého. V lednu 1654 přijali carští poslové v Perejaslavi Ukrajinu „pod ochranu cara“. Chmelnyckyj se nestal nezávislým vladařem stojícím pod ruskou protekcí, ale poddaným ruského cara a Ukrajina byla po válce Moskevské Rusi s Polskem rozdělena mezi obě země na dvě části, jejichţ hranici tvořil Dněpr. Všechny pozdější pokusy Bohdana Chmelnyckého a jeho nástupcŧ v hodnosti hetmana o vymanění Ukrajiny z ruské nadvlády ztroskotaly. Ukrajina byla začleněna do stále mohutnějícího ruského impéria. RÁDCI CARA ALEXEJE V dějinách Ruska se setkáme i s osobnostmi, které se vymykají mravŧm své doby a prostředí, v němţ pŧsobily. Neměly by být opomíjeny, neboť představují Rus zcela jinou, neţ jaká vstoupila do povědomí okolního světa. Rus lidskou a spravedlivou, hluboce proţívající bídu a utrpení nejbědnějších z bědných.

Strana 111

NOVÁ DYNASTIE V nejvyšších vládnoucích kruzích se takoví lidé objevují jen zcela výjimečně - a nikoli jen v Rusku. A přesto právě oni jsou těmi hrdiny, kteří by neměli být zapomenuti. Jedním z nich byl Fjodor Michajlovič Rtiščev (1625-1673), vrstevník cara Alexeje a po téměř celou dobu jeho vlády carŧv blízký rádce, či spíše jeho „ţivé svědomí“. Dnes zní téměř neuvěřitelně, ţe tento boháč, carský hodnostář a vychovatel následníka trŧnu odmítl carem nabídnutou hodnost bojara a po celý ţivot se drţel křesťanské zásady - milovat svého bliţního jako sebe samého. Setkáme se u něho s tím, co pŧsobí i v naší době zcela neskutečně - vţdy dával druhým přednost před sebou. Svŧj vliv na cara dŧsledně vyuţíval v zájmu překonávání hořkostí, intrik a sporŧ u dvora, sám zcela neschopen se jich jakkoli zúčastnit. Dochovaly se zprávy, ţe Rtiščev - ač nemocen - nabral při jedné své cestě do svého kočáru tolik chudákŧ, ţe sám musel vystoupit. Prodal své obleky a nádobí, aby mohl poslat do Vologdy pomoc v době hladomoru, Arzamasu daroval pŧdu, na kterou město nemělo peníze, aby ji vykoupilo, a zřizoval špitály a útulky pro nemocné. Svou závětí propustil všechny své slouţící z poddanství. Tato filantropie jistě nemohla řešit sociální problémy jeho doby a mnozí jej povaţovali za podivína, který nakonec zemřel dříve, neţ stačil všechen svŧj veliký majetek rozdat chudým a potřebným. Nerozuměli mu a nechápali, proč - kdyţ prodával své vesnice, aby měl na své chudobince - zavazoval kupující k přísaze, ţe nikdy v těchto vsích nezvýší obrok a robotu. F. M. Rtiščev patří - nejenom v ruských dějinách - k těm, o nichţ lze stěţí uvěřit, ţe skutečně ţili. A přesto právě oni představují nevelké, ale přesto hořící světlo v temnotách kořistnictví a egoismu vládnoucích tříd. A cosi z tohoto světla padá i na Alexeje, ze všech Romanovcŧ cara „nejtiššího“, mírného a v tehdejších ruských Strana 112

MOSKEVSKÝ STÁT podmínkách vskutku dobrotivého. Jinak bychom nepochopili, ţe ti dva - Rtiščev a car - mohli ţít v téţe době a povětšinou i v plné shodě. Druhou výraznou osobností doby vlády cara Alexeje byl první ministr (kancléř) Afanasij Ordin-Naščokin. Vzestup tohoto drobného provinčního šlechtice z dalekého Pskova aţ k postavení „stráţce carské pečeti a velkých vyslaneckých záleţitostí“ byl dán jistě jeho vynikajícími schopnostmi a vzděláním. Ale nejen tím - car Alexej nebyl při své dobrodušnosti naivním prosťáčkem. Dokázal si vybírat schopné dŧvěrníky a ochránit je před intrikami a záští moskevských bojarŧ. Ordin-Naščokin je „obešel a přeskočil“ a jiţ tím si zaslouţil jejich téměř svornou a bezvýhradnou nenávist. S Rtiščevem, který byl cele oddán své víře v povinnost konat dobro, spojuje Ordina-Naščokina jeho bezvýhradný respekt k právu a pravdě - i v mezinárodních vztazích, které řídil. Dokázal se v tom vzepřít i carovi a kdyţ byl poslán roku 1671 s instrukcí, aby v jednání s Poláky zvrátil příměří s Polskem (tzv. Andrusovské, 1667), které sám

Strana 113

NOVÁ DYNASTIE vyjednal, vzdal se raději svých vysokých hodností a odešel do kláštera, neţ aby jednal proti svému přesvědčení. V ruských i světových dějinách se najde mnoho státníkŧ, kteří prohlašovali a prohlašují, ţe pacta sunt servanta (dohody se dodrţují), ale jen málo je těch, kteří na tom do dŧsledku trvají. Ordin-Naščokin byl jedním z nich. Přitom nebyl naivní snílek. Byl tvrdým a neústupným diplomatem, který své protivníky přiváděl nezřídka k zoufalství tím, ţe dokázal dokonale vyuţít jakékoli slabiny či pochybení svých partnerŧ. Ale smlouvy povaţoval za nedotknutelné. Mohly být zrušeny jen se souhlasem obou stran. Byl výjimečnou osobností své doby i v jiném směru. Houţevnatě a vytrvale kritizoval zlořády a těţkopádnost moskevského prikazného systému a správy země a byl upřímným obdivovatelem evropské vzdělanosti. Právě on - dlouho před Petrem I. - prosazoval zásadu, ţe „dobrému (člověku) není k necti učit se ... u cizích, dokonce i u svých nepřátel“. Mluvili o něm jako o „cizinci“, který chce zavádět západoevropské vzory v pravoslavné Rusi - a skutečně je zaváděl a zavádět chtěl. Téměř se vším, co o pŧl století později tvoří podstatu reforem Petra I. - aţ po vytvoření pravidelné armády a pokus o vytvoření jakýchsi bratrstev obchodníkŧ - se setkáváme v mnoţství memorand a návrhŧ, které Ordin--Naščokin předkládal caru Alexejovi. Ten si ostatně také uvědomoval potřebnost změn. Věren své povaze se k nim však rozhodoval jen zřídka a váhavě. Jiţ proto, ţe byl a zŧstal hluboce spjat se staroruskou tradicí. Evropské vzory mu byly spíše zajímavou ozdobou neţ ţivotní nezbytností pro zemi, jíţ vládl. Svého prvního ministra však vytrvale chránil před jeho četnými odpŧrci a viděli jsme, ţe Naščokin padl teprve tehdy, kdyţ se dostal do rozporu přímo s ním.

Strana 114

MOSKEVSKÝ STÁT Byl to spor zcela zásadní a netýkal se jen dodrţování smluv. OrdinNaščokin byl přesvědčen o tom, ţe úspěchy v zahraniční politice jsou nakonec problematické a labilní, pokud nejsou provázeny upevňováním ekonomiky a zdokonalováním správy země. Zahraniční politika má slouţit právě tomu a ne vyčerpávání sil státu. Car Alexej věren dávné moskevské tradici - chápal zahraniční politiku říše zcela opačně. Jejím cílem a smyslem mu bylo rozšiřování říše, územní expanze. V tom se rozešel se svým prvním ministrem a moudré rady Ordina-Naščokina se nedrţeli ani pozdější vládci. Ke škodě Ruska. POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA Podobně jako v Záporoţí nacházeli i mezi donskými a jajickými (uralskými) kozáky útočiště muţici zběhlí od svých pánŧ. V polovině 17. století představovala tato sociálně motivovaná migrace pro carskou vládu jiţ váţný problém. Na jihovýchod říše byly stále častěji posílány kárné výpravy stíhající zběhlé nevolníky. Carská moc musela však v těchto vzdálených oblastech čelit i jiným tlakŧm a obtíţím. Ruská expanze zahájená za vlády Ivana Hrozného byla provázena násilnou christianizací Tatarŧ, Marijcŧ, Čuvašŧ, Udmurtŧ a Mordvinŧ a rozsáhlými zábory jejich pŧdy. Přirozeným dŧsledkem toho byla jejich nenávist a odpor proti carské moci.

Strana 115

NOVÁ DYNASTIE Nejváţnějším problémem však byli kozáci. Ještě v 16. století byli pro carskou vládu uţitečným spojencem při ovládnutí a obraně nově získaných oblastí a dostávali i ţold, především v podobě prachu, střeliva a potravin. Avšak spolu s dalším ruským postupem ke Kaspiku ztráceli donští kozáci pro vládu svŧj někdejší význam. Ţold se tenčil a docházel stále nepravidelněji. Mnozí kozáci se proto vraceli ke své pŧvodní „obţivě“ - k loupeţným přepadŧm, dobývání zipunŧ (kořisti). To vše dostalo nebývalý a skutečně velkorysý rozsah, kdyţ se do čela tohoto bratrstva dostal Stěpan Razin. Místo přepadání lodí a karavan se vypravil v roce 1667 v čele 2000 kozákŧ za kořistí do Persie. Vyloupil Derbent a zpustošil celý kraj aţ po Baku. Po dvou letech se vrací v roce 1669 s bohatou kořistí do Astrachaně, kde je vítán jako hrdina. Úspěch v Persii jej podnítil k přípravě nového loupeţného taţení.

Strana 116

MOSKEVSKÝ STÁT Přidávají se k němu zběhlí rolníci i kozácká goliťba (chudina). Razin však netáhne znovu na Derbent, ale obrací se do dolního Povolţí a zmocňuje se na jaře 1670 Caricynu. Odtud se vrací v červnu 1670 do Astrachaně, jejíţ brány mu otevřelo vzbouření střelcŧ. Carský vojvoda Prozorovskij byl shozen z věţe a spolu s ním bylo pobito na 500 místních představitelŧ moci. Taţení za „zipuny“ se změnilo v povstání proti bohatým a proti carské moci. S 20 000 vzbouřenci táhne Razin v létě na Saratov, Samaru a Penzu. Povstání zachvátilo celé střední Povolţí. U Simbirska jej v říjnu 1670 dostihlo carské vojsko a Razin prchá na Don, kde však byl znovu poraţen a v dubnu 1671 zajat. Odveta carské moci byla nemilosrdná. Téměř všichni vzbouřenci, kteří jí padli do rukou, byli popraveni (11 000) a jejich vŧdce byl 6. června 1671 ortelován v Moskvě čtvrcením. Razinovo povstání bylo utopeno v krvi, která měla zaručit trvalé „uklidnění“ (usmirenije) kozácké chudiny, muţikŧ a místních nárŧdkŧ na jihovýchodě říše. Uvidíme, ţe to byla naděje lichá. VZPURNÝ PATRIARCHA Vláda prvních dvou Romanovcŧ znamenala po období „smuty“ na počátku 17. století stabilizaci vládní moci. Pro Moskvu druhé poloviny 17. století byla doba opričniny jiţ vzdálenou a téměř neskutečnou minulostí. „Tajná policie“ (prikaz tajnych děl) cara Alexeje byla institucí velmi mírumilovnou - spíše jakousi kanceláří, která přijímala stíţnosti pravoslavných poddaných a podávala carovi zprávy o rŧzných zlořádech v zemi. Pro dobové postavení „prikazu tajnych děl“ je příznačné, ţe kromě agendy týkající se pověstného slova i děla (udání ve věcech státního a carského zájmu), pečoval o 2000 carských sokolŧ určených k lovu a o 100 000 holubích hnízd a další náleţitosti, patřící k carově lovecké vášni. Byla to tedy v pravém Strana 117

NOVÁ DYNASTIE slova smyslu soukromá kancelář Jeho carského Veličenstva, obstarávající nikoli pouze bezpečnost, ale i záliby a zcela soukromá přání cara. K tomuto téměř idylickému prostředí patřilo jaksi neodlučně i dŧsledné slavení všech církevních svátkŧ, při nichţ carevna rozdávala bojarŧm a „bliţším lidem“ mazance a sušené ovoce a car je „zval k ruce“, tj. směli carovi a carevně políbit ruku. Ti, kdo později charakterizovali vládu Alexeje Michajloviče (16451676) jako dobu doznívajícího ruského středověku, sice značně podcenili změny, k nimţ v Rusku jiţ tehdy docházelo, avšak na první pohled tomu tak skutečně bylo. Náboţenská opravdovost byla stále ještě naprostou samozřejmostí. Moskva měla na dva tisíce kostelŧ a kostelíkŧ a car dbal ve svých ukazech o to, aby se lid oblékal přiměřeně a ţil střídmě a bez prostopášností (k neřestem, které byly zakázány a trestány, patřilo tehdy například kouření tabáku, lití vosku do vody, zpívání „běsovských“ písní a - bruslení). Pod povrchem tohoto navenek pomalého ţivota velké východní říše se však odehrávaly změny, které jiţ předznamenávaly nástup nové doby. Strana 118

MOSKEVSKÝ STÁT V roce, kdy se narodil Petr, budoucí car-reformátor (1672), ţilo jiţ v moskevské říši na 18 000 cizincŧ, v Moskvě vycházela řada překladŧ cizích knih (zejména z polštiny), ve vládnoucích vrstvách se šířila „evropská móda“ a v carském vojsku se objevily pluky formované podle „evropského vzoru“, jejichţ dŧstojníky byli téměř převáţně „Němci“ (souhrnný dobový ruský název pro cizince vŧbec, protoţe byli „němí“, nemluvili rusky). Bylo by však nedorozuměním, kdybychom chtěli pokládat za „viníky“ šíření evropských vlivŧ v moskevské říši tyto cizince, neboť o mnohých z nich lze spíše říci, ţe naopak bezděky přispívali k ruskému izolacionalismu. Většina „Němcŧ“ se totiţ rekrutovala z běţencŧ a dobrodruhŧ, svedených vidinou výnosné sluţby caru, nebo výhodami, které sliboval obchod s ruským a zejména perským a čínským zboţím, přicházejícím do Evropy přes Rusko. Nezbytnost základních změn v ţivotě „Moskovie“ (jak se tehdy v Evropě psalo) byla zakotvena mnohem hlouběji neţ v nahodilých a okrajových podnětech, přicházejících z prostředí „Německé svobody“, cizinecké čtvrti na okraji Moskvy. Vyrŧstala z nových potřeb mohutnějícího Ruska, které připojením levobřeţní Ukrajiny posunulo své hranice k západu. Svět, s nímţ se nyní stále častěji setkávalo, nutil znovu a stále neodbytněji ke srovnávání a konfrontacím - vojenským, obchodním, technickým i kulturním, které nevyznívaly ve prospěch Ruska. Mnozí sice povaţovali jakékoli porovnávání Ruska s Evropou za svatokrádeţné, neboť pravoslavnou Rus nebylo přece moţno srovnávat s katolickými či protestantskými (a tedy „kacířskými“) zeměmi, avšak fakta byla silnější neţ svět idejí, a tak nakonec převládal a vítězil rozum, obhajující věcný zájem říše nad tradicí. Konflikt zastáncŧ nedotknutelnosti tradice se „západníky“ byl jiţ v době cara Alexeje problémem klíčovým a zasáhl do řešení všech Strana 119

NOVÁ DYNASTIE podstatných otázek ţivota říše. V polovině 17. století bylo toto střetnutí v plném proudu a mělo i své první oběti. Ironií osudu bylo, ţe jednou z prvních prominentních obětí byl muţ, který se v tomto zápase vlastně postavil po bok carské vládnoucí moci, patriarcha Nikon. S jeho jménem je spjata církevní reforma (1654), opravující a sjednocující staré církevní texty a reglementující náleţitosti pravoslavného ritu. Carská vláda, spatřující v pravoslaví oporu své moci, postavila se celou svou vahou na stranu Nikona a tvrdě postihla ty, kteří reformu odmítali a vnášeli tak do ruské pravoslavné církve rozkol. Odpŧrci reformy byli prakticky postaveni mimo zákon. Navenek by se mohlo sice zdát, ţe například v naší době málo srozumitelný spor o to, zda je třeba se křiţovat dvěma či třemi prsty, byl opravdu malicherný, šlo tu však o mnohem více: zda „odkaz předkŧ“ musí být neměnně zachován, či nikoliv. Houţevnatý odpor stoupencŧ nedotknutelnosti tradice a starého náboţenského ritu (starověrcŧ, v oficiální terminologii - raskolnikŧ) vŧči novotám a oficiální církvi dospěl na jednotlivých místech aţ k Strana 120

MOSKEVSKÝ STÁT chiliastické extázi, vrcholící v hromadném sebeupalování. K první z těchto tragédií došlo roku 1677 v tobolském újezdu, v povodí říčky Berezovky. Místní vojvoda bojar Petr Šeremetěv tehdy poslal kárný oddíl k poustevně, kde ţil spolu s několika svými věrnými raskolnický mnich Daniel - carské vojsko však našlo jiţ jen spáleniště a pozŧstatky těch, kteří měli být vojenskou exekucí „navráceni pravé víře“. Podobných ţivých hranic vzplálo v následujících létech tolik, ţe donutily vládu, aby se dočasně vzdala svého - tak osvědčeného a téměř nikdy neselhávajícího - prostředku, vojenských oddílŧ. Celkový rozsah obětí lze jen zhruba odhadnout. Podle některých údajŧ se k tomuto absolutnímu protestu - který se obracel nejen proti církvi, ale i proti zvŧli carské administrativy - rozhodlo na 20 000 lidí. Carská moc, která nekompromisně podpořila Nikona, posuzovala však konečný smysl a cíl církevní reformy jinak neţ ctiţádostivý patriarcha. Plně souhlasila s nezbytností unifikace náleţitostí pravoslavného ritu a posílení vlivu církve. Neměla však nejmenší pochopení pro Nikonŧv poţadavek zachování a rozšíření majetku církve a nadřazení autority patriarchy a církve carskému majestátu. Nikon jistě nikoli bez údivu viděl víceméně suverénní postavení nejvyšší církevní vrchnosti katolického světa a nebyl zřejmě vzdálen přání, aby podobného postavení dosáhl i on. Prchlivý a zcela světsky zaloţený patriarcha narazil však v těchto svých představách na odpor, jemuţ nemohl čelit - zejména kdyţ vláda obratně vyuţila nejednoty v nejvyšších kruzích pravoslavného kléru a neváhala proti ctiţádostivému patriarchovi pouţít i toho, ţe sám ţil spíše jako světský kníţe neţ jako asketický duchovní pastýř. V roce 1666 byl Nikon zbaven úřadu a poslán do vyhnanství.

Strana 121

NOVÁ DYNASTIE Odsouzení patriarchy Nikona bylo jednou z osudových křiţovatek ruského pravoslaví. Byl to významný mezník na cestě k podřízení církve světské moci a její postupné přeměně v jednu z oblastí státní správy. Ve střetnutí zastáncŧ reformy s tradicionalismem však svrţení patriarchy Nikona nevedlo ke zrušení jeho reformy. Znamenalo spíše posílení carské moci a přenesení sporu „starého s novým“ z oblasti církevní dogmatiky a ritu do oblasti společenských vztahŧ. Nejvýrazněji se tento posun projevil ve sporu o tzv. mestničestvo. Připomeňme tu, ţe ruská feudalita se utvářela (na rozdíl od situace české) jednak z potomkŧ starých „urozených“ rodŧ, kteří drţeli svŧj pozemkový majetek dědičně „po otcích“ („v otcy“ - odtud votčinici) a jednak ze šlechty sluţebné. Tato druhá, daleko početnější skupina,

Strana 122

MOSKEVSKÝ STÁT drţela svŧj majetek nikoli dědičně, ale dostávala „za sluţbu carovi“ místo stále chybějících peněz příděl pŧdy, tzv. poměstije (odtud poměščici). Votčinici si ovšem ţárlivě střeţili své výsadní postavení, jeţ bylo legalizováno v knihách „o pořadí stupňŧ urozenosti“, které určovaly postavení jednotlivých rodŧ vŧči vládnoucí dynastii, jejichţ další větve měly pak opět své „místo“ podle příbuzenského postavení svého předka vŧči zakladateli rodu a podle hodností, jichţ členové rodu dosáhli v carských sluţbách. Podle těchto „stupňŧ urozenosti“ byla obsazována místa v carských úřadech a ve vojsku. V polovině 17. století bylo jiţ obsazování míst podle stupně urozenosti (mestničestvo) obtíţnou překáţkou, která byla zdrojem nesčetných konfliktŧ, jimiţ se zcela neplodně vyčerpávalo mnoho energie. Ve snaze vyhnout se těmto obtíţím obsazovala vláda stále častěji rŧzné funkce „bez započítání místa“, coţ však prakticky znamenalo i postiţení nově jmenovaného, neboť jeho vysoká funkce nepřinášela jeho rodu „ţádný uţitek“. Pro zrušení mestničestva, k němuţ došlo v lednu roku 1682, kdy byly v Moskvě slavnostně spáleny knihy „o pořadí urozenosti“, nebyly však rozhodující nevýhody, které přinášelo. Konec mestničestva byl rozhodnut v konečné instanci dŧvodem jiným: bylo překáţkou v konfrontaci Ruska s evropským Západem a dostalo se tak do konfliktu s mocenskými zájmy carské moci.

Strana 123

NOVÁ DYNASTIE

III. RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 124

RUSKÉ IMPÉRIUM

9

KONEC STARÝCH ČASŮ

CAREVIČ PETR Do tohoto rozporného prostředí, v němţ se jiţ ohlašovaly příznaky nezbytných reforem, se 30. května roku 7180 „od stvoření světa“ (1672) narodil carevič Petr, v pořadí čtrnácté dítě cara Alexeje. Z pěti carských synŧ přeţili svého otce jen tři (Fjodor a Ivan z prvního, Petr z druhého manţelství). Maličký carevič Petr byl od prvních hodin svého ţivota středem starostlivé péče celého dvora - bylo totiţ zřejmé, ţe právě on má nejvíce nadějí stát se budoucím carem, neboť na rozdíl od svých nevlastních bratří (Fjodor trpěl úbytěmi, Ivan byl poloslepý a navíc duševně ne zcela vyvinutý), se Petr měl čile k ţivotu, byl silný a zdravý. Šťastné a poklidné rodinné prostředí, do něhoţ se Petr narodil, však trvalo jen krátce. Petrovi byly teprve čtyři roky, kdyţ koncem roku 1676 umírá jeho sedmačtyřicetiletý otec, car Alexej Michajlovič, a novým carem se stává šestnáctiletý Fjodor. K moci se dostávají příbuzní první ţeny cara Alexeje (Miloslavští) a carevna Natalie (pŧvodem Naryškinová) i se svým synem Petrem - dosud na výsluní carské moci a lesku - byla odsunuta do pozadí. Souviselo to mimo jiné s tím, ţe naděje Petra stát se carem značně poklesly. Následníkem se mohl stát pouze v případě bezdětnosti vládnoucího Fjodora III.

Strana 125

KONEC STARÝCH ČASŮ Přesto však zŧstal Petr i po smrti cara Alexeje obklopen pozorností a péčí; sice nyní jiţ méně okázalou, avšak nikoli nedostačující. Jiţ v roce 1677 car Fjodor společně s patriarchou vyzkoušeli mladšího úředníka jednoho z prikazŧ Nikitu Mojsejeviče Zotova, uvedli jej do komnat careviče a jmenovali učitelem. Pro Nikitu Zotova, jehoţ car při té příleţitosti povýšil do šlechtického stavu (a daroval mu dvŧr, k němuţ patriarcha přidal tehdy slušnou sumu 100 rublŧ a carevna Natalie dvoje oblečení), to bylo ovšem zcela mimořádné povýšení. Vlastní učení careviče spočívalo vedle psaní a čtení především v memorování církevních textŧ a náboţenském zpěvu (Petr později říkal, ţe by docela dobře mohl zaskočit v kostele, v chrámovém sboru). Přes tyto dobové představy o tom, co se má carevič učit, nepostrádal však Zotov pozoruhodné pochopení pro historii. Rozsáhle a poutavě vyprávěl Petrovi „dějiny carŧ“, přičemţ obrazotvornost careviče byla podněcována mnoţstvím obrazŧ, které z příkazu carevny-matky kreslili dvorní umělci-ikonopisci a jeţ Zotov rozvěsil v komnatě careviče. Zdá se, ţe Petrŧv hluboký smysl pro chápání své vládní akce v kontinuitě s mocenskými snahami svých předchŧdcŧ měl počáteční impulsy právě v této osobité „škole v obrazech“ Nikity Zotova. Petr, který se dokázal později zcela bezohledně vysmívat rŧzným projevŧm staroruské tradice (a prokázal při tom nejednou i naprostý nedostatek vkusu), se naopak vţdy hlásil k mocenským snahám svých předchŧdcŧ. Z toho, ţe se později nejednou vracel k tomuto tématu, mŧţeme předpokládat, ţe o vládním a mocenském odkazu předchozích carŧ často přemýšlel. Nelze přitom vyloučit, ţe kdesi na počátku tohoto Petrova zájmu bylo právě učení Nikity Zotova.

Strana 126

RUSKÉ IMPÉRIUM Po pravdě je však třeba říci, ţe tím je i vyčerpáno všechno, v čem lze dobrým slovem vzpomenout prvního a vlastně jediného Petrova učitele. Ostatní stránky pŧsobení Nikity Zotova, které ovšem také zanechaly stopy ve vnímavé duši careviče, se jiţ značně vymykají představě učitele, jemuţ byla svěřena výchova budoucího cara. Nikita Zotov totiţ pil, a nikoli málo. Snad právě proto byl roku 1681 poslán v jakési vládní záleţitosti pryč z Moskvy. Po převratu v roce 1682 se však ke svému úřadu znovu vrátil. Dŧvodem opětovného potvrzení jeho učitelské hodnosti tentokráte však nebylo to, ţe by byl v nejvyšších vládních kruzích povaţován za nejvhodnějšího šiřitele světla poznání. Nová vláda byla zřejmě přesvědčena o tom, ţe svou „výchovou“ mŧţe Petra spíše zkazit (coţ, jak uvidíme, nebylo zcela v rozporu s jejími zájmy). O druhém období Zotovova pŧsobení (zhruba do roku 1690, kdy Petrova „školní léta“ končí) není mnoho zpráv. Zřejmě v tom mŧţeme spatřovat doklad toho, ţe Zotov správně pochopil, co se od něho očekává a věnoval se své neblahé vášni mnohem více neţ svému ţáku. Oběma tento stav dokonale vyhovoval a ani si navzájem nepřekáţeli. Výsledkem tohoto „učení“ bylo, ţe Petr uměl sice nazpaměť některé texty církevní literatury, měl určité znalosti z historie, geografie a kosmografie, avšak taje ruské gramatiky mu zŧstaly po celý ţivot téměř dokonale cizí. Řešil tuto potíţ po svém - psal tak, jak slyšel, a navíc jsou jeho listy přeplněny mnoţstvím holandských a německých slov, která psal (většinou opět foneticky) střídavě buď latinkou, nebo azbukou.

Strana 127

KONEC STARÝCH ČASŮ A klademe-li si otázku, jak sám Petr později vzpomínal na Zotovovo učení, pak snad nejlepším dŧkazem o dobrém vztahu k někdejšímu učiteli je to, ţe Nikita Zotov později nikdy nechyběl v nejbliţším carově okolí: byl pasován na „vládce obţerství“ a jmenován „šaškovským patriarchou“. V těchto svých „hodnostech“ slouţil svému panovníkovi věrně aţ do smrti. Za své udivující znalosti v oblasti mechaniky, geometrie, uţité matematiky atd. vděčil Petr především své vlastní nezkrotné touze vše sám poznat a umět také udělat. Petr byl samoukem a učil se všude, kde tušil, ţe lze něco nového, dosud neznámého poznat. Nevyhýbal se však ani soustavnému učení určitých předmětŧ, o nichţ mu „muţ boţí“ Nikita Zotov nemohl nic říci jiţ proto, ţe sám zřejmě ani netušil, ţe existují. Strana 128

RUSKÉ IMPÉRIUM Z řady příleţitostných učitelŧ, u nichţ hledal mladý Petr poznání, uveďme tu z obyvatel „Německé svobody“ v Moskvě Holanďana Timmermanna, který jej v letech 1687-1688 učil aritmetice, geometrii, dělostřelbě a tehdy nezbytné „vědě o opevněních“. Není třeba pochybovat o tom, ţe šestnáctiletý Petr bral toto své učení velmi váţně - dokázal například provést výpočet letu dělové koule. POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682 Tajné očekávání rodu Miloslavských se nesplnilo - jediný syn těţce nemocného Fjodora, Ilja (narozen 1681) po devíti dnech zemřel a brzy po něm (v dubnu 1682) skonal i jeho mladý otec, car Fjodor Alexejevič. A tak 10. května 1682 přísahají „moskevští lidé“ věrnost desetiletému caru Petrovi. Za mladého cara se ujala vlády jeho matka Natalie, spoléhající se na „věrnost“ bojarŧ a poddaných, kteří jistě nedopustí, aby byl desetiletý vladař svrţen. V labilní situaci, do níţ se vţdy dostával carský reţim v okamţiku nástupu nového panovníka, bylo však třeba opřít se o sílu reálnější, bylo třeba podpory moskevských stráţních plukŧ - střelcŧ. Ve střeleckém vojsku panovala značná nespokojenost. Náčelník střeleckého prikazu, kdysi čelný vojevŧdce cara Alexeje, kníţe Michail Dolgorukij, byl nyní jiţ paralytickým starcem, zcela neschopným bránit bezostyšnému rozkrádání nepříliš velikého střeleckého ţoldu jednotlivými plukovníky. Na stíţnosti a prosebné listy (čelobitnyje) odpovídal starý kníţe stereotypně krutými tělesnými tresty, které jen dále popouzely nespokojenou masu střelcŧ. Změna na trŧně, k níţ došlo na jaře 1682, byla mezi střelci pochopena jako vhodný okamţik, kdy bylo moţno vystoupit se svými poţadavky. Nové vládě by se zřejmě podařilo situaci zvládnout - tím spíše, ţe i rádci carevny Natalie věděli, ţe je třeba alespoň zčásti vyhovět Strana 129

KONEC STARÝCH ČASŮ prosbám střelcŧ - vláda by však musela vystoupit vŧči střelcŧm a jejich poţadavkŧm jednotně. Jinak hrozilo nebezpečí, ţe se střelci postaví na stranu té vládní skupiny, která jim více vyjde vstříc. Carevna Natalie byla však stejně málo schopna čelit této hrozbě jako její početní příbuzní (Naryškinovci), pro něţ byla změna na trŧně především příleţitostí k tomu, aby se chopili nejvyšších úřadŧ. Druhá vládní skupina, soustřeďující se kolem příbuzných první ţeny cara Alexeje (Miloslavští), snadno pochopila, ţe nespokojenost mezi střelci jí nabízí příleţitost, jíţ se ovšem nehodlala vzdát. Energická a rozhodná Sofie Alexejevna (nevlastní sestra mladého Petra), stojící v čele této vládní opozice, byla pravým opakem nerozhodné a bezradné Natalie. Sofie poslala střelcŧm rŧzné „dárky“ a naznačila, ţe kdyby o tom rozhodovala ona, dostali by střelci svŧj zadrţený ţold. Střelci však stále váhali. Nepomáhalo ani šíření zprávy, ţe Fjodor byl otráven a to, ţe si Sofie lidu a střelcŧm stěţovala na příkoří, která musí od Naryškinovcŧ snášet. Konflikt v nejvyšších vládních kruzích střelce nezajímal. Chtěli především svŧj ţold a bez carského ukazu se báli vystoupit. V této kritické situaci osvědčila Sofie svoji schopnost vyuţít předsudkŧ střelecké masy. Správně pochopila, ţe střelce brzdí staletími utvrzovaná autorita carského majestátu. A tak se v noci na 15. května 1682 rozletěla po Moskvě zpráva, ţe carevič Ivan byl Naryškinovci uškrcen. Střelci „udeřili na zvon“ a vtrhli do Kremlu. Carevna Natalie vyšla spolu s Petrem i poloslepým Ivanem na ochoz carského paláce, aby dokázala, ţe Ivan ţije. V této chvíli dav střelcŧ zaváhal. Formální záminka povstání se zhroutila. Na ochoz však Strana 130

RUSKÉ IMPÉRIUM vystoupil syn kníţete Dolgorukého, ztělesnění všeho toho, co střelci nenáviděli a co bylo skutečnou příčinou jejich nespokojenosti. Lavina se dala znovu do pohybu. Dolgorukého, který se pokoušel hrozbami donutit střelce, aby se rozešli, shodili před očima desetiletého Petra z ochozu na vztyčené píky a stejný úděl stihl i další velmoţe. Po tři dny (15.-17. května 1682) trvalo masakrování, jemuţ padl za oběť i nejeden z těch, kteří nebyli v předem připraveném seznamu 47 „zrádcŧ“. Povstání se nakonec vymklo Sofii a jejímu strýci kníţeti Miloslavskému, který stál v pozadí, z rukou. Obklíčena v Kremlu, musela carská rodina nakonec vydat střelecké mase i „hlavního nepřítele“ - Ivana Naryškina, bratra carevny Natalie. A tak se 18. května odehrála ve Spasském chrámu hrozná scéna loučení carevny s bratrem; třiadvacetiletý Ivan přijal poslední pomazání a s obrazem Bohorodičky vyšel z chrámu vstříc střelcŧm... Střelecké povstání, v němţ se uvolnila po léta střádaná ţivelná nespokojenost, neskončilo však pouze pobitím mnoha příbuzných a stoupencŧ carevny Natalie. Hroutily se - lze-li to tak říci - i „ideové“ bariéry, tvořící oporu carské vládní moci. Ve víru oněch Strana 131

KONEC STARÝCH ČASŮ dramatických dnŧ se mezi střelci vynořili a otevřeně vystoupili i odpŧrci Nikonovy církevní reformy, starověrci. Povstání mělo postihnout nejen všechny „nepřátele“ mladých carŧ, ale i nepřátele „pravé“ a „nezkaţené“ staré víry. Starověrecký motiv vycházel vstříc konzervatismu ţivelného lidového myšlení, tuţbě po návratu ke „starým dobrým časŧm“. Proto stála Sofie - na niţ se obrátili mluvčí střelcŧ a bojaři „s prosbou, aby se ujala vlády“ za své bratry Ivana a Petra - nikoli pouze před otázkou jak znovu spoutat síly, které sama zpočátku pomáhala uvést do pohybu, ale i před problémem, který se zcela vymykal pŧvodní představě o cílech převratu. Situace byla o to komplikovanější, ţe nový velitel střelcŧ, kníţe Ivan Chovanskij, byl sám stoupencem staré víry a ve snaze získat si popularitu mezi střelci se tím nikterak netajil. Jednoznačnou podporou střelcŧ si chtěl zajistit rozhodující vládní postavení. Nová vláda měla být přesvědčena o tom, ţe dalšímu krveprolití mŧţe zabránit pouze on. Přímo Sofii řekl, ţe bez něho by se „v Moskvě chodilo po kolena v krvi“. Avšak carevna-vládkyně Sofie znovu osvědčila svoji schopnost rychle a věcně posoudit skutečný stav věcí. Nejprve slíbila - a skutečně začala vyplácet - střelcŧm zadrţený ţold v tehdy obrovité sumě 240 000 rublŧ a k raţbě mince neváhala dát ani zlaté carské nádoby. Svou hřivnou musela přispět i církev. Z druhé strany pak dosáhla toho, ţe mniši-starověrci byli izolováni od masy střelcŧ. Dovolila jim sice veřejné slyšení, v němţ měli hájit svoji víru - avšak nikoli na náměstí, jak bylo tehdy obvyklé, ale v carském paláci, kde ovšem střelci nemohli náleţitě podepřít své „starce“.

Strana 132

RUSKÉ IMPÉRIUM Přesto však bylo moskevské léto 1682 nabito nejistotami a napětím, které hrozilo novým povstáním. Vláda byla ve skutečnosti zajatcem vítězných střelcŧ, kteří si vynutili, aby na Rudém náměstí byl postaven pamětní sloup, oslavující jejich „vítězství nad nepřáteli cara“. V této situaci se Sofie 19. srpna 1682 odhodlala ke kroku, který známe jiţ z doby Ivana IV. Odjela náhle i s oběma cary, Ivanem a Petrem, z Moskvy. Tato cesta - oficiálně vysvětlená jako tradiční návštěva poutních míst - skončila mnohoznačně v dobře opevněném Trojickém klášteře. Chovanskij dostal příkaz poslat carevně nejspolehlivější ze střeleckých plukŧ, Stremennyj pluk, který drţel stráţní sluţbu v Kremlu a byl svého druhu osobní gardou carŧ. Ctiţádostivý kníţe zřejmě tušil hrozící nebezpečí a splnění rozkazu oddaloval, ale nakonec jej musel splnit. Vzápětí dostal sám příkaz, aby se dostavil ke dvoru. Netušil, ţe jej i jeho syna Andreje jiţ bojarská duma mezitím odsoudila k trestu smrti. Vládě nebezpečný velitel střelcŧ byl popraven týţ den, kdy byl cestou do Trojického kláštera zatčen (17. září 1682). Smrt Chovanského byla kulminačním bodem vládní krize. Do Trojického kláštera přicházely deputace s prosbou carevně a carŧm, aby se vrátili, a brzy kapitulovali i střelci, kteří sami prosili, aby byl pamětní sloup na Rudém náměstí strţen. Počátkem listopadu 1682, kdy se vrátila do Moskvy, měla jiţ Sofie pevně situaci v rukou. Pro první dobu bylo tedy opět vše „v pořádku“ a v nejbliţším okolí Sofie zřejmě nikdo příliš neuvaţoval nad budoucími dŧsledky toho, ţe vláda carevny-regentky začala vlastně poráţkou sil, které jí pomohly provést převrat a chopit se moci.

Strana 133

KONEC STARÝCH ČASŮ CAR „V NEMILOSTI“ V létě roku 1682 se v Rusku vytvořila zcela ojedinělá situace. Nezřídka předtím i potom se stávalo, ţe se říše ocitla bez cara. Nyní naopak mělo Rusko naráz cary dva. Oběma byla sloţena přísaha věrnosti a oběma byly prokazovány příslušné carské pocty. Přitom ani jeden z nich nevládl a neměl ţádný vliv na vládní moc. Za slabomyslného Ivana a nezletilého Petra vládla jejich sestra Sofie. Petr usedal v Kremlu společně s Ivanem při přijímání cizích vyslancŧ na dosti neobvyklý dvojitý trŧn a účastnil se církevních obřadŧ, při nichţ se předpokládala účast obou carŧ (za tímto zvláštním trŧnem, který je podnes ukazován v Kremlu zvídavým turistŧm, byla skrytá kabina, z níţ Sofie napovídala carŧm, co mají cizím vyslancŧm odpovídat). Ihned po skončení oficialit odjíţděl Petr z Kremlu do vsi Preobraţenskoje, ke své matce carevně Natalii, která byla po převratu roku 1682 i se svým synem vzdálena ode dvora. A tak se stalo, ţe právě v letech, v nichţ se utvářely základní názorové jistoty, tvořící později osu jeho vládních představ, vyrŧstal Petr mimo prostředí moskevského dvora, vyrŧstal stranou „velké politiky“. Navíc se Petrovy názory v dŧsledku souběhu všech těchto událostí formovaly v podmínkách opozice vŧči oficiální ruské politice té doby. Pravda, byla to opozice tichá, ale její úpornost byla posilována silným akcentem osobním. Petr Sofii upřímně nenáviděl a ta naopak dávala Natalii i Petrovi jasně znát, kdo skutečně vládne. „Exil“ carevny Natalie a mladého Petra v Preobraţenském nebyl tak zcela formální. Existují zprávy o tom, ţe v Preobraţenském se neţilo v přílišné hojnosti a carevna Natalie si musela tajně pŧjčovat peníze od patriarchy a rostovského metropolity, aby mladý car netrpěl nouzí a nedostatkem.

Strana 134

RUSKÉ IMPÉRIUM Petr vyrŧstal od svých deseti do sedmnácti let v prostředí, které mu z mnoha stran připomínalo a dávalo pociťovat „nemilost“ regentky Sofie. Jedním z dŧsledkŧ této situace bylo to, ţe Petr neměl moţnost se systematicky připravovat ke své budoucí úloze vládce a seznamovat se s vládními záleţitostmi, neboť Sofie se jej snaţila odvést od těchto otázek co moţná nejdále. Proto souhlasila s výdaji na rŧzné zábavy (potěchy) mladého cara, který jezdil na pramici a s houfem svých vrstevníkŧ si hrál na vojáky. Abychom byli přesní, je třeba říci, ţe na vojáka si hrál jen mladý car. Ostatní slouţili se vším, co k sluţbě patřilo (uniformy, zbraně, ţold). Brzy byly v Preobraţenském jiţ dva prapory o 300 muţích, jimţ veleli zkušení cizí dŧstojníci. Petr bral ovšem svoji „sluţbu“ velmi váţně a jak dorŧstal, stávala se nesčetná cvičení „potěšných vojákŧ“ i pro něho vojenskou školou. Sofie se na tyto „zábavy“ cara zpočátku dívala s blahosklonným despektem. Zřejmě nejsou příliš vzdáleni pravdě ti, kteří se dohadují, ţe jejím tajným cílem bylo zabránit jakékoli výchově Petra, aby zpustl a stal se „neuţitečným“, aby pak bylo moţné se jej snadno zbavit. „Potěšné“ hry alespoň zpočátku vypadaly tak, ţe tomuto účelu mohou poslouţit velmi dobře. Ať však jiţ měla Sofie jakýkoli záměr, dosáhla výsledku, který ani ona, ani nikdo z jejího okolí nemohl předpokládat - v klíčovém období svého osobního vývoje se Petr odtrhl od staré ruské tradice, jak ji reprezentoval moskevský Kreml. Nebylo to však pouze názorové, ale zároveň i hluboké osobní a citové odcizení, které se během času u Petra přeměnilo přímo v jakýsi odpor k moskevskému Kremlu. Po roce 1682 zde uţ nikdy nebyl „doma“ a kdykoli jej vládní či jiné záleţitosti nutily, aby přijel do Kremlu, nezdrţel se déle, neţ bylo nevyhnutelně třeba.

Strana 135

KONEC STARÝCH ČASŮ Tuto fobii ostatně snadno pochopíme - v Kremlu zaţil Petr roku 1682 jeden z nejhroznějších okamţikŧ svého ţivota, odtud vládla nenáviděná Sofie, v tichém prostředí kremelských palácŧ ţila později jeho nemilovaná manţelka Jevdokije a konečně právě zde, v Kremlu, se po roce 1700 kolem dorŧstajícího careviče Alexeje soustřeďovala tichá opozice proti Petrovi, která čekala „aţ to všechno skončí“. V Petrově odporu ke Kremlu měla snad svŧj podíl i klaustrofobie, jíţ se nezbavil do posledních svých dnŧ. Nesnášel velké sály a nedokázal usnout v místnosti s vysokým stropem (museli mu dělat vţdy uměle sníţené stropy z plátna či látek). V mládí se dokonce nedokázal ovládnout ani v místnostech, kde bylo více lidí, které neznal. Stávalo se, ţe schovával tvář do dlaní a zalezl i pod stŧl, coţ bylo povaţováno

Strana 136

RUSKÉ IMPÉRIUM za doklad jeho „špatné výchovy“. STRÁŽCE VELKÉ PEČETI Povstání střelcŧ roku 1682 sice vyneslo carevnu Sofii do čela vládní moci, nemohlo však samo o sobě poloţit pevné základy nové vlády. Čelní představitelé a stoupenci naryškinovské větve carského rodu byli pobiti, avšak brzy měla Sofie pochopit základní pravidlo všech převratŧ - počet zabitých protivníkŧ není hlavní zárukou úspěchu a sám o sobě nevede k trvalému upevnění moci té strany, která zvítězila. Mnohem větší význam má schopnost nové vlády získat si pevné zázemí a spojence ve společnosti. Jinak musí totiţ spoléhat pouze na píky svých ţoldnéřŧ. Avšak právě zde byla jedna z hlavních slabin nové vlády. Události z počátku podzimu roku 1682 a poprava kníţete Chovanského naznačily, ţe carevna Sofie se pro budoucno nebude moci plně spolehnout na věrnost střelcŧ. Navíc bylo panování Sofie od prvních dnŧ poznamenáno dalšími nejistotami, neboť vládkyně, jakkoli se o to všemoţně snaţila, nemohla tak docela odsunout do pozadí své bratry-cary, jejichţ jménem vládla. Jediným prostředkem, jímţ bylo moţno v dané chvíli překrýt problematickou legalitu a dočasnost Sofiiny vlády a upevnit tak její nejisté postavení, byla aktivní a úspěšná politika zahraniční. Sofie to správně a brzy pochopila. Vládkyně se snaţila obklopit se nejen oddanými, ale i schopnými lidmi. Dokázala přitom úspěšně spojit své zcela osobní sympatie s obecným zájmem vládním. A tak se brzy objevuje po jejím boku vzdělaný kníţe Vasilij Golicyn, který se v říjnu 1683 stává „stráţcem velké pečeti a velkých státních vyslaneckých záleţitostí“. Záhy bylo jeho postavení takové, ţe jeho příkazy měly váhu carských ukazŧ a Strana 137

KONEC STARÝCH ČASŮ dokonce kolovaly zvěsti, ţe Sofie se s ním chce dát oddat a svěřit mu trŧn. V. V. Golicyn, první muţ říše, byl přesvědčený „západník“, který udivoval cizí vyslance nejen svým evropsky zařízeným palácem, ale i znalostí jazyka vzdělancŧ té doby, latiny. Zabýval se rŧznými projekty reforem, mezi nimiţ nechyběly ani (zcela však platonické) úvahy o zrušení nevolnictví. Je těţko posoudit, co z jeho obdivu k evropské civilizaci a vzdělání bylo míněno váţně a co bylo jen dobovou módní stylizací. Nástup kníţete Golicyna do funkce „stráţce velké pečeti“ spadá do doby obleţení Vídně (v červenci 1683), kterou proti 200 000 Turkŧ velkovezíra Kara Mustafy hájil hrabě Starhembey. Turci byli sice po šesti týdnech donuceni koaličním vojskem tehdejších spojencŧ Rakouska k ústupu, avšak sama skutečnost, ţe pronikli aţ k Vídni, vyvolala tehdy v Evropě značné zděšení a horečnatou aktivitu dvorŧ. K habsbursko-polské „svaté lize“ proti Turecku se roku 1684 připojily i bohaté Benátky a téhoţ roku se objevilo habsburské poselstvo v Moskvě. Nebylo to ovšem první evropské poselstvo v Rusku, avšak tentokrát to byla událost vskutku mimořádná. Bylo to poprvé, kdy koalice evropských zemí nabízela Rusku spojenectví a byla připravena s ním Strana 138

RUSKÉ IMPÉRIUM jednat jako s mocným partnerem. Jiţ sama tato skutečnost byla znamením, ţe v Evropě začali v prŧběhu 17. století vnímat vzdálenou „Moskovii“ jako stát, jehoţ spojenectví by mohlo podstatně ovlivnit výsledek mocenských konfliktŧ v Evropě. Kníţe Golicyn celkem bez potíţí pochopil výhody, které se nabízely náhlým rakouským zájmem o účast Ruska ve „svaté lize“ proti Turkŧm a těchto výhod plně vyuţil. Jinak řečeno, byl-li v otázkách vnitřních reforem spíše snílkem, pak jako diplomat osvědčil tuhý a neústupný realismus. Neţádal od budoucích spojencŧ nic více, neţ aby Rusku „usnadnili“ jeho vstup do koalice tím, ţe donutí Polsko k uzavření „věčného míru“ s Ruskem a uznání ruského drţení Smolenska, Kyjeva, Novgorodu Severského a celé levobřeţní Ukrajiny. Polsko mělo tedy sankcionovat všechny územní zisky, jichţ Rusko v prŧběhu 17. století dosáhlo. Ostatní členové „svaté ligy“ byli ovšem ochotni vykoupit ruské spojenectví na cizí účet a Rzeczpospolita se tak dostala do izolace, které nakonec podlehla. V dubnu 1686 podepsali Poláci v Moskvě „věčný mír“, jímţ mimo jiné postoupili za 146 000 rublŧ Kyjev na „věčné časy“ Rusku. Carská vláda se naproti tomu zavázala zaútočit všemi svými silami proti Turecku. Zároveň bylo dohodnuto, ţe nikdo z členŧ koalice neuzavře s Tureckem separátní mír. Uzavření míru s Polskem bylo nesporným úspěchem vlády carevny Sofie a jejího „stráţce velké pečeti“. Vasilij Golicyn měl však nyní dokázat, ţe je stejně úspěšným vojevŧdcem jako diplomatem. A tak se koncem roku 1686 pohnulo do jiţních stepí, směrem na Krym, stotisícové moskevské vojsko. Pomalý pochod, trvající několik měsícŧ, skončil těţkými ztrátami, aniţ se vŧbec Rusové s Turky střetli. Golicynova armáda trpěla hladem a ţízní a k dovršení všeho

Strana 139

KONEC STARÝCH ČASŮ Turci vypálili před postupujícími Rusy suchou step. Golicyn se musel vrátit zpět, aniţ došel ke krymské pevnosti Perekopu. Neúspěch taţení nemohl ovšem padnout na hlavu prvního velmoţe říše. A tak byl při zpátečním taţení odhalen „hlavní zrádce“ ukrajinský hetman Samojlovyč, který prý poslal své lidi, aby step zapálili. Samojlovyč byl zatčen a hetmanskou bulavu (kozácká obdoba palcátu) dostal bohatý magnát a dosavadní generální jesaul Ukrajiny - který Samojlovyče udal a věnoval Golicynovi „dárek“ 10 000 rublŧ - Ivan Mazepa. Naléhání spojencŧ i snaha zahladit nepříznivý dojem z neúspěšného taţení roku 1687 přiměl vládu k soustředění nových sil, s nimiţ se v únoru 1689 Golicyn znovu vydal ke Krymu. Golicynova armáda dorazila tentokrát sice aţ k Perekopu, avšak vyčerpané a hladovějící vojsko stálo nyní mezi dvěma protivníky. Vpředu byla mohutná pevnost a v týlu rozsáhlá a suchá step. Vystaven hrozbě úplného zániku Strana 140

RUSKÉ IMPÉRIUM své armády neodváţil se Vasilij Golicyn k útoku a nařídil ústup. V době, kdy se kníţe Golicyn rozhodoval, zda má zaútočit nebo se vrátit, vrcholila v Moskvě jiţ nová vládní krize. Nelze vyloučit, ţe listy carevny Sofie Golicynovi, v nichţ jej zapřísahala, aby dal na sebe pozor a raději se vrátil, nebyly diktovány jen obavami o jeho osud. Carevna zřejmě tušila, ţe se blíţí rozuzlení nejisté vnitřní situace a potřebovala Golicynovu podporu a pomoc. Postavení, v němţ se od prvních měsícŧ roku 1689 vládkyně stále zřetelněji ocitala, nebylo záviděníhodné. V lednu 1689 došlo v carské rodině k drobné, přesto však významné události - Petr, jemuţ nebylo ještě ani 17 let, se oţenil. Tím byla navenek demonstrována dospělost

Strana 141

KONEC STARÝCH ČASŮ cara, za něhoţ dosud Sofie vládla. Navíc Petr projevoval stále méně ochoty bez výhrad přijímat rŧzné pokyny a „rady“ vládkyně. Postupem doby se Sofii jiţ ani nedařilo tlumit a alespoň navenek zastírat konflikty, které takto vznikaly. Petr, vystupující proti vládkyni stále otevřeněji, mohl počítat s tichou, avšak účinnou podporou velmoţŧ, kteří - vědomi si lability Sofiiny vlády - se začali vyhýbat úřadŧm a poctám, jimiţ je chtěla získat. Neúspěch druhého Golicynova taţení znamenal dovršení izolace vládkyně, která se v zápase o trŧn nemohla jednoznačně opřít ani o střelce. V tomto napjatém a nejistém ovzduší se rychle šířily nejrŧznější dohady a pověsti o tom, ţe Petr dá prý rozkaz zatknout Sofii, či naopak, ţe ona pošle střelce na něho. Byly to zřejmě jen pověsti, které se zrodily z napětí mezi vládkyní a carem. Přesto však nakonec urychlily spád událostí. V noci ze 7. na 8. srpna 1689 přijelo několik střelcŧ Stremenného pluku do Preobraţenského se zprávou, ţe prý Sofie a velitel střelcŧ Šaklovityj chystají nový střelecký bunt a chtějí zabít cara a jeho matku Natalii. Petr vyběhl prý pouze v košili do lesa, zde se nakvap oblékl a ujel do opevněného Trojického kláštera (asi 70 km), kam za ním ještě téţe noci spěchá i jeho manţelka Jevdokije, carevna Natalie, někteří bojaři a s nimi i celý „malý dvŧr“ v Preobraţenském. Vzápětí přibyly do Trojického kláštera i oba „potěšné“ carovy pluky, Semenovský a Preobraţenský. Zpráva o Petrově spěšném odjezdu vyvolala v Moskvě poplach. Sofie nemohla poslat proti mladému carovi střelce a zvolila proto cestu jednání. Prohlásila celou záleţitost za nedorozumění a poslala

Strana 142

RUSKÉ IMPÉRIUM patriarchu Joakima, aby Petra „upokojil“. Místo domluv se však patriarcha přidal na stranu cara a zŧstal s ním. Jednoznačná podpora patriarchy umoţnila Petrově vládní straně (sedmnáctiletý Petr byl ovšem spíše pasivním účastníkem celého převratu, řízeného z pozadí jeho strýcem Lvem Naryškinem) urychlit další běh událostí. Moskevští bojaři byli vyzváni, aby přijeli za carem a většina bez váhání uposlechla. Brzy začali na stranu Petra přecházet i střelci, kteří 6. září donutili Sofii, aby jim vydala Fjodora Šaklovitého, jehoţ odvedli do Trojického kláštera. Mezi kajícníky se 7. září objevil i „stráţce velké pečeti“ Vasilij Golicyn. Nakonec se k jednání s Petrem vypravila i Sofie. Ten však odmítl se s ní setkat. Po návratu do Moskvy dostala všemi jiţ opuštěná Sofie carŧv ukaz, aby odešla do Novoděvičího kláštera. Carevna-regentka pochopila, ţe další odpor je marný a opustila Kreml. Tím skončil tento poměrně nekrvavý převrat a jiţ 10. září se Petr vrátil do Moskvy a ujal se spolu Strana 143

KONEC STARÝCH ČASŮ se svým bratrem Ivanem vlády. Podivná „spoluvláda“ Petra a Ivana byla ovšem zcela formální. Nemocný a slepý Ivan V. - pokud si vŧbec matně uvědomoval něco z toho, co se kolem něho odehrávalo nezasahoval nikdy předtím ani potom do vládních záleţitostí a nikdo to od něho ani neočekával.

Strana 144

RUSKÉ IMPÉRIUM

10

MUŠKETÝR PETR

„POTĚŠNÁ LÉTA“ Petr neměl po převratu v létě roku 1689 patrnější vliv na sloţení nové vlády, v jejímţ čele nyní stál pětadvacetiletý bratr jeho matky Lev Kirilovič Naryškin. První ministr byl osobností zcela prŧměrnou. Dbal o svŧj majetek (získal například tehdy v Rusku největší ţelezářské hamry v Tule) a zplna uţíval přepychu, který mu jeho postavení i bohatství dovolovalo. Podle dobového svědectví Lev Naryškin „nebyl sice darebák“ (jak o něm poznamenal kníţe Boris Kurakin), ale jinak měl tolik nectností, ţe tuto přednost dokonale překrývaly. Duší nové vlády se stal obratný kníţe Boris Golicyn (nevlastní bratr Strana 145

MUŠKETÝR PETR svrţeného „stráţce velké pečeti“). Avšak schopnosti Golicyna byly pováţlivě oslabovány nemírným holdováním „Ivaškovi Chmelnickému“ (chmelovině). A protoţe carevna Natalie, Petrova matka, vynikala vládními schopnostmi ještě méně neţ oba její ministři, drţela se nová vláda především díky nedotknutelnosti carského majestátu a zásluhou pomalého sice, ale přesto fungujícího systému carských úřadŧ (prikazŧ). Mladý Petr se o vládní záleţitosti tehdy ještě nezajímal. Ţil jako pravý mušketýr 17. století. Neustálé manévry a rŧzná cvičení „potěšných“ plukŧ, (které nyní jiţ tvořily výraznou elitu carského vojska), plavby po Severním ledovém moři (při jedné z nich, roku 1694, se Petr dostal do bouře a v obavách o ţivot přijal i poslední pomazání) - to vše bylo provázeno bohatýrskými pitkami, po nichţ i zkušený a světa znalý generál Patrick Gordon (Skot v ruských sluţbách) musel na několik dní ulehnout. „Pili tak silně“ - zaznamenává ve svých memoárech kníţe Boris Kurakin - „ţe to ani popsat nelze. Mnozí z toho i umírali.“ Výsledkem nedostatečné výchovy a skutečnosti, ţe od svých deseti let byl Petr vlastně ponechán sám sobě a vyrŧstal v ne právě zjemnělém a kultivovaném prostředí vesnické mládeţe a vojákŧ v Preobraţenském, bylo to, ţe si „nezvykl respektovat člověka ani sám v sobě, ani v ostatních“ (V. Ključevskij). Právě tímto svým rysem Petr nepřekonatelně ztělesňoval podstatu ruského samoděrţaví, jemuţ se jinak sám osobně nezřídka vzdaloval. Snad to bylo právě skromné prostředí „exilu“ v Preobraţenském v letech 1682-1689, které jej naučilo šetrnosti, s jakou se u ruských carŧ předtím i potom nikdy nesetkáme. Petr šetřil totiţ i sám na sobě. Vládce jedné z nejmocnějších říší světa se musel po celý ţivot přemáhat, měl-li obléci slavnostní oděv. Jinak po léta nosil tentýţ kabát a chodil v punčochách, které mu spravovala carevna nebo dcery. Strana 146

RUSKÉ IMPÉRIUM Petr byl a po celý ţivot zŧstal věren zásadě, ţe „kopějka ke kopějce dává rubl“. Nesnášel rozhazování a rozhodně netrpěl potřebou ukázat, co si jako samoděrţavný car mŧţe dovolit. Tomu odpovídala i jeho krajní nechuť k oficialitám, které snášel jen jako nevyhnutelné zlo. Povaţoval se za vojáka a prvního úředníka státu, jemuţ slouţil. Tomu podřizoval i svŧj ţivot rodinný, jehoţ první kapitola nebyla právě šťastná. V lednu 1689 se oţenil (nebo přesněji - byl v zájmu tehdejšího boje o moc proti vŧli vládnoucí Sofie oţeněn) s Jevdokijí Lopuchinovou. Sňatek neznamenal v jeho osobním ţivotě téměř nic a nikterak nezměnil jeho zpŧsob ţivota. Brzy po svatbě je opět uprostřed svého „potěšného“ vojska a své manţelce píše jen na naléhání své matky (která ostatně také neměla Jevdokiji příliš v lásce) a krátce poté, kdy se narodil následník trŧnu Alexej (1690), se přestal o svoji choť téměř vŧbec zajímat. Pozdější vztahy Petra k Jevdokiji se jiţ omezily jen na jednání o souhlas k rozvodu, která neúspěšně vedl carŧv zpovědník. Nakonec vyřešil Petr celou záleţitost příkazem - roku 1698 poslal Jevdokiji do kláštera, kde zŧstala aţ do své smrti (1731). AZOVSKÁ TAŽENÍ Diplomatický nátlak habsburského dvora i Polska, připomínající ruské závazky vŧči „svaté lize“, tvořil zřejmě jen část dŧvodŧ, které na jaře 1695 přiměly mladého Petra, aby se v čele třicetitisícové armády sám jako „velký bombardýr“ - vypravil k Azovu. Stejně neodbytně se totiţ hlásila netrpělivá snaha cara zúčastnit se konečně skutečného boje, nějaké „velké věci“, dokázat, ţe cvičení „potěšných“ vojsk nebyla pouze hrou. Souběţně s taţením vybraných plukŧ k Azovu byla do Podněpří poslána stotisícová armáda bojarina Borise Šeremetěva, která měla odvrátit pozornost Turkŧ od hlavního směru útoku, jímţ byl Azov. Strana 147

MUŠKETÝR PETR Dvojí neúspěšný útok na silnou pevnost (v srpnu a v září 1695) přiměl cara k rozhodnutí vrátit se po čtyřměsíčním marném obléhání zpátky do Moskvy. Bylo zřejmé, ţe bez válečných lodí a úplné blokády Azova není naděje na úspěch. Taţení roku 1695 odkrylo i další slabiny Rusŧ. Zatímco „potěšné“ pluky - Semenovský a Preobraţenský - tu ukázaly, ţe nejsou pouhým „vojenským baletem“ (jak o nich vtipkoval generál Gordon), střelecké pluky téměř úplně selhaly. Petrova nedŧvěra ke střelcŧm tím jen dále vzrostla a dostávala jiţ podobu jakéhosi komplexu, na který střelci později tvrdě a doslova krvavě doplatili. Neúspěšné taţení roku 1695 bylo posledním „potěšným“ taţením cara Petra. To, co alespoň vzdáleně připomínalo ještě hru, dostávalo nyní podobu bezpočtu obtíţí, starostí a těţkých ztrát, které se nevyhnuly ani nejbliţšímu okolí Petrových „mladých přátel“. Pro nejednoho z nich bylo taţení k Azovu posledním. Obléhání Azova v červnu-září 1695 ukázalo, ţe mohutnou pevnost nelze dobývat bez zkušených dělostřelcŧ a inţenýrŧ-minérŧ. Avšak právě při jejich výběru neměl car příliš štěstí a navíc jich bylo velmi málo. A tak řada podkopŧ a pokusŧ vyhodit pevnostní hradby do povětří skončila tím, ţe největší ztráty při tom mělo samo carské vojsko. Nejtěţší chvíle však nečekaly Petrovu armádu pod Azovem, ale na zpáteční cestě do vnitrozemí. Nikým neohroţováni ztratili Rusové na 800 kilometrŧ dlouhé cestě, vedoucí většinou neobydlenou stepí, tisíce vyčerpaných a hladovějících vojákŧ, kteří se stávali obětí smeček vlkŧ.

Strana 148

RUSKÉ IMPÉRIUM Taţení k Azovu roku 1695 nebylo moţno vydávat za úspěch a Petr se o to ani příliš nesnaţil; začal připravovat taţení nové. Ještě koncem roku 1695 se začalo ve Voroněţi chvatně stavět do té doby nebývale velké loďstvo. Bylo přikázáno postavit na 1300 menších lodí pro přepravu vojska, 100 vorŧ, 30 námořních galér (cca 14 metrŧ dlouhých) a dva „galeasy“ (goliáše, námořní bitevní lodě) - „Apoštola Petra“ a „Apoštola Pavla“. Všechny tyto lodě byly v březnu-dubnu 1696 nejen hotovy, ale bylo jich nakonec více, neţ car přikázal, a to přesto, ţe mnozí z řemeslníkŧ a tesařŧ, kteří byli posláni na práci do Voroněţe, utekli. Tajemství tohoto úspěchu bylo prosté - na stavbu lodí byl pro jistotu poslán dvojnásobek lidí, neţ bylo skutečně zapotřebí. Bez vlivu nezŧstalo ovšem ani to, ţe ve Voroněţi pracoval i

Strana 149

MUŠKETÝR PETR car Petr, netrpělivě a řízně „povzbuzující“ cizí i domácí mistry a stavitele ke spěchu. Souběţně se stavbou lodí byla formována nová, tentokrát jiţ silnější armáda (70 000 muţŧ), jejímţ „generalissimem“ byl jmenován zkušený vojvoda Alexej Šejn. V této rušné atmosféře rozsáhlých válečných příprav téměř zanikla událost, která nebyla pro další vývoj vnitřních ruských událostí zcela bez významu. Dne 29. ledna 1696 zemřel na kurděje bezmocný Petrŧv spoluvládce třicetiletý car Ivan Alexejevič (Ivan V.) a Petr se tak stal nyní jiţ bezvýhradně samovládcem rozsáhlé ruské říše. V květnu 1696 se objevil Petr s novou armádou a loďstvem pod Azovem a počátkem června vyplulo do Azovského moře 22 ruských galér, podporovaných z břehu silnými dělostřeleckými bateriemi. Azov byl tentokrát jiţ zcela blokován a turecký námořní desant se 4000 vojáky, který se koncem června pokusil proniknout k pevnosti, byl zčásti zničen a zbytek se musel stáhnout zpět. V té době dorazili k Azovu i rakouští a další cizí dělostřelci a inţenýři a zorganizovali účinné ostřelování pevnosti, která se vzdala nakonec dříve, neţ byly dokončeny přípravy ke generálnímu útoku. Těţce pobořený Azov by mu ostatně jiţ ani nemohl čelit. Turkŧm bylo povoleno odejít z města se vším, co mohli s sebou vzít. Car měl jen jednu podmínku - museli vydat Holanďana Jansena, který v minulém taţení přeběhl na stranu Turkŧ. Mocná pevnost otevírající ruskému loďstvu cestu k moři byla dobyta a vojsko poučené z minulého taţení, překonalo jiţ i zpáteční cestu bez větších ztrát. Na slavobráně v Moskvě - jíţ 30. září procházel car se svými „potěšnými“ pluky a dalšími vojsky - bylo sice kromě mnoha dalších Strana 150

RUSKÉ IMPÉRIUM nápisŧ i známé: „Přišel, viděl, zvítězil“, ale dobytí Azova nebylo záleţitostí tak docela snadnou. Součástí velkolepé podívané, uspořádané na počest vítězŧ, byl vŧz se šibenicí, pod níţ stál zajatý „Jakuška“ Jansen. Jeho poprava byla součástí oslav na počest vítězŧ. Azovské vítězství bylo prvním válečným úspěchem mladého cara. Potvrdil se význam loďstva i účelnost povolání cizích odborníkŧ. V mezinárodních vztazích bylo pak ovládnutí této předsunuté turecké pozice předzvěstí toho, ţe Rusko je rozhodnuto dříve či později podstoupit boj o ovládnutí Černého moře. Dobytí Azova bylo vŧbec prvním velkým ruským úspěchem v boji proti Turecku. Nikoli posledním výsledkem pádu Azova bylo opětné upevnění protiturecké „svaté ligy“. Rusko mohlo nyní ţádat větší válečnou aktivitu i od svých spojencŧ. V tomto smyslu byla azovská taţení let 1695-1696 vlastně jiţ přípravou a nezbytným předpokladem diplomatických jednání, která byla podstatnou součástí programu cesty do Evropy, o níţ car jiţ delší dobu uvaţoval. VELKÉ POSELSTVO Taţením k Azovu Petr ukázal, ţe je rozhodnut a připraven všemi silami své říše se účastnit všeobecného útoku „svaté ligy“ na evropské drţavy Turecka. K tomu však bylo třeba splnit dvě základní podmínky. Předně se samo Rusko muselo na tuto velkou válku připravit. Bez evropsky organizované, vycvičené a vyzbrojené armády a bez námořního loďstva nebylo však moţno ani pomyslet na úspěch ve válce s Portou. Petr k řešení těchto obtíţných úkolŧ také bez odkladŧ přistoupil. Proto dobytí Azova nikterak neznamenalo zastavení stavby lodí ve Voroněţi.

Strana 151

MUŠKETÝR PETR Brzy se však ukázalo, ţe v Rusku je sice moţné lodě postavit, ale nelze je náleţitě vyzbrojit a vybavit. Chyběli i zkušení námořní dŧstojníci, kteří by veleli jejich posádkám. Zařízení lodí i odborníky bylo třeba alespoň pro začátek získat v cizině. Druhou podmínkou úspěchu rozhodujícího útoku na Turecko bylo ovšem to, aby zaútočila celá koalice. Protiturecká liga, v níţ dosud Rusko vystupovalo spíše pasivně, měla být nyní tímtéţ Ruskem přesvědčena o tom, ţe přišel vhodný okamţik k soustředění všech svých sil k úplné poráţce Turkŧ. Dobytí Azova posílilo ovšem postavení Ruska ve „svaté lize“, ne však natolik, aby si získalo rozhodující vliv na ostatní členy koalice, jejíţ vŧdčí silou byla habsburská monarchie. Bylo zřejmé, ţe chce-li carská vláda získat své spojence pro vystupňování válečného úsilí, bude muset vyvinout náleţitou diplomatickou aktivitu. Jedním slovem - koncem roku 1696 byla nezbytnost vyslání diplomatického a obchodního poselstva do Evropy zcela zřetelná a tato mise by nepochybně byla vyslána i tehdy, kdyby prvním, kdo si přál její vyslání, nebyl právě car. Bylo veřejným tajemstvím, ţe chce jet s poselstvem do Evropy osobně. Těsně před odjezdem se Petr dozvěděl o spiknutí střeleckého plukovníka Cyklera, který prý spolu se dvěma členy carské dumy, Fjodorem Puškinem a Sokovinem, chystal zavraţdění cara-kacíře, stýkajícího se s cizinci. Ve skutečnosti zřejmě nešlo přímo o záměr zabít cara (přestoţe se k tomu Cykler při mučení doznal), ale o protest aristokratické opozice, která nesouhlasila s cestou Petra do vzdálené ciziny a vytýkala mladému caru, ţe se obklopuje cizinci, jimţ dává přednost před „vlastními“, a zahrnuje je hodnostmi a přízní. Opozice uvaţovala také o tom, co dělat v případě, ţe by car v cizině zahynul.

Strana 152

RUSKÉ IMPÉRIUM Dále neţ ke kritice cara a k úvahám pro budoucno zřejmě Cykler a jeho druhové nedospěli, avšak jiţ to samo naznačovalo, kam by mohla opozice dospět, aţ car bude dlouhé měsíce vzdálen. Snad především to přimělo Petra, aby nařídil tvrdé tresty, které měly být zárukou, ţe napříště kaţdého obejde hrŧza při vzpomínce na to, jak skončili ti, kdo se odváţili kritizovat jeho činy. Cykler, Puškin a Sokovin byli popraveni čtvrcením a další tři viníci byli popraveni sekyrou. Petr, přesvědčen, ţe v pozadí celé věci stojí svrţená vládkyně Sofie a rod Miloslavských, se však nespokojil jen s popravami. Dal vykopat rakev s pozŧstatky kníţete Miloslavského a přivézt ji na saních taţených sviněmi do Preobraţenského, kde se popravy konaly. Rakev nenáviděného kníţete byla otevřena a postavena tak, aby do ní stříkala krev Cyklera a dalších odsouzencŧ. Jejich hlavy byly pak nabodeny na kŧl a vystaveny na Rudém náměstí. Situace, za níţ se v březnu 1697 vypravilo z Moskvy „Velké poselstvo“, nebyla tedy zcela jednoduchá. Téměř 17 měsícŧ mělo být Rusko bez svého cara. Vláda byla proto svěřena náčelníku Preobraţenského prikazu, „ministru knuty a mučírny“ Fjodoru Romodanovskému a bojaru Tichonu Strešněvovi. Jejich úkolem bylo především dozírat a rázně potlačit jakýkoliv nepokoj. Navíc vydal Petr ještě před odjezdem příkaz, ţe se moskevští střelci nesmějí v době jeho nepřítomnosti do města vrátit. Takto zabezpečen před rŧznými „nahodilostmi“ vypravil se car inkognito (jako „Petr Michajlov, úředník Preobraţenského prikazu“) v řadách poselstva z Moskvy. Po několikadenní zastávce v Rize směřovalo poselstvo dál přes Jelgavu do Královce, kde bylo slavnostně přijato braniborským kurfiřtem Fridrichem III., který se - v souladu s diplomatickým protokolem té doby - ptal ruských poslŧ na zdraví cara, jenţ stál vedle Strana 153

MUŠKETÝR PETR něho a s nímţ měl kurfiřt ještě před audiencí soukromé jednání. Poslové Fridrichovi odpověděli, ţe podle zpráv z Moskvy se Jeho carské Veličenstvo těší dobrému zdraví. Setkání Petra s Fridrichem III. vedlo spíše jen k vzájemným ujištěním dobré vŧle a přátelství. Kurfiřt se snaţil získat Petra pro účast v chystané protišvédské koalici, avšak car nemohl zatím - vzhledem k svým záměrŧm na jihu a jihovýchodě své říše - přijmout ţádné závazky. Zŧstalo proto jen u soukromé dohody obou panovníkŧ, ţe se Rusko připojí k protišvédské koalici aţ po skončení konfliktu s Tureckem. S kaţdou mílí, jíţ se Petr vzdaloval od ruské hranice, vzrŧstala jeho netrpělivost spatřit samotný střed tehdejšího civilizovaného světa Nizozemí. Proto byl pŧvodní plán cesty (poselstvo mělo pŧvodně jet z Braniborska do Vídně) změněn a car jel z Berlína dál na západ, přímo do „nizozemských provincií“. Počtem obyvatelstva i rozlohou nevelké Nizozemí bylo koncem 17. století „zemí zaslíbenou“. Proţívalo tehdy dobu velkého rozkvětu, bylo obchodním a námořním středem tehdejšího světa. Z 20 000 obchodních lodí celé Evropy se 16 000

Strana 154

RUSKÉ IMPÉRIUM plavilo pod nizozemskou vlajkou. Amsterodam byl v té době největším přístavem kontinentu. Sem plynula velká část obrovitých ziskŧ Východoindické společnosti, jejíţ akcie vynášely ročně (přes ztráty lodních nákladŧ na moři) 60-75 % dividendy. Amsterodam byl i významným kulturním centrem. Nizozemské umění, knihtisk, školství a muzea - to byly tehdy vrcholy, které nejenom vtiskly Nizozemí jeho osobitou podobu, ale zanechaly i trvalé stopy v civilizaci evropské. Tomuto výjimečnému postavení Nizozemí odpovídalo i to, ţe Holanďané tvořili nemalou část obyvatel Německé svobody v Moskvě. Od nich se Petr naučil základŧm holandštiny - jediného cizího jazyka, který znal. Petr však nepřijel obdivovat kulturu kvetoucího Nizozemí. Jeho zájem se upíral jinam. Opustil poselstvo, vyhnul se všem oficialitám a odjel do Zaardamu, kde se dal najmout na práci při stavbě lodí. Zaardamská idyla však trvala jen krátce. Petr se zde brzy stal středem zájmu, jemuţ chtěl uniknout. Navíc záhy zjistil, ţe mnohem větší koráby se stavějí v loděnicích Východoindické společnosti v Amsterodamu, a proto po několika dnech přechází tam. Zatímco Petr začal pracovat v loděnicích, postupovalo ruské poselstvo podle tradičního ceremoniálu a 17. září 1697 vstoupilo slavnostně do Haagu, sídla nizozemských Generálních stavŧ, které přijaly carské poselstvo 25. září v slavnostní audienci. Přes skvělé přijetí se však ruské poselstvo muselo hned od prvních chvil přesvědčit, ţe diplomatické cíle, jichţ mělo dosáhnout, se nesetkávají v Nizozemí s očekávanou podporou. Záhy to ostatně zjistil i car, který se setkal s Vilémem III. (anglickým králem a nizozemským místodrţícím). Generální stavy přijaly sice poselstvo uctivě a v plném lesku (vydrţování poselstva stálo Nizozemí 200 000 zlatých), avšak zároveň jasně naznačily, ţe po Strana 155

MUŠKETÝR PETR uzavření míru s Francií se v zájmu svého obchodu ve Středomoří nemohou ani nepřímo připojit k akcím proti Turecku a nemohou tedy poskytnout Rusku pomoc při vybavení jeho loďstva, namířeného proti Portě. Později pak museli poslové zjistit i další změnu postoje Nizozemí, od něhoţ pŧvodně očekávali podporu - nizozemské provincie vystoupily jako prostředník v jednání rakousko-tureckém. „Svatá liga“ proti Turkŧm se začala hroutit právě v okamţiku, kdy ji Rusko chtělo aktivizovat. Mnohem úspěšnější neţ ruští diplomaté byl lodník Petr. Fregata v loděnicích Východoindické společnosti, kterou pomáhal stavět, byla spuštěna na vodu a car měl navíc moţnost vidět mnoţství věcí, o nichţ zatím většinou jen slyšel. Jeho nezkrotná touha vše poznat jej vedla do amsterodamské botanické zahrady, do rŧzných mlýnŧ a dílen, do kostelŧ, dokonce i do nevěstince a blázince a nakonec dlouhé hodiny věnoval sedmému divu té doby - anatomii. Učil se při tom i některým chirurgickým zákrokŧm a pořídil si příslušné nástroje, které v pozdějších letech naháněly hrŧzu jeho bliţním. Stávalo se totiţ, ţe kdyţ se car dozvěděl o nemoci některého z nich, ochotně nabízel svoji pomoc, kterou nebylo dobře moţno odmítnout. Jeho oblíbeným chirurgickým zákrokem bylo trhání zubŧ a podnes lze spatřit v jeho „kunstkameře“ v Petrohradě pytlík zubŧ, které vytrhl a pak pečlivě ukládal ke svým sbírkám anatomických zvláštností, jejichţ pŧvodním předobrazem nepochybně byly obdobné kolekce, které viděl za své cesty po západních zemích. Problematický úspěch poselstva v Nizozemí a snad i naděje, ţe získá větší podporu pro své záměry u Viléma III., nezkrotná touha poznat vše, co bylo moţno v západní Evropě spatřit - je těţko rozhodnout, který z těchto dŧvodŧ převaţoval v carově rozhodnutí vypravit se z Nizozemí ještě dále, do bohatnoucí Anglie. Strana 156

RUSKÉ IMPÉRIUM A tak odjíţdí car 17. ledna 1698 se skupinou patnácti volontérŧ (mezi nimiţ nechyběl jeho blízký přítel a adjutant Alexandr Menšikov) do Londýna, který byl tehdy největším a nejmodernějším velkoměstem Evropy. Petr se však nepřijel obdivovat pohodlí a bohatství anglického ţivota. I zde zŧstává věren svému utilitarismu a všímá si především toho, o čem soudil, ţe mŧţe být pouţito i v Rusku. Snaţil se poznat i nejvyšší anglické vládní instituce a porovnával je s ruskými. Snad nejvíce jej udivilo postavení panovníka, který byl spíše bohatým soukromníkem a oficiálním představitelem země neţ vladařem nebo dokonce absolutním vládcem. Ujišťování Viléma III. o tom, ţe by si přál těsnější spojenectví anglo-ruské, avšak nemŧţe svoje názory prosadit proti vŧli parlamentu a sněmovny lordŧ, povaţoval Petr zřejmě za dosti neobratnou výmluvu. Sám však měl nakonec moţnost alespoň nahlédnout do politického ţivota Albionu, který mu jistě musel připadat podivný. Potají se zúčastnil a malým postranním okénkem sledoval jednání parlamentu a přesvědčil se, ţe postavení anglického krále a ruského cara se diametrálně liší. Po překvapujícím záţitku ve sněmovně prý Petr prohlásil, ţe „je dobré, kdyţ člověk slyší, jak poddaní otevřeně říkají svému panovníkovi pravdu. Tomu je třeba se od Angličanŧ učit“. Pokud Petr tehdy něco podobného skutečně řekl, pak je třeba brát tato slova se značnou rezervou. Byla to pouhá zdvořilostní fráze, neboť striktně vzato, byl právě parlamentarismus tím, čemu se nebylo moţno naučit, pokud neměly být zároveň ohroţeny samotné principy samoděrţaví. Petr mohl být sice přesvědčen o moţnosti souţití samoděrţaví a parlamentních forem vlády, avšak dále neţ k slovnímu spojení obou těchto vzájemně se vylučujících vládních principŧ ani Petr, ani jeho nástupci nedospěli a ani dospět nemohli. A tak jediným výsledkem carovy cesty do Anglie byla smlouva o monopolním právu anglických Strana 157

MUŠKETÝR PETR obchodníkŧ prodávat v Rusku tabák (car si dal ovšem za toto privilegium zaplatit). S nevalnými vyhlídkami a snad ještě i se slabou nadějí, ţe se přece jen podaří odvrátit vídeňský dvŧr od míru s Tureckem, odjíţdělo 15. května 1698 poselstvo z Amsterodamu do Vídně. Zprávy z Vídně nutily cara ke spěchu. Jiţ 5. června projíţdí Ústím na Labem a odtud 6. června dále kolem Střekova přes Velvary do Prahy, kam přijel téhoţ dne vpodvečer. Petr projel setmělou Prahou a zastavil se aţ za městem v karlínské krčmě „U posledního penízu“ a odtud téţe noci po čtyřech hodinách spěchal dál. 10. června byl jiţ car ve Znojmě a konečně 11. června dorazil do Stockerau, 28 km před Vídní. Car spěchal, aby se mohl setkat s císařem Leopoldem I. a aby přímým jednáním zachránil, co se vŧbec ještě zachránit dalo. Pro vídeňskou vládu, rozhodnutou mír s Turky uzavřít, měl však v dané chvíli kaţdý den, o nějţ se pozdrţí setkání nerozhodného Leopolda s Petrem, cenu zlata. Kabinet se proto snaţil, aby k setkání obou panovníkŧ došlo teprve ve chvíli, kdy by jiţ Leopold nemohl v otázce uzavření míru ustoupit. Kdyţ se pak Petr přece jen s císařem sešel, bylo jiţ zcela jasné, ţe koalice se rozpadá. Setkání se spojencem, od něhoţ se pŧvodně v Moskvě tolik očekávalo, bylo proto zcela formální a korektně chladné. Na přímý carŧv dotaz o stavu rakousko-tureckých jednání vídeňský kabinet odpověděl, ţe při těchto jednáních nebudou poškozeny zájmy spojencŧ Rakouska a ţe se jedná o uzavření míru na principu, kdy kaţdá z bojujících stran si ponechá to, co drţí, (uti possidentis). Byl to přesně opak toho, co si ruská diplomacie přála. Dosavadní územní zisky povaţovala nikoli za základ mírového jednání, ale za východisko ofenzivní války.

Strana 158

RUSKÉ IMPÉRIUM Petr pochopil marnost dalšího pobytu ve Vídni a chystal se k cestě do Benátek, kde se jiţ připravovali na jeho příjezd. Mezitím však dorazil do Vídně kurýr se spěšnou depeší o povstání střelcŧ a jejich taţení na Moskvu. Cesta do Benátek rázem padla. Po nezbytné poslední audienci u císaře Leopolda I. car usedl do prvního poštovního dostavníku, jímţ bylo moţno odjet. Dnem i nocí, bez noclehŧ, jen s krátkými zastávkami na jídlo a výměnu koní letí Petrovy kočáry přes Znojmo a Brno k Olomouci, na Šternberk a dál ke Krakovu. Za dva a pŧl dne urazil Petr se svou nevelkou suitou 300 km. Kurýr se zprávou o poráţce střelcŧ dostihl cara aţ 24. července, kdy byl Petr poblíţ Krakova. Uklidňující zprávy z Moskvy umoţnily Petrovi krátkou zástávku v Rawě, kde se (31. července-4. srpna 1698) setkal s polským králem a saským kurfiřtem Augustem II. Téma tajných jednání Petra s Augustem II. bylo předurčeno rozpadem protiturecké ligy. Obsah jednání byl tak dokonale utajen, ţe polští velmoţové, kteří provázeli svého krále v Rawě a Tomaszowě při jeho setkáních s carem, byli přesvědčeni o tom, ţe se chystá společné taţení proti Turkŧm. Skutečně se jednalo o válce, nikoli však na jihu, ale na severu. Petr se s Augustem dohodli o útoku na drţavy Švédska na Baltu. Car se zavázal, ţe se připojí všemi svými silami k válečným akcím Augusta II., jakmile bude uzavřen mír s Tureckem. Po tomto jednání jiţ Petr bez dalších zastávek jede do Moskvy, kde se - nikým neočekáván - objevuje k večeru 25. srpna 1698. Jeho první cesta však nevedla do Kremlu. Petr navštívil generála Gordona a několik známých v Německé svobodě a odjel přímo do Preobraţenského.

Strana 159

MUŠKETÝR PETR Po téměř pŧldruhém roce se tedy car vrátil zpátky do Ruska. Byla to jistě dosti dlouhá doba, umoţňující mnohé poznat. Nabízí se proto otázka - vrátil se týţ Petr, jaký odjel? S čím přijel car zpátky? Víme, ţe pŧvodní diplomatický záměr poselstva skončil neúspěšně. Přesto však celkový výsledek nebyl zcela pasivní. Nikoli nevýznamné bylo jiţ to, ţe car znal nyní z vlastní autopsie prostředí a ţivot zemí, s nimiţ se Rusko dostávalo stále více do styku. Nesporných úspěchŧ dosáhlo ruské poselstvo při nákupu zbraní. Na koráby, které vypluly v červnu 1698 z Amsterodamu do Ruska, byl spolu se stovkami cizích řemeslníkŧ a námořníkŧ naloděn nejen vycpaný krokodýl a preparovaná „meč-ryba“ (mečoun). Tyto v Rusku do té doby nevídané kuriozity tvořily jen nepatrou část výdajŧ poselstva. Koráby vezly 260 pytlŧ pušek, 48 balíkŧ plátna na plachty, pistole, sextanty, kompasy, dalekohledy a mnoţství podobných „uţitečných věcí“. Poselstvo najalo do ruských sluţeb v západní Evropě celkem 1000 cizincŧ, mezi nimiţ nechyběl ani zkušený námořník, viceadmirál de Cruif. Všechny tyto - z hlediska bezprostředních zájmŧ cara - jistě úspěšné výsledky cesty nenapovídají však nic o tom, nakolik bezprostřední poznání bohatých a kvetoucích západních zemí Petra ovlivnilo. Ruský historik V. O. Ključevskij odpověděl na tuto otázku lapidárním zjištěním, ţe car „hledal na Západě techniku, nikoli civilizaci“. Podstata evropské civilizace Petrovi byla a zŧstala cizí a nesrozumitelná. Vše s čím se setkal, posuzoval především z hlediska uţitku, který ta či ona instituce či technická vymoţenost mohla přinést Rusku. Tím se bezděky oddělovaly vnější projevy a výsledky evropské civilizace od zdrojŧ a principŧ, z nichţ vyrŧstala. Petr nebyl sice vzdálen přání, aby se jeho říše stala bohatou zemí kvetoucích

Strana 160

RUSKÉ IMPÉRIUM řemesel a obchodu, avšak ani na chvíli si nepřipustil myšlenku o moţnosti okleštění svých samoděrţavných práv a mocí. Úvahy o Petrově „evropanství“ jsou proto nedorozuměním. Ti kdo později vytýkali či oslavovali Petrovu násilnou „evropeizaci“ Ruska, podkládali carovi úmysly, které ve skutečnosti neměl a snahy, jimţ byl vzdálen. Snad nejvýstiţněji naznačil skutečný záměr Petrových reformních snah historik S. M. Solovjev (a po něm A. Brückner a další) - carovi nešlo o ztotoţnění Ruska s Evropou, ale o vytvoření autonomní civilizační sféry ruské. Petrova odpověď na otázku o „evropeizaci“, či „asiatismu“ by tedy zněla: Ani Asie, ani Evropa, ale Rusko. MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698 Masivní stavby Novoděvičího kláštera, sevřeného kdysi souvislou pevnostní hradbou, prozrazují ještě i dnes svoji někdejší funkci opevnění, chránícího jeden z přístupŧ k Moskvě. Odtud sledovala svrţená carevna Sofie události v hlavním městě a sem se také potají obracely zraky a naděje opozice, která se jiţ v době carova odjezdu do Evropy roku 1697 projevila otevřenou kritikou cara-kacíře. Sofie byla střeţena carskými vojáky, nebyla však od okolního světa izolována natolik, aby nevěděla, jaké pobouření ve vyšších světských i církevních kruzích i u obyvatelstva Moskvy vyvolává Petr svým „německým“ zpŧsobem ţivota. Car se však dotýkal nejen dobových mravŧ tohoto prostředí. Výsady „potěšných“ vojákŧ a budování vojska podle západních vzorŧ znamenaly zároveň i odsouvání tradičních vojenských sil Moskevského státu - střelcŧ - do pozadí. Tím byli střelci téměř předurčeni k úloze aktivní sloţky protivládních sil, které v nich získávaly to, bez čeho se nemohly prosadit ozbrojenou sílu.

Strana 161

MUŠKETÝR PETR Petr I. si byl ovšem vědom nespolehlivosti střelcŧ. Proto byli roku 1696 ponecháni v Azově, aby znovu opevnili značně pobořenou a zpustošenou pevnost. Ani po skončení prací v Azově a Taganrogu se však nesměli vrátit domŧ. Byli posláni na druhý konec říše, na litevskou hranici, aby posílili vojska, která měla „povzbudit“ stoupence Augusta II., ucházejícího se tehdy o polský trŧn. Drobné střelecké krámky v Moskvě pustly, ţeny a rodiny střelcŧ hladověly. Střelci ovšem chtěli „alespoň na týden“ domŧ, avšak kyjevský vojvoda, velící vojskŧm na litevské hranici, je odmítl pustit. Plnil přesně instrukci vlády, která v době carovy nepřítomnosti potřebovala, aby v Moskvě „byl klid“. A tak se střelci začali vracet domŧ sami, bez povolení. Počátkem dubna 1698 se v Moskvě objevilo 175 střeleckých „delegátŧ“. Nebyli v pravém slova smyslu dezertéry prostě se přišli „jen podívat“ domŧ. Jindy bezohledně dŧrazná carská moc v tomto okamţiku zaváhala. Za jiných okolností by byli ihned zatčeni, nyní však dostali střelečtí „delegáti“ ţold a příkaz vrátit se ke svým plukŧm. Kdyţ nejevili dost ochoty odejít z Moskvy, byli prostě z města vojskem vytlačeni. Střelecké „delegáty“, vracející se ke svým plukŧm, dostihl prý

Strana 162

RUSKÉ IMPÉRIUM ještě cestou vzkaz od vězněné Sofie: „Nyní se vám vede zle, ale později bude ještě hŧře. Proč jste se zastavili? Jděte k Moskvě. O carovi není zpráv.“ Ostatně o tom, ţe car prý v cizině zahynul a nikdo stejně neví, kde je, slyšeli střelci v Moskvě sami. A s těmito pověstmi i s vědomím slabosti a rozpačitosti carských velmoţŧ se „delegáti“ vrátili k plukŧm stojícím u Toropecka. Zde byl také střelcŧm čten „ukaz“ svrţené vládkyně: „Všem čtyřem střeleckým plukŧm se přikazuje jít k Moskvě, k Novoděvičímu klášteru... a jestli vás vojáci střeţící klášter nepustí, probijte se.“ Lavina nespokojenosti, poháněná touhou vrátit se domŧ k rodinám, se dala do pohybu. Sofiin „ukaz“ uvolnil bariéru navyklé kázně, byl svého druhu oficiálním posvěcením, dodával povstání „vyšší“ a hlubší význam, který ovšem nemělo. Čtyři střelecké pluky, špatně vyzbrojené a ještě hŧře organizované, se vzbouřily a táhly na Moskvu. Jejich programem byla nenávist k „Němcŧm“, odpor proti novotám a snad i snaha zabránit Petrovi - kdyby přece jen přijel - v tom, aby se vrátil do Moskvy. „Cara-Němce“ chtěli prostě na zpáteční cestě zabít dřív, neţ by se mohl znovu ujmout vlády. Proti 2200 špatně vyzbrojeným střelcŧm, kteří byli spíše ozbrojeným houfem neţ skutečným vojskem, vytáhli z Moskvy se 4000 vojáky bojar Alexej Šejn a generál Patrick Gordon. Carské vojsko dostihlo střelce u Volokolamska, 90 km od Moskvy. Zde došlo 17. června 1698 k nerovnému střetnutí. Celý boj trval asi hodinu a carské vojsko mělo čtyři raněné. Na bojišti zŧstalo 15 mrtvých a 37 raněných střelcŧ. Ostatní masa se dala na útěk, avšak před carskou jízdou nebylo záchrany. A tak mohl Romodanovskij hlásit carovi, ţe „ani jeden neunikl“. Několik set střelcŧ dal bojar Šejn popravit bez vyšetřování přímo na místě. Zbývajících asi 1700 střelcŧ bylo

Strana 163

MUŠKETÝR PETR uvězněno. Povstání bylo tedy brutálně potlačeno a zdálo se, ţe tím je celá věc vyřízena. V Moskvě ještě netušili, ţe car dnem i nocí spěchá zpátky do Ruska. Jiţ 25. srpna byl Petr v Moskvě. První dny proběhly bez příznakŧ blíţící se bouře. Dveře carského sídla v Preobraţenském byly otevřeny všem, kdo chtěli přivítat cara, včetně zástupu moskevské „lidu“ (černi). Petr sice hned první den začal vlastnoručně stříhat bojarŧm a dalším hodnostářŧm brady, avšak jinak panovala všeobecná pohoda. Jen nejbliţší okruh zasvěcených mohl z některých carových příkazŧ tušit, proč car tak náhle přijel a co se chystá. Brzy to však začali chápat i ostatní. Pátý den po Petrově příjezdu se objevily v Preobraţenském první kolony spoutaných střelcŧ. Car podezíral bojara Šejna (a zřejmě i další velmoţe), ţe rychlou popravou vŧdcŧ povstání chtěli zabránit dalšímu vyšetřování a tomu, aby se zjistilo, kdo stál v pozadí. V den Sofiiných jmenin (17. září) byly ve čtrnácti mučírnách zahájeny výslechy. Zde

Strana 164

RUSKÉ IMPÉRIUM se Petr dozvěděl o údajném vzkazu Sofie střelcŧm i o jejím „ukazu“ dobýt Novoděvičí klášter. Střelecká vyznání na mučidlech se sice od sebe značně lišila - střelci většinou vypovídali, ţe chtěli jít „prosit Sofii, aby se ujala vlády“ - avšak car byl přesvědčen o tom, ţe iniciativa vyšla od vězněné carevny. Nakonec car vyslýchal přímo Sofii. Avšak výslech skončil bezvýsledně. Někdejší vládkyně všechno popřela. Nebylo to nesnadné, neboť její přímý podíl na událostech nebyl zřejmě takový, jak se car domýšlel. A navíc vězněná carevna jistě věděla, ţe ti, s nimiţ snad opravdu byla ve spojení - vŧdcové střelcŧ - byli jiţ popraveni. Sofii ovšem nebylo moţné mučit ani popravit. Bylo však moţné zbavit ji posledních výsad, které měla. Zŧstala sice v

Strana 165

MUŠKETÝR PETR Novoděvičím klášteře, avšak nikoli jiţ jako vězněná carevna, obklopená poměrným pohodlím a sluţebnictvem, ale jako řádová řeholnice Zuzana, která se od té doby směla setkat se svými sestrami jen dvakrát do roka. O několik let později (1706) Sofie-Zuzana v tichu a tentokrát jiţ zcela stranou všeho dění umírá. Týţ den, kdy car vyslýchal Sofii, přišel do Preobraţenského s posvátnou ikonou patriarcha Adrian prosit cara o milost pro nešťastné střelce. Avšak marně. O tři dny později, 30. září, vyjely z Preobraţenského do Moskvy vozy, na nichţ bylo 200 střelcŧ. Ve spoutaných rukou měli zapálené svíce a listy s doznáním, které učinili na mučidlech. Mezitím jiţ byly na řadě míst Moskvy postaveny stovky šibenic. Tím však popravy střelcŧ teprve začaly. Po celý podzim byla Moskva svědkem hromadných poprav. Brzy nestačily postavené šibenice a střelce věšeli na klády, prostrčené střílnami v kremelských hradbách. Nekonečné výsle chy, nepřinášející jiţ nic nového, nakonec cara unavily, a tak byli zbývající střelci popraveni bez výslechŧ a mučení. Celkově lze počet nešťastníkŧ pouze odhadnout - bylo jich přes pŧldruhého tisíce. Po celou zimu 1698-1699 viseli oběšenci v Moskvě (195 z nich před Novoděvičím klášterem). Teprve v únoru 1699 byla při první jarní oblevě jejich těla sváţena do jam na pokraji města. U masových hrobŧ byly postaveny sloupy s vylíčením „zločinných záměrŧ“ střelcŧ proti carovi. Carský hněv však nepostihl pouze moskevské střelce. Petr vydal ukaz, jímţ se rozpouštělo všechno střelecké vojsko. Ţádný střelec nesměl jiţ v budoucnu nosit zbraň.

Strana 166

RUSKÉ IMPÉRIUM Násilí je ovšem základním atributem státní moci. Moskevské události podzimu 1698 však daleko překračují rámec toho, co bylo - i v tehdejších podmínkách ruských - obvyklé. V pozdější ruské literatuře se lze setkat s náznaky pokusŧ nalézt v masakrování moskevských střelcŧ hlubší smysl, „dalekosáhlejší záměr“, který by dodatečně ospravedlnil tento brutální carŧv čin. Tvrdí se, ţe Petr musel zničit síly, které stály v cestě jeho „velké reformě“, ţe popravy střelcŧ byly součástí ceny, kterou Rusko zaplatilo za „otevření okna do Evropy“. U této a podobné argumentace - jejímţ podtextem je známý princip, ţe „účel světí prostředky“ - zaráţí především zneváţení a přímo nezájem o dŧsledky násilnické politiky cara, který je povaţován za tvŧrce a zakladatele novodobého ruského státu. V jistém smyslu lze totiţ říci, ţe krev nešťastníkŧ, kteří se stali obětí carovy vládní zvŧle, nezŧstala bez vlivu na další vývoj ruské společnosti. Neboť jak lze vést občany ke vzájemné slušnosti, jestliţe systém, v němţ ţijí, je brutální a násilnický? Popravy střelcŧ by měly být pochopeny i v dalším svém významu. Byly totiţ i drastickým projevem zvláštního Petrova zpŧsobu „pochopení“, či spíše nepochopení podstaty a zdrojŧ evropské civilizace. Otázka, zda carova evropská cesta přivodila změnu jeho základních představ vládních byla tu zodpovězena zcela jednoznačně a srozumitelně. Petr se roku 1698 ujal v Rusku vlády jako samoděrţavný car a nikoli jako osvícený evropský monarcha. Byl připraven nikoli ztotoţnit svoji vládu s civilizací evropského Západu, nýbrţ dosáhnout rozmachu Ruska silou své absolutní moci, jejíţ nezrušitelné zachování bylo a zŧstalo integrální součástí všech jeho příštích snah vládních.

Strana 167

MUŠKETÝR PETR PRVNÍ REFORMY Carovy představy o nezbytnosti změn ve vnitřním uspořádání říše dostaly jistě za jeho cesty do ciziny konkrétnější podněty. Nejsou však známy dŧkazy, které by opravňovaly k názoru, ţe Petr měl jiţ v letech 1698-1700 nějaký předem promyšlený plán reforem. Chceme-li se přesto alespoň zhruba vyznat v rozmanitých změnách, kdy se nezřídka střídaly zcela okrajové a vnější záleţitosti - jako například stříhání brad a příkaz (leden 1700) o povinném nošení uherského kaftanu - s reformami, které vtiskly Rusku ráz na celá další dvě století, shledáme zřetelně dva hlavní impulsy, které uváděly do chodu všechny ty značně rozmanité a ne vţdy přehledné reformní akce Petrovy vlády. První hybnou silou přeměn byl sám car, jeho rozhodná, před ničím se nezastavující vŧle. Petr byl určujícím inspirátorem a iniciátorem všech reforem, jejichţ posloupnost závisela na tom, kam se právě upřela jeho pozornost. Další impulsy přicházely zvenčí. Byly dány okamţitými potřebami armády a tím, jak se v jednotlivých momentech války se Švédskem obnaţovala těţkopádnost a neschopnost stávajících institucí. Proto nelze reformy petrovské doby vysvětlovat jako „jev o sobě“. Byly, alespoň

Strana 168

RUSKÉ IMPÉRIUM zpočátku, spíše vynuceny kritickou válečnou situací a nelze je proto ani pochopit jinak neţ v těch souvislostech, v nichţ se rodily. První z významných reforem Petra I. - tzv. reforma městská - byla zřejmě inspirována bezprostředním dojmem, kterým na cara zapŧsobila bohatá obchodní města evropského Západu. Petr neměl před očima pouze obrovité sumy, jimiţ disponovali holandští rejdaři a angličtí obchodníci, z jejichţ obchodŧ plynul státnímu fisku vydatný a trvalý zdroj příjmŧ. Snaţil se proniknout hlouběji a zřejmě mu neunikl význam samosprávy západoevropských měst a dosah sdruţování kapitálu ve velkých obchodních společnostech, schopných svou kapitálovou mocí čelit cizí konkurenci. Přesvědčen o určující úloze příkazu a vŧle vládce, byl rozhodnut zavést tyto tak osvědčené a výnosné formy obchodování a správy měst i do Ruska. Ruští kupci měli vést svŧj obchod tak, jak to přikazoval zájem státu. Měli se sdruţit v kompanie schopné čelit cizím obchodním společnostem. Brzy se však ukázalo, ţe v ruské situaci nelze dospět dále neţ k monopolním výsadám. Místo volného zájmového sdruţování kapitálu jsme tu svědky pokusu o vládou nařízené organizování velkých kupcŧ, kteří měli jednotně vystupovat vŧči cizím obchodníkŧm, aby si v zájmu státu vynutili co nejvýhodnější ceny. Ve svých dŧsledcích to neznamenalo nic jiného neţ pokus o přeměnu kupcŧ v součást státní moci, pŧsobící v oblasti obchodu s cizinou. Tím se dosahoval přesně opak toho, co snad měl car pŧvodně v úmyslu - podnítit samostatné obchodní podnikání. Ruské „kompanie“ byly a zŧstaly jen velmi vzdálenou a zcela vnější napodobeninou velkých západních obchodních domŧ a společností. Kupci se sdruţovali do „kompanií“ nikoli proto, ţe by jim to přinášelo uţitek a zisk, ale proto, ţe to bylo nařízeno. V okamţiku, kdy se carova pozornost obrátila jiným Strana 169

MUŠKETÝR PETR směrem, na celou záleţitost ochotně a rychle „zapomněli“ a vrátili se ke svým obchodŧm tak, jak jim sami rozuměli. Pŧvodní obavy cizích obchodníkŧ z této ruské novoty se proto záhy rozplynuly. Jiţ v květnu roku 1700 sděloval nizozemský vyslanec van der Hulst své vládě: „Co se týká vedení obchodu (společnostmi), pak tato věc padla sama od sebe: Rusové nevědí jak začít a jak dělat tak sloţitou a obtíţnou věc.“ Problematičnost svérázné „transplantace“ toho, s čím se car v Nizozemí a Anglii setkal, vynikla ještě názorněji v reformě, která snad měla pŧvodně vést k tomu, aby se velká ruská města spravovala sama. Prvním krokem k této reformě byl poněkud kuriozní carský ukaz z 30. ledna 1699, jímţ se městŧm nabízela volba - buď budou dále trpět libovŧli carské správy a platit úplatky svým vojvodŧm, nebo si mohou zvolit svoji samosprávu. Tato výsada se však neposkytovala zdarma města, která si zvolí samosprávu, musí platit dvojnásobek dosavadní daně. Tento Petrŧv ukaz vychází tedy z konstatování zlořádŧ a úplatkářství vojvodŧ jako fatálního faktu, přičemţ car - první reprezentant moci, která města spravovala - nabízel kupcŧm a řemeslníkŧm, aby se z této zlovŧle vykoupili. Magistrát, sloţený z volených purkmistrŧ, kteří sami měli zajistit vybírání daně, měli niţší soudní pravomoc a byli odpovědni pouze moskevskému magistrátu, podřízenému přímo caru - to byla ovšem novota vskutku zcela moderní. Avšak dvojnásobná daň přiměla mnohá města, aby se nabízené výsady skromně vzdala. Navíc mnozí kupci a měšťané ani nechápali, k čemu jsou tyto novoty dobré. Nechuť měst platit dvojnásobnou daň za právo převzít správu daní a vlastních záleţitostí do svých rukou vyřešil car v říjnu 1699 novým

Strana 170

RUSKÉ IMPÉRIUM ukazem. Podmínka dvojnásobné daně odpadla a městŧm byla volba purkmistrŧ přímo uloţena. Zavedení samosprávy měst bylo opatřením, které mělo podnítit rozmach řemesel a obchodu. V tehdejších ruských podmínkách se však konečné výsledky městské reformy zúţily zcela jednoznačně na pole fiskální. Magistráty se nestaly vrcholnými orgány samosprávy měst, ale kancelářemi, odpovědnými za výběr daní. Po několika letech car - jehoţ pozornost mezitím plně pohltily válečné události - opět jmenoval městské vojvody. Výsledek této Petrovy reformy byl problematický i ve svém druhém

Strana 171

MUŠKETÝR PETR záměru, který nebyl v textu carských ukazŧ přímo vyjádřen rozmnoţit příjem státní pokladny. Výnos městských daní se sice zvýšil, ale nikoli tak, aby mohl pokrýt aktuální potřebu peněz na budování armády a vzrŧstající potřeby státu. Proto sahá vláda v roce 1699 a v následujících letech k řadě opatření, která představují skutečně podstatný zásah do dosavadního peněţního systému a fiskální praxe. Pomineme-li zavedení tak kuriozních (a svým konečným efektem prakticky bezvýznamných) daní, od nichţ později vláda opět ustoupila - jako byly daně z úlŧ, oken, komínŧ a dokonce i z dubových rakví lze rozpoznat v této době zhruba dva nové zdroje příjmŧ, jimiţ vláda bezprostředně řešila nedostatek peněz. První z nich byla raţba nové mince. Aţ dosud byla základní měnovou jednotkou stříbrná kopějka. Vyšších měnových hodnot (altyn = 3 kopějky, hřivna = 10 kopějek, jefimka = 50 kopějek, rubl = 2 jefimky) se pouţívalo spíše pro počty. Vlastní raţba mince vyšší hodnoty neexistovala. Místo ní byly přijímány „jefimky“ (dobový ruský název jáchymovského tolaru - Joachimsthaler - který ostatně měl dobrý zvuk po celé Evropě). Jáchymovské tolary byly legalizovány v Rusku jako platná měna prostě tím, ţe na ně byl vyraţen dvojitý kříţ. Byly však přijímány i bez tohoto označení. Podstata zásahu Petrovy vlády do dosavadního peněţního systému spočívala především v zavedení drobné měděné mince. V březnu 1700 byl vydán ukaz o raţbě pŧlkopějky (děněţka), čtvrtkopějky (poluška) a 1/8 kopějky (polupoluška). Z pudu (16,38 kg) mědi se razilo mincí za 12 rublŧ a 80 kopějek. Později se však přišlo na to, ţe to je zbytečné mrhání kovem, který se musel dováţet z ciziny, a roku 1723 se z pudu mědi jiţ razily mince za 40 rublŧ.

Strana 172

RUSKÉ IMPÉRIUM Raţba zlehčené mince byla sice vydatným, nikoli však hlavním zdrojem příjmŧ. Tím zŧstávala tradiční „daň ze dvora“ (z rolnického hospodářství) vybíraná jednotně z kaţdého hospodářství, bez ohledu na počet pracovních sil, přičemţ se bral za základ stav při posledním soupisu dvorŧ. Mezi jednotlivými soupisy uběhla často i desetiletí a proto zdanění dvorŧ většinou neodpovídalo skutečné situaci. Carské úřady řešily tuto otázku prostě - za výběr daní odpovídala kolektivně celá ves, která musela sloţit daň i ze dvorŧ pustých nebo z těch, které nemohly pro úplnou chudobu zaplatit. Tím vznikaly značné rozdíly v daňovém zatíţení jednotlivých vsí a újezdŧ. Navíc byl tento systém zdanění značně komplikován mnoţstvím rŧzných dalších daní a povinností. Jednou z nejtěţších byla povinnost udrţovat „věčného vojáka“. Kaţdá vesnice musela poslat rekruta. Kdyţ zběhl, nebo byl zraněn, či zabit, musela poslat jiného. Přitom vesnice musela „svého“ vojáka i „ţivit“, odvádět zvláštní daň na jeho ţold, výzbroj a výstroj. Koncem své vlády dospěl Petr I. k reformě, která znamenala skutečně trvalý zásah do státního fisku. V lednu 1719 vydal ukaz o revizi všech „duší“ muţského pohlaví - od kojencŧ po starce. Tehdy se zrodil pověstný pojem „revizní duše“, která se stala novou jednotkou zdanění obyvatelstva. Bylo to zároveň první novodobé sčítání lidu v Rusku, které poprvé poskytlo přesnější představu o počtu obyvatelstva. Zavedení „daně z duše“ znamenalo rovnoměrnější rozloţení daňového břemene a umoţnilo zvýšení výnosu daní, které rázem stouply o dva miliony rublŧ ročně (k dŧslednějšímu placení daní přispívaly ovšem i řízné vojenské exekuce, vysílané k zajištění ukazu o revizi „duší“).

Strana 173

MUŠKETÝR PETR Chceme-li stručně rekapitulovat daňovou politiku vlády Petra I., pak stačí uvést údaje o rŧstu státních příjmŧ: 1680 1701 1710 1724

1 463 977 rublŧ 2 955 765 rublŧ 3 133 879 rublŧ 8 526 560 rublŧ

Tento rŧst příjmŧ byl jen z malé části pokryt rozvojem baltského obchodu. Větší díl připadá na zavedení rŧzných monopolŧ a především na přímé zdanění obyvatelstva, které stouplo za vlády Petra I. na trojnásobek. Výsledkem této daňové politiky byla skutečnost, ţe na konci Petrovy vlády nemělo Rusko ani rubl dluhŧ. Války, které car vedl, zaplatili poplatníci. Souběţně s městskou a fiskální reformou se Petr zabýval i bědným stavem ruského školství, nebo přesněji - jedinou vyšší školou, kterou tehdy Rusko mělo. Byla to duchovní akademie, zaloţená v Moskvě roku 1685. Brzy po jejím zaloţení opadl prvotní zájem carské vlády a patriarchy, coţ znamenalo ve svých dŧsledcích především pokles finanční podpory akademie, v níţ bylo kolem roku 1700 na 150 ţákŧ, jimţ kromě stálého hladu hrozilo navíc i to, ţe jejich zchátralá školní budova co nevidět spadne. Moskevská duchovní akademie - i kdyţ mnozí z jejích odchovancŧ vstupovali do státní sluţby - byla institucí po výtce církevní. Pro své ctiţádostivé cíle vojenské i správní potřebovala Petrova vláda odborníky znalé geometrie, počtŧ a dalších „uţitečných“ nauk. Duchovní akademie byla však těmto ryze světským zájmŧm na hony vzdálena a neměla ani učitele, kteří by se mohli těchto předmětŧ ujmout. V tomto prostředí ostatně ještě zcela běţně převládal názor, ţe „odporný je Bohu ten, kdo má rád geometrii“. Otcové moskevské Strana 174

RUSKÉ IMPÉRIUM akademie byli přesvědčeni o tom, ţe logaritmické tabulky jsou „černou knihou“, určenou pro styk s ďáblem. Bylo zřejmé, ţe duchovní akademie není prostředím, v němţ by mohli vyrŧstat budoucí dělostřelci a lodivodi. Proto byli z Anglie pozváni tři odborníci, v čele s profesorem Henry Farwargsonem a roku 1701 byla zřízena tzv. navigátorská škola. Ţákŧm, kteří byli „přikázáni“ k této škole, byl určen ţold, odstupňovaný podle píle (15 kopějek denně a méně). Později, kdyţ se zájem cara obrátil jiným směrem, dostávala škola a profesoři z pŧvodně stanovené sumy stále méně, ţáci utíkali „neznámo kam“ a roku 1715 navigátorská škola zcela zanikla. Z řady vládních krokŧ Petra let 1699-1700 nemŧţeme konečně pominout ukaz z 20. prosince 1699, jímţ se rušilo dosavadní počítání let. Car nařídil, ţe roku 7208 od „doby stvoření světa“ (1700 n. l.) se v Rusku zavádí kalendář obvyklý v ostatním křesťanském světě počítání let od doby narození Krista. Zároveň nařídil, aby začátek nového roku byl napříště slaven vţdy 1. ledna a nikoli 1. září. Mnozí sice reptali, neboť Bŧh ve své moudrosti a dobrotivosti prý nestvořil svět v zimě, ale na podzim, kdy dozrávají plody, ale car byl neúprosný. Vydal i příkazy, jak se má Nový rok slavit. Po mši si lidé měli vzájemně blahopřát a bohatší majitelé domŧ byli povinni ozdobit své domy jedlovými větvemi a svátečně zamést ulici před svým domem. Sám Petr šel příkladem. Po celých šest dní oslavoval spolu se svou druţinou počátek Nového roku, coţ se ovšem neobešlo bez jeho oblíbené zábavy - ohňostrojŧ a palby z děl. Hřmění děl, které ohlašovalo vstup Ruska do nového století, bylo zatím jen součástí oslav. Za zavřenými dveřmi Preobraţenského prikazu však jiţ probíhala jednání, která měla vést k tomu, aby bylo děl pouţito i jinak.

Strana 175

OD NARVY K POLTAVĚ

11

OD NARVY K POLTAVĚ

PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE V letech 1698-1700 bylo mezinárodní postavení Ruska dáno tím, ţe dosavadní spojenci je opouštěli a s novými musela ruská diplomacie teprve jednat. Tato situace byla tím choulostivější, ţe Rusko chtělo získat nové spojence, ale nemohlo s nimi zatím společně vystoupit, neboť bylo stále ještě ve válečném stavu s Portou. Navíc hrozilo nebezpečí, ţe Turci vyuţijí rozpadu „svaté ligy“ k tomu, aby uzavřeli mír s Rakouskem, Polskem a Benátkami a soustředili všechny síly proti Rusku. Výsledkem obtíţného a řadu měsícŧ trvajícího mírového kongresu v Karlovicích (1698-1699) bylo to, ţe všichni dosavadní spojenci Ruska uzavřeli s Tureckem mírovou dohodu, jen s Ruskem podepsala Porta dvouleté příměří. V této situaci, která hrozila Rusku válkou s Tureckem, vypravuje Petr do Cařihradu poselstvo v čele se zkušeným diplomatem Jemeljanem Ukrajincevem, který se jako mírový posel vypravuje k sultánovi na palubě válečné lodi („Kreposť“). Toto zcela zřetelné gesto podpořil navíc car válečnou eskadrou, se kterou sám provázel Ukrajinceva ke Kerči. Ukrajincev odmítl turecké varování, ţe prý Černé moře je bouřlivé a plavba je nebezpečná. Turci nakonec ustoupili, a tak 28. srpna 1699 vplul vŧbec první ruský válečný koráb do Černého moře a jiţ 7. září Strana 176

RUSKÉ IMPÉRIUM zakotvil před sultánovým palácem. Měl-li příjezd ruské válečné lodi do Cařihradu posílit prestiţ carské moci a dŧrazně podepřít misi Ukrajinceva, pak bylo tohoto cíle dosaţeno - na „Kreposť“ se přijel podívat nejen velký vezír, ale i sultán. Mezitím došly zprávy z Kerče o velikém carově loďstvu a Ukrajincev Turkŧm naznačil, ţe Rusko má tolik lodí, ţe mŧţe snadno přerušit tureckou námořní dopravu po Černém moři, coţ tehdy prakticky znamenalo pro Cařihrad hrozbu hladem. Ukrajincev ovšem silně přeháněl - ruské loďstvo bylo sice dosti početné, avšak jeho vyhlídky na ovládnutí Černého moře byly zatím více neţ problematické. Ostatně i „Kreposť“, na níţ připlul, nebyla zcela bez závad. S Turky o tom Ukrajincev sice nemluvil, ale Petrovi docela otevřeně napsal: „A ten Tvŧj koráb, velký gosudare, na němţ jsem plul po Černém moři, skřípal a nakláněl se na bok i ve slabém větru a bylo v něm nemálo vody.“ Je pravděpodobné, ţe kdyby „Kreposť“ byla za své plavby stiţena bouří, Ukrajincev by do Cařihradu vŧbec nedoplul. Nyní však kotvil koráb - střílející téměř neustále dnem i nocí salvy na počest cara i sultána - před sultánovým palácem a nesnadná jednání mohla začít. Turci s uzavřením míru nespěchali a Ukrajincev musel vzbudit dojem, ţe ruská strana je v tak výhodné situaci, ţe spěchá ještě méně (věděl ovšem, jak netrpělivě je v Moskvě očekávána jeho zpráva o míru s Portou). A tak se protáhlo celé jednání na bezmála deset měsícŧ. Poţadavek volné plavby ruských lodí po Černém moři odmítli Turci zcela rozhodně a jednoznačně. Velký vezír přímo Ukrajincevovi řekl, ţe Porta střeţí Černé moře „jako čistou a neposkvrněnou pannu, které se nikdo nesmí dotknout. Spíše sultán vpustí někoho do svých komnat, neţ aby dovolil cizím korábŧm plout po černomořských

Strana 177

OD NARVY K POLTAVĚ vodách. To se mŧţe stát aţ tehdy, aţ se turecká říše obrátí vzhŧru nohama.“ V prŧběhu 23 konferencí obou stran se jednání soustředilo ke dvěma otázkám - k Azovu a k území v Podněpří, která obsadila ruská vojska v letech 1695-1696. Petr po zprávách o neústupnosti Turkŧ dal svému poslu souhlas k tomu, aby v krajním případě souhlasil s předáním dobytého území v Podněpří i s ruskými pevnŧstkami Turkŧm. Ve snaze urychlit jednání byl car nakonec ochoten vzdát se i Azova. Nebylo to však nutné. Ukrajincev podepsal 3. července 1700 smlouvu o příměří s Portou na 30 let, v níţ se Rusko zavazovalo vrátit Podněpří Turecku, avšak bez pevnŧstek, které měly být zbořeny. Azov i s přilehlým územím na deset hodin jízdy koňmo směrem do kubáňských stepí zŧstal Rusku. „Víc jsme z nich nemohli dostat,“ psal Ukrajincev carovi v dlouho očekávané depeši o skončeném jednání, která došla do Moskvy 8. srpna. Druhého dne vytáhl car se svým vojskem proti Švédsku. Chceme-li pochopit toto ne zcela obvyklé rozhodnutí, musíme se vrátit o několik měsícŧ zpátky. Car, který doprovodil svého „mírového posla“ v srpnu 1699 demonstrací ruské námořní síly před kerčskou pevností, spěchal zpátky do Moskvy, kde se mezitím schylovalo k čilým diplomatickým jednáním. Od poloviny července 1699 zde byl saský vyslanec generál Langen, netrpělivě očekávající carŧv příjezd. Vyslanec Augusta II. měl cara získat pro okamţité zahájení války se Švédskem, neboť saský kurfiřt a polský král podnícen ústní dohodou v Rawě jiţ zahájil válečné akce a zaútočil v březnu 1700 na Rigu. V jednání s Langenem car sice potvrdil, ţe se pro budoucno vzdává ve prospěch Augusta II. Estonska a Livonska (nic z toho jim ještě nepatřilo a později, kdyţ ruská vojska tato území ovládla, byl slib opět „zapomenout“), trval však na tom, ţe Rusko Strana 178

RUSKÉ IMPÉRIUM vystoupí proti Švédsku teprve tehdy, aţ bude uzavřen mír nebo dlouholeté příměří s Tureckem. Saský vyslanec byl zároveň i nepřímo ujištěn, ţe hlavní směr ruského zájmu v příští koaliční válce se Švédskem se netýká Pobaltí, ale Karelie a přilehlého iţorského kraje (i tento slib byl později „zapomenut“ - pokud byl vŧbec míněn váţně). V tomto smyslu byla podepsána 11. listopadu 1699 tajná ruskosasko/polská spojenecká smlouva, k níţ se připojilo i Dánsko, které však bylo jiţ roku 1700 poraţeno a donuceno k jednání se Švédskem dříve, neţ Rusko vstoupilo do války. Tato koalice, v níţ jedinou skutečnou sílu představovalo Rusko, byla od počátku zaloţena na vzájemné nedŧvěře a klamání. August II. nechtěl aby Rusové pronikli do Pobaltí a Petr zřejmě ani chvíli nepomyslel na to, ţe by vedl těţkou válku se Švédskem proto, aby se Pobaltí zmocnil jeho „věrný spojenec“, August II. Nemá smysl zkoumat větší či menší oprávněnost pozdějších saských a polských výtek na adresu Ruska, či naopak. Snad postačí zjištění, ţe moralizování opravdu nebylo ani z jedné, ani z druhé strany namístě. Rozdíl nebyl v „morálce“ obou partnerŧ, ale v jejich zcela nesouměřitelných moţnostech prosadit své „pojetí“ války. Přitom ovšem rozhodovala válečná moc a síla. V tomto směru Rusko jednoznačně svého spojence převyšovalo. Sasko stihl proto nakonec osud všech slabších spojencŧ, kteří jsou zpravidla vydáni svým mocným partnerŧm na milost, neboť je nemohou nutit k jinému „výkladu“ spojenectví neţ je ten, který je pro mocného spojence právě „výhodný“. August II. byl pro Petra cenným spojencem ani ne tolik silou svých vojsk, jako spíše svou vynucenou „věrností“. Historie, omezující se pouze na všeobecná schémata, je ochuzena o taková „nahodilá“ a „okrajová“ fakta, jako je například osobní nenávist a vzájemná averze Strana 179

OD NARVY K POLTAVĚ panovníkŧ. Proto z běţných učebnicových přehledŧ zpravidla mizí skutečnost, ţe švédský král Karel XII. nemohl Augusta II. ani vystát a povaţoval jej za člověka licoměrného, jehoţ svrţení není pouze švédským zájmem, ale přímo posláním ve všeobecném zájmu evropském. Proto zcela dŧsledně a zásadně odmítal jakékoli jednání s Augustem II., který ze své strany ovšem ke švédskému králi také nehýřil obdivem. Ruská diplomacie oceňovala tuto vzájemnou antipatii obou panovníkŧ jako záruku, ţe se (bez Ruska a za jeho zády) nikdy nedohodnou - a je třeba říci, ţe to nebyl odhad zcela nesprávný. Kdyţ totiţ později byl přece jen uzavřen separátní mír švédsko-saský (1706), došlo k tomu teprve v okamţiku, kdy byly další moţnosti Augusta II. klást vojenský odpor zcela vyčerpány a kdy jiţ pro Rusko jako válečný spojenec téměř ztratil význam. V téţe době, kdy se za zavřenými dveřmi Preobraţenského prikazu jednalo o válečné koalici rusko-sasko-dánské, jednali car a jeho diplomaté i se švédským mírovým poselstvem, jeţ bylo vysláno do Ruska jak ţádal tehdejší diplomatický protokol Strana 180

RUSKÉ IMPÉRIUM aby oficiálně oznámilo nastoupení Karla XII. na švédský trŧn. Pŧvodně mělo přijet slavnostní švédské poselstvo (čítající 150 lidí) do Moskvy jiţ v červnu 1699. Ruští diplomaté však zdrţovali pod rŧznými záminkami jeho příjezd do ruské metropole tak dlouho, aby švédští poslové přijeli aţ po odjezdu cara na jih. Záměr se podařil, a tak teprve koncem srpna 1699 vstupuje do Moskvy, vítán nejvyššími carskými hodnostáři, švédský mírový posel baron Jagan Bergenhelm, aby u příleţitosti nastoupení nového švédského krále Karla XII. (1697) znovu potvrdil platnost „věčného míru“ mezi Ruskem a Švédskem. Náčelník Posolského prikazu (instituce odpovídající za zahraniční záleţitosti) generál-admirál Fjodor Golovin s lítostí sdělil Bergenhelmovi, ţe přijetí poselstva carem bude třeba poněkud odloţit, neboť car není právě v Moskvě. Posolskij prikaz se však zároveň všemoţně snaţil švédským poslŧm jejich „neočekávané“ zdrţení v Moskvě zpříjemnit a poselstvo bylo zahrnuto mimořádnou péčí a pozorností. Tak se stalo, ţe nic netušící Bergenhelm byl opravdu přesvědčen o tom, ţe je vše v nejlepším pořádku. Car přijal švédské posly aţ 13. října 1699 ve slavnostní audienci, po níţ teprve mohla být formálně zahájena jednání. Švédský poţadavek, aby car znovu přísahal na mírovou smlouvu se Švédskem, odmítl Petr s tím, ţe nástup Karla XII. nic nemění na vzájemných ruskošvédských vztazích a ostatně on, car, jiţ na „věčný mír“ jednou přísahal a skládat přísahu dvakrát není v Rusku obvyklé. Na ruské stíţnosti týkající se „uráţky“ cara v Rize v roce 1697 (kdy jel car „inkognito“ do Evropy) dali Švédové ujištění, ţe jejich vláda věc vyšetří a případné viníky potrestá.

Strana 181

OD NARVY K POLTAVĚ Naproti tomu Švédové vyslovili přání, aby na dŧkaz dobrých vztahŧ ke Švédsku dala carská vláda zatknout jistého kapitána Johana Reinholda Patkula, který se podle švédských zpráv zdrţuje v Moskvě. Golovin doporučil Švédŧm, aby se v této věci písemně obrátili na Posolskij prikaz a „jakmile bude (Patkul) nalezen, bude ihned vydán“ (Patkula, livonského šlechtice, odsouzeného za protišvédské spiknutí k trestu smrti in contumatiam, se pochopitelně „nepodařilo nalézt“, přestoţe se tehdy téměř denně stýkal s carem). Zároveň bylo švédskému poselstvu sděleno, ţe car hodlá vyslat obdobné mírové poselstvo ke dvoru Karla XII. Tím jednání skončila a v závěrečné audienci car znovu stvrdil platnost mírové smlouvy se Švédskem. V klamání Švédŧ šel Posolskij prikaz tak daleko, ţe „předběţně informoval“ švédského rezidenta v Moskvě Knipeerkrona o sloţení ruského „velkého poselstva“, které mělo blahopřát novému švédskému králi k nastoupení na trŧn (o vyslání poselstva ovšem nikdo neuvaţoval). Jeho cestu a přijetí ve Švédsku měl připravit ruský zplnomocněný rezident kníţe Chilkov, který se vypravil do Stockholmu 9. května 1700. Chilkov dorazil do leţení Karla XII. na dánském pobřeţí a odevzdal mu své pověřovací listiny téhoţ dne, kdy v Moskvě byla Švédsku vyhlášena válka. Svou funkci vykonával Chilkov přesně měsíc. Pak byl zatčen a 18 let drţen ve vězení, kde také zemřel. ZAČÁTEK BOJE O BALT Cesta mocenského vzestupu a expanze ruského impéria je provázena téměř nepřetrţitou sérií válek. Bylo-li o Prusku řečeno, ţe „válka byla pruským národním prŧmyslem“, pak o ruském samoděrţaví lze říci v podstatě totéţ.

Strana 182

RUSKÉ IMPÉRIUM Avšak válka, do níţ v srpnu 1700 Rusko vstupovalo, se vymyká z řady ostatních „běţných“ válek hned dvojím zpŧsobem. Tato válka nezŧstala jen místním rusko-švédským střetnutím o baltské pobřeţí, jak ji zpočátku obě bojující strany posuzovaly. Přerostla v konflikt, do něhoţ byly přímo či nepřímo vtaţeny všechny země evropského Severu a ve svých dŧsledcích změnila politickou i mocenskou mapu na severu Evropy. Severní válka má - posuzováno v kontextu ruském - i další primát. Snad nikdy předtím ani potom nevstupovalo Rusko do války tak nepřipraveno jako právě roku 1700. Ostatně později (1725) přiznal Petr zcela otevřeně: „Začali jsme (válku) jako slepí, neznajíce síly protivníka.“ Směr prvního taţení Petrovy armády, Narva, nebyl vybrán náhodně. Dobytí Narvy povaţoval Petr za jeden z prvních „odkazŧ předkŧ“. Věděl, ţe jiţ Ivan IV. se právě zde pokusil trvale proniknout k baltskému pobřeţí a vytlačil roku 1558 z Narvy Livonský řád mečových rytířŧ. V roce 1581 však Ivan IV. pevnost opět ztratil. Nyní se tedy po více neţ století Petr k Narvě vrací, aby dosáhl toho, oč usiloval jiţ Ivan Hrozný. Vrchním velitelem čtyřicetitisícové armády, která oblehla Narvu, byl sice vévoda de la Crois, ve skutečnosti však velel obléhání Petr. Od prvního okamţiku však bylo zřejmé, ţe pokus o dobytí velké švédské pevnosti je předem odsouzen k nezdaru. Nejprve se čekalo na těţké dělostřelectvo, které se zpozdilo za hlavní armádou, a pak se většinou ukázalo, ţe střelivo se do děl rŧzných kalibrŧ nehodí a stará děla, z nichţ nejedno pamatovalo ještě dobu Ivana IV., se mnohdy roztrhla. V této situaci dostal car zprávu, ţe se blíţí Karel XII. s 8500 muţi. Snad to byla předtucha o neodvratnosti poráţky nebo snaha ponechat vrchnímu veliteli plnou volnost rozhodování - jisté je tolik, ţe 19. září Strana 183

OD NARVY K POLTAVĚ Petr svoji armádu opouští. Téhoţ dne, kdy Petr odjel, objevil se u Narvy Karel XII. Výsledky krátké bitvy, k níţ došlo, byly pro Rusy katastrofální. Švédŧm padlo do rukou na 140 děl a zajali deset generálŧ, včetně vrchního velitele vévody da la Crois. Třetina vojákŧ padla v boji a při zmateném ústupu. Úplnému zničení ruské armády zabránil jednak houţevnatý odpor obou potěšných carových plukŧ a jednak to, ţe Karel XII. nepronásledoval prchající Rusy v přesvědčení, ţe ruská armáda jiţ neexistuje. Ostatně nebyl příliš daleko pravdy, neboť carská armáda se prakticky rozpadla. A snad právě díky tomu se nakonec zachránilo 23 000 vojákŧ, kteří se často jednotlivě a beze zbraní vrátili zpátky do vnitrozemí. Jen málo lidí dovede čelit zhoubnému vlivu nečekaného úspěchu a zachovat si i v těchto okamţicích schopnost střízlivého hodnocení situace. Švédský král, tehdy osmnáctiletý Karel XII., k těmto lidem nepatřil. Nejenţe byl rázem přesvědčen o svém mimořádném válečnickém talentu, ale navíc i usoudil, ţe Rusko není vŧbec protivníkem, kterého je třeba brát váţně. Domníval se, ţe stejně snadno porazí Rusy kdykoli v budoucnu a ţe ostatně není nutné ztrácet čas s carem, protoţe se stejně dříve či později sám stane obětí vnitřních ruských zmatkŧ. V očích osmnáctiletého vojevŧdce Rusové nedorostli významu událostí, do nichţ chtěli zasahovat. Proto se po vítězné bitvě u Narvy Karel XII. celou svou silou obrátil proti vojskŧm Augusta II. A tak se stalo to, s čím v Rusku nemohl snad nikdo počítat - po téměř dokonalé poráţce hlavní carské armády nabídl Karel XII. carovi velkoryse oddech k formování nových sil. Tento „dar z nebes“ nezŧstal ovšem nevyuţit a Petr přistoupil ihned k mobilizaci vnitřních sil a zacelení těţkých ztrát. Byla konfiskována čtvrtina všech kostelních a klášterních zvonŧ, z nichţ bylo jiţ roku Strana 184

RUSKÉ IMPÉRIUM 1701 odlito 300 nových děl. Po celé říši byly nařízeny rozsáhlé odvody a téměř všechny prostředky byly soustředěny na budování velké pravidelné armády, jejíţ sociální sloţení se podstatně lišilo od někdejší zemské hotovosti, sloţené z drobné sluţebné šlechty. Sluţba v armádě byla dŧsledně nadřazena civilní sluţbě a všemu ostatnímu. Právě v této době byly poloţeny základy onomu výjimečnému postavení armády, která jiţ trvale zŧstala i později výrazně preferovanou sloţkou ruské společnosti. Toto zvláštní postavení mělo rŧzné podoby. Tak například na toho, kdo slouţil v armádě, nesměl nikdo (na základě carského ukazu z roku 1707) podávat ţádné ţaloby, byť oprávněné. Všichni, kdo dosáhli hodnosti praporčíka, byli dědičně povýšeni do šlechtického stavu - bez ohledu na svoje dřívější sociální postavení. Toto privilegium i další výsady armády byly kodifikovány 24. ledna 1722 v ukazu o „stupnici hodností“ (Tabella o rangach), v níţ byly vojenské hodnosti postaveny na roveň hodnostem civilním (například):

třída I. II. V. VIII. XII. XIV.

hodnosti armádní generalissimus polní maršál plukovník major poručík praporčík

civilní kancléř tajný rada koleţský rada koleţský asesor gubernský tajemník koleţský registrátor

Petrova vláda, jíţ se stále nedostávalo peněz na platy úředníkŧm a cizím mistrŧm, dŧsledně vyplácela ţold a staří vyslouţilí vojáci a dŧstojníci dostávali buď úřady v civilní správě, nebo byli posíláni „na ţivení“ do klášterŧ, jimţ se ukládala povinnost o vyslouţilce a Strana 185

OD NARVY K POLTAVĚ invalidy pečovat. Petr se tu přidrţoval známé zásady, ţe morálka kaţdé armády závisí na péči o své raněné a vyslouţilce. Je sice pravda, ţe naprostá většina Petrových vojákŧ se nikdy „klidného stáří“ nedoţila, avšak samo toto opatření - v Rusku do té doby zcela neobvyklé - výmluvně svědčí o tom, jaké místo ve společnosti Petrova vláda armádě přisuzovala. Názorným ukazatelem jsou i celkové státní výdaje. Kolem roku 1680 činily výdaje na armádu jeden milion rublŧ, v roce 1725 to bylo jiţ pět milionŧ (kromě dalšího pŧldruhého milionu na baltské loďstvo). Byly to dvě třetiny všech státních výdajŧ. Zvláštní zájem projevoval car o dŧstojníky, kteří znali některý ze slovanských jazykŧ. Tak se do ruské armády té doby dostali i někteří dŧstojníky z českých zemí. Například plukovník jan Weisbach („Le Veisbak Boemo“), jenţ v bitvě u Poltavy velel jízdě na pravém křídle ruské armády. Dalším byl podmaršálek G. Ogilvi (pŧvodem Skot slouţící 38 let v habsburské armádě, z toho řadu let v Olomouci). Ogilvi přijel do Ruska v roce 1702 a byl zde jmenován polním maršálem; v roce 1704 velel vojskŧm, která dobyla Narvu. V roce 1707 - pro neustálé konflikty s Menšikovem, Šeremetěvem i samotným carem - ruské sluţby opustil. Petr, zajišťující doplňování, vyzbrojování a zásobování armády se nezastavil před ničím a tvrdě trestal všechny, kdo se dostali do konfliktu s jeho snahami. Ze tří dopadených dezertérŧ byl vţdy jeden - vybraný losem - popraven a zbývající dva byli potrestání knutou a posláni na nucené práce. Později, roku 1712, byl boj s dezercí dále „zdokonalen“ - všichni rekruti byli označeni (na levé ruce jim vypálili kříţ). Výsledkem mobilizace sil říše bylo to, ţe Rusko záhy mělo pravidelnou, dobře vyzbrojenou armádu „evropského vzoru“. Tak

Strana 186

RUSKÉ IMPÉRIUM docházelo ke změně v poměru sil, o níţ Karel XII. a jeho generálové neměli zatím ještě ani tušení. První náznaky této změny sil obou stran lze zaznamenat jiţ v prosinci 1701, kdy vojska Borise Šeremetěva porazila v Livonsku oddíl generála Schlippenbacha (3000 pobitých, 350 zajatých Švédŧ). Šeremetěv za sebou nechával víceméně mrtvou krajinu. Pokusy švédského ochranného kordonu čelit ruskému nájezdu končily poráţkami, z nichţ nejtěţší utrpěl 18. července 1702 pomocný sbor, jemuţ opět velel generál Schlippenbach. Z 8000 vojákŧ jeho sboru bylo 5500 pobito. Do zajetí padlo pouze 300 Švédŧ. Tento veliký nepoměr zajatcŧ a mrtvých nebyl dán ani tolik úporností Švédŧ v boji, jako spíše tím, ţe zdaleka ne všem, kdo byli ochotni dát se zajmout, se to skutečně podařilo. Nelze říci, ţe by pobíjení zajatcŧ bylo přímo součástí taktiky ruského velení, jisté je jen tolik, ţe se Šeremetěv o osud zajatcŧ nikterak zvlášť nezajímal a „nic o něm nevěděl“. Nakonec zasáhl sám car, který vraţdění zajatcŧ výslovně zakázal. Dále však nešel ani on, neboť „vítězové nebývají souzeni“, a proto se tato temná záleţitost dále nevyšetřovala. Po drtivé poráţce Schlippenbacha se jiţ početně slabé a rozdrobené švédské síly stáhly za hradby pevností, které však také nemohly dlouho čelit vzrŧstající ruské přesile. V letech 1702-1704 postupovala Šeremetěvova armáda od jedné pevnosti k druhé. V říjnu 1702 se vzdal Nottenburg (jemuţ dal Petr pro jeho klíčové postavení u ústí Něvy jméno Šlisselburg), v roce 1703 padla pevnost Koporje, v červenci 1704 ovládl Šeremetěv Dorpat (Tartu) a 9. srpna 1704 byla za carovy účasti dobyta Narva.

Strana 187

OD NARVY K POLTAVĚ Estonsko a Livonsko (kromě Rigy a několika dalších opevněných míst v jejím okolí) bylo nyní v rukou cara, který roku 1705 pronikl dál na západ, do Kuronska, kde obsadil Mitavu. Petr zpočátku ani nedoufal, ţe by se mu mohlo podařit udrţet celou tuto oblast a byl připraven se jí při mírových jednáních se Švédskem opět vzdát. Ne však celé a beze zbytku. Poslední mez, kam aţ byl ochoten ustoupit a všemi silami ji bránit, byl iţorský kraj (ústí Něvy a přilehlá oblast). Dŧkazem této rozhodnosti byla stavba carova „ráje“ v místech někdejší švédské pevnosti Nienšance při ústí Něvy. Rusové dobyli tuto pevnost 1. května 1703 a přejmenovali ji na Petropavlovskou. A u této pevnosti, která podnes dominuje Petrohradu, byla 16. května 1703 zahájena stavba nového sídelního města říše, nazvaného na počest cara Piterburch. Jeho gubernátorem byl jmenován carŧv přítel a dŧvěrník Alexandr Menšikov. „Sotva se najde v dějinách vojenství bitva, která by si vyţádala více ztrát neţ stavba Petrohradu a Kronštadtu. Petr nazval nové hlavní město svým rájem; pro lid však bylo velkým hřbitovem.“ V této chmurné Ključevského charakteristice prvních let trvání Petrohradu je stručně shrnut osud desítek tisíc nevolníkŧ, kteří na bahnitých ostrovech obklopených vodami mohutné řeky kladli základy severní ruské metropole, k jejíţ stavbě muselo přispět celé Rusko. Ve spěchu, s nímţ byla nová metropole budována, snadno rozpoznáme carovo rozhodnutí pevně a neodvolatelně udrţet tento nehostinný kus baltského pobřeţí. Stavbou Petrohradu diktoval car Švédsku jednu ze základních podmínek příštího míru. V té době dolehla největší tíha války s hlavními švédskými silami na vojska Augusta II., s nímţ se Petr I. setkal v únoru 1701 a ujistil jej, ţe bitvou u Narvy ruská válečná aktivita nekončí, ale začíná. Přímou Strana 188

RUSKÉ IMPÉRIUM vojenskou pomoc však svému spojenci nemohl nabídnout a August II. se záhy dostal do situace, v níţ jiţ roku 1702 hledal cesty k uzavření separátního míru se Švédskem. Nevraţivost Karla XII. k polskému králi - o níţ byla jiţ zmínka - však tyto pokusy zmařila. Byl rozhodnut s Augustem nejednat a zbavit jej polského trŧnu. Pro Rusko to znamenalo především tolik, ţe jeho spojenci nezbývalo nic jiného neţ „věrnost do poslední chvíle“. V květnu 1704 obsadila vojska Karla XII. Varšavu a v červenci téhoţ roku Krakov. Za přispění pomocného ruského sboru se musel August II. nakonec bránit i ve vlastním Sasku. V roce 1704 zbavil polský sejm pod švédskou ozbrojenou patronací Augusta II. trŧnu a „zvolil“ kandidáta, jehoţ „doporučil“ Karel XII. - bezvýznamného poznaňského vojvodu Stanislava Lesczyńského. Přišla tu ke cti známá

Strana 189

OD NARVY K POLTAVĚ zásada, ţe dobyvatelé dávají přednost lidem prŧměrným, od nichţ se poţaduje, aby pokud moţno ničím nevynikali a nejméně pak hodnotami svého charakteru. Nový polský král, ztělesnění sluţné váhavosti a opatrnictví, splňoval tyto podmínky vskutku dokonale, a není proto divu, ţe velká část šlechty a magnátŧ jej odmítla uznat a povaţovala za krále nadále Augusta II. Síla protišvédské strany narŧstala úměrně se zatíţením a válečnými útrapami, jeţ s sebou armáda Karla XII. přinášela. V Polsku propukla na řadě míst partyzánská válka. V této situaci přijali Poláci nabídku ruské pomoci a v srpnu 1704 byl podepsán polsko-ruský pakt. Mezitím však jiţ byly moţnosti Augusta II. dále vzdorovat švédské převaze vyčerpány a od roku 1706 se Rusko ocitá ve válce se Švédskem prakticky osamoceno a muselo se připravit k tomu, ţe Šeremetěvova „návštěva“ v Pobaltí bude nyní Karlem XII. opětována. LIDÉ KOLEM CARA Setkali jsme se jiţ s řadou lidí, kteří tvořili nejbliţší Petrovo okolí. Zatím však jen letmo, spíše anonymně a na okraji líčení událostí té doby. Místo pokusu o zběţnou charakteristiku všech čelných spolupracovníkŧ cara se pokusme nahlédnout a alespoň zčásti proniknout do tohoto prostředí jinak. Soustřeďme se na okolí skutečně nejbliţší, na ty, kdo provázejí cara jeho soukromým ţivotem a spoluvytvářejí tak jeho „malý svět“, onen nezbytný přístav, bez něhoţ snad lze chvíli být, ne však trvale ţít. Tento kruh tvořili po roce 1700 aţ téměř do Petrovy smrti vlastně pouze dva lidé - Alexandr Danilovič Menšikov a Marta Skawronská, livonská zajatkyně, která přijala pravoslaví a nové jméno Kateřina Alexejevna (a nastoupila po Petrově smrti na trŧn jako Kateřina I.) Strana 190

RUSKÉ IMPÉRIUM V době, kdy byl jiţ všemocným velmoţem, snaţil se sice Alexandr Menšikov (Aleksaška, nebo Danilyč - jak mu říkal car) „vylepšit“ svŧj pŧvod a tvrdil, ţe jeho otec byl běloruský šlechtic. Prostředí, z něhoţ vyšel, bylo ve skutečnosti mnohem prostší. Narodil se roku 1673 poblíţ Vladimiru jako syn carského stájníka. Později se jeho otec stal kaprálem Preobraţenského pluku. Rodina carského vojáka neoplývala zřejmě hojností, a tak si malý „Aleksaška“ Menšikov dobýval chléb vezdejší prodejem pirohŧ na moskevských ulicích a trzích. V blízkém okolí mladého cara se objevuje Menšikov jiţ v roce 1694, kdy jeho jméno najdeme v seznamu těch, kdo provázeli Petra do Archangelska. Zřejmě tam spolu s carem zaţil i námořní bouři, která málem skončila záhubou lodi. Podnikavý, obratný a osobně statečný Menšikov neměl sice v mládí příliš moţností získat alespoň základní vzdělání (do posledních dnŧ ţivota mu dělalo potíţe se podepsat), měl však přirozenou inteligenci a udivující schopnost věcného uvaţování a rychlého rozhodování. Snad byl Menšikov mezi přáteli Strana 191

OD NARVY K POLTAVĚ mladého cara jiţ před rokem 1694, avšak teprve po tomto datu lze bezpečně říci, ţe jiţ trvale zŧstává v jeho blízkosti. Proto jsme se s ním setkali i mezi volontéry (dobrovolníky), kteří jeli spolu s Petrem na jaře 1697 do západních zemí. Po návratu do Ruska jiţ Menšikovova hvězda září, je blízkým přítelem cara, který mu roku 1698 daroval skvělý dŧm v Preobraţenském, kde probíhala roku 1699 tajná rusko-sasko-dánská jednání. Menšikov nebyl tedy jiţ pouhým adjutantem, ale favoritem a dŧvěrníkem, zasvěceným do nejtajnějších státních záleţitostí. Byl nejbliţším druhem, s nímţ Petr sdílel v této době i své nejosobnější myšlenky. Neudivuje proto, ţe se Danilyč váţně zabýval například i novým sňatkem cara a protoţe neměl ve zvyku pomíjet své zájmy vlastní, chtěl za něj provdat svoji sestru. Mezitím se však Petr - právě u Menšikova - seznámil s mladou krasavicí Martou Skawronskou a ten rázem pochopil, co je třeba dělat. Ochotně se ujal úlohy starosvata a i po okázalé svatbě roku 1712 (na níţ vystupoval v úloze maršálka svatby) si trvale zachoval postavení nejbliţšího přítele nové carské rodiny. V roce 1706 udělil císař Karel VI. na přání cara Menšikovovi hodnost říšského kníţete, v roce 1707 byl jmenován Nejsvětlejším kníţetem iţorským a po vítězné bitvě u Poltavy polním maršálem a později (1718) se s ním setkáme jako s prezidentem kolegia vojenství (ministrem války). Závratná Menšikovova kariéra nebyla však jen vnějším zdŧrazněním jeho dŧvěrného sblíţení s carem. Měla své racionální jádro v jeho nesporných zásluhách vojenských a diplomatických. Hodnosti, jichţ postupně dosáhl, nebyly pouze prázdným leskem carova oblíbence.

Strana 192

RUSKÉ IMPÉRIUM Alexandr Danilovič Menšikov nevynikal jen jasnou hlavou, odvahou a rozhodností. Byl vynikajícím reprezentantem svého prostředí v plném smyslu toho slova. I jeho nectnosti byly totiţ veliké a nikterak prŧměrné. Nejvíce pak vynikal svou schopností účelně spojit své vysoké státní funkce s ryze soukromým zájmem obchodním. Stručně řečeno, Alexandr Danilovič vstoupil do dějin Ruska nejen jako voják a diplomat, ale i jako „první státní zloděj“. V této své „hodnosti“ postupoval sice méně okázale neţ ve funkcích státních, ale o nic méně „úspěšně“. Rychle pochopil výhody, které mohou plynout ze státní podpory manufaktur a monopolního prodeje jejich výrobkŧ, a jiţ roku 1704 se stává „ředitelem“ textilní manufaktury a v témţe roce získává i privilegium na lov mroţŧ. Jeho vlastní doménou však bylo soustřeďování „duší“. K darŧm, které dostal od cara, připojil Alexandr Danilovič koupí nebo prostě konfiskací a záborem stovky vsí. Na počátku vlády Petra I. sotva oblečen, vlastnil Menšikov na konci ţivota dominia se 100 000 nevolníky. Z rozmanitých zdrojŧ příjmŧ byla ovšem pramenem nejvydatnějším funkce carova náměstka v Petrohradě, jehoţ námořní obchod trvale vzrŧstal. Nejsvětlejší kníţe bral úplatky (které vzhledem k jeho funkci nebyly právě nepatrné), vykazoval výdaje na neexistující stavy vojenských jednotek, prodával funkce a hodnosti. Téměř všichni o tom věděli, kromě cara, který to však začínal tušit. V březnu 1711 píše Menšikovovi, který byl pro něho stále ještě „mein Herzenskind“: „Nečekal jsem to od Vás... Velmi Vás prosím, abyste pro takové malé zisky neztrácel svoji slávu a dŧvěru (kterou ve Vás mám).“ Závěr dopisu byl však jiţ zlověstný: „Nikoho šetřit nebudu.“ Neblahá vášeň však Danilyče ani po tomto varování neopustila. Počátkem roku 1712 Petr Menšikova - před jeho odjezdem do Strana 193

OD NARVY K POLTAVĚ Pomořanska, kde Alexandr Danilovič velel ruskému sboru - znovu varoval: „Navrhuješ mi darebáky, které vydáváš za čestné lidi, a čestné lidi nutíš, aby byli darebáky. Říkám Ti naposledy: změň svoje chování, nechceš-li aby bylo hŧře. Teď pŧjdeš do Pomořanska; nemysli, ţe se tam budeš chovat jako v Polsku. Hlavou mi zaplatíš za sebemenší stíţnost, která na Tebe bude.“ (Car tu naráţel na úplatky, jeţ bral roku 1711 Menšikov v Polsku od šlechty za „úlevy“ při ubytování a zásobování ruského vojska, coţ dolehlo plnou vahou na majetek těch, kteří neměli tolik, aby se u Menšikova vykoupili.) Menšikov se sice postaral o to, aby si z Pomořanska nikdo nestěţoval, ale stíţnost přišla odjinud - od vicegubernátora archangelského Kurbatova (1714). Menšikov sice pohotově obvinil z úplatkářství naopak Kurbatova a dosáhl toho, ţe vicegubernátor byl zbaven svého úřadu, avšak vyšetřování bylo přesto zahájeno. Petr sice i tentokrát ušetřil hlavu svého přítele, avšak tvrdou rukou sáhl na jeho majetek. Menšikov musel (1718) vrátit státu tehdy obrovitou sumu - téměř 700 000 rublŧ. Vicegubernátor Kurbatov se však nedoţil konce vyšetřování, jeţ vedlo k tomu, ţe jeho rodině bylo uloţeno zaplatit 16 000 rublŧ, které jeho pozŧstalí (na rozdíl od Menšikova) neměli z čeho zaplatit. Dŧvěra cara v Danilyče po této aféře prudce poklesla a v posledních měsících ţivota Petra I. visela jiţ nad jeho hlavou hrozba, jíţ zřejmě unikl jen díky tomu, ţe car zemřel dříve, neţ mohl dospět aţ ke konci svých chmurných úvah o „Nejsvětlejším“. Menšikov nebyl ve své době a svém prostředí zvláštní výjimkou. Snad jen v tom smyslu, ţe mu jeho postavení dovolovalo obohacovat se více neţ ostatním. Nelze sice vŧbec ověřit, zda měli pravdu ti, kdo prohlašovali, ţe ze 100 rublŧ, které se vybraly na daních, se jen 30 dostalo do státní pokladny, avšak z mnoţství případŧ, které byly vyšetřovány, lze soudit, ţe jejich tvrzení zřejmě nebylo příliš Strana 194

RUSKÉ IMPÉRIUM přehnané, neboť braní úplatkŧ a „ţivení se“ ve sluţbě caru bylo dávnou tradicí a bylo povaţováno za cosi samozřejmého. Názorně to dokládá údajný rozhovor cara s generál-prokurátorem P. Jaguţinským, jemuţ prý Petr přikázal: „Napiš carský ukaz, ţe jestli někdo ukradne třeba jen tolik, ţe se za to dá koupit provaz, bude oběšen.“ „Veličenstvo,“ odpověděl prý Jaguţinskij, „coţ opravdu chcete být imperátorem bez úředníkŧ a poddaných? Všichni krademe. Jen s tím rozdílem, ţe jeden více a obratněji neţ druhý.“ Tato historka byla sice zřejmě vymyšlena, ale byla vymyšlena dobře. Vystihuje totiţ skutečnost, ţe úplatky byly tehdy (i později) v Rusku svého druhu sociálním jevem, který nemŧţe autokratický vládní systém překonat a odstranit jiţ proto, ţe mu sám neustále dává nové podněty a vytváří příhodné klima. Jinak řečeno, boj Petra I. s rozkrádáním a korupcí byl vlastně mrskáním moře za to, ţe je rozbouřené. Od portrétu nejbliţšího carova přítele a druha se obraťme k druhé osobnosti, která vstoupila do Petrova ţivota a spoluvytváří atmosféru jeho soukromého světa. Toto místo zaujala Marta Skawronská (nar. 1688), schovanka livonského pastora Glücka, zajatého spolu s dalšími stovkami obyvatel městečka Marienburgu roku 1702. Mezi věcmi, které vzdělaný pastor a správce školy zachránil před zkázou a odnesl s sebou do zajetí, byly především knihy a mezi nimi i Komenského Brána jazykŧ, která se mu stala cennou pomŧckou, kdyţ v roce 1703 zaloţil v Moskvě školu. Mohli bychom jistě předpokládat, ţe pastorova schovanka byla stejně dychtiva vzdělání jako její poručník. Ve skutečnosti však mladá krasavice byla (a zŧstala) negramotná. Kdyţ se po smrti Petra I. sama ujala vlády, podepisovaly za ni carské ukazy její dcery. Mladičká, patnáctiletá zajatkyně se jiţ v letech 1703-1704 objevuje mezi dvorními dámami carovy sestry Natalie a někdy v této době se stává Strana 195

OD NARVY K POLTAVĚ neoficiálně ţenou Petra I. V roce 1705 měli jiţ dvě děti, z nichţ jedno záhy zemřelo. Její postavení bylo však stále ještě dosti neurčité. K podstatné změně dochází aţ kolem roku 1711, kdy se u jména Kateřiny objevuje titul „nejmilostivější carevna“, naznačující jiţ legalizaci jejího postavení. Kateřina nebyla osobností mimořádnou, ale nechyběla jí přirozená inteligence, která jí usnadnila, aby rychle splynula s novým prostředím. Nebyla „velkou láskou“ carovou, ale spíše blízkým druhem, oddanou a trpělivou manţelkou. Nezasahovala do státních záleţitostí jiţ proto, ţe ji ani příliš nezajímaly (ani v této době, ani později, kdy se sama stala samoděrţavnou carevnou). Svého vlivu pouţívala k tomu, aby si zavázala přátelstvím ty, na nichţ jí záleţelo. Podle dobového svědectví byla jediným člověkem, který dokázal Petra přimět, aby se ve chvílích rozrušení uklidnil a zrušil i rozsudek. Kateřina byla jakousi protiváhou carova sklonu k rázným a někdy i drastickým rozhodnutím. Přijala beze zbytku jeho zpŧsob ţivota a plně se vţila do úlohy manţelky cara-dŧstojníka a sdílela s ním strádání dlouhých cest a nepohodlí válečných táborŧ. V roce 1711 se dokonce zúčastnila i taţení na Prut, v němţ carovi (a ovšem i jí) hrozilo zajetí a smrt. Snad právě tehdy dozrálo definitivně Petrovo rozhodnutí (písemný slib dal jiţ před taţením) oţenit se s ní. A tak se v únoru 1712 konala velkolepá carská svatba, jíţ bylo oficiálně potvrzeno nové Petrovo manţelství. Prakticky to ovšem znamenalo i nepřímé potvrzení nástupnických práv potomkŧ z tohoto druhého carova manţelství, z něhoţ vzešlo pět dětí, avšak jen dvě z nich - obě dcery - přeţily Petra I. Petrŧv syn z prvního manţelství a následník trŧnu, carevič Alexej, byl odsunut dále do pozadí a později, po jeho násilné smrti, bylo postavení Kateřiny plně a v celém rozsahu legalizováno i její korunovací v Moskvě (1724). Strana 196

RUSKÉ IMPÉRIUM KONDRATIJ BULAVIN V letech 1706-1707 se armáda Karla XII. po svrţení Petrova spojence z polského trŧnu obrátila celou svou silou proti Rusku. Jen nemnozí v Evropě věděli - a švédský král k nim rozhodně nepatřil - ţe ruská zemská hotovost neexistuje a ţe Rusko má jiţ dobře vyzbrojenou pravidelnou armádu. Petrova vláda však přesto nepodceňovala hrozivou sílu, jakou tehdy švédská armáda stále ještě byla. Proto se jiţ od počátku roku 1707 od hranic aţ k Moskvě opevňují města a po celé zemi vezou kurýři carské ukazy o nových odvodech. Spolu s blíţícím se kritickým vrcholem válečného střetnutí se Švédskem vrcholilo i vypětí vnitřních sil, ona obrovitá „daň krve a potu“, která dolehla především na muţickou masu ruské vesnice, na moskevskou „čerň“ a ostatní „malé lidi“. Pochopíme proto, proč se v tomto sociálně pestrém, výbušném i názorově rozmanitém prostředí, jemuţ staletá zkušenost neomylně napovídala, ţe carismus je spiknutím proti jeho zájmŧm, mluvilo o Petru jako o „lidojedu“ (mirojed). „Velké a vznešené“ mocenské cíle a reformní snahy Petrovy vlády byly této lidové mase nesrozumitelné. Neschopna vnímat „dalekosáhlé záměry“ cara utvářela si své názory nikoli podle carských ukazŧ a „kurantŧ“ (první ruské noviny, vycházející od roku 1704), ale na základě vlastní zkušenosti. Z „velkých činŧ“ carské vlády si lid uvědomoval především stále vyšší odvody a daně. Věřilo se, ţe prý car a Romodanovskij pijí lidskou krev. A kdyţ se „napijí krve, pak toho dne a v tu hodinu jsou veselí. A kdyţ se nenapijí, pak jim ani chleba nechutná“ (z doznání na mučidlech roku 1700). Ani „ministerstvo knuty“, pověstný Preobraţenský prikaz tehdy jedna z nejvíce zaměstnaných carských institucí - nemohl

Strana 197

OD NARVY K POLTAVĚ zabránit šíření pověstí o tom, ţe přichází konec světa, ţe Petr je prý onen v bibli předpovězený Antikrist. „To není náš car, ale Němec. Našeho cara v Němcích zakovali do sudu a pustili na moře.“ Jindy se zase říkalo, ţe Petra podsunuli „Němci“ carevně Natalii jiţ v roce 1672, jiní naopak nepopírali, ţe Petr je skutečně synem cara Alexeje. Říkali však, ţe ho „Němci zkazili. Kdyţ má dobrou chvíli, je všechno dobré. Jindy zase (všechno) rve, křičí a dokonce i proti Bohu vystoupil: zvony z kostelŧ bere.“ Není divu, ţe mnozí si touţebně přáli carovu smrt: „Jestliţe bude dlouho ţiv, všechny nás umoří. Divím se, ţe ho jiţ někde nezabili: zrána i v noci jezdí (jen) s několika lidmi, i sám... Jaký je to car? Je nepřítelem lidu. Ať jezdí po Moskvě jak chce, stejně přijde o hlavu...“ (z výslechu moskevského muţika roku 1700). Výsledkem trvalého odlivu produktivní pracovní síly z vesnice a řízných vojenských exekucí, bezohledně vymáhajících daňové nedoplatky často i zabavením sena a obilí bylo to, ţe suchá léta byla pro mnohé oblasti zcela pravidelně léty hladomoru, vykupovanými smrtí tisícŧ nešťastníkŧ, zejména dětí (z pozdějších desetiletí, kdy se jiţ situace poněkud zlepšila, je doloţeno, ţe jen jedna pětina dětí nevolníkŧ se doţila dospělosti). Doplňme si k tomu, co jiţ víme o „věčných vojácích“ Petra I., o stavbě Petrohradu i o trvale vzrŧstajícím daňovém tlaku. Výsledkem tohoto krajního vypětí sil bylo, ţe na konci vlády Petra I. mělo Rusko zhruba o tři miliony poplatníkŧ méně neţ za vlády Petrova předchŧdce, cara Fjodora. Pochopíme takto snadněji slova V. O. Ključevského o tom, ţe ruská vesnice by nikdy dva Petry za sebou nemohla snést, protoţe by se nedoţila konce vlády druhého z nich pokud by sám „předčasně nezemřel“.

Strana 198

RUSKÉ IMPÉRIUM Tato „odvrácená strana“ vlády cara-reformátora nebývá zpravidla příliš zdŧrazňována - stejně jako skutečnost, ţe za Petrovy vlády propukly v 60 újezdech evropské části Ruska protifeudální bouře, jejichţ explozivní síla vrcholila právě v letech 1705-1708, tedy v době, kdy byly hlavní carské síly soustředěny k odraţení švédského vpádu a vládní moc v okrajových částech říše byla dočasně oslabena. Potvrzuje se tu známá zásada, ţe při kaţdém oslabení moci autokratické vlády se téměř pravidelně v té či oné podobě hlásí ke slovu její slabiny a neduhy. Prvním z výrazných náznakŧ sociálně konfliktní situace, kterou ovšem ani Petr, ani jeho nástupci neuměli „řešit“ jinak neţ ozbrojenou mocí, bylo v roce 1705-1706 povstání v Astrachani, v jehoţ čele stál jaroslavský kupec Jakov Nosov. Za normálních okolností by ovšem povstání ve vzdálené Astrachani nemohlo vládu příliš ohrozit. Nyní však, v době, kdy hlavní armáda byla v Pobaltí a car v Mitavě, se mohlo stát nebezpečným podnětem, který by mohl strhnout lavinu nespokojenosti i v jiných částech říše. O tom, jak váţné byly Petrovy obavy z případného povstání v Moskvě, svědčí, ţe dal příkaz k odvezení státní pokladny do bezpečí a vojsko maršála Šeremetěva bylo z Pobaltí posláno k Moskvě. Potlačení astrachaňského povstání kárnou carskou expedicí roku 1706 neznamenalo však trvalé „uklidnění“ nespokojené lidové masy. Jiţ roku 1707 došlo na Donu k události, která byla počátkem bouří mnohem rozsáhlejších a nebezpečnějších. Kozácký ataman Kondratij Bulavin zaútočil 9. října 1707 na řece Ajdaru na carský oddíl, který stíhal zběhlé rolníky a další běţence, hledající na Donu obţivu a útočiště před odvodem k armádě. Carský oddíl byl téměř celý pobit, včetně svého velitele, plukovníka J. Dolgorukého. Úspěšné střetnutí se stalo signálem k povstání, které v letech 1707-1709 zachvátilo Don, Strana 199

OD NARVY K POLTAVĚ střední i dolní Povolţí, voroněţskou a azovskou gubernii a přelévalo se i na jiţní Ukrajinu a do Záporoţí. Počátkem května 1708 ovládl Bulavin správní centrum donské oblasti Čerkassk, dal popravit nenáviděného vojskového atamana L. Maximoviče a byl zvolen atamanem vojska donského. Přes váţné ohroţení na západě říše musel car poslat proti Bulavinovi třicetitisícovou armádu pod velením kníţete Dolgorukého (bratra zabitého plukovníka). Celé léto 1708 byl Don a Povolţí dějištěm bojŧ Bulavinových oddílŧ s carskou armádou, která pronikala k Čerkassku. Svŧj příchod na Don ohlašoval Dolgorukij efektně i brutálně zároveň zajaté povstalce dal věšet na šibenice postavené na vorech, spouštěných ostatním pro výstrahu dolŧ po toku Donu. Konečná poráţka povstání byla urychlena konfliktem uvnitř kozáctva. Bulavin zahynul v Čerkassku dříve, neţ Dolgorukij dorazil k městečku. Úspěch kárné expedice byl uspíšen ochotou bohaté části kozáctva dohodnout se s carskou mocí a zachovat si tak svá privilegia a majetek. HETMAN MAZEPA Povstání na Donu však nebylo největším nebezpečím, jemuţ musela carská moc čelit. Do Ruska táhla armáda Karla XII. Počátkem ledna roku 1706 byly hlavní ruské síly u Grodna odříznuty od ruských hranic. Vše nasvědčovalo tomu, ţe jádro ruské armády bude zničeno ještě dřív, neţ Švédové překročí hranice Ruska. Zásluhu na tom, ţe tento plán ztroskotal, měl Alexandr Menšikov. Nečekal, aţ dojde k nejhoršímu, a rozptýlil armádu, která v malých skupinách prošla kruhem obklíčení a v březnu 1706 překročila zamrzlý Němen. Šťastný únik z Grodna byl usnadněn oblevou. Ledy na řece se hnuly dřív, neţ se Švédové pokusili o pronásledování Rusŧ.

Strana 200

RUSKÉ IMPÉRIUM Po neúspěchu u Grodna Karel XII. znovu osvědčil své nesprávné hodnocení válečné situace a obrátil se do Saska, kde uţíval aţ do srpna 1707 „výsad vítěze“. Poskytl tak Rusku další čas k přípravě obrany a posílení armády. Dlouho očekávané taţení Švédŧ na Moskvu začalo aţ ve druhé polovině roku 1707. Carská vláda se v této situaci pokusila o mírové jednání. Petr byl připraven vzdát se celého Pobaltí, s výjimkou Petrohradu, na jehoţ vydání - jak psal - „nelze ani pomyslet“. Karel XII. však jednání odmítl a prohlásil, ţe bude s carem mluvit aţ v Moskvě a teprve tehdy, aţ Rusko zaplatí 30 milionŧ zlatých válečné náhrady. Švédská armáda té doby patřila v Evropě k nejlepším. Nebyla sice početně veliká, byla však dobře vyzbrojena a téměř nepoznala trpkost poráţky. Taţení do Ruska neprobíhalo však příliš úspěšně. Velitel ruské armády maršál Šeremetěv a jeho zástupce generál Menšikov v rozsáhlých oblastech Bílé Rusi úspěšně čelili švédským pokusŧm o obklíčení jednotlivých částí armády i snaze Karla XII. vnutit Rusŧm rozhodující bitvu, která by mu otevřela cestu k Moskvě. Švédové stále obtíţněji získávali potraviny a píci a potřebovali nutně posily a střelivo. Karel XII. očekával příchod pomocného sboru generála Lewenhaupta (16 000 muţŧ), který vezl střelivo a zásoby. Nakonec se Lewenhaupt ve švédském táboře skutečně objevil, avšak bez zásob a jen s hrstkou těch, kteří přeţili a unikli po bitvě u Lesné 28. září 1708. Rusŧm padlo do rukou na 3000 vozŧ s proviantem a Lewenhauptŧv sbor přestal existovat. K této poráţce přispěl sám Karel XII. který místo aby šel Lewenhauptovi vstříc - se mu naopak vzdaloval. Obrátil totiţ svá vojska směrem na Ukrajinu, která byla dosud válkou

Strana 201

OD NARVY K POLTAVĚ nedotčena. Chtěl tu nejen doplnit zásoby, ale hledal tu i nového spojence ukrajinského hetmana Ivana Mazepu. Hetman Mazepa se sice svým postavením jiţ dosti vzdaloval hetmanu-vladaři Bohdanu Chmelnyckému, avšak i v jeho době ještě přeţívala řada atributŧ ukrajinské autonomie v rámci Ruska, dohodnuté na Perejaslavské radě (1654). Ukrajinský hetman byl stále ještě velitelem ukrajinského kozáckého vojska, měl svŧj osobní pluk hajdukŧ a vydával universaly, které měly na Ukrajině obdobnou platnost jako carské manifesty a ukazy v ostatních částech říše. Přes řadu omezení byla Ukrajina v Moskvě stále ještě posuzována jako autonomní území, kde se vŧle carské moci prosazovala nikoli přímo, ale prostřednictvím hetmana a jeho úřadu, jemuţ příslušela jak civilní, tak vojenská správa Ukrajiny. Ivan Mazepa, bohatý ukrajinský magnát (na jeho panstvích bylo 100 000 nevolníkŧ), byl aţ dosud věrným a oddaným hodnostářem a sluţebníkem carské moci a nejednou to také prokázal. Dŧvěra, jíţ se Mazepa trvale u cara těšil, byla také mnohokrát potvrzována - Mazepa byl například roku 1700 vyznamenán řádem Andreje Pervozvaného (byl druhým, komu bylo toto vyznamenání propŧjčeno).

Strana 202

RUSKÉ IMPÉRIUM V březnu roku 1708 potvrdil car svoji dŧvěru hetmanovi znovu a tentokrát zvlášť prŧkazně - informoval jej o tom, ţe kozácký plukovník Jiskra a nejvyšší sudí Ukrajiny Kočubej podali na něho udání, ţe udrţuje tajné styky a vyjednává s Karlem XII. Zároveň car pozval oba ukrajinské staršiny k sobě, aby je sám vyslechl. Nic netušící stoupenci carské moci skutečně přijeli do Vitebska, avšak místo jednání s carem byli zatčeni a podrobeni mučení, aby se přiznali, „kdo je navedl“. A protoţe se na mučidlech většina lidí zpravidla přizná „ke všemu“ - přiznali se Jiskra i Kočubej po jistém zdráhání k tomu, ţe si obvinění Mazepy sami vymysleli. K dovršení všeho - a snad i ve snaze utvrdit hetmana v tom, ţe se těší zcela a bezvýhradně carově dŧvěře a přízni - byli mu Jiskra a Kočubej vydáni s tím, aby o nich sám rozhodl a potrestal je. Mazepa je dal bez dalšího vyšetřování popravit (14. srpna 1708). Nezájem hetmana o podrobnější vyšetření celého případu nebyl bezdŧvodný. Sám totiţ lépe neţ Jiskra a Kočubej věděl, jak se věci mají, neboť skutečně vedl se Švédy tajná jednání. Dŧvodŧ k těmto jednáním byla celá řada. Carská vláda trvale omezovala ukrajinskou autonomii a hetmanská privilegia. Švédským vpádem se Mazepovi nabízela moţnost vytěţit ze švédsko-ruského střetnutí větší autonomii a snad i nezávislost Ukrajiny, za jejíhoţ vladaře se povaţoval. Mazepa se zcela pragmaticky rozhodl, ţe se přidá na stranu silnějšího. Navíc jej zřejmě nikterak nepovzbuzovala vyhlídka na případné vítězství a posílení Ruska, které by nutně mělo za následek další omezení nebo dokonce zrušení autonomie hetmana a jeho úřadu (později k tomu skutečně došlo). Vedl proto jednání s Karlem XII., avšak nespěchal - stále ještě nebylo jasné, jak válka skončí. Záleţitost Jiskry a Kočubeje však byla signálem, ţe tuto nebezpečnou dvojí hru nelze vést do nekonečna. Strana 203

OD NARVY K POLTAVĚ Poslední impuls ke konečnému kroku dal Mazepovi bezděky generál Menšikov. Chtěl se s hetmanem sejít, aby společně posoudili válečnou situaci. V obavě, ţe carská vláda přece jen něco tuší a ţe je zván k jednání proto, aby mohl být zatčen, poslal Mazepa Menšikovovi zprávu, ţe umírá a je právě vezen ze svého sídelního hetmanského města Baturina do kláštera v Borzně, aby přijal poslední pomazání. K hlášení carovi o blízké smrti Mazepy tehdy Menšikov ještě dodal, ţe je „škoda tak dobrého člověka“. „Dobrý člověk“ byl v té době na cestě do tábora Karla XII., kam dorazil 24. října 1708. Do švédského leţení však Mazepa přivedl jen 2000 kozákŧ, neboť ve spěchu a v obavě, ţe bude zatčen, nemohl soustředit ukrajinskou hotovost. Mazepa s nevelkým oddílem kozákŧ byl ovšem dosti neúměrnou náhradou za Lewenhauptŧv sbor. Karel XII. a jeho nový spojenec však věřili, ţe se jim podaří podnítit na Ukrajině protiruské povstání. Starý hetman, jemuţ aţ dosud nebylo moţno upřít schopnost střízlivě a věcně posuzovat mocenské zápasy své doby, se však tentokrát zmýlil hned dvakrát. Jednak se přidal na „nesprávnou“ stranu a navíc k očekávanému povstání nedošlo, přestoţe v dané kritické válečné situaci by carská moc nemohla proti němu celou svojí silou zasáhnout. V manifestu z 28. října 1708 car obvinil Mazepu, ţe chce uvrhnout Ukrajinu pod polskou nadvládu a podřídit pravoslaví unii s katolickou církví (na nic z toho hetman ovšem nepomyslel) a svolal kozácké plukovníky a staršiny do Gluchova, kde byl jiţ 7. listopadu zvolen a vládou potvrzen nový hetman, plukovník Skoropadskyj. Svým dílem přispěl i metropolita Stefan Javorskyj, který věděl, co se od církve očekává, a 12. listopadu dal Mazepu do klatby (budi anafema!). Car ovšem nespoléhal jen na vliv těchto opatření a ve svém manifestu z 28. října 1708 ohlásil, ţe se dozvěděl o tom, ţe bývalý hetman nejen „zapomněl strach boţí“, ale navíc o své vŧli „svou lstí a bez našeho Strana 204

RUSKÉ IMPÉRIUM ukazu uloţil maloruskému lidu daně a mnohé jiné platy, prý na ţold vojsku - ve skutečnosti však ku svému obohacení. Přikazujeme nyní, aby tato břemena maloruského lidu byla zrušena.“ Tato téměř nikdy neselhávající vládní demagogie nezŧstala bez úspěchu ani tentokrát. Ani Mazepa ovšem neotálel a rozeslal listy, v nichţ vypočítává bezpráví a útisk, jemuţ je Ukrajina vystavena, a oznamuje, ţe dostal od Karla XII. písemné ujištění o tom, ţe ukrajinská práva a svobody budou zachovány. Zároveň se snaţil soustředit síly k obraně svého hetmanského města Baturina. Bylo však jiţ pozdě - 2. listopadu Menšikov takřka před očima Švédŧ, kteří šli bránícím se hetmanským hajdukŧm na pomoc, Baturin dobyl a vypálil. Neúspěch Mazepova pokusu podnítit protiruské povstání nebyl ovšem dán tím, ţe by carská moc byla na Ukrajině obdivována a milována. Názorným dokladem protiruských nálad a dobové atmosféry na Ukrajině je relace kyjevského gubernátora D. Golicyna carovi z 15. února 1709: „V celém Kyjevě jsem našel jen jednoho člověka, prefekta bratského kláštera, který nás podporuje.“ Podobných dokladŧ lze uvést více. Ještě v roce 1714 poslal poltavský plukovník Čerňak Záporoţcŧm (stále ještě odmítajícím podrobit se po pádu Mazepy carské moci) vzkaz: „Neklaňte se caru: moskevské šibenice ještě nejsou zaplněny a jestli se pokloníte, pak se zaplní vámi.“ Carská vláda věřila Ukrajincŧm ještě méně neţ oni jí. Názorně to dokládá skutečnost, ţe hetman Skoropadskyj, jemuţ car roku 1710 znovu potvrdil privilegia „na základě kterých hetman Bohdan Chmelnyckyj vstoupil pod nejvyšší ochranu našeho otce“, měl ještě méně práv neţ Mazepa. Car určil stolnika Andreje Izmajlova, aby byl hetmanovi „k ruce“ - bez souhlasu Izmajlova nesměl hetman vydat ţádný universal, ani učinit významnější rozhodnutí.

Strana 205

OD NARVY K POLTAVĚ Protiruské nálady a postoje však nebyly v letech 1708-1709 určující. Ukrajina pociťovala útisk ze strany hetmana a kozáckého vojska mnohem bezprostředněji a silněji neţ závislost na Moskvě. Mazepa byl mezi lidem upřímně a bezvýhradně nenáviděn a jiţ proto se nemohl postavit do čela boje za svobodu a nezávislost Ukrajiny. Po dvou desetiletích, kdy vládl, se mohlo najít jiţ jen málo těch, kteří by uvěřili, ţe mu opravdu jde o blaho Ukrajiny. Znali jej jako proradného a bezohledného magnáta. V řadě příčin Mazepova neúspěchu zaujímá právě on sám místo nikoli poslední. Byl dokonale neschopen vést zápas o nezávislost Ukrajiny jiţ proto, ţe sledoval především svŧj osobní mocenský zájem. Ostatně věren sám sobě, navrhl jiţ v prosinci 1708 carovi, ţe zajme svého protektora Karla XII. a vydá jej Rusŧm. Pro sebe za to ţádal milost a znovu úřad hetmana. Petr s tím souhlasil a byl ochoten dát Mazepovi i smluvní záruky, ale nakonec z tohoto „obchodu“ sešlo. Mazepa zŧstal hetmanem běţencŧ a na útěku před carskou armádou jej stihla i smrt (září 1709). Přes naprostou nezpŧsobilost Ivana Mazepy podnítit ukrajinské osvobozenecké hnutí a postavit se do jeho čela, představuje jeho podpora Švédŧm jeden z historických pokusŧ vymanit Ukrajinu z nadvlády Ruska a vytvořit vlastní stát. POLTAVA Podzim a zima 1708-1709 proběhla v dílčích sráţkách a marných pokusech Švédŧ přimět Rusy ke generální bitvě. A zatím nemoci, mrazy a nedostatek potravin trvale nahlodávaly armádu Karla XII., která jiţ ani početně, ani svým bojovým nadšením nebyla onou silou, jeţ vítězně prošla Polskem a obsadila Sasko.

Strana 206

RUSKÉ IMPÉRIUM Podněcován Mazepou a ve snaze zlepšit zásobování své armády obrátil se Karel XII. na jaře 1709 směrem na jih a v květnu 1709 oblehl Poltavu, jejíţ dobytí mu mělo otevřít cestu na Ukrajinu. V této době však neměl jiţ ani polovinu vojska, s nímţ přešel Vislu. Petr si ovšem uvědomoval, jaký význam v dané chvíli má udrţení Poltavy. Protiruské nálady na Ukrajině by mohly dostat příchodem Švédŧ nové podněty, coţ by nutně jen dále zkomplikovalo stále ještě nejistou tamní situaci. Výsledek obrany Poltavy mohl podstatně ovlivnit další prŧběh války, a proto se i hlavní ruská armáda pohnula k pevnosti, která byla v dané chvíli klíčem k Ukrajině. Blíţil se okamţik generální bitvy, o niţ Karel XII. dosud tak dlouho a marně usiloval. Nyní však švédské velení váhalo. Vzájemný poměr sil byl jiţ zcela zřetelně porušen. Rusové měli nejen početní převahu, ale i velikou převahu v dělostřelectvu, neboť Švédŧm docházely poslední zásoby střeliva. Generálové a ministři se snaţili Karla XII. přesvědčit o nezbytnosti ústupu za Dněpr. Avšak marně. 27. června 1709 došlo u Poltavy - jejíţ nevelká posádka stále ještě čelila švédskému obléhání - k bitvě, která po dvou hodinách skončila úplnou poráţkou armády Karla XII., jenţ se sám jen stěţí vyhnul zajetí. Na bojišti zŧstalo přes 9 000 mrtvých a krátce nato dostihl Menšikov u Perevoločné zbytky švédské armády a dokonal dílo zkázy. Na 18 000 Švédŧ padlo do zajetí. Armáda Karla XII. přestala existovat a král spolu s Mazepou, provázeni houfem těch, kteří se zachránili, se uchýlili pod ochranu sultána. „Nyní je jiţ definitivně poloţen s pomocí boţí základní kámen Petrohradu,“ psal Petr I. po bitvě. V tomto carově hodnocení významu bitvy je obsaţen hlavní dŧsledek bitvy u Poltavy - boj o baltské pobřeţí byl nyní (přestoţe válka trvala ještě 12 let) jiţ rozhodnut. Strana 207

OD NARVY K POLTAVĚ

Poltavská bitva měla významné dŧsledky jak v zahraniční, tak i ve vnitřní politice Ruska. Švédsko, které si za třicetileté války (16181648) dobylo postavení první mocnosti evropského severu, muselo postoupit své místo Rusku. Poltavské vítězství umoţnilo ruské diplomacii - opřené o nebývale posílenou moc carského impéria rozvinout aktivitu, která nemá srovnání s čímkoliv, co tu bylo dosud. Rusko nyní jiţ plně vstupuje do evropské politiky jako velmoc, kterou nelze přehlédnout. Ve vnitřní politice znamenalo vítězství u Poltavy nejen jisté uvolnění obrovitého vypětí (zrušení všech daňových nedoplatkŧ - s výjimkou Strana 208

RUSKÉ IMPÉRIUM let 1707-1708), ale i těsnější sepětí cara s „novými lidmi“. Menšikov byl jmenován polním maršálem, Golovkin dostal hodnost kancléře a Šafirov se stal vicekancléřem. Jindy dŧsledně šetrný car zahrnul své bliţní hodnostmi i rozsáhlými statky (sám Petr, dosud „plukovník gardy“, přijal za účast v bitvě hodnost generál-poručíka). Střetnutí se Švédy prokázalo schopnosti nově vybudované pravidelné armády i petrovské vládní administrativy, která úspěšně obstála ve sloţité situaci prvních válečných let. Konečně lze pozorovat i to, ţe tento úspěch nezŧstal bez vlivu ani na reformní úsilí cara. Vládní činy netrpělivého a neustále spěchajícího Petra byly do roku 1709 spíše mobilizací vnitřních sil říše k vedení těţké války. Činnost petrovské administrativy byla aţ dosud jednoznačně podřízena cílŧm války. Po roce 1709, kdy odpadlo akutní nebezpečí vpádu nepřítele, se tato situace podstatně mění. Mizí dosavadní reformní improvizace. Lze říci, ţe teprve nyní přišel čas skutečných a (posuzováno v kontextu vývoje v dalších desetiletích) i trvaleji platných reforem vnitřní správy říše.

Strana 209

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

12

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD Pokud jde o ekonomiku říše, zdědil Petr I. situaci značně neutěšenou. Historické zpoţdění Ruska za ostatní Evropou bylo na počátku petrovského období právě v této oblasti snad vŧbec nejpatrnější. Jiţ za cara Alexeje mělo Rusko textilní, sklářské, papírenské a ţelezářské dílny, připomínající evropské manufaktury té doby. Byly sice jejich obdobou především koncentrací řemeslníkŧ a dělbou práce, ale lišily se od nich svým charakterem ekonomickým. Naprostá většina z nich byla totiţ součástí rozsáhlého hospodářství carského dvora. Tyto státní dílny nebyly tedy předzvěstí rozkladu feudálního řádu v Rusku, ale spíše prŧvodním znakem jeho rozkvětu a síly. A tuto ekonomiku, připomínající vrcholný evropský středověk, chtěl Petr přetvořit podle vzorŧ, které viděl v kvetoucím Holandsku. O carových představách a názorech na manufaktury, rozvoj vnitřního trhu a obchod s cizinou mŧţeme soudit pouze nepřímo, z řady jeho ukazŧ a rozhodnutí. Chceme-li zŧstat na pŧdě ověřitelných faktŧ, musíme se drţet toho, co skutečně v této oblasti podnikl a pominout úvahy o tom, co snad podniknout chtěl či měl. Kdybychom se pokusili o prostou statistiku obsahu zákonodárných aktŧ a vládních rozhodnutí jeho doby, zjistili bychom, ţe carŧv zájem o výrobu a obchod byl nejednou dokonce intenzivnější neţ jeho trvalá a neustávající snaha o pozvednutí společenské prestiţe, zásobování i Strana 210

RUSKÉ IMPÉRIUM vybavení armády a o zvýšení výnosu daní. Tyto tři oblasti tvoří jakýsi kruh, v němţ se car pohyboval a jenţ jej znovu a znovu přiváděl k otázkám ekonomiky říše. Petr I. se ostatně ani nemohl těmto otázkám vyhnout, neboť těţká válka se Švédskem a prosazování ctiţádostivého imperiálního programu se neustále ohlašovalo v podobě nedostatku peněz a prostředkŧ na vedení války. Tato motivace rozhodnutí a ukazŧ Petra I. byla sice určující, avšak v jejich podtextu nelze zároveň přehlédnout carŧv obdiv a uznání rozkvětu řemesel a obchodu, s nímţ se za svých cest do západních zemí setkal. Nebyl to však obdiv platonický - Petr se ostatně nikdy nedokázal něčemu jen obdivovat. Přesvědčen o rozhodující úloze pevné a nezdolné vŧle a příkazu vládce, byl rozhodnut svou mocí prosadit kvetoucí obchod a výrobu i v Rusku. „Celá jeho reformátorská činnost byla vedena myšlenkou o nevyhnutelnosti a všemocnosti násilného donucení: byl přesvědčen, ţe pouze silou lze lidu vnutit blahobyt“ (V. O. Ključevskij). Stejně jako i v ostatních sférách byl i tu Petr I. přesvědčen, ţe hlavní klíč k řešení všech obtíţí má v rukou právě on. Postačí, kdyţ se sám věci chopí, věnuje jí pozornost a vydá vhodné příkazy. Stejně posuzovali tyto otázky i jeho bliţní. V roce 1717 to ruský diplomat hrabě Andrej Ostermann holandskému vyslanci v Petrohradě přímo řekl: „Mezi námi, řeknu vám pravdu: nemáme tu ani jednoho člověka, který by rozuměl obchodu; mohu Vám však spolehlivě říci, ţe Jeho carské Veličenstvo se teď tou věcí zabývá.“ Ostermannovi, stejně jako Petrovi a dalším, zřejmě ani nepřišlo na mysl, ţe předpokladem rozkvětu obchodu a podnikání je spíše opak - totiţ aby carové zasahovali, přikazovali a rozhodovali o této sféře co nejméně.

Strana 211

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR Posuzováno v dobových souvislostech ruských a evropských, byly Petrovy ekonomické zásady a názory velmi moderní a carovi nelze upřít dostatek rozhodné energie, s níţ přistoupil k jejich prosazování. Za léta jeho vlády vzniklo v Rusku přes 200 manufaktur, jejichţ produkce měla z ruského trhu vytlačit výrobky, které byly dosud importovány. Těmto manufakturám se skutečně podařilo pozvednout výrobu sukna, surového ţeleza, zbraní a jiných ţelezářských výrobkŧ. Nesporný rozmach zaznamenala uralská ţelezářská výroba, jiţ ovládli kupci Děmidovové, kteří na velkých státních dodávkách zbraní zaloţili právě v této době své bohatství. O rozsahu ţelezářské výroby (i o jejím povýtce jednostranném zaměření) svědčí například to, ţe ruská armáda měla koncem vlády Petra I. přes 16 000 děl (kromě děl námořních). Osud petrovských manufaktur (sotva desetina jich přeţila do druhé poloviny 18. století) naznačuje však labilitu tohoto státem dotovaného a nařízeného podnikání. Většina manufaktur byla totiţ zřízena na základě carského ukazu, jímţ byl direktivně stanoven druh výrobkŧ i ceny, za něţ musela manufaktura své výrobky prodávat státu nebo veřejnosti. Dodrţování těchto předpisŧ bylo zajištěno tuhým vojenským dozorem. Tím bylo předem limitováno vlastní podnikání a vytvořeny přehrady bránící těmto manufakturám dosáhnout ekonomické samostatnosti. Petrovská manufaktura se tedy značně vzdaluje západnímu soukromému podnikání, jímţ byla nepřímo inspirována. Nelze tu však pominout i další velmi podstatný rozdíl mezi anglickou a ruskou manufakturou té doby. Anglie, kde bylo nevolnictví zrušeno jiţ ve 14. století, měla dostatek volné námezdní pracovní síly. Práce za mzdu a právo volného odchodu byla zde jiţ samozřejmostí. V Rusku však tvoří námezdní manufakturní dělníci jen nepatrný zlomek (většinou to Strana 212

RUSKÉ IMPÉRIUM byli cizí a domácí mistři). Ostatní se rekrutovali především z nevolníkŧ „připsaných“ k manufaktuře (ukaz z roku 1721 povolující podnikatelŧm kupovat ke svým manufakturám vesnice). Svou prací si zpravidla část roku odbývali robotní povinnosti a pokud byli vŧbec placeni, byla to mzda ryze existenční, jejíţ výše byla jen zcela výjimečně závislá na mnoţství vykonané práce a výši výroby. Petr I. tím vnášel do novodobého podnikání, které chtěl zavést a prosadit, své samoděrţavné názory a představy a poloţil tak v Rusku základy feudální, nevolné manufaktury, která byla svého druhu vězením, kam úřady posílaly za trest „ţeny povětrné“, tuláky a další provinilce. Ovládnutím baltského pobřeţí a stavbou nové metropole na Něvě se

Strana 213

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR podstatně rozšířily moţnosti námořního obchodu Ruska, které mělo na počátku Petrovy vlády pouze jediný přístav - Archangelsk (v roce 1710 sem připlulo 72 anglických, 58 holandských, 12 hamburských, 11 dalších cizích lodí a jedna loď ruská). Spolu s tím, jak pokračovala stavba Petrohradu, vzrŧstal i tlak Petrovy vlády na cizí obchodníky, aby přenesli svŧj obchod z Archangelska do Petrohradu, který se měl nyní stát hlavním přístavem a obchodním centrem říše. Zároveň byly budovány plavební kanály, které měly umoţnit spojení Něvy s Kaspickým mořem (ze šesti plavebních kanálŧ, jejichţ stavba byla za Petrova ţivota zahájena, měl pro obchodní spojení Petrohradu s vnitrozemím největší význam Ladoţský kanál, obcházející bouřlivé Ladoţské jezero; jeho dokončení se jiţ car nedoţil). Souhrnně řečeno - Petrovým zásahŧm do ekonomiky říše nelze upřít účelnost i nesporné výsledky, avšak nelze ani nevidět, ţe mnohé z nich další vývoj značně zproblematizoval. Výsledkem strohé reglementace podnikání nebylo podnícení individuální obchodní a podnikatelské aktivity. A došlo-li přesto za vlády Petra I. a jeho nástupcŧ k rozmachu a rŧstu výroby a obchodu, pak to byl do značné míry dŧsledek mocenské konfrontace Ruska s evropským Západem. Rŧst výroby nebyl určován přirozenými potřebami vniřního trhu a rozšiřujícím se prostorem kapitalistického podnikání v Rusku, ale byl vynucen mocenskými zájmy impéria, jeho mohutné pravidelné armády a potřebami rozsáhlé státní byrokratické mašinérie. PRUTSKÉ TAŽENÍ Vítězství u Poltavy chtěl car dovršit zajetím Karla XII. Turecko však odmítlo vydat švédského krále a sultán naopak vystoupil jako nejvyšší arbitr v konfliktu švédsko-ruském. Porta se obávala dŧsledkŧ nebývalého posílení moci Ruska a porušení „rovnováhy sil“ na evropském severu. Turecký divan nikoli Strana 214

RUSKÉ IMPÉRIUM neprozíravě usoudil, ţe tyto změny by mohly v budoucnu ohrozit turecké zájmy (a skutečně je ohrozily). V této situaci Petr I. prokázal, ţe ani on není zcela imunní vŧči neblahým následkŧm závrati z úspěchŧ. Přesvědčen o tom, ţe po vítězství u Poltavy jiţ nemŧţe být moc Ruska ničím ohroţena, dal svému vyslanci v Turecku Tolstému instrukci, aby i pod hrozbou války trval na vypovězení Karla XII. Turecký divan však reagoval na ruský nátlak zcela jinak, neţ car očekával - v listopadu 1710 byl Tolstoj zatčen a Turecko vyhlásilo Rusku válku. Ještě v této chvíli bylo snad moţno válce zabránit. Carská vláda však ţádný výraznější pokus neučinila, přestoţe konec těţké války o Baltik byl ještě v nedohlednu. Sebevědomé přesvědčení o vlastní nepřemoţitelné moci nenabádalo cara k opatrnosti. Po pravdě je však

Strana 215

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR třeba říci, ţe stejně málo prozíravosti prokázali i Petrovi ministři. A v tomto povzneseném ovzduší bylo koncem února 1711 v Uspenském chrámu v Moskvě za přítomnosti cara slavnostně ohlášeno taţení proti „nepříteli víry Kristovy“. V Petrohradě zŧstal ve funkci carova náměstka A. Menšikov a car se spolu se čtyřicetitisícovou armádou vydal na jih, odkud přicházely povzbudivé zprávy, ţe Valašsko, Moldavsko a Černá Hora povstanou proti Turkŧm, jakmile se car přiblíţí. Taţení roku 1711 nezačalo pro Petra příliš šťastně. Nepodařilo se mu včas ovládnout most přes Dunaj, po němţ v červnu 1711 přešla na levý břeh Dunaje armáda velkého vezíra Ali paši (190 000 muţŧ) a začala svírat kruh kolem armády carovy. Rusové začali sice ustupovat, avšak obklíčení se jiţ nevyhnuli. 7. července 1711 se ocitl Petr I. s 38 000 vojáky u řeky Prutu ve zcela beznadějné situaci a byl obklíčen pětinásobnou tureckou přesilou. Navíc měli Rusové zoufalý nedostatek vody, potravin a píce. Za této situace byl výsledek nadcházející bitvy jasný. Petr proto poslal 10. července 1711 Senátu svoji závěť. O pravosti tohoto dokumentu byly vyslovovány později pochybnosti, neboť originál se nedochoval, avšak většina historikŧ studujících petrovské období nepochybuje o tom, ţe svým obsahem i stylem přesně odpovídá dané chvíli. Ve svém posledním vzkazu Senátu car psal: „Páni senátoři! Oznamuji, ţe bez vlastní viny a na základě lţivých zpráv jsem s celou armádou padl do obklíčení sedmkrát (sic!) silnějšího nepřítele. Všechny cesty k získání proviantu jsou přerušeny a bez zvláštní pomoci a milosti boţí nelze čekat nic jiného neţ úplnou poráţku, nebo zajetí. Padnu-li do zajetí, nepovaţujte mne za svého cara a pána... Jestli zahynu a dostanete spolehlivé zprávy o mé smrti, vyberte mezi sebou mého dŧstojného nástupce.“ Poslední slova tohoto listu jsou zvlášť pozoruhodná - Petr Strana 216

RUSKÉ IMPÉRIUM vyzývá senátory, aby po jeho smrti sami vybrali nového cara, přestoţe nástupnické právo měl následník trŧnu, tehdy jediný carŧv syn, jedenadvacetiletý carevič Alexej, jehoţ touto závětí Petr ve skutečnosti nepřímo zbavil následnictví. O vztahu a dramatickém vývoji střetnutí mezi Petrem a Alexejem se ještě zmíníme. Zde si jen všimněme toho, ţe car jiţ v roce 1711 jasně naznačuje, ţe nepovaţuje careviče za svého nástupce. Téhoţ dne, kdy je datována údajná závěť, 10. července 1711, se Petr pokusil o jednání s Turky. Maršál Šeremetěv k tomu jen rezignovaně prohlásil, ţe to carovi zřejmě poradil nějaký blázen a bude-li vezír s jednáním souhlasit, pak je sám idiot. Stalo se však to, co v ruském táboře snad nikdo neočekával - v okamţiku, kdy jim byl car i se svým vojskem vydán na milost, přijali Turci nabídku k vyjednávání. O dŧvodech tohoto kroku velkého vezíra se lze jen dohadovat. Ještě před taţením dostal sice od sultána příkaz, aby co nejrychleji uzavřel mír, avšak tehdy ještě nikdo nemohl tušit, ţe se válečná situace vyvine takto. Zdá se, ţe Turci ani sami netušili, v jak zoufalé situaci je carova armáda. Navíc si vezír nebyl zřejmě tak zcela jist výsledkem střetnutí, v němţ by Rusŧm - kteří si jiţ v předchozích střetnutích získali u Turkŧ značný respekt - nezbývalo nic jiného, neţ boj do posledního muţe. Vicekancléř Šafirov, jehoţ car poslal k jednání s Turky, měl opravdu nezáviděníhodnou úlohu. Musel uzavřít mír dřív, neţ Turci pochopí beznadějnost postavení cara a neţ zjistí, ţe vlastně není o čem vyjednávat, neboť Rusové musí přistoupit na všechno. Obratný Šafirov dosáhl neuvěřitelného - 12. července podepsal mír, jímţ se Rusko zavazovalo vrátit Turecku Azov a zbořit Taganrog, Kamennyj Zaton a Novobogorodickij při ústí Samary. Zároveň se car zavázal, ţe stáhne svá vojska z Polska a nebude se jiţ nikdy vměšovat do Strana 217

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR polských záleţitostí (na dodrţení tohoto slibu později jiţ nikdo nepomyslel). Kromě dalších - dosti obecně a mlhavě formulovaných podmínek - přistoupilo Rusko i na volný prŧchod Karla XII. do Švédska. Turečtí hodnostáři dostali rŧzné „dárky“ (velký vezír 150 000 rublŧ) a car se i se svou armádou ocitl v bezpečí. Šafirov a syn maršála Šeremetěva zŧstali sice jako rukojmí do doby splnění mírových podmínek v tureckém zajetí, avšak i tu osvědčil vicekancléř svou obratnost - přeţil (s dalšími 205 lidmi ruského poselstva v Cařihradě) popravu vezíra, která byla výsledkem pobouření sultána a divanu, kdyţ se dozvěděli o tom, ţe vezír měl cara i jeho armádu zcela v rukou. Po obtíţném vyjednávání podepsal v srpnu 1713 Petr Šafirov nakonec v Adrianopoli mír, který byl roku 1720 znovu potvrzen a prohlášen za „věčný“. Petr, jemuţ nebylo ještě 40 let, byl nemocen. Hlásila se bouřlivá léta mládí a dvě desetiletí téměř neustávajícího vypětí, vyčerpávajících pochodŧ a cest. Nebylo vyhnutí - car, který dosud nedokázal proţít snad ani jediný den bez horečnaté činnosti vládní, vojenské, či jako lodní tesař nebo bombardýr a dělostřelec, se hned po prutském taţení vypravuje do Karlových Varŧ na léčení. Jeho známý spěch jej však neopustil ani zde. Nedokázal být trpělivým pacientem. Navíc se mu v Karlových Varech ani zvlášť nelíbilo. Zvyklý na rozsáhlé ruské roviny píše o Varech jako místu, které „je tak veselé, ţe je lze poctivě označit za vězení, neboť je poloţeno uprostřed takových kopcŧ, ţe slunce není téměř vidět“. Léčivé prameny však zřejmě přece jen pŧsobily, a tak v říjnu roku 1712 přijíţdí Petr znovu do Karlových Varŧ a krátce i do Teplic. Z této doby pochází jeho portrét od českého malíře Jana Kupeckého. Konec roku a zima 1712-1713 proběhly v neúspěšných jednáních s Fridrichem I. (braniborským kurfiřtem, od roku 1701 téţ pruským Strana 218

RUSKÉ IMPÉRIUM králem) a s hannoverským kurfiřtem, které se car snaţil přimět k aktivní účasti v protišvédské koalici. Problematické výsledky ruské diplomatické aktivity v letech 1712-1713 přesvědčily cara, ţe k úspěšnému dokončení války se Švédskem zatím nelze na diplomatická jednání spoléhat. V Petrohradě se v této době začíná prosazovat přesvědčení, ţe Švédsko je třeba k jednání nejprve donutit a zároveň se vyhnout nebezpečí jakéhokoli cizího „zprostředkování“, které by mohlo znamenat v dané chvíli jen podporu vyčerpaného Švédska. Proto bylo třeba vyuţít příznivé situace dané tím, ţe Karel XII. byl stále ještě v Turecku (vrátil se na sever aţ roku 1714). Tento přiznivý okamţik nezŧstal nevyuţit. V roce 1713 obsadil car se 16 000 vojáky téměř celé Finsko, aby pro budoucí jednání se Švédy mělo Rusko území, které by mohlo odstoupit. V témţe roce dobyl Menšikov Štětín a předal jej pod společnou správu pruskoholštýnskou. Tím byl učiněn dŧleţitý krok ke spojenectví s Braniborskem-Pruskem (květen 1715), o něţ car usiloval jiţ od počátku války. Rŧst moci a převaha protišvédské koalice přiměly roku 1715 k aktivní válečné účasti i Hannoversko, vedené obavami, ţe německé drţavy Švédska budou nakonec děleny bez něho. Vstup Hannoverska do koalice nebyl významný ani tolik vojensky, jako spíše v ohledu diplomatickém. Hannoverský kurfiřt se stal totiţ zároveň anglickým králem (Jiří I.) Jeho účast ve válce se Švédskem neznamenala sice změnu prošvédského postoje Anglie, avšak dvojí zájem anglického krále přece jen zlepšoval postavení koalice, která postupně obsazovala všechny švédské provincie a pevnosti na německém území. V prosinci 1715 dobyla spojenecká dánsko-pruská vojska Stralsund. Švédsko tak během pŧldruhého desetiletí ztratilo výsledky svých výbojŧ za poslední dvě století. Strana 219

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR SMRT CAREVIČE ALEXEJE Víme, ţe základní představy člověka o okolním světě se utvářejí jiţ v raném dětství. Nahlédneme-li do prostředí, v němţ vyrŧstal Petrŧv syn a následník Alexej Petrovič (nar. 19. února 1690), mŧţeme jiţ při prvním zběţném pohledu říci, ţe základy jeho budoucího konfliktu s otcem byly poloţeny jiţ v době, kdy Petr opustil mladou Jevdokiji a s ní i svého syna. Carevič vyrŧstal v ztichlém a navenek poklidném prostředí kremelských palácŧ, poznamenaném roztrţkou cara a carevny. Kremelský dvŧr byl tehdy jakousi doţívající oázou staré „dobré“ tradice. Kariéra Menšikova a dalších „povýšencŧ“ zde byla sledována se špatně skrývanou nenávistí. Moskevští bojaři, zvyklí zaujímat nejvyšší vládní úřady, se cítili být „přeskočeni“ a navíc se nyní museli tomuto „prodavači pirohŧ“ a dalším parvenu hluboce klanět. Tato tichá, ale úporná opozice, čekající, „aţ to všechno skončí“, spojovala své naděje do budoucna s carevičem a ten postupem doby ovšem pochopil, co se od něho očekává. První velký otřes zaţil carevič ve svých osmi letech, kdy se musel odloučit od své matky, kterou Petr roku 1698 poslal do kláštera. Strana 220

RUSKÉ IMPÉRIUM Averze vŧči otci tu dostala svŧj první silný podnět. Carevič na matce lpěl a udrţoval s ní tajnou korespondenci. Odcizení otce a syna podněcováno prostředím, v němţ vyrŧstal - se dále prohlubovalo a dospělo k tomu, ţe se třináctiletý carevič svému zpovědníkovi doznal, ţe si přeje smrt otce. Duchovní, bdící nad výchovou budoucího cara, mu prý tehdy řekl: „Bŧh Ti odpustí. My všichni si přejeme jeho smrt, neboť lid velmi trpí.“ Tak se stal Alexej - aniţ to zpočátku tušil nadějí opozice, odmítající neustálé změny, obrovité odvody a daně a boření zavedeného řádu věcí, které odsouvalo „lidi urozené“ na periferii ţivota říše. Přes horečnatou vládní a vojenskou činnost však zřejmě Petrovi neuniklo, ţe Alexej „nechápe dobře“ podstatu jeho snah a úsilí. Snaţil se jej proto z tohoto prostředí vytrhnout. Přesvědčen o tom, ţe nejlepší školou ţivota je ta, jíţ prošel sám, poslal Petr roku 1703 svého třináctiletého syna, aby se jako řadový voják zúčastnil válečného taţení. Carevič, zvyklý poklidnému ţivotu v kremelských palácích, se musel podrobit. Slíbil sice, ţe pŧjde otcovou cestou, avšak ani on, ani Petr jiţ toho nemohli dosáhnout - osobní i názorová propast mezi nimi byla příliš hluboká, neţ aby mohla být překlenuta. Pro Alexeje nastala mučivá léta naplněná obavami a nenávistí k otci, který se jej hrozbami i tresty snaţil připoutat k sobě. Snad nejlépe vystihl situaci, v níţ se Alexej ocitl, Sergej Solovjev: „Není horšího mučení neţ násilně nutit (člověka), aby změnil svou povahu. A právě to ţádal Petr od (svého) syna.“ Navenek bylo sice postavení následníka respektováno, ale v dŧvěrném carově okruhu se začaly ozývat hlasy svědčící o tom, ţe carevič byl povaţován za následníka jen formálně. Jeden z dŧstojníkŧ řekl Petrovi při víně docela otevřeně, ţe následník trŧnu je neschopný. Car mu prý dal přátelský pohlavek a řekl: „Hlupáku, tohle se veřejně neříká.“ Lze Strana 221

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR si představit, jak posuzovali careviče nejvyšší petrovské vládní špičky, kdyţ takto mohl mluvit řadový dŧstojník. Menšikov, Šafirov, Jaguţinskij a další zřejmě jiţ začínali tušit, jakou mají naději přeţít první dny Alexejovy vlády, kdyby Petr náhle zemřel. Zatím však byly tyto i podobné hlasy a obavy stále ještě překryty snahou cara donutit následníka k tomu, aby „byl uţitečný“. Koncem léta 1709 jej poslal Petr do Dráţďan, aby se zde zdokonalil v německém jazyce, fortifikaci a geometrii a vybral si mezi německými princeznami nevěstu. Náboţensky hluboce zaloţený Alexej nebyl sice představou sňatku s evangelickou (a tedy v souladu s představami carevičova okolí „kacířskou“) kněţnou příliš nadšen, ale nebylo vyhnutí. V říjnu 1711 se konala v Torgavě za carovy přítomnosti svatba následníka s princeznou Sofií Charlotou Blankenburgskou (z rodu Braunschweig-Wolfenbüttel), jejíţ sestra byla rakouskou císařovnou. Manţelství, trvalé přesídlení do Petrohradu a vlastní „malý dvŧr“ - to vše zŧstávalo jen na okraji konfliktu, který po carově svatbě s Kateřinou roku 1712 dostal jiţ konečnou podobu. Car se nyní i oficiálně přihlásil ke své nové rodině, k níţ Alexej nepatřil a z níţ se sám vyloučil i tím, kdyţ se roku 1713 pokusil prostřelit si ruku, aby jej car nemohl zkoušet z geometrických obrazcŧ a fortifikačních plánŧ. Od této chvíle jiţ carevičovi nebyly svěřovány ţádné vládní úkoly. Tím se ovšem Alexejovo postavení podstatně změnilo. „Nemilost“ cara vŧči němu byla jiţ veřejným tajemstvím a prostředí Petrohradu bylo pravým opakem moskevského Kremlu. Těm, kdo podávali carovi zprávy o následníkovi, nehrozilo ţádné nebezpečí, neboť bylo zřejmé, ţe Alexej následníkem nezŧstane. Tak se car dozvěděl leccos z toho, co dosud jen tušil. Ohlásili mu například i to, co prý carevič řekl v Strana 222

RUSKÉ IMPÉRIUM opilosti svým nejbliţším - „lidé, kteří jsou otci nejblíţe, budou sedět na kŧlech“. Menšikov jistě tuto nápovědu nepotřeboval, ale nepochybně i ona přispěla k tomu, ţe viděl v careviči nejen nepřítele, ale přímo hrozbu. Bez obtíţí mŧţeme vytušit, jak se snaţil pŧsobit na cara. Lze předpokládat, ţe obdobně ovlivňovala Petra i nová carevna a další, pro něţ by příchod Alexeje k moci byl pohromou. V srpnu 1716 poslal Petr careviči nové ultimatum - buď bude slouţit a zŧstane následníkem, anebo pŧjde do kláštera. A jestli se rozhodne pro první alternativu, nechť přijede do Kodaně za ním. Alexej ukázal petrohradskému gubernátoru Menšikovovi carŧv dopis s tím, ţe se rozhodl jet k otci. Nic netušící Menšikov mu dal vystavit cestovní doklady a dal mu i peníze na cestu. V listopadu 1716 poţádal ve Vídni rakouského vicekancléře Schönborna o přijetí „šlechtic Kochanskij“, který udivenému hodnostáři sdělil, ţe je ruským následníkem trŧnu a přijel poţádat císaře Karla VI. o ochranu, neboť mu hrozí smrt. Vídeňský kabinet se příjezdem careviče ocitl v choulostivé situaci. Nabízela se mu sice příleţitost zavázat si budoucího cara, avšak válka s Tureckem (1716-1718) nutila zároveň k opatrnosti. Proto se vídeňská vláda obrátila na Anglii s dotazem, zda je ochotna poskytnout careviči azyl, a zároveň jej dala v tichosti dopravit do Tyrolska (později to bylo vysvětleno tak, ţe šlo o to ukrýt careviče do té doby, neţ by se podařilo dosáhnout narovnání a smír mezi ním a carem). Na oficiální ruský dotaz odpověděla sice vídeňská vláda, ţe jí není o místě pobytu careviče nic známo, nicméně car poslal v březnu 1717 do Vídně gardového kapitána Alexandra Rumjanceva a další dŧstojníky, aby careviče zatkli. Zde Rumjancev získal informaci, ţe Strana 223

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR carevič-Kochanskij je v Tyrolích, coţ také sdělil vídeňské vládě, která však znovu prohlásila, ţe neví, kde carevič je (a dala Alexeje převézt do Neapole). Car se však brzy dozvěděl o novém útočišti careviče a v červenci 1717 přijeli do Vídně P. Tolstoj a kapitán Rumjancev, tentokrát s poţadavkem, aby se mohli s následníkem setkat. Vezli mu Petrŧv list s ujištěním, ţe se mŧţe beztrestně vrátit: „Posílám Ti tento poslední (list), abys učinil podle mé vŧle to, co Ti řeknou pánové Tolstoj a Rumjancev. Podřídíš-li se, ujišťuji Tě a slibuji před Bohem a jeho soudnou stolicí, ţe nebudeš potrestán...“ Úspěch mise Tolstého a Rumjanceva byl výmluvně podepřen ruským armádním sborem na hranicích Slezska. Konference ministrŧ doporučila Karlu VI., aby careviče vydal, neboť známá prudká povaha Petrova by prý mohla vést k tomu, ţe by „vtrhl do Čech, kde by se k němu nespokojená chátra snadno připojila“. Carevič se tak ocitl mezi dvěma tlaky - z jedné strany carovy sliby, ţe se mŧţe vrátit a sám si zvolit místo, kde bude chtít nadosmrti ţít, a z druhé strany zřetelné náznaky, ţe Rakousko nebude kvŧli němu riskovat válku s Ruskem. Proto se nakonec podvolil a 4. října 1717 píše carovi: „Nejmilostivější pane otče! Dostal jsem od pánŧ Tolstého a Rumjanceva Tvŧj list, milostivý pane, z něhoţ...(jsem vyrozuměl), ţe vrátím-li se, dostanu milost, začeţ děkuji a padám ke stopám Vaším...“ V říjnu 1717 se carevič vrací do Ruska. Začalo poslední dějství dramatu. Car svolal 3. února 1718 do Kremlu shromáţdění nejvyšších duchovních a světských velmoţŧ říše, před něţ byl carevič předveden. Petr mu znovu slíbil milost - vzdá-li se následnického práva a odhalí všechny, kdoţ mu radili a napomáhali k útěku. Carevič se v Strana 224

RUSKÉ IMPÉRIUM Uspenském chrámu zřekl svých práv na ruský trŧn a týţ den vydal Petr I. manifest, v němţ líčí carevičovy viny. Petr nařídil vyšetřování všech, kdo byli byť jen vzdáleně spoluúčastni na carevičově „zradě“, jehoţ dal převézt do Petrohradu, kde pokračovaly výslechy, provázené jiţ i mučením. Při nich se Alexej přiznal i k tomu, ţe si přál smrt otce. V červnu 1718 se car obrátil na nejvyšší duchovní hodnostáře s otázkou, jak má být carevič potrestán. Církevní otcové odpověděli vyhýbavě: „Srdce cara je v rukou boţích.“ Zcela jinak však na tutéţ otázku odpovědělo 120 čelných velmoţŧ a generálŧ říše. Rozhodli, ţe carevič „je hoden smrti“ (dostoin smerti). Prvním podpisem na tomto rozsudku je podpis Alexandra Menšikova. O čtyři dny později bylo do „Knihy záznamŧ petrohradské pevnostní kanceláře“ zapsáno: „28. června, o osmé hodině s pŧlnoci, přijeli do pevnosti Jeho Veličenstvo, Nejsvětlejší kníţe (Menšikov), kníţe Jakov Fjodorovič (Dolgorukij), Gavrila Ivanovič (Golovkin), Fjodor Matvejevič (Apraksin), Ivan Alexejevič (Musin-Puškin), Petr Šafirov a generál Buturlin. Byl proveden výslech a poté, setrvavše v pevnosti do 11 hodin, odjeli. Téhoţ dne, v 6 hodin po poledni, byv pod stráţí v Trubeckém kasematu v pevnosti, carevič Alexej Petrovič zemřel.“ Strohý záznam písaře pevnostní kanceláře tedy konstatuje, ţe carevič byl vyslýchán a krátce poté zemřel. Snad nikdo tehdy ani potom nepochyboval, jakému „výslechu“ byl carevič podroben (udusili ho polštářem). Petr dal přesto ruským vyslancŧm v cizině instrukci, jak mají smrt careviče vysvětlit - kdyţ mu byl oznámen rozsudek, dostal mrtvičný záchvat a ve chvíli, kdy opět na čas nabyl vědomí, prosil cara o odpuštění, vyzpovídal se a „křesťansky zemřel“. „Tak sám Bŧh z nás sňal těţké břemeno vykonat rozsudek Senátu,“ končí car svou instrukci vyslancŧm.

Strana 225

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR Smrt careviče byla krvavým závěrem střetnutí o zaměření vnitřní a vnější politiky impéria. Carevič čekal na Petrovu smrt, aby provedl převrat a otevřeně to také řekl. Petrovská nobilita proto nebyla a ani nemohla být trpným a nestranným pozorovatelem carova střetnutí s následníkem. Na jeho výsledku závisel její další osud. Věděla, ţe větší část rodové šlechty tajně sympatizuje s carevičem, v němţ spatřuje cara, který odstraní Menšikova a další povýšence petrovské vlády. Proto tento konflikt dostal povahu mocenského střetnutí, v němţ na straně cara zcela rozhodně a bez skrupulí vystoupili reprezentanti petrovské vládní moci. GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA V roce 1707 vydal Petr I. ukaz, který tvoří základ správního členění Ruska pro celá další dvě století. Car určil osm velkých měst, k nimţ bylo přičlěněno 341 ostatních. Hlavním dŧvodem tohoto rozdělení říše do osmi velkých provincií byl zájem státní pokladny - budoucí gubernie nevznikaly podle velikosti území, ale podle tzv. podílu (dolja - 5536 dvorŧ), jímţ se měly podílet na příjmech státu. Gubernátoři měli spravovat svěřené oblasti pomocí kolegia, sloţeného z osmi aţ dvanácti tzv. landrátŧ, volených z řad místní šlechty. Gubernátor měl mít v tomto konciliu dva hlasy. Tento - na první pohled vskutku moderní - systém správy gubernií se však setkal se vzácně jednotným „nepochopením“ gubernátorŧ i pokorně sluţným mlčením landrátŧ, kteří většinou ani netušili, proč by měli být voleni. Jiţ sám název nové funkce - landrát (z němčiny - zemský rada) vyvolával ostatně rozpaky. Nakonec se však s touto carskou novotou vypořádali a z celého Petrova záměru o landrátech zŧstal jen jejich titul. Na to, ţe měli být voleni, „zapomněl“ brzy i car a později (1716) je prostě jmenoval - na doporučení gubernátorŧ. A tak ti, kdo měli být

Strana 226

RUSKÉ IMPÉRIUM pŧvodně protiváhou neomezené moci a vládní libovŧle carových náměstkŧ, se stali jejich závislými výkonnými úředníky. Tento nikoli nevýznamný posun principŧ správy gubernií byl moţný proto, ţe ostatně ani car v něm nespatřoval základ a podstatu změn v místní správě říše, neboť prvním účelem gubernské reformy bylo především rovnoměrné rozloţení a zvýšení daní. Řečeno výstiţnou zkratkou V. O. Ključevského - „Petr přemýšlel o svých dŧchodech a ne o svobodě lidu, hledal nikoli občany, ale poplatníky“. Historie „volby“ landrátŧ má i další význam, který by nám neměl uniknout. Je jednou z mnoha ilustrací toho, ţe v samoděrţavném Rusku se sice často setkáme s pojmy a institucemi, které známe ze ţivota ostatních evropských zemí, avšak to vše zde mělo zcela odlišný obsah. Car si jistě přál přeměnu Ruska v kvetoucí říši. Předpoklad splnění tohoto velikého cíle však spatřoval v jednoznačném nadřazení státu a státní moci všem ostatním zájmŧm dílčím a individuálním. Mocný centralizovaný stát měl splnit velkou misijní roli - „shora“ a vahou své donucovací moci měl prosadit rozmach Ruska. Tato představa Petra I. o samospasitelné moci státu byla nejen nevysloveným podtextem všech jeho reforem, ale stala se a zŧstala páteří ideologie novodobého ruského impéria. A to přesto, ţe další vývoj vţdy znovu a znovu tuto petrifikaci státní moci obnaţoval jako jednu z hlavních příčin, proč i přes udivující vypětí sil Rusko nakonec za vývojem ostatního světa trvale zaostávalo. Dalším významným zásahem do ţivota Ruska bylo zřízení Senátu (únor 1711), jemuţ příslušela v případě carovy nepřítomnosti nejvyšší vládní moc. Vznik Senátu byl ovšem zároveň poslední stránkou historie bojarské dumy. Byl však i názorným příkladem dŧslednosti, s Strana 227

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR níţ car prosazoval svoji představu o rozhodujícím poslání státu dosavadní rodová privilegia byla nahrazena nikoli rozšířením práv a svobod ostatních vrstev společnosti, ale privilegovaným postavením institucí vládní a státní moci. Přitom přístup k úřadŧm nebyl jiţ zcela bezvýhradně vyhrazen pouze lidem „urozeným“, ale v zásadě všem „uţitečným lidem“. Devítičlenný Senát, sloţený z carem jmenovaných nejvyšších hodnostářŧ říše, neměl být podle pŧvodního carova záměru pouze přívěskem moci samoděrţavného vládce. Měl být vládou, jejíţ rozhodnutí měla mít (a zpočátku tomu tak skutečně bylo) váhu carských ukazŧ. Mimořádné postavení Senátu snad nejlépe přiblíţí skutečnost, ţe spolu s jeho zřízením byla pŧvodní tradiční přísaha věrnosti panovníkovi nahrazena přísahou caru a Senátu. Nová struktura nejvyšších vládních orgánŧ byla v roce 1717 dotvořena zrušením dosavadních carských prikazŧ a zřízením devíti kolegií (v podstatě ministerstev), v jejichţ čele stáli prezidenti, kteří byli od roku 1718 zároveň členy Senátu. Kolegia měla - kromě zcela zřeteleného vymezení činnosti a pravomocí - změnit dosavadní vládní praxi především v tom směru, ţe všechna závaţná usnesení měla být usnášena v kolegiu přednostŧ kanceláří, jimţ předsedal prezident. Tento velmi rozumný záměr, směřující proti kořistnictví a zneuţívání úřední moci, se však nesetkal s pochopením prezidentŧ, jimţ se stala kolegia především „údělnými kníţectvími“, kterými svrchovaně vládli. Car proti nim zasáhl roku 1722 tím, ţe je zbavil funkcí v Senátu, avšak pŧvodního záměru přesto nedosáhl. Se zásahy Petrovy vlády se setkáváme i v oblasti soudnictví. Car jmenoval roku 1718 zemské soudce, landrichtry, kteří byli vyňati z Strana 228

RUSKÉ IMPÉRIUM pravomoci gubernátorŧ a podřízeni přímo Senátu. Tím byly sice poloţeny základy novodobého soudnictví v Rusku, avšak dále, neţ k vnější podobě s obdobnými institucemi západoevropskými se nedospělo, neboť v praxi byli zemští soudci dále závislí a podřízeni vŧli všemocného gubernátora. Snahy Petra I. o zavedení novodobého soudnictví a zákonodárství naráţely kromě přeţívajícího zvykového práva a libovŧle velmoţŧ i na další nikoli bezvýznamnou překáţku. Dŧraz na institucionální přeměny neměnil totiţ nic na feudální podstatě ruské společnosti. Po všech petrovských reformách nebylo Rusko méně nevolnické neţ před nimi. Nemohlo „překročit vlastní (feudální) stín“ a ani se o to váţněji nepokusilo. Bylo by proto opravdu nedorozuměním, kdyby Petrovy ukazy podněcující sluţební horlivost a dávající výsady „lidem uţitečným“ byly pochopeny jako boření feudální společenské struktury Ruska. Car velmi dobře chápal, ţe základní oporou samoděrţaví je šlechta. Snaţil se proto řadou opatření udrţet a pozvednout její společenskou prestiţ i podíl v civilní správě i armádě a zároveň i zábránit její pauperizaci. K tomu směřoval jeho ukaz o majorátu (1714), zakazující dělení nemovitého majetku šlechty (dědicem se měl stát vţdy nejstarší syn). Obdobnou snahu o udrţení sociálního statutu šlechty lze vidět i v nařízení, ţe ţádný mladý šlechtic se nesmí oţenit, pokud se nenaučí gramatice, počtŧm a geometrii (1714). V tehdejších ruských podmínkách to byl příkaz krutý a zŧstal zejména ve vzdálenějších oblastech ještě dlouho potom jen zboţným přáním. PETROVSKÁ SPOLEČNOST O Petru I. bylo řečeno, ţe ze všech jeho osobních snah a zálib „byl cítit střelný prach“. Tato charakteristika se mŧţe zdát na první pohled Strana 229

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR zcela výstiţná - vţdyť i jediná hudba, kterou Petr snášel, byla hudba vojenská a nejmilejším hudebním nástrojem cara byl - vojenský buben. Ostatně i carské bály a plesy, při nichţ dŧstojnící gardy rozdávali vodku a dbali o to, zda hosté opravdu pijí „na zdraví jejich plukovníka“ (cara) a nechtějí předčasně odejít, měly spíše ráz vojenských pitek, při nichţ se jen výjimečně stalo, ţe „bylo povoleno pít tolik, kolik chceš“, jak si kdysi s úlevou poznamenal jeden z hostŧ. V mnoţství těchto a podobných dobových svědectví, připomínajících spíše prostředí vojenského leţení neţ společenskou vládní špičku jedné z největších evropských říší, nelze však pominout i jiné skutečnosti, poodhalující zcela jinou podobu cara, totiţ ty rysy jeho rozporné a nikterak jednoduché osobnosti, jimiţ se naopak svému prostředí vzdaloval a jimiţ je převyšoval. Petr například sám vyrobil a poslal svému příteli kníţeti Borisi Golicynovi pojízdné křeslo, kdyţ byl starý velmoţ stiţen podagrou. Chceme-li porozumět oné době, nemŧţeme zŧstat pouze u těchto drobností na jedné a u reforem Petra I. na druhé straně. Mnohem větší význam měly totiţ ony „drobné“ kaţdodenní činy cara, které se ztrácejí v dramatickém toku událostí té doby. Jiţ proto, ţe právě řadou těchto nenápadných opatření, stojících jaksi na okraji „velké historie“, se Petrova vláda nejvíce přibliţovala skutečným zájmŧm Ruska. Právě v této době začaly v jednotlivých oblastech vznikat místní základní školy. Petr I. svěřil sice tyto školy (v přesvědčení, ţe co je dobré na lodi,

Strana 230

RUSKÉ IMPÉRIUM nemŧţe být špatné jinde) Admiralitě, avšak zaznamenán by měl být sám fakt jejich vzniku, neboť patří k jednoznačně pozitivním kontextŧm vlády Petra I. Je pravda, ţe jeden z cizincŧ roku 1700 k carovu zájmu o vzdělání poznamenal, ţe „Moskvané se o ně vŧbec nezajímají: všechno dělají z donucení, protoţe si to car přeje. Aţ zemře - sbohem vědo!“ Tato předpověď se sice v mnohém vyplnila, ne však docela. Základy - byť nepříliš rozsáhlé a pevné - byly poloţeny. Nesporně sympaticky pŧsobí i Petrova snaha o zřízení nemocnic ve velkých městech (1715). K jiţ existující nemocnici v Moskvě dal car zřídit (1706-1707) i instituci tehdy v Rusku zcela nebývalou nalezinec, kam mohlo být neţádoucí dítě tajně poloţeno do okna (aby se tak zabránilo zabíjení dětí). K „drobným“ civilizačním krokŧm té doby patří i dláţdění moskevských ulic (1705). Ostatně v Petrově době byl jiţ vydláţděn i Něvský prospekt v Petrohradu (dlaţbu poloţili švédští zajatci, kteří ji také kaţdou sobotu a neděli uklízeli). Podobných dalších „malých reforem“ - lze-li je tak nazvat - byla celá řada. Výmluvně svědčí o tom, ţe zdaleka ne všechny snahy cara byly „cítit střelným prachem“. Konečně právě Petrova snaha vše poznat a dát všemu pevné kontury stála u zrodu řady geografických expedic (Gerber, Lang, Messerschmidt), které rozšířily a zpřesnily tehdejší představy o Sibiři a dálněvýchodních oblastech. Ještě pět týdnŧ před smrtí píše car instrukci Vitusu Beringovi, v níţ mu ukládá, aby se svou námořní expedicí zjistil, zda je Asie spojena s Amerikou. Tím byl dán podnět k snad vŧbec nejvýznamnější objevitelské cestě 18. století.

Strana 231

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR

A zmiňujeme-li se o této stránce vlády Petra I., pak nelze přehlédnout ani to, ţe právě v jeho době proţívá ruský knihtisk (zejména učebnice a jiné „uţitečné“ knihy) nebývalý rozkvět. Počet vydaných knih Strana 232

RUSKÉ IMPÉRIUM několikanásobně převýšil vzestup, který zaznamenala „západnická“ doba vlády cara Alexeje. A všimněme si také skutečnosti, ţe teprve v této době získává v Rusku světské školství a vzdělání zcela jednoznačně převahu a odsouvá do pozadí dosud zcela převládající monopol církve. Spolu s tím postupovala i etatizace pravoslavné církve. Na osudu patriarchy Nikona jsme viděli, ţe jiţ v době cara Alexeje byly snahy církve vystupovat nezávisle na vládě a jako nejvyšší arbitr ve věcech duchovních i světských carskou mocí rázně potlačeny. Petr I. šel pak ještě dále. Po smrti patriarchy Adriana (1700) zrušil úřad patriarchy a jmenoval pouze administrátora, jímţ se stal učený ukrajinský mnich Štefan Javorskyj. Opřen pouze o podporu vlády, bez větších sympatií a zázemí v kruzích vysokého kléru, měl tento exarcha postavení jen vzdáleně připomínající autoritu dřívějších patriarchŧ. Po roce 1709 se carovým poradcem ve věcech církve stal další ukrajinský učený mnich, Feofan Prokopovyč, který se záhy dostal do prudkých sporŧ s exarchou Javorským. Podstata tohoto střetnutí je velmi zřetelně vyjádřena v jedné z filipik Prokopovyče, v nichţ útočil na exarchu: „Mnozí si myslí, ţe ne všichni lidé jsou povinni podřídit se (světské) moci, ţe někteří jsou z toho vyloučeni, zejména kněţí a mniši. To je trn, zmijí zub, duch papeţenství, který se k nám neznámo jak dostal; kněţí jsou zvláštním stavem ve státě, ale nikoli státem ve státě. Došlo to tak daleko, ţe do této věci zasahují zbyteční lidé. Je to věc mrzká a drzá. Odpadlíci, duše laciné, lidé zrození pouze k pojídání plodŧ cizí práce - ti povstávají proti svému panovníku, proti Kristu. Ačkoli vy, kdyţ jíte chleba, byste se měli divit a ptát se: odkud jsem ho dostal?“ Bez potíţí lze uhodnout, na čí stranu se Petr I. ve sporu obou duchovních pastýřŧ o plné podřízení církve státní moci postavil. Strana 233

IMPERÁTOR A REFORMÁTOR Carŧv názor, formulovaný Prokopovyčem, dostal v roce 1721 konkrétní vyjádření v podobě zrušení úřadu administrátora. Místo něho jmenoval Petr „duchovní kolegium“ - Svatý synod, v podstatě církevní ministerstvo. Prezidentem nového kolegia se sice stal Prokopovyč, avšak jiţ v mnohem závislejším postavení. Někdejší duchovní kníţe říše se nyní stává vlastně carským ministrem. Navíc byla roku 1722 u Synodu zřízena funkce „ober-prokurátora“ (kterou zastávali zpravidla dŧstojníci gardy). Prokurátor měl bdít nad tím, aby Synod přesně a včas plnil usnesení Senátu a ukazy cara. Likvidace zbytkŧ autonomního postavení církve vŧči státní moci a její faktická přeměna v jednu z agend státní správy však nebyla vedena snahou o úplné potlačení vlivu církve ve společnosti. Petr - přes svŧj známý výsměch nad církevním obřadnictvím - nikterak nepochyboval o významu pravoslaví jako dŧleţité opory samoděrţaví a přímo uloţil (1716) všem poddaným povinnost nejméně jednou do roka se vyzpovídat.

Strana 234

RUSKÉ IMPÉRIUM

13

OKNO DO EVROPY

KONEC SEVERNÍ VÁLKY Válka o baltské pobřeţí trvala jiţ druhé desetiletí a stále byl její konec v nedohlednu. Vyčerpané Švédsko nemohlo sice na daném stavu jiţ nic změnit, avšak poznání a pochopení této skutečnosti se prosazovalo jen pozvolna. Ve snaze donutit Švédsko k uzavření míru plení v letech 1719-1720 ruské námořní desanty švédské území a pronikají aţ do blízkosti Stockholmu. Car však nespoléhal jen na vojenský nátlak. Pozval do Petrohradu pretendenta na švédský trŧn, vévodu holštýnského, aby byl dojednán jeho sňatek s jednou z carových dcer. Tím bylo zcela nedvojsmyslně naznačeno, ţe švédská neochota k mírovému jednání by mohla přimět Rusko k podpoře tohoto kandidáta trŧnu, který byl ovšem ochoten uzavřít mír ihned. Švédsku nezbývalo neţ o míru s Ruskem jednat, neboť bylo zřejmé, ţe další odklady by mohly jeho postavení jiţ jenom zhoršit. 30. srpna 1721 byl ve finském Nyštadtu podepsán „věčný mír“, jímţ Švédsko postoupilo Rusku Livonsko, Estonsko, Ingrii a část Karelie s Vyborgem. Rusko vrátilo Švédsku Finsko a zavázalo se zaplatit dva miliony jefimkŧ jako náhradu za odstoupená území. Kurýr se zprávou o uzavření míru dostihl Petra 4. září poblíţ ostrova Kotlinu. Car obrací svou brigantinu k Petrohradu a cestou střílí z děl, Strana 235

OKNO DO EVROPY aby ohlásil konec těţké války. Po městě bylo posláno dvanáct dragounŧ se zprávou o míru, na náměstí dal car vyvalit sudy s pivem a pálenkou a zde také ohlašuje konec války se Švédskem srocenému davu. Radost a nadšení nebralo konce - carský ples na oslavu míru trval celý týden. Petr udělil milost všem zločincŧm a prominul všechny dluhy vŧči státu (kromě daňových nedoplatkŧ za léta 17191720). Vyvrcholením této vzrušené atmosféry bylo pak zasedání Senátu 20. října 1721, které udělilo carovi titul imperátora a Otce Vlasti a prohlásilo, ţe od nynějška má být car titulován jako Petr Veliký. Na Baltu, dosud „německém moři“, stanuli Rusové. Pŧvodně skromný záměr - získat přístav v ústí Něvy - byl mnohonásobně překonán. Balt měl, posuzováno z hlediska přímého styku s ostatní Evropou, pro Rusko větší význam neţ Černé moře. Zde, na severu, byla námořní cesta na západ přímo otevřena, zatímco přístup k Černému moři (bez úplné poráţky Turecka a ovládnutí Bosporu) poskytoval Rusku vţdy jen - obrazně řečeno - „dveře“, jejichţ klíč byl v rukou Porty. Petrohrad na břehu Baltu byl tedy oním „oknem do Evropy“, jímţ se ţádný z černomořských přístavŧ nemohl stát. Švédsko se vzdalo výbojné politiky svých vládcŧ a těţilo z výhod své geografické polohy, která mu umoţňovala vyhnout se přímé účasti v evropských mocenských konfliktech. Blahodárné výsledky této politiky měly sklidit generace pozdější. Teprve ony mohly také odpovědět na otázku, pro koho byl Nyštadtský mír větším dobrodiním - zda pro Švédsko, či pro Rusko. SMRT CARA Krátce po skončení vyčerpávajícího boje na severu se car vypravil v květnu 1722 s více neţ stotisícovou armádou na jih, do Persie.

Strana 236

RUSKÉ IMPÉRIUM Údělem slábnoucí a bezmocné Persie bylo stát se dříve či později obětí „ochrany a péče“ svých mocnějších sousedŧ, Ruska a Turecka. Podstatu carské „pomoci“ perské říši, zmítané vnitřními zmatky, lze názorně demonstrovat stručnou historií, jak se pod carskou „ochranu“ dostalo Baku, jemuţ v červenci 1723 velitel ruského sboru generál Maťuškin oznámil, ţe přišel ochránit město před vzbouřenci. Kdyţ z Baku Rusŧm odpověděli, ţe se ochrání sami - vzalo vojsko generála Maťuškina město útokem. V září 1723 bylo připojení Baku, Derbentu a oblastí přilehlých ke Kaspickému moři potvrzeno smlouvou, kterou - bez vědomí ústřední perské vládní moci (ostatně neexistující) podepsal v Moskvě bezradný a bezmocný perský mírový posel. Otevřenému střetnutí s mocenskými zájmy Porty v Persii se však car chtěl vyhnout. Dohodou o dělení Persie, kterou podepsal ruský rezident v Cařihradě Něplujev v červnu 1724, se podařilo toto nebezpečí zaţehnat. Boje v Persii trvaly sice ještě řadu let a úplné „pacifikace“ nově připojených oblastí se Petr I. jiţ nedoţil - avšak samotné toto taţení, jímţ Petrova vláda předznamenala směr ruské expanze na jihovýchodě říše - byl srozumitelným dokladem toho, jaké Rusko vstoupilo za vlády tohoto cara do dějin Evropy. Poslední léta Petrova ţivota byla poznamenána úpadkem jeho duševních i fyzických sil. Vypětí bylo příliš veliké a neprojevilo se jen na carovi. Rusko potřebovalo oddech, car však vedl armádu k novému taţení do Persie. Výsledkem tohoto krajního vypětí sil byl celkový úpadek státní správy. V roce 1725 tvořily výdaje na sběr daní 11,2% celkových dŧchodŧ státu. Přestoţe dalších 75% bylo určeno pro vojsko, nedostávala armáda dlouhé měsíce ţold. Stručně řečeno dospěla situace aţ k tomu, ţe „hladověli jiţ i ti, kvŧli nimţ hladověla říše“ (M. N. Pokrovskij).

Strana 237

OKNO DO EVROPY Car však - snad vŧbec poprvé vzdálen své schopnosti věcně posuzovat situaci - jako by neviděl, co se kolem něho dělo. Nedostatek peněz na vydrţování armády vyřešil tím, ţe vojsko bylo posláno do gubernií, aby se „na místě ţivilo“ z daní, které mělo pomáhat vybírat. Deprese z krajního vypětí a neustálého válčení a pohybu dolehla i na nejbliţší carovo okolí, na petrovskou vládní nobilitu. Po roce 1721 jiţ zcela viditelně narŧstala roztrţka mezi ní a carem, patrná například jiţ z toho, ţe zatímco kdyţ v roce 1711 - před odchodem do války s Tureckem - nechal Petr v Moskvě Senát, aby vládl, v roce 1722, kdyţ se vypravoval do Persie, nechal car v Petrohradě generál-prokurátora Jaguţinského, aby hlídal a dozíral. V posledních měsících carova ţivota se stal jeho favoritem, dŧvěrníkem a nejbliţším rádcem náčelník policie, plukovník Mjakinin. „Ţivot mnohých visel na vlásku,“ poznamenává k této neklidné atmosféře M. N. Pokrovskij - a zdá se, ţe Petr I. zemřel právě včas a jeho smrt byla pro Menšikova (a nejenom pro něho) směnkou na další ţivot. Od poloviny roku 1724 se teprve dvaapadesátiletý car jiţ jen bránil blíţící se smrti. Fyzicky vyčerpán těţkou venerickou chorobou podléhá Petr v bolestech a hrŧze ze smrti pití, které podlamovalo jeho poslední síly. V polovině ledna 1725 dostal záchvat, který byl jiţ počátkem konce. Umírající imperátor udělil 27. ledna milost všem odsouzencŧm na smrt a těm, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím (kromě vrahŧ a lupičŧ), a téhoţ dne se nakonec rozhodl jmenovat svého nástupce. Začal proto psát - „dejte všechno...“ (otdajtě vsjo...), ale komu měla být předána veliká říše a samovláda nad ní, jiţ nedopsal. Opouštěly jej

Strana 238

RUSKÉ IMPÉRIUM poslední síly a chtěl proto závěť alespoň nadiktovat - ale nemohl jiţ ani mluvit. Druhého dne, 28. ledna 1725, Petr I. zemřel. Skončilo se 35 let vlády cara, z nichţ pouze jeden rok (1724) nevedlo Rusko válku. Ze zbývajících let lze pak napočítat jen 13 měsícŧ míru. „Pozemský Bŧh“ - jak o Petrovi napsal jeden z jeho bliţních, senátor Nartov (a jak jej později apostrofoval i Michail Lomonosov) - byl tedy pro Rusko spíše „Bohem války“. Sám Petr I. posuzoval svou vládu jako historicky významnou („vystoupili jsme ze tmy na světlo“). Byl vlastně prvním tvŧrcem tzv. petrovské legendy. Dal příkaz k sepsání historie své vlády a sám ji doplňoval a upravoval. Vlastní smysl své vlády spatřoval jak v reformách, tak v mocenském vzestupu Ruska. Tvrdil, ţe Rusko zvítězilo nad Švédy - „spořádaným národem“ - především díky svému lepšímu „pořádku“. K jeho dosaţení směřovaly především reformy. Vyjdeme-li z tohoto stručně naznačeného Petrova výkladu, pak je zřejmé, ţe podle jeho představy nebylo cílem reforem uvolnění feudálních společenských bariér a rozšíření občanských práv a svobod obyvatel říše, ale pořádek - ovšem v té podobě, jak jej chápal car. Právě v době vlády Petra I. došlo v Rusku k nebývalé petrifikaci státní moci, která se mohla realizovat pouze v podobě zneváţení a potlačení - ostatně ne příliš rozsáhlých - práv carových poddaných. Petr I. si byl sice vědom toho, ţe „duch otroctví“ strhává Rusko zpět, podvazuje tvořivou činnost a iniciativu lidí, avšak ve své vládní praxi nikdy nepřekročil (a jako samoděrţavný car ani nemohl překročit) hranici umoţňující zaměnit „ducha otroctví“ občanskou hrdostí a sebevědomím, opřeným o respektování práv občana a nedotknutelnosti jeho majetku.

Strana 239

OKNO DO EVROPY Podstata změn, k nimţ za vlády Petra I. došlo, nespočívala tedy v rozšíření občanské, individuální i společenské aktivity, ale v přeměně ruské stavovské monarchie 16.-17. století v monarchii byrokratickou. Došlo k nebývalému posílení centrální moci. Dosavadní sluţba caru byla zaměněna za sluţbu státu. Skutečným či domnělým zájmŧm státu pak bylo jednoznačně podřízeno vše ostatní, při čemţ o tom, v čem spočívají „zájmy státu“ rozhodovalo toto nové boţstvo opět samo a v nejvyšší instanci jeho „první úředník“, samoděrţavný car. Je to ovšem uzavřený kruh. Ve svých dŧsledcích vedlo toto zboţnění státu a jeho moci k podpoře a upevnění samoděrţaví. Dějiny jsou dějinami nepředpokládaných dŧsledkŧ. Historický vývoj není přímočarý, je sloţitou i rozpornou výslednicí střetávání rŧzných snah a zájmŧ. Konečné výsledky úsilí jednotlivcŧ, společenských vrstev a tříd bývají zpravidla velmi vzdáleny pŧvodním cílŧm a záměrŧm. Nejinak tomu bylo i v případě Petrovy vlády. Jeho reformy

Strana 240

RUSKÉ IMPÉRIUM totiţ pŧsobily jiţ za ţivota svého tvŧrce nezřídka jinak, neţ měly podle pŧvodního záměru pŧsobit a sám car, který tušil úskalí samoděrţavné moci, se nejednou pokusil vybočit za její rámec směrem k přiblíţení Ruska evropské civilizaci. Reformy Petra I. byly prvním velkým prŧlomem do tradičního ruského izolacionismu, který stejně spolehlivě chránil osobitost, jako i zaostalost Ruska. „Okno do Evropy“ bylo otevřeno a nikomu se jiţ nepodařilo je znovu „zavřít“ - přestoţe se o to později mnozí znovu a znovu snaţili. Petrova vláda vyústila tak v program, který se stal nakonec programem všech lepších politických sil, které Rusko tehdy i později mělo. Nebylo to více ani méně neţ úsilí o vyrovnání náskoku zemí historicky šťastnějších. Pozdější doba zproblematizovala snad všechny Petrovy snahy a záměry, avšak toto úsilí přetrvalo všechny zvraty, krize a otřesy, jimiţ Rusko od té doby prošlo. S příchodem kaţdé další generace bylo však stále více zřejmé, ţe tohoto velkého cíle nelze dosáhnout bez negace imperiální politiky, jejímţ tvŧrcem Petr I. byl. Další vývoj znovu a stále neodbytněji připomínal, ţe podmínkou zcela nezbytnou je i překonání „samoděrţaví ducha“. Bylo by jistě pošetilé vytýkat vládě Petra I., ţe to nechápala. Udivuje však fakt, ţe tato pravda nebyla pochopena ani později, kdy jiţ z konfrontace pŧvodních záměrŧ s dosaţenými výsledky musela být zcela zřejmá neudrţitelnost snah o řešení problémŧ Ruska převzetím vnější podoby evropského ţivota při zachování jeho samoděrţavné vládní praxe.

Strana 241

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

14

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

PÁD MENŠIKOVA Stále menší pochopení, které projevovaly nejvyšší vládní špičky pro Petrŧv program přeměny Ruska, dávalo tušit, ţe po jeho smrti se stěţí najdou síly, schopné prosazovat reformy se stejným dŧrazem jako jejich tvŧrce. Skutečnost však byla ještě horší, neţ se dalo očekávat. Měli jsme jiţ příleţitost pozorovat, ţe v posledních letech ţivota Petra docházelo k stále většímu uvolňování svazkŧ spojujících cara s jeho okolím. Petr se ocitl nakonec se svou neomezenou mocí zcela osamocen a zŧstal sám i v hodině své smrti. Staré zvyklosti a pořádky následnictví byly smrtí careviče Alexeje rozbity. Tradiční následnická práva byla ostatně porušena Petrovým ukazem, jímţ si vyhrazoval právo sám jmenovat svého nástupce. A tak se nebývale posílené samoděrţaví stalo obětí sil, které samo vytvořilo - po celých 37 Strana 242

RUSKÉ IMPÉRIUM let po smrti Petra I. rozhodovala o carech garda, tj. ty politické síly, které dokázaly gardu získat na svoji stranu. V noci 28. ledna 1725 se sešli velmoţové v carském paláci, aby rozhodli, kdo nastoupí za umírajícího cara. V paláci se však náhle objevili dŧstojníci gardy a pod okny se ozvaly bubny dvou gardových plukŧ, které nastoupily v plné zbroji. Polní maršál kníţe Repnin se pobouřeně ptal, kdo dal k tomu rozkaz. Vrchním velitelem armády je přece on. Řekli mu, ţe rozkaz dala carevna, jíţ se všichni musí podřídit - včetně jeho. Repnin zmlkl a spolu s ním všichni, kteří se ještě domnívali, ţe o nástupci cara se má teprve rozhodnout. Pochopili, ţe bylo jiţ rozhodnuto bez nich. Tak začala dvouletá vláda Kateřiny I. (1725-1727), opřená o věrnost gardy „matičce carevně“ (kterou bylo moţno nejednou vidět, jak hostí vojáky vodkou). Kateřina se o vládní záleţitosti zvlášť nestarala jiţ proto, ţe jim ani příliš nerozuměla. Vládní moc se soustředila v rukou Nejvyšší tajné rady (Verchovnyj tajnyj sovět) zřízené v únoru 1726. Odtud se zrodil termín verchovnici, označující úzký okruh sedmi-osmi velmoţŧ, jejichţ moc snad nejlépe charakterizuje skutečnost, ţe ţádný ukaz nesměl být před projednáním v Tajné radě vydán. Bylo to vyjádřeno i stylizací carských ukazŧ, jejichţ osu tvořila formule: „My, z Boţí milosti… přikazujeme… dán v Naší Nejvyšší tajné radě.“ O vládě Kateřiny I. lze stěţí co říci. Kromě toho, ţe vypjatý fiskální tlak byl poněkud uvolněn, bylo jediným významnějším činem této vlády zaloţení akademie věd (prosinec 1725), instituce, jejíţ zřízení ohlásil jiţ Petr I. svým ukazem z 28. ledna 1724. Ve své pŧvodní podobě byla Petrohradská akademie především ústavem, který měl poskytovat střední a vyšší vzdělání.

Strana 243

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Za vlády Kateřiny I. byl skutečným regentem ruské říše kníţe Menšikov. „Nejsvětlejší kníţe“ si počínal jako samovládný suverén osobním dvorem a vlastním vojskem počínaje a pokusy o raţbu mince se svou podobou konče. Dosáhl nakonec toho, ţe jeho příkazy měly váhu carských ukazŧ. Po smrti Kateřiny I. (6. 5. 1727) vzal do svého paláce jedenáctiletého Petrova vnuka cara Petra II. „na vychování“ a chopil se tak absolutní vlády. Menšikov se dal jmenovat generalissimem a jeho moc byla korunována zasnoubením mladého cara s jednou z dcer Nejsvětlejšího. Tak mělo dojít ke spojení rodu Romanovcŧ s Menšikovovými. Avšak přes všechny tyto vnější projevy neomezené moci se začalo právě tehdy postavení prvního ministra hroutit. Jestliţe se po smrti Petra I. musela nová vládní nobilita stále více dělit o moc s nejmocnějšími rody (Dolgorucí, Golicynové), pak tento přesun sil nutně pro Menšikova, reprezentanta petrovské vládní špičky (Jaguţinskij, Šafirov ad.), znamenal váţné ohroţení. Bez skrupulí a nezatíţen „věrností“ k těm, které ve vládě představoval, přešel Menšikov v kritických hodinách smrti Kateřiny I., kdy se rozhodovalo o nástupci, na stranu starých rodŧ a rázně se postavil za Petra II. Jeho regentství tedy začalo tím, ţe ztratil zbytky svých věrných opor a jeho absolutní moc mu vynesla upřímnou a všeobecnou nenávist. Opozice vystoupila v prvních dnech září 1727, kdy se mladý car, kterého odvezli z Petrohradu, dostal z dosahu Menšikova. Nejsvětlejší byl vzápětí nato zatčen a zbaven všech řádŧ a hodností. Následujícího dne spatřil sídelní Petrohrad eskortu směřující do Oranienburku (panství Menšikova). Avšak i zde se zdál být starý kníţe, který stále ještě vládl svými rozsáhlými majetky, nebezpečný. Znali jej příliš dobře a věděli, ţe by se mohl v příhodné chvíli opět vrátit. A tak byl 8. dubna 1728 poslán i Strana 244

RUSKÉ IMPÉRIUM s rodinou na Sibiř. Jeho majetek byl konfiskován a na výţivu ve vyhnanství mu bylo určeno šest rublŧ denně (nebyla to zcela nepatrná částka - představovala tehdy například cenu krávy). Tak odešel ze scény muţ, kterému nelze upřít mimořádný talent a schopnosti (popravdě řečeno - ke všemu). NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA Pád regenta Menšikova byl vnějším projevem mocenského vzestupu staré rodové aristokracie, která nebyla zcela vzdálena snahám v celém rozsahu obnovit svŧj někdejší rozhodující vliv na všechny vládní záleţitosti, značně oslabený právě v době Petra I. Svou krajní ctiţádostí, která tentokrát zcela přehlušila jeho jindy neselhávající smysl pro mocenský boj, oslabil Menšikov síly nové petrovské nobility a otevřel tak staré aristokracii cestu k moci. Mladý car byl ovšem zcela bezmocnou hříčkou v rukou velmoţŧ. Ostatně nebyl ještě ani schopen chápat smysl vnitřních zápasŧ, které se kolem něho odehrávaly. Základní směr a obsah vlády nezletilého Petra II. lze vyjádřit velmi stručně - bály, plesy, lovy a dokonalý rozvrat státních financí a vnitřní správy. Vicekancléř a vychovatel cara hrabě Ostermann ve snaze, aby „Jeho Veličenstvo bylo spokojeno“ tomu příliš nebránil, a tak třináctileté Veličenstvo dokázalo zcela pravidelně prohýřit celé noci. Byla to zlatá doba favoritŧ a dvorní intriky. Tak proběhly bez výraznějších změn necelé tři roky vlády Petra II., který s celým dvorem přesídlil z Petrohradu do Moskvy. Ještě 6. ledna 1730 viděla Moskva Petra II. na vojenské slavnosti. O dvanáct dní později čtrnáctiletý syn nešťastného careviče Alexeje Petr II. zemřel na neštovice, s nimiţ si tehdejší medicína nevěděla rady. Dynastie Romanovcŧ vymřela po meči a Moskva znovu proţívala napětí boje o moc. Tentokrát však zcela jinak, neţ tomu bylo kdykoli Strana 245

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ předtím. Nejvyšší státní moc byla reprezentována a soustředěna v rukou osmičlenné Tajné rady (čtyři kníţata Dolgorucí, kníţata M. Golicyn a D. Golicyn, kancléř hrabě Golovkin a vicekancléř A. Ostermann). Tito velmoţové byli pro danou chvíli skutečnými vládci říše a ţádný z přímých či vzdálených příslušníkŧ panujícího rodu neměl naději, ţe by se proti vŧli těchto osmi mocných „verchovnikŧ“ mohl prosadit. Vědomi si své moci a postavení, chtěli je velmoţové legalizovat i pro budoucno. Nejen nynější vládce, ale i panovníci budoucí měli být vybíráni pouze se souhlasem Tajné rady. Budoucí panovník měl přísahat, ţe bez souhlasu Tajné rady: 1. nevyhlásí válku, 2. neuzavře mír, 3. nezvýší daně, 4. neudělí ţádné vyšší hodnosti - o armádě a gardě rozhoduje výhradně Tajná rada, 5. nezbaví ţivota nebo majetku šlechtice, 6. ve prospěch Tajné rady se zříká práva darovat statky, 7. práva jmenovat hodnostáře dvora, 8. panovník nesmí utrácet prostředky ze státní pokladny. Jinak řečeno, od nynějška směl ruský imperátor dělat všechno - pokud mu to Nejvyšší tajná rada dovolí. Rusko se mělo stát svého druhu „konstituční monarchií“ (přičemţ ovšem účast na skutečné vládě v Tajné radě byla prakticky vyhraţena nejmocnějším rodŧm říše). Pochopitelně, ţe tato snaha vyvolávala málo nadšení u těch, kteří byli z této „konstituce“ vyloučeni - u celé ostatní vojenské a civilní nobility, která ostatně těţce nesla vládu staré aristokracie a povaţovala ji za pokus zvrátit řády doby Petra I. Proto kdyţ „verchovníci“ přiřkli trŧn Anně Kuronské (dcera Ivana Alexejeviče - staršího bratra Petra I.) a nová carevna přijela do Moskvy, ozvala se rázem rozsáhlá opozice, která umoţnila sedmatřicetileté vdově po kuronském vévodovi za nadšeného jásotu generality a moskevské šlechty okázale zrušit přísahu, ţe bude dodrţovat podmínky stanovené „verchovniky“ Strana 246

RUSKÉ IMPÉRIUM a prohlásila se za samoděrţavnou carevnu. Tím skončila i krátká historie Nejvyšší tajné rady, která byla vzápětí na to rozpuštěna. Někteří její členové byli popraveni a ostatní posláni na Sibiř. Spolu s nimi byl - lze-li se tak vyjádřit - poslán na Sibiř i nesmělý pokus o přiblíţení systému ruské vládní moci jejím evropským protějškŧm. Rusko se vrátilo k carské samovládě. Bezděky tak byl podán dŧkaz o tom, ţe vláda Petra I. zasáhla snad do všech oblastí říše, ale ani v nejmenším nezpochybnila nedotknutelnost autority samoděrţaví. BIRONOVŠTINA Anně Ivanovně (Kuronské) nelze jistě upřít schopnost pohotově se orientovat v mocenské situaci uvnitř vládnoucích špiček a rázně ji vyuţít ve svŧj prospěch. Opozice, která pomohla nové carevně chopit se samovlády, byla odškodněna - někdejší petrovský Senát znovu, alespoň navenek, získal své postavení nejvyšší vládní instituce. Na rozdíl od petrovské doby byly však Senátu svěřeny jen výkonné administrativní funkce. Skutečnou vládní moc měl soukromý kabinet carevny. Anna I. nemohla ovšem zapomenout a nikdy také nezapomněla na všechny ústrky a rŧzná příkoří, jichţ se jí hojně dostávalo ze strany carského dvora v době, kdy „panovala“ v Kuronsku. Tato zemička, formálně ještě patřící pod polskou svrchovanost, avšak pod ruskou „protekcí“, mohla dělat cokoli - pokud to bylo v Polsku a zejména v Rusku schváleno. Pro Annu to například znamenalo, ţe kdyţ se v roce 1726 po rŧzných nápadnících objevil v Jelgavě saský princ Mořic a kuronský sněm ho prohlásil za vévodu, nesměla se s ním (ke svému velkému zármutku) oddat, protoţe se o hodnost vévody-manţela tehdy zajímal téměř jiţ šedesátiletý kníţe Menšikov.

Strana 247

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Nyní se ovšem situace změnila. Jako praktická ţena Anna pochopila, ţe na carském trŧně lze ţít „poněkud lépe“ neţ v chudém Kuronsku. Výdaje na její dvŧr rázem vzrostly na více neţ pětinásobek civilní listy Petra I. Vzápětí po svém nastoupení povolala carevna ke dvoru svého kuronského dŧvěrníka a favorita, hraběte (a od roku 1737 vévodu kuronského) Birona, který se stal prvním muţem říše a zároveň i hlavou tzv. německé strany na carském dvoře. Jejími dalšími reprezentanty byli první kabinetní ministr hrabě Ostermann, polní maršál Münnich a v neposlední řadě hrabata Löwenwoldové, střídající se na nejvýznamnějších místech vyslancŧ v cizině. Moc těchto favoritŧ, tvořících soukromý kabinet carevny, byla vskutku neomezená. Málokdy bylo Rusko svědkem tak neslýchaného obohacování se a vládní zvŧle. Vědomi si lability své moci a toho, ţe se nemohou spolehlivě opřít o ţádnou ze společenských sil říše, vybudovali Biron a jeho „německá strana“ rozsáhlý policejní aparát, v němţ dominovala Kancelář pro tajné vyšetřování, zřízená roku 1730. Tato instituce, která byla dŧstojným předobrazem pozdější Ochranky, dokázala Strana 248

RUSKÉ IMPÉRIUM kromě četných poprav reprezentantŧ rodu Dolgorukých a dalších velmoţŧ poslat na Sibiř za krátkou dobu svého trvání na 20 000 lidí. Bylo to na tu dobu mnoţství vskutku neobvyklé. Kdyţ byli po smrti carevny všichni omilostněni, u 5000 se vŧbec nezjistilo, kam byli vlastně posláni, nebo se ukázalo, ţe byli ve vyhnanství omylem (měli to neštěstí, ţe se jmenovali stejně jako ti, kteří měli být skutečně na Sibiř posláni). Vládu Anny Kuronské a Ernesta Birona snad nejlépe vystihuje dobová historka - carevna nedala popravit všechny, kteří byli v seznamech předkládaných Bironem. Dokonce jednou i několik rozsudkŧ smrti zrušila, protoţe se vyjasnilo a bylo pěkné počasí... VOLBA POLSKÉHO KRÁLE Věrným protějškem násilnické vnitřní politiky byla ovšem - tehdy i později - zahraniční politika ruského samoděrţaví. Ta má v dějinách Ruska úlohu, která nebývá vţdy doceňována. Pokud tomu tak nebylo ještě vţdy za prvních Romanovcŧ, pak od 18. století platí téměř bezvýhradně: vnitřní vývoj ruský musí být ve všech významnějších projevech posuzován vţdy v souvislosti s širšími velmocenskými zájmy říše, neboť byl nejednou těmto zájmŧm bezvýhradně podřizován. Ruská diplomacie té doby se ovšem ve své schopnosti hrozit armádami i podplácet cizí ministry a kupovat hlasy nikterak nelišila od ostatních dvorŧ. Snad jen tím, ţe se jí zpravidla nedařilo přeplatit bohatnoucí Anglii a ne zcela chudou Francii (ruští diplomaté ve Švédsku, Polsku, Dánsku a v Turecku si na to často trpce stěţovali). Pro charakteristiku zahraniční politiky Ruska v prvním desetiletí po smrti Petra I. mŧţe ovšem velmi málo znamenat popis sloţité situace, která se vyvinula zdlouhavou válkou v Persii (v níţ Rusko soupeřilo s Strana 249

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Tureckem o výhodnější zábor) stejně jako sblíţení rusko-rakouské, připravované jiţ v posledních letech vlády Petra I. a potvrzené spojeneckou smlouvou z roku 1726. Stejně málo mohou vysvětlit snahy petrohradského dvora zavázat si spojenectvím Švédsko. Souhrnně lze říci tolik, ţe po severní válce převládalo v ruských vládních kruzích poznání o nevyhnutelnosti období oddechu. Vypětí bylo příliš veliké, větší neţ samo vítězství nad Švédskem. Proto po jistou dobu lze pozorovat snahu vyhnout se mezinárodním komplikacím. Nemŧţeme-li se zmínit o všech významnějších aktivitách ruské diplomacie té doby, vyberme alespoň jeden příklad. Protoţe se ještě nejednou setkáme s problémem polským, pokusme se nahlédnout do vztahu Ruska k Polsku v okamţiku, kdy umírá Agust II. (kurfiřt saský a král polský) a sejm má svobodně zvolit nového krále. Kdyţ v únoru 1733 August II. zemřel, sejm rozhodl, ţe králem mŧţe být pouze Polák (většina sejmu prosazovala Stanislava Leszczyńského, který byl jako přívrţenec Francie pro Rusko nepřijatelný). Polský primas Poniatowski sdělil cizím vyslancŧm, ţe podle polského zákona nesmějí být v době volby krále ve Varšavě. Ruský titulář hrabě Löwenwold Poniatowskému odpověděl, ţe ještě neví, zda bude právě ve Varšavě. Pokud se však ve městě zdrţí, nemá v úmyslu cokoli na svém pobytu měnit, protoţe mŧţe odjet pouze na rozkaz carevny. Habsburský vyslanec k obdobné odpovědi připojil poznámku, ţe snad přece bude lépe, zŧstane-li ve Varšavě, protoţe tam střeţí jeho bezpečnost všeho všudy 30 muţŧ, zatímco za zdmi města by mu jeho císař mohl poslat k ochraně třeba 30 000 muţŧ. Primasovi Poniatowskému oba diplomaté sdělili zhruba tolik, ţe jejich země plně respektují právo sejmu svobodně zvolit nového krále, pokud kandidát bude pro ně přijatelný. Sejm tedy mohl zcela Strana 250

RUSKÉ IMPÉRIUM svobodně učinit cokoli, co Rusko a Rakousko schválí. Nezŧstalo však jen u deklarací. Vyslanec Löwenwold pohotově sestavil seznam těch, kteří jsou sejmem „utiskováni“ a jejichţ panství mají být ušetřena v případě, ţe by ruské vojsko „muselo k zachování všeobecného pořádku“ vstoupit do Polska. Zároveň byly rozdávány rŧzné „dárky“. Kdyţ Löwenwolda upozornili na to, ţe lze stěţí zaručit jeho bezpečnost, pokud zŧstane ve Varšavě, odpověděl jednoznačně: „Jestliţe nás nemŧţete uchránit před lidovou nenávistí, pak ani já nemohu nikoho uchránit před kozáckou píkou.“ A skutečně také, kdyţ 11. září 1733 zvolila většina sejmu Stanislava Leszcyńského králem, objevil se jiţ 20. září dvacetitisícový ruský sbor pod velením generála Lascyho v předměstí Varšavy - Praze. 24. září zvolila menšina sejmu, která přijela do ruského leţení, vzdorokrále - kurfiřta saského, Fridricha Augusta. Koncem roku 1733 bylo jiţ v Polsku na 50 000 Rusŧ. Na jaře 1734 oblehlo ruské vojsko pod velením maršála Münicha Gdaňsk, kam se uchýlil Leszczyński se svými přívrţenci. 28. června 1734 se Gdaňsk vzdal. Polským králem se stal saský kurfiřt August III. POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI Společné zájmy a zásah v Polsku vedl Rusko ke sblíţení s Vídní. Jedním z dŧsledkŧ tohoto sblíţení byla vojenská pomoc habsburské monarchii ve válce s Francií. Francouzské záleţitosti stály však v této době pouze na okraji zájmŧ Ruska a Rakouska (které uzavřelo mír s Francií dříve, neţ ruské vojsko zasáhlo do boje). Hlavním cílem jejich sblíţení byl společný zásah proti Turecku, jehoţ drţavy na evropském kontinentě byly ostatně i v následujícím století hlavním předmětem zájmu Vídně a Petrohradu (a proto i víceméně trvalou základnou vzájemné nedŧvěry a konfliktŧ, neboť kaţdá z obou velmocí se snaţila uchvátit z tureckých drţav pokud moţno největší díl). Rusko Strana 251

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ se v této době však ještě nemohlo odváţit války s Portou samo, bez spojence, byť (jak se pak ukázalo) nepříliš spolehlivého. Válka s Tureckem (1735-1739), v níţ Rusko ztratilo 100 000 muţŧ a vynaloţilo obrovské částky na čtyři velké kampaně, skončila tím, ţe Rakousko uzavřelo mír a osamocené Rusko (přes své úspěchy - dobytí Azova, Očakova, obsazení Moldavska) muselo podepsat smlouvu, která jen velmi málo měnila status quo ante bellum. Rusko si ponechalo Azov se závazkem, ţe bude strţen, a získalo právo postavit u Čerkaska stráţní pevnost (v tom nemohla Porta Rusku ani předtím zabránit). Přesto však tato válka má v zahraniční politice Ruska 18. století postavení dosti významné. Především tím, ţe byla anulována kapitulace na Prutu (1711) a byl učiněn jistý krok v boji o ovládnutí černomořského pobřeţí. V prŧběhu války se ukázalo, jak podstatně se změnil vzájemný poměr sil. Nejdrastičtěji demonstrovali Rusové svoji vojenskou převahu nad armádami sultána při obléhání Očakova, které trvalo všeho všudy tři dny. Při tom Turci ztratili podle některých pramenŧ patnáctkrát více vojákŧ. Přestoţe válka skončila bez výraznějšího mocenského úspěchu Ruska, byla nicméně předzvěstí začínajícího úpadku Porty a budoucích úspěchŧ ruské expanze směřující k Černému moři. „BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“ Dějiny Francie znají tajemný příběh „muţe se ţeleznou maskou“ vězně s maskou, pod níţ se prý skrýval králŧv bratr, či sám francouzský král, místo něhoţ vládl uzurpátor. V ruských dějinách 18. století nalezneme příběh neméně dramatický - osud vězně, o jehoţ existenci neměl nikdo vědět a jehoţ jméno nesmělo být uváděno ani v hlášeních, která o něm byla podávána carské vládě.

Strana 252

RUSKÉ IMPÉRIUM Osud „bezejmenného vězně“ se začal odvíjet v srpnu roku 1740. Tehdy proţíval petrohradský carský dvŧr velkou událost. Všichni věděli, ţe stárnoucí carevna Anna Kuronská nedá říši následníka trŧnu. A tu se neteři bezdětné carevny narodil syn. Carevna Anna nesla dítě - jemuţ dali jméno Ivan - ke křtu a přísahala, ţe mu odevzdá ruský trŧn. Netušila, jak brzy bude muset toto své předsevzetí splnit. Na carském obědě 5. října téhoţ roku postihl carevnu záchvat, který byl počátkem konce. Na smrtelné posteli Anna potvrdila svŧj slib a prohlásila dvouměsíčního Ivana za následníka trŧnu. Den před smrtí, 16. října 1740, pak vydala svŧj ukaz poslední: „Z vŧle boţí se mŧţe stát, ţe náš vnuk se mŧţe stát naším nástupcem ve své nedospělosti, kdy vám nebude moci vládnout. Z toho dŧvodu nejmilostivěji stanovíme, aby v takovém případě a po dobu jeho nedospělosti vykonával vládu a vládl jeho jménem regent, který by se náleţitě staral o výchovu mladého panovníka a zároveň vládl podle nařízení a pravidel a jiných rozhodnutí, která učinil náš strýc (Petr I.) a

Strana 253

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ po něm my v době naší úspěšné vlády.“ A tak Rusko přísahalo věrnost maličkému imperátoru Ivanovi VI., za něhoţ vládl favorit carevny Anny vévoda Ernest Biron. Aţ potud je ta historie běţnou dynastickou kuriozitou. Jděme však dál. Biron se udrţel u moci zhruba tři týdny, neboť 8. listopadu 1740 jej svrhla garda a regentkou se stala matka cara-kojence, kněţna brunšvická. O ruském trŧnu 18. století bylo řečeno, ţe nebyl dědičný, ale spíše okupativní. K potvrzení toho se o rok později - v listopadu 1741 odehrál další převrat. Gardové pluky svrhly cara Ivana a jeho matkuregentku a dosadily na trŧn dceru Petra I., Alţbětu. A tu začíná tragédie „bezejmenného vězně“. Nové carevně Alţbětě je třeba přiznat, ţe nemilovala velké a rázné činy. Na rozdíl od všech předchozích a pozdějších ruských panovníkŧ nikdy nepodepsala rozsudek smrti a nepodepsala jej ani nad svrţeným carem Ivanem. Rozhodla se jej poslat i s jeho rodiči do Brunšviku a všechno mohlo skončit „dobře“ a bez násilí. Kdosi však carevně připomněl, ţe by nebylo dobré, kdyby

Strana 254

RUSKÉ IMPÉRIUM pretendent trŧnu - jemuţ říše přísahala věrnost - ţil v cizině. A tak byl vévoda brunšvický s celou rodinou i malým Ivanem v Rize zadrţen a vrácen zpátky do Ruska. Od této chvíle byl malý car přísně střeţeným „bezejmenným vězněm“, jehoţ jméno nesmělo být v hlášeních uváděno a navíc jej v zájmu utajení přejmenovali na Grigorije. O bezútěšném ţivotě malého vězně v daleké severní pustině v Solověcku není téměř nic známo. Jistě netušil, ţe v Moskvě i jinde v Evropě se o něho mnozí ţivě zajímají. Jiţ v roce 1742 bylo odhaleno spiknutí několika gardových dŧstojníkŧ, jehoţ cílem bylo osvobození a znovunastolení Ivana VI. na trŧn. O malého cara se zajímal i pruský panovník Fridrich II. Samozřejmě ne proto, ţe by byl pobouřen vězněním dítěte. Chtěl jen hrozbou spiknutí v jeho prospěch donutit carevnu Alţbětu k větší ústupnosti vŧči poţadavkŧm Pruska. Váţnější pokus o osvobození „bezejmenného vězně“ byl připravován v roce 1755. Ruští starověrci chtěli vyslat do Archangelska „kupecké lodě“ (dnes bychom řekli námořní přepadový oddíl) a mladého cara osvobodit. Tento záměr se však prozradil a carevna Alţběta usoudila, ţe je nebezpečné mít tak významného vězně příliš daleko a dala jej v lednu 1756 tajně převézt do Šlisselburské pevnosti v Petrohradě. Veliteli stráţe v Solověcku carevna přikázala: „Po odjezdu vězně podejte našemu kabinetu hlášení, ţe (Ivan-Grigorij) je i nadále pod Vaší stráţí, jak jste to hlásil dosud.“ Ani carský Senát neměl tedy vědět, ţe „státní vězeň“ jiţ není v Solověcku. V Šlisselburku byla pro tehdy patnáctiletého vězně vyhrazena zvláštní část pevnosti, v níţ byl Ivan-Grigorij střeţen dŧstojníky, kteří ţili ve vězení s ním. Jeho jediným rozptýlením byly náboţenské knihy. Občas hrál se svými vězniteli karty a v kostky. Ve stále stejných zdech a se stejnými lidmi, které nesnášel, postupně psychicky upadal.

Strana 255

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Nakonec začal blouznit, koktal a ohroţoval své stráţce, kteří se neodváţili mu odporovat (tušili o koho jde). Mezitím se v Petrohradě schylovalo ke změnám a spolu s nimi se blíţil chmurný konec „bezejmenného vězně“. Koncem roku 1761 carevna Alţběta umírá a carem se stává její synovec Petr III. Nový car si dal „bezejmenného vězně“ přivézt do svého sídla Petěrhofu (1762). V té době byl dvaadvacetiletý Ivan--Grigorij zřejmě jiţ psychickou troskou. Panovník se mohl přesvědčit o tom, ţe jej tento pretendent nemŧţe nijak ohrozit. Přesto však vydal rozkaz, aby byl vězeň v případě pokusu o osvobození zabit. Pokud se vězeň bude protivit stráţi nebo „říkat nepřístojné věci“, měl být přikován na řetěz a pokud se ani pak nepodrobí, měl být bit holí a dŧtkami. Petr III. byl počátkem léta 1762 svrţen svou manţelkou Kateřinou, která potvrdila předchozí příkazy Petra III. a navíc je ještě „doplnila“ pokud by vězeň onemocněl, nesměla mu být poskytnuta lékařská péče. Snad doufala, ţe se takto celá záleţitost „vyřeší sama od sebe“. Vězeň však odolával dál. A tak došlo k události, o níţ podnes nelze říci, zda byla tak „neočekávaná“, jak carevna později tvrdila. O druhé hodině po pŧlnoci 4. července 1764 vyhlásil velitel stráţe Šlisselburské pevnosti podporučík Mirovič poplach a rozkázal svým vojákŧm připravit se k ostré střelbě. Přečetl jim část „manifestu cara Ivana“, který sám předem sepsal, a dal zatknout velitele pevnosti. Pak vedl své vojáky k vyhrazené části pevnosti, kam nesměl vkročit nikdo kromě carevnou určených gardových dŧstojníkŧ, kteří zde střeţili „bezejmenného vězně“. Stráţci Ivana-Grigorije odmítli Miroviče k svému vězni vpustit. Otevřeli bránu vězení teprve tehdy, kdyţ Mirovič dal nabít dělo a Strana 256

RUSKÉ IMPÉRIUM hrozil, ţe si cestu prostřílí. Mirovič vnikl do vězení, ale stráţci mezitím jiţ splnili tajnou carskou instrukci. Na podlaze leţel v krvi nešťastník, který ze svých 24 let ţivota byl téměř 23 let „státním vězněm“. Z „místa nejvyššího“ bylo vyšetřovací komisi naznačeno, ţe Mirovič jednal na vlastní pěst, nemá být vyslýchán na mučidlech a celá záleţitost má být rychle uzavřena. Soud pochopil, co se od něho očekává. Mirovič byl odsouzen k trestu smrti oběšením a 15. září 1764 popraven. Jeho tělo bylo spáleno spolu se šibenicí, na níţ skončil, a popel vhozen do Něvy, aby ani stopa nezŧstala po spiklenci, jehoţ čin přišel carské vládě tak vhod. Oba gardoví dŧstojníci, kteří přesně splnili svŧj úkol, dostali kaţdý 7000 rublŧ a museli se zavázat, ţe budou do smrti o celé věci mlčet. A skutečně mlčeli - ani senátní komise, která případ vyšetřovala, se nedozvěděla o tajné instrukci zabít vězně při pokusu o jeho osvobození. Kateřina II. prohlašovala, ţe je celou událostí „překvapena“. Pokud šlo o ni, chtěla prý vyhovět Ivanově ţádosti, aby byl poslán do kláštera. Tak to zdŧvodňovala svým přátelŧm v Evropě. Mnozí ze současníkŧ si však přesto kladli zcela věcně otázku, která je součástí vyšetřování kaţdého zločinu - cui prodest. Odpovědi nebyly pro Kateřinu II. právě lichotivé. A to se tehdy nevědělo o odměně, kterou dala carevna vrahŧm. V 17. století uvaţovala carská duma o tom, v kolika letech mŧţe být někdo trestán. Bojaři stanovili tehdy hranici na 17 let (Josef Stalin tento feudální zákon zrušil a stanovil hranici trestní odpovědnosti včetně trestu smrti - na 12 let). Na cara Ivana se však ţádný zákon nevztahoval. Nikdy se ničím neprovinil, avšak jeho smrt byla v Strana 257

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ „nejvyšším státním zájmu“. Přímá účast Kateřiny II. na jeho vraţdě je podnes nejasná. O nepřímé účasti není pochyb. Smrt cara Ivana VI. odhaluje skutečnou - a nikoli na odiv stavěnou podstatu ruského samoděrţaví a vlastně podstatu kaţdé autokracie. Osudy lidí nejsou pro samovládce ničím, pokud se dostanou do rozporu s jeho zájmy, ať jiţ skutečnými, nebo domnělými. Samoděrţaví - na rozdíl od ostatního „zkaţeného světa“ - pevně drţí ve svých rukou moc zákonodárnou, soudní i výkonnou. Zatímco evropská civilizace povaţuje kaţdý čin moci výkonné, který nevychází z předchozího výroku zákonodárce (a pouze soudu přísluší právo interpretace vŧle zákonodárce) za ilegální, je kaţdé samoděrţaví „ve výhodě“. Vychází ze zásady, ţe mravné a tedy zákonné je všechno, co (třeba i ex post) schválí vládce, neboť „kaţdá neřest, kterou král schválí, je ctností“ (Henry de Montherlant). „TICHÁ“ CAREVNA Po tragickém příběhu „bezejmenného vězně“ se vraťme do doby, kdy byl tento car-kojenec gardou svrţen a carevnou se stala dcera Petra I. Alţběta (25. listopadu 1741). Alţběta Petrovna, „dobrá a svévolná ruská báryně 18. století“ (V. O. Ključevskij), bývá líčena jako panovnice nevýrazná a nerozhodná. Skutečně jí pŧsobilo značné potíţe cokoli ihned rozhodnout či podepsat a mnohé dokázala odkládat po celou dobu své vlády a nerozhodnout vŧbec. Nepramenilo to však z bezradnosti či neschopnosti, jak se někteří její současníci domnívali. Alţběta Petrovna se totiţ v době, neţ dosedla na trŧn, naučila dokonale nenávidět vládní zvŧli a „rázné činy“. Leccos z toho pocítila ostatně za vlády Anny Kuronské a Ernesta Birona sama na sobě.

Strana 258

RUSKÉ IMPÉRIUM Nepovaţovala se za výjimečně „velkou a skvělou panovnici“ a budiţ jí ke cti řečeno, ţe ani netouţila po velkých státnických činech. Milovala ţivot a dovedla jej ţít. Měla sice na svou dobu velmi slušné vzdělání (uměla italsky, francouzsky a německy), avšak mnohem více času neţ čtení věnovala dobrému jídlu - svému kuchaři dala hodnost generála - dvorním slavnostem a zejména šatŧm. Během jediného dne se dokázala i pětkrát převléknout, přičemţ zpravidla kaţdé šaty oblékla jen jednou v ţivotě. Záhy po svém nastoupení si vynahradila nepřízeň osudu, která ji připravila o snoubence (vévodu holštýnského, který zemřel před svatbou), a bez ohledŧ na dobové zvyklosti - ostatně nikterak zvlášť přísné - uzavřela morganatický sňatek s Alexejem Razumovským. Později (po roce 1749) zaujal místo Razumovského hrabě Ivan Šuvalov, jehoţ bratři (Petr a Alexandr) převzali ovšem nejvyšší vládní místa. Mimořádné postavení favoritŧ nebylo tehdy ničím neobvyklým a naprosto je nelze povaţovat za speciální ruskou záleţitost. Vzpomeňme, ţe právě v době, o níţ hovoříme - kolem roku 1745 vzešla hvězda tehdy čtyřiadvacetileté madame Pompadour, jejíţ vliv na Ludvíka XV. a politiku francouzské monarchie daleko překračoval vše, co je známo o favoritech ruských. Bylo by ovšem nespravedlivé posuzovat carevnu Alţbětu jen podle toho, ţe po sobě zanechala 15 000 šatŧ (další 4000 shořely při jednom z poţárŧ v moskevském Kremlu) a 5000 párŧ bot. Tyto carské rozmary a její vroucí, aţ téměř bigotní zboţnost - to vše jsou jen okrajové stránky „tiché“ vlády této carevny. Alţběta I. dosedla na trŧn v dosti komplikované a nepřehledné situaci, zejména pokud šlo o záleţitosti evropské. Rusko potvrdilo platnost Strana 259

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

pragmatické sankce Karla VI. (jíţ se zaručovala nedělitelnost habsburských zemí a nástupnické právo v ţenské linii, pokud by nebylo přímých muţských potomkŧ), avšak roku 1740, kdy Prusko tyto mezinárodní dohody záborem Slezska porušilo, nezmohl se ruský trŧn na více neţ verbální protest. A to přesto, ţe posílení Pruska neodpovídalo ruským zájmŧm, neboť nevylučovalo budoucí pruský zájem o Polsko, tradiční sféru expanzivní politiky carské říše. Další vývoj tyto obavy sice potvrdil, avšak v roce 1740 nemohlo Rusko, zmítané vnitřními mocenskými konflikty, ani pomyslet na aktivnější evropskou politiku. V prvních letech své vlády snaţila se i carevna Alţběta vyhnout jakýmkoliv komplikacím. Uvnitř říše to vedlo k Strana 260

RUSKÉ IMPÉRIUM jistému uvolnění daňového tlaku a zlepšila se i ekonomická situace. Dočasná slabost a pasivita ruské politiky nejen významně přispěla k tomu, ţe se Prusku podařilo upevnit své výboje, ale v Berlíně dokonce tajně doufali, ţe o ruské zahraniční politice budou i nadále rozhodovat favorité a rozmary carevny a ţe proto bude moţné snadno ji ovlivnit. Bismarck prý kdysi prohlásil, ţe s Ruskem je třeba zacházet „jako se špatným počasím“. Nejlepší je prý čekat, aţ přejde. Podtext tohoto názoru spočívá v iluzi, jíţ se oddával jiţ Fridrich II. - v Rusku vlastně ani přesně nevědí, co chtějí. Neurčitost ruské politiky v prvních letech vlády Alţběty I. skutečně mohla vést k názoru, ţe carská vláda vlastně ţádnou dlouhodobou koncepci své zahraniční politiky ani nemá. Na rozdíl od Fridricha II. a jeho současníkŧ máme výhodu odstupu dvou století. Mŧţeme proto říci, ţe přes všechny peripetie a kroky vzad byla ruská politika 18. století velmi cílevědomá a dŧsledná. Po ovládnutí baltského pobřeţí za vlády Petra I. směřovala k připojení zbývajících ukrajinských a běloruských území, tvořících tehdy ještě součást Polska, a k proniknutí k Černému moři. Od ostatních carŧ se Alţběta Petrovna nelišila tím, ţe by to nechápala, ale tím, ţe na počátku její vlády nemělo Rusko dosti sil k tomu, aby aktivizovalo svoji politiku ve směru prosazování těchto dlouhodobých cílŧ. Přesto však byly jiţ v první polovině čtyřicátých let podniknuty první kroky. Rusko se začíná vracet ke spojenectví s Rakouskem a Saskem. Zatím to však v Berlíně chápali jako carský rozmar, jako „špatné počasí“, jehoţ hlavním viníkem byl tehdejší ruský vicekancléř hrabě Alexej Bestuţev-Rjumin, kterému prý „prostomyslná carevna“ příliš věří. Ostatně sám vicekancléř dával k těmto představám nepřímo podnět. Spolu s vynikajícími státnickými schopnostmi měl totiţ i jednu Strana 261

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ pováţlivou slabost - téměř neustále se utápěl v dluzích a potřeboval peníze. Bral od cizích dvorŧ úplatky, které s ohledem na jeho funkci nebyly tak zcela nepatrné. Fridrich II. o něm prohlásil, ţe by prodal samu carevnu, kdyby našel někoho, kdo by měl tolik peněz, aby mu za ni mohl zaplatit. Tento jeho soud je třeba poněkud upřesnit. BestuţevRjumin byl totiţ v úplatcích velmi korektní, přesný a dŧsledný. Zásadně nevzal peníze za něco, co nemohl udělat, a dokonce se stalo, ţe peníze i vrátil, kdyţ nemohl danému slibu dostát. Bral sice od cizích dvorŧ peníze, ale nikdy ne za to, co bylo proti jeho přesvědčení. Proto nikdy nevzal úplatek od pruského vyslance barona Merdefelda, přestoţe Fridrich II. dal v jedné instrukci svému tituláři v Rusku pokyn, aby „koupil Bestuţeva za sumu, kterou si sám (Bestuţev) určí“. Morální rozhořčení Fridricha II. nad prodejností ruského ministra nelze tedy brát doslova. Pruský král totiţ o kupování cizích ministrŧ leccos věděl a mnohého v tomto směru i dosáhl. Nevadilo mu, ţe Bestuţev bere úplatky, ale to, ţe není ochoten vzít úplatek od něho. „Nepříznivý vliv“, který měl v otázce postoje k Prusku Bestuţev na carevnu, snaţil se ovšem Fridrich II. zlomit i jinak. V Berlíně usoudili, ţe k odstranění tohoto nebezpečného protivníka by mohla dobře poslouţit chystaná svatba tehdy šestnáctiletého carevnina synovce Petra, ruského následníka trŧnu. TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY Na poloviční cestě z Lipska do Berlína leţí malé venkovské město Zerbst. Tiché a odlehlé, stranou většího ruchu, přípomíná svými parky a secesními stavbami spíše lázeňské letovisko. V roce 1744 byl Zerbst „sídelním městem“ kníţete Christiana Augusta von Zerbst-Dornburg, jehoţ „kníţectví“ tvořily vedle nevelkého Strana 262

RUSKÉ IMPÉRIUM Zerbstu ještě čtyři vesnice v okolí. Jako posádkový velitel tehdy pruské pevnosti Štětína byl v Zerbstu jen několikrát do roka a brával s sebou k posádce i své děti. Zejména nejstarší z nich, Sofie (nar. 2. května 1729) bývala ve Štětíně více neţ doma, v Zerbstu. Avšak ani zde neměl kníţe Christian na svou dceru čas. Téměř plně pohlcovala tohoto rigorózního protestanta jeho vojenská sluţba. K zvláštním mravŧm tohoto prostředí patřilo, ţe kněţna Johanna Zerbtská se věnovala svým pěti dětem snad ještě méně neţ její o 22 let starší manţel. Kněţna-matka byla opravdovou „dámou velkého světa“. Drobný kníţecí dvŧr v Zerbstu jí byl příliš těsný, a tak kněţna Johanna, „chodící intrika a ztělesněné dobrodruţství“, trávila větší část roku na cestách a návštěvách u svých bohatších holštýnských příbuzných. Proto oslavy Nového roku 1744 v Zerbstu byly rodinnou událostí, jakých nebylo do roka mnoho. Toho dne však byl normální chod věcí narušen příjezdem dvou kurýrŧ. Jeden přijel z Moskvy, druhý z Berlína. Obsah obou depeší se týkal téţe věci. Carevna Alţběta zvala kněţnu zerbstskou a její dceru Sofii ke svému dvoru. V Rusku ne neprozíravě usoudili, ţe tato cesta - byť podle přání carevny měly jet kněţny inkognito a bez velké druţiny - by mohla krajně vyčerpat pokladnu kníţete zerbstského, a proto bylo poukázáno 10 000 rublŧ na „rŧzné obleky a jiné potřeby“. Nebyla to tehdy částka nepatrná1, avšak ani záleţitost, v níţ hraběnka Reinecke (inkognito kněţny zerbstské) a její dcera odjíţděly 10. ledna 1744 do Moskvy, nebyla ve své době zcela podruţná. Sofie Zerbstská byla zvána do Moskvy jako budoucí manţelka ruského následníka trŧnu. 1

Tehdejší ruský rubl odpovídal zhruba hodnotě 0,6g zlata

Strana 263

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Cesta do Moskvy byla v té době dobrodruţstvím, neboť zejména ve východním Prusku existovaly poštovní stanice spíše jen teoreticky. Byly to většinou bídné venkovské chalupy s jedinou místností, do níţ se musela vměstnat jak rodina „poštmistra“ (často ovšem společně s drobným domácím zvířectvem včetně koz a slepic), tak i cestující. Jakmile však „hraběnka Reinecke“ přejela ruskou hranici, vše se rázem jakoby mávnutím kouzelného proutku změnilo. Ne snad proto, ţe by v Rusku bylo cestování snazší. Avšak od příjezdu do Rigy nebyly jiţ kněţna Johanna a její dcera odkázány na poštovní stanice. Carevna dala příkaz, aby byly přijaty s poctami příslušejícími členŧm panujícího rodu. Skvělé carské saně (byla to vlastně masívní, luxusně zařízená místnost), které carevna poslala oběma kněţnám, byly ovšem něco zcela jiného neţ pomalé zerbstské landaury, které ostatně s bídou dojely do Rigy. V mrazivém podvečeru 9. února 1744 čekalo 70 km před Moskvou na carské saně šestnáctispřeţí. V neuvěřitelně krátké době - za tři hodiny - byly kněţny jiţ v Moskvě. Začal se odvíjet nový ţivot Sofie Zerbstské, která do dějin Ruska vstoupila jako Kateřina II. Fridrich II. je podnes titulován jako „veliký“. Nechceme zde tuto otázku posuzovat. Jisté je jen tolik, ţe ne všechny činy tohoto panovníka byly skutečně veliké. Některé pak skončily, mírně řečeno, debaklem. Do této kategorie spadá i „tajná mise“, kterou svěřil kněţně Johanně Zerbstské před jejím odjezdem do Ruska. Genialita pruského krále selhala v daném případě hned dvojnásobně. Především svěřil kněţně úkol zcela nereálný a osvědčil tím naprosté nepochopení a neznalost ruských poměrŧ. Vliv cizích vyslancŧ a Strana 264

RUSKÉ IMPÉRIUM dvorních favoritŧ rapidně klesal (přestoţe pruský vyslanec Merdefeld ujišťoval svého panovníka o opaku). Předpoklad, ţe by bylo moţno „ovlivnit“ carevnu, která si zřetelně uvědomovala, ţe vzestup Pruska neodpovídá ruským zájmŧm, byl zcela mylný. Ještě méně odpustitelnou chybou pruského krále však bylo, ţe svěřil tuto choulostivou a komplikovanou záleţitost právě kněţně zerbstské. Kněţna Johanna, tehdy dvaatřicetiletá, byla naprosto neschopna vést jakékoli váţnější diplomatické jednání. Tím méně mohla svést souboj s takovým protivníkem, jakým byl ruský vicekancléř BestuţevRjumin. Kdyţ se v únoru 1744 kněţna Johanna objevila v Moskvě, zahrnuta zpočátku velkodušnou péčí a přátelstvím carevny, stala se rázem hlavou tzv. německé strany. Nadšena okázalým přijetím, začala ihned jednat. K depeším posílaným do Zerbstu, v nichţ líčila kněţna svému manţeli velkolepé přijetí u ruského dvora, přibyly i depeše určené pro Fridricha II. Nejvýznamnější zprávy pak zprostředkovával ve svých kodovaných zprávách francouzský vyslanec markýz de la Chétardie. Kněţna Johanna a její diplomatičtí spojenci ovšem netušili, ţe se na ruském kolegiu zahraničí velmi pilně (a ne bez úspěchu) zabývají dešifrováním vyslaneckých zpráv, které agilní kněţnu značně kompromitovaly. Bestuţev-Rjumin sestavil z těchto zpráv slušnou kolekci a počátkem června 1744 ji naráz předloţil carevně. I s výroky, které se přímo týkaly jí. Na carevnu - která si ovšem nemohla nevšimnout agilnosti kněţny zerbstské a značně ochladla ve svém vztahu k ní - to zapŧsobilo přesně tak, jak Bestuţev očekával. Francouzskému tituláři de la Chétardie doporučili, aby do 24 hodin opustil Moskvu a kněţně Johanně carevna velmi dŧrazně vyloţila, ţe Strana 265

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ se vměšuje do věcí, do kterých jí nic není, ţe přijela provdat dceru a ţe by se docela dobře mohlo stát, ţe by obě jely zase zpátky do Zerbstu. K dovršení neštěstí byl A. P. Bestuţev-Rjumin jmenován velkým kancléřem, prvním ministrem říše. Kněţna Johanna tedy jako „diplomat“ dokonale propadla a její další pobyt u ruského dvora byl dosti trudný. Krátce po svatbě její dcery bylo kněţně Johanně naznačeno, ţe carevna nemá námitek proti jejímu odjezdu z Ruska. V říjnu 1745 kněţna zerbstská skutečně odjíţdí a aby byl kalich hořkosti dovršen, dostihl ji cestou carský kurýr s listem carevny. Alţběta ţádala kněţnu, aby informovala Fridricha II. o tom, ţe pruský vyslanec Merdefeld je v Rusku persona non grata. Další osudy kněţny Johanny Zerbstské nejsou ani zajímavé, ani významné. Zemřela roku 1760 v Paříţi, kde zanechala na 400 000 livrŧ dluhŧ. Tyto dluhy zaplatilo Rusko. PRINCEZNA SOFIE Rozloţitá Moskva, carské paláce (většinou tehdy dřevěné jako téměř celé město), mnohatisícový carský dvŧr - to vše byl pro patnáctiletou Sofii Zerbstskou zcela nový a udivující svět. Neuměla ani slovo rusky a o velké zemi, která se jí měla stát novým domovem, slyšela v mládí vyprávět zkazky jako o říši „bílého cara“. „Co chcete - byla jsem vychována, abych se vdala za některého ze sousedních drobných kníţat, a učili mě tomu, čeho je k tomu zapotřebí,“ napsala později sama o sobě. Navíc se ocitá v tomto cizím a pro ni velkolepém světě zcela sama, neboť její matka byla - jak jiţ víme - z Ruska vlastně vypovězena.

Strana 266

RUSKÉ IMPÉRIUM Sofie nepřijela ovšem do Ruska se ţádnou „misí“ jako její matka. Ostatně je velmi pravděpodobné, ţe o intrikách kněţny Johanny měla jen matné tušení a ţe ji tehdy ani příliš nezajímaly. Její pozornost byla upřena jinam. Pochopila zpočátku alespoň tolik, ţe se musí ztotoţnit a splynout s novým prostředím, ţe Zerbst je daleko a její budoucnost je zde, v Rusku. V červnu 1744 přijala Sofie pravoslaví a nové jméno Kateřina Alexejevna. Vzápětí nato bylo ohlášeno její zasnoubení s následníkem trŧnu a Kateřině byla udělena hodnost ruské velkokněţny. Přípravy k carské svatbě však byly narušeny těţkou nemocí Petra, z níţ stěţí vyvázl (neštovice). A tak teprve v srpnu 1745 spatřila Moskva velkolepou podívanou, spojenou s obvyklými církevními obřady, hoštěním lidu a rozhazováním mincí srocenému davu. „Carské děti“, jak se v Rusku mezi lidem jiţ tradičně říkávalo mladému následnickému páru, pozvedly prestiţ vlády carevny Alţběty a pro první dobu bylo vše v nejlepším pořádku. Zpočátku panoval mezi Petrem a Kateřinou naprostý soulad, který se teprve později změnil v jakési platonické „přátelství z nutnosti“. Bylo to dáno především tím, ţe - jak napsal anglický historik Grey - „Petr Strana 267

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ byl duševně i fyzicky neschopen a charakterově nepevný, aby mohl být partnerem tak temperamentní osobnosti, jakou byla Kateřina.“ Nikoho u dvora by to zvlášť neudivovalo a ani by nestálo za to věnovat tomu vŧbec pozornost, kdyby to tehdy neohroţovalo „nejvyšší státní zájem“. Budoucí dědic trŧnu totiţ stále nepřicházel a kdyţ nakonec - po devíti letech - přece jen došlo k očekávané „radostné události“ (1754 - Pavel Petrovič, pozdější car Pavel I.), přestali se oba manţelé o sebe zajímat vŧbec. Pokud jde o následníka trŧnu Petra řekněme, ţe kromě drezury psŧ a cvičení krys trávil svŧj čas i pitím, které ovšem nikterak netříbilo jeho jiţ od přírody dosti matný intelekt. Je zaznamenán jen jediný případ, kdy překonal svŧj odpor ke knihám a dvě skutečně přečetl. Bylo to jedna tuctová německá modlitební kníţka a přiznání loupeţníkŧ na mučidlech. Za deset let manţelství se ukázalo, ţe někdejší naděje, naznačující moţnost postupného překonání následníkovy infantility, byly liché. Bylo zřejmé, ţe stane-li se Petr po smrti Alţběty I. carem, pak není pravděpodobné, ţe by se mohl delší dobu na trŧně udrţet. Jeho problematická budoucnost byla ostatně veřejným tajemstvím a stala se téměř stereotypní součástí relací cizích vyslancŧ svým dvorŧm. Pruský vyslanec Finkenstein na to upozorňoval svého krále jiţ v roce 1747: „Lze se vsadit, ţe velkokníţe (Petr) nebude nikdy v Rusku vládnout... Rusové jej tak nenávidí, ţe mu hrozí ztráta trŧnu dokonce i tehdy, kdyby mu po smrti carevny připadl.“ Do roku 1754, kdy se narodil Pavel Petrovič, bylo postavení Kateřiny velmi nejisté. Mohla být kdykoli vypovězena nebo poslána do kláštera. Nyní, jako matka budoucího dědice trŧnu, se však stala ruskou velkokněţnou nejenom titulárně, ale i v očích dvora a ruské Strana 268

RUSKÉ IMPÉRIUM

veřejnosti. Nebyla jiţ jen „cizinkou“. Pozornost ruských vládních špiček se k ní obracela úměrně s tím, jak se mnoţily příznaky nemoci carevny Alţběty a vzrŧstaly pochybnosti o schopnostech následníka převzít trŧn. Nejváţnějším náznakem těchto změn bylo její sblíţení s kancléřem Bestuţevem-Rjuminem, k němuţ dochází kolem roku 1754. S tímtéţ Bestuţevem, který před deseti lety zpŧsobil její matce tak krutou poráţku a dokázal, ţe byla vypovězena. A nyní Bestuţev-Rjumin, první ministr říše, nabízí velkokněţně své sluţby, které byly ovšem ochotně přijaty. Někdejší hořkosti byly Strana 269

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ rázem zapomenuty a starý kancléř se celou vahou své moci i kontaktŧ staví na stranu velkokněţny, z jejíţ strany očekával naopak podporu pro případ změny na trŧně i v současné situaci, kdy jeho postavení začalo pováţlivě slábnout spolu s rostoucím vlivem nových favoritŧ, bratří Šuvalovŧ. LESK A BÍDA IMPÉRIA Přes vnější evropskou podobu tak jak se prosadila za Petra a jeho nástupcŧ, zŧstávalo Rusko stále ještě velmi vzdáleno ostatní Evropě. Ne však ve všem a úplně, neboť základy novodobého Ruska byly jiţ poloţeny. Odtud také pramení ostré kontrasty, s nimiţ se setkáváme nejenom v 18. století, ale i mnohem později téměř ve všech oblastech ţivota ruské říše. Velmi názorně se například projevují v oblasti kultury. Zatímco v Moskvě tehdy na slovansko-latinské akademii převládá středověká scholastika, v Petrohradě rozvíjí svoji činnost a má spojení s evropským vědeckým světem akademie věd. V téţe době, kdy moskevští mniši na své škole stále ještě řeší například otázky, kde byli stvořeni andělé, v Petrohradě pŧsobí jiţ významní evropští vědci Strana 270

RUSKÉ IMPÉRIUM (například historik Miller) a jsou podnikány námořní expedice (Laptěvové, V. Bering, A. Čirikov atd.), které významně přispěly k poznávání tehdejšího světa. Jedním z vrcholných děl vznikající ruské vědy byla pětisvazková Istorija rossijskaja V. N. Tatiščeva (16861750). A v tomto prostředí se objevuje mezi adjunkty Petrohradské akademie Michail Lomonosov. V souvislosti s Petrohradskou akademií se setkáváme s Lomonosovem poprvé aţ roku 1743 za okolností dosti kuriozních - v seznamu těch, kteří jsou zatčeni a drţeni pod stráţí. Budoucí „otec ruské vědy“ byl totiţ pravým opakem zjemnělého asketického akademického badatele. Ostatně jiţ za svých studií v Německu měl jisté potíţe (dal se v opilosti naverbovat do pruské armády) a do Ruska se nevracel, ale spíše prchal před dluhy a zatčením. A přesto je se jménem tohoto muţe spjata celá epocha rozvoje vědy v Rusku. Nezkrotná vitalita se u něho snoubila s talentem opřeným o vynikající jazykové a odborné vzdělání. To vše mu brzy po návratu z ciziny (1741) zajistilo místo adjunkta a brzy nato (1745) jmenování profesorem. Chceme-li stručně postihnout rozsah a šíři vědeckého zájmu Lomonosova, pak je vskutku snazší říci, do kterých oblastí vědy nezasáhl. Jako velký polyhistor 18. století byl tvŧrcem spisovné ruštiny, poetou, chemikem a matematikem, který významně zasáhl i do sporu o staroruské písemné památky a do výkladu otázek vzniku ruského státu. A navíc byl i podnikatelem a zavedl výrobu barevného skla v Rusku. Při líčení období vlády Petra I. bylo naznačeno, ţe správné ocenění skutečného významu událostí té doby je moţné pouze v kontextu celého století. Vznik akademie věd a pŧsobení Lomonosova k těmto kontextŧm nutně náleţí. S ostrými kontrasty se setkáváme i v dalších oblastech ţivota velké říše. Rusko má armádu, s níţ úspěšně zasahuje proti Strana 271

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ „neporazitelnému“ Fridrichu II., a zároveň - v téţe době - jde ţivot ve vzdálených guberniích svým pomalým tempem. Okrajový, avšak dosti názorný příklad poskytuje jedno z usnesení Senátu z roku 1760. Tehdy se zjistilo, ţe místní vojvodové nedodrţují nařízené úřední hodiny, a proto byl vydán příkaz, aby se věc vyšetřila. Z několika měst došlo však hlášení, ţe nelze dobře zjistit, zda vojvoda správně úřaduje, neboť v městě ţádné hodiny nejsou. Senát přikázal, aby si opatřili alespoň přesýpací. To bylo v době, kdy ruská armáda jiţ běţně pouţívala tzv. šuvalovské houfnice, které patřily k vrcholŧm tehdejší vojenské techniky. Výrazně se projevovaly značné rozdíly i ve stupni hospodářského vývoje jednotlivých oblastí říše. Naznačme dŧsledky, k nimţ tyto kontrasty vedly například v Pobaltí. Baltské země, které byly v severní válce připojeny k carské říši, pookřály a postupně překonaly těţké ztráty počátku 18. století, kdy Pobaltí bylo hlavním dějištěm rusko-švédského střetnutí. Připojení k Rusku mělo pro ekonomicky vyspělejší Pobaltí dvojí význam. Poměrně úzké zázemí baltického obchodu se rázem rozšířilo a zejména Riga velmi těţila z vývozu zemědělských produktŧ severozápadních oblastí říše. Pobaltí se zároveň otevírala i moţnost uplatnění svých řemeslných výrobkŧ v rozsáhlém ruském zázemí. Spojení s hospodářsky zaostalejším prostorem se však projevilo i tím, k čemu v obdobných situacích docházelo vţdy předtím i potom. Dlouhodobá záruka prakticky neomezeného odbytu pŧsobila ve směru extenzivního vývoje výroby. Prostý kvantitativní rŧst výroby petrifikoval tradiční výrobní postupy, zachovával danou strukturu společnosti a bránil rychlejšímu narŧstání sociální základny rodícího se kapitalismu.

Strana 272

RUSKÉ IMPÉRIUM Výsledným účinem připojení Pobaltí k carské říši byla stabilizace místních feudálních institucí a zpomalení procesu prvotní akumulace kapitálu. Rozlehlost říše a slabost státní moci v odlehlých provinciích nikterak neusnadňovala pravidelný odvod daní a rekrutŧ. Vláda proto zcela pravidelně posílala na pomoc místní správě kárné vojenské oddíly, které se stále častěji setkávaly s ozbrojeným odporem vsí. Nejvýraznějším projevem protifeudálního odporu rolnických mas byly v první polovině 18. století rozsáhlé útěky nevolníkŧ. Například jen v letech 1719-1727 zběhlo od svých vrchností a skrývalo se před odvody a daněmi na 200 000 rolníkŧ. V letech 1727-1741 byl odhadován počet zběhlých nevolníkŧ na 300 000. V rozměrech Ruska měly útěky nevolných rolníkŧ v podstatě ráz vnitřní migrace, směřující do okrajových, řídce osídlených území, kde se ještě nestabilizovaly feudální instituce a vztahy, kde byla „svobodná pŧda“. Tato ţivelná kolonizace „okrajin“ přispívala k osídlení okrajových (zejména jihovýchodních) oblastí a svým zpŧsobem dočasně tlumila i ostřejší a rozsáhlejší sociální konflikty na ruské vesnici. Přesto k nim neustále docházelo a v některých případech dosáhly značné intenzity. Strana 273

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Tak například v roce 1744 zasáhlo carské vojsko proti buntujícím rolníkŧm v Šackém újezdě dokonce i za pomoci dělostřelectva. Hospodářská situace Ruska byla po celou druhou čtvrtinu 18. století dosti neutěšená; přestoţe postupovala kolonizace Sibiře a na jihovýchodě byla získána nová území, bylo moţné pozorovat i jistý přírŧstek populace:

1722 1742 1762

… … …

14 milionŧ obyvatel 16 milionŧ obyvatel 19 milionŧ obyvatel

Obtíţe vznikaly především z toho, ţe rozpětí mezi vzrŧstajícím tlakem státního fisku a mnohem pomaleji se rozvíjejícím hospodářským potenciálem země bylo v Rusku v 18. století větší neţ v ostatních evropských zemích. Tíţivá finanční situace byla ještě zostřována pasivní bilancí v obchodním styku s cizinou. Tak například za Kateřiny I. dovoz dvojnásobně převyšoval vývoz. Trvalý nedostatek peněz řešila vláda případ od případu. Jednou na účet církevního majetku, jindy zvýšením cen soli nebo dovozních a vývozních cel. Nezapomnělo se ani na masovou raţbu lehké měděné mince. A tak se neúspěch přímých daní vyvaţoval uvalováním „méně citelných“ daní nepřímých. Období Petrových nástupcŧ - aţ do vlády Kateřiny II. - je někdy nazýváno dobou „přešlapování na místě“, dobou jistého úpadku a oslabení Ruska. Tato charakteristika není zcela přesná. V této době pokračovala kolonizace Sibiře a pronikání do hloubi Čukotského poloostrova a Kamčatky, připojené k Rusku za vlády Petra I. Právě Strana 274

RUSKÉ IMPÉRIUM tehdy podniklo Rusko první rozhodné kroky k ovládnutí Kazachstánu. Neokázale a často stěţí postiţitelně se upevňovala a stabilizovala (zejména za vlády Alţběty) státní moc a správa. Rusko odrazilo útok Švédska na své baltské drţavy a v sedmileté válce znovu dŧrazně zasáhlo do evropské politiky jako jedna z předních velmocí. SEDMILETÁ VÁLKA Počátek boje budoucí carevny Kateřiny II. o moc spadá do doby, kdy se v Evropě vytvořila konfliktní situace, která výrazně ovlivnila i vnitřní situaci ruskou. Blíţilo se celoevropské střetnutí, které vstoupilo do dějin Evropy jako sedmiletá válka (1756-1763), do níţ zasáhly všechny významnější mocnosti tehdejšího světa. Z řady odlišných dílčích zájmŧ jednotlivých zemí (například anglofrancouzské soupeření na americkém kontinentě tehdy skončilo pro Francii ztrátou Kanady) naznačme zde alespoň obrysy tehdejší situace ve střední Evropě, která byla hlavním ohniskem i dějištěm sedmileté války. Čelnými aktéry konfliktu zde bylo Rakousko, Prusko a Rusko. Vídeňská vláda se stále ještě nesmířila se ztrátou Slezska (1742) a cílevědomě se připravovala k zápasu s Pruskem. Jakékoli další posílení Fridricha II. chápala jako krajní hrozbu Rakousku a bylo předem jasné, ţe pruské plány na zábor Saska mohou vést jenom k válce. Tento „pruský komplex“ určoval zahraniční politiku vídeňského kabinetu, v jehoţ čele stál od roku 1754 hrabě Kaunic Rietberg, jeden z nejschopnějších diplomatŧ, jaké dunajská říše vŧbec měla. Kaunic ovšem chápal, ţe k poráţce Pruska je třeba získat ruskou pomoc a dosáhnout i spojenectví, nebo alespoň neutrality Francie. Hohenzollernské Prusko, aţ do počátku 18. století bezvýznamné kurfiřství, neschopné váţněji zasahovat do evropské politiky, těţilo z tradičního soupeření francouzsko-rakouského i z dočasného Strana 275

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ ochromení ruské zahraniční politiky po smrti Petra I. Fridrich II., „věrný spojenec“ Francie (bez jejíţ podpory by nemohl sám vzdorovat Vídni), bránil ovšem Kaunicovým pokusŧm o sblíţení s Paříţí a z „mise“ kněţny Johanny Zerbstské v Moskvě jiţ víme, jak se pruský král snaţil podlomit „nepříznivý vliv“ kancléře Bestuţeva na carevnu Alţbětu v pruských záleţitostech. Přes neúspěch kněţny Zerbstské byl rozhodnut získat ruské spojenectví stŧj co stŧj, neboť věděl, ţe bez podpory Ruska budou jeho územní zisky trvale ohroţeny. A tak se nakonec odhodlal k činu, který zpŧsobil přímo jakési „diplomatické zemětřesení“. Adorace Fridricha II. pozdější pruskou a německou historiografií je známa a často odsuzována. V jedné věci je však třeba se tvŧrcŧ legendy o „Fridrichu Velikém“ zastat - jakkoli jim byl tento panovník vzorem bojovníka za „svatou věc Německa“, přece jen se ţádný z nich neodváţil oslavovat morální vlastnosti tohoto panovníka. Střízlivě řečeno, nebylo tu co oslavovat. Pruský král vstoupil do dějin Evropy nejen jako talentovaný vojevŧdce, ale i svou „nestydatostí, která rozhořčovala dokonce i morálku diplomatŧ té doby“ (V. O. Ključevskij). Jinými slovy, kníţe Talleyrand, otec novodobé diplomacie, o němţ Napoleon prohlašoval, ţe je „bahno v lidské podobě“, měl ve Fridrichu II. svého velkého předchŧdce. Ukázkou toho, jak dokázal bez skrupulí opouštět své spojence a spojovat se s jejich nepřáteli, byla smlouva ve Whitehalle, podepsaná 16. ledna 1756. Řekli jsme jiţ, ţe výboje Pruska se opíraly o spojenectví a subvence Francie. Nuţe, Fridricha II. uzavřel s Anglií, hlavním soupeřem Francie na pevnině i v zámoří, spojenecký pakt, o němţ se v Paříţi dozvěděli aţ z třetí ruky. Došlo k tomu poté, kdyţ Anglie ujistila Prusko, ţe uzavřela s Ruskem pakt o finanční pomoci, na jehoţ základě mělo Rusko poskytnout vojenskou ochranu Strana 276

RUSKÉ IMPÉRIUM Hanoversku (lénu anglického krále). Pruský král byl přesvědčen, ţe si prostřednictvím Anglie zajistí i podporu Ruska. V Petrohradě však reagovali zcela jinak. Carevna Alţběta odmítla ratifikovat smlouvu s Anglií a potvrdila Vídni platnost tajného paktu ze září 1753, jímţ se Rusko zavazovalo, ţe zasáhne v případě pruského útoku na Sasko. Kdyţ pak byla 1. května 1756 podepsána spojenecká smlouva francouzsko-rakouská, připojilo se k ní i Rusko, jemuţ Vídeň slíbila milion rublŧ ročně na válečné výdaje. Stalo se přesně to, čeho se Fridrich II. obával - zrodila se velká protipruská koalice tří nejmocnějších zemí kontinentu. Za této situace mu nezbývalo nic jiného neţ se pokusit rozhodnout situaci dříve, neţ se ruská armáda dá do pohybu, a porazit kaţdého ze spojencŧ zvlášť. V létě 1756 vtrhla pruská armáda do Saska. Tak začala sedmiletá válka, o jejímţ rozsahu si učiníme bliţší představu, uvedeme-li, ţe jen Rusko vynaloţilo na její vedení 40 miliónŧ rublŧ (zhruba dva celé roční dŧchody) a ztratilo 150 000 vojákŧ. Přitom se současníci shodovali v tom, ţe Rusko bylo z kontinentálních zemí postiţeno válkou relativně nejméně. V kaţdém případě je však rozsah lidských ztrát a výdajŧ na vedení války dostatečným dokladem toho, ţe ruský dvŧr byl tentokrát rozhodnut zasáhnout do evropských událostí celou vahou své moci. Evropské války poloviny 18. století byly vedeny téměř výlučně v „suchých měsících“ zhruba od dubna do října. A tak se přes spěšné přípravy vydala osmdesátitisícová ruská armáda generála Apraksina na pochod aţ na jaře 1757. Přes těţkopádnost vrchního velitele, vezoucího s sebou mnoţství sluţebnictva, přes pomalý postup, brzděný mnoţstvím dŧstojnických vozŧ, byla ruská armáda té doby mohutnou silou. O bojeschopnosti Rusŧ ostatně nejlépe svědčí stručná

Strana 277

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ statistika sedmileté války. Z deseti bitev, které Fridricha II. svedl, prohrál tři, z toho dvě právě s nimi. K první z těchto bitev došlo 19. srpna 1757 u Gross-Jägersdorfu, kde se Prusové poprvé postavili Apraksinově armádě. Výsledky této bitvy nebyly sice příliš skvělé (600 zajatých Němcŧ a 300 dezertérŧ), ale byl to přece jen úspěch. V Petrohradě očekávali další Apraksinovy zprávy o postupu, ale místo toho se dozvěděli, ţe vrchní velitel se „spěšně vrací“ za Němen. Podobalo se to spíše útěku, který byl z vojenského hlediska nesmyslný. Apraksin, zkušený dvořan, který přijal vrchní velení v pevné naději, ţe k taţení vŧbec nedojde, skutečně neměl k ústupu ţádné vojenské dŧvody. Byly však dŧvody jiné. V Petrohradě se totiţ očekávaly změny. Kancléř Bestuţev i velkokněţna Kateřina naznačili Apraksinovi jiţ koncem roku 1756, ţe v případě smrti carevny Alţběty by armáda měla být spíše blíţe sídelního města. Bestuţev tehdy předloţil Kateřině projekt, podle něhoţ měl být po smrti carevny dosazen na trŧn její syn Pavel a Kateřina měly být regentkou. V září 1757 dostala carevna záchvat, po němţ na několik týdnŧ zčásti ochrnula (nemohla mluvit). Apraksin se obával, ţe by k „očekávaným změnám“ mohlo dojít bez něho, a proto se vracel zpátky. Stalo se však to, s čím ani on, ani Bestuţev a Kateřina nepočítali. Carevna se opět pozdravila a v říjnu 1757 byl Apraksin zbaven velení a zatčen pro „svévolný ústup“. PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA Zatčení Apraksina mělo především uspokojit spojence, kteří spatřovali ve váhavém postupu Rusŧ na jaře 1757 a v jejich pozdějším překotném ústupu tajný záměr a projev dvojaké ruské mocenské hry. Aţ potud nehrozilo Apraksinovi ţádné váţnější nebezpečí, neboť při Strana 278

RUSKÉ IMPÉRIUM známé povaze carevny Alţběty by zřejmě byl po nějakém čase v tichu propuštěn na svá panství. Tím spíše, ţe Apraksinŧv nástupce generál Fermor prohlásil ve svém dobrozdání carevně, ţe ústup byl nevyhnutelný, neboť armáda neměla potraviny a píci. Carský kabinet, kde právě vrcholilo střetnutí mezi Bestuţevem a Šuvalovy, přisuzoval však Apraksinovi mnohem těţší vinu - snaţili se mu dokázat účast v přípravě státního převratu ve prospěch Kateřiny, jehoţ hlavním inspirátorem byl Bestuţev. Víme jiţ, ţe jistý plán skutečně existoval - dokonce v podobě projektu, který sepsal kancléř. Máme-li věřit samotné Kateřině, povaţovala Bestuţevŧv projekt za „stařecké blouznění“. Viděla prý zanícení, s nímţ kancléř projekt připravoval, a nechtěla mu to vymlouvat - sama prý tomu nikdy nepřipisovala větší význam. Tolik Kateřina ve svých pamětech. Přes tuto pozdější snahu celou záleţitost bagatelizovat nelze nepostřehnout, ţe Kateřina se touto intrikou ocitla na pokraji katastrofy a dělala všechno, aby se carevna o projektu nedozvěděla. Přesto však vláda cosi tušila. Apraksinova aféra se velmi hodila i v jiném směru - nová vládní skupina, reprezentovaná Šuvalovy, se chtěla zbavit Bestuţeva. Pŧldruhého desetiletí budoval ruskou politiku na těsném spojenectví s Anglií, která nyní stála v táboře nepřátel Ruska. Starý kancléř se marně bránil - neúspěch jeho „systému“, vylučujícího předem jakýkoliv konflikt s Anglií a sblíţení s Francií, byl očividný. Kromě toho carevně nezapomněli připomenout, ţe Bestuţev dostává od Anglie rŧzné „dárky“ a skutečně je dostával. Jedním slovem, nad kancléřem se stáhla mračna a Kateřina, zcela bezmocná, čekala, co bude s ní, neboť její názorové sblíţení s Bestuţevem bylo obecně známo. Strana 279

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Při prohlídce listin Apraksina byly nalezeny tři dopisy velkokněţny. Je sice pravda, ţe dopisy byly zcela nevinné, ale podezření carevny jen zesílilo. Kateřina měla vysloveně zakázáno komukoli psát a navíc - kdo mohl vědět, zda neexistovala další korespondence. Apraksin ovšem zapíral a velkokněţny se mohla vyšetřující komise zeptat teprve v okamţiku, kdy by její „zlý úmysl“ byl zcela zjevně dokázán. Proto bylo třeba bývalého vrchního velitele donutit, aby mluvil. Naznačili mu, ţe by mohl být mučen, a ukázali i příslušné nástroje. Tato hrozba však pŧsobila silněji, neţ očekávali - Apraksina ranila mrtvice. Korunní svědek proti kancléři a velkokněţně byl mrtev. Vyšetřování tím však neskončilo. V únoru 1758 byl zatčen Bestuţev. Dŧkazy o jeho vině sice nebyly, ale to se nebralo příliš váţně. Kancléř Bestuţev nebyl první ani poslední z těch, proti nimţ byly hledány dŧkazy aţ po jejich zatčení. Zatím mu vytýkali jeho styk s Apraksinem a Kateřinou. Podřídil prý svou politiku přáním a názorŧm „malého dvora“, který stojí tajně na straně Pruska. Zpočátku však nechala carevna Bestuţeva v domácím vězení, takţe mohl bez obtíţí zničit všechno, co by mohlo jakkoli pŧsobit podezřele - včetně nejnebezpečnějšího dokumentu, jímţ byl projekt o zrušení nástupnického práva Petra a regentství velkokněţny Kateřiny. Několikaměsíční výslechy zkušeného diplomata skončily tím, čím začaly - ţádný dŧkaz spiknutí se nenašel. Stejně skončily i výslechy několika dalších zatčených, kteří ostatně nic nevěděli, neboť byli jen prostředníky mezi Bestuţevem a Kateřinou. Protoţe však odsouzení Bestuţeva bylo „státní nezbytností“ a věcí prestiţe vlády carevny Alţběty, našlo se nakonec celé mnoţství „zločinŧ“, mezi nimiţ nechyběl i takový, ţe bývalý Strana 280

RUSKÉ IMPÉRIUM kancléř odpovídal vyšetřující komisi i na otázky, o nichţ byl pod trestem smrti povinen mlčet. A tak byl Bestuţev poslán do vyhnanství mimo jiné proto, ţe odpovídal svým soudcŧm na poloţené otázky. Hlavním aktérem neprokázaného spiknutí byla ovšem Kateřina. Její situace byla skutečně zoufalá. Nevěděla, co všechno Bestuţev řekl a jaké dŧkazy proti ní carevna má. Kruh nedŧvěry a sledování, který se kolem ní uzavřel, byl nesnesitelný. Rozhodla se proto ke krajnímu řešení. Poţádala carevnu, aby ji pustila domŧ, do Zerbstu - manţel ji nenávidí, své děti smí vidět jen několikrát do roka a navíc nyní uvrhla na sebe hněv carevny. Za této situace se carevna rozhodla sama vyslechnout Kateřinu, které se podařilo odvrátit obvinění z přípravy převratu. Kateřina si mohla poprvé po dlouhé době vydechnout. Nebezpečí, ţe carevna splní její prosbu a pošle ji domŧ, bylo zaţehnáno - carevna její ţádost odmítla. Stárnoucí a nemocná Alţběta střízlivě uváţila, ţe velkokněţna daleko převyšuje následníka trŧnu („mŧj synovec je hlupák, čert ho vezmi“) a v posledních dvou letech jejího ţivota došlo mezi nimi dokonce i k jistému sblíţení. Jmenování generála Fermora nevedlo k výraznější změně v ruské kampani roku 1758. Nebylo to však jen vinou váhavosti vrchního velitele. Bylo veřejným tajemstvím (a spojenci si na to Rusku i oficiálně stěţovali), ţe Fridrich II. je o ruských plánech zpraven často dříve a lépe neţ sám generál Fermor. Pruský panovník měl totiţ v Petrohradě informátora, který mu prostřednictvím anglického vyslance Keitha posílal zprávy o plánech ruských válečných kampaní. Tímto pruským informátorem byl následník ruského trŧnu Petr. Všichni to věděli - i nový kancléř

Strana 281

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Voroncov - avšak při nejistém zdraví carevny se nikdo neodváţil vystoupit proti budoucímu carovi. V roce 1759, kdy se vrchním velitelem stal generál Saltykov, však nepomohly pruskému králi ani dŧvěrné informace z Ruska. 1. srpna 1759 utrpěl v bitvě u Kunnersdorfu katastrofální poráţku, jejíţ rozsah potvrdil ostatně sám ve zprávě hraběti Finkensteinovi: „Máme těţké ztráty; z 48 000 armády nemám v této chvíli ani 3000. Všechno prchá, nemám uţ nad vojskem moc. V Berlíně udělají dobře, kdyţ se (sami) postarají o svoji bezpečnost. Je to hrozné neštěstí, které nepřeţiji. Dŧsledky bitvy budou ještě horší neţ sama bitva. Nemám uţ ţádné moţnosti a po pravdě řečeno, povaţuji vše za ztracené. Nepřeţiji zánik své vlasti. Sbohem navţdy.“ Fridrich II. předal velení nad prchajícími zbytky své armády jednomu ze svých generálŧ a sám byl připraven zemřít dříve, neţ by padl do zajetí. Nakonec však se sebevraţdou přece jen prozíravě počkal. Rusové totiţ nechali zničené trosky jeho vojska na pokoji a stáhli se do zimních táborŧ. Fridrich II. prý kdysi řekl, ţe válka je pruským národním prŧmyslem. Bitvou u Kunnersdorfu Rusové tento „prŧmysl“ zle pošramotili a jen váhavost jejich velení a spory s rakouskými vojevŧdci Daunem a Laudonem pomohly Prusku s krajním vypětím sil udrţet se na pokraji propasti ve chvíli, kdy se jiţ zdálo, ţe nikdo a nic nemŧţe zabránit úplné katastrofě. V roce 1760 obsadili Rusové na čas i Berlín a v Evropě byli všichni přesvědčeni, ţe Prusko mŧţe zachránit jen zázrak. Tento „zázrak“ se skutečně stal. Během roku 1761 se zdraví carevny stále zhoršovalo a zasvěcení věděli, ţe budoucí car válku s Pruskem odmítá. Věděl to ovšem i pruský král, který ještě v prvních lednových dnech roku 1762 psal o své beznadějné situaci. Mezitím však jiţ došlo Strana 282

RUSKÉ IMPÉRIUM v Petrohradě k tomu, v co dlouho a tajně doufal - 25. prosince 1761 carevna Alţběta umírá. První zprávu o svém nastoupení na trŧn poslal nový car, Petr III., do Berlína. EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III. O ruském trŧnu 18. století bylo jiţ řečeno, ţe nebyl v pravém slova smyslu dědičný, ale spíše „okupativní“. Nyní tedy, v prosinci 1761, bylo toto pravidlo porušeno a poprvé od smrti Petra I. se ujímá vlády následník, určený jiţ dlouho za ţivota předchozí vládkyně. Nový car byl sice zejména v gardě - zvyklé po celá desetiletí dosazovat ruské panovníky - nenáviděn, avšak autorita carského majestátu, posílená za „tiché“ vlády Alţběty I., tlumila rozjitřené mysli a intronizace Petra III. proběhla bez konfliktŧ. Ty zŧstaly zatím skryty pod povrchem. Jeden z dŧstojníkŧ gardy sice jiţ tehdy řekl Kateřině: „Přikaţ a dovedeme Tě na trŧn,“ ale budoucí vládkyně se tvářila, ţe neví, o čem je řeč. Tušila, ţe ještě nedozrál čas. A tak zatímco nový car naplno uţíval všeho, co mu jeho matný, teď jiţ ničím nekontrolovaný intelekt dovoloval, vystávala Kateřina po celých šest neděl denně dlouhé hodiny před otevřenou rakví Alţběty I. a okázale dávala najevo svŧj hluboký ţal a příkladnou zboţnost. Za 18 let, které proţila na ruském dvoře, věděla to, co Petr nikdy nepochopil - v Rusku mŧţe vládnout snad kaţdý, avšak nikomu není dovoleno beztrestně se vysmívat „odkazu předkŧ“. Viděla, ţe si Petr III. svým obdivem k Prusku chystá politickou sebevraţdu a zcela vědomě mu nebránila v ničem, co mohlo oslabit jeho postavení. Začalo to zavedením pruských uniforem u preobraţenského pluku a příkazem pravoslavným duchovním, aby oholili brady a oblékli „německé sutany“.

Strana 283

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ Vrchním velitelem armády byl jmenován Petrŧv příbuzný, princ Georg Holštýnský, který se stal ruským polním maršálem, a místo preobraţencŧ, kteří dosud plnili stráţní sluţbu u dvora, byl povolán holštýnský pluk, neboť nový car „těm Rusŧm“ nevěřil. Úroveň jeho vlády lze snad nejlépe přiblíţit dobovou historkou - o Petru III. se říkalo, ţe prý několika námořníkŧm, kteří onemocněli, vydal rozkaz, aby se uzdravili. Někteří sice tvrdili, ţe car to mínil jako pokus o vtip, avšak ti, kteří jej blíţe znali, si tím nebyli tak zcela jisti. Tyto a podobné rozmary panovníka, který provokoval své okolí i tím, ţe dŧsledně nosil pruskou generálskou uniformu, byly však jen okrajovou drobností ve srovnání s jeho politikou zahraniční. Petr III. uzavřel s Pruskem separátní mír a nabídl mu vojenskou pomoc pro případ, ţe by dosavadní spojenci Ruska - zejména Rakousko - nejevili dostatek ochoty k mírovému jednání. Fridrich II. poslal do Petrohradu hraběte Holtze, který měl při jednání s carem souhlasit s očekávaným poţadavkem Ruska, týkajícím se záboru Východního Pruska. Petr III. však odmítl cokoli poţadovat a dal do Berlína vzkázat, ţe ho velmi mrzí, ţe nemŧţe pro „svého pána a krále“ učinit všechno, co by učinit chtěl. Pruský panovník proto nikterak nepřeháněl, kdyţ prohlásil ruského cara za svého nejlepšího ministra. Senát a prozíravější z carových rádcŧ si ovšem byli vědomi lability nové vlády a snaţili se ji vyváţit některými populárními činy. Především byli amnestováni odpŧrci předchozích vlád a mezi nimi i někdejší „ruský regent“ Biron, polní maršál Münnich a baron Lestocq (kdysi osobní lékař a rádce Alţběty, který upadl v nemilost). Bývalému kancléři Bestuţevovi se však carská milost vyhnula (zřejmě i proto, ţe byl rádcem Kateřiny).

Strana 284

RUSKÉ IMPÉRIUM

Nejvýznamnějším činem, který měl vládě získat širší zázemí a podporu, byl manifest „o svobodě šlechty“, vyhlášený 18. února 1762. Zlé jazyky sice tvrdily, ţe Petr III. ani dobře nevěděl, co podepsal, protoţe manifest vŧbec nečetl - dal prý jen sekretáři Volkovovi příkaz, aby sestavil „něco významného“ - avšak to není zvlášť dŧleţité. Car Petr III. by totiţ stejně stěţí pochopil skutečný smysl tohoto manifestu, i kdyby jej četl. A byl to dokument skutečně významný, neboť se jím rušil jeden ze základních pilířŧ ruského samoděrţaví. Aţ dosud bylo výsadní postavení šlechty zaloţeno na povinné sluţbě v civilní správě nebo v armádě. Povinnost slouţit 25 let caru byla sice nejrŧzněji obcházena a usnadňována, ale přece jen tvořila jakousi protiváhu privilegií feudálních drţitelŧ pŧdy. Striktně vzato byl ruský poměščik pouze „správcem“ svého majetku, který mu mohl být odňat,

Strana 285

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ jestliţe neplnil své povinnosti vŧči státu. Nyní byly tyto povinnosti zrušeny a nahrazeny pomyslným morálním závazkem slouţit carovi. Pochopitelně, ţe manifest o „svobodě šlechty“ získal dočasně vládě Petra III. jistou popularitu, kterou posílilo i zrušení obávané „Tajné kanceláře“, vyšetřující delikty proti panovníkovi (krátce nato byla v tichosti tato instituce nahrazena jinou). Pokusy nové vlády upevnit své postavení byly však vzápětí znehodnocovány unáhlenými kroky, které vytvářely konfliktní a výbušnou situaci. Neschopnost Petra III. pochopit sloţitost svého postavení je snad nejnázorněji doloţena tím, ţe si dokázal postavit proti sobě naráz obě nejmocnější síly - armádu i církev. Car se totiţ rozhodl konfiskovat majetek církve a zahájil přípravy k taţení proti Dánsku. Cílem tohoto vojenského podniku bylo obnovit pŧvodní rozsah Holštýnska (Petr III. byl zároveň vévodou holštýnským). Rusko, které se z vŧle svého cara „velkomyslně“ vzdalo moţnosti dokončit poráţku Pruska, mělo tedy zahájit taţení, které se zcela vymykalo z rámce imperiální politiky říše. Nikdo nevěděl, k čemu je to dobré, a dokonce i jeho „věrný druh“ Fridrich II. se snaţil Petra od tohoto malicherného nápadu odradit, ale marně. Cizí vyslanci v Petrohradě psali svým vládám, ţe „car nezŧstane dlouho na trŧně“, ţe se proti němu chystá spiknutí. Anglický vyslanec Rusŧm přímo řekl: „Poslyšte, vţdyť váš car se docela zbláznil: tak jako jedná on, tak mŧţe jednat jen člověk, který ztratil rozum.“ Před taţením proti Dánsku chtěl car ještě vyřešit své „rodinné věci“, a tak dal počátkem června 1762 příkaz k zatčení Kateřiny, která se dŧsledně snaţila, aby nemohly vzniknout pochybnosti o tom, jak posuzuje jeho vládu.

Strana 286

RUSKÉ IMPÉRIUM Po domluvách rádcŧ byl sice příkaz k zatčení opět odvolán, avšak samo jeho vydání bylo pro Kateřinu posledním signálem. „Teprve od tohoto dne jsem se začala klonit k návrhŧm, které mi byly činěny od okamţiku smrti carevny Alţběty.“ Nezadrţitelně narŧstající všeobecná nenávist k „carovi Němci“ ji vynesla do popředí pozornosti. Bylo zřejmé, ţe dozrála situace k převratu, s nímţ počítala jiţ od let 1756-1757. Jedinou skutečnou starostí v této chvíli jiţ nebyla otázka, zda svrhnout Petra III. V tom byla všeobecná shoda. Problém byl spíše v tom, ţe se ozývaly hlasy (Nikita Panin, vychovatel následníka), ţe by převrat měl být proveden ve prospěch šestiletého Pavla Petroviče. Kateřina měla být pouze regentkou. Byl to pro ni detail velmi dŧleţitý. Protoţe však v gardě takové detaily málokoho zajímaly, obrátila se budoucí carevna v přípravách převratu právě na ni. Panin a další velmoţové měli být postaveni před fait accompli. A tak byl převrat proveden nikoli proti Petru III. (toho nemohla jiţ ţádná síla udrţet), ale proti Paninovi a jeho plánŧm.

Strana 287

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ V šest hodin ráno 28. června 1762 se objevil před tichou a spící, nikým nestřeţenou letní carskou rezidencí v Petěrhofu gardový dŧstojník Alexej Orlov. V nic netušícím zámku našel pokoj Kateřiny a řízně, po vojensku ji probudil: „Je čas vstávat. Všechno je připraveno k vašemu nastolení.“ Tak začal sedmý a poslední z ruských státních převratŧ 18. století, převrat, který vstoupil do dějin jako „dámská revoluce“. Události 28.-29. června 1762 byly spíše všeobecnou slavností neţ státním převratem. Byl to vzrušující den všeobecného nadšení, jemuţ padly za oběť zásoby petrohradských krčem. Řečeno slovy současníka pošel pir na ves mir2 - (majitelé předloţili později vládě účet na 24 331 rublŧ). Petr III. pokorně podepsal abdikační prohlášení a dal se bez odporu zatknout. Odvezli ho do pevnosti Ropša, která se stala posledním místem jeho ţivota. Jiţ 6. července dostala Kateřina narychlo a zběţně psaný lístek Alexeje Orlova, který velel stráţi svrţeného imperátora: „Matičko! Milosrdná carevno! Jak mám vyjádřit, co se stalo? Neuvěříš svému věrnému otroku, ale budu mluvit pravdu jako před tváří boţí. Matičko, jsem zničen, ale sám nevím, jak k tomu neštěstí došlo. Bez Tvé milosti jsme ztraceni! Matičko!… on uţ není. Ale nikdo na to nepomyslel! Jak bychom se směli odváţit vztáhnout ruku na cara? Přesto se, carevno, stalo neštěstí. Dostal se u stolu do hádky s kníţetem Fjodorem a dříve, neţ jsme mohli zasáhnout, byl konec. Sami nevíme, co jsme dělali; ale všichni jsme viníky a zaslouţíme si trest. Buď ke mně milosrdná, alespoň kvŧli bratrovi! Přiznávám svou 2

K tomuto ruskému úsloví není dost výstižný český ekvivalent – prostě „pili jak zákon káže“

Strana 288

RUSKÉ IMPÉRIUM vinu - odpusť, nebo přikaţ, aby byl rychle učiněn konec mému ţití. Hrozím se dne. Rozhněvali jsme Tě a naše duše na věky propadly prokletí.“ Gardoví dŧstojníci, střeţící Petra III., však zřejmě (správně) pochopili, co se od nich očekává. Ţádné doklady o tom sice nejsou, ale leccos lze vyčíst jiţ z toho, ţe nikdo nebyl souzen - naopak, všichni účastníci události v Ropše byli odměněni. Alexej Orlov dostal hraběcí titul. O smrti svrţeného cara se dozvědělo Rusko z ukazu, který líčil časté „hemeroidní záchvaty“ Petra III., jemuţ carevna - kdyţ se dozvěděla o jeho nemoci - poslala lékaře a potřebné léky. Přes tuto péči se ho však jiţ nepodařilo zachránit...

Strana 289

CO SI RUSKO PŘEJE?

15

CO SI RUSKO PŘEJE?

UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY Historie by byla velmi nudnou záleţitostí, kdybychom se striktně drţeli jen obecných vývojových schémat. Skutečný ţivot je mnohem barvitější, dramatičtější i zajímavější. Vystupují v něm i postavy, s nimiţ se v učebnicích nesetkáme. Například Grigorij Orlov, milenec carevny, který měl v létech těsně po převratu postavení „pána domu“. Odmítáme se zabývat tzv. nedbalkovou historií a musíme zklamat čtenáře, který by snad očekával podrobný popis těchto záleţitostí a seznam milencŧ Kateřiny II. Řekněme jen stručně, ţe byli oficiálně vedeni v hodnosti „generálního adjutanta“ carevny s platem 10 000 rublŧ měsíčně. Postupem doby si na to všichni u dvora zvykli a nikoho to nakonec ani neudivovalo, ani nepohoršovalo. Byl to ovšem vděčný námět dvorních intrik a pomluv, ale ke cti carevny je třeba říci, ţe pouze dvěma ze svých generálních adjutantŧ - kterých bylo za dobu její vlády celkem 21 - dovolila, aby zasahovali do státních záleţitostí. Zbývající pro to ostatně ani neměli větší předpoklady. Byli to zpravidla dosti prŧměrní dŧstojníci. Prvním z těch, kteří se vymykají z jinak šedého a nepříliš výrazného zástupu favoritŧ, byl gardový dŧstojník Grigorij Orlov, jeden z hlavních strŧjcŧ červnového převratu roku 1762. Podle svědectví současníkŧ byl pravým bohatýrem se „širokou ruskou duší“, jemuţ nebylo moţno upřít i jisté vojenské nadání. Téměř deset let byl Strana 290

RUSKÉ IMPÉRIUM blízkým rádcem carevny a vlastně „prvním muţem říše“. Jeho ctiţádost však směřovala výše. Chtěl se stát manţelem Kateřiny II. a spoluvládcem říše. Byla to velmi choulostivá záleţitost jiţ proto, ţe carevna se musela obávat rozštěpení sil, které ji vynesly k moci. Mnozí sledovali vzestup ctiţádostivého Grigorije Orlova s těţko utajovanou nenávistí a byla připravována dokonce i vraţda favorita, sahajícího po carské koruně. Vládkyně však i nyní osvědčila svoji schopnost střízlivě posuzovat situaci. Dokázala udrţet Orlova u dvora (a i později, kdyţ na jeho místo nastoupili jiní, jej chránila proti všem útokŧm), avšak zároveň jej donutila, aby se svého cíle vzdal, neboť potřebovala spojenectví všech, které vŧbec mohla získat. Mohlo by se zdát, ţe celá tato záleţitost patří spíše do okruhu dvorních pletich a intrik. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nezapomínejme, ţe to vše probíhalo v prvních dvou letech stále ještě labilní vlády carevny a ţe bratři Orlovové a jejich protivníci představovali v podstatě dvě „strany“ v gardě a armádě, která byla zatím stále ještě rozhodující mocenskou silou, bez jejíţ podpory nemohla Kateřina II. svou vládu upevnit. Přitom podporu skutečně potřebovala, neboť souběţně s rivalitou ve vojsku musela utlumit i konflikt s církví. Víme, ţe Petr III. se rozhodl konfiskovat církevní pŧdu. Okázale zboţná carevna, která svrţení svého manţela zdŧvodňovala mimo jiné i tím, ţe chce odvrátit hrozbu, která ohroţovala pravoslaví (tento motiv byl opakován i v nápisu na korunovační medaili - „Za záchranu víry a vlasti“), měla nyní dokázat, ţe svá prohlášení mínila skutečně váţně. Avšak Kateřina II. nikterak nespěchala napravit „křivdu“, jíţ se na církvi dopustil bývalý imperátor. Ukaz Petra III. o církevní pŧdě byl sice zrušen, avšak brzy se ozvaly hlasy, ţe není třeba s věcí příliš spěchat a Strana 291

CO SI RUSKO PŘEJE? nakonec se roku 1764 vláda k pŧvodnímu ukazu Petra III. vrátila a provedla rozsáhlý zábor církevního majetku, který z 881 klášterŧ přeţilo jen 385. Byl to výsledek poráţky, kterou utrpěla církev v konfliktu s vládou, jenţ vrcholil na jaře 1763. V tomto střetnutí šlo v podstatě o dvě otázky. Církevní opozice odmítala jednak sekularizaci a její radikálnější část odmítala vŧbec právo vlády zasahovat do církevních věcí. Mluvčí této části pravoslavné hierarchie, rostovský biskup Arsenij Macejevič, šel pak ještě dál - naznačoval, ţe carevna se zmocnila trŧnu neprávem. Tím se celé střetnutí dostávalo do polohy pro carevnu značně nebezpečné. Avšak ruská církevní hierarchie, zvyklá jiţ od doby Petra I. poslušně poslouchat příkazy Synodu, nebyla ve svém odporu jednotná. Její spojení se státní mocí bylo příliš těsné, neţ aby mohla vystoupit nezávisle a proti vŧli panovníka. Tak se carevně podařilo prosadit v Synodu odsouzení Arsenije Macejeviče, který byl poslán jako mnich pod dozor do kláštera s tím, ţe mu bylo zakázáno cokoli psát. Ochota církevních otcŧ, s níţ připustili potrestání rostovského biskupa, nevedla však - jak zřejmě někteří očekávali - k tomu, ţe by vláda ze své strany učinila obdobný krok. Carevna naopak vyuţila rozkolu uvnitř církevní hierarchie a odkládala rozhodnutí o sekularizaci. A v roce 1764, kdy byly jiţ první nejistoty překonány, se bez skrupulí vrátila k tomu, co sama slavnostně odsoudila. Pravoslavní hodnostáři poučeni osudem rostovského biskupa se tentokrát jiţ nezmohli na ţádný odpor a pokorně přijali carské rozhodnutí o zabavení velké části církevní pŧdy, jímţ byly do panství koruny převedeny zhruba dva miliony nevolných rolníkŧ. Státní Strana 292

RUSKÉ IMPÉRIUM pokladna sice převzala některé povinnosti, které dosud plnily kláštery (např. péče o invalidy) a byly stanoveny platy duchovenstvu, ale tyto výdaje tvořily jen o málo více neţ desetinu příjmŧ, které sekularizovaný majetek vynášel. Tím byl učiněn další z podstatných krokŧ k etatizaci ruské pravoslavné církve, která právě v tomto směru pŧsobí ve srovnání s církvemi v ostatních evropských zemích opravdu nezvykle. Postátnění církve a její dŧsledné včlenění do státního aparátu (státem placení duchovní vykonávali i rŧzné funkce státní administrativy) vedlo postupem doby k tomu, ţe se ruská pravoslavná církev stala jednou z oblastí státní správy, se vším, co k tomu patří. Včetně vlastního „ministerstva“ (Sv. synod) a nakonec i toho, ţe církevní příjmy a vydání byly vedeny a spravovány v rámci státního rozpočtu. Je to jeden ze specifických jevŧ ruského i východoevropského historického vývoje. Řecká církev se - ve srovnání s církví katolickou - vyvíjela za zcela odlišných podmínek uţ tím, ţe v podstatě pouze v moskevském státě a později v ruském impériu byla církví oficiální, zatímco vlastní pŧvodní středisko pravoslaví, Byzanc, bylo podrobeno Turky. Pravoslaví proto - na rozdíl od katolicismu - mělo mnohem obtíţnější situaci, která předem znesnadňovala jeho kosmopolitní a nadnárodní tendence. Konflikt mezi státem a církví probíhal ovšem i v Rusku. Avšak v okamţiku, kdy byl tento konflikt jednoznačně vyřešen ve prospěch státu (jiţ za Ivana IV.), byl i předurčen další osud církve, neboť se nemohla opřít o ţádné významnější síly vnější, zatímco v západoevropské kulturní oblasti podnes trvá v podstatě suverénní a nezávislé centrum, jehoţ nadstátní a nadnárodní autorita je uznávána. Pro ruské pravoslaví se touto nejvyšší autoritou stala carská vláda. Odpor biskupa Macejeviče byl jiţ jen jednou z posledních ozvěn marných pokusŧ pravoslavného kléru vymanit se z tohoto Strana 293

CO SI RUSKO PŘEJE? područí, které odsuzovalo ruskou církev k úloze pasivního sluţebníka, povolaného pŧsobit k větší slávě a moci impéria. VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II. Podstata samoděrţaví není určována jednotlivými vládci. Jejich intelektuální moţnosti a konkrétní situace vnitřní i vnější - to vše mŧţe jistě ovlivnit jednotlivé činy samoděrţavné vlády. Historie je však neúprosná. Nebere - posuzováno v kontextu generací - v úvahu větší či menší obratnost jednotlivých vlád a panovníkŧ. Otevírá naopak cestu k slunci těm zemím, které si dokázaly vybojovat větší míru lidských jistot a svobod, a tím dokázaly i plněji vyuţít individuálních schopností, vynalézavosti a podnikavosti kaţdého, i posledního ze svých občanŧ. Chronickou a zcela nevyléčitelnou nemocí kaţdého (i „rozumného“ a „osvíceného“) samoděrţaví je umrtvování společenské a individuální aktivity, kterou nelze nahradit sebevětší agilností vládcŧ. Na širší historické ploše moderních dějin světa lze proto pozorovat naprostou marnost a zoufalou beznadějnost úsilí ruského samoděrţaví udrţet krok se zeměmi, které překonaly nebo vŧbec neproţily epochu absolutismu. Je to, obrazně řečeno, závod landauru se ţeleznicí. Na počátku vlády Kateřiny II. bylo to vše pochopitelně ještě zcela nezřetelné. Carevně sice hlásili, ţe z Ruska utíkají nejen tisíce nevolníkŧ, ale i lidé z privilegovaných vrstev, kteří se nevraceli z cest do ciziny, avšak vládkyně soudila, ţe by se mělo „dovolit našim mladým lidem cestovat do ciziny“. Obavy z toho, ţe tam zŧstanou, budou zbytečné, „kdyţ bude vlast pro ně přitaţlivá“. Naznačme proto podstatu vládních plánŧ Kateřiny II., které měly učinit z Ruska zemi „přitaţlivou“.

Strana 294

RUSKÉ IMPÉRIUM Kateřina II. se sice ujímala vlády s určitými představami ovlivněnými četbou děl osvícencŧ a dŧvěrnou znalostí poměrŧ u dvora, avšak záhy po převratu roku 1762 měla zjistit, ţe to vše je ţalostně málo. Víme, ţe za ţivota carevny Alţběty měla striktní zákaz zajímat se o vládní záleţitosti. Za panování Petra III. se v tomto směru mnoho nezměnilo. Stručně řečeno, na počátku své vlády měla Kateřina II. sice jisté povědomí o zahraniční politice, avšak téměř nic nevěděla o vnitřním ţivotě a situaci rozsáhlé říše, jíţ měla vládnout. Věrna své věcnosti a střízlivosti přistoupila hned zpočátku k tomu nejdŧleţitějšímu - k financím říše. Avšak nikdo - ani Senát - nemohl carevně přesně říci, kolik činí státní příjem. V květnu 1762 byl ještě Petru III. předloţen tento pasivní rozpočet: státní příjem celkem z toho vydání na

… armádu … carskou civilní listu … dvŧr … výdaje ukrajinského hetmana ostatní platy a výdaje …

15 350 630 10 418 747 1 150 000 603 333 98 147 4 232 432

O dva měsíce později sdělil Senát Kateřině II., ţe státní dŧchod činí ročně dvanáct milionŧ rublŧ. Na rozdíl od Petra III. se však carevna s tímto prohlášením nespokojila a dala je podrobněji prozkoumat. Ukázalo se, ţe celkový příjem činí 28 milionŧ rublŧ. Senátoři nedokázali tento rozdíl carevně vysvětlit a nakonec se ukázalo, ţe ani nevědí, za co a odkud, ze kterých oblastí daně plynou. Carevna proto darovala Senátu pět rublŧ a poslala za ně koupit atlas Ruska, vydaný Petrohradskou akademií, aby senátoři měli po ruce mapu.

Strana 295

CO SI RUSKO PŘEJE? Zájem Kateřiny II. o státní finance nebyl ovšem veden snahou proniknout do sloţitého labyrintu výběru daní. Potřebovala peníze a ne právě málo. Aktivní zahraniční politika znamenala zvýšené výdaje na armádu. Značně stouply výdaje na prudce se rozrŧstající státní správu. A konečně carské dary favoritŧm a sběratelská vášeň carevny, pro niţ řada agentŧ po celé Evropě skupovala do Ermitáţe všechna dosaţitelná umělecká díla - to vše a skvělý carský dvŧr nebylo tak docela zadarmo. Zpočátku se nová vláda drţela osvědčené praxe - zlehčování kovové mince. Rozsáhlá raţba však nemohla pokrýt rostoucí potřebu „hotových peněz“. A tak se roku 1769 objevily první papírové rubly (asignáty), zpočátku volně směnitelné za stříbro v poměru 1:1. Na konci vlády Kateřiny II. bylo v oběhu jiţ za 150 milionŧ rublŧ v asignátech, které byly přijímány jiţ jen za 68 % své nominální hodnoty. Rozšiřování objemu nekrytého oběţiva bylo ovšem dvojsečné - vláda dostávala asignáty zpátky v podobě daní. Řešení se ovšem našlo - daně byly zvýšeny. Například obrok státních rolníkŧ, který roku 1760 představoval 40 kopějek, stoupl do roku 1783 na tři rubly ročně. Ještě větší pozornost věnovala ruská státní pokladna „méně citelným“ daním nepřímým. Tak například daně z pálenky vzrostly v letech 1764-1795 na šestinásobek (spotřeba alkoholu však neklesla, nýbrţ stoupla.) Výsledkem „přitaţlivé“ politiky Kateřiny II. v oblasti financí bylo, ţe za její vlády vzrostlo zdanění obyvatelstva téměř na trojnásobek - aniţ došlo k odpovídající změně v ekonomice říše. Jedním slovem „velká“ epocha Kateřiny II. nepřišla Rusko lacino. Přitom carevna, která se ujímala vlády v době, kdy říše měla vcelku vyrovnaný rozpočet, zanechala potomkŧm 200 milionŧ dluhŧ. Abychom alespoň

Strana 296

RUSKÉ IMPÉRIUM naznačili, jak obrovitá to byla tehdy suma, řekněme, ţe roční příjem státní pokladny na konci její vlády činil 70-80 milionŧ rublŧ. OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“ Téměř všichni ruští vládcové věnovali velkou pozornost zahraniční politice. Kateřina II. se vymyká z této tradice snad jen tím, ţe zahraniční politika se stala přímo její doménou, v níţ se pohybovala s přirozeností naprosto suverénní a v níţ si postupem doby získala i dokonalou převahu nad oběma ministry, kteří oficiálně řídili ruskou zahraniční politiku v té době (hrabě Panin, od roku1780 kníţe Bezborodko). Stručně řečeno - ruským ministrem zahraničí byla sama carevna. Avšak ani tato oblast nezŧstala bez vlivu obav a nejistot, které ji v prvních letech vlády pronásledovaly. Věděla jak mnohého lze ve vnitřní politice dosáhnout úspěšnou politikou zahraniční, avšak zatím - v roce 1762 - nebyl ţádný takový úspěch v dohledu, neboť nová vláda zdědila díky bezstarostné naivitě Petra III. situaci značně sloţitou a v Evropě nyní čekali, co bude dál. V „revolučním“ manifestu z června 1762 označila carevna Prusko za svého „největšího nepřítele“. Tato zpráva byla ovšem ve Vídni přijata s nadšeným očekáváním změny ruské politiky směrem k obnovení aliance rusko-rakouské, neboť dohodou Ruska s Fridrichem II. se do nenávratna ztrácely naděje na opětné získání Slezska. Marie Terezie spěchala proto ujistit novou carevnu o svých spojeneckých citech: „Carevnu Alţbětu nemohl i v mém srdci... nahradit dŧstojněji nikdo jiný neţ Vaše Veličenstvo. Netrpělivě čekám na příleţitost dokázat Vašemu Veličenstvu své city. Spoléhám na prozíravost a naše vzájemné přátelství...“ Není těţké pochopit, jakou prozíravost tu měla rakouská panovnice na mysli. Politika petrohradské vlády se však ubírala jiným směrem neţ jak očekávali ve Vídni. Prusko bylo sice Strana 297

CO SI RUSKO PŘEJE? označeno za „největšího nepřítele“ Ruska, ale to vše bylo brzy zapomenuto - stejně jako i jiná prohlášení z doby převratu. Lze-li slibŧm vlád zpravidla věřit jen velmi málo, pak sliby vlády, která jde k moci, jsou ještě problematičtější. V tomto směru se Rusko nikterak nelišilo od ostatních zemí a ve Vídni se o tom měli brzy přesvědčit. Ruský sbor generála Černyševa, který dal svrţený car velkoryse k dispozici Fridrichovi II., byl sice staţen, ale zároveň bylo do Berlína potvrzeno, ţe Rusko si přeje dobré vztahy s Pruskem. Místo očekávaného spojenectví nabídla carevna Vídni ruské prostřednictví pro mírová jednání s Pruskem. Bylo zřejmé, ţe Rusko se války proti Prusku jiţ nezúčastní. V dané situaci byl tento postoj skutečnou záchranou zcela vyčerpaného Pruska, které ztratilo i pomoc svého anglického spojence a bez ruské přátelské neutrality by se ocitlo v naprosté izolaci. Dŧvody tohoto postupu petrohradské vlády byly ovšem zcela jiné neţ za panování Petra III. Jednala s Pruskem ne proto, ţe by se nepřekonatelně obdivovala jeho panovníkovi, ale z dŧvodŧ ryze pragmatických. Rusko nutně potřebovalo alespoň na čas jistý oddech. Jednak proto, ţe výdaje na vedení bojŧ za sedmileté války nebyly zcela zanedbatelné a za druhé i proto, ţe jakákoli komplikace vnější by mohla ohrozit zatím velmi nejisté postavení nové vlády. Navíc měl carský kabinet pro jednání s Pruskem - vděčně přijímajícím všechny projevy ruského zájmu - ještě jeden, nikoli nepodstatný dŧvod. Bezmocné Prusko bylo připraveno podporovat ruské zájmy v Polsku, coţ naopak nemohli od Rakouska dosti dobře očekávat. V letech 1763-1764 vrcholila totiţ v Polsku krize, která byla v podstatě předehrou jeho pozdějšího trojího dělení a nakonec zániku Polska jako samostatného státu. Očekávala se smrt polského krále Augusta III. a měl být vybrán „vhodný“ nástupce. K této nikoli snadné věci bylo Strana 298

RUSKÉ IMPÉRIUM třeba získat podporu Pruska, které se tajným paktem s Ruskem (31. března 1764) nakonec dostalo z hrozící izolace. Řekli jsme jiţ, ţe vláda Kateřiny II. potřebovala v první době nevyhnutelně oddech a vědomě se vyhýbala všemu, co by mohlo vést ke komplikacím a zaplést Rusko do válečného konfliktu. Podkládali bychom však nové carevně zcela neprávem úmysly, které neměla, kdybychom v tomto předsevzetí chtěli spatřovat projev nějakých „dobrých“, či dokonce mírumilovných snah. Naopak - právě ona téměř nedostiţně ztělesňovala expanzivní a násilnickou politiku ruského samoděrţaví. Její počáteční „mírumilovnost“ skutečně neznamenala nic více neţ snahu získat čas k upevnění vládní moci. Události v Evropě však nečekaly a poskytly nové vládě velmi brzy příleţitost ukázat svou pravou tvář. Starý polský král a kurfiřt saský August III. ještě ţil, avšak carevna jiţ uvaţovala o jeho nástupci. Jiţ v reskriptu z 8. února 1763 ukládá svému tituláři ve Varšavě hraběti Kaiserlingovi: „Stejně tak neumdlévejte ve snaze získat si podporu primase-regenta1) a dalších význačných Polákŧ. Slibte jim naši imperátorskou protekci a podporu, abychom mohli v případě potřeby spoléhat na jejich pomoc v našem úmyslu, který ovšem neopomineme náleţitě podporovat penězi i zbraněmi.“ Úmysl, o němţ se carevna zmiňuje, spočíval v prosazení „ruského kandidáta“ na polský trŧn. Byl jím litevský hrabě Stanislav Poniatowski. V „zasvěcených“ dvorních kruzích kolovaly sice pověsti, ţe carevna prosazuje Poniatowského (který byl její někdejší tajnou láskou), ţe se hodlá za něho provdat, avšak dŧvody, proč byl vybrán právě tento poměrně chudý šlechtic, byly mnohem prozaičtější. Kateřina II. to ostatně řekla v listu pruskému králi (1763) zcela otevřeně: „Ze všech pretendentŧ trŧnu má nejméně prostředkŧ k

Strana 299

CO SI RUSKO PŘEJE? tomu, aby ho získal (vlastními silami), a bude proto zavázán především těm, z jejichţ rukou jej přijme.“ Polská šlechtická republika byla zmítána permanentními konflikty mezi 16-17 velkými šlechtickými rody. Král a ústřední vláda byli závislí na rozhodnutí sejmu, kde mohl na základě pověstného „niepozwa#am“ jediný šlechtic zvrátit sněmovní usnesení. Toto liberum veto, jehoţ mohlo být a často bylo zneuţito, nebylo však poslední výsadou šlechty. Existovalo totiţ navíc i liberum rumpo, jímţ na základě nesouhlasu s jediným usnesením mohla být zrušena platnost všech usnesení předchozích. Mohlo by se zdát, ţe samoděrţavné Rusko, budované na principech naprosto opačných, bude rozhodně odmítat krajní anarchii v sousedním Polsku. Ve skutečnosti však právě ruská carevna byla největším obhájcem „polských svobod“. Penězi, zbraněmi i hrozbami chránila tyto „svobody“ dokonce i před svými vlastními spojenci v Polsku, Czartoryskými, z jejichţ rodinného klanu pocházel i Poniatowski. Ostatně právě jeho dokonalá neschopnost učinit přítrţ „šťastné anarchii“ v Polsku (jak to nazvala sama Kateřina II.) byla nejsilnější stránkou Poniatowského v očích carevny. Stručně řečeno, snaţili se vnutit Polsku krále, který by jiţ předem zaručoval, ţe se Polsko nevymaní z vnitřních zmatkŧ a bojŧ a stane se tak dříve či později snadnou kořistí ruské expanze. V téţe době (1763) ujišťovali ruští vyslanci ve Vídni a v Cařihradu, ţe Rusko si nepřeje nic jiného neţ svobodnou volbu nového polského krále a ţe nemá nikterak v úmyslu se do polských záleţitostí vměšovat. Rusko by zasáhlo jen tehdy, kdyby došlo k ohroţení polských zákonŧ a svobod. Poskytují-li dějiny diplomacie slušnou kolekci příkladŧ lţí a podvodŧ, pak je třeba říci, ţe podíl zahraniční politiky ruského samoděrţaví na této sbírce není zcela nepatrný. A Strana 300

RUSKÉ IMPÉRIUM aby snad nevznikl dojem, ţe tento soud o carské zahraniční politice je příliš příkrý, uveďme z téţe doby (duben 1763) instrukci carevny svému vyslanci do Varšavy: „Rozhlašte, ţe jestli se (Poláci) odváţí zatknout a odvézt na Königstein někoho z přátel Ruska, osídlím svými nepřáteli Sibiř a pustím (na ně) záporoţské kozáky, kteří ke mně chtějí poslat deputaci s prosbou, aby jim bylo povoleno pomstít se za uráţky, kterých se vŧči mně dopouští polský král.“ V únoru 1764 došlo k dlouho očekávané „události“ - August III. zemřel. Vzápětí nato (27. února 1764) radí ruský diplomat ve Varšavě Repnin k vyslání vojska, neboť „je třeba je postrašit. Vstup vojska Vašeho Veličenstva je povede k větší opatrnosti“. Navíc se ruskému velení aţ do té doby „nepodařilo“ likvidovat své vojenské sklady na polském území z doby sedmileté války. Tyto sklady byly chráněny silnými vojenskými oddíly, které se opět „zcela náhodně“ objevovaly v době konání místních sejmŧ právě tam, kde měli většinu stoupenci hetmana Branického, hlavního protikandidáta hraběte Poniatowského. Ve Vídni a v Paříţi sice protestovali proti ruské vojenské intervenci, ale zŧstalo jen u protestŧ, neboť nechtěli riskovat válečné střetnutí. Připomeneme-li mnoţství „dárkŧ“ a slibŧ, které jménem štědré carevny rozdávali ruští diplomaté Kaiserling a Repnin, neudivuje, ţe polský sejm, zasedající pod ruskou vojenskou protekcí, nakonec bez potíţí „svobodně zvolil“ Stanislava Poniatowského (srpen 1764). Avšak první blahopřání neposlala Kateřina II. novému králi, ale hraběti Paninovi, který řídil kolegium (ministerstvo) zahraničí: „Blahopřeji Vám ke zvolení krále, kterého jsme udělali my.“ A aby snad nebylo pochyb o tom, komu nový polský král „vděčí za vše“, poslala mu carevna 100 000 červoncŧ na zařízení jeho rezidence.

Strana 301

CO SI RUSKO PŘEJE? Nový polský král projevil však jistou nechápavost, pokud šlo o to, co se od něho v Petrohradě očekávalo. Začal hledat cesty k upevnění své panovnické moci a prvním, velmi krotkým náznakem těchto snah byl návrh na zrušení liberum rumpo a omezení případŧ, kdy bylo moţno pouţít liberum veto. Tyto opatrné náznaky reformních snah se však setkaly s dokonalým nepochopením obou mocnějších sousedŧ Polska. Jiţ v říjnu 1764 varoval Fridrich II. carevnu: „Bude-li Vaše Veličenstvo souhlasit s touto změnou, budete moţná litovat. Polsko se mŧţe stát zemí, která bude nebezpečná pro své sousedy. Podporou starých zákonŧ země, které jste garantovali, budete mít vţdy moţnost provádět (v Polsku takové) změny, které budete povaţovat za nutné.“ A svému vyslanci ve Varšavě pruský panovník jiţ zcela nedvojsmyslně psal: „Bŧh Vás chraň, abyste tomu pomáhal...“ Pruského tituláře Benoise však nebylo třeba dvakrát přesvědčovat. Dokonale rozuměl kořistnické politice svého krále: „Neustále říkám hraběti Kaiserlingovi, ţe Rusko a Prusko mají k Polsku stejný vztah. Jejich skutečný zájem nepřipouští, aby se republika stala silným státem... Dal mi své čestné slovo, ţe to nepřipustí.“ Tlak pruské diplomacie na Rusko pramenil z obavy, ţe carevna nechápe dosti dobře „své zájmy“. Bylo to ovšem nedorozumění, které snad vzniklo z toho, ţe ruský kancléř Panin radil k tomu, aby se Poniatowskému, jako „příteli Ruska“, vyšlo vstříc. Pruské varování odstranilo tuto překáţku a do Varšavy šla instrukce nařizující ruským diplomatŧm odmítnout reformní snahy Polákŧ. Poniatovski se sice vyslance Repnina zoufale zeptal: „Jakţe! Naši přátelé a spojenci chtějí bránit tomu, abychom se dostali ze svého úpadku?“ Avšak vyslanec se odpovědi vyhnul. Teprve časem měli Poláci pochopit, ţe ruskému carismu šlo skutečně právě o to zabránit Polsku, aby se vymanilo ze Strana 302

RUSKÉ IMPÉRIUM svých vnitřních zmatkŧ a stalo se plně suverénní ve své politice vnitřní i vnější. Polské události let 1763-1764 byly totiţ jen předehrou událostí pro Polsko mnohem tragičtějších. Schylovalo se k tomu, ţe Rzeczpospolita Polska měla jako samostatný stát zaniknout. Zatím však Poláci ještě netušili, ţe první a rozhodující krok byl jiţ učiněn. Teprve další vývoj ukázal, ţe konec Polska byl zpečetěn právě v okamţiku, kdy se ruské carevně podařilo prosadit na polský trŧn Stanislava Poniatowského, který svými osobními vlastnostmi, téměř naprostým nedostatkem rozhodnosti a tvrdosti, poskytoval do budoucna „nejlepší naděje“. Uvidíme ještě, ţe je také beze zbytku splnil. „Volba“ Stanislava Poniatowského měla i jiný, současníkŧm těch událostí unikající smysl a dosah. Tento zcela nevybíravý zásah do vnitřních záleţitostí Polska byl prvním „úspěchem“ zahraniční politiky nové ruské vlády. Kateřina II. mohla poprvé volněji vydechnout. Byly konečně zaţehnány obavy a úzkosti, které ji pronásledovaly od převratu roku 1762. „VELKÁ INSTRUKCE“ Málokterý z ruských carŧ tolik cestoval po Rusi a připojených oblastech říše jako Kateřina II. Carevna přikládala těmto cestám zvláštní význam. Podněcoval ji nejenom zvídavý zájem přímo vidět to, co znala jen z doslechu a z relací gubernátorŧ a místních vojvodŧ. Jako by si chtěla znovu a sama ověřit oddanost lidu impéria. Tyto carské výlety, při nichţ se carevna nemohla ovšem ubránit tomu, aby nestavěla okázale na odiv svou dobrotu a lidumilnost, měly - řečeno terminologií naší doby - svŧj politický záměr. Nešlo přitom jen o to, demonstrovat carskou moc a milosrdnost carevny a upevnit tak pozici

Strana 303

CO SI RUSKO PŘEJE? vlády. Kateřina II. tu hledala svým zpŧsobem i odpověď na otázku, která ji znovu a znovu pronásledovala - co si Rusko přeje? Představa, ţe Kateřina II. neměla ani tušení o postavení muţických mas a ţe se o ně ani nezajímala, je přinejmenším nepřesná, neboť právě ona varovala před bezstarostností v rolnické otázce. „Postavení statkářských rolníkŧ je tak kritické,“ psala svému generálnímu prokurátorovi, „ţe je třeba postupovat velmi opatrně, abychom neurychlili i bez toho dostatečně hrozící nebezpečí.“ Kateřina II. si byla vědoma nebezpečí, které její vládě z této strany hrozilo, a snaţila se mu čelit. Věrna své iluzi o prvořadé úloze moudrého a osvíceného vládce posílala dŧstojníky do rŧzných oblastí říše, aby jí nezávisle na místních vojvodech a gubernátorech přinesli zprávy o postavení a smýšlení rolníkŧ. Zároveň si chtěla získat sympatie mezi lidem svou okázalou dobrotivostí a nejednou i trestáním vrchnostenských a státních úředníkŧ, kteří zneuţívali své moci a dopouštěli se „zbytečného násilí“. Neznamená to ovšem, ţe by zásadně odmítala násilí vŧbec. Soudila jen, ţe nemá být naduţíváno. Bezpráví - jak sama poznamenala - je přípustné, jestliţe přináší výhodu. Naproti tomu „neuţitečná nespravedlnost je neodpustitelnou hloupostí“. V lidovém prostředí bylo však toto svérázné pojetí „uţitečného“ a „neuţitečného“ bezpráví pochopeno jinak, neţ jak bylo míněno. Myšlenkový svět lidové masy, stejně sociálně výbušné jako zároveň i konzervativní, se utvářel na základě vlastní přímé zkušenosti. A ta jí neomylně napovídala, ţe samoděrţaví je spiknutím proti jejím zájmŧm. Lidumilné činy carevny, o nichţ šla pověst od úst k ústŧm, nemohly touto lidovou zkušeností váţněji otřást. Zdánlivý rozpor mezi postojem carevny a jednáním úřadŧ si muţik vysvětloval tím, ţe Strana 304

RUSKÉ IMPÉRIUM carevna o skutečné bídě lidu, bezpráví vrchnosti a násilnostech vojvodŧ nic neví. A tak výsledkem vládní demagogie Kateřiny II. byla představa o „dobré matičce-carevně“ obklopené „zlými lidmi“. Tento lidový monarchismus byl však dvojsečný. Posiloval sice prestiţ carevny, avšak zároveň jí podkládal úmysly, jimţ byla vládkyně na hony vzdálena. Věřilo se, ţe „matička-carevna“ chce dát lidu svobodu. A protoţe očekávaný carský manifest o svobodě stále nepřicházel, objevil se jiţ roku 1763 „ukaz“ v té podobě, jak si ho muţická vesnice představovala sama: „Přišla doba, kdy je třeba vymýtit úplatkářství... Naše dvorjanstvo nedbá zákona boţího a zákonŧ státu a pŧsobí Rusku zlo. Pradědové a otcové ruského státu, monarchové, jim darovali dědičné majetky, odměňovali je penězi... A oni dnes ztýrali pravdu a vyhnali ji ven z Ruska...“ Carevna ovšem nikdy váţně na zrušení feudálních privilegií šlechty nepomyslela. Neznamená to však, ţe by o tom nemluvila. V klidu své Strana 305

CO SI RUSKO PŘEJE? pracovny píše Kateřina II. - pod vlivem četby děl evropských osvícencŧ - ţe „svoboda je duší všech věcí“. Krátce po převratu usedá po dlouhé měsíce ke stolu a píše projekt zákoníku říše, v němţ nechybí ani rozhořčené odsouzení toho, ţe v Rusku se tři čtvrtiny dětí nevolníkŧ nedoţijí dospělosti. V soukromých rozhovorech naznačuje, ţe je rozhodnuta zrušit nevolnictví a pobouřeně se ptá, jak je moţné, ţe jí to dosud nikdo nenavrhl. To vše byla však jen zcela nevinná daň světu idejí, který u ní byl bezpečně oddělen od vlastní vládní praxe. Jen pro ilustraci tu uveďme, ţe do téţe doby, kdy Kateřina II. koketuje s myšlenkou o zrušení nevolnictví a udivuje celou Evropu svým krajně liberálním návrhem zákoníku říše (1767), spadá i zákaz nevolníkŧm stěţovat si na svou vrchnost. Ti, kteří by si přesto na své pány stěţovali, měli být veřejně zmrskáni. O těchto „detailech“ se ovšem Kateřina II. v dopisech svým osvíceným přátelŧm v Evropě nezmiňovala.

Strana 306

RUSKÉ IMPÉRIUM Je sice pravda, ţe se pohoršovala nad tím, ţe nevolníci byli v Rusku prodáváni jako ţivé zboţí, avšak dále neţ k zákazu pouţívání kladívka při draţbách lidí v podstatě nedospěla. A tak bylo moţno číst v „Moskevských vědomostech“ inzeráty, které by rozhodně dějiny obchodu s lidmi a otroctví neměly přehlédnout. „Na prodej: sluha a vyučený řemeslník dobrého chování. Dále se prodají dva krejčí, švec, hodinář, kuchař, kočí, podkoní, mědirytec, zlatník a dva vozkové. Lze je vidět a dostat bliţší údaje o ceně na adrese... Zároveň se prodají dva mladí hřebci, klisna a dva valaši, smečka loveckých psŧ, kterým bude v lednu a únoru rok.“ Jiný inzerát nabízel „šestnáctiletou dívku dobrých mravŧ a zánovní kočár“. V daném případě bylo moţno získat nabízené „zboţí“ za 50-200 rublŧ. Cenové rozdíly byly dány nejen „kvalitou“, ale i dvojím kursem. Vedle „volných cen“, které si stanovili sami statkáři, byly totiţ i ceny úřední (ukaznyje). V Evropě to všechno víceméně věděli a v Rusku si uţ na to dokonale zvykli. A tu se roku 1767 s překvapením dozvěděli, ţe carevna chce dát svým poddaným jejich „přirozená práva“. Vláda svolávala do Moskvy shromáţdění volených delegátŧ všech oblastí říše, aby rozhodli o novém zákoníku, kterým se Rusko mělo rázem dostat do čela tehdejšího civilizovaného světa. Delegáti měli přinést s sebou nakazy (mandáty, poţadavky) svých voličŧ. Základem jednání této tzv. zákonodárné komise měla být „Velká instrukce“ (Bolšoj nakaz), kterou sepsala sama carevna. Snad nikde jinde neprokázala Kateřina II. naprostý nedostatek vlastního tvŧrčího nápadu a myšlení tak dokonale jako právě ve „Velké instrukci“. Celé dílo je totiţ často aţ doslovnou kompilací, přičemţ základní osu tvoří vlastně „Duch zákonŧ“, jehoţ vydání roku 1748 bylo vpravdě dobovou senzací (během pŧldruhého roku vyšlo 22 vydání v rŧzných evropských jazycích). Kateřina II. to ostatně Strana 307

CO SI RUSKO PŘEJE? neskrývala a ani to nebylo moţné. Francouzskému učenci d'Alembertovi se carevna docela otevřeně přiznává: „Uvidíte, jak jsem v zájmu své říše obrala prezidenta Montesquieua, aniţ jsem se o něm zmínila: doufám, ţe - dívá-li se ze záhrobí na moji práci - mi odpustí tuto literární loupeţ pro blaho dvaceti milionŧ lidí... Tolik miloval lidstvo, ţe nebude přece formální. Jeho spis je mou modlitební knihou.“ „Velká instrukce“ vzbudila velký rozruch a stala se skutečnou senzací - avšak především v Evropě, nikoli v Rusku. Kateřinský zákonodárný projekt dosáhl (nejednou s diskrétní finanční ruskou pomocí) během několika let 23 vydání v rŧzných evropských jazycích. Západoevropská osvícenská veřejnost byla udivena odvahou ruské carevny, s níţ přistoupila ke změnám, které měly výrazně zrychlit civilizační vývoj ruského impéria. Nadšení vyvolaly zejména úvahy carevny o nezadatelných lidských právech na osobní svobodu a stejná práva všech lidí. Uvěříme-li, ţe to carevna tehdy myslela skutečně váţně, pak byla „Velká instrukce“ především „velkou iluzí“. Byla totiţ (byť jen zcela teoretickým) pokusem o legalizaci základních občanských a lidských práv v rámci samoděrţaví. Papír ovšem „unese všechno“. O moţnostech spojení principŧ evropské civilizace s „výhodami“ samoděrţaví lze jistě psát. Tím však je toto absurdní téma také vyčerpáno, neboť dále neţ k neplodným úvahám tu prostě nelze dospět. „Prvotním hříchem“ podobných úvah je zcela mylný předpoklad o moţnosti uplatnění občanských svobod v rámci systému, který nemŧţe bez jejich potlačení existovat. Konečným výsledkem „Velké instrukce“ Kateřiny II. bylo to, ţe tímto spisem byl v Rusku poloţen základ dosud nedoceněné tradice podivuhodné symbiózy osvícenské frazeologie a samoděrţavné vládní Strana 308

RUSKÉ IMPÉRIUM praxe. K této zvláštní tradici patřilo ovšem umění dokonale klamat evropskou veřejnost. V duchu těchto zásad carevna podporuje vydávání svého spisu v evropských zemích, zatímco v Rusku byl „Bolšoj nakaz“ za její vlády přísně evidovanou úřední tiskovinou, kterou směli číst jen nejvyšší státní úředníci. Jedním slovem - carevna dala svŧj vlastní spis v Rusku na index. Příčinou tohoto kuriózního rozhodnutí bylo zejména to, ţe brzy i ona pochopila, ţe její spis je sice zajímavou sbírkou názorŧ evropských osvícencŧ, avšak je zcela nepouţitelný pro účel, jemuţ měl slouţit stát se osnovou nového zákoníku samoděrţavné říše. Toto dílo je pronásledováno v pozdější historické literatuře jistým nedorozuměním - nebylo totiţ vţdy správně doceněno, ţe Kateřina II. prostě ráda psala (v daném případě spíše opisovala). Myšlenky a ideje své doby přijímala a chápala jako k ničemu nezavazující ozdobu ducha. Sepsání „Velké instrukce“ bylo pro ni především jakousi duševní gymnastikou. Neměla ovšem nic proti tomu, aby byla pokládána za Strana 309

CO SI RUSKO PŘEJE? osvícenou panovnici. Její spis měl slouţit především tomuto účelu a je třeba říci, ţe poslouţil skutečně úspěšně, neboť jen nemnozí její evropští současníci věděli, ţe carevna nepatří k lidem, kteří dělají to, co prohlašují, a prohlašují to, co dělají. V nejbliţším okolí carevny to mnozí brzy pochopili, a proto je „Nakaz“ příliš neudivil. V Evropě to měli pochopit teprve později. Zatím ještě věřili, ţe zákonodárná komise, která se sešla v Kremlu v roce 1767, je skutečně počátkem nové epochy. „Všechny národy světa očekávají, ţe jim dáte příklad,“ prohlásil při zahájení jednání vicekancléř A. Golicyn. A skutečně se našli mnozí, kteří to tehdy brali docela váţně. Nadšená atmosféra zahajovacího shromáţdění vrcholila, kdyţ slyšeli z „Nakazu“ samé carevny: „Bŧh uchovej, aby po skončení této zákonodárné práce byl na zemi některý národ spravedlivější a tedy lépe prospíval - to by bylo neštěstí, jehoţ bych se nechtěla doţít.“ Uvidíme, ţe to carevna nakonec přeţila docela snadno a ve zdraví. ZÁKONODÁRNÁ KOMISE K jednání zákonodárné komise se sjelo celkem 564 delegátŧ (208 města, 167 svobodné rolnictvo, 28 ústřední vláda, 161 šlechtici). Stěţí si lze představit hŧře sestavenou „reprezentaci“ - 90 % obyvatelstva říše, nevolné rolnictvo, zastoupeno nebylo. Přitom města, v nichţ ţilo zhruba 4 % obyvatel, měla téměř polovinu delegátŧ. Mnozí si později kladli otázku, jaký byl vlastně smysl jednání této pestré společnosti, v níţ nechyběli ani delegáti asijských kočovných kmenŧ. Odpovědi na tuto otázku se značně rŧzní. Jedni soudí, ţe komise měla vlastně legalizovat samoděrţaví Kateřiny II. (G. Stökl), jiní zdŧrazňují, ţe vláda tu dostala moţnost dozvědět se, „co si Rusko přeje“ (V. O. Ključevskij). Jisto je tolik, ţe pŧvodní účel, k němuţ byla svolána, komise nesplnila. Potřebovala celý rok k tomu, aby Strana 310

RUSKÉ IMPÉRIUM projednala první kapitolu nového zákoníku říše. Dál se nedostala, neboť roku 1768 ji carevna „na neurčito“ (tj. natrvalo) rozpustila. Z mnoţství rŧznorodých problémŧ a sporŧ, k nimţ při jednání „delegátŧ celé říše“ došlo, pochopila vláda alespoň jedno - zrušení nevolnictví si „v Rusku přeje“ jen nevolné rolnictvo. To však bylo zatím spolehlivě izolováno od ostatní společnosti. Nesmělý vládní náznak pokusu o řešení rolnické otázky byl tedy odloţen ad acta (kde zŧstal celé další století). Rozhodnutí odloţit řešení rolnické otázky „shora“ nutně ovšem znamenalo zároveň i to, ţe vláda je připravena potlačit jakýkoliv pokus o řešení problému nevolnictví „zdola“. Zákonománie Kateřiny II., která začala u idejí Montesquieua, skončila proto nakonec u feudálního zákonodárství par exellence. Byla to právě vláda Kateřiny II., která kodifikovala úplnou osobní a majetkovou závislost a podřízenost rolníka vrchnosti. Dospělo to aţ tak daleko, ţe podle ukazu z roku 1765 měli statkáři právo posílat své nevolníky „za drzé chování“ na Sibiř - na dobu, kterou si sami určí. Velká část poměščikŧ trávila větší část ţivota v armádě nebo civilní sluţbě. O svých statcích věděli zpravidla jen to, kolik vynášejí a za kolik je moţno je prodat. Svou trvalou finanční tíseň řešili nárazovým odprodejem jednotlivých „duší“, které byly nejcennější součástí inventáře jejich - většinou nijak nevedených a zuboţených - statkŧ. Osvícenější současníci se rozhořčovali, ţe poţadavky statkářŧ vŧči rolníkŧm v Rusku nejen přesahují všechno, co je v tomto směru obvyklé v sousedních zemích, ale překračují i meze lidských moţností (P. Panin, bratr kancléře). Ale nikoho to příliš nepohoršovalo. Ani carevnu, která z vládních výkazŧ věděla, ţe v mnoha guberniích musí Strana 311

CO SI RUSKO PŘEJE? rolníci pracovat na panském větší část týdne. Byl to sice vhodný námět pro kabinetní rozhořčení „osvícené carevny“, ale tím také všechno skončilo. Několik křiklavých případŧ, v nichţ vláda přece jen zasáhla proti bezohlednému násilí poměščikŧ, nemohlo situaci nijak změnit. Byly to totiţ zpravidla případy maniakŧ, vyskytujících se jinak ve všech společenských vrstvách a zákrok proti nim naprosto neznamenal omezení či oslabení feudálních práv šlechty. Nejznámější z těchto případŧ, kdy carevna musela zasáhnout, je spojen se jménem statkářky Darji Saltyrovové, která zpŧsobila smrt 75 poddaných svého panství. „Saltyčicha“ (jak se jí mezi lidem říkalo) například po tři roky drţe- la v kleci svého holiče, aby se nikdo nedozvěděl, ţe nosí paruku. Soud jí nakonec dokázal „jen“ 38 vraţd. Carevna ji dala doţivotně zavřít do kláštera (1765). „Právní postavení“ rolníkŧ, přesněji jejich naprostá osobní a majetková bezprávnost, se ovšem odráţela na úrovni rolnických hospodářství. Ţilo se prakticky od ţní do ţní. Vytváření větší majetkové rezervy a zásob pro případ neúrody bylo v těchto podmínkách prakticky protismyslné, neboť striktně vzato, rolníkovi nepatřilo nic z toho, „co uţíval“. Skutečný ţivot ruské vesnice znal sice i jiné případy, ale obecně platí, ţe někdy v této době se jiţ definitivně ustálila ona pověstná apatie a nezájem muţika o jakékoliv samostatnější zemědělské podnikání. Nebyl to však dŧsledek jeho „lenosti“, ale projev sebeobrany, reakce na stav, v němţ jakákoli práce navíc byla znovu a opět vlastně prací pro pána, jemuţ rolník i se svými dětmi (a kaţdý člen jeho rodiny jednotlivě) patřil. Tím byla dána nejen celkově nízká úroveň ruského zemědělství, ale i to, ţe léta sucha tu prakticky byla zároveň léty hladomoru (1767, Strana 312

RUSKÉ IMPÉRIUM 1778, 1787). Vláda se snaţila čelit katastrofálním dŧsledkŧm sucha a vytvářela velké státní sklady obilí, z nichţ se prodávalo a pŧjčovalo obilí na jarní setí. Tato státní filantropie však neřešila problém zaostalosti ruské vesnice. Pouze posilovala závislost obyvatel na státní moci a přispívala k udrţení fikce o její úloze jako milosrdného zachránce poddaných. KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE Chceme-li alespoň naznačit podstatu vládních plánŧ Kateřiny II., pokud se týkaly vnitřního uspořádání říše, pak lze říci, ţe se znovu a znovu vracely ke dvěma základním problémŧm. K řešení stále neodbytněji se hlásící rolnické otázky a k představě o jakémsi „státním národu“, který měl být výsledkem splynutí mnoha kulturně i stupněm svého civilizačního vývoje značně vzdálených národŧ a národností ruského impéria. Carevna to obrazně vyjádřila v dopise hraběti Paninovi z Kazaně, kde byla na inspekční cestě roku 1767: „A tak jsme v Asii, kterou jsem chtěla na vlastní oči vidět. V tomto městě ţije na 20 rŧzných národŧ, jeden druhému zcela nepodobný. A přesto je třeba ušít jim šaty, které by padly všem stejně.“ Řekněme přímo, ţe tyto „šaty“ byly i později znovu šity a rŧzně přešívány, ale bezvýsledně. „Státní národ“ zŧstal vţdy jen iluzí ruských vládcŧ a při kaţdém otřesu impéria praskaly rychle i švy této unifikované konfekce. Carevna, která sama prohlásila, ţe „Rusko je stát evropský“, nemohla ovšem vědět to, co je dnes s odstupem dvou století zcela zřejmé a tvoří osu historického studia novodobých dějin Evropy - představa o „státním národu“ je nehistorickou konstrukcí. Moderní historické bádání dospívá vcelku shodně k názoru, ţe konstituování národních individualit jako individualit státních, formování národních státŧ, je

Strana 313

CO SI RUSKO PŘEJE? jednou ze základních tendencí novodobého evropského vývoje. Tento vývoj není ani v naší době ještě ukončen. V národnostní otázce sdílelo kateřinské (i pozdější) samoděrţaví obdobné iluze jako absolutistická vláda mnohonárodní monarchie rakouské, marně se snaţící násilnou germanizací dospět k překonání etnické rŧznorodosti říše. V carském Rusku měly ovšem tyto problémy poněkud jinou podobu neţ v Rakousku. Nemŧţeme-li je zde podrobněji sledovat, vyberme alespoň jeden příklad, který nám přiblíţí základní podoby rusifikace tam, kde by se mohlo zdát, ţe mohla mít největší naději na úspěch - u Ukrajincŧ, kteří mají s Velkorusy společné výchozí základy historické a kulturní. Víme jiţ, ţe od připojení k Rusku roku 1654 zbavovalo samoděrţaví Ukrajinu postupně jejích autonomních výsad a práv dohodnutých na tzv. Perejaslavské radě a potvrzených při jednání v Moskvě („březnové statě“, 1654). Carevna Alţběta I. sice znovu zřídila předtím jiţ zrušený úřad hetmana, avšak to byl jen dočasný ústupek ukrajinské staršině, jejíţ podporu si vláda chtěla pojistit. Ve snaze dodat tomuto kroku co moţná nejvíce lesku, jmenovala Alţběta novým (a tentokrát jiţ posledním) ukrajinským hetmanem jednoho z prvních velmoţŧ říše, Kyrila Razumovského. Na Ukrajině si tento carský projev milosti vyloţili po svém a na počátku vlády Kateřiny II. se ozvaly nesmělé hlasy, ţe by Ukrajina měla mít dědičného hetmana (na to, ţe hetman býval volen, se jiţ neodváţili pomyslet). Hetmanskou dynastií měli být Razumovští. Tyto opatrné snahy o zachování autonomního postavení Ukrajiny se však nesetkaly v Petrohradě s pochopením.

Strana 314

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 315

CO SI RUSKO PŘEJE? Kateřina II. se postarala, aby kníţeti Razumovskému vysvětlili, co riskuje pro případ, ţe by chtěl podobný návrh podporovat. Ten rychle pochopil a v září 1764 poţádal carevnu, aby ho zprostila tohoto „obtíţného a pro něho osobně tak nebezpečného úřadu“, a jeho ţádosti bylo bez prŧtahŧ vyhověno. Tak odešel poslední ukrajinský hetman, neboť úřad hetmana byl zrušen a místo něho bylo zřízeno 10. listopadu 1764 tzv. maloruské kolegium, v němţ zasedali čtyři Rusové a čtyři Ukrajinci - všichni jmenovaní vládou. Předseda kolegia měl pravomoci generálního gubernátora. A aby snad opět nevznikly nejasnosti v otázce, k čemu vláda směřuje, dala carevna (1764) kníţeti Vjazemskému reskript, v němţ je tato otázka vysvětlena zcela jednoznačně: „Malorusko, Litevsko a Finsko jsou provincie, které jsou spravovány na základě daných jim privilegií. Zrušit je a všechna je rázem odvolat by bylo nevhodné. Avšak nazývat (tyto země) a zacházet s nimi jako s cizími by bylo nejenom chybou, ale přímo dokonalou hloupostí. Tyto provincie, stejně jako i Smolensko, je třeba nenásilnými zpŧsoby přivést k tomu, aby byly poruštěny a přestaly se dívat jako vlci k lesu (= za hranice). Je to velmi snadné, budou-li do čela těchto provincií vybráni rozumní lidé. Kdyţ uţ v Malorusku nebude hetman, pak je třeba se postarat, aby doba hetmanŧ i jejich jméno zanikly...“ Návod Kateřiny II. na řešení národnostní otázky byl tedy prostý postupná, schopnými gubernátory „rozumně“ prováděná rusifikace. Pro „myslitelku na trŧně“, přesvědčenou o všemocnosti svého návodu, byla tím národnostní otázka v podstatě vyřešena. K této krátké exkurzi do ukrajinských záleţitostí doplňme, ţe v letech 1780-1781 bylo maloruské kolegium zrušeno a někdejší „hetmanščyna“ byla rozdělena do tří gubernií (Kyjevské, Černigovské a Novgorodsko-Severské). Strana 316

RUSKÉ IMPÉRIUM Na příkladu „řešení“ ukrajinské otázky je patrné, jak přistupovalo ruské samoděrţaví k základním problémŧm říše. Výchozím bodem „řešení“ těchto problémŧ bylo přesvědčení o všemocné síle vitálního a mohutného státu, o samospasitelnosti jeho moci, schopné unifikovat etnicky, kulturně a jazykově rŧznorodou říši. Likvidací ukrajinské autonomie bylo ve skutečnosti řešení ukrajinské otázky pouze odloţeno do budoucna. Navenek úspěšná vláda Kateřiny II. zatíţila konto generací následujících. „Vyřešila“ ukrajinskou otázku tím, ţe potlačila jakýkoli pokus o její řešení. MUŽICKÝ CAR „Tam, kde historik vidí otroctví, tam i bez svědectví (dokumentŧ) musí předpokládat útěky a vzbouření,“ poznamenal S. M. Solovjev při líčení prvních let vlády Kateřiny II. Moudrá slova velkého historika velmi případně vystihují to, co lze jistě z údajŧ o ţivotě ruské vesnice předem vytušit. Rolnická masa se ţivelně snaţila donutit vládu k tomu, co - jak jsme jiţ viděli - bylo odloţeno ad acta. V šedesátých letech 18. století propukly v Rusku na 40 místech velké rolnické bouře. Lidová nespokojenost zasáhla v zimě 1771-1772 - v době hladomoru - i Moskvu, která navíc byla tehdy postiţena také morovou ranou. Lidový monarchismus se v Rusku neprojevoval pouze v té podobě, ţe lid v zaostalejších oblastech líbal jméno Kateřiny na tištěných manifestech vyvěšovaných na veřejných prostranstvích. Nevyčerpával se pouze v tom, ţe muţici chtěli při návštěvě carevny v Kazani roku 1767 zapálit před ní svíčky jako před obrazem světice a utvořili ţivý koberec, po němţ měla vládkyně vstoupit do města. Lidový monarchismus měl i jiné - pro vládu mnohem nebezpečnější - podoby.

Strana 317

CO SI RUSKO PŘEJE? Nevznikaly pouze lidové spravedlivé „ukazy“ proti vrchnostem, ale představa o „dobrém carovi“ dostávala zcela konkrétní tvář v podobě samozvancŧ. Jiţ v roce 1765 se voják Gavrila Kremněv vydával za Petra III. Později vystupoval v úloze cara, kterému se podařilo utéci z vězení, dezertér Černyšev. Během let jich bylo celkem pět. Zpravidla jim vypálili na čelo znamení (S - samozvanec) a poslali na doţivotní nucené práce do Něrčinska. Je znám i případ jakési „princezny Alţběty II.“, která se objevila v roce 1774 v Benátkách (prohlašovala o sobě, ţe je nemanţelskou dcerou Alţběty I.) Pozvali ji na ruskou loď, přivezli do Petrohradu a krátce nato zemřela „Alţběta II.“ ve vězení „na úbytě“. Skutečnost, ţe „Alţběta II.“ musela na rozdíl od předchozích samozvancŧ zemřít, souvisela především s tím, ţe od roku 1772 posuzovala vláda tyto záleţitosti mnohem váţněji neţ kdykoli předtím. V té době se totiţ objevil mezi jajickými kozáky samozvanec, který otřásl impériem - Jemeljan Pugačov. O povstání Jemeljana Pugačova se zpravidla píše jako o rolnické válce, v níţ se dala do pohybu lavina nevolníkŧ, aby svrhla nenáviděné statkáře. Skutečnost byla však mnohem rozmanitější a sloţitější. Na Jajiku - který byl centrem povstání - tvořili nevolníci jen malou část obyvatelstva. Nevolný útisk nebyl bezprostředním zdrojem konfliktŧ, které vyústily ve velké povstání let 1773 - 1775. V prvním roce povstání tvořili podstatnou část povstaleckých sil Baškirci, vedení svým národním hrdinou Salavatem Julajevem. Jejich aktivní účast v bojích proti kárným carským oddílŧm na Uralu roku 1774 lze zřejmě bez nebezpečí zkreslení pochopit jako svébytný projev osvobozeneckého boje proti ruské expanzi.

Strana 318

RUSKÉ IMPÉRIUM Z některých manifestŧ Pugačova lze dále doloţit, ţe další z komponent povstání byl neklidný starověrecký ţivel, odmítající uznat autoritu „bezboţné“ petrohradské vlády. Konečně jedním z místních konfliktŧ, které bezprostředně podnítily počátek povstání, bylo vření uvnitř jajického kozáctva. Připomeňme, ţe svým sociálním statutem nebyli kozáci (ukrajinští, donští, jajičtí) nevolníky. Pŧvodně byli kozáci, zadrţující nájezdy kočovných kmenŧ a plnící úlohu hraničářŧ, pro carskou vládu velmi cenným spojencem a vláda jim poskytovala materiální podporu a řadu privilegií (svoboda rybolovu, neomezené pouţívání pŧdy, která byla povaţována za společné vlastnictví kozáctva, atd.). Avšak spolu s mohutnějící mocí ruského impéria a souběţně s ovládáním území, proti nimţ drţelo (nebo mělo drţet) kozáctvo stráţní sluţbu, ztráceli kozáci svou někdejší úlohu a vláda jim platila stále hŧře a navíc postupně rušila jejich privilegia. Kozácké pluky byly podřizovány armádnímu velení, kozáci museli stavět pevnosti a drţet stráţní sluţbu často daleko od svých domovŧ. Počátkem sedmdesátých let bylo toto střetnutí vládní moci s kozáctvem na Jajiku ještě zostřeno skutečností, která sice měla význam zcela místní, ale pro jajické kozáky byla otázkou téměř existenční. Tento konflikt se týkal hlavního zdroje jejich obţivy, řeky Jajiku. Čteme-li dnes tehdejší zprávy a svědectví o rybolovu na Jajiku, zaţijeme nejedno překvapení. Dnes se zdá například zcela neuvěřitelná zpráva, ţe v suchých létech, kdy byl nedostatek píce, krmili zde dobytek sušenými rybami. Nechytalo se ovšem na udici, ani do sítí. Alespoň ne na jaře, kdy táhly proti proudu záplavy jeseterŧ. Kozáci postavili napříč řeky jakýsi plot z kŧlŧ, v němţ uvízly Strana 319

CO SI RUSKO PŘEJE? největší ryby. Bohatá řeka byla v pravém slova smyslu ţivitelkou kozákŧ, protoţe jarní úlovek nejen stačil na celý rok, ale byl i pravidelným zdrojem příjmŧ, neboť kozáci měli privilegium bezcelného prodeje solených ryb, coţ při státním solném monopolu nebyla výsada tak zcela bezvýznamná. Na počátku sedmdesátých let však přišly naráz dvě pohromy. U Gurjeva, na dolním toku Jajiku, daly úřady postavit jez, který bránil tahu jeseterŧ proti vodě a navíc bylo zrušeno právo svobodného prodeje solených ryb. Tyto pohromy nejsou sice úplným výčtem konfliktŧ carských úřadŧ s jajickými kozáky, poskytují však určitou představu o napětí, které se vojskový atman Tambovcev marně snaţil utlumit. Kozáci odmítali pracovat na stavbě Orenburgu a bouřili se proti vojenským povinnostem. Vládní komise, vedená generálem Trautenbergem, která měla vyřešit příčiny stíţností kozákŧ a „utišit“ jejich vzbouření, nedokázala jiţ situaci zvládnout. 12. ledna 1772 byl generál Trautenberg zabit a spolu s ním i vojskový ataman Tambovcev a řada kozáckých „staršinŧ“. Trestná výprava, kterou vláda poslala na Jajik, sice vzbouření „uklidnila“, avšak příčiny, které vedly ke vzpouře, odstraněny nebyly. A v tomto prostředí přímo nabitém řadou konfliktŧ, se objevuje na podzim 1772 energický lidový tribun Jemeljan Pugačov a „prozrazuje“, ţe je car Petr III., jemuţ se podařilo uprchnout z vězení. O povstání „muţického cara“ bylo sice mnoho napsáno, ale o jeho vŧdci víme poměrně málo. Pugačovovi bylo v roce 1772 asi 40 let. Krátce před příchodem na Jajik se zúčastnil bojŧ s Turky u Bender a Strana 320

RUSKÉ IMPÉRIUM dosáhl hodnosti chorunţího (nejniţší dŧstojnická hodnost kozáckého vojska). Na Jajik uprchl ze své stanice Zimovejské na Donu, neboť jeho údajné propuštění z armády pro nemoc zřejmě nebylo zcela v pořádku. Snad zběhl. Ještě před počátkem velkého povstání padl „car Petr III.“ úřadŧm do rukou. Koncem roku 1772 byl zatčen, avšak jiţ v květnu 1773 prchá z vězení v Kazani a vrací se na Jajik. Ne vţdy bylo správně pochopeno, co Pugačovovo samozvanectví pro povstání znamenalo. Staletím utvrzovaná autorita carského majestátu byla v lidovém myšlení té doby naprostou samozřejmostí. V lidových představách vystupoval car stále ještě jako pozemské boţstvo. V duchu tohoto myšlení byl car nedotknutelný. Zřejmě i proto se mezi lidem nevěřilo tomu, ţe Petr III. je mrtev, a kolovaly pověsti, ţe místo něho pohřbili někoho jiného. Ostatně se to předtím i potom říkalo snad o kaţdém caru. V představách lidové masy zpravidla car vystupoval jako všemocný a moudrý vládce, jehoţ „zlí úředníci drţí v zajetí“, aby se nedozvěděl, jak lid ţije. Tento oficiálně podporovaný monarchismus byl ovšem dvojsečný. Byl-li z jedné strany mocnou bariérou, bránící lidové mase vystoupit proti soudobému pořádku, mohl se stát právě tak nebezpečnou zbraní v boji proti němu. Pugačov tím, ţe se prohlásil za cara Petra III., dodal povstání svého druhu „oficiální posvěcení“, prolomil hradbu feudálních předsudkŧ a idejí, svírající nespokojenou masu. Jestliţe v lidových představách té doby byl boj proti carovi stěţí představitelný, pak právě tak nepsaným zákonem byla i povinnost carovi slouţit. Jen tak lze pochopit mimořádný vliv „carských manifestŧ“ Jemeljana Pugačova. Znásobovaly síly povstání, neboť Strana 321

CO SI RUSKO PŘEJE? strhávaly s sebou i ty, kteří by se jinak mohli stěţí povstání zúčastnit dokonce i nejednoho poměščika, popa i dŧstojníka. Konečně nelze přehlédnout, ţe od doby Petra I., kdy byl zrušen patriarchát, byl ruský panovník zároveň nejvyšším hodnostářem ruské pravoslavné církve. Jeho výroky v otázkách náboţenských byly stejně neodvolatelné jako jeho činy vládní. Proto kdyţ Pugačov v jednom ze svých manifestŧ „daroval (starověrcŧm) kříţ“, znamenalo to zrušení oficiální klatby, která je vyháněla na periferii říše a stavěla prakticky mimo zákon. V těchto souvislostech opravdu není zvlášť podstatné to, jak posuzoval své samozvanectví sám Pugačov či jeho nejbliţší okolí. Sami vŧdcové povstání se zřejmě vzdalovali lidovému monarchismu a nepovaţovali tuto otázku za určující. Jeden z atamanŧ, Zarubin, to přímo Pugačovovi řekl: „Jsi sice donský kozák, ale uţ jsme tě přijali za cara, a tak to zŧstane.“ Chceme-li se přiblíţit dobovému ovzduší, je třeba ještě dodat, ţe kdyţ roku 1762 Petr III. zrušil sluţební povinnosti šlechty vŧči státu („osvobodil poměščiky“), rozšířila se mezi lidem pověst, ţe car chtěl osvobodit i nevolné rolníky, a proto prý byl svrţen. Strana 322

RUSKÉ IMPÉRIUM A nyní se náhle tento „car Petr III.“ objevuje a vydává manifest o svobodě: „Já, car Petr Fjodorovič, odpouštím vám všechny viny, dávám vám v uţívání řeku (Jajik) od pramenŧ aţ po ústí, pŧdu i louky, ţold, olovo, prach, chleba... a věčnou svobodu.“ Byl to téměř úplný výčet toho, oč kozácká chudina na Jajiku marně a stále beznadějněji usilovala. Padla poslední přehrada zadrţující dlouho tlumenou lavinu nespokojenosti. Jemeljan Pugačov však nebyl jen buntujícím kozákem. Správně tušil, ţe mohutnou sílu carských armád mŧţe porazit jen skutečně velké, všeobecné povstání. Proto posílá z Jajiku obdobné manifesty na Ural, do Povolţí a obrací se i na Baškirce a Kirgizy: „Neopustím vás a spravedlivě vás odměním zemí, vodou, loukami i puškami a proviantem, řekami, chlebem i olovem a od hlavy po patu vás obléknu.“ Od běţných místních bouří liší se povstání Jemeljana Pugačova nejen svým rozsahem - zachvátilo území srovnatelné svou rozlohou se střední Evropou - ale i svou aktivitou. Pugačov nečekal na příchod kárné carské výpravy, ale sám zamířil k Orenburgu, centru carské moci v jihovýchodní oblasti říše. Během září 1773 táhne Pugačov od jedné pevnŧstky jajické vojenské hranice ke druhé. Tyto špatně opevněné a ještě bídněji vyzbrojené tvrze se staly snadnou kořistí povstalcŧ jiţ proto, ţe mnohde je bránili jen jejich dŧstojníci, často proti vlastním vojákŧm. 5. října 1773 se Pugačov objevil s třicetitisícovým vojskem a 86 děly u Orenburgu. Začalo téměř pŧlroční obléhání, které předurčilo další prŧběh povstání. V této době vytvořil Pugačov jakousi „vojenskou kancelář“, pokusil se vojensky organizovat své síly (jmenoval i své Strana 323

CO SI RUSKO PŘEJE? plukovníky a generály), avšak houţevnatý odpor orenburgské posádky umoţnil carské vládě soustředit síly a zasáhnout. V březnu 1774 utrpěl Pugačov u Orenburgu těţkou poráţku a úřady jiţ oznámily, ţe se přistupuje k likvidaci posledních zbytkŧ povstalcŧ. Toto vzbouření, v jehoţ pozadí stojí prý angličtí a turečtí agenti podněcující lid proti vládě, nemá větší význam a brzy bude opět klid. Oficiální optimismus byl však předčasný. Povstání zachvátilo v té době jiţ příliš rozsáhlou oblast, neţ aby o jeho osudu mohla rozhodnout jediná bitva. Jen na Uralu ovládli Pugačovovi atamani 92 hamrŧ představujících tři čtvrtiny veškeré uralské ţelezářské výroby. Byla dokonce vyráběna i děla a střelivo pro Pugačovovo vojsko. Po poráţce u Orenburgu ustoupil Pugačov na sever. V této době zachvátilo povstání jiţ Penzenskou, Tambovskou, Simbirskou a Niţněnovgorodskou gubernii. Vládní moc se v těchto rozsáhlých oblastech zhroutila a s ní všechny zábrany brzdící muţickou a kozáckou lavinu. V mnoha případech hořely s panskými sídly i jejich obyvatelé, včetně ţen a dětí (lze však doloţit i výjimky, například Radiščevova otce zachránili tehdy před povstaleckým vojskem jeho vlastní nevolníci). Lidová válka nabývala hrozivých rozměrŧ. Bylo zřejmé, ţe celá záleţitost je mnohem váţnější, neţ aby mohla být odbyta bajkou o cizích agentech. Velitel kárných vojsk generál Bibikov psal tehdy jednomu ze svých přátel: „Sám Pugačov nemá význam. Rozhodující je všeobecná nespokojenost.“ Carský generál tu správně vystihl, v čem spočíval hlavní zdroj síly povstání. A skutečně tato „všeobecná nespokojenost“ umoţnila Pugačovovi, aby jiţ v květnu 1774, dva měsíce po neúspěchu u Orenburgu, oblehl s novými silami Kazaň.

Strana 324

RUSKÉ IMPÉRIUM Nepočetná obrana Kazaně se - i pod tlakem bouřící se městské chudiny - stáhla do kazaňského kremlu. Město otevřelo Pugačovovi své brány. Záhy však jej dostihlo carské vojsko pod velením plukovníka Michelsona a „muţický car“ uniká s hloučkem 500 lidí na pravý břeh Volhy. Během několika týdnŧ má však znovu dostatek sil, aby mohl oblehnout Caricyn (dnešní Volgograd). Pokus o dobytí velkého města na Volze byl však jiţ poslední velkou akcí povstalcŧ. Od pádu Kazaně začala vláda sledovat povstání mnohem pozorněji. Bylo zřejmé, ţe říše musí zasáhnout všemi dostupnými silami. Konec vleklé války s Tureckem (küčük-kainardţský mír) uvolnil velké vojenské síly a počátkem září 1774 byl jmenován vrchním velitelem kárných vojsk řízný generál Alexandr Suvorov, který v bitvě u Caricynu Pugačovovu povstaleckou armádu úplně decimoval. „Car Petr III.“ prchá s hrstkou kozákŧ na Don. Na návrat do centra povstání, kde bylo stále ještě dosti sil, které se zoufalou úporností vzdorovaly carským oddílŧm, nebylo ani pomyšlení. Nakonec kozáci, aby si vykoupili milost, vydávají sami Pugačova carským úřadŧm. Vojenský úspěch Suvorova u Caricynu byl tedy dovršen i zajetím Jemeljana Pugačova. A tak byl „Petr III.“ koncem roku 1774 vezen vesnicemi - které tajně doufaly v příchod svého cara - v kleci jako divoké zvíře a ukazován lidu. Carský tribunál v Moskvě odsoudil Pugačova k trestu smrti čtvrcením. Kateřina II. však i tentokrát osvědčila svŧj „humanismus“ a rozsudek nepotvrdila. Pugačova popravili 10. ledna 1775 v Moskvě civilizovaněji - usekli mu hlavu. Poprava lidového cara, který byl symbolem i ztělesněním povstání, byla okázalým koncem zoufalého pokusu mas řešit rolnickou otázku „zdola“. V prŧběhu roku 1775 byla likvidována zbývající ohniska povstání. Strana 325

CO SI RUSKO PŘEJE?

Lze-li zpravidla míru strachu autokratické vlády z opozičních sil měřit krutostí trestŧ, k nimţ se uchyluje v okamţiku, kdy se jiţ necítí ničím ohroţena, pak lze říci, ţe carská vláda byla tentokrát strachy bez sebe. K desítkám tisíc povstalcŧ, kteří zahynuli v nerovných bitvách s vojsky Bibikova, Michelsona a Suvorova, přibyly další tisíce těch, kteří se stali obětí místních vojenských soudŧ. Nejednou vypadaly tyto soudy tak, ţe z vesnice, která neudala své povstalce, byl popraven podle losu kaţdý třetí obyvatel. Tento teror však nebyl jen aktem odvety za strach, který musely vládnoucí vrstvy proţít. Měl zároveň zaručit, ţe k povstání jiţ nikdy nedojde. Ještě potomky měla obcházet hrŧza při vzpomínce na to, jak dopadl poslední pokus. V úsilí o to, aby bylo smeteno vše, co by jen vzdáleně připomínalo Jemeljana Pugačova, byla popravena i celá jeho rodina - matka, otec, Strana 326

RUSKÉ IMPÉRIUM manţelka, syn a dvě dcery. Jeho rodná vesnice byla srovnána se zemí a postavena na jiném místě. Spáleniště, kde stávalo Pugačovovo stavení, bylo posypáno solí na znamení, ţe tato pŧda nemá být jiţ nikdy obdělávána. Samo jméno Pugačova mělo upadnout v zapomenutí a nesmělo být vyslovováno. Dokonce i název řeky Jajik, pŧvodního ohniska vzbouření, musel zmizet. Řeka dostala nové jmého - Ural - a jajičtí kozáci se stali kozáky uralskými. Přes toto okázalé zatracování, tak nápadně připomínající dobu evropského středověku, povstání Jemeljana Pugačova trvale poznamenalo novodobý vývoj Ruska. Jiţ tím, jak drasticky připomnělo, ţe „svatá trpělivost“ lidové masy má své meze. Naivní představa o „pokoře“ a poslušnosti ruského lidu byla tu vyvrácena zpŧsobem, který nebyl vţdy dosti doceněn a pochopen. Jiţ Kateřina II. tušila tuto hrozbu, kdyţ po popravě Pugačova psala svému ministru spravedlnosti: „Jestliţe sami nezmírníme násilí a nezměníme současný stav, který je pro lidský rod nesnesitelný, pak lid učiní tento krok dříve či později sám.“ Poslední velká rolnická válka v dějinách Ruska i Evropy by měla být pochopena ještě i v dalších svých souvislostech. Sociální mizérie, nevolnictví, neschopnost vlády řešit vnitřní konflikty a problémy říše vyústily ve veliké povstání v téţe době, kdy Rusko zaznamenává ve své politice vnější skvělé úspěchy. Právě roku 1774 uzavírá Rusko küčük-kainardţský mír, jímţ se prakticky otevírala ruskému impériu cesta k Černému moři. Snad ničím nebylo moţno názorněji demonstrovat propast oddělující zahraničně politické úspěchy říše od její situace vnitřní. Hluboký dojem, jakým pŧsobilo na současníky i generace pozdější kateřinské Rusko svou „skvělou“ politikou vŧči Polsku a Portě, odváděl od trpké pravdy, ţe moc a bohatství ruské říše byla zaloţena na chudobě a útlaku jejích obyvatel. Strana 327

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

16

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

VÁLKA S TURECKEM Zatímco v Evropě se omezili jen na verbální protesty proti nevybíravému zásahu Ruska do polských záleţitostí, rozhodli se v Cařihradě jít dále. Turecko se nechtělo smířit s nebývalým posílením vlivu Ruska v Polsku. Turci se ne zcela neprozíravě obávali, ţe Rusko se hodlá Polska zmocnit. Kaţdý ruský zásah v Rzeczpospolitě proto jen dále zvyšoval rusko-turecké napětí, které propuklo roku 1768 v otevřený konflikt. Jeho výsledek nutně ovšem předurčoval i další vývoj situace polské. Carskou vládu zastihl počátek války s Tureckem téměř nepřipravenou. Dávný záměr Ruska, ovládnout Černé moře, sice nutně směřoval ke střetnutí, avšak počítali s ním později. Pro válku s Tureckem bylo totiţ třeba nejen postavit velkou pozemní armádu, ale připravit i loďstvo. V roce 1768 neměla carská vláda po ruce ani jedno, ani druhé. „Udrţení pořádku“ v Polsku poutalo značné vojenské síly a o stavu jediné tehdejší ruské flotily - baltické - se carevna přesvědčila roku 1765 sama, kdyţ se přímo při přehlídce konané na její počest dvě z lodí potopily. Carevna shrnula svŧj dojem z inspekce baltické flotily dosti pochmurně: „Je třeba přiznat, ţe lodě se podobaly těm, které kaţdoročně vyplouvají z Holandska na lov sleďŧ, a ne vojenskému loďstvu.“

Strana 328

RUSKÉ IMPÉRIUM V roce 1768 psala carevna jednomu ze svých vyslancŧ: „Bude-li to vŧle boţí, uvidíš zázraky.“ Zázrak se skutečně stal - ve Středomoří se totiţ objevilo ještě horší loďstvo neţ ruská flotila - loďstvo turecké. Po námořní bitvě u Česmy (24.-26. června 1770) bylo Turecko prakticky bez válečného loďstva. V Evropě sice tehdy vtipkovali, ţe rusko-turecká válka je válkou „jednookého se slepým“ (Fridrich II.), avšak ruská pěší armáda byla znatelně lepší neţ loďstvo. Ostatně sám pruský král měl na Rusy ty nejčernější vzpomínky ze sedmileté války. Navíc Turecko usnadnilo carské vládě obtíţnou situaci, v níţ se na počátku války ocitla, neboť vyhlásilo sice Rusku válku, ale v letech 1768-1769 se omezilo jen na vpády krymských Tatarŧ do jihoruských oblastí. Masakrování a odvlékání obyvatel do otroctví mělo však zcela jiný účinek, neţ Turci očekávali. Místo nabídky k jednání o míru se Rusko připravilo k válce. V roce 1769 byl jmenován velitelem jiţní armády zkušený polní maršál Pjotr Rumjancev, jemuţ dali všechny nejlepší síly, které tehdejší ruská armáda měla (mezi mladými generály byl například A. Suvorov). Rusové vpadli do Moldavska, aby zabránili případnému spojení nespokojených Polákŧ s Turky, a v září 1769 obsadili pevnost Chotin na Dněstru. Další prŧběh války názorně demonstroval drtivou převahu Rusŧ nad hŧře vyzbrojenou a špatně organizovanou tureckou armádou. Po poráţce u Jas, Fokšan a na Prutu byl výsledek války rozhodnut. Poráţka Turecka byla pak dovršena i diplomaticky. Porta ztratila jednoho ze svých spojencŧ, Rakousko, které roku 1771 uzavřelo s Ruskem dohodu o dělení Polska (1772). V červenci 1774 podepsali Turci v Küčük-Kainardţi mír, jímţ Rusko dosáhlo prakticky všeho toho, čeho se Porta obávala a čemu chtěla válkou zabránit. Turci museli postoupit Rusku Azov, Kerč, Jenikale a Strana 329

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE Kinburn (pevnost při ústí Dněpru). „Čistá panna“ byla „znesvěcena“, neboť mírová smlouva otevírala volnou plavbu ruským obchodním lodím po Černém moři. A aby byl kalich hořkosti úplný, byla proklamována „samostatnost“ kubáňských a krymských Tatarŧ, dosud závislých na Portě. ROZCHVÁCENÍ POLSKA V Polsku ovšem s obavami sledovali prŧběh rusko-turecké války. Stanislav Poniatowski tušil hrozbu visící jako Damoklŧv meč nad svou zemí a ve snaze zabránit rozchvácení Polska usiloval o „realistickou“ politiku. Propadl zoufalé naději, ţe ruské samoděrţaví je moţno přesvědčit o „dobrých úmyslech“ Polákŧ a snaţivě ustupoval všem ruským poţadavkŧm, jimţ bylo moţno vyhovět a neztratit přitom polskou korunu. Prostě „zachraňoval všechno, co se zachránit dalo“. Tak dlouho, aţ nebylo co zachraňovat. Od konce 17. a v prŧběhu 18. století dostávaly útěky nevolníkŧ z Ruska na západní hranici přímo masový ráz. Pro carskou vládu to sice nebyla věc příliš příjemná, měla však i svou „dobrou“ stránku. Pokud se nepodařilo běţence dostat zpět (nejednou prostě násilím - místními nájezdy ruských oddílŧ na polské území), pečovali o ně v Petrohradě jinak. Snaţili se o to, aby mohli svobodně vyznávat pravoslaví. Nepečovali přitom jen o své uprchlé poddané, ale o všechny pravoslavné v Polsku. Protoţe feudální vrchnost na západní Ukrajině byla převáţně polská a bojovně katolická, vystupovalo zde ruské samoděrţaví v opravdu nezvyklé úloze „ochránce prostého lidu“ a jeho víry. Carismus mohl vést tento svŧj „svatý a spravedlivý zápas o víru“ velmi snadno, neboť násilnosti a hrubosti místních magnátŧ vŧči pravoslavnému kléru byly (při neexistenci silnější královské moci) prakticky beztrestné a

Strana 330

RUSKÉ IMPÉRIUM nejednou překračovaly - jako ostatně kaţdé násilí zaloţené na samodurství moci - všechny meze. Carská vláda měla ve věci pravoslavných poddaných Polska vděčnou a trvalou záminku k „nespokojenosti“ a polský král se skutečně poctivě snaţil tuto záminku odstranit. Snad opravdu věřil tomu, ţe carevna nemŧţe přenést přes srdce to, ţe v Polsku nemá část obyvatel svobodu vyznání. Sejm, který se sešel roku 1765, aby vyřešil otázku pravoslavných v Polsku, však narazil znovu na to, o čem jsme se jiţ zmínili - královská moc byla příliš slabá, neţ aby mohla prosadit svou vŧli. Poniatowski se proto opět snaţil prosadit zrušení výsady liberum veto. Avšak odpověď Pruska a Ruska byla tentokrát zcela rozhodná - polské „svobody“ musí být zachovány. Místo posílení moci krále dala carevna přednost přímé vojenské intervenci v Polsku (1767), neboť bylo třeba „udrţet pořádek“. Počátek rusko-turecké války v roce 1768 oţivil v Polsku naděje, ţe se podaří vytlačit Rusy z Polska. Tichá a nevýrazná podpora, kterou poskytlo Rakousko a Francie polské šlechtické konfederaci roku 1768, nemohla však zabránit jejímu potlačení. Moc bezmocného krále byla obnovena a nadešla chvíle, kdy Polsko mělo svým silnějším sousedŧm zaplatit za jejich „ochranu a péči“. Po těţkých poráţkách Turkŧ v letech 1769-1770 zŧstávala jiţ jen jediná váţnější překáţka bránící tomu, aby Rusko „připojilo svá historická území“. Prusko bylo sice připraveno vzít svŧj „díl“ kořisti avšak Vídeň jako by nechtěla o dělení Polska slyšet. V posílení Ruska spatřoval vídeňský kabinet hrozbu rakouským zájmŧm. Navíc nemohl rakouský souhlas s dělením Polska za účasti Pruska znamenat nic jiného neţ definitivní konec nadějí na navrácení Slezska. Váhání Strana 331

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE Marie Terezie mělo tedy své docela prozaické dŧvody a pokus vysvětlovat je nějakými morálními skrupulemi by byl opravdu nemístný. Vítězství Alexeje Orlova u Česmy a přesvědčivé úspěchy Rumjanceva na dolním toku Dunaje nakonec zapŧsobily i ve Vídni, kde se prosadil „věcný“ postoj Josefa II. (který byl od roku 1765 spoluvládcem císařovny). Rusko-rakousko-pruským paktem z 5. srpna 1772 bylo Polsko připraveno o třetinu svého území a obyvatelstva. Na zoufalé protesty polského krále odpověděla carevna manifestem ze 14. července 1772, jímţ bylo Polákŧm i ostatnímu světu „vysvětleno“, ţe zábor podstatné části území Rzeczpospolity je dobrodiním a děje se v nejvlastnějším zájmu Polska: „Ruský imperátorský dvŧr, přinucen ohledy na zájmy své říše vlastními silami učinit přítrţ polským nepořádkŧm a zuřivosti a (ve snaze) zabránit zkáze (polského) státu ... uzavřel dohodu (s rakouským) císařským a královským dvorem a s Jeho Veličenstvem králem pruským, aby jednomyslným úsilím a opatřeními dosáhli těchto cílŧ, tolik potřebných pro sousedství jejich státŧ. Na základě této dohody oznámily jiţ tyto dvory polskému národu svŧj úmysl přikročit k obnovení pořádku a klidu v Polsku, k podepření ústavy i svobody národa v tomto státě. (Děje se tak) v zájmu upevnění jeho zahraničně politické existence a dosaţení pevnosti, tak ţádoucí pro nejpřednější zájmy jeho sousedŧ.“ Další osudy Polska, vydaného na milost Ruska, Pruska a Rakouska, jsou jiţ jen pokračováním téţe rabulistické politiky. Všechny pokusy vymanit se z „péče“ ruského samoděrţaví byly marné. Sejm sice roku 1791 schválil novou ústavu, jíţ se rušilo liberum veto a polský trŧn se měl stát po smrti Stanislava Poniatowského dědičným v saské dynastii, avšak v Petrohradě se to nesetkalo s pochopením, přestoţe s novou polskou ústavou tentokrát souhlasilo i Prusko a Rakousko. Strana 332

RUSKÉ IMPÉRIUM

Vývoj událostí, které následovaly, je téměř jednotvárným opakováním toho, co známe jiţ z doby předchozí. Na pokyn z Petrohradu vyhlásili „přátelé Ruska“ v Tarnovici konfederaci a za pomoci ruské armády zvrátili ústavu z roku 1791. Carevna uzavřela s Pruskem v lednu 1793 tajnou dohodu „k překonání ducha rebelie a nebezpečných novot“ v Polsku. V červnu 1793 sešel se v Grodnu pod ruským vojenským dozorem sejm, na němţ král Stanislav Poniatowski odstoupil Rusku a Prusku další polská území (tzv. druhé dělení Polska). Zbývající část Polska se stala v podstatě ruským protektorátem. Patriotické síly země se však stále ještě nevzdávaly. V březnu 1794 vyhlásil T. Kościuszko, který se postavil do čela národně osvobozeneckého zápasu, Rusku válku. Do tábora odpŧrcŧ ruského samoděrţaví přešel dokonce i král Stanislav Poniatowski, který však Strana 333

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE jiţ dávno ztratil svou někdejší autoritu a vliv. Zoufalý boj proti přesile carských armád vyvrcholil v říjnu 1794 bitvou u Macejovic, v níţ byl Kościuszko poraţen a zajat. 4. listopadu 1794 vpadla Suvorovova armáda do varšavského předměstí Pragy. Při masakrování obyvatelstva přišlo tehdy o ţivot 15 000 muţŧ, ţen a dětí. Brutalita carské armády v Praze názorně ukázala, k čemu vede víra v dobré úmysly samoděrţaví a politika kompromisŧ s ním. Výsledkem této politiky bylo třetí (1795) a tentokrát jiţ poslední dělení Polska, neboť dál nebylo jiţ co dělit. Rakousko získalo Krakov a Halič, Prusko se zmocnilo Varšavy a Velkopolska, Rusko se „ujalo“ pravobřeţní Ukrajiny, Litvy a Kuronska. Polsko zmizelo téměř na pŧldruhého století z politické mapy Evropy. Celková „bilance“ tzv. polské politiky Ruska nebyla právě nepatrná. Při trojím dělení Polska připojila Kateřina II. k impériu 470 000 km2 s 6 770 000 obyvateli. Později bylo rozchvácení Polska obhajováno jako „připojení historicky ruských území“. Tuto „argumentaci“ snad není třeba příliš rozebírat - stačí si jen poloţit otázku, zda Rusko někdy přiznalo stejné právo svým sousedŧm. Stejně tak se lze například zeptat, co by se stalo, kdyby všechny státy chtěly uplatnit svá „nezadatelná historická práva“. Argumenty pruských historikŧ jsou stejně kuriózní jako dŧvody ruské. G. Ritter například píše, ţe „Prusko se podílelo na těchto anexích, jejichţ rozsah daleko přesahoval jeho moţnosti (tato území asimilovat), z prostého strachu před převahou Ruska“.

Strana 334

RUSKÉ IMPÉRIUM Zánik Polska je názornou ukázkou uplatnění nepsaného zákona, ţe „kaţdý má tolik práva, kolik má moci“ (B. Spinoza). Polsko se stalo obětí politiky zaloţené na principu „práva silnějšího“. Stalo se obětí expanze svých mocnějších sousedŧ. Řekli jsme jiţ, ţe Kateřina II. byla přesvědčena o tom, ţe nespravedlnost je přípustná, pokud přináší „uţitek“. Ve skutečnosti ovšem ţádné bezpráví „uţitek“ nepřináší a je - posuzováno v delší historické perspektivě - nakonec vţdy (přijmeme-li účetnické vyjadřování carevny) „pasivní“. Zatěţuje konto země, která se bezpráví dopouští, nejen ve vztazích mezinárodních, ale komplikuje i její situaci vnitřní. Jakkoli samoděrţaví bylo vţdy přesvědčeno o tom, ţe násilnosti budou dříve či později zapomenuty, ukázala se zatím vţdy paměť národŧ mnohem houţevnatější neţ všechna vládní propaganda. Rozdělením Polska se tzv. polská otázka stala trvalým zdrojem vnitřního napětí, které podstatně přispělo ke zhroucení impéria. Ruský historik V. O. Ključevskij prozíravě tušil tyto konce „úspěšné“ politiky Kateřiny II. a dospěl nakonec k závěru, ţe „je moţné, ţe bychom se vyhnuli polské nenávisti, kdybychom zachovali jejich stát“. Je těţké odhadnout, co by se stalo, kdyby se nestalo to, co se stalo. Zdá se však, ţe by přece jen ruské impérium mělo o jeden z neřešitelných problémŧ méně a mohlo tak věnovat více sil řešení svých problémŧ vlastních, které nebyly právě nepatrné. Posuzováno v širších evropských souvislostech, na větším historickém prostoru, má kaţdá „úspěšná“ expanzivní politika, jejímţ výsledkem je uchvácení etnicky cizích oblastí, dva základní aspekty. Především vychází z představy, ţe mocný a silný stát dokáţe svou „vitalitou“ zvrátit či potlačit dlouhodobé historické trendy a tendence směřující ke vzniku národních státŧ. Není třeba ani příliš znát historický vývoj Strana 335

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE Evropy, abychom věděli, ţe etnické celky jsou konstantou mnohem trvalejší neţ vládní formy, reţimy a útvary státní. Proto kaţdý pokus o „asimilaci“ civilizovaného národa nevedl aţ dosud k očekávaným výsledkŧm. Dějiny znají sice řadu pokusŧ toho druhu, avšak neznají jediný případ, kdy by podobný násilný akt přetrval existenci síly, která si ho vynutila. Druhý aspekt téţe „úspěšné“ politiky Kateřiny II. postihoval samotné Rusko, jeho vnitřní ţivot. Smyslem kaţdé expanze je nikoli pouze připojení cizího území, ale i posílení prestiţe vlády, která se „vnějším úspěchem“ pojišťuje před tlakem opozičních sil uvnitř země. Mocná vláda, udrţující ve jménu „velikosti“ státu mohutnou armádu, mŧţe poměrně snadno potlačit vnitřní opozici a donekonečna odkládat řešení problémŧ, z nichţ se tato opozice rodí. Z této nepřirozené situace však vzniká trvale narŧstající vnitřní napětí, jemuţ lze odolávat opět jen silou. Je to bludný kruh, na jehoţ konci je policejní stát, před nímţ varoval Napoleona I. i pověstný kníţe Talleyrand: „Sire, s bodáky lze dělat všechno kromě jediného posadit se na ně.“ Za Kateřiny II. byl tento vývoj na samotném počátku a carevna, která se upřímně nezajímala o to, k čemu její „úspěšná“ vláda povede v budoucnu, se sama nemusela přímo obávat následkŧ své „skvělé politiky“. KNÍŽE POTĚMKIN Platí-li zásada, ţe dějiny dělají lidé, pak lze mnohému v minulosti zřejmě lépe porozumět právě na ţivotních osudech velkých protagonistŧ, hrdinŧ i antihrdinŧ dějin. V novodobých dějinách Ruska patří k takovým osobnostem Grigorij Potěmkin (1739-1791).

Strana 336

RUSKÉ IMPÉRIUM Jeho ţivotní osudy se začaly odvíjet za „tiché“ vlády carevny Alţběty I. Pocházel z nepříliš bohaté šlechtické rodiny - kdesi na Bílé Rusi zdědil 430 „duší“. Stačilo mu to tehdy na ne právě velkolepý „šlechtický ţivot“ a na studia na nedávno zaloţené (1755) moskevské univerzitě, kde záhy vynikl svým výjimečným jazykovým nadáním. V roce 1757 byl dokonce na několik dní pozván do Petrohradu ke dvoru a představen carevně Alţbětě jako vynikající student. Byl to slibný začátek příští kariéry mladého šlechtice, ale Potěmkin tuto moţnost rychle ztratil. Krátce po přijetí u carevny byl totiţ z univerzity propuštěn - pro lenost. To, co prohlásili univerzitní otcové za lenost, bylo u Potěmkina čímsi jiným. Byla to jakási jeho osobitá psychická dispozice, která jej pronásledovala po celý ţivot. Období mimořádné aktivity se u něho střídala se stavy naprosté apatie. V takových chvílích přestal zcela vnímat své okolí a - jak svědčí současníci - choval se „zcela nekulturně“ (opíjel se) a stahoval se do ústraní, aby se pak znovu vrhl tam, kam jej hnala jeho nezkrotná ctiţádost a vitalita i nesporný organizační talent.

Strana 337

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE Postavou „pravý ruský bohatýr“ a skvělý společník našel si po neúspěšném studiu na univerzitě východisko - odjel do Petrohradu a vstoupil do jízdního gardového pluku. Zde jej zastihl v červnu 1762 převrat. Grigorij Potěmkin ovšem nemohl chybět u ničeho, čím ţila šlechtická carská garda. Proto se ocitl i mezi spiklenci, kteří připravovali svrţení cara Petra III. Byl i mezi oněmi 14 dŧstojníky, kteří střeţili v pevnosti Ropša svrţeného Petra oné osudné noci, která byla jeho nocí poslední. Za účast na převratu byl povýšen na štábního kapitána a dostal tisíc „duší“. V prvních letech vlády Kateřiny II. slouţil Potěmkin v armádě a zúčastnil se v letech 1768-1774 pod velením maršála Pjotra Rumjanceva bojŧ proti Turecku. Zkušený dvořan Rumjancev věděl, ţe Potěmkin je u dvora „dobře zapsán“, a tak posílal carevně relace, v nichţ byly Potěmkinovy vojenské zásluhy náleţitě zdŧrazněny. V roce 1774 se tehdy pětatřicetiletý Grigorij Potěmkin, nyní jiţ jako generálporučík, vrátil do Petrohradu. Mezitím došlo u dvora ke svého druhu „zemětřesení“. Dosud všemocný Grigorij Orlov byl ve svém postavení „pána domu“ vystřídán gardovým dŧstojníkem Alexejem Vasilčikovem. Postavení nového „generálního adjutanta“ (o významu této funkce jsme se jiţ zmínili) však začalo brzy slábnout. A právě v tom okamţiku poslal Potěmkin Kateřině II. „oficiální ţádost“ o udělení hodnosti generálního adjutanta a zároveň pohrozil, ţe pokud nebude jeho ţádosti vyhověno, pŧjde do kláštera. A skutečně tam šel. Tam jej také zastihl vzkaz carevny, ţe Vasilčikov bude poslán někam, kde „není moc práce“ (poslali ho jako vyslance do Saska).

Strana 338

RUSKÉ IMPÉRIUM Grigorij Potěmkin však nebyl jen pouhým „generálním adjutantem“. Na rozdíl od všech svých předchŧdcŧ i následovníkŧ si udrţel svŧj vliv na státní záleţitosti i carevnu aţ do své smrti. Byl spíše neoficiálním spoluvládcem a manţelem carevny. Existuje svědectví, podle něhoţ byl uzavřen v Ipatijevském kostele v Petrohradě tajný sňatek, avšak svatební listina se nedochovala. Kateřina II. sice oslovuje v dopisech Potěmkina „mŧj drahý manţeli“, ale jsou to jen nepřímé dŧkazy. Ostatně celé toto „manţelství“ netrvalo dlouho. Po dvou letech se G. Potěmkin funkce „generálního adjutanta“ vzdal, ale aţ do konce svých dnŧ zŧstal nejbliţším rádcem carevny a inspirátorem jejích velmocenských snŧ a záměrŧ. A teprve v této roli vstupuje G. Potěmkin skutečně významně do dějin Ruska své doby. Potěmkin a Kateřina vytvořili nejen mnohé z toho, co se dnes hroutí, ale plánovali také mnohé, čeho nikdy nebylo dosaţeno. Snili například o tom, ţe na troskách Vysoké Porty zřídí novou byzantskou říši s hlavním městem Konstantinopolí. Kateřina II. určila jiţ i vládce této říše - měl se jím stát její druhý vnuk Konstantin (narozený 1779). Nebyly to však vţdy jen sny. Z imperiálních záměrŧ Kateřiny II. a Potěmkina se podařilo lecčeho dosáhnout. Polsko zmizelo na pŧldruhého století z mapy Evropy a Rusko se zmocnilo rozsáhlých oblastí na jihu říše, ovládlo Krym a posunulo své hranice na úkor tureckých drţav i na jihozápadě. Celou svou nezkrotnou energií se Potěmkin pustil i do řešení vnitřních problémŧ říše, za jejíhoţ spoluvládce se sám povaţoval (přestoţe se jím nikdy oficiálně nestal). Největší vnitřní reformou, jejíţ obrysy se rýsovaly jiţ dlouho před vzestupem Potěmkina, bylo rozdělení říše do 50 gubernií. Touto Strana 339

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE reformou (7. listopadu 1775) byl zaveden jistý pořádek do státní správy. Kaţdá gubernie měla nyní 300-400 000 obyvatel a byla dále členěna na újezdy s 20-30 000 obyvateli. Byla zavedena jednotná správní i soudní praxe, jednotně vymezena pravomoc gubernátorŧ i jednotlivých kanceláří a zanikla řada místních zvykových institucí. Tak byl učiněn další výrazný krok směrem k centralizovanému byrokratickému státu, jehoţ výkonný aparát prudce vzrostl (tam, kde bylo dříve deset úředníkŧ, pŧsobilo jich nyní sto i více). Další významnou reformou spojenou tentokrát jiţ plně se jménem Potěmkina, byla reorganizace ruské armády. Měl výhodu vlastních přímých zkušeností a uplatnil je roku 1783 v reformě, která značně překročila hranice toho, co bylo v tehdejších evropských feudálních armádách běţné. Na nic se neohlíţeje zavedl Potěmkin nové, účelnější uniformy, zrušil copy a zakázal tělesné tresty rekrutŧ. Do té doby neslýchaný byl i zákaz pouţívat vojáky jako osobní sluhy dŧstojníkŧ (později, za vlády Josefa Stalina, byla tato „výsada“ dŧstojníkŧm vrácena). Potěmkin je také tvŧrcem známého patriarchálního poměru k vojákŧm - oné běţné, ale nikoli neúspěšné demagogie, v níţ se dŧstojníkovi ukládá, aby vystupoval vŧči svým vojákŧm jako „spravedlivý otec“. Prohlašoval, ţe nezná špatné ruské vojáky, ale zná špatné dŧstojníky. Reformou z roku 1783 byla také v ruské armádě poprvé systematicky zavedena zdravotní a proviantní sluţba. Nejplněji a zcela osobitě se uplatnil Potěmkin jako vicekrál a skutečný vladař nově připojených oblastí na jihu říše. Jeho cílem bylo učinit z téměř liduprázdných oblastí jiţního Ruska kvetoucí ráj, skutečnou Tauridu. Ve své velkorysosti, neschopen „počítat v drobných“, rozvinul kolonizační akci, svým rozsahem srovnatelnou v Rusku jen s kolonizací Sibiře.

Strana 340

RUSKÉ IMPÉRIUM Ruská vláda jiţ od roku 1763 zvala do země cizí kolonisty, kteří byli osvobozeni na 30 let od daní (pokud se ujali pusté pŧdy). V první vlně kolonistŧ přišlo roku 1766 z Falcka 23 000 rolníkŧ, kteří tvořili jádro tzv. volţských Němcŧ. Potěmkin se nyní ujal tohoto kolonizačního programu s novým elánem. Ruští agenti v cizině sháněli kolonisty všude - dokonce i v londýnských věznicích. Potěmkin nabízel, ţe převezme vězně jako kolonisty a dalo dosti práce, neţ mu tento nápad vymluvili. Nejrozsáhlejším zdrojem nového osídlení však zŧstal příliv na základě vnitřní migrace. Kolonisté (s výjimkou nevolníkŧ) dostávali do věčného uţívání 26-30 děsjatin pŧdy, právo svobodného obchodu se solí a finanční výpomoc na stavbu domu. Největší rozmach horečné výstavby nově připojených oblastí na jihu říše (Novorossijsk) začal po roce 1783, kdy Rusko anektovalo „nezávislý“ Krym. Potěmkin, od roku 1784 polní maršál a ministr války, soustředil do jiţních oblastí i značné zdroje armády a roku 1784 začal stavět Sevastopol (o 16 let později měl jiţ 10 000 obyvatel). V roce 1786 byly poloţeny základy Jekatěrinoslavi, vládního centra Novorossijska, které mělo mít dokonce i vlastní univerzitu a konzervatoř. Potěmkin chtěl, aby se svou výstavností a významem stala Jekatěrinoslav druhým Petrohradem říše. Další vývoj ovšem ukázal, ţe to vše daleko překračovalo reálné moţnosti státní pokladny, avšak v této „skvělé době“ opojných úspěchŧ se carevně - a zejména Potěmkinovi - nezdálo nic nemoţné. Vrcholem závratného vzestupu G. Potěmkina byla inspekční cesta Kateřiny II. na Krym v roce 1787. Tento velkolepý carský výlet byl připravován několik let. Na kaţdém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, byly vyspraveny cesty, kudy měl carský prŧvod projíţdět. Stejně tak se opravovaly fasády všech domŧ v Strana 341

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

ulicích měst, jimiţ vedla cesta carevny. V Bachčisaraji byl zřízen palác, v němţ si carevna - na leccos jiţ zvyklá - připadala jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Všemocný vicekrál Potěmkin, aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nově připojených oblastí, pozval z Petrohradu na čtyřicet malířŧ, zběhlých v tehdy módní, tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němţ pluly koráby s carskou suitou, vytvořili makety vesnic, kolem nichţ se pásl dobytek. Z povzdálí nebylo vidět, ţe se jedná o kulisy a ţe zvířata sotva stojí na nohou, neboť byla přihnána ze vzdálenosti několika stovek kilometrŧ. Ve městech pak byly „pravé“ jen hlavní ulice, zatímco prŧčelí bočních ulic tvořily opět jen kulisy a na zástupu „obyvatel“ a „řemeslníkŧ“, vítajících carevnu, se nepoznalo, ţe to jsou většinou převlečení vojáci Potěmkinových plukŧ. Strana 342

RUSKÉ IMPÉRIUM Ve vsích se doprovod carevny nestačil divit tomu, ţe v kaţdé chalupě, kterou navštívili, byla na stole pečená husa. „Ti, kteří si nemohou dovolit husu,“ psala carevna jednomu ze svých přátel v cizině, „si dopřejí alespoň krŧtu.“ Stěţí tehdy někdo věděl, ţe šlo vţdy o jednu a tutéţ pečeni, kterou přenášeli zadními dvorky z jedné chalupy do druhé. Přesto se však našel někdo, kdo přece jen cosi tušil - saský vyslanec Helbig, který se v relaci své vládě zmínil o maketách vesnic. Ale ani on nevěděl, ţe při přehlídce ruské válečné flotily byly v zadních řadách kupecké bárky, patřičně „upravené“ jako „bitevní lodě“. Nemělo by se přehlédnout, ţe tento „potěmkinismus“ je svého druhu poznávacím znamením kaţdé autokratické vlády. V Rusku však byla schopnost předstírat to, co není, a utajovat to, co je, dovedena k dokonalosti, která daleko předstihuje vše, co je známo odjinud. Za ţivota Grigorije Potěmkina se ovšem v Rusku nikdo neodváţil o jeho „vesnicích“ hovořit nahlas a trvalo téměř století, neţ byly uveřejněny dokumenty, mimo jiné i o tom, kolik dostali petrohradští malíři zaplaceno.

Strana 343

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE Výsledky Potěmkinovy vojensko-správní činnosti na Krymu a v přilehlých oblastech měla brzy prověřit dlouho očekávaná ruskoturecká válka (1787-1791). Přestoţe konflikt skončil nakonec pro Rusko vítězně, výsledky byly jen stínem toho, co od války Kateřina II. očekávala. G. Potěmkin, pověřený vrchním velením ruských vojsk, jako vojevŧdce dokonale selhal. Carevna ho však ani v této chvíli neopustila („Kdyby celé Rusko bylo proti Potěmkinovi, já budu s ním“). Pověřila jej vyjednáváním míru s Turky, které probíhalo v Jasích. Konce mírového jednání se však jiţ Potěmkin nedoţil. Schvácen cholerou diktuje 5. října 1791, den před svou smrtí, svŧj poslední dopis carevně: „Matičko, nejmilostivější paní, uţ nemám sil snášet svá muka. Zbývá jediná záchrana - opustit toto město. Přikázal jsem, aby mne vezli do Nikolajeva. Nevím, co se mnou bude.“ A k tomu dopsal umírající Potěmkin vlastní rukou těţko čitelně: „Jediná záchrana - odjet odtud.“ Do Nikolajeva však jiţ inspirátor a spolutvŧrce ruského imperiálního snu nedojel.

Strana 344

RUSKÉ IMPÉRIUM

17

NA VRCHOLU MOCI

KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“ Kníţe Alexandr Bezborodko, tajemník carevny a „zmocněnec pro všechny záleţitosti“, který po roce 1780 stál v čele ruské zahraniční politiky, řekl prý na sklonku své kariéry mladým ruským diplomatŧm: „Nevím, jak to bude s vámi, ale v naší době nesmělo v Evropě bez našeho souhlasu vystřelit jediné dělo.“ Bezborodko sice poněkud přeháněl, avšak moc, jíţ dosáhlo carské impérium za vlády Kateřiny II., byla vskutku obrovitá. Vzestup ruského vlivu v Evropě byl názorně demonstrován v tzv. bramborové válce (1778-1779), v níţ se střetlo Rakousko s Pruskem v otázce dědictví bavorského. Rusko vystoupilo jako „mírový“ prostředník a svým vlivem vnutilo roku 1779 oběma stranám svolání kongresu (Těšín), kde bylo bavorské území rozděleno bez přímého válečného střetnutí obou partnerŧ. Těšínského kongresu vyuţila ruská diplomacie k přípravě „změny aliancí“, k níţ dochází v ruské zahraniční politice na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století. Víme jiţ, ţe ruská zahraniční politika prvních dvou desetiletí vlády Kateřiny II. byla zaloţena na spojenectví s Pruskem. Ruská orientace na Berlín ovšem nikterak nesouvisela s „německým pŧvodem“ carevny. Nebude snad na škodu na tomto místě krátce odbočit a říci několik slov o „nacionalitě“ carevny. Je sice pravda, ţe byla pŧvodem Němka, avšak bylo by zcela nesprávné tvrdit o ní, ţe byla Němka. Kateřina Strana 345

NA VRCHOLU MOCI byla svým vzděláním i názorově a kulturně zaměřena francouzsky. Jestliţe Fridrich II. nazýval své Němce canaille (později měli pruští historikové nesnadnou úlohu, aby dokázali, ţe to tak špatně nemyslel) a chápal svou expanzivní politiku jako záleţitost své moci a nikoli „svatou věc“ Německa - pak Kateřina uvaţovala o těchto věcech velmi podobně. Jakékoli nacionální cítění jí bylo cizí. Byla, chceme-li definovat její postoj, francouzsky mluvící kosmopolitkou, vládnoucí v Rusku. Její machiavellismus byl ještě zcela nedotčen jakýmkoli nacionalismem. Tzv. „velikost Ruska“ byla pro ni především otázkou vlastní prestiţe, síly a moci. Jestliţe v prvních letech vlády Kateřiny II. se hlavním ruským spojencem stalo Prusko, pro něţ bylo po katastrofách v sedmileté válce spojenectví s Ruskem otázkou téměř existenční, pak po „vyřešení“ polských záleţitostí se ruský zájem obrací postupně jinam, směrem k Vídni. Vedly k tomu především velkorysé plány na úplnou poráţku Turecka a jeho vytlačení z evropského kontinentu. Tento expanzivní program nemohlo Rusko přes svou mohutnou sílu uskutečnit samo. Jediným platným spojencem tu mohlo být Rakousko, jehoţ trvalý zájem o Balkán byl zatím ve shodě s velmocenskými plány petrohradské vlády. Ruské snahy o sblíţení s Rakouskem, v nichţ nemalou roli měla rakouská účast na dělení Polska roku 1772, naráţely však na překáţku, která je sice z hlediska obecných historických schémat podruţná, ale v konkrétních jednáních rusko-rakouských té doby nebyla tak zcela bezvýznamná. Marie Terezie nemohla totiţ ruskou carevnu, o níţ nemluvila jinak neţ jako o „té ţenštině“, ani vystát. V roce 1780 tato překáţka odpadla - Marie Terezie umírá a její nástupce, Josef II., nikterak nezatíţen antipatiemi své matky, se jiţ téhoţ roku Strana 346

RUSKÉ IMPÉRIUM setkal v Mogilevu s Kateřinou II. První krok ke „změně aliancí“ byl učiněn. V roce 1781 byl uzavřen tajný rusko-rakouský pakt o hlavním předmětu společného zájmu obou říší - o Turecku. Tato významná změna umoţnila Rusku bez válečného střetnutí s Portou a na základě jednostranného aktu připojit roku 1783 „nezávislý Krym“. V roce 1784 musel sultán formálně s ruskou anexí Krymu souhlasit a podepsat i dohodu o volné plavbě ruských lodí bosporskou úţinou. Ústupky Porty měly však zcela jiný výsledek, neţ s jakým v Cařihradě počítali. Nevedly totiţ k trvalému míru, ale naopak urychlily přípravy rusko-rakouské aliance k válce, která při zjevné slabosti Turecka slibovala předem „skvělé výsledky“. Spojenectví Ruska a Rakouska bylo veřejně demonstrováno účastí Josefa II. při okázalé cestě carevny na Krym, při níţ byly dojednány i konečné přípravy společného zásahu proti Turecku. V Cařihradě snadno pochopili pravý smysl „cesty na Tauridu“. Ve snaze předejít dokončení válečných příprav obou říší předloţilo Turecko v srpnu 1787 Rusku ultimátum, týkající se vyklizení Krymu a vzápětí nato mu vyhlásilo válku. V únoru 1788 se Rakousko připojilo na stranu Ruska a zpočátku se vše zdálo nasvědčovat tomu, ţe tentokrát hrozí Portě katastrofální poráţka. Prŧběh války však nesplnil očekávání spojencŧ. Po prvních úspěších a obsazení Bělehradu utrpěla rakouská armáda poráţku a Rakousko uzavřelo s Portou separátní mír. K dovršení všeho vyuţilo ruských potíţí Švédsko. Útok švédské armády, která pronikla roku 1788 aţ do blízkosti Petrohradu, byl sice odraţen a mírem ve Verelä (1790) byl obnoven status quo ante bellum, avšak postavení Ruska se tím dosti komplikovalo. Navíc se v dŧsledku výbušné situace ve Francii zhroutil i pokus petrohradské vlády o vytvoření rusko-rakousko-Strana 347

NA VRCHOLU MOCI franko-španělské aliance. Anglická diplomacie, která ovšem nebyla ochotna nečinně přihlíţet dalšímu pronikání Ruska na jihovýchodě Evropy, naopak podnítila vznik protiruské anglo-prusko-holandské ligy. To vše nutilo carskou vládu k střízlivějšímu posuzování svého záměru na obsazení Cařihradu a vytlačení Turecka z evropské pevniny. V prosinci 1791 uzavřelo Rusko s Tureckem mír, jímţ se hranice říše posunuly k Dněstru, Porta definitivně uznala připojení krymského chanátu k Rusku a poskytla větší autonomii Valašsku a Moldavsku. Turecko se vzdalo svých nárokŧ na Gruzii. Moc turecké říše byla sice podlomena, avšak svých ctiţádostivých cílŧ carevna nedosáhla. Bosporská úţina, „klíč od domu čisté panny“ zŧstala v rukou Turkŧ. “DUŠE“ RUSKA Ve starší historické literatuře se setkáme s obraznou tezí, ţe Petr I. stvořil tělo novodobého Ruska a Kateřina II. mu dodala ducha. Toto tvrzení přeţívá podnes v dosti rozšířené představě, ţe vláda Kateřiny II. byla epochou rozmachu vědy a vzdělání v Rusku. Carevna skutečně horovala pro vzdělanost a prohlašovala, ţe „příčina všeho zla i dobra tkví ve vzdělanosti“. Pohleďme tedy, jak tyto své názory realizovala ve své vládní praxi. Vrcholnou kulturní a vědeckou institucí Ruska byla jiţ od svého zaloţení (1725) Petrohradská akademie věd, v níţ na samém počátku vlády Kateřiny II. ještě dominoval velký polyhistor Michail Lomonosov, jehoţ později A. Puškin oslavil jako „slunce ruské vědy“. Stárnoucí a nemocný vědec se doţil krátce před svou smrtí (1765) konečně uznání, o které dlouho usiloval - koncem roku 1763 byl jmenován státním radou. V červnu 1764 se pak přihodilo to, nač v

Strana 348

RUSKÉ IMPÉRIUM Rusku od doby Petra I. jiţ dávno zapomněli - slavného učence navštívila carevna. Pro prvních 20 let vlády tím však její zájem o akademii věd v podstatě končil. Význam, který zpočátku carevna připisovala této instituci, je zřejmý jiţ z toho, ţe jmenovala jejím ředitelem 24-letého gardového dŧstojníka Vladimíra Orlova, který se o činnost akademie vŧbec nezajímal. V historii Petrohradské akademie věd - přejmenované na Ruskou akademii věd - došlo k významnému obratu aţ po roce 1783, kdy byla do jejího čela jmenována energická a vzdělaná kněţna Jekatěrina Daškovová. Byla to skutečně šťastná volba, přestoţe její pŧvodní účel byl jiný (carevna jmenovala Daškovovou proto, aby prý agilní kněţna byla něčím zaměstnána a „nemohla intrikovat“). Ruská akademie, sdruţující řadu vědcŧ evropského významu, mezi nimiţ dominovali matematik Leonhard Euler a statistik a historik August Ludwig Schlözer (přišel do Ruska roku 1762), udrţovala čilý vědecký styk s ostatním učeným světem (mj. i s Českou královskou učenou společností). V tehdejších ruských poměrech to však byla instituce skleníková, která měla spíše dodat lesk a zvýšit prestiţ vlády Kateřiny II. v očích vzdělaného světa. Její vliv na rozvoj všeobecné vzdělanosti byl však nepatrný, neboť Rusku chyběla skutečně významná a dostatečně početná vrstva inteligence, která by dál zprostředkovala vědecké výkony Ruské akademie věd. Proto ti, kdo usuzovali z vědeckých činŧ Lomonosova a jeho nástupcŧ na úroveň vzdělanosti v Rusku, propadali klamu. V téţe době, kdy carská vláda vysílá na svou dobu dobře vybavené námořní a etnografické expedice, které udivují svými objevy celý učený svět, dostalo se z ruské vsi do školy jen jedno z dvou set dětí. Strana 349

NA VRCHOLU MOCI Za vlády Kateřiny II. byl sice vypracován program obecného základního školství (1786), trvalo však téměř celé další století, neţ byl tento projekt realizován. Carevna sice poslala jiţ roku 1764 do Anglie speciální komisi, aby studovala systém anglického školství, ale dál se jiţ celá věc nedostala. Chceme-li stručně charakterizovat poměr vlády Kateřiny II. k všeobecnému rozšíření vzdělání, stačí uvést, ţe státní výdaje na Smolnyj institut v Petrohradě, kde ţilo 200 šlechtičen, byly vyšší, neţ všechny ostatní výdaje na niţší školství celé říše dohromady. S podobnými kontrasty se však setkáme i jinde. Je například známo, ţe vědymilovná carevna se dala sama očkovat proti neštovicím, aby pomohla odstranit strach veřejnosti před touto novotou. Přitom ji však nikterak nepohoršovala skutečnost, ţe za celé její vlády nezískal v Rusku ani jediný medik diplom. Je tedy zřejmé, ţe její péče o „duši“ Ruska měla v podstatě stejný ráz jako ostatní její vládní činnost. Dŧraz na okázalé efekty i tu přehlušoval potřebu systematického a vytrvalého úsilí, jehoţ nebyla schopna. Vzniklo-li za její vlády přesto asi 300 lidových a hlavních škol (zhruba na úrovni niţších gymnázií), bylo to dáno především potřebami mohutnějšího impéria a jeho státního aparátu. Problém všeobecného základního vzdělání tím zŧstal v podstatě nedotčen, neboť na těchto školách se učilo jen něco málo přes 17 000 ţákŧ. Tento přístup k otázkám všeobecného vzdělání a školství vedl nakonec k tomu, ţe nejlépe vedenými a státem podporovanými školami byly tehdy v Rusku vojenské kadetky (Pěchotní kadetní sbor zaloţený roku 1731 a Námořní kadetní sbor, který vznikl roku 1750). Na tom se ani za vlády Kateřiny II. nic nezměnilo. Carevna zŧstala i v otázkách školství věrna politice svých předchŧdcŧ.

Strana 350

RUSKÉ IMPÉRIUM Tradiční preference armády a státní mašinérie před všemi dalšími oblastmi ţivota říše vedla v Rusku k velmi těsnému existenčnímu i zájmovému sepětí úzké vrstvy inteligence se zájmy samoděrţaví. Armáda a civilní správa pohlcovala prakticky všechny lepší síly tehdejšího Ruska. Nebylo to ostatně ani jinak moţné, neboť svobodné podnikání, které by poskytovalo alespoň části inteligence příleţitost existenčního uplatnění nezávislého na státní moci, bylo ještě v celkovém úhrnu ekonomiky Ruska příliš slabé, neţ aby mohlo výrazněji ovlivňovat jeho vnitřní společenské uspořádání. Tak se stalo, ţe se v Rusku, na rozdíl od situace ve většině ostatních zemí civilizované části světa, značně pomaleji formovaly intelektuální síly, které by mohly vystoupit nezávisle na samoděrţaví a jeho ideologii. KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE K tomu, abychom mohli plněji rozpoznat nejenom světla a stíny, ale i šerosvity obrazu ruského impéria druhé poloviny 18. století, musíme se alespoň stručně dotknout i ekonomiky říše. Víme jiţ, jak carismus vládl ruské vesnici. Proces majekové diferenciace ruské vesnice byl však brzděn nejen feudálními výrobními vztahy, ale i houţevnatým přeţíváním občiny (zejména v oblastech centrální Rusi). Tato archaická instituce svazovala všechny rolníky zvykovým právem společného ručení (krugovaja poruka). Celá vesnice (občina) byla odpovědna nejen za trestné činy spáchané na její pŧdě, ale i za odvod daní a rekrutŧ. Navíc občina znamenala i společné drţení pŧdy. Část pŧdy (pastviny, lesy) pouţívali rolníci společně a druhá část pŧdy byla čas od času znovu a znovu rozdělována podle počtu „duší“ v jednotlivých rodinách. Později, v 19. století, vydávali někteří ruští publicisté občinu za dŧkaz toho, ţe ruská vesnice si podrţela dávné „demokratické“ principy z časŧ prvobytně pospolné společnosti, a spatřovali v ní zárodek Strana 351

NA VRCHOLU MOCI

budoucího socialistického ţivota ruské vesnice. Ve skutečnosti byla občina drastickým příkladem historického zaostávání, neboť téměř

Strana 352

RUSKÉ IMPÉRIUM dokonale znemoţňovala, aby se jednotlivá hospodářství stabilizovala a získala si majetkovou rezervu a ekonomickou nezávislost. Ponurý obraz tohoto pomalého a vpravdě temného ţivota by však neměl svádět ke generalizacím. Rozlehlá mnohonárodnostní ruská říše byla - přes všechny tehdejší (i pozdější) unifikační a centralizační snahy vlády - zemí mnoha, často aţ neuvěřitelných kontrastŧ. Byla-li občina v centrálních oblastech říše ještě samozřejmostí, pak jinde se jiţ rozpadala nebo dávno zanikla (například v Pobaltí). Snad nejnázornějším příkladem kontrastŧ v ţivotě ruské vesnice je příklad vsi Ivanovo na panství hraběte Šeremetěva, kde se v prŧběhu 18. století rozvinula rozsáhlá řemeslná výroba, která rychle odsunula do pozadí vlastní zemědělskou produkci. O zcela netypických zdejších poměrech svědčí například to, ţe ivanovský nevolník Gračev koupil počátkem devadesátých let 18. století od své vrchnosti 3085 děsjatin pŧdy s 381 „dušemi“ (které mu ovšem platily obrok). Jiný z ivanovských boháčŧ koupil od hraběte Šeremetěva 20 000 děsjatin pŧdy. Kupní smlouvy byly psány na jméno Šeremetěva, protoţe nevolníci neměli právo kupovat „duše“. V roce 1790 vykazoval Gračev, ţe má majetek v hodnotě 100 000 rublŧ, avšak v roce 1795, kdy nabídl své vrchnosti, ţe se vykoupí, zaplatil na hotovosti 135 000 rublŧ a s majetkem pŧl milionu se rázem stal kupcem I. třídy.1) Velký rozmach manufakturní výroby lze pozorovat v Moskvě a Petrohradu, kde se jiţ koncem 18. století souběţně s feudální manufakturou (zaloţenou na mimoekonomickém nátlaku a vyuţití nevolné pracovní síly), silně uplatňoval i podnikatelský typ manufaktury s převaţujícím podílem volné námezdní síly.

Strana 353

NA VRCHOLU MOCI V rozvoji ruského obchodního styku s cizinou a zejména pro rozsáhlý export obilí a dalších zemědělských produktŧ měly zcela mimořádný význam nové přístavy na černomořském pobřeţí (zejména Cherson a Oděsa). Obecně vţitá představa o tom, ţe novodobé dějiny Ruska jsou vlastně dějinami trvalého úsilí dostihnout ostatní evropské země, je přinejmenším nepřesná, neboť přehlíţí skutečnost, ţe Rusko bylo koncem 18. století absolutním objemem nejen základních zemědělských, ale i prŧmyslových produktŧ na prvním místě tehdejšího civilizovaného světa. Například Anglii se teprve v polovině devadesátých let 18. století podařilo roční produkcí 125 000 tun surového ţeleza předstihnout Rusko. Koncem 18. století vyváţelo Rusko 10 milionŧ metrŧ plátna ročně, přičemţ tuzemská spotřeba několikanásobně převyšovala tento export. Podrobnější rozbor ruské ekonomiky té doby ovšem vybočuje z rámce tohoto stručného přehledu. Proto jen pro doplnění základní představy uveďme, ţe na rozdíl od pomalého vesnického ţivota poskytovaly tehdejší (zejména moskevské a petrohradské) manufaktury obraz, který je vskutku udivující. Pro srovnání se situací v ostatní Evropě poslouţí snad nejlépe stručná tabulka ukazující, co si mohl v osmdesátých letech 18. století koupit dělník za svoji denní mzdu:

maso chleba

Rusko 2 kg 6 kg

Francie 1,5 kg 4,5 kg

Nebyl to jistě blahobyt závratný, přesto však snesl srovnání se stavem v ostatních evropských zemích. Brzy poté se však tento poměr začal vyvíjet silně v neprospěch Ruska, jemuţ se od konce 18. století jiţ Strana 354

RUSKÉ IMPÉRIUM nikdy nepodařilo své relativní obyvatelstva zastavit.

zaostávání

v ţivotní

úrovni

REVOLUCE VE FRANCII Naznačili jsme jiţ mělkost a povrchnost módního obdivu carevny k osvícenským idejím své doby. Stejně „neškodně“ pŧsobily tyto ideje i na většinu těch, kteří - jak přikazoval bonton - navštívili cizinu. Stručně a výstiţně to zaznamenal tehdejší satirický časopis Truteň v inzerátu: „Mladý ruský hejsek, který ku vlastnímu osvícení cestoval do ciziny a úspěšně absolvoval svoji cestu, vrátil se zpátky jako dokonalé hovado: bezplatně k vidění na mnoha ulicích našeho města.“ V posledních letech vlády ztrácela stárnoucí carevna velmi rychle své osobní kouzlo. Nikdy předtím ji neviděli tak panovačnou a podráţděnou, téměř jiţ neschopnou vnímat jiné názory a představy neţ vlastní. Za tohoto úpadku duševních i fyzických sil, vědoma si své absolutní moci, dokázala stále méně předstírat velké a ušlechtilé cíle, které ovšem nikdy neměla. Proto postoje a názory z posledních let ţivota mnohem věrněji odráţejí její vnitřní ţivot, který aţ dosud tak pečlivě a ne bez úspěchu skrývala. Kateřina II. mluvila jiţ svým vlastním jazykem samoděrţavné vládkyně, kdyţ roku 1789 prohlašovala francouzské Národní shromáţdění za „tlupu šílencŧ a zločincŧ“. Zběsilost a hrubost, s níţ carevna mluvila o této „hydře o 1200 hlavách“, prozrazuje, jak by carevna proti Francii zasáhla, kdyby mohla. A. Suvorov ji prý dokonce přímo prosil: „Matičko, přikaţ mi, abych šel na Francouze!“ Avšak prŧběh války s Tureckem v letech 1787-1791 donutil carevnu ke střízlivějšímu posuzování vlastních sil. Navíc se petrohradský kabinet nehodlal vzdát svého dlouho připravovaného expanzivního programu vŧči Persii.

Strana 355

NA VRCHOLU MOCI Spoutání sil ostatních evropských zemí v boji proti revoluční Francii se ostatně zdálo být vhodnou příleţitostí k „dokončení“ některých záměrŧ (například rozchvácení zbytku Polska). Tento bezostyšně kořistnický princip politiky vŧči svým „věrným spojencŧm“ vyjádřila v instrukci z roku 1789 sama carevna zcela nepokrytě: „Mám ještě mnoho nedokončených věcí, a proto je třeba, aby (tyto země) byly zaměstnány a nepřekáţely mi.“ Jestliţe bezprostřední expanzivní zájmy bránily petrohradské vládě přímo zasáhnout proti Francii, nebyl to projev rozpakŧ či váhání v otázce jejího postoje k revoluci. Nejlépe o tom svědčí tvrdý carský zákrok proti stoupencŧm „rozvratných francouzských idejí“ v Rusku. Zprávy o událostech ve Francii pronikaly ovšem do Ruska velmi poskrovnu a v oficiální úpravě. Avšak základní poselství revoluce, obsaţené jiţ v nápisu na oltářích, které byly roku 1790 postaveny ve

Strana 356

RUSKÉ IMPÉRIUM všech francouzských vsích - „Občan se narodil, ţije a umírá pro vlast“ - dolehlo i sem. Tato slova musela znít osvícenějším duchŧm téměř jako hlas z nebes. Proti a nad autoritu majestátu panovníka a jeho domu postavila revoluce autoritu Národa a Vlasti, místo poddanské pokory byla proklamována hrdost Občana a jeho rovnoprávnost ve společenství rovných. Byl to útok na „nejsvětější“ jistoty kaţdého (i ruského) samoděrţaví. Lze si proto představit, s jakými pocity četla roku 1790 carevna Radiščevovu „Cestu z Petrohradu do Moskvy“, v níţ jí autor přímo vmetl do tváře: „Světský vladaři! ... (Pravda), kterou jsem viděl, ulétla od tebe daleko a tvé sídlo se jí zošklivilo.“ Sám ne zcela chudý poměščik (jeho otec měl 3300 „duší“), vášnivě obviňuje Alexandr Radiščev ruské statkáře: „Jsme jako hladová sběř, jako nenasytné pijavice. Co ponecháváme rolníkovi? To, co mu nemŧţeme vzít vzduch. Ano, pouze vzduch...“ V Evropě, zejména u větší části inteligence, by nebyla Radiščevova obţaloba nevolnictví ničím neobvyklým, avšak v Rusku bylo stále ještě těţkým zločinem tvrdit, ţe ţádný člověk nemŧţe být vlastnictvím jiných lidí. Stejným zločinem byla i odpověď, čím nevolnictví nutně skončí - „Běda ti, nelítostný statkáři, na čele kaţdého z tvých rolníkŧ vidím tvŧj ortel!“ Vládkyně, do krajnosti pobouřena „drzostí“ tohoto úředníka kolegia zahraničí, prohlásila Radiščeva za zločince horšího neţ Pugačov. Soudní tribunál pohotově pochopil, co se od něho ţádá, a odsoudil Radiščeva k trestu smrti, který „milosrdná carevna“ sníţila na deset let sibiřského vyhnanství. Po smrti Kateřiny II. se nebezpečný autor směl

Strana 357

NA VRCHOLU MOCI sice vrátit, ale roku 1801 (pod hrozbou nového vyhnanství) spáchal sebevraţdu. Druhou čelnou obětí vládního strachu z „pobuřujících idejí“ se stal publicista a významný vydavatel Nikolaj Novikov, jemuţ zakázali roku 1791 publikovat a v dubnu 1792 ho odsoudili k 15 letŧm pevnosti. Po pravdě je ovšem třeba říci, ţe v porovnání s pozdější dobou bylo vězení Novikova ve Šlisselburské pevnosti téměř sanatoriem. Bohatý vydavatel nejen nebyl odkázán na vězeňskou stravu, ale směl si dokonce drţet ve vězení i vlastního sluhu. Pozornosti bdělé vlády neuniklo ani chování Rusŧ v cizině. Ruský vyslanec v Paříţi Simolin musel hlásit carevně nejenom zprávy o vývoji situace, ale i o politických názorech a vystupování Rusŧ ve Francii. Šikany vlády, která všude tušila nebezpečí spiknutí, zasáhly i v Rusku velmi módní a zcela neškodné zednářské lóţe (členem petrohradské lóţe byl ostatně i následník trŧnu). Zároveň se Rusko stroze uzavřelo „rozvratnému vlivu cizích idejí“. Carevna se přitom nezastavila ani před díly svého někdejšího učeného obdivovatele a dala na index i Voltairovy spisy. Strana 358

RUSKÉ IMPÉRIUM Za vlády jejího syna Pavla I. dospělo toto ideové ochranářství aţ k tomu, ţe byly nejenom zakázány všechny cesty do ciziny a dovoz cizích knih a novin, ale car zakázal dováţet do Ruska dokonce i tiskoviny hudební. Tato „čínská zeď“, jíţ samoděrţaví obehnalo říši, poškodila ovšem nejvíce Rusko. Hledáme-li odpověď na otázku, v čem spočívají příčiny jeho trvale se prohlubujícího zaostávání za ostatním civilizovaným světem, pak právě zde bez obtíţí rozpoznáme jednu z příčin základních. SIGNÁLY NOVÉ DOBY V roce 1787 napsala Kateřina II.: „Kdybych ţila dvě stě let, dostala by se ovšem celá Evropa pod ruskou vládu. Nezemru, dokud nevytlačím Turky z Evropy a nezlomím pýchu Číny...“ Ve chvíli, kdy carevna umírá (6. listopadu 1796) se nic z toho nepodařilo a v prosazování těchto cílŧ neuspěli ani její nástupci, přestoţe byli ochotni obětovat k dosaţení těchto cílŧ velmi mnoho. Dokonce všechno - aniţ se namáhali úvahou, zda tyto cíle jsou právě tím, co Rusko potřebuje. Dědictví, které zanechala svému synovi Pavlu I., bylo navenek skutečně impozantní. Názorně to dokládá dobová statistika o počtu obyvatel: Rusko Francie Anglie s Irskem Prusko Rakousko Turecko Spojené státy americké

Strana 359

43 000 000 obyvatel 26 000 000 obyvatel 11 000 000 obyvatel 6 000 000 obyvatel 16 500 000 obyvatel 23 000 000 obyvatel 3 000 000 obyvatel

NA VRCHOLU MOCI V roce 1787 za své cesty na Krym vzala prý carevna v Sevastopolu do rukou obrázek Petra I. a teatrálně se ptala: „Co by řekl a co by dělal, kdyby tu byl?“ Touto řečnickou otázkou se Kateřina II. nejen znovu (jako mnohokrát jiţ předtím) hlásila k petrovskému imperiálnímu programu expanze, ale je v ní zároveň ve zkratce obsaţeno to, v čem spatřovala konečný smysl všech svých snah. Ostatně i bez této nápovědy lze obsah vládního úsilí Kateřiny II. určit celkem přesně - za 34 let její vlády vedlo Rusko šest válek a k sedmé (k útoku na revoluční Francii) se chystalo. Rusko je nesporně jednou z dominant novodobého vývoje Evropy a světa. Nemŧţe být proto posuzováno jinak neţ v tomto kontextu. Teprve takto ustupují totiţ do pozadí problémy a jevy dílčí a teprve takto lze odhlédnout od jednotlivých dramat i lidských osudŧ. Na posledním místě statistického přehledu, který jsme uvedli, jsou kolem roku 1800 Spojené státy americké. Neměly tehdy více obyvatel neţ české země. Teprve krátce předtím (1783) získaly po válce s Anglií nezávislost. Bylo to v témţe roce, kdy Potěmkin obsadil Krym a carevna snila o obnovení říše byzantské. Stejně jako Rusko otevírala se jiţ tehdy i Severní Amerika kolonistŧm. Novým osídlencŧm nemohla však nabídnout víc neţ pustou pŧdu a stejná práva i povinnosti, jaké měli ostatní občané Unie. V době, kdy Rusko poskytovalo kolonistŧm nejen pŧdu, ale i daňové úlevy, finanční podporu a osvobození od vojenské sluţby, se to mohlo zdát opravdu málo. Ve skutečnosti to bylo neskonale víc a v prŧběhu 19. století nestrhlo na sebe hlavní kolonizační příliv z přelidněné Evropy Rusko, ale Amerika.

Strana 360

RUSKÉ IMPÉRIUM V roce 1767 získal dvaadvacetiletý James Watt patent na zlepšený parní stroj, roku 1783 vystoupili bratří Montgolfierové poprvé do vzduchu se svým balónem, roku 1787 se vydal na cestu první parník, vynález Johna Fitche, a roku 1790 pracovala jiţ v Anglii první válcovna ţeleza pouţívající parního pohonu. Byly to signály nové doby, která se ohlašovala skvělými činy lidského dŧmyslu, sebevědomým přesvědčením o neomezených moţnostech svobodného člověka a občana. Avšak ruské samoděrţaví tyto signály nepostřehlo a nepochopilo. Rusko mělo ovšem také geniální vynálezce a objevitele. Jiţ roku 1763 sestrojil Ivan Polzunov parní stroj. Jeho osudem však bylo zapomenutí, neboť genialita a nevolnictví se nesnášejí. Při nadbytku levné nevolné pracovní síly se dívali na drahý a sloţitý stroj jako na kuriozitu. A tak lze říci, ţe „skvělá doba“ Kateřiny II. skončila pro Rusko tím, ţe nebyl vyřešen ţádný ze základních problémŧ říše. Nebo přesněji řečeno, všechny problémy byly „vyřešeny“ tím, ţe byl potlačen jakýkoli pokus o jejich řešení. Carevna odkázala svým nástupcŧm sice mohutné, avšak zároveň velmi problematické dědictví. Mnozí ovšem i v Rusku pochopili absurdnost jejího velmocenského programu. Avšak pozdější vládci nedokázali kateřinský „imperiální komplex“ nikdy překonat. Rusko se spolehlo na svou mohutnost a vitalitu. Nemohlo to vést k ničemu jinému neţ k zaostávání a ke krizím. Po kaţdé z nich se zdálo, ţe „nyní je vše jiţ vyřešeno“ a ţe k další krizi jiţ nedojde. Avšak další vývoj vţdy jen znovu a znovu potvrzoval, ţe cesta imperiální expanze vede přes rŧzné okliky vţdy jen jedním směrem k propasti.

Strana 361

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

18

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

Pavel I. V roce 1796 se stává ruským imperátorem Pavel I. K jeho charakteristice stačí říci, ţe byl téměř věrnou kopií svého otce (Petra III.) - včetně obdivu k prušáctví a kasárenskému drilu. Jeho zanícení pro vojenskou kázeň došlo tak daleko, ţe kdyţ šel večer v 8 hodin spát, museli všichni obyvatelé Petrohradu také povinně zhasnout. „Pořádek“ byl zaváděn pokud moţno všude a nezapomnělo se ani na vojenské stráţe a závory, spouštěné kaţdý večer v ulicích Petrohradu. Ve vnitřní politice se nová vláda snaţila získat si popularitu mezi šlechtou (za pět let vlády Pavla I. bylo rozdáno na 600 000 státních rolníkŧ). V zahraniční politice plnilo Rusko v prvních letech vlády nového cara spojenecké závazky doby předchozí a aktivně zasahuje i proti francouzskému „revolučnímu nebezpečí“. Do Středozemního moře byla roku 1798 vyslána černomořská eskadra pod velením admirála Ušakova, která po řadě úspěchŧ v bojích s Francouzi obsadila Neapol. Souběţně s tímto námořním desantem posílá car do Itálie pozemní armádu A. Suvorova. Společně s rakouským vojskem vytlačili Rusové roku 1799 francouzské síly ze severní Itálie. Zatímco Napoleon uvízl v dobrodruţné egyptské expedici, utrpěli francouzští generálové Moreau a Macdonald v podhŧří Alp těţké poráţky. V bojích přešla na podzim 1799 ruská armáda Alpy a spojila se s ruským sborem, který stál ve Švýcarsku. Protirevoluční vojenská intervence dosáhla za účasti Rusŧ a pod velením Suvorova Strana 362

RUSKÉ IMPÉRIUM nesporných úspěchŧ. Suvorov očekával rozkaz k taţení na Paříţ. Z Moskvy však přišel rozkaz vrátit se zpátky. Konflikty s Rakouskem (které odmítalo účast Ruska na dělení dobyté italské kořisti) přivedly Pavla I. aţ ke zrušení spojenectví s Vídní. Pokusy Anglie a Rakouska zadrţet Rusy na zpátečním pochodu (Suvorovova armáda se v zimě 1799-1800 vracela přes Čechy do Ruska) a znovu získat Rusko pro koalici proti Francii ztroskotaly. Za svého pobytu v Praze dostal Suvorov nový rozkaz vrátit se domŧ. Tato prudká změna byla v příkrém rozporu s dosavadními směry ruské politiky. Neodpovídala ostatně ani zájmŧm carismu, který se takto vzdaloval svým přirozeným feudálním spojencŧm, zejména Rakousku. Napoleon obratně vyuţil rusko-rakouských sporŧ a toho, ţe Anglie obsadila Maltu a nespěchala vrátit ji maltézskému řádu (Pavel I. byl titulárním velmistrem řádu). První francouzský konzul ujistil cara, ţe pomŧţe řádu k obnovení jeho práv. A tak Rusko svoje mocenské Strana 363

NAPOLEONSKÉ VÁLKY zájmy vyměnilo za titul velmistra katolického maltézského řádu pro svého pravoslavného cara a Evropa se dozvěděla, ţe samoděrţavný car je věrným přítelem prvního konzula Francouzské republiky (1800). Posledním zásahem Pavla I. do zahraniční politiky Ruska bylo rozhodnutí dobýt Indii. Car se však jiţ nedoţil konce tohoto fantastického záměru. V noci na 12. března 1801 byl Pavel I. s vědomím svého syna a následníka trŧnu Alexandra uškrcen. Jako v případě jeho otce byla i tentokrát násilná detronizace aktem nejvyššího státního zájmu. Rusko se vrátilo k politice vlády Kateřiny II. CESTOU K TYLŽI Státní převrat, jímţ se dostal Alexandr I. na trŧn, vzbuzoval v ruské společnosti naděje, ţe přichází doba liberálnější vlády. Mladý čtyřiadvacetiletý car, který dával okázale najevo svŧj nesouhlas s despocií a nevolnictvím, tyto naděje jen povzbuzoval. Nejednou - i v pozdějších letech vlády - opakoval, ţe chce dát Rusku svobodu, a jeho koketerie s volnomyšlenkářstvím dospěla aţ k tomu, ţe dokonce Strana 364

RUSKÉ IMPÉRIUM finančně podporoval utopisticko socialistické pokusy Roberta Owena. Tyto projevy liberalismu se však vlastní praxe nové vlády téměř nijak nedotkly. Byly spíše projevem rozpolcené a dvojaké povahy Alexandra, který se v mládí trvale pohyboval v úskalí nepřátelství a konfliktŧ mezi Kateřinou II. a Pavlem I. Jiţ od útlého dětství se učil spojovat osvícenskou terminologii se samoděrţavnou vládní praxí. A je třeba říci, ţe toto umění ovládl dokonale. Jak bylo jiţ tradicí, nový car nejprve omilostnil všechny, kteří byli předchozí vládou posláni do vyhnanství. Zároveň zrušil řadu malicherných kasárenských nařízení Pavla I. a opět povolil cesty do ciziny. Na krátký čas vzniká Neveřejný komitét (Něglasnyj komitět), vytvořený z úzkého kruhu nejbliţších, stejně smýšlejících mladých přátel cara (Polák Adam Czartoryski, Ukrajinec Viktor Kočubej, Rus Nikolaj Novosilcev). Snad tím mělo být naznačeno, ţe nový car nehodlá vládnout jako absolutní monarcha.

Strana 365

NAPOLEONSKÉ VÁLKY Tento krouţek „mladých přátel“ však spojovala nikoli snaha omezit samoděrţaví, ale prosadit některé reformy, které měly „zlepšit“ vládu. Jejich „byrokratický liberalismus“ vyústil roku 1802 ve zřízení ministerstev (místo dosavadních kolegií). Vyvrcholením opatrného liberalismu bylo roku 1803 vydání ukazu „O svobodných rolnících“, kterým se dávalo šlechtě právo za výkupné propustit své nevolníky. Ruská šlechta však nikterak nespěchala vzdát se ţivého inventáře svých panství. Do roku 1825 bylo na základě tohoto ukazu osvobozeno pouze 47 153 nevolníkŧ, méně neţ pŧl procenta nevolného obyvatelstva. Koncem roku 1803 Neveřejný komitét zaniká a dŧvěrníkem cara se stává generál Alexej Arakčejev, který pak jiţ trvale zŧstává mezi těmi, kdo určovali politiku alexandrovského Ruska. Do počátku vlády Alexandra I. spadá připojení východní Gruzie (září 1801) a svrţení tamní dynastie Bagrationŧ. Byly tím v podstatě sankciovány výsledky vojenské expedice generála Zubova (1796) a vojenských akcí, které zde vedly carské armády po roce 1799. V letech 1803-1804 ovládlo Rusko i západní Gruzii, která „dobrovolně“ přijala ruský protektorát. Souběţně s dobytím Gruzie pokračovalo na přelomu 18. a 19. století i pronikání na Dálný východ a na Aljašku. Roku 1799 vzniká americkoruská společnost, která získává monopol na vyuţívání přírodního bohatství v této oblasti. Roku 1806 Rusko ovládlo jiţní Sachalin. Jedním ze základních dŧvodŧ státního převratu roku 1801 byl, jak jsme viděli, rozhodný nesouhlas vládních špiček se zahraniční politikou vlády Pavla I. V Paříţi ovšem pochopili, ţe převratem roku 1801 se rusko-francouzské vztahy podstatně mění. Dŧsledkŧm politiky Pavla I. však nová ruská vláda jiţ zabránit nemohla. Strana 366

RUSKÉ IMPÉRIUM

Bez ruské vojenské pomoci Rakousko utrpělo v letech 1800-1801 poráţku. Tzv. druhá protifrancouzská koalice skončila mírovými smlouvami v Lunéville (1801) a Amiensu (1802), které sankcionovaly francouzské vojenské úspěchy a významně posílily i postavení Napoleona Bonaparte, který se roku 1804 dal prohlásit za „císaře všech Francouzŧ“. Pro Rusko znamenaly smlouvy z let 1801 a 1802 alespoň tolik, ţe se nemuselo angaţovat jako přímý vojenský spojenec Francie ve válce s Rakouskem. Konec druhé koaliční války v Evropě vedl však jen ke krátkému příměří. Jiţ roku 1803 znovu propuká otevřené střetnutí anglofrancouzské, v němţ Anglie hájila proti svému mocnému kontinentálnímu soupeři své postavení „továrny světa“ a největší námořní a koloniální velmoci své doby. Rŧst moci Francie v Evropě a obsazení Itálie francouzskými armádami povaţovala Anglie za přímé

Strana 367

NAPOLEONSKÉ VÁLKY ohroţení svých zájmŧ a celou mocí svých peněz připravovala vznik nové, v pořadí jiţ třetí, válečné koalice proti Francii. Hlavní zájem anglické diplomacie se ovšem upínal k Rusku, bez jehoţ armád bylo střetnutí s Francií na kontinentě odsouzeno předem k nezdaru. Zájem o ruské spojenectví ve válce s Francií byl v Londýně navíc podněcován hrozbou francouzské invaze na britské ostrovy, protoţe Francie horečně stavěla velké invazní loďstvo. Málokdy hrozilo ostrovní říši takové nebezpečí jako v letech1804-1805. Nikdy předtím nepotřebovala Anglie spojenectví Ruska tolik jako v této době (potom aţ za druhé světové války). Stanovisko Ruska k blíţícímu se evropskému konfliktu určovala řada okolností. Francouzská podpora Turkŧ ohroţovala ruské mocenské zájmy na jihu. Vzestup moci Francie na kontinentě byl nutně provázen oslabením ruského vlivu. Popravu vévody Enghienského (1804) povaţovala carská vláda za nebezpečný revoluční akt ohroţující nedotknutelnost panovníkŧ „z milosti boţí“. Rusko proti popravě oficiálně protestovalo. Napoleon však tento protest odmítl jako zasahování do vnitřních záleţitostí Francie a zcela veřejně naznačil spoluvinu Alexandra I. na smrti jeho otce. Rusko-francouzské vztahy poklesly na bod mrazu. Kdyţ pak Anglie nabídla Rusku velké finanční subvence na vedení války, byla 11. dubna 1805 dohodnuta nová protifrancouzská aliance, k níţ se v srpnu připojilo i Rakousko. Dalším členem koalice bylo Švédsko. Anglické diplomacii se podařilo protrhnout vojenskou a mocenskou izolaci, v níţ se Anglie ocitla po roce 1801. Napoleon obrátil svou armádu, připravenou v Boulogne ke vpádu na britské ostrovy, do střední Evropy. Rakouská armáda generála Macka byla u Ulmu poraţena a Rusové pod velením Michaila Kutuzova museli ustoupit z Tyrol na Moravu. Přes Kutuzovŧv poţadavek Strana 368

RUSKÉ IMPÉRIUM ustoupit do Haliče a posílit armádu vojsky, která byla ještě na pochodu z Ruska, došlo 2. prosince 1805 u Slavkova k bitvě, v níţ se Rusové a zbytky rakouských vojsk postavili napoleonské armádě. Spojenecké vojsko nemělo jednotné velení a ani dostatek sil, aby mohlo čelit napoleonské armádě, v níţ ještě doţívalo nadšení z let velké revoluce. Po slavkovské katastrofě se třetí koalice rozpadla. Rakousko uzavřelo spěšně mír s Francií a armáda M. Kutuzova se vracela přes Slovensko zpátky do Ruska. Pro Rusko nebyl však ani po této poráţce mír s Francií moţný. Spíše naopak. Ještě příliš byla v paměti doba imperiálních úspěchŧ doby Kateřiny II. Nálady generality dokládá ve svých pamětech generál A. Jermolov: „Skvělé panování Kateřiny, řada vítězství, rozsáhlé územní zisky, vliv Ruska ve všech evropských záleţitostech, to vše bylo zdrojem naší národní hrdosti. Ohroţení velikosti Ruska kaţdý povaţoval za svoji osobní pohanu.“

Strana 369

NAPOLEONSKÉ VÁLKY Na jaře roku 1806 se za anglické finanční a diplomatické podpory ustavila další, jiţ čtvrtá protifrancouzská koalice. Novým spojencem Ruska se stalo Prusko. V prŧběhu bojŧ roku 1806 se Prusko vojensky zhroutilo. V obsazeném Berlíně vyhlásil v listopadu 1806 Napoleon pověstný dekret, začínající slovy: „Článek I. Nad všemi britskými ostrovy se vyhlašuje stav blokády. Článek II. Veškerý obchod a všechna korespondence s britskými ostrovy jsou zakázány.“ Dekret o kontinentální blokádě Anglie byl závazný pro celou část Evropy ovládanou Francií. Po poráţce u Slavkova a zhroucení Pruska se koncem roku 1806 mocenské postavení Ruska dále zkomplikovalo střetnutím s Tureckem, které vyhlásilo Rusku válku. Válečné síly Ruska byly rozděleny a roku 1807 porazili Francouzi v bitvách u Jílového a Friedlandu ruskou armádu, posílenou zbytky pruských vojsk. Čtvrtá koalice skončila téměř likvidací Pruska jako samostatného státu a Rusku nezbývalo neţ uzavřít s Francií mír. Jednání v Tylţi (červenec 1807), kde Napoleon a Alexandr okázale demonstrovali své „věrné přátelství“, bylo těţkou ranou mocenským i ekonomickým zájmŧm Ruska, které bylo donuceno uznat novou evropskou situaci, jak se vytvořila v dŧsledku francouzských úspěchŧ v letech 1805 a 1806-1807. Prusko ztratilo všechna svá území na západ od Labe. Ze záborŧ, které získalo Prusko při trojím dělení Polska, bylo vytvořeno vévodství Varšavské. Poláci měli být přesvědčeni o tom, ţe napoleonská Francie si přeje obnovu Polska jako suverénního státu. Dobyvačná politika však nikdy nevedla k trvalému řešení a prosazení práv národŧ. Francie té doby nebyla v tom výjimkou - její zájem na Polsku byl motivován především dŧvody vojenskými a strategickými. Vévodství Varšavské vzniklo nikoli proto, ţe Francie byla rozhodnuta prosazovat a Strana 370

RUSKÉ IMPÉRIUM respektovat národní práva Polákŧ, ale proto, ţe toto území bylo nástupištěm proti Rusku. Tylţský mír měl pro Rusko i další nepříjemné následky - muselo se připojit ke kontinentální blokádě Anglie přesto, ţe právě obchod s Anglií tvořil hlavní poloţku ruského obchodu s cizinou. Tímto mírem nebyla odstraněna ţádná z příčin předchozích válek s Francií. V Tylţi byly jiţ dány všechny podstatné dŧvody, které vedly k válce roku 1812. Mír byl uzavřen především proto, ţe ani jedna z obou stran neměla zatím dostatek sil k „rozhodující válce“. Uzavření tylţského míru se v kruzích ruské nobility setkalo s ostrou kritikou. Od první bitvy o Narvu roku 1700 a prutského pochodu roku 1711 nepoznalo Rusko trpkost poráţky. V petrohradských kruzích se začaly ozývat hlasy o moţnosti „změny vlády“ (tj. o případném novém státním převratu). Ve snaze kompenzovat tyto neúspěchy anektovalo Rusko ve válce se Švédskem (1808-1809) Finsko a Aalandské ostrovy a posílilo i své armády bojující proti Turecku. Hlavní oblastí však zŧstávala centrální Evropa. Od roku 1810, kdy Rusko odmítlo respektovat další zostření kontinentální blokády (tzv. trianonský dekret), bylo jiţ zřejmé, ţe válka obou největších velmocí kontinentu se blíţí. CARŮV REFORMÁTOR Říká se, ţe nejnebezpečnějším okamţikem v ţivotě špatného reţimu je pokus stát se lepším. Doplňme tento obecně platný postřeh ještě jedním zjištěním - je aţ zaráţející, ţe k těmto pokusŧm dochází zpravidla pod tlakem neúspěchŧ v zahraniční politice. V této situaci se ocitl carismus po tylţském míru. Po roce 1807 car podrobně posuzoval se státním sekretářem a poz-ději kancléřem Michailem Speranským (1772-1839) projekty reforem, Strana 371

NAPOLEONSKÉ VÁLKY které měly změnit jeho samoděrţavné impérium v moderní stát. V duchu svých osvícenských představ o uţitečnosti vzdělání prosadil Speranskij rozšíření obecného (niţšího) školství a zřízení univerzit. V roce 1809 zavedl povinné vzdělání státních úředníkŧ a navrhoval zřízení místních zastupitelských orgánŧ a volené Státní dumy (ovšem na základě majetkového censu a bez zastoupení nevolného rolnictva). Poţadoval, aby nevolníkŧm bylo přiznáno právo nabývat movitý i nemovitý majetek. Speranského opatrné reformní návrhy směřující k přeměně samoděrţavného Ruska v konstituční monarchii se setkaly v kruzích ruské feudality s naprostým nepochopením. Jako mluvčí těchto sil vystoupil roku 1811 historik Nikolaj Karamzin, který ve svém pamětním spisu O staré a nové Rusi ujišťoval cara, ţe „novoty vedou k novotám a pomáhají nevázanostem libovŧle ... jedna z hlavních příčin nespokojenosti Rusŧ s nynější vládou spočívá v její přílišné náklonnosti ke státním přeměnám, které otřásají základy impéria.

Strana 372

RUSKÉ IMPÉRIUM Nepotřebujeme ústavu. Dejte nám 50 rozumných a schopných gubernátorŧ a všechno pŧjde dobře.“ Alexandr chtěl být povaţován za osvíceného vládce, ale zároveň zŧstat samoděrţavným carem. A protoţe šlo o vzájemně zcela neslučitelné role, musel se rozhodnout, které z nich dá přednost. Na jaře 1812 byl Speranskij obviněn ze sympatií k Francii. Byl zatčen a poslán do Niţního Novgorodu a později dál na Sibiř do vyhnanství. Jediné, co car dokázal pro něho udělat, bylo to, ţe neschválil poţadavek, aby byl zastřelen. Se Speranským byl na Sibiř poslán i nesmělý pokus o státní reformu v předvečer války roku 1812. Po vítězství nad Francií byly Speranského plány zapomenuty. Sebevědomí carismu bylo nebývale posíleno. Prvním ministrem se místo reformátora Speranského stal další carŧv dŧvěrník, generál Alexej Arakčejev. 1812 V Evropě probíhaly od roku 1810 horečné diplomatické a vojenské přípravy. S výjimkou Ruska a Anglie byly jiţ všechy evropské země „věrnými spojenci“ Francie. Na samostatnou a nezávislou politiku nemohlo pomyslet ani Rakousko, které po poráţce ve válce roku 1809 proţívalo těţkou vnitřní krizi. Ve Vídni přišla ke cti dávná zásada rakouské politiky: „Války nechť vedou jiní. Ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky!“ V roce 1810 stala se rakouská princezna Marie Luisa francouzskou císařovnou. Od jara 1812 soustřeďovala Francie svou tzv. Velkou armádu ve střední Evropě. V březnu 1812 byly v Dráţďanech uzavřeny smlouvy, jimiţ se Prusko a Rakousko zavazovaly posílit francouzská vojska expedičními sbory. Pomocné sbory vyslaly i další německé státy.

Strana 373

NAPOLEONSKÉ VÁLKY Ruská vláda si uvědomovala hrozící nebezpečí a podnikla řadu diplomatických a vojenských opatření. Vrchnímu veliteli ruských vojsk bojujících proti Turecku Michailu Kutuzovovi, se podařilo obklíčit u Ruščuku hlavní turecké síly a uzavřít s Portou mír (Bukurešť, květen 1812). Jiţní ruská armáda se vracela do Ruska. Úspěšně probíhalo i jednání se Švédskem. Bývalý napoleonský maršál Jean Bernadotte, v této době jiţ švédský korunní princ, odmítl účast Švédska v taţení proti Rusku. Na jaře 1812 soustředilo Rusko na svých západních hranicích pod velením generálŧ Michaila Barclaye de Tolly, Pjotra Bagrationa a Alexandra Tormasova tři armády s 220 000 muţi. Těmito silami nebylo však moţno zadrţet pŧlmilionovou armádu Napoleona Bonaparta, která 22. června 1812 překročila Němen. Pokus francouzského velení rozdělit ruské armády a zničit kaţdou zvlášť se nezdařil. Před hořícím Smolenskem se armády Barclaye de Tolly a Bagrationa spojily. V obsazeném území se začal proti dobyvatelŧm zvedat lidový odpor, vznikly první partyzánské oddíly. Jestliţe v bitvách u Slavkova, Jílového a Friedlandu mělo ruské velení mnoho starostí s dezercí, pak v této válce byla situace zcela jiná. „Toto není obvyklá válka, ale válka národní,“ psal ve své relaci generál Bagration. Je tu stručně vystiţena dobová atmosféra patriotického zanícení, které znásobovalo síly bránících se Rusŧ. Šlo o všechno, bylo ohroţeno Rusko. V této chvíli krajního ohroţení podepsal car pod tlakem veřejného mínění dekret, jímţ se vrchním velitelem ruských armád stal generál Michail Kutuzov. „Veřejnost ţádala jeho jmenování a já ho jmenoval: pokud se týče mne, myji si ruce...“

Strana 374

RUSKÉ IMPÉRIUM

Stárnoucí a nemocný, tehdy jiţ 66-letý Kutuzov překonával blíţící se smrt. Jen několikrát za celé taţení, za cenu krajního vypětí sil, seděl na koni. Říkali o něm, ţe celé taţení prospal. A přece málokdy měla některá země takového vojevŧdce jako tehdy Rusko. Zdálo se, ţe Kutuzov vŧbec nevnímá projevy carovy nepřízně, intriky svého okolí, ani válečnickou netrpělivost generálŧ Jermolova, Konovnicyna a dalších. Nelákala ho jiţ sláva jednotlivých vítězných bitev. Musel vyhrát válku. 80 kilometrŧ před Moskvou, u Borodina, se ruská armáda zastavila. Na třech aţ čtyřech kilometrech fronty bylo během jednoho dne, 25. Strana 375

NAPOLEONSKÉ VÁLKY srpna 1812, 40 000 mrtvých a raněných. Francouzi se stáhli do svých pozic. Bojiště opanovala ruská armáda. Ţádný jiný generál by tehdy nesměl v Rusku vydat rozkaz k ústupu. Kutuzov jej vydal. A opakoval jej i na válečné poradě ve Fillách (dnes předměstí Moskvy): „Dokud bude armáda a bude schopna klást nepříteli odpor, do té doby mám naději dovést válku k úspěšnému konci. Jestliţe však bude armáda zničena, zahyne Moskva i Rusko. Přikazuji ustoupit.“ Napoleonská armáda měla otevřenou cestu do Moskvy. 2. září 1812 čekal Napoleon na Poklonné hoře deputaci města se symbolickými klíči od městských bran. Tentokrát však byly zvyklosti porušeny. Přední hlídky oznámily, ţe Moskva je skoro liduprázdná. Spolu s armádou odešlo i téměř všechno obyvatelstvo tehdy třistatisícové Moskvy. Bylo krásné počasí, zlacené kopule kremelských chrámŧ zářily ve slunečních paprscích a pouze na několika místech rozlehlého města doutnaly poţáry. Nikdo jim nevěnoval větší pozornost, přestoţe v Moskvě byla většina domŧ ze dřeva.

Strana 376

RUSKÉ IMPÉRIUM

Napoleon se usadil se svým štábem v Kremlu a více neţ stotisícová francouzská armáda uţívala „výsad vítězŧ“. Francouzské velení očekávalo ruské mírové návrhy. O Kutuzovově armádě nebylo však ţádných zpráv. V prvních dnech po obsazení Moskvy Francouzi nevěděli, kam se ruské vojsko stáhlo. Panovalo přesvědčení, ţe Rusové jsou po Borodinu tak těţce otřeseni, ţe se jiţ nemohou odváţit nové bitvy. Mezitím se poţáry v Moskvě šířily. Unavené vojsko, jehoţ disciplína drancováním pustých domŧ jen dále poklesla, se zajímalo více o kořist neţ o to, kolik domŧ lehne popelem. A tak se stalo, ţe z místních poţárŧ se v noci ze 7. na 8. září 1812 Moskva proměnila v moře plamenŧ. O příčinách poţáru města se později hodně psalo. Podnes Strana 377

NAPOLEONSKÉ VÁLKY zŧstává mnoho nejasností - jisté je pouze tolik, ţe na rozkaz moskevského gubernátora Rostopčina byla před ústupem odstraněna část hasicích zařízení, ţe Kutuzov dal rozkaz k zapálení vojenských skladŧ a ţe na řadě míst zaloţili poţár sami plenící Francouzi. Mnoho domŧ bylo zničeno i při „vojenské likvidaci“ poţáru - Francouzi dělostřeleckou palbou ničili stavby kolem ohnisek poţáru, aby se v jejich sutinách zastavilo další šíření ohně. Čtyři pětiny ruské metropole lehly popelem. Nejsou však dŧkazy o tom, ţe by ruské či francouzské velení mělo tehdy v úmyslu Moskvu vypálit. Ani jedné, ani druhé straně to ostatně nemohlo přinést váţnější vojenské výhody. Kutuzov se stáhl se svou armádou k Tarutinu, na jihovýchod od Moskvy kam se soustřeďovaly ruské armádní zálohy, koně, potraviny a výzbroj. V lesích a na cestách kolem Moskvy bylo na 100 000 domobrancŧ a partyzánŧ. Rolnické partyzánské oddíly pŧsobily podél celé silnice vedoucí z Moskvy na Smolensk a dále na západ. Zásobování a spojení napoleonské armády se zálohami bylo stále obtíţnější. Za této situace Napoleon nabídl uzavření míru. Kutuzov odmítl. Carovi to oznámili aţ potom (stejně jako rozhodnutí vydat Moskvu bez boje). Alexandra se vlastně neptali na jeho mínění či souhlas. V noci na 3. října 1812 vzbudil kurýr v Tarutinském táboře Kutuzova, aby mu oznámil, ţe Francouzi opouštějí Moskvu. Bez boje - stejně jako ji bez boje obsadili. „Dobře, holoubku, to je dobře,“ řekl prý Kutuzov - a spal dál. Na rozdíl od těch, kteří mu tehdy i později vytýkali „nečinnost“, Kutuzov totiţ věděl, ţe napoleonská armáda nemŧţe přezimovat v Moskvě, nechce-li podepsat vlastní ortel smrti. Věděl, ţe Francouzi musí ve vlastním zájmu odejít z Moskvy. Nemohl být proto tímto obratem ve vývoji války překvapen.

Strana 378

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 379

NAPOLEONSKÉ VÁLKY

V bitvě u Malojaroslavce donutili Rusové dobyvatele, aby se vracel z Moskvy stejnou cestou, jakou přišel, ve směru na Smolensk. V dalších ústupových bojích a v bitvách u Krasného a na Berezině byla Napoleonova Velká armáda úplně rozdrcena. Ve svém hlášení o prŧběhu bojŧ M. Kutuzov psal: „Napoleon k nám přišel se 480 000 vojáky a odvedl si jich asi 20 000. Zanechal tu přes 150 000 zajatcŧ a 850 děl.“ Také francouzské velení vydalo „zprávu“ - pověstný 29. buletin: „Aţ do 6. listopadu bylo počasí nádherné (le temps a été parfait) a pohyb armády probíhal naprosto úspěšně. 7. listopadu udeřil chlad a od té doby jsme kaţdou noc ztráceli mnoho set koní, kteří hynuli při nocování… Vévoda de Reggio byl zraněn, avšak jeho Strana 380

RUSKÉ IMPÉRIUM

zranění není váţné“ atd. Jinak řečeno, dostane-li se někdy propagandě té cti, ţe budou sepsány její dějiny, pak v nich 29. buletin Velké armády zaujme dŧstojné místo jako názorný doklad toho, ţe jiţ počátkem 19. století byl tento obor mimořádně vyvinut. Všimněme si však 29. buletinu i jinak. Je to první výklad francouzské poráţky roku 1812. Patří mu prvenství v tom, ţe za hlavní příčinu poráţky napoleonské armády vydává tuhou ruskou zimu. Nikdo z těch, kdo toto tvrzení později znovu opakovali, nebral v úvahu, ţe kdyţ francouzská armáda začala ustupovat z Moskvy, bylo krásné slunečné počasí, bezvětří a na tu dobu nezvyklé teplo. A přece jiţ tehdy byla válka prohrána. Rusko se nepokořilo, cíle taţení nebylo dosaţeno a Francouzi přece ustupovali. Ostatně kruté mrazy těţce postihly i ruskou armádu. Ze stotisícového vojska, jemuţ velel v Tarutinu, přivedl Kutuzov do Vilna 28 000 vyčerpaných vojákŧ. Ostatní padli v bitvách, nebo také pomrzli.

Strana 381

NAPOLEONSKÉ VÁLKY V polovině prosince 1812 Napoleon tajně opustil trosky své armády. „N. B. praví se, ţe se tam do sprostých (= prostých) šatŧ přešatil a jako neznámý mezi vojáky jel,“ zaznamenal si tehdy český kronikář František Vavák zprávu o císařově útěku z Ruska.

Strana 382

RUSKÉ IMPÉRIUM

19

SVATÁ ALIANCE

„OSVOBOZENÍ“ EVROPY Válka roku 1812 se stala počátkem konce moci napoleonského impéria v Evropě. Ruské vítězství uvolnilo lavinu nenávisti a odporu k utlačovatelské a dobyvačné politice Francie. Posílilo boj Španělŧ proti francouzské nadvládě, podnítilo protifrancouzské povstání ve východním Prusku a řadě evropských zemí znovu otevíralo cestu k samostatné zahraniční politice. Snad nejdříve pochopili tuto novou situaci ve Vídni. Napoleonská armáda byla ještě v Rusku, válka, jíţ se Rakousko vojensky účastnilo, ještě neskončila, avšak v ruském hlavním stanu u Krásného se jiţ objevil rakouský diplomat von Wessenberg. Jeho mise byla velmi delikátní a jednání bylo vedeno tak tajně, ţe se o jeho obsahu mŧţeme pouze dohadovat. Kancléř Klemens Metternich zřejmě chtěl ruské vládě rychle a včas potvrdit, ţe spojenectví Rakouska s Francií se ve Vídni nepřikládá takový význam, aby se Rakousko vyhýbalo moţnosti sblíţení s Ruskem. Rakouský sbor pod velením kníţete Karla Schwarzenberga dostal zároveň z Vídně příkaz, aby se „stáhl blíţe k české hranici“. Schwarzenberg nechal Francouze jejich osudu a odvedl svŧj sbor do Haliče. V téţe době pruský sbor generála Yoreka otevřeně přešel na stranu Rusŧ. Na konci vítězné kampaně roku 1812 stálo ruské velení před otázkou jak dál? Útok byl sice odraţen, avšak Francie nebyla poraţena. Všichni se shodovali, ţe v taţení je třeba pokračovat. M. Kutuzov Strana 383

SVATÁ ALIANCE však varoval před nepřipravenou kampaní a ţádal soustředění sil: „Jít za Labe je nejlehčí věcí, ale jak se vrátíme? S čumákem v krvi (S rylom v krovi)“ Car však spěchal splnit misi, která Rusku prý připadla - obnovit „evropský systém“, tj. obnovit feudální systém v Evropě. Navenek mělo ovšem ruské taţení zcela jiný ráz. Ve východním Prusku a Slezsku vítali Němci Rusy jako své osvoboditele - „Die Russen, die Befreier, kommen.“ Velmi populární byl Michail Kutuzov, jemuţ se ozývaly vstříc výkřiky: „Vivat der Grossvater Kutuzoff!“ Zvláštností situace, která vznikla koncem roku 1812, bylo to, ţe mocenské zájmy carského Ruska byly v daném okamţiku v souladu s protifrancouzským osvobozeneckým hnutím evropských národŧ. Car Alexandr I. nebyl ovšem proti tomu, aby se iluze o skutečném smyslu boje proti Francii udrţely co nejdéle. Uzavření spojenecké smlouvy s Pruskem v Kališi (28. února 1813) bylo proto provázeno ujišťováním, ţe obě strany mají na mysli „svobodu

Strana 384

RUSKÉ IMPÉRIUM Evropy“. Na počátku března 1813 vstoupili Rusové, nadšeně vítáni obyvatelstvem, do Berlína. Ruská armáda překročila v březnu a dubnu 1813 Odru a Labe a obsadila Dráţďany a Lipsko. V této rozporné, diplomaticky nepřipravené a vojensky problematické situaci začala evropská válka let 1813 a 1814. Na jejím počátku se vyčerpané Rusko opíralo o slabé síly Pruska. Francie však byla stále ještě mohutnou silou. Jiţ koncem března 1813 soustředil Napoleon mezi Frankfurtem, Erfurtem a Magdeburkem 220 000 vojákŧ. V dubnu 1813 zemřel Kutuzov. Zemřel dříve, neţ přišlo ke cti jeho varování před vojensky nepřipraveným taţením. V květnu utrpělo spojenecké rusko-pruské vojsko dvě poráţky a „osvobozování“ Evropy se zastavilo. Ukázalo se, ţe Rusko nemá dostatek sil k samostatnému vedení velké evropské války. Ani Francie však neměla jiţ dosti sil k tomu, aby mohla Rusku vnutit „svŧj mír“. Za této situace přijaly obě válčící strany v červnu 1813 „mírové prostřednictví“ Rakouska. Bylo uzavřeno příměří a do Prahy byl svolán mírový kongres. Striktně vzato se praţský mírový kongres (červenec-srpen 1813) vŧbec nesešel, neboť francouzská delegace neměla náleţité plné moci. Avšak i Rusko souhlasilo s účastí na kongresu jen s tou podmínkou, ţe mír nebude uzavřen. Tato kuriózní situace, kdy dvě strany měly jednat o něčem, co pro ně bylo nepřijatelné, byla o to pikantnější, ţe posledním, kdo si přál uzavření míru bylo Rakousko, z jehoţ iniciativy byl kongres svolán. Přesněji řečeno - Rakousko se velmi obávalo toho, aby se snad Rusko nedohodlo s Francií bez něho. Od ledna 1813 Rakousko horečně zbrojilo a v létě 1813 mělo 300 000 muţŧ ve zbrani (koncem roku 1813 jiţ téměř pŧl milionu). Vídeňská vláda nabízela ve skutečnosti oběma stranám nikoli mírové, ale ozbrojené prostřednictví. Snaţila se je přesvědčit o tom, ţe další prŧběh války bude záviset na tom, na Strana 385

SVATÁ ALIANCE kterou stranu se Rakousko přidá. Pro kancléře Metternicha to znamenalo, ţe to bude ta strana, která nabídne víc. Výsledkem této diplomatické šantáţe bylo to, ţe Rusko souhlasilo s tím, ţe vrchním velitelem spojeneckých armád se stane rakouský polní maršál kníţe Karel Schwarzenberg. Rusko muselo Rakousku postoupit své vedoucí postavení v koalici. Vojenský a mocenský prestiţ dobytý v roce 1812 byl proměněn za pochybnou slávu cara jako „osvoboditele Evropy“. Někteří historikové přisuzují Alexandru I. diplomatickou obratnost a státnické schopnosti. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak rok 1813 byl „černým rokem“ tohoto caradiplomata, neboť připustil, aby se slabé a vnitřními potíţemi zmítané Rakousko stalo opět jednou z evropských velmocí prvního řádu. Navíc pomocí Ruska, které na posílení dunajské monarchie nemělo zájem. O pŧlnoci z 10. na 11. srpna vzplála na Hradčanech velká hranice a odtud bylo po kopcích aţ k Broumovu a Náchodu dáno ohněm znamení, ţe ruské a pruské vojsko mŧţe vstoupit do Čech jako vojsko spojenecké. Příchodem 61 000 ruských a 38 000 pruských vojákŧ byla pod vrchním velením polního maršála kníţete Karla Schwarzenberga soustředěna největší ze tří armád nové spojenecké rusko-pruskošvédsko-rakouské koalice, tzv. Česká (Hlavní) armáda, která měla celkem 224 000 muţŧ. Proti napoleonským silám ve střední Evropě čelili spojenci ještě dalšími dvěma armádami - Slezskou (100 000 muţŧ, pod velením pruského maršála Gebharda Blüchera) a Severní (120 000, pod velením švédského následníka trŧnu Jeana Bernadotta). Tyto síly tvořily jakýsi mohutný oblouk sahající zhruba od Mělníka a Loun aţ po Berlín. Naproti tomu Napoleon, který soustředil i s vojsky svých vazalŧ 350 000 muţŧ - s centrem svých sil v Dráţďanech, měl proti spojenecké Strana 386

RUSKÉ IMPÉRIUM koalici výhodnější pozici v kratších vzdálenostech mezi jednotlivými armádními sbory. Základem jeho válečného plánu byl záměr porazit kaţdou ze tří spojeneckých armád zvlášť. Předpokladem úspěchu bylo zabránit střetnutí s celou soustředěnou silou koalice. A právě k tomu nakonec u Lipska došlo. Ještě neţ se tak stalo, proţíval Schwarzenberg v srpnu 1813 snad nejtěţší chvíle své válečnické kariéry. Sám nepřekonatelný mistr ústupu (vzpomeňme jeho únik z Ulmu v roce 1805 a jeho schopnost vyhnout se boji a ustoupit spořádaně z Ruska v roce 1812, coţ bylo ve Vídni oceněno maršálskou holí) byl nyní nucen útočit, aby dokázal rakouskou rozhodnost v boji proti „korsickému uchvatiteli“. A navíc byl nucen uctivě naslouchat radám a doporučením cara Alexandra L, který byl přímo v jeho štábu, a císaře Františka L, sledujícího akce jeho armády raději poněkud z povzdálí - z Loun. Situace rakouského maršála nebyla nepodobna té, v níţ se nacházel Kutuzov v roce 1805 u Slavkova. Ostatně i výsledek byl téměř stejný. Schwarzenberg zaútočil - proti svému přesvědčení a na naléhání obou panovníkŧ - na Dráţďany, hlavní centrum Napoleonových sil. A tak se koncem srpna 1813 valila přes Krušné hory sice početná, ale z valné části bídně vyzbrojená masa vojákŧ České armády. Mnozí neměli ani uniformy a šli bosi. Bitva u Dráţďan 26. -27. srpna skončila těţkými ztrátami a ústupem, který se nezměnil v úplný chaos jen díky tomu, ţe napoleonská armáda té doby jiţ dávno nebyla onou silou, která vítězila u Marenga, Slavkova a Wagramu. Francouzi sice odrazili útok na Dráţďany, ale jiţ nedokázali dŧrazněji pronásledovat ustupujícího protivníka. Jedinou výjimkou byl 1. francouzský sbor generála Dominika Vandamma (41 000 muţŧ), jehoţ ctiţádostivý velitel byl poháněn

Strana 387

SVATÁ ALIANCE Napoleonovým vzkazem: „Ještě nikdy jste neměl maršálskou hŧl na dosah jako nyní.“ Vandamme se probíjel přes Nakléřovský prŧsmyk do Čech. Chtěl obsadit Teplice a znemoţnit tak podstatné části České armády vyjít z Krušných hor. Tím se měla napoleonské armádě otevřít cesta na Prahu a Vandamme měl podle některých dobových zpráv dokonce slíben titul vévody Praţského. Jeho postupu bránil ruský sbor (13 000 muţŧ) generála A. Ostermanna-Tolstého, který ustupoval před Francouzi k Nakléřovu. Vandammovu sboru se přes jeho trojnásobnou převahu nepodařilo porazit ustupující Rusy v horách, a tak došlo 29. srpna mezi Přestanovem a Chlumcem (u Ústí nad Labem) k bitvě, při které Rusové věděli, ţe u České armády je i Alexandr I. a podaří-li se Francouzŧm obsadit Teplice, mŧţe car padnout do zajetí. V sestavě nevelkého Ostermannova sboru byly i dva gardové pluky Semenovský a Preobraţenský – které směly být nasazeny pouze v případě, bude-li ohroţen ţivot cara. A tento případ nyní nastal. Rusové se postavili proti francouzské přesile. Polovina jich padla nebo byla raněna, ale francouzský postup na Teplice zadrţeli. V noci na 30. srpna vycházely z Krušných hor ostatní části Schwarzenbergovy armády a začaly obkličovat Vandammŧv sbor. Byly mezi nimi i české pluky - 35. plzeňský, 42. terezínský, 54. jindřichohradecký, 25. písecký. Situace se rázem obrátila. Vandamme se nyní snaţil - do očekávaného příchodu Napoleona - udrţet svoje postavení proti přesile spojencŧ. Místo císaře se však v Nakléřovském prŧsmyku objevil pruský sbor generála Kleista, který se opozdil v horách a spletl si cestu (měl ustupovat jinudy). Nyní - aniţ to zpočátku tušil - uzavřel obklíčení Vandammova sboru. Z obklíčení se probila jen francouzská jízda. Ostatní, včetně Vandamma, padli do zajetí. Strana 388

RUSKÉ IMPÉRIUM

Po poráţce sboru francouzského maršála Oudinota 23. srpna u GrossBeeren a po bitvě u Přestanova a Chlumce se začal hroutit Napoleonŧv plán porazit spojenecké armády po částech, kaţdou zvlášť. A tak se v září 1813 jádro napolenských sil postupně stahovalo k Lipsku, kde došlo 16. -19. října 1813 k bitvě, jíţ se chtěl Napoleon pŧvodně vyhnout. Je těţké rozhodnout, nakolik k tomu byl francouzský císař donucen úspěšným manévrováním, které řídil rakouský náčelník generálního štábu Jan Josef hrabě Radecký z Radce. Jisté je však to, ţe právě v bitvě u Lipska, jejíţ plán vypracoval, zazářila válečnická hvězda tohoto tehdy sedmačtyřicetiletého generála, který se pak měl stát legendou armády podunajské monarchie.

Strana 389

SVATÁ ALIANCE V první den bitvy, 16. října, soustředil Napoleon 155 000 vojákŧ, kdeţto spojenci měli v poli 220 000 muţŧ. Pokus francouzského císaře jedním rázem bitvu rozhodnout se nezdařil. Výsledkem prudkých útokŧ napoleonské armády byly jen těţké ztráty na obou stranách. V první den bitvy padlo 35 000 napoleonských a na 40 000 spojeneckých vojákŧ. Obě strany dál drţely svá postavení. Mezitím se přiblíţila k bojišti další vojska. Avšak zatímco Napoleona posílilo jen 15 000 vojákŧ, dorazila Schwarzenbergovi na pomoc 17. října stodesetitisícová Bernadottova Severní armáda. Tím získali spojenci téměř dvojnásobnou převahu. Kdyţ pak v prŧběhu bojŧ 18. října přešla na stranu koalice celá saská armáda, dosud bojující v řadách Napoleonových spojencŧ, bylo o výsledku bitvy rozhodnuto. Střetnutí, k němuţ došlo na rovinách u Lipska, bylo největší bitvou napoleonských válek a bylo také bitvou rozhodující, která zpečetila osud napoleonského impéria v Evropě. Přelomový význam bitvy u Lipska si uvědomovali jiţ mnozí současníci. Ještě pŧl roku po Lipsku se Napoleon sice bránil v ústupových bojích na Rýně a ve Francii, ale to byl jiţ jen závěr tehdejšího evropského válečného dramatu, které začalo taţením do Ruska a skončilo Napoleonovou abdikací v dubnu 1814. Mnozí doufali, ţe nyní jiţ bude lépe, ţe tato válka - která urputností bojŧ, lidskými oběťmi a utrpením přesáhla vše, co do té doby Evropa zaţila - bude poslední. Byla to lichá naděje. A stejně marné bylo i očekávání, ţe poráţka Bonaparta přinese „svobodu národŧm“. Ruský car a pruský král „táhli na Francouze“ ne proto, aby dali Evropě svobodu - jak to ještě na jaře 1813 vyhlašovali ve svých proklamacích. Carské Rusko chtělo vyuţít úspěchu v roce 1812 k obnově svého - před francouzskou revolucí Strana 390

RUSKÉ IMPÉRIUM výrazného - mocenského postavení v Evropě. Fridrich Vilém II. chtěl naopak obnovit Prusko, které po poráţkách v letech 1806 -1807 stálo na pokraji zániku. Naproti tomu vídeňský dvŧr zcela věcně odmítal zdŧvodňovat účast ve válečné koalici proti Napoleonovi svou touhou po „osvobození Evropy“. Jakékoli zmínky o těchto cílech války povaţovali ve Vídni za nesmysl a přistoupením Rakouska ke koalici také tato rétorika ustala. Podunajská monarchie věděla velmi přesně, co chce - uchvátit z hroutícího se napoleonského impéria pokud moţno nejvíc. Císař byl eskortován na ostrov Elbu. Válka skončila, napoleonské impérium bylo poraţeno a do Vídně byl svolán kongres, kde se vítězové měli dohodnout o dělení kořisti. Vídeňský kongres byl především střetnutím ruské a rakouské diplomacie. Rusko-rakouské rozpory na kongresu dospěly tak daleko, ţe car Alexandr I. vyzval Metternicha na souboj (bohuţel k němu nedošlo). Rusko poţadovalo celé Polsko. Za někdejší pruské části Polska ţádalo pro I'rusko kompenzaci na účet Saska. Rakousko naopak povaţovalo další územní zisky Ruska za přímou hrozbu svým zájmŧm. Byla obava, ţe Rusko chce zaujmout v Evropě postavení, které dosud měla Francie. Na neústupnost a hrozby cara, ţe Rusko si svá „práva“ vynutí silou, odpovědělo Rakousko tajným paktem rakousko-anglo-francouzským (13. ledna 1815), jímţ se kaţdá z těchto zemí zavazovala postavit proti Rusku 150 000 vojákŧ, /dalo se, ţe kongres skončí novou evropskou válkou.

Strana 391

SVATÁ ALIANCE V noci z 6. na 7. března 1815 však Metternich dostal zprávu o tom, ţe se Napoleon vrátil do Francie. Za dvě hodiny poté se bývalí spojenci znovu dohodli. Kdyby míra strachu byla měřitelná počtem vojákŧ, kteří měli čelit hrozícímu nebezpečí, pak byli staronoví spojenci strachy zcela bez sebe. Rozhodli se postavit proti Napoleonovi milion vojákŧ - armádu, jakou do té doby Evropa nepoznala. Byl to pětinásobek sil, které mohla poslat do boje Francie. Napoleon byl postaven mimo zákon. Feudální Evropa vyhlásila „krvavému Korsičanovi“ kříţové taţení. Do bitvy u Waterloo (18. června 1815) ruské armády však jiţ nezasáhly. Napoleon byl poraţen dříve, neţ Rusové dorazili. Pověstných „sto dní“ Napoleonovy vlády urychlilo dohodu dvou hlavních aktérŧ vídeňského kongresu - Ruska a Rakouska. Větší část Polska byla připojena k Rusku. Největší územní zisky však dobylo Rakousko. SVATÁ ALIANCE Po zhroucení napoleonského impéria, které vyuţívalo polského národního hnutí (Napoleon podněcoval iluze, ţe si přeje obnovu samostatného Polska), chtěla carská vláda s konečnou platností provést jakési rusko-polské vyrovnání. Car Alexandr I. ujišťoval vedoucí polské představitele, ţe pouze ohledy na vnitřní situaci a nálady ruské společnosti brání ruské vládě obnovit Polsko jako samostatný stát. Přesto car prý udělá pro svobodu Polákŧ vše, co je za daných podmínek moţné. Je v tom vţdy cosi nepřirozeného, kdyţ carové mluví o svobodě. I tentokrát konečným smyslem rozsáhlých práv, kterých se Polsku v rámci ruské říše dostalo, byla především snaha o asimilaci neklidného Polska v rámci carského impéria.

Strana 392

RUSKÉ IMPÉRIUM Zpočátku to však pochopili jen nemnozí. V Evropě vyvolalo proto vyhlášení polské ústavy 27. listopadu 1815 velké překvapení. Byla to nejliberálnější ústava tehdejší Evropy. Zaručovala svobodu tisku, nedotknutelnost osoby, polština byla prohlášena za úřední řeč. Ţádný cizinec nesměl v Polsku zastávat veřejný úřad. Polsku byla povolena i vlastní armáda. S Ruskem bylo Polsko spojeno personální unií - car byl zároveň polským králem a jmenoval vicekrále se sídlem ve Varšavě. Mnohem větší váhu mělo však to, co v ústavě nebylo. Všechna tato práva a svobody byly pod pečlivým a trvalým policejním dozorem. V jeho čele stál carŧv náměstek v Polsku, jemuţ ovšem příslušela nejvyšší vládní pravomoc. Polská ústava z roku 1815 je pouze další historickou ilustrací toho, jak lze imperiální záměry přiodít rouškou liberalismu. Snad nejlépe lze vyjádřit skutečnou podstatu této ústavy srovnáním: vznikla přibliţně v téţe době jako charta o Svaté alianci. Základní obsah obou těchto dokumentuje dílem cara Alexandra I. Svatoalianční charta, kterou Alexandr I. navrhl v září 1815 rakouskému císaři Františku I., deklarovala společný závazek, ţe oba panovníci a král pruský „si budou ve jménu Nejsvětější Trojice“ navzájem „bratry“, budou si pomáhat a povaţovat se za vládce tří větví téţe rodiny. František I. byl tímto carovým návrhem uveden poněkud do rozpakŧ. Kdyţ ho však Metternich ujistil, ţe je to zcela „nevinné ţvanění“, podepsal. Tak vstoupila do politických dějin Evropy charta o Svaté alianci, kterou ruský spisovatel Markevič později případně nazval „spiknutím panovníkŧ proti národŧm“. Vlastní smysl této aliance, k níţ byli přizváni i další „křesťanští panovníci“, lze přímo ze smlouvy - formulované ve stylu starozákonních textŧ - těţko odvodit. Význam kaţdé smlouvy je ostatně nikoli v tom, co říká, ale v tom, co je touto smlouvou Strana 393

SVATÁ ALIANCE sankcionováno. Svatoalianční charta se pro celou první polovinu 19. století stala základem trojspolku nejmocnějších feudálních monarchií tehdejší Evropy - Ruska, Rakouska a Pruska. Svatou aliancí se carské Rusko postavilo do čela boje za zachování principŧ feudální legitimity, stalo se ochráncem práv panovníkŧ „z milosti boţí“ před „revolučními úklady“. HRABĚ ARAKČEJEV Posledních deset let své vlády proţil car Alexandr v dostavnících, které křiţovaly Evropu. Tvŧrce Svaté aliance byl v duchu svého mysticismu přesvědčen, ţe je povolán zachránit Evropu před spiknutím revolucionářŧ. Rakouský kancléř kníţe Metternich ovšem dělal vše, aby cara přesvědčil o tom, ţe právě to od něho lidstvo očekává. Skutečným vládcem v Rusku se místo „kočujícího despoty“ (jak cara nazval A. Puškin) stal generál Alexej Arakčejev (1769-1834). Tento všemocný dŧvěrník cara, předseda vojenského departementu (ministr války) a první muţ říše měl takové postavení, ţe mohl sám o sobě říci: „Jsem přítel cara - na mne si lze stěţovat jenom Bohu.“ Nikdo si také na Arakčejeva nestěţoval, alespoň ne dvakrát. Na hraběti Arakčejevovi je pozoruhodná jiţ sama jeho kariéra. Stal se generálem a nakonec ministrem války v letech, kdy Rusko vedlo řadu těţkých válek - aniţ se sám některé z nich zúčastnil. V roce 1812, kdyţ se vysocí hodnostáři říše snaţili přesvědčit cara, aby odjel do Petrohradu a nepřekáţel se svou suitou vedení vojenských akcí, obrátili se i na Arakčejeva, aby spolupodepsal dopis určený carovi. Arakčejev odmítl. Řekli mu, ţe je to v zájmu vlasti:

Strana 394

RUSKÉ IMPÉRIUM „Co je mi do vlasti! Řekněte mi, jestli hrozí carovi nebezpečí, kdyţ zŧstane u armády.“ Ujistili ho, ţe ano, a Arakčejev podepsal. Tento chladný a bezohledný vykonavatel carské vŧle byl schopen se skutečně nadchnout jen při vojenské přehlídce. Zboţňoval execírku natolik, ţe svoje panství Gruzino zařídil ve stylu vojenského výcvikového tábora. Po vzoru Arakčejevova panství byly po roce 1816 zřízeny v šesti guberniích na státních panstvích tzv. vojenské osady, kde ţilo 350 000 rolníkŧ. Rolníci vstávali na povel, přesně ve stanovenou dobu zatápěli v kamnech, snídali a pod velením kaprálŧ odcházeli na práci. A tak to šlo po celý den. Po večerce se jiţ nesmělo svítit. Polovinu úrody museli odevzdat do „záloţního skladu“. Z vesnice mohli odcházet pouze na propustku a bez souhlasu velení nesměli nic prodat. Zároveň byli cvičeni ve zbrani, v pochodu a vojenské kázni, udrţované především pomocí tělesných trestŧ. Militarizace těchto nešťastných vsí se vztahovala i na děti „vojenských osadníkŧ“. Od sedmi let procházeli chlapci vojenským výcvikem. Rusko tak mělo získat velkou armádu, která by se v dobách míru „ţivila sama“. Arakčejevova idea vojenských osad zaujala cara natolik, ţe na odpor proti jejich zřizování odpověděl zpŧsobem, který nejlépe charakterizuje skutečnou podstatu ruského carátu té doby: „Vojenské osady budou za kaţdou cenu. I kdyby bylo třeba vydláţdit lebkami cestu z Petrohradu do Čudova“ (je to více neţ 100 km). Avšak ani tato carská hrozba nezapŧsobila. V roce 1817 se vzbouřily vojenské osady v novgorodské gubernii a v roce 1819 došlo k povstání vojenských osadníkŧ v Čugujevě. Další zřizování vojenských osad bylo „pozastaveno“ (i kdyţ vojenské osady přeţily aţ do třicátých let).

Strana 395

SVATÁ ALIANCE Ve stylu myšlení, které přivedlo na svět vojenské osady, snaţil se generál Arakčejev řídit i veřejný ţivot říše. V roce 1816 byli na univerzity dosazeni vládní kurátoři, kteří měli bdít nad tím, aby vyučování bylo v souladu s principy Svaté aliance. Dokonce i matematika musela závazně přihlíţet k učení o Nejsvětější Trojici. Pochybnou proslulost nejagilnějšího kurátora si získal omezený reakcionář Magnický, který jako kurátor Kazaňské univerzity navrhl, aby tato univerzita byla „veřejně zrušena“. K nejznámějším činŧm Magnického patří například zákaz studia anatomie na mrtvolách (musely být „křesťansky pohřbeny“). Z peněz určených na nákup literatury dal Magnický nakoupit pro Kazaňskou univerzitu za 10 000 rublŧ biblí a evangelií (na ostatní literaturu pochopitelně peníze nezbyly). Je snad přímo zákonitostí, ţe čím „pevnější“ je reţim, tím větší pole má bezostyšná korupce. Jeden ze současníkŧ, kníţe P. Vjazemskij, podává k tomuto tématu doby arakčejevského Ruska zajímavý etymologický výklad slova tamoţnja (celnice). Toto slovo prý bezpochyby vzniklo ze slov „tam moţno“. Ostatně i car Alexandr si toho byl vědom. O pořádcích ve své armádě prý sám prohlásil: „Oni by ukradli i mé válečné řadové lodě, kdyby věděli kam je ukrýt; ukradli by i mé zuby, kdyţ spím, jen kdyby mi je mohli vytáhnout z úst, aniţ by mě při tom probudili.“ Avšak korupce nebyla nejváţnější slabinou „pevného“ kasárenského systému éry generála Arakčejeva. POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ O napoleonských válkách bylo napsáno přes 200 000 knih a statí. Z toho dobrá polovina připadá na studie o válkách let 1812-1815. Málokteré období evropského vývoje bylo tak široce studováno a často i protichŧdně vykládáno. Je to pochopitelné, neboť právě v té Strana 396

RUSKÉ IMPÉRIUM době byla vytvořena nová „politická mapa“ Evropy, která se v podstatě udrţela aţ do poloviny 19. století. Mnohé z toho, co se zrodilo v té rušné době, přeţilo aţ do první světové války. Přes nejrŧznější hodnocení a názory se historické studium konce napoleonské éry shoduje téměř bez výjimky v tom, ţe od let 18091812 a zejména za války 1813-1814 se nebývalé zrychlil tep společenského ţivota evropských národŧ. Do té doby málo pochopitelné pojmy-Vlast a Národ - se staly ţivotním vyznáním středních vrstev společnosti. Princip nacionality, jemuţ nejvyšší morální autoritou byla skutečná či domnělá práva lidu-národa, byl ovšem ideovým protipólem monarchismu, jehoţ vrcholnou autoritou byl panovník „z milosti boţí“. Není třeba dokazovat, ţe toto střetnutí o nejvyšší hodnoty bylo prŧvodním jevem mnohem hlubších procesŧ sociálně ekonomických. Nástup novodobého nacionalismu ohlašoval rostoucí sebevědomí nových, feudalismu zcela protichŧdných společenských sil, které si takto razily „cestu k slunci“ přes hlavy účastníkŧ vídeňského kongresu i tvŧrcŧ Svaté aliance. Tím vším bylo ovšem zasaţeno i Rusko, které se nemalou měrou podílelo na utváření nového obrazu Evropy, jak se zrodil po rozpadu napoleonského impéria. K pochopení ruského přijímání a vnímání těchto idejí je třeba připomenout to, co bylo jiţ řečeno o sociálně ekonomické situaci tehdejšího Ruska. Vznik burţoazie a nástup kapitalismu, měnící nejen sociální strukturu společnosti, ale posunující zároveň do popředí zcela nové hodnoty ideové a mravní - tomu všemu bylo Rusko stále ještě velmi vzdáleno. Na rozdíl od ostatní Evropy se proto v Rusku novodobý nacionalismus ještě nemohl stát vyznáním širokých mas.

Strana 397

SVATÁ ALIANCE Představy a názory odmítající ve jménu Vlasti a zájmŧ Národa despocii a nevolnictví zŧstaly v Rusku omezeny na úzkou vrstvu inteligence. Víme jiţ, ţe k zvláštním tradicím ruského historického vývoje v 18. století patřilo, ţe se nejlepší síly ruské společnosti soustřeďovaly v armádě. V této osobité situaci se proto společenská kritika ozývala především v dŧstojnických kruzích. V letech 1815-1820 byl prakticky kaţdý dŧstojník přímým účastníkem velkých bitev právě minulé éry - Borodina, Chlumce a Lipska. Vítězství nad dobyvateli ve válce roku 1812 chápali jako triumf své vlasti. Carská moc naopak povaţovala poráţku Napoleona za nový dŧkaz své síly a neporazitelnosti. A tak konflikt, který později vyvrcholil v otevřeném střetnutí roku 1825, se rodil jiţ ve velké a dramatické době konce napoleonských válek. Po povstání v roce 1825, kdyţ se v kasematech Petropavlovské pevnosti znovu vraceli k příčinám svého rozchodu s carismem, děkabristé správně říkali, ţe „byli dětmi dvanáctého roku“. Obrana Ruska a vítězné taţení Evropou je přiváděly k přesvědčení, ţe ruský národ, který (jak to chápali) osvobodil Evropu, si vydobyl právo, aby i sám byl zbaven nesvobody. Sám car tyto iluze podporoval, leště roku 1814 v Paříţi Alexandr prohlásil: „S boţí pomocí bude nevolnictví (v Rusku) zrušeno ještě v době mé vlády.“ V letech 1815-1816 se vrátily ruské armády domŧ. V Rusku panoval všemocný Arakčejev. Pocity, s nimiţ se mladí dŧstojníci vraceli do Ruska, vylíčil později roku 1826 děkabrista V. Štajngel v dopise caru Mikuláši I.: „V roce 1812 bylo třeba neuvěřitelného úsilí. Lid radostně přinášel oběť k záchraně vlasti. Válka úspěšně skončila, monarcha ověnčený slávou se vrátil. Sklonila se před ním Evropa. Avšak lid, který otevřel cestu ke slávě, dostalo se mu nějaké úlevy? Ne!“

Strana 398

RUSKÉ IMPÉRIUM V kruzích pokrokové inteligence sídelního Petrohradu se setkávali mladí dŧstojníci se stejnými názory a stanovisky. Francouzská revoluce byla sice jiţ minulostí, ale část ruské inteligence ţila idejemi Rousseaua a Voltaira více neţ v devadesátých letech 18. století. Ruské společenské hnutí, uvedené do pohybu událostmi předchozích let a navazující i na ideje Radiščeva a jeho okruhu, bylo si vědomo svého příbuzenství s osvobozeneckým bojem v ostatních evropských zemích. Názorně to mimo jiné dokládá i dobová solidarita s akcemi evropských tajných společnost í zpráva o zabití německého reakcionáře Kotzebua (1817) byla přijata s nadšením. A. Puškin se zcela veřejně postavil za studenta Karla Sanda, který z příkazu německého tajného spolku Tugendbundu Kotzebua zabil. Obdobně i zavraţdění vévody de Berry bylo v roce 1820 pochopeno jako „varování carŧm“. Zcela zvláštní postavení v tehdejším Rusku přivádělo mladé dŧstojníky k přesvědčení, ţe armáda, která zachránila zemi před pokořením, je povolána osvobodit Rusko i zevnitř. Jiţ v roce 1816 vznikl Svaz spásy, který se o dva roky později s novým programem objevuje pod názvem Svaz dobročinnosti. Radikalizace hnutí vedla k tomu, ţe roku 1821 byl tento spolek rozpuštěn, aby bylo moţno zbavit se části málo radikálních členŧ. Ze základního kádru pak vznikly v témţe roce v Petrohradě a na Ukrajině (mezi dŧstojníky 2. armády) dvě tajné revoluční politické organizace, tzv. Jiţní a Severní spolek. S Jiţním spolkem, pŧsobícím na Ukrajině, splynula v roce 1825 další tajná organizace - Sjednocení Slované. Politický program těchto organizací a s tím související taktické plány byly nejednotné a teprve v předvečer povstání došlo k jistému sblíţení stanovisek obou těchto společností. Rŧzně byla posuzována otázka, zda Rusko má být republikou, či konstituční monarchií. Rozpory Strana 399

SVATÁ ALIANCE

panovaly i ve formě zrušení nevolnictví a rozsahu přídělu pŧdy, který mají rolníci dostat. Radikálnější a republikánská stanoviska převládala zejména v Jiţním spolku, kde nejvýraznější osobností byl plukovník P. Pestěl, autor tzv. Ruské pravdy, která byla projektem ústavy budoucího Ruska. Pestěl navrhoval republikánské zřízení. Vrcholným zákonodárným orgánem mělo být Národní vece (shromáţdění), volené (bez majetkového censu) občany, kteří dosáhli 20 let. Výkonná moc měla být svěřena pětičlenné vládní dumě. Zároveň přiznávala Ruská pravda všem národŧm říše v budoucí republice stejná práva. Lid měl být osvobozen z nevolnictví „shora“, osvícenými vládci země. Šlechta se měla „navěky zříci odporného privilegia vládnout nad jinými lidmi“. Děkabristé nespatřovali v lidových masách spojence v boji proti samoděrţaví, ale objekt své revoluční osvoboditelské mise. Sami převáţně šlechtici, povaţovali se za první a jediné skutečné mluvčí Ruska. Nejméně patrné byly stavovské předsudky v organizaci Sjednocených Slovanŧ, kteří šli ve svých politických plánech dále neţ ostatní tajné spolky. Mezi členy této organizace převaţovali zchudlí Strana 400

RUSKÉ IMPÉRIUM šlechtici, často vŧbec bez pŧdy a rolníkŧ, patřící spíše formálně neţ fakticky ke šlechtě. Z pozdějšího vyšetřování je zřejmé, ţe Sjednocení Slované vedli aktivní politickou agitaci a ve srovnání s ostatními děkabristy měli mnohem větší spojení s masou vojákŧ v jednotkách, kde slouţili. Poţadavek zrušení monarchie a nevolnictví povaţovali za zcela samozřejmý. Z jejich řad se hlásilo nejvíce dobrovolníkŧ k atentátu na cara. Sjednocení Slované jsou v rámci děkabristického hnutí pozoruhodnou sloţkou i tím, ţe se ve svých politických plánech snaţili řešit nejen sociální, ale i národnostní problémy své doby. Jejich vize federace slovanských republik (mezi nimiţ nacházíme i Čechy a Moravu) byla sice nereálná, odráţí však odpor k nacionálnímu útisku. Tento motiv v jejich programu byl do značné míry ovlivněn těsným stykem s polským revolučním hnutím. Revoluční spolupráce Rusŧ a Polákŧ ve spolku Sjednocených Slovanŧ je příkladem jednoho z pokusŧ o řešení rusko-polského vztahu. Ovšem na zcela jiném základě, neţ jak si řešení polské otázky představovala carská vláda. Na počátku dvacátých let měly tajné děkabristické organizace několik set členŧ. Přestoţe vláda měla o existenci tajných spolkŧ řadu zpráv, o jejich skutečném rozsahu a programu se dozvěděla velmi málo a příliš pozdě. Na své inspekční cestě do jiţních oblastí car Alexandr I. v listopadu 1825 náhle zemřel. Smrt cara byla pro tajné spolky signálem k povstání, neboť jiţ před tím bylo dohodnuto zahájit povstání v okamţiku smrti cara, ať jiţ zemře přirozenou smrtí nebo násilně. Příhodnou situací pro povstání byla okolnost, ţe ani nejvyšší státní hodnostáři neznali tajnou dohodu, podle níţ se nástupcem Alexandra I. měl (proti tradici) stát mladší z obou carových bratří - Mikuláš. A tak po zprávě o smrti cara bylo obyvatelstvo i vojsko vedeno k přísaze Strana 401

SVATÁ ALIANCE věrnosti Konstantinovi a hned vzápětí, kdyţ došly z Petrohradu příslušné instrukce, se konala nová přísaha Mikulášovi. Této nejistoty a vládního zmatku vyuţili děkabristé k povstání. 14. prosince (rusky děkabr - odtud děkabristé) 1825 vyvedli revoluční dŧstojníci pod záminkou zachování věrnosti Konstantinovi část svých plukŧ na Senátní náměstí v Petrohradě, aby donutili Senát k vyhlášení ústavy a politických svobod. Avšak vojenský velitel povstání plukovník Trubeckoj selhal a na Senátním náměstí se neobjevil. Mezi povstalci zavládla bezradnost a nerozhodnost a sami vojáci se teprve v prŧběhu událostí matně dovídali o smyslu toho, co se děje. Car Mikuláš I. dal obklíčit vzbouřená vojska mnohonásobnou přesilou. Rozpaky některých plukŧ (vojáci odmítali opustit kasárna a nechtěli se zúčastnit potlačení povstání) byly nakonec vyřešeny dělostřeleckou palbou. Povstání bylo utopeno v krvi. V lednu 1826 se vzbouřil na Ukrajině pod velením dŧstojníkŧ Jiţního spolku Černigovský pluk. Pokusy přimět k povstání další části 2. armády však selhaly a povstání bylo i zde potlačeno. Výslechy zatčených děkabristŧ trvaly téměř pŧl roku. Před soud bylo postaveno 579 osob, z toho 456 vojákŧ (79%). Pět vŧdcŧ povstání Strana 402

RUSKÉ IMPÉRIUM Pestěl, Rylejev, Muravjev-Apostol, Bestuţev-Rjumin a Kachovskij bylo popraveno. Dalších více neţ sto bylo odsouzeno k vyhnanství na Sibiř. Mezi nimi byl i Čech, plukovník Václav Vranický (člen Jiţního spolku), který zemřel (zešílel) roku 1832 v sibiřském vyhnanství v Jaluturovsku. V trestech pro děkabristy byl car neoblomný. Hrstka těch, kteří přeţili, se směla vrátit ze Sibiře aţ po smrti Mikuláše I., po 30 letech. Svými snahami děkabristé reagovali na nejváţnější problémy své země. Prosazení cílŧ, které si stanovili, mělo Rusku otevřít cestu z bludného kruhu feudální zaostalosti. Děkabristé pochopili, ţe samoděrţaví nejen nemŧţe zemi z tohoto kruhu vyvést, ale je zároveň hlavní překáţkou na této cestě. Jejich boj proti carismu byl motivován nejen prudkým nesouhlasem a odporem k jeho temné reakční podstatě, ale pramenil zároveň i z jejich hluboce přesvědčeného vlastenectví. Proti oficiálnímu patriotismu, který ztotoţňoval Rusko s dynastií Romanovcŧ, postavili děkabristé Vlast zcela bezvýhradně před a nad carský majestát. Ve své Ruské pravdě vyjádřil plukovník Pestěl toto stanovisko zcela jednoznačně: „Ruský národ není vlastnictvím nějaké osoby, nebo rodiny.“ Děkabristické hnutí je v tomto smyslu zároveň i etapou ve vývoji novodobého ruského nacionalismu. Carská moc mohla tentokráte ještě triumfovat, neboť děkabrismus byl a ve své podstatě zŧstal omezen na úzkou vrstvu radikální inteligence. Tím se také ruští děkabristé velmi podstatně lišili například od italských karbonářŧ. Zatímco v Rusku zŧstala společenská opozice ještě omezena na tajné spolky, měli naopak karbonáři v Itálii jiţ rozsáhlé zázemí v podobě „spiknutí myslí a názorŧ“, které pronikalo do širokých vrstev společnosti. Výstiţně to roku 1820 charakterizoval jeden z informátorŧ Metternicha ve svém hlášení o situaci v Strana 403

SVATÁ ALIANCE Lombardsku. Poznamenal, ţe by bylo dobré, kdyby se revoluční smýšlení omezovalo a soustřeďovalo jen v tajných spolcích a sektách, neboť tyto organizace mŧţe policie zničit. Ve skutečnosti jsou však tyto názory a postoje rozšířeny v celé společnosti a tím jsou policejně nepostiţitelné. Jiţ v lednu 1826 dává Metternich rakouskému vyslanci v Petrohradě Lebzelternovi instrukce, jak je třeba povstání děkabristŧ chápat (a ovšem na ruském dvoře vysvětlovat): povstání v Madridě, Neapoli, Turínu i Petrohradě jsou prý spojitou nádobou. „Celá Evropa je nemocna toutéţ nemocí (L'Europe entiére est malade ďune méme mal),“ vzkazoval rakouský kancléř do Petrohradu. Nový car měl být přesvědčen o existenci jakési celoevropské tajné revoluční organizace, jejíţ činnost mŧţe bez rázného zákroku Ruska ohrozit „evropskou civilizaci“ (tj. civilizaci feudální: Metternich, jako mnozí před ním a po něm, povaţoval za jedině moţnou civilizaci tu, kterou sám představoval). Pokud jde o širší evropské souvislosti děkabristického hnutí, nelze Metternichovu tezi zcela odmítnout. Vystoupení děkabristŧ bylo ruskou podobou celoevropského osvobozeneckého zápasu proti svatoalianční reakci. Rakouský kancléř však silně zveličoval rozsah a sílu tajných organizací. Představy o existenci jakéhosi evropského revolučního komitétu patří do říše dobových politických bájí a smyšlenek. ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE Metternich měl ovšem dobré dŧvody k tomu, aby dramatizoval váţnost situace, neboť ve Vídni jiţ od počátku dvacátých let pozorovali nepříjemný rozpor mezi carem Alexandrem I. a jeho ministry. Zatímco Alexandr I. podporoval svatoalianční spolupráci s Rakouskem, jeho ministři (s výjimkou Nesselroda, ministra zahraničí) Strana 404

RUSKÉ IMPÉRIUM vytrvale ignorovali rakouské potíţe s politickým hnutím v Německu a Itálii a řídili se zájmy Ruska (například v rusko-rakouském obchodním jednání, které se bezvýsledně vleklo od roku 1818, nebyli ochotni obětovat zdravý rozum ideologii). Nástupem Mikuláše I. - píše Metternich v únoru 1826 v instrukci Lebzelternovi - vznikla nepřehledná situace. Hrozí nebezpečí, ţe by se vliv ministrŧ na nového cara mohl prosadit dŧrazněji. Metternichovi se nový car příliš nelíbil. Byl podle něho příliš vojáčky primitivní. Chyběla mu polomystická povaha Alexandra a smysl pro jemnou hru diplomatických náznakŧ. Rakouský kancléř se proto snaţil Mikuláše I. „usměrnit“. Nový car měl býl přesvědčen o zcela upřímné solidaritě vídeňské vlády. Všechna zemská gubernia v Rakousku dostala příkaz ke stíhání účastníkŧ povstání, pokud by se snaţili uniknout z Ruska přes rakouské území. Ihned po zatčení měli být bez soudu vydáni ruským úřadŧm (s výjimkou rakouských poddaných). Není sice známo, ţe by tato instrukce měla nějaký výsledek, avšak Metternich se ji vzápětí snaţí náleţitě v Petrohradě uplatnit. V únoru 1826 přikazuje Lebzelternovi, aby vysvětlil carovi, ţe „naši nepřátelé jsou i nepřáteli jeho“. Řečeno jinými slovy - dŧsledný boj proti povstalcŧm v Petrohradě předpokládal i tvrdý zásah proti evropskému revolučnímu hnutí, které trvale oslabovalo rakouský vliv v Itálii a podporovalo sjednocovací snahy německé (a tím i podlomení vŧdčího postavení Rakouska mezi zeměmi Německého spolku). Prozaickým cílŧm vídeňské politiky měla tím být dána podoba svatého zápasu za společné zájmy panovníkŧ. Odtud vytrvalá snaha Metternicha přesvědčit Petrohrad o tom, ţe nikdy víc nebylo třeba těsného spojení s Vídní, jako právě v této chvíli.

Strana 405

SVATÁ ALIANCE Nová ruská vláda nenechala rakouského kancléře dlouho na pochybách. Na otázku, jak se bude dále vyvíjet vztah rusko-rakouský, odpověděl Petrohrad zvýšenou aktivitou na Balkánském poloostrově. Mikuláš I. tím sice nikterak neodmítal ruskou účast ve Svaté alianci, bylo však zřejmé, ţe Rusko nehodlá podřizovat své mocenské zájmy této instituci, která ostatně vyhovovala především Rakousku. Drţavy slábnoucího Turecka byly po celé 18. století magnetem, který přitahoval zájem carismu. Proto kdyţ v roce 1821 car Alexandr I. v duchu zásad Svaté aliance odmítl poskytnout pomoc řeckým povstalcŧm - protoţe prý se vzbouřili proti svému „zákonnému panovníkovi“, tureckému sultánu - bylo to zjevně v rozporu s dlouhodobým plánem ruské politiky vŧči Portě. Tím spíše, ţe Anglie naopak pohotově uznala Řeky za bojující stranu a jejich podporou posílila své postavení v této oblasti. V létě 1826 se doţil Metternich nepříjemného překvapení v podobě sblíţení stanovisek Petrohradu a Londýna na tzv. řeckou otázku. Rusko a Anglie vyzvaly ostatní velmoci, aby společně s nimi hledaly „prostředky, jimiţ by bylo dosaţeno dohody Turecka a Řecka“. Zásah Ruska ve prospěch Řekŧ naprosto ovšem neznamenal podporu jejich osvobozeneckého hnutí. Tyto cíle byly ruskému carismu cizí a podkládat mu je by bylo opravdu nespravedlivé. Svou aktivitou v tzv. řecké otázce se ruská vláda pouze vracela k tradičním cílŧm své expanzionistické politiky. Evropské drţavy Turecka a Bosporská úţina poutaly zájem Ruska jiţ celé předchozí století. Odpor Řekŧ proti turecké nadvládě nebyl vlastní příčinou aktivního zájmu carismu o tuto oblast. Poněkud jinak motivovaný velmocenský zájem poutal pozornost Anglie. Podporou Řekŧ si chtěla Anglie podrţet rozhodující vliv na Strana 406

RUSKÉ IMPÉRIUM slábnoucí Turecko. Rusko mělo naopak vŧči Portě zcela konkrétní územní poţadavky, usilovalo o její poráţku a postupné vytlačení z evropského kontinentu. Anglické a ruské zájmy se tedy kříţily a sblíţení obou velmocí z léta 1826 nemohlo mít proto dlouhé trvání, neboť sledovaly v tzv. řecké otázce zcela rozdílné cíle. Pokud jde o podstatu věci samé, přišla naopak ke cti prozíravá prognóza francouzského diplomata Noaillese z roku 1817: „Mŧţe Rusko bez ţárlivosti a klidně pozorovat tuto koloniální velmoc (Anglii), která-jak se zdá-je mu nepřátelská? Jak uhodnout, kdy se tato ţárlivost a nedŧvěra projeví? Tato doba je pravděpodobně ještě vzdálena, ale přibliţuje se a Rusko se připravuje otřást anglickým vlivem.“ Doba, o níţ se Noailles zmiňuje, nastala. Rusko se rozhodlo otřást vlivem Anglie na Blízkém východě. Aktivita na Balkáně vedla nakonec k rusko-tureckému válečnému střetnutí (1828-1829). Tehdejší vzájemný poměr sil obou mocností nejlépe dokumentuje skutečnost, ţe Anglie nejen vojensky nezasáhla, ale nedokázala ani zabránit poráţce Turecka. V Londýně vzali v úvahu dřívější zprávu francouzského vyslanectví v Petrohradě o tom, ţe Rusko mŧţe postavit do boje milion vojákŧ. Toto tvrzení bylo sice poněkud přehnané, ale samo o sobě naznačuje respekt vŧči impozantní síle ruské říše té doby. Vítěznou válkou proti Portě ovládlo Rusko ústí Dunaje a sultán byl donucen přiznat Řecku, Srbsku, Moldavsku a Valašsku autonomní postavení v rámci své říše.

Strana 407

ČETNÍK EVROPY

20

ČETNÍK EVROPY

„POKROK, JAKÝ POKROK?“ Mikuláš I., který sám sebe prohlašoval za „anděla míru a pořádku“, vstoupil do obecného podvědomí a učebnic dějepisu jako „četník Evropy“. Stěţí by se našel někdo, kdo by mu chtěl tento titul upírat. Bylo by však zároveň opravdu křivdou, kdybychom jej přisuzovali pouze jemu. Neboť evropským „četníkem“ bylo ruské samoděrţaví, které vystupuje v této úloze jiţ koncem vlády Kateřiny II. a za Alexandra I. Připomeňme jen tvrdý zákrok vlády Kateřiny II. proti „vlivu francouzských idejí“ v Polsku roku 1794, i to, jak jiţ tehdy dokázala carská vláda z pozadí financovat rŧzné evropské ţurnály. Vzpomeňme, ţe „duchovním otcem“ svatoalianční charty ze září 1815 byl Alexandr I. Tato úloha, kterou ruské samoděrţaví přebíralo jiţ od doby francouzské revoluce, nebyla dána rozmary jednotlivých vládcŧ, ale byla diktována existenčními zájmy impéria. Autokratická forma vlády je „ţivotní nezbytností“ kaţdého národně heterogenního státu, který se zrodil z expanze. Podle známé zásady, ţe národy a státy se udrţují těmi silami, z nichţ se zrodily, muselo proto i Rusko usilovat o udrţení autokratických vlád všude tam, kam sahal jeho vliv. Neboť pád těchto reţimŧ by rozšířil hradbu izolace, oddělující ruské impérium od ostatní Evropy, a tím neodvratně přiblíţil i jeho rozpad.

Strana 408

RUSKÉ IMPÉRIUM Na rozdíl od svého předchŧdce nebyl Mikuláš I. ovlivněn osvícenskými idejemi a zmítán pochybnostmi o svém poslání. Jeho myšlenkový svět byl přímočaře prostý. „Jeho radostí“ - jak svědčí současník - „byli vojáci ve vyrovnané řadě, uniforma a kabát upnutý na všechny knoflíky, vojenský vzhled a ruce na švech.“ Z 52 ministrŧ, kteří se za jeho vlády vystřídali, bylo 32 generálŧ. „Civilisty“ trpěl jen s krajní nechutí a tato antipatie došla tak daleko, ţe předsedou Svatého synodu, který stál v čele pravoslavné církve, jmenoval husarského plukovníka. Sám car Mikuláš I. byl stroze střídmý. Nemiloval okázalost a nádheru. Svoji carskou loţnici, prostě a po vojensku zařízenou (včetně ţelezné postele), dal ozdobit jen jediným „uměleckým dílem“ - bustou četnického generála Benkendorfa. Tento car vynikl především svou „hlubokou, temnou, neproniknutelnou, je-li moţno se tak vyjádřit, nevzdělaností“ (J. Tarle). Nelze o něm prohlásit, ţe by podceňoval vzdělání, neboť on je přímo nenáviděl. O Moskevské univerzitě mluvil jako o „vlčím doupěti“ a kdyţ mu kdysi představili výborného studenta prohlásil: „Já nepotřebuji vzdělané lidi, ale věrné poddané.“ V galerii ruských vládcŧ se Mikuláš I. nevyjímá ani svým antisemitismem, jímţ se však na rozdíl od některých jiných nikterak netajil. Kdyţ mu v říjnu 1827 zástupce novorossijského gubernátora hrabě Pahlen navrhl, aby dva tamní Ţidé, kteří se ze strachu před morem pokusili utéci za hranice, byli odsouzeni pro výstrahu ostatním k trestu smrti, odmítl to: „Viníci nechť jsou dvanáctkrát prohnáni (ulicí) o tisíci lidech (= vojákŧ s rákoskami). Trest smrti u nás, sláva Bohu, nemáme a není na mně, abych jej zaváděl.“ Abychom pochopili tuto carovu „humánnost“, dodejme, ţe není znám případ, kdy by odsouzenec, který třeba jen jednou proběhl „ulicí“ o tisíci ranách, ţil déle neţ dva-tři dny. Strana 409

ČETNÍK EVROPY Své, moţno-li to tak nazvat, uvědomělé reakcionářství, manifestoval Mikuláš I. pověstnou poznámkou, kterou připsal k jakési ministerské zprávě končící slovem pokrok: „Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka!“ Byl přesvědčen o tom, ţe musí sám vše řídit a o všem rozhodovat. Radil výtvarníkŧm a architektŧm a sám schvaloval všechny projekty státních budov říše. V sídelním Petrohradě se dokonce bez souhlasu cara nesměly přestavovat ani domy soukromé. Tak by bylo moţno pokračovat velmi dlouho (v seznamu „vládních činŧ“ tohoto cara nechybí ani to, ţe i sám zatýkal na ulici podezřelé lidi). „LÉKAŘI DUŠÍ“ Na poţadavky, které přivedly děkabristy k rozchodu se samoděrţavím a k povstání roku 1825, odpověděla vláda Mikuláše I. v podstatě dvojím zpŧsobem. Reorganizací tajné policie a pokusem o „nápravu duší“ (pomocí cenzury a státní ideologie ministra Sergeje Uvarova). Tajnou policii ovšem nezavedla v Rusku teprve vláda Mikuláše I. Tato instituce měla dlouhou tradici a byla jiţ od 16. století trvalou součástí nejvyšších ruských vládních institucí. Kaţdá nová vláda začínala téměř stereotypně tím, ţe obávanou „Tajnou kancelář“ okázale zrušila, aby ji vzápětí opět (pod jiným názvem a s vyloučením publicity) obnovila. Tyto „kanceláře tajných záleţitostí“ však měly poměrně malý okruh pŧsobnosti. Byly zpravidla odkázány na hlášení místní policie a vyšetřovaly většinou jen delikty namířené proti panovníkovi. Spoléhaly více na příleţitostné udavače a neměly stálou síť agentŧ. Jejich činnost byla patrna zejména v Petrohradě a Moskvě, zatímco provincie zŧstaly zpravidla stranou jejich zájmu. V březnu 1826 předloţil generál A. Benkendorf carovi projekt, který vedl k jediné skutečně velkorysé reformě, k níţ za 30 let vlády Strana 410

RUSKÉ IMPÉRIUM Mikuláše I. došlo - k reformě policejní. Bylo zřízeno pověstné III. oddělení soukromé kanceláře Jeho Veličenstva, z něhoţ se později zrodila známá Ochranka. Benkendorfova tajná policie byla snad vŧbec nejmodernější a skutečně jiţ novodobou institucí Ruska, které se jinak stroze uzavřelo „rozvratnému vlivu“ Evropy. Byla zavedena systematická perlustrace korespondence, postihující všechna velká centra říše. Pro tuto práci byli vybíráni „spolehliví“ poštmistři. Byla dána příleţitost všem, kteří by chtěli „vládu upozornit na nějaké spiknutí, nebo sdělit jí nějaké novinky“. Nová tajná policie počítala ovšem i se „zloději, intrikány a sebrankou, která začne litovat svých omylŧ, nebo bude chtít vykoupit svoji vinu udáním. Přinejmenším budou od nynějška vědět, na koho se obrátit“ - psal generál Benkendorf carovi roku 1826. Všechny významnější vládní a veřejné instituce byly vybaveny stálými agenty, kteří byli „nasazeni“ i do všech velkých vojenských jednotek (s příslušnou hodností, která jim měla usnadnit všude přístup). V čele těchto „lékařŧ duší“ (jak jim říkal car) stál štáb generála Dubbelta, „šedé eminence“ III. oddělení, jehoţ náčelníkem byl Benkendorf. Činnost této tajné policie nebyla zaloţena pouze na brutálním násilí (jehoţ se ovšem nikdy nezříkala). Generál Dubbelt a jeho pobočník Fok se naopak pokoušeli i o ovlivňování a manipulování veřejného mínění a organizovali diskreditaci nepohodlných osob. Velkou váhu přikládali pravidelným „zprávám o mínění obyvatelstva“, které posílali dŧstojníci četnictva ze všech koutŧ impéria. Kromě této armády špiclŧ, jejíţ šéf mohl podle své úvahy rušit výroky soudŧ, pŧsobila ovšem i běţná policie, která (ne zcela vţdy neúspěšně) soutěţila s III. oddělením v odhalování podvratných ţivlŧ. Tato rivalita přispívala ke „zdokonalení“ obou policejních sborŧ tak účinně, Strana 411

ČETNÍK EVROPY ţe od doby Mikuláše I. nepatřila v Rusku policie k oblastem, v nichţ by zaostávalo za ostatní Evropou. Spíše naopak. Dŧstojným partnerem Benkendorfovy policie byla cenzura. Je to ovšem téma bohaté a pestré. Nezbývá proto neţ pouze vybrat několik charakteristických údajŧ. Ti, kteří se domnívají, ţe teprve v naší době bylo moţné zabavit část textu, přičemţ bylo výslovně zakázáno tečkami či jinak označit cenzurované místo, se mýlí. V Rusku byla tato praxe zavedena jiţ v červnu 1826. V téţe době bylo také výslovně zakázáno cokoli psát o kterékoli státní instituci, pokud to tato instituce neschválila. V dalších letech vlády Mikuláše I. byl pak tento systém zdokonalován (roku 1833 byla zavedena předběţná cenzura všech publikací, pokud jiţ předtím nepodléhaly na základě dřívějších nařízení předběţnému schválení). Došlo to aţ tak daleko, ţe cenzuře muselo být předkládáno všechno (i nová vydání děl, která byla jiţ dříve cenzurou schválena). Jiţ tehdy bylo například zakázáno všem, kdo slouţili ve státní správě či armádě, cokoli publikovat bez souhlasu svých nadřízených. Bylo by opravdu snazší uvést, co tehdejší doba ještě neznala. Nebylo toho mnoho. Toto bigotní „ideové ochranářství“, které mělo zaštítit „zdravé Rusko“, jemuţ je „kaţdé revolucionářství bytostně cizí“, před rozkladným vlivem „zkaţené a degenerující Evropy“ (ministr osvěty Uvarov), vyvrcholilo koncem vlády Mikuláše I. v období „cenzurního teroru“ (1848-1855). V čele cenzury stál tehdy zvláštní vládní výbor, zabývající se všeobecnou následnou cenzurou. Lze si snadno představit, kam aţ sahaly rabulistické zásahy tohoto orgánu, kdyţ jeho předseda, generál Buturlin, prohlásil, ţe by bylo třeba cenzurovat i Evangelium. „Škoda jen“ - povzdechl si prý Buturlin - „ţe je to tak známá kniha.“ Jiný z cenzorŧ, profesor (!) Davydov ţádal, aby z Strana 412

RUSKÉ IMPÉRIUM učebnic historie bylo škrtnuto jméno Mohameda, neboť to byl prý „darebák“ a „zakladatel lţivé víry“. POLSKÉ POVSTÁNÍ Svým rozhodujícím podílem na poráţce napoleonského impéria a vzniku svatoaliančího spojenectví feudálních sil Evropy stal se ruský carismus po roce 1815 hlavním garantem dohod uzavřených na vídeňském kongresu. Věren této úloze „četníka Evropy“ a ve snaze podepřít rozpadávající se svatoalianční spolek rozhodl se car Mikuláš I. po prvních zprávách o červencové revoluci v Paříţi roku 1830, která svrhla Karla X., pro vojenskou intervenci. Do jednání s Pruskem o společném postupu a do vojenských příprav však neočekávaně zasáhly události mnohem bliţší. V Polsku vypukla revoluce, jejímţ cílem bylo svrţení carské despocie a obnova samostatného státu. V listopadu 1830 podnikli polští vlastenci, členové tajného „spolku poddŧstojníkŧ“ (podchorunţych) útok na palác Belvedere, sídlo carského místodrţícího, velkokníţete Konstantina Pavloviče. Povstalci se zmocnili arsenálu a velkokníţe musel kvapně opustit Varšavu. Polský Sejm zbavil Mikuláše I. polského trŧnu. Zpráva o povstání byla pokrokovou veřejností celé Evropy přijata s nadšením. „Jako bomba, která vybuchne vedle nás, ohlušila nás zpráva o varšavském povstání,“ psal později A. Gercen. „To jiţ není daleko, to je u nás, a se slzami v očích jsme se dívali druh na druha.“ Předsedou Prozatímní polské vlády se stal kníţe Adam Czartoryski, někdejší carský ministr zahraničí, který se snaţil zabránit přímému rusko-polskému vojenskému střetnutí. Czartoryského snaha o dosaţení mírového modu vivendi s carismem byla však neúspěšná. Ostatní evropské státy, zejména Francie, sledovaly sice polské povstání se sympatiemi, avšak dále neţ k obecným prohlášením o Strana 413

ČETNÍK EVROPY nutnosti smírné dohody nedošlo. Jedinou skutečnou podporu Polsku organizovala pokroková evropská veřejnost. Avšak ani tajné sbírky a ilegální odchod dobrovolníkŧ (mimo jiné i z českých zemí) nemohl nic změnit na tom, ţe ve svém střetnutí s ruským carismem zŧstalo Polsko osamoceno. Navíc byly síly polské revoluce podvázány i egoismem magnátŧ, kteří odmítali poţadavek osvobození rolníkŧ a zabránili tak tomu, aby povstání přerostlo v celonárodní osvobozeneckou válku. Pod tlakem radikálních sil, jejichţ mluvčím byl Jachym Lelewel, musela se Prozatímní vláda rozhodnout pro vojenské střetnutí s Ruskem. Po devět měsícŧ se bránili Poláci carské armádě I. Paskeviče a teprve v září 1831 obsadili Rusové Varšavu. Poráţce povstání dopomohla i protipolská neutralita Pruska a Rakouska, izolující Polsko od ostatní Evropy. Poráţku polské revoluce let 1830-1831 pochopila carská vláda jako vhodný okamţik, kdy bylo moţno „napravit chybu“ cara Alexandra I. - ústava z roku 1815 byla zrušena a Polsko bylo prohlášeno za „neoddělitelnou součást Ruska“. Tak bylo zcela otevřeně řečeno to, oč ve své tzv. polské politice ruské impérium „právem silnějšího“ usilovalo po celé 18. století. A aby snad nevznikly jakékoli pochybnosti o postoji ruského carismu k Polsku, vysvětlil to se stěţí překonatelnou hrubostí Polákŧm sám Mikuláš I. za své inspekce ve Varšavě na podzim 1835: „Dal jsem zde postavit citadelu a říkám vám, ţe v případě sebemenšího nepokoje nařídím zničení vašeho města. Zdemoluji Varšavu a samozřejmě ji neobnovím. Věřte mi, pánové, patřit k Rusku a být pod jeho patronací je pravé štěstí.“ KAVKAZSKÁ VÁLKA Přes vnější zdání síly a stability carské moci byla říše zmítána konflikty, které samoděrţaví nemohlo dŧsledně řešit. Soudrţnost Strana 414

RUSKÉ IMPÉRIUM národnostně rŧznorodé říše byla v konečné instanci zachovávána vojenskou silou. Takto nebyla „řešena“ (tj. dočasně odsunuta do pozadí) pouze otázka polská. Od poloviny dvacátých let vedla ruská armáda jiţ pravidelnou válku proti národŧm Kavkazu. Čelnou postavou odporu kavkazských národŧ proti ruské expanzi byl čečenský vojevŧdce Šamil, který se roku 1834 stal imámem - vládcem a duchovním vŧdcem muslimŧ. Šamil vyhlásil Rusku svatou válku. Od počátku čtyřicátých let vytlačovala Šamilova šedesátitisícová armáda ruský expediční sbor ze severního Kavkazu. V roce 1845 utrpěla carská vojska těţkou poráţku a Šamil ovládl horské části Dagestánu a Čečnu. Carská vláda byla však rozhodnuta ovládnout Kavkaz za kaţdou cenu. Rusko soustředilo na Kavkaze pŧlmilionovou armádu. Této drtivé převaze horské kmeny nakonec podlehly. V roce 1859 byl Šamil zajat a Čečna byla připojena k Rusku a v roce 1864 byl zlomen poslední odpor. V bojích o ovládnutí Kavkazu zahynulo na osm milionŧ lidí polovina celé kavkazské populace. Některé nárŧdky byly téměř beze zbytku decimovány. Z kmene Šapsungŧ, který měl na počátku 18. století 700 000 lidí, bylo v 19. století „připojeno“ k Rusku jen 9000 těch, kteří přeţili. Kavkazské kmeny nebyly jen masakrovány ve válce trvající vlastně pŧldruha století (od konce vlády Petra I.). Ruské velení postupem doby dospělo k tomu, ţe lze jejich odpor potlačit i jinak. Instruktivní výklad k tomu podal v roce 1833 generál Veljaminov: „Místní obyvatelstvo je naprosto závislé na úrodě. Je tedy třeba kaţdý rok, sotva dozraje úroda, zničit jejich pole a během pěti let vymřou hlady.“ Osvobozenecký zápas horských kmenŧ severního Kavkazu byl sice nejhouţevnatějším, ale nikoli jediným projevem odporu „jinorodcŧ“ Strana 415

ČETNÍK EVROPY proti sociálnímu, národnímu i náboţenskému útlaku. V roce 1832 bylo v Gruzii odhaleno spiknutí směřující k obnově samostatného státu a opětnému nastolení gruzínské dynastie Bagrationŧ. Koloniálnímu tlaku Ruska se bránili i Osetinci a další. Expanzí, postupující od 16. století s větší či menší intenzitou všemi směry, stala se součástí ruské říše nejen řada národŧ a nárŧdkŧ Střední Asie, Sibiře a Dálného východu, ale i některé vyspělé národy, které měly dávné svazky i svoje místo v rámci evropské civilizace zejména Poláci, Estonci a Litevci. I v tom se vyvíjela ruská říše značně odlišně od velkých impérií své doby - Rusové nebyli vŧči všem částem impéria civilizačně pokročilejším etnikem. V Evropě se nejpozději od 18. století prosazoval princip vzniku národních státŧ. Rŧzné federativní svazky se uplatnily jako ţivotaschopné především tam, kde bylo vytvoření národních státních útvarŧ nereálné, neboť nezaručovalo dostatečný prostor a ekonomickou základnu samostatného rozvoje. Snaha Ruska o ovládnutí Polska, země se staletou svébytnou kulturou, pŧsobila proti těmto obecným historickým tendencím. Naproti tomu některé národy Střední Asie a v mnohem větší míře ještě národnosti Sibiře a Dálného východu zastihl ruský zábor v době, kdy historicky nedospěly k vytvoření vlastních národních státních útvarŧ. Proto nelze všechny „jinorodce“ v rámci mnohonárodnostní ruské říše, jak se dotvářela počátkem 19. století, posuzovat stejně. Jestliţe vŧči menším a méně vyvinutým národŧm v jihovýchodních a východních oblastech říše vystupovalo Rusko jako klasická koloniální velmoc, pak naopak ekonomicky vyspělejší západní oblasti carského impéria ze svého ekonomického a civilizačního předstihu těţily. Carská vláda se snaţila tomu bránit rŧznými zákroky (například Strana 416

RUSKÉ IMPÉRIUM některá omezení obchodu mezi Polskem a centrálními oblastmi říše). Tato opatření byla v Polsku zpětně pociťována jako projev útisku, pŧsobící retardačně proti zájmŧm rozvoje polského obchodu a výroby. To vše bylo po celé 19. století trvalým zdrojem napětí oslabujícího vnitřní soudrţnost říše a zároveň dokladem toho, ţe carismus byl v nejlepším případě schopen řešení svých vnitřních problémŧ odloţit. Vyřešit je však nemohl, neboť jejich dŧslednému řešení stál v cestě základní - lze-li se tak vyjádřit - existenční princip ruského impéria: nejvyšší prioritou byla územní expanze. Prvním přikázáním byla zásada - ovládnout vše, co ovládnout lze. Přesně podle ruského rčení: „Tento les patří mně a to, co je za ním, je také moje.“ Druhým principem pak byla nezdolná víra ve všemohoucnost „rázného“ řešení všech vnitřních problémŧ, které by se postavily do cesty prosazování přikázání prvního. Tak ruské impérium vrstvilo i v oblasti vzájemných vztahŧ mezi národy konflikty, které nakonec přispěly k jeho pádu. ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE Váţným vnitřním problémem říše, jehoţ řešení carismus také odkládal (a který v rámci samoděrţaví ani nemohl být dŧsledně řešen), byla otázka rolnická. Ve vyspělé Evropě bylo v té době nevolnictví jiţ zrušeno a s výjimkou Rakouska byla i robota historickým pojmem. Rozvoj prŧmyslu a obchodu si vynutil rozsáhlý přesun pracovní síly z venkova do měst. Tomuto zrychlení tempa civilizačního rozvoje stálo v Rusku v cestě nevolnictví. Ruští muţici první poloviny 19. století patřili k nejbědnějším z bědných. Za těchto 50 let proţilo Rusko 39 neúrod, nebo špatných úrod, jejichţ dŧsledky doléhaly ovšem především na vesnici. „V hladových letech ţije rolník se svou rodinou strašně. Jí rŧzné svinstvo: ţaludy, kŧra ze stromŧ, tráva, sláma - všecho se dostává do jídla.“ Tak líčí postavení rolníkŧ dobové svědectví. Strana 417

ČETNÍK EVROPY Boj rolníkŧ proti feudálnímu útisku dostával v Rusku podobu permanentních rolnických bouří: 1826-1834 1835-1845 1845-1854

… … …

145 bouří 216 bouří 348 bouří

V roce 1848 zjišťuje III. oddělení kanceláře Jeho Veličenstva, ţe „případy neposlušnosti rolníkŧ vŧči jejich pánŧm jsou ve srovnání s předchozími léty častější“. Koncem padesátých let hrozilo jiţ rolnické hnutí přerŧst v širokou protifeudální válku. Vláda si byla ovšem vědoma toho, ţe řešení rolnické otázky je prvořadým problémem říše. Carovi byly hlášeny názory předních osobností, ţe „lepší je začít postupně, opatrně, neţ čekat, aţ to začne zespodu, z lidu“. Náčelník policie generál Benkendorf ujišťoval ve své relaci z roku 1839 cara, ţe „nevolnictví je sudem prachu pod budovou státu“. „Duch lidu směřuje k jedinému cíli - osvobození,“ hlásil Benkendorf. Ostatně i Mikuláš I. musel na zasedání státní rady v březnu 1840 připustit, ţe nevolnictví je váţným problémem: „Není pochyb, ţe nevolnictví ve své nynější podobě je zlem, které si všichni uvědomují a pociťují. Avšak dotknout se ho teď, bylo by ovšem zlem ještě zhoubnějším.“ Proto skutečným smyslem činnosti jedenácti tajných vládních komitétŧ, které se za Mikuláše I. zabývaly „řešením rolnické otázky“, bylo toto řešení co moţná nejvíce oddálit. Reforma statutu státních rolníkŧ (1837-1841), kterou provedl ministr státních panství Kiselev, usnadnila sice rozvoj rolnických hospodářství a sociální diferenciaci státních rolníkŧ, avšak řešení otázky nevolnictví se významněji nedotkla. Strana 418

RUSKÉ IMPÉRIUM

Pokud jde o sociální strukturu společnosti a základní zdroj ekonomické síly agrární ruské říše - pak lze situaci Ruska v první polovině 19. století v celoevropském kontextu stručně charakterizovat jako stagnaci. Přestoţe spolu s rŧstem obyvatelstva (v polovině 19. století mělo Rusko jiţ 50 milionŧ obyvatel) a zaváděním rŧzných zlepšení absolutní rozsah zemědělské produkce vzrŧstal. Rozvíjela se i prŧmyslová výroba. V roce 1860 pracovalo v dolech a prŧmyslu přes 800 000 dělníkŧ. Rychle se rozvíjel prŧmysl sídelního Petrohradu, jehoţ produkce dosáhla v roce 1860 více neţ pětinásobku ve srovnání s rokem 1815. Rozvoj prŧmyslové výroby byl v Rusku - obdobně jako v ostatní Evropě - provázen rŧstem měst. Jestliţe v roce 1811 ţilo ve městech 2 765 000 lidí (6,5% celkového obyvatelstva říše), vzrostl do roku 1863 jejich počet na 6 150 000 (10 % všeho obyvatelstva). Značně se rozvinula vesnická domácká výroba tkanin a dalších výrobkŧ. V Strana 419

ČETNÍK EVROPY některých místech přerŧstala tato výroba svým rozsahem místní rámec. Například ve známém textilním středisku, vsi Ivanovo, pracovalo roku 1825 jiţ 125 manufaktur, jejichţ vlastníky byli nevolní rolníci (ukazem z roku 1818 bylo povoleno všemu obyvatelstvu, tj. i nevolníkŧm, zřizovat továrny). Byla by proto jistě nesprávná představa, ţe se Rusko v první polovině 19. století nevyvíjelo, ţe jeho ekonomická moc stagnovala i absolutně. Právě tak by však bylo omylem posuzovat vývoj Ruska pouze z něho samého. Rusko nemŧţe být posuzováno jinak neţ společně s ostatní Evropou. Na konci 18. století bylo Rusko největším světovým výrobcem textilu. V roce 1861 měl ruský textilní prŧmysl dva miliony vřeten, zatímco v Anglii bylo deset milionŧ vřeten. Na konci 18. století zaujímalo Rusko první místo na světě v produkci litiny. V roce 1800 bylo dostiţeno Anglií a v roce 1860 anglická produkce převyšovala ruskou dvanáctkrát. V roce 1857 těţila Anglie ve srovnání s Ruskem tisícinásobek černého uhlí. V roce 1861 mělo Rusko celkem 1500 km ţelezničních tratí. V téţe době měla Anglie 15 000 km a německé země 10 000 km tratí. Tak se v první polovině 19. století začalo Rusko - po vzestupu v 18. století - opět vzdalovat ostatní Evropě. Samoděrţaví nedokázalo prosadit velký historický úkol, který je dominantou novodobých dějin Ruska - vyrovnat náskok zemí historicky šťastnějších. Carismus poškodil zájmy Ruska nejvíce právě tím, ţe podvázal jeho síly v době, kdy ostatní evropské země proţívaly prudký technický, vědecký a hospodářský rozvoj. Souběţným znakem zaostalosti a dalšího zaostávání Ruska za Evropou byla - lze-li to tak vŧbec nazvat - kulturní politika vlády. Ze stručné charakteristiky Mikuláše I. mŧţeme ostatně odvodit, čeho byl tento hrubý a v pravém slova smyslu nekulturní systém vlády Strana 420

RUSKÉ IMPÉRIUM schopen. Ve zkratce to naznačují poloţky státního rozpočtu na rok 1857: 35,2 % 29,0 % 0,8 %

… … …

vojenské výdaje státní správa vzdělání

Jinou stránkou téhoţ poměru carismu ke vzdělání je například příkaz Mikuláše I. nepřijímat na střední a vysoké školy mládeţ z řad nevolníkŧ. Přitom nevolné rolnictvo tvořilo tehdy ještě téměř 90 % všeho obyvatelstva říše. Dŧstojným představitelem samoděrţavné reakce a tvŧrcem její oficiální ideologie byl ministr osvěty hrabě Sergej Uvarov. Jeho základní devizou byl zákon boţí jako „jediný pevný základ kaţdé uţitečné vzdělanosti“. Z učebnic dějepisu byla škrtána jména vládcŧ a politikŧ starého Řecka a Říma - protoţe to byli republikáni. Svŧj hlavní cíl spatřoval ministr osvěty Uvarov vrátit Rusko o 50 let zpět. Přímo řekl, ţe zemře spokojen, podaří-li se mu to. Nelze mu upřít v tomto směru jisté úspěchy. Výchozí program svého pŧsobení vyjádřil hrabě Uvarov v podobě známého hesla: pravoslavísamoděrţaví-národnost. Jeho představa „národnosti“ (řečeno terminologií naší doby - vlastenectví) se znovu a znovu vracela k tezi o rozkládajícím se Západu, proti němuţ je mocné a pevné Rusko jedinou jistotou tohoto světa. Ruskému lidu, nedotčenému a nezkaţenému západní „degenerací“, je prý kaţdé revolucionářství hluboce cizí. Proto prý také povstání děkabristŧ bylo zcela neruskou, v ruském vývoji nahodilou a cizí událostí. Hlavní znak svého vládního vlastenectví (národnosti) spatřoval hrabě Uvarov „v naprosté oddanosti a poslušnosti vŧči samoděrţaví“. Strana 421

ČETNÍK EVROPY Svou oficiální ideologií chtěla carská moc reagovat na soudobý prŧmyslový, technický, vědecký a kulturní vývoj západní Evropy. Snaţila se zpevnit a rozšířit hráze, které měly Rusko izolovat od ostatní Evropy. Je ostatně přímo zákonité, ţe kaţdé (nejen ruské) tmářství a zpátečnictví se vţdy utíká k rŧzným podobám ideologického ochranářství, k ideím o národní výlučnosti a snaţí se řešit problémy své země mimo rámec ostatního „zkaţeného“ světa. ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ Proti oficiálnímu tmářství stála plejáda velikánŧ ruské literatury a v jejím čele „slunce ruské poezie“ Alexandr Sergejevič Puškin. Nestál s ostatními děkabristy na Senátním náměstí 14. prosince 1825 proto, ţe nebyl v Petrohradě. Sám to ostatně caru Mikuláši I. přímo řekl. A. Puškin, tvŧrce velkých děl Evţen Oněgin, Ruslan a Ludmila, Cikáni, Boris Godunov - byl carskou vládou trpěn, protoţe politický proces s ním by byl nepopulární a neúnosný. Ztrpčovali mu však ţivot jinak. Trvalý policejní a cenzurní dohled (car sám cenzuroval Puškinova díla) byl stejně nesnesitelný jako dvorské intriky, které dovedly Puškina k souboji, v němţ zahynul (1837). Za nejasných okolností, také při souboji, zemřel roku 1841 Puškinŧv mladší druh, básník, autor románu Hrdina naší doby - Michail Lermontov. Do třicátých a Strana 422

RUSKÉ IMPÉRIUM čtyřicátých let spadá počátek tvorby celé řady dalších velikánŧ ruské národní kultury. V roce 1838 byl uveden Revizor Nikolaje Gogola, do popředí kulturního ţivota vstupují satirik Michail Saltykov-Ščedrin, dramatik Ivan Gončarov, Fjodor Dostojevskij, Nikolaj Někrasov, Ivan Turgeněv a další. Koncem třicátých a čtyřicátých let ţila ruská společnost velkým střetnutím dvou společenských proudŧ - západníkŧ a slavjanofilŧ. Tento konflikt zasáhl do všech sfér tehdejšího kulturního ţivota, zejména v Petrohradě a Moskvě. Znovu se tu v jiných podobách nastolovala otázka o poměru Ruska k ostatní Evropě. Západníci, stejně jako slavjanofilové, nepředstavovali kompaktní společenský a názorový proud. Předělem mezi oběma směry nebyly výslovně otázky společenské situace Ruska, ale rozdílnost odpovědi na otázku, jak mají být řešeny. Zda v rámci svébytného a zvláštního vývoje Ruska (slavjanofilové), nebo zda Rusko je přirozenou součástí Evropy a jeho další vývoj pŧjde touto cestou. Slavjanofilové, v jejichţ čele stáli publicisté a spisovatelé bratři Kirejevští, bratři Aksakovové, Alexej Chomjakov, Jurij Samarin a další, měli svým dŧrazem na svébytný vývoj Ruska blízko k oficiální ideologii „národnosti“. Svou rolnickou občinou si prý Rusko zachovalo základy spravedlivějšího uspořádání společnosti neţ přecivilizovaný a degenerující Západ. V duchu svých představ o Slovanstvu jako historické a etnické jednotě a jeho mesianistické úloze v Evropě pěstovali slavjanofilové čilé kulturní a vědecké styky s ostatními slovanskými zeměmi. Jejich podpora národního hnutí malých slovanských národŧ byla motivována ideou sjednocení Slovanŧ - v rámci Ruska. Ideje slavjanofilŧ byly projevem a součástí novodobého velkoruského nacionalismu, který Strana 423

ČETNÍK EVROPY vyúsťoval v přesvědčení o výjimečnosti a zvláštní historické úloze Velkorusŧ. Část slavjanofilŧ se v konkrétních politických a společenských otázkách (zejména zrušení nevolnictví a uvolnění tuhého vládního absolutismu) sice postavila do opozice proti carismu, avšak v kontextu ruském a celoevropském byla jejich ideologie ruské panrusistických plánŧ carismu.

nacionální

výlučnosti

oporou

Proti slavjanofilŧm se postavil široký proud ruské inteligence - od liberálních stoupencŧ evropské kultury (Granovskij, Botkin, Aněnkov), aţ po představitele radikálních demokratŧ - Vissariona Bělinského a Alexandra Gercena. V podmínkách policejního státu se základní sféry kulturního ţivota zpravidla stávají hlavními tribunami, z nichţ se ozývají společenské názory, které jsou jinde umlčovány. Obdobně tomu bylo i v Rusku. Od počátku třicátých let se stává centrem kritického společenského myšlení Moskevská univerzita, kde byla v tajných krouţcích náruţivě čtena a posuzována díla Feuerbacha, Hegela i socialistických utopistŧ Saint-Simona a Fouriera. Carská vláda sice roku 1835 postavila novým statutem univerzity pod přímý policejní dohled, řada profesorŧ byla propuštěna, studenti za trest posíláni do armády nebo jinak Strana 424

RUSKÉ IMPÉRIUM vykazováni z univerzit (například roku 1832 byl Bělinskij vyloučen ze studií „pro slabé zdraví a neuspokojivé výsledky“), avšak všechna tato opatření mohla jen přitlumit projevy nesouhlasu mladé inteligence s carismem a jeho vládní praxí. Čelnými reprezentanty radikální části ruské inteligence třicátých a čtyřicátých let se stali literární kritik Vissarion Bělinskij (1811-1848) a spisovatel Alexandr Gercen (1812-1870). Od děkabristŧ se tato generace liší nejen tím, ţe je mnohem méně spjata se státním mocenským aparátem. Někdejší společenské přehrady se postupně hroutí a místo šlechtických revolucionářŧ-děkabristŧ zaujímají jiţ raznočinci (raznyj čin - rŧzný stav). Radikálně burţoazní síly se i v Rusku začínají hlásit ke slovu. Byl-li základní obsah programu děkabristŧ - svrţení carismu a zrušení nevolnictví - touto novou generací převzat, pak zcela jinak byla jiţ posuzována otázka taktiky a šíře zápasu za budoucnost Ruska. Z poráţky povstání roku 1825 vyvodilo následující pokolení ruského revolučního hnutí dva závěry, které významně ovlivnily jeho další vývoj. Nejen sám prŧběh povstání, ale i trvale mohutnějící protifeudální odpor nevolného rolnictva přiváděl novou generaci ruských revolucionářŧ k poznání o rozhodující úloze širokých lidových mas v boji proti samoděrţaví. S tímto postupným poznáváním souvisí i další závěr, k němuţ dospívají - boj proti carismu nemŧţe mít podobu vojenského spiknutí. Ani po poráţce povstání roku 1825 nepřestávaly ovšem vznikat tajné organizace. Tentokrát však jiţ ne v armádě. Nejvýznamnější z těch, které se vládě podařilo odhalit, byla Cyrilometodějská společnost v Kyjevě (1846-1847).

Strana 425

ČETNÍK EVROPY Mezi členy Cyrilometodějské společnosti byl i velký ukrajinský básník Taras Hryhoryj Ševčenko. Na rozsudek soudu - poslat Ševčenka jako řadového vojáka do Kazachstánu - připsal car Mikuláš ještě dovětek: „Se zákazem psát a malovat.“ V roce 1845 vznikl v Petrohradě kolem vzdělaného úředníka ministerstva zahraničních věcí M. Petraševského (1821-1866) krouţek mladých vzdělancŧ a spisovatelŧ (mezi nimi například i Dostojevskij). Petraševci obratně pronikli hradbou vládní cenzury a začali vydávat výkladový slovník, v němţ vysvětlovali základní pojmy tehdejšího evropského myšlení. Policii se podařilo odhalit „politické pátky“ Petraševského a v dubnu 1849 byli významnější členové krouţku zatčeni. Soud vynesl 21 rozsudkŧ trestu smrti zastřelením. 22. prosince 1849 byli odsouzenci přivedeni před popravčí četu, byl jim přečten rozsudek a v poslední chvíli jim oznámili carovu milost vyhnanství na Sibiř (Dostojevskému byl změněn trest smrti na čtyři roky nucených prací a šest let řadové sluţby v armádě). UKAZ PROTI REVOLUCI Od konce napoleonských válek a zejména od doby rusko-turecké války let 1828-1829 se rusko-anglické vztahy trvale zhoršovaly. V posílení Ruska na Balkánském poloostrově spatřovala Vídeň hrozbu svým zájmŧm a konečně i ve Francii patřil k heslŧm červencové revoluce roku 1830 poţadavek zbavit se ruského vlivu. Kromě vyhraněného reakcionářství nemohli Francouzi Bourbonŧm odpustit i to, ţe byli dosazeni na trŧn z vŧle a moci ruského cara. To vše přispívalo k postupné mezinárodní izolaci carismu. Petrohradská vláda se v této situaci rozhodla pro opětné sblíţení s Rakouskem. Na počátku třicátých let došlo z iniciativy Ruska k pokusu o oţivení Svaté aliance, která v polovině dvacátých let přestala existovat. V roce 1833 se setkal Mikuláš I. s Františkem I. v Strana 426

RUSKÉ IMPÉRIUM Mnichově Hradišti, kde byla podepsána rusko-rakouská spojenecká konvence. Ve snaze vyjít vstříc Rakousku stáhlo Rusko v roce 1834 svá vojska z dunajských kníţectví. Vídeň měla být přesvědčena, ţe v Petrohradě se vŧbec nepomýšlí přeměnit dočasnou okupaci těchto krajŧ v trvalou (Rusko mělo na základě Bukurešťského míru z roku1829 právo drţet svá vojska v Moldavsku a Valašsku do té doby, dokud Turecko nesplní podmínky míru). Avšak ani tento modus vivendi s Vídní nezabránil postupnému poklesu mezinárodního vlivu a prestiţe Ruska. Sebevědomí francouzské a anglické prŧmyslové a obchodní burţoazie vŧči carskému Rusku vzrŧstalo úměrně s jejím rostoucím bohatstvím. Prvním příznakem poklesu mezinárodního postavení Ruska byla konvence, jíţ v letech 1840-1841 všechny evropské velmoci garantovaly územní celistvost Turecka. Carská vláda ovšem chápala, proti komu jsou tyto konvence namířeny, nezbývalo jí však neţ do tohoto kyselého jablka kousnout a podepsat také. A tak se jiţ v této době ocitá Rusko v situaci, jejímţ přirozeným dŧsledkem byla později jeho úplná diplomatická i vojenská izolace v krymské válce. Události roku 1848 však na čas odvedly pozornost od „východní otázky“ jiným směrem. Evropskou revoluci roku 1848 pochopila carská vláda jako příleţitost zasáhnout do evropských událostí a posílit svoje mezinárodní postavení. Rusko přerušilo diplomatické styky s Francií a poskytlo Habsburkŧm pŧjčku. Carská vláda zasáhla i v dunajských kníţectvích, kde se proti Turecku zvedla vlna osvobozeneckého hnutí. Zároveň dal Mikuláš I. soustředit armádu, která měla zasáhnout proti revoluci v Evropě. Byl vydán zákaz vstupu cizincŧ do Ruska, které bylo od ostatní Evropy „nakaţené revolučním morem“ neprodyšně odděleno hradbou vojsk. Revoluční hnutí v

Strana 427

ČETNÍK EVROPY pobaltských zemích, inspirované evropskými událostmi, bylo řízně potlačeno. Pozoruhodným dokumentem té doby je manifest, jímţ se car Mikuláš obracel k evropským „vzbouřencŧm“. V tomto „ukazu proti revoluci“, který car sám stylizoval, je zachyceno samodurství carátu skutečně v nepřekonatelné zkratce: „S námi je Bŧh, pochopte to, národové, a pokořte se...“ (razumejte jazycy i pokorjajtěs). Evropské národy však byly přesvědčeny, ţe dříve či později se bude muset „pokořit“ carské Rusko: „Není nám přece tajno, ţe krátkým časem se rozpadne velikán tento a s ním poslední sloup despotismu evropského ztroskotá“ (K. Sabina v Občanských novinách 5. května 1849). Zatím však byl „četník Evropy“ stále ještě mohutnou silou. Přestoţe carismus nemohl zvrátit evropský vývoj, mohl zasáhnout a zasáhl v sousedním Rakousku. Feudální pobratimství a solidarita mezi Vídní a Petrohradem opět na čas překonaly a odsunuly do pozadí vzájemnou hlubokou a trvalou nedŧvěru obou velmocí - v roce 1849 poslal car do Uher armádu 300 000 muţŧ, která pomohla Habsburkŧm porazit revoluční Maďary. Tato „nezištná“ pomoc proti revoluci byla ovšem zároveň vedena snahou zavázat si Rakousko těsnějším spojenectvím. V Evropě vynesla carismu jeho vojenská intervence v Uhrách upřímnou a zcela jednotnou nenávist. Právě v této době převládalo všeobecné přesvědčení, ţe nezbytnou podmínkou pokroku je jeho poráţka. Stejně posuzovali zákrok carských armád v Uhrách roku 1849 i ruští demokraté. „Vítězství nad Maďary je (naší) ostudou,“ napsal tehdy N. Černyševskij.

Strana 428

RUSKÉ IMPÉRIUM Carskou zahraniční politiku lze obviňovat z mnoha nectností. Nelze jí však přisuzovat naivitu a to, ţe by byla ovládána náhlými emocemi svých vládcŧ (případy nesvéprávného Petra III. a jeho syna Pavla I. jsou opravdu netypické). Zásah proti maďarské revoluci rozhodně nebyl pouze dílem nenávisti cara k revolučním idejím. Byl to střízlivě a chladně kalkulovaný a motivy sebezáchovy vedený úder proti evropské revoluci, ohroţující svými občanskými svobodami a úsilím o uplatnění práv národŧ na sebeurčení samy základy ruské autokracie. Obdobný zásah například proti Číně by byl absurdní. Nikoli jen z dŧvodŧ vojenských, ale i proto, ţe z Číny ruskému impériu lidská práva a svobody nikdy nehrozily. Ke své úloze „četníka Evropy“ nebylo ruské impérium dovedeno civilizačními, kulturními či názorovými rozdíly Ruska a Evropy, ale tím, ţe od konce 18. století evropský vývoj ohroţoval základy jeho existence. Platilo to ovšem i naopak. KRYMSKÁ VÁLKA Počátkem padesátých let 19. století vyvíjelo se carské Rusko přesně podle zákona, ţe kaţdý špatný reţim se snaţí kompenzovat neúspěchy své vnitřní politiky vnější expanzí, která má být zároveň i zbraní proti opozičním a nespokojeným ţivlŧm v zemi. Špatné svědomí z neschopnosti řešit problémy říše mělo být přehlušeno úspěchem zahraniční politiky. K této, lze-li se tak vyjádřit, „nezbytnosti expanze“ přistupovaly i některé další okolnosti, které se zdály svědčit o tom, ţe přišla „vhodná chvíle“. Bezmocné Turecko, „revoluční anarchií“ zmítaná a, jak se v Petrohradě domnívali, i oslabená Evropa, „vděčné“ Rakousko a z druhé strany revolucí 1848 „nedotčené a pevné“ Rusko, jehoţ armády opět prokázaly v Uhrách svoji sílu a neporazitelnost - to vše

Strana 429

ČETNÍK EVROPY spoluurčovalo rozhodnutí vlády Mikuláše I. aktivizovat svoji politiku na Balkáně. Znovu byl ovšem - jako jiţ tolikrát předtím - oficiálně motivem ruského vojenského zásahu proti Turecku čistý a posvátný zájem víry, „ochrana pravoslavných a svatých míst v Jeruzalémě“. Kdyţ sultán, který svěřil tuto ochranu katolíkŧm, odmítl (z podnětu a s podporou Anglie a Francie) ruský protest, vtrhla v roce 1853 ruská vojska do dunajských kníţectví. V námořní bitvě u Sinopu v září 1853 zničil admirál Nachimov turecké loďstvo a všechno se zdálo nasvědčovat tomu, ţe válka rychle skončí další poráţkou Turecka a záborem dalších oblastí evropské části turecké říše. Avšak v březnu 1854 vyhlásily Anglie a Francie Rusku válku, které se tak rázem ocitlo osamoceno proti koalici dvou prŧmyslově nejvyspělejších evropských velmocí. Tak začala krymská válka, v níţ „vděčné“ Rakousko zŧstalo neutrální a v diplomatických jednáních naopak podporovalo protiruskou koalici. Carské Rusko nebylo na podobnou válku připraveno ani ekonomicky, ani vojensky. Hlavní oblasti bojŧ, Krym a Kavkaz, nebyly spojeny s centrem říše ţeleznicí a všechno muselo být armádě vezeno na povozech se zvířecím potahem. Pěchota byla vyzbrojena puškami s hladkou hlavní s účinným dostřelem 120 m, zatímco Angličané a Francouzi měli pušky s dostřelem na 700-800 m. Proti ruským válečným plachetnicím zasáhly pohyblivé moderní válečné lodě na parní pohon. Navíc zastihla tato válka carismus v době vrcholícího rozkladu jeho státní mašinérie. Poměry, které panovaly v armádě, lze ilustrovat historkou, která se zdá aţ neuvěřitelná: v roce 1855 provdal jeden velitel pěší brigády svou dceru a jako věno jí dal polovinu toho, co bude od nynějška krást z částek poukazovaných na výţivu vojákŧ.

Strana 430

RUSKÉ IMPÉRIUM Spojenci zaútočili na Rusko na všech mořích - od Bílého a Baltického moře aţ po Tichý oceán. Avšak hlavním směrem útoku se stal Krymský poloostrov, kde se vylodila šedesátitisícová expediční armáda a oblehla Sevastopol. Celých jedenáct měsícŧ bránili Rusové za cenu těţkých ztrát svoji černomořskou pevnost proti lépe vyzbrojenému a zásobovanému anglo-francouzskému desantu. 27. srpna 1855 Sevastopol padl, avšak houţevnatost, s níţ byl hájen, odvrátila úplnou vojenskou poráţku a usnadnila Rusku jednání o mír. Mírovou smlouvou, kterou podepsala 18. března 1856 v Paříţi vláda Alexandra II. (Mikuláš I. zemřel v únoru 1855), byla mezinárodně sankciována skutečnost, ţe vedoucí a neotřesitelné postavení carského Ruska v Evropě patří minulosti. Rusko se muselo vzdát ústí Dunaje a souhlasit se zákazem drţet na Černém moři válečné loďstvo. Dřívější smluvní práva Ruska, které bylo garantem zachování autonomního postavení Valašska a Moldavska v rámci turecké říše, byla zrušena. Dosud obecně uznávanou ruskou ochranu křesťanských poddaných Turecka vystřídala kolektivní záruka jejich práv všemi evropskými velmocemi. Vnitřní rozklad carské říše byl dovršen hlubokým úpadkem mezinárodního postavení Ruska. Samoděrţaví stálo na pokraji krize. Řešení vnitřních problémŧ říše bylo tentokrát jiţ neodvolatelně na pořadu dne.

Strana 431

NEVYHNUTELNOST REFOREM

21

NEVYHNUTELNOST REFOREM

ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ Dlouho trvalo - přinejmenším od začátku 19. století - neţ ruští carové pochopili, ţe je lepší osvobodit rolníky „shora“ neţ čekat na osvobození „zdola“. V padesátých letech 19. století bylo v Evropě nevolnictví jiţ naprostým anachronismem. Zaostávání nevolnického Ruska, stále početnější rolnické bouře a nepokoje, stoupající aktivita společenského nesouhlasu a hlavně vojenské neúspěchy v krymské válce (1854-1856) a z nich vyplývající politická bezmocnost v evropské politice byly impulsy, které přivedly cara Alexandra II. k přesvědčení o nezbytnosti reforem v duchu západních státních zřízení. Bezprostředně po svém nastoupení na trŧn (1855) se car obrátil na šlechtu a vyzval ji, aby pochopila, ţe zrušení nevolnictví je „nejnaléhavější otázkou Strana 432

RUSKÉ IMPÉRIUM pro Rusko, od jejíhoţ řešení závisí rozvoj jeho sil i moci“. Krátce nato vznikl tajný výbor pro posouzení rolnické otázky, poté gubernské šlechtické výbory, nakonec hlavní komitét pro rolnickou otázku. V těchto výborech, sloţených ze státních úředníkŧ, jmenovaných vládou, měli hlavní slovo stoupenci reforem generál Jakov Rostovcev, hrabě Viktor Panin a Nikolaj Miljukov. Návrhy na řešení se velmi rŧznily - podle rozsahu majetku i jeho umístění v rozlehlé říši (neshodla se ani severoruská šlechta s jihoruskou) a výsledkem mohl být jenom kompromis mezi stoupenci a odpŧrci nevolnictví. Bylo zřejmé, ţe tentokrát je záměr vlády řešit problém nevolnictví na rozdíl od doby vlády Mikuláše I. - míněn skutečně váţně. Jindy bezohledná carská moc však tentokrát postupovala při prosazování svého záměru velmi blahovolně. Nechtěla se rozejít se statkáři a přála si znát jejich názory. A tak trvalo téměř šest let, neţ byl nalezen kompromis mezi stoupenci a odpŧrci nevolnictví. O mínění těch, jichţ se reforma týkala především - rolníkŧ - se nezajímal nikdo. Tak vznikl carský ukaz O nejmilostivějším darování nevolníkŧm práv svobodného rolnického stavu a o tom, jak budou zaopatřeni. Tento manifest se ohlašoval obyvatelstvu v kostelích a i kdyţ se snaţil posluchačŧm vnuknout pocit vděčnosti carovi i šlechtě, vláda tomu příliš nevěřila. Manifest se totiţ ohlašoval za policejní asistence a mnohde i s vojenskou pohotovostí, a to ne ve stejnou dobu. V Petrohradě a v Moskvě 21. února, ve venkovských městech pak postupně aţ do 21. března. Nařízení rušilo dosavadní nevolnictví, vymezovalo právní postavení osvobozených rolníkŧ, stanovilo správní rolnickou organizaci (mir) i pravidla při výkupu pŧdy. Při předběţných jednáních se probíraly nejrŧznější alternativy od pruské cesty k americké, mnoţily se rukopisné texty spíše liberálních postojŧ (K. Kavelina, M. Pogodina, Strana 433

NEVYHNUTELNOST REFOREM P. Valujeva aj.), ale i v carské rodině se objevili „liberálové“ (velkokníţe Konstantin a velkokněţna Jelena Pavlovna). Výsledek však odpovídal ruským zvyklostem, kdykoli Rusko opisovalo od Evropy: vnější podoba byla stejná, obsah jiný. Všude v Evropě se v opatřeních tohoto typu prosadila zásada nuceného prodeje ve státním zájmu, ruské nařízení přišlo s novinkou - uzákonilo nucenou koupi. Ruští nevolníci se „nařízením“ stali osobně svobodnými a pokud měli usedlost, povinně dostali pŧdu. Výše přídělu pŧdy se však určovala dohodou mezi statkářem a rolníky. Příděl pŧdy kolísal od tří do 12 děsjatin na „duši“. Ve smyslu carského ukazu byla pŧda ovšem statkářským vlastnictvím a rolníci za ni museli zaplatit. A protoţe neměli z čeho platit, pŧdu vykoupil stát, který poté ţádal od rolníkŧ splacení této pŧjčky v následujících 44 letech včetně úroku. Rolníci v Rusku byli zařazeni do tří kategorií tzv. panští (vrchnostenští, statkářští) patřili šlechtě. V roce 1861 jich bylo něco přes 10 milionŧ. Dostali celkem 37,7 milionŧ děsjatin pŧdy (na jednoho rolníka 3,2 děsjatiny, coţ bylo neskutečně málo, zvláště v neúrodných oblastech, a dokonce méně, neţ dosud v prŧměru měli). Strana 434

RUSKÉ IMPÉRIUM Rolníci pŧjčku spláceli ještě roku 1905, kdy zaplacená suma včetně úrokŧ vzrostla z pŧvodních 900 milionŧ rublŧ jiţ na téměř dvě miliardy rublŧ. Druhou skupinou byli tzv. státní rolníci, kteří patřili státu a měli mnohem snesitelnější postavení - bylo jich kolem 9,5 milionu a aţ v roce 1866, tedy s pětiletým zpoţděním, dostali do vlastního uţívání pozemky, na nichţ do té doby pracovali. Mezi ně tak bylo rozděleno 69,7 milionŧ děsjatin pŧdy (na jednu „duši“ prŧměrně 6,7 děsjatin - ti byli také relativně nejspokojenější) a byli povinni zaplatit státu miliardu 60 milionŧ rublŧ výkupného. Třetí skupinou byli tzv. údělní rolníci, patřící carovi a jeho rodině. Těch bylo něco málo přes milion a i jim byla roku 1863 pouţívaná pŧda předána do vlastnictví. Celkem šlo o 4,2 miliony děsjatin (tj. 4,9 děsjatin na jednu „duši“). Zaplatili za ni ovšem carské rodině 51 milionŧ rublŧ výkupného. Celkem tedy bylo ukazem z roku 1861 a dalšími opatřeními osvobozeno z nevolnické závislosti 21 279 000 rolníkŧ muţského pohlaví. Ţeny byly osvobozeny bez výkupu a pozemkový příděl jim nepříslušel. Muţici (čeleď), kteří ke dni reformy neměli pŧdu ani usedlost, byli osvobozeni zdarma - zákon jim však přikazoval ještě dva roky nevolnické práce, aby šlechta nepřišla zkrátka. „Nařízením“ z 19. února 1861 byla šlechtická moc (soudní i policejní) zrušena. Základem nové samosprávy byl tzv. mir v čele se starosty a hromadami (výbory). Vyšší jednotkou byla socha (několik vesnic) a volosť (přibliţně okres). Mir byl samosprávnou daňovou a hospodářskou institucí - ručil za daně od osob usedlých v obci, rozděloval společnou obecní pŧdu (občinu), která nepodléhala

Strana 435

NEVYHNUTELNOST REFOREM „nařízení“ a nebyla parcelována, rozvrhoval daně a přebíral na sebe i úkoly policie. Ruské impérium ovšem nebylo ani tehdy, ani potom - přes systematické rusifikační snahy centrální moci - homogenním celkem. Velké rozdíly mezi jednotlivými částmi rozsáhlé říše proto donutily vládu i k značně odlišnému postupu při prosazování rolnické reformy. Týkalo se to zejména západních gubernií evropského Ruska, Litvy, Polska a západních oblastí Běloruska i Ukrajiny. Pŧvodně „nařízení“ vydalo pro tyto oblasti zvláštní místní úpravy, vesměs ve prospěch rolníkŧ, protoţe statkáři byli téměř výlučně Poláci. A polské povstání 1863 znamenalo další posun ve prospěch rolníkŧ, kterým byly zrušeny všechny povinnosti vŧči statkářŧm a pŧda jim byla přidělována ve větším rozsahu a za „sníţené ceny“. V Polsku po potlačení povstání dostali rolníci pŧdu dokonce zdarma (přibliţně o 30 % více na úkor polských statkářŧ). Tato vládní demagogie sledovala dvojí cíl - získat polského rolníka a „potrestat“ protiruský nacionalismus polské šlechty. Aby však polští rolníci příliš „nezpychli“, byla jim zároveň zvýšena daňová povinnost na dvojnásobek. V Zakavkazsku i na severním Kavkaze vláda - jako by čekala na reakci obyvatelstva - zavedla reformu zpravidla aţ po povstáních v jednotlivých oblastech. Nadrţovala ovšem místním feudálŧm. Někde, jako například v Čečensku 1867, nařídila nemajetným horalŧm jednorázový poplatek 250 rublŧ za odstranění nevolnictví i otroctví a řešením přídělu pŧdy se vŧbec nezabývala. Podobně dopadly porobené národnosti ve Střední Asii a na Dálném východě. V kalmyckém území bylo nevolnictví zrušeno 1892, jinde trvalo nerušeně aţ do roku 1917. Zde se Rusové chovali jako zkušení koloniální správní úředníci.

Strana 436

RUSKÉ IMPÉRIUM Carské „nařízení“ přijala ruská veřejnost s rozčarováním, zvláště vrchnostenští rolníci byli nespokojeni. Všeobecné očekávání, usměrňované tiskem, diskusemi i obvyklou dŧvěrou v cara, předpokládalo, ţe rolníci budou zcela osvobozeni, bez dalších závazkŧ, a dostanou pŧdu navíc na úkor šlechtických statkářŧ, tj. rozšíří rozlohu pŧdy, na které dosud hospodařili. Ruská vesnice věřila, ţe odstupné šlechtě zaplatí car. Proto se rozšířilo mínění, ţe jde o podvrh, ţe skutečné carské „nařízení“ bylo zatajeno nebo porušeno. Odpovědí byla povstání - za léta 1861-1863 jich vláda v 29 guberniích Ruska napočítala přes 1100. Všechna byla potlačena, často vojenskou mocí. Protoţe se pŧdy nedostávalo, začalo se s ní lichvařit a náhle byla předmětem moţného velkého obohacení. I šlechta zprvu reptala, brzy se však orientovala na odprodej tolik ţádané pŧdy a do začátku 20. století prodala téměř 50 % svého majetku. Přes tyto následky reformy, její nedokonalost i nedŧslednost nelze přehlédnout, ţe šlo o hluboký zásah a téměř převrat v ruské společnosti, moţná největší událost v novodobých ruských dějinách. Carským „nařízením“ Alexandra II. zaniklo aristokratické zřízení a šlechtická samospráva Kateřiny II. Rolníci jiţ nyní nemohli být prodáváni, nemohli být převáděni z dvora na dvŧr, měněni v osobní sluhy apod. - prostě přestali být „pokřtěným majetkem“. Skončilo právo šlechty zasahovat do rodinného ţivota rolníkŧ. Rolníci se nyní měli spravovat sami (v miru a volostech) a prostřednictvím státu. Cesta k posílení obchodního a prŧmyslového ruchu byla otevřena, rolníci mohli mít soukromý movitý majetek, mohli podnikat, zabývat se obchodem či jinou ţivností. Mohli se také nabízet jako pracovní síla. Málokdo z tvŧrcŧ těchto „nařízení“ dohlédl rozsah změn, k nimţ zrušení nevolnictví vedlo. Jistě, k rovnosti v oblasti práv se šlechticem měl ruský rolník ještě daleko, kolektivní ručení „miru“ za placení daní znamenalo omezení svobody pohybu rolníkŧ a přivázání k domovské Strana 437

NEVYHNUTELNOST REFOREM obci, včetně volby zaměstnání. Rolníci se ale stali dŧleţitými plátci daní a hlavním zdrojem státních příjmŧ. Přes všechna omezení a polovičatost rolnické reformy panovaly v nejvyšších vládních kruzích obavy, zda ruská vesnice nedostala příliš náhle „mnoho svobody“. Zrušení nevolnictví bylo proto provázeno podstatným rozšířením byrokratického aparátu, v němţ byl vliv státních šlechtických úředníkŧ takřka neomezený. ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY Nutným prostředkem k ozdravění země a návratu k roli evropské mocnosti bylo pro Alexandra II. nejen zrušení nevolnictví, ale i zdokonalení vnitřní ruské správy a další reformy. Aby naznačil své nejlepší úmysly, vyhlásil koncem padesátých let rozsáhlou amnestii politických vězňŧ a zrušil řadu nařízení diskriminujících univerzity, tisk i literaturu. Objevily se nové časopisy, Gercenŧv Kolokol (Zvon) z Londýna pronikl na ruskou pŧdu a i sám car se netajil, ţe je jeho pravidelným čtenářem. I styk s Evropou byl uvolněn a ruští studenti se objevili rovněţ na evropských univerzitách. 1. ledna 1864 vešlo v praxi carské „nařízení o gubernských a újezdních zemských institucích“, které zavedlo jako nové orgány místní správy tzv. zemstva, coţ byly volené nestavovské zastupitelské instituce. Pro volby do zemstev byly stanoveny tři kurie: statkářská (sem patřili majitelé pozemkŧ nad 200 děsjatin a podnikŧ s hodnotou nad 15 000 rublŧ), městská (patřili sem majitelé nemovitostí a zámoţní ţivnostníci) a rolnická, kam patřili všichni ostatní. Tento volební systém zajišťoval naprostou převahu statkářŧ (tam, kde jich bylo málo, jako na Sibiři, na Kavkaze, v západních částech říše apod., se prostě zemstva nezřizovala - existovala jen ve 33 guberniích Ruska). Rolnická kurie měla v zemstvech v prŧměru 11% zástupcŧ.

Strana 438

RUSKÉ IMPÉRIUM Vyšší instance volilo vţdy niţší zemstvo, výkonným orgánem byl zemstevní úřad. Pravomoci zemstev nebyly veliké - zástupci byli voleni na tři roky a jednou za rok měli právo se sejít se zástupci státních úřadŧ stejné úrovně a radit se s nimi o politice státu. Jejich doménou byly místní problémy: pečovaly o místní dopravu, veterinární sluţbu, školy, nemocnice, chudobince aj. Peněz měly velmi málo, jakékoli rozhodnutí bylo podmíněno schválením úřadŧ. Přesto byl jejich podíl na povznesení všeobecné kulturní úrovně ruského venkova značný. Jejich snaha o zlepšení místních poměrŧ přiváděla zemstva ke konfliktŧm s carskou administrativou a postupně i k přesvědčení o potřebě přeměny samoděrţaví v konstituční monarchii (pro omezení moci cara se například vyslovilo tverské zemstvo 109 hlasy proti 19). Největšího úspěchu dosáhla zemstva ve školství. Zanedbatelný počet

Strana 439

NEVYHNUTELNOST REFOREM lidových škol (v roce 1856 kolem 8000, z toho 6000 v evropském Rusku, 1750 v baltských guberniích a asi 320 za Uralem) se do roku 1880 díky aktivitě zemstev zvýšil na 22 700. V roce 1870 byly zřízeny obdobné volené instituce i ve městech, nejdříve zkusmo v Petrohradě, pak v Moskvě a Oděse, a svým zpŧsobem znamenaly další posun. Volili všichni muţi starší 25 let, pokud platili daně, ve třech třídách podle velikosti svých daní. Ţeny neměly volební právo, ale mohly odevzdat své zastoupení některému voliči. Tyto městské dumy byly voleny na čtyři roky, ze svého středu vybíraly členy výkonného úřadu a starostu - v Petrohradě i v Moskvě byly městské dumy povinny předloţit dvě kandidátky, z nichţ pak vybíral car. Brzy následovaly další reformy - 20. listopadu 1864 vyšlo „nařízení o reformě soudnictví“ a „nové právní předpisy“. Nadnesená rétorika ohlašovala pronikavé změny: soudy měly být nyní spravedlivé (soudci nezávislí a nesesaditelní, zavedena porota a s ní i „lidoví zástupci“). Carský ukaz sliboval odstranění prŧtahŧ a přemíry instancí. V ruské soudní praxi byla naprostou novinkou instituce advokátŧ, notářŧ, zavedení veřejných přelíčení, obhajoby obviněných, zprávy v tisku apod. (první veřejné přelíčení 5. dubna 1866 v Petrohradě bylo doslova manifestací). Všechno nebylo, jak mělo být, například soudce schvaloval gubernátor, vedle všestavovského soudu, pro nějţ platilo toto „nařízení“, existovaly nadále i zvláštní soudy rolnické, vojenské, pro duchovenstvo aj., i politické přečiny byly vyňaty z pravomoci tohoto soudu a aby nebylo spravedlnosti příliš, řešily se před vojenským tribunálem nebo „administrativní cestou“, kdy rozsudek vynesly policejní orgány bez soudu. Velkou novotou bylo i zrušení tělesných trestŧ (povoleno bylo jen bití rákoskou v rolnických

Strana 440

RUSKÉ IMPÉRIUM soudech, trestných praporech a na nucených pracích) a zákaz cejchování vězňŧ. Roku 1863 byla obnovena univerzitní autonomie (studenti se ale organizovat nesměli), i kdyţ dohledem nad ní bylo i nadále pověřeno ministerstvo školství. Zvláštní nařízení z roku 1864 povolovalo institucím i jednotlivcŧm zakládat obecné školy - musely se ovšem podřídit předepsaným osnovám a souhlasit s dohledem inspektorŧ. U vyšších škol, zvláště gymnázií, byla reformou z roku 1871 omezena účast ve studiu pro méně majetné. Preferována byla klasická a technická výuka, literatura a historie přišla zkrátka. Zřetelným záměrem byla snaha vyhnout se ve výuce aktuálním společenským otázkám. 7. dubna 1865 vyšla i zvláštní „prozatímní pravidla o tisku“, která zrušila cenzuru knih, nikoli však broţur. Bohatý časopis se nyní mohl vyvarovat cenzury, kdyţ zaplatil několikatisícovou kauci. Postih časopisŧ a knih byl zákonně odstupňován: 1. varování, 2. dočasné pozastavení, 3. zákaz. O všem rozhodoval soud. Církevní cenzura však platila v plném rozsahu jako dřív. Militaristický stát nemohl nechat bez povšimnutí armádu. Základním problémem - tak uvaţovali vládní úředníci spolu s carem - byl nedostatek kvalifikovaných dŧstojníkŧ. Vedle vojenských učilišť a akademie byla proto zřízena nová vojenská gymnázia. V roce 1874 byla zavedena všeobecná branná povinnost pro muţe starší 20 let (sluţba se promíjela vysokoškolským studentŧm, jediným synŧm v rolnickém hospodářství apod. a zkracovala se podle stupně dosaţeného vzdělání), prezenční sluţba byla zkrácena na 6-7 let (aţ dosud trvala vojenská sluţba 25 let) a byl zaveden systém záloţníkŧ na dalších 8-9 let. Příslušníci neruských národností, tzv. jinorodci, byli jako státně nespolehliví zproštěni branné povinnosti. Během krátké Strana 441

NEVYHNUTELNOST REFOREM doby měla být armáda reorganizována a vyzbrojena moderními zbraněmi. V této době plné reformních snah a nadějí tvořili svá největší díla velicí ruští spisovatelé od Turgeněva k Dostojevskému a Tolstému. „Osvobozením rolníkŧ byly uvolněny lidové síly, ve všech oborech lze pozorovat mohutné úsilí a snaţení,“ píše T. G. Masaryk. Objevily se rozmanité filosofické směry a nejrŧznější politické a sociální ideje. Vláda však zŧstávala na poloviční cestě, vţdy řádný krok za všeobecným očekáváním. Její činnost se podobala opravě staré budovy, hrozící zřícením, ale výsledek byl nejen za nadějemi, doslova vyvolával zklamání. Masaryk mluví o „osudné polovičatosti“. Někdy se zdálo, ţe reformy jsou vzhledem k podráţděnosti a netrpělivosti ruské společnosti tak opoţděné, ţe jejich zavedení bylo chápáno spíše jako projev slabosti vlády neţ jako pokus o novou koncepci státu. Největším nedostatkem bylo, ţe car se zastavil před reformou politickou, která by ke správě státu připustila všechny společenské vrstvy. Nic proto neznamenala všetřídní armáda, všetřídní škola, soudy či zemstva, veškerá moc zŧstávala v rukou šlechty a organicky s ní spojené státní byrokracie. Nedokonalé reformy dokonce moc a úlohu byrokracie posílily (Masaryk: moc centralismu a byrokracie nebyla zlomena, staré stavy nebyly přetvořeny podle poţadavkŧ doby) a veřejnost přes všechny pokroky byla roztrpčena, podráţděna a stále více nespokojena. O tom svědčí vznik prvních tajných spolkŧ (Zemlja i volja, 1862) i hektická činnost stoupencŧ Bakunina, Gercena, Lavrova i Tkačeva a hromadné procesy s odpŧrci státu (proces s padesáti, se 193 aj.). Alexandr II., jak vyplývá z některých jeho projevŧ, si plně uvědomoval nutnost reforem z hlediska budoucnosti a moci státu, ale Strana 442

RUSKÉ IMPÉRIUM nedokázal se rozejít s mikulášovským zpátečnickým reţimem a nakonec se svou nerozhodností postavil za obhájce samoděrţaví. Pokus studenta Karakozova o atentát na jeho osobu (1866) přispěl k carově očekávané rezignaci na liberální zásady, k postupné výměně liberálních politikŧ za politiky starého raţení. Časopisŧ opět ubývalo, část liberálŧ v čele s Katkovem a Moskevskými vědomostmi přeběhla k reakci a státní správa s carovým souhlasem nakonec dospěla k omezování jiţ přijatých reforem a dokonce vedla kampaň za jejich zrušení. Rusko se vracelo do starých kolejí. Je zřejmé, ţe cara nevedly k reformám jeho jakési mimořádné vlastnosti, vyšší zájmy, či dokonalejší představy o moderním státu. Neměl vyhraněný reformní plán, ani pevné přesvědčení. K reformám ho donutily neúspěchy ve válkách a pokles prestiţe Ruska v evropské politice. Ţe stále kolísal ve své nerozhodnosti, svědčí i jeho opětný pokus o návrat k reformní politice na začátku osmdesátých let. Avšak dříve neţ mohl generál Michail Loris-Melikov realizovat carovy pokyny (přesněji: posílit absolutismus zlepšením státní správy a očištěním byrokracie), podlehl Alexandr II., car „Osvoboditel“, 1. března 1881 atentátu teroristy Griněvického z organizace Narodnaja volja. PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY Rusko bylo především vojenským státem, to se učilo i na ruských gymnáziích včetně dodatku, ţe „jeho posláním je být postrachem světa“. Ani Witte, nejvýznamnější ruský státník přelomu 19. a 20. století, se netajil tím, ţe „Rusko není silné zákony, ani civilizací, ale armádou“. V Evropě se vědělo, ţe armáda je v Rusku všechno, ţe dějiny carského Ruska jsou psány ostřím meče a řídí se válečnými záměry. Stále platila proslulá slova markýze de Custine (1839): „Ruská civilizace je ještě natolik blízká zdroji, ţe se podobá Strana 443

NEVYHNUTELNOST REFOREM barbarství. Je to dobyvačná společnost, jejíţ síla nespočívá v myšlení, nýbrţ ve válce, to jest v drsnosti a ukrutnostech.“ Výsledky krymské války, poráţka u Sevastopolu a paříţský mír (1856) Rusko doslova poníţily a vyřadily ze světové politiky. Rusku, proti němuţ se spojila celá Evropa, bylo zakázáno mít na Černém moři válečné loďstvo, budovat loděnice pro vojenské lodi, arzenály a pobřeţní opevnění, ztratilo ústí Dunaje, jiţní Besarábii a Kars. To se bolestně dotklo národní hrdosti Rusŧ. Úkolem nového ministra zahraničí Alexandra Gorčakova bylo postupně dobývat ztracené pozice. V této své snaze se ruská zahraniční politika té doby orientovala na spolupráci s Bismarckovým Německem, kterému Rusko krylo záda i bok svou přátelskou neutralitou ve válkách v letech 1864, 1866 a 1870. Od německého kancléře Gorčakov naopak očekával „porozumění“ pro ruské imperiální zájmy na Balkáně a pro snahy o obnovu vlivu Ruska v Evropě. Bismarck, který byl v té době téměř dirigentem Evropy, připravil a prosadil v letech 1872-1873 „spolek tří císařŧ“ a donutil ruského cara Strana 444

RUSKÉ IMPÉRIUM k spolupráci s Rakousko-Uherskem, jejímţ výsledkem byla 25. května (podle gregoriánského kalendáře 6. 6.) 1873 podepsaná rakouskoruská vojenská konvence. Předtím pomohl Rusŧm vypovědět paříţský mír - protiruské články mírové smlouvy byly zrušeny 1. března (13. 3.) 1871 v Londýně za souhlasu všech zúčastněných. Slované v Rakousku (zvláště pak Češi) dostali na srozuměnou, ţe od Ruska nemají nic čekat, ale i balkánští Slované přišli zkrátka. Tajné dodatky budapešťských ujednání (1877) zavazovaly Rakousko-Uhersko k blahovolné neutralitě na Balkáně, k faktické podpoře ruských válečných plánŧ (nákup zbraní v Rakousku, zřizování polních nemocnic na rakouském území apod.) za ruský slib souhlasu s rakouskou vládou v Bosně a Hercegovině a za závazek, ţe Rusko nepřipustí vznik velkého slovanského státu v této oblasti. Rusové si zároveň zabezpečili souhlas s územními zisky na Dunaji a v Besarábii na úkor Rumunska. V Rusku byla zahájena mocná kampaň za „osvobození Slovanŧ“, prim vedli slavjanofilové. Snili o sjednocení všech Slovanŧ pod vedením Ruska, o rozšíření pravoslaví, poţadovali návrat území ztracených v krymské válce. Podle jejich mínění Rusko jako největší slovanský stát oprávněně ţádalo podporu všech Slovanŧ a jejich bezpodmínečný souhlas s ruským vedením. K nim se masově připojili vědci, literáti i umělci, dokonce i tajné revoluční krouţky. Sešli se tak D. Mendělejev s I. Turgeněvem, G. Uspenskij s A. Ţeljabovem a dalšími známými „revolucionáři“. V Moskvě byl zaloţen „slovanský výbor“ (předseda I. Aksakov), který sebral na „podporu“ balkánských Slovanŧ přes dva miliony rublŧ; generál M. Čerňajev za tiché pomoci úřadŧ verboval dobrovolníky k podpoře Jihoslovanŧ. Skutečným zájmem ruské politiky bylo zbavit se poniţujících podmínek paříţského míru (1856), obnovit svou prestiţ a své místo v Strana 445

NEVYHNUTELNOST REFOREM evropské politice, znovu proniknout aţ k Dunaji a dostat se blíţe k Cařihradu. Prostředkem k dosaţení těchto cílŧ se měla stát „osvobozenecká válka“ balkánských Slovanŧ proti Turkŧm. Bezprostředně šlo o podporu protitureckého povstání v Bosně a o podněcování Srbska i Černé Hory k válce. 23. dubna 1876 přitáhl do Bělehradu generál Čerňajev se svými dobrovolníky (finančně dotován carskou vládou) a jiţ 6. června 1876 přiměl Srbsko k vyhlášení války Turecku. Nedostatečně vyzbrojenou a nepočetnou srbskou armádu stíhala poráţka za poráţkou (jen Černohorci byli v bojích proti Turkŧm úspěšní). Koncem léta 1876 Čerňajev Srby i se svým vojskem opustil a obvinil je ze zbabělosti. O měsíc později velmoci nařídily Turecku příměří a poté i mír (únor 1877). Zvlášť bojovně si počínalo Rusko - 19. října doručilo vítěznému Turecku ultimátum uzavřít do 48 hodin příměří a zakázalo jeho armádám aktivitu na srbském území. Velmoci donutily sultána vyhlásit na Balkánu novou ústavu, více respektující křesťany. V Rusku se strhla lavina protestŧ a adres ve prospěch balkánských Slovanŧ, slovanské věci, ruské odpovědnosti i závazkŧ vŧči potlačeným slovanským bratrŧm. Car varoval Turecko, aby nepřepínalo ruskou trpělivost. Součástí kampaně byly i protesty a drastické líčení turecké hrŧzovlády a válečných zločinŧ. Vláda v Petrohradě organizovala velké demonstrace pro válku. Koncem roku 1876 byla mobilizována ruská jiţní armáda, generál N. Ignatěv, nazývaný pro své postavení v Cařihradě „tureckým podsultánem“, ujišťoval evropské diplomaty, ţe situace by neměla být dramatizována. Mezitím Gorčakov donutil Rumunsko k souhlasu s prŧchodem ruských vojsk. Téměř současně s uzavřením této smlouvy se ruské vojsko hnulo směrem k Dunaji a car 12. dubna 1877 z Kišiněva vyhlásil Turecku válku. Strana 446

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 447

NEVYHNUTELNOST REFOREM BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO Ruské armády napadly Turecko na dvou frontách, kavkazské a dunajské. Na Kavkaze po počátečním kolísání dobylo ruské vojsko, vedené odváţným Gruzínem generálem Loris-Melikovem, rozhodných úspěchŧ obsazením Batumi, Karsu a pevnosti Bajazet. Na Balkáně začalo ruské taţení aţ v červenci 1877 a brzo se ukázalo, ţe turecký odpor zpŧsobuje Rusŧm ohromné ztráty. Turecká armáda byla dobře vyzbrojena anglickými a německými zbraněmi (kanóny dodával Krupp), ruská armáda modernizovala svou výzbroj podle plánu teprve zhruba z 20 %. Měla jen dobrou ručnici českého vynálezce Krnky, ale jinak byl tradiční ruskou zbraní především bajonet. Ostatně o něm ruští generálové prohlašovali, ţe vychovává

Strana 448

RUSKÉ IMPÉRIUM hrdiny, zatímco střelné zbraně dělají z vojákŧ jenom zbabělce. Pro Rusy bylo jistě poniţující, kdyţ po marném čekání na další mobilizované ruské vojáky ţádali stále naléhavěji o pomoc Rumuny, kteří vyhověli a vstoupili do války. Hlavní bitvy byly svedeny o prŧsmyk Šipka a o pevnost Plevno. Šipka byla pŧvodně překvapivým útokem rychle dobyta, ale koncem roku 1877 po několika měsících těţkých bojŧ opět ztracena a posléze znovu dobyta zpět. Bojovalo se bez nábojŧ, potravy, lékŧ, za třicetistupňových mrazŧ i vichřic a tyto boje byly pro Evropu předmětem mimořádné pozornosti. Podobně tomu bylo i při dobývání Plevna, kde bojovala ruskorumunská armáda, v létě 1877 dokonce s rumunskou početní převahou a pod rumunským vedením. Byly připraveny tři ofenzivy - třetí, srpnová, plánovaná jako „dar“ k carovým narozeninám, stála ţivot 15 000 ruských vojákŧ. Plevno kapitulovalo aţ pro nedostatek potravin v listopadu 1877. Po těchto těţce zaplacených vítězstvích se ruské armádě, k níţ se připojili i Srbové, otevřela cesta na Cařihrad. Tam však evropské mocnosti jiţ Rusy nepustily - dlouho se ukazovalo místo, kde údajně ruský vrchní velitel velkokníţe Mikuláš, rozhořčený zákazem vstupu do města, zlomil svou šavli. V lednu 1878 bylo uzavřeno příměří. Rusko - zcela mimo diplomatické zvyklosti - bez účasti svých spojencŧ Rumunska a Srbska sjednalo a podepsalo v San Stefanu u Cařihradu v únoru 1878 předběţný mír. Tato smlouva sice nezŧstala v platnosti, ale bezděčně odkryla pravé ruské cíle války. Srbsko i Černá Hora byly prohlášeny nezávislými, ale v podstatě bez územních ziskŧ. Rumunsku byla přiznána válečná náhrada, ale zároveň přišlo o Besarábii a dunajskou deltu. Vznikl nový stát Velké Bulharsko (dvakrát větší neţ Srbsko) s Makedonií a Soluní. Turecko Strana 449

NEVYHNUTELNOST REFOREM mělo Rusku zaplatit 310 milionŧ rublŧ, třeba i odstoupením území. Spojenci Ruska marně protestovali, Rumuni dokonce hrozili válkou, Srbové obviňovali Rusy z obchodu se „slovanskými bratry“ a z toho, ţe je hodili „do tlamy Rakouska“. Jak Rumuni, tak Srbové dokazovali, ţe Bulhaři omezili svou účast ve válce na vítání vítězŧ a přesto sklízejí největší ţeň. Sanstefanský mír byl projevem ruské snahy dostat se co nejblíţe k Cařihradu s prŧhlednou pomocí nového vazalského státu, Bulharska. BERLÍNSKÝ KONGRES Nejvíc námitek proti ruské expanzi na Balkán bylo ve Vídni. Rusŧm nezbývalo neţ se spolehnout na „čest“ evropského makléře Bismarcka a vzhledem k jeho nemoci se vydat ke kongresovým jednáním do Berlína (13. 6.-13. 7. 1878 - podle gregoriánského kalendáře). Jednání kongresu se zúčastnilo šest velmocí a Turecko, balkánské státy směly přijet, ale zŧstaly za dveřmi. Ukázalo se, ţe ruští diplomaté jsou ještě mnohem neschopnější neţ ruští generálové, rozhodně neuměli uzavřít výhodný mír. V čele ruské delegace byl hrabě Gorčakov, tehdy jiţ osmdesátiletý, sklerotický stařec. Proslavil se tím, ţe nevěděl, kde leţí předmět jednoho z četných sporŧ, město Batumi. Jeho kolega, člen delegace Děmidov, o něm později napsal: „Kníţe Gorčakov hrál nedŧstojnou roli při jednání. Nemohl chodit, ztrácel paměť, nechápal rozdíl jednotlivých návrhŧ, odporoval si v řeči, zlobil se, nadýmal se, vypadal uboze a směšně.“ Hlavní protivníci Ruska, Velká Británie a Rakousko-Uhersko, inkasovali provizi bez jediného výstřelu - Britové Kypr, Rakušané Bosnu a Hercegovinu. Oba státy později tato území anektovaly. Rakousku se navíc nabízela Černá Hora, dostalo právo rozhodovat o výstavbě černohorských ţeleznic. Srbsko, podporované RakouskoUherskem i Německem, vedlo úspěšné zákulisní taţení proti Velkému Strana 450

RUSKÉ IMPÉRIUM Bulharsku. Rumunska se energicky zastávala hlavně Francie. Italové zŧstali bez kompenzace za rakouské zisky na Balkáně. („Jakým právem ţádají Italové územní zisky? Coţpak opět prohráli bitvu?“ ptal se na kongresu jeden z přítomných.) Nejhŧře nakonec dopadlo Srbsko a Rusko, které bylo zastaveno nejen na Balkáně, ale díky Britŧm i na Kavkaze. Z této doby téţ pocházejí známé výroky kancléře Bismarcka, kterému tehdy naslouchala celá Evropa, o Čechách. Traduje se aforismus: „Kdo bude pánem Čech, bude pánem Evropy“, ale také jiné verze: „Čechy v rukou ruských znamenaly by naše ujařmení, Čechy anektované Německem znamenají věčnou válku s Ruskem bez pardonu a oddechu.“ Reakce ruské veřejnosti na berlínský kongres byla odmítavá, nespokojená a plná nevole a zklamání. Oficiální tisk našel hlavního viníka v Bismarckovi, jenţ se v balkánském konfliktu přidal na rakouskou stranu. Bismarck naopak obviňoval z protiněmeckého cítění carovu metresu kněţnu Dolgorukovovou, prohlašoval o ní, ţe inspiruje protiněmecké intriky, je zuřivou panslavistkou a ţe si ochočila cara sdělením sladkého tajemství, k němuţ však přišla „za ochotné pomoci jednoho gardového dŧstojníka“. Slovní souboje byly nekonečné a jejich výsledkem bylo zhoršení rusko-německých vztahŧ. Stručně řečeno, car Alexandr II. se svou zahraniční politikou neuspěl právě tak jako s reformami. Carská vláda sice bičovala veřejnost zprávami o vojenských úspěších, legendami o neuvěřitelném hrdinství ruských vojákŧ, jejich odhodlání i netečnosti k útrapám a smrti, informacemi o obětech vynaloţených na penězích a krvi (v balkánské válce 200 000 padlých a dvě miliardy rublŧ válečných výdajŧ), ale konečným výsledkem bylo zklamání, obviňování z neúspěchu a neschopnosti, rŧst revolučního odhodlání.

Strana 451

NEVYHNUTELNOST REFOREM

Strana 452

RUSKÉ IMPÉRIUM Jediným úspěchem vlády Alexandra II. bylo dobytí Střední Asie. Vojska středoasijských chanátŧ, vybavená ručnicemi s křemennými křesadly a navíc nejednotná, nemohla odolat carské armádě. Roku 1865 byl dobyt Taškent, 1873 Chiva, 1881 Ašchabád. Postup ruských vojsk zastavila aţ Velká Británie na hranicích Afghánistánu a Persie. Do poloviny osmdesátých let se stala Střední Asie kolonií carismu, špičky carské vlády zde získaly pohádková bohatství. Za armádou šli státní úředníci, kupci i ruští rolníci a všichni systematicky olupovali místní obyvatelstvo. Zmocňovali se jeho majetku i za pomoci alkoholu. Nejcennější byla pŧda - místním obyvatelŧm byl obvykle koloniální správou vyměřen co nejmenší podíl, ostatní pŧda byla povinně odevzdána do tzv. státního rezervního fondu, jenţ byl za směšně nízkou cenu „rozprodán“ ruským zájemcŧm. Jakýkoli odpor byl tvrdě a krutě potlačován. VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY Rusko pronikalo především do oblastí, kde nenaráţelo na veliký odpor. Tak tomu bylo v 19. století i na Dálném východě. Nehledalo hospodářské priority (suroviny, odbytiště) jako Velká Británie a jiné evropské státy, ale usilovalo především o rozšíření svého území. Jeden směr zavedl ruské dobyvatele aţ na americký kontinent, spojení s ním bylo snadné. Po větší část roku byl totiţ Beringŧv prŧliv pod ledem a místní Eskymáci jej volně přecházeli. (Stalin později, aby zamezil toto spojení, nařídil eskymácké vesnice přestěhovat.) Za dobyvateli šli ruští obchodníci (první byl Grigorij Šelichov), kteří od vlády v Petrohradě dostávali nejrŧznější výhody, aby udrţeli nové území pod ruskou správou. Kolem roku 1830 ţilo na Aljašce a přilehlých ostrovech asi 800 Rusŧ, ale starosti s jejich zásobováním byly pro carskou administrativu nepřekonatelné. Proto američtí Rusové sami hledali úrodnou zemědělskou pŧdu, aby se uţivili a šli Strana 453

NEVYHNUTELNOST REFOREM podle pobřeţí aţ do tehdy ještě španělské Kalifornie. Přitom zakládali své základny, např. Novo-Archangelsk na ostrově Sitka a nejjiţněji přístav Ross (podle názvu Rossija) pouhých 100 km severně od dnešního San Franciska. Pouţívali těchto základen i k výbojŧm do severní Číny. Nebyli však schopni čelit tlaku Angličanŧ a Američanŧ, a tak raději ustoupili. V roce 1867 se rozhodla carská vláda Aljašku ruskou Ameriku, o jejímţ surovinovém bohatství neměla ani tušení prodat. Američané zprvu nabízeli 5 milionŧ dolarŧ, ale nakonec se shodli na ceně 7,2 milionŧ dolarŧ. V Americe se sice tehdy vtipkovalo, ţe jsou to hříšné peníze za takovou vzdálenou „ledničku“, ale tyto hlasy zmlkly, kdyţ se ukázalo, ţe USA vlastně zaplatily Rusku za hektar tohoto území zhruba čtyři centy. Později měli i Rusové mnohokrát chuť tento obchod napadnout jako vynucený. Hlavní směr dálněvýchodního výboje cílil na sever Číny. Pekingský mír, vnucený synŧm „říše nebes“ v roce 1860, otevřel Rusŧm celé povodí Amuru. Při jeho ústí v témţe roce zaloţili přístav a námořní

Strana 454

RUSKÉ IMPÉRIUM základnu Vladivostok (tj. vládni Východu - po příkladu Vladikavkazu), rozsáhlé zde zabrané území rozčlenili do tří správních celkŧ, místní obyvatelstvo, převáţně mandţuského pŧvodu, potlačili a postupně rusifikovali a převáděli na pravoslavnou víru. Útlak, devastace ţivotního prostředí a následné epidemie, na nichţ vláda nebyla bez viny, znamenaly trvalou stagnaci a úpadek i tak nepokročilých národŧ. K trvalému zajištění celé oblasti pro Rusko vytvořili petrohradští vládcové nové kozácké vojsko (1858 amurské a 1889 ussurijské). Navíc pojali plán osídlit oblast zbavenou místních obyvatel, kteří byli přesídlováni, východoslovanskými rolníky, coţ se ve větší míře dařilo aţ se stavbou transsibiřské ţeleznice. Zdálo se, ţe carská vláda bude slavit další úspěch své expanze - Dostojevskij roku 1881 mluvil o civilizační misi Rusŧ v Asii („v Evropě jsme otroky a Tatary, v Asii pány a Evropany“). V letech 1896-1903 byla v Mandţusku uvedena do provozu východočínská ţeleznice ovládaná Rusy (a zajišťovaná ruskou vojenskou posádkou) a roku 1898 vybudovali Rusové v Mandţusku se souhlasem slabé čínské vlády nezamrzající přístavy Port Arthur a Dairen (Dalnyj). Ale to se jiţ objevili konkurenti - Velká Británie a zvláště Japonsko, kteří se rozhodli ruský postup zastavit. VŠEDNÍ DNY IMPÉRIA Car a byrokracie byly v Rusku vším, ve svých rukou soustřeďovali legislativu, moc výkonnou i soudní. Car neomezeně vládl nad tajnou kanceláří, nejvyššími státními sbory (říšskou radou, senátem i Svatým synodem) i nad ministerskou radou. Stráţcem říše byla policejní moc a dějiny státu, minulé i současné, byly psány mečem - Rusko bylo klasickým absolutistickým vojenským státem a koloniální říší. J. Slavík v carismu viděl přirozený dŧsledek ruských společenských poměrŧ, F. Palacký „jakýsi amalgám vládních zásad mongolských a německých“ a T. G. Masaryk mluvil o „opoţděném vývoji“. Strana 455

NEVYHNUTELNOST REFOREM Alexandr II. vzbudil „velkými reformami“ klamné naděje. Poloviční svoboda vyvolala přirozenou snahu po svobodě plné. Tání šedesátých let, podpořené rozkvětem publicistiky a vrcholnými díly literatury, malířství i vědy (jmenujme alespoň Mendělejeva, Sečenova a Timirjazeva), probudilo k ţivotu celou ruskou společnost. Brzo se začalo hovořit o revoluci a evropští radikální myslitelé, zvláště němečtí, byli v Rusku horlivě studováni i nadšeně přijímáni. Mnoho vedoucích hlav dala ruskému radikálnímu hnutí šlechta jejími příslušníky byli děkabristé, Gercen, Bakunin, Kropotkin i Lavrov. (Vlastně bychom mezi šlechtice měli počítat i Lenina, jemuţ matka zakoupila statek Alakajevku s 84 děsjatinami pŧdy.) I první atentát na cara spáchal šlechtic Karakozov. Jako společenská síla však šlechta degenerovala. Ani první podnikatelé - „burţujové“, jak se jim po francouzském zpŧsobu říkalo - dědici kupcŧ a noví „poreformní“ lidé se nestarali o poměry na venkově. Jejich hlavním zájmem bylo bezohledné a ničím neomezované obohacování. Pravoslavná církev, která měla v Rusku velkou váhu, se stala zcela loajálním sluţebníkem carismu, zcela netečným k problémŧm země. Snad nejlépe ji vystihuje dobové rčení, ţe „pop nenaučí nikdy nic jiného neţ se klanět moci“. Za této situace byla vŧdčí silou proticarské opozice inteligence, zprvu literáti, kupodivu malíři, především však studenti. Masaryk píše, ţe radikální myšlení zachvacovalo studenty „bezmála úplně“. Často šlo o syny a dcery vysokých státních úředníkŧ či děti z nejbohatších rodin. Případ Sofie Perovské, rusé krasavice, dcery gubernátora Petrohradu a neteře ministra školství, popravené v roce 1882 se svým milencem A. Ţeljabovem, obletěl svět. Postupně se označovali za socialisty, Strana 456

RUSKÉ IMPÉRIUM anarchisty, nihilisty, často jsou souhrnně zváni narodniky. Skoro kaţdý z nich přispěl názorem či teorií, byli mezi nimi stoupenci absolutní negace Ruska (pro hloupost a chudobu) i vizionáři, přesvědčení o jeho výjimečné dějinné úloze. Rusko je prý povoláno ukázat Evropě cestu k lepší budoucnosti. Organizovali se (Pŧda a svoboda - Zemlja i volja, 1862; Svoboda lidu - Narodnaja volja, 1879 aj.), chtěli zničit carskou samovládu a obhajovali i právo zabíjet její představitele. Středem jejich snaţení byli rolníci - ruský lid byl jim nejen cílem, ale i prostředkem sociální revoluce. Ţádali předání veškeré pŧdy sedlákŧm a přeměnu Ruska ve „svobodnou federaci menšin“ (to byl program organizace Pŧda a svoboda). Tyto na první pohled nereálné cíle povaţovali za splnitelné „v nejbliţší budoucnosti“. Neúspěchy celého hnutí, k němuţ se i rolníci obrátili zády, přivedly na svět stále hlasitěji se hlásící skupinu teroristŧ, přesvědčenou, ţe nejradikálnějším impulsem k revoluci i protestu bude smrt cara či jeho blízkých spolupracovníkŧ. Byli to lidé, kteří se zasvětili smrti, ţhavě oddaní svému politickému programu, bezohlední k svému ţivotu, věrní a čestní vŧči svým druhŧm. Proto soud roztrpčených ruských současníkŧ nad nimi nebyl nepříznivý, spíše naopak, svými činy vyvolávali úctu a náklonnost. OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU Po celou novodobou historii Ruska - aţ do našich dní - je veden s větší či menší urputností zápas, jehoţ starší podobu jsme pozorovali jiţ v době vlády cara Alexeje, ve druhé polovině 17. století. Tehdy měl podobu boje „starého s novým“, sporu o nedotknutelnost „odkazu předkŧ“, či naopak o nezbytnost reforem. Od čtyřicátých let 19. století dostává tento spor podobu střetnutí „západníkŧ“ (P. Čaadajev, N. Černyševskij, A. Gercen, M. Bakunin aj.) a „slavjanofilŧ“ (Aksakov, Chomjakov, bratři Kirejevští aj.). Jeho Strana 457

NEVYHNUTELNOST REFOREM podstatu vyjádřil ve zkratce T. G. Masaryk: „Západníci věří v ideály evropské, slavjanofilové věří v Rusko.“ Nebo řečeno jinak - západníci hledali to, co mělo a má Rusko s Evropou společného, zatímco slavjanofilové zdŧrazňovali naopak to, čím se Rusko od Evropy liší. Přestoţe se stoupenci jednoho i druhého tábora sami mezi sebou v mnohém rozcházeli, lze v zásadě hledat základní předěl mezi oběma tábory v názoru na samoděrţaví. Západníci se více blíţili a ztotoţňovali s evropskými parlamentními institucemi, zatímco slavjanofilové spatřovali v samoděrţaví svébytný projev ruského historického vývoje, jehoţ „nedostatky“ jsou spíše dŧsledkem cizích vlivŧ. Carská vláda povaţovala však stoupence obou směrŧ za nebezpečné buřiče. U západníkŧ (z nichţ řada sympatizovala se vznikajícím evropským socialistickým hnutím) lze tuto vládní averzi bez obtíţí pochopit. „Buřičství“ slavjanofilŧ spočívalo v něčem jiném - svou podporou a sympatiemi k ostatním slovanským národŧm je prý podněcují k neposlušnosti vŧči svým legitimním panovníkŧm z milosti boţí. V tomto postoji bez obtíţí rozpoznáme svatoalianční reakcionářství cara Mikuláše I. a jeho ministrŧ. Po poráţce v krymské válce, kdy se Rusko dostalo do mezinárodní izolace, posuzovala carská vláda jiţ slavjanofilské ideje poněkud jinak. Malé slovanské národy byly v té době totiţ jediné, které ještě dŧvěřovaly samoděrţavnému Rusku a přály si spolupráci s ním. Carská vláda neměla nic proti tomu, aby se iluze o jejích dobrých úmyslech vŧči menším „slovanským bratřím“ udrţely co nejdéle. Jinak bylo carské Rusko v Evropě téměř všeobecně odsuzováno i nenáviděno jako historická fosilie, stavící se do cesty Rozumu a Pokroku - boţstev, která evropské 19. století téměř bezvýhradně ctilo Strana 458

RUSKÉ IMPÉRIUM a vyznávalo. Proruské sympatie malých slovanských národŧ narušovaly téměř všeobecnou rusofóbii té doby. Souběţně s tím, jak začíná oficiální ruská politika příznivěji posuzovat ideje slovanské spolupráce, začínají se jejich ruští stoupenci přibliţovat carské vládě. Tak dochází k postupné metamorfóze slavjanofilských idejí směrem k panslavismu (poţadavek politického sjednocení Slovanŧ), který se dál vyvíjí v panrusismus (politické sjednocení Slovanŧ pod vedením Ruska). Tento vývoj vrcholil na počátku první světové války, kdy se v atmosféře vzepjatého nacionálního sebevědomí mnohým v Rusku zdálo, ţe přišla velká chvíle carského Ruska. Nepochybovali o tom, ţe Rusko vyjde z války vítězně a bude diktovat Německu a Rakousku budoucí mír. Snad nejdále v té době dospěl ve svých představách o budoucím řešení „slovanského problému“ Šipov, který zkompiloval názory svých předchŧdcŧ a snaţil se je přizpŧsobit a upravit podle dobové situace roku 1914. Šipov soudil, ţe po vítězné válce by měla vzniknout federace slovanských státŧ, Slovanský svaz. Tato federace by měla mít společného panovníka (ruského cara), jednotnou zahraniční politiku, jednotnou měnu (rubl) a společný jednací jazyk (ruštinu). Pokud jde o Čechy, mělo by vzniknout České království s panovníkem z rodu Romanovcŧ. Toto království by ovšem bylo také součástí Slovanského svazu. Slovensko by se nemělo spojovat s českými zeměmi. Slováci mají prý k Rusku mnohem blíţe neţ Češi a východní Slovensko je vlastně ruské a mělo by být k Rusku připojeno. Na zbývajícím území by mohl buď vzniknout slovenský stát, nebo by se Slováci měli přímo připojit k ruské říši.

Strana 459

NEVYHNUTELNOST REFOREM ATENTÁT NA CARA Dne 1. března 1881 bylo pěkné počasí, ohlašující jaro. Panovník si vyjel na slavnost výměny stráţí. „Kolem třetí hodiny se vracel v kočáře, provázen kozáky, do Zimního paláce. Jel podle Kateřinského kanálu, kdyţ byla před Michajlovským palácem hozena bomba ... Mnoho vojákŧ a jiných osob doprovázejících cara bylo raněno nebo zabito. Pŧvodce atentátu Rysakov byl okamţitě zadrţen. Car zŧstal nezraněn. Vystoupil z kočáru a řekl: „Prohlédněme si raněné.“ V tom okamţiku mu padla pod nohy druhá puma ... Obě nohy byly roztrhány a tvář zohavena. Car se v Zimním paláci, kam byl odnesen, jen na malou chvíli probral z bezvědomí. Zemřel, aniţ promluvil jediné slovo,“ svědčí současník. Bomba, která smrtelně zranila cara, byla ukryta ve velikonočním mazanci. Narodovolci dosáhli tímto svým osmým pokusem o zabití cara svého vytouţeného cíle. Odsoudili jej uţ dávno. K prvnímu atentátu došlo jiţ v roce 1866. V roce 1879 byl vyhozen do povětří carský vlak, ale car v něm nebyl. Výkonný výbor narodovolcŧ v prosinci 1879 dokonce uveřejnil rozsudek smrti nad Alexandrem II., ale zároveň nabídl vládě své podmínky míru - parlamentní systém a všeobecné hlasovací právo. Pro carskou vládu to byly poţadavky nepřijatelné, ale nakonec i ona začala hledat cestu ke kompromisu. Ne s narodovolci, ale se společností, která se zjevně stavěla k jejich teroristickým akcím se sympatiemi. Car povolal umírněného konzervativce, hraběte Loris-Melikova, který připravil návrh „nařízení“, jímţ se zmírňovala cenzura, uvolňovaly zákazy omezující studium na vysokých školách a svolávalo poradní shromáţdění, které sice nemělo mít zákonodárné pravomoci, ale přece jen poněkud rozšiřovalo moţnost účasti zemstev a raznočinských Strana 460

RUSKÉ IMPÉRIUM vrstev společnosti na posuzování vládních projektŧ. Ironií osudu bylo, ţe ve chvíli, kdy se carem jiţ podepsané „nařízení“ tisklo, aby bylo na ministerské radě projednáno, car v Zimním paláci umíral. ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU Z atentátu na cara Alexandra II. byli také obviněni ruští Ţidé a vzápětí pod dohledem státu, jako všeobecně přijímané řešení, byla organizována první velká vlna pogromŧ v Rusku (1881-1882), která ohromila svět. Ta, stejně jako následné pogromy, se pak stala předmětem světových protestŧ, hlavně britských liberálŧ (například Gladstone aj.). Tehdy se ruské slovo pogrom stalo mezinárodním. Ţidé měli v Rusku podobně jako i v jiných zemích tradičně podřízené postavení - v nové době se ocitli v Rusku aţ za Kateřiny II. spolu s územními zisky z dělení Polska. Jako Samojedi, Kalmyci, Kirgizové aj. byli povaţováni za „cizí příslušníky“. Článek 67 ústavy jim sice formálně přiznával náboţenskou svobodu, ale ţít směli jen v Polsku a v nejzápadnějších guberniích Ruska (pro Ţidy jich bylo vymezeno celkem 13 - ve čtyřech z nich pak tvořili přes 15 % obyvatelstva), a to převáţně v městech a městečkách, nikoliv však na venkově. Přeplňovali města, většinou jen s obtíţemi sháněli obţivu, často se ţivili nedŧstojnou prací. Na přelomu století jich v Rusku ţilo kolem šesti milionŧ, při sčítání roku 1897 se k ţidovské národnosti přihlásilo 5,1 milionu obyvatel ruské říše. Z nich přibliţně 95 % ţilo ve vymezených územích, zbytek (něco přes 250 000) patřil k privilegovaným - šlo o bohaté obchodníky, bankéře, ale i další vzdělance - vysokoškoláky, právníky, lékaře, magistry, učitele aj. O tyto Ţidy stát zájem měl a postupně jim umoţnil ţít „kdekoliv“ v Rusku; nejvíce jich bylo v Pobaltí a v Petrohradě. Carská vláda střídala pogromy s právními represemi, pro pozornost světa a hlavně za účelem snazšího získání finančních pŧjček i podpor Strana 461

NEVYHNUTELNOST REFOREM

v cizině se ustavovaly rŧzné komise, které se téměř s jistou pravidelností po určitém čase staly kritiky vládní politiky - a byly rozpuštěny. Druhou vlnou pogromŧ, ještě mnohem krvavější neţ první, řešil car Mikuláš II. své vládní obtíţe na začátku století - začaly pogromem v Kišiněvě o velikonocích 1903 a skončily Stolypinovým zásahem v roce 1907. Obranou Ţidŧ byl především útěk, odchod ze země - ruské zákony té doby ho většinou dovolovaly, často k němu i vyzývaly. Emigrace měla od osmdesátých let 19. století charakter masového přesunu obyvatelstva, nejčastěji do Spojených státŧ (za léta 1881-1914 odešlo z Ruska do USA asi dva miliony Ţidŧ). Obranou se také stal Strana 462

RUSKÉ IMPÉRIUM sionismus, moderní nacionalistické hnutí, usilující o vybudování ţidovské vlasti. Právě v roce 1882 uveřejnil oděský ţidovský lékař L. Pinsker studii Autoemancipation!, jíţ dal zjevný impuls ţidovské komunitě uvaţovat o záchraně v soustředění Ţidŧ v jednom národním státě. O pogromistické útoky se starala a rozněcovala je ruská ultrapravice. Jiţ v roce 1881 byla zaloţena Svatá druţina a od počátku století vznikly další ultraradikální nacionalistické svazy (Ruské shromáţdění, 1901; Svaz ruského lidu, 1905 aj.). Jejich nejvýraznějším mluvčím v dumách (1906-1917) se stal V. Puriškevič, besarábský statkář z okolí Kišiněva. Programem těchto seskupení byla neomezená podpora carské vlády, hymnou a bojovnou písní zároveň Boţe, cara chraň!, prostředkem neurvalé násilí a bezzákonnost, ideologií přepjatý nacionalismus, panslavismus a antisemitismus, s jejichţ pomocí získávaly oporu i vliv mezi nevzdělanými i snadno ovlivnitelnými lidmi. V jejich čele ovšem stáli přední politici, novináři, církevní hodnostáři i univerzitní profesoři, často lidé z nejbliţšího carova okolí. Řadovými členy byli ovšem rŧzní vyděděnci, opilí otrhanci, z nichţ se při pogromech rázem stávali neomezení despoti, kteří vládli nad majetkem, ctí i nad ţivotem a smrtí ohroţených lidí. Car sám s nimi politicky nejúţe spolupracoval. Carskou vládou byli zcela finančně dotováni, včetně rozsáhlého tisku i antisemitské literatury. Moderní antisemitismus měl jistě své kořeny i pŧvod v Evropě (Antisemitská internacionála pŧsobila od roku 1882 v Německu), Rusko však přispělo vydatně k jeho přeţití a rozkvětu po první světové válce, hlavně v hitlerovském Německu. Protokoly sionských mudrcŧ vyšly z dílny ruské Ochranky - v nich jsou Ţidé obviněni z přípravy světové nadvlády (na základě velmi primitivních argumentŧ) a tento pohled na svět se stal obecným v očích nesvědomitých Strana 463

NEVYHNUTELNOST REFOREM uzurpátorŧ i obhájcŧ rŧzných vládnoucích postŧ a trŧnŧ. Vliv pravicových ultraradikálŧ v Rusku byl značný (ve čtvrté dumě 19121917 měli 185 poslancŧ, včetně „umírněných“ ultrapravých, kterých bylo 33, ze 425) a především pro jejich odpor nebyly zákony o nápravě antiţidovských zákonŧ či o rovnoprávnosti Ţidŧ v Rusku ani v dumě prŧchodné. Tehdejším ruským politickým silám obecně chyběla vŧle k jejich řešení.

Strana 464

RUSKÉ IMPÉRIUM

22

KRIZE IMPÉRIA

VLÁDA ALEXANDRA III. Po smrti Alexandra II. nastoupil na trŧn jeho syn Alexandr III. (18811894). Na trŧn se dostal jaksi nedopatřením (jeho starší bratr Mikuláš zemřel a on zdědil trŧn i s nevěstou) a zcela bez přípravy. Sám sebe povaţoval za „správného plukovního velitele“. Rychle uhasil všechny paprsky naděje, které jeho otec svými, byť nedokonalými, reformami vpustil do temna carského absolutismu. Jako by vypadl z oka svému dědovi, carovi Mikulášovi I., - byl dokonale prŧměrný, spokojený sám se sebou, jeho obzor nepřevyšoval úroveň velitele setniny, brutalitu povaţoval za energii a byl rozhodnutý svou autoritu hájit a udrţet za všech podmínek. Liberalismus povaţoval za „odporný“, liberální tisk za „prašivý“ a soudnictví svého otce za „revoluční“. Z obavy před atentáty přesídlil do Gatčiny a roku 1883 z Carského Sela učinil první evropské městečko vybavené elektřinou. Rusko chtěl a také vrátil Rusŧm - jak sám častokrát opakoval - a při té příleţitosti ho i uzavřel. Krvavě pomstil otcovu smrt a navíc přidal „dočasné“ nařízení o opatřeních k ochraně státního pořádku a veřejného klidu, které bylo po třech letech prodluţováno i upravováno a vydrţelo aţ do roku 1917. Šlo o posílení pravomocí gubernátorŧ, vojenských soudŧ a o vytvoření „zvláštního konsorcia“, výboru, který rychle a bez prŧtahŧ, tj. bez soudu, mohl provinilce vypovídat ze země a vynášet rozsudky do pěti let.

Strana 465

KRIZE IMPÉRIA V zahraniční politice především pod vlivem své ţeny, dánské princezny Marie Fjodorovny (Dagmary), ukončil proněmeckou politiku, neboť se Rusko údajně dočkalo jen nevděku za pomoc při sjednocení Německa a přiklonil se k francouzsko-ruskému svazku (1891-1893). V červenci 1891 v Kronštadtu hrála carská kapela poprvé Marseillaisu. Aby se vyhnul sporŧm s evropskými mocnostmi, upřel pozornost z Evropy do Asie. Nevedl ţádnou válku - spíše však z obav před následky neţ z přesvědčení o uţitečnosti míru. Svým bojovným nacionalismem, rusifikací a obracením na pravoslaví prostoupil celou svou velikou říši. Pro anglickou královnu Viktorii zŧstal „barbarským a tyranským Asiatem“. Byl antisemitou (zprávu o pogromech na Ukrajině v roce 1881 komentoval: „A já, víte, přiznávám se, jsem sám rád, kdyţ bijí Ţidy“) a svým postojem inicioval řadu nových protiţidovských zákonŧ. Podle toho vypadala i jeho vláda. TMÁŘI Z PŘESVĚDČENÍ Iniciátory Alexandrovy vlády byli jeho rádci K. Pobědonoscev, generální prokurátor Svatého synodu, D. Tolstoj, častý ministr vlád, a novinář M. Katkov, bývalý profesor Moskevské univerzity. Jejich programem bylo heslo hraběte Uvarova: Pravoslaví-samoděrţavínárodnost. Ve šlechtě viděli přirozené vŧdce národa. Reformy Alexandra II. podle jejich názorŧ příliš uvolnily protivládní síly a svedly je do nesprávných kolejí. Hlavní slovo měl nejvyšší prokurátor Svatého synodu Konstantin Pobědonoscev (1827-1907). Sám na pověrčivém ruském dvoře vykládal své jméno jako „vítězný“, ale jeho kritici nabízeli jiný výklad - Bědonoscev (ten, kdo přináší zlo) nebo Donoscev (tj. donašeč). Car byl pro něho nejvyšší a nejsvětější autoritou. Vše, co car činí, je dobré a zákonné - bez ohledu na následky. Kdo to nechápe, není pravý Rus. Strana 466

RUSKÉ IMPÉRIUM Rusko podle něho potřebuje násilí, ovšem řízené „správným rozumem“. Od pradávna prý ruský rolník „miluje silné pány“ a v pokoře se sklání před nejvyšší vŧlí svého cara. Ruská pravoslavná církev je nositelem absolutní pravdy. Člověk je od přírody zlý a špatný, proto musí být v pokoře a bázni veden Svatým synodem ke sluţbě samoděrţaví. Civilizace je zhoubná, Rusko a Evropa jsou k sobě v poměru dne a noci - Rusko představuje společenský pořádek, Evropa anarchii, Rusko je ţivot, Evropa smrt. Demokracie je ve všech formách špatná a zlá, parlamentarismus je „velikou lţí naší doby“. Tisk je nejprolhanější institucí současnosti a volební právo „osudným bludem“. „Běsy“ v člověku mŧţe spoutat jen víra, pokora a poslušnost. Masaryk jeho obludné tmářství a obhajobu samoděrţavného absolutismu nazývá „literárním zločinem“ a jeho klerikální systém hlavní příčinou všech běd a neštěstí carské vlády. Přední vládní publicista Michail Katkov (1818-1887) byl ztělesněním intelektuální sluţebné loajality. Jeho silnou zbraní byl vyhraněný velkoruský nacionalismus a obhajoba Ruska se skutečně „musulmanským fanatismem“.

Strana 467

KRIZE IMPÉRIA Dimitrij Tolstoj (1823-1899), „zpátečník do morku kosti“, častý ministr školství, osvěty i vnitra, se zcela shodoval s carem v přesvědčení, ţe je čas vrátit šlechtě místo, které jí náleţí, a také vynahradit všechno, oč ji připravily reformy. Inicioval akce proti školství a kultuře. V roce 1882 byla znovu zavedena tzv. kárná cenzura a „vyčištěn“ tisk (k zastavení časopisu stačilo „přátelství“ s proskribovaným a Saltykov-Ščedrin píše o novém jevu v ruské ţurnalistice - literárních zbabělcích, kteří si netroufají ani projevit účast s postiţeným). Roku 1884 byl přijat nový univerzitní zákon dále omezující akademické svobody a vyšší vzdělání ţen (neboť starostí ţeny je rodina a kuchyň) a v roce 1887 byly zrušeny všechny výsady pro sociálně slabší ţáky. Školy, knihovny a čítárny se dostaly pod přísný úřední dohled. Bylo to zcela v souladu s názory cara, jehoţ opravdu nebylo moţno podezírat, ţe by byl přítelem vzdělání. Ke zprávě tobolského gubernátora, ţe je na Sibiři velmi málo gramotných, vlastnoručně připsal: „Sláva Bohu.“ I postavení venkovských učitelŧ tomu odpovídalo - svými platy se mohli poměřit s petrohradskými sluţkami. Ještě větší dosah měly „protireformy“ v rolnické otázce, soudnictví i městské a zemské samosprávě. Tíţivý, zvláště v okrajových oblastech říše, byl národnostní útlak, rusifikace a taţení proti finské autonomii. FJODOR DOSTOJEVSKIJ Atmosféru doby výrazně dokreslují velcí ruští spisovatelé. Originalitou a psychologickým pochopením ruského „nitra“ překročil Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881) ještě za svého ţivota hranice impéria. Svým dílem (Běsi, Zločin a trest, Bratři Karamazovi, Idiot aj.) však tento slavjanofilský mesianista také ovlivnil ruské politické myšlení i literaturu jako málokdo před ním.

Strana 468

RUSKÉ IMPÉRIUM Proţil neuvěřitelně těţký ţivot. Tento vojenský inţenýr, který byl jiţ v 21 letech „ve výsluţbě“, vyslechl dva dny před Štědrým večerem 1849 na Semenovském náměstí v Petrohradě rozsudek smrti za účast v diskusích o cenzuře a vládním útisku. Po pěti minutách, kdy jiţ cvakly kohoutky pušek popravčí čety a zbýval poslední povel, přiřítil se jezdec s bílým šátkem, oznamující carskou milost. Dostojevskému byl trest smrti změněn ve čtyřletou nucenou práci na Sibiři v „mrtvém domě“ (pobyl tam však deset let), pozbyl ovšem občanských práv i svého šlechtictví. Stále trpěl nedostatkem a dluhy, byl nepraktický (aţ ve druhém manţelství se jeho poměry zklidnily), ţil sloţitým vnitřním ţivotem. Byl popudlivý, nervózní, trpěl záchvaty epilepsie a psal „svými nervy“. Zločinci, lidi s duševními poruchami i vášněmi, blouznivci, revolucionáři, opilci, prostitutky i sebevrazi - hrdinové jeho děl - jako by vysávali jeho ţivot a duši, jeţ se stále chvěla obavami před tím, co přijde. V Rusku dosáhl největší slávy aţ svým listem Deník spisovatele, některá jeho čísla vyšla i třikrát. To jiţ byl slavjanofilem a mystikem, Strana 469

KRIZE IMPÉRIA horoval pro návrat k náboţenství („učenému mnišství“) i pro odvrat od revoluce a hlavně hlásal všelidské poslání ruského lidu jako „bohonositele“ a sjednotitele všeho lidstva v Kristu a skrze Krista, vysmíval se všemu „západnickému“ (zvláště ateismu a touze po zbohatnutí), nebezpečí pro Rusko viděl jen ze strany moderního západoevropského ţivota i myšlení a uznával cara. Vysoce si cenil lásky k ţivotu i lidem, ale ţivot chápal jako směs trýzně, sváru a zvŧle, zahradu nekonečných muk. A bál se svobody i revoluce - v Běsech prorocky psal: „Nastane takový tanec, jakého dosud svět nespatřil. Rus zahalí se mlhou a zapláče země po starých bozích...“ LEV TOLSTOJ Příkladem toho, jak spisovatelé dokáţí s mimořádnou erudicí, intuicí a přesvědčením přiblíţit ducha doby, mŧţe být slavné dílo L. Tolstého Vojna a mír, kde autor v postavě Platona Karatajeva vykreslil ruského vojáka suvorovovské éry, vojáka z nevolnického rodu, který se bez reptání podrobuje přírodě, libovŧli dŧstojníkŧ i smrti. Jako v naučné knize - ale i s rozpaky - čteme o carských dŧstojnících, i v době vzniku díla jistě ţivých, kteří jsou plni pohrdání vŧči vojákŧm, překvapují naprostou nevědomostí ve svém oboru, zbabělostí a vytříbeným zlodějstvím. Ve vojácích se ani v náznaku neprobouzí vědomí lidské osobnosti a čtenář chápe, ţe armáda, kterou udrţuje pouze respekt před nadřízeným, promyšlený systém trestŧ a otrocká mluva, nemá naději na úspěch. Je skutečně s podivem, ţe Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) ţil a tvořil v době, kdy Rusku vládli Alexandr III. a Pobědonoscev. Sám bohatý statkář a potomek slavného rodu hrabat Tolstých, kteří od doby Petra I. nezřídka zaujímali vysoké státní funkce, stal se Tolstoj výrazným kritikem samoděrţaví i kultu násilí ve společnosti a podobně jako Dostojevskij i výmluvným kazatelem morálky. Své Strana 470

RUSKÉ IMPÉRIUM

názory prohlašovali oba velcí spisovatelé za všeobecně platná morální pravidla - přehnané osobní úsilí po sebezdokonalování přivedlo Tolstého k „budhismu nečinnosti“ a Dostojevského k „rozkoši mučednictví“ (T. G. Masaryk). Strana 471

KRIZE IMPÉRIA Ve svých představách o spravedlivé společnosti se Tolstoj blíţí Gándhímu i duchovnímu otci Jednoty bratrské, Petru Chelčickému, v jehoţ díle s údivem shledával mnohé z toho, k čemu sám dospíval, totiţ ţe kaţdé násilí na člověku je zločinem. Pro Rusko nacházel Tolstoj východisko v lidové osvětě, v pozvednutí ruské vesnice. Povinností bohatých i státu je především pozvednout muţickou masu ze sociální mizérie, usilovat o překonání její zaostalosti a negramotnosti. Tím, ţe bere rolníky v ochranu, posiluje jejich nedŧvěru ve vládu i v církev jako prostředek politické státní správy (1901 byl vyobcován z pravoslavné církve a před Sibiří ho uchránil jen panovník). Tolstoj proţil několik ţivotŧ. Ač nadšen „táním“ Alexandrovy doby i rodinným štěstím (se svou ţenou Sofií, rozenou Behrsovou, měl 13 dětí), postupně si do deníku ukládal své roztrpčení nad poměry, aţ se ve 20. století změnil v ostrého kritika carské vlády. Z díla je zřejmé, ţe ze všeho nejvíce se bál výbuchu ruské revoluce. Stejně jako Gogol i Tolstoj sledoval nespokojeného ruského rolníka, co se mu honí hlavou a kam jede jeho tatarská trojka. Často připomínal údajný Puškinŧv výrok: „Chraň nás, Boţe, před ruskou revolucí. To bude vlastní ţivot za pŧl kopějky a cizí uţ docela zadarmo.“ RUSKO V ČÍSLECH První a jediné sčítání lidu v ruské říši proběhlo v roce 1897 a bylo uloţeno do 89 vydaných svazkŧ. Sčítáno bylo všechno obyvatelstvo bez Finŧ (měli autonomii) a bez chanátŧ Chiva a Buchara, protoţe ještě nebyly pacifikovány. Pohleďme na některé výsledky. Především Rusŧ relativně ubývalo - 1719 tvořili přibliţně 71% obyvatel říše, 1795 pak 53% a 1897 pouze 44,3%, protoţe říše nepřetrţitě rostla a pojímala do sebe další a další národy. Ostatně, sčítání jich zaznamenává přes 130, právě tak jako jazykŧ. Strana 472

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 473

KRIZE IMPÉRIA I kdyţ byli Ukrajinci a Bělorusové počítáni samostatně (další výsledky nám bez komentáře řeknou, proč tomu tak bylo), byli prohlášeni za Rusy - v tom případě se počet Rusŧ, přesněji východních Slovanŧ, v říši zvýšil na 66,8%. Přes toto opatření ţilo v carském Rusku přes 40 milionŧ Nerusŧ z celkového počtu 125 640 000 obyvatel říše. Obyvatelstvo se z 71% přihlásilo k pravoslaví, 11% bylo muslimŧ, 9% katolíkŧ, 2,7% protestantŧ a 4,3% ţidŧ. 13,4% obyvatel celé říše ţilo ve městech, zbytek na vesnicích. Rozdíly byly ovšem značné - protoţe sčítání neznalo země, ale národnosti (bez ohledu na to, kde v říši ţili - podrobnosti se ale dají vyhledat) - dovídáme se, ţe 50% Ţidŧ, dále 29,5% Tádţikŧ a 23,4% Němcŧ ţilo ve městech. Rusŧ (bez Ukrajincŧ a Bělorusŧ) ţilo ve městech 15,8%. V říši bylo 19 měst s více neţ 100 000 obyvatel a z nich sedm nad 200 000: Petrohrad 1,2 mil., Moskva 1 milion, Varšava 684 000, Oděsa 404 000, Lodţ 314 000, Riga 282 000 a Kyjev 248 000. Ruská byla jen první dvě města - Moskva z 95% a Petrohrad z 86%. Kyjev z 54% (k Ukrajincŧm se přihlásilo jen 22% Kyjevanŧ, a to hned vyvolává pochybnosti). Oděsa byla „ruská“ z 50%, ţilo zde ovšem 30% Ţidŧ. V Rize ţilo 16% Rusŧ, ve Varšavě 7% a v Lodţi jen 2%. Právě statistika občanŧ měst svou ošidností bije do očí - například v Tbilisi (mělo tehdy 160 000 obyvatel) se přihlásilo k Rusŧm 28% obyvatel města, 26% ke Gruzínŧm a 30% k Arménŧm. Nejvíce šlechty měli Poláci a Gruzíni (5% ze svého obyvatelstva), Rusové necelá 3% a Němci 1,4% (v Pobaltí ale 7%). U jiných národností byl podíl šlechty zanedbatelný. Politická a vojenská elita byla zjevně kosmopolitní - evidentně se porušťuje preferencí Rusŧ (rychlenou výchovou) a rusifikací, které se Strana 474

RUSKÉ IMPÉRIUM příslušníci elity ochotně podřizují. V nejvyšších státních úřadech (bylo 215 nejvyšších systemizovaných míst) byli jiţ všichni „Rusové“, ale 26% z nich nevyznávalo pravoslaví, nejčastěji byli luteráni. V generalitě bylo protestantŧ přes 27% - šlo převáţně o Němce, povolţské, pobaltské i říšské (Němce s „ruskou duší“), ale ve vládní elitě se prosazovali i Finové, Poláci a od přelomu století i Kavkazané. Drtivá část obyvatel říše pracovala a ţivila se zemědělstvím - šlo o 74,6% všech občanŧ. U Rusŧ to bylo 71,6% (ale Ukrajincŧ 87,2% a Bělorusŧ 91 %), nejméně lidí ţivících se zemědělstvím měli Ţidé jen 3,8%, pak aţ Němci (58%) a Poláci (63%). Prŧmyslem a řemesly se zabývalo 9,5% obyvatel z Rusŧ 11% (ale Ukrajincŧ 4,8% a Bělorusŧ jen 2,8%). Největší procento lidí, zabývajících se touto profesí, měli opět Ţidé (34,5%), pak Němci (20,9%), Estonci (13,5%) a Poláci (13%). Obchodem a financemi se zabývalo v Rusku jen 3,3% obyvatel - u Rusŧ to bylo 2,5% (ale u Ukrajincŧ jen 0,7% a u Bělorusŧ 0,2%). Nejvíce Strana 475

KRIZE IMPÉRIA

obchodníkŧ a finančníkŧ měli Ţidé (35,7%), Řekové a Arméni (6,7 a 6,4%) a Němci (3,3%). Mezi nejznámější jména finančního světa patřili ţidovští bankéři J. Günzburg, I. Bloch, J. Brodskij, H. Epstein a S. Poljakov. Úředníkŧ bylo v zemi ještě méně - pouhá 2,2%. Rusové ale byli nad prŧměrem (2,9% - Ukrajinci však 1,0% a Bělorusové jen 0,9%). Nejvíce úředníkŧ bylo opět mezi Ţidy (6,5%) a kolem 3%, tj. více neţ Rusŧ, bylo v administrativě Řekŧ, Arménŧ a příslušníkŧ tří pobaltských národŧ. Zajímavá je statistika gramotnosti, která ukazuje, ţe obratnost Rusŧ v zacházení se statistikou je staršího data. Hodnoceni byli všichni obyvatelé starší 10 let, u nichţ se dotazem zjišťovala schopnost číst, nikoli i psát. Z této, jistě nadhodnocené statistiky, se dozvíme, ţe přibliţně 27,7% obyvatel říše umělo číst (muţŧ 38,6% a ţen 17%). Zajímavé je ovšem pořadí národŧ - Estonci uměli číst z 94,1%, Lotyši Strana 476

RUSKÉ IMPÉRIUM z 85%, Němci z 78,5%. Gramotných Ţidŧ bylo 50%, Litevcŧ 48,4% a Polákŧ 41,8%. Pak s velkým odstupem přišel vládnoucí národ, Rusové s 29,3% (ale jen 20,3% Bělorusŧ a 18,9% Ukrajincŧ), - kolem 20% gramotných měly kavkazské národy. Všude byl drtivý rozdíl mezi gramotností muţŧ a ţen (u Rusŧ 44,9% muţŧ a 14,7 % ţen). Jen estonské a lotyšské ţeny byly lepší svých muţŧ a Litevky a Polky jakţtakţ se svými muţi drţely krok. Za poznámku stojí, ţe více neţ 1,5% obyvatel nad 10 let chodilo do vyšších neţ základních škol. Největší podíl studujících měli Němci (6,37%), pak Poláci (2,77%) a Rusové (2,28%), Arméni a Řekové (2,27 a 2,10%). U Ţidŧ to bylo překvapivých 1,2% a u Estoncŧ 0,59%, obvykle nízké procento bylo Ukrajincŧ (0,36%) a Bělorusŧ (0,49%). PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE? Víme, ţe se ruské hospodářství v 19. století vyvíjelo pomaleji neţ v ostatní Evropě. Bylo by však zároveň omylem toto relativní zaostávání chápat jako jakési rovnoměrné a trvalé vzdalování se Ruska ostatními světu. Tento vývoj měl své zákruty a zvraty. Hospodářská konjunktura, které uvolnil cestu rok 1861 (tehdy bylo v Rusku asi 12 000 manufaktur a 2188 „mechanizovaných“ závodŧ s celkem pŧlmilionem zaměstnancŧ), měla dvě významné fáze rozvoje devadesátá léta 19. století a porevoluční boom v letech 1906-1914. V této době Rusko dosáhlo vysokého tempa hospodářského rŧstu (v některých letech aţ 8-10 %), který převyšoval Stalinovy „úspěchy“, dosaţené za cenu obrovité daně krve.

Strana 477

KRIZE IMPÉRIA Některé ukazatele ekonomického vývoje Ruska (bez Finska, Buchary a Chivy) v letech 1880-1913 Rok

Obyv. v mil.

1880 1885 1890 1895 1900 1905 1910 1913

97,7 108,8 117,8 123,9 132,9 143,9 160,7 170,9

Výroba uhlí mil.pudŧ 200,8 260,6 367,2 555,5 986,3 1 139,7 1 526,3 2 200,1

Výroba ţeleza mil.pudŧ 27,4 32,2 56,6 88,7 179,1 166,8 185,8 283,0

Výroba nafty mil.pudŧ 115,0 226,0 377,0 631,1 455,9 588,4 561,3

Ţeleznice v 1000 km 22,9 26,0 30,6 37,0 53,2 61,1 66,6 70,2

Vývoz v mil. rublŧ 498,7 537,9 692,2 689,1 716,2 1 077,3 1 449,1 1 520,1

První období vzestupu je spjato se jménem hraběte Sergeje Witteho, jenţ byl v té době ministrem financí (1892-1903) a ze svého ministerstva učinil hlavní agenturu modernizace. Byl pŧvodem ruský šlechtic baltské provenience, ale názory i činy obchodník bez kulturního vzdělání. Zchudlí rodiče ho vybavili radou, aby se o sebe postaral sám. Protloukl se studiemi na univerzitě v Oděse a začal zářnou kariéru od úředníka dopravního oddělení přes manaţera privatizační společnosti ruské jihozápadní dráhy, kterou přivedl k rozkvětu, k vedoucímu oddělení dopravy na ministerstvu v Petrohradě, aţ k funkci ministra dopravy a posléze i financí. Oba cary, a zvláště Alexandra III., si získal tvrzením, ţe jen modernizace prŧmyslu a jeho rozvoj zabezpečí Rusku roli evropské mocnosti a zajistí mu právo spolurozhodovat ve světové politice a mít své sféry vlivu. Chtěl jenom volnou ruku - a dočasnou absenci komplikací v zahraniční politice Ruska. Byl si vědom toho, ţe v Rusku jsou díky všeobecné zaostalosti velmi obtíţné podmínky pro rozvoj prŧmyslu, a proto šel cestou autokratických nařízení i činŧ. Vţíval se do role tvrdého kováře hospodářské budoucnosti Ruska. Svého učitele našel v Strana 478

RUSKÉ IMPÉRIUM německém ekonomovi D. F. Listovi, jen jeho podmínku, ţe rozvoj prŧmyslu musí jít ruku v ruce s liberalizací a demokratizací země, nevzal na vědomí. Sociální dŧsledky jeho politiky byly tíţivé, někde aţ katastrofální. Witte chránil velkými cly domácí prŧmysl, obratně přivedl do země dostatek zahraničního kapitálu a velkými zisky ho zainteresoval na rozvoji ruského prŧmyslu, promyšleně učinil motorem a symbolem pokroku nikoliv páru v továrně, ale na kolejích - sociální dŧsledky ho však nezajímaly. Jen utahoval opasky (daňová politika byla v Rusku tradičně antisociální a počítala s vysokými daněmi prostých lidí), jeho model se příliš nelišil od „manchesterského“ kapitalismu v Anglii. Podle dobových zpráv z roku 1897, kdy Witte stabilizoval rubl a kryl ho zlatem, tvořily dělnictvo v továrnách z více neţ jedné čtvrtiny ţeny a děti, pracovalo se 12-14 hodin denně, byly i příklady osmnáctihodinové pracovní doby. Kvetla korupce, úředníci měli pověst zlodějŧ, kartely sniţovaly jakost a zvyšovaly ceny, jak se jim zlíbilo, kradlo se v milionech a vláda všechno nejen trpěla, ale i zdŧvodňovala, omlouvala a dokonce se toho všeho i zúčastňovala. Rychle se hloubil příkop mezi chudinou Strana 479

KRIZE IMPÉRIA a boháči a blíţil se sociální střet, který se pro Rusko ukázal nezvladatelným a osudným. Hospodářská krize 1901-1903, stávkové boje, studentské bouře a rolnické nepokoje spolu s událostmi let 1904-1905 přerušily vzestupný hospodářský vývoj. Witte byl v srpnu 1903 propuštěn, mj. i pod tlakem vládnoucí elity a šlechtických statkářŧ přesvědčených, ţe ruinuje ruský venkov. ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA Obecně se soudí - a jistě právem - ţe Rusko ve srovnání s Evropou bylo pozadu nejméně o jedno století. Rozuměla se tím jeho hospodářská zaostalost, archaičnost společenských forem (samoděrţaví) a nízká kulturní úroveň. Zdŧvodnění, podle něhoţ je to tím, ţe je Rusko odedávna otevřené východním větrŧm a asijským vetřelcŧm, rozhodně nevysvětluje základní příčiny jeho odstupu od Evropy. Základní příčinou zaostalosti Ruska byl anachronický vládní systém, který se od 16. století téměř nikdy neustávající expanzí drţel při ţivotě. Čas od času se ovšem Rusko pokoušelo přiblíţit se Evropě, otevřít okna či něco převzít, výsledek se však často nekryl s pŧvodním úmyslem. Také kapitalismus přišel do Ruska náhle, s velkým očekáváním a nadějí. Nejprimitivnější počátky kapitalistického vývoje se mísily s nejnovějšími evropskými vymoţenostmi, a to nejen technologického rázu. Ruský kapitalismus pod taktovkou Witteho a Stolypina téměř neznal malé závody (roku 1914 jich v Rusku bylo jen 18 %, ale v USA 35 %), výrobu slučoval do velkých závodŧ nad 1000 zaměstnancŧ (v Rusku 41%, v USA 18 %) a navíc do několika center, především do Petrohradu a do Moskvy. Také spojení s bankovním kapitálem v Rusku bylo ve světě ojedinělé a navíc se v ekonomice prosazoval stát vlastnící naftová pole, doly na zlato i na uhlí, dvě Strana 480

RUSKÉ IMPÉRIUM třetiny ţeleznic, tisíce továren i miliony hektarŧ pŧdy. Dovedl i zestátňovat, jako například roku 1913 polskou ţeleznici VaršavaVídeň. Soukromý prŧmysl byl v rozhodné míře závislý na státu a jeho podporách, pŧjčkách i dotacích. Tato propojenost i rozhodný vliv státu, jenţ se nebál i zadluţovat, doslova strašila mocné sousedy v Evropě, kteří právě těmto okolnostem přisuzovali hospodářský vzestup. Německý kancléř té doby Bethmann-Hollweg hospodářským vzestupem Ruska zdŧvodňoval potřebu války: nebude-li Rusko zastaveno, patří mu budoucnost. Bethmann-Hollweg ovšem silně přeháněl. Přes výrazný ekonomický rŧst byla budoucnost Ruska značně problematická právě pro jeho státní dirigismus, brzdící rozmach soukromého podnikání a ekonomických aktivit obyvatelstva. Střední vrstvy ţivořily, proti mocnému státu a úzké vrstvě boháčŧ stály masy městské a venkovské chudiny. Na rozdíl od ostatní Evropy, kde se po tvrdém a těţkém „gründerském“ období kapitalismu začala postupně zvyšovat ţivotní úroveň širokých vrstev obyvatelstva, probíhal v Rusku proces opačný - bohatí ještě více bohatli a chudí (zejména ruská vesnice) ještě více chudli a hladověli. Je jen pochopitelné, ţe Rusko bylo stále více vnímavější a přístupnější sociálnímu a politickému extremismu. Šlo vstříc ne velké budoucnosti, ale velkým sociálním bouřím. VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU Vedlejším produktem kapitalistického zřízení je postupný anonymní vzrŧst veřejného mínění - rozvoj vzdělání, levnější knihy i noviny, vznik intelektuálŧ jako společenské vrstvy se svými vlastními zájmy. Kapitalismus postavení intelektuálŧ zlepšuje, paradoxně však současně posiluje jejich krajní nespokojenost - v politicích vidí diletanty a zpŧsob vlády je předmětem jejich kritiky. Strana 481

KRIZE IMPÉRIA

I Rusko prošlo touto cestou, umocněnou všeobecnou zaostalostí i tradicemi Ruska. Mělo své nihilisty, narodniky, socialisty - bojovníky proti byrokratickému policejnímu státu a carskému absolutismu. Alexandrovy „velké reformy“ šedesátých let ruskou společnost aktivizovaly, kaţdý vzdělanec povaţoval za povinnost zúčastnit se veřejného ţivota. Hlavní roli sehrály univerzity, které nakrátko dostaly autonomii, otevřely okna do Evropy a dveře ke vzdělání i nešlechticŧm. Zemstva i městské rady daly intelektuálŧm v Rusku prostor k veřejné činnosti. Hospodářský vzestup devadesátých let spolu s hospodářskou nezávislostí mnohých přispěl k šíření nových idejí. Tak vyrostla v Rusku opozice proti carismu a pro zpátečnickou politiku carské vlády měla více neţ dostatek příleţitostí ke kritice reţimu.

Strana 482

RUSKÉ IMPÉRIUM Specifikou Ruska byla neskutečná bída ţivota i společnosti. Noví podnikatelé, úředníci i vláda jako by ve své chamtivosti neznali mezí. I carská rodina se podílela na rozsáhlých spekulacích a finančních transakcích. V posledních desetiletích 19. století se trvale zhoršovala situace na vesnici. Prŧmysl a vnitřní migrace absorbovaly jen část přírŧstku populace, coţ vedlo k dalšímu dělení rolnických hospodářství. Jestliţe po roce 1861 připadalo na jednu „duši“ (muţi od kojencŧ po starce) v prŧměru 4,2 děsjatiny pŧdy, sníţila se tato výměra koncem století jiţ na 2,6 děsjatiny. Sociální poměry v továrnách byly nelidské a vedly dělníky do stávek, v nichţ vítězili jen ojediněle a občas, odbory byly od roku 1874 zakázány. Počet účastníkŧ stávek měl vzestupnou, i kdyţ velmi křivolakou tendenci. Teprve zaznění válečného bubnu a tolikrát vyzkoušená vlna nacionalismu ţivelnou stávkovou činnost na čas zastavily. Některé politické strany s ohledem na drsné metody vlády vnesly další specifický aspekt - terorismus (chtěli „očistit lidstvo“) - adresný a trestající příslušníky elity či jejich pomahače. Statistika terorismu je otřesná - střílelo se po celé zemi, zvláště v letech 1905-1907. Jen za rok 1906 došlo k 4742 atentátŧm, z nichţ 1378 bylo úspěšných, tj. denně zemřelo rukou teroristŧ prŧměrně 3,5 činovníkŧ carské moci. Strana 483

KRIZE IMPÉRIA

Strana 484

RUSKÉ IMPÉRIUM Jiţ 2. (15.) dubna 19021) u příleţitosti atentátu na ministra vnitra Sipjagina eseři prohlásili: „Jeţto vláda vzala moţnost mírného zpŧsobu politického boje, bude svištění kulí jediným zpŧsobem rozhovoru s ministry, pokud se nenaučí naslouchat hlasu země.“ Carská policie, proslulá Ochranka, zaloţená vlastně jiţ jako III. oddělení při soukromé kanceláři Mikuláše I. v roce 1826 (tehdy měla 40 zaměstnancŧ), chápala snahu revolucionářŧ a bouře jako neodmyslitelný, ale neškodný ruský folklor. Policista Zubatov (zakládal provládní odbory), ctiţádostivý a naivní pop Gapon, placení agenti eser Azef a bolševik Malinovskij jsou etapami této historie. Ze sedmi bolševických poslancŧ čtvrté dumy byli tři agenty Ochranky, která se ve snaze o podepření dŧvěryhodnosti svých agentŧ dokonce i podílela na přípravě atentátŧ na některé politiky, kteří byli pro carskou vládu obtíţní a neţádoucí (například velkokníţe Sergej roku 1905, Petr Stolypin v roce 1911). Ochranka se však snaţila „vést“ revoluční hnutí nejen zakládáním dělnických klubŧ, vedených policejními dŧstojníky a agenty, ale i organizováním protiţidovských pogromŧ. Carismu vděčí Evropa ještě za jeden vynález - po prvé od roku 1845 je v trestním zákoníku (čl. 267 a 274) uvedeno tak neurčité vymezení politických „zločinŧ“, ţe skutečně unesou všechno: například nedostatek respektu ke státní moci, její „oslabování“, podrývání státu a dokonce „probouzení pochybností“ o úmyslech státu apod. Tresty byly ovšem přísné. Tento zákon, který mŧţeme povaţovat za magnu chartu totalitarismu, byl pak v jiné podobě opakován i za sovětské éry (například trestní zákony 1927, čl. 58 a 1960, čl. 70 aj.). Hnací silou odporu vŧči carismu byli studenti a inteligence - k překvapení vlády byl mezi nimi velký počet synŧ milionářŧ, zvláště mezi esery. Zaloţili první socialistické ilegální strany v Rusku (roku 1898 sociální demokracii a v zimě 1901-1902 stranu sociálních Strana 485

KRIZE IMPÉRIA revolucionářŧ, tzv. esery). Právě oni - asi v počtu 5000 - vytvořili i první emigrantská centra v Evropě s cílem zlomit carismu krk. V únoru a březnu 1899 vyhlásili velkou stávku na všech ruských univerzitách a s většinou svých profesorŧ vyhlásili „boj do vítězného konce“. V roce 1902 výzvu opakovali. Tato opozice se dělila na liberály, jako byli například moskevský továrník N. Šipov, P. Struve a univerzitní profesor P. Miljukov, usilující o demokratizaci země, na socialisty s autoritativním postavením G. Plechanova a G. Geršuniho a na nacionalisty. První příleţitostí velkého střetnutí s carskou vládou byla hospodářská krize v letech 1901-1903, neúroda roku 1901 s hladomorem a cholerou a 670 ţivelných rolnických povstání v letech 1902-1904. ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ I kdyţ oficiální dějiny bolševikŧ označují za rok zrození své strany (pŧvodně frakce) první sjezd ruské sociální demokracie v Minsku (1898), pravdou je, ţe „bolševici“ se zrodili aţ na sjezdu druhém v Bruselu a Londýně v létě 1903. Zahájení sjezdu bylo připraveno na 30. červenec 1903 v Bruselu v bytě jednoho ze starých členŧ skupiny Osvobození práce, ale po příchodu čtvrtého delegáta (čekalo se jich přitom 44) zasáhl domácí a vykázal nezvané návštěvníky z domu. Delegáti den na to přesídlili do jednoho z bruselských hotelŧ, který patřil belgickému socialistovi zasedali ve skladišti na mouku a neobvyklost postupu i častý hluk vášnivých diskusí vzbudil pozornost policie. Všichni proto odjeli společně lodí do Londýna. Sjezd trval aţ do 23. srpna a byl celý vyplněn spory, které vyznívaly jako střetnutí dvou generací uznávaného Plechanova a mladého Lenina, který se zúčastňoval svého prvního sjezdu. Nakonec se generace pomíchaly a hlavními diskusními rivaly se stali Lenin a Martov. Oba dva ostatně patřili k Strana 486

RUSKÉ IMPÉRIUM

nejčastějším autorŧm článkŧ do časopisu Jiskra - Martov jich za dva roky existence Jiskry napsal 39 a Lenin 32 (sám Plechanov pouze 24). Diskuse se hlavně točily kolem definice člena strany; Lenin tvrdošíjně trval na registraci pouze aktivních členŧ (neusiloval o masovou stranu, těţko se pak udrţuje kázeň, argumentoval), Martovovi šlo i o členy pasivní. I kdyţ Lenin v tomto sporu zatím prohrál, podařilo se mu zvítězit - především díky podpoře ze strany Plechanova a jeho kolegŧ - v otázce zástupcŧ své skupiny v ústředním výboru a v redakci Jiskry. Toto vítězství bylo sice krátkodobé, ale Lenin od té doby vytrvale pro svou skupinu pouţíval název bolševici (většina a menševici - menšina pro své odpŧrce ve straně), ačkoliv jeho skupina - moţná i z vlastní Strana 487

KRIZE IMPÉRIA vŧle pro přísné poţadavky na své členy - byla aţ do roku 1917 frakcí slabší, tj. jakousi menší „většinou“. Kdyţ se Plechanov po sjezdu vrátil do Ţenevy k manţelce a svým dvěma dcerám, Axelrod a další jeho ţenevští spolupracovníci mu vyčítali, proč na sjezdu podpořil Lenina. Odpovědí byla Plechanovova prorocká slova: „Co chcete, právě z tohoto těsta se dělají Robespierrové.“ Později Plechanov mnohokrát tohoto svého činu litoval. Kdyţ se Leninovi v roce 1912 v Praze podařilo „bolševickou“ frakci osamostatnit jako stranu a zároveň si přivlastnit ruské sociálně demokratické tiskové orgány, finance i část členstva, takţe skutečné většině ruské sociální demokracie (tj. menševikŧm, vperjodovcŧm, trockistŧm, polské, litevské, lotyšské i ţidovské sociální demokracii aj.) nezbylo neţ podat protest na byro II. Internacionály, pouţíval Plechanov v červnu 1914, kdy se protest v Bruselu projednával, proti Leninově výkladu, nestoudně převracejícímu skutečnosti, jiţ tak neparlamentní výrazy, ţe mu bylo předsedajícím odebráno slovo. VÁLKA S JAPONSKEM Pokles prestiţe Ruska v Evropě chtěla carská vláda kompenzovat úspěšnou imperiální politikou na Dálném východě, kde se jejím hlavním soupeřem stalo rychle se modernizující Japonsko. Předpokladem aktivizace politiky vŧči „zemi vycházejícího slunce“ bylo však vyuţití mohutných pozemních sil a ty nebylo moţno proti Japoncŧm nasadit bez ţeleznice, která by spojovala Dálný východ s centrálním Ruskem. V roce 1891 poloţil ve Vladivostoku následník trŧnu Nikolaj Alexandrovič (budoucí car Mikuláš II.) základní kámen ke stavbě transsibiřské magistrály. Byl to první krok k válce s Japonskem, která skutečně vypukla krátce poté, kdy po zatím jednokolejné trati projely první vlaky (1901). Strana 488

RUSKÉ IMPÉRIUM K válce se „ţlutými ďábly“ měli v Petrohradě - kromě zájmu o upevnění svých pozic na Dálném východě - i další dŧvody. Ministr vnitra Pleve ujišťoval cara, ţe k umlčení rostoucího napětí potřebuje „malou vítěznou válku“. K válce radil i německý císař Vilém II. V Berlíně neměli nic proti tomu, kdyţ se Rusko a pokud moţno i Velká Británie zaměstnají v Asii, a Mikuláš ochotně naslouchal. Investoval jiţ předem dva miliony rublŧ k zajištění svého budoucího majetku na řece Jalu - spekulanti mu slibovali pravidelný roční příjem 10 milionŧ rublŧ. Mikuláš se v soukromých dopisech netajil sebevědomím a ambicemi. Povaţoval se za budoucího pána Asie, zvlášt poté, kdy se Rusku podařilo po japonsko-čínské válce v roce 1894 zvrátit mír a obrat vítěze o plody války (v roce 1897 obsadilo Port Arthur a roku 1900 i Mandţusko). Snad nikdo tehdy v Rusku a v Evropě nepochyboval o tom, jak tato válka skončí. Rusko mělo desetkrát silnější armádu a třikrát větší loďstvo neţ Japonsko. Události se však vyvíjely jinak. V únoru 1904 Japonci zničili ruskou dálněvýchodní flotilu, okupovali Koreu a zatlačili Rusy do Mandţuska. 2. (15.) ledna 1905 kapituloval Port Arthur (velící generál Stessel byl válečnou radou odsouzen k deportaci na Sibiř) a v únoru-březnu byla v bitvě u Mukdenu poraţena ruská mandţuská armáda generála Kuropatkina. Těţkopádnost a neschopnost tehdejšího ruského vedení i byrokracie snad nejlépe přiblíţí dobový vtip. V japonské armádě byl prý tehdy vydán rozkaz: kdo zabije ruského generála pěchoty - dostane 10 milionŧ jenŧ. Kdo zabije generálporučíka, dostane pět milionŧ. Kdo zabije Kuropatkina - dostane deset let vězení a za zabití jeho zástupce generála Alexejeva byl stanoven trest smrti zastřelením. Poráţka byla dovršena zkázou další flotily u Cušimy 27.-28. 5. 1905. Ze 38 lodí, které připluly z Evropy na pomoc silám na Dálném Strana 489

KRIZE IMPÉRIA východě, se zachránily jen tři. „Malá vítězná válka“ skončila velkou poráţkou. Carská vláda potřebovala rychle mír. Úlohy prostředníka mezi oběma stranami se ujaly Spojené státy americké (prezident T. Roosevelt) a v září 1905 uzavřel ruský zplnomocněnec Witte v americkém Portsmouthu mír, který nakonec nebyl ani příliš krutý. Rusko postoupilo Japonsku jiţní Sachalin, přístavy Port Arthur a Dalnyj, ţeleznici jiţně od Charbinu (v Mandţusku), dovolilo japonským rybářŧm rybolov při ruském pobřeţí a uznalo „zvláštní zájmy“ Japonska v Koreji (17. 11. 1905 ustavilo Japonsko v Koreji protektorát a 22. 8. 1910 ji anektovalo). Poţadavky Japonska na válečné náhrady se podařilo Wittemu zamítnout, avšak uzavřením míru se jiţ nemohly odvrátit vnitropolitické dŧsledky poráţky. Místo vlasteneckého nadšení se v Rusku zvedal hrozivý příboj revoluce. KRVAVÁ NEDĚLE Společnost petrohradských továrních a dílenských dělníkŧ, která byla pod kontrolou policie, začala připravovat procesí k Zimnímu paláci, aby se jich car v jejich bídě a utrpení zastal. V jedenácti sekcích se horečně pracovalo na petici, připravoval se plán pochodu. V čele této Strana 490

RUSKÉ IMPÉRIUM akce stál do té doby neznámý vězeňský pop Georgij Gapon, opírající se o zřejmou blahovŧli policie. I paříţští domovníci věděli, ţe 22. ledna 1905 o 14 hodině bude v Petrohradě revoluce. Ještě před tím, 19. ledna, bylo náhle při nácviku přehlídky vystřeleno na carský pavilon, k neštěstí nedošlo, ale oficiálně bylo vyhlášeno, ţe byl odhalen pokus o atentát na cara. 21. ledna policie oznámila, ţe pop Gapon je policejní agent a svými organizátory radikalizovala mítinky, při nichţ se vyskytly i výzvy k odstranění cara. Gaponem sepsaná petice nebyla jen prosebná a naivní, takové odstavce v ní jistě byly, ale také obsahovala poţadavek amnestie, svobody tisku, odluky církve od státu, osmihodinovou pracovní dobu, pozemkovou reformu i zvolení Ústavodárného shromáţdění, tj. všechny „hříchy“ opozice. Ze všech těchto souvislostí je zřejmé, ţe šlo o provokaci, která měla dát carské moci záminku k brutálnímu zákroku. V mrazivé neděli 22. ledna 1905 se vypravilo dělnické procesí k Zimnímu paláci - čekalo se snad, ţe se tam car dostaví, ten však odjel do Carského sela. Manifestanty překvapilo mnoţství vojska, neměli Strana 491

KRIZE IMPÉRIA kam uhnout a na pokusy o sblíţení vojáci nereagovali. Jen se demonstrující shromáţdili před palácem, zazněla polnice a hned po ní výstřely. 130 lidí na místě zahynulo, raněné nikdo nepočítal. Petrohradský gubernátor Trepov sice triumfoval, ale zastrašit veřejnost se mu nepodařilo. Vypukla vlna stávek a univerzity se staly veřejnými diskusními kluby. Gorkij a jiní představitelé inteligence vyzvali ruské občany „k okamţitému, jednomyslnému a houţevnatému boji proti samoděrţaví“. Kerenskij na schŧzi

Strana 492

RUSKÉ IMPÉRIUM advokátŧ, pobouřených nad událostmi, přečetl veřejný dopis dŧstojníkŧm carské gardy, kde mj. stálo: „Přišel jsem ze zvědavosti jako liberální člověk. Po střelbě jsem však odcházel jako revolucionář.“ Krupská zaznamenala reakci Leninovu ve vzdálené Ţenevě: „Co se mne týče, raději bych revoluci odloţil na jaro. Ale nás se na to stejně nikdo nebude ptát.“ ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG Po „krvavé neděli“ se aktivizovala především demokratická inteligence. Univerzity se proměnily ve veřejné tribuny protivládní opozice. Ustavil se Svaz svazŧ, sdruţující 13 zájmových seskupení inteligence (dohromady měl asi 50 000 členŧ - největší byl Svaz učitelŧ s 8700 členy). Na „krvavou“ neděli veřejnost odpověděla vlnou demonstrací a stávek. Vláda byla donucena vytvořit komisi senátora Šidlovského, která měla vyšetřit události, předloţit vládě návrhy a uklidnit veřejnost.Většina, zvláště socialisté, ji však odmítla. Veřejnost se začala organizovat. Jaro roku 1905 začalo v Rusku vznikem celé řady organizací odborových i politických, které většinou Strana 493

KRIZE IMPÉRIA tlumočily rozhořčení demokratické inteligence i její program: Ústavodárné shromáţdění a všeobecné volby, realizaci demokratického politického systému v Rusku či alespoň konstituční monarchii. V létě 1905 se iniciativy ujali dělníci, kteří začali stávkovat, především za svŧj sociální program. Se svými poţadavky se přihlásili i rolníci, ti byli ještě radikálnější a netrpělivější. Nepokoje, ale i drancování, poţáry a násilnosti proti statkářŧm byly na denním pořádku. Vláda vyslala k potlačení nepokojŧ na venkově téměř milionovou armádu. Ještě větší nebezpečí hrozilo z periferie říše - neruské národy se hlásily o své místo na slunci, bouře ve Varšavě dospěly k lodţskému povstání (22.-24. 6. 1905) a totéţ hrozilo ve Finsku, na Kavkaze i v Pobaltí. Do této situace jako blesk zasáhla zpráva o povstání na křiţníku Potěmkin (27.-28. 6.). Následovaly nepokoje v Oděse, generální stávka v Ivanovo-Vozněsensku, radikalizace ţelezničářŧ, hrozících generální stávkou a vznik prvních sovětŧ pracujících, zvláště petrohradského (25. 10. 1905). V jeho čele stál sice menševik, advokát G. Chrustaljov-Nosar, ale značnou popularitu si tu svým řečnickým talentem získal mladý radikální intelektuál Lev Trockij. Koncem října 1905 naprostá bezradnost, strach i obavy z nejhoršího přiměly vládu k ústupu před poţadavky společnosti. Ve večerních hodinách 27. října dostal Sergej Witte náhlý carŧv telegram, aby následující den ráno předloţil návrh manifestu k veřejnosti. Jak uţ to bývá, skutečně velké události i dokumenty jsou dílem náhody či okamţiku. Přítomný publicista A. Obolenskij se uvolil přes noc ţádaný návrh vypracovat a pouţil k tomu rezoluci zářijového kongresu zemstev v Moskvě. Car návrh bez připomínek schválil, nechal ho jen - se souhlasem Witteovým - dopracovat svými poradci, za něţ mluvil Trepov. Pak učinil poslední pokus, který svědčí o tom, Strana 494

RUSKÉ IMPÉRIUM jak vehementně se bránil změnám - chtěl se vzdát trŧnu a poţádat velkokníţete Nikolaje Nikolajeviče, aby provedl státní převrat a nastolil v zemi vojenskou diktaturu. Velkokníţe energicky Mikulášŧv plán odmítl (prý hrozil, ţe se zastřelí) a carovi nezbylo neţ podepsat připravený manifest. Ten byl vyhlášen a čten v kostelích 30. října 1905. Car v něm obyvatelstvu zaručoval občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a dumu - ta měla mít právo schvalovat všechny zákony, jen kontrola rozpočtu dumou byla po dohodě z textu vypuštěna. Slovo ústava car ovšem nepouţil, cítil se poníţen a svŧj podpis chápal jako dŧsledek nátlaku - jak říkal svému okolí - který ho morálně nezavazuje. Witte byl pověřen sestavením nové vlády. Zkušený státník, o němţ se vědělo, ţe je schopen se domluvit s kaţdým (při úředních cestách do zahraničí navštěvoval německého císaře Viléma II. a promluvil si i s ruskou emigrací, nejčastěji se Struvem), zahájil sice rozhovory o sestavení vlády, neměl však kupodivu úspěch. Brzo stáli proti sobě rozdělení liberálové i sověty, které - alespoň v Petrohradě a v Moskvě - manifest odmítly. Kritizovaly jeho obsah i přeceňování jeho přínosu. Co je to za revoluci - ptali se řečníci -, kdyţ staré zákony platí do vydání nových, kdyţ armáda je ve stejných rukou a všichni správní úředníci, včetně gubernátorŧ, sedí dál na svých ţidlích? To, ţe se asi 60 vysokých úředníkŧ pomátlo a šlo do prŧvodu s rudými prapory, nás nesmí mýlit. Padesát dnŧ ţivota petrohradského sovětu a povstání v Moskvě ve dnech 23.-27. prosince 1905, organizované začátkem prosince nově zvoleným sovětem a rozdrcené vojskem, byly i labutí písní Witteho vlády. Car Witteho nejdříve obvinil, ţe neplní sliby (po manifestu nenásledoval klid ani sociální smír) a 5. května 1906 ho odvolal. Strana 495

KRIZE IMPÉRIA Obratný Witte ještě předtím stačil zabezpečit ohroţenému Rusku mezinárodní pŧjčku 844 milionŧ rublŧ. Na obzoru se však objevil nový muţ a carova naděje - Petr Stolypin. STOLYPIN Petr Stolypin (1862-1911) patřil k nejvýraznějším osobnostem ruských moderních dějin. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho otec byl generálem dělostřelectva a od vojenské kariéry ho zachránil jen úraz v dětství. Na petrohradské univerzitě vystudoval matematiku a fyziku, v roce 1885 obhájil kandidátskou práci z oboru zemědělské ekonomiky a vstoupil do sluţeb ministerstva vnitra. Třináct let pŧsobil v Kovně, roku 1889 se oţenil s dcerou bohatého místního statkáře Olgou Neidhardtovou a vedle sluţby úspěšně hospodařil, na nejvyšší tehdy technické úrovni, včetně meliorací pozemkŧ. Ve 40 letech se - jako dosud nejmladší - stal gubernátorem v Grodnu (1902) a rok na to byl jiţ v Saratově. Není pravda, ţe tvrdou mocí potlačoval odpŧrce vlády - takových dubových hlav měla carská vláda k dispozici dost - naopak, navazoval osobní styky s předáky všech hnutí i stran, vysvětloval a přesvědčoval, krotil násilí - a dokázal udrţet klid. Strana 496

RUSKÉ IMPÉRIUM Získal si pověst liberála, a především proto byl povolán do vládních funkcí jako moţný záchrance carské moci. Mikuláš II. jej jmenoval na radu svého okolí v zoufalé bezmocnosti a i kdyţ se Stolypinem většinou nesouhlasil, podřizoval se mu, přinejmenším do roku 1908, kdy největší obavy opadly. Ve vládních funkcích Stolypin rychle postupoval. V květnu 1906 se stal ministrem vnitra v Goremykinově vládě a v červenci 1906 byl jmenován premiérem. Stál před nesmírně obtíţným úkolem obnovit pořádek a klid v zemi, která stála na prahu občanské války. V srpnu 1906 byl v 82 z 87 gubernií evropského Ruska vyhlášen výjimečný stav. Běţnou formou politického protestu se staly politické vraţdy a atentáty. Jejich obětmi nebyli jen náčelníci policie a carští úředníci. Stačilo pronést v dumě odváţnou řeč a jiţ byl řečník v nebezpečí ţivota. A k tomu přistupovaly pogromy - za blahovolného přihlíţení carské administrativy - proti Ţidŧm, ale i proti inteligenci, která byla nacionalistickým tiskem překřtěna na „bílé Ţidy“. Statistika politických vraţd v Rusku té doby se zcela vymyká všemu, co je známo odjinud. Prvním Stolypinovým úkolem bylo nastolit pořádek. Šest měsícŧ řídil zemi jako diktátor, na osm měsícŧ ustanovil zvláštní zákony, za nichţ vojenské polní soudy do 48 hodin řešily politická provinění vesměs tvrdými tresty. Vyhlásily asi tisíc rozsudkŧ smrti. Od dubna 1907 nařídil Stolypin přechod k běţné praxi, civilní soudy však měřily politické násilí stejným metrem. V letech 1908-1909 bylo postaveno před soud 16 440 osob obviněnných z politického násilí, z toho 3682 bylo odsouzeno k smrti a 4517 k nuceným pracím v táborech. Za tuto činnost, kterou prováděl s energií sobě vlastní, si Stolypin vyslouţil jen odsudky a pohrdání - i pravicově orientovaní kadeti odstupovali z funkcí a vymysleli označení „stolypinské kravaty“ (oprátka). Lev Strana 497

KRIZE IMPÉRIA Tolstoj napsal vášnivý apel „Nemohu mlčet!“ a Stolypin byl ve společnosti označován za lokaje carismu. Faktem však zŧstává, ţe tvrdým postupem se mu podařilo politické násilí zastavit. Druhým úkolem, který si vytkl, byla agrární reforma. Zlepšení poměrŧ v zemědělství bylo součástí rozsáhlého plánu „obnovy země“ - Stolypin v podstatě přijal Witteho vizi modernizovat Rusko a přiblíţit ho Západu, byl však mnohostrannějším politikem. Uvědomoval si, ţe v převáţně agrárním Rusku je rolník rozhodující sociální silou, která mŧţe ovlivnit další vývoj země. „Obnovu země“ chápal především jako úkol ekonomicky stabilizovat rolnická hospodářství. Byl přesvědčen, ţe vytvořením vrstvy rolníkŧ-vlastníkŧ pŧdy získá monarchie významnou oporu. Sám zkušený a úspěšný statkář, rozuměl Stolypin hladu rolníkŧ po pŧdě a významu jejího soukromého vlastnictví pro pozvednutí produktivity zemědělství. Zahájil proto rozsáhlý program vnitřní migrace. Jen v roce 1908 bylo z přelidněných centrálních oblastí přesunuto na Sibiř a do dalších regionŧ, kde byl dostatek pŧdy, 665 000 rolnických rodin. Spolu s tím prosadil Stolypin povinnou čtyřletou školní docházku pro děti rolníkŧ a zákony, umoţňující rolníkŧm vystupovat z občiny (miru) i s pŧdou. Spolu s prosazením zákonŧ o omezení miru (šlechta i církevní hierarchie byly proti) provedl Stolypin státní převrat. Rozpustil dumu a prosadil nový volební zákon, zajišťující v dumě převahu stoupencŧ carské moci, a v březnu 1907 přednesl rozsáhlý program, který pokrýval oblast občanských práv, policie, správy země, národnostních menšin i sociálních zákonŧ. Pro tehdejší Rusko byl tento plán velkolepý a Stolypin zde sledoval stále stejné cíle: veřejný pořádek, bohatnoucí zemědělství jako základ státu, mírné politické a sociální reformy, včetně zrušení ostudného protiţidovského zákonodárství (v

Strana 498

RUSKÉ IMPÉRIUM této své snaze však neuspěl). Zdá se, ţe byl přesvědčen o nemoţnosti návratu Ruska k carskému absolutismu. Stolypinovy úspěchy byly zřejmé. V zemědělství vzrostla za první desetiletí 20. století produktivita výroby u pšenice o více neţ 20 % a u ţita o více neţ 10 % (ve srovnání s Německem však byla stále ještě třetinová). Rusko bylo v té době obilnicí Evropy - v roce 1911 bylo dosaţeno rekordního vývozu 13,5 milionŧ tun obilí. O všeobecném hospodářském boomu jsme jiţ hovořili. I kultura okřála, mluví se o „stříbrném“ období ruské kultury ve srovnání se „zlatou“ dobou Alexandrových reforem. Za Stolypinovy vlády bylo otevřeno téměř 50 000 škol a přes 5000 pravoslavných kostelŧ. Ale na Rusko to bylo stále málo. Úspěchy byly tedy dílčí, na velký úspěch a završení programu chyběl Stolypinovi čas. Chtěl alespoň 20 let a musel se spokojit s pěti. Navíc se se svým programem dostával postupně do sporŧ s carem i jeho okolím (například i o poţadavek námořního vyzbrojení Ruska). U dvora sílilo neoprávněné přesvědčení, ţe má vlastní ambice a vŧbec, ţe je schopen ohrozit romanovský rod. Také jeho politické zázemí sláblo, kde koho si rozkmotřil - represe ho vzdálily inteligenci a svým programem rusifikace země si odcizil neruské národy říše. Stolypin byl velkoruským nacionalistou, zastával heslo „Rusko Rusŧm“, coţ ovšem nemohlo podepřít jeho popularitu ve vlivných provinciích, Polsku, Pobaltí, Finsku, i na Kavkaze a Ukrajině. Všechny tyto dobové spory, nedŧvěru cara i nesouhlas společnosti nakonec vyřešil atentát (14. září 1911), jehoţ následkŧm Petr Stolypin po čtyřech dnech podlehl. Na nepohodlného premiéra střílel v městském divadle v Kyjevě čtyřiadvacetiletý student práv D. Bogrov, policejní agent. Vyšetřování nic nezjistilo. Zřejmě proto, ţe nic zjistit nemělo, neboť k atentátu došlo v souladu s „nejvyšším zájmem“. Strana 499

KRIZE IMPÉRIA Ve Stolypinovi odešel z uzavírajících se dějin ruského samoděrţaví poslední státník, který snad mohl oddálit či dokonce zabránit jeho zhroucení. Nic z toho car nechápal a zřejmě ani nepochopil Stolypinŧv program hospodářsky prosperujícího Ruska. Snad ani netušil, ţe by podobnou vizi budoucnosti země měl mít vlastně především on sám. ZÁRODKY PARLAMENTARISMU Politické strany na začátku 20. století nehrály v Rusku větší roli. Zprvu pŧsobily buď v podzemí, nebo v zahraničí a byly nevýznamné svým počtem i vlivem. Dveře jim pootevřel aţ rok 1905. Car po několika příslibech (3. 3., 19. 8. a 30. 10. 1905) nakonec musel přihlíţet prvním krokŧm ruského parlamentarismu. Politické strany se legalizovaly a hlásily se o svá práva. Na pravici vystupovali nacionalisté, kteří hájili zájmy statkářŧ a podnikatelŧ a často měnili seskupení - do politického ţivota vstoupili jako Všeruský národní svaz. Okťabristé (strana podporující carský dekret z 30. 10. 1905) hájili status quo, progresisté reformy v prŧmyslu a kadeti (konstituční demokraté) ţádali nenásilnou demokratizaci země. Levý střed představovali trudovici, vlastně reformní a pravicová odnoţ eserŧ, kteří často vystupovali v roli populistŧ v parlamentu. Na levém spektru byli socialisté-revolucionáři (eseři) - vlivem i počtem největší politická strana v Rusku. Krajní levici tvořili sociální demokraté se svými dvěma cestami ruského marxismu (bolševickou a menševickou). Ruský politický ţivot se od počátku vyznačoval značným vlivem extrémních sil. Napravo radikální pravice, tvořící ozbrojené bojŧvky (tzv. černé sotně - bandy, proto černosotněnci) s vypjatým nacionalismem, monarchismem, antisemitismem i antisocialismem. Svaz ruských občanŧ, Svaz ruského lidu, Svaz archanděla Michala aj. Strana 500

RUSKÉ IMPÉRIUM

se smutně proslavily svými pogromy i výhrŧţkami. Jejich antipodem byli bolševici, extrémní radikálové socialistického směru, usilující jen o dobytí politické moci za jakýchkoli podmínek. Volilo se do dumy, ruského parlamentu a volby měly ještě daleko k tomu, aby mohly být prohlášeny za demokratické. Především nebyly rovné a přímé, strany na levici byly volebními zákony zjevně diskriminovány. Dumy

Největší strany

Poznámky

1. duma 10.5.-21.7. 1906 „duma národní naděje“

1. kadeti 35 % 2. trudovici 21% Poslanci často přebíhali. 1. trudovici 20 % 2. kadeti 19 %

Duma byla krajně neposlušná,vypracovala samostatný program a vládě vyslovila nedŧvěru. Rozehnána. Radikálnější neţ první. Odhlasovala rezoluci o „nezákonných činech“ policie a vlády. Rozpuštěna.

2. duma 5.3.-16.6. 1907 „ duma národního hněvu“

Strana 501

KRIZE IMPÉRIA 3. duma 14.11. 1907-11.9. 1912 „duma panská“ 4. duma 28.11. 1912-19. 10. 1917

Ústavodárné shromáţdění 18. 1. 1918

1. okťabristé 35 % 2. pravicoví extremisté a nacionalisté 22 % 1. nacional. 27 % 2. okťabr. 22 % 4. 9. 1915 vznik koalice Progresivní blok. 1. eseři min. 52 % 2. bolševici 24 %

Za Stolypina jen poradní hlas, bez konfliktŧ s vládou. Četná bouřlivá jednání. Jednala jen málo, car ji ignoroval. Aktivní od září 1915 a po březnu 1917. Po prvním zasedání bolševiky rozehnáno.

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV Uvedli jsme jiţ, ţe církev měla v Rusku odjakţiva svou velikou váhu, vţdyť pravoslaví vytvořilo duchovní, kulturní a společenskou podobu ruského národa. I duchovními otci sjednocení ruského území a myšlenky tzv. třetího Říma byli pravoslavní otcové, sv. Sergij Radoněţskij, metropolita Zosima, mnich Filofej z pskovské lávry aj. Hlavně idea Moskvy jako „třetího Říma“ byla jednou z příčin nejtěsnějšího spojení církve s carským trŧnem - paragraf 4 základního státního zákona (platný aţ do roku 1917) vymezoval, ţe car existuje z milosti Boţí, zastupuje jej na zemi, coţ znamenalo, ţe Bŧh i poroučí poslouchat cara. Strana 502

RUSKÉ IMPÉRIUM Občané Ruska byli po staletí utvrzováni v představě, ţe jedině oni jsou stráţci „čistého křesťanství“, v přesvědčení, ţe Moskva má oprávněné vedoucí postavení v pravoslavném, tj. opravdově křesťanském světě a postupně dospěli k specifickému pohrdání podřízenými sousedními národy, západním světem i římským katolicismem. Několik generací ruské inteligence upřímně věřilo v pozitivní roli svazku církve s carským reţimem, podle nich se stát měl proměnit v církev, v království boţí na zemi. Postupně se stal pravý opak pravoslavná církev ztratila samostatnost, patriarchát - instituce duchovní moci, byl zrušen (jiţ v době Petra I.) a vznikl Nejsvětější (Svatý) synod, úřad, který řídil státní úředník, jmenovaný carem (v období 1880-říjen 1905 jím byl Pobědonoscev). Koncem 19. století jiţ církev byla ve zjevné krizi. Po celou dobu ţila v neutěšeném stavu, její vnitřní ţivot se rozvíjel stejně kolísavě a chabě jako dříve, nikde nesvítala naděje na zlepšení. Viditelný byl jen vytrvalý sklon k náboţenské rozjímavosti, ostatně ta tradičně platila za ruskou a pravoslavnou základní vlastnost. Relativně se dokonce sniţoval počet chrámŧ, klášterŧ i duchovenstva (1890 bylo v Rusku 40 205 chrámŧ, 724 klášterŧ a 98 892 duchovních), vzrŧstal jen počet mnichŧ a jeptišek (1890 celkem 80 572). Objevovaly se stále četnější sekty, některé dospěly i k protistátním vystoupením - ty byly nejostřeji potlačeny i ve srovnání s akcemi socialistŧ (jejich náboţenští předáci byli jiţ tehdy doţivotně zavíráni do psychiatrických léčeben, tehdy izolovaných blázincŧ). Zvláště po roce 1905 se církev stále více kompromitovala, otevřeně hájila carismus proti opozici a proti revoluci, spojovala se a podporovala (mnohdy tvořila) reakční politické svazy i tzv. černé sotně, aţ se z církve (tehdy byl vrchním

Strana 503

KRIZE IMPÉRIA prokurátorem Svatého synodu Sabler) stával, jak píše Masaryk, „poslušný ţandarm protikonstituční reakce“. Církev byla v podstatě slepá k bídě lidí ve městech i na venkově (niţší duchovenstvo ji proţívalo společně) a na pokyn státu potírala socialismus a jiné údajné léky bídy. Proto sklízela jak nepřízeň revolucionářŧ i mírných opozičníkŧ, tak i jisté odcizení velké části lidu, nejčastěji těch nejaktivnějších. Známý ruský soudobý publicista Menšikov psal v roce 1913 v časopise Novoje vremja o „všeobecné povodni ateismu“ a o ruském „nihilismu“, který střídá pravoslaví. Jak zkostnatělou institucí církev byla, svědčí skutečnost, ţe v roce 1905 vyhlášený poţadavek reformy a změny poměru církve a státu (větší autonomie církve - léta pro ni horovali V. Solovjev, D. Mereţkovskij, N. Berdjajev ad.) přišel na program jednání soboru (koncilu duchovenstva) aţ v srpnu 1917. V letech 1905-1917 sobor prostě nebyl svolán, církev také ničím a nijak nepřispívala k řešení sociálních a politických problémŧ Ruska. Sluší se na konec poznamenat, ţe sobor, který zasedal od srpna 1917 aţ do bolševického převratu v listopadu 1917 a jehoţ se zúčastňovalo kolem 585 delegátŧ, projevil úpřímnou snahu o rozsáhlé reformy a pokusil se opět z pravoslavné církve vytvořit centrum morálního pŧsobení. Byly to úporné diskuse, většina rezolucí nebyla ani dokončena, 28. října 1917 byl však svobodně zvolen (po dlouhé době a nadlouho) patriarcha Moskvy a vší Rusi Tichon (V. Bělavin), jeden z mladších biskupŧ, známý askezí a umírněnými sympatiemi k církevním reformátorŧm. Jeho úkol byl nezáviděníhodný, několik dní po převratu 11. listopadu 1917 vyzval věřící a občany Ruska k modlitbám na obranu pravoslaví před „satanem“ a na usmíření Boha za krev prolitou v občanské válce.

Strana 504

RUSKÉ IMPÉRIUM SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ V prosinci 1899 car Mikuláš II. zvláštním ukazem zřídil při akademii věd odbor ruského jazyka a slovesnosti, do něhoţ měli být po francouzském vzoru voleni ruští „nesmrtelní“. V lednu 1900 bylo zvoleno prvních osm členŧ a jedním z nich byl filosof, náboţenský myslitel, mystik a básník Vladimir Solovjev (1853-1900). Byl zvolen čestným akademikem, protoţe neměl vysoké akademické tituly - od roku 1874 byl docentem na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, roku 1881 byla jeho profesura zamítnuta tehdejším ministrem osvěty I. Deljanovem slovy: „má aţ příliš mnoho myšlenek“ a Solovjev ukončil rázem svou učitelskou činnost i univerzitní kariéru. Byl pak pouze publicistou, soukromým vědcem a literátem, ţil sám, zcela asketicky (byl polovegetarián - z masa jedl jen mořské ryby) a ţivil se ze svých honorářŧ, častěji však na statcích svých četných přátel. Neměl ani stálé bydliště - ţil střídavě v Moskvě, Petrohradě, za hranicemi (také cestoval, to kdyţ dostal velký honorář za monumentální dílo svého otce, historika Sergeje Solovjeva, Dějiny Ruska), ve Finsku u vodopádu Imatry a jezera Sajmy, ale nejčastěji v selu Pustince poblíţ Petrohradu, na statku svého přítele a obdivovatele, spisovatele hraběte Alexeje K. Tolstého (i po jeho smrti zde měl téţ svou knihovnu, vlastně jediný svŧj majetek). Na ruské myšlení předrevoluční doby měl velký vliv. Byl totiţ neobyčejně plodný a myšlenkově zcela svŧj. Zabýval se intenzivně náboţenskými problémy (v letech 1882-1888 vydal mj. Náboţenské základy ţivota a Dějiny a budoucnost teokracie), poté politickou problematikou (v letech 1888-1895, kdy „duchovní“ cenzura zakázala psát o církvi, vydal mj. francouzsky knihu Ruská idea) a konečně náboţensko-politickým a filosofickým syntézám (v letech 1895-1900, vydal mj. O bohočlověčenství a Základy celkového poznání). Poslední jeho práce byla popularizační a vyšla pod názvem Tři rozhovory. Strana 505

KRIZE IMPÉRIA Není snadné stručně vyjádřit Solovjevovŧv postoj a názory, protoţe se nebránil vývoji a často měnil své závěry, i k svému opaku. Snaţil se překonat rozpor mezi vírou a vědou. Dějiny a historický vývoj chápal jako historii rŧstu a vývoje náboţenského vědomí. Bŧh se u něho v procesu věkŧ zlidšťuje a je povinností lidí pracovat k mravnímu povznesení člověka, tj. k jeho zboţšťování („ dějiny jsou pozvolným uskutečněním bohočlověčenství“). Je moţné vybudovat království Boţí na zemi (Rusko má v tomto smyslu zvláštní „mravní povinnost“), jde o jakýsi proces univerzálního osvícení a ideální teokracie, tj. totální, politickou, kulturní i církevní jednotu a organizaci lidstva na univerzálním základě. Byl i pro sjednocování církví, horoval pro ideál vzájemnosti a lásky i „všesvětové“ pravdy. Rusko se podle něho politicky mělo chovat tak, aby se mohlo stát sjednocujícím střediskem ( jít cestou „národního sebezapření“). Hrozil se asijského útoku na Rusko i na Evropu (předpokládal spojení Číny s Japonskem), panmongolismu a předvídal buď konec dějin nebo zánik Evropy, postupné společné povstání evropských národŧ proti Asiatŧm a v 21. století vytvoření evropského svazu národŧ. Čekal i brzké objevení Antikrista, velké duchovní převraty i sociální boje. Záchranu viděl v „organizaci svědomí totálním státem“. Na smrtelné posteli se starohebrejsky modlil za ţidovský národ. Solovjev byl mimořádný řečník a obratný stylista. V článku O národnosti a národních věcech Ruska, v němţ kritizoval závěry Danilevského ve spisu Rusko a Evropa, mj. psal: „Rusko mělo by svým historickým postavením, národní povahou a světovým názorem učiniti začátek v nové pozitivní reformaci. Vykoná-li svoji mravní povinnost, říci ovšem nemohu. Nevěřím v předurčení ani v osobním, ani v národním ţivotě. Osud jednotlivcŧ i národŧ, dokud ţijí, záleţí na jejich dobré vŧli. Pouze jedno vím najisto: nesplní-li Rusko svoji Strana 506

RUSKÉ IMPÉRIUM mravní povinnost, nezřekne-li se nacionalistického egoismu, nezavrhne-li právo síly a neuvěří-li v sílu práva, nezatouţí-li upřímně a mocně po duševní svobodě a pravdě, nebude nikdy míti zdaru v niţádném ze svých podnikŧ, ani vnějších, ani vnitřních.“ LIBERÁLOVÉ A VĚCHI Hlavní politickou silou v zemi byla nadále ruská šlechta. Pŧvodní dvě šlechtické vrstvy ve státě silně poznamenaly vlády Ivana Hrozného a Petr I. Ivan zlomil moc bojarŧ a Petr se mj. zasadil o vznik nových šlechtických titulŧ. Zaloţil baronát (téměř výhradně k prospěchu pobaltských šlechtických rodin) a zvláště hrabství, které hrálo velkou roli celé 18. a 19. století. Petr i jeho následovníci udělovali hraběcí titul podle zásluh (Šeremetěvové, Tolstští, Stroganovové - ruští Medicejští aj.) i podle rozmaru (Razumovští aj.). Postupně se k nim připojila i šlechta z nově získaných území pocházející (vzešlá) z kníţat litevských (Golicynové, Kurakinové, Trubečtí aj.), tatarských (Jusupovové, Urusové aj.) či kavkazských (Bagrationi aj.). Významné rodiny se vyhýbaly mesaliancím , budovaly i armády, pŧjčovaly carovi fantastické částky a podporovaly umění. Ve 20. století se ruská šlechta jako celek pestře prolíná, ti i oni si nepřejí změny (zvláště dumu) a aţ na výjimky stojí pevně za carem a za pravoslavným Ruskem. Jejich přirozeným politickým protivníkem byli liberálové, mluvčí nové a mladé ruské burţoazie a také části liberální aristokracie. Ruská industrializace přivedla na světlo veřejnosti nová jména - textilní kapitány Morozova a Rjabušinského, cukrové krále M. Těreščenka a S. Ljazanova i petrolejového magnáta Gulbekijana. K nim se brzo přidruţili četní bankéři, ani většina politikŧ nestála stranou a intenzivně se podílela na hospodářském vzestupu země a úspěšně bohatla (poslanec P. Durnovo byl zároveň ředitelem zlatonosných Strana 507

KRIZE IMPÉRIA

dolŧ, premiér V. Kokovcev předsedou správní rady Moskevskovoroněţské dráhy, ministr Krivošejn vedoucím bankéřem v zemědělském podnikání, i Miljukov mj. řídil jednu podnikatelskou společnost a proslulý ministr A. Protopopov přímo vlastnil textilní továrnu s 1500 zaměstnanci ap.). Politicky liberálové vyrostli v zemstvech, četných guberniálních výborech i carských komisích a stále slyšitelněji se hlásili o podíl na správě a řízení státu. Výrazně vystoupili v letech 1901-1902, tehdy vláda ustavila „zvláštní poradu o potřebách zemědělského prŧmyslu“ a liberálové v ní vytvořili organizační strukturu od krajŧ a oblastí aţ k celostátním sjezdŧm. Program této instituce byl dŧrazně opoziční, mj. ţádal občanskou rovnost pro rolníky, svobodu slova i tisku, reformu zemstev aj. Vláda ústy svého ministra vnitra Pleveho vyslovila pŧvodním členŧm výboru ostrou dŧtku a zároveň blahosklonnost v případě, vzdají-li se úsilí o zastoupení ve vládních orgánech. To Strana 508

RUSKÉ IMPÉRIUM rozdělilo liberály na umírněné (D. Šipov) a radikály (P. Struve), shodně však usilovali o základní politický cíl, přeměnit samoděrţaví na liberálně konstituční monarchii. Struve od roku 1902 začal ve Stuttgartu vydávat časopis Osvoboţděnije (Osvobození) a také jeho přičiněním byla ve Švýcarsku v roce 1903 zaloţena organizace Svaz osvobození (hlavními iniciátory byli vedle Struveho S. Prokopovič a N. Berdjajev). Neměla to být politická strana, ale společenství rŧzných skupin, které by si zachovávaly vlastní politické postoje a byly by spojeny jen ideou protisamoděrţavného zápasu. V listopadu 1903 byl v Moskvě za účinné pomoci liberální aristokracie (především kníţete P. Dolgorukého) zaloţen Svaz zemcŧ-konstitucionalistŧ se shodným základním programem. Nakonec ruský liberalismus reprezentovaly tři politické strany - tzv. oktjabristé (Svaz 30. října, zaloţený roku 1905), kadeti (konstituční demokraté, později strana lidové svobody, zaloţená roku 1905) a Progresivní blok, který byl po dlouhých jednáních ustaven v dumě a ve státní radě začátkem války. Ruský liberalismus měl ovšem všechny vady i přednosti evropského liberalismu. Usiloval o svobodu ve všech oblastech, chtěl zorganizovat zdravý rozum jako veřejnou autoritu, uznával lidská práva a hlásil se k demokracii. Zároveň byl politicky polovičatý, nerozhodný a měl strach z politické iniciativy. A čekal pomoc spíše shŧry neţ od sebe. Obtíţně si ujasňoval zásady svého programu a byl nedŧsledný. To se zvláště projevilo ve sborníku Věchi (Milníky), s podtitulem sborník statí o ruské inteligenci, který v roce 1909 v Moskvě vydal Pjotr Struve se šesti svými spolupracovníky a reagoval jím na politický neúspěch hnutí i poráţku revoluce. Autoři v podstatě odsoudili marxismus, sociální demokracii, revoluci, politiku vŧbec i ruskou radikální inteligenci od Bělinského a Gercena a nabídli návrat Strana 509

KRIZE IMPÉRIA k víře („pokoř se, pyšný člověče“), Dostojevskému, slavjanofilŧm a úsilí řešit náboţenský (duchovní, mravní) problém („jednostranně politická revoluce je pochybená, protoţe vyvolá jen politické následky“). Navíc Struve připojil ideu Velikého Ruska po vzoru bismarckovského sjednoceného Německa a Berdjajev našel spásu ruské inteligence v „náboţenské filosofii“. Sborník doznal mnoho vydání, vyvolal ţivou diskusi, všechny noviny, časopisy, politikové a vědci se pokoušeli precizovat své stanovisko k této knize. Nejmírněji je přijala jen pravoslavná církev. Většina i kritikŧ však navrhovala opustit cestu ruské radikální inteligence. Sociální demokraté knihu označili za „nejreakčnější“ v posledních desetiletích. ULJANOV-LENIN Vladimir Iljič Uljanov-Lenin (1870-1924) hluboce poznamenal dějiny Ruska i celého světa. Celé brigády apologetŧ více neţ pŧl století přesvědčovaly svět, ţe v Leninovi ţil na zemi génius, neomylný vŧdce světového proletariátu. Dnes je zřejmé, ţe byl jedním z levých ultraradikálŧ evropské sociální demokracie, jakobín, blanquista, teoretik a praktik revoluce. Vlastně i s marxismem, k němuţ se hlásil, byl na štíru, bral si z něj to, co mu vyhovovalo, a mluvil o rozvoji teorie v nových podmínkách. Ani nemohl být pravověrný, protoţe byl netrpělivý, hyperaktivní, miloval násilí a revoluci chtěl provést rázným vŧdcovstvím malé, ukázněné skupiny profesionálních revolucionářŧ. Pocházel z bohaté, vzdělané simbirské rodiny a školami procházel bez nesnází. S revolucí se setkal dŧvěrně jiţ ve školním věku, jeho bratr Alexandr byl roku 1887 za přípravu atentátu na cara popraven. Stal se právníkem, ale v podstatě celý ţivot nebyl zaměstnán (s výjimkou let po listopadu 1917, kdy byl premiérem). Ţil jako profesionální Strana 510

RUSKÉ IMPÉRIUM revolucionář. To v jeho případě (protoţe pobýval v zahraničí, nejčastěji ve Švýcarsku) znamenalo studovat v knihovnách, psát články a polemiky pro 10-100 čtenářŧ, občas přednášet, diskutovat se soudruhy a čekat na vhodný čas. Hmotné problémy neměl - matka ho podobně jako jeho sourozence podporovala z penze po otci a dalším zdrojem příjmŧ byla renta ze statku Alakajevka ve středním Rusku a později stranické peníze, které osobně spravoval. V diskusích a sporech dospěl k několika „nezvratným pravdám“. Zavrhl parlamentarismus a demokracii i jakýkoli reformismus jako neţivotaschopný systém. Budoucnost viděl v diktatuře, kterou povaţoval za nejschopnější systém, schopný zavést na světě dokonalý řád. K politickému úspěchu byla pro něj nezbytná strana, kterou chápal jako centralizovaný, hierarchický a disciplinovaný útvar vojenského typu. Protoţe se proletariát („třída budoucnosti“) nedokáţe organizovat sám, musí v jeho čele stát odhodlaní a připravení profesionální revolucionáři, schopní vštípit masám revoluční vědomí a vést je k ţádanému cíli. Vítězství však není snadné a cíl je daleko, rozhodne o něm organizované násilí, které se nesmí zastavit před ničím. Leninova řeč i spisy se hemţí vojenskými výrazy a metaforami. Odpŧrce nalézal v sociálně demokratickém hnutí, ale mnozí ho zpočátku nebrali na vědomí. Trockij ho povaţoval za „profesionálního vykořisťovatele veškeré zaostalosti ruského ţivota“, R. Luxemburgová marně varovala před jeho „vojenským ultracentralismem“. Později (1924) o něm historik P. Miljukov napíše, ţe byl „profesionální tyran“ a publicista Marcu (1930) ho ohodnotí jako „nejschopnějšího policejního prezidenta, kterého kdy Rusko mělo“.

Strana 511

KRIZE IMPÉRIA V Rusku zatím mnoho neznamenal, v revolučním roce 1905 přijel do Petrohradu aţ 21. listopadu s oholenou hlavou, s modrými brýlemi na nose a s falešnými papíry a události spíše jen komentoval. Petrohradský sovět podrobil jízlivé kritice a výsměchu a upřel se na ozbrojené dobrodruţství 2000 moskevských dělníkŧ se zbraní v ruce. Při odjezdu ze země měl jeden jediný komentář: „Příště musíme být energičtější...“ Historik J. Slavík o něm (1935) trefně napsal: „Lenin je duch z ruského prostředí, zaplněný primitivním myšlením pravoslavného člověka, myslícího feudálně, chápajícího sociologické pojmy - třída, proletariát, burţoazie atd. - jako lidé z dob, kdy se společnost rozpadávala na šlechtu vyšší a niţší, na lidi svobodné, polosvobodné a nesvobodné… Leninova mluva je prosáknuta minulostí vojenského a šlechtického carství. Převládají v ní pojmy vojenské: vŧdce, vedení, přední voj, diktatura, zničení, dobytí, úderník, manévrování, útočení, ustupování, zaskočení, vítězství, poráţka, tábory bojující na ţivot a na smrt apod. Všechno toto názvosloví napovídá, ţe veliký bojovník za netřídní společnost je zatíţen myšlením carského absolutismu.“

Strana 512

RUSKÉ IMPÉRIUM STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY Zjevný technický a prŧmyslový vzestup Ruska na začátku 20. století postupně ovlivňoval i denní ţivot celé země. To se však týkalo převáţně jen městského obyvatelstva, vesnice jím byla zasaţena z nepatrné části. Tak se stalo, ţe Rusové ţili v této době jakoby ve dvou podlaţích, či ve dvou odlišných stoletích. Nemŧţe být pochyb o vyspělosti a vzdělanosti ruské inteligence (ve vědě, literatuře, hudbě, malířství, divadelnictví aj.), bylo jí však málo, před první světovou válkou tvořila přibliţně 0,6-0,7 % všeho obyvatelstva. Ostatní Rusko bylo mrtvé, ztuhlé, tvrdé, nehybné a podle Čechova, velkého spisovatele té doby, ţilo v jakémsi bezčasí. V roce 1914 bylo v Rusku deset univerzit - v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě, Charkově, Oděse, Dorpatu (estonské Tartu), Kazani, Varšavě, Tomsku a Saratově a na nich pŧsobilo přibliţně 450 řádných profesorŧ (asi 100 míst nebylo pravidelně obsazeno pro nejrŧznější tresty a výstrahy ze strany moci), 164 mimořádných profesorŧ a 680 soukromých docentŧ. Univerzity však od začátku století byly semeništěm odporu proti samoděrţaví (jako den zrodu studentské protivládní opozice byl uváděn a slaven jiţ 16. únor 1899), periodicky a pravidelně zde vypukaly stávky, demonstrace i nepokoje - výjimkou nebylo ani dočasné výstraţné uzavírání škol (vţdy na semestr) ze strany vlády. Studenti převáţně patřili k liberálŧm, vyskytovala se ovšem i radikální pravá či levá seskupení. Snad základní příčina spočívala v tom, ţe studenti se rekrutovali převáţně ze středních a chudších vrstev (v roce 1911 z 38 000 studentŧ tvořili synové šlechticŧ méně neţ 10 %, tj. 3371 ţákŧ, více bylo dokonce studentŧ rolnického pŧvodu - 3778, a drtivě převaţovali synové řadových úředníkŧ). Bohatší a ti, kteří sledovali státní kariéru, se připravovali ve zvláštní síti vysokých škol, která vesměs přijímala jen syny šlechticŧ jako byly například Šlechtické lyceum, Vysoká právní škola v Strana 513

KRIZE IMPÉRIA Petrohradě, Vojenská lékařská akademie aj. a dokonce i univerzita pro ţeny. K nim se řadily i tři vysoké technické školy a dále rozsáhlé pravoslavné školství - nejčastěji duchovní semináře (i kdyţ většina univerzit měla i své teologické fakulty). Na obou typech škol studovalo přibliţně stejné mnoţství studentŧ, asi 30-35 000. Událostí století však byla Stolypinova školská reforma (1909) trojstupňový systém (základní, střední a vysoké školství) i jejich reorganizace a povinná školní docházka, která však měla být uplatněna tehdy, aţ bude dostatek škol a učitelŧ. Za Stolypina se prŧměrně ročně otevíralo 400 základních škol (1910 jich v evropském Rusku bylo 98 000 a chodilo do nich něco přes 6 milionŧ ţákŧ), ale na Rusko to bylo stále málo - na začátku války mohla chodit do školy asi

Strana 514

RUSKÉ IMPÉRIUM polovina mládeţe Ruska, jíţ byla zákonem předepsána povinná školní docházka (ve věku 6-11 let). Stolypinovo Rusko bylo dokonce na 3. místě na světě v počtu ročně vydávaných knih (1908, za Německem a Japonskem). Soukromá nakladatelství Sytinovo v Moskvě, Suvorinovo v Petrohradě (A. Suvorin vlastnil i v zahraničí nejčtenější list oficiózní Novoje vremja, které zprvu vycházelo jen anglicky), bratří Granatŧ, Brokgauze a Jefrona znala celá vzdělaná Evropa. Vycházelo téţ mnoţství periodik (1912 jich bylo registrováno 2787, převáţně ruských) - mj. slavjanofilské aţ černosotněnské Moskovskije vědomosti, kadetská Reč či liberální Birţevyje vědomosti. Zvláště v zahraničí byly ceněny „tlusté“ liberální ţurnály Věstnik Jevropy a Russkaja mysl, kterou redigoval Struve. Nejpopulárnějším týdeníkem byla Niva. Aniţ bychom s podrobnostmi jmenovali světově známé ruské vědce té doby (například I. Pavlova, I. Mečnikova, I. Sečenova, D. Mendělejeva aj.), spisovatele (A. Čechova, D. Mereţkovského, I. Bunina aj.), divadelní umělce (F. Šaljapina, A. Pavlovovou aj.), hudebníky, malíře apod. , musíme konstatovat, ţe cesta k mohutnému rozvoji ruské vzdělanosti nastoupena byla, ale především vlivem politické krize a revoluce byla radikálně přerušena. Rusko, díky své velikosti i rozlehlosti, bylo velmi nevyrovnané, velké části obyvatelstva se tato kultura vŧbec nedotkla. Především rolníci, kterých bylo přes 70 % obyvatel, byli gramotní sotva z 20-30 %. I mezi dělníky byly velké rozdíly - menševik N. Suchanov tvrdil, ţe se petrohradský dělník od moskevského lišil jako slepice od páva a ostatní byli šiti lýkem a padali tváří do bláta. A venkovany, kteří přišli do ústředních sovětŧ v prŧběhu roku 1917, charakterizoval jako „šedou, černozemní“ masu, lidi, vylezlé „ze zákopŧ a medvědích děr“,

Strana 515

KRIZE IMPÉRIA „surové a temné“, plné zloby, zoufalství a hladu. To bylo nemyté a nečesané Rusko, které nabývalo vrchu. RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY Francouzsko-ruský spolek (1891-1893) byl odpovědí na německou aktivitu v Evropě. Oba státy, Francie i Rusko, spojovaly obavy před Německem, rozhodně nechtěly zŧstat v politické izolaci, zvláště Francie. Bezprostředním impulsem ke vzniku tohoto paktu se stalo obnovení Trojspolku 6. května 1891, pokus Německa o diplomatické získání Británie, jeho celní válka s Ruskem a nový německý zákon o značném zesílení armády (1893). V létě 1891 byla uzavřena francouzsko-ruská dohoda (s ní rostla i finanční závislost Ruska na Francii) a v prosinci 1893 byla podepsána „přísně tajná“ protiněmecká francouzsko-ruská vojenská konvence. Oba státy se v případě útoku Německa či jeho spojencŧ Rakousko-Uherska a Itálie zavazovaly k vzájemné vojenské podpoře. Británie dlouho váhala, na kterou stranu se v Evropě přikloní, aţ v dubnu 1905 zahájila úspěšné jednání s Francií o vojenské spolupráci proti Německu a v roce 1906 začala sloţité jednání o vyrovnání s Ruskem. V srpnu 1907 byla podepsána britsko-ruská smlouva (obsahem bylo „dělení“ Asie), jejíţ podmínkou byl podíl Británie na francouzské pŧjčce Rusku roku 1906, která dala základ vzniku Trojdohody (1907), obecně nazývané Dohodou. Pět let (1906-1911) byl v čele ruské zahraniční politiky Alexandr Izvolskij, bývalý ruský vyslanec v Kodani, který přál ruskému sblíţení s evropským Západem. Zvláště od dohody s Británií si sliboval konečné řešení otázky Úţin, ale nedařilo se mu. Jinak - jak pravil u příleţitosti své demise v červenci 1911 - se děsil války a spolu se Stolypinem předvídal, ţe válka přivodí konec carského Ruska i dynastie. Stolypin se v oficiální odpovědi odstupujícímu Izvolskému Strana 516

RUSKÉ IMPÉRIUM neubránil patosu: „kaţdým mírovým rokem Rusko sílí, vojensky, hospodářsky i finančně, roste sebevědomí Rusŧ i jejich společenský ţivot. Duma ve spolupráci s vládou zabrání radikalizaci v zemi - a Rusko se zatím dokonale připraví na měření sil, mŧţe ovšem vést jen národní válku“. Od roku 1912 zesílily cílené přípravy na válku, car a vláda věnovali hlavní pozornost armádě, v Evropě zdaleka nejpočetnější - měla ve zbrani 1 1/4 milionu vojákŧ. Mj. byla provedena náročná prověrka vyšších vojenských kádrŧ (od velitelŧ plukŧ) a 50-80 % z nich (podle jednotlivých frontŧ) bylo vyměněno. Podle Děnikinova svědectví mnozí odešli sami, většinou však neprošli zkouškou znalostí. Co se týče mnoţství vydaných peněz na válečné zbrojení, Rusko rozhodně nezaostávalo. Od roku 1910 se drţelo na absolutní špičce světových mocností (za rok 1910 vydalo na válečné zbrojení 1435 milionu německých marek), v roce 1913 bylo předstiţeno jen Německem (Německo 2110 milionŧ, Rusko 2050 milionŧ - dále pak Británie 1441 milionŧ marek). Strana 517

KRIZE IMPÉRIA CESTA K VÁLCE V letech 1905-1907 nebyla v Rusku zahraniční politika středem zájmu. První duma sice vytvořila zahraniční výbor, ale tehdejší ministr zahraničí hrabě Lamsdorf (Lambsdorff) s ním odmítl jednat a raději odstoupil („ani mne nenapadne jednat s takovou cháskou“). Kdyţ v květnu 1906 nastoupil nový ministr zahraničí Izvolskij, dostal brzy od Stolypina striktní příkaz: v zahraniční politice se zatím neexponovat, urovnat záleţitosti na Dálném východě a zájem upřít na Balkán (získat Úţiny pro bezpečný obchod s obilím) a opřít se o existující spojení francouzsko-ruské. Izvolskij dělal, co bylo v jeho silách - v červenci 1907 se petrohradskou smlouvou vyrovnal s Japonskem a v srpnu 1907 s Velkou Británií. Zvláště tato smlouva byla příkladem velmocenské arogance obou státŧ (dělily si národy a země, které o tom neměly ani tušení - Tibet, Afghánistán a Persii). Snaha Ruska hrát v koncertu velmocí dŧleţitý part a také silná proněmecká vládní klika, se kterou sympatizoval i sám car Mikuláš, vedly Rusko k tajným jednáním s Německem. Tato jednání dospěla sice v říjnu 1907 k dohodě o Baltu a o Persii, ale jejich prozrazení prestiţ Ruska jen poškodilo. O hlavní oblasti tehdejšího ruského velmocenského zájmu - o Balkánu - byla dohoda s Německem a Rakousko-Uherskem nemoţná. V Petrohradě povaţovali za viníka neúspěchu ruské diplomacie ministra zahraničí a Izvolskij byl odvolán. Iniciativu převzal sám Stolypin, novým ministrem zahraničí se stal jeho švagr S. Sazonov, ale úspěch nepřicházel. Ruští diplomaté zkusili všechno: „dohodu“ s Tureckem, vytvoření bloku balkánských státŧ pod svou hegemonií, získání spojencŧ mezi velmocemi (samozřejmě za ústupky), podporu i zradu slovanských idejí u balkánských státŧ - ale nic nepomáhalo. Úmysl Rakousko-Uherska stát se hegemonem západního Balkánu, stejně jako zájem Německa prosadit německý „Drang“ přes Balkán na Strana 518

RUSKÉ IMPÉRIUM Blízký východ, nedokázala ruská diplomacie zvrátit ani usměrnit tak, aby se prosadila aspoň v Úţinách. Pro obnovení a zneuţití ideje slovanské spolupráce bylo vyuţito i české rusofilství a zvláště Svaz slovanského sokolstva. Pod přímým dohledem a s podporou Stolypina i pod záminkou dŧstojně oslavit výročí slovanského sjezdu z roku 1848 byl v Praze za vydatné pomoci Karla Kramáře zorganizován slovanský sjezd (1908) s cílem prosadit novoslovanství („realistické slovanství“). Ani tato snaha neměla ţádaný úspěch. Rusku v balkánské otázce zbyla nakonec jediná moţnost - příprava k válce. V roce 1913 schválil car nový velký zbrojní program (za francouzské peníze), který měl vrcholit v roce 1917. Podpora Francie nebyla zadarmo, Rusko se zavázalo - proti všem dřívějším zvyklostem - do 15 dnŧ po vyhlášení války zaútočit s milionovou armádou na společného nepřítele. Car měl jen jeden poţadavek: ztrestat „prolhanou a úskočnou“ habsburskou monarchii. Revoluční vření v ruské společnosti bylo - díky Stolypinově politice (nejen útlaku, ale i ekonomickému vzestupu) - zatím utlumeno, probudilo se opět aţ Stolypinovou smrtí. První začali zase studenti, kteří vznesli poţadavek na obnovení autonomie univerzit. Pak svým dílem přispěla vláda: na stávku dělníkŧ na rýţovištích na řece Leně, kteří za nelidských podmínek pracovali pro anglo-ruskou společnost, odpověděla masakrem stávkujících 17. dubna 1912. Zahynulo přes 200 dělníkŧ a ministr vnitra Makarov v dumě prohlásil, ţe taková bude vládní odpověď pokaţdé. Výsledkem této samolibé demonstrace mocenské brutality byla aktivizace protivládních sil a rozmach stávkového hnutí. Vnitřní válka carismu s ruským lidem se opět rozhořela naplno.

Strana 519

KRIZE IMPÉRIA FATA MORGANA CAŘIHRADU Ruské politiky v podstatě všech směrŧ spojoval v oblasti zahraniční politiky jeden poţadavek: dobýt a získat Úţiny a Cařihrad. Viděli jsme jiţ, ţe tento cíl byl v podtextu veškeré ruské „balkánské“ politiky, v případné válce měl být konečně vyřešen. Ještě v roce 1915 vyšla v Rusku publikace Co očekává Rusko od války?, která měla zřejmě oslovit především válečné spojence. P. Miljukov, jeden z předních ruských liberálŧ, v ní otevřeně soudil, ţe Rusko musí prosadit „národnostní“ západní hranici na úkor Polska (které ovšem zŧstane ruské) a na úkor Rakousko-Uherska (poţadované území nazýval Uherskou Rusí), sjednocení všech Arménŧ (na úkor Turecka, nová Arménie měla zŧstat také v Rusku) a hlavně „úplně ovládnout Úţiny“ s dostačujícím zázemím a Cařihradem. Miljukov k tomu ještě vysvětloval, ţe poţadavek Úţin nemá nic společného s imperialismem, vţdyť jde o „pochopitelný a ţivotní“ ruský poţadavek otevřeného moře pro úspěšný ruský obchod. Kníţe E. Trubeckoj pak dodal další argument: jinak neochráníme „malé“ Slovany a zvláště Srbsko. I car Mikuláš II. byl stálým inspirátorem a podněcovatelem tohoto plánu. Poprvé posuzoval zvláštní vládní komitét carŧv návrh přepadnout a dobýt Bospor jiţ v roce 1896, tj. v období úspěšného hospodářského vzestupu Ruska. Je zajímavé, ţe tehdy avanturistické politice zabránil Witte, právě tak jako později jí bránil Stolypin - oba chtěli dlouhý klid a mír pro své hospodářské a politické plány „velkého a mocného“ Ruska. Všichni ostatní byli netrpěliví. Od září 1910 do července 1916 byl ministrem zahraničních věcí carského Ruska S. Sazonov, před svým jmenováním vyslanec u Svaté stolice v Římě. Patřil k předním liberálŧm a spolu s A. Krivošejninem (ministrem zemědělství a předním bankéřem) vedl vládní frakci Strana 520

RUSKÉ IMPÉRIUM liberálních ministrŧ v Goremykinově vládě (leden 1914-únor 1916). Jejich úmyslem bylo mj. realizovat získání Úţin spoluprací s dohodovými státy, především Británií a Francií, kdyţ se spolupráce s Německem ukázala neschŧdná. Jakmile se Sazonovovi podařilo s oběma státy uzavřít tajné dohody (na jaře 1915) o tom, ţe po vítězné válce Rusku připadne Cařihrad se zázemím (tj. západní pobřeţí Bosporu, Marmarské moře, Gallipolský poloostrov, jiţní Thrácie aţ po čáru Enos - Midia a východní pobřeţí Bosporu aţ k Ismidskému zálivu, ostrovy Marmarského moře a ostrovy Imbros a Tenedos, jak vymezovaly smlouvy), po oznámení v dumě ho nosili rozjaření poslanci všech stran téměř pŧl hodiny s jásotem na ramenou. Sazonov při jednání, zvláště s E. Greyem, tehdejším britským ministrem zahraničí (1905-1916), obratně vyhroţoval argumentem, ţe „podá demisi“ a ţe bude jistě nahraţen někým, kdo bude přívrţencem „staré soustavy spolku tří císařŧ“. Souznění celé ruské politické scény ohledně válečných cílŧ se nejvýrazněji projevilo 8. srpna 1914 na společném zasedání dumy a státní rady (senátu) za účasti ministrŧ, diplomatŧ a přední ruské veřejnosti, kde se všichni předháněli ve slibech podpory Velkého Ruska i cara Mikuláše II. Jiţ tehdy měl největší aplaus Sazonov, byl tak dojat ovacemi přítomných, ţe nemohl ani domluvit. I socialističtí poslanci (14 trudovikŧ, sedm menševikŧ a šest bolševikŧ) byli při tom, nehlasovali sice proti přijímaným rezolucím, ale - aby si zachovali tvář - na dobu hlasování odešli ze sálu. RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM Viděli jsme, ţe východiskem nové velmoci na východě Evropy byl v 16. století moskevský stát, který se koncem 19. století přeměnil v eurasijskou velmoc, obsahující plnou šestinu zeměkoule. V této

Strana 521

KRIZE IMPÉRIA ohromné koloniální říši ţilo více neţ 130 národŧ rŧzné kulturní úrovně a zaměření. Vládnoucím národem byli Rusové (podle jediného sčítání lidu z roku 1897 tvořili 44,3 % obyvatelstva státu), pak následovali porobení Slované (Ukrajinci 17,8 %, Bělorusové 4,7 % a Poláci 6,3 %), početný blok islámských národŧ v Povolţí a na jihu evropského Ruska (Tataři a Kalmykové, dědici Zlaté Hordy), na Kavkaze a ve Střední Asii, početná sibiřská etnika mezi Uralem a Pacifikem, východoevropské národy mezi Baltem a Černým mořem na západě říše a ještě nomádské kmeny v okolí Kaspického moře a ve Střední Asii. Jakousi sjednocující roli hrálo pravoslaví, ke kterému se hlásilo něco přes 70 % obyvatel říše. Během věkŧ si Rusové vypracovali systém jak zvládat nová území, i kdyţ obtíţe s tím spojené byly pravděpodobně jednou z hlavních příčin ruské všeobecné zaostalosti. Postupně pronikali mezi ovládané národy, zabydlovali se zde a stávali se preferovanou mešinou i oporou Strana 522

RUSKÉ IMPÉRIUM carské státní moci. Například v roce 1911 jiţ Rusové na Sibiři tvořili 80 % obyvatelstva, v Kazachstánu 40 %, v Turkestánu zatím 6,3 % ap. To se ovšem neobešlo bez konfliktŧ. Východním Slovanŧm pak nepřiznávali právo na samostatnou existenci a násilně je rusifikovali, podobně jako i jiné národy. Na začátku 20. století však jiţ nebylo moţné přehlíţet nejrŧznější separatistické tendence, mezníkem se stal rok 1905. V této revoluční době zvláště ukrajinská inteligence spolu s představiteli jiných utlačovaných národŧ vystoupila veřejně s poţadavkem autonomie aţ nezávislosti a ţádala zrušení všech zákonŧ omezujících a utlačujících neruské národy v říši. S podporou haličských Ukrajincŧ došlo například k uznání a k rozvoji péče o ukrajinštinu a o vědecký ţivot Ukrajincŧ, právě tak se osvobodil od tlaku carské cenzury i běloruský jazyk. Bylo to však uvolnění pouze dočasné, carská vláda nemínila nikomu poskytnout větší autonomii, tím spíše nezávislost. A všechny osvětové snahy buditelŧ nejrŧznějších národŧ účinně znemoţňovala. I zde jejími ústy mluvili především radikální ultranacionalisté, jako byl například publicista M. Menšikov, jehoţ „hesla“ byla stručná a jasná: „Nedělitelné Rusko“, „Veliké Rusko“ či „Rusko Rusŧm“. Zvláště třetí a čtvrtá duma byla nacionálně nekompromisní, podpořila i vládní „pochod na Finsko“. Teprve prozatímní vláda na jaře 1917 přislíbila odstranění všech sociálních, náboţenských a národnostních omezení a dokonce je i zrušila, ale drtivá většina nových ruských politikŧ se nemohla vymanit ze zásady „jednoty a nedělitelnosti“ ruského národa i ruské říše. I Lenin pro rok 1914 vypočítal, ţe ruské carské kolonie sice obsahují 76,3 % veškerého území státu, ale jen 19,6 % obyvatelstva (pro něho byly porobenými územími jen Sibiř, Střední Asie a Kavkaz, nikoli západní oblasti říše, včetně Polska i Finska).

Strana 523

KONEC MONARCHIE

23

KONEC MONARCHIE

VSTŘÍC KATASTROFĚ Dodnes se mezi historiky vedou spory o podílu Ruska na rozpoutání první světové války. Ruští historikové (Pokrovskij i Tarle) shodně tvrdí, ţe carské Rusko bylo bez viny. Západní historiografie vítězŧ i poraţených naopak prohlašuje, ţe Rusko svým programem dobýt Úţiny na Bosporu bylo hlavním podněcovatelem války. Jisté je, ţe Rusko do války chtělo i nechtělo. V mezivládních jednáních vystupovalo jako sebevědomá velmoc, i kdyţ na válku připraveno nebylo. A stát stranou nemohlo, vyřadilo by se z velmocenského postavení. Po sarajevském atentátu na rakouského následníka trŧnu Ferdinanda d'Este se Rusko - zřejmě i proto, ţe s vypuknutím války počítalo později - snaţilo přimět Srbsko k ústupkŧm. Avšak RakouskoUhersko pod tlakem svého mocnějšího spojence - Německa - srbské kroky k urovnání konfliktu odmítlo a 29. července 1914 bombardovalo Bělehrad. Rusko vyhlásilo mobilizaci, 1. srpna mu Německo vypovědělo válku a krátce poté (6. srpna) se připojilo i Rakousko-Uhersko. Bezradný Mikuláš měl na rychlý spád těchto událostí stejně malý vliv jako stařičký rakouský mocnář František Josef, který prý tehdy jen rezignovaně prohlásil: „Budu šťasten, skončíme-li válku bez zlámaných ţeber a vyjdeme-li jen s modřinami.“

Strana 524

RUSKÉ IMPÉRIUM

Ruská veřejnost reagovala na válku jednoznačně, v podstatě slíbila vládě bezpodmínečnou podporu. 2. srpna 1914 statisíce lidí holdovali carovi na kolenou před Zimním palácem a Mikuláš II. jim sloţil „svatý slib“, ţe neuzavře mír, dokud jediný nepřítel zŧstane na ruské pŧdě. Po prvních vojenských úspěších na německé a zvláště na rakouské frontě v druhé polovině roku 1914 (na rakouské ještě v roce 1915) přišly poráţky (bitvy u Tannenbergu a na Mazurských jezerech) a nastal obecný ústup. Ruská armáda byla nedostatečně vyzbrojena a především vinou nefungujícího velitelského sboru a zkorumpované vládní byrokracie se dopouštěla diletantských chyb, například v Strana 525

KONEC MONARCHIE překotné mobilizaci, která rozvracela zázemí a přeplňovala frontu neupotřebitelnými lidmi. Byla schopna postavit se jen armádám rozpadajících se říší, jako byly turecká, perská či čínská - armádám vyspělých státŧ mohla čelit jen svou početností. A ta nebyla v době strojních pušek a dělostřelectva jiţ rozhodující výhodou. Jiţ v prŧběhu roku 1915 bylo carovo okolí plné obav z vývoje války. Tehdejší ministr války Polivanov 4. srpna 1915 končil ve vládě zprávu o vojenských debaklech na frontě slovy: „Dŧvěřuji neschŧdným prostranstvím, širým baţinám a milosti sv. Mikuláše Mirlikijského, ochránce Svaté Rusi.“ Rusko se mělo chránit především rozlehlostí své země a neschŧdností cest (počítalo se s tím, ţe ruský venkov bývá schŧdný jen tři měsíce v roce). A dál jiţ bylo moţno spoléhat jen na zázrak. Není divu, ţe vláda ztrácela schopnost řídit chod věcí. Hledala viníky - Ţidy, občany s německým jménem, obviňovala ze zrady kdekoho, i bývalého ministra války Suchomlinova, stěţovala si na

Strana 526

RUSKÉ IMPÉRIUM

nízkou kvalitu ruských vojákŧ (Kuropatkin: „Je to jen nevázaná sběř“) a hledala cestu k separátnímu míru. Řízení země postupně přebírala carevna s Rasputinem. Občanská sloţka ruské společnosti, prezentující se hlavně v dumě, také zpočátku podpořila vládu a její „oprávněné ruské poţadavky“ - tj. Úţiny a posun do Evropy. Tyto válečné cíle ve svých 13 bodech vyhlásil v září 1914 ministr zahraničí Sazonov a podepřel je tajnými dohodami s Francií (březen 1915) a Velkou Británií (duben 1915). V létě 1915, kdy duma pozorovala neochotu cara dohodnout se (car k dumě trpěl nepřekonatelným odporem) a jeho rostoucí neschopnost spravovat říši, nabídla a posléze i vnutila svou pomoc vytvořením provládního Progresivního bloku a rŧzných pomocných výborŧ, které se nakonec ukázaly nejdělnějšími. Duma zákonitě dospěla k poţadavku vytvoření „dŧvěryhodné“ vlády a rozchodu s carismem. 14. listopadu 1916 jménem Progresivního bloku proslovil vŧdce kadetŧ P. Miljukov v dumě památnou řeč na téma „Hloupost nebo Strana 527

KONEC MONARCHIE zrada?“, kterou podpořil všeobecně jiţ přijímanou potřebu palácového převratu. Obdobným procesem prošli i socialisté. V cizině mezi emigranty byly o postoji k válce vedeny vleklé spory, ale direktivy z ciziny v Rusku mnoho neznamenaly. Největší propagandou revoluce byla sama válka, útrapy na frontě, nekonečná zbytečná smrt (podle nových údajŧ přibliţně 1,3 milionu padlých), poráţka za poráţkou i nedŧstojný ústup a hospodářský rozvrat v zázemí. Postupně bylo mobilizováno 15 milionŧ muţŧ, coţ znamenalo, ţe na frontu byla poslána téměř polovina všech práceschopných muţŧ v Rusku (474 z kaţdého tisíce). Rezoluce Svazu měst, jedné z organizací liberálŧ z Progresivního bloku, z 9. prosince 1916 začínala slovy: „Neodpovědní zločinci, dobrodruzi víry chystají Rusku poráţku, hanbu a otroctví...“ Rusko se vskutku zdálo být nemocné, ţalostně upadající, mravně zpustlé, zachvácené rozvratem. Pád se zdál neodvratný, zvláště kdyţ se inflací i všeobecným nedostatkem rapidně zhoršovaly zásobovací obtíţe a města se plnila běţenci z krajŧ postiţených válkou i dezertéry z armády. Strana 528

RUSKÉ IMPÉRIUM MINISTR CAROVY DUŠE K pochopení dobové atmosféry a prostředí dvora posledního Romanovce patří neodmyslitelně Grigorij Jefimovič Rasputin. Tento sibiřský muţik (nar. někdy v roce 1864), který měl u dvora větší vliv neţ carovi ministři, jako by přišel z doby vrcholného ruského středověku, zlaté doby jurodivých, skrze něţ „promlouval Bŧh“. Aţ do svých 28 let ţil Rasputin v daleké zapadlé vsi Pokrovskoje v Tobolské gubernii. Pil, ţivil se povoznictvím a kradl koně. Pak jej však „navštívil a osvítil duch svatý“ - prý pod vlivem jakéhosi potulného mnicha - a Rasputin začíná zjevovat svému okolí tajemství Boţí. A koná i zázraky, léčí a uzdravuje nemocné. Nepochybně byl nadán schopností sugesce a ovládal zřejmě i hypnózu. Pověst o něm se šířila zvláště poté, kdy v letech 1902-1903 putoval po „širé Rusi“. Cílem jeho cesty byl Petrohrad, kde byl brzy zván do šlechtických salonŧ jako „muţ Boţí“, který zná pravdu o Rusku, má nadpřirozené schopnosti uzdravovat a je v něm jakoby soustředěno vše, čím je nadán ruský lid. Jurodiví, mágové, poloblázni, posedlí jasnovidci a přírodou jinak postiţení lidé byli Strana 529

KONEC MONARCHIE trvalou součástí carského dvora, který - spolu s tím, jak se jeho představy vzdalovaly skutečnému stavu země - nacházel u nich jakýsi únik před realitou světa. Do tohoto prostředí tedy přichází Rasputin a jeho věhlas proniká prostřednictvím dŧvěrné carevniny přítelkyně hraběnky Vyrubovové aţ do carského paláce. Od roku 1905 je jiţ Rasputin trvalým hostem carské rodiny a stává se jejím „přítelem“ (tak jej car a carevna titulují ve své korespondenci). Rasputin, jemuţ nechyběla přirozená inteligence a schopnost orientovat se v novém prostředí, se stává jakýmsi „ministrem carovy duše“ (jak o něm napsal Jan Slavík), sdílejícím nejtajnější přání i obavy „mamá a papá“ (tak sám oslovoval cara a carevnu). A sdílí s nimi nejen obavy a starosti rodinné, ale i veřejné. Rasputin si připoutal carský pár především tím, ţe dokázal léčit následníka trŧnu Alexeje (nar. 1904), dědičně - po matce stiţeného hemofilií. Dnes bychom zřejmě označili Rasputinovo léčení za alternativní medicínu uměl zastavit krvácení, utišit bolest a uspat malého careviče bez jakýchkoli lékŧ, jen „silou vŧle“. Na carevnu i cara pŧsobily tyto „zázračné schopnosti“ Rasputina tak, Strana 530

RUSKÉ IMPÉRIUM ţe nikdo a nic nemohlo ohrozit jeho postavení u věčně intrikujícího dvora (kde ovšem mnozí „Přítele“ úpřímně a hluboce nenáviděli). Postupem doby tento „svatý čert“, jak mu potají mnozí říkali, začal zasahovat i do jmenování hodnostářŧ a nakonec i do politických a vojenských rozhodnutí. Mikuláš II. sice občas zapochyboval, zda se má řídit jeho radou, ale carevna vţdy dŧrazně trvala na tom, ţe rady „Přítele“ jsou posvátné, jsou slovem „Boţím“. Brzo všichni pochopili, na koho je třeba se obracet s rŧznými ţádostmi, pokud mají dojít sluchu panovníka a obratný sibiřský muţik ovšem neposkytoval své sluţby zcela nezištně. Obrovité sumy, které mu procházely rukama, dokázal obratem prohýřit v divokých pitkách, prohrát v kartách a rozházet v dámské společnosti, která mu přiznávala i nadpřirozené schopnosti sexuální. V zájmu pravdy je však třeba říci, ţe při tomto rozmařilém hýření Rasputin, který měl ve své vsi Pokrovskoje ţenu a děti, neponechal svoji rodinu jejímu osudu. Koupil jí největší dŧm ve vsi a dal svého syna na studia.

Strana 531

KONEC MONARCHIE Posledních šest let vlády Romanovcŧ v Rusku je vyplněno řáděním Rasputinovy bandy, k níţ patřili „tibetský“ lékař Bachmatěv, bankéři Manus a Simanovič, Anna Vyrubovová, nejbliţší přítelkyně carevny, o které Witte prohlásil, ţe je to „nejobyčejnější, hloupá petrohradská slečinka, podobající se bublině z máslového těsta“, carský dvorní adjutant Frederiks, a další. Nejenţe prosadili jmenování či odvolání, jaké jim jen vytanulo na mysli (například negramotného Varvaru na arcibiskupský stolec), ale udávali tón mravní zpustlostí a náboţenským šílenstvím. Policejní agenti, kteří Rasputina nepřetrţitě sledovali, píší o denním „obţerství“ a kvalifikují jeho stav zvláštní terminologií: dosti opilý, velmi opilý a úplně zpitý. Tyto záznamy jsou zřejmě nejsilnější pornografií, kterou lze nalézt v policejních aktech. Carevna ovšem výčtu lahví a ţen nevěřila a stále ho srovnávala s Kristem. Celá tato vpravdě temná kariéra pologramotného muţika, zasahujícího do osudŧ velké říše, vyvrcholila nakonec v prosinci 1916. Rusko stálo tehdy jiţ na pokraji zhroucení a tuto pravdu pochopily i nejvyšší dvorské kruhy, přesvědčené o tom, ţe hlavním viníkem všeobecné zkázy je Rasputin. Věřilo se, ţe bude-li car zbaven jeho zhoubného vlivu, situace se změní. A tak byl 30. prosince 1916 uspořádán kníţetem Jusupovem za přítomnosti dalších spiklencŧ V. Puriškeviče a člena carské rodiny velkokníţete Dimitrije Pavloviče večírek, na němţ byl Rasputinovi podán v šampaňském jed. „Přítel“ ale pil klidně dál (lékař, který věděl, k čemu je jed určen, dal spiklencŧm práškový cukr). A tak Rasputina nakonec zastřelili, tělo zabalili do koţichu a hodili do vody, kde ho pak pod ledem našla policie. Zoufalá carevna dala „svatého muţe“ v Carském Selu slavně pohřbít, ale ten nedošel klidu ani po smrti. Kdyţ po březnové revoluci roku 1917 chtěl komisař Prozatímní vlády tělo převézt do Petrohradu, Strana 532

RUSKÉ IMPÉRIUM místní lidé se vzbouřili a ostatky Rasputina spálili. K tomuto podivnému a tragickému příběhu je třeba ještě něco dodat: Rasputin ve své závěti uvedl, ţe aţ zemře a bude-li to rukou příslušníka carské rodiny, monarchie ho dlouho nepřeţije. Tato předtucha se měla velmi brzy naplnit. BRUSILOVOVA OFENZÍVA V létě 1916 se ruská armáda naposled pokusila zvrátit nepříznivý vývoj války. Vrchním velitelem armády byl jiţ tehdy osobně car Mikuláš II. a i kdyţ pravidelně pobýval v hlavním stanu v Mogilevě, armádu ve skutečnosti neřídil - tuto funkci plnil generál M. Alexejev, jinak náčelník generálního štábu. V dohodě se spojenci byla ofenziva připravována na ruské jihozápadní frontě, tj. proti rakousko-uherským armádám. Ruští generálové se rozpomněli na válečné plány a cíle ze začátku války - zaútočit drtivě na Rakousko-Uhersko směrem do Čech, vyuţít českého rusofilství, obsadit Čechy, ozbrojit je a oddělit tak Německo od Rakouska a poté zaútočit na Berlín (Masaryk se přiznává ve Světové revoluci, ţe se mu tento plán pranic nezamlouval, ale neměl na vybranou, podporoval ho jeden čas i Západ). Realizátorem ofenzivních plánŧ byl jmenován generál Alexej Brusilov, který na místě velitele Jihozápadního frontu vystřídal generála Ivanova. Brusilov si vybral kvalitní podřízené generály, mj. Děnikina, Kaledina, Kornilova ad., kteří ctili vojenské umění a čest a měli kázeň i přirozenou autoritu. Nechyběla ani proslulá Ţelezná divize. Kornilov byl navíc krátce před jmenováním velitelem 25. armády carem osobně dekorován a prohlášen národním hrdinou, byl totiţ zajat, z rakouského zajateckého tábora utekl v převlečení za rakouského vojáka a přes tehdy ještě neutrální Rumunsko se vrátil do Ruska.

Strana 533

KONEC MONARCHIE N. Golovin, přední ruský historik první světové války (ţil v emigraci), soudí, ţe šlo o největší bitvu první světové války. Byla zahájena v prvních červnových dnech 1916 čtyřmi armádami v Haliči a Bukovině a do srpna s pomocí sedmi nástupŧ (dílčích ofenziv) dosáhla úpatí Karpat. Během bojŧ bylo zajato 8924 dŧstojníkŧ rakouskouherské armády a 408 000 vojákŧ, ukořistěno 581 děl, 1795 kulometŧ, 448 minometŧ a obsazeno asi 250 000 km2. Němci z obav před úplným kolapsem rakousko-uherské armády převedli na frontu ze západního bojiště 18 divizí. V polovině srpna 1916 především pro organizační nedostatky (nedostatek střeliva a veškerého zásobování postupující armády, v níţ na tři ozbrojené vojáky připadal jeden neozbrojený, který čekal na výzbroj po svém padlém druhovi, i ve vojenské mluvě byl nazýván voják-divák) nařídil Brusilov všeobecný ústup. Dobyté území bylo opět ztraceno a rozklad ruské armády (postupná ztráta bojeschopnosti), podporovaný i řízenou a rozsáhlou německou propagandou, se jiţ nezastavil, aby koncem roku 1917, po bolševickém převratu, vrcholil naprostou nepouţitelností ruské armády v boji. Výsledek ofenzivy byl i tak nezanedbatelný sníţení intenzity německých útokŧ na západní frontě, rakouskoStrana 534

RUSKÉ IMPÉRIUM uherských v Itálii, vstup Rumunska do války (27.8.1916) na straně Dohody a velkokříţ Čestné legie, který udělila francouzská vláda Brusilovovi. Ofenziva měla i svého lidového hrdinu, dnes jiţ zcela zapomenutého. Šlo totiţ o M. Bočkarevovou-Jašku, které začátkem války bylo jiţ téměř 30 let. To jiţ měla za sebou celou odyseu hořkého ţivota - jako dcera opilého nevolníka pracovala od osmi let, hrubě zneuţívána muţi skončila v nevěstinci. V srpnu 1914 poţádala cara o zařazení do armády a ten jí vyhověl, zvláštním výnosem ji jako Jašku (bylo to jméno obchodníka, který ji vyvedl z nevěstince) zařadil do 5. armády. Byla několikrát vyznamenána, za Brusilovovy ofenzivy byla nejdřív postřelena do nohy a po měsíci těţce zraněna na páteři výbuchem granátu. Psaly pak o ní všechny noviny. PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ Rusko mělo rŧzné cary - násilnické, energické, schopné, neschopné i pološílené. V Mikuláši II. v říjnu 1894 nastoupil na trŧn car, který vládnout nechtěl. Miloval rodinný ţivot a pohodlí a svoji úlohu cara povaţoval za obtíţnou nezbytnost, která se mu nikdy nestala smyslem ţivota. Zřejmě (správně) tušil a uvědomoval si, ţe není schopen spravovat ani gubernii, ani okres, natoţ rozsáhlou ruskou říši. Snad nejšťastnější chvíle proţíval v kruhu své rodiny, jejíţ hlavou nebyl on, ale jeho manţelka, panovačná, omezená a pověrčivá německá princezna Alice Hessensko-darmstadtská, která v Rusku přijala pravoslaví a jméno Alexandra Fjodorovna. Aţ do tragického konce v Jekatěrinburgu 17. července 1918 zcela ovládala tohoto vrtkavého, flegmatického a charakterově nepevného muţe, který v ní hledal a nacházel útočiště před problémy doby, jíţ nerozuměl. V tom se ostatně zcela shodovali, neboť ani ona nechápala, co se kolem ní děje. Strana 535

KONEC MONARCHIE

Francouzský vyslanec v Petrohradu s mimořádným postavením u dvora M. Paléoloque carevnu charakterizoval slovy: „Mravní nepokoj, stálá zádumčivost, nesmírná touha, střídavé vzepětí a úpadek sil, mučivé myšlenky o onom neviditelném ţivotě, pověrčivost.“ Ruská společnost tuto panovačnou cizinku nenáviděla. Svého muţe stále usměrňovala, často dle Rasputinových rad. 6. prosince 1916 mu do Mogileva, sídla hlavního stanu ruské armády, psala: „...kdyţ jsi jednou řekl, ţe chceš Protopopova drţet, jak se pak premiér Trepov mŧţe osmělovat jít proti Tobě - udeř pěstí na stŧl, neustupuj, buď pánem, poslechni své tvrdé ţínky a našeho Přítele (Rasputina), dŧvěřuj nám...“ 13. prosince 1916 mu dokonce připomenula: „Rusko je rádo, kdyţ cítí bič - je to jeho přirozenost.“ A čtyři dny před březnovou revolucí (7. 3.) ho v dopise instruovala: „...Jenom buď, milý, pevný, ukaţ vladařskou ruku, to Rusové potřebují. Nikdy jsi nepropásl příleţitost, abys neukázal lásku a dobrotu - nyní jim dej Strana 536

RUSKÉ IMPÉRIUM pocítit občas svou pěst. Sami o to prosí - jak mnozí mi říkali: Na nás je třeba karabáč. Je to podivné, ale taková je jiţ slovanská povaha: veliká tvrdost, ba surovost - a ţhavá láska… Musí se naučit, aby se Tě báli - sama láska nestačí… Třeba vládnout otěţemi: popustit, přitáhnout je, ale vţdy nechť je cítit ovládající ruku.“ Ze svých ministrŧ měl Mikuláš II. na počátku své vlády nejblíţe k svému vychovateli, přesvědčenému arcireakcionáři a předsedovi Svatého synodu Konstantinovi Pobědonoscevovi. Ten sepsal nástupní řeč, v níţ nový car reagoval na očekávání, ţe jeho vláda přinese přeměnu Ruska v konstituční monarchii: „Je mi známo, ţe v poslední době byly na shromáţdění zemstev slyšeny hlasy lidí, oddávajících se nesmyslným fantaziím účastenství zástupcŧ zemstev v záleţitostech vládních. Nechť všichni vědí, ţe já, jenţ všechny své síly chci věnovati blahu svého národa, budu hájit zásady samoděrţaví právě tak pevně a neoblomně, jako mŧj nezapomenutelný neboţtík otec.“

Strana 537

KONEC MONARCHIE Zachování samoděrţaví chápal Mikuláš II. jako neměnný a nezrušitelný imperativ. Byl to snad jediný princip, na němţ vţdy trval a k jehoţ obraně dokázal vyvinout úsilí, jehoţ jinak nebyl schopen. Toto své přesvědčení osvědčoval po celou dobu, kdy stál v čele říše. „Ano, já nikdy, v ţádném případě nedám souhlas ke konstituční formě vlády, neboť ji povaţuji za škodlivou národu, svěřeného mi Bohem...“ - tak se svěřuje svému deníku v roce 1904 a sám sobě skládá přísahu. Neudivuje proto, ţe tento car neučinil za dvě desetiletí své vlády nic, k čemu by nebyl tvrdým tlakem donucen. Je třeba jen souhlasit s J. Slavíkem, který Mikuláše II. nazývá „slaboduchým“ dobře vychovaným muţíčkem. Spíše musíme vyslovit podiv nad tím, ţe na tak exponovaném místě a s tak omezeným obzorem přeţil dvě války a revoluci let 1905-1907. Příčiny jeho netečnosti se skrývají v jeho skromných duševních silách, sám sebe však povaţoval za člověka, který má smŧlu. Nesnášel kolem sebe nadané a schopné lidi. Vytrvalé úsilí liberálŧ dospět k jakési dohodě či najít s Mikulášem společnou řeč nikam nevedlo. Kdyţ se k němu do Mogileva úředně i soukromě donesly zvěsti, co se děje v Petrohradě a ţe revoluce si ţádá jeho hlavu, neodhodlával se k abdikaci lehce. Vyzkoušel všechny moţnosti obrany (nový manifest, trestnou výpravu generála Ivanova - zde měl zase „smŧlu“, podle Děnikina byl Ivanov „křehký stařík, špatně znalý politické situace, nevládnoucí uţ ani silami, ani energií, ani vŧlí, ani tvrdostí“). Nakonec se po probdělé noci, kterou strávil o samotě, 15. března 1917 v 15 hod. 5 min. (jak přesně zapsal) ve svém carském ţelezničním voze na nádraţí ve Pskově vzdal a adresoval abdikační listinu generálnímu štábu (jiným nedŧvěřoval - viděl kolem sebe jen „zradu, zbabělost a podvod“). Abdikační listina zněla:

Strana 538

RUSKÉ IMPÉRIUM Ve dnech velkého zápasu s vnějším nepřítelem snažícím se po tři léta porobiti naši vlast, zlíbilo se Bohu seslati novou těžkou zkoušku na Rusko. Nepokoje, jež začaly uvnitř národa, hrozí neblaze působiti na další vedení úporného boje. Osud Ruska, čest hrdinné naší armády, blaho národa, celá budoucnost naší drahé Otčiny vyžadují, aby boj byl stůj co stůj doveden k vítěznému konci. Krutý nepřítel napíná poslední síly a již je na blízku hodina, kdy skvělá naše armáda se slavnými spojenci bude s to, konečně nepřítele zdolat. V těchto rozhodných dnech v životě Ruska pokládali jsme za povinnost svého svědomí, usnadniti svému národu těsné sjednocení a semknutí všech sil národních pro nejrychlejší dosažení vítězství a ve shodě se státní dumou uznali jsme za prospěšné zříci se trůnu Ruské říše a složiti se sebe svrchovanou moc. Nechtějíce se rozloučiti se svým milým synem, odevzdáváme následnictví svému bratru, velkoknížeti Michailu Alexandroviči, a žehnáme mu při jeho vstupu na trůn ruské říše. Nařizujeme svému bratru, aby spravoval všechny věci státní v plné a trvalé shodě s představiteli národa ve Strana 539

KONEC MONARCHIE sborech zákonodárných, řídě se těmi zásadami, jaké jimi budou stanoveny a skládaje na to nezrušitelnou přísahu ve jménu vřele milované vlasti. Vyzýváme všechny věrné syny Otčiny, aby plnili svaté povinnosti k ní, prokazujíce poslušnost caru v těžkém okamžiku všenárodních zkoušek a pomáhali mu spolu se zástupci národa přivésti ruský stát na dráhu vítězství, štěstí a slávy. Kéž je Bůh nápomocen Rusku. Ve městě Pskově 2. března (15. 3.) 1917.

Mikuláš

Pak bylo občanu Romanovovi s celou rodinou a blízkým okolím uloţeno domácí vězení, zprvu v Carském Sele, pak v Tobolsku a nakonec v Jekatěrinburku, kde 17. července 1918 kulky bolševické popravčí čety jejich ţivot ukončily hrŧzným masakrem. Kerenskij se je v roce 1917 pokoušel zachránit, ale Západ za nedokončené války nebyl ochoten je přijmout a po bolševickém převratu uţ bylo pozdě.

Strana 540

RUSKÉ IMPÉRIUM

24

REVOLUČNÍ ROK 1917

BŘEZNOVÁ REVOLUCE Zima 1916-1917 byla neobyčejně krutá, v Petrohradě nebyly výjimkou ani pětatřicetistupňové mrazy. Zamrzly ovšem i lokomotivy, 60 000 vagonŧ se zboţím a potravinami uvázlo na drahách a Rusko, uţ tak vyčerpané, ohroţoval dopravní kolaps. Prŧmyslová výroba, zejména v závodech vyrábějících pro frontu sice ještě fungovala, ale mnoţily se stávky a hladové bouře, při nichţ se začaly ozývat i politické poţadavky. Dne 8. března se jako obvykle slavil Mezinárodní den ţen a pod hesly „Dokud je ţena otrokyní, není ţádná svoboda!“ a „Dejte nám chleba!“ vyšlo do petrohradských ulic asi 90 000 petrohradských ţen, převáţně textilních dělnic. Policie, vláda, duma i rŧzné výbory po městě i Strana 541

REVOLUČNÍ ROK 1917 závodech byly překvapeny a nedokázaly reagovat. 9. března, v pátek, se demonstrace obnovily a zvětšily Petrohrad protínaly zástupy, které se jiţ v souhrnu blíţily 150200 000 lidí (závody většinou nepracovaly pro nedostatek surovin a energie). Vláda sice nařídila obsadit mosty přes Něvu, ale lidé chodili sem a tam po zamrzlé řece. A v sobotu 10. března se rozkřiklo - zároveň s planými zprávami o zaručeném počtu mrtvých - heslo generální stávky. Studenti se začali ujímat rolí agitátorŧ, první „delegace lidu“ se dostavují do kasáren a přemlouvají vojáky k účasti na pouličních demonstracích. Postupně mají úspěch, nejdřív u petrohradské posádky. V neděli 11. března se vláda pokusila o protiakci, odročila zasedání dumy a zatkla asi sto levicových poslancŧ a vydala obvyklé příkazy k pořádku. To však jen přililo olej do ohně. Jiţ odpoledne (jak popisuje události očitý svědek L. Nadeau, reportér Le Temps) obsazují davy lidí opilých radostí justiční palác (symbol útlaku), vězení Kresty, arzenál a Petropavlovskou pevnost. V noci začaly hořet policejní stanice, otevřela se vězení a vojsko, které se přidalo, rozdávalo zbraně. V pondělí 12. března se připojila téměř celá petrohradská posádka včetně kozákŧ a vláda odpoledne odstoupila. V Tauridském paláci se Strana 542

RUSKÉ IMPÉRIUM 13. března ustavil prozatímní výbor čtvrté dumy, z něhoţ poté vzešla Prozatímní vláda a sovět petrohradských vojenských a dělnických zástupcŧ. Mezitím vede od 10. března předseda dumy Rodzjanko s carem a jeho rádci jednání o nevyhnutelnosti abdikace. Car 15. března skutečně abdikoval a den poté se vzdal práva na trŧn i velkokníţe Michail, kterému Mikuláš „předal“ vládu. Panování dynastie Romanovcŧ skončilo. Ustavuje se Prozatímní vláda, která koncem léta vyhlašuje ruskou demokratickou republiku. Těch několik dnŧ (převrat v Moskvě se opozdil o dva dny a měl přibliţně stejný prŧběh) probíhalo ve znamení euforie a naděje lidí na lepší ţivot. Všichni si navzájem blahopřáli ke svobodě. Ministři carské vlády, policisté, agenti, kterým se říkalo faraoni, byli odváděni do vězení, někteří, jako nenáviděný Protopopov, přišli sami. Revoluce byla dobromyslná a dŧvěřivá. Později bolševici rozšířili fámu o její „krvavosti“, ve skutečnosti přišlo o ţivot kolem 170 lidí, ponejvíce v Kronštadtu, kde námořníci lynčovali své dŧstojníky. V celé této revoluci nebylo také vŧdcŧ, ani vedení, byla jen ţivelnost. Kerenskij později napsal: „Nebyla to vlastně revoluce, byla to sebevraţda monarchie, která nebyla s to přeţít rasputinismus.“ PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA První ruská demokratická vláda se rodila velmi zvolna. Bouře v Petrohradě jiţ byly v plném proudu, kdyţ 11. března zatím ještě fungující Golicynova vláda zprvu odročila a poté rozpustila říšskou dumu, tj. sbor poslancŧ. Ti vedli nekonečné diskuse, na příkaz vlády reagovali tím, ţe odešli z oficiální zasedací síně Tauridského paláce do sousední polokruhovité místnosti za předsednickou tribunou hlavního sálu, aby se rozhodli nerozjíţdět se z Petrohradu a pověřili předsedy stranických klubŧ vytvořit zatímní výbor dumy - i kdyţ se vytrvale píše o volbě, šlo vlastně o jmenování: vţdy dva zástupci Strana 543

REVOLUČNÍ ROK 1917 reprezentovali jednu stranu, vesměs členy tzv. Progresivního bloku. Přizváni byli jen socialisté, trudovici (pravicoví eseři) a sociální demokraté - ti, zatím reprezentovaní jen menševiky, nakonec účast odmítli. 12. března měl jiţ zatímní výbor dumy konkurenta sovět dělnických a vojenských zástupcŧ, který byl svolán na 19,00 hod. do volného hlavního sálu Tauridského paláce. Tehdy jiţ existoval jeho výkonný výbor, který vyzval voliče k volbám - vojáci petrohradské posádky měli volit zástupce do sovětu za kaţdou četu, dělníci jednoho na kaţdý tisíc. Výbor dumy zatím jmenoval komisaře do všech státních úřadŧ, spolu se sovětem utvořil zvláštní komisi pro zásobování města a pro vojenské záleţitosti. I kdyţ se Progresivní blok na vládní převrat připravoval a od poloviny roku 1916 k němu vyzýval (hlavně Štürmerovu vládu opozičníci nazývali reţimem „favoritŧ, pošetilcŧ, čarodějŧ a šaškŧ“, který vede Rusko k jisté poráţce ve válce a k vnitřnímu krachu), nyní mnozí jiţ dříve určení do vlády nebyli v Petrohradě. Čekalo se také na stanovisko cara, někteří nevěřili ve snadnost abdikace. Zatímní výbor jmenoval vládu 14. března s tím, ţe se od 15. března ujme svých Strana 544

RUSKÉ IMPÉRIUM povinností. Za premiéra byl vybrán kníţe Georgij Lvov, v politice téměř neznámý, ale s velkou autoritou pro svŧj morální kredit. Povaţoval se za nestraníka, i kdyţ se řadil ke kadetŧm a sám svŧj pŧvod odvozoval aţ od Rjurikovcŧ. Od začátku století pracoval v zemstvech, málo mluvil, byl hluboce náboţný a slavjanofil, věřil v demokracii a ve schopnost ruského lidu se demokracii naučit a podle ní ţít. I k sebemenšímu vládnímu rozhodnutí vyţadoval souhlas všech ministrŧ. Zdál se být bezproblémovým kandidátem všech. První ruská demokratická vláda Premiér a ministr vnitra: kníţe Georgij Lvov (kadet) Ministr zahraničí: Pavel Miljukov (kadet) Ministr války a námořnictva: Alexandr Gučkov (oktjabrista) Ministr dopravy: Nikolaj Někrasov (kadet) Ministr obchodu a prŧmyslu: Alexandr Konovalov (progresista) Ministr financí: Michail Těreščenko (nestr.) Ministr nár. osvěty: Alexandr Manuilov (kadet) Ministr zemědělství: Andrej Šingarev (kadet) Ministr spravedlnosti: Alexandr Kerenskij (trudovik) Vrchní prokurátor Svatého synodu: Vladimir Lvov (strana středu) Nabízená místa ministrŧ odmítli Nikolaj Čcheidze (sociální demokrat, předseda petrohradského sovětu) a Vasilij Šulgin (pravicová nacionalistická strana). Vláda však zdaleka nebyla povaţována za samostatnou. Na zvláštním večerním zasedání 14. března, jehoţ se spolu s vládou zúčastnily zatímní výbor dumy a výkonný výbor petrohradského sovětu, se vymezovaly podmínky její existence. Debatovalo se dlouho přes pŧlnoc. Dojednaná dohoda a deklarace byly vyhlášeny 15. března. V úvodní části stálo:

Strana 545

REVOLUČNÍ ROK 1917 „Soudruzi a občané, nová vláda, utvořivší se ze středních vrstev občanstva, učinila dnes prohlášení o všech reformách, které se zavazuje uskutečnit částečně ještě během zápasu se starým reţimem, částečně po skončení tohoto zápasu. Mezi těmito reformami jsou některé, jeţ musí široké demokratické kruhy uvítati: politická amnestie, závazek připravovati ústavodárné shromáţdění, uskutečnění občanských svobod a odstranění národnostních omezení. Soudíme tudíţ, ţe tou měrou, jakou vznikající vláda bude uskutečňovati tyto závazky a rozhodně bojovati se starou vládou, demokracie jest povinna ji podporovati.“ Teprve mnohem později vešlo ve známost, ţe vláda spíše neţ v dumě byla utvořena na jednáních předních ruských zednářských lóţí - vyšli z nich mj. ministři Gučkov, Kerenskij, Někrasov, Těreščenko, Konovalov a moţná i další. Mezi ruské zednáře s uznávanou autoritou patřili mj. V. Maklakov, A. Chatisov a N. Volskij. Udrţovali úzký styk s francouzskými zednáři. Slavná doba zednářŧ však byla jiţ minulostí. Rychle se mnoţící zednářské lóţe byly nyní jen dokonalejší příleţitostí k navazování společenských, ekonomických a politických kontaktŧ. Pět dní, ve dne v noci, uprostřed zmatkŧ a návalu pracovala vláda v Tauridském paláci. Zvaní i nezvaní hosté permanentně docházeli do paláce, organizované skupiny, například vojenské jednotky, bylo třeba vítat a denně bylo nutné na tribuně hlavního sálu zdŧvodňovat vládní rozhodnutí. Vláda proto přenesla své sídlo do Mariinského paláce a Tauridský palác přenechala sovětu. KERENSKIJ Alexandr Kerenskij (1881-1970), ministr spravedlnosti, války a námořnictví, premiér Prozatímní vlády i vrchní velitel ruské armády v době existence ruské demokratické republiky, je jakoby dějinami Strana 546

RUSKÉ IMPÉRIUM zapomenut, ač byl nejpřednějším politikem demokratického Ruska v roce 1917. Snad pro své mládí (bylo mu teprve 36 let) byl jiţ v době aktivního politického ţivota v Rusku předmětem útokŧ, stupidní satiry, pomluv i kleteb. Bolševici a zvláště Lenin přidali k tomu všemu ve stylu své propagandy: chvastoun, slaboch, fantasta, uslintaný právník a politický klaun. I to, co udělal pro revoluci, je téměř zapomenuto. Vystudoval práva, ale po krátké eserské aktivitě v politice a zatčení 1905 se rozhodl pracovat jako právník ve prospěch lidí, šikanovaných carskými zákony. Ţádné měření sil vlády s opozicí se bez něho neobešlo. Vedl slavné procesy, v nichţ si vydobyl autoritu i uznání - obhajoval úspěšně arménské dašnaky i estonské sedláky, jiţ jako poslanec za trudoviky předsedal komisi dumy pro vyšetření lenské tragédie (1912) apod. Při protestních akcích proti vykonstruovanému obvinění ukrajinského Ţida Bejlise z údajné rituální vraţdy sepsal, propagoval a rozšiřoval veřejný protest (ač poslanec, byl zatčen a osm měsícŧ vězněn) atd. Ve válečných letech sjezdil celé Rusko a šířil své, jiţ tehdy demokratické, přesvědčení. Po březnové revoluci soupeřil s Miljukovem - oba, jeden o druhém, řekli ve svých vzpomínkách, ţe dominovali Prozatímní vládě. Proti rozhledu a vzdělání uznávaného historika Miljukova postavil Kerenskij svoji impulzivnost a emotivnost, řečnický talent i herecké nadání. Byl nepochybně velkým manipulátorem davu a v bouřlivém létě 1917, kdy vrcholila jeho popularita, ovládl ruskou politickou scénu. Kerenskij byl přesvědčeným demokratem a odmítl rady, aby se stal diktátorem. Své vládní úsilí soustředil na aktivizaci armády a podporu další účasti Ruska ve válce proti Německu a Rakousko-Uhersku. Správně vystihl, ţe největší hrozbou pro Rusko jsou bolševici a jejich Strana 547

REVOLUČNÍ ROK 1917 snaha o rozloţení armády. Nakonec neuspěl - soudní šetření s bolševiky ohledně německých peněz nebylo dovedeno do konce - a rozkladu armády nezabránil. Většinu jeho protibolševických projevŧ v dumě i na frontách dnes musíme posoudit jako odpovědné a varující. Na prvním sjezdu sovětŧ celého Ruska v červnu 1917 vmetl Leninovi do tváře obvinění, ţe pracuje k chaosu, aby mohl nastolit diktaturu, coţ bude znamenat potoky krve (delegáti mu tehdy ještě tleskali). Při jiné příleţitosti Leninovi veřejně řekl: „Vy, bolševici, poţadujete dětinské léčení: zatýkat, zabíjet a ničit. Kdo tedy jste? Socialisté, nebo policajti z bývalého reţimu?“ 6. listopadu 1917, v předvečer bolševického převratu, nařídil obsazení mostŧ přes Něvu a bolševických tiskáren, avšak puči jiţ nedokázal zabránit. V prvních dnech po převratu se ještě pokusil přivést vojska z fronty na Petrohrad, ale u Pulkova byla jím povolaná Krasnovova armáda zastavena a přemluvena k nečinnosti.

Strana 548

RUSKÉ IMPÉRIUM V emigraci psal Kerenskij dějiny, přednášel, vydával noviny a přemýšlel o chybách, které se staly. Nikdy se nesníţil k pomluvám a nesmířil s bolševickou mocí a ještě v roce 1968 veřejně protestoval proti sovětské invazi do Československa. KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY Největším problémem Prozatímní vlády bylo, ţe nevládla - měla k dispozici jenom ţivé slovo. Měla sice odpovědnost, ale moc si uzurpoval Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupcŧ, vyvolaný k ţivotu menševiky v prvních dnech revoluce, který vládě nedŧvěřoval a přisvojoval si střídavě moc i práva vlády i dumy. Reprezentativním orgánem sovět rozhodně nebyl - měl přibliţně 2500 delegátŧ (v březnu 1917 zdaleka ne všichni docházeli), kteří v rychlých a náhodných volbách měli z jedné třetiny zastupovat asi 800900 000 petrohradských dělníkŧ a ze dvou třetin asi 170 000 vojákŧ petrohradské posádky. Nejvýraznějším projevem tohoto podivného dvojvládí byl pověstný rozkaz číslo 1. (ze 14. března 1917), jímţ Petrohradský sovět zřizoval v armádě sověty vojákŧ s rozhodující pravomocí vŧči velitelskému sboru. O armádě jiţ nerozhodovala vláda, ale pologramotná masa vojákŧ, jejímţ nejvyšším mluvčím byl Petrohradský sovět. Po celou dobu své existence vláda, která 16. dubna proklamovala demokratické svobody a dala příleţitost Západu přivítat Rusko jako novou liberální demokracii v rodině pokrokových státŧ (první uznání přišlo z USA 22. 3.), zápasila s problémem volby mezi další účastí Ruska ve válce a uzavřením separátního míru. Často se dnes setkáváme s názorem, ţe vytrvalá snaha vlády (Miljukova i Kerenského) pokračovat ve válce na straně Dohody vládu a demokracii zahubila. „Revoluční válka proti německému militarismu“ (jak ji definoval Kerenskij) se vládě zdála být jedinou šancí jak Strana 549

REVOLUČNÍ ROK 1917 demokracii v Rusku udrţet. Problém byl v tom jak zlepšit kvalitu ruské armády. Na 100 ruských padlých vojákŧ se jich vzdalo 300, u Britŧ 20 a u Němcŧ 26 - ruští vojáci té doby dvanáctkrát aţ patnáctkrát častěji zahazovali zbraně neţ příslušníci jiných armád. I hlad rolníkŧ po pŧdě nabyl takového rozměru, ţe vláda bez výkonné moci byla bezbranná. S létem 1917 (a dá se říci, ţe jiţ od dubna) vláda neměla kontrolu nad Ruskem. Statisíce rolníkŧ táhly domŧ z fronty, rolníci šli v tlupách, loupili, šířili nové údajné instrukce brát si pŧdu. Bylo to jako stepní poţár a jako předzvěst

Strana 550

RUSKÉ IMPÉRIUM občanské války. Bujné a špinavé vraţdění bylo na denním pořádku. Vláda se ocitla v začarovaném kruhu: navrhovala pozemkovou reformu, legislativu však měl připravit nový parlament. Ten bylo třeba zvolit, ale sovět se zdráhal dát souhlas k volbám, protoţe směřoval k jakési republice rad, v níţ ovšem parlament neměl místo. A tak to šlo stále dokola. Vláda odvolala všechny gubernátory a vyšší úředníky, reorganizovala policii, ale úřednictvo jako celek ji nepodpořilo. Ani Západ nebyl bez viny. Podporu nové vlády podmínil jejím postojem a úspěchy ve válce a kdyţ se jich nedočkal (kromě letní Brusilovovy ofenzivy v roce 1917), zŧstalo Rusko bez západních dodávek. Po koaličních neshodách (Gučkov a Miljukov - dva „silní“ ministři - v květnu odstoupili pro „sabotáţ“ vládní činnosti sovětem) vládní křesla obsadili socialisté a bylo ještě hŧře. Socialisté byli přesvědčeni, ţe by mladá demokracie měla dát prostor i radikálŧm, tj. bolševikŧm. Svou snahou o spolupráci s bolševiky si však nezískali ani jejich uznání, ani spojenectví. Pro bolševiky byli jen - jak o nich napsal Lenin „uţitečnými idioty“.

Strana 551

REVOLUČNÍ ROK 1917 Aţ neskutečně vypadá historie tzv. Kornilovova puče, který se nekonal, přesto - anebo právě proto - ţe Kerenskij a Kornilov chtěli oba totéţ. Kdyţ si vysvětlili, co mají vlastně za úkol, nezbývalo armádám obou směrŧ neţ se po ruském zpŧsobu bratřit. Jeden telefonický hovor Kerenského s Kornilovem, zmatený jak komedie plná omylŧ, přivedl Kerenského k osudným rozhodnutím, která vedla ke konci mladé ruské demokratické republiky. BOLŠEVICKÝ NÁSTUP A TROCKIJ O bolševicích se v Rusku do dubna 1917 mnoho nevědělo. Podle vlastní statistiky jich koncem roku 1916 bylo v Petrohradě 1500-2000, v Moskvě 300-600, v Samaře 80-100, v Charkově 120 atd. Za březnové revoluce 1917 sami uvedli číslo 22 000. Leninovi revoluční pretoriáni však byli dobře připraveni, disciplinovaní a jejich malá početnost měla i své výhody bolševici mohli měnit strategii i taktiku na počkání. O březnové revoluci se Lenin dověděl Strana 552

RUSKÉ IMPÉRIUM z novin a 16. dubna přijel do Ruska. Jako obvykle všechny překvapil svou razancí a „dobrodruţnými“ poţadavky, měl program, i kdyţ byl stále stejný, a hlavně peníze. Německý generální štáb a Vilém II. přišli na myšlenku jak vyhrát válku - rozhodli se v krizových místech Dohody maximálně podpořit radikály, aby vyvolali chaos. To se týkalo Mexika a Texasu, Blízkého východu (zde jsou první kroky muslimského fundamentalismu) a Ruska, kde vytipovanou rozkladnou silou byli bolševici. Hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau to 2. dubna 1917 definoval naprosto přesně: „Nyní musíme za všech okolností vyvolat v Rusku co největší chaos.“ Šlo o to postarat se o vítězství extremistŧ, „neboť převrat pak bude nevyhnutelný a nabude takových forem, ţe otřese základy ruské říše… S největší pravděpodobností lze předpokládat, ţe do tří měsícŧ dospěje rozklad tak daleko, ţe náš vojenský útok povede ke zhroucení ruské moci.“ O mnoţství peněz, které v roce 1917 plynuly z Německa do pokladny bolševikŧ prostřednictvím pobočky švédské banky v Moskvě, bylo napsáno mnoho. Uveďme nejdávnější a asi nejpřesnější svědectví Bernsteinovo (roku 1921 ve Vorwärtsu), které pozdější historici nevzali příliš na vědomí, totiţ ţe šlo o neuvěřitelných 50 milionŧ zlatých marek, coţ americký historik R. Pipes přepočítává na 9-10 tun zlata. (Proto mohli mít bolševici v červenci 1917 v Rusku 41 deníkŧ a stovky placených agitátorŧ a rudogardistŧ.) Lenin hned po návratu do Ruska vyţadoval orientaci na dobytí moci. Své kolegy přesvědčoval vlastní jistotou o své pravdě, i kdyţ to neměl vţdycky jednoduché. Po chaotickém a ţivelném pokusu o převrat (16.-17. 7. 1917) byl Lenin spolu s devíti svými soudruhy obţalován z pokusu o převrat a z velezrady (to se poprvé objevily zprávy, ţe bolševici dostávají německé peníze), utekl však do Finska. Odtud v dopisech neustále naléhal na vedení své strany, ţe je třeba připravit Strana 553

REVOLUČNÍ ROK 1917 povstání proti Kerenského vládě. Tyto výzvy přijímali někteří vedoucí bolševici (Zinověv, Kameněv aj.) s rozpaky a nebýt schopného organizátora Lva Trockého, v němţ našly Leninovy výzvy svého zastánce, zŧstalo by s největší pravděpodobností jen u zmíněných dopisŧ. Trockij z tribuny Petrohradského sovětu a na nesčetných mítincích dělníkŧ a vojákŧ opakoval bolševická hesla - „Pŧdu a mír! Vezměte si nakradené! Vojáci, jděte domŧ - čeká vás pŧda a ţena!“ atd. Trockij, který se vrátil do Ruska ze Spojených státŧ teprve v květnu 1917 a v červenci se se svou skupinou intelektuálŧ spojil s bolševiky, byl ideálním doplňkem Lenina. Trockij měl to, co Leninovi k dobytí moci zjevně chybělo - byl inteligentnější a vzdělanější, i vynikající a nesrovnatelně lepší řečník, schopný veřejnosti vnutit svŧj názor (Lenin stačil ovlivnit jen své lidi.) Navíc byl schopný organizátor. Leninova poţadavku povstání se ujal jako praktik, přijal jej za vlastní a dovedl do konce. Jen s mírnou nadsázkou se dá říci, ţe Trockij pro bolševiky vybojoval moc (jako ji pak v občanské válce coby rudý Strana 554

RUSKÉ IMPÉRIUM maršál obhájil). Teprve poté byl pro bolševiky zbytečný a ti se rozpomněli na jeho nevybíravý předrevoluční boj s Leninem. Trockij neodešel z Petrohradu po nezdařeném červencovém bolševickém pokusu o puč, na němţ se nepodílel. Je pravda, ţe nebyl mezi těmi, na něţ vydala Kerenského vláda zatykač. Lenin útěkem zcela ztratil tvář a na čas přivedl své soudruhy do situace, kdy jim na ulici hrozil i lynč. Trockij se nechal zavřít, ale začátkem září byl s pompou opět propuštěn (za aktivního přispění socialistŧ bojujících za čistotu demokracie). Budoval dál svou popularitu na masových shromáţděních, táborech i cirkusech a 5. října 1917 byl zvolen předsedou Petrohradského sovětu. Z této funkce pak zabezpečil převrat, a tak si věřil, ţe datum převratu stanovil velkodušně a vědomě na den svých narozenin. Lenin přijel do Smolného z ilegálního bytu v převlečení tramvají pár hodin před mimořádným zasedáním Petrohradského sovětu. Ten zahajoval Trockij. To jiţ byl převrat v plném proudu a psal se 7. listopad (jak známo podle tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře to však bylo 25. října). LISTOPADOVÝ PŘEVRAT 23. října 1917 se sešlo ilegální zasedání ústředního výboru bolševikŧ, kde Lenin vášnivě a „s velkou přesvědčivostí“ překonává nechuť svých spolupracovníkŧ bojovat o moc. Bylo rozhodnuto zorganizovat puč tak, aby připravovaný II. všeruský sjezd sovětŧ byl postaven před hotovou věc. Lenin - stále v ilegalitě - vypracoval plán převratu, včetně vytvoření štábu, seznamu a činnosti spolehlivých plukŧ, postupu obsazování budov, zatýkání osob i vytvoření dělnickorolnické vlády. Organizační zajištění převzal jako předseda Petrohradského sovětu Trockij. Příprava bolševického povstání ovšem nezŧstala utajena (1. 11. ho v tisku nepřímo prozradil Kameněv), ale málokdo věřil v jeho úspěch. Strana 555

REVOLUČNÍ ROK 1917 28. října se Petrohradský sovět vyslovil pro vytvoření vojenského revolučního výboru (pod heslem obrany města Kerenskij souhlasil), který se pak stal hlavním realizátorem bolševického plánu (tajně se do jeho činnosti zapojily vojenské organizace bolševikŧ a celá síť bolševické strany). Prvním dnem organizovaného povstání byl 4. listopad. Na městském sjezdu bolševikŧ se aktivizuje a ozbrojuje dělnická garda, zaloţená v prvních červencových dnech 1917 („nejspolehlivější síla a nástroj převratu“), která v prvním článku svých stanov má vymezeno, ţe je to „organizace ozbrojených sil proletariátu pro boj proti kontrarevoluci a na obranu vymoţeností revoluce“. 5. listopadu se vojenský revoluční výbor jiţ zcela veřejně zaměřil na získání vojenských petrohradských posádek. Potíţe jsou s Petropavlovskou pevností. Téhoţ dne se pokusil Kerenskij aktivizovat některé vojenské posádky na obranu vlády. Následující den vydává zatykač na členy revolučního výboru a zakazuje některé bolševické listy. Celý den je naplněn napětím. Bylo stále zjevnější, ţe vláda nemá Strana 556

RUSKÉ IMPÉRIUM

na své straně dostatečnou vojenskou sílu. Trockij na zasedání bolševické frakce petrohradského sovětu přesvědčuje váhající bolševiky, kteří si ještě neuvědomují „praktické dŧsledky našich hesel“, ţe je třeba fyzickou bariéru na cestě k moci „překonat úderem, silou“. („Spiknutí neodporuje zásadám marxismu.“) Pozdě večer se celá akce povstání postupně rozjíţdí: bolševické gardy obsazují nádraţí, elektrárny, mosty, banky, telegrafní úřad a pod. Zimní palác, kde sídlila vláda, nebyl sice ještě obsazen - ale 7. listopadu byl jinak Petrohrad jiţ v rukou bolševikŧ. Ve 14 hodin bylo zahájen mimořádný sjezd Petrohradského sovětu - referuje Trockij, Lenin prohlašuje: „Dneškem začíná nová éra v dějinách Ruska, tato třetí revoluce nás musí nakonec dovést k vítězství socialismu.“ 8. listopadu v 10 hodin dopoledne je uveřejněno Leninem koncipované prohlášení Občanŧm Ruska: „Prozatímní vláda je sesazena, moc přešla do rukou vojenského revolučního výboru, stojícího v čele Strana 557

REVOLUČNÍ ROK 1917 petrohradského proletariátu a posádky… Věc, o niţ lid usiloval, okamţité nabídnutí demokratického míru, zrušení velkostatkářského vlastnictví pŧdy, dělnická kontrola výroby, vytvoření sovětské vlády tato věc je zabezpečena...“ Prozatímní vláda byla sice zatčena aţ k ránu 9. listopadu, ale úplné vítězství bolševikŧ bylo v té chvíli jiţ skutečností. Na II. všeruském sjezdu sovětŧ, který je ve Smolném zahájen 8. listopadu, bolševici triumfují. Účast delegátŧ byla krajně nepřehledná - snad kolem 900 delegátŧ - delegáti se totiţ pomíchali s vojáky a námořníky. Trockij píše: „...zapisovalo se jen chvílemi, doklady mnozí ztratili, záznamy o stranické příslušnosti nebyly úplné. Ale ať tak či tak, svrchovaná převaha bolševikŧ na sjezdu byla nesporná.“ Do předsednictva bylo navrţeno 14 bolševikŧ, 7 eserŧ, 3 menševici, 1 internacionalista, ale mnozí volbu nepřijali. Nakonec je zvoleno 14 bolševikŧ a 7 levých eserŧ - Lenin se sjezdu osobně nezúčastňuje, je sice ve Smolném, ale

Strana 558

RUSKÉ IMPÉRIUM stále ukryt v paruce. Sjezd byl plný potyček. Bolševiky podpořili jen leví eseři (byli pro jednotnou revoluční frontu) a zčásti internacionalisté (chtěli ale zřízení jednotné socialistické vlády). Menševici s Plechanovem i Martovem (ten nazve převrat bolševickým vojenským spiknutím), praví eseři (ti byli ochotni dohodu uzavřít, jen zbaví-li se bolševici „osobních viníkŧ říjnového převratu Lenina a Trockého“, podle Gorkého „zaslepených fanatikŧ a neodpovědných dobrodruhŧ“), ţelezničáři i jiné odbory, dokonce i delegáti rolnických sovětŧ se vyslovují proti bolševickému uchopení moci a ţádají vytvoření demokratické koaliční vlády (jinak hrozí vytvořením výboru pro záchranu vlasti a revoluce). V nastalém nepřehledném jednání a při stálém křiku většinou opouštějí sjezd a jsou vyprovázeni voláním: „Co zde ještě pohledáváte?“ K ránu 9. listopadu přijímá sjezd bolševické provolání k dělníkŧm, vojákŧm a rolníkŧm. Bylo přijato téměř všemi hlasy proti dvěma, při 12 absencích. 9. listopad byl vyplněn aktivní prací organizátorŧ převratu. Vojenský výbor chrlí rozkazy, výzvy, dekrety jako „jiskry“. Celý den bolševici jednají o vládě - zvaţovala se spolupráce s levými esery Strana 559

REVOLUČNÍ ROK 1917 či menševiky, za podmínek, ţe spolupráce nepodlomí výsledky povstání. Nakonec byl přijat Leninŧv návrh sestavit vládu jen z bolševikŧ. Večer v 9 hodin se sjezd sovětŧ schází k přerušenému jednání. Program: skončit válku, dát lidu pŧdu a zřídit socialistickou diktaturu. Protokoly jednání se nezachovaly (stenografky odešly ze sjezdu spolu s menševiky a esery), sjezd přijal dekret o míru, dekret o pŧdě a dekret o vládě lidových komisařŧ v čele s Leninem. Den na to dekret o tisku, kterým byla nastolena cenzura, zatím jen pro „kontrarevoluční“ tisk. Leví eseři protestovali, ţe vláda nereprezentuje všechny strany. Trockij obhajoval vládu jedné strany - „převáţně většinou“ (píše ve svých Dějinách) byl schválen návrh bolševikŧ. Převrat byl u konce. Lidé si většinou ani neuvědomili, ţe se něco děje.

Strana 560

RUSKÉ IMPÉRIUM

Strana 561

REVOLUČNÍ ROK 1917

IV. VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Strana 562

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

25

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA

REVOLUCE A BURZA V sovětské literatuře je úspěch listopadového převratu v Petrohradu vysvětlován mj. tím, ţe bolševická strana měla drtivou převahu nad nepřítelem. Pod jejím vedením údajně stála celá armáda: 250 000 vojákŧ a námořníkŧ a asi 25 000 rudých gardistŧ. Vzpomeňme si na běţnou ilustraci oněch dní, s níţ jsme se setkávali na plakátech: příboj vojákŧ a rudých gardistŧ zaplavuje Zimní palác.

Strana 563

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA Jenomţe bojechtivost této masy nebyla na výši, jakou bychom si podle dřívější sovětské interpretace představovali. Poslechněme si líčení útoku na Zimní palác z pera levicového menševika N. Suchanova: „Zástup několikrát zaútočil, ale kdyţ junkeři vystřelili ustupoval. Stříleli prý do vzduchu… hluk na chodbách. Vniklo sto bolševikŧ; stráţ je povaţovala za deputaci z radnice. Nepřátelská setnina se dala bez námahy odzbrojit. Bylo hlášeno: junkeři té a té školy odešli. Není moţno nepoznamenat: obě strany jsou ve fanatické náladě a rvou se jako lvi.“ O povaze bojŧ svědčí i ztráty. Podle tehdejších údajŧ padlo na straně útočníkŧ pět námořníkŧ a jeden voják. Obránci neměli ţádné mrtvé. Raněných byl větší počet na obou stranách. To, co však na bojích o Zimní palác nejvíce překvapuje, je malý počet bojujících. Údaje o tom se rozcházejí. Vcelku však počet bojujících nepřesáhl 10 000. Kde byla ta stotisícová armáda na straně povstalcŧ a kde byly miliony muţŧ ve zbrani, kterými disponovala Prozatímní vláda? K paradoxŧm převratu patří do očí bijící nepoměr mezi aktivními účastníky a obrovským, více méně pasivním lidským rezervoárem Ruska. Dobytí Zimního paláce kromě toho proběhlo téměř bez povšimnutí nejen v okrajových čtvrtích Petrohradu, ale i v bezprostřední blízkosti bojŧ. V divadlech se hrálo a návštěvníci přicházeli a odcházeli, jako by nedošlo k události, která měla tak dalekosáhlý vliv na chod dějin 20. století. Petrohradská burza nezaznamenala otřesy v hodnotách cenných papírŧ, jak by se bylo slušelo. Většina svědkŧ petrohradských bojŧ se shoduje v tom, ţe hlavní postavou převratu byl voják. Ve srovnání s vojenskou masou bylo rudých gardistŧ, tj. ozbrojených dělníkŧ, velmi málo - asi 14 000 (jejich počet vzrostl v dílech sovětských historikŧ). I kdyţ připustíme, ţe byli nejaktivnější silou povstaleckých vojsk, nejpočetnější oporou Strana 564

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

bolševikŧ byl voják, tj. rolník. Zápas, jehoţ výsledkem bylo nastolení diktatury proletariátu, byl rozhodnut ruským rolníkem v uniformě. Tento fakt, který se nevztahuje jen k událostem v Petrohradu, však neodráţí postoj ruské společnosti jako celku k bolševickému převratu. Dokládají to výsledky voleb do Ústavodárného shromáţdění, které probíhaly jiţ v podmínkách sovětského reţimu. Volby ukázaly, ţe většina obyvatelstva je proti bolševikŧm, kteří stěţí získali čtvrtinu hlasŧ. Společně s levými esery měli 25 % hlasŧ. Ani se svými spojenci, s nimiţ později uzavřeli blok a sestavili koaliční vládu, nezískali většinovou základnu v zemi. Jenomţe z dějin lidstva dobře víme, ţe politickou moc lze získat a udrţet nezávisle na tom, jaké je stanovisko většiny obyvatelstva, projevené navíc tak málo účinným zpŧsobem, jakým je vhazování hlasovacích lístkŧ do uren. Vlády se mŧţe zmocnit menšina a dokonce

Strana 565

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA

jen nepočetná klika, jestliţe většina obyvatelstva zŧstane pasivní a jestliţe protivník není s to převratu čelit. Z toho ovšem vyplývá řada dalších otázek. Lze pojímat jako revoluci akt, který se uskutečnil v rozporu se stanoviskem většiny společnosti? Lze označit za revoluci akt, o jehoţ prŧběhu a výsledku rozhodl zlomek ruského obyvatelstva? Lze pokládat za revoluci akt, který nebyl výsledkem bouřlivé aktivity lidí, ale byl proveden za převáţně pasivního přihlíţení dokonce i těch, kteří s bolševiky sympatizovali?

Strana 566

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA O co tedy šlo tehdy začátkem listopadu 1917? O to, o čem Lenin mluvil jiţ dříve: o ozbrojené povstání, které bylo peripetií mocenských bojŧ po březnové revoluci. Po počátečním všeobecném nadšení nad svrţením cara se však téměř celonárodní jednota začala rozpadávat. Car byl svrţen, ale bývalý establishment pŧsobil i nadále. I kdyţ se pod tlakem sovětŧ dařilo jeho vliv omezovat, a to i ve vládních kruzích, nová Prozatímní vláda v podstatě selhala. Neukončila válku a jen váhavě prováděla demokratické přeměny. Diskreditovala se tím jak v očích pravice, tak v očích levice. Hrstka bolševikŧ vrhala v této napjaté situaci mezi lidové masy hesla, která jejich tuţby vyjadřovala: ukončení války, rolníkŧm pŧdu, utlačovaným národŧm svobodu, likvidaci vlivu statkářŧ a kapitalistŧ, nastolení vlády lidu a náprava hospodářské situace. Nebyla to hesla socialistická, ale odráţela objektivní historické zájmy Ruska, jakoţ i náladu společnosti. Ta touţila po radikální změně a projevovala pochopitelnou netrpělivost nad kunktátorstvím vládních činitelŧ a manévrováním socialistických předákŧ. Většina z nich totiţ měla ve svém programu radikální demokratické poţadavky, ale v rozbouřeném a zjitřeném Rusku podmiňovala jejich realizaci ústavodárnými procedurami, coţ vyvolávalo nespokojenost i podráţdění. Úspěch bolševikŧ byl zpŧsoben nejen tím, ţe volali po bezodkladných činech, ale i tím, ţe jejich uskutečnění prosazovali prostřednictvím zdánlivě nestranické organizace, tj. přes sověty. Ty měly v lidových vrstvách autoritu, a to nejen svým radikálním zaměřením, ale hlavně proto, ţe svým sloţením odráţely nálady obyvatelstva. Proto v nich nechyběl ani plebejský prvek, a proto se v jejich počínání bezprostředně projevovaly změny politické atmosféry. Bolševický reţim proto v prŧběhu dalšího vývoje usiloval všemi prostředky o to, aby ze sovětŧ udělal spolehlivé „převodní páky“.

Strana 567

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA Bolševici zvítězili především proto, ţe jejich hesla odpovídala náladám a poţadavkŧm lidových mas. Nikoli však, jak jsme viděli, veškerého obyvatelstva. Agilita i razance bolševického reţimu však dokázaly potlačit váhání, případně antipatie „mlčící většiny“. Ačkoli k vítězství bolševikŧ rozhodujícím zpŧsobem přispěl jejich demokratický program, nedokázali z toho vyvodit závěry. V souladu se svým pojetím revoluce v Rusku pokládali demokratickou etapu za předstupeň a zároveň vedlejší produkt revoluce proletářské. Své vítězství pojali jako začátek cesty k socialismu a komunismu, ačkoli k tomu nebyly v Rusku historické podmínky. Kapitalismus v Rusku byl pouze jedním komponentem jeho ekonomiky. Prŧmysl tvořil ostrŧvek v moři rolnických hospodářství, jejichţ část ţila dokonce v podmínkách předkapitalistických. Rusko bylo v roce 1917 zaostalou zemí, v níţ kapitalistická ekonomika nehrála určující roli. Reţim, který se zde ujímal vlády, musel z těchto podmínek vycházet. Nejdříve bylo třeba řešit elementární civilizační úkoly, začínaje abecedou a konče moderními silnicemi či vodovodem. Strana 568

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Tuto cestu však bolševici odmítli. Vedla je utopická představa o vítězství socialismu, a to nejen v Rusku, ale na celém světě. Lenin tehdy mluvil o ruské proletářské revoluci. Později se razil termín Velká říjnová socialistická revoluce. Nuţe: nebyla to revoluce říjnová, protoţe se podle gregoriánského kalendáře, který sovětská vláda zavedla aţ v roce 1918, odehrála v listopadu. Nebyla to revoluce velká, protoţe o výsledku bojŧ v Petrohradu rozhodla hrstka lidí. Nebyla to ani revoluce socialistická, protoţe svou povahou řešila historické problémy burţoazně demokratické. A nebyla to ani revoluce, ale ozbrojený převrat. To vše neznamená, ţe neměl dalekosáhlé dŧsledky. Poznamenal celou epochu světových dějin, a to není málo. Poznamenal ji však jinak, neţ si bolševici představovali. Jejich utopie se nestala skutkem ani v Rusku. Pokus o její realizaci, modifikovaný ruskými podmínkami, ji proměnil v něco zcela jiného. O tom budeme v dalších kapitolách mluvit. Zatím se však podívejme na to, jak dopadl pokus uskutečnit tuto utopii naráz, bez odkladu a v měřítku nejen ruském. ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI „Ať ţije světová socialistická revoluce,“ prohlásil Vladimír Iljič Lenin v tzv. carském salonku Finského nádraţí v Petrohradu při svém příjezdu do Ruska (později v oficiálních dějinách bolševické strany byla jiţ zmínka o světové revoluci vypuštěna; jejich autorŧm se patrně nezdála být přesná citace Leninova výroku oportunní, a proto svého mistra cenzurovali: vloţili mu do úst pouze „socialistickou revoluci“). Leninŧv tehdejší projev, jak se doslýcháme od očitých svědkŧ, ohromil všechny přítomné, protoţe byl radikálním rozchodem bolševické strany s politikou ostatních socialistických stran v Rusku, a dokonce i s politikou těch předákŧ bolševické strany, kteří na domácí Strana 569

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA pŧdě vedli svŧj houfec. Zajímavé na tom je, ţe Leninovo apostrofování světové revoluce nevyvolalo naproti tomu mimořádné vzrušení. Asi bylo pokládáno za běţnou bolševickou rétoriku. Lenin to však myslil naprosto váţně. Navíc hlásal, ţe světová revoluce jiţ čeká za dveřmi: „Objevily se jiţ červánky světové socialistické revoluce. V Německu všechno vře...,“ prohlásil. Víra v příchod světové socialistické revoluce provázela všechny kroky bolševické strany v roce 1917. V předvečer listopadového povstání Lenin prosadil usnesení ústředního výboru, v němţ se výslovně argumentuje, ţe ozbrojené povstání nestrpí odkladu, protoţe mezinárodní revoluce pro to vytváří všechny předpoklady. V dekretu o míru vyzvala vítězná sovětská vláda „...třídně uvědomělé dělníky tří nejvyspělejších národŧ lidstva a tří nejvyspělejších státŧ zúčastněných v této válce: Anglie, Francie a Německa“, aby pomohli „úspěšně dovršit věc míru a zároveň věc osvobození pracujících a vykořisťovaných mas obyvatelstva od jakéhokoli otroctví a od jakéhokoli vykořisťování“.

Strana 570

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Víra v revoluci v nejvyspělejších zemích světa se stala dogmatem, od něhoţ se značná část bolševických vŧdcŧ nedokázala odtrhnout. Lenin ji označil za vědecky podloţený závěr: „Není pochyb o tom, ţe k socialistické revoluci v Evropě dojde. Na této jistotě a na této vědecké prognóze jsou zaloţeny všechny naše naděje...“ Bolševici si tehdy ještě nedokázali představit budoucnost revoluce v osamoceném Rusku, v zemi, která se vyznačovala vším, jenom ne vyspělou ekonomikou a početným dělnictvem, jeţ by i podle marxistické teorie legitimovaly vznik diktatury proletariátu. Tento rozpor řešili bolševici představou, ţe Rusko se stane pochodní, která roznítí revoluci v celosvětovém měřítku. Lenin, který v roce 1917 tak plamenně zdravil nástup světové revoluce, patřil k prvním, kteří zaregistrovali, ţe dějinný vývoj nebere bolševické vědecké prognózy na vědomí. Na jaře roku 1918, kdy se proti sovětskému Rusku valily německé intervenční armády, odmítali stoupenci víry ve světovou revoluci uzavřít s Německem mírovou smlouvu a akceptovat tak jeho diktát. Byl to diktát brutální a pokořující, ale levici nešlo jen o to. Věřila, ţe revoluce v západních zemích sovětské Rusko zachrání. Lenin se tehdy pozastavil nad tím, ţe světová revoluce nedodrţuje jízdní řád: „Ve skutečnosti se však hnutí (tj. mezinárodní revoluční hnutí) nevyvíjelo tak přímočaře, jak jsme očekávali.“ Co za dané situace zbývalo? Podrobit se německým poţadavkŧm. Na námitky levých, ţe revoluce neuznává taktizování a kompromisy, Lenin odpověděl: „Nedovedeš-li se přizpŧsobit, nemášli chuť plazit se po břiše, v blátě, nejsi revolucionář, ale ţvanil...“ Nevzdával se víry ve světovou revoluci, ale byl natolik realistický, aby konstatoval, ţe se zatím nedostavila.

Strana 571

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA K poslednímu pokusu o rozdmýchání světového revolučního poţáru v těchto dramatických letech došlo v roce 1920. Polská vojska pod velením Józefa Pi#sudského vyrazila v dubnu na Ukrajinu a dobyla Kyjev. Polské vládnoucí kruhy snily o rozšíření polského státu na východ. Jejich armády se však nesetkaly s podporou obyvatelstva a pod náporem Rudé armády musely ustupovat. Sovětská vláda tehdy vyzvala obyvatelstvo k obraně „matičky Rusi“. V květnu zahájil rudý generál Michail Tuchačevskij mohutnou protiofenzivu. Jeho armáda se záhy blíţila k Varšavě. Lenin ji bičoval příkazy, aby urychlila postup. Věřil, ţe dobytí Varšavy zpŧsobí rozklad celého evropského kapitalistického řádu. Vojska Pi#sudského však sovětské intervenční síly porazila. „Zázrak na Visle“ pohřbil jak sny o připojení Polska, tak vizi o zhroucení kapitalismu. Nezbylo neţ se smířit s poráţkou a vyvodit dŧsledky. Na podzim 1920 uzavřelo sovětské Rusko s

Strana 572

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Polskem příměří a v březnu 1921 mírovou smlouvu. Válka skončila, ale na obou stranách po sobě zanechala trvalou nedŧvěru a nevraţivost. Po ukončení občanské války a intervence Lenin vyřešil rozpor mezi snem a skutečností konstatováním, ţe světová revoluce si dává načas: „Dospěli jsme za tři roky k pochopení skutečnosti, ţe sázet na světovou revoluci neznamená počítat s určitou lhŧtou a ţe neustále se zrychlující tempo vývoje sice mŧţe na jaře přinést revoluci, ale také nemusí.“ Na jaře 1921 se světová revoluce opět nedostavila. Na mezinárodní konferenci v Janově na jaře 1922 přišli sovětští delegáti „jako obchodníci“ a šéf sovětské delegace Georgij Čičerin byl instruován, aby výrazy o „nevyhnutelnosti násilného převratu a nevyhnutelnosti krvavého boje“ ze svého projevu vypustil. Sovětská delegace jiţ neměla, jako tomu bylo v Brestu Litevském, pouţívat konference jako tribuny pro šíření revolučních hesel. Na místo toho její šéf Čičerin poprvé v dějinách sovětské diplomacie pouţil termínu mírová koexistence a přihlásil se ke spolupráci mezi státy s „dvěma systémy vlastnictví“. Jeho projev hýřil pacifistickými výzvami, ačkoli si do Moskvy stěţoval: „Celý ţivot jsem nadával na maloburţoazní iluze a nyní mě politbyro nutí na stará kolena maloburţoazní iluze vyrábět.“ Lenin ho obratem poučil, oč jde: „Kde, kdo a kdy se stavěl proti tomu, aby tato strana vyuţívala pacifistŧ k rozkládání nepřítele, burţoazie?“ Nakonec vše skončilo rapallskou smlouvou, uzavřenou 16. dubna 1922 mezi sovětskou a německou delegací, která se stala úspěchem sovětské vlády. Rozbila jednotu západních zemí a demonstrovala novou fázi sovětské politiky, která začala klást hlavní dŧraz na realistickou zahraniční orientaci, zbavenou utopických chimér. O tom ještě bude řeč.

Strana 573

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA Tečkou za tímto obdobím víry ve světovou revoluci byly poslední úvahy Lenina těsně předtím, neţ ho jeho nemoc odsoudila k dlouhému trýznivému umírání. Tehdy uznal: „Vývoj v těchto zemích (tj. v západní Evropě) neprobíhá tak, jak jsme to kdysi očekávali. Neprobíhá v nich rovnoměrné vyzrávání socialismu.“ Ani v tomto okamţiku se však nemohl svého snu úplně vzdát. Svou naději upjal k asijským zemím, které společně s Ruskem, jak napsal začátkem roku 1923, tvoří většinu obyvatelstva světa a navíc je „v posledních letech neobyčejně rychle vtahováno do boje za své osvobození.“ Vida, vědecká prognóza o vítězství světové socialistické revoluce byla vystřídána vidinou antikoloniálního boje ve třetím světě. Vidina světové revoluce provázela bolševiky v jejich první fázi bojŧ o moc. Nebyla to vidina, která by neměla význam. Povzbuzovala je v jejich boji a posilovala je v jejich víře v nový svět. Byla však postavena na písku. Ani realistický Lenin si vlastně aţ do konce svého aktivního ţivota nedokázal přiznat, ţe jeho sen je nesplnitelný a ţe historie se ubírá jiným směrem. VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ Snadnost, s jakou revoluce postupovala zpočátku, však jiţ v jarních měsících roku 1918 byla vystřídána těţkostmi, vyvolanými nejen dŧsledky postupu armád ústředních mocností, ale i vnitřními protibolševickými silami. Separátní mír s ústředními mocnostmi, uzavřený 3. března 1918 v Brestu Litevském, byl pokořující a pobuřující. Od Ruska bylo odtrţeno rozsáhlé území: Polsko, Litva, část Běloruska a Lotyšska; sovětská vojska musela vyklidit Ukrajinu, Finsko, Aalandské ostrovy a oblast Ardaganu, Karsu a Batumi. Kromě toho zatíţila sovětskou vládu velkými hospodářskými břemeny. Připravil sovětské Rusko o ukrajinskou obilnici, uhelné revíry a

Strana 574

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA zásoby kovŧ. Oddělil ho od Černého moře a redukoval ho na území moskevské říše v 16. století. Proti brestlitevskému míru se pozvedla opozice z řad sociálních revolucionářŧ. Hlásali svrţení bolševického reţimu a pokračování války proti Německu na straně dohodových mocností. 6. července vypuklo v Moskvě protibolševické povstání. Zároveň došlo ke vzpourám ve 23 dalších městech středního Ruska. 10. července se zachvěla východní fronta. Její velitel, generál Muravjov, poţadoval pokračování války proti Německu. Vzpoury byly brutálně potlačeny. Mezitím se vytvářela nová protibolševická ohniska na okrajích Ruska. V jiţním Rusku se její představitelé, generálové Michail Alexejev a Lavr Kornilov, chtěli opřít o donské kozáky a jejich atamana Kaledina, ale zpočátku neuspěli. Po sebevraţdě Kaledina a smrti Kornilova 13. dubna 1918 převzal velení generál Anton Denikin. Ten byl pro spolupráci s dohodovými mocnosti, zatímco nový donský ataman Pjotr Krasnov projevoval sympatie k Němcŧm a prosazoval východní směr ofenzivy. Podařilo se mu přerušit spojení mezi Strana 575

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA Moskvou a Caricynem a odříznout tak Moskvu od severozápadního a jiţního Kavkazu. V červnu 1919 se však Klimentu Vorošilovovi s jeho vojsky z donských uhelných revírŧ podařilo Caricyn dobýt zpět. Zásobovací tepna do Moskvy se tak znovu otevřela. V téţe době vzniklo na Sibiři druhé protibolševické ohnisko. Iniciátory vzpoury byli vojáci československých legií v Rusku, kteří měli po ukončení války Ruska s Německem odejet do Francie. Sovětská vláda si kladla jako podmínku pro jejich odjezd odevzdání zbraní. Chtěla tím splnit poţadavek Německa při jednání v Brestu Litevském. Kdyţ po incidentu v Čeljabinsku 17. května 1918 nařídil Lev Trockij, který se 4. dubna 1918 stal lidovým komisařem vojenství, odzbrojení všech československých vojákŧ, začalo jejich povstání. Místo na východ začali postupovat na západ, k Volze a 6. srpna dobyli Kazaně. V jejich týlu, v Samaře a v Ufě, se konstituovaly eserské vlády. Jejich dobrovolnická vojska však byla málo početná a z vojenského hlediska neměla valnou cenu. Nestačila po postupném stahování se Čechoslovákŧ na východ čelit tlaku Rudé armády, kterou mezitím Trockij zreorganizoval. Ten prosadil dalekosáhlé reformy. Povolal do Rudé armády i carské dŧstojníky a odstranil armádní revoluční rady. Místo nich zavedl funkci vojenských komisařŧ. Do minulosti odešla dobrovolná kázeň a místo ní byla v Rudé armádě zavedena ţelezná, aţ brutální disciplína. Trockij zasahoval i do vojenských operací. V létě 1918 se mu podařilo zastavit postup protibolševických vojsk u Kazaně a tím i jejich taţení na Moskvu. Politické i vojenské vedení na východě strhl převratem do svých rukou admirál Alexandr Kolčak. 18. listopadu 1918 svrhl eserské direktorium, brutálně se vypořádal se svými protivníky a v březnu 1919 zahájil protibolševickou ofenzivu. V dubnu 1919 se jeho silná armáda přiblíţila k Volze, zde však narazila na vojska M. Frunzeho a V. Kujbyševa, která Kolčaka vyhnala za Ural a v listopadu 1919 Strana 576

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA dobyla západosibiřský Omsk. Z Kolčakovy armády zbyly trosky, obklopené sibiřskou zimou a partyzánskými oddíly. Čechoslováci odmítli Kolčaka podporovat; touţili po návratu do svého jiţ svobodného domova a nenacházeli dŧvod, proč by měli umírat za diktátora, který proléval řeky krve. Jarní ofenziva admirála Kolčaka měla být v roce 1919 součástí koncentrického náporu bílých armád proti Moskvě. Na východě nastoupil Kolčak, od jihu se blíţil Denikin, který se svou 150tisícovou armádou zahájil ofenzivu v květnu 1919. Pŧvodně zamýšlel táhnout na východ a spojit se s Kolčakem, ale nakonec ho přilákala slabost bolševických sil ve východní Ukrajině. 13. října padl Orel a cesta na Tulu s jejími zbrojovkami a pak na Moskvu se zdála být otevřena. Denikin doufal, ţe v zimě uţ bude v Moskvě, ale jeho příliš široká a z křídel snadno napadnutelná fronta a nepřátelské rolnické hnutí v týlu představovaly příliš velké riziko. Tlak bílých ze severu vrcholil v létě 1919. Generálové Nikolaj Judenič a Michail Rodzjanko překročili estonskou hranici a táhli na Petrohrad: 12. června obsadili Krasnuju Gorku v bezprostřední blízkosti Petrohradu. I tato operace však ztroskotala. Kdyţ v říjnu 1919 začala nová ofenziva bílých, tentokrát pod velením Judeniče, jenţ se koncem měsíce dostal opět před brány Petrohradu, takţe jeho vedení jiţ připravovalo evakuaci města, Trockij, který převzal velení obrany, ji vybičoval k nadlidskému výkonu. S podporou posil z jihu porazil útočící vojska, která se stáhla do Estonska. Riziko, obsaţené v Denikinově plánu, se stalo skutkem. Proti Denikinovu vojsku vyrazily dvě skupiny, od severovýchodu a od Voroněţe. Jeho týl ničily ukrajinské partyzánské oddíly pod velením anarchisty N. Machna. Denikin musel stahovat svá vojska a vyklidit Kyjev a Charkov. Začátkem roku 1920 se jeho vojska nacházela na Strana 577

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA svých počátečních pozicích na Kubáni a v březnu 1920 byla v panice evakuována na Krym. V dubnu 1920 předal Denikin vrchní velení nad zbytky své armády baronu Pjotru Wrangelovi. Ten se snaţil obnovit kázeň a bojeschopnost jednotek a dokonce vydal 7. června zákon o pŧdě, který měl získat rolnictvo. Bylo však pozdě. Po ukončení polsko-sovětské války v říjnu 1920 vyrazila Rudá armáda proti Krymu a 17. listopadu jiţ dosáhla Kerče. Následovala panická evakuace. Přes 130 000 vojákŧ a civilistŧ odplouvalo směrem na Cařihrad. Občanská válka se blíţila konci. Nová krize však vypukla v březnu 1921 v podobě vzpoury kronštadtské garnisony. Hesla povstalcŧ byla pŧsobivá: sověty bez komunistŧ! Potlačit tuto vzpouru nebylo snadné, ale převaha nasazených jednotek Rudé armády byla drtivá. Problém však byl v tom, ţe jiskra této vzpoury rozněcovala protivládní akce nejen mezi rolnictvem, ale i mezi dělnictvem. Vesnice se dostávala do prudkého varu. Povstání na Ukrajině a v Povolţí vyjadřovala nespokojenost vesnice s válečným hospodářstvím. Nestačilo poslat Strana 578

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA proti rolníkŧm jednotky Rudé armády a utopit povstalecké oblasti v krvi. Ukazovalo se, ţe bude nutné nahradit dosavadní systém novou hospodářskou politikou. Tu prosadil Lenin na jaře 1921. Místo rekvizice zemědělských výrobkŧ byla zavedena naturální daň. Nabízí se otázka, proč protibolševické síly svŧj boj prohrály. Jejich armády přece nebyly o nic slabší neţ armády bolševikŧ. Navíc měly vydatnou podporu dohodových mocností. Dohodové výsadky na severu a jihu evropského Ruska, na Kavkaze a na Dálném východě tvořily opěrné body, kterými proudily zásoby zbraní a potravin bílým armádám. Tyto výsadky rovněţ zasahovaly do bojŧ. A přesto ani tato podpora nestačila na poráţku Rudé armády. Dohodové mocnosti totiţ postupovaly polovičatě. Nemohly se rozhodnout, zda proti bolševickému Rusku zahájí grandiózní taţení, či zda se mají omezit na vytváření menších předmostí na okrajích Ruska a na zásobování bílých armád. Nemohly se shodnout ani na tom, jaké poválečné Rusko si mají přát. Jejich postup byl ovlivněn především jejich rozdílnými politickými a hospodářskými zájmy. Kdyţ se britská vláda na jaře 1920 rozhodla ukončit blokádu sovětského Ruska a navázat s ním hospodářské vztahy, bylo očividné, ţe s jednotným postupem západních mocností jiţ nelze počítat a ţe začíná nová politika, vycházející z obchodních zájmŧ o ruský trh. Problém neúspěchu vnitřních antibolševických sil spočíval také v tom, ţe neměly program pŧsobící na většinu obyvatelstva Ruska. Bílá generalita a její političtí představitelé opakovali hesla, která se uţ předtím ukázala jako neúčinná, ba scestná. „Jednotné a nedělitelné Rusko“ nemohlo získat podporu u národŧ, které si od revoluce 1917 slibovaly dosaţení národní samostatnosti. Další osudovou chybou antibolševických sil bylo, ţe ve svém programu neměly agrární reformu. Stávalo se dokonce, ţe na dobytých územích, kde jiţ reforma Strana 579

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA spontánně proběhla, restaurovaly staré pořádky. Podobně si počínaly i v dalších sférách politického ţivota. Rozháněly sověty, perzekvovaly odboráře, zabavovaly rolníkŧm pŧdu, nastolovaly předrevoluční pořádek atd. Zato sovětský reţim postupoval mnohem obratněji. Ponechával obyvatelstvu dosaţené výhody a štědře sliboval další. Protibolševické síly nedokázaly překonávat ani své politické animozity, kdyţ zavrhovaly politické bloky a uskupení, které by mohly jejich síly rozšířit. Perzekvovaly sociální revolucionáře (esery) a jejich představitele, ačkoli ti měli v podstatě shodný cíl. Spoléhaly na vojenskou sílu a zapomínaly na význam politiky a propagandy v podmínkách občanské války. Více méně opakovaly chyby předrevolučního reţimu.

Strana 580

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Protibolševické síly však neobstály ani na poli vojenském. Nevytvořily jednotné velení. Například Denikin a Kolčak nebyli schopni koordinovat své akce a za celou válku se jim nepodařilo spojit svá vojska. Doboví svědkové dále poukazují na neblahý vliv kompetenčních sporŧ i osobních ambicí, které se mezi vojenskými i politickými představiteli bílých armád projevovaly. Bolševici naproti tomu pochopili nutnost centralizace velení vojsk a koordinace jejich činnosti. I kdyţ v celé řadě otázek strategické povahy i u nich vznikaly spory a konflikty, jako tomu bylo například mezi Trockého postojem k tzv. burţoazním specialistŧm a mezi vojenskou opozicí, která se proti tomu bouřila, dokázali pod vlivem Leninovy autority dospět k jednotě, která přinášela úspěch. Kromě toho jistou úlohu hrály i další aspekty vedení války. Centrální postavení sovětského Ruska mělo velké nevýhody, zvláště v okamţiku, kdy bylo zcela odříznuto od zdrojŧ potravin a surovin. Naproti tomu mu tato situace pomáhala při přesunech armád z jednoho bojiště na bojiště druhé. Konečná poráţka Judeniče při boji o Petrohrad byla nemyslitelná bez přesunu posil z jihu. Občanská válka byla vedena barbarskými prostředky. Absolutorium v tomto směru nepatří ţádné bojující straně. Ztráty na lidech byly obrovské nejen na vojenském poli. Jenom na frontách padlo 550 000 lidí. S masakry zajatcŧ, civilního obyvatelstva a obětmi koncentračních táborŧ a trestných výprav si občanská válka vyţádala na milion obětí. Podle sovětských oficiálních statistik zahynulo v letech 1918-1920 celkem na devět miliónŧ lidí. Válka, hlad, epidemie a chybějící lékařská péče vykonaly své dílo. Revoluce je nákladná cesta ke spáse lidstva.

Strana 581

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU Chiméra světové socialistické revoluce byla provázena další chimérou o přímém přechodu ke komunismu. Začala tzv. rudogardistickým útokem na kapitál. Dělnictvo organizované v tzv. závodních a továrních výborech začalo po revoluci přebírat továrny do své správy a vyhánělo jejich majitele a úřednictvo. Na místo dělnické kontroly kapitálu nastoupilo jeho faktické vyvlastňování. Na jaře 1918 tento proces vyústil v rudogardistický útok proti kapitálu. Sovětský reţim stál bezbranně tváří v tvář tomuto přívalu, který byl později označen za ţivelně chaotickou nacionalizaci zdola. Celá předchozí hospodářská struktura se rozpadla. Úpadek pracovní disciplíny a rozvrat hospodářského ţivota byl dŧsledkem tohoto procesu. Pod jeho tlakem a dále pak z obavy před restitučními nároky Německa začalo hromadné zestátňování majetku. Začalo dopravou a jednotlivými prŧmyslovými podniky. Vyvrcholilo 28. června 1918 rozsáhlým zestátněním velkých závodŧ všech hlavních prŧmyslových odvětví. V roce 1920 jiţ byl prakticky zestátněn veškerý prŧmysl včetně většiny malých, ba trpasličích výrobních provozoven. Tento proces byl z valné části ovlivněn válečnými událostmi. Obklíčení sovětského Ruska ze všech stran v létě 1918 zpŧsobilo katastrofální nedostatek prŧmyslových surovin, paliva a potravin. Dopravní systém se zhroutil. Rozběhla se inflace, vyvolaná nedostatkem zboţí a krytím státního deficitu tiskem papírových peněz. Rostla přímo děsivě. V říjnu 1920 činila kupní síla rublu 1% kupní síly oproti říjnu 1917. Protoţe sovětský reţim měl zájem na udrţení dělnictva v továrnách, začala se mzda vyplácet v naturáliích. Naturální přídělový systém se rozšířil i na výrobu. Peníze ztrácely jakoukoli funkci. Protoţe i přídělový systém často nefungoval, rozšířil se černý trh. Šmelináři se stali součástí sovětského hospodářského systému. Jenomţe předpokladem fungování naturálního přídělového systému Strana 582

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA byly zásoby surovin a hlavně potravin. A protoţe vesnice odmítala zásobovat město za bezcenné peníze a protoţe prŧmysl neměl vesnici co nabídnout, nebylo jiného východiska neţ rolníky k zásobování měst donutit násilím. Posílání zásobovacích ozbrojených oddílŧ na vesnici však nemohlo splnit tento cíl. Sovětský reţim se pokusil řešit problém rozdělením vesnice na chudé a bohaté vrstvy a s podporou chudiny provádět rekvizice potravin. Tato politika měla jen částečný úspěch. Podle oficiálních odhadŧ se legálním zpŧsobem do měst dostávala v lednu 1919 jen asi jedna pětina potravin, v dubnu 1920 jen 29 %. Tento zpŧsob výměny zboţí mezi městem a vesnicí nicméně vyvolával nespokojenost rolnictva. Vyvrcholila koncem občanské války rolnickou válkou proti sovětskému reţimu zejména na Ukrajině a v Povolţí. Zestátnění výroby i distribuce, jakoţ i násilná rekvizice zemědělských výrobkŧ tvoří ve svém souhrnu systém tzv. válečného komunismu. Trţní vztahy přestaly fungovat s výjimkou trhu černého. Státní monopol ovládl téměř veškerou oblast výrobní i individuální spotřeby. Centralizace a byrokratizace veškerého řízení a rozdělování byly přirozeným dŧsledkem hospodářského i politického systému. V čele centralistického systému stála Všeruská rada národního hospodářství a její hlavní správy, které byly i svým sloţením kopií předrevolučních syndikátŧ. Celý tento systém byl podřízen základnímu cíli: válce. Na tom všem by nebylo nic divného. Militarizace hospodářství za války byla prováděna ve všech válčících zemích. Rozdíly tu však byly nemalé: sovětský systém byl podstatně drsnější, ba teroristický, ale méně výkonný. Také v jiných zemích byla za války omezována vlastnická práva, mj. tzv. sekvestrací, která se vztahovala převáţně na cizí státní příslušníky. Sovětský systém však sáhl k vyvlastňování

Strana 583

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA veškerého, dokonce i osobního majetku, a to jak ve městech, tak na vesnici. Všude jinde se tomu říkalo více méně rezignovaně válečné hospodářství. Krieg ist Krieg, krčili rameny vojáci i civilové. Sovětský reţim však svŧj systém nazval válečným komunismem a myslel to váţně. Coţpak faktické zrušení peněz nebylo dosaţením komunistického ideálu? Nebyla směna mezi městem a vesnicí v naturáliích vyšší formou ekonomických vztahŧ, jeţ nahradila anarchii trhu? Národohospodář Preobraţenskij velebil odumírání peněz v sovětské ekonomice a oslavoval inflační tiskárnu jako kulomet, který vpadá burţoaznímu reţimu do zad. Bucharin dokonce rozvinul teorii o tom, ţe revoluce je masovou destrukcí vlastnických vztahŧ a ţe tato destrukce minulosti umoţní od základu vystavět nové, socialistické Rusko. Trh, peníze, obchod, tyto črty kapitalismu rychle zmizí. Hospodářská nauka se stane vědou o výměně statkŧ a o přeměně soukromého vlastnictví ve výrobní síly. A Lenin? Později prohlásil, ţe válečný komunismus byl vynucen mimořádnými okolnostmi. Ale pomlčel o tom, ţe ve svých poznámkách k návrhu stranického programu v roce 1920 napsal, ţe cílem je organizace veškerého obyvatelstva ve výrobní a spotřební komuny a ţe strana bude usilovat o přípravu co nejrychlejšího zrušení peněz. Ještě v říjnu 1920 nařizoval ukrajinským komunistŧm, aby nesmlouvavě prováděli třídní politiku na vesnici a rekvírovali veškeré zásoby potravin. Dokonce velebil komunistické subotniky jako zárodek komunistické morálky. Teprve kdyţ se proti tomuto systému zvedla ruská vesnice se zbraní v ruce a k ní se začalo připojovat i dělnictvo, nastalo vystřízlivění. Lenin najednou obrátil a začal od jara 1921 kázat potřebu ústupu. Rudogardistický přímý přechod ke komunismu skončil. V psychologii mnoha bolševikŧ však zanechal trvalé stopy. Válka byla těţkou Strana 584

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA zkouškou, ale vše bylo jasné: kde je přítel a kde nepřítel. Problémy se řešily na válečném poli. Násilí bylo hlavní a nejkratší cestou k cíli. SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ? Deklarace sovětské vlády o právu národŧ na sebeurčení z 15. listopadu 1917 se záhy ukázala jako cár papíru. Josif Stalin jako lidový komisař pro národnostní otázky jiţ v lednu 1918 prohlásil, ţe právo národŧ na sebeurčení se nevztahuje na burţoazii, ale na pracující. Lenin to formuloval ještě lapidárněji: „Co stojí výš - právo národŧ na sebeurčení nebo socialismus?“ Odpověď byla pro bolševiky nasnadě a nezŧstalo jen u slov. Kdyţ Ukrajina vyhlásila ve svém tzv. 3. universalu v listopadu 1917 svoji nezávislost, vypuklo bolševické povstání. V prŧběhu občanské války bolševické armády Ukrajinu obsadily. Finsko vyhlásilo samostatnost v zimě 1917-1918. Vzápětí tak vznikla občanská válka, která však skončila poráţkou bolševikŧ. Ani pobaltské země nechtěly ţít v „nejsvobodnějším“ politickém systému světa. Ovšem aţ do roku 1920 musely o svou nezávislost tvrdě bojovat. Bělorusko vydalo 25. března 1918 proklamaci o zřízení nezávislé a nedělitelné Běloruské lidové republiky. Německo, které tehdy Bělorusko vojensky kontrolovalo, však tento krok neuznalo. Po evakuaci německých vojsk se Bělorusko jiţ od začátku roku 1919 stalo nezávislou republikou, která měla být zpočátku spojena s Litevskou sovětskou republikou. Na Kavkaze vznikla v listopadu 1917 konfederace severokavkazských republik. Záhy se však rozpadla a vytvořily se tři samostatné státy Strana 585

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA Gruzie, Arménie a Ázerbájdţán. V roce 1921 však jiţ byly všechny tři pod vládou bolševikŧ. V prŧběhu let 1919 a 1920 obsadila sovětská vojska středoasijská území a zlikvidovala tamější vlády. V roce 1922 dovršila sovětská vojska osvobození Dálného východu. Formálně a krátkodobě tam vznikla burţoazně demokratická republika. Šlo o dočasný kompromis, jehoţ cílem bylo vytvořit mezi sovětským Dálným východem a Japonskem nárazníkový stát pod sovětskou kontrolou. Koncem občanské války byly pod sovětskou kontrolou čtyři pětiny bývalého území carské říše. Pouze pobaltské státy, Finsko a v roce 1920 Polsko se ubránily sovětské expanzi, jejímiţ hlavními silami byly Rudá armáda a pátá kolona v podobě místních bolševických sil. Snaha národně osvobozeneckých sil okrajových území Ruska o samostatnost byla z valné části utopena v krvi. Myšlenku jednotného a nedělitelného Ruska, kterou hlásali carští generálové, uskutečnila sovětská vláda navzdory deklaracím o právu národŧ na sebeurčení.

Strana 586

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Idea světové revoluce byla utopií a běh událostí to potvrdil. Částečná obnova carské říše však byla skutečností. Jak s ní bolševická strana naloţí? Existovaly dvě varianty. První variantou byl unitární stát, Ruská sovětská federativní socialistická republika, v níţ by jednotlivé neruské národy dostaly statut autonomních republik či oblastí. Druhá varianta spočívala ve vytvoření federace národních republik, které měly mít ve společném svazu rovnocenné postavení. A protoţe se proti unitárnímu státu objevila opozice i v bolševické straně a protoţe se záhy ukázalo, ţe unitáři přesvědčují své odpŧrce nejen slovy, vmísil se do sporu i V. Lenin. Ostře napadl i Stalina, který jako lidový komisař národností i jako čelný funkcionář strany tvrdě pronásledoval gruzínskou protiunitární opozici. Lenin pouţil na Stalinovu adresu dokonce výrazu „velmocenský šovinismus“. Pod Leninovým vlivem byl koncem roku 1922 utvořen Svaz sovětských socialistických republik jako federální stát. Ale bolševická strana zŧstala unitární organizací. Jako vládní strana měla rozhodující vliv nejen na politickou linii, ale i na obsazení pozic v mocenském aparátě. Vezmeme-li navíc v úvahu, ţe v roce 1922 tvořili její řady převáţně Rusové (72% členstva), těţko se vyhnout závěru, ţe federativní uspořádání státu bylo formalitou a ţe bylo jen otázkou času, kdy se neruské národy dostanou do podobného postavení, jaké měly v carském Rusku. Ostatně antiunitární opozice se záhy dostala do palby bolševického vedení. K prvním obětem patřil Sultan-Galijev, jehoţ vizí bylo sjednocení mohamedánských národŧ Ruska a vytvoření mocného státu, který by se stal základnou pro revoluční hnutí celého Východu proti kolonialismu. Na jaře 1923 byl Sultan-Galijev zatčen a obviněn ze spiknutí proti sovětskému zřízení. Ke kritikŧm Stalinova centralismu dále patřil N. Skrypnik, Ukrajinec, který podporoval ukrajinskou svébytnost a kritizoval velkoruský šovinismus v Strana 587

REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA bolševické straně. Podobně jako SultanGalijev i Skrypnik padl za oběť čistkám třicátých let. Likvidace „nacionalistické úchylky“ byla předpokladem pro radikální změny v národnostní politice. Ubírala se několika směry. Centralizace nejen v oblasti správy šla ruku v ruce s tzv. korenizací, tj. se snahou o získání sociální základny i mezi místním, neruským obyvatelstvem a k jejímu vyuţití ke glajchšaltování celé společnosti. Byl to gigantický úkol, jestliţe vezmeme v úvahu, ţe většina obyvatelstva sovětské Střední Asie ţila pod vlivem islámu a jeho právních a společenských norem. Nemalá část tohoto obyvatelstva byli nomádi, kteří neuměli číst a psát. Za hlavní svŧj úkol povaţovala bolševická strana rozbít dosavadní jednotu islámského obyvatelstva, která byla přirozeným dŧsledkem islámského psaného i zvykového práva, tradice a v neposlední řadě odporu proti ruské koloniání nadvládě. Tento sloţitý úkol byl v prŧběhu dvacátých let prováděn cílevědomě a soustavně. K rozbití dosavadní sociální struktury mířila pozemková reforma, v jejímţ prŧběhu byl likvidován nejen statkářský majetek, ale Strana 588

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA i dosavadní zpŧsob zavodňování polí, který zejména v podmínkách střední Asie hrál mimořádnou úlohu. Kromě toho se bolševická strana v těchto oblastech zaměřila na likvidaci islámského kanonického a zvykového práva. V prostředí převládajícího analfabetismu mělo dalekosáhlý význam zavádění latinky. O tom rozhodl sjezd turkologŧ v Baku v roce 1926. Narazilo to na mimořádný odpor, protoţe islámské vrstvy to pociťovaly jako neurvalý zásah proti jejich náboţenským tradicím. Přesto se pokračovalo v této politice, která - i kdyţ zatím nevnucovala ruštinu jako společný dorozumívací jazyk měla dalekosáhlý unifikační vliv. V roce 1931 mělo jiţ 59 jazykŧ Sovětského svazu latinku jako základ spisovné řeči. Sovětská národnostní politika dvacátých let neměla na rozdíl od dalších let vysloveně rusifikační cíl. Její strategie však byla unitární, centralistická. Po likvidaci tzv. národnostních úchylkářŧ v řadách bolševické strany se sovětský systém snaţil rozbíjet tradiční sociální a duchovní struktury a vytvořit ve všech sovětských republikách jednotný sociální a politický systém, jehoţ centrem byla Moskva a jehoţ místní představitelé měli provádět politiku „národní formou, socialistickou obsahem“. Na rozdíl od národnostní politiky carského Ruska, která se omezovala na mocenskou kontrolu a na perzekuci svých protivníkŧ, šla sovětská politika mnohem hlouběji. Zaváděl se tu nový druh kolonialismu, sovětské vnitřní impérium, nekonečně vzdálené od hesla listopadu 1917 o svobodě utlačovaných národŧ.

Strana 589

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

26

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

REVIVAL STARÉHO RUSKA? Na první pohled to tak vypadalo. Kdo se po zavedení nové hospodářské politiky v roce 1921 vrátil ze zahraničí do Ruska, udeřila ho do očí ta překotná změna. Ulice oţily. Prodavači nabízeli na ulicích piroţky, pelmeni, jakoţ i jiné pochoutky, ale i harampádí sebrané či ukradené z bŧhvíjakých koutŧ. Lidé chodili ve zbytcích uniforem, ale mladé ţeny jiţ sháněly módní oděv a doplňky, navštěvovaly kadeřníky a ţádaly módní účesy. Přestoţe v roce 1921 postihla zemi, zvláště na jihu, strašlivá neúroda, která si vyţádala pět milionŧ obětí, jiţ roku 1923 se ve velkém mnoţství opět začalo vyváţet obilí. Prŧmyslová výroba pozvolna oţivovala. Nejpatrnější příznaky nové situace bylo moţné sledovat v malovýrobě a v obchodu. Začalo soukromé podnikání. Zestátněné malé podniky se pronajímaly, a to i předchozím majitelŧm. Jiţ začátkem roku 1922 bylo pronajato 10 000 podnikŧ, hlavně mlýnŧ. Předávání velkých podnikŧ však postupovalo mnohem pozvolněji. V říjnu roku 1923 jich bylo registrováno 78. Předpokladem obnovy trhu však byla měnová reforma. Papírové sovětské ruble (tzv. sovznaky) byly natolik bezcenné, ţe jeden ze sovětských ekonomŧ o nich řekl: „Není vzdálená doba, kdy jejich suma překročí úhrnný počet všech atomŧ a elektronŧ, z nichţ je sloţena naše planeta.“ V roce 1922 se začalo zavádět nové peněţní Strana 590

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA oběţivo, tzv. červonce. V roce 1924 se jiţ staly jedinou platnou měnou. Měnová reforma urychlila likvidaci naturální směny, která dosud převládala. Nová politika se přímo dramaticky projevila na spotřebním trhu i v celkové atmosféře doby. Alexandra Kollontajevová vydávala publikace o sexuální revoluci a na kniţním trhu se objevil i bulvární román. Ze zahraničí se dováţely časopisy emigrantŧ a také domácí tvorba byla pozoruhodně pestrá. Doba revolučního romantismu odcházela do minulosti a heslem se stalo: ţít a uţít. Nepmani, tj. noví podnikatelé, vydělávali peníze a rozhazovali je jako kupci a burziáni před válkou. Oţily noční podniky a banditismus. Korupce se proměnila v mor, který rozkládal sovětskou byrokracii i na nejvyšších postech. Doba rudogardistických útokŧ proti kapitálu se zdála být neodvolatelně pryč. Obnova hospodářství však postupovala obtíţně. Hlavní problém spočíval ve směně zboţí mezi městem a vesnicí. Zemědělská výroba oţívala rychleji neţ prŧmysl, který potřeboval kapitál k obnově zařízení a k nákupu surovin. Snaha továren získat peněţní prostředky vysokými cenami jejich výrobkŧ vedla ke vzniku tzv. nŧţek mezi cenami prŧmyslových a zemědělských výrobkŧ. V říjnu 1923 byly ceny prŧmyslových výrobkŧ trojnásobné v poměru k cenám zemědělských výrobkŧ. Vesnice omezovala své nákupy, coţ přivádělo prŧmysl i zahraniční obchod do obtíţné situace. Podíl zboţní zemědělské výroby klesal pod úroveň předválečnou a omezoval vývozní moţnosti. Nicméně přese všechno obnova hospodářství pokračovala. Zemědělská výroba se jiţ v polovině dvacátých let blíţila předválečné úrovni, zejména rozsahem obdělávané pŧdy. Prŧmyslová výroba Strana 591

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ oţívala pomaleji a teprve koncem dvacátých let se dostala na předválečný stav. Dnes se zejména v ruské memoárové literatuře téměř nostalgicky vzpomíná na zlatá dvacátá léta. Ve srovnání s útrapami občanské války na jedné straně a se ţelezným věkem Josifa Stalina na straně druhé to byla vskutku doba relativního klidu. K revivalu starého Ruska sice nedošlo, jeho podkopná práce však pokračovala. PŘESUN BITEVNÍHO POLE Konec občanské války mohl vyvolat dojem, ţe nadchází doba relativního klidu, kdy se veškeré úsilí napře k hospodářské obnově země. Ve skutečnosti doba represí neskončila a k nim přistoupily nástupnické mocenské boje, spjaté s vyřazením Lenina z aktivního politického ţivota. Jiţ v lednu 1921 vydalo vedení Čeky (později GPU a od konce 1922 OGPU) směrnice o zesílení represí proti tzv.

Strana 592

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA burţoazním ţivlŧm. Felix Dzerţinskij nařídil evidenci všech lidí přicházejících v úvahu jako odpŧrci sovětského státu a jejich sledování a prověřování. V květnu 1921 se konal proces s odborníky z Hlavní správy paliv, na něţ byla svalena vina za neuspokojivou těţbu a distribuci paliv. V srpnu 1921 byl rozpuštěn Společenský výbor pro pomoc hladovějícím, který organizoval distribuci zásilek mezinárodních charitativních organizací. Představitelé výboru S. Prokopovič, J. Kuskovová a N. Kiškin byli zatčeni jako nástroje imperialistického světa. Tento zákrok sovětské policie proti charitativní organizaci vyvolal mezinárodní rozruch. 11. srpna byla v sovětském tisku uveřejněna zpráva o zastřelení 61 členŧ protistátní organizace; mezi popravenými byl i muţ básnířky Anny Achmatové, vynikající básník N. Gumiljov. Drakonické zásahy Čeky pokračovaly i v roce 1922. Jejich právním základem se stal trestní zákoník, do něhoţ na Leninovo doporučení byl vloţen pasus dovolující, aby sovětský občan mohl být odsouzen, aniţ byl přímým účastníkem nějaké protistátní organizace. Zákon také nerozlišoval mezi záměrem a jeho uskutečněním. V roce 1922 se vystupňovalo pronásledování pravoslavné církve. Od podzimu 1921 probíhala kampaň zabavování církevních drahocenností. Výnos jejich prodeje měl podle oficiálních prohlášení připadnout hladovějícím. Kampaň měla vrazit klín mezi církev a věřící. Církev pod nátlakem ustupovala, ale ţádala, aby nebyly zabavovány drahocennosti pro bohosluţebné účely a protestovala proti drancování kostelŧ a klášterŧ. To vyvolávalo nepokoje a sráţky s policií. Odvetou bylo zatýkání církevních hodnostářŧ. V dubnu a květnu 1922 se v Moskvě konal proces se 17 obţalovanými. Jako svědek byl předvolán i patriarcha Tichon, který prohlásil, ţe přebírá osobní zodpovědnost za protesty proti svatokrádeţnému drancování Strana 593

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ církevního jmění: týden na to byl Tichon zatčen. Další proces se konal nedlouho po moskevském procesu v Petrohradu. Předním obţalovaným byl metropolita Benjamin, jemuţ se kladlo za vinu, ţe nechtěl připustit zabavování církevního majetku a ţe pobuřoval lid. Jako svědek vystoupil před soudem kněz Krasickij, který obvinil pravoslavný klérus, ţe chtěl vyvolat povstání. Krasickij se později stal zakladatelem hnutí „Ţivá církev“, které mělo s pomocí OGPU převzít pravoslavnou církev do svých rukou. Petrohradský tribunál odsoudil deset obţalovaných k smrti. Klérus byl těmito procesy decimován a zastrašen, „Ţivá církev“ přesto nedosáhla svého cíle a patriarcha Tichon byl nakonec propuštěn. Nejostudnějším a nejvykřičenějším procesem roku 1922 se stal proces s esery, konaný 8. srpna-7. září 1922. II. internacionála proti procesu protestovala a bylo jí slíbeno, ţe k procesu bude připuštěn obhájce ze zahraničí a ţe obţalovaní nebudou odsouzeni k smrti. Soud však při zahájení procesu prohlásil, ţe se necítí vázán ţádnou dohodou, a obhájce obţalovaných, známý politik Vandervelde, se ocitl v takové situaci, ţe odejel. Eseři byli obviněni, ţe v roce 1918 byli iniciátory protisovětské kontrarevoluce ve spojení s imperialistickými kruhy. Na tyto činy vyhlásila v roce 1919 sovětská vláda amnestii. Eseři kromě toho zastavili svŧj boj a dokonce prohlašovali, ţe sovětskou vládu uznávají (učinili to mj. proto, ţe jejich vlády byly svrţeny carskou generalitou). Kladli si jediný poţadavek, a to svobodné volby do sovětŧ. Tím se podle názoru obţaloby prozradili. Při přípravě procesu vyloupily orgány GPU eserský archiv v Paříţi. Kořist však byla z hlediska procesu hubená, protoţe nedoloţila spojení mezi eserskými zahraničními a domácími organizacemi. Proces s esery je i pro nás zajímavý, protoţe se na něm objevil jako svědek obţaloby československý komunistický předák Bohumír Strana 594

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Šmeral. Podle normálních soudních regulí neměl být k soudu jako svědek vŧbec připuštěn, protoţe na přelíčení řekl, ţe se o činnosti eserŧ dověděl z novin. Také o jejich vině na přípravě protisovětského povstání v součinnosti s československými legiemi v roce 1918 nemohl B. Šmeral nic vypovědět, protoţe v Rusku nebyl. Proč se podílel na této frašce, je těţko říct. Ţádný z odsouzených však tehdy nebyl popraven. Prosadil to Trockij, nikoli však z ohledu na II. internacionálu nebo z humanitárních dŧvodŧ. Později napsal, ţe tehdy přesvědčil Lenina, ţe bude výhodnější drţet odsouzené jako rukojmí. Trockij se zaslouţil i o násilný exodus ruské inteligence. Na 300 předních ruských učencŧ, literátŧ, publicistŧ a příslušníkŧ dalších profesí bylo vyhoštěno v letech 1922 a 1923 ze země. Byli mezi nimi především učenci humanistického zaměření, filosofové, teologové, sociologové, literární vědci, historikové, ale i přírodovědci a umělci. Některé z nich známe i z našich dějin. Procházeli Československem nebo v něm zŧstávali a v československé vědě, kultuře, školství i v hospodářském ţivotě zanechávali své nesmazatelné stopy. Ale vraťme se k tématu. Procesy a perzekuce po ukončení občanské války svědčily o tom, ţe bolševický reţim bude pokračovat ve svém „třídním boji“, a to nejen politickými metodami. Procesy zatím postihovaly jen špičky. Méně nápadné, zato však systematické bylo pronásledování bývalých protisovětských směrŧ a skupin, začínaje monarchisty a konče esery, menševiky a dokonce i bolševickými heretiky. Postupovalo se metodou odklízení. Poznamenaní lidé byli zprvu vysidlováni z velkých měst a postupně pak mizeli i z provinčních center aţ se po nich ztrácely stopy, aby se - jako na poslední štaci - objevili v některém z koncentračních táborŧ. Činnosti bolševických tajných sluţeb v zahraničí však neunikli ani ruští emigranti, kteří zejména koncem občanské války ve velkém Strana 595

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ mnoţství opouštěli svou vlast. Odhaduje se, ţe jich byly 1,5 aţ 2 miliony. Sociálně, etnicky i politicky představovali uprchlíci z Ruska otisk ruské společnosti. Byly mezi nimi zastoupeny všechny společenské vrstvy, všechna etnika i politická a ideová hnutí. Proudy uprchlíkŧ směřovaly téměř do všech světadílŧ. Hlavním cílem však byla zpočátku evropská velkoměsta Paříţ, Berlín, Vídeň a také Bělehrad, Praha, Varšava, Mnichov, Sofie ad. Většina běţencŧ na svém útěkŧ ztratila vše a do svých nových domovŧ přicházela bez jakéhokoli majetku. Na jejich postavení bylo nejhorší to, ţe to byli bezdomovci, ve své převáţné většině odkázaní na charitu. Za druhé pak byl jejich osud ztíţen i tím, ţe svŧj pobyt v zahraničí pokládali za přechodný stav. Nepočítali s tím, ţe by jejich exil trval dlouho. Doufali, ţe se jejich osud v dohlednu změní, protoţe věřili, ţe bolševická strana nemŧţe udrţet Rusko ve svém područí. Ideologie směnověchovství vyjadřovala tuto iluzi, která měla své stoupence i v sovětském Rusku. Některé státy vycházely emigraci z Ruska vstříc, například ČSR, Jugoslávie, Polsko a do jisté míry i Německo. Ve většině zemí se však o sebe museli starat sami. Politická část emigrace nacházela východisko v tom, ţe se orientovala na jí blízké politické strany jednotlivých zemí. U Strana 596

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA nich nacházela nejen politickou, ale i hmotnou podporu. Monarchistické kruhy emigrace se zanášely intervenčními záměry a demokratické síly emigrace snily o vnitřním rozkladu sovětského reţimu. Především o tuto část emigrace se zajímala sovětská tajná sluţba. Rozhodila mezi nimi své sítě. Její agenti předstírali, ţe zastupují silnou podzemní organizaci v Rusku. Trust, jak ji pojmenovali, začal na dŧkaz své existence organizovat ilegální cesty do Ruska. Na podzim 1923 se tímto zpŧsobem vydala do Ruska neteř carského generála Kutěpova, který se později stal náčelníkem monarchistické vojenské organizace v zahraničí. V roce 1925 se vrátila a vylíčila Trust v nejlepších barvách. Akce „Trust“ se začala rozrŧstat. Cesty emigrantských představitelŧ do Ruska se staly běţnou událostí. Ale po prvních úspěších sovětské tajné sluţby začala série havárií. V srpnu 1924 překročil sovětské hranice Boris Savinkov, starý eserský revolucionář. Byl zatčen a postaven před soud. Přiznal se ke všemu a dokonce tvrdil, ţe se v Rusku setkal s pozdějším prezidentem ČSR T. G. Masarykem, který mu prý dal peníze na atentát na Lenina. Masaryk se se Savinkovem skutečně setkal, ale peníze, které od něho Savinkov dostal, nebyly na teroristickou činnost. Kromě toho šlo o tak malou částku, ţe by se z nich nepořídila ani akce mnohem skromnějšího dosahu. Savinkovova výpověď byla pak znehodnocena jeho sebevraţdou ve věznici, kdy po procesu údajně skočil z okna (zřejmě byl z něho vyhozen). Jisté je, ţe to vyvolalo mezi emigranty podezření. Další obětí činnosti Trustu se stal anglický agent Sidney Reilly. V září 1925 překročil sovětskou hranici, vzápětí byl zatčen a koncem roku popraven. Tyto „nehody“ vyvolaly značné podezření. Sovětská tajná sluţba proto v zájmu upevnění dŧvěry v činnost Trustu zorganizovala okruţní cestu po Rusku pro bývalého senátora Šulgina, který se vrátil velmi spokojen se stavem opozičních sil. Nevěděl, ţe Strana 597

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ jeho oddaným a obratným prŧvodcem byl agent OGPU, který se podílel na zatčení S. Reillyho. Konec dŧvěryhodnosti Trustu však zpŧsobila nabídka sovětského mobilizačního plánu Polsku. Tamější rozvědka dokument prozkoumala a zjistila, ţe jde o falzifikát. Styky s Trustem okamţitě zastavila a jejího příkladu následovaly tajné sluţby dalších zemí. Na celé historii je zajímavá nejen velkorysost akce, ale i to, ţe sovětská rozvědka sáhla k policejní provokaci. Jistěţe to nebyl v činnosti těchto sluţeb ani první ani poslední případ. Ostatně ruská Ochranka tímto zpŧsobem pracovala proti revolucionářŧm. Nelze však zapomínat na skutečnost, ţe pouţívání těchto metod se neomezilo jen na vnějšího nepřítele. Bolševici, kteří tyto metody schvalovali, později s rozhořčením reagovali na to, ţe byly pouţity i proti nim samým. Opozice v bolševické straně se stala terčem tajné policie jiţ v druhé polovině dvacátých let. Vraťme se však k ruské emigraci. Akce Trust nebyla jediným případem činnosti sovětských zpravodajských sluţeb mezi emigrací. Pohled na její osudy pouze z tohoto zorného úhlu by však byl hrubým zkreslením jejího profilu. Vţdyť v jejích řadách byl výkvět ruské kultury a vědy. Někteří její představitelé vstoupili do mezinárodního povědomí. Takové osobnosti jako spisovatelé I.Bunin, J. Zamjatin, M. Cvětajeva, hudebníci S. Rachmaninov, I. Stravinskij, V. Horowitz, výtvarníci M. Chagall, A. Archipenko, V. Kandinskij, N. Gončarova, K. Malevič, J. Lipšic, L. Lisickij, O. Zadkin, divadelníci jako S. Ďagilev, F. Šaljapin, literární vědci a teoretici jako R. Jakobson, D. Čyţevskij, filosofové jako N. Berdjajev, O. Losskij, sociolog P. Sorokin, geniální šachista A. Aljechin, ty všechny se staly protagonisty nových uměleckých a myšlenkových proudŧ a vědeckých výbojŧ. Ruská emigrace přinesla celému světu bohaté věno Strana 598

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA a štědře je rozdávala na všechny strany. Nebyl to vývoz mozkŧ a talentŧ, ale jejich vyhnání, které na generace ochudilo Rusko o skvělou plejádu vědeckých a kulturních sil prvořadého významu. To neznamená, ţe Rusko bylo zcela ochuzeno o všechny vynikající osobnosti vědeckého i kulturního ţivota. Doba porevoluční i počátkŧ dvacátých let byla svědkem pozoruhodného vzepětí tvŧrčích sil ruské kultury. Zvláště atmosféra prvních let nové hospodářské politiky přála duchovním a uměleckým výbojŧm. Jen v Moskvě začalo tehdy pŧsobit na 200 soukromých tiskáren. Objevily se nové směry, skupiny a poetiky. Byla to doba básníkŧ Majakovského, Jesenina, Achmatovové a Mandelštama. Také divadlo a film proţívaly své nejplodnější období. Novátoři, jako byli Ejzenštejn, Pudovkin a Věrtov a v divadle Vachtangov a Mejerchold, se stali pojmy v mezinárodním měřítku. Ve výtvarném umění se však přední postavy ruské avantgardy záhy rozloučily se svou vlastí. I do této oblasti zasáhla bolševická strana, zpočátku v podobě podpory rŧzných levicových a tzv. proletářských skupin, později jiţ přímými zásahy do kulturní tvorby, jakoţ i do ţivota jejích představitelŧ. Nakonec se prosadilo přímé podřízení kultury a jejích tvŧrcŧ poţadavkŧm bolševické strany. Glajchšaltovaná kultura aţ na náhodné výjimky plodila pakulturu. Těţko se divit, kdyţ stranické orgány oceňovaly především opěvování reţimu. Většina ruských vědcŧ ze všech disciplín pak padla za oběť velké čistce. LENINOVA ZÁVĚŤ Válka na jiném poli neţ na poli válečném však probíhala i v oblasti mocenské uvnitř samotného bolševického systému. S postupem Leninovy nemoci se objevila v celé váţnosti otázka nástupnictví. Poté, co byl Lenin v březnu 1923 definitivně vyřazen z politického ţivota, přebírala moc úzká skupina bolševických vŧdcŧ. Byl to tzv. Strana 599

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ triumvirát, který se skládal z Grigorije Zinověva, Lva Kameněva a zprvu nenápadného Gruzínce Josifa Dţugašviliho-Stalina. Spojovala je společná obava před Trockým i před Leninem. Ten se totiţ ve své poslední fázi politického ţivota dostával s triumvirátem do sporŧ. Podnětem k nim se na podzim 1922 stala otázka monopolu zahraničního obchodu. Lenin se dŧrazně postavil proti uvolnění monopolu v některých černomořských přístavech a také Trockij byl proti. Prosincové plénum ústředního výboru sice své předchozí rozhodnutí o monopolu zahraničního obchodu zrušilo, ale zároveň pověřilo Stalina, aby dbal na dodrţování léčebného reţimu churavějícího Lenina. Ten byl znepokojem rostoucím napětím mezi Stalinem a Trockým, které povaţoval za zdroj nebezpečí rozkolu ve vrcholném orgánu bolševické strany. Dne 24. prosince 1922 nadiktoval dopis, který do dějin vstoupil jako Leninova závěť. Napsal: „Tím, ţe se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc a já si nejsem jist, dokáţe-li vţdy obezřetně tuto moc uplatňovat. Naproti tomu soudruh Trockij, jak to jiţ dokázal jeho boj proti ÚV v souvislosti s problémem lidového komisariátu dopravy (Trockij prosazoval pokračování militaristických metod v dopravě i po ukončení občanské války a vyvolal tak tzv. odborovou diskusi na jaře 1921), se nevyznačuje jen vynikajícími schopnostmi. Osobně je to snad nejschopnější člověk v nynějším ÚV, ale zároveň je přespříliš sebevědomý a příliš se nechává unášet čistě administrativní stránkou věci.“ Lenin se zároveň vyslovil i k ostatním členŧm ÚV. Kameněvovi a Zinověvovi připomenul jejich kolísání v roce 1917. Ani Bucharin a Pjatakov nevyšli z tohoto kolektivního kádrového posudku s dobrými známkami. Snad měl Lenin na mysli zhodnocení svých spolupracovníkŧ pro případ své smrti. Moţná, ţe dopisem vyjádřil svou averzi proti triumvirátu. V kaţdém případě pochválil Strana 600

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Strana 601

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ Trockého, kterého jiţ při sporu o monopol zahraničního obchodu vyzval ke společnému postupu. Totéţ se stalo začátkem roku 1923 v souvislosti se sporem o národnostní politiku. Lenin se totiţ dodatečně dověděl, ţe při jednání o státoprávním uspořádání Sovětského svazu postupoval Stalin s Ordţonikidzem proti gruzínské opozici velmi drsně. Stalinŧv postup Lenin označil za výraz velkoruského šovinismu a ţádal o podklady případu. Stalin mu je však s odvoláním na usnesení politibyra odmítl předat. Leninova sekretářka L. Fotijevová si zapsala, ţe Lenin tehdy řekl: „Kdybych byl na svobodě (napřed se zarazil, ale potom se smíchem opakoval), kdybych byl na svobodě, poradil bych si s tím vším snadno sám.“ Dne 5. března vyzval Trockého, aby převzal obhajobu gruzínské opozice na ÚV strany: „Tu věc teď sledují Stalin a Dzerţinskij a já se nemohu spoléhat na jejich nestrannost. Spíše naopak. Kdybyste převzal obhajobu Vy, byl bych mnohem klidnější.“ Následujícího dne nadiktoval dopis gruzínské opozici, v němţ odsoudil postup Stalina, Ordţonikidzeho a Dzerţinského. Několik hodin poté ho stihl třetí záchvat, který ho definitivně vyřadil z politického ţivota. Lenin, ţijící v „nesvobodě“ za zády Stalina a politbyra, nabízel spojenectví Trockému, kterého nedlouho předtím ostře kritizoval a mocensky oslabil, zatímco triumvirát čekal se zatajeným dechem na lékařské bulletiny o postupu Leninovy nemoci a snaţil se mu znemoţnit zasahování do politického dění. Nepřipomíná to stránky z dějin carského Ruska? Lenin zemřel 21. ledna 1924. Byla to jen troska, zničená chorobou. Ale jeho úloha v ruských dějinách je nesporná. Pokusil se o změnu směru jejich vývoje. Vedla ho přitom vize, kterou sledoval s neochvějnou energií. Ani na okamţik o její správnosti Strana 602

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA nezapochyboval. Představoval si její realizaci pozoruhodným zpŧsobem. V roce 1918 ve svých úvahách o nejbliţších úkolech sovětské moci napsal: „Plnými hrstmi brát všechno dobré, co mají za hranicemi: sovětská moc + pruská organizace ţelezniční dopravy + americká technika a organizace trustŧ + americké školství etc.etc.+ + = E1 = socialismus.“ Podřídil této vizi kaţdý krok své politiky. O opodstatněnosti násilí pro dosaţení tohoto cíle nezapochyboval. Hlásal, ţe morální je vše, co slouţí komunismu, včetně nelítostného prolévání krve skutečných i domnělých nepřátel. Neváhal masakrovat vzpoury rolníkŧ proti jeho reţimu, jejichţ jménem vládl. Jiţ za jeho éry byl poloţen základ pozdějšího Gulagu. Nepochybně byl Lenin přesvědčen o tom, ţe buduje stát, v němţ vládne lid. Jenomţe systém, který uvedl v ţivot, měl v zemi tak primitivní, jaké bylo Rusko, své vlastní zákonitosti. Od diktatury sovětŧ v roce 1917 se proměnil v diktaturu bolševické strany a nakonec v Leninovu vlastní diktaturu. Logiku tohoto vývoje komentoval T. G. Masaryk slovy: „Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismus.“ Tento odkaz převzali Leninovi ţáci beze zbytku. Stalin o sobě později právem napsal, ţe je Leninem dneška. Jenomţe likvidoval nejen své nepřátele, ale i své přátele. Leninovo tělo bylo mumifikováno. Tento orientální ritus byl symbolický. Lenin se stal svatou relikvií, která odpovídala ruské lidové religiozní mentalitě. Davy lidí, které putovaly ke smutečním obřadŧm a podnes putují k jeho mauzoleu, to potvrzovaly. Stalin se postaral o svou deifikaci za svého ţivota. Nad Leninovou rakví se smuteční řečníci zaklínali oddaností Leninovu odkazu. Nejpŧsobivější byl projev Stalinŧv, který připomínal spíše liturgický obřad neţ díkuvzdání vŧdci revoluce. Stalin navíc zaujal pózu Leninova oddaného ţáka. Trockij na smutečním obřadu nebyl. Později to vysvětloval Stalinovou intrikou. Strana 603

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ Na zasedáních bolševických gremií se gruzínské opozice neujal. Nevyuţil ani Leninovy kritiky a návrhu na Stalinovo odvolání z funkce generálního tajemníka. Ukázalo se, ţe Lenin svou závěť Trockému poslal. Ten si ji ponechal jako málem soukromý dopis. Čekal snad na to, ţe ho triumvirát povolá k moci? Aţ těsně před Leninovou smrtí jakoby se vzchopil. Napadl triumvirát jako nositele aparátnického reţimu ve straně. Jeho vystoupení rozvířilo prudkou vnitrostranickou diskusi, kterou uzavřela stranická konference v lednu 1924. Stalinovu aparátu se podařilo stoupence Trockého vyšachovat ze hry natolik, ţe na konferenci téměř nebyli zastoupeni. Trockij přišel o svou mocenskou pozici. Od tohoto okamţiku se stal terčem nemilosrdné a zničující kritiky. Vystupňoval ji tím, ţe se v následných bitkách prezentoval nikoli jako učedník, ale jako Leninŧv rovnocenný partner. Je aţ nepochopitelné, s jakou vervou se do Trockého pouštěli dosavadní Stalinovi partneři v triumvirátu. Snad si ani neuvědomovali, ţe nyní je řada na nich. GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ I kdyţ se hospodářské a ţivotní podmínky Sovětského svazu přiblíţily v relativně krátké době úrovni předválečného Ruska, byla to úroveň zaostalé země, v dnešní terminologii periférie světa. Na pořadu dne byla modernizace této země, coţ je další současný pojem, zahrnující nejen technický a technologický rozvoj hospodářství, jeho infrastruktury, jakoţ i zvýšení ţivotní úrovně společnosti. V této souvislosti se zároveň mluví o strategii hospodářského rŧstu, zajišťující modernizaci zemí a kontinentŧ. Z tohoto hlediska patří problémy, jeţ ve druhé polovině dvacátých let řešil Sovětský svaz, k aktuálním problémŧm současného světa. K základním předpokladŧm modernizace společnosti patří akumulační zdroje. V předválečném Rusku postupovala prŧmyslová výroba Strana 604

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA pozoruhodným tempem. V letech 1860-1910 vzrostla světová prŧmyslová výroba šestkrát, v Anglii dvaapŧlkrát, v Německu šestkrát a v Rusku 10,5krát. Dŧleţitou úlohu tu hrál zahraniční a domácí kapitál, vábený protektivním celním tarifem a relativně stabilní měnou. K hlavním zdrojŧm akumulace však patřilo omezování spotřeby rolnictva. Sovětský svaz se svou zestátňovací politikou připravil o zahraniční pŧjčky, jakoţ i o domácí kapitálové zdroje. Bylo proto zcela logické, jestliţe sovětský národohospodář Preobraţenskij předloţil v roce 1923 koncepci primitivní socialistické akumulace, která měla čerpat industrializační zdroje z vesnice. Byla to představa, která patřila k tzv. teleologickému směru myšlení, tj. k podřízení všech prostředkŧ zamýšlenému cíli. Tato koncepce narazila na odpor tzv. genetické školy, jejímţ čelným představitelem byl Nikolaj Bucharin. Rozdíl nespočíval v tom, ţe by cílem této koncepce nebyla modernizace země. Rozdílné však měly být metody. Cesta k modernizaci měla vycházet především z reálné situace, z níţ se měla odvíjet modernizační strategie. Také v Bucharinově koncepci měla vesnice hrát úlohu hlavního zdroje akumulace kapitálu, opřeného nikoli o její zbídačování, ale o její rozvoj, jenţ měl být prioritou ekonomické strategie. Druhý okruh této diskuse se týkal priorit. Vidíme, ţe Bucharin viděl v duchu své koncepce prioritu v rozvoji vesnice. Proti tomu se vytvořila fronta industrializátorŧ, kteří pokládali za prvořadý rozvoj prŧmyslu, a to prŧmyslu těţkého. Tento dŧraz úzce souvisel s vojenskými hledisky. Sovětští vŧdcové ţili ve stálé obavě před vnitřními a hlavně vnějšími nepřáteli. Výstavbu vojenského prŧmyslu pokládali za svŧj prvořadý úkol.

Strana 605

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ Dalším diskutovaným problémem bylo tempo hospodářského rŧstu. Zatímco genetická škola hájila názor, ţe toto tempo je třeba přizpŧsobit skutečným moţnostem, teleologové prosazovali razantní tempo, které se mělo v prŧběhu prvního hospodářského plánu zvyšovat. Ze dvou variant plánu hospodářského rozvoje byli pro variantu optimální. Tyto diskuse a polemiky jsou neobyčejně cenným příspěvkem nejen k poznání názorŧ a stanovisek tehdejších vedoucích kruhŧ Sovětského svazu, ale i reálného stavu věcí. A také politické situace v zemi, protoţe se odehrávaly jako součást mocenského boje mezi vládnucí skupinou, představovanou Stalinem a Bucharinem a opozicí, v jejímţ čele byli Trockij, Kameněv a Zinověv. Jiţ v září 1924 se totiţ objevily příznaky toho, ţe uvnitř triumvirátu se

Strana 606

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA objevily třenice. Po Stalinově boku se objevil jeho nový spojenec Nikolaj Bucharin. Stalinovi dosavadní partneři Zinověv a Kameněv se znepokojením sledovali, jak jejich lidi ve stranickém aparátu vytlačují Stalinovi a Bucharinovi stoupenci. Boj o mocenské pozice se projevil otevřeným ideologickým sporem. „Nová opozice“ začala obviňovat Stalina a Bucharina, ţe opouštějí leninskou cestu a vyklízejí pozice maloburţoazii, zejména na vesnici. V této souvislosti se objevilo i obvinění z thermidoru. Také mezinárodní politika bolševikŧ se ocitla v palbě kritiky. Stalin nasadil proti opozici aparátnickou kanonádu. V prosinci 1925 na XIV. sjezdu bolševické strany byla opozice na hlavu poraţena. Následovala čistka v organizacích, v nichţ měla opozice silný vliv, zejména v Leningradě. Opozice byla zbavena všech mocenských pozic. Zinověv a Kameněv se ocitli mimo všechny stranické a státní instituce. V roce 1926 se Trockij spojil se Zinověvem a Kameněvem. Proti duumvirátu Stalin-Bucharin zahájili prudkou kampaň. Odehrávala se především v rovině ideologické. Opozice kritizovala vládnoucí skupinu, ţe ignoruje nebezpečí rŧstu kapitalismu a kapitalistických vrstev v zemi a ţe poškozuje zájem revoluce v mezinárodním měřítku. Tvrdila, ţe socialismus v jedné zemi je neuskutečnitelný a ţe posláním Sovětského svazu je učinit vše pro celosvětové vítězství socialismu. Nebyla však proti industrializaci země. Naopak poţadovala její maximální urychlení. Mocenský boj v bolševické straně probíhal veskrze dogmatickým zpŧsobem. Hlavním trumfem se staly citáty z Lenina. Stalinova a Bucharinova skupina tvrdila, ţe Lenin nevylučoval moţnost budování socialismu v jedné zemi, zatímco jejich protivníci se dovolávali Leninových výrokŧ, spojujících osud v socialismu v Rusku se světovou revolucí. Opozice měla v tomto ohledu pravdu. V Strana 607

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ

mocenském boji však nerozhodují argumenty, ale moc, a opozice byla slabší. Stalin postupoval cílevědomě a své protivníky nelítostně drtil. Vyuţíval svého vlivu na stranický aparát, kam si vybíral do vedoucích funkcí oddané lidi. Pochopil, jakou ohromnou sílu aparát představuje a v boji o jeho ovládnutí se neštítil ţádného prostředku. Jeho odpŧrci, Trockij, Kameněv a Zinověv, Stalina zpočátku podcenili. Trockého jméno - vedle Lenina - bylo v celém světě známo a spojováno s vítězstvím bolševikŧ v roce 1917. Snad se Trockij na svou slávu spoléhal a v zápase se Stalinem svého protivníka zprvu nebral váţně. Pozdě pochopil, koho má proti sobě a jak bezmocný mŧţe být proti síle aparátu a zákulisním intrikám, jakoţ i proti nedŧvěře staré bolševické gardy, kterou dráţdila jeho ambicióznost. Zinověv a Kameněv nebyli ani u Lenina ve velké váţnosti. Jejich mocenský vliv nebyl velký a Stalinovi nebyli váţnými protivníky. V Strana 608

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA prosinci 1927, na XV. sjezdu bolševické strany, byl boj proti opozici završen. Vedení strany jej vedlo beze vších skrupulí. Proti opozici se postupovalo i policejními metodami, včetně provokací. Zinověv a Kameněv se pokořili, jen Trockij a jeho stoupenci trvali na svém. Bucharin Stalinovi sekundoval. Netušil, ţe brzy přijde řada i na něho. Tento mocenský boj se opět odehrával v ideologické rovině. Opozice kritizovala vládnoucí skupinu, ţe její doktrína socialismu v jedné zemi není leninská, ale maloburţoazní. Tvrdila, ţe socialismus v jedné zemi je neuskutečnitelný. Odsuzovala vládnoucí skupinu za její praktickou politiku ve všech směrech. Doktrina socialismu v jedné zemi vycházela z představy, ţe se Sovětský svaz musí stát nezávislým na kapitalistickém světě. Rusko se mělo stát ztělesněním světové revoluce i jejím předobrazem. V tomto směru měla uvedená doktrína shodné rysy se slavjanofilstvím, s představou o výjimečném poslání Ruska ve světovém vývoji. Znovu však je nutné připomenout, ţe tato doktrína byla ve své podstatě Strana 609

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ dokladem o tom, ţe si vŧdcové Sovětského svazu uvědomovali ztroskotání vize světové revoluce, která měla zajistit bezpečnost revoluce v Rusku a její ekonomický rozmach. Běh historie odkázal světovou revoluci do ruských mezí a tím i určil její další prŧběh. Rusifikace bolševismu byla organickým dŧsledkem tohoto procesu. Tato rusifikace se navíc drasticky podepsala na ekonomické strategii dalšího vývoje Sovětského svazu. Zcela samozřejmě se vycházelo z toho, ţe modernizační proces bude řízen státem. Ani v tomto nevybočila sovětská hospodářská strategie z tradic Ruska. Jeho předválečné hospodářství mělo silné monopolistické prvky, jaké jsou ostatně nevyhnutelné všude tam, kde chybí dostatek domácího kapitálu. Jeho funkci pak přebírá stát, ať jiţ částečně jako v Rusku předválečném anebo téměř absolutně, jak k tomu docházelo jiţ ve druhé polovině dvacátých let a pak v letech třicátých v Sovětském svazu. Své slovo tu však měla i tradice vojenského komunismu. Projevovala se nedŧvěrou a obavou před trhem, soukromým podnikáním a před jeho rozvratným pŧsobením. Projevovala se dále tendencí k mimoekonomickému řešení ekonomických otázek. Obrazně řečeno: místo rozvazování uzel přeseknout. K povaze bolševického reţimu, tak jako k tradicím Ruska, patřila vize. Tenkrát se jí stala vize skoku Ruska ze zaostalých poměrŧ k moderní vysoce technizované společnosti, k silnému Rusku, které nebude trpěným či - podle názoru bolševických vŧdcŧ - ohroţovaným pariou, nýbrţ mocnou zemí, obávanou nepřáteli a obdivovanou přáteli. Tento cíl posvěcoval všechny prostředky.

Strana 610

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE Nová hospodářská politika dosahovala svého vrcholu v letech 19241925. V těchto letech se soukromý obchod podílel na obchodním obratu více neţ 40%. Podíl soukromého podnikání na národním dŧchodu překročil jednu polovinu. Rusko se v dŧsledku nové hospodářské strategie zotavovalo. Stopy války byly viditelné, ale zlepšení situace bylo cítit. Tím překvapivější byl obrat, který se od roku 1926 projevil taţením proti soukromému podnikání. Hlavní zbraní bylo utahování daňového šroubu. Začaly trestní postihy proti zdraţování zboţí. Tento nástup vyplýval z představ vládní politiky, ţe oslabí soukromý obchod nízkými cenami státního obchodu. Dŧsledkem však byl známý jev, který se opakuje v socialistické ekonomice po celou dobu její existence: státní obchod nestačil zásobovat trh, takţe vznikl hlad po zboţí se všemi nám známými dŧsledky. Zboţí nehledalo kupce, ale kupci hledali zboţí. Dŧsledkem této politiky byl kvetoucí černý trh, který se orientoval především na městské obyvatelstvo. Sniţování cen se aplikovalo i na zemědělské výrobky. Zvláště na obilí, jehoţ výkupní ceny klesly o 20-26 %. Rolnictvo pochopitelně ztrácelo zájem o prodej svých obilních přebytkŧ státním organizacím a kromě toho se orientovalo na jiná odvětví, zejména na dobytkářství. Motivy politiky, která měnila dosavadní kurs, spočívaly ve sféře ekonomické, ale i politické a sociálně psychologické. Státní podniky nebyly s to konkurovat soukromému podnikání, které se stávalo dŧleţitou součástí národního hospodářství a nijak se necítilo vázáno bolševickými rezolucemi. Předpoklady vládních ekonomických cílŧ byly nezřídka eliminovány tím, ţe reálná situace na trhu se od nich radikálně lišila. Prosperita soukromého podnikání byla navíc terčem Strana 611

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ opoziční kritiky, která obviňovala vládnoucí garnituru Stalina a Bucharina z podpory kapitalismu. Kromě toho v řadách bolševické strany byla silná averze k trhu, k soukromému podnikání i k jeho dŧsledkŧm v kaţdodenním ţivotě. Pohled na zpŧsob ţivota nepmanŧ, jak se soukromým podnikatelŧm tehdy říkalo, vyvolával u členŧ strany otázku, zda vŧbec nějaká revoluce byla. Sovětské vládnoucí kruhy hledaly východisko v oblasti druţstevnictví, které by převzalo hlavní ekonomické funkce do svých rukou a vytěsnilo soukromé podnikatele z trhu. Uţ tehdy se mluvilo o kolektivizaci vesnice jako o aktuálním úkolu. Většina bolševických vŧdcŧ pohlíţela na individuální rolníky jako na nespolehlivý a anarchistický ţivel, který se nechce přizpŧsobit potřebám státu.

Strana 612

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Zatím však druţstevnictví ve městech i na venkově hrálo poměrně malou úlohu. Hospodářské potíţe přerŧstaly v krizi. Výkup obilí i prŧmyslových surovin z vesnice dramaticky upadal. Rolníci si stěţovali na nízké výkupní ceny, na špatné zásobování vesnice prŧmyslovým zboţím a na rozdíly mezi úředními a volnými cenami. Stalin odmítl návrhy Bucharinovy skupiny, aby se výkupní ceny zvýšily. Místo toho byl v sibiřských a uralských oblastech zahájen začátkem roku 1928 výkup zemědělských výrobkŧ, který připomínal válečný komunismus. Výkupní orgány fakticky rekvírovaly bohatým rolníkŧm obilí. Málo agilním místním funkcionářŧm Stalin vyhroţoval nejen stranickými tresty. Stoupenci nové hospodářské politiky v čele s Bucharinem se proti Stalinovu taţení postavili. Pochopili, ţe tato politika ohroţuje beztak křehkou stabilitu hospodářského i politického ţivota. Blok Stalin Bucharin se rozpadl a Bucharinova frakce byla v prudkých vnitrostranických bojích rozdrcena. Teprve nyní Bucharinovi došlo, s kým se spolčil. Stalina označil za Tamerlána, coţ je symptomatické. Přiléhavé označení našel nikoli mezi pronásledovateli socialistického hnutí, ale v ruských dějinách. Stalin svŧj boj proti Bucharinovi vyhrál, ale ekonomická situace se tím nezlepšila. Zásobování bylo špatné ve městech i na vesnici. Fronty na potraviny a prŧmyslové výrobky se stávaly běţným jevem. Ceny letěly nahoru. Ozývaly se hlasy: „Je to jako v roce 1919.“ Bylo málo pracovních míst, v zemi byly miliony nezaměstnaných. Hluboká krize se projevovala i v sociálních a národnostních vztazích. Oţívala nevraţivost mezi městem a vesnicí, mezi chudými a bohatými. Sílil antisemitismus, a to i v řadách bolševické strany. Národnostní napětí rostlo, i kdyţ se to neprojevovalo všude a stejnou Strana 613

SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ měrou. Především na Ukrajině a v Bělorusku prospívala korenizace (posilování vlivu národního ţivlu v mocenských strukturách) i rozvoji kultury a národního vědomí. Ve většině ostatních sovětských republik a autonomních útvarŧ, vytvořených podle ústavy z roku 1924, byl naopak pociťován ze všeho nejvíce ruský centralismus, který provázel i první kroky industrializace zvláště v středoasijských republikách. Národnostní napětí se promítalo nejen do vztahu domácího obyvatelstva k rusifikovanému mocenskému aparátu a hospodářské správě, ale i do vzájemných vztahŧ mezi jednotlivými národy. Náboţenská forma obhajoby národních zájmŧ zde hrála dŧleţitou úlohu. Sílící tlak Moskvy a postupující dělby práce, která odsuzovala okrajové země k úloze surovinových přívěskŧ mateřské země, posilovala v nich ruský ţivel, ale i vrstvu neruských kolaborantŧ. Východisko z krize mělo dvě alternativy: buďto se vrátit k nové hospodářské politice, anebo přikročit k metodám primitivní socialistické akumulace a zavrhnout systém nové hospodářské politiky. Stalinovo vedení se rozhodlo jít druhou cestou. Potíţe byly označeny za potíţe rŧstu. Krizový rok 1929 Stalin nazval rokem velikého přelomu, který vytvořil předpoklady pro ofenzivní postup vpřed. Začala doba, kdy bílé začalo být prohlašováno za černé a černé za bílé.

Strana 614

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

27

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

ABY RUSKO NEBYLO BITO „Opozdili jsme se za pokročilými zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme, nebo nás rozdrtí.“ Těmito slovy odmítl Stalin názory, podle nichţ se mělo zbrzdit tempo první pětiletky. Bylo to tempo vskutku pekelné. Optimální varianty pětiletky byly soustavně zvyšovány. Oficiálním heslem konce roku 1929 se stalo splnění první pětiletky ve čtyřech letech. Další zvýšení úkolŧ pětiletky následovalo. Na XVII. sjezdu bolševické strany v roce 1930 byly revidovány úkoly strojírenství, aby se „definitivně odstranila závislost prŧmyslu a národního hospodářství na zahraničních zemích“. V roce 1931 Stalin mluvil o potřebě splnění plánu „v hlavních, rozhodujících prŧmyslových odvětvích za tři léta“. Byly to úkoly reálné? Praxe ukázala, ţe tomu tak nebylo. Spěch na jedné straně a z toho vznikající potíţe na straně druhé vytvářely permanentní krizové situace. Řešily se tak, ţe vláda soustřeďovala prostředky na krizová místa na úkor ostatních podnikŧ a odvětví, kde vzápětí vznikaly nové krize s neméně dalekosáhlými dŧsledky. Dokladem o tom byl mj. strojírenský sektor. Měl být preferovaným odvětvím. Jenomţe kovoprŧmysl a palivový prŧmysl nestačily jeho poţadavkŧm, takţe bylo nutno dováţet obrovské mnoţství ocelových prefabrikátŧ. Nové podniky, často stavěné na odlehlých místech, neměly vhodnou dopravu ani pro dělnictvo, ani pro provoz. Nebyly Strana 615

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY byty pro dělnictvo, jehoţ počet rostl tak rychlým tempem, ţe bylo téměř vyloučené je ubytovat, ţivit a vozit do práce a z práce. Venkovské obyvatelstvo nemělo kromě toho ţádné zkušenosti s moderním zařízením a na jeho zaučování doplácely stroje, dovezené ze zahraničí. A přesto nelze pětiletku označovat za úplný nezdar. Musíme si však při jejím hodnocení odmyslit přehánění propagandistŧ i statistická kouzla. Přesto i oficiální čísla ukázala, ţe úkoly pětiletky zaostaly ve výrobě elektrického proudu, uhlí, oceli a ţeleza, superfosfátŧ, vlněných látek atd. Kromě toho upadala textilní výroba. Stalin připustil, ţe část plánu nebyla splněna, ale vysvětloval to tím, ţe bylo třeba urychleně zvýšit výrobu zbraní, zejména s ohledem na krizovou situaci na Dálném východě. Proč tedy nemluvit o nezdaru? Stalin však právem konstatoval, ţe se za pětiletku podařilo vybudovat ţelezářský prŧmysl, traktorový a automobilový prŧmysl, prŧmysl kovoobráběcích strojŧ, prŧmysl na výrobu hospodářských strojŧ, letecký prŧmysl; značný pokrok byl dále učiněn ve výrobě elektrické energie, v těţbě uhlí a nafty. Kromě toho je nutné upozornit na to, ţe se rozvíjela prŧmyslová centra na Uralu, v Kuzbaské pánvi, na Volze a na Ukrajině. Kromě klasických prŧmyslových center vznikaly nové prŧmyslové oblasti ve Střední Asii, v Kazachstánu a v Gruzii. Tyto pozitivní výsledky pětiletky však byly zaplaceny obrovskými ztrátami, o nichţ bude v dalším výkladu řeč. Bolševici bičovali zemi k výkonŧm, na něţ neměla síly. Bylo to nutné? Stalin tvrdil, ţe ano. Kupodivu se přitom neobracel k socialistickému přesvědčení sovětského lidu. Naopak prohlásil: „Zpomalit tempo Strana 616

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA znamená zŧstat pozadu. A ti, kteří zŧstávají pozadu, jsou biti ... Dějiny starého Ruska záleţely mimo jiné v tom, ţe Rusko bylo za svou zaostalost ustavičně bito. Bili je mongolští chánové. Bili je turečtí bejové. Bili je švédští feudálové. Bili je japonští baroni. Bili je všichni - za jeho zaostalost.“ To byl neslýchaný tón v projevu představitele státu, který se dosud hlásil pouze k proletářskému internacionalismu. Byl to akcent po výtce národní a nacionální. Na místo socialistické vlasti sovětských lidí se tu objevuje Rusko, a to nikoli Rusko imperiální, ale Rusko poraţené a zaostalé. Toto Rusko bylo nyní násilím nuceno k neuvěřitelným obětem, aby svou zaostalost překonalo, aby přestalo být bito. STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE Co stála tak gigantická modernizace země? Jak vypadala pŧvodní, či primitivní socialistická akumulace v těchto podmínkách? Protoţe Sovětský svaz neměl v dŧsledku svého odmítání platit dluhy předválečného Ruska přístup k mezinárodním pŧjčkám, neměl jiného východiska neţ hradit náklady modernizace ze svých zdrojŧ. K těmto zdrojŧm patřila v první řadě sovětská vesnice. Od ní bylo moţné a nutné získat výrobky, za něţ by se ze zahraničí koupilo prŧmyslové zařízení. Ale jak přinutit vesnici, aby své výrobky městu dodávala? Kolektivizace byla nejsnadnější cestou jak k tomu cíli dospět. Místo více neţ 25 milionŧ individuálních rolnických hospodářství, která se ţivelně vyhýbala principŧm a metodám řízené ekonomiky, se vytvářela kolektivní hospodářství, do jejichţ vedení byly dosazovány stranické kádry, bezvýhradně poslušné příkazŧ státních a stranických Strana 617

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY orgánŧ. Poslední relativně nezávislá oblast sovětského hospodářství se tímto zpŧsobem začlenila do monopolního systému sovětské ekonomiky. Většina rolníkŧ byla proti kolektivizaci. Zlomilo je však násilí. Začalo tzv. rozkulačováním, které postihlo asi jeden milion lidí. Zámoţní rolníci, které si nemŧţeme představovat podle evropského standardu, byli z vesnic násilně vystěhováváni i s rodinami. Zlomila je kampaň proti tzv. podkulačníkŧm, tj. rolníkŧm, kteří do kolchozŧ nechtěli vstoupit. Heslem funkcionářŧ bylo: „Kdo nejde do kolchozu, je nepřítelem sovětské vlády.“ A jako s nepřáteli se s nimi taky zacházelo, tj. potkal je převáţně osud kulakŧ. Zlomily je i trestné výpravy. Rolníci se bouřili. Centrální Černozemí, moskevská oblast, severní Kavkaz, střední Volha a Krym byly svědky brutálních trestných výprav proti nespokojencŧm. V středoasijských oblastech, kde rolníky nutili do kolchozŧ výhrŧţkami, ţe bude zastavena dodávka vody na zavlaţování polí, se znovu objevili basmači, národní partyzáni. Pacifikaci těchto oblastí provádělo vojsko.

Strana 618

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA V prŧběhu let 1930 a 1931 byla kolektivizace vesnice dovršena. V červenci 1931 ústřední výbor bolševické strany konstatoval, ţe kolektivizace hlavních zemědělských oblastí je v podstatě dokončena. V kolchozech bylo přes 80 % rolnických hospodářství a přes 90 % pŧdy a výrobních prostředkŧ. Tím vznikly podmínky k tomu, aby z vesnice byly odčerpány veškeré výrobky, které sovětský systém potřeboval pro svŧj modernizační plán. Cena tohoto gigantického experimentu však byla nezměrná. Kolektivizace připravila sovětskou ekonomiku o podstatnou část zvířectva. Rolníci totiţ před vstupem do kolchozŧ vybíjeli svŧj dobytek. Ale nejen to. Ve středoasijských republikách uhynuly desetimiliony kusŧ dobytka v dŧsledku násilného usídlování kočovných pastevcŧ. Rolníci před vstupem do kolchozŧ vybíjeli i domácí zvířectvo, protoţe horliví funkcionáři chtěli kolektivizovat vše, i osobní majetek. Kdyţ v roce 1932 byla špatná úroda a zásobovací orgány ţádaly naplánované dodávky, začala další tragédie. Sovětská vláda reagovala na nepříznivý prŧběh výkupní kampaně drsnou rekviziční politikou, při níţ se z vesnice odváţelo i osivo. V jiţním Rusku a na Ukrajině vypukl hlad, jaký země pamatovala jen v letech katastrofální neúrody. Lidé umírali hladem a houfně utíkali z vesnic. Očití svědkové líčili zoufalé scény hladových lidí na nádraţích. Odhaduje se, ţe za kolektivizace zemřelo hladem na pět milionŧ lidí. V roce 1933 byla na vesnicích zřízena politická oddělení s neomezenými pravomocemi. Ještě větší cenu však zaplatil sovětský systém. Představy o efektivitě velkovýroby se ukázaly jako scestné. Násilná kolektivizace, neúčinný systém odměňování a naprosto neadekvátní výkupní ceny zpŧsobily, ţe socialistické zemědělství se stalo trvalým břemenem sovětského hospodářského systému. Strana 619

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY V sovětské literatuře se objevilo tvrzení, ţe modernizace a především mechanizace zemědělství stála sovětský stát obrovské náklady, takţe přínos rolnictva pro modernizaci země je podstatně nepřevýšil. Tyto výpočty se však opírají o cenový systém tehdejší doby, který neodpovídal úrovni světových cen. Bylo by však omylem domnívat se, ţe sovětská industrializace byla financována jenom venkovem. Platila ji celá společnost, vesnice i město. Velký skok financovaly především tiskárny bankovek. Oběţivo rostlo neuvěřitelným tempem. V roce 1928 bylo v oběhu 1,7 miliard rublŧ a v roce 1933 8,4 miliard. Rŧst oběţiva byl faktorem inflačního trendu, který - a to je nutno připomenout - se sovětská vláda snaţila kontrolovat. Činila tak na účet obyvatelstva. Dŧleţitým zdrojem státních příjmŧ byla neustále rostoucí daň z obratu jakoţ i soustavně zvyšované ceny spotřebního zboţí. V roce 1935 činila daň z obratu 52,2 miliard, zatímco celkové státní příjmy tehdy činily 75 miliard rublŧ. Spotřební trh však prakticky přestal fungovat. Byl zaveden přídělový systém na veškeré spotřební zboţí. Sovětští teoretikové finanční oblasti dokonce začali opět diskutovat o zrušení peněz. Peníze, i kdyţ znehodnocené, však zapotřebí byly. I za potravinové příděly se muselo platit. Nikdo je však neměl zajištěné. Zboţí jednou bylo, vícekrát nebylo. Stály se fronty na všechny výrobky. Černý obchod kvetl přes veškeré pronásledování a tresty. Modernizační hydraulika postihovala celou společnost. S výjimkou privilegované vrstvy funkcionářŧ si všichni museli řádně utahovat opasky. Byly to obětavé i obětované generace. Nejhorší bylo, ţe jiţ v této době se pracovní tábory staly součástí sovětské ekonomiky. Bělomořský kanál postavili trestanci. Uváţíme-li pramálo dobrovolný Strana 620

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

charakter práce kolchozníkŧ a omezení, jakým byli vystaveni sovětští dělníci, lze vyslovit pochybnosti o tom, ţe se tu rodil nový, nejsvobodnější společenský řád na světě. Logika modernizace, prováděné drastickým tempem a doprovázené obrovskými ztrátami, musela vést k státně monopolistickému zacházení s pracovními silami a s jejich sociálními podmínkami. Gulag, jehoţ základny začaly metastázovat z klasické sibiřské trestanecké oblasti do evropské části Ruska, do Střední Asie i na Dálný východ, se stal organickou součástí sovětského hospodářského systému. VELKÝ ÚSTUP Název této kapitoly je převzat z titulu knihy Nicolase Timasheffa, vydané v roce 1946. Věnuje se v ní trendŧm, které začaly jiţ za první pětiletky. Vyznačovaly se vznikáním sociální diferenciace sovětské společnosti. Rovnostářství, které bylo jedním z hlavních hesel Strana 621

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY revoluční doby, nejenţe ustupovalo do pozadí, ale navíc se ocitlo na pranýři. Boj proti uravnilovce, tj. proti rovnostářskému zpŧsobu odměňování za práci, měl být všelékem pro zvýšení a zkvalitnění činnosti celého národního hospodářství. Tento návrat ke starým zkušenostem se měl vztahovat i na tzv. burţoazní odborníky, kteří byli v předchozích letech šmahem osočováni a odsuzováni jako škŧdci a agenti nepřátel. Logickým dŧsledkem zavádění tohoto principu byl rŧst sociální diferenciace. Z šedi mas, které byly dosud preferovaným tématem sovětských spisovatelŧ, náhle začali vystupovat úderníci, hrdinové práce, stachanovci, technici, podnikoví ředitelé, zkrátka, v dnešní terminologii, kvalifikované dělnictvo a inteligence. Ještě rychlejším tempem postupovala diferenciace mezi občanem a stranickým funkcionářem. Asketismus revolučních let odcházel do minulosti a vedoucí funkcionáři se svým zpŧsobem ţivota začali pronikavě lišit od prostého davu. Jejich privilegia byla pochopitelně nesrovnatelná s postavením politikŧ v kapitalistických zemích, ale na sovětské poměry to byl sladký ţivot. Zároveň bylo moţné sledovat další a neméně pozoruhodné trendy. K hlavním patřila obnova tradic Ruska. Najednou se vynořil termín vlastenectví a vlast. Zpočátku byl prost velkorusko-nacionálních rysŧ a apeloval na vědomí všech národŧ Sovětského svazu. Postupně však vystupovaly do popředí ryze ruské národní tradice. Tento proces byl oficiálně potvrzen odsouzením tzv. školy sovětského historika Pokrovského, který byl obviněn, ţe přehlíţel význam národní minulosti a ţe podcenil roli velikých postav ruských dějin. Na univerzity se začali vracet ruští historikové, kteří byli předtím jako burţoazní odborníci nejen vyháněni ze škol, ale posíláni dokonce do Strana 622

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA vyhnanství. Tradice Ruska a ruské minulosti s cary, kníţaty, světci a vojevŧdci se staly páteří nové výchovy. Kdyţ se Děmjan Bědnyj odváţil v libretu k opeře zesměšňovat bájeslovné ruské bohatýry, byl drsně okřiknut. Ivan Hrozný přestal být krveţíznivým vládcem. Sergej Ejzenštejn z něj, po Stalinově dobrozdání, ve svém filmu udělal budovatele ruského státu a jeho moci. Film o Alexandru Něvském byl prosycen černobílou nenávistí k řádu německých rytířŧ. Hrabě Alexej Tolstoj proslul svým dílem o Petru Velikém, z něhoţ málem udělal předchŧdce bolševických budovatelŧ. Do repertoáru divadel vstoupila Glinkova opera Ţivot za cara i s carskou hymnou. S výjimkou Dostojevského se opět oslavovala ruská literární klasika: Puškin a také Lev Tolstoj. Carští vojevŧdci Suvorov a Kutuzov se opět stali hrdiny divadelních her a filmŧ. Poněkud sloţitější je likvidace některých literárních skupin a směrŧ v roce 1932, jako byla mj. Ruská asociace proletářských spisovatelŧ (RAPP). Jen na první pohled se mohlo zdát, ţe se tím odbourávají rezidua revolučního radikalismu poválečných let. Sloučení všech těchto literárních a uměleckých skupin a směrŧ na I. všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelŧ v srpnu a září 1934 však ukázaly, ţe tu jde o centralizaci řízení této oblasti společenského ţivota, včetně předpisu závazného estetického kánonu, označeného za socialistický realismus. Ke klasické tradici však měl nepoměrně blíţe neţ k avantgardě porevolučních let. Zahraniční hosté, představitelé kultury z mnoha zemí, však vnímali tento sjezd jako tribunu pokrokových sil v mezinárodním měřítku. Dŧsledky nových estetických kriterií pro osudy sovětské kultury nepochopili. Ale i staré tradiční mravy se měly vrátit. Nové zákony se snaţily stabilizovat rodinu. Potraty byly zakázány, ačkoli ţeny proti zákonu

Strana 623

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY protestovaly. Rozvody byly stíţeny. Rodina se opět měla stát pilířem společnosti, ale i ručitelem politické spolehlivosti svých členŧ. Také v oblasti armády se tyto tendence projevily. Byla zavedena povinná vojenská sluţba, v níţ byla odstraněna diskriminace příslušníkŧ bývalých tříd a také kozáctva. Armáda zavedla vojenský stav, hodnosti a řády. K nejvyšším překvapením patřila nová politika vŧči církvi. V nových učebnicích dějepisu se jiţ mluvilo o pokrokové úloze křesťanství. Proticírkevní kampaně Svazu bezvěrcŧ byly zmírněny. Náznaky oblevy, které bylo moţné zejména od roku 1934 pociťovat v sovětském ţivotě, snad mohly vzbuzovat tento dojem. Zavraţděním Kirova však začalo nové dějství procesŧ, poprav a masového naplňování Gulagu. Nešlo přitom jen o popravy bývalých vedoucích činitelŧ bolševické strany, ale o to, ţe teror se stal denním hostem v málem kaţdé sovětské rodině. Policejní mašinerie se podobala molochu, který ţádal neustále nové oběti. Během třicátých let odhaduje profesor A. Nove - zaplatilo stalinský skok do říše socialistické industrializace svým ţivotem 11 milionŧ lidí. Byl to rozchod s velkým ústupem k ruským tradicím a k ruské minulosti? Coţpak v této době neovládla sovětský tisk opět marxisticko-leninská hantýrka, coţpak procesy nebyly označovány za úder proti nepřátelŧm socialismu, proti imperialistickým agentŧm, kteří zákonitě pozvedají hlavy s kaţdým úspěchem socialistické výstavby? To vše tehdy, v druhé polovině třicátých let, bylo slyšet na kaţdém kroku. Jenomţe slova jiţ znamenala něco jiného. Leţ se stala normou a slova znamenala opak jejich skutečného významu. Mluvilo se o Strana 624

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA socialistické demokracii a praktikoval se brutální teror. Mluvilo se o socialistické ústavě a o úctě k socialistickému zákonu a s lidmi se zacházelo hŧře neţ s dobytkem. Mluvilo se o nebývalém rozkvětu socialistických národŧ, ale stalinské čistky decimovaly nejen jejich mocenský aparát, ale i jejich inteligenci. Jiţ v roce 1930 začala její perzekuce na Ukrajině. Akademik Jefremov byl obviněn, ţe jiţ v roce 1926 zaloţil Ukrajinskou osvobozovací organizaci. Vŧdčí bolševický činitel na Ukrajině N. Skrypnik byl v roce 1933 obviněn, ţe chtěl izolovat ruštinu a zaprodat Ukrajinu Polsku a Německu. Do pohybu se dala vyhlazovací mašinerie, která probíhala ve všech republikách a končila nastolením moskevského místodrţícího. Rusifikace byla na postupu nejen v mocenském aparátu, ale i ve školství a celé duchovní sféře neruských národŧ Sovětského svazu. Taková politika uráţela národní cítění. Bezohledné drancování a ničení tradiční ekonomiky těchto zemí vyvolávaly nevoli, jejíţ ţeň se projevila za války. Krveprolití druhé poloviny třicátých let je dalším dokladem velkého ústupu, a to v řadách bolševické strany. Vrstva bolševických funkcionářŧ, spjatých s Leninovým systémem a oddaná myšlence revoluce, byla vyhlazena. Na jejich místa nastupovaly nové generace, bez zátěţe revolučních ideálŧ a odhodlaných bezvýhradně slouţit svému vŧdci, včetně krvavého vyhlazování staré bolševické gardy a nemilosrdného plnění poţadavkŧ Gulagu. Nebyl to návrat do středověku, kdy dŧkazem o vině bylo přiznání obviněného? Nehrála tu úlohu i inercie ruských mravŧ a barbarské krutosti, s jakou Petr I. prováděl své reformy? Také Stalin usiloval o reformu Ruska a pouţíval k tomu metody neméně barbarské, přizpŧsobené podmínkám 20. století. V tomto smyslu je velký ústup nejen pronikavou revizí revolučních rovnostářských idejí a obnovou

Strana 625

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY předrevoluční společenské hierarchie, ale i oţivením ruských středověkých barbarských tradic s příměsí tatarské krutosti. BILANCE VELKÉ ČISTKY XIX. sjezd bolševické strany v březnu 1939 se stal přehlídkou zdecimované strany. Z 1966 delegátŧ předchozího sjezdu bylo zatčeno 1108 lidí. Z ústředního výboru strany bylo zavřeno nebo zastřeleno 55 lidí ze 71 a z ústřední kontrolní komise 60 ze 69. Pozoruhodná však je i skutečnost, jak čistka postihla členy ústředních výborŧ bolševické strany od roku 1898 do 18. sjezdu v roce 1939. Ze 231 členŧ a kandidátŧ ústředního výboru bolševické strany za celou její historii, kteří se doţili velké čistky, bylo 188 osob (81,3%) fyzicky zlikvidováno a ze ze zbylých 43 se zachránilo 21 osob. Ani osud těch zbylých nebyl utěšený. Jeden z nich byl zastřelen (A. Lozovskij), druhý byl vyloučen z politbyra (A. Andrejev), další dva byli zastřeleni po smrti Stalina (L. Berija a K. Bagirov), pět bylo vyloučeno z ústředního výboru jako protistranické ţivly (N. Bulganin, K. Vorošilov, L. Kaganovič, V. Molotov, A. Poskrebyšov), jeden z nich byl sesazen (N. Chruščov) a další dva byli zbaveni funkcí (A. Mikojan a N. Švernik).

Strana 626

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Ani brutální nepřítel by nedokázal zasadit sovětské armádě takové rány jako Josif Vissarionovič Stalin. Čistkám padli za oběť tři z pěti maršálŧ, 14 ze 16 armádních velitelŧ prvního a druhého stupně, všech osm admirálŧ, 60 ze 67 sborových velitelŧ, 136 ze 199 divizních velitelŧ, 221 ze 397 brigádních velitelŧ. Dále zmizelo všech 11 náměstkŧ lidového komisaře vojenství, 75 z 80 členŧ Nejvyšší vojenské rady. Asi polovina dŧstojnického sboru byla uvězněna, včetně velitelského sboru praporŧ a rot. Velitelé se zkušenostmi ze Španělska a Dálného východu byli téměř beze zbytku uvězněni nebo zastřeleni. Krutá perzekuce postihla vědeckou a kulturní oblast. V roce 1937 probíhala globální čistka mezi historiky, národohospodáři a literáty. Zvláště historikové se ocitli na tapetě. Zmizela celá škola Pokrovského, jakoţ i početná řada dalších historikŧ. Profesoři vysokých a středních škol byli vděčnou kořistí, protoţe vţdy je bylo moţné obvinit, ţe kazí mládeţ. Po smrti ukrajinského politika J. Ljubčenka stala se kyjevská univerzita terčem velké čistky, protoţe tam pracovala Ljubčenkova manţelka. Další kyjevský profesor byl obviněn, ţe ho do špionáţních sluţeb naverboval český vědec Bedřich Hrozný. Profesor byl obviněn ze špionáţe pro Japonsko, protoţe přednášel o Dálném východě, odkud nebylo do Japonska tak daleko. Někteří jeho kolegové doplatili na to, ţe ţádali, aby jim byly předloţeny dŧkazy o jeho špionáţi. Rozsáhlé čistky probíhaly i mezi přírodovědci. Charkovský fyzikální ústav měl světovou úroveň a jeho vedení se často podílelo na mezinárodních konferencích v zahraničí. Všichni byli zatčeni, mezi nimi L. Landau a A. Weissberg-Cybulski. Podobně byla postiţena i radiologie. V oblasti biologie řádil T. Lysenko. Své šarlatánství doprovázel denunciacemi svých oponentŧ. Zničil celý výkvět sovětské Strana 627

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY genetiky v čele s N. Vavilovem. V lingvistice zvítězil N. Marr a jeho škola, která likvidovala ve „vědecké diskusi“ veškeré oponenty. Na ni přišla řada aţ v padesátých letech. Teror řádil mezi spisovateli. Ze 700 spisovatelŧ, kteří se zúčastnili prvního sjezdu sovětských spisovatelŧ v roce 1934, jich na druhý sjezd v roce 1954 přišla pouhá padesátka. Za oběť padli mj. I. Babel, B. Pilňak, A. Vesjolyj, M. Kolcov, J.Oleša, O. Mandelštam, N. Zabolockij atd. Čistky mezi spisovateli probíhaly i na Ukrajině, v Arménii i v dalších oblastech Sovětského svazu. Někteří kritici posílali své recenze místo do novin - jako V. Jermilov orgánŧm NKVD. V literatuře, právě tak jako v jiných oborech byly nejen oběti, ale i zbabělci a hrdinové. Ačkoli Boris Pasternak v té době procesŧm věřil, odmítl podepsat listinu schvalující popravu sovětské generality. Unikl vězení jenom proto, ţe organizátoři podpisové akce se to neodváţili ohlásit vyšším instancím. Také v sovětském divadelnictví probíhaly čistky. Dirigent E. Mikoladze byl zastřelen roku 1937. Zatčeny byly známé herečky O. Ščerbinskaja a Z. Smirnova. Zakladatelka Moskevského dětského divadla, takto manţelka Tuchačevského, byla zatčena v roce 1937. O rok později byla oznámena likvidace Mejercholdova divadla se zdŧvodněním, ţe je sovětskému umění cizí. Dne 14. června 1939 byl Mejerchold pozván na veřejné shromáţdění, kterému předsedal Andrej Vyšinskij. Mejerchold tam měl pronést svou sebekritiku, ale místo toho přešel do protiútoku. Prohlásil, ţe to, co se označuje za produkt socialistického realismu, nemá s uměním nic společného a ţe místo ţivého umění vládne prŧměr a atmosféra vraţedná pro talenty. Následujícího dne byl zatčen. Zemřel patrně v Moskvě. Jeho ţena, herečka Z. Rajchová, byla nalezena mrtvá v jejich bytě.

Strana 628

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Díla mnohých spisovatelŧ i vědcŧ mizela nenávratně v archivech NKVD. K absurditám doby patřilo, ţe do módy vstupovaly veselohry. Zvláště filmy G. Aleksandrova si získaly velkou oblibu. Kdo mohl tušit, ţe mnozí tvŧrci těchto filmŧ, od scénáristŧ aţ po reţiséry a hvězdy, se třásli strachem, zda bude jejich dílo pochváleno nebo zatraceno. Charakteristické pro tehdejší čistky bylo i to, ţe vyšetřovatelé nutili své oběti k fantastickým doznáním. Kočující cikáni se měli přiznat, ţe patřili k arménským dašnakŧm, o nichţ nikdy ani neslyšeli. Lidé podepisovali protokoly o tom, ţe byli agenty japonské či jiné imperialistické rozvědky. Vyšetřovatelŧm nešlo o zjištění pravdy. Ţádali leţ - a udání dalších obětí. Kdyby však opravdu věřili tomu, ţe všechny jejich oběti jsou skutečnými nepřáteli reţimu, museli by se zhrozit jejich počtu i postavení ve společnosti. V rámci takzvané kritiky kultu osobnosti byla v Sovětském svazu

Strana 629

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY velká čistka kritizována za to, ţe jí padlo za oběť několik milionŧ komunistŧ. Z hlediska tehdejších Stalinových kritikŧ byly čistky deformacemi socialismu, pokud postihovaly establishment, příslušníky bolševické strany atd. Čistky však postihly v mnohem větší míře nekomunisty. Odhaduje se, ţe na jednoho vězněného komunistu připadlo asi pět nestraníkŧ. V roce 1937, tedy před vyvrcholením čistek a represí, činil podíl čistkami postiţených osob 5-7 % veškerého obyvatelstva Sovětského svazu, tj. 8-11 milionu lidí. Asi 10 % zatčených bylo popraveno. Ostatní skončili v koncentračních táborech. Odhaduje se, ţe v letech 1927-1938 činily ztráty obyvatelstva v dŧsledku represí 13,8 milionu lidí. Z toho byly dva miliony uprchlíkŧ ze středoasijských republik za kolektivizace, 2,5 milionu činila nezaregistrovaná úmrtí hladem a v Gulagu. Dodatečný soupis nezaregistrovaných úmrtí hladem a v Gulagu činil 2,8 milionu lidí. Hlad v Povolţí, Ukrajině a Kazachstánu zpŧsobil smrt 5,2 milionu lidí. Nakonec je poloţka 1,3 milionu nezaregistrovaných smrtí v letech 1937 a 1938. Termín nezaregistrovaná úmrtí je zřejmě dŧsledek stavu evidence zahynulých vězňŧ v Gulagu a obětí hladu. Začátkem roku 1943 povolil náčelník Gulagu pohřbívat zemřelé v hromadných hrobech, bez prádla, tj. nahé. Z literatury je známo, ţe jiţ mnohem dříve se mrtví nepohřbívali. Za hladomorŧ to nebylo jinak. Pokud se týká celkového počtu uvězněných, údaje se rozcházejí. Podle jedné zprávy KGB z roku 1957 zahynulo od roku 1935 do roku 1941 19,8 milionu lidí, z toho bylo 7 miliónŧ popraveno a zbytek zahynul v Gulagu. Objevila se i tvrzení o mnohem niţším počtu obětí, zvláště z řad politických vězňŧ. V této oblasti zřejmě probíhá nejen ryze odborný spor. Autorŧm, kteří se opírají o svodky KGB, je vytýkáno, ţe ignorují časté rozdíly v jejích podkladech, které patrně odráţejí změny mocenských vztahŧ v jednotlivých fázích vývoje SSSR. Zdá se, ţe solidní výsledky přináší Strana 630

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA naproti tomu výzkum místních archivŧ. Zatímco například podíl politických vězňŧ v Gulagu v letech 1937-1938 byl podle svodek KGB 12,8 a 18,6 % z celkového počtu vězňŧ, výzkum v západosibiřském kraji ukázal, ţe politických vězňŧ zde bylo v uvedených letech 60-80 %. Tento údaj se zhruba kryje s odhadem A. Weissberga-Cybulského, který píše, ţe kriminálních vězňŧ bylo 10-15 %. Do svodek KGB nebyli zahrnuti vězňové, přidělení rŧzným hospodářským podnikŧm. Podle předběţných údajŧ bylo v letech 1930-1953 čistkami postiţeno celkem 28 milionu lidí. Zjištění relativně úplných počtŧ obětí Gulagu si vyţádá ještě mnoho let bádání. Sociální, politické i národnostní sloţení koncentračních táborŧ se měnilo. Koncem dvacátých let tam převaţovali příslušníci bývalých politických stran, bezprizorní a první várky kulakŧ. Druhá vlna se skládala především z rolnictva. Třetí vlnu pak tvořil jednak sovětský establishment, jednak řadové obyvatelstvo. Pád Genricha Jagody a pak Nikolaje Jeţova byl provázen perzekucí desetitisícŧ příslušníkŧ NKVD, kteří předtím horlivě vykonávali příkazy svých šéfŧ. Před válkou Gulag vzrostl o obyvatele nově anektovaných území. Kaţdého při studiu velké čistky napadne, zda to vše bylo vŧbec nutné. Coţpak k tomu, aby se Stalin stal neomezeným vládcem země, bylo nutné zahubit miliony lidí? Do jisté míry je pochopitelné, ţe dal popravit několik set předákŧ bývalé opozice. I kdyţ se sebevíce káli, na jejich loajalitu spoléhat stoprocentně nemohl. Nespokojil se ani čistkou mezi svými nebliţšími spolupracovníky, ať jiţ seděli v politbyru bolševické strany, v sovětské vládě, ve vedení armády, hospodářského ţivota, ve stranickém a státním aparátu atd. Psalo se o skupině „umírněných“ a dokonce o potencionálních spiklencích zejména v řadách armády. Dnes víme, ţe doklady o tzv. spiknutí Strana 631

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY Tuchačevského vyrobili lidé z hitlerovské zpravodajské sluţby na podnět NKVD. Chtěl se snad Stalin zbavit potenciálních protivníkŧ či nepohodlných svědkŧ svých nezdarŧ, například kolektivizace? Chtěl snad naplnit hrŧzou sovětský establishment, aby ho přiměl k absolutní loajalitě? Nebylo jeho počínání motivováno i paranoickými rysy, které byly a jsou přítomny u mnoha absolutních vládcŧ? Zatím neznáme odpověď na tyto otázky. Vše, co zatím bezpečně víme, jsou soupisy Stalinových obětí a výsledek čistek, tj. absolutní moc Josifa Vissarionoviče Stalina i jeho deifikace. Ale proč ty miliony řadových lidí, kteří přece Stalina poslouchali a mnozí dokonce zboţňovali? Nelze zapomínat na fakt, ţe Stalin v zájmu svého postavení potřeboval nejen zlikvidovat dosavadní špičky, ale změnit charakter celé společnosti. Strach se stal všudypřítomným hostem. Nikdo si nebyl jistý, co se s ním v příštím okamţiku stane. Vţdy bylo moţné najít něco, co opodstatňovalo zatčení a uvěznění. A kdyţ to nenapadlo policejní orgány, tak na to upozornili kolegové, sousedé, přátelé a známí. Ti udávali ze závisti, ze strachu či z obav o vlastní bezpečnost. Nebezpečí číhalo na kaţdém kroku. Lidská soudrţnost se rozpadala, společnost se měnila v atomizovanou masu ustrašených jedincŧ. Čistky neměly jen politickou motivaci. Gulag se stal významným článkem sovětského hospodářství. Vězňové pracovali v lesích, v dolech, továrnách, jako nevolnická pracovní síla státních podnikŧ, na výstavbě a údrţbě koncentrákŧ a na četných dalších stavebních pracích. Údajně si vedení Gulagu od NKVD objednávalo roční kontingenty pracovních sil. Tvrdí se, ţe otrocká či nevolnická práce není efektivní. Obecně je to jistě pravda. Ale osazenstvo Gulagu se osvědčilo tam, kde normální pracovní síly nebyly. Vězňové budovali kanál Volga-Moskva (1936), druhou kolej sibiřské magistrály (1933Strana 632

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA 1935), dálnici Moskva-Minsk (1937-1938), měděné doly u Balchaše (1934-1935), chemické závody v Bereznikách, podíleli se na stavbě mnoha sibiřských měst a především na těţbě dříví pro vývoz i pro domácí spotřebu. Zaslouţili se o výstavbu velkých závodŧ ve východní části země, kam se od třetí pětiletky zaměřovala investiční činnost. V Gulagu se rodil nový socialistický člověk, zbavený všech práv i naděje. Práce nebyla „věcí cti, slávy a hrdinství“, jak tvrdil Stalin. To platilo pro vybrané stachanovce, pro jejichţ rekordy podniky vytvářely výjimečné podmínky. Na nejniţší příčce sociální hierarchie stál vězeň Gulagu, pro něhoţ byla práce smrtonosnou robotárnou. VELKÁ MYSTIFIKACE Je pozoruhodné, ţe v letech nejotřesnějších zločinŧ, jaké byly tehdy v celosvětovém měřítku spáchány, se Sovětský svaz stal Mekkou západních demokratických sil. Je to na jedné straně dŧsledek čínské zdi, kterou bolševický reţim postavil mezi vnitřním světem a zahraničím. Na tom pracoval sovětský reţim od dvacátých let. Styk se zahraničím byl pro drtivou většinu obyvatelstva Sovětského svazu redukován na minimum. Zahraniční mise byly bedlivě střeţeny a jejich styk s domácím obyvatelstvem byl prakticky znemoţněn. Západní specialisté a kvalifikovaní dělníci, pozvaní do Sovětského svazu, byli obklopeni sítí fízlŧ a provokatérŧ. Pravidelné procesy proti škŧdcŧm, údajně najímaným západními odborníky, měly sovětské občany varovat před stykem s cizinci. Také postavení emigrantŧ se pronikavě měnilo. Přijíţděli do Sovětského svazu z rŧzných zemí pod vlivem propagandy i v dŧsledku krizí a nezaměstnanosti. Nacházeli zde práci a záhy se díky své kvalifikaci dostali k slušně placeným profesím. Ráj, který zde hledali, sice nenašli, ale modus vivendi se sovětskou skutečností si Strana 633

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY časem vytvořili. S nástupem čistek se však jejich postavení zhoršovalo. Byli vystaveni byrokratickým i policejním šikanám a pokud se nevrátili domŧ, skončili ve vězeních. Dostalo se tam i vedení československého druţstva Interhelpo, většina rakouských sociálních demokratŧ, kteří z Rakouska uprchli v roce 1934 a také španělští antifašisté. Čistky se však neomezily jen na obyčejné cizince. Dolehly i na zahraniční komunisty v Sovětském svazu. Ţili tam nejčastěji jako spolupracovníci Komunistické internacionály. Byli vyhlazeni stejně jako činitelé bolševické strany. V roce 1936 a znovu pak v letech 1939-1944 padla čistkám za oběť emigrace pobaltských komunistických stran. V dubnu 1937 začala čistka mezi německými komunisty. Po uzavření paktu s Hitlerem v roce 1939 bylo na 570 německých komunistŧ vydáno nacistickým úřadŧm v Brestu Litevském. Převáţná část skončila v nacistických koncentračních táborech. Ve srovnání s Gulagem jim připadaly jako málem luxusní ozdravovny. Maďarská komunistická emigrace byla obviněna ze styku s rumunskou výzvědnou sluţbou. K nejznámějším obětem mezi Maďary patřil Béla Kun. Z italské emigrace se obětí stal mj. i Togliattiho švagr. Celkem zmizelo na 200 italských komunistŧ. V propadlišti čistek se ztratilo téměř celé vedení jugoslávských komunistŧ. Zatčeni byli všichni Finové. Rumunská delegace ztratila dva čelné členy. I několik čelných bulharských komunistŧ padlo čistkám za oběť. Nejhŧře skončili Poláci, kterých bylo tehdy zastřeleno asi 50 000. Patřilo k nim téměř celé vedení komunistické strany i polští spisovatelé v Sovětském svazu. Také bolševická delegace v Kominterně aţ na Dmitrije Manuilského zmizela. Svědkové této doby vyprávějí, ţe někteří zahraniční komunističtí činitelé Kominterny nevydrţeli napětí. Páchali sebevraţdu skokem z

Strana 634

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA okna moskevského hotelu Lux, kde byli ubytováni. Vrhali se ale do dvora hotelu, aby nepoškozovali jméno Sovětského svazu. Čistky se neomezovaly jen na území Sovětského svazu. Provádělo je zvláštní oddělení NKVD. Jeho spolupracovníci si představovali, ţe jich se čistky netýkají. Mýlili se. A ti, kteří se nevrátili, se svému osudu nevyhnuli. I. Rejs, který pŧsobil ve Švýcarsku, byl zabit v roce 1937. V. Krivickij byl zabit v roce 1941 ve Washingtonu. Draze zaplatili svŧj boj proti Frankovi „španěláci“. Sovětská tajná sluţba tam rozvinula kampaň proti POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista), jejíţ představitel Andrés Nin byl obviněn z trockismu a z podpory generála Franka. Byl zavraţděn sovětskými agenty a jeho oddíly byly zmasakrovány. V mezinárodní brigádě se prováděly čistky jako v Sovětském svazu. V německém oddílu brigády čistil Walter Ulbricht. Ale čistky postihly i čističe, mezi nimi i V. AntonovaOvsejenka, který údajně zavraţdění A. Nina operačně připravil. Po ukončení občanské války přijelo do Sovětského svazu na 150 španělských emigrantŧ. Byli zatčeni ihned, jakmile vstoupili na sovětskou pŧdu. K sovětské teroristické činnosti v zahraničí v neposlední řadě patří zavraţdění Lva Trockého v Mexiku. Trockij po svém vyhoštění ze Sovětského svazu v roce 1929 pobýval v několika evropských zemích. Mexiko bylo jeho posledním útočištěm. Zde bylo proti němu podniknuto několik atentátŧ v latinskoamerickém stylu, organizovaných mexickými komunisty. Po jejich nezdaru se do blízkosti Trockého dostal španělský komunista R. Mercader, jehoţ matka byla ve sluţbách NKVD, a 20. srpna 1940 Trockého zabil. Za svŧj čin dostal vyznamenání „hrdina Sovětského svazu“. Jeho matka ihned z Mexika uprchla. Odjela do Sovětského svazu, kde krátce na to zemřela. Mercader si trest vězení odpykal. V roce 1960 dostal československý pas, s nímţ přijel do Prahy. Pak se objevil v Moskvě, kde dostal vysoké vyznamenánmí a vojenskou hodnost. Začátkem Strana 635

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY sedmdesátých let odjel na Kubu, kde v roce 1978 za nejasných okolností zemřel. Evropské komunistické strany k tomu všemu mlčely a dokonce se připojovaly k nesmyslným obviněním, obraceným i do jejich vlastních řad. Jejich vedení se měnila v souvislosti a závislosti na politických změnách v bolševické straně. Tímto sítem úspěšně procházeli jen fanatici nebo štrébři. Vedení komunistických stran v druhé polovině třicátých let jiţ nebylo výběrem politických vŧdcŧ, kteří na domácí pŧdě obstáli, ale produktem permanentních čistek v řadách Kominterny. Jejich vlastí nebyl domov, ale Moskva. Mentalita jejich stoupencŧ byla mentalitou totalitních hnutí. Bez sebemenších námitek přijímali moskevské verdikty a vehementně je hájili proti skeptickým hlasŧm z nekomunistického tábora. A přesto tu byl neméně agilní a ve veřejnosti mnohem vlivnější přívrţenec Sovětského svazu. Byla to levicová inteligence, která vyšla z první světové války a ze světové krize otřesena jak dŧsledky kapitalististického systému, tak degenerací demokracie. Kdyţ se na obzoru objevil fašismus, ohroţující demokracii i kulturu, postavila se na stranu Sovětského svazu. Obrodu světa od ruské revoluce ostatně očekávali mnozí intelektuálové, kteří neodolali ani přímočaré marxistické doktríně, ani legendě, kterou byla Moskva opředena. Putování do revoluční Moskvy a návrat s poselstvím zcela nové civilizace se stalo módou levých intelektuálŧ. Sovětským svazem byli fascinováni, ačkoli tamější poměry vŧbec neznali. Mezi ně patřili mj. manţelé Webbovi, G.B. Shaw, R. Roland, R. Thákur a mnozí další. Mnohdy povaţovali Sovětský svaz ve třicátých letech za protifašistickou baštu, za stát, který hájí proti fašistickému barbarství evropské i všelidské kulturní hodnoty a skutečnou demokracii. O hloubce jejich zaslepení svědčí postoj mnohých z nich k moskevským Strana 636

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

procesŧm. Od dvacátých let snad nebylo jediného případu zvŧle a justičních omylŧ, proti nimţ by levá inteligence nepozvedla svŧj hlas. Ale v případě moskevských procesŧ jí stačilo slyšet o přiznání obţalovaných, aby psala oslavné články na sovětskou justici a na její nesmiřitelný boj proti agentŧm fašismu. Případ spisovatele Liona Feuchtwangera, který se stal agilním obhájcem čistek, je v tomto směru tragickým dokladem.

Strana 637

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY V této atmosféře byla sovětská propaganda účinnější neţ hlasy skeptikŧ. Dokonce i Karel Čapek se vyslovil pochvalně o nové sovětské ústavě z roku 1936. Řešil tím jedno z nejtragičtějších dilemat třicátých let: zoufat si nad bezvýchodností světa, který se zaslepeně vrhá do zkázy, nebo se upnout na jiskřičku naděje, ţe tu snad přece jen existuje jakési východisko? I tato jiskřička však byla produktem iluzí a velké mystifikace.

Strana 638

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

28

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ V roce 1922 jeli sovětští delegáti do Janova „jako obchodníci“, jak prohlásil Lenin. Vrátili se s rapallskou smlouvou v kapse. Nebyl to špatný obchod. Podařilo se zabránit jednotnému postupu západních mocností proti Moskvě a dohodnout se s výmarským Německem na spolupráci, která zahrnovala i součinnost v oblasti vojenské. Byl to blok proti versailleskému systému. Rapallská politika skončila příchodem Hitlera k moci. Jeho vláda hlásala kříţové taţení proti bolševismu a bolševici to nebrali na lehkou váhu. Změnili postoj k západním mocnostem, vstoupili do Společnosti národŧ a stali se horlivými hlasateli politiky kolektivní bezpečnosti. Sovětský svaz se tímto krokem stal členem evropského versailleského systému. V očích západních, zvláště francouzských politikŧ měl hrát úlohu carského Ruska, tj. spojence proti Německu. Byl to však spojenec, který vyvolával znepokojení. Jaké cíle vlastně sledoval ve Španělsku za občanské války v druhé polovině třicátých let? Chtěl mu vskutku pomoci proti vzbouřencŧm a italským a německým interventŧm, anebo Sovětskému svazu šlo o expanzivní záměry? V kaţdém případě se kompromitoval tím, ţe na španělské pŧdě se choval jako doma a zaváděl tam politický terorismus v souladu s intencemi moskevských čistek. Není divu, ţe západní mocnosti hleděly na tohoto partnera s nedŧvěrou.

Strana 639

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

Strana 640

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA I mezi sovětskými historiky se dnes diskutuje o tom, od kdy začala sovětská vláda uvaţovat nikoli o jedné, ale o dvou alternativách své politiky. První byla orientována na pokračování spojenectví se západními mocnostmi. Ta druhá počítala s dohodou s nacistickým Německem. Stalinŧv výrok „nepálit si prsty“ z března 1939 jiţ byl jasným signálem o tomto rozhodování. Vše záleţelo na tom, kdo nabídne víc. V tomto konkurenčním zápase západoevropské státy neobstály. Chovaly se tak, jako by jejich jednání se sovětskou vládou bylo nepříjemnou povinností, z níţ by se nejraději vyvlekly, zvláště kdyţ ta ţádala, aby byl její armádě v případě konfliktu povolen vstup na polské a rumunské území a kdyţ dala najevo, ţe má zájem o kontrolu nad Pobaltím. Obě strany se navzájem podezřívaly, ţe ta druhá ji chce zavléct do války s Německem. Hitlerova vláda naproti tomu měla připravenu výhodnější nabídku. Kdyţ byl 3. května 1939 zbaven funkce lidového komisaře zahraničních věcí Maxim Litvinov, pochopily to vládní kruhy nacistického Německa jako signál, ţe sovětská vláda je ochotna s nimi jednat. Reagovaly neodkladně, protoţe se potřebovaly s Moskvou dohodnout. Přípravy k útoku proti Polsku byly v běhu. Události kulminovaly v létě 1939. Sovětská vláda nepouštěla ani druhé ţelízko v ohni. Jednání se západoevropskými mocnostmi nepřerušila, ale jeho výsledky byly hubené. Západoevropské mocnosti nepospíchaly. Aţ 11. srpna přijela do Moskvy anglo-francouzská vojenská mise k jednání o vojenské součinnosti. Neměla však pravomoci k finalizaci dohod a odmítala sovětské poţadavky. Jednání komplikovaly rovněţ námitky Polska a Rumunska proti prŧchodu sovětských vojsk jejich územím.

Strana 641

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE Tato jednání však Moskva nebrala příliš váţně. Jiţ den po příjezdu anglo-francouzské mise do Moskvy bylo Berlínu oznámeno, ţe sovětská vláda přijímá nabídku na politické rozhovory. Nacistická válečná mašinerie jiţ byla připravena k úderu proti Polsku a Hitler se potřeboval okamţitě ujistit o sovětském souhlasu. Pakt o tom byl podepsán 23. srpna 1939. Byla to sice jen dohoda o neútočení, ale v dané situaci to byl rozsudek smrti nad Polskem. Sovětský svaz se vyhnul riziku konfliktu s Německem. Pakt mu navíc přinesl velké zisky. V tajném dodatkovém protokolu k paktu byly vymezeny zájmové sféry Německa a Sovětského svazu. Hranicemi těchto sfér se stala linie severní hranice Litvy, Narev, Visla a San. V dodatku k tajnému protokolu bylo řečeno, ţe další existence Polska závisí na budoucím politickém vývoji. Jinými slovy: nacistické Německo získalo volné ruce k přepadení Polska a Sovětský svaz za to dostal východní část polského území. Byla to dohoda o zničení a rozdělení Polska. Sovětský svaz dostal svou libru masa, ale přišel o věhlas antifašistické síly. Nacistické Německo stáhlo antikomunistické a antisovětské slogany. Ideologie se přizpŧsobily nové situaci závratným tempem. Stalin to potvrdil svým přípitkem na Hitlerovo zdraví. Osud Polska byl zpečetěn a Moskva se stala komplicem. Druhá světová válka začala. Po bleskové poráţce Polska uzavřely obě velmoci 28. září 1939 „Smlouvu o hranicích a přátelství“. Sovětský svaz si v tajném protokolu vyhradil jako svou zájmovou sféru Litvu a celé Pobaltí včetně Finska. Západní Bělorusko a Ukrajina se staly jeho součástí. Německo dostalo polské území aţ po bývalou Curzonovu linii. Zároveň bylo dohodnuto vystěhování německé menšiny ze sovětské zájmové sféry. Také hospodářské dohody, uzavřené v této souvislosti, byly pro sovětskou vládu výhodné. Za suroviny a potraviny měl Sovětský svaz dostávat stroje a válečný materiál. Na linii dotyku Strana 642

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA německých a sovětských vojsk v Polsku se konaly společné vojenské parády. Dohody mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem ze září 1939 zahájily novou fázi sovětské politiky. Antifašistická ideologie byla odloţena ad acta. Stalin a jeho politbyro vyloţili při listopadovém výročí ruské revoluce vedení Kominterny, ţe v čele Německa jiţ nejsou fašisté, ale „burţoazní nacionalisté, nezatíţeni kapitalistickými tradicemi“. V sovětském tisku se objevovaly články o mírumilovnosti nacistického Německa, kořeněné výpady proti bojechtivým západním imperialistŧm. Kdo by se ještě před rokem nadál, ţe v moskevských Izvestiích bude napsáno: „Zahájit válku za účelem zničení hitlerismu znamená připustit v politice zločinnou hloupost...“ Poutač socialistického státu, praporečníka míru a demokracie, zmizel. Objevila se tvář velmoci, která sleduje své expanzivní zájmy prostředky, které se jinak neliší od kteréhokoli jiného výbojného státu. Podobnost těchto zájmŧ s geopolitickými zřeteli ruské říše byla očividná. Na vysvětlení postupu sovětské vlády lze uvést, ţe ve velmocenské hře dala přednost alternativě, která, jak se zdálo, eliminovala nebezpečí konfliktu s nacistickým Německem. Proč by si Sovětský svaz měl pálit prsty za zájmy západoevropských velmocí, jejichţ spojenecká věrohodnost byla problematická a které nechtěly sovětské spojenectví honorovat uznáním jeho sféry vlivu? Kromě toho tu bylo riziko konfliktu s Japonskem na Dálném východě. Dohoda s nacistickým Německem se zdála být nejlepším řešením. Na sovětské straně přesto zatím zŧstala nedŧvěra k Hitlerovi. Podle svědectví N. Chruščova Stalin tehdy řekl: „Hitler nás chtěl zmást, přelstít, ale já si myslím, ţe my jsme přelstili jeho.“ Z hlediska velmocenských zájmŧ dal Sovětský svaz přednost paktu s Německem. Verva, s níţ se Strana 643

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE sovětská vláda jala inkasovat ţeň, vyplývající z dohod s nacistickým Německem, jakoţ i bezostyšnost, s níţ nové situaci přizpŧsobila svou ideologii, byla odpudivá. POKREVNÍ BRATŘI A OBNOVA TERITORIA PŘEDVÁLEČNÉHO RUSKA Polské vládě zdŧvodnila Moskva anexi východních částí Polska tím, ţe nemŧţe ponechat na pospas osudu na polském území ţijící ukrajinské a běloruské pokrevní bratry. Nejen to. Vjačeslav Molotov ve svém projevu 31. října 1939 zdŧraznil podíl SSSR na poráţce Polska a charakterizoval ho podivným zpŧsobem: „...stačil krátký úder na Polsko, provedený nejprve německou armádou a poté Rudou armádou, aby nic nezbylo z tohoto nestvŧrného zplozence versailleské smlouvy…“ V Pobaltí se situace začala dramaticky vyvíjet od podzimu roku 1939. Za okázalého nezájmu nacistického Německa vnutilo sovětské vedení pobaltským státŧm smlouvy o vzájemné pomoci. Zajistil si tím mocenskou kontrolu těchto zemí i příleţitost k zasahování do jejich vnitřních věcí. V sovětské starší historiografii se pŧvodně tvrdilo, ţe sovětské vedení muselo zabránit, aby se pobaltské státy nestaly nástrojem nacistického Německa. Pak se tvrdilo, ţe hrozilo nebezpečí, ţe se pobaltské státy stanou nástrojem západních velmocí. Tajná doloţka sovětsko-německého paktu snad dostatečně vysvětluje, ţe sovětské vedení neučinilo nic jiného, neţ sklízelo úrodu, kterou paktem zaselo. Německo mu vyšlo vstříc postoupením Litvy. V případě Finska však sovětská vláda narazila na tvrdého protivníka. Odmítlo pakt o vzájemné pomoci i další sovětské návrhy, které měly omezit jeho svrchovanost. Kdyţ diplomatická jednání nevedla k cíli, přepadla Rudá armáda Finsko začátkem listopadu 1939. Prŧběh tohoto boje se však lišil od Blitzkriegu v Polsku, ačkoli převaha sovětských Strana 644

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA vojsk byla mnohonásobná. První nápory Rudé armády skončily téměř katastrofou. Zdá se, ţe sovětské velení podcenilo sílu nepřítele i dŧsledky čistek v armádě. Úporný odpor Finŧ zřejmě vyplýval z pochopení toho, ţe jde o národní a státní bytí či nebytí. Tato okolnost je podle názorŧ finských historikŧ dŧleţitější neţ vychvalovaná Mannerheimova obranná linie, která se vŧbec nepodobala ani Maginotově ani Siegfriedově linii. Byl to pouze řetěz srubŧ, hájených s neuvěřitelnou houţevnatostí. Je to pochopitelné, protoţe Finsku hrozilo smrtelné nebezpečí. Hned na počátku války se v Sovětském svazu vytvořila tzv. finská demokratická vláda v čele s činitelem Kominterny O. Kuusinenem. Měla být zřejmě v případě finské poráţky instalována jako sovětská finská vláda se všemi dŧsledky, které z toho vyplývaly. V dŧsledku tvrdé finské obrany i mezinárodních komplikací byla však alternativa Kuusinenovy vlády opuštěna. Dalšímu náporu Rudé armády však nakonec malé Finsko neodolalo. Začátkem března 1940 muselo se Sovětským svazem uzavřít mírovou smlouvu. Připravila Finsko o jeho opevnění i o jeho nejbohatší a nejzalidněnější oblasti, ale uchovala finskou státnost. Sovětská politika pak za války s Němci sklízela plody své chamtivosti, protoţe Finové se zúčastnili taţení proti Sovětskému svazu po boku Německa. Ale lze se jim divit? Spíše se obdivovat tomu, ţe bojovali pouze o svá ztracená území a odmítli naléhání svých nacionalistŧ, aby po boku nacistŧ postupovali do hloubi Ruska. V případě dalších pobaltských státŧ (Estonska, Lotyšska a Litvy) to šlo snadněji. V roce 1940 je Sovětský svaz zabral s podporou tamějších kolaborantských sil. V témţe roku byla obsazena i Besarábie. Někdejší „jednotné a nedělitelné Rusko“ se stávalo skutečností.

Strana 645

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE S jednotkami Rudé armády přicházeli na okupovaná území bolševičtí aparátníci a orgány NKVD. Statisíce pobaltských občanŧ byly deportovány do koncentračních táborŧ. Po první čistce následovala kolektivizace, která do Gulagu přiváděla další várky. Nešlo o posílení bezpečnosti západních hranic Sovětského svazu, jak tvrdila sovětská propaganda, ale o pohlcování kořisti, která Sovětskému svazu připadla v dŧsledku sovětsko-německého paktu. Zpracovávali ji podle všech pravidel sovětského systému. Po čtvrtém dělení Polska přikročila moskevská vláda ihned k anexi dalších území a na řadu přišlo Pobaltí. Během září a října 1939 uzavřely pobaltské státy s Moskvou smlouvy o vzájemné pomoci, podle nichţ se na území těchto zemí instalovaly sovětské základny. Vjačeslav Molotov sice v této souvislosti prohlásil, ţe tvrzení o budoucí sovětizaci Pobaltí jsou pustým ţvástem, ale o necelý rok později, v srpnu 1940, jiţ byly všechny tři státy součástí SSSR, a to po nátlaku, který ani v nejmenším nerespektoval slíbenou nezávislost a suverenitu. Pak přišlo na řadu Rumunsko. O záměru Moskvy uplatnit vŧči němu nároky v souladu s tajným sovětsko-německým protokolem informoval Molotov Berlín 23. června 1940. Protoţe však Moskva chtěla přitom zabrat i Bukovinu, německá vláda to povaţovala za ohroţení svých hospodářských zájmŧ a za riziko pro tamější německou menšinu. Molotov zprvu trval na tom, ţe Bukovina je součástí Ukrajiny, a proto musí být připojena k SSSR. Nakonec však ustoupil a ţádal pouze severní část Bukoviny s Černovcemi. S německým souhlasem předala pak Moskva 26. června 1940 Rumunsku ultimátum a o dva dny později překročila Rudá armáda rumunské hranice. Besarábie se pak stala součástí Moldavské sovětské republiky. Strana 646

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Po Hitlerově vítězství na západní frontě rostl německý zájem o jihovýchodní Evropu. Ve vztazích mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem se začaly objevovat třecí plochy. O jejich zesilování svědčil i zdrţenlivý postoj Moskvy k Paktu tří mezi Německem, Itálií a Japonskem, uzavřenému 27. září 1940. Berlín ujistil Moskvu, ţe tento pakt nic nemění na dohodách mezi oběma státy. Moskva se však odpovědi na německou nabídku, aby se k paktu přidala, vyhnula. Kdyţ válečné události na západní frontě ukázaly, ţe s pádem Velké Británie nelze počítat, rozhodl se Hitler nabídnout Moskvě uţší spojenectví proti britskému impériu. Při návštěvě V. Molotova v Berlíně 12. a 13. listopadu 1940 navrhl Sovětskému svazu jihoasijskou orientaci výboje jako součást rozdělení „konkursní podstaty Britského impéria.“ Molotov však zdŧraznil, ţe některé otázky „kazí ovzduší německoruských vztahŧ“. Patří k nim Finsko, jehoţ případ by se řešil „stejným zpŧsobem jako v Besarábii a v přilehlých zemích“. Kromě toho sondoval reakci Berlína na poskytnutí sovětských záruk Bulharsku, podobných těm, jaké Německo a Itálie poskytly Rumunsku. Zmínil se také o neutralitě Švédska a o problému Baltského moře. Dŧrazně připomínal význam Úţin pro sovětské zájmy. Závěrem podotkl, ţe „Sovětský svaz jako mocná země nemŧţe zŧstat stranou velkých událostí v Evropě a v Asii“. Stalin připojil k těmto poţadavkŧm ve zvláštním dopise Hitlerovi další: odchod německých vojsk z Finska a jeho začlenění do sovětské zájmové sféry, zabezpečení Dardanel pro Sovětský svaz, rozšíření sovětského vlivu v Persii a závazek Japonska, ţe nebude poţadovat severní Sachalin. Berlínské rozhovory ukázaly, ţe zájmy obou mocností jsou těţko slučitelné. Sovětské zdrţenlivosti k účasti na Paktu tří se lze těţko Strana 647

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE divit. Hitlerovy návrhy na celosvětovou čtverylku byly holubem na střeše, zatímco Molotov trval na vrabci v hrsti, jehoţ velikost však připomínala spíše ptáka Noha. Prozradil tím víc, neţ bylo nutné a dopustil se podle úsudku mnoha historikŧ váţné diplomatické chyby. Odhalil své karty. Proti Hitlerově fantazírování o rozdělení světa vznesl konkrétní poţadavky na rozdělení Evropy. S pokrevním bratrstvím měly málo co společného. Hitlera utvrdila Molotovova návštěva v názoru, ţe Sovětský svaz stojí v cestě jeho plánu. O útoku proti Sovětŧm začal uvaţovat mnohem dříve. Jiţ během bojŧ ve Francii o tom mluvil s náčelníkem hlavního štábu a po příměří na Západě se tato otázka projednávala v dŧvěrném kruhu nacistických předákŧ v Berghofu. V září 1940 jiţ byl náčrt útoku pod názvem Operation Ausbau Ost hotov. Dne 18. prosince 1940 Hitler určil strategické cíle útoku a dal mu definitivní název: Barbarossa. MODERNIZACE A ARMÁDA Byl Sovětský svaz připraven na hrozící střetnutí? Odpověď závisela na stavu ekonomiky, na síle armády a na schopnosti jejího vedení. Pokud jde o hospodářskou sílu Sovětského svazu, není pochyb, ţe v prŧběhu druhé a nedokončené třetí pětiletky podstatně vzrostla. Po chaosu, vyvolaném překotnou výstavbou v pětiletce první, se poměry poněkud zlepšily. Modernizace pokračovala, i kdyţ nedosáhla plánovaných cílŧ. Do provozu vstupovaly velké stavby, zahájené v prŧběhu první pětiletky. Závislost strojírenství na dovozu klesala. V roce 1932 se v zahraničí nakupovalo 78 % instalovaného strojního zařízení. V letech 1936 a 1937 jiţ jen 10,5 %. Také ostatní odvětví těţkého prŧmyslu zvyšovala výrobu, ať jiţ šlo o hutnictví, chemii či stavebnictví. I v oblasti spotřebního prŧmyslu se situace zlepšovala. Měnilo se geografické rozloţení prŧmyslu. Jeho těţiště se začalo Strana 648

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA přesunovat na východ. Zemědělství se pomalu stabilizovalo, ale jeho reálné výsledky lze těţko posoudit, protoţe tehdejší sovětské statistiky jsou velmi nespolehlivé. To se ostatně týká celého národního hospodářství. Podle současných sovětských údajŧ činil rŧst hrubého národního dŧchodu v letech 1929-1941 50 %, ačkoli dřívější prameny uváděly 500 %. Stejně jako předtím nesl sovětský občan břímě ohromných výdajŧ. Přispíval na ně zejména vysokou daní z obratu, jakoţ i povinnými státními pŧjčkami. Vynášely víc neţ přímé zdanění: v roce 1938 vynesly přímé daně pět miliard, státní pŧjčky 7,6 miliard rublŧ. Reálné mzdy v třicátých letech klesaly. Odhaduje se, ţe v roce 1937 byly pod úrovní roku 1928. V současné době docházejí západní znalci dějin sovětského hospodářství k závěru, ţe „... cíle bolševikŧ mohly být dosaţeny bez drakonických metod, pouţívaných Stalinem“ (Holland Hunter). Břemeno, naloţeného na sovětského občana, bylo příliš těţké. Kdyţ Stalin na všesvazové poradě stachanovcŧ v roce 1936 prohlásil „ţije se nyní, soudruzi lépe, ţije se veseleji“, nebylo divu, ţe se našli vtipálkové, kteří tento výrok doplňovali slovem: „Stalinovi“. Situace se však stejně zhoršovala v posledních předválečných letech. Ţivotní úroveň dále klesala. Plány se vzdor drastickým opatřením, která měla upevnit disciplínu, neplnily. Sociální péče se zhoršila a byla omezována dokonce i podpora v mateřství. Příčina spočívala především v tom, ţe prŧmyslová výroba se začala orientovat na válku. Kromě toho se vytvářely zásoby. V nemenší míře však k tomu přispěly i čistky, které decimovaly řady vedoucích činitelŧ sovětské ekonomiky. Nelze pustit se zřetele ani okolnost, ţe válka s Finskem stála nemalé oběti. Na jaře 1941 byla jiţ sovětská ekonomika plně zapřaţena do zbrojních závodŧ. Její zranitelnost však spočívala v tom, ţe prŧmyslová centra Strana 649

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE byla stále ještě v dosahu nepřátelského útoku. Jejich přesun na východ postupoval pomalu. V letech třetí pětiletky se do východních oblastí investovalo jen 23 % všech prostředkŧ. Prioritu měla zbrojní výroba, která na jedné straně byla s to zásobit armádu velmi moderní výzbrojí, na straně druhé však byla handicapována těţkopádným rozhodováním vedoucích činitelŧ a jejich diletantismem. Například výrobu samopalŧ odmítali s odŧvodněním, ţe jde o výzbroj amerických gangsterŧ. Obranyschopnost SSSR v této situaci závisela v první řadě na stavu armády. Její síla byla pro četné západní pozorovatele záhadou. Většinou se shodovali na tom, ţe čistky její efektivnost podstatně oslabily, coţ finská válka ozřejmila. Rudá armáda měla dva architekty: Trockého a Tuchačevského. Trockij musel budovat armádu z nedisciplinovaných mas dělnictva a rolníkŧ. Tuchačevskij vytvářel strategickou a taktickou doktrinu, která Strana 650

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA byla modernější neţ ve většině ostatních zemí. V jeho představě mělo být těţiště sovětské mobilní síly na Dněpru, odkud mohla napadnout útočníka z boku a případně postoupit na Balkán. Tento záměr, s nímţ se počítalo pro případ války s Polskem, byl pod dojmem německé hrozby od roku 1936 modifikován stavbou tzv. Stalinovy linie od Baltského moře směrem na jih k Pripjati. Po anexi Pobaltí a Besarábie se však Stalinova linie demontovala a sovětské jednotky byly posunuty na západ. Ještě osudnější chyba však spočívala v čistce armády. Kromě armádních špiček přišla tehdy Rudá armáda o téměř všechny oblastní velitele, o 13 z 15 velitelŧ armád, o 57 z 85 velitelŧ sborŧ, o 220 z 406 velitelŧ brigád. Největší ztráty však Rudou armádu postihly v řadách velitelského stavu od plukovníka dolŧ aţ po velitele rot. Přes toto oslabení měl Sovětský svaz nesporné výhody. Spočívaly jednak v obrovském prostoru k manévrování a v moţnosti totální mobilizace veškerých výrobních i lidských zdrojŧ. Vše záviselo na schopnostech vrchního velení. Je jisté, ţe čistka mezi sovětskými vojevŧdci přesunula rozhodování do rukou politikŧ a veteránŧ občanské války, kteří na moderní válku prostě neměli. Patřil mezi ně i Stalin, který sám rozhodoval s konečnou platností nejen o věcech politických a hospodářských, ale i vojenských. „MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“ To prý řekl Vjačeslav Molotov německému velvyslanci v Moskvě von Schulenburgovi poté, co bylo sděleno, ţe Německo zahájilo válečné operace proti Sovětskému svazu. Molotovo roztrpčení bylo oprávněné. Sovětské vedení dělalo vše, aby nedošlo ke konfliktu.

Strana 651

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

Strana 652

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA V lednu 1941 uzavřelo s Německem tajný dodatkový protokol, podle něhoţ Německo dostalo 7,5 milionu zlatých dolarŧ za pruh litevského území, jeţ podle dohod z roku 1939 mělo připadnout Německu, ale nebylo mu předáno. Sovětská vláda zrušila vyslanectví Belgie, Norska, Jugoslávie i Československa v Moskvě, ačkoli o to Hitler neţádal. Sovětské nákladní vlaky s obilím pro Německo překračovaly hranici ještě pár hodin před zahájením německého útoku. Ţe by sovětské vedení nic netušilo? Vţdyť sovětská rozvědka zjistila, ţe při sovětských hranicích se shromaţďuje obrovská vojenská síla. Věděla, přesněji řečeno, dostávalo se jí více neţ dostatek informací. Přicházely ze všech stran. Dokonce byly tak přesné, ţe uváděly i den zahájení operací. Ale Stalin tyto zprávy odmítal vzít na vědomí. Po uzavření paktu v roce 1939 Hitlerovi příliš nedŧvěřoval, v tomto okamţiku však odmítl jakékoli pochybnosti. Nejen to. Zprávy o koncentrování německých sil a hrozícím útoku pokládal za britskou provokaci a sovětské zpravodajce za agenty britské sluţby. Více spoléhal na rozvědku, která se neměla orientovat na politické a zejména vojenské špičky, ale počítat berany. Ve svých vzpomínkách o tom píše stíhač S. Gribanov. Velení rozvědky vycházelo z předpokladu, ţe německá armáda se připraví na válku proti Sovětskému svazu mj. tím, ţe vytvoří velké zásoby technických maziv, která odolají ruské zimě. Patrně vycházela z domácí praxe, v níţ se při výrobě maziv vyuţívalo zvířecích tukŧ. A protoţe německé velení k této praxi nepřihlédlo, neboť se zimní válkou nepočítalo, berany šetřilo. Rozvědka proto mohla utvrzovat Stalina v názoru, ţe německý vpád nehrozí a ţe opačné informace jsou mylné.

Strana 653

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

Nikdo se Stalinovi neodváţil odporovat a jeho nejbliţší ho v jeho víře dokonce utvrzovali. Berija mu 21. června 1941, tedy den před německým útokem, navrhl, aby byl z Berlína odvolán sovětský vyslanec Děkanozov, protoţe posílal zprávy o přípravě německého útoku. K tomuto návrhu Berija dodal: „V poslední době hodně pracovníkŧ podléhá drzým provokacím a šíří paniku. Agenty Jestřába, Carmen, Diamanta a Věrného nechat shnít v táboře za soustavnou dezinformaci jako pomocníky mezinárodních provokatérŧ, kteří nás chtějí znesvářit s Německem.“ V sovětské literatuře se ještě před několika lety tvrdilo, ţe Stalin s válkou proti nacistickému Německu v roce 1941 počítal a poukazuje se na Stalinŧv projev k absolventŧm Akademie Rudé armády 5. května 1941. Nyní jiţ máme záznam o tomto projevu k dispozici. Strana 654

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Stalin v něm oceňuje kvalitu německé armády, ale hodnotí její budoucnost skepticky, protoţe - podle něho - ztrácí zájem o zdokonalování techniky. O bezprostředním nebezpečí války nebylo v tomto záznamu ani slovo. V poslední době se mezi západními historiky diskutuje o tom, zda Německo nezahájilo svŧj útok z obavy o svou bezpečnost, protoţe na jeho hranicích stály velké svazky Rudé armády, připravené k útoku. Na sovětských západních hranicích byly vskutku soustředěny síly, které tam byly přesunuty po uzavření Paktu. Německá historiografie však nepokládá tvrzení o útočných záměrech Rudé armády za věrohodné a odvolává se na prŧzkum německých archivních fondŧ. Kromě toho víme, ţe Moskva měla eminentní zájem na tom, aby nebyla vtaţena do konfliktu s nacistickým Německem. Stalin se podle Chruščovova svědectví konfliktu aţ panicky bál. O operaci Barbarossa se v Berlíně uvaţovalo od léta 1940 a hlavním podnětem k její konkrétní přípravě byly výsledky jednání Vjačeslava Molotova v Berlíně. Vidíme tedy, ţe v rozhodujícím momentu rozhodovali o osudu obou velmocí, ba celého světa, dva lidé, kteří vytvořili systém, jenţ jim umoţnil soustředit veškerou moc do svých rukou. Jak Hitler, tak Stalin se dopustili osudových chyb. Hitler se rozhodl k útoku proti Sovětskému svazu, protoţe přecenil moţnosti Německa a podcenil Sovětský svaz. „Stačí kopnout do dveří,“ řekl generálu Rundstedtovi, „a celá shnilá stavba se zhroutí.“ Nikdo se mu neodváţil odmlouvat. Jeho rozhodnutí mělo osudné následky pro Německo, jakoţ i pro tvářnost poválečného světa. Také Stalinovi se jeho lidé neodváţili odporovat. Všichni věděli, ţe stačí málo, aby se ocitli v Gulagu, ne-li před popravčí četou. Také

Strana 655

POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE

jeho rozhodnutí bylo chybné a zpŧsobilo Sovětskému svazu nesmírné ztráty, které ovlivnily jeho poválečný vývoj po mnoho desetiletí. Hitlerovo rozhodnutí bylo motivováno strategicky. Počítal s tím, ţe poráţka Sovětského svazu zlomí Velkou Británii, protoţe Spojené státy ji nebudou moci podporovat vzhledem k zesílení moci Japonska v Asii. Hitlerovým cílem byla světovláda a přepadení Sovětského svazu jedním z postupných cílŧ. Také Stalin myslel především strategicky. Dohoda s nacistickým Německem měla Sovětskému svazu zajistit neutralitu v konfliktu Německa se západoevropskými státy a teprve po vyčerpání obou protivníkŧ se mělo podle Vorošilova, který byl ozvěnou Stalinových

Strana 656

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA názorŧ, vstoupit do kapitalistického světa“.

hry,

„abychom

sehráli

úlohu

hrobaře

Ideologie obou protagonistŧ se lišila. Ale jejich cíle byly stejné: světovláda. Sovětský svaz v roce 1939 prosadil své sféry vlivu ve střední a východní Evropě. V roce 1940 jiţ předloţil své nároky i na další části Evropy. Roku 1941 snil o pohřbu kapitalistického světa.

Strana 657

VLASTENECKÁ VÁLKA?

29

VLASTENECKÁ VÁLKA?

VÁLKA DILETANTŮ Ráno 22. června tato válka začala. Teprve 3. července se Stalin odhodlal promluvit k lidu své země. Konstatoval, ţe situace je smrtelně váţná. Hájil v této souvislosti pakt s Německem, který podle něho Sovětskému svazu poskytl čas i prostor. V jeho výzvě k boji se mísily národní i sociální prvky. Nepřítel zamýšlel podle Stalina dobýt zemi a zničit „veliký ruský národ, národ Plechanova a Lenina, Bělinského a Černyševského, Puškina a Tolstého, Glinky a Čajkovského, Gorkého a Čechova, Sečenova a Pavlova, Repina a Surikova, Suvorova a Kutuzova...“, který chtějí „germanizovat a změnit v raby německých kníţat a baronŧ“. V závěru svého projevu připomněl osud Napoleonova taţení v roce 1812 a taţení německého císaře Viléma II. za první světové války. Svědkové prvních dnŧ německého útoku se shodují v tom, ţe Stalin tehdy propadl panice. Není divu. Věřil Hitlerovi, ţe nezaútočí, a zakazoval odpovídat na německé vojenské akce. Vojska nesměla být uvedena do bojové pohotovosti. Dŧstojníci dostali pokyn, aby si vybrali dovolenou. Velitelé se dokonce dotazovali, zda smějí na útočícího nepřítele střílet. Pak je střílela policejní komanda, protoţe utrpěli poráţku. Připravil ji jim Stalin nejen svou politikou, ale i rozkazy, které z armády učinily pro nepřítele snadný terč. Za jeho chyby zaplatil Sovětský svaz nesmírnou cenu. Ztráty první fáze války byly strašlivé. Německá luftwaffe ovládla vzdušný prostor. Strana 658

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Během 48 hodin byla nejpočetnější letecká armáda světa zničena. Dva tisíce sovětských letadel bylo ztraceno. Německé tanky se valily vpřed a vyvolávaly zmatek. Během tří válečných týdnŧ dobyli Němci Pobaltí, rozsáhlá území Ukrajiny a Moldavsko. Od června do září zkáza pokračovala. Moskva se dostávala do přímého ohroţení. Začátkem listopadu však německá ofenzíva uvázla. Za své neúspěchy zaplatila odvoláním řady svých představitelŧ. Zastavil ji obrovský prostor, který ztěţoval zásobování a neobyčejně nepříznivé klimatické podmínky. Zastavila ji sovětská vojska, jejichţ odpor sílil. Jejich ztráty však byly nezměrné. Koncem roku 1941 bylo podle německých údajŧ v zajetí více neţ tři miliony sovětských vojákŧ. Ztráty vojenského materiálu byly nevyčíslitelné. Rudá armáda zanechávala po sobě při ústupu spálenou zem. Vše, co bylo moţné naloţit, bylo evakuováno na východ. Diletantismus na obou stranách, který se projevil jak Hitlerovým rozhodnutím vtrhnout do Sovětského svazu, tak Stalinovou vírou v Hitlerovo slovo, však pokračoval i v prŧběhu dalších bojŧ. Sovětská protiofenziva, zahájená v listopadu 1941, která zachránila Moskvu, měla pokračovat po celé délce fronty. Sovětské velení se domnívalo, ţe nepřítel jiţ vyčerpal své síly. Vojenské operace byly kromě toho prováděny primitivně, čelným náporem bez obchvatných manévrŧ. K další chybě došlo v létě 1942, kdy sovětské velení předpokládalo, ţe nepřítel vrhne svou hlavní sílu proti Moskvě. Wehrmacht místo toho zaútočil na jiţní frontě. Jeho cílem bylo zbavit protivníka hlavních středisek vojenské ekonomiky a obsadit severokavkazské naftové zdroje.

Strana 659

VLASTENECKÁ VÁLKA?

Na chybu v odhadu záměrŧ nepřítele doplatil Sovětský svaz ztrátou obrovského území s bohatými nerostnými i prŧmyslovými zdroji. Na druhé straně se tu znovu projevil Hitlerŧv diletantismus. Fašistický diktátor nevzal v úvahu riziko útoku na tak obrovském prostoru. Na takový úkol jiţ wehrmachtu nestačily síly. Boje u tehdejšího Stalingradu, které začaly v srpnu 1942, podvázaly postup na severní Kavkaz. Stalingradská bitva spolykala všechny rezervy Německa, ale jeho cíle se mu nepodařilo dosáhnout. Mezitím sovětské velení soustředilo obrovské prostředky k protiofenzivě, kterou zahájilo 19. listopadu 1942 a která vedla k obklíčení Paulusovy armády. Hitler Paulusovi zakázal kapitulaci a na jeho záchranu vrhl Mannsteinovu skupinu, která však utrpěla nezdar. Ve Stalingradě se 2. března 1943 vzdalo 92 000 muţŧ, přes 200 000 Němcŧ a jejich spojencŧ padlo. Hitler se znovu projevil jako amatér a maniak. Nechtěl opustit Strana 660

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA obsazené území a zakazoval ústup. Sovětské velení naproti tomu opět nedokázalo odhadnout moţnosti nepřítele a neuspělo při pokusu o odříznutí kavkazské skupiny německých vojsk. Stalingradská bitva se stala přelomem ve válce. Těţiště bojŧ se nyní začalo přesouvat na západ. Sovětské velení nejprve přecenilo poráţku německých vojsk a utrpělo při březnových bojích voroněţského a jihozápadního frontu další těţké ztráty. Muselo znovu vyklidit Charkov a Belgorod. Iniciativu však nepustilo z rukou a německá vojska musela ustupovat. Hlavním výsledkem bojŧ v roce 1943 byl nezdar úsilí wehrmachtu o znovuzískání strategické iniciativy v letní bitvě u Kurska. Tentokrát se sovětské velení rozhodlo k obraně. Po gigantické bitvě tankových vojsk následovala protiofenziva Rudé armády a wehrmacht se dostal pod stálý tlak. Ten ho nutil ustupovat, a to přes Hitlerŧv odpor. Führer tvrdošíjně odmítal zkracování fronty a vháněl tak svou armádu do nových a nových sovětských obkličovacích manévrŧ. Také na severní části sovětsko-německé fronty se situace radikálně lepšila. Jiţ v lednu 1943 byla prolomena blokáda Leningradu a Rudá armáda i v této oblasti postupovala vpřed. Stalin i jeho vojevŧdci se poučili. Z vedoucích postŧ byli odstraněni neschopní veteráni občanské války typu Vorošilova, Timošenka či Mechlise a byli nahrazeni veliteli, kteří se osvědčili jako byli například Georgij Ţukov, Ivan Koněv, Konstantin Rokossovskij, Nikolaj Vatutin, Alexandr Vasilevskij či Rodion Malinovskij. Sovětský válečný prŧmysl se rozjíţděl na plné obrátky a spojenecká materiálová pomoc ve zbraních i v dalších oborech jiţ byla velmi účinná. Na přelomu roku 1943-1944 se připravovala sovětská ofenziva na celé frontě. Za zimní sovětské ofenzivy pokračovala Rudá armáda v postupu na jih od Leningradu a na Ukrajině. Na jihu došly ukrajinské Strana 661

VLASTENECKÁ VÁLKA? fronty k hranicím Rumunska a Československa, na severu postoupily pobaltské fronty aţ k Čudskému jezeru. Po jarní přestávce, vynucené nepříznivým počasím, začala další operace na středním úseku fronty. V červenci 1944 se Rudé armádě podařilo na východ od Minska obklíčit značnou část německé skupiny Střed. Do podzimu 1944 pak osvobodila Rudá armáda celé území Sovětského svazu aţ na Kuronsko a dostala se na dohled od Varšavy a Budapešti. V lednu 1945 jiţ byla bitva o Berlín v plném proudu. Probíhala ve dvou fázích. V první z nich dosáhla Ţukovova a Koněvova vojska Odry a zajistila si křídla dobytím východního Pomořan, Dolního Slezska a Východního Pruska. 16. dubna začala berlínská operace, 2. května kapituloval Berlín a 8. května 1945 kapitulovala říšská branná moc vŧči všem vítězným mocnostem. Na Dálném východě vypověděla sovětská vláda 5. dubna 1945 smlouvu o neutralitě. Po výbuchu atomové bomby nad Nagasaki oznámil Vjačeslav Molotov japonskému vyslanci v Moskvě vypovězení války. 9. srpna vybuchla druhá atomová bomba nad Nagasaki a sovětská vojska zahájila nástup proti japonské kvantungské armádě dislokované v Mandţusku. Válka s Japonskem skončila jeho kapitulací 15. srpna 1945, třebaţe sovětská vojska pokračovala v postupu a 23. srpna vstoupila do Port Arturu a Dálného. Dne 2. září 1945 podepsala japonská vláda kapitulaci všech svých vojsk. V roce 1941 po Hitlerově překvapivém útoku proţíval Sovětský svaz nejkritičtější okamţiky celé své existence. V sázce byl jeho osud a úplná poráţka se zdála být neodvratná. Přitom byly síly obou stran více méně vyrovnané. K stavŧm německých vojsk je však nutné připočíst i vojska jeho spojencŧ. Německá armáda však byla lépe a kvalitněji vyzbrojena a také vycvičena. Rudá armáda měla při Strana 662

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA počátečních bojích strašlivé ztráty. Do konce roku 1941 bylo z boje vyřazeno 5-6 milionu muţŧ, z čehoţ bylo na 3 miliony zajatcŧ. Teprve od konce roku 1941 se poměr sil začal měnit. Je zajímavé, ţe sovětské vedení chovalo zejména na začátku války aţ panickou nedŧvěru k vlastnímu obyvatelstvu. Projevilo se to drastickými bezpečnostními opatřeními. Osoby, podezírané z nespolehlivosti, a političtí vězni byli okamţitě deportováni do Gulagu, nebo popravováni. Na polovině evropského Ruska na západ od linie Archangelsk, Moskva, Krasnodar byl od 22. června 1941 vyhlášen válečný stav. Šíření poplašných zpráv, dezerce atd. měly být trestány podle zákonŧ výjimečného stavu. Kontrola NKVD měla zabránit pronikání zpráv o situaci na frontě do týlu. Soukromé rozhlasové přijímače byly zabavovány. Vězení se plnila lidmi, kteří, ať jiţ fakticky nebo údajně, tato nařízení porušili. Povolţští Němci byli podezříváni z neloajálnosti a jiţ koncem srpna 1941 začala jejich deportace. Také německé antifašistické emigranty potkal tento osud. Strana 663

VLASTENECKÁ VÁLKA? Stranická kontrola všech oblastí ţivota byla drasticky znásobena a rozprostřela se do všech oblastí prŧmyslové výroby, dopravy i zemědělství. Tak jako vŧči civilnímu obyvatelstvu, také vŧči armádě mělo sovětské vedení nedŧvěru. Do armádního velení byli přiděleni vysocí straničtí funkcionáři. Do konce roku 1941 přišlo k vojsku přes 8000 aparátníkŧ, od členŧ ústředního výboru aţ po členy okresních výborŧ strany. Znovu se - jako za občanské války - objevili političtí komisaři. Vojenská kontrarozvědka byla podřízena orgánŧm NKVD. Postoj k zajatým sovětským vojákŧm byl přímo nepřátelský. Jiţ za finské kampaně byli vojáci, kteří se nepříteli vzdali, souzeni jako zrádci. Dokonce i ti, kteří se probili z obklíčení, museli projít přísnými prověrkami. Popravy byly v armádě běţným jevem a nezastavily se ani před vysokými vojenskými hodnostmi. Armáda se stala obětním beránkem, snímajícím chyby stranické a státní politiky. Vyţadovala se od ní ţelezná disciplína. Bolševická strana přitom verbovala vojáky do svých řad. Koncem války byl kaţdý čtvrtý voják jejím členem. Byl za to odměňován povyšováním. „Bolševizace“ armády vedla k tomu, ţe vojenská rozvědka znovu získala své postavení v armádě a ţe bylo obnoveno jednotné velení, tj. ţe byla od podzimu 1942 zrušena funkce politického komisaře a místo toho vznikla funkce politického zástupce velitele. Patrně to byl výsledek sporu, jehoţ dŧsledkem bylo odvolání L. Mechlise a jmenování A. Ščerbakova do vedoucí funkce v Hlavní politické správě. Od léta 1942 akceptoval Stalin princip ústupu na rozkaz. V téţe době se objevovaly známky obnovy starých vojenských tradic z doby carského Ruska. Znovu se objevily gardové jednotky. Vojenské řády nesly jména starých vojevŧdcŧ Kutuzova, Suvorova, Alexandra Něvského. Od začátku roku 1943 se objevily nárameníky, „pogony“ a dŧstojnický stav získával na váţnosti. Od podzimu 1944 však bylo opět moţné sledovat tendenci k oţivování ideologického dogmatismu a příliv vojákŧ do strany byl brzděn.

Strana 664

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA V ideologické oblasti reagovala bolševická strana na válku apelem na sovětský patriotismus. Stalin a Molotov jiţ v prvních dnech války mluvili o všenárodní osvobozenecké vlastenecké válce. Patriotismus a ruský nacionalismus se v sovětské propagandě spojovaly v jedno. Ostatním národŧm Sovětského svazu byla předepsána nerozborná věrnost sovětské rodině národŧ. Marx-leninské fráze z oficiálních vystoupení zmizely. Je nutné konstatovat, ţe vlastenecká nota bolševické strany měla nepochybný účinek. Zvláště kdyţ byla doprovázena hlásáním nenávisti k nepříteli. Z politických dŧvodŧ se však oficiálně rozlišovalo mezi fašismem a německým národem. V interní propagandě se však tento rozdíl stíral. Je to mj. patrné z popularity emocionálních novinových článkŧ Konstantina Simonova, Alexeje Tolstého, Michaila Šolochova a především Ilji Erenburga. Termíny jako „fašistické bestie“ a „fašističtí kanibalové“ se vrývaly do vědomí společnosti a vyvolávaly nenávist i strach. Oddanost sovětského lidu k jeho vlasti byla demonstrována oslavováním partyzánského hnutí. Údaje o počtu partyzánŧ se však liší. Podle sovětských pramenŧ byl nejvyšší stav partyzánského hnutí v roce 1944, kdy údajně dosáhl 900 000 osob. Podle německých pramenŧ se jednalo o zhruba pŧl milionu partyzánŧ. Aţ do léta 1942 se partyzánské oddíly vytvářely především z vojákŧ. S partyzánskou formou boje se patrně předem nepočítalo, protoţe teprve po začátku války se začalo s partyzánským výcvikem. Ve městech bylo relativně snazší zakládat odbojové hnutí, ale na vesnici nezískali partyzáni plnou podporu. Na překáţku bylo především sloţení partyzánských oddílŧ, v nichţ v čelné funkce zaujímali lidé z NKVD, straničtí a komsomolští aparátníci. Vesnici odrazoval od partyzánských oddílŧ i značný podíl městkých lidí. Úspěchy partyzánského hnutí v týlu nepřítele se v sovětské literatuře přehánějí, i kdyţ o významu partyzánského hnutí není pochyb. Jednotky, které byly německou Strana 665

VLASTENECKÁ VÁLKA? stranou proti partyzánŧm pouţívány, byly z převáţné části vojáci neschopní frontové sluţby. Oproti sovětskému tvrzení, ţe partyzáni pobili 1,5 milionu Němcŧ a kolaborantŧ, německé zdroje uvádějí pouze 35 000 padlých. Válka na kolejích, rozvinutá od letní sovětské ofenzivy v roce 1943, měla kladný i záporný účinek. Na jedné straně zpŧsobila německým transportŧm škody, o nichţ německá historiografie tvrdí, ţe nebyly velké, na druhé straně však zdrţovala tempo postupu sovětských vojsk. Zdá se, ţe hlavním úkolem partyzánských oddílŧ nebylo ani tak bojovat proti Němcŧm, ale být prodlouţenou rukou sovětského reţimu na obsazeném území ve vztahu k domácímu obyvatelstvu. Kolaborace byla nebezpečná. V tom utvrzoval domácí obyvatelstvo nejen teror, ale i pŧsobivá propaganda. O politické funkci partyzánského hnutí svědčí i jeho vedení. Zpočátku bylo podřízeno NKVD a pak, od července 1941, armádě. Od roku 1942 bylo podřízeno štábu, který vedli straničtí funkcionáři. Koncem války přešlo vedení partyzánských oddílŧ na štáby jednotlivých frontŧ. Pohled na vývoj válečných událostí vede k úvaze, zda je opodstatněné nazývat válku Sovětského svazu proti nacistickému Německu válkou vlasteneckou. Je nesporné, ţe v její první fázi bojoval Sovětský svaz o přeţití. Není proto divu, ţe při tomto zoufalém zápasu mobilizoval veškeré hmotné i duchovní síly, k nimţ patřilo i vlastenectví. Jakmile však Rudá armáda začala překračovat hranice, její osvobozenecké cíle se začaly spojovat s cíly imperiálními. S nacismem nebylo moţné bojovat polovičatě a spokojit se s vyhnáním jeho armád ze sovětského území. Postup Rudé armády na území třetí říše a jejích satelitŧ ve střední a jihovýchodní Evropě však přinášel nebezpečí, ţe osvobozené národy se dostanou do nové, a to sovětské mocenské sféry. O vlasteneckých pohnutkách této fáze války je jiţ těţké mluvit. Strana 666

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA VŠE PRO FRONTU Sovětský svaz se musel ve srovnání s většinou bojujících zemí vyrovnat s mnohem většími hospodářskými těţkostmi. Z oblastí, kam pronikal nepřítel, musel evakuovat stovky podnikŧ, především prŧmyslových. Obnova jejich výroby byla o to obtíţnější. Ztráty, které utrpěl okupací dobytého území, byly obrovské. Vţdyť ztratil - v době největšího postupu německých armád v roce 1942 - na 1 500 000 km2 plochy, 47 % obdělávané zemědělské pŧdy a jednu třetinu předválečné prŧmyslové hrubé výroby. K tomu přistoupila mobilizace mladých lidí do armády, která odčerpávala milióny pracovních sil. V ţádné bojující zemi proto nebyly ani pracovní síly, ani suroviny podrobeny tak dŧkladné militarizaci pod heslem: „Vše pro frontu!“ Je snad pochopitelné, ţe vše ostatní muselo zŧstat stranou. Zbrojení mělo vţdy přednost. Nadbytek peněz byl odčerpáván daněmi a nucenými válečnými pŧjčkami, jakoţ i černým obchodem. Podíl zbrojních nákladŧ na národním dŧchodu stoupl z 15 % v roce 1940 na 55-58 % v roce 1942. Jen 10 % investičních prostředkŧ na prŧmysl připadlo výrobě spotřebního zboţí. To, co sovětský týl vykonal pro válku, bylo vskutku obdivuhodné. Sovětská společnost byla zvyklá na odříkání. Ale to, co zaţila za války, překračovalo vše, co proţily ostatní bojující země. Hlad, zima, podvýţiva a nemoci ohroţovaly biologickou podstatu sovětského obyvatelstva. Ţivotní úroveň sovětského obyvatelstva za války lze ilustrovat na přídělech a cenách chleba. Pro městské obyvatelstvo to byl hlavní zdroj kalorií. Na něm závisel ţivot lidí. Pro většinu let 1942-1943 byl denní příděl prŧmyslového dělníka 600 gramŧ, tj. krajíc chleba. V Leningradu na jaře 1942 stálo 100 gramŧ chleba 60 rublŧ, coţ se rovnalo mzdě prŧmyslového dělníka za pět pracovních dnŧ. Měsíční Strana 667

VLASTENECKÁ VÁLKA? mzda stěţí stačila na to, aby uhradila denní příděl chleba. Ţivotní úroveň obyvatelstva klesla pod existenční minimum. Oproti roku 1940 dostávalo o polovinu méně spotřebního zboţí. Situace se zlepšila aţ v roce 1944. Přesto byla ţivotní úroveň aţ do konce války hluboce pod hladinou roku 1940. Většina obyvatelstva ţila z přídělŧ, v roce 1942 dostávalo příděly 60 milionŧ lidí, ale k dostání byl zpravidla jen chleba. Přídělové normy zŧstaly neměnné po celou válku. Jiné zboţí neţ chleba však přicházelo jen občas. Příděly cukru a cukroví přestaly 1. dubna 1942, maso a máslo nebyly k dostání vŧbec. Příděly však umoţnily milionŧm sovětských lidí přeţít válku. Jejich absence se rovnala smrti. V obklíčeném Lenigradu lidé umírali hladem. Hlad oslabil jejich odolnost i vŧli k přeţití. Umřelo tam za dobu blokády na jeden milion lidí. K hladu se připojily nemoci a epidemie, zejména tyfus a tuberkulóza. Nebyly léky a zdravotnický personál byl převáţně poslán na frontu. Vládní místa nebrala epidemie na lehkou váhu a podnikala proti nim mnohá opatření. Statistika úmrtnosti v prvních letech války je však otřesná. Nejvyššího stupně dosáhla v roce 1942, kdy činila 29,6 % na jeden tisíc sibiřského městského obyvatelstva (globální čísla zahrnují i frontu). Úmrtnost kojencŧ se od začátku války do konce roku 1941 zdvojnásobila. Není divu, ţe hlad hnal část společnosti do sféry kriminality, od loupeţí, podvodŧ, korupce aţ k zločinŧm. Prodavači okrádali zákazníky a pozŧstalí nehlásili své neboţtíky, aby za ně dostávali příděly. Rozmohly se krádeţe potravin. Ztrácely se v podnicích, kolchozech, ze zahrádek, polí, bytŧ a domŧ. Motivem byl především hlad. Rozkrádání dosáhlo takového stupně, ţe odbory mobilizovaly dobrovolníky na hlídání skladŧ. Vláda obnovila zákon o ochraně socialistického vlastnictví s drakonickými tresty včetně zastřelení. To vše však není nic proti případŧm kanibalismu v obleţeném Leningradu. Zločinci tam totiţ prodávali těla svých obětí a lidé jedli i Strana 668

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA těla svých příbuzných. Vzhledem k hladu po celém území země lze předpokládat, ţe se kanibalismus vyskytl i jinde. Válka tragicky postihla i rodiny. Miliony muţŧ odcházely do války. Miliony ţen opouštěly své domovy, protoţe byly odkomandovány na jiné místo. Miliony mladých lidí od 14 let byly mobilizovány do státních pracovních záloh a poslány do továren. Při evakuaci před postupujícími Němci byly od sebe odtrţeny miliony rodinných příslušníkŧ. Starost o rodinu závisela na ţenách. Muţi odcházeli do armády a na jejich místo nastupovaly ţeny. Ty dřely v továrnách, aby uţivily děti. Členové rodin vojákŧ, kteří upadli do zajetí, nedostávali ţádné příděly. Válka otřásla i institucí rodiny. Klesal počet svateb, ačkoli počet rozvodŧ se neměnil.

Strana 669

VLASTENECKÁ VÁLKA? Jestliţe úmrtnost mezi civilním obyvatelstvem byla obrovská, úmrtnost v Gulagu vzrostla za války enormním tempem. Počet vězňŧ v Gulagu stoupl v roce 1940 příchodem nových kontingentŧ z okupovaných zemí. Pak začal pokles. Ten byl zpŧsoben několika faktory. Za prvé byla část vězňŧ propuštěna, protoţe se přihlásila do armády. Celkem za války bojoval jeden milion bývalých vězňŧ, převáţně v trestných oddílech. Za druhé se zvýšila úmrtnost vězňŧ. V letech 1940-1942 vzrostla sedmkrát. Příčina tohoto jevu byla prostá: více práce a méně jídla, méně tepla a horší oděv, přísnější tresty. Zima a hlad, podvýţiva a vyčerpání kosily lidi bez přestání. Pokles počtu vězňŧ byl dále zpŧsoben tím, ţe mnohé tábory se nepodařilo před Němci evakuovat. Nemalý počet vězňŧ byl odkomandován k továrnám a stavebním podnikŧm. Vězňové nahrazovali nedostatek volné pracovní síly. Pracovali i na stavbách NKVD a také pro jiné komisariáty. Jaké byly výsledky sovětské militarizovné ekonomiky, orientované výhradně na zbrojní výrobu? Co vyrobila pro frontu mnohamilionová armáda polohladových, podvyţivených pracujících v prŧmyslových odvětvích, jejichţ osazenstvo se z více neţ 50 % skládalo z ţen? Výkon, který podala, je vskutku úctyhodný. Sovětská zbrojní výroba za války činila 100 000 tankŧ, 130 000 letadel, 800 000 kulometŧ, šest milionŧ samopalŧ a 12 milionŧ pušek. V prŧběhu války rostla a v roce 1944 dosáhla svého vrcholu. Fronta byla molochem, který denně polykal nejen lidské ţivoty, ale i obrovské mnoţství zbraní. Odhaduje se, ţe dělo vydrţelo v poli 19 měsícŧ, bitevní letoun tři měsíce, sovětský tank jen o málo více. V zimě 1941-1942 ztrácela Rudá armáda týdně šestinu letectva, sedminu děl a moţdířŧ a desetinu obrněných vozŧ. Ztráty tohoto rozměru pokračovaly i v dalších fázích války. Nedostatkem Rudé armády byl nedostatečný výcvik, který se Strana 670

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA projevoval u leteckých a tankových jednotek. Uvádí se, ţe luftwaffe si sovětského letectva příliš necenila a ţe pouţívala východní frontu pro výcvik pilotŧ. Obrovské ztráty Rudé armády však byly zpŧsobeny i vedením války. Sovětští velitelé neměli ve zvyku brát ohled na ztráty materiálu či lidí. Tento zpŧsob války údajně vznikl v zoufalých dnech roku 1942 a pokračoval i v dalších letech války. Sovětská zbrojní výroba tedy měla dvojí poslání: nahrazovat běţné ztráty a stupňovat vyzbrojování, aby bylo dosaţeno převahy nad nepřítelem. Imponující výsledky sovětského zbrojního prŧmyslu jsou pozoruhodné, uváţíme-li, ţe výroba nebyla na tyto výkony připravena. Na začátku války zaostávala výroba munice za potřebami fronty natolik, ţe na některých jejích úsecích mělo dělostřelectvo munici na dvě rány denně. Také výroba letadel a tankŧ byla v tomto období nedostatečná. Dílem to zpŧsobily nedostatečné zásoby materiálu a válečných zásob, dílem evakuace podnikŧ z válkou ohroţených oblastí. Dále je třeba vzít v úvahu, ţe válečné události vnesly do hospodářského ţivota země chaos. Zbrojní výroba potřebovala uhlí, dopravu, elektřinu a kovy, které tato odvětví nestačila krýt. Nejhorší v tomto směru byl rok 1942. V dalším období se situace zlepšovala, ale v letech 1943-1944 byl týl nadále ohroţován hladem. Sovětské zemědělství bylo v kritické situaci, protoţe válka je připravila o pracovní síly a mechanizaci. Na místo muţŧ nastupovaly ţeny, děti, penzisté a evakuované obyvatelstvo. V roce 1942 byl pracovní výkon oproti předválečnému stavu o třetinu niţší a úroda roku 1943 byla špatná. Situace se zlepšila aţ v roce 1944. Potravinářský prŧmysl zaostával i za zemědělstvím, coţ se mj. projevilo i na frontě, kde vojáci ţádali alkohol. Lze konstatovat, ţe Sovětský svaz vyhrál válku především svými vlastními silami, a to nejen na frontě, ale i v týlu. To však neznamená, Strana 671

VLASTENECKÁ VÁLKA? ţe podpora ze strany západních velmocí neměla podstatný význam. Tato pomoc v rámci smluv o pŧjčce a pronájmu přicházela do Sovětského svaz jednak námořní cestou do Archangelska a Murmanska. Na Dálném východě byla dopravována Beringovou úţinou z Aljašky. Pozemní trasa šla ĺránem do sovětské Střední Asie. Do Sovětského svazu bylo v rámci této pomoci dodáno tisíce letadel, tankŧ, vozidel a dţípŧ, 1,3 milionŧ tun strojŧ a prŧmyslového zařízení, šest milionŧ tun oceli a barevných kovŧ, chemikálií a petrochemikálií, čtyři miliony tun potravin a 15 milionŧ párŧ bot. Téměř 2/3 tohoto mnoţství přišlo v období od poloviny roku 1943 do konce roku 1944. Poměrně malé mnoţství poslala Velká Británie jiţ v letech 1941-1942. Spojenci Sovětského svazu nepokládali tyto dodávky za akt milosrdenství. Chápali, ţe je v jejich vlastním zájmu podporovat Sovětský svaz, protoţe byl hlavní silou bojujícím přímo s hitlerovským Německem. Sovětské vedení nepřijímalo tyto dodávky bezvýhradně. Kritizovalo nejen tempo dodávek a jejich mnoţství, ale i neuspokojivou kvalitu některých výrobkŧ. Týkalo se to mj. britských lehkých tankŧ a amerických bitevních letadel. Přesto měla spojenecká pomoc Sovětskému svazu nepopiratelný význam. Na začátku roku 1945 bylo ze spojeneckých dodávek jedno ze šesti bitevních letadel a jeden z osmi obrněných vozŧ. Spojenci podpořili i mobilitu, spojení i zásobování Rudé armády dodávkami nákladních automobilŧ, dţípŧ, polními telefony a potravinovými konzervami. Po válce v souvislosti s rostoucím napětím mezi Sovětským svazem a jeho válečnými spojenci se objevovaly tendence k znevaţování významu spojeneckých dodávek. N. Vozněsenskij udal tón tvrzením, ţe podíl spojeneckých dodávek na hrubé výrobě sovětského prŧmyslu činil kolem 4 %. Podle odhadu západních ekonomŧ činily dodávky v Strana 672

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

roce 1943 pětinu sovětského čistého národního dŧchodu a v roce 1944 o něco méně. Sovětskému svazu ušetřily 7-8 milionŧ pracovních sil. To ovšem nesniţuje sovětské zásluhy na výsledku války. Poráţka německých vojsk v zimě 1941-1942 a zejména u Stalingradu v roce Strana 673

VLASTENECKÁ VÁLKA? 1942 zpŧsobila obrat v jejím vývoji. Ale bez spojeneckých dodávek by mohla trvat o řadu měsícŧ a snad i rokŧ déle. Toto vítězství bylo draze zaplaceno. Celkový počet ztrát činil 27-28 milionŧ lidí, tj. přibliţně jednu sedminu předválečného stavu obyvatelstva. Byla to drahá cena za vítězství. Zaplatil ji především obyčejný člověk. Nebylo snad jediné rodiny v Sovětském svazu, která by za války neztratila některého ze svých členŧ. Téměř kaţdá rodina musela projít martýriem masových přesunŧ z jedné části země do části druhé. Také demografické ztráty byly vysoké. V roce 1945 bylo na venkově o 13 milionŧ ţen více neţ muţŧ. Ještě v roce 1959 neměly dvě třetiny ţen manţely. Dŧsledky podvýţivy a epidemií poznamenaly několik generací Sovětského svazu. Nebyla to příliš vysoká cena? Řadový člověk zaplatil draze za malou prozíravost svých čelných politikŧ, za těţké omyly svých vojevŧdcŧ i za jejich zpŧsob vedení války, při němţ se především cenil úspěch nezávisle na vynaloţené ceně. Vítězství Sovětského svazu ve válce bylo i vítězstvím stalinského reţimu. Převáţná část obyvatelstva v něm viděla zachránce vlasti, strŧjce vítězství a záruku obnovy země. Odpustila mu jeho chyby, které tak draze zaplatila. Připravila si tím pokračování systému, který ji vedl k dalšímu strádání. PANSLÁV UNCLE JOE Anglosaský tisk si za války zvykl nazývat Stalina přezdívkou Uncle Joe. Sugerovala představu dobráckého tatíka, která vymazávala z paměti předválečné karikatury krveţíznivých kremelských vládcŧ. Uncle Joe se za války projevil jako politik, který věděl, na jakou strunu zahrát. Vyměnitelnost ideologie se tu projevila přímo Strana 674

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA čítankově. Na místo ideologie marxismu-leninismu nastoupila ideologie demokratického antifašistického boje. V rámci této změny kursu přišla ke cti i matička Rus a její bohatýři. Začala se omývat i pověst carského Ruska. O vládě Mikuláše II. se jiţ nesmělo mluvit jako o krvavém policejním reţimu. Ivan Hrozný se znovu dostával do příznivého světla. Jiţ od roku 1936 nepřísahali vojáci Rudé armády věrnost světovému proletariátu. V roce 1935 byly zavedeny hodnosti maršála a admirála. Od vypuknutí války však došlo k ještě dalekosáhlejším změnám. Od září 1941 byly zavedeny gardové jednotky a v následujícím roce jiţ existovaly gardové armády. Dŧstojnický stav stoupl znovu v ceně, stejně jako odborníci na válečný prŧmysl. Od roku 1942 byl zaveden řád Vlastenecké války, řády Něvského, Kutuzova a Suvorova. Na dŧstojnických uniformách se objevily pogony, nárameníky carské armády. Rekové starého Ruska znovu oţili. Připomínaly se hrdinské činy Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Poţarského, Alexandra Suvorova a Michaila Kutuzova. Do módy vstoupila historie Ruska. Tolstého román Vojna a mír se stal hitem. Vyšlo nové vydání historické práce J. Tarleho o Napoleonovi. Nová sovětská hymna neopěvovala světovou revoluci, nýbrţ velikou Rus, sjednocující republiky Sovětského svazu. Ve vztahu k Německu a Němcŧm se patriotismus proměňoval v nacionalismus, který tak sugestivně propagoval Ilja Erenburg. Německý Drang nach Osten se stal oblíbeným tématem sovětských novinářŧ a publicistŧ. Nastalo velké smíření mezi státem a církví. Jiţ na začátku války pořádal klérus modlitby za vítězství v kostelech, které byly církvi vráceny. V roce 1943 přijal Stalin hlavu pravoslavné církve metropolitu Sergije. O něco později byl Sergij korunován v moskevské katedrále na patriarchu ruské pravoslavné církve. Tento úřad byl 20 let neobsazen. Strana 675

VLASTENECKÁ VÁLKA? Šok mezi zahraničními pozorovateli vyvolalo rozpuštění Kominterny v roce 1943. Záměrem tohoto kroku bylo čelit hitlerovské propagandě, která tvrdila, ţe Moskva se hodlá vměšovat do vnitřních věcí jiných zemí a bolševizovat je. Nutno poznamenat, ţe Kominterna pak pokračovala v činnosti ve skromném hávu oddělení ÚV KSSS. Také slovanství a panslovanství přišlo ke cti. V prosinci 1944 řekl Stalin de Gaullovi: „Carové dělali špatnou politiku. Chtěli ostatní slovanské národy ovládat. My máme novou politiku. Slované mají být všude nezávislí a svobodní.“ Dŧraz na kmenovou příbuznost slovanských národŧ se institucionoval ve dnech 10.-11. srpna 1941, kdy se v Moskvě konal všeslovanský sjezd. V jeho provolání se pravilo: „Utlačovaní slovanští bratři! Nechť veškerou slovanskou pŧdu, zotročenou a zotročovanou hitlerismem, zachvátí jako mocná vichřice poţár posvátného boje!“ K čelným představitelŧm panslovanské rodiny patřili mimo jiné zástupci komunistické emigrace z evropských zemí v Moskvě. Kdo jiný mohl být jejich bohem neţ pansláv Josif Vissarionovič Stalin? Testem nového vlastenectví, v němţ se zalíbilo v Moskvě, bylo chování obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu. Nešlo o nepatrné mnoţství. Vţdyť jen na území, které wehrmacht obsadil do listopadové ofenzivy Rudé armády v roce 1941, ţilo na 40 % obyvatelstva Sovětského svazu. Zatímco na územích, která byla anektována po roce 1939, místní lidé zpravidla vítali postupující německé jednotky, při dalším pronikání na území Sovětského svazu se německá správa setkávala spíše se zdrţenlivým postojem. Čekalo se, jak se bude nové panstvo chovat. Zatímco Rosenbergovo ministerstvo pro východní území zamýšlelo diferencovat mezi Rusy a ostatními národnostmi a ty pouţívat k boji Strana 676

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA proti Moskvě, nacističtí místodrţitelé na obsazených územích se drţeli Hitlerových pokynŧ. Pokládali nejen Rusy, ale veškeré obyvatelstvo Sovětského svazu za podlidi. Budoucí Rusko pod německou správou si představovali jako agrární kolonii, která bude zásobovat Německo potravinami a surovinami. Jednou z klíčových otázek okupační správy se stala otázka kolchozŧ. Většina vesnického obyvatelstva očekávala, ţe Němci přikročí k privatizaci pŧdy. K tomu nedošlo. Rosenbergŧv Agrarerlaß z roku 1943 jednak přišel pozdě, jednak byl pouhou modifikací kolchozního systému. Pro Němce byly kolchozy při vymáhání dodávek pohodlnější organizací neţ individuální rolnictvo. Myšlenka spojenectví s Ukrajinci a ostatními národy Sovětského svazu proti Moskvě byla pro nacistické předáky naprosto nepřijatelná. Všechny národy SSSR byly hozeny do jednoho pytle podlidí. Pouze v pásmu armády a u zvláštních sluţeb byly vytvářeny jednotky, které byly pouţívány k boji po boku wehrmachtu. Ani hnutí generála Vlasova, který usiloval o vybudování ruské armády proti Stalinovi, nenacházelo podporu nacistických předákŧ. Obrat, k němuţ v postoji Německa k Vlasovovi došlo koncem války, uţ nemohl nic napravit. Německá politika byla krátkozraká a sebevraţedná. Pouze v řadách wehrmachtu se našli lidé, kteří si uvědomovali, ţe „Rusy mohou porazit pouze Rusové,“ jak řekl von Stauffenberg na jedné z armádních porad v roce 1943. Pokud by se německá okupační politika drţela této koncepce, válka mohla dopadnout jinak. Hitler však měl svou vizi, které se fanaticky drţel. Byla to vize porobeného Ruska, zbaveného jakéhokoli elementu státnosti a slouţícího pouze potřebám Německa. Okupační správa ji realizovala drancováním dobytého území a znevolňováním lidí. Taková politika nemohla získat podporu většiny obyvatelstva. Jen některé skupiny na Kavkaze a Krymu, přívrţenci generála Vlasova a Strana 677

VLASTENECKÁ VÁLKA? část ukrajinských nacionalistických sil vsadili svou budoucnost na německé vítězství. Jiţ koncem války si sovětský reţim začal vyřizovat účty se skupinami, které se na Německo orientovaly. V případě neruských národŧ Kavkazu a Krymu však nešlo jen o pronásledování kolaborantŧ. Brutální tresty postihly celé národy, které byly vysídleny ze svých domovŧ. TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY Vpád nacistického Německa do Sovětského svazu pochopitelně vyţadoval radikální změnu sovětské zahraniční politiky. Sovětský svaz potřeboval spojence a snadno je našel. Především v Anglii, s jejíţ vládou byla 12. července 1941 uzavřena dohoda O společných akcích proti Německu a 16. srpna 1941 smlouva O obchodu, úvěru a clearingu. Dalším, a to nejdŧleţitějším spojencem se staly Spojené státy. Americká administrativa posuzovala skepticky schopnost sovětského systému k obraně. Objevily se i názory, aby americká vláda nechala Německo i SSSR ve vzájemném boji vykrvácet. Prezident Roosevelt však nakonec sovětskou vládu podpořil. Na moskevské konferenci tří velmocí koncem září a začátkem října 1941 se západní velmoci zavázaly zásobovat Sovětský svaz zbraněmi a surovinami. Tento závazek byl plněn a pomoc Sovětskému svazu měla pro jeho vedení války prvořadou dŧleţitost. Od 2. října 1941 do 31. května 1945 poslali Američané 2660 lodí s 16,5 miliony tun nákladu. Do Sovětského svazu se dostalo 15 milionŧ tun. Náklad sestával hlavně z nákladních aut a tankŧ, motocyklŧ a aut. Dále to byly naftové výrobky, materiál a dopravní prostředky pro sovětskou ţeleznici, prŧmyslové zařízení, zbraně, léky a boty. Nakonec potraviny, hlavně pro vojsko. Zajišťovaly kaţdému vojáku Rudé armády denní příděl Strana 678

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA přes čtvrt kilo hodnotné stravy. Po vstupu USA do války se spojenecké svazky obou zemí i právně upravily. Washingtonská deklarace protifašistické koalice, vyhlášená 1. ledna 1942, formulovala cíle i podmínky vítězství. Velká trojka se tímto krokem konstituovala ve spojenecký blok proti Německu a jeho spojencŧm. Na místo čtverylky, kterou Hitler nabízel Molotovovi v roce 1940, vznikla Velká trojka. Úsilovné hledání spojencŧ a vytvoření trojstranného bloku proti Německu a jeho spojencŧm nemohlo nikoho překvapit; přece jen však bylo pikantní, ţe západní mocnosti, které ještě před 22. červnem 1941 představovaly v sovětské propagandě prototypy válečných paličŧ a ziskuchtivých imperialistŧ, se přes noc proměnily ve spojence, oddané věci demokracie a antifašismu. Tato proměna obrazu západních mocností byla patrně pro sovětského občana pochopitelná a přijatelná. Obtíţnější bylo strávit náhlou změnu obrazu nacistického Německa. Stalin dokonce pokládal za nutné vyloţit svým občanŧm, ţe německý národní socialismus nemá ani se socialismem, ani s nacionalismem nic společného. A přitom tomu nebylo tak dávno, co tvrdil opak. Těţko se ubránit komentáři, který tvoří citát z jeho projevu z poloviny třicátých let, kdy prohlásil: „Jsou politikové, kteří dnes slibují nebo prohlašují jedno, ale příštího dne na to buď zapomínají, nebo popírají to, co prohlašovali, a ani se přitom nezačervenají. Tak my si počínat nemŧţeme.“ Sovětská zahraniční politika se od počátku spojeneckých svazkŧ se západními velmocemi začala starat o zajištění územních ziskŧ, kterých se jí dostalo na základě paktu s nacistickým Německem. Šlo v první řadě o Pobaltí. Britská politika zpočátku sovětské nároky kategoricky odmítala, ale pod tlakem válečných událostí ustoupila, stejně jako politika USA. Strana 679

VLASTENECKÁ VÁLKA? Mnohem obtíţnější bylo jednání o Polsku. Kdyţ sovětská vláda prohlásila pakt s Německem za nulitní, polská exilová vláda generála Sikorského ţádala navrácení polských východních území. Stalin tento poţadavek kategoricky odmítl a napětí mezi Moskvou a Sikorského vládou rostlo. Vyvrcholilo v roce 1943 ve spojitosti s katynskou aférou. Sovětská vláda odpověděla na obvinění polských vládních kruhŧ, ţe dala vyvraţdit větší počet polských dŧstojníkŧ, vypovězením sovětsko-polské spojenecké smlouvy z roku 1941. Jiţ předtím zasáhla proti projektu poválečného československo-polského federativního svazku. Zahraničněpolitické postavení Sovětského svazu se pronikavě zlepšilo vítězstvím Rudé armády u Stalingradu a v prŧběhu roku 1943. Teheránská konference Velké trojky v listopadu 1943 ukázala, ţe západní mocnosti jsou ochotny poskytnout Sovětskému svazu velké ústupky zejména v oblasti východní Evropy. Churchillŧv projekt invaze na Balkán vzbudil naproti tomu u Stalina nevoli. Ţádal, aby se anglo-americké síly zaměřily na invazi na francouzském pobřeţí. Kromě nepochybně vojenských zřetelŧ měl Stalin na mysli i zajištění sovětské zájmové sféry na Balkáně, kterou získal od Německa v letech 1939 a 1940. Také britské pokusy o vrácení východních území Polsku nebyly úspěšné Nakonec se dospělo k dohodě o Curzonově linii jako budoucí sovětsko-polské hranici. W. Churchill však přistoupil i na připojení Lvova k Sovětskému svazu, ačkoli leţel na západ od Curzonovy linie a nikdy k Rusku nepatřil. Polsko mělo být za ztrátu východních území odškodněno připojením části německého území na západě. Stalinovy záměry se týkaly i budoucího Německa. Ţádal jednak jeho parcelaci a předání částí jeho východních území Polsku, jakoţ i připojení Královce k SSSR.

Strana 680

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Podivuhodná snadnost, s níţ Stalin prosadil své nároky na zájmové sféry ve východní Evropě, je vysvětlována tím, ţe Američané měli zájem o kooperaci ve válce proti Japonsku. Uznávali i sovětský argument, ţe poválečná bezpečnost Sovětského svazu vyţaduje politické i strategické záruky proti případné německé odvetě. Sovětský postup v Polsku a zejména na Balkáně vyvolával přesto v britských vládních kruzích zneklidnění. Pokud jde o Rumunsko, Bulharsko a téţ Jugoslávii, byly ochotny sovětské zájmy uznat. Znepokojoval je však zejména osud Řecka. V říjnu 1944 navštívil Winston Churchill s Anthony Edenem Moskvu a při této příleţitosti navrhl Stalinovi poměr vlivu velmocí v jednotlivých zemích poválečné východní Evropy. Sovětská vláda měla uznat prioritu britského vlivu v Řecku a za to měla dostat 75 % politického vlivu v Bulharsku, 90 % v Rumunsku a 50 % v Jugoslávii a Maďarsku. Tomuto nehoráznému zpŧsobu jednání Stalin velmi dobře rozuměl a Churchillŧv návrh bezodkladně schválil. Byla to jen ústní dohoda, ale měla neskonale větší význam neţ nesčetná řada smluv, opatřených všemi náleţitostmi diplomatického protokolu. Zpečetila osud východní Evropy. V letech 1938-1939 ji západoevropské velmoci předaly Hitlerovi a nyní ji svěřily Stalinovi. Churchill si to nepochybně zpočátku představoval poněkud jinak. Věřil, ţe vliv západních mocností ve východní Evropě zŧstane zachován v poměru, který Stalin schválil. Jenomţe Stalin se nehodlal s nikým dělit. Prakticky se to ozřejmilo v případě Polska, na němţ bylo zároveň moţné sledovat úlohu komunistických stran při prosazování sovětské hegemonie. Po vstupu sovětských armád na polské území se ustavil z řad komunistické, případně z komunisty ovlivňované moskevské emigrace tzv. lublinský komitét jako zárodek příští polské vlády. Tento výbor, jemuţ sovětské vládní kruhy daly své oficiální poţehnání, byl namířen proti polské vládě v exilu. Stalinovo Strana 681

VLASTENECKÁ VÁLKA? ujišťování, ţe se nehodlá vměšovat do polských vnitřních věcí, náhle vypadalo zcela jinak. Chování Moskvy k povstání proti německým okupantŧm ve Varšavě, jeţ propuklo 1. srpna 1944, potvrdilo, ţe Moskva nehodlá strpět na polském území jiné neţ své zájmy. Také Československo jiţ získalo své zkušenosti se sliby Moskvy. Prezident československé exilové vlády v Londýně Edvard Beneš uzavřel se Sovětským svazem 12. prosince 1943 spojeneckou smlouvu, od níţ si sliboval zajištění kontinuity a bezpečnosti československého státu v poválečné době a nezasahování Sovětského svazu do jeho vnitřního vývoje. V roce 1944 však Rudou armádou obsazená Podkarpatská Rus byla fakticky připojena k Sovětskému svazu. Zahraniční politika Sovětského svazu za války byla úspěšná. Podařilo se jí od představitelŧ svých západních spojencŧ dosáhnout výslovného uznání nejen zájmových sfér, které byly Sovětskému svazu poskytnuty nacistickým Německem. Prosadila si faktické uznání svých hegemoniálních aspirací aţ po Labe. Byla to politika světové velmoci, která za své válečné úsilí ţádala odměnu. Západní mocnosti ji poskytly, nikoli však na svŧj účet, ale na účet národŧ a státŧ východní Evropy. Ostatní hegemoniální nároky Sovětského svazu se objevily na stole při uzavírání účtŧ ukončené světové války.

Strana 682

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

30

STALINŮV TÁBOR MÍRU

ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ Válka zpŧsobila, ţe Sovětský svaz - dříve ostrakizovaný stát s pochybnou pověstí - se stal spolu s Velkou Británií a Spojenými státy zemí, podílející se na rozhodování o poválečném světě. Předválečný „koncert“ čtyř evropských velmocí byl vystřídán Velkou trojkou. V prŧběhu války se vytvářely rŧzné formy spolupráce těchto mocností. Mimořádný význam nabyly schŧzky jejích vŧdčích představitelŧ, Roosevelta, Stalina a Churchilla. Na nich se projednávaly hlavní otázky společného postupu proti nacistickému Německu a státŧm Osy a také naznačovaly směry, jimiţ se bude ubírat poválečný vývoj. Za nejzávaţnější lze povaţovat skutečnost, ţe navzdory odlišným názorŧm uvnitř koalice se jednotlivé problémy řešily jednáním s evidentním cílem nalézt společného jmenovatele. Vznikl tak mechanismus, který předpokládal sice kompromisní, ale konec koncŧ zásadní dohodu. Z tohoto hlediska měla mimořádný význam druhá schŧzka tří hlav spojeneckých velmocí, jeţ proběhla uţ v předvečer vítězství, v únoru 1945, v Jaltě na Krymu. Především hlavní otázka, poválečný osud Německa, se tu rozhodla zcela jednoznačně. Spojenci se zavazovali koordinovat válečné úsilí a po poráţce Hitlera vytvořit společný okupační reţim. Jiţ dříve diskutovaný plán rozčlenění Německa byl Strana 683

STALINŮV TÁBOR MÍRU odloţen (jak se později ukázalo) zcela ad acta. Je nutné upozornit na skutečnost, ţe výše reparační částky, kterou Sověti navrhli, označil Churchill za stěţí realizovatelnou a problém byl předán komisi expertŧ. Dŧleţitým bodem programu v Jaltě bylo přijetí Prohlášení o osvobozené Evropě, v jehoţ interpretaci se ovšem od počátku projevovaly závaţné rozdíly mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi, a to hlavně ve výkladu termínu demokratický. Dokazovalo to dlouhé jednání o Polsku; podle Churchillova svědectví výměna názorŧ o této otázce obsáhla 18 000 slov. Naléhání obou západních státníkŧ na brzké provedení svobodných voleb mělo deklarativní charakter a brzy nebylo pochyb, ţe varšavská vláda se skládá z moskevských loutek. Za tři měsíce po Jaltě bylo Německo poraţeno a obsazeno spojeneckými armádami. Postavení Sovětského svazu na počátku mírového období mělo dva odlišné aspekty - zahraničněpolitický a vnitřní. Zahraničněpoliticky se stalo nesporně velmocí prvního řádu. Sovětská armáda byla pánem rozsáhlých území od baltického pobřeţí, necelých 150 km od dánských hranic, aţ po alpská předhŧří v Rakousku a téţ valné části Balkánu. Prestiţ Sovětského svazu v celém světě byla nesouměřitelná se sympatiemi, které k němu před válkou pociťovaly spíše omezené kruhy levicové inteligence a radikálně zaloţených dělnických vrstev. Bylo také nepochybné, ţe bude hrát přední úlohu v právě vznikající Organizaci spojených národŧ (OSN), kde patřil mezi pět stálých členŧ Rady bezpečnosti, a ţe bude významným zpŧsobem ovlivňovat poválečný vývoj světa. Sovětské vedení se tehdy řídilo koncepcí spočívající ve všestranném posilování sovětského postavení ve světě v duchu zásady, vyjádřené Strana 684

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA jedním moskevským politologem, ţe „úplnosti dosaţeného vítězství musí odpovídat úplnost vyuţití tohoto vítězství“. Hlavní body tohoto plánu by bylo moţné shrnout takto: vytvořit pevný blok vazalských státŧ při západních hranicích Sovětského svazu, který by byl plně pod kontrolou Moskvy, domoci se podstatného vlivu při správě Německa, pokusit se proniknout do dalších oblastí - v tomto případě hrály nemalou úlohu tradiční ruské zájmy především v tureckých úţinách, spolupŧsobit při poráţce Japonska a získat zde jistý vliv v návaznosti na podílnictví při jeho okupaci, a konečně - „mimo program“ konference - podporovat levicová hnutí v celém světě a vytvářet tak předpoklady pro další posun doleva v budoucnosti, který by byl samozřejmě mocensky vyuţit k dalšímu rŧstu sovětské moci. Tento cíl byl však diskrétní a spíše podmíněný. Pro Moskvu by bylo ideální, kdyby „velmocenský direktoriát“ trval dále a umoţňoval jí spolurozhodovat o světě. Sloučit všechny tyto postuláty nebylo ovšem snadné. Na přechodu od války k míru usilovala sovětská zahraniční politika především realizovat své cíle cestou dohody se spojenci. V tomto ohledu byly zřejmě prioritní tyto dva: kontrola Německa všemi velmocemi (tj. moci spolurozhodovat o hospodářském potenciálu této země jako celku) a v nejbliţší budoucnosti i poraţeného Japonska. Proto také na jaře a v létě roku 1945 - po sporech o Polsko - Sovětský svaz nechtěl učinit nic, co by Západ vydráţdilo nebo znepokojilo. V aktuální řecké otázce Stalin dodrţoval dohodu, uzavřenou s Churchillem na podzim 1944, a vyhýbal se podpoře komunisty ovládané odbojové armády ELAS, ačkoliv její pozice v zemi byly mimořádně silné. Co se týkalo Československa, kde se těsně před koncem války rozhodovalo o sloţení budoucí vlády a o politice krajní levice vŧbec, nabádal praţské komunisty - jak o tom svědčí ve svých vzpomínkách Gustáv Husák „počítat s Benešem, dohodnout se s ním, akceptovat ho jako Strana 685

STALINŮV TÁBOR MÍRU prezidenta“. Po skončení války Moskva rovněţ odmítala návrhy na vytvoření mezinárodního komunistického centra. Stojí za zmínku, ţe hlavními stoupenci jeho zaloţení byli jugoslávští a maďarští komunisté. Došlo k němu aţ s dvouletým odstupem, kdyţ vztahy uvnitř bývalé spojenecké koalice nabyly definitivně kontroverzní ráz. Pro poválečné osudy Evropy měla mít zvláštní význam konference Velké trojky, jeţ se sešla na přelomu července a srpna 1945 v německé Postupimi. Zde se však ukázalo, ţe realizace sovětských mocenských ambicí nebude snadná. Washington a Londýn nebyly ochotny tolerovat další rŧst sovětského kolosu. V nejdŧleţitějším bodu programu, týkajícím se Německa, skončila sice jednání formálně s pozitivními výsledky: s okupovaným Německem se mělo nadále zacházet jako s politickým i hospodářským celkem (jeho správu převzala Spojenecká kontrolní rada se sídlem v Berlíně), rozhodlo se o rozdělení německého loďstva a o potrestání válečných zločincŧ. Německo, které mělo být demokratizováno a demilitarizováno, bylo rozděleno na čtyři okupační pásma, z nichţ sovětské bylo největší. Část německého území, od Pomořan aţ ke Slezsku včetně Kladska, byla předána do polské správy a severní pruh východních Prus byl připojen k Sovětskému svazu. Dosáhlo se dohody o mechanismu placení reparací Německem a o přípravě mírových smluv s jeho satelity. Západní mocnosti vzaly s uspokojením na vědomí sovětskou připravenost zahájit v dohledné době útok na Japonsko. To bylo především americkou vládou ještě za Roosevelta oceňováno jako čin, který ulehčí závěrečnou etapu války v Tichomoří. Prŧběh rozhovorŧ však nasvědčoval, ţe se rýsují bedlivě střeţené sféry vlivu. Stalinovy pokusy o větší podíl na německých reparacích, předání správy některé italské kolonie Sovětskému svazu, či o zřízení základny v Dardanelách neuspěly. On sám dal naproti tomu najevo odmítavý postoj vŧči západní kritice reţimŧ v některých Sověty osvobozených Strana 686

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA státech východní Evropy, kde - jak uţ bylo zmíněno - sovětské pojetí demokracie budilo podezření, ţe se bude jednat o chatrný pláštík diktatury komunistických a prokomunistických sil. Sověti naproti tomu označovali vývoj v těchto zemích jako „pohyb vpřed ve směru sociálního a politického pokroku“. Tento rozpor se stal jedním z hlavních momentŧ vedoucích k narŧstání trhliny mezi dosavadními spojenci. Mezi znalci mezinárodní situace nebylo pochyb, ţe se bude stále rozšiřovat a ţe se přibliţuje konec velmocenské koalice. Na dŧkaz nebylo nutné čekat dlouho. Zahájení sovětského útoku na Japonsko 8. srpna 1945 bylo doprovázeno svrţením dvou atomových pum z amerických letadel na města Hirošimu a Nagasaki s prŧhledným záměrem donutit Tokio ke kapitulaci ještě dříve, neţ by sovětské armády vstoupily na japonské území. To se Washingtonu podařilo. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 2. září, kdyţ jiţ prakticky od poloviny srpna dávalo tento úmysl jasně najevo. Sovětŧm byly sice vráceny jiţní Sachalin, Kurily a přístav Dalnyj, coţ Stalin výslovně označil za odčinění pokořující poráţky Ruska v roce 1905, ale podíl na okupaci japonských ostrovŧ mu Spojené státy nepřiznaly. V této souvislosti stojí za zmínku příznačná okolnost: Stalin se v této době vracel k poučením z ruských dějin a podle Molotovova svědectví byl přímo pronásledován myšlenkou, ţe nelze dopustit, aby Sovětský svaz byl připraven o plody vítězství, jako se to stávalo v minulosti Ruska. Imperiální kontinuita tu je naprosto jasná. V prŧběhu šesti měsícŧ následujících po Postupimi však bylo stále zřejmější, ţe západní velmoci hodlají před Sovětským svazem ostatní svět „uzamknout“. Kromě jeho eliminování z Japonska vyvinuly na počátku roku 1946 tlak na Moskvu, aby vyklidila severní Írán, kde se pokoušela o vytvoření svého předpolí v podobě autonomní Strana 687

STALINŮV TÁBOR MÍRU Ázerbájdţánské republiky ovládané jejími exponenty, a fakticky zablokovaly šestimiliardovou pŧjčku, o níţ se na počátku roku 1945 mezi Sovětským svazem a Spojenými státy začalo jednat. V jedné věci ovšem Západ Moskvě zabránit nemohl. Máme na mysli přeměnu střední a východní Evropy v tzv. lidové demokracie, které se postupně měnily v sovětské satelity. V první fázi se jednalo o jejich politické zglajchšaltování. Charakteristická byla instrukce, jiţ dal Stalin bulharskému komunistickému vŧdci Dimitrovovi v prosinci 1945: „S opozicí uţ nejednat… Opozici zničit.“ NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM Jak tomu bylo s vnitřní situací Sovětského svazu po skončení největší války, jakou země ve svých dějinách zaţila? Její dŧsledky byly v mnoha ohledech ničivé. Lidské ztráty se odhadují na 25-27 milionŧ (bylo příznačné, ţe ještě v roce 1945 Moskva uváděla počet pouhých sedm milionŧ). Týká se to vojenských i civilních ztrát dohromady. Je otázka, není-li toto číslo poněkud nadhodnoceno. Podle posledních oficiálních údajŧ činily nenávratné ztráty, tj. padlí, zemřelí na zranění a nemoci 8,668 milionu lidí. V tom je obsaţeno i 4,5 milionu zajatcŧ. Zde je nutné připomenout, ţe ohromné ztráty v armádě byly zaviněny těţkými chybami nejvyššího velení zejména v počáteční fázi války. K tomu je nutné připočíst časté nepromyšlené ofenzivní akce, existenci trestných praporŧ, jejichţ příslušníci byli fakticky předem odepsáni a lhostejnost vŧči osudu vojáka vŧbec. Ztráty civilního obyvatelstva udávány nejsou. Patří sem přibliţně jeden milion ţidŧ, jen o málo menší počet obětí leningradské blokády a také neodhadnutelný počet zahynulých osob, odvlečených do Německa na nucené práce. Co se týče zajatcŧ, nacisté je sice vraţdili ve velkém, ale jistou vinu na jejich osudu má sovětská vláda sama, kdyţ se nepřihlásila k haagské konvenci o zacházení s nimi. Strana 688

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Několik set tisíc těchto nešťastníkŧ se zachránilo vstupem do vlasovovských jednotek, ovšem mnozí pouze na čas. Západní část státu byla zpustošena, velká část zdejších prŧmyslových závodŧ zničena nebo poškozena; oficiální údaje uváděly ohromné číslo: 31 850. Váţně bylo poškozeno také zemědělství. Nemohlo být sporu, ţe obnova si vyţádá nesmírné úsilí především prostých lidí a ţe bude také nákladná. To byl moment, který hrál jistou roli v politických kalkulacích určitých kruhŧ ve Spojených státech, jeţ počítaly s ekonomickou pomocí Západu jako s regulátorem vlivu Moskvy na světové záleţitosti. První poválečná pětiletka se podle veřejně proklamovaných údajŧ zaměřovala především na rekonstrukci zničených oblastí. Za primární byla označena obnova a nová výstavba prŧmyslu, především těţkého: potřeby obyvatelstva zŧstávaly aţ na druhém místě. Bylo to pokračování v industrializaci předválečného typu, struktura národního hospodářství se neměnila. (Za zmínku stojí i skutečnost, ţe ztráty na obyvatelstvu zčásti nahrazovala práce zajatcŧ. Bylo jich v sovětských zajateckých táborech kolem čtyř milionŧ, z toho 2 388 000 Němcŧ.) Plán na léta 1946-1950 v hlavních ukazatelích skutečně splněn byl a svým zpŧsobem to byl obdivuhodný výkon, i kdyţ musíme udělat otazník nad kvalitou a technickým vybavením některých odvětví. Nejhorší situace byla v zemědělství, postiţeném v roce 1946 velkým suchem, které mělo za následek hlad. Na Ukrajině mu podlehlo na milion lidí, o čemţ se ale nemluvilo. Na sedm zámkŧ zŧstávaly před veřejností ukryty údaje o zbrojení. Stalin řekl v jednom ze svých projevŧ na počátku roku 1946, ţe stát musí být připraven na všechny eventuality mezinárodní situace a v souladu s tím byla armáda dále budována jako úderná síla. Začalo se s výstavbou mohutného námořního loďstva a obrovské částky pohltila Strana 689

STALINŮV TÁBOR MÍRU výroba jaderné zbraně, k níţ bylo přikročeno na Stalinŧv pokyn ihned poté, co se dozvěděl o svrţení atomové pumy na Hirošimu. Do atomového výzkumu byla také plně zapojena sovětská výzvědná sluţba. Nedalako Čeljabinsku bylo postaveno „tajné město“, kam se bádání soustředilo. Pro vztah k obyvatelstvu je typické, ţe jedovaté zplodiny se vypouštěly do blízké řeky a do vzdálenějšího jezera Karačraj, jeţ se po čase proměnilo na nejradioaktivnější místo na světě. Celkově se ovšem Sovětský svaz Západu svým zbrojním potenciálem rovnat nemohl. Nyní se znovu zastavme u stavu tehdejší sovětské společnosti, v níţ se upevnila pozice „nové třídy“. Zatímco miliony krvácely na frontě, špičky státního a stranického aparátu a rŧzné další „týlové krysy“ si ţily relativně velmi uspokojivě. Značně stoupla společenská váha dŧstojnického sboru, z něhoţ se stala uzavřená a nadřazená kasta. Naproti tomu docházelo k změnám v myšlení lidí nejrŧznějších vrstev společenské pyramidy. Oběti přinesené v prŧběhu války a vědomí, ţe se v ní angaţovali pro sovětský reţim, zpŧsobily to, ţe se napřímili. Strach - plod předválečných let - se zmenšil, očekávaly se změny k lepšímu. V dobových svědectvích nalezneme mnoho takových úvah. Například na venkově se šířily zvěsti o rozpuštění kolchozŧ. Odváţnější jednotlivci se dokonce pouštěli na velmi oţehavé pole nedávné minulosti. Ilja Erenburg uvádí ve svých pamětech slova jednoho frontového generála, jenţ mu v roce 1942 řekl: „Kolik zničili nevinných lidí! Všechny zastrašili.“ Další nikoliv nevýznamný moment vyplýval z poválečné mezinárodní situace. Po léta bylo občanŧm „prvního socialistického státu světa“ vtloukáno do hlavy, ţe ţijí v kapitalistickém obklíčení, které ohroţuje jejich stát. Nyní bylo jak Německo, tak Japonsko poraţeno a se západními mocnostmi zavládly vztahy spolupráce. Dosavadní Strana 690

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA ideologické pravdy ztrácely pŧdu pod nohama a někteří lidé se odváţili s tím vystoupit. Zcela neznámý ekonom N. Sazonov hájil uţ v roce 1943 ve své doktorské dizertaci tezi, podle níţ ignorování takových zákonŧ, jako je zákon peněz a zboţního oběhu, negativně ovlivnilo národní hospodářství státu; navrhl proto „přejít na komerční bázi“ a dokonce zrušit centralizovanou soustavu fondŧ. Jiný vysokoškolský učitel z Charkova Seligejev soudil, ţe musí dojít k tzv. difuzi - tj. k tomu, ţe nejlepší myšlenky západní kultury začnou pronikat do Sovětského svazu a nastane „skutečná demokratizace s plným respektováním všech světonázorových, ideologických variací...“ Takové signály byly z hlediska Stalina a stranické byrokracie burcující. Sovětský totalitarismus vyţadoval neustálou existenci nepřítele, neměnné pravdy, sehnuté lidi; hledačství se povaţovalo za kacířství. Nedosti na tom. Stalin se musel zabývat ještě dalším nebezpečím. Miliony sovětských občanŧ poznaly během poslední fáze války, ţe v evropských zemích se ţije daleko lépe neţ v Sovětském svazu. To byl nepříjemný rub vítězství. Bylo nutno počítat se skutečností, ţe by se mohlo opakovat v jakési pozměněné formě hnutí děkabristŧ z doby po napoleonských válkách. Jaké kroky Stalin podnikl, aby upevnil totalitní podstatu společnosti ? Nejprve je třeba vzít na vědomí, ţe po válce vyvrcholil kult Stalinovy osoby. Nejednalo se pouze o zevní projevy aţ byzantinské oddanosti „velkému kormidelníku“ a „učiteli a vŧdci“; Stalin musel být o všem informován a o všem rozhodoval. Jak napsal jeho ţivotopisec D. Volkogonov, „nová výstavba, především závodŧ těţkého prŧmyslu, tvrdá peněţní reforma, vyuţití práce nesmírného mnoţství zajatých Němcŧ a Japoncŧ, vytvoření ministerstva lesního hospodářství, údaje o prŧběhu prací nad novým tankem T-54, o cestě sovětské delegace na Strana 691

STALINŮV TÁBOR MÍRU sjezd chirurgŧ do Prahy, o otevření Domu sovětské kultury ve Vídni a mnoho, mnoho, mnoho jiných zpráv“ - to vše se mu dostávalo na stŧl a o tom všem rozhodoval. Paradoxně však přitom ponechával volné pole k zákulisním soubojŧm svých „diadochŧ“, jako například mezi Ţdanovem a jeho lidmi a skupinou Malenkov-Berija, které skončily po podivně náhlé Ţdanovově smrti fyzickou likvidací vedoucích činitelŧ leningradské organizace KSSS. Osobní intriky, jeţ hrály v dějinách bolševické strany vţdy významné místo, se koncem Stalinova ţivota ještě znásobily. Nejosvědčenějším zpŧsobem jak se vypořádat s nepřáteli skutečnými i potencionálními zŧstávala i nadále tradiční „práce“ bezpečnostních orgánŧ. Před nimi vyvstalo po válce velice široké pole pŧsobnosti. Jaké proudy začaly směřovat do Gulagu ? Oficiálně to byli především ti, kdo spolupracovali s německými okupanty. Paradoxně však spolu s Strana 692

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA vlasovci (všichni dŧstojníci z této kategorie dostali trest smrti) se ocitli v pracovních táborech i přemnozí rudoarmějci, kteří padli do německého zajetí včetně těch, kdo ze zajetí uprchli a dokonce se přidali k hnutí odporu. Ti dostávali od konce čtyřicátých let trest ve výši 25 let. Charakteristický je případ Solţenicynŧv, jenţ byl zatčen proto, ţe se jako aktivní dŧstojník v soukromé korespondenci se svým přítelem neopatrně vyjádřil o Stalinovi. Pak to byly civilní osoby, jeţ se provinily tím, ţe přišly do styku s Němci - „viníci, podezřelí i nevinní“, jak píše Solţenicyn, a také ti, které hitlerovci odvezli na práce do Německa nebo jinam do okupované Evropy, část zajatcŧ nepřátelských armád, váleční zločinci a navíc Poláci z podzemní prolondýnské odbojové organizace. Dále pak tzv. nacionalisté ze západních svazových republik, kde jistá část obyvatelstva kladla po válce pasivní či aktivní odpor vŧči sovětské moci (na západní Ukrajině trvaly ozbrojené sráţky s odpŧrci reţimu aţ do roku 1951!). Ocitli se zde také předváleční emigranti, přivezení na Sibiř ze středoa východoevropských zemí a rovněţ z Číny. Na indexu se navíc ocitly celé narodnostní skupiny - například Řekové z černomořského pobřeţí a některé kavkazské národy, na něţ byla svalena kolektivní odpovědnost za údajnou kolaboraci s Němci, jak uţ jsme se o tom zmínili výše, a které čekalo vyhnanství v pustých oblastech Sibiře nebo Střední Asie. Nakonec se nelze nezmínit o „zločincích“, zatčených na základě hospodářských paragrafŧ, jakými byli například sběrači kláskŧ z kolchozních polí. Horní hranice trestu byla roku 1949 nově vymezena 25 lety, coţ byl nejvyšší moţný trest namísto zrušeného trestu smrti, který však byl počátkem roku 1950 znovu zaveden. Zostření vazebních praktik ale začalo jiţ o dva roky dříve. V lednu 1948 vydal Stalin příkaz k zakládaní nových pracovních táborŧ a vězení „se zvláštními podmínkami vazby“ pro trockisty, menševiky, esery, anarchisty a bílé emigranty. Od tohoto roku se v Gulagu začali objevovat i lidé, souzení před válkou, kteří byli jiţ propuštěni na Strana 693

STALINŮV TÁBOR MÍRU svobodu a také děti „nepřátel lidu“, odsouzených ve třicátých letech. Krátce po skončení války zajistil NKVD i několik skupin mladých lidí, kteří se tajně vyslovovali pro nápravu reţimu a odsuzovali ty jeho rysy, jeţ povaţovali za nesocialistické. O tom, jak se ţilo v pracovních táborech, se vyslovil kompetentně jeden ze zkušených vězňŧ takto: „Od prvního kroku v lágru bude kaţdý hledět, jak by vás oklamal a okradl. Nevěřte nikomu kromě sebe. A spravedlnost nikdy v Gulagu nebyla a nebude.“ Totalitní útlak se však neprojevoval pouze prostřednictvím Gulagu. Zvláště bolestivě postihl nově připojené oblasti - Pobaltí, západní Ukrajinu, jiţní Sachalin, kde se pronásledování lidí s vyšším postavením na společenském ţebříčku mísilo s národnostním útlakem a náboţenskými postihy, doplňovanými přílivem ruského ţivlu, který dosahoval v prŧběhu dalších desetiletí někde aţ pováţlivého rozsahu (například v Pobaltí). K tomu přistupovalo bezohledné vyuţívání těchto často bohatších provincií. Bylo ovšem nutné pevně zvládnout a příslušným zpŧsobem ideově nasměrovat také ty, kdo zŧstali na svobodě. První oblastí, na niţ Stalin upnul svou pozornost, se stalo umění. Válka byla mocným stimulem uměleckého tvoření, a to spontánního, nereglementovaného. Spisovatelé přistupovali po jejím skončení ke psaní děl slibujících být závanem čerstvého vzduchu. Přední místo zaujaly válečné romány V. Grossmana, K. Paustovského, V. Někrasova a dokonce i tajemníka spisovatelské organizace A. Fadějeva: bylo příznačné, ţe všechny byly za několik let kritizovány za ideologické nedostatky. To se týkalo i menších nevšedních prozaických děl takových autorŧ, jakými byli A. Platonov nebo E. Kazakevič. V roce 1945 začíná promýšlet svŧj první román - Doktora Strana 694

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Ţivaga - jeden z největších básníkŧ této doby Boris Pasternak. Velká díla ale vznikala i v jiných uměleckých oborech. Sergej Prokofjev uvedl 13. ledna 1945 jednu ze svých předních skladeb - Pátou symfonii, která potom obletěla celý svět, a tři dny nato měl v Moskvě premiéru nový, velice pŧsobivý film S. Ejzenštejna Ivan Hrozný (na jeho druhé části reţisér začal pracovat bezprostředně potom). Stalin jistou dobu vyčkával. Na jaře 1946 dal umělcŧm najevo, ţe strana je bedlivě sleduje a ţe je s nimi nespokojena. Počátkem jara tohoto roku uloţil hlavnímu ideologovi A. Ţdanovovi, aby zaútočil proti bezideovosti v krásné literatuře. Předzvěstí toho, ţe se schyluje k závaţným událostem, byl úvodník v časopise Bolševik v květnu 1946, jenţ narýsoval dvojí cestu světového vývoje: sovětskou - a kapitalistickou, které je imanentní idealistický přístup k základním otázkám filosofie, morálky, práva atd. a která zkresluje obraz skutečnosti. 14. srpna bylo pak v tisku uveřejněno usnesení ústředního výboru komunistické strany kritizující „naprosto neuspokojivý“ stav dvou leningradských literárních časopisŧ. V Ţdanovově projevu se na příkladu dvou spisovatelŧ satirika Zoščenka a básnířky Achmatovové - demonstrovaly projevy bezideovosti a apolitičnosti. Nebyli vybráni náhodou: Ţoščenko byl nejlepším sovětským satirikem, Achmatovová psala vzácnou lyrickou poezii. Ţdanov uvedl, ţe jejich tvorba mŧţe mít záporný vliv na sovětskou mládeţ a vyplnil svŧj proslov dalšími podobnými příklady mezi leningradskými autory. To však nebylo všechno. Snad nejdŧleţitější pasáţ jeho projevu tvořil útok na „burţoazní kulturu, která je ve stavu marasmu“ a odsudek poklonkování před tím, co pochází z ciziny. Následující události dosvědčovaly, ţe Kreml soustřeďuje pozornost na vztahy svých tvŧrcŧ k Západu. V témţe měsíci se totiţ objevil náznak Strana 695

STALINŮV TÁBOR MÍRU nového taţení. Další úvodník v Bolševiku poukázal na zaostávání společenských věd za vědami přírodními. Pŧl roku nato následoval exemplární příklad: tvrdé kritice byla podrobena kniha národohospodáře J. Vargy, zabývající se změnami kapitalismu po druhé světové válce, za opomenutí „stalinské charakteristiky všeobecné krize kapitalismu“ (jejím dŧsledkem se pak stalo zrušení Ústavu světového hospodářství a světové politiky, kterému stál Varga v čele). Postupně však byli pranýřováni rovněţ filosofové za „objektivismus“ a „podkuřování burţoazním filosofŧm“ a historici, podléhající „panturkismu“, coţ se rovnalo úderu do řad inteligence asijských republik. Znovu došlo i na umělce: byl kritizován repertoár činoherních divadel, uvedení některých filmŧ, jmenovitě všeobecně očekávaný druhý díl Ivana Hrozného za vylíčení „pokrokového vojska opričníkŧ jako tlupy degenerovaných lidí“ (v něm Ejzenštejn překonal sám sebe a předvedl úţasný obraz středověkého tyrana, kterým se ovšem musel Stalinovi znelíbit) a s jistým časovým odstupem sovětská hudba za „formalistický, protilidový směr“, projevující se v dílech D. Šostakoviče, S. Prokofjeva a některých jiných skladatelŧ. Veřejné odsouzení nakonec postihlo i fyziology, „fyzikální idealisty“ a biology - stoupence mendelismu. Právě tato kampaň si zaslouţí poněkud podrobnější rozvedení z toho dŧvodu, ţe byla odezvou na boj skutečných odborníkŧ proti názorŧm pseudovědce, halícího se do pláště zastánce „pokrokových metod v agronomii“, Trofima Lysenka. Ještě koncem války podnítili přední sovětští genetici akci, která měla vést k odhalení Lysenkových metod jako zcela vzdálených vědě. V prosinci 1945 předal dokonce prezident AV SSSR S. Vavilov ústřednímu výboru KSSS návrh, aby Lysenko nebyl znovu zvolen do prezidia akademie. To se sice nepodařilo - natolik stála strana za Strana 696

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Lysenkem - ale jeho odpŧrci učinili nový pokus jak ho zbavit vlivu: navrhli vytvoření Ústavu genetiky a citologie, který by mu nepodléhal. Nejdŧsledněji se v tom angaţoval A. Ţebrak, který odeslal 1. března 1946 dopis přímo tajemníku Malenkovovi, v němţ se mj. dovolával významu, jaký genetice přikládá světová věda například ve Spojených státech. Lysenkovci se bránili protiútokem obviňováním genetikŧ z „odtrţenosti od praxe“. Stíţnosti obou stran se shromaţďovaly na stole obou nejvýznamnějších aparátníkŧ ústředního výboru, Malenkova a Ţdanova, aniţ by byly zodpovězeny. Teprve 2. září 1947 byla otištěna v Pravdě rozsáhlá stať pod názvem „Protivlastenecké chování pod praporem vědecké kritiky“, napadající Lysenkovy odpŧrce. Slouţilo jim ke cti, ţe ani potom nesloţili zbraně; záleţitost ale byla jiţ fakticky rozhodnuta. Patrně v květnu 1948 dosáhl Lysenko toho, ţe jej přijal Stalin. Nyní jiţ nebylo pochyb, ţe diktátor se přiklonil na jeho stranu - nebylo-li tomu tak od počátku. Jak vyplývá z archivních dokumentŧ, Lysenkŧv projev na srpnovém zasedání zemědělské akademie věd, který celý spor uzavřel zasazením zdrcující rány sovětské genetice a zemědělskému pěstitelství vŧbec, Stalin osobně zredigoval a na několika místech doplnil. Leitmotivem tohoto projevu byla teze o třídnosti biologie. Hlavním heslem konference se stalo volání po přetváření přírody. Celá záleţitost byla příznačná ze tří dŧvodŧ. Jednak střetnutím dvou směrŧ v biologii, z nichţ onen vědecký musel prohrát, za druhé tím, ţe konečné rozhodnutí nepatřilo nikomu jinému neţ Stalinovi; a především proto, ţe kremelský vládce upřednostnil mlhavě utopický přístup, ohánějící se zaručenými úspěchy v budoucnosti (noviny tehdy psaly o „pšenici, jakou rostlináři neznají“ - coţ byl ovšem Lysenkŧv podvod) před méně efektním, skutečně vědeckým uvaţováním.

Strana 697

STALINŮV TÁBOR MÍRU Potřeboval Stalin sám toto opium o blahobytu, jaký lidem přinese komunismus, nebo jím chtěl sytit své poddané? Je moţné rezumovat: v sovětské vědě následovalo to, co jeden z postiţených nazval „sebeubíjením lidských duší“. Ke slovu přišly tzv. soudy cti: kdo nebyl ochoten se kát, musel odejít. Zelenou ve vědě dostali kariéristé a vědecké nuly. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo zřejmé, ţe ideologické „očistné“ kampaně mají svou logiku, zejména kdyţ se na počátku roku 1949 objevuje nový vnitřní nepřítel, který byl nazván kosmopolitismem. Boj proti němu měl téměř antisemitské zaměření a šel ruku v ruce se zdŧrazňováním ruského vlastenectví a s odsuzováním „sniţování vedoucí úlohy ruského národa“ v minulosti Ruska. Pozdně stalinský reţim se tímto postulátem rozpřáhl proti jakýmkoli projevŧm národní identity ve svazových republikách. Zároveň svou nacionální výlučností budoval zeď, oddělující sovětskou společnost a evropský Západ, nemluvě uţ o Spojených státech amerických; ve snaze zabránit jakýmkoli vlivŧm „burţoazní idelogie“ izoloval sovětskou vědu a kulturu od všech nových proudŧ a objevŧ a vedl k beznadějnému zaostávání Sovětského svazu za ostatním světem. Jako příklad mŧţe poslouţit skutečnost, ţe mezi zavřenými „burţoazními výplody“ se ocitla i kybernetika. Boj proti „poklonkování před Západem“ mířil však proti kulturnímu dědictví západní Evropy vŧbec. Lze jej definovat jako xenofobii s hlubokým historickým záběrem. Hovořit byť jen o vlivech evropské kultury na Rusko se stalo nebezpečné. Ve vedení bezpečnosti zatím vznikaly plány na likvidaci nových obětí. Jiţ v roce 1947 byli pozatýkáni generálové, kteří spolupracovali s nejzaslouţenějším válečným stratégem - maršálem Ţukovem, a fyzickým násilím nuceni k přiznání existence vojenského spiknutí Strana 698

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA proti Stalinovi, jemuţ měl stát v čele Ţukov sám. Jako doklady proti maršálovi poslouţily válečné fotografie zobrazujícího ho společně se západními veliteli. Tento záměr, který nakonec nebyl realizován pro nesouhlas samotného Stalina, svědčí o naprosto neomezené zvŧli v konstruování „případŧ“, jeţ uţ ztrácely i účelovost, neboť maršál neměl ţádné vŧdcovské politické ambice. Nebo snad Stalin ve své černé duši potají záviděl Ţukovovi jeho popularitu? Jak jinak si vykládat skutečnost, ţe jiţ rok po skončení války prohlašovali diktátorovi nohsledi, ţe maršál projevuje nevděk vŧči Stalinovi a ţe nebere na vědomí jeho autoritu? Tyto smrtonosné intriky probíhaly pod povrchem. Navenek byla strana pevně semknuta kolem soudruha Stalina, jak znělo dobové klišé. Přímo orgiastický charakter měly oslavy Stalinových sedmdesátin v roce 1949. Celý jejich ráz by snad bylo moţné přirovnat k velebení starověkých panovníkŧ: ztrácely všechny normální lidské atributy. STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT Vztahy mezi Sovětským svazem a jeho bývalými spojenci z doby války se rok od roku zhoršovaly. V roce 1946 se velmoci ještě společně dohodly na znění mírových smluv s německými satelity, ale v následujícím roce dochází ke zlomu: prezident Truman vyhlašuje svou doktrinu, jejímţ cílem bylo pomoci zemím „nejvíce ohroţeným komunismem“ - Řecku a Turecku, a zanedlouho nato přichází Washington s myšlenkou ekonomické pomoci Evropě. V podstatě se jednalo o to zabránit sociálním nepokojŧm a tedy i rŧstu komunistického vlivu. Sovětské odmítnutí účasti na Marshallově plánu, jak byla tato pomoc nazvána, předznamenalo rozštěpení kontinentu na dvě části. Za oficiální vyhlášení ideologické války Západu ze strany Sovětského svazu lze povaţovat ustavení Strana 699

STALINŮV TÁBOR MÍRU Informbyra komunistických stran v září 1947, kdy také Moskva poprvé přišla s formulací, ţe se vytvořily dva světové tábory imperialistický a demokratický. Znovu se vynořily marxistické poučky, o kterých se v prŧběhu války a krátce po ní mlčelo, hlásající nesmiřitelný rozpor mezi kapitalismem a socialismem. Sověti nyní podporovali všechny síly a všechna hnutí, jeţ by perspektivně mohly Západ mocensky oslabit, a na prvním místě ovšem zintenzivnili své propojení s komunistickými stranami na celém světě. V této souvislosti stojí za zdŧraznění, ţe KSSS v poválečných letech pokračovala ve finanční podpoře zahraničních komunistických stran. V hladovém roce 1946 obdrţela KS Číny 50 000 dolarŧ a rumunští komunisté dokonce 500 000. O rok později darovala Moskva řecké komunistické straně 100 000 dolarŧ. Úkol číslo jedna spočíval ve stmelení sovětského bloku ve střední a východní Evropě. Do pŧl roku od vzniku Informbyra byla zlikvidována opozice v těch „lidových demokraciích“, v nichţ se dosud směla hlásit ke slovu. Únorové události v Československu tento vývoj uzavřely. Mezi lidovými demokraciemi se však neocitlo Finsko, kde neměli komunisté dostatek sil, aby strhli moc na svoji stranu a kde se Moskva neexponovala jako v ostatních zemích střední a jihovýchodní Evropy, ačkoliv na ustavujícím zasedání Informbyra byl tento stát zařazen mezi země, které „vstoupily na cestu demokratického rozvoje“. Bylo paradoxní, ţe kategorický imperativ jednoty vedl ještě v první polovině roku 1948 k roztrţce s tak významnou zemí, jako byla Jugoslávie. Svědčila o Stalinově neschopnosti akceptovat jistou odlišnost názorŧ, o jeho nesnášenlivosti. On, který se cítil být pánem východní Evropy, byl podráţděn ještě dříve, neţ neshody otevřeně propukly, faktem, ţe Jugoslávci zaujímají nezávislý postoj. Povaţoval Strana 700

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA nepochybně za něco neslýchaného, kdyţ počátkem roku 1948 navrhl vytvoření federace mezi Jugoslávií a Bulharskem, ţe mu odpověděl jeden z předákŧ KSJ E. Kardelj, ţe se nemŧţe vyjádřit dříve, neţ o věci rozhodne vedení strany v Bělehradě. Události pak vyvrcholily protijugoslávskou rezolucí Informbyra. Dŧsledky pro ostatní lidově demokratické státy byly ovšem příznačné pro stalinský totalitarismus. Boj s „nacionalistickou úchylkou“, jak byla KSJ charakterizována, se přenesl od Albánie po Polsko a projevil se několika monstrprocesy s předními komunistickými činiteli, při nichţ padaly hlavy dosud nejzaslouţenějších funkcionářŧ. V pozadí je ovšem reţírovala sovětské MGB. V lednu 1949 došlo k zaloţení hospodářského integračního orgánu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Její cíl spočíval v úzkém propojení národních ekonomik jejích členŧ, jimiţ se postupně staly všechny státy bloku. Objektivní tendence k regionální integraci v takovém měřítku bychom nacházeli jen obtíţně. Dŧvody vzniku RVHP tkvěly kromě politických také ve snaze, rozloţit hospodářské poţadavky méně rozvinutých zemí na celý blok. Stalin si od Rady nicméně sliboval více. Aţ neskutečně znějí jeho slova z tehdejší doby: „Kdyţ budeme dodávat suroviny všem evropským zemím, pak se diktát Ameriky v Evropě zhroutí.“ Integrace se projevovala téměř výlučně prohlubováním zahraničněobchodních vztahŧ uvnitř RVHP, na prvním místě pak se Sovětským svazem. Kategorickým imperativem se v lidových demokraciích stala výstavba těţkého prŧmyslu podle sovětského vzoru, často nad síly jejich ekonomických moţností. V dŧsledku toho vzrŧstala závislost členských zemí na sovětské ekonomice, a to hlavně v surovinách. Jako příklad mŧţe slouţit následující údaj: v roce 1946 dostávaly státy bloku ze Sovětského svazu 72 000 tun ţelezné rudy, v roce 1956 9 Strana 701

STALINŮV TÁBOR MÍRU 124 000 tun. Výměnou za to šly do „mateřské velmoci“ hotové výrobky všeho druhu. Jestliţe v roce 1946 připadlo na oblast od Polska po Albánii 51 % sovětského zahraničního obchodu, v roce 1956 to bylo jiţ 76 %. Vytvoření „nerozborného bloku v čele se Sovětským svazem“ mělo za cíl nejen uţší připoutání zemí většinou s dosti odlišnou historickou zkušeností a vyšší kulturně civilizační úrovní k Sovětskému svazu, ale představovalo zároveň součást rozhořčeného zápasu se Západem, jenţ se rozhořel v prŧběhu roku 1948 a nabýval v příštích letech na síle. Probíhal v mnoha rovinách a zaslouţeně se mu dostalo přízviska „studená válka“. Za její významné mezníky je nutno povaţovat tzv. berlínskou krizi z léta 1948, kdy se Moskva pokusila - neúspěšně zmocnit s pomocí pozemní blokády západního Berlína, vznik Severoatlantického paktu v roce 1949 a konečně ozbrojený konflikt mezi severní a jiţní Koreou v létě 1950. Objevilo se tehdy reálné nebezpečí, ţe „studená válka“ přeroste v horkou. Pozadí konfliktu není dosud do detailŧ známé, dnes ale víme, ţe Stalin byl sice zpočátku velmi opatrný co do moţnosti válečného střetnutí na poloostrově, ale posléze akci severokorejských komunistŧ schválil. Po počátečních úspěších, vyvolaných jejich překvapujícím úderem, se situace obrátila: na podzim stáli na pokraji poráţky. Tehdy čínský komunistický vŧdce Mao Ce-tung navrhl severní Koreji poskytnout jako bezprostřední pomoc oddíly tzv. čínských dobrovolníkŧ; to vládce Kremlu nemohl odmítnout. Boje se vedly se střídavými úspěchy ještě dva a pŧl roku, frontová linie se nakonec stabilizovala tam, odkud vyšla - na 38. rovnoběţce dělící od roku 1945 obě části poloostrova. Bylo to přímo symbolické svědectví toho, ţe ţádná z obou válčících stran (Spojené státy vyslaly do Koreje svá vojska pod vlajkou OSN, Sovětský svaz pomáhal diskrétněji - bojovým letectvem) si nepřeje změnit tuto lokální válku ve velký světový Strana 702

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA poţár. Mezinárodní atmosféra byla v souvislosti s korejskou válkou velice vyhrocena. Z hlediska mocenského byla poválečná sovětská bilance v mezích moţností úspěšná. Sovětský svaz ovládl rozsáhlá území, na něţ vstoupila jeho vojska na jaře 1945, coţ se ţádnému Stalinovu předchŧdci na carském trŧně nezdařilo. Diktátorovy sny sahaly ovšem mnohem dále. Příznačná jsou slova, jimiţ reagoval v Postupimi na Churchillovo blahopřání k vítězství nad Německem: „Alexandr I. došel do Paříţe!“ Tam sovětské tanky nedorazily. Moskvě se

Strana 703

STALINŮV TÁBOR MÍRU nepodařilo ani získat vliv při spolurozhodování nad Německem jako celkem. Ztratila dokonce Jugoslávii. Zmocnila se ale severní Koreje a na několika místech v Asii zahájili lidé vycvičení v Sovětském svazu partyzánský boj proti místním vládám. Významným úspěchem komunismu a globálně vzato i Sovětského svazu se stalo vítězství KS Číny nad Kuomintangem v roce 1949. Stalin byl pŧvodně vŧči takové eventualitě dosti skeptický a Sovětský svaz se na tomto poli také vojensky neexponoval (kromě dodávek zbraní, ukořistěných v roce 1945 Japoncŧm), a tak Mao Ce-tung zvítězil vlastními silami. Sovětská propaganda interpretovala vytvoření lidové Číny jako další dŧkaz slábnutí kapitalismu v celosvětovém měřítku. Obvyklý propagační slogan z počátku padesátých let hlásal, ţe rozpoutá-li „světový imperialismus“ třetí válku, pak ta skončí naprostým zánikem kapitalistické soustavy. Na tomto místě je nutné podotknout, ţe jiţ brzy po válce vztahy s Čínou nebyly bez mráčku. Kdyţ se roku 1945 čínští komunisté zmocnili Mandţuska, kterým procházela tzv. východočínská ţeleznice, docházelo tu k věcem, jeţ sovětská místa nepříjemně překvapila: sovětští zaměstnanci ţeleznice byli propouštěni, sovětský majetek byl konfiskován atd. Číňané zde postupovali podobně jako Sověti ve středo- a východoevropských zemích ve stejné době; svým zpŧsobem to byl v totalitě zákonitý jev - silnější byl bezohlednější. V době, kdy Mao Ce-tungovy úspěchy vrcholily, choval k němu Stalin jistou nedŧvěru. Nebyl to jeho člověk, vychovaný Kominternou, a moţná, ţe sovětskému diktátorovi připomínal jiného nezávislého komunistického vŧdce - Tita. Celková mezinárodní situace však přiměla obě mocnosti, aby své vztahy pozvedly na vyšší úroveň. 14. února 1950 byla v Moskvě podepsána spojenecká smlouva mezi Sovětským svazem a Čínou, na jejímţ základě Sověti předali Strana 704

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA východočínskou ţeleznici do čínského vlastnictví a vzdali se také města Dalnyj (vojenská námořní základna Port-Artur měla být Čínou převzata po podepsání mírové smlouvy s Japonskem). Vztahy se potom vyvíjely uspokojivě. Za korejské války Stalin zřejmě nabyl ke svému čínskému partnerovi dŧvěru. Počátkem padesátých let se Sovětský svaz intenzivně připravoval na eventualitu vojenského střetnutí se Západem. Na tajné poradě nejvyšších představitelŧ zemí bloku v lednu 1951 Stalin uvedl, ţe vojenská převaha Sovětského svazu nad Spojenými státy má krátkodobý ráz a ţe bude nezbytné do tří -čtyř let rozšířit moc socialismu silou na celou západní Evropu. Mŧţeme se sice pouze dohadovat, zda by se sovětský diktátor k tomuto činu skutečně odhodlal, jeden závěr z toho je ale nepochybný: Stalin nevěřil, ţe by se kapitalismus zhroutil jinak neţli úderem zvenčí, válkou. Úměrně s tím se ve směrných číslech nové pětiletky silně zvýšily výdaje na armádu a vojenský potenciál jak samotného Sovětského svazu, tak i zemí bloku. To ovšem znamenalo mimořádnou hospodářskou zátěţ, zejména pro zemi vyčerpanou válkou. Jadernou zbraň vlastnil (k překvapení západních mocností) Sovětský svaz od roku 1949 a na počátku padesátých let začal připravovat výrobu vodíkové pumy. KONEC STALINA, KONEC EPOCHY Na sklonku roku 1952 se konal XIX. sjezd KSSS - poslední za Stalinova ţivota. Zatímco na něm zněla velká slova o splnění úkolŧ pětiletky a přednášela se čísla nových plánŧ, mezi něţ patřily na jednom z prvních míst tzv. stavby komunismu - gigantické vodní elektrárny a vodní cesty, jejichţ ekonomická cena byla při veškeré nákladnosti značně pochybná, přiblíţil se počet lidí, vězňŧ Gulagu, ohromující cifře 12 miliónŧ, coţ je maximum, jakého bylo kdy Strana 705

STALINŮV TÁBOR MÍRU dosaţeno. Nápravné pracovní tábory, jak zněl jejich oficiální název, bychom nalezli po celém území Sovětského svazu, Moskvou počínaje a hroznou Kolymou na Dalekém východě konče. V prŧběhu roku 1952 započal boj s novým nepřítelem, sionismem. Bylo to jakési nové stádium kampaně proti kosmopolitismu, jiţ zcela otevřeně antisemitské. Stalinŧv vztah k ţidovské otázce vycházel z jeho pojetí otázky ruské, které - jak jiţ víme - se stále více přibliţovalo k černosotněnectví z carské doby. Věc měla však i svŧj mezinárodní aspekt. Koncem roku 1947 a v první polovině roku následujícího se Sovětský svaz značně exponoval pro zřízení ţidovského státu v Palestině. (Tato politika měla zároveň protibritské ostří.) Moskva předpokládala, ţe tak ovlivní smýšlení představitelŧ budoucího Izraele a ţe se tato skutečnost promítne i do zahraničněpolitické orientace nového státu v prosovětském duchu. Sovětský svaz byl také první zemí, jeţ jej uznala de iure - ještě dříve neţ Spojené státy. V prŧběhu léta 1948 se však ukázalo, ţe levicové síly v Izraeli nejsou tak silné, aby prosadily „protiimperialistickou“ orientaci. Stalin se tedy Strana 706

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA rozhodl změnit kurs. 21. září se objevil v Pravdě článek nejznámějšího sovětského novináře ţidovského pŧvodu Ilji Erenburga s protiizraelským zaměřením, na jehoţ konci bylo moţno číst tato slova: „Osud ţidovských pracujících všech zemí světa je spojen s věcí pokroku a socialismu.“ Sovětští ţidé odpověděli na tuto výzvu o necelý měsíc později velkou demonstrací přátelství při příleţitosti příjezdu první izraelské mise do Moskvy. Úder shora následoval velmi rychle. Koncem listopadu byl rozpuštěn Ţidovský antifašistický výbor, který se silně exponoval za války, přestaly vycházet časopisy v jazyce jidiš, sazba tzv. Černé knihy o nacistických zločinech na ţidech byla rozmetána atd. Další krok byl učiněn v zimě 1948/1949, kdy začali být zatýkáni členové zmíněného výboru a ţidovští kulturní činitelé vŧbec. O tom se vědělo jenom v zasvěcených kruzích. Navenek se ovšem potírali beznárodní kosmopolité. V létě 1952 věci nabyly tragické podoby. Zatčení členové bývalého antifašistického výboru byli popraveni a probíhala intenzivní příprava praţského monsterprocesu se skupinou Slánského: ten se odehrál v listopadu téhoţ roku a operovalo se při něm otevřeně tím, ţe obţalovaní jsou ţidovského pŧvodu. Tehdy jiţ byli ve vězení kremelští ţidovští lékaři, aby se 13. ledna 1953 objevilo úřední komuniké o jejich spiknutí ve sluţbách sionistické organizace. Údajně usilovali o zavraţdění některých předních sovětských politikŧ. Lze se dŧvodně domnívat, ţe dozrávala nová, zničující čistka ve straně, která by smetla řadu členŧ nejuţšího vedení včetně takových veličin, jakými byli Molotov, Mikojan a Berija, a navazovala nějak na proces se Slánským a s pronásledovanými sovětskými ţidy.

Strana 707

STALINŮV TÁBOR MÍRU Na tomto místě si blíţe povšimněme situace ve vládnoucím grémiu komunistické strany po roce 1950 a třebaţe nemŧţeme následující výklad doloţit archivními dokumenty, lze ho označit za věrohodný. Podle ruského historika A. Avtorchanova, jenţ se touto problematikou podrobně zabýval, uzavřeli tehdy někteří členové politbyra „obranný svazek“, protoţe se obávali, ţe Stalin s nimi hodlá provést něco podobného, co učinil s jejich předchŧdci koncem třicátých let. Signalizovala to skutečnost, k níţ došlo bezprostředně po XIX. sjezdu strany. Na prvním neveřejném plenárním zasedání nového ústředního výboru obvinil Stalin dva ze svých nejstarších spolupracovníkŧ ze špionáţe ve prospěch Západu (!). Byli to dlouholetý předseda rady ministrŧ a ministr zahraničních věcí Molotov a předválečný šéf Rudé armády Vorošilov (ţeny obou pŧvodem ţidovky byly jiţ tehdy ve vězení). Něco podobného zavánělo paranoidní psychózou, Avtorchanov se však domnívá, ţe příčiny toho tkvěly v politických dŧvodech, ţe totiţ mezi Stalinem a ostatními členy vedení existovaly rozdílné názory na hlavní mezinárodní problémy; vývoj po diktátorově smrti tomu skutečně nasvědčoval. Jak se dočteme v následující kapitole, Stalinovi dědici opustili hlavní teze jeho poslední práce o ekonomických problémech socialismu v Sovětském svazu, hlásající konec rozvíjení kapitalismu jako společensko-ekonomické soustavy, jinými slovy jeho „zahnívání“, jak zněl oblíbený terminus technicus stalinských ekonomŧ, a nevyhnutelnost války v epoše imperialismu včetně pravděpodobnosti válek mezi kapitalistickými státy samotnými. Co se týče XIX. sjezdu, museli Stalinovi spolupracovníci pociťovat jako krajní ohroţení rovněţ poslední Stalinŧv organizační krok podstatné personální rozšíření ÚV a rovněţ jeho předsednictva.

Strana 708

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Je moţné si tedy poloţit otázku: byli mladší z nich ochotni trpně čekat, aţ po nich sáhne ruka Stalinových katŧ? Avtorchanov se domnívá, ţe nikoli a dokládá to pozoruhodnými událostmi, k nimţ došlo v prŧběhu dvou měsícŧ po skončení sjezdu. Uvádíme je tu v úplnosti: hlava Stalinova osobního sekretariátu Poskrebyšev byl pro „ztrátu tajných materiálŧ“ zbaven své funkce, kterou zastával - jako diktátorovi plně oddaný člověk - po dobu 20 let; tentýţ osud postihl i náčelníka Stalinovy osobní ochrany a konečně - ještě v daleko horší podobě - i jeho lékaře Vinogradova, přiřazeného k ţidovským „vrahŧm v bílých pláštích“. Vynořuje se podezření, ţe inscenátorem toho všeho byl Berija, který vyuţil Stalinovy podezřívavosti a zbavil jej tří nejoddanějších osob v jeho okolí. Chruščov to ve svých pamětech nepřímo potvrzuje, kdyţ uvádí, ţe prakticky kaţdý příslušník NKVD byl pod Berijovou kontrolou a tedy jím manipulovatelný. Jisté je rovněţ, ţe místo dr. Vinogradova kremelský vládce nepřijal jiného lékaře a byl tedy mimo lékařskou péči. Dne 17. února došlo k podivnému úmrtí: nebyl to nikdo menší neţ velitel Kremlu. Čí ruka zkrátila ţivot tomuto poměrně mladému muţi (přirozená smrt je velmi málo pravděpodobná)? Avtorchanov je toho názoru, ţe to byla opět ruka Berijova, který si tak připravoval pŧdu pro nějakou rozhodnou akci proti svému vládci. Během těchto dramatických dnŧ byl v noci na 1. března 1953 Stalin raněn mrtvicí a částečně ochrnul. Vynechme několik verzí o tom, co se událo oné noci, od rŧzných tehdejších veličin, podle nichţ byl diktátorŧv záchvat vyvolán sporem mezi ním a členy vedení: jsou nedokazatelné. Ale je naprosto jisté, ţe diktátor zŧstal po záchvatu po dlouhou řadu hodin bez lékařské pomoci a ţe lékařský bulletin o jeho onemocnění byl vydán aţ 5. března - v den jeho smrti. Je také velmi

Strana 709

STALINŮV TÁBOR MÍRU zvláštní, ţe většina lékařŧ z komise, jeţ jej ošetřovala, brzy po Stalinově smrti zmizela. Diktátorŧv odchod otřásl Sovětským svazem. Ten, kterého si miliony navykly povaţovat za Boha, byl pouhým člověkem. Jak uvádí ve svých vzpomínkách J. Ginzburgová, „podivínství smrti, které vpadlo do obrovitého, dokonale a plánovitě uspořádaného systému, bylo nepochopitelné“. Mnozí se ptali: „Co s námi bude? Jak bude bez něho?“ Někteří s obavami dodávali: „Vše se zhroutí!“ Připomínalo to vztah k boţstvu u primitivních národŧ. Negeneralizujeme však. Existovali i takoví, kteří nahlíţeli na skon pána celé země střízlivěji. Je zaznamenán výrok kolchozníka A. Aleksina: „Tajně tomu všichni byli rádi.“ Prostý člověk těmito slovy udeřil hřebík na hlavičku. Brzy se měla ukázat pravdivost německého přísloví, ţe mrtví pochodují rychle. Neboť málokdy v dějinách smrt jednoho člověka znamenala tak mnoho. Březen 1953 byl koncem jedné epochy. Sovětský totalitarismus opustil svŧj zenit.

Strana 710

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

31

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU Ryze totalitní společnost, promyšlená a zkonstruovaná Stalinem, skončila svou existenci spolu se svým tvŧrcem. Neznamená to, ţe se od března 1953 struktura a charakter společnosti ihned změnily, totalitní rysy si podrţela i nadále. Avšak proces postupného nahlodávání této monolitní stavby započal hned po Stalinově smrti. Totalitní duch zŧstal, ale společnost si začala nacházet únikové cesty, ba dokonce se pozvolna objevovaly skupiny, které se odváţily vzdorovat. Nejprve několik slov k profilu stranických funkcionářŧ, kteří měli nyní řídit sovětský stát. Minulost je poznamenala. Všichni měli „ruce aţ po lokty v krvi“, jak se mnohem později v soukromí vyjádřil Chruščov. Ti starší z nich (Molotov, Kaganovič, Mikojan, Vorošilov) patřili k první generaci bolševických vŧdcŧ a pro svŧj věk na vedoucí postavení jiţ neaspirovali. Mladší si vyslouţili své posty v politbyru tvrdostí, bezohledností a stokrát zdŧrazňovanou oddaností Stalinovi. To ale patřilo minulosti. Otázka zněla: kdo z nich se vynoří jako muţ číslo jedna? V čele vlády stanul 6. března predestinovaný Stalinŧv nástupce Georgij Malenkov. Pŧvodně studoval vysokou technickou školu, ale nedokončil ji; přešel do stranického aparátu. Jeho strmý vzestup započal v roce 1930. V 28 letech (!) byl jiţ v čele organizačního oddělení ÚV VKS(b) a zanedlouho dosáhl patrně nejvlivnějšího místa na ústředním výboru, a to jako vedoucí oddělení stranických kádrŧ. Nedostalo se mu však příleţitosti vyslouţit si ostruhy „dole“ jako Strana 711

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI tajemník některého oblastního stranického výboru. Tato slabina jej poznamenala: Chruščov se o něm vyjádřil, ţe výborně plnil pokyny, ale postrádal iniciativnost. Dozajista se jednalo o schopného organizátora (prý s fenomenální pamětí), ale nic více. Je spíše ironií dějin, ţe po Stalinovi se na nejvyšší místo ve státě dostal člověk málo dŧrazný, nedostatečně rvavý. Této skutečnosti si byl nepochybně dobře vědom jeho nejbliţší spojenec, obávaný šéf bezpečnosti Lavrentij Berija. Tento Stalinŧv rodák si dovedl získat diktátorovu dŧvěru jako mladý muţ ještě koncem dvacátých let, kdy jiţ zastával významné postavení v gruzínském GPU. Podle historičky A. Knightové se z něj stal - v necelých třiceti letech - „mistr politických intrik a machiavelliánské taktiky“. V prŧběhu stalinských čistek udělal skvělou kariéru, v níţ se proplétaly funkce ve straně i v bezpečnosti. Koncem roku 1938 byl jmenován lidovým komisařem vnitra, v roce 1945 maršálem Sovětského svazu a o rok později členem politbyra. V poválečných letech odpovídal za atomový výzkum ve státě. Pamětníci se shodovali v tom, ţe byl člověkem mimořádných schopností a ţe snad jako jediný dokázal Stalina častokrát ovlivnit. Jeho cynismus ale neznal mezí; v Andreji Sacharovovi budil dojem „úděsné lidské bytosti“. (Berija byl mezní případ; kolik ale bylo těch, kteří postrádali jakákoli morální přikázání a řídili se pouze přikázáními stranickými - a své vlastní kariéry! Taková byla konec koncŧ dobová výchova celé porevoluční generace.) Berija v březnu 1953 předpokládal, ţe bude spolu s Malenkovem určovat další směr vývoje. Oba si nepochybně uvědomovali, ţe pokračování ve staré politice je nadále neúnosné. Nastoupili proto ihned po diktátorově skonu s velkou rozhodností nový kurs.

Strana 712

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Z Berijovy iniciativy oznámilo ministerstvo vnitra měsíc poté, co Stalinovo nabalzamované tělo bylo uloţeno se smuteční pompou vedle Leninova sarkofágu, ţe spiknutí kremelských lékařŧ bylo vykonstruováno. Jednalo se o událost, jeţ neměla precedens. Pro zasvěcené muselo být zřejmé, ţe za akcí stál samotný Stalin. Brzy následovaly další kroky, namířené proti dosavadním metodám vlády. Patřilo mezi ně vyhlášení kolektivnosti vedení, odsouzení teorie, podle níţ jsou dějiny vytvářeny vynikajícími osobnostmi, byla deklarována i škodlivost „kultu osobnosti“ a kladen dŧraz na tzv. vnitrostranickou demokracii atp. V létě 1953 však padl sám Berija. Napomohly tomu tehdejší události v NDR, kde se příliš exponoval pro otočení kormidla prudce doprava, dokonce proti „násilnému budování socialismu“. Je jisté, ţe doplatil na své letité nadřazené postavení ve státě, avšak k jeho pádu by patrně nedošlo nebýt zákulisních machinací Nikity Chruščova, osobnosti dosud spíše podceňované, vybavené však silnou vŧlí a dynamismem. Chruščovova politická kariéra začala aţ po třicítce. V mládí pracoval ještě před revolucí jako dělník a tato skutečnost v něm zanechala své stopy. Jeho vzestup se odehrával - podobně jako v případě Malenkova - ve třicátých letech, kdy rychle avansoval ve funkcích v moskevské organizaci VKS(b) aţ k postu prvního tajemníka městského výboru. V období vrcholících čistek jej Stalin poslal na Ukrajinu, několik let po válce se znovu vrátil do čela moskevské organizace strany. Od roku 1950 zastával funkci tajemníka ústředního výboru odpovídajícího za zemědělství. Chruščovŧv ţivotopisec F. Burlackij charakterizoval tohoto muţe citátem z Machiavelliho: „Brutus by se stal Caesarem, kdyby se byl tvářil jako hlupák.“ Zdá se, ţe to je opravdu přesné: Chruščov dokázal

Strana 713

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI mistrně skrývat své názory a úmysly a nebyl ostatními vŧdčími činiteli doceněn nejen co do svých ambicí, ale i invence. Poté, co připravil a provedl svrţení Beriji, zahájil boj proti Malenkovovi, jenţ mu nedokázal dlouho vzdorovat. Počátkem roku 1955 poţádal o uvolnění z funkce ministerského předsedy. Chruščov zcela ovládl pole a do čela vlády prosadil svého člověka, Nikolaje Bulganina. Chruščovŧv souboj s Malenkovem měl také - jako tomu bylo v Sovětském svazu vţdy - svou ideovou stránku. Oba se shodovali v nutnosti reforem. Malenkov si však jako primární cíl vybral velmi populární úkol: přikročit ke zvyšování výroby spotřebních předmětŧ na úkor zbytnělého těţkého prŧmyslu. Naproti tomu Chruščov kladl dŧraz na investice do zemědělství jako nejzaostalejšího odvětví sovětského národního hospodářství, coţ se mu podařilo prosadit. Malenkov byl nucen při své abdikaci přiznat, „ţe generální program k překonání zaostalosti zemědělství (...) se opírá o jediný správný základ - rozvoj těţkého prŧmyslu...“. V tomto smyslu byl Chruščov spíše tradicionalistou. Avšak zemědělství bylo nepochybně tím úsekem, jehoţ stav byl od dob kolektivizace nejhorší, ţivotní úroveň vesnice byla propastně nízká a její vykořisťování neuvěřitelné. Je třeba zdŧraznit, ţe zdŧvodnění Berijova pádu jako vyvyšování bezpečnosti nad stranu bylo něčím zcela neobvyklým. Všemocná tajná policie dostala poprvé „lekci“. Dŧleţitá byla rovněţ skutečnost, ţe do vědomí alespoň určité části stranických funkcionářŧ i dosud zcela umlčovaných a zastrašovaných prostých lidí pozvolna pronikal nový myšlenkový proud - kritičnost vŧči dosavadnímu strnulému zpŧsobu vlády. Bylo příznačné, ţe jedno z prvních usnesení z jara 1953 poţadovalo „skoncovat s Strana 714

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

byrokratickými nešvary“. Sám Chruščov spatřoval svou historickou úlohu v tom dát lidu blahobyt, povznést jeho ţivotní úroveň; za tím účelem nasměroval opatření, která prosazoval ve funkci prvního tajemníka UV KSSS zastávanou od září 1953. Zmínili jsme se uţ o „souboji“ mezi oběma politickými protagonisty, vrcholícím Chruščovovým referátem o situaci v zemědělství, jehoţ kritičnost neměla obdoby. Za pŧl roku, v březnu 1954, bylo přijato usnesení o nutnosti zvýšit výkup obilí o 30-40 %; cestou k tomu mělo být obdělání 15 milionŧ hektarŧ ladem leţící pŧdy především v Kazachstánu a na Sibiři. Byl to smělý a svým zpŧsobem riskantní krok, ovšem extenzivním směrem a tato odvaha i unáhlenost charakterizovala Chruščova a jeho styl. V tom také spočívala vratkost jeho postavení.

Strana 715

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI

Zemědělská výroba se skutečně pohnula z místa. Obdělávání panenské pŧdy si sice vyţádalo ohromné investice, ale během dvou let se podle oficiálních údajŧ sklizeň obilí zvýšila o 30 % a také počet skotu překročil po 27 letech hranici z roku 1928, tj. před začátkem kolektivizace. Posílilo to Chruščovovu sebedŧvěru. Vedení KSSS zaměřilo v letech 1954-1955 pozornost i na zpŧsob řízení ekonomických ministerstev. Problémy, spojené s řízením národního hospodářství, se pak ocitaly na pořadu dne po celé desetiletí, přičemţ se detailně diskutovalo o jednotlivých jeho aspektech. To ovšem nebylo k ničemu, protoţe celý ekonomický systém a najmě jeho politické základy byly stále nedotknutelné. Vedly se ovšem učené spory, zda má dojít k přednostnímu rŧstu výroby výrobních prostředkŧ či nikoli, přičemţ padala obvinění z vulgarizace marxismu.

Strana 716

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Berijŧv pád otřásl postavením bezpečnostních orgánŧ, jeţ byly od dvacátých let v Sovětském svazu jakýmsi „státem ve státě“ a jeţ nabyly za Stalina výsadního postavení, proti němuţ se nikdo neodváţil vztáhnout ruku. Při přípravě procesu s Berijou začaly vycházet najevo represálie proti nevinným lidem, které vnitro provádělo (v první řadě se ovšem ocitly na pořadu dne postihy komunistŧ). Ve zprávě o rozsudku nad ním a jeho komplici - všichni byli v prosinci 1953 odsouzeni k smrti - se jiţ hovořilo o „nejhrŧznějších zločinech“. Na povrch vyplynula také otázka vzájemného vztahu mezi Stalinem a Berijou. Doprovodným jevem se staly rehabilitace politických vězňŧ. Do konce roku 1955 bylo propuštěno z vězení a z Gulagu 10 000 osob: tvořily pouze malé procento uvězněných, ale význam to mělo vzhledem k ohlasu ve společnosti veliký. Boj proti tzv. dogmatismu začal pozvolna měnit atmosféru i v ideologii, kde bylo ovšem prosazování nových myšlenek mimořádně obtíţné. Pod palbou kritiky se však ocitly nejhorší výstřelky z pozdně stalinské éry jako například označení osvobozeneckých bojŧ kavkazských národŧ proti carské nadvládě v 19. století za reakční nebo - coţ bylo pro pozdní stalinismus velice příznačné - odmítnutí imperialistického charakteru předrevolučního Ruska. OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA XX. sjezd KSSS, který se konal na počátku roku 1956, byl logickým pokračováním a v jistém směru vyvrcholením chruščovovské linie ve třech hlavních směrech. Především se jednalo o návrat k „leninským zásadám“ stranického ţivota a odstranění „deformací“ posledních desetiletí. Největší význam měl z tohoto hlediska několikahodinový Chruščovŧv referát na uzavřeném zasedání v poslední den sjezdu, nazvaný „stranickou popravou Stalina“. Nebylo náhodné, ţe o tři dny dříve promluvil na sjezdu jeden z Chruščovových nejbliţších Strana 717

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI spolupracovníkŧ Anastas Mikojan a přednesl kritické poznámky o Stalinově kultu osobnosti, přičemţ konstatoval, ţe po dvě desetiletí bylo v KSSS potlačeno kolektivní vedení. Sám Chruščov se sice ve svém tajném projevu vyhnul pojmu stalinismus, avšak tvrdým odsouzením zneuţití moci Stalinem, masového pronásledování jeho odpŧrcŧ (včetně náznaku, ţe Kirovova smrt byla připravena na nejvyšších místech), jakoţ i zásadních chyb, k nimţ došlo za války, se přiblíţil pravdě o 30 letech sovětských dějin. Tím dal fakticky najevo, ţe Stalinovi opoziční kritici se v minulosti nemýlili, i kdyţ nešel tak daleko, aby je rehabilitoval. Kritika se také nesla pouze proti zvŧli vŧči nomenklatuře, nikoliv vŧči lidu. Chruščovŧv kritický projev nebyl vŧbec publikován a veřejnost byla seznámena pouze s jeho odvarem. Do zahraničí se však dostal a na Západě veřejně publikován byl. Dŧvodŧ, proč se Chruščov rozhodl vystoupit s takovým zásadním projevem, bylo více. Jistě se mu jednalo o to uplést si bič na politické konkurenty: snad se tu jiţ také projevil sílící vliv armády, přející si očistit své oběti z doby čistek; za rozhodující ale povaţujeme skutečnost, ţe Chruščov si uvědomil, ţe rozchod s minulostí je prostě nezbytný a ţe si od toho sliboval nové společenské impulsy. A také osobní prospěch. Pro prosovětské kruhy a hlavně pro levicovou inteligenci na Západě znamenal XX. sjezd nesmírný šok. Člověk, jehoţ po desetiletí slepě hájily, se ukázal být falešným Mesiášem. Pro Chruščovovu nedostatečnou dŧslednost, jeţ ovšem opět měla příčiny osobní i obecně politické, bylo charakteristické, ţe několik měsícŧ po sjezdu KSSS konstatovala, ţe došlo k bezzásadovému přebíhání od jedné krajnosti ke druhé a k přehánění kritiky kultu osobnosti. Ostře bylo napadeno odmítání vedoucí úlohy strany. Tyto Strana 718

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA brzdy měly zastavit spontánní lidové domýšlení rozsudkŧ nad Stalinem a první výhonky disentu ve společnosti. Neboť kritika Stalina zapŧsobila na sovětské občany stejně mocně jako na veřejnost na Západě. Mŧţeme vystopovat celou škálu reagencí - od názoru, ţe to je katastrofa, přes hlasy, vyjadřující pocit „uspokojující spravedlnosti“ (reţisér G. Tovstonogov) aţ po radostný výdech, ţe „vstupujeme do rodiny evropských národŧ“ (spisovatel J. German). K úplně radikálnímu křídlu náleţelo pak volání po glasnosti a demokratizaci strany i společnosti“, se kterým vystoupili stateční jednotlivci a jeţ bylo právě hodnoceno jako extrém. Po XX. sjezdu se dostávají do čela tzv. progresivního proudu umělci, zejména spisovatelé. Jejich tvorba nahrazovala v sovětských podmínkách politiku a byla také stranickými byrokraty ostře sledována. V souvislosti s tím došlo v roce 1958 ke štvanici na spisovatele Borise Pasternaka za jeho hlubokou sondu do ţivota v Sovětském svazu, román Doktor Ţivago. Kniha v Sovětské svazu nesměla vyjít a kdyţ za ní autor obdrţel Nobelovu cenu, byl doslova exkomunikován ze společnosti. Druhý prvek, který tvořil podstatnou část jednání XX. sjezdu, se týkal dalších perspektiv národního hospodářství. Grandiózní program šesté pětiletky byl zcela ve znamení Chruščovova optimismu, který by bylo moţné definovat jako „blahobyt na dosah ruky“. V letech 1956-1960 se počítalo s investicemi většími neţ v obou předchozích pětiletkách dohromady. Zhruba jejich polovina měla být věnována rozvoji východních oblastí státu. Směrnice potvrzovaly přednostní rozvoj těţkého prŧmyslu. Dŧraz se kladl zejména na technický pokrok a na vyuţití všech rezerv ve výrobě. Hlavní politicko-ekonomický cíl do roku 1960 spočíval v přiblíţení k základnímu úkolu SSSR - „dostihnout a předstihnout v historicky Strana 719

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI nejkratší době nejvyspělejší kapitalistické země ve výrobě na jednoho obyvatele“. Tento ambiciózní cíl byl povaţován za reálný během jedné nebo dvou dalších pětiletek. Třetí komplex otázek, řešených sjezdem, spočíval v zahraničněpolitické problematice. Při jejich rozboru se však musíme vrátit o několik let zpět. Stalinova smrt se totiţ stala předělem nejen ve vnitřní, nýbrţ i v zahraniční politice Sovětského svazu. Nové vedení shledalo neúnosným, aby vztahy vŧči Západu setrvávaly na mrtvém bodě, v jakémsi studenoválečnickém patu. Rozhodlo se proto celou oblast zahraniční politiky oţivit. Významným činem v tomto směru bylo uzavření příměří v Koreji 27. července 1953. Moskva také obnovila přerušené diplomatické styky s několika zeměmi, mj. s Jugoslávií, především ale zahájila dialog se západními mocnostmi o hlavních aktuálních otázkách celosvětového významu. Jejich výsledkem bylo mj. uzavření tzv. státní smlouvy s Rakouskem, obnovující suverenitu této země, která se stala neutrální. Znamenalo to posun v evropských záleţitostech, jaký neměl po roce 1945 obdoby. Nové vedení (v tomto směru nelze rozlišovat mezi Malenkovem a Chruščovem) se tedy vydalo pragmatickým kursem, který nejlépe charakterizovala Malenkovova slova ze srpna 1953, ţe „neexistuje sporná otázka, která by nemohla být řešena mírovou cestou“. Sovětský svaz měl mít podle těchto představ z nové zahraničněpolitické linie více prospěchu; existovaly tu i dŧvody vnitropolitické - nutnost soustředit pozornost a také finanční prostředky především sem, do ekonomické oblasti. V ţádném případě však Moskva nebyla ochotna ustoupit Západu v zásadních otázkách, čímţ máme na mysli hlavně zájmy jejího mocenského bloku. Proto po Strana 720

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA přijetí západního Německa do NATO provedl Sovětský svaz vzápětí protitah: uzavřel se svými evropskými satelity kolektivní smlouvu o vzájemné pomoci, známou jako Varšavský pakt. Stalo se tak v květnu 1955. I vztahy se státy bloku však prodělaly v roce 1953 určitou modifikaci. Jako reakci na události v Československu po měnové reformě a hlavně na červnové bouře v NDR, kde stranické vedení, poděšené masovým odporem lidí proti jeho tvrdému ekonomickému kursu, si vyţádalo pomoc sovětských vojenských orgánŧ k zásahu proti demonstrujícím, přijímá Moskva rozhodnutí vyzvat své satelity k úpravám ekonomických plánŧ tak, aby byly zmírněny disproporce ve výrobě těţkého a spotřebního prŧmyslu. S tvrdým kursem budování „základŧ socialismu“ podle sovětského stalinského vzoru bylo skoncováno. Jednalo se o to, aby v zemích bloku bylo dosaţeno větší politické stability. Především se v této souvislosti Moskva soustředila na dva státy: NDR a Maďarsko. U prvního z nich zastavila placení reparací a smazala jeho dluhy: poskytla východoněmeckému reţimu dokonce úvěr ve výši téměř pŧl miliardy rublŧ. Ke kádrovým změnám zde však nedošlo. Jinou cestu zvolila v Maďarsku. Ještě v červnu 1953 tvrdě kritizovala zdejší vedení strany za jeho politický kurs a donutila je ke kádrovým změnám, jeţ oslabily pozice stalinistŧ. Tak se začaly rýsovat dvě cesty - řečeno tehdejší terminologií konzervativní a revizionistická. Při prosazování oné druhé se zřejmě exponoval Malenkov; po jeho odchodu z vedoucí funkce došlo v Budapešti k návratu předchozí politice. Tato opatření není ještě moţné chápat jako promyšlenou zásadní změnu. Jednalo se o přizpŧsobení momentální situaci s prvky improvizace.

Strana 721

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI Přesné formulování zahraničně politické koncepce ve všech směrech i s teoretickým zdŧvodněním, jak to bylo v Sovětském svazu obvyklé, přinesl aţ XX. sjezd. Chruščov tu vystoupil se dvěma základními tezemi. Podle první z nich jiţ neexistuje nevyhnutelnost válek vzhledem k rŧstu sil socialismu v poválečné době. Druhá vyhlašovala „mírové souţití a soutěţení“ mezi socialismem a kapitalismem. Vztahy mezi Východem a Západem tak dostávaly nový, méně kontroverzní charakter, rovnalo se to kroku doprava od krajně levicového pojetí v rámci marxistického ideologického spektra. Dŧleţitá byla i další nová zásada: v zemích, které vedou osvobozenecký zápas od koloniálního područí, je moţná „nekapitalistická cesta rozvoje“. Tyto země byly označeny za spojence tábora socialismu. Znamenalo to daleko otevřenější přístup vŧči západnímu světu ve všech směrech, nikoli však ideologický smír. Něco podobného bylo výslovně odmítnuto. Významné novum obsahovala i formulace, týkající se vzájemných vztahŧ socialistických zemí. Formy přechodu k socialismu měly být v budoucnu stále rozmanitější. Jako příklady byly jmenovitě uvedeny Jugoslávie a Čína. Stalinská teze o Sovětském svazu jako o závazném vzoru byla opuštěna. Chruščov obdrţel tedy od vedení KSSS souhlas, vybudovat nový systém vztahŧ uvnitř bloku. V rámci toho bylo ihned po sjezdu zrušeno Informační byro, které po dobu své existence věnovalo většinu energie na potírání „titoismu“. S tímto počínáním skoncoval Chruščov jiţ v roce 1955 bezprecedentním zpŧsobem. Osobně odjel do Bělehradu, aby nazval Tita „drahým soudruhem“ a omluvil se jugoslávské straně za všechny útoky a pomluvy, jimţ byla za Stalina vystavena.

Strana 722

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Chruščovovo vedení se tedy rozloučilo se Stalinovým dědictvím, tj. s orientací na Rusko a ruskou minulost jako opěrný bod impéria, a rozhodlo se pro to klást dŧraz na společenství socialistických státŧ, samozřejmě nadále pevné, ale pruţnější, sahající od Jugoslávie aţ po Čínu, se Sovětským svazem jako jeho hlavním garantem a přirozeným vŧdcem. Z hlediska postavení Sovětského svazu jako světové velmoci nastávala nesporně nová etapa. Po triumfu ve druhé světové válce a vytvoření bloku, jehoţ následkem bylo zmrazení vztahŧ se Západem, se otvírala eventualita „obchvatu“ kapitalistického světa prostřednictvím co do počtu obyvatelstva, strategického významu i surovinového bohatství rozhodující části světa - kolonií a polokolonií. Tak to alespoň moskevští stratégové viděli a v tomto ohledu byli značně optimisticky naladěni. Sem, do oblasti „třetího světa“, se zaměřila tzv. „osobní diplomacie“ Chruščovova, který - na rozdíl od Stalina - kladl dŧraz na osobní styky se zahraničními činiteli, aby tak poloţil základ k rozvíjení vztahŧ se zeměmi, kde dosud převládal britský nebo americký vliv. Skutečným prŧlomem v tomto směru byla však sovětská aktivita za suezské krize na podzim 1956, kdy se Moskva vyslovila velmi tvrdě na obranu Egypta proti britsko-francouzsko-izraelskému útoku včetně nabídky vojenské pomoci. Stalo se tak poprvé v jeho existenci, aby Sovětský svaz projevil rozhodnutí angaţovat se v zemi, jeţ patřila do domény Západu. Egyptská prosovětská reakce, jeţ následovala, byla v Moskvě vítězoslavně uvítána. Takový úspěch byl zapotřebí tím více, neboť uvnitř bloku docházelo právě v téţe době k událostem, jeţ nelze nazvat jinak neţ jako týdny, které otřásly sovětským impériem.

Strana 723

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI Chruščovova kritika Stalina dala v zemích bloku do pohybu proces, jaký v Moskvě nečekali. Intenzita projevŧ kritičnosti a nespokojenosti s komunistickou diktaturou byla nestejná; největší vření nastalo v Polsku a v Maďarsku. Jestliţe ve Varšavě se novému vedení strany v čele s W. Gomulkou podařilo udrţet moc ve svých rukou, v Maďarsku se reţim fakticky zhroutil. Vláda se dokonce rozhodla vystoupit z Varšavské smlouvy. Pro Moskvu tak vznikla nebezpečná situace. Jiţ na zprávu, ţe prvním tajemníkem polské strany se má stát Gomulka, reagovala vysláním narychlo sestavené delegace v čele s Chruščovem, jejímţ členem byl i maršál Ţukov. To bylo symptomatické a přesuny sovětských vojsk na polském území pak jednoznačně varovaly, ţe zdejší vedení si musí být vědomo skutečnosti, do jaké zájmové sféry patří. Jednání byla - podle

Strana 724

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA svědectví jednoho z účastníkŧ - „otevřená, těţká a rozhořčená“. Nakonec však Chruščov vyslovil se změnou na nejvyšším místě ve Varšavě souhlas - neměl ostatně jinou volbu, nechtěl-li se dostat do konfliktu s ÚV PSDS. Situace v Maďarsku však hrozila odpadnutím jednoho z kamenŧ, tvořícího monolit „socialistického tábora“. To by Chruščov politicky nepřeţil. Existence toho, co na jaře nazval na sjezdu vznosně světovou socialistickou soustavou, vyţadovala nekompromisní zásah. Navzdory tomu, ţe 30. října vydala sovětská vláda deklaraci o vztazích k ostatním socialistickým zemím, jeţ se hlásila k zásadám národní suverenity a rovnoprávnosti, o pět dní později sovětská vojska zaútočila na Budapešť a nastolila v zemi „revoluční dělnickorolnickou vládu“. Rozhodnutí padlo v Kremlu jiţ 1. listopadu, tři dny však Sověti potřebovali na sestavení nové garnitury v čele s J. Kadárem, které budou moci svěřit moc. Zásah sovětské armády, který vyhlášení nové vlády fakticky předcházel, si vyţádal tisíce mrtvých daleko více ovšem na maďarské straně. Klid v zemi nastal teprve 11. listopadu. Podruhé v prŧběhu necelých pěti let Sovětský svaz dokázal, ţe odstředivé tendence uvnitř svého bloku je připraven tvrdě pacifikovat. V maďarském případě měla zvlášť nepříjemnou příchuť skutečnost, ţe likvidace Nagyho vlády připomínala zákrok carské armády v Uhrách za časŧ Mikuláše I. Západní mocnosti, zaměstnané navíc suezskou krizí, ponechaly událostem ve střední Evropě volný prŧběh. Reakcí na ně se stalo všeobecné přitvrzení kursu. Na samotného Chruščova se snesla kritika především ze strany armády za nerozhodnost, za pozdní reagování na „kontrarevoluční řádění“ v jedné ze socialistických zemí. Jeho postavení bylo otřeseno.

Strana 725

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI Moc armády byla značná. Chruščov ji vyuţíval, ale zároveň se této síly musel někdy obávat. Vojenské špičky překonávaly starou ruskou lhostejnost k osudu člověka skutečně s bolševickým řízem. V roce 1954 byl uskutečněn výbuch atomové pumy v blízkosti 45 000 vojákŧ a tisícŧ civilistŧ, kteří sehráli úlohu pokusných králíkŧ. Navenek se ovšem vláda v témţe roce pyšnila spuštěním první atomové elektrárny na světě. KOLOTOČ REFOREM Ideologická rozkolísanost roku 1956 nic nezměnila na Chruščovově úsilí pozvednout hospodářsky stát. Reformy probíhaly ve dvou rovinách. První zahrnovala opatření, zaměřená na zvýšení ţivotní úrovně milionŧ prostých lidí. Na počátku druhé poloviny padesátých let schválila sovětská vláda řadu usnesení o zvýšení nízkých mezd, o zrušení školného, o státních penzích, o rozsáhlé bytové výstavbě apod. Byly to jednoznačně pozitivní činy, coţ platí i o rehabilitacích vězňŧ, propouštěných z Gulagu. Daleko komplikovanějším problémem se ukázala oblast řízení ekonomiky a jejího plánování. Zde nestačilo přidělit škrtem pera jisté finanční částky na tu či onu poloţku jako v prvním případě. Situace vyţadovala promyšlené, kompetentní zásahy, které by se dotýkaly kořene nedostatkŧ. Avšak Chruščov a jeho ekonomický štáb, navyklí na všemocnost direktivních příkazŧ, spíše „jeli na povrchu“ a pouze tápavě postupovali vpřed - pokud se ovšem netočili v uzavřeném kruhu. Hlavní obtíţe byly spatřovány v předimenzovaném a sloţitém plánování, v nedostatcích v řízení, v existenci ztrátových podnikŧ, s nimiţ si vedení nevědělo rady, v neuspokojivém zavádění technicky progresivních metod, v pomalém rŧstu produktivity práce.

Strana 726

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Kaţdá tato otázka měla ovšem síť dalších, dílčích problémŧ. Nakonec bylo začátkem roku 1957 rozhodnuto provést úplnou přestavbu řízení národního hospodářství státu, coţ se také realizovalo. Direktivní příkazy a reorganizace však podstatu nedostatkŧ nepostihly. Zde je namístě uvést, ţe Chruščov nepochybně byl stoupencem reforem, jeţ by umoţnily účinnější řízení národního hospodářství. Byl ovšem omezen horizontem, daným jak jeho vzděláním, tak ideologickými „mantinely“ doby. Trţní vztahy byly pro něj a pro celé stranické vedení zcela nepřijatelné. Sám osobně spatřoval základní nedostatek v tom, ţe ústřední řídící orgány neznaly detailní situaci v

Strana 727

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI oblastech a rozhodovaly byrokraticky, podle všeobecné šablony. Proto také prosadil zrušení ústředních ministerstev. Na podzim 1957 dosáhl Sovětský svaz mimořádného úspěchu vypuštěním umělé druţice Země. Byl to zároveň úspěch prestiţní ve všudypřítomném soutěţení se Spojenými státy a sovětská propaganda jej také náleţitě vyuţila. Velice úspěšný se jevil vývoj v zemědělství. Sklizeň v roce 1956 byla rekordní a zaznamenala skok vpřed o více neţ miliardu pudŧ ve srovnání s rokem předešlým. Tato skutečnost vyprovokovala Chruščova, nedočkavě vyhlíţejícího komunistickou budoucnost, k prohlášení, ţe Sovětský svaz mŧţe do čtyř let dostihnout v produkci masa a mléka Spojené státy. Učinil tak 22. května 1957. Za měsíc nato jen s vynaloţením všech sil odolal útoku většiny členŧ předsednictva ústředního výboru, kteří jej chtěli svrhnout. Byla to událost, jaká neměla v dějinách KSSS obdobu a skončila neúspěšně pouze díky tomu, ţe Chruščov zmobilizoval na svou podporu ústřední výbor, v němţ měl spolehlivou oporu. Akci proti němu organizovali bývalí konzervativně orientovaní Stalinovi blízcí spolupracovníci v čele s Malenkovem a Molotovem. Chruščov pak tvrdil, ţe se sjednotili v odporu proti probíhajícím reformám. Spíše lze říci, ţe vystihli některé jeho slabiny: především mu však vytýkali, ţe přestává být „první mezi rovnými“, ţe vnucuje většině svou vŧli. Zcela jistě se také obávali dŧsledkŧ kritiky Stalina, se kterou jako první muţ ve straně vystoupil. Zazlívali mu rovněţ některé zahraničně politické kroky, coţ platí zejména o Molotovovi. Chruščov označil své oponenty za „protistranickou skupinu“ a dosáhl jejich vyloučení z ústředního výboru strany. Nesáhl jim ale na ţivot. Čas gillotiny jiţ definitivně minul. Strana 728

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Pozměněné vedení KSSS se i nadále zabývalo ekonomickými problémy, které řešilo od zeleného stolu. Charakteristické bylo rozhodnutí z podzimu téhoţ roku, jímţ se přerušovala dosavadní pětiletka a zahajovala příprava sedmiletého plánu na léta 1959-1965. Aniţ by byl proveden seriózní rozbor plnění sebevědomě vyhlášených plánŧ nedokončené pětiletky, stanovily se nové, ještě velkolepěji znějící cíle. Tentokrát měl být učiněn „rozhodující krok při vytváření materiálně technické základny komunismu“ a zajištěno „vítězství SSSR nad kapitalistickými zeměmi v hospodářské soutěţi“. Chruščovovy názory a představy o budoucnosti se v koncentrované podobě projevily v novém programu KSSS, schváleném v roce 1961 na XXII. sjezdu strany. Program formuloval konkrétní hospodářské úkoly, jeţ se měly stát předpokladem k vybudování komunistické Strana 729

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI společnosti v dohledné době. Vše bylo podřízeno tomuto ideologickému imperativu, plánujícímu ideální zítřek. Mechanismus, jenţ by kontroloval reálnost těchto úkolŧ a jejich rentabilitu, neexistoval. Je však skutečností, ţe Chruščov hledal na přelomu padesátých a šedesátých let cesty k vyváţenějšímu rozdělování investic, po nichţ natahoval ruce kdekdo. Je pozoruhodné, ţe neměl takovou moc, aby vţdy prosadil svou. Tak například v roce 1958 se vyslovil proti megalomanské výstavbě vodních elektráren na Volze, mj. i kvŧli ztrátám luhŧ na březích řeky, a vyzval ke stavbě elektráren tepelných. Silná vodohospodářská lobby však odolala a prosadila dokonce kaskádu gigantických staveb na sibiřských řekách. V roce 1962 pak vznikl mamutí podnik Gidroprojekt, jehoţ pozice se stala neotřesitelnou. Také program „chemie místo oceli“, se kterým Chruščov vystoupil na stranickém plénu v květnu 1958, vzbudil velký odpor; pět let mu tzv. poţírači oceli úspěšně vzdorovali. Prosincové plénum v roce 1963 - jedno z posledních, jeţ jako první tajemník řídil - schválilo sice „chemický program“, ale ve značně redukované podobě. Za diskutabilní krok lze označit skutečnost, ţe se Chruščovovi podařilo v rámci boje proti konzervativním ţivlŧm v roce 1959 vytlačit Bulganina a stanout v čele vlády. Dosáhl pouze zmnoţení řady svých tichých odpŧrcŧ. Ti v roce 1961 uvítali, ţe prošla lhŧta Chruščovova velkého cíle - předehnání Spojených státŧ ve výrobě hlavních zemědělských plodin, aniţ by se mu sovětské zemědělství podstatněji přiblíţilo.

Strana 730

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

Strana 731

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI Úzkou návaznost na vnitřní mocenskou rovnováhu Sovětského svazu měla otázka národnostní. V poststalinské éře se nic nezměnilo na zásadním dŧrazu na posilování ruského elementu ve svazových republikách, i kdyţ Chruščov sám započal s přehodnocováním některých stalinských excesŧ (vyhnání Tatarŧ z Krymu v roce 1945, deportace Čečencŧ a jiných kavkazských národŧ koncem války do Asie). Obdělávání kazašských celin vedlo k mocnému přílivu především slovanského obyvatelstva do této republiky, ale rozptylování etnicky jednolitých skupin cizími klíny pokračovalo i v ostatních republikách. Nalezlo se na to i teoretické odŧvodnění. V programu strany se pravilo, ţe „hranice mezi sovětskými republikami v rámci Sovětského svazu stále více ztrácejí svŧj bývalý význam“. Koncem padesátých let byl přijat zákon, podle něhoţ se vyučování v národním jazyce stávalo dobrovolným. Avšak z mezinárodněpolitických dŧvodŧ se „věrchuška“ středoasijských republik začala vyuţívat při kontaktech v zemích třetího světa jako součást sovětské reprezentace. ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD Po likvidaci maďarského pokusu o vystoupení z bloku zavládl ve střední a východní Evropě klid. Navzdory jistému ochlazení sovětskojugoslávských vztahŧ, které rok 1956 vyvolal, následovaly lidové demokracie věrně sovětskou politickou linii. Série dvoustranných schŧzek s politickými vŧdci všech zemí bloku vedla k upevnění vzájemných vztahŧ s nimi, coţ se projevilo rozšířením hospodářské a vědeckotechnické spolupráce. V roce 1958 byla odvolána sovětská vojska z Rumunska: ta pak zŧstávala pouze na území strategicky nejexponovanějších satelitŧ s výjimkou Československa. Bylo by ovšem omylem předpokládat, ţe Moskva se zcela vzdala představ o šíření svého socialismu v Evropě. Vojenský úder proti Strana 732

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Západu, který Stalin koncem svého ţivota zvaţoval, sice odloţila ad acta, ale je kupříkladu doloţeno, ţe sám Chruščov rozvíjel úvahy, ţe v západním Německu mŧţe dojít „po Adenauerovi“ k opakování vývoje z posledních let výmarské republiky, jenţ by vyústil ve společenskou krizi vedoucí k „vítězství socialismu“. Daleko váţnější a reálnější byly však přípravy na expanzi do třetího světa. Týkalo se to na prvním místě Afriky, kde Sověti povaţovali v souvislosti s rozpadem koloniální soustavy počátkem šedesátých let zesílení pozic svých stoupencŧ za velmi nadějné. Některé nově vzniklé státy se na rozsáhlou spolupráci se Sovětským svazem přímo orientovaly. Na jednom z prvních míst to byl Egypt, který uţ od poloviny padesátých let dostával sovětské zbraně a kde sovětský vliv rostl úměrně s oslabením tradičního vlivu západních mocností. Příkladem toho byla prestiţní dohoda o spolupráci při výstavbě asuánské přehrady v roce 1958. Toto spojení s tzv. národněosvobozovacím hnutím doprovázely strategické úvahy takového druhu, jako byla studie generálmajora Lagovského jiţ z roku 1957 o významu Indického oceánu jako křiţovatky námořních tras a kontroly nad ním. Z nich vycházely plány na získání sovětských opěrných bodŧ na „zapomenutých místech“, jako byly ostrov Mauritius nebo Seychelly. Silné pozice si Sovětský svaz vybudoval na přelomu padesátých a šedesátých let i na asijském Blízkém východě. Z hlediska globální, světové strategie sovětské zahraniční politiky mělo mimořádný význam „zachycení se“ na americkém kontinentě. Po převratu na Kubě v roce 1959, při němţ byl svrţen jeden ze zdejších diktátŧrkŧ, nastal v zemi prudký výkyv doleva, doprovázený zostřením vztahŧ se Spojenými státy. Proklamování socialistického charakteru kubánské revoluce na jaře 1961 přivítala Moskva jako Strana 733

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI dŧkaz dalšího zeslabení kapitalistické soustavy. S Kubou navázala pevné spojenectví a povaţovala se za ručitele její bezpečnosti. Tendence světového vývoje ve druhé polovině padesátých let a na počátku následujícího desetiletí dávala tedy na první pohled za pravdu optimistickým předpovědím XX. sjezdu. Uvnitř samotné socialistické soustavy však v této době vznikalo ohnisko nové, váţné krize. Moskva se cítila být od okamţiku vzniku sovětské moci řídícím centrem světového komunismu. Toto dědictví přejalo Chruščovovo vedení bez jakýchkoli pochybností. Po zrušení paskvilní Kominformy se rozhodlo pro formu více či méně pravidelných schŧzek předních komunistických představitelŧ na nejvyšší úrovni. První tato schŧzka se konala v Moskvě v listopadu 1957 (bez účasti Jugoslávie); byly na ní vyhlášeny „obecné zákonitosti výstavby socialismu“, které ovšem vycházely ze sovětského politického systému. Hned v následujícím roce se ale začal v Čínské lidové republice vnitřní vývoj, mající zcela odlišné politicko-sociální „parametry“, neţ jaké byly po bolševické revoluci v Rusku. Tato skutečnost se musela promítnout i do čínského postoje k teorii revoluce. Čínští komunisté vystoupili s těmito názory veřejně na jaře 1960 a brzy potom dokonce otevřeně kritizovali stanoviska Moskvy. Znamenalo to fakticky vytyčení nároku na vlastní nezávislé postavení v komunistickém hnutí. Sovětské pokusy o překonání názorových rozdílŧ skončily nezdarem a rozporné postoje se projevily i na nové schŧzce komunistických stran v roce 1960, jeţ byla na dlouhou dobu poslední. Pro Chruščova měl spor s Čínou ještě jeden velmi nepříjemný následek: ke stanovisku Pekingu se připojili i albánští komunisté. Jejich vztah k Sovětskému svazu vzápětí přerostl v otevřený konflikt.

Strana 734

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Některé Chruščovovy emotivní kroky přispěly k tomu, ţe diskuse s Číňany se stále vyostřovala a v roce 1963 přerostla do úplné roztrţky. Proklamovaná jednota „socialistického tábora“ se ukázala být zdánlivou. Přemohla ji rivalita a netolerance dvou mocností, vycházejících sice z marxismu, ale zcela si jej přispŧsobivších vlastnímu myšlenkovému dědictví a politické praxi. Nejednalo se však o jediný mezinárodní problém, před nímţ Chruščov stanul. V roce 1961 vyvolala sovětská vláda sama v Evropě napětí tím, ţe pohrozila Západu, ţe podepíše separátně mírovou smlouvu s NDR. Chruščov veřejně prohlásil, ţe okupace západního Berlína třemi velmocemi musí být zrušena. Uskutečnit to však bylo nad jeho síly. Hlučná protizápadní kampaň nakonec skončila vystavěním berlínské zdi, coţ byl věru málo populární čin. Rok na to pak Moskva podnikla smělou výzvu Spojeným státŧm, kdyţ začala umisťovat na Kubě rakety v domnění, ţe to Washington „spolkne“. Chruščov předpokládal, ţe si tím upevní pozici, tísněnou domácími „jestřáhy“ a ţe předvede čínským soudruhŧm svou tvrdost. Je moţné, ţe se Sověti skutečně obávali, ţe Castrově Kubě hrozí váţné nebezpečí a ţe je ji třeba podepřít. Americká vláda zvaţovala eventualitu přímého útoku na Kubu a zničení odpalovacích základen, prezident Kennedy však posléze zvolil méně nebezpečné řešení, tj. blokádu ostrova. Sověti přitom neustále popírali existenci svých raket na „ostrově svobody“, jak Kubu emfaticky nazývali, aţ byli usvědčeni ze lţi fotografickou dokumentací, kterou Američané předloţili v OSN. Mezinárodní situace byla napjatá do krajnosti a válečný konflikt byl na dosah; zejména vojenská nejvyšší místa v Moskvě i ve Washingtonu k tomuto vyústění krize směřovala, ale nakonec byl nalezen kompromis. Sověti vyslovili souhlas se staţením jaderných raket a Spojené státy za to garantovaly bezpečnost a integritu Kuby. Strana 735

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI Celá akce poškodila Chruščovovu prestiţ, a to hlavně na Kubě, ale zasáhla ho i vnitropoliticky. Jisté kruhy nesmiřitelných odpŧrcŧ „západního imperialismu“ spatřovaly v ústupku nikoli kompromis, ale málem kapitulaci. Týká se to především armády. Od roku 1962 se začala pro Chruščova komplikovat situace rovněţ na domácí scéně. Vzestup zemědělské výroby se zastavil (v letech 19531958 se zvýšila o 50 %, ale od následujícího roku se opakovaly podprŧměrné sklizně), stupňovaly se nedostatky v zásobování, v plném světle se projevovaly stinné stránky obdělávání celin podléhajících erozi. Po zvýšení cen masa a másla došlo začátkem června k dělnickým bouřím v Novočerkassku, signalizujícím nespokojenost uvnitř třídy, vydávané za vládnoucí ve státě. Přestoţe se v podstatě nejednalo o nic více neţ o pouliční demonstrace, zasáhlo se zpŧsobem, pouţitým s úspěchem jiţ ve dvacátých letech - střelbou do davu; o ţivot přišlo několik desítek lidí. Bylo to první takové vystoupení dělnictva po mnoha desetiletích. Za charakteristickou je třeba povaţovat skutečnost, ţe se objevila hesla: „Pryč s Chruščovem.“ Mezi těmi, kteří tuto událost zaţili, byl také tehdy 12letý Alexandr Lebeď... Politická situace se tehdy stávala stále sloţitější. Na Chruščova pŧsobily uvnitř strany nejrŧznější tlaky, jimţ musel čelit. O jeho rozporech s částí stranické byrokracie svědčí názorně prŧběh listopadového pléna ÚV v témţe roce 1962. Zazněly na něm útoky proti sdělovacím prostředkŧm jako propagátorŧm revizionismu a nepřátelské ideologie. Za hlavního nositele nezákonností byl najednou označován Berija, nikoli Stalin. Chruščov sám musel vystoupit s ujištěním, ţe těţký prŧmysl bude nadále hrát rozhodující úlohu, coţ odporovalo jeho snahám omezit ohromné zbrojní břemeno, patrným jiţ od konce padesátých let a stále naráţejícím na odpor armády. Bylo Strana 736

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA příznačné, ţe jeho odpŧrci prosadili před plénem, 1. listopadu, uveřejnění materiálu z Mongolska o vyuţívání boje proti stalinismu k osobním cílŧm. Konflikt byl především vyvolán předchozím Chruščovovým obratem usilujícím oţivit protistalinskou kampaň. Jejím symbolem se stalo odstranění Stalinovy mumie z kremelského mauzolea. Přitom došlo ke zveřejnění záplavy vzpomínek na teror třicátých a čtyřicátých let, ale zcela demaskován Stalin nebyl. Zákulisní boje o vytyčení ideologické linie poznamenaly konec Chruščovovy éry velmi výrazně. Zŧstává ovšem otázkou, zda jím projevená nedŧslednost vyplývala z těchto sporŧ nebo má-li ji na svědomí Chruščovova vlastní nerozhodnost. V roce 1960 odmítl Erenburgovu ţádost, aby mohl do pamětí zařadit kapitolu, věnovanou Bucharinovi; nebyla řečena plná pravda o Kirovově zavraţdění, ačkoli na XXII. sjezdu KSSS se objevily nové detaily - ale zase pouze v tajuplných náznacích; bylo odvoláno stranické usnesení z roku 1948 kritizující sovětské skladatele - ale ţádné z ostatních, ačkoli tvořila jednotný celek; Chruščov uvaţoval o zveřejnění pravdy o katynských vraţdách polských dŧstojníkŧ, avšak vzdal se toho. Při zahájení dalšího kola reforem pak podnikl koncem roku 1962 krok, jenţ je nutné hodnotit jak z hlediska taktického, tak racionálního jako velmi pochybný. Jednalo se o reorganizaci orgánŧ KSSS na základě výrobního principu. Prosazení této zásady svědčící o dŧrazu, jaký kladl Chruščov na ekonomiku, se stalo jeho Pyrrhovým vítězstvím. Straničtí byrokraté hleděli na experimentování se sebou samými jako na nebezpečné a hledačství prvního tajemníka směřující k rozhýbání strnulé mašinérie sovětského národního hospodářství jim bylo cizí.

Strana 737

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI Především tyto Chruščovovy snahy vytvářely proti němu opozici, která se ovšem formovala potají. Nelze zapomenout, ţe navzdory často proklamované jednoznačné podpoře ve straně nebyl první tajemník nikdy naprostým diktátorem Stalinova druhu. Jak na to upozornil historik C. Linden, Chruščov potřeboval politickou dohodu s elementy tíhnoucími ke konzervativcŧm. A právě pro tyto elementy začal být svým tápavým hledáním optimálních reforem nepohodlný; jako vítaná zbraň jim poslouţily Chruščovovy vnitropolitické i zahraniční neúspěchy. Tato opozice si vybrala do svého čela Leonida Breţněva, jenţ se stal tmelícím článkem jejích rozličných sloţek. Významnou silou protichruščevovské koalice byli mladší, konzervativní funkcionáři, vyrostlí ve stalinském duchu, kteří měli v nejvyšších orgánech KSSS většinu. Posledním impulsem se staly zřejmě události z 22. září 1964, kdy Chruščov pronesl řeč, jeţ nebyla nikdy publikována. Předpokládá se, ţe v ní definitivně odmítl prioritu těţkého prŧmyslu a snad se vyslovil i pro zlepšení vztahŧ se Západem; je faktem, ţe právě tehdy poslal svého zetě Adţubeje do Bonnu s osobním poselstvím. Má se za to, ţe připravoval rovněţ svolání mezinárodní komunistické konference, která by potvrdila rozchod s Čínou. Hnací silou opozice byly nyní armádní špičky, nespokojené se snahami prvního tajemníka omezit investice do zbrojního prŧmyslu. 14. října 1964 byl Chruščov donucen k demisi. V širším pohledu se jednalo o vítězství stranické byrokracie a vojensko-prŧmyslového komplexu nad reformními ekonomy a liberály v ideologické oblasti. Co lze říci k závěrečnému zhodnocení chruščovovského období? Jeho hlavní význam spočívá v tom, ţe provedl obrat od stalinského modelu. Hledání nových cest se však ukázalo vzhledem k ideologickým imperativŧm nedŧsledné, někdy aţ zmatené. Zátěţ Strana 738

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA myšlenkového balastu zŧstávala stále ohromná. Desítky stranických usnesení a víra, ţe to je zpŧsob jak vyřešit palčivé problémy doby, jsou toho nejlepším dŧkazem. Chruščovovi je třeba přiznat neúnavnou snahu pohnout společnost kupředu - všude ale se stále mísilo nové se starým. Byly propuštěny miliony z Gulagu, ale ten úplně nezmizel, přetvořil se v GUITK a vězňové zŧstali, i kdyţ nelidské podmínky stalinské doby pominuly; byla vyřčena pravda o Stalinovi, ale neúplná; smělo se začít hovořit a psát svobodněji, avšak zdaleka ne svobodně. Co ovšem mělo mimořádný význam, ţe zbylo více hmotných statkŧ pro řadového občana - a pootevření se světu. Desetiletí Chruščovovy vlády společnost nesporně změnilo. To nemohou popřít ani ti, kdo se k jeho hodnocení staví kriticky. Francouzský historik F. Furet dokonce označuje jeho příchod za zlom; literární historička L. Bělaja hovoří v jiné souvislosti o Chruščovově éře jako o skoku k překonání „sovětské mentality“, která se vytvořila v prvních desetiletích existence Sovětského svazu a jeţ byla plodem iracionálního světa, v němţ si lidé zvykli ţít. Nebylo by však správné chápat tuto změnu absolutně. Mnohé z iracionálního myšlení, vypěstovaného sovětským reţimem, zŧstávalo v lidech zakořeněno velmi hluboko. Neuskutečnitelnou se ukázala i Chruščovova představa vylepšeného socialistického společenství. Odstředivé tendence nebylo moţné zvládnout. Stalinem vytvořený blok trval příliš krátkou dobu, neţ aby mohl být pevně stmelen (coţ bylo ovšem samo o sobě značně problematické). Čína byla příliš velkým balvanem, aby mohla být otesána podle sovětských měřítek. A co se týče středoevropských státŧ, ty se po povolení stalinské uzdy začaly odtahovat v souladu se zákony svého vnitřního vývoje, i kdyţ se fasáda bloku zdála zatím být

Strana 739

CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI neotřesená. Ve všech zásadních věcech ovšem dále platilo rozhodující slovo Moskvy.

Strana 740

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

32

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY Chruščovŧv pád byl snad větším překvapením pro ostatní svět neţli pro sovětské občany. Otázkou nyní bylo, jaký kurs nastolí nové vedení, jemuţ se postavil do čela Leonid Breţněv. U této osobnosti je třeba se zastavit - vţdyť Breţněv řídil stranu a stát dlouhých 18 let. Především musíme konstatovat, ţe byl prŧměrným typem stranického funkcionáře. Neměl ani tygří spár Stalinŧv, ani Chruščovovy velké vize. Za svŧj vzestup neděkoval nějakým mimořádným schopnostem; byla to rutinní kariéra v rámci nomenklatury. Do politického ţivota vstoupil za čistek ve třicátých letech, jeho „cesta vzhŧru“ započala po válce v Moldavsku a hlavně v polovině padesátých let v Kazachstánu, druhé největší republice po RSFSR, aby jej Chruščov posléze učinil druhým tajemníkem jako Stalin kdysi Malenkova. Přestoţe jeho pŧsobení v nejvyšší stranické funkci se zprvu povaţovalo za jakési provizórium, nenašel se nikdo natolik silný, aby jej dokázal svrhnout. Breţněv ztělesnoval touhu stranické nomenklatury po klidu a spokojeném ţivotě bez otřesŧ. Neměla jej ani za Stalina, ani za Chruščova: jeden byl krutým tyranem, druhý stále vyhlíţel zářivé zítřky. Pracovníci stranického aparátu si přáli, aby všechno běţelo ve vyjetých kolejích, aby se neexperimentovalo. Toto přání jim nový stranický vŧdce splnil. Strana 741

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM Jak se postupem doby ukázalo, Breţněv měl jednu dŧleţitou vlastnost: dokázal se svými podřízenými vyjít a kromě toho byl dobrým manipulátorem. Dŧkazem toho je zpŧsob, jakým se bez otřesŧ a politických výtek, ba téměř nepozorovaně zbavil tak nebezpečného rivala, jakým byl šéf bezpečnosti z Chruščovových dob A. Šelepin. Politický kurs nového vedení spočíval ve stabilitě. Časový limit, určený XXII. sjezdem pro vykonávání funkcí, byl zrušen. Obměna vedoucích kádrŧ byla minimální. Breţněv se dovolával serióznosti, realismu, vědeckého přístupu namísto subjektivismu a voluntarismu (čímţ se mínily Chruščovovy reorganizace a smělé plány). Obrazně řečeno, Chruščov se pokoušel vyřešit kvadraturu kruhu, tj. najít cestu k socialistickému blahobytu; breţněvovci na něco podobného rezignovali. Jejich realismus spočíval ve vědomí, ţe kapitalismus nelze předhonit. Dosavadní model povaţovali za uspokojivý, hledání nového za nebezpečné. Pro nechuť Breţněvova politbyra k jakýmkoli konfliktním metodám bylo příznačné, ţe se k veřejné kritice Strana 742

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA předchozího období neodhodlalo. Nedostatky a chyby byly Chruščovovi vytýkány neadresně, nepřímo. Avšak reformy z let 19621964, které se týkaly stranického aparátu, byly rychle zrušeny. Dŧleţitá byla ještě jedna skutečnost. Politbyro ÚV strany se postupně stalo jakýmsi zastupitelským orgánem jednotlivých vrstev mocenské elity ve státě. Co se týče ekonomického programu, oficiálně se pokračovalo v umírněných reformách. Prakticky byl však s jakýmkoli reformním úsilím konec. Svědčí o tom osud nového systému plánování a řízení prŧmyslu, tzv. Kosyginovy reformy. Část reformně laděných ekonomŧ tu s pomocí nového předsedy vlády prosadila, ţe byl sníţen počet ukazatelŧ plánu: dosavadní hlavní kritérium, tj. objem výroby, bylo částečně nahrazeno „realizovanou výrobou“ - tedy tím, co šlo skutečně na odbyt. Stranické orgány a rŧzná odvětvová lobby se s něčím podobným nesmířily a zahájily proti reformě boj. Vymstila se i její polovičatost, pramenící právě ve slabší pozici pragmatikŧ. Všechna decentralizační opatření Chruščovovy éry byla zrušena. V prosinci 1966 byl Kosygin ostře kritizován (coţ přišlo mimochodem Breţněvovi velice vhod) a nový systém byl potichu opuštěn. Co se týče tradiční Achillovy paty sovětského národního hospodářství zemědělství, ani zde tomu nebylo jinak. V březnu 1965 vystoupil Breţněv s projevem, v němţ narýsoval plán rozvoje zemědělství. Jeho problémy se měly řešit zvyšováním investic, dodávek prŧmyslových výrobkŧ kolchozŧm, novými sociálními opatřeními, sníţením daní ze soukromých záhumenkŧ. Cílem bylo vykupovat od kolchozŧ více obilí neţ dosud. Jako i dříve v historii sovětské zemědělské politiky, i nyní to byla pouze krátkodechá usnesení. V roce 1970 se ukázalo, ţe výroba umělých hnojiv je 15 % pod plánem, u traktorŧ se jednalo o 19 %, u Strana 743

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM ţacích strojŧ o 15 %. Jistý počáteční rŧst rostlinné výroby se po tomto roce zřetelně zpomalil a vystřízlivění začalo připomínat poslední léta Chruščovovy vlády. V polovině sedmdesátých let se z kaţdého rublu, investovaného v zemědělství, vracelo 39 kopějek. Mimořádný význam pro období breţněvovské stability měla skutečnost, ţe značně stoupla úloha vojensko-prŧmyslového komplexu jak v ekonomice země, tak v politickém rozhodujícím grémiu. Sám Breţněv se na rozdíl od Chruščova s tímto blokem více méně identifikoval. Také v ideologii nastala éra, jejíţ heslo znělo: „Nesypat sŧl do ran!“ Příznačné bylo pro ni pozastavení kritiky Stalina a kultu osobnosti vŧbec. Ti, kdoţ dosud oportunisticky přitakávali linii XX. sjezdu, toho nyní mohli zanechat. To se týkalo podstatné části stranického aparátu. Na XXIII. sjezdu KSSS, který se konal na jaře 1966, byl poloţen hlavní dŧraz na pozitivní stránky minulosti a na nutnost boje se všemi nepřátelskými -ismy. Přímou kontinuitu se „slavnou“ minulostí naznačovalo obnovení funkce generálního tajemníka ve straně, jeţ kdysi náleţela Stalinovi. Tou se nyní pyšnil Breţněv. Navazování na stalinskou éru se projevilo zatlačováním toho společenského proudu, který se výrazněji angaţoval po XX. sjezdu v úsilí o rozchod s ideologickým dědictvím minulosti. Týkalo se humanitní inteligence. Názorným projevem odstrašujícího úderu proti spisovatelŧm jako jejímu nejznámějšímu a nejhlasitějšímu křídlu se stal proces se Siňavským a Danielem konaný v únoru 1966. Jednalo se o první veřejný proces s intelektuály po mnoha letech. Obţaloba je vinila z tajného odesílání svých děl na Západ, kde byly publikovány pod pseudonymy. Rozsudek byl sice ve srovnání se stalinskými praktikami poměrně mírný, ale nemohlo být pochyb, ţe je to signál naznačující začátek ideologického přituhování. Protesty proti tomuto Strana 744

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA procesu, jeţ zazněly nejen mezi spisovateli, pouze zesílily celkovou tendenci breţněvovského vedení jakékoli nekonformní hlasy tvrdě umlčet. Nabývaly totiţ forem, v Sovětském svazu dlouho nebývalých. Jak jinak označit demonstraci, k níţ došlo tři měsíce po zatčení obou spisovatelŧ počátkem zimy 1965 na Puškinově náměstí v Moskvě na podporu „glasnosti“ tohoto případu. Jejími účastníky byli hlavně studenti moskevské univerzity. Byla samozřejmě policií rozehnána. Po procesu dochází k protestŧm proti rozsudku, z nichţ stojí zvláště za zmínku dopis 62 spisovatelŧ předsednictvu XXIII. sjezdu KSSS z počátku jara 1966 s nabídkou záruky za Siňavského a Daniela. Svědčí to o významné změně v chování lidí ve srovnání se stalinským obdobím. Stranickému vedení se to pochopitelně nelíbilo. Jsou dokumentárně doloţena tato vskutku státnická slova hlavy sovětského státu Nikolaje Podgorného z poněkud pozdější doby, z března 1968, na zasedání politbyra, která nicméně přímo navazují na právě vylíčené události: „Musíme se podívat na Svaz spisovatelŧ. Co je to za organizaci, do které mohou vstoupit úplně nepochopitelní lidé?“ Co ovšem muselo stranické funkcionáře mimořádně vyvést z míry, bylo odhalení tajné organizace studentŧ leningradské techniky brzy po Novém roce. Jejími členy bylo kolem 200 mladých lidí: vydávali (či lépe řečeno vydali dvě čísla) časopis, nazvaný Kolokol (Zvon). Historie totiţ znala podobný časopis: před 100 lety vycházel v Londýně péčí Gercena a Ogarjova. Jeho ústřední myšlenkou byl tehdy boj proti samoděrţaví... V září 1966 byl proto trestní zákoník RSFSR doplněn novými články, umoţňujícími trestat ţivé výmysly hanobící sovětské zřízení a „organizaci a účast ve skupinových akcích“ narušujících veřejný pořádek.

Strana 745

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM Společenský vývoj ale nebylo moţné vrátit úplně zpět, jak by si straničtí byrokrati přáli. 22. ledna 1967 se v souvislosti se zatčením čtyř mladých literátŧ konala na Puškinově náměstí další demonstrace s hesly, poţadujícími svobodu uvězněným a revizi protiústavních vyhlášek. Několik demonstrantŧ bylo zatčeno. Jednalo se ovšem jako téměř vţdy v ruských dějinách - o statečnou, ale malou skupinu lidí. Byl to však hlas nové, nebojácnější generace. Tři nejmladší byli postaveni před soud aţ na přelomu srpna a září. Reţimu nejnebezpečnější byl pětadvacetiletý V. Bukovskij, jenţ při procesu prohlásil: „Jsem protivníkem všech forem totalitarismu.“ Odsoudili ho na tři roky do vězení. CÍL: SVĚTOVLÁDA Úkol, jenţ si breţněvovské vedení nepochybně vytyčilo jako stěţejní, spočíval ve zpevnění sovětského impéria a promyšlenějším zápase se Západem o pozice, hlavně v třetím světě. V globálním a kontinentálním měřítku spočíval v prohlubování kursu, započatého za Chruščova. Po zachycení se na Kubě na počátku šedesátých let a jejím „vstřebání“ do bloku zaměřili sovětští stratégové svou pozornost na jihoamerický kontinent, kde měli jisté pozice mezi levicí jiţ z dřívějších dob. V Asii to byl indočínský poloostrov, který skýtal nejvíce nadějí pro vítězství přímo komunistických sil, a to hlavně - ale nejen - ve Vietnamu. Americká intervence, rozpoutaná ve druhé polovině šedesátých let, se ukazovala stále bezperspektivnější a slouţila také jako vítaný argument sovětské mírové propagandy. Stále úspěšněji vyhlíţela situace na dalším kontinentě, v Africe, kde si Moskva připravovala pŧdu v řadách rŧzných osvobozovacích hnutí jiţ po řadu let; některá z nich byla plně v jejím vleku. A pak tu byl rozsáhlý arabský svět. I v něm bylo moţné dosavadní svazky dále upevňovat. Dŧleţitou úlohu tu hrála spolupráce na vojenském poli.

Strana 746

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Významným krokem na cestě k upevnění a rozšíření sovětského vlivu byla konference tří kontinentŧ, konaná v lednu 1966 v Havaně, která měla slouţit ke koordinovanému pŧsobení na třetí svět v duchu výroku ministra zahraničních věcí Andreje Gromyka: „Sovětský svaz učiní vše, co je v jeho silách, aby konsolidoval bojovou frontu proti imperialistické agresi.“ Podstata sovětské zahraničněpolitické koncepce spočívala v úsilí vytvořit si ve třetím světě takové předpolí, aby bylo moţné vliv Západu v této oblasti podstatně omezit a dokonce snad nad ním nabýt převahy. Spojenci skuteční i podmíneční potřebovali ovšem jedno: zbraně a vojenské poradce. Vojensko-prŧmyslový komplex si nepřál více. Pro chruščovovské období byla symbolem asuánská přehrada v Egyptě, pro breţněvovské dodávky zbraní všeho druhu do Laosu, Sýrie, Egypta a africkým „bojovníkŧm za nezávislost“. Na tomto kontinentě se do poloviny sedmdesátých let zformovaly v Angole, Mozambiku, Guinei-Bissau a později i v Etiopii revoluční reţimy hlásící se k marxismu. Moskva ihned přikročila k navázání úzkých vztahŧ s nimi a snaţila se - do značné míry úspěšně - uplatňovat zde svŧj vliv. Přátelské vztahy rozvinula také s Kaddáfího Lýbií a v ještě intenzivnější míře se Somálskem a Jemenskou lidově demokratickou republikou na protější, asijské straně Adenského zálivu. Naproti tomu strategie ve vztahu k západní Evropě spočívala ve snaze oddělit ji od Spojených státŧ. Globálněji pojato: poměr sil mezi Sovětským svazem a Spojenými státy měl být změněn v neprospěch hlavního poválečného odpŧrce Moskvy. Slouţit tomu měla zbrojní superiorita ve zvlášť dŧleţitých oblastech.

Strana 747

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM Co se týče „socialistického tábora“, jednou z dŧleţitých poloţek, jeţ nové politbyro přičetlo Chruščovovi k tíţi, byl konflikt s Čínou. Snahu o smíření s druhou velmocí bloku demonstrovalo proto od konce roku 1964 velmi dŧrazně. Jednotný blok „od Aše aţ po Šanghaj“, jako tomu bylo za Stalina, představoval však uţ pouze prázdnou iluzi. Pokus o opětné sblíţení s čínskými komunisty se nezdařil a schŧzku představitelŧ komunistických stran v Moskvě na jaře 1965 Číňané bojkotovali. Za několik let se vzájemné vztahy dokonce vyhrotily natolik, ţe došlo k ozbrojeným střetnutím na řece Ussuri na Dálném východě. Tím více se proto Sovětský svaz zaměřil na posílení vztahŧ k Vietnamu jakoţto případné základně v „podbřišku“ Číny. Prvořadný význam v tomto směru měla ovšem sovětská podpora Vietnamu v

Strana 748

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA jeho válečném konfliktu se Spojenými státy. S novými akcenty přistupovala od roku 1964 Moskva k evropské části bloku. Zde bylo nutné od poválečných ziskŧ odečíst i ztráty: Stalin neudrţel Jugoslávii, Chruščov zase Albánii. Slova o upevnění jednoty tábora socialismu, jeţ zazněla na XXIII. sjezdu KSSS, se týkala především tohoto vlastního jádra impéria. Generální linie tu spočívala v tom, co sovětolog M. Voslensky nazval později „prodlouţením sovětského území“ na západ aţ k hranicím Německa. Prvek integrity bloku - a to všestranné integrity - se stal prioritnějším neţli za Chruščova. Svou roli tu sehrála i větší specifická váha armády. Generalita nepochybně nepříjemně pociťovala absenci vojenských jednotek na území Československa a také Rumunska, které započalo provádět na Moskvě nezávislejší kurs jiţ za Chruščova. Armáda se dokonce na jaře 1968 obávala jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Uprostřed nástupu této linie došlo začátkem roku 1968 k liberalizačnímu procesu v Československu, který zde měl ovšem připravenou pŧdu jiţ od počátku šedesátých let. Události praţského jara - volání po socialismu s lidskou tváří, kritika stalinských praktik, svobodná diskuse o ekonomických problémech - to vše bylo v naprostém rozporu s tendencemi převládajícími v Moskvě, která se obávala destabilizace moci v zemi. Jiţ 15. března navrhl příslušný tajemník ústředního výboru strany odeslat do Prahy dopis, který by upozornil nové Dubčekovo vedení, ţe „začaly divoké výpady v tisku, rozhlase a televizi a ţe to všechno je zaměřeno na odtrţení Československa od socialistického tábora“. A expert na maďarské povstání v roce 1956 Jurij Andropov se nechal slyšet, ţe „metody a formy, kterými se teď pracuje v Československu, velice připomínají maďarské“. Odpor sovětského vedení brzy přerostl v „kárné řízení“ s reformním hnutím v KSČ a po k ničemu nevedoucích rozhovorech k Strana 749

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM vojenské intervenci Sovětského svazu a čtyř dalších státŧ Varšavské smlouvy 21. srpna. Jednota bloku se však i v tomto případě ukázala být jen částečnou: Rumunsko se invaze neúčastnilo (a dokonce ji odsoudilo) a Albánie krátce nato z Varšavského paktu vystoupila. Okupace Československa proběhla podle stejného scénáře, jako tomu bylo v případě Maďarska v roce 1956 - včetně pokusu nastolit pod ochranou sovětských tankŧ „dělnicko-rolnickou vládu“ sloţenou ze stvŧr, naprosto poslušných sovětské nomenklatury. Nezdařilo se to hned; odpor Čechŧ a Slovákŧ vŧči okupantŧm a jejich domácím pomahačŧm donutil sovětské vedení se dokonce načas smířit s

Strana 750

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Dubčekem jako šéfem strany. Vojenský úspěch invaze ovšem zabezpečoval Sovětskému svazu pacifikaci odbojných reformátorŧ, která se však ještě vlekla déle neţ rok. Ziskem potlačení praţského jara byla stabilizace impéria. Střední a východní Evropě se dostalo nutného poučení, co znamená socialistický internacionalismus. Bezprostředně po 21. srpnu se v Pravdě objevil článek zdŧrazňující, ţe zájmy bloku - tj. Moskvy převaţují nad zájmy jednotlivých státŧ; jejich suverenita je jim proto podřízena. Tato teze nebyla dosud takto otevřeně formulována; na Západě se jí pak dostalo přídomku Breţněvova doktrína. Svědčila o tom, ţe okupace Maďarska nebyla náhodným, výjimečným činem. Potvrzovala imperiální podstatu „socialistického společenství“, jak zněl nový termín. Cena za stmelení impéria ale nebyla malá. V kaţdém případě byla vyšší, neţ sovětské vedení předpokládalo. Zde nemáme na mysli rŧst Sovětŧm nepříznivých nálad uvnitř bloku, s nimiţ si Breţněv mnoho starostí nedělal. Horší to bylo s poklesem autority Sovětského svazu na mezinárodní scéně. Široká veřejnost byla pobouřena. Praţské jaro mělo v celém světě mnoho stoupencŧ, a to i v řadách komunistŧ. Za Dubčeka netekla v Československu krev, coţ bylo kdysi vítaný argument proti maďarskému Nagyovi. Pod dojmem toho pŧsobil vpád z 21. srpna daleko brutálnějším dojmem jako zcela nezastřený velmocenský akt, pošlapávající kromě toho všechny mezinárodní dohody. Vzbudil proto široký odpor nejen mezi nepřáteli, ale i u evropské levice. Nejtrvalejší vliv mělo obsazení Československa na světové komunistické hnutí. Jeho jednota byla v troskách, navzdory formálním pokusŧm v roce 1969 ji obnovit. Jak se vyjádřil španělský komunistický předák S. Carillo, „invaze byla poslední kapkou. S ní Strana 751

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM pro nás skončila jakákoli myšlenka na internacionalismus.“ Pro Moskvu však bylo rozhodující, ţe vztahy k Západu nebyly invazí do Československa podstatně a dlouhodoběji narušeny. Ochlazení mělo pouze dočasný charakter. Počínaje rokem 1969 došlo ve vzájemných vztazích mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi k urovnání mnoha sporných otázek a k určitému uvolnění, které však přinášelo daleko větší zisk Sovětŧm. I kdyţ plodem tzv. Ostpolitik německého kancléře W. Brandta se mělo stát také přiblíţení západního Německa a dalších státŧ této části kontinentu sovětským satelitŧm, Moskva z ní profitovala uznáním výsledkŧ druhé světové války ve smyslu „dvou Evrop“. Z vojenského hlediska lze totéţ říci o smlouvě SALT-1, kterou dohodl za své návštěvy v Sovětském svazu v roce 1972 prezident Nixon. Vyplývalo z ní tolerování vzájemné nukleární parity, přičemţ co se týče konvenčních zbraní nestanovila pro Sověty ţádný strop. Úsilí dosáhnout kooperačních dohod se Západem, jeţ by pomohly modernizovat sovětský prŧmysl, se potom přiblíţilo svému cíli na helsinské konferenci: její závěrečný akt ze srpna 1975 obsahoval dŧleţitou druhou část týkající se hospodářské, vědecké a technologické spolupráce. Moskva byla rovněţ plně spokojena s tzv. prvním košem, který se týkal evropské bezpečnosti a učinil z ní jejího garanta. Sovětským ústupkem se jevil být třetí koš o spolupráci v humanitních a jiných oblastech, jenţ se vztahoval také na otázku lidských práv. Jak ještě uvidíme, pro Breţněva to nebylo nic víc neţ pustá formalita. V této souvislosti stojí za připomenutí, ţe Spojené státy hlásající na počátku padesátých let tzv. doktrínu osvobození (rozumí se středovýchodní Evropy) dospěly nyní, v sedmdesátých letech, k jejímu opaku. Významný vládní poradce Sonnenfeldt byl přesvědčen, ţe je „v dlouhodobém zájmu“ Spojených státŧ pŧsobit ve směru „zlepšení nepřirozených vztahŧ podmaněných národŧ se Strana 752

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Sovětským svazem tak, aby (...) nevedly k explozi a nezpŧsobily třetí světovou válku“. Situace se ale radikálně změnila po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu. Tuto událost, jejíţ dalekosáhlý význam omezený Breţněv zdaleka nepředvídal, měla jistou návaznost na sovětské neúspěchy ve třetím světě v nedávné době. Roku 1976 totiţ vypověděl Egypt, stát s tradičně dobrými vztahy k Moskvě, smlouvu o přátelství se Sovětským svazem a v následujícím roce tak učinilo Somálsko. To byla bolestivá ztráta na strategicky dŧleţitém místě v Africe. Afghánistán tvořil od 19. století nárazník mezi ruským a britským vlivem ve Střední Asii; obě mocnosti se zde ţárlivě střeţily. Za sovětské éry se tato země stala exemplárním případem mocenské nenasytnosti Moskvy, která nakonec zákonitě skončila ve slepé uličce, jejím zalknutím se. V roce 1955 došlo mezi oběma sousedy k jistému sblíţení, byť si byli společensky diametrálně vzdáleni. Na počátku šedesátých let, v souvislosti se zhoršením afghánsko-pakistánských vztahŧ, nabýval sovětský vliv na síle, coţ se v roce 1968 projevilo zintenzivněním hospodářských stykŧ. V roce 1973 se pak v Kábulu dostal k moci princ Daúd, který si zvolil „třetí cestu“ distancováním se od islamistŧ i komunistŧ. Po pěti letech byl však při převratu zabit a Afghánistán byl vyhlášen demokratickou republikou v čele s komunistou Tarakím. Vládu však rozvracely neshody, pramenící v kmenových třenicích. Ve prospěch jedné z těchto garnitur se Breţněv se třemi nebliţšími spolupracovníky (tedy nikoli celé politbyro) rozhodl zakročit ozbrojenou mocí z obavy, ţe ve střetnutí svářejících se frakcí afghánské komunistické strany má prsty americká CIA, usilující o destabilizaci sovětských středoasijských republik. Podle názoru ruských historikŧ Solovjova a Klepikové byl však Afghánistán „obětí Strana 753

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM ruského konstantního strachu z Číny“; sovětské armádní špičky spatřovaly ve vojenském proniknutí pod „střechu světa“ zaujetí významné pozice vŧči Číně a také zvýšení vlivu na Indii. 26. prosince 1979 uprostřed noci překročila stotisícová sovětská armáda hranice Afghánistánu, aby zahájila válku, jejíţ konec - jak se zakrátko ukázalo - byl v nedohlednu. Sovětský historik Štejnberg napsal kdysi v knize o anglicko-afghánské válce v roce 1879: „I v Kábulu se cítili okupanti jako na sopce.“ Stejnými slovy by bylo moţné popsat pocity Sovětŧ přesně po 100 letech. Okupaci dalšího sovětského souseda nemohl Západ přejít, jakoby se nic nestalo. Tím spíše, kdyţ v témţe roce prosadili moskevští maršálové rozšíření raketového arzenálu svých vojsk. Severoatlantická aliance odpověděla obdobným krokem: učinila tak 14 dní před 26. prosincem a doprovodila jej ještě nabídkou k rozhovorŧm s Moskvou. Po tomto datu se atmosféra změnila. V prvních lednových dnech roku 1980 vyhlásil prezident Carter obchodní embargo na některé zboţí vyváţené do Sovětského svazu a senát odloţil ratifikaci smlouvy SALT-2, podepsané o pŧl roku dříve. Duch détente byl mrtev. Sovětští komentátoři začali prohlašovat, ţe Carter kapituluje „před nejreakčnějšími, tradičně militaristickými kruhy Spojených státŧ“ a ţe dokonce „sílí hrozba jaderné katastrofy“. Za takového stavu věcí nemohlo být divu, ţe při zvaţování zpŧsobu jak se vypořádat s odbojnou Solidaritou v sousedním Polsku zvítězilo v Moskvě stanovisko nesáhnout zde k „československému řešení“, nýbrţ spatřovat v krizi polskou vnitřní záleţitost. Rok 1968 se tedy v Polsku v roce 1981 neopakoval. Řešení to bylo ovšem dvojznačné. Pro Moskvu bylo výhodné, ţe opozice byla potlačena vyhlášením výjimečného stavu, tj. polskými rukama, a ţe nemusela zasáhnout vojensky sama. Někteří polští autoři to povaţují za obzvláště Strana 754

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA odsouzeníhodné, jiní však tvrdí, ţe hlavní úlohu hraje skutečnost, ţe země se tím zachránila před sovětskou invazí a ţe polská normalizace připomínala kádárovštinu, nikoli husákovštinu. Vztahy Sovětského svazu k Číně v sedmdesátých letech lze charakterizovat jako jakýsi druh studené války. Vzájemné osočování z hegemonismu bylo na denním pořádku. Podle Pekingu ztělesňoval Sovětský svaz sociál-imperialistickou velmoc, která si se Spojenými státy rozdělila svět. Sověti obviňovali pro změnu Čínu z „čínocentrismu“ a ze snahy o expanzi do jihovýchodní Asie, ale také do západní Asie a k Arabskému poloostrovu. HLASY SPRAVEDLIVÝCH Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dosáhla aktivita sovětského disentu vrcholu. Odehrávala se ovšem ve velmi těţkých podmínkách a za nelítostného zápasu se sovětskou mocí. 8. ledna 1968 začal v Moskvě zatím největší proces s lidmi z disentu, kteří tvořili v pravém slova smyslu jeho výkvět. Kromě neohroţené mladé písařky Laškovové byli souzeni tři dělníci - Galanskov, Ginzburg, Dobrovolskij, kteří se podíleli na samizdatovém vydání Bílé knihy o případu Siňavského a Daniela, literárně publicistického sborníku Fenix a první z nich rovněţ za styky s jednou z emigrantských ruských organizací. Charakteristické bylo, ţe neuznávali svou vinu a svá díla odmítli uznat za protisovětská. Galanskov charakterizoval sám sebe jako skutečného komunistu, usilujícího o „očistu systému“. Dostalo se mu za to sedm let v pracovním táboře se zostřeným reţimem (v roce 1972 zde zemřel). Ginzburg byl odsouzen na pět let, zbývající obţalovaní k menším trestŧm.

Strana 755

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM Ohlas v sovětské veřejnosti byl nebývalý. Řada disidentŧ poslala na rŧzná úřední místa protestní dopisy; za nejvýznamnější je nutno označit list dvanácti intelektuálŧ vrcholné schŧzce komunistických stran v Budapešti, otevřený dopis tří předních disidentŧ, Pracovníkŧm vědy, kultury a umění varující před nebezpečím obnovy stalinismu, protest 18 svědkŧ procesu proti porušení trestního zákoníku RSFSR a dopis 24 spisovatelŧ vedení KSSS o nedostatku „glasnosti“ v době procesu a o tom, ţe poslední procesy připomínají třicátá léta. Odhadovalo se, ţe protesty podepsalo úhrnem kolem 700 lidí. Na totalitní společnost sovětského střihu v době, kdy „přituhovalo“, to nebyl zanedbatelný počet, ovšem na ovlivnění společnosti v širším měřítku, případně na prosazení jistých poţadavkŧ, to bylo málo. Reţim hleděl na zvedající se vlnu odporu (i kdyţ umírněného) pochopitelně naprosto odmítavě. Dubnové plénum ústředního výboru v roce 1968 poţadovalo zintenzivnění ideologické kampaně proti „podkopávání socialistické společnosti zevnitř“. Konkrétně to probíhalo tak, ţe lidé byli zváni „na kobereček“ a dostalo se jim varování; kromě této nejmírnější formy se pouţívaly

Strana 756

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA pracovní postihy, vylučování z komunistické strany, hospitalizování na psychiatrii. Vlastní činnost disentu spočívala - souhrnně vzato - v nezávislé literární tvorbě (a s tím souvisícími poţadavky na více svobody slova), v kritice stalinismu, v rozšiřování samizdatu, v protestch proti zatýkání a zároveň v sympatiích na adresu zatčených a vězněných. V tomto ohledu přecházel jiţ disent v širší, neurčité pásmo spíše příleţitostných signatářŧ dopisŧ „nahoru“, jejichţ počet a dŧraznost však značně kolísaly. Myšlenkově lze disent charakterizovat jako široké spektrum od ideových komunistŧ k „demokratickým křesťanŧm“. Mezi disidenty byl běţný zájem o dějiny filosofie a politologickou literaturu (velmi čtena a šířena byla Djilasova Nová třída). Typicky znělo obvinění jednoho ze souzených v procesu s Bukovským „nezdravý zájem o protisovětskou literaturu všeho druhu“. Zvláštní postavení zaujímal - v této době ještě nikoli disident v pravém slova smyslu Alexandr Solţenicyn. Bylo mu osudem určeno, aby se stal svědomím ruské literatury, která jiţ

Strana 757

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM dlouho čekala na takového tvŧrce. Na rozdíl od mnoha svých generačních druhŧ se narodil pod šťastnou hvězdou: přeţil válku, do které vstoupil jako dobrovolník, i Gulag, v němţ strávil osm poválečných let. Po návratu měl ještě dostatek sil, aby za chruščovovského tání nerušeně ţil ve středním Rusku - a psal. Proslulost mu přinesla obsáhlejší povídka Jeden den Ivana Děnisoviče, jeţ prorazila zeď mlčení o ţivotě v pracovních táborech; vyšla za druhé destalinizační vlny v roce 1962. Ţádný z jeho dalších románŧ, ve kterých se odmítl podřídit tlaku reţimu, o čem psát, respektive nepsat, však jiţ nesměl vyjít. Sám jejich autor se přitom zákonitě dostával do konfliktŧ s vedením Svazu spisovatelŧ. Kdyţ mu bylo na jaře 1967 zabráněno vystoupit na spisovatelském sjezdu, obrátil se na veřejnost s otevřeným dopisem, odsuzujícím cenzuru literárních děl. Reţimní spisovatelé, stojící v čele svazu, odmítli dopis uveřejnit. Sjezd se však nemohl záleţitosti vyhnout, delegáti nicméně jedinečnou příleţitost dokázat, ţe jsou víc neţ jen „inţenýři lidských duší“ propásli. Pro publikování Solţenicynova protestního hlasu se vyslovila pouze jejich čtvrtina. Nové dimenze se dostalo nekonformnímu myšlení v Sovětském svazu v květnu 1968, kdy se v zemi začal šířit rukopis významného atomového fyzika, akademika Sacharova, nazvaný Úvahy o pokroku, mírovém souţití a intelektuální svobodě. Sám autor je později označil za „kompilaci liberálních, humanistických a scientistických idejí“, v kaţdém případě však zazněl hlas, vyslovující se pro intelektuální svobodu ve své zemi. Jeho význam ještě podtrhovala skutečnost, ţe Sacharov patřil k předním sovětským vědcŧm a ţe byl do jisté míry člověkem, spjatým s reţimem. Zvláště dŧleţité byly pasáţe jeho práce, v nichţ kritizoval stalinismus a pronásledování disidentŧ v současnosti a poţadoval prohloubení ekonomické reformy. Jeho čin je moţné označit za novum, neboť sovětští vědci si dosud vţdy své Strana 758

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA kritické názory - pokud je měli - ponechávali pro sebe. Disentu se tak dostalo cenné podpory. V pravém slova smyslu otřes znamenal pro sovětský disent a nejen pro něj, ale i pro širší vrstvy lidí, schopných nezávislé politické reflexe - srpnový vpád do Československa. Hlasy nesouhlasu se ozvaly i uvnitř KSSS a došlo téţ k veřejným projevŧm odporu. Nejvíce publicity se dostalo Otevřenému dopisu čsl. lidu, uveřejněnému bezprostředně po 21. srpnu v samizdatu s podpisy pěti předních disidentŧ a zejména pak demonstrací sedmi, kteří vyšli 25. srpna na Rudé náměstí s transparenty odsuzujícími okupaci spřátelené země. Pět z nich bylo v říjnu odsouzeno k vězení v délce od dvou a pŧl roku do pěti let, dva - o něco později - k „psychiatrickému léčení“. V těchto zásazích si vysluhoval ostruhy nový šéf KGB, jímţ se stal rok předtím J. Andropov. Novinář Alexander Werth ocitoval v knize Rusko - obavy a naděje následující slova z dopisu mladého Rusa ze září 1968: „Od praţských událostí se naše bojácné naděje na liberalizaci Ruska z uplynulého roku rozplynuly v dým…“ Disent sice nesklonil hlavu, ale údery ho postihovaly se stupňující se silou. Na „Iniciativní skupinu na obranu občanských práv“, vytvořenou P. Jakirem na počátku roku 1969, se soustředila pozornost bezpečnostních orgánŧ v druhé polovině roku, represím byly podrobeny dvě třetiny jejích členŧ; v lednu 1970 byli v Taškentu odsouzeni dva obhájci práv krymských Tatarŧ, o měsíc později byla odsouzena k pobytu v psychiatrické léčebně mimořádná osobnost disentu generál P. Grigorenko, totéţ postihlo v březnu mladou básnířku Valerii Novodvorskou mj. za verše „Díky Ti, strano, za Strana 759

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM výstřely na praţském náměstí“; krátce nato proběhl v Gorkém soud se čtyřmi lidmi - z toho dvěma studenty - pro pokus o vytvoření „protisovětské organizace“ končící nebývale ostrými tresty: sedm let v táboře se zostřeným reţimem pro dva z nich a s dalším postihem, tj. propuštěním dvou vysokoškolských učitelŧ a vyloučením čtrnácti studentŧ z univerzity; v dubnu postihl Grigorenkŧv osud bývalého příslušníka nomenklatury, nyní disidenta Jachimoviče (byl uznán nepříčetným); v květnu odvezla bezpečnost „na psychiatrické vyšetření“ biologa Ţ. Medvěděva. Jak vidno, umisťování na psychiatrii se stávalo obvyklým trestem. Nebylo to ostatně v ruských dějinách ţádné novum: dělo se tak jiţ za Alexandra I. a Mikuláše I. a později za Stalina. V roce 1956 byly propuštěny stovky lidí, odsouzených z politických dŧvodŧ, do speciálních vězeňských psychiatrických nemocnic na neurčitou dobu. Povšimněme si podrobněji Medvěděvova případu jakoţto prototypu člověka, jenţ byl reţimem shledán za „duševně nemocného“. Projevy nenormálnosti byly odhaleny v rukopise jeho práce Biologie a kult osobnosti, v níţ mimochodem poukazoval na podvodné metody nám jiţ známé odiózní postavy T. Lysenka. Po třech týdnech Medvěděva sice propustili, ale jak mu řekl jeho ošetřující lékař, nebude-li se věnovat pouze své odborné práci, „nevyhnutelně se zase ocitnete u nás“. Diagnóza, kterou jeho „léčitelé“ sestavili, zněla: „Plíţivá schizofrenie s paranoidními reformátorskými bludy.“ Neohroţený V. Bukovskij propašoval v lednu 1971 na Západ publikaci o 400 stranách obsahující dokumentaci sovětských psychiatrických vězeňských nemocnic a obrátil se otevřeným dopisem na lékaře-psychiatry celého světa, aby se k ní vyjádřili, coţ se také stalo. Takové činy reţim nepromíjel. Bukovskij byl odsouzen na dva roky vězení, pět let pracovního tabora a pět let vyhnanství. Strana 760

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Bezpečnosti se sice podařilo činnost disentu ztíţit, nikoli jej však zlikvidovat. Dále pokračovalo vydávání samizdatových publikací, občas propašovaných na Západ, jako tomu bylo se světoznámou knihou A. Amalrika Bude Sovětský existovat do roku 1984?; disent také spolupracoval se zahraničními exilovými středisky. V listopadu 1970 byl zaloţen Výbor pro lidská práva, ve kterém se jiţ plně angaţoval Andrej Sacharov, ale jeho aktivitu brzy značně podvázalo pronásledování ze strany KGB. Pokračoval heroický boj Solţenicynŧv, jemuţ se dostalo i mezinárodní podpory - v roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Tehdy měl jiţ dokončen rukopis svého nejbojovnějšího díla, Souostroví Gulag - rozsáhlé historicko-sociologické studie, prokládané vlastními vzpomínkami. Na knize je přitom patrna ruka umělce, píšícího se značným etickým nábojem. To je konec koncŧ dáno jiţ její tematikou: Solţenicyn se v ní zabývá největším vředem sovětské epochy, pracovními tábory. Pracoval na ní potají deset let, od roku 1958 do roku 1968. Vydal ji roku 1973 v Paříţi a byla to rukavice, vrţená do tváře komunistickému reţimu. Bylo příznačné, ţe uţ nebylo únosné zbavit se ho jinak neţ vypovězením na Západ. Došlo k tomu v únoru 1974. Solţenicyn ale zároveň hovořil a psal také o současném dění v Sovětském svazu, ať ve svém projevu u příleţitosti udělení Nobelovy ceny, nebo v dopise představitelŧm Sovětského svazu ze září 1973, v němţ se zamýšlel i nad budoucností Ruska. Zde je třeba říci, ţe se v Solţenicynově případě jedná o člověka náboţensky zaloţeného a ţe jeho odmítání komunismu pramení z dŧrazu na tradiční ruské morální hodnoty. Vypovězením řešilo KGB i případy některých jiných nezkrotných disidentŧ, pokud nebyli po odsouzení vyměněni za sovětské špióny. Některým bylo při jejich povoleném pobytu v zahraničí odňato Strana 761

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM sovětské občanství. Disent tak ztratil například Čalidzeho, Medvěděva, Litvinova ml., Někrasova, Galiče, Deloneho. Necelý rok po helsinské konferenci se devět lidí rozhodlo zaloţit „Skupinu pro kontrolu plnění závěrŧ helsinských dohod“. Vedení strany spolu s KGB na to odpovědělo novou vlnou pronásledování. Stojí za zmínku, zač vše byli lidé trestáni. K rozšiřování „vědomě lţivých výmyslŧ“ o sovětské společnosti patřilo například i zapŧjčení básnického díla A. Achmatovové Rekviem. Počínaje rokem 1977 se stala terčem policejních zásahŧ jak zmíněná Skupina, tak další příbuzné organizace disentu - Fond pro podporu politických vězňŧ a sovětská pobočka Amnesty Internacional. V letech 1977-1981 pronásledování vyvrcholilo. Obvyklými se stávaly tresty sedm let vězení a pět let vyhnanství, někdy dokonce 10 + 5. Na počátku osmdesátých let byly všechny významné osobnosti disentu buď ve vězení, nebo vypovězeny do ciziny. Samizdatové periodikum Kronika současných událostí s celostátním záběrem, vycházející od roku 1968 a rozmnoţované formou řetězových dopisŧ, skončilo svou existenci v roce 1983. Zbyly pouze malé izolované skupinky a jednotlivci. Navzdory pomlouvačným útokŧm však nebyl umlčen Andrej Sacharov, který neustal s kritickými projevy na obranu lidských práv. Více neţ 130 let před těmito událostmi napsal Gercen: „Kdyţ vše bylo přidupnuto k zemi, kdyţ pouze oficiální nízkost hlasitě mluvila, literatura byla zastavena a místo vědy byla přednášena teorie otroctví…, v tuto dobu vidouce Granovského na katedře, cítili jsme v duši úlevu.“ Sacharov nesměl promlouvat z ţádné katedry - v tom byla sovětská moc dŧslednější neţli samoděrţaví, ale čas od času se ozval, a to i navzdory tomu, ţe jej reţim v lednu 1980 vypověděl do města Gorkij. Tam poslední velký disident přečkal i Breţněvovu éru. Strana 762

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE Je nutné vrátit se znovu k fenoménu Breţněv, tentokrát proto, abychom si podrobněji povšimli mentality vysoké stranické byrokracie, kterou ztělesňoval, a také zjevných úpadkových rysŧ, jichţ byl nositelem. Breţněvova generace byla stvořena z jiného těsta neţli předchozí generace sovětských vŧdcŧ. Podle politoloţky J. Zubkovové se jednalo o „lidi, pro něţ se dvojí morálka stala téměř ţivotním pravidlem a u nichţ rozpor mezi slovem a činem byl normální podmínkou jejich existence“. Podle jiného ruského autora, který Breţněva dobře znal, se jako brigádník ve svém mládí řídil zásadou „tři pytle pro ně, jeden pro sebe“. Tato morálka náleţela k imanentním rysŧm člověka, vyrŧstajícího za sovětské éry. Jakmile její nositelé pronikli do nomenklatury - a tam se ve dvacátých a zejména ve třicátých letech šlo doslova přes mrtvoly vštípili si v mnohem větší míře neţ straničtí „gründeři“ před nimi pravidlo: ctíti nadřízené, ale myslet pouze na sebe. S tím úzce souvisela vlastnost, jíţ sám Breţněv virtuózně zvládl, totiţ umisťovat své stoupence do Strana 763

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM vysokých funkcí bez ohledu na jejich schopnosti, ale na základě jejich oddanosti. Tak se za ním při jeho vzestupu táhl celý chvost osob, počínaje nejstaršími spolupracovníky přes ty, které poznal v Moldavsku (mezi ně patřil jeho tajemník Černěnko), aţ po jeho přátele z Kazachstánu. Odtud byl jiţ jen krok k nepotismu, který započal ostatně uţ za Chruščova; tehdejší nesmělé krŧčky se ovšem nemohly srovnávat s protlačením Breţněvova syna, zetě a švagra do ÚV strany. Dalším výrazným rysem se zjevnými prvky degenerace byla ješitnost, projevující se jako jakási karikatura kultu osobnosti, známého ze Stalinových dob. Breţněv chtěl mít slavnou minulost, a tak z něho jeho okolí učinilo hrdinu z válečných let, nechal se dokonce jmenovat maršálem a za své vzpomínky (které napsal někdo jiný) obdrţel hlavní literární cenu. Nic nebylo příznačnějšího pro vznešené lţi, pronikající celým reţimem. A ty zase signalizovaly jeho slabost. Disidentka Ratušinskaja o tom napsala: „Mŧţete se vlastně dobře zařídit, jestliţe papouškujete oficiální lţi a tleskáte v pravém okamţiku ... Vláda bitvu o lidské mysli prohrála, bitva, kterou teď vede, je bitva, která má zajistit mlčení.“ Mohlo by se také říci, ţe ideologie byla pláštěm, do které se vládnoucí moc halila, aby se nerozpoznalo, ţe je nahá. Za této situace nepřicházelo jakékoli hledačství nebo inovace vŧbec v úvahu. Konzervatismus určoval myšlení lidí „nahoře“. Chruščovova doba byla naprosto zavrţena, spíše se nostalgicky vzpomínalo na Stalina jako na válečného vítěze. V lednu 1969 se v časopise Kommunist objevila recenze memoárové literatury od šesti sovětských maršálŧ, kterou lze povaţovat za faktickou rehabilitaci Stalina jako „vynikajícího sovětského vŧdce“. Veřejně se k němu přihlásit a odmítnout XX. sjezd KSSS se ale politbyro neodhodlalo.

Strana 764

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Nastolilo tedy - abychom uţili jejich oblíbeného termínu - plíţivý neostalinismus. O ideologických vazbách na stalinské období svědčí i obnovení útokŧ na sionismus. Od konce šedesátých let se v sovětském tisku začalo psát o „ţidozednářském spiknutí“ (stejnou terminologii pouţívali nacisté!), snaţícím se dobýt moc nad celým světem. Na začátku osmdesátých let bylo v Moskvě zaloţeno sdruţení Pamjať, jehoţ cílem se měla stát ochrana památek ruských dějin. Právě v jeho řadách se sešli ti, kdo připisovali zednářŧm a sionistŧm úmysl škodit ruskému národu. Hlásání těchto názorŧ nebylo „shora“ ničím omezováno. Vŧdčí činitelé Pamjati obviňovali „cizáky“ ze snahy ničit ruskou přírodu a kulturu (tedy z toho, co uţ sedmé desetiletí prováděla intenzivně sama bolševická strana.) Velice zajímavá je myšlenková konstrukce vytvořená spisovatelem V. Ivanovem v prozaickém díle Soudný den z roku 1988. Píše v něm, ţe cara svrhli zednáři, snaţící se o morální rozklad ruské společnosti. Svou nekalou práci provádějí tak, ţe šíří mezi lidem náboţenství (!) a zároveň pornografii. Tento guláš je kořeněn tvrzením, ţe zednáři v současnosti spolupracují s Ústřední americkou zpravodajskou sluţbou. Pro breţněvovce existoval vnitřní příkaz drţet se ve funkcích co nejdéle. Chruščov byl poslán do výsluţby mj. s odŧvodněním vysokého věku. Bylo mu tehdy sedmdesát. Breţněv - ještě o pár let mladší - prodělal těţkou mozkovou příhodu, po níţ na tom byl zdravotně velice zle. Věc se vyřešila tak, ţe do politbyra byl zvolen letitý ministr zahraničí Gromyko, aby převzal diplomatické povinnosti šéfa strany. Členové vedení stárli po jeho boku. Přizpŧsobovali se muţi, který se stále víc měnil v „chodící mrtvolu“. Nikdo nevznesl námitky, kdyţ se Strana 765

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM v roce 1977 dal ještě jmenovat předsedou prezídia Nejvyššího sovětu. A přitom hospodářské problémy narŧstaly, aniţ by se zásadně řešily. Za neúrody právě v roce 1977 se v tajném dopise vedení stranickým organizacím pravilo, ţe ekonomická situace je „nejváţnější za mnoho let“. Avšak jiţ několik let předtím, kdy byl Breţněv dosud relativně v pořádku, reagoval na jakýsi výklad předsedy plánovacího úřadu slovy, která by měla vejít do čítanek: „Z tvých čísel, Nikolaji, se málem točí hlava. Pojeďme raději na lov.“ Nebylo proto divu, ţe zaostávání za technickým pokrokem Západu se ve srovnání se šedesátými léty více neţ zdvojnásobilo. Zelenou měl stále těţký (hlavně pak zbrojní) prŧmysl. Produktivita práce byla nesouměřitelná s vyspělými státy, protoţe stimuly k jejímu zvyšování byly pouze deklarativní. Země byla ničena ekologickou lhostejností. Nadměrné znečištění ovzduší zasáhlo na tisíc sovětských měst. Nikdo ve vedení státu se nad tím nepozastavoval. Zcela mimořádně odsouzeníhodný byl vztah k jadernému odpadu, jenţ byl vyhazován do moře nebo umísťován na ledabyle střeţené skládky. Ty se po pádu reţimu staly centrem pozornosti „atomové mafie“. S tím vším korespondoval sociální vývoj obyvatelstva, který měl rovněţ sestupnou tendenci a promítal se zpětně do morálního marasmu společnosti. Poţivačnost horní vrstvy se projevovala ve skandálech, zasahujících i Breţněvovu rodinu - obvyklý dějinný signál konce epochy. Jednalo se o pašování diamantŧ do zahraničí, do něhoţ se „namočili“ Breţněvova dcera a švagr, generál Cvigun, který spáchal na počátku roku 1982 sebevraţdu. Toho se Leonid Iljič ještě dočkal. Zemřel 10. listopadu téhoţ roku a byl pohřben s nesmírnou pompou na čestném místě uprostřed Moskvy.

Strana 766

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Nástupnická krize Svého nástupce určil Breţněv teprve měsíc před svou smrtí. Stal se jím Jurij Andropov, z galerie postav, které řídily Sovětský svaz, člověk zřejmě nejinteligentnější. Svou kariéru začal koncem třicátých let v Komsomolu, za války pŧsobil v Karelofinské republice, ale výrazněji na sebe upozornil jako velvyslanec v Maďarsku osudného roku 1956. Pak následoval skok do funkce vedoucího oddělení ÚV KSSS pro styk s komunistickými stranami bloku. V roce 1967 převzal klíčové postavení šéfa KGB, které zastával aţ do jarních měsícŧ 1982. Svou pozornost soustředil údajně na zahraniční pŧsobení této všemocné organizace, díky čemuţ byl dozajista výborně informován o kapitalistickém světě nikoli pouze z hlediska ryze bezpečnostích zájmŧ. Také skutečnost, ţe uměl slušně anglicky, lze označit u vyšší nomenklatury za neobvyklou. Z hory problémŧ, která před ním vyvstávala, si Andropov zvolil

Strana 767

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM nejprve boj s korupcí a upevnění disciplíny. Autorita organizace, jíţ 15 let vedl, mohla uvnitř nomenklatury vyvolat obavy, ţe zneuţívání výsad jiţ nebude trpěno. K ukázkovým akcím postihu vyšších funkcionářŧ se ale neodhodlal. Skutečnost, ţe přikročil k široké obměně oblastních tajemníkŧ strany a také ministrŧ, sice naznačovala, ţe počítá do budoucna s velkými kádrovými změnami, ale na ty mu nezbylo času - a sil. Jeho zdravotní stav nebyl dobrý a od podzimu 1983, tj. tři čtvrtě roku po nástupu do funkce „genseka“, se stal kritickým. Přesto ještě stačil dosadit na významná místa ve vedení své lidi - M. Gorbačova a několik dalších mladších funkcionářŧ. Co se týče ekonomické oblasti, zahájil Andropov experiment na úseku podnikového řízení a vyslovil souhlas s diskusí odborníkŧ, ve které zazněly některé odváţné hlasy o narŧstání krizových jevŧ ve společnosti. K ničemu více se jiţ nedostal. Nemálo pozornosti musel ovšem věnovat zahraniční politice: v osobě Carterova nástupce prezidenta Reagana vyvstal Sovětŧm nejtvrdší partner v celé poválečné historii. Zejména jeho zbrojní program z března 1983 se stal pro ně výzvou vyţadující velké vypětí sil a zejména vydajŧ. Andropov zemřel 9. února 1984 a ačkoli doporučil za budoucího generálního tajemníka Gorbačova, vedení se rozhodlo pro Breţněvovo alter ego, třiasedmdesátiletého Konstantina Černěnka. Jeho volba, za niţ nový první muţ Kremlu vděčil příznivému rozloţení sil v politybru s většinou starcŧ z Breţněvových dob, znamenala de facto návrat do předandropovských časŧ. Černěnkova kariéra nebyla barvitá. Léta postupoval pomalu ve funkcích v propagačním oddělení v okresním a krajském měřítku a teprve ve svých 37 letech dosáhl významnějšího postu: stal se vedoucím tohoto oddělení na ÚV strany v Moldavsku. Tam se Strana 768

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA seznámil s Breţněvem, tehdy prvním tajemníkem této republiky. Od té doby šel s ním jako stín, zastával stále vyšší funkce, aţ ve druhé polovině sedmdesátých let dosáhl těch nejvyšších - členství v sekretariátu ÚV a nakonec i v politbyru. O jeho činnosti v čele strany lze v krátkosti říci, ţe to byla negace andropovského kursu. Pravda, netýkalo se to zahraniční politiky, kde se konfrontační proces se Spojenými státy zprvu dále prohluboval v duchu Andropovova výroku, „ţe nemá co do intenzity a ostrosti obdoby v celém poválečném období“. Zakalením ovzduší procházel i vztah k Číně. Rovněţ pokus o zdŧraznění vlastních národních zájmŧ, přednesený Maďarskem a se sympatií převzatý i NDR, napadla nejprve prosovětská kamarila v KSČ a potom sami Sověti varujíc před oslabením vztahŧ mezi socialistickými státy a „porušováním správného vztahu mezi chápáním internacionálního a národního“. Vztahy se Spojenými státy se však posléze poněkud zmírnily. Ve vnitřní politice Černěnko namísto dŧrazu na pořádek a disciplínu vyzdvihoval nutnost nového zpŧsobu „sociálního myšlení“, čímţ měl na mysli více glasnosti, tj. systematicky organizovaných vystoupení stranických a vládních činitelŧ. K pracovištím, jeţ vypracovávala podklady o sociálním vývoji společnosti (především Ústavu sociologických výzkumŧ) zaujal odmítavé stanovisko ještě za ţivota svého předchŧdce. Zrušil i tresty, které čekaly funkcionáře, obviněné z finančních machinací - snad proto, ţe patřili k nomenklatuře: tři níţe postavení úředníci však za tytéţ zločiny popraveni byli. K tomu je třeba dodat, ţe korupce podle vzpomínek jednoho současníka za Černěnka znovu rozkvetla: „Gigantická armáda nomenklaturní obsluhy… všichni se snaţili, seč mohli komercializovat stranický majetek.“ Není divu, ţe v roce 1984 dosáhl rŧst kriminality poválečného vrcholu. Strana 769

BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM

Co zřejmě Černěnkovo vedení nikterak neznepokojovalo, byl velký exodus mozkŧ. Kromě vypovídaných nekonformistŧ zŧstávali na Západě během legálních cest mnozí intelektuálně schopní lidé. Někteří z nich se zapojovali do činnosti protisovětsky zaměřené emigrace z předchozích vln. Stojí ještě za zmínku, ţe Černěnko váţně zvaţoval znovupřejmenování Volgogradu na Stalingrad, obnovení Stalinových pomníkŧ a ţe schválil stranickou rehabilitaci dějinami jiţ zapomenutého Molotova, kdysi dávno, na sklonku Chruščovovy éry, vyloučeného z KSSS. Strana 770

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Někdy na začátku zimy 1984 se zdravotní stav generálního tajemníka prudce zhoršil. Od prosince se objevovaly zprávy o jeho nemoci, přerušované občasnými prohlášeními, ţe pracuje, případně ţe tráví dovolenou. 24. února 1985 se naposledy objevil na televizní obrazovce: bylo očividné, ţe stát na vlastních nohách mu činí velké potíţe. 10. března zemřel - a teprve nyní, spolu s ním, definitivně i Breţněvova éra.

Strana 771

REFORMÁTOR GORBAČOV

33

REFORMÁTOR GORBAČOV

NOVÝ MUŽ S IDEÁLY? Michail Gorbačov byl nejţhavějším kandidátem na místo generálního tajemníka, ale stoprocentní jistotu neměl. Stará garda by ráda pokračovala v dosavadním kursu: Černěnkŧv post touţil obsadit vychytralý šéf moskevské organizace strany Viktor Grišin. Rozhodla však autorita několika předních členŧ politbyra, hlavně ministra Gromyka (pomýšlel snad na duumvirát?), a také silná skupina prvních tajemníkŧ oblastních výborŧ. 11. března 1985 Gorbačov zvítězil. Existují osobnosti, na jejichţ příchod se čeká přímo s napětím. Rusko jiţ několikrát ve svých dějinách čekalo na dobrého cara. Jak uvádí Voslensky ve své ţivotopisné stati, Gorbačov byl jiţ před svým zvolením ovíjen legendami - snad pro své poměrné mládí: ve skutečnosti běţel 54. rok jeho ţivota. Oproti ostatním členŧm politbyra se však jednalo o rozdíl generační. Gorbačov reprezentoval novou generaci - nikoli doslova a do písmene přestárlou stranickou nejvyšší hierarchii, jejíţ profil jsme narýsovali v předchozí kapitole, nýbrţ ty, kteří jiţ viděli svět jinak - nezaţili válku, nepodíleli se na stalinismu, ba co víc - jimţ byl jeho duch cizí. Neplatí to pochopitelně o všech příslušnících této generace, lze to však říci o jejich vzdělanějších příslušnících uvědomujících si duchovní prázdnotu a všeobecnou stagnaci minulých desetiletí. Gorbačov k nim patřil. Nebylo také nedŧleţité, ţe pocházel z vesnice, ze Stavropolska.

Strana 772

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Po válce vystudoval v Moskvě práva - obor, jemuţ se nevěnoval ţádný z jeho předchŧdcŧ (nepočítáme-li Lenina); jiţ to bylo novum. Nepřerušil ale svazky s rodným krajem: vrátil se tam a po absolvování dalšího oboru, zemědělské ekonomie, přešel do Komsomolu a později do aparátu KSSS. Pro mladého, začínajícího funkcionáře musel tehdy být velmi významným záţitkem XX. sjezd a odhalení Stalinovy pravé tváře. Jeho vzestup po stupních stranické hierarchie ve druhé polovině šedesátých let byl dovršen jmenováním prvním tajemníkem oblastního výboru ve Stavropolu, tedy v kraji, který tak dŧvěrně znal. Roku 1978 následoval velký skok do Moskvy: stal se zde tajemníkem ÚV pro otázky zemědělství, dodejme, ţe jako nejmladší a tedy nejperspektivnější člen sekretariátu. „Vytáhli“ ho dva vlivní členové vedení, hlavní ideolog Suslov a Andropov, oba s jistými vazbami na Stavropolský kraj. Gorbačov znal vesnici a její bídu. O jeho odlišném přístupu k zemědělské politice ve srovnání s jeho předchŧdcem svědčí vystoupení obou na posledním plénu ústředního výboru za Černěnkova ţivota, zabývajícím se zemědělstvím. Bylo to v říjnu 1984 a generální tajemník hovořil ve prospěch extenzivního zpŧsobu zvyšování produkce včetně obdělávání ladem leţící pŧdy a nákladného zavodňování, zatímco Gorbačov preferoval formy intenzivní, tj. produkovat více s vyuţitím toho, co je k dispozici. V politbyru zasedal čtyři roky, nyní stanul ve funkci nejvyšší. O situaci, v jaké se stát nacházel, jiţ bylo řečeno to nejzákladnější v minulé kapitole. Ještě dva statistické údaje navíc: podle údajŧ historikŧ M. Hellera a A. Někriče klesla délka ţivota od počátku šedesátých let tak, ţe v polovině let osmdesátých byla srovnatelná se zeměmi Jiţní Ameriky. Dětská úmrtnost stoupla v rozmezí let 19701975 o více neţ o třetinu (po tomto datu nebyly další údaje jiţ zveřejňovány). Druhý údaj se týká zemědělství. Jak uvedl Wall Street Journal Europe, prŧměrné výnosy v letech 1984 a 1986 dosahovaly Strana 773

REFORMÁTOR GORBAČOV například pouhých 55 % výnosu Polska. Dovoz obilí neustále vzrŧstal - z několika milionŧ tun počátkem šedesátých let na 25 milionŧ tun v roce 1979 - a tento trend nadále pokračoval. Gorbačov musel opakovat to, oč se pokoušel Chruščov. Svým zpŧsobem je moţné jej povaţovat za „Chruščova po 30 letech“, jenţe vzdělanějšího a střízlivějšího v úsudcích. Otázka zněla: uspěje? Lze Gorbačova povaţovat za člověka s ideály? Nepochybně věřil v přednosti socialismu. Jako realista byl schopen společenské reflexe. Nebyl ovšem liberálem v západním slova smyslu. Dobře si však uvědomoval, ţe se strnulým národním hospodářstvím se musí pohnout. Jeho představu vystihuje výrok, pronesený krátce před nástupem do nejvyšší stranické funkce v prosinci 1984: „Pouze intenzivní, vysoce rozvinutá ekonomika mŧţe zaručit upevnění pozice naší země na mezinárodní scéně.“ To znamenalo reformovat celou společnost. Gorbačov spoléhal, ţe hlavních cílŧ dosáhne v dohledné době. Avšak při jiné historické příleţitosti bylo kdysi řečeno: nejnebezpečnější pro prohnilý reţim je okamţik, kdy se ho někdo pokouší napravit. GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY Na dubnovém plénu ústředního výboru (1985) předloţil Gorbačov svou strategickou koncepci, formulovanou jako urychlení sociálního a ekonomického vývoje. Ačkoli zde promluvil velmi otevřeně o stagnaci, v níţ se nacházela sovětská společnost, uvaţoval o změnách v rámci reforem, nikoli o systémové změně. Politika přestavby, jak ji později hlásal, vycházela ze „socialistické volby“, z „obnovy socialismu“. Některé jeho postuláty jako například volání po revoluci hlav a srdcí byly však naprosto neslýchané z úst sovětských vŧdcŧ. Nové problémy, vyplývající z hluboké stagnace posledních desetiletí, ze strnulosti, lhostejnosti a odporu k novým myšlenkám však stále Strana 774

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA více posilovaly tendence k radikálnějším změnám. Gorbačov musel tak jako konec koncŧ všichni jeho předchŧdci - přivádět do vlády a do politbyra své lidi. Změny, které realizoval, měly však charakter vichřice. Za sedm měsícŧ, do počátku listopadu 1985, vyměnil 14 ministrŧ a osm vedoucích oddělení na ÚV. Padl i Gorbačovŧv hlavní rival, tajemník odpovídající za těţký a zbrojní prŧmysl G. Romanov. Po přesunu Gromyka do funkce hlavy státu se stal ministrem zahraničí bývalý stranický šéf v Gruzii, bystrý a schopný Eduard Ševardnadze, předsedou vlády jmenoval generální tajemník Nikolaje Ryţkova. Mezi novými muţi ve stranickém vedení vynikal nebojácností bývalý sverdlovský oblastní tajemník strany Boris Jelcin. Hlavním ideologem se stal Alexandr Jakovlev, jenţ počátkem sedmdesátých let upadl v nemilost pro uveřejnění článku kritizujícího tzv. rolnické spisovatele; upozornil v této souvislosti na nacionalistické tendence skryté v jejich úvahách a na přehlíţení zaostalosti carského Ruska. Pro dobovou atmosféru bylo příznačné, ţe dokonce i šéf KGB Čebrikov pouţil ve svém projevu k výročí říjnové revoluce v Gorbačovově „roce jedna“ dříve neslýchané formulace. Z Gorbačovova hlediska příznivý trend zasáhl i armádu. Ministrem obrany byl jmenován maršál S. Sokolov, pouhý člen ústředního výboru, nikoli přední politická osobnost typu svých předchŧdcŧ. Teprve po březnu 1985 byl zvolen kandidátem politbyra. Na vysokých postech se objevovali noví, mladší dŧstojníci; mezi odstraněnými veličinami byli i staří stalinisté, jakými byli hlavní politruk A. Jepišev, zastávající tuto funkci více neţ 20 let, a admirál S. Gorškov, stojící v čele válečného námořnictva téměř 30 let. V únoru 1986 se konal XXVII. sjezd KSSS, který vyhlásil novou, jiţ 12. pětiletku a postuloval demokratizaci, nové myšlení a perestrojku (přestavbu). Tehdy si jiţ Gorbačov uvědomoval, ţe opatření Strana 775

REFORMÁTOR GORBAČOV

„kosmetického charakteru“ nebudou stačit, stále se ale ještě domníval, ţe do konce osmdesátých let se věci výrazně posunou k lepšímu. K vystupňování akcí proti stagnaci mu napomohla tragická událost evropského dosahu, jakou byla černobylská jaderná katastrofa. Velký ohlas ve světě vyvolala skutečnost, ţe skoncoval s pronásledováním disidentŧ. V roce 1986, po senzačním telefonickém rozhovoru, dal dokonce propustit z vyhnanství v Gorkém Andreje Sacharova. Jak později poznamenal jeden z čelných politických komentátorŧ té doby, Alexandr Bovin, nové vedení zastávalo názor, ţe „stavíme nikoli nový dŧm, ale vylepšujeme starý“. Heslem dne v ekonomice se staly efektivita, modernizace a disciplína. Je nutné upozornit i na skutečnost, ţe díky své manţelce Raise navázal nový generální tajemník jisté vazby na sovětské sociology. I v tomto případě lze v Kremlu hovořit o naprosté novotě. Strana 776

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Spíše na okraj se zmiňme o jednom Gorbačovově kroku, který vyvolal mezi lidem velkou nelibost: jeho pokusu omezit velkou spotřebu alkoholu, jenţ za Breţněva pováţlivě ohroţoval zdraví milionŧ lidí. Ukázalo se však, jak je nesnadné vzít lidem pochybné poţitky, na které si v materiální bídě navykli. Ve vztahu k zemím bloku se Gorbačov drţel zpočátku tradiční sovětské politiky. Hovořil o nutnosti posilovat jednotu a koncem dubna 1985 navrhl prodlouţit platnost Varšavské smlouvy o dalších 30 let. Jiţ v červnu 1985 nicméně došlo k prvnímu veřejnému konfliktu mezi „starými“ a „mladými“ příslušníky nomenklatury ohledně „rozmanitosti socialistického světa“. Další etapa vývoje začala počátkem roku 1987, kdy se reformní snahy rozšířily na všechny úseky ţivota. Tehdy Gorbačov začal zdŧrazňovat dŧleţitost glasnosti (coţ, jak víme byl termín staršího data, dnes však povaţovaný za nejvýznamnější jev celého reformního kursu). Glasnosť se brzy přenesla z oblasti běţné publicistiky a změnila se v nový pohled na nejmodernější dějiny Sovětského svazu, čímţ byl zasazen smrtící úder mlčení obklopujícímu dosud utajované zločiny stalinismu i zlořády breţněvovského období. Zároveň byl vypracován nový ekonomický program, který byl později doplněn zákonem o druţstevnictví. Došlo však rovněţ k diferenciaci uvnitř KSSS, kde se vyhranily obě křídla a politický střed, reprezentovaný především generálním tajemníkem samotným, který se tak projevil jako obratný taktik. Proces hlubokých přeměn se rok od roku zrychloval. V roce 1988 došlo i na reorganizaci a zjednodušení aparátu strany, byly odstraněny struktury paralelní k orgánŧm státní moci a volby vedly k široké výměně kádrŧ dotknuvší se aţ 60 % městských a okresních a více neţ 50 % oblastních výborŧ. Konzervativci se ocitli v naprosté defenzivě, Strana 777

REFORMÁTOR GORBAČOV

která se ještě znásobila, kdyţ koncem roku schválil Nejvyšší sovět rekonstrukci zastupitelského systému a byla zřízena nová instituce, Sjezd lidových poslancŧ. Březnové volby v roce následujícím dokonaly přeměnu, která měla přímo revoluční ráz: objevila se moţnost většího počtu kandidátŧ na jedno poslanecké křeslo. I kdyţ komunisté nadále tvořili velkou většinu poslancŧ, v místních volbách utrpěla strana v mnoha okresech poráţku: nebylo zvoleno na 50 % jejích tajemníkŧ. Byly to první relativně svobodné volby v Sovětském svazu. Událost, která - a v tom měli konzervativci pravdu podkopávala systém. Jak se vyjádřil anglický politolog Hosking, v totalitarismu vznikaly zárodky pluralismu. Dalším nepřítelem starého reţimu byla neformální sdruţení, jichţ existovalo koncem osmdesátých let v celém státě několik desítek tisíc. Tato sdruţení se stala kolébkou tzv. lidových front, které se v neruských republikách staly ohnisky hnutí poţadujících národní Strana 778

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA suverenitu. Jako jejich opak se formovala rovněţ opoziční „internacionální hnutí“, reprezentující v neruských republikách ruské menšiny. Krajně nacionalistické křídlo politického spektra v Rusku tvořila Pamjať. Gorbačov najednou zjišťoval, ţe problémy - namísto aby mizely - mu rostou pod rukama. V roce 1989 řekl Henry Kissingerovi o přestavbě: „Nyní vidím, ţe dokonce ani nezačala.“ Neméně dramaticky se vyvíjely události na mezinárodní scéně. Gorbačov si byl vědom toho, ţe vnitropolitické přeměny tvoří spolu se sférou vztahŧ k Západu spojité nádoby. Rozhodl se proto prosadit redukci armády. Od podzimu 1985 se kromě toho řídil zásadou, ţe hladina bezpečnosti obou supervelmocí musí být na stejné úrovni. Později razil další tezi tzv. „obranné obrany“, jeţ znamenala, ţe vojenská politika musí spočívat výlučně v přípravě na obranu, nikoli na útok. Toto pojetí, v sovětské poválečné politice naprosto převratné, bylo postupně realizováno. V prosinci 1987 došlo k podpisu smlouvy o likvidaci zbraní středního doletu, která z evropského kontinentu odstranila generaci moderních zbraní. Rok nato se Sovětský svaz jednostranně zavázal sníţit svá vojska o 500 000 muţŧ a ze zemí svého bloku stáhnout více neţ 40 % tankových divizí. Za úplnou novinku je nutné spatřovat také v Gorbačovově ideji „společného evropského domu“, jeţ vyeliminovala tezi o dvou táborech - kapitalistickém a socialistickém - udrţujících Evropu po několik desetiletí rozdělenou na dvě části. Kdyţ šéf sovětské komunistické strany později své názory upřesnil, rovnalo se to de facto odmítnutí třídního boje a akceptování kategorie všelidského zájmu. V tomto ohledu stál jiţ Gorbačov zcela jinde neţ Lenin. Strana 779

REFORMÁTOR GORBAČOV Zcela zásadně se změnil vztah Sovětského svazu ke třetímu světu. Nové vedení neshledávalo dále účelným podporovat kaţdý levicový reţim ve světě a opouštělo tak politiku tolerování ekonomické neefektivnosti na svŧj vlastní účet. Moskva se dokonce aktivně podílela na řešení regionálních konfliktŧ. Zvláště je nutné zdŧraznit skončení beznadějné války v Afghánistánu, odkud Sověti odešli v roce 1989. ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU Uvnitř sovětského bloku existovaly vţdy rozdílné názory, rozpory a někdy i dramatické konflikty mezi Moskvou a jejími satelity. Postoj moskevského centra byl ovšem za všech okolností určující. Těsně před příchodem Gorbačova k moci nastalo nové „vzedmutí vlny“; jak soudí historik R. Litera, „patrně v celé historii Varšavského paktu a celého bloku se neprojevily rozdíly v oficiálním chápání bezpečnostní… zahraniční politiky tak výrazně a veřejně“. Avšak třebaţe Gorbačov mluvil ve svém prvním projevu ve funkci o „prioritním významu vztahŧ se zeměmi velkého politického společenství“, nepomýšlel na nic více neţ na jejich zdokonalování (tento výraz je sám o sobě výmluvný!). V prvních letech Gorbačovova pŧsobení nedošlo v této oblasti také k ničemu, co by se dalo přirovnat k vnitropolitickým změnám v Sovětském svazu. Nicméně ty samy o sobě dodávaly opozičním silám v zemích sovětského bloku naději na odstartování reforem i v jejich zemích. Vezměme jako příklad Československo: Gorbačovŧv domácí kurs velice připomínal praţské jaro z roku 1968 a byl proto přijímán jeho tehdejšími hrobaři s rostoucím znepokojením. A to platilo obecně. Jak později poukázal Gorbačovŧv blízký spolupracovník E. Ševardnadze, „při setkáních na nejvyšší úrovni (vedoucích funkcionářŧ bloku - pozn. aut.) docházelo k neporozumění a vznikalo napětí ve výkladu a vidění cest vývoje“.

Strana 780

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA To ovšem neznamenalo, ţe nový generální tajemník KSSS hodlal zcela uvolnit vztahy k zemím „společenství“. Spíše bychom mohli konstatovat, ţe odstředivé tendence stále nabývaly na síle. Na tenký led přehodnocení takových činŧ, jakým byl například vpád do Československa, se však nepouštěl, minulost se v tomto ohledu přecházela mlčením. Logika vývoje ale posunovala Gorbačova zcela jinam, neţ kde se nacházeli jeho předchŧdci. „Nové myšlení“ nebylo moţno chápat vypreparovaně pouze v jediném směru. Jistý posun v politice vŧči východní Evropě lze vystopovat před koncem roku 1986, zatím však pouze teoretický. V prosinci totiţ Gorbačov zdŧrazňoval, ţe „arbitrem teorie mŧţe být jedině sociální historická praxe“. Je také pravděpodobné, ţe v této době - nebo krátce potom - se Sovětský svaz začal vzdávat myšlenky světového ekonomického systému v rámci „socialistického společenství“. Ještě uceleněji formuloval své názory nejvyšší představitel KSSS za své dlouho odkládané návštěvy v Praze v dubnu 1987. Uvedl, ţe systém politických vztahŧ mezi socialistickými státy musí být zaloţen na rovnoprávnosti, ţe „nikdo nemá právo činit si nároky na zvláštní postavení v socialistickém světě“, ţe „samostatnost kaţdé strany..., právo svrchovaně řešit otázky rozvoje země“ jsou „bezpodmínečné zásady“. Právě v hlavním městě Československa zazněla tato slova zvlášť pikantně - ale zároveň hrozivě pro jeho vládnoucí garnituru. Poslední milníky na této cestě tvořily jednak deklarace o Gorbačovově návštěvě Jugoslávie na jaře 1988, vyslovující moţnost alternativních forem politického vývoje a konečně - a především - jeho projev ve Štrasburku v červenci téhoţ roku, kde Gorbačov odmítl Breţněvovu doktrínu a jakékoli omezování státní suverenity vŧbec. Znamenalo to nesmírně dŧleţitou věc - faktické vyhlášení opaku Breţněvovy Strana 781

REFORMÁTOR GORBAČOV doktríny, jinými slovy ztrátu automatické sovětské záruky na existenci komunistických reţimŧ ve středovýchodní Evropě. Jestliţe se Gorbačov domníval, ţe tím posílí vazby těchto státŧ na „obrozující se“ Sovětský svaz, hluboce se mýlil. Demiurg stojící u zrodu bloku, tj. tvrdá sovětská ruka, stavějící politické vŧdce v této části kontinentu do jedné poslušné řady a pro jistotu spouštějící na linii Štětín-Terst ţeleznou oponu, zmizel; bylo jen otázkou času, kdy zmizí i blok sám. Stalo se tak jiţ v prŧběhu roku 1989. Detailním vývojem v jednotlivých zemích „společenství“ se zde nemŧţeme zabývat. Konstatujme pouze, ţe ve dvou státech, zejména v Polsku, ale zřejmě i v Maďarsku, kalkulovala reformní křídla komunistických stran s moţností, ţe přeţijí politickou pluralitu a zŧstanou rozhodující politickou silou. Červnové volby v Polsku a naprosté vítězství Solidarity předvedly názorně iluzornost takových představ. Zářijová vláda přisoudila komunistŧm pouhá čtyři místa z 22. Pouze o měsíc později se konal sjezd maďarské strany, který zaznamenal její faktický rozpad a odmítnutí dosavadního modelu socialismu. Ve stejné době probíhaly v NDR, dosud nejpevnější „baště socialismu“, mohutné lidové demonstrace a vznikala opoziční hnutí. Gorbačovova cesta do Berlína při příleţitosti 40. výročí vzniku NDR byla poslední návštěvou v hlavním městě některé země bloku a lze ji označit za rozloučení s tímto umělým státem, který měl před sebou jiţ jen několik měsícŧ existence. V listopadu se zhroutil reţim v Československu, v prosinci byl svrţen rumunský Ceaušescu a byl nucen odstoupit i bulharský Ţivkov. Později, v roce 1990 Gorbačov hájil stanovisko, ţe konec socialismu v oblasti nebyl krachem socialismu samotného, ale stalinského. Spolu se Ševardnadzem vysvětlovali neintervenci Sovětského svazu tím, ţe by to bylo v rozporu s jejich pojetím zahraniční politiky. Existuje ještě jiný pohled Strana 782

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA na věc, vyslovený komentátorem A. Bovinem v březnu 1991, otevřenější a historicky pojatý: „Drţeli jsme je silou. Nyní tu sílu nemáme.“ V kaţdém případě se ukázalo, ţe konec komunistických reţimŧ je eo ipso koncem rozhodujícího sovětského vlivu ve střední a východní Evropě. Rozpuštění Varšavské smlouvy a následné dohody o brzkém odchodu sovětských vojsk ze zemí, v nichţ byly rozmístěny (jistou výjimku tvořilo pouze východní Německo), nebyly ničím jiným neţ epilogem 45-letého panství nad nimi. Zbyly ovšem jisté hospodářské pozice Sovětŧ v těchto státech a ještě cosi: otázka, zda se Moskva s tímto ústupem z oblastí, získaných v dŧsledku vítězné války, smíří. Neboť pro Rusko to znamenalo apogeum dějinného rozmachu. V této souvislosti nelze neuvést citát z pera amerického sovětologa S. Plosse, pocházející z roku 1980: „Tak jako protidemokratické síly ve II. německé říši v letech, jeţ vyústila v první světovou válku, sovětští konzervativci - jak se zdá - dnes usilují odvádět tlak ve prospěch vnitřních reforem navenek a dosáhnout pro svou zemi pozdní imperialistické hegemonie.“ Gorbačov a jeho vedení tento proces otočili. Prioritu získaly problémy, které se navršily v Sovětském svazu samotném. Na konci osmdesátých let došlo k faktickému ukončení studené války. Tento 40 let trvající proces s několika nebezpečnými vrcholy hrozícími přerŧst ve válku „horkou“, skončil přesně v prosinci 1989. Tehdy se na Maltě sešel Gorbačov s americkým prezidentem Bushem a jejich postoje byly bezprecedentně blízké. Převraty ve střední a východní Evropě je vŧbec nepoznamenaly v negativním smyslu. Jednou z nejpodstatnějších otázek politického vývoje v Sovětském svazu, ne-li vŧbec nejdŧleţitější, byl problém národnostní. Teritoriální Strana 783

REFORMÁTOR GORBAČOV rozčlenění státu podle národnostního principu pocházelo z porevolučních let, ale k modifikacím docházelo i později. V některých oblastech byla etnická topografie nesmírně spletitá. Totalitní reţim chtěl staré rozpory a rozmíšky vyřešit jednou provţdy; pouze je však zmrazil. Při gorbačovovském tání započaly nebezpečně komplikovat situaci nejen jednotlivým republikám, ale především moskevskému vedení. Prvním případem národnostních bouří byla roku 1986 prosincová demonstrace v kazašské Alma-Atě s protiruským podtextem. Za rok a dva měsíce na to došlo k vraţedným útokŧm proti Arménŧm v Ázerbájdţánu, které však byly jen předznamenání ještě horších událostí. Po pŧl roce se konaly v hlavním městě této republiky statisícové demonstrace, jejichţ účastníci poţadovali připojení Karabachu, který byl jablkem sváru mezi Azery a Armény. Náboţenský podtext tohoto konfliktu dodával situaci ještě hrozivější dimenze. Koncem října 1989 rozhodla Moskva rozmístit v pěti svazových republikách speciální jednotky ministerstva vnitra, coţ ovšem nebylo řešením. V témţe měsíci přijal Nejvyšší sovět Ázerbájdţánu zákon o suverenitě a dokonce si vyhradil právo vystoupit ze Sovětského svazu; jednalo se o akt, v historii státu od doby, kdy bolševici stabilizovali svou moc, nemyslitelný. Prakticky v prŧběhu celého roku 1989 vybuchovaly demonstrace a krvavé bouře na několika místech na Kavkaze a ve Střední Asii. Statisíce lidí se ocitly na útěku ze svých domovŧ. Extrémní konflikty tvořily však pouze část národnostního kvasu, jenţ vyvřel v souvislosti s glasností na povrch. Celou otázkou se zabývalo plénum ÚV KSSS v září 1989, podle některých názorŧ jiţ značně pozdě. Je ovšem otázka, zda by dřívější projednávání národnostní problematiky věci vyřešilo, tj. zda by se znovu nevytvořila za Strana 784

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA změněných podmínek o rok či dva později. V kaţdém případě má pravdu Jelcinŧv ţivotopisec J. Morrison, kdyţ říká, ţe národnostní politika „po roce 1989 ovládla všechno a stala se hrozbou pro samotnou existenci Sovětského svazu jako státu“. Je skutečností, ţe hnutí za suverenitu a nezávislost se šířilo jako oheň, hnaný větrem. Doţadovaly se jí republiky autonomní (někdy s nejasným cílem) i svazové. V první řadě nespokojencŧ kráčely pobaltské republiky; jejich aktivitu podněcovaly i dosud přísně utajované informace o sovětsko-německém rozdělení vlivu z roku 1939, uveřejněné v rámci glasnosti. V úzké návaznosti na tyto procesy se objevil poţadavek suverenity země, tvořící jádro Sovětského svazu - Ruska. Vystoupili s ním politici a politikáři všech odstínŧ, přičemţ mnozí hlásali myšlenku, ţe v rámci Sovětského svazu dosud Rusové prodělávali. Premiér Ruské federativní republiky Vlasov řekl před zahájením zmíněného zářijového pléna roku 1989: „Ţádná jiná republika není v situaci, kdy 72 % podnikŧ na jejím území podléhá všesvazové jurisdikci...“ Jaro 1990 přineslo další velké změny. Na třetím zasedání Sjezdu lidových poslancŧ byl zrušen mocenský monopol KSSS a byla právně podloţena moţnost existence pluralitní demokracie. Mŧţeme váhat nazvat tyto přeměny pouze reformami; vláda komunistické strany tu prodělala bezprecedentní otřes, který nemohla vyváţit skutečnost, ţe její generální tajemník byl zvolen prezidentem Sovětského svazu. Dosvědčoval to prŧběh voleb do místních orgánŧ moci. V Ruské federaci zaznamemal - hlavně ve velkých městech - úspěch blok Demokratické Rusko. V Nejvyšším sovětu federace dosáhl silných pozic, ale komunisté, jdoucí za Gorbačovem, rovněţ. Pozitivním jevem byla poráţka nacionalistŧ, pro něţ se vyslovovalo i mnoho konzervativních členŧ KSSS. Strana 785

REFORMÁTOR GORBAČOV Hlavním představitelem demokratického bloku se stal Boris Jelcin. Kdysi o něm padl výrok, ţe „vyvolává pocit hrubé lidové síly“. Mnozí jej povaţovali za populistu. A tento muţ začínal být Gorbačovovým rivalem nejen osobní protikladností (mezi nimi existovala jiţ z dřívějška jistá animozita), ale především skutečností, ţe reprezentoval Rusko. To - podle Jelcina - mělo přestat být „přívěskem centra“ a mělo získat nezávislost. Jelcin tak hodil Gorbačovovi do tváře rukavici. A tomu nezbývalo neţ ji přijmout; před volbou předsedy ruského Nejvyššího sovětu se exponoval proti Jelcinovi. Jeho pojetí bylo v přímém rozporu se zdŧrazňováním suverenity největší republiky Sovětského svazu, coţ, jak se Gorbačov vyjádřil, mŧţe vést k dezintegraci Sovětského svazu. Stáli zde tedy proti sobě dva muţi, ztělesňující dvě odlišné koncepce. V tomto prvním střetnutí Jelcin zvítězil. O několik týdnŧ později, 12. června 1990, mu Sjezd lidových poslancŧ schválil prohlášení o státní suverenitě RSFSR, obsahující článek o prioritě ruských zákonŧ před sovětskými. Politolog Migranjan charakterizoval rozhodnutí ruského parlamentu moţná trochu nadneseně jako „prostě epochální událost, která v tisíciletých dějinách státu nemá obdobu“. Jelcin vyloţil své názory na „ruskou otázku“ tak, ţe postavil do protikladu Rusko a stalinismus. Stalin se podle něho Ruska bál: „Kdyby… obrovské Rusko zaujalo své náleţité postavení, bylo by obtíţné nebo dokonce nemoţné s ním bojovat.“ Dokreslovalo to jeho pozici napravo od Gorbačova (v evropském smyslu slova). Tehdy, v polovině roku 1990, začalo Gorbačovovo postavení rychle slábnout. Kromě toho, ţe vedle něho, nebo lépe řečeno proti němu vyrostla Jelcinova osobnost, projevovaly s ním viditelnou nespokojenost konzervativní kruhy uvnitř KSSS. Také hospodářská Strana 786

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA situace státu mu musela přidělávat starosti: v roce 1989 nenastalo zlepšení, ba právě naopak přešlapování na místě situaci pouze zhoršovalo a vyvolávalo rozporuplné úvahy jak postupovat dál. Andrej Sacharov tehdy řekl, ţe lidé ţijí hŧře neţ za stagnace. To bylo varovné znamení. Ztráta určitých existenčních jistot vedla určitou (a nemalou) část obyvatelstva k tomu, ţe začala pouţívat zvláštní hodnotové měřítko: dříve byl pořádek! Výrok, který by stál za sociologický rozbor; omezme se na konstatování, ţe totalitní éra vytvořila velice zúţené myšlení, kdy lidem byly bliţší příkazy neţ vlastní iniciativa. Na červnovém sjezdu Ruské komunistické strany - jejímu zaloţení Gorbačov pŧvodně bránil - znovu opakoval svŧj rozhodný nesouhlas „s těmi, kdo hledají spásu Ruska v izolaci, odloučení či dokonce odchodu ze Sovětského svazu“. Jenţe zanedlouho se ukázalo, ţe jeho slogan „silné centrum i silné republiky“ ztrácí pŧdu pod nohama; o suverenitu se začaly hlásit i tzv. konzervativní republiky jako Ukrajina Strana 787

REFORMÁTOR GORBAČOV a Bělorusko, kde se straničtí byrokrati obávali, ţe jinak budou lidovými radikálními silami smeteni. A ještě ke všemu odstředivé tendence v Pobaltí jiţ nabyly podoby úplné negace svazku v rámci jakkoli obrozeného Svazu. Podobné hlasy zaznívaly i v Moldávii, Gruzii a Arménii. Za této situace spatřoval Gorbačov spásu v uzavření svazové smlouvy mezi republikami. Ihned se ale vynořily spory o rozdělení kompetencí mezi nimi a centrem; kaţdý si chtěl ukrojit co nejvíce suverenity. J. Morrison, kterého jsme zde jiţ citovali, charakterizoval situaci takto: „Sovětská politika se stávala příliš polarizovanou a iniciativa ... přešla na republikovou úroveň.“ A krutě dodával: „Gorbačovovy prezidentské příkazy se stále více podobaly cárŧm papíru, odnášeným větrem.“ Na podzim 1990 na zasedání Nejvyššího sovětu se postavil proti tzv. Šatalinovu plánu přechodu k trţní ekonomice, zaloţeném na hospodářských svobodách jednotlivce, který se ovšem rovněţ přikláněl myšlence primátu svazových republik. Tímto krokem se prezident rozešel s republikami i s demokraty: podle Šatalina to bylo Gorbačovovo Waterloo. A jeho schŧzka s vojenskými poslanci, konaná nešťastného 13. listopadu, ukázala, ţe nespokojenost s celkovou situací vládne i v armádě; dŧstojníci se obávali rozpadu impéria, kterému vţdy věrně slouţili (a které, dodejme, v minulosti tyto sluţby také náleţitě oceňovalo). Gorbačovovo taktické umění pohybovat se mezi levicí a pravicí přestávalo být účinné. Po právě zmíněné schŧzce, kdy přislíbil vojákŧm, ţe jim bude vyhověno, provedl některé strukturální změny, spočívající především v rozšíření svých pravomocí, ve zrušení prezidentské rady a vytvoření bezpečnostní rady (s účastí armády a bezpečnosti). Ústupky tvrdé levici dovršila výměna na místě ministra vnitra, jímţ se stal její člověk, bývalý šéf KGB Pugo. Strana 788

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Za této situace došlo k varovnému činu ministra zahraničí Ševardnadzeho: 20. prosince oznámil svou rezignaci jako protest proti nebezpečí nástupu diktatury. Prezident však tyto obavy nesdílel a navzdory pověstem, ţe se blíţí vojenský puč, byl si jist, ţe vládní kormidlo je pevně v jeho rukách. Ševardnadze nemluvil do větru. Prokázala to akce armády 13. ledna 1991 na Litvě, kdy za útoku na televizní věţ ve Vilniusu bylo zabito 13 civilistŧ. Gorbačovova nejistá obrana, ţe o zásahu nebyl předem informován, znovu poškodila jeho prestiţ. Všechno své usilí soustředil nyní tento reformátor, jemuţ události vŧčihledně přerŧstaly přes hlavu, na uzavření svazové smlouvy, i kdyţ bylo nepochybné, ţe ji podepíší pouze některé ze svazových republik a rozhodně nikoliv pobaltské státy. Prezidentský reţim se zde však neodhodlal zavést. Tím ztratil jakoukoli dŧvěru zastáncŧ tvrdé linie, kteří se jím cítili zrazeni. Zmínili jsme se jiţ v předchozí kapitole o tom, ţe za tzv. stagnace se ozývaly hlasy, glorifikující předrevoluční Rusko. Nyní, za přestavby, přibyly na hlasitosti i na počtu. Od roku 1990 se v tisku objevil nový pojem - nová ruská pravice. Vyrostla z ne zcela totoţných názorových proudŧ. Od spisovatele Sergeje Zalygina, který stanul v čele prestiţního literárního časopisu Novyj mir a učinil z něj - podle W. Laqueura - „oporu osvíceného nacionalismu“, bylo dosti daleko k tzv. vlastencŧm, prakticky splývajícím se stalinisty nebo rasisty. Dosti silný proud tvořili nacionalisté z náboţenského disentu, hlásící se k slavjanofilŧm. Ti kritizovali opovrhování duchovními cennostmi ruské minulosti, materialismus a amerikanizaci společnosti. Méně početní byli krajní nacionalisté, vracející se k údajnému ţidovskozednářskému spiknutí. Spojujícím názorovým motivem všech byl odpor k rusofobii a představa, ţe „celý svět je proti nám“. V Strana 789

REFORMÁTOR GORBAČOV této souvislosti je příznačná tato skutečnost: určití mluvčí pravice tvrdili, ţe zločiny revoluční éry byly zpŧsobeny Trockým a „kosmopolity“, avšak nikoli Leninem a pouze omezeně Stalinem. Koncem dubna 1991 bylo dosaţeno dohody o přípravě svazové smlouvy, ovšem za účasti pouhých devíti republik, a v červenci bylo dojednáno její znění. K jejímu podepsání mělo dojít 20. srpna. Zatím

Strana 790

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA se dále posílilo postavení Jelcina; přes Gorbačovŧv odpor k existenci funkce ruského prezidenta se v referendu pro ni vyslovilo 70 % obyvatel země. 12. června byl posléze Jelcin zvolen hlavou této nejvýznamnější republiky slábnoucího svazku, jiţ jen formálně nesoucího starý název - Svaz sovětských socialistických republik. Odmítl se za volební kampaně vyslovit pro socialismus a hrál na strunu dělného ruského vlastenectví. V létě 1991 ztrácel Gorbačov na všech stranách. Demokratŧm se nelíbilo, ţe chce dále spojovat nejvyšší funkci v KSSS a ve státě; jeho hospodářský program byl mrtvě narozeným dítětem; trváním na „socialistické cestě“ si odradil inteligenci; prohrával své střetnutí s Jelcinem. Mohla jej zachránit svazová smlouva - ale tu se rozhodli nepřipustit konzervativci. Ještě jednou ocitujme J. Morrisona pro jeho výstiţný pohled na situaci před 20. srpnem: „Smlouva ... by pro republiky znamenala zlepšení jejich předcházejícího statutu, avšak reprezentantŧm centra ohlašovala konec světa ... Byla solí v očích zachráncŧ impéria...“ Tyto síly, tj. armáda, KSSS, KGB, vojenskoprŧmyslový komplex, tedy konzervativní, se starými časy spjaté vrstvy, 19. srpna zasáhly, aby zabránily tomu, co nazývaly „rozvrácením Sovětského svazu“. Gorbačova vzbouřenci izolovali na Krymu; snad si nebyli jisti jak s ním naloţit, nepochybně ale pro ně byl odbytou veličinou, přítěţí. Puč, řízený tzv. Státním výborem pro výjimečný stav v SSSR, však ztroskotal. Vojáci, kteří uposlechli jeho příkazŧ, sice obklíčili svými tanky sídlo ruské vlády, ale pak došlo k činu, jenţ jeden ze zahraničních reportérŧ nazval čímsi, „co představuje grandiózní okamţik ruských dějin“: Boris Jelcin vystoupil na jeden z tankŧ a chráněn skupinou svých věrných přečetl do magnetofonu přítomným odpŧrcŧm pučistŧ prohlášení, ve kterém označil Výbor za nezákonný, Strana 791

REFORMÁTOR GORBAČOV ţádal bezodkladný návrat Gorbačova a vyzval k celostátní generální stávce. Lidé ho uposlechli. Ve městě vznikly barikády, obyvatelstvo po celé zemi se postavilo za legální vládu. Gorbačova popularita byla v srpnu jiţ minimální, ne-li vŧbec nulová, v den puče náhle stoupla. Před pŧlnocí nastal definitivní obrat. Část tankových posádek přešla na Jelcinovu stranu. Pučisty opustil i elitní oddíl KGB. A následujícího dne přišlo do centra Moskvy svého prezidenta podpořit snad 100 000 demonstrantŧ. Kdy naposled zaţilo ruské hlavní město takovou spontánní akci? Vedení pučistŧ, tj. těch, kdo se nedokázali smířit, ţe Sovětský svaz nemŧţe přeţít v nynější podobě, bylo pozatýkáno. Patřili k nim sovětský premiér, viceprezident, předseda KGB a ministr obrany. Ministr vnitra se zastřelil. Lze to povaţovat za symbolické vzhledem k tomu, kolik utrpení toto „ministerstvo zla“ přineslo za dobu své existence. 22. srpna se za organizátory puče zavřely vody. Příčiny neúspěchu puče mŧţeme spatřovat v nerozhodnosti, s níţ byl prováděn, v odvaze Moskvanŧ, v cílevědomém úsilí Jelcinově, který řídil odpor, v existenci dŧstojníkŧ, kteří se postavili proti vzbouřencŧm. Všechny tyto síly měly společného jmenovatele: vědomí, ţe doba starých struktur definitivně minula. Gorbačov později prohlásil, ţe Sovětský svaz a jeho lid se příliš změnily, neţ aby se smířily s návratem k totalitě. Dŧsledky to mělo nesmírné. 29. srpna 1991 pozastavil sovětský parlament činnost KSSS za lví podíl jejího vedení na pokusu o puč. Komunistická éra ruských dějin byla u konce. Poloţme si nakonec otázku, proč Gorbačov neuspěl ? Strana 792

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Odpovědět je moţné rŧzným zpŧsobem. Nejjednodušší a nejhlubší pohled spočívá v tezi, ţe Sovětský svaz byl nereformovatelný. Ale lze se znovu ptát - z jakého dŧvodu ? Ekonom bude klást dŧraz na to, ţe národní hospodářství bylo od počátku budováno na chybných předpokladech; historik upozorní na trvalý abnormální stav společnosti bez perspektiv; sociolog si povšimne zejména toho, ţe systém jedné vládnoucí strany obsahoval od počátku zárodky politické krize a ţe tu spolu s tím vţdy existovaly síly, negující reformy; znalec národnostní otázky uvede, ţe bolševici pouze zmrazili tuto problematiku, aniţ by ji vyřešili, coţ vlastně v jejich systému ani nebylo moţné. Souhrn těchto odpovědí vytvoří rovnici, která byla neřešitelná, ať jiţ se o její výpočet pokoušel Gorbačov nebo kdyby to zkusil kdokoli jiný. Na závěr této kapitoly uvádíme některé dŧleţitější údaje o sloţení obyvatelstva SSSR na konci jeho existence. Sovětský svaz měl v roce 1989 285,7 milionu obyvatel a byl tedy třetím nejlidnatějším státem světa. Rusové tvořili těsnou většinu - 50,8 %. Druhým nejpočetnějším národem byli Ukrajinci (15,5 %), třetím Uzbeci (5,8 %). Milióny Rusŧ však ţily v jednotlivých republikách, zejména na Ukrajině, v Kazachstánu a v Pobaltí. K německé národnosti se hlásily 2 miliony obyvatel, k polské 1,1 a ţidovskou uváděl 1,3 milionu. Jestliţe v kavkazských republikách ţilo 11,7 mil. obyvatel, ve středoasijských 34,1 mil. Co se týče rozloţení na obyvatele města a vesnice, byl tento poměr aţ matematicky přesný: 66,1 : 33,9 (jedná se o údaj z roku1991). V samotné Ruské federaci ţilo ovšem ve městech 73,9 % lidí (více neţ

Strana 793

REFORMÁTOR GORBAČOV milionových měst zde bylo 13), naproti tomu ve Střední Asii méně neţ 50 %. Údaje o náboţenském sloţení obyvatel nejsou k dispozici. Jeden technický údaj však stojí za uvedení: ze 79 000 chrámŧ, existujících v Rusku roce 1912, jich v roce 1990 zbylo 11 000. Pokles religiozity je ale - zejména v okrajových územích říše - mnohem méně razantní, neţ by se po 70-leté (resp. 50-leté) vládě ateistického reţimu předpokládalo. • Sovětské dějiny jsou, jak se zdá, v dějinách Ruska uzavřeným úsekem historie. Jsou dokladem o nevydařeném komunistickém experimentu, který vedl do slepé uličky světových dějin? Na tomto názoru se shodují mnozí západní odborníci jakoţ i nemálo ruských publicistŧ a historikŧ. Zároveň se však jiţ dávno před rozpadem Sovětského svazu objevoval názor, ţe sovětské dějiny jsou mnohem více zakořeněny v ruské pŧdě, neţ by se mohlo na první pohled zdát. Analogie jsou hledány zejména v moskevské říši, zvláště v době Ivana Hrozného. Také T. G. Masaryk dŧrazně upozorňoval na kontinuitu ruských dějin i po svrţení carismu a Prozatímní vlády. Nehledal ji však v analogiích s ruským středověkem, ale v dědictví ruské říše 19. století. K tomuto názoru se hlásí i autoři této publikace. Neztotoţňujeme se s názorem, ţe vítězství bolševického reţimu znamenalo totální negaci dosavadního vývoje. Nesouhlasíme ani s jednoduchým hledáním analogií se středověkými ruskými dějinami, i kdyţ se někdy nabízejí. Vycházíme z toho, ţe sovětské dějiny jsou plynulým pokračováním dějin Ruska, a to především tradic ruské imperiální říše. Nezhroutil se Strana 794

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA jen komunistický experiment v Rusku, ale také pokus o konstituování ruské říše jako světové velmoci. Proti tomuto názoru lze vznést nikoli nepodstatné námitky. Zaprvé není sporu o tom, ţe sovětské dějiny jsou spjaty s ideologií marxismuleninismu. Tato státní ideologie kategoricky odmítala dědictví carismu, jakoţ i veškerý výboj. O tom není nejmenší pochybnosti. Nesmíme však přitom ztrácet se zřetele, ţe osudem všech revolucí zatím byla heterogenie cílŧ, tj. ţe dospívaly k jiným výsledkŧm ve srovnání s cíli, které si na začátku kladly. Ideologie světové revoluce, s níţ bolševici v roce 1917 přebírali moc do svých rukou, se postupně proměňovala v ideologii státní, tj. ve výraz zájmŧ státu, který na pŧdě předválečného Ruska v roce 1917 vznikl. Pod náporem světového dění, které se ubíralo jiným směrem, neţ byl bolševickými vŧdci v roce 1917 i po revoluci předvídán, a pod vlivem vnitřních podmínek Ruska se rozplýval revoluční chiliasmus a ustupoval pragmatismu státního zájmu Ruska. Jediným pozŧstatkem počátečního revolučního mesianismu zŧstala komunistická ideologie, která se stala výrazem zájmŧ státu. Bylo by chybou si myslet, ţe v mesianistický aspekt této ideologie přestali věřit i předáci Sovětského svazu. Stala se naopak falešným vědomím společnosti, která se s ní ve své většině ztotoţnila. Síla této ideologie nespočívala jen v tom, ţe byla celé společnosti vštěpována soustavně a dŧsledně, ale společnost byla více méně v souladu s touto ideologií konstruována. V Sovětském svazu bylo likvidováno soukromé vlastnictví. Stát se stal monopolním správcem nejen výrobních statkŧ, ale i monopolním zaměstnavatelem veškerého obyvatelstva. Principy socialismu, hlásané sovětskou státní ideologií, byly tak uskutečněny. Jiná věc je, zda tento systém, který měl své pronikavé dŧsledky i v dalších sférách společenského ţivota, odpovídá socialistické teorii. Dokonce i sovětští předáci měli o tom Strana 795

REFORMÁTOR GORBAČOV své pochybnosti, a proto mj. vyrukovali s termínem reálného socialismu, který měl překlenout propast mezi skutečností a učením marxistických klasikŧ. Odkud však vznikla tato propast? To na straně jedné - a na straně druhé odkud vznikly i shody mezi sovětskou skutečností a některými zásadami socialistického programu? Máme tu na mysli především zrušení soukromého vlastnictví, soukromého podnikání, jakoţ i celé další struktury společnosti doby předrevoluční. Tato shoda i tento rozdíl vznikly podle našeho názoru tím, ţe sovětský reţim pokládal za svŧj prvořadý cíl modernizovat zemi, dostihnout a předstihnout kapitalismus. Tento gigantický cíl však byl podniknut v zaostalé zemi, která celou svou ekonomikou i strukturou společnosti patřila k periferním oblastem světového civilizačního vývoje. Byl za druhé podnikán v neobyčejně tíţivých podmínkách, kterými bylo jak těţké dědictví válek, tak naprostý nedostatek kapitálu. Revoluční reţim, který odmítl převzít závazky minulého systému, musel za to draze platit tím, ţe mu věřitelské státy odmítaly poskytovat pŧjčky. V tak těţkých podmínách sáhl vládnoucí reţim k tzv. akumulaci socialistické, tj. k přenesení veškerého břemena modernizace země na bedra celé společnosti, prováděného doktrinářským, diletantským a převáţně brutálním zpŧsobem. Víme, ţe i mnohem mírnější oběti vyvolávají sociální napětí, protesty i bouře, a to nejen ve vyspělejších zemích. Totéţ se odehrávalo v Sovětském svazu. Jeho reţim však neváhal mečem i krví dosáhnout toho, aby společnost tuto oběť přinášela a dokonce, aby za to i děkovala. K zajištění této oběti však bylo nutné přeměnit i společenskou strukturu země, tj. monopolizovat výrobní prostředky na jedné straně a přeměnit všechny občany v nedobrovolnou námezdní sílu na straně druhé.

Strana 796

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Bylo by omylem se domnívat, ţe tento systém je unikátem ve světových dějinách. Setkáváme se s ním do jisté míry v epoše modernizace periferních oblastí světa. Setkáváme se s ním v plném rozsahu jiţ v antice v podobě tzv. východních despocií, které bývají v moderní politologii zařazovány mezi tzv. hydraulické společnosti. Jistěţe nebylo myslitelné, aby se tento systém nazýval svým pravým jménem. Socialistická ideologie mu naopak propŧjčovala vyšší poslání, které zdŧvodňovalo i strašlivé oběti, které se od občana ţádaly. Kdo však sklízel plody tohoto obrovského úsilí, spjatého s takovým strádáním? Na tuto otázku odpovídali zklamaní komunisté nejen v Sovětském svazu: privilegovaná vrstva, která těţila ze svého mocenského monopolu. Bylo by však omylem se domnívat, ţe privilegia byla jejím jediným cílem. I ona ţila pod vlivem falešného vědomí, tj. státní ideologie, která byla výrazem zájmu sovětského impéria. Zhroutil se roku 1991 v Sovětském svazu socialistický experiment? To, co se zhroutilo, byl gigantomanický pokus o modernizaci společnosti, který měl sovětskému státu zajistit postavení světové mocnosti. Sovětská ideologie byla podřízena tomuto cíli, který byl pokračováním úsilí ruské říše o velmocenské postavení dávno před rokem 1917. Nebylo by proto správnější, kdyby na místo rudé vlajky s kladivem a srpem měla sovětská vlajka bílou barvu s diagonálním modrým kříţem sv. Ondřeje, která byla válečnou vlajkou ruské říše? Nastolení sovětského systému v roce 1917 a jeho další historie nebyly negací dosavadního vývoje Ruska, ale jeho pokračováním. I tento názor jsme chtěli doloţit. To si pochopitelně vyţádalo soustředit pozornost na takové aspekty, které naše pojetí ozřejmují. Strana 797

REFORMÁTOR GORBAČOV Rozpad Sovětského svazu roku 1991 pronikavě změnil situaci. Objevilo se jiné Rusko, zbavené komunistické totalitní diktatury. Nevrací se však k bodu, v němţ staré Rusko roku 1917 přestalo existovat. Vstupuje do ţivota i s dědictvím sovětské éry.

Strana 798

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

34

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY Zhroucení sovětského systému a rozpad SSSR vyvolaly několik základních otázek: 1) Jakým směrem se bude ubírat nástupnický systém? Zavrhne Rusko nejen komunistickou, ale jakoukoli diktaturu a naváţe na odkaz roku 1917, tj. na pokus o parlamentní demokracii? Anebo se bude prosazovat historická kontinuita, tj. absolutistický odkaz carismu a jeho komunistického dědice? 2) Jak se Rusko vypořádá s katastrofálním hospodářským odkazem komunistické éry? Náklady na obnovu jeho ekonomiky, rozvrácené jak obludným zbrojením, tak dŧsledky centralistického řízení jsou těţko odhadnutelné. Co si počne s hluboce zakořeněnými zvyklostmi, které společnosti po desetiletí vtiskoval státní paternalismus? Najde se v Rusku podnikatelská vrstva, která se vyrovná s poţadavky trhu? A s rovnostářskými tendencemi, které vyhovují tradiční mentalitě většiny společnosti? 3) Jak si Rusko poradí s emancipačním náporem národŧ bývalé sovětské říše? Jejich odstrkování a potlačování vyvolávalo nacionalistické odstředivé tendence, které budeme po dlouhou dobu sledovat v ţivotě této obrovské multinárodní země. 4) Jak se Rusko vypořádá s tím, ţe Sovětský svaz studenou válku prohrál a ţe dŧsledky této prohry hluboce ovlivnily mezinárodní Strana 799

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA postavení jeho nástupce? Smíří se s tím, anebo bude usilovat o obnovu své síly a svého vlivu? Bude pohlíţet na západní velmoci jako na partnery své nové zahraniční politiky, anebo převezme dědictví SSSR a bude v mezích svých moţností usilovat o udrţení dřívějších sfér vlivu? Jaká bude zahraničněpolitická koncepce a ideologie nového Ruska? Na tyto otázky nelze jednoznačně odpovědět. Od roku 1991 uplynula příliš krátká doba. Jen z hlediska 20. století je to zlomek historického času. Chybí dostatečný odstup, aby bylo moţné s určitostí říct, které alternativy se prosadí. Nezbývá neţ upozornit na základní rysy tohoto krátkého období. VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI? Michail Gorbačov se vzdal svého prezidentského úřadu aţ 25. prosince 1991. Fakticky nevládl. Kdyţ se vrátil 21. srpna z Krymu, stát, jehoţ byl prezidentem, byl v rozpadu. Většina svazových republik vyhlásila svou nezávislost. Deset ze 16 autonomních republik prohlásilo ve společné deklaraci, ţe chtějí zŧstat v rámci Ruské federace. Několik krajŧ a oblastí navíc otevřeně projevovalo zájem na podstatném omezení své závislosti na centru. Úskalí nezávislosti však záhy pochopily některé republiky, zvláště kdyţ prezident Boris Jelcin prohlásil 26. srpna, ţe si Ruská federace vyhraţuje právo na úpravu hranic v souvislosti s početným ruským obyvatelstvem na území nových státŧ. Vyvolalo to znepokojení zejména v Kazachstánu a na Ukrajině. Kromě toho vyvstala otázka, jakým zpŧsobem budou nástupnické státy postupovat jako mezinárodněpolitický subjekt. Vyvstávaly i četné problémy hospodářské, vojenské atd. V neposlední řadě projevoval M. Gorbačov nemalou aktivitu, aby dosavadní státní útvar udrţel.

Strana 800

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Dokonce jiţ pro něj měl název: Společenství evropských a asijských státŧ. Nová integrace se však jiţ dala do pohybu. 8. prosince 1991 uzavřeli představitelé Běloruska, Ruska a Ukrajiny v Minsku smlouvu, v níţ stálo: „...Svaz SSR jako subjekt mezinárodního práva a monolitická realita končí svou existenci.“ Místo něj zaloţili Společenství nezávislých státŧ a dohodli se na společném postupu v otázkách politických, hospodářských, policejních, ekologických atd. Vedoucí činitelé Kazachstánu a středoasijských republik (Kirgizie, Tádţikistán, Turkmenistán a Uzbekistán) se na svém setkání v Ašchabádu 12. prosince rozhodli přistoupit ke Společenství. 21. prosince se setkali vedoucí činitelé všech těchto státŧ včetně Moldavska a zakavkazských republik (aţ na Gruzii, která vyslala jen pozorovatele) v Alma-Atě. Podepsali deklaraci, podle níţ bylo Společenství otevřeno všem bývalým sovětským republikám, dohodli se na společné kontrole strategických zbraní, na hospodářské součinnosti a na respektování všech mezinárodních dohod a úmluv bývalého Sovětského svazu. Vedoucí úlohu při zaloţení Společenství pochopitelně hrálo Rusko. V prosinci převzala vláda Ruské federace kontrolu nad ministerstvy Sovětského svazu. Také další centrální instituce a orgány převzala Ruská federace. Gorbačov rezignoval na svou funkci vrchního velitele branných sil a Jelcin převzal atomový kód. Nejtěţší rána však byla zasazena Komunistické straně Sovětského svazu. 24. srpna se M. Gorbačov vzdal své funkce generálního tajemníka KSSS. Činnost strany byla pozastavena a ústřední výbor rozpuštěn „na dobu vyšetřování její (tj. KSSS ) účasti na těchto událostech právními orgány“, prohlásil B. Jelcin. Mocenský svorník, páteř Sovětského svazu, byl odklizen.

Strana 801

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

Muţ, který o osudu Komunistické strany a Sovětského svazu rozhodl, byl Boris Jelcin. V mocenském zápasu proti obrovité síle komunistické strany a především proti jejímu představiteli, M. Gorbačovovi, dokázal neuvěřitelné. Zbavil je jejich moci, ačkoli měli k dispozici nejsilnější aparát celého světa. Převzal i úřad předsedy vlády. Jeho postavení přitom nebylo snadné. Musel se opřít o existující síly dřívějšího establishmentu. Počítal hlavně s armádou a v prosinci 1991 jí zvýšil platy o 90 %. V srpnu ho podpořila a dobré účty dělají dobré přátele. Později musel manévrovat mezi více mocenskými faktory. Jeho postavení však bylo ohroţováno tím, ţe ruský parlament, zvolený v roce1990, se postavil proti němu a obviňoval ho, ţe usiluje Strana 802

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA o diktaturu. B. Jelcin naopak kritizoval parlament, ţe brzdí reformy. V červenci 1992 Jelcin převzal vedení komise pro novou ústavu. Navrhla zrušit dosavadní legislativní orgány a poskytnout prezidentovi právo vládnout dekrety. V roce 1993 se mělo konat referendum o tomto ústavním návrhu. Parlament se postavil proti. V prosinci ţádal demisi premiéra Jegora Gajdara a změnu návrhu ústavy, která by posílila pravomoci parlamentu proti výkonné moci a prezidentovi. Nakonec byl sjednán kompromis. Funkci premiéra převzal Viktor Černomyrdin a parlament dostal právo na schvalování kandidátŧ na čtyři hlavní mocenské pozice ve sféře finanční a zahraniční politiky. Do politiky zasáhl i ústavní soud, který mj. z prezidentova výnosu o zastavení činnosti KSSS vyňal místní organizace. Jelcinovo postavení bylo dále oslabeno tím, ţe v listopadu 1992 odmítly demokratické politické síly jeho poţadavek, aby se spojily a vytvořily prezidentskou stranu. Do hry vstoupila i „konstruktivní opozice“, kterou tvořil blok vlivných prŧmyslových manaţerŧ. Blok poţadoval zmírnění tempa reforem a ekonomičtí radikálové označovali blok za kryptokomunistický. Jmenování V. Černomyrdina do funkce premiéra bylo hodnoceno jako Jelcinŧv ústupek tomuto bloku. Napětí mezi prezidentem a parlamentem rostlo. Ruslan Chasbulatov, předseda parlamentu, byl obviněn, ţe organizuje ozbrojenou sloţku o síle 5000 muţŧ. Parlamentní ozbrojené síly údajně střeţily v Moskvě 75 budov, které neměly s parlamentem nic společného. Referendum, které se z Jelcinova návrhu konalo v dubnu 1993, schválilo Jelcinŧv program, jehoţ těţiště spočívalo v rozšíření prezidentských pravomocí. Parlament na svém letním zasedání přesto stupňoval nátlak, hlavně v hospodářských otázkách. Rozpory se projevily i ve vládě, zejména mezi prezidentem a viceprezidentem Alexandrem Ruckým. Ten kritizoval Jelcina, ţe si chce uzurpovat moc a ţe Strana 803

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA reformní ekonomická politika se opírá o „mýtickou západní pomoc a nikoli o vlastní síly Ruska“. „Vysoká místa“ obvinil z korupce. V parlamentu byla obvinění z korupce vznesena proti vicepremiérovi Vladimíru Šumejkovi a prezidentovu poradci Michailu Poltoraninovi. Po Moskvě kolovaly pověsti o chystaném puči. Rozuzlení přišlo na podzim roku 1993. B. Jelcin zbavil 21. září parlament všech „legislativních, administrativních a výkonných funkcí“ a vypsal volby do nového parlamentu. Vedení parlamentu vzápětí svolalo mimořádné zasedání Nejvyššího sovětu. Ten označil Jelcinŧv dekret za protiústavní. Ruslan Chasbulatov vyzval jiţ 21. září všechny pracovníky ministerstva vnitra, aby nevykonávali „zločinné rozkazy prezidenta Jelcina“. Poslanci odmítli „Bílý dŧm“ opustit. K ozbrojené sráţce s vládními silami došlo 3. října. K Bílému domu se policejním kordonem prodrala silná skupina přívrţencŧ parlamentu. Z této skupiny se vytvořilo několik ozbrojených oddílŧ, které napadly moskevskou radnici a ostankinskou televizi. V čele odbojného parlamentu stáli A. Ruckoj a R. Chasbulatov, který tehdy údajně prohlásil, ţe „dnes musíme obsadit Kreml“. Jelcin však nezaváhal a proti parlamentu poslal vojsko, které zaútočilo na Bílý dŧm odpoledne Strana 804

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA 3. října, za podpory tankŧ. O nasazení vojska do bojŧ prý propukly ve vládě neshody. Počet útočících vládních vojákŧ byl pozoruhodně malý. Podle ministra obrany Pavla Gračova jich bylo 1300. Boj si vyţádal 145 mrtvých a několik set raněných. Televizní stanice celého světa přinášely obraz hořícího parlamentu, ostřelovaného tanky. Také boj o ostankinskou televizi bylo moţné sledovat na obrazovkách. A přesto je kolem celé události mnoho nejasností, které snad budou jednou vysvětleny. A. Ruckoj byl přece zkušeným vojákem. A přesto se vrhl do dobrodruţství, v němţ mohl mít úspěch pouze za pomoci vnějších sil. Byly mu slíbeny, ale nedostavily se? Anebo v existenci těchto sil jen věřil? A. Ruckoj a R. Chasbulatov byli později amnestováni a oba se znovu vrhli do politiky. Vŧdcové pučistŧ by asi i v demokratických státech skončili hŧře. Výjimečný stav v Moskvě, zavedený 3. října, byl pouze začátkem další fáze upevňování moci Borise Jelcina. 9. října vydal dekret, podle něhoţ měly sověty na všech úrovních předat své pravomoci regionální státní správě, jmenované prezidentem. Zároveň byly vyhlášeny volby do Federálního shromáţdění a do místních rad. 12. prosince 1993 se konaly parlamentní volby a referendum o návrhu ústavy. Výsledky voleb byly šokující. Ultrapravicová Liberálně demokratická strana v čele s Vladimirem Ţirinovským se stala jednou z nejsilnějších stran nového parlamentu. Získala ve Státní dumě 59 křesel. Gajdarova Ruská volba dostala 40 křesel, komunisté 32 křesel, Agrární strana 21, Ruské ţeny 21, Javlinského Jabloko 20 křesel atd. Analýza volebních výsledkŧ ukázala, ţe Ţirinovskij získal svou hlavní podporu v armádě, která zřejmě citlivě zareagovala na jeho nacionalistický imperiální program. Volby do parlamentu posílily konzervativce a prohloubily polarizaci společnosti. Faktickým vítězem se stali komunisté a nacionalisté. Znepokojivá byla malá Strana 805

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA účast voličŧ - pouze 54,4 %. Z voleb vzešel dvoukomorový legislativní orgán - horní komoru tvořila Federální rada a dolní komoru Státní duma. Prezident však mohl být spokojen. Referendum schválilo novou ústavu, která podstatně rozšířila jeho pravomoce a značně omezila práva parlamentu. Prezident byl ústavou oprávněn jmenovat premiéra, vydávat dekrety bez schválení Federálního shromáţdění, vetovat jeho usnesení a případně ho rozpouštět. Jeho mocenská pozice byla posílena, ale výsledek voleb vyzněl proti reformám a nový parlament se postavil proti němu. Boris Jelcin provedl po volbách změny ve vládě, které podstatně oslabily pozici reformních sil, kdyţ Jegor Gajdar a Boris Fjodorov podali demisi. Jelcin si navíc podřídil tzv. silová ministerstva - vnitro, obranu a zahraničí. Změny ve vládě a v dalších mocenských centrech Ruska však pokračovaly. V roce 1994 následovaly zejména po říjnovém katastrofálním úpadku rublu. Signifikantní bylo především jmenování nového ministra financí V. Panskova a odvolání předsedy Ruské centrální banky. Další změny ve vládě přišly v listopadu. Byly hodnoceny jako posílení vlivu protireformních sil a jako posun mocenského centra doprava. Jelcin naopak prohlásil, ţe je se změnami ve vládě spokojen. Zdálo by se, ţe rozsáhlé prezidentské pravomoci zajistily stabilitu úřadu B. Jelcina. Nominálně soustředil do svých svých rukou takřka veškerou exekutivní moc. Přesto je nutno konstatovat jeho závislost na armádě, bezpečnostních sloţkách a na dalších faktorech současné moci v Rusku, včetně nejmocnějších hospodářských sil Ruska. Prezidentské dekrety připravovala o jejich účinnost jiţ sloţitá Strana 806

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA mašinérie byrokratického aparátu. V praxi se na ně nezřídka reagovalo jako na více méně nezávazný pokyn. Jelcinova popularita přitom klesala. K pokračujícímu zhoršování sociálních podmínek, rozmachu kriminality atd. se přidruţila všeobecná nevole nad pokračující čečenskou válkou. Jelcinova váţná onemocnění v červenci a říjnu 1995 ukázala, ţe jeho odchod z politického ţivota nelze vyloučit, zvláště kdyţ prosincové volby do Státní dumy ukázaly sílu komunistické a nacionalistické opozice. Komunisté získali 157 z 450 křesel, Ţirinovského strana 51, premiérova strana Náš dŧm Rusko 52 a Javlinského Jabloko 45. Komunisté se stali nejsilnější stranou a s Ţirinovským měli drtivou převahu nad proreformními silami. Volby do Státní dumy byly povaţovány za generální zkoušku na volby prezidentské. Účast ve volbách byla překvapivě velká: 65 %. Jeden z moskevských komentátorŧ napsal na adresu voličŧ: „Zblblo jsi, Rusko!“ Komentáře k volbám poukazovaly na iracionalitu rozhodování ruského voličstva, na přitaţlivost symbolŧ a nikoli programŧ či osobností. Vyhlídky Jelcina na znovuzvolení se zdály špatné. Začátkem roku 1966 mu prŧzkumy veřejného mínění přiřkly pouhých 8 % voličŧ. Koncem prosince 1995 se Boris Jelcin po vyléčení vrátil do svého úřadu.V lednu 1996 provedl další změny ve vládě. Jmenoval mj. po rezignaci A. Kozyreva ministrem zahraničí Jevgenije Primakova. Další změnou ve vládě bylo propuštění A. Čubajse z funkce prvního náměstka premiéra. Tyto změny byly doprovázeny rezignacemi celé řady dalších osobností zvláště z Jelcinova štábu poradcŧ. Pozornost vyvolal zvláště odchod J. Gajdara, bývalého reformního premiéra. Zahraniční tisk zaujaly komentáře moskevského tisku, který pokládal tyto změny za signál o rozhodnutí Jelcina ucházet se znovu o prezidentský úřad. Strana 807

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA Další vývoj událostí ukázal, ţe Jelcin dokáţe v zájmu dosaţení svého cíle obratně manévrovat. Jiţ v lednu 1996 přikázal vyplatit zadrţované mzdy a penze. V únoru slíbil výplatu zadrţovaných mezd stávkujícím horníkŧm a subvencování dŧlního prŧmyslu. V témţe měsíci zahájil svou předvolební kampaň projevem v Jekatěrinburku. 31. března 1996 v televizním vysílání rozvedl svŧj plán na ukončení čečenské války a oznámil, ţe ruská armáda zastavila na území Čečenska bojové akce. Předtím byla uzavřena smlouva Ruské federace s Kazachstánem, Běloruskem a Kirgyzstánem o prohloubení hospodářské a humanitní integrace. Při své dubnové návštěvě v Číně podepsal dohodu o demilitarizaci hranic Ruské federace, Kazachstánu, Kirgyzstánu a Tádţikistánu s Čínou. Pro posílení své autority vyuţíval i svých dalších zahraničních cest. Představitelé západních velmocí dávali najevo, ţe by jeho zvolení uvítali. Tempo prezidentské kampaně Borise Jelcina se stupňovalo a preferenční rozdíly mezi ním a ostatními kandidáty klesaly. 16. dubna bylo zaregistrováno 11 kandidátŧ na funkci prezidenta Ruské federace. Hlavním Jelcinovým rivalem se stal vŧdce komunistŧ G. Zjuganov. Mezi dalšími kandidáty byli vŧdce nacionalistŧ V. Ţirinovskij, generál A. Lebeď, stoupenec reforem G. Javlinskij atd. Do volebního zápasu se přihlásil i bývalý prezident Sovětského svazu M. Gorbačov. Výsledek prvního kola voleb ve dnech 15.-16. června 1996 ukázal, ţe Jelcin získal mírný náskok nad svým komunistickým konkurentem, coţ ale nestačilo na jeho zvolení. Bylo třeba konat druhé kolo prezidentských voleb, které proběhlo 3. července 1966. Boris Jelcin opět zvítězil, kdyţ získal 53 % hlasŧ, zatímco jeho komunistický konkurent jen 40 %. Komentátoři byli vcelku zajedno, ţe Jelcin vděčil za své vítězství jednak tomu, ţe účast na volbách byla relativně Strana 808

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA vysoká (přes 60 %), jednak tomu, ţe voliči nehlasovali ani tak pro Jelcina, jako spíše proti komunistŧm. To byl významný aspekt těchto voleb, jakoţ i skutečnost, ţe to byly vcelku svobodné volby. Boris Jelcin si svým vítězstvím zajistil prezidentskou funkci na další období, tj. do roku 2000. Prŧběh tohoto období závisí na mnoha faktorech. Především na tom, zda zvládne rŧznorodé tendence v řadách svých stoupencŧ i spojencŧ, kteří se o jeho zvolení zaslouţili. Za druhé pak pŧjde o to, zda se podaří zvládnout hospodářské problémy Ruska natolik, aby se s hospodářskou obnovou ruské ekonomiky zlepšovalo i sociální postavení obyvatelstva. Zatím se zdá, ţe se stav ruské ekonomiky zhoršuje a ţe sociální napětí v zemi roste. Za třetí pak záleţí i na zdravotním stavu prezidenta, který se zejména před druhým kolem rapidně zhoršil (třetí infarkt) a který vyvolává rostoucí znepokojení. Prezident Ruské federace má nominálně obrovskou moc, nepoměrně větší, neţ jakou mají hlavy státu v zemích s tzv. prezidentským systémem. Ale i ruský prezident je ve výkonu této moci determinován zájmovými skupinami, od mocenského aparátu aţ po silné centrální i regionální ekonomické a politicko-byrokratické subjekty. Ruský stát je v rozkladu a skutečnými vládci země se staly rŧzné zájmové skupiny, v nichţ se prolínají zkorumpovaní byrokrati s finančněprŧmyslovými giganty a kriminálním podsvětím. Ruský prezident musí v dané situaci manévrovat mezi těmito faktory a hrát jakousi úlohu arbitra. Pokud se situace nezmění, bude v neposlední řadě závislý i na hlasech voličŧ, kteří si v roce 1996 poprvé od bolševické revoluce v roce 1917 mohli vyzkoušet moc relativně svobodných voleb.

Strana 809

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU Těmito slovy charakterizoval premiér Černomyrdin první fázi hospodářské přestavby Ruska po rozpadu Sovětského svazu. Program přestavby předloţil prezident B. Jelcin v říjnu 1991. Vycházel z představy, ţe socialistická ekonomika se přemění v trţní hospodářství na základě privatizačního procesu. V tomto programu bylo moţné vystopovat vlivy tzv. Šatalinova plánu, polského šokového programu, jakoţ i návrhy mezinárodního měnového fondu. Jelcinŧv program nebyl nikdy rozveden a detailně propracován. Jeho hlavními komponenty měla být liberalizace cen, přechod k rigorózní peněţní a finanční politice, zrušení státní regulace výroby a rozdělování, rychlá privatizace malých podnikŧ a postupné odstátnění velkých podnikŧ, pozemková reforma, podpora konkurence a připuštění zahraničního kapitálu, přístup ruského hospodářství k světovému trhu a postupný přechod ke konvertibilitě rublu, konverze zbrojního prŧmyslu a nakonec sociální opatření, která měla změkčit pŧsobení reformy. Obnova ruského hospodářství byla naléhavým úkolem nového vedení. Stav ekonomiky nebyl oficiálně analyzován, ale situace, s níţ se začali seznamovat západní odborníci, ukazovala neuvěřitelnou zanedbanost téměř všech komponentŧ hospodářství s výjimkou zbrojního prŧmyslu. Nepřetrţité havárie i v rizikových zařízeních signalizovaly jak zanedbanost technického zařízení, tak netečnost a často i lajdáctví vedoucích činitelŧ. K tomu přistupovala i nízká a často zmatková úroveň centrálního řízení a plánování. Ignorovaly se elementární poţadavky racionality, nemluvě jiţ o ekologických principech. Některé prŧmyslové oblasti byly natolik ekologicky devastovány, ţe na pořadu dne byla především jejich záchrana. Náklady, jaké by Rusko potřebovalo na obnovu svého hospodářského potenciálu, byly prostě nevyčíslitelné, protoţe teprve s postupem doby se vyjevoval rozsah devastace. Strana 810

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Reformní hospodářský program, jehoţ hlavním architektem byl Jegor Gajdar, narazil však okamţitě na ostrou kritiku. Ozvala se ze všech stran. Hlavním argumentem bylo nebezpečí inflace po uvolnění cen. Přesto byla začátkem roku 1992 zahájena politika monetárního a instituciálního šoku. Záhy se však ukázalo, ţe na takovou léčbu prostě Rusko nemá. Cenová hladina v lednu 1992 vylétla na 250% a v dalších měsících se zvyšovala o 30%. Nabídka nevzrostla a reálné mzdy drasticky upadaly. Dílčí výsledky se přesto v létě začaly projevovat. Inflace zvolnila své tempo. Subvence státního rozpočtu klesaly a rozpočtový deficit byl sníţen. Kurs amerického dolaru klesl a v polovině července mohl být kotován na 140 rublŧ. Jelcin slíbil na podzim 1992 citelné zlepšení situace. Začala vznikat obchodní, bankovní a zčásti i výrobní infrastruktura. Poradci ze západních měnových institucí naléhali na pokračování šokové terapie. Problém však spočíval v tom, ţe jejich doporučení často nevycházela ze znalosti ruské ekonomiky. Podléhali podle kritických názorŧ některých západních ekonomŧ „grandiózním zjednodušujícím generalizacím.“ Ignorovali skutečnost, ţe jejich kvalifikace a zkušenost je pro Rusko zcela nevhodná. Doporučovali odbourávání státního monopolu v oblasti prŧmyslové výroby. Nevzali v úvahu, ţe privatizace třeba jen jednoho podniku vyvolá při provázanosti ruského hospodářství chaos v celém výrobním řetězu. Nebrali v úvahu, ţe vedení prŧmyslových podnikŧ se budou zuby nehty bránit proti reformě, která by je připravila o dotace ze státního rozpočtu. Věřili ve spásné účinky neviditelné ruky trhu a netušili, ţe za zdánlivě rigorózním státním dirigismem jiţ volný trh pŧsobí a proráţí si cestu legálními a zejména nelegálními prostředky. Neomezoval se jen na oblast spotřebních výrobkŧ, ale i na vztahy Strana 811

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA mezi hospodářskými subjekty všech odvětví a stupňŧ. Dokonce i taková instituce jako KGB si budovala svou vlastní „pozici ve světě podnikání“, jak se vyjádřil její někdejší šéf V. Krjučkov. Symbióza mezi oficiální a „sekundární“ ekonomikou byla známým faktem, který posílilo vytvoření firem se smíšeným kapitálem, komerčních bank, komoditních burz a zrušení státního monopolu zahraničního obchodu v roce 1988. V čele těchto zásahŧ do sovětského ekonomického systému stály orgány, které měly nad čistotou podnikání bdít: KGB, která byla navíc „sekundární“ ekonomikou infiltrována. Státní instituce i organizace a dokonce i jejich sloţky se vrhaly do legální a častěji ilegální podnikatelské činnosti. Skandály kolem hospodářské aktivity představitelŧ sovětské armády ve východním Německu byly dalším dokladem o zkorumpování armádních špiček, a to nejen v Berlíně . Vývoj hospodářského ţivota jiţ v roce 1991 ovlivnilo především chování státních podnikŧ. Ty ignorovaly monetární signály a začaly se těţce zadluţovat. V létě 1992 dosáhlo jejich zadluţení 40 miliard rublŧ. Vláda a Státní banka opustily stabilizační kurs. Rozpočtový deficit vylétl na jednu miliardu a kurs dolaru dosáhl 500 rublŧ. Úpadek hospodářských sil Ruska pokračoval a postihoval zejména zbrojní a těţký prŧmysl. Hospodářské výsledky roku 1992 byly neutěšené. Roční inflace za rok 1992 dosáhla 2000 %. Hrubý národní produkt, národní dŧchod a prŧmyslová výroba klesly o 20 %. Povlovnější byl úpadek zemědělské výroby. Pokles reálných mezd a ţivotní úrovně o 30 % postihoval obyvatelstvo nerovnoměrně. Vznikala zjevná sociální polarizace společnosti. Počet nezaměstnaných však byl stále nízký, přestoţe se za rok 1992 zdesateronásobil. V létě 1992 se vytvořil Svaz podnikatelŧ a prŧmyslníkŧ pod vedením A. Volského. Vystupoval dŧrazně proti Gajdarovu reformnímu programu a poţadoval zvolnění tempa reformy Strana 812

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA a větší podporu prŧmyslu. Jako vzor doporučoval čínský model hospodářské reformy. Bitva o osud hospodářské reformy se rozhořela v druhé polovině roku. Signálem o změně hospodářského kurzu se stalo jmenování Viktora Černomyrdina do funkce premiéra koncem roku 1992. Mocenský zápas mezi prezidentem a parlamentem, o němţ jiţ byla řeč, se projevil i v oblasti hospodářské. Parlament schválil koncem července 1993 rozpočet, který dvojnásobně překročil pŧvodní vládní plán. Jelcin označil parlamentní rozpočtový návrh za „hyperdeficitní“. Prohlásil, ţe by vedl k zruinování a destrukci Ruska a vládě nařídil, aby parlamentní návrh ignorovala. Boj se rozhořel i o další postup privatizace. Parlament se postavil proti vládnímu programu malé privatizace. Jeho pozměňovací návrhy označil náměstek premiéra Anatolij Čubajs za „ekonomicky neopodstatněné, právně nesmyslné, politicky škodlivé a zcela postrádající zdravý rozum“. Začátkem srpna schválila vláda Černomyrdinŧv střednědobý hospodářský program, jehoţ cílem bylo „stabilizovat finanční systém a zastavit inflaci“. Začátkem srpna 1993 byla dosaţena dohoda o měnové unii mezi Ruskem, Kazachstánem a Uzbekistánem. Byla vyvolána předchozí dohodou mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou o hospodářské unii. Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev k uzavření měnové unie podotkl: „Pro sovětské republiky je stále obtíţnější přeţít bez integrace a unifikace, zvláště v hospodářské oblasti.“ Koncem srpna téhoţ roku se členové Společenství dohodli na postupném vytváření společného hospodářského prostoru na základě trţních vztahŧ. Smlouvu podepsalo sedm státŧ: Bělorusko, Kazachstán, Moldova, Rusko, Tádţikistán, Uzbekistán a Arménie. Ukrajinští představitelé oznámili, ţe se připojí jako přidruţený člen, a Gruzie byla zastoupena pouze pozorovatelem. Strana 813

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA V listopadu vydal B. Jelcin dekret, který omezil pŧsobení zahraničních bank v Rusku. Ohlas v západních zemích byl negativní, ale Evropská unie se zabývala přípravou opatření, která měla Rusku usnadnit přístup na západní trhy. Finální rozpočet na rok 1993 byl předloţen v listopadu 1993. Počítal s deficitem ve výši 17 miliard rublŧ, tj. asi 10 % hrubého národního produktu. Vzápětí se však ukázalo, ţe deficit bude vyšší. Koncem roku vznikly nové komplikace kvŧli rublové zóně. Dohoda o společné měně členŧ Společenství padla a několik členŧ (Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Moldova a Arménie) si zavedlo vlastní měny. Za dŧvod pro tento postup uvedl uzbekistánský náměstek premiéra, ţe podmínky pro jednotnou rublovou zónu byly „zotročující“. Koncem roku 1993 se vyostřil spor o pokračování reforem. Premiér Černomyrdin kritizoval Jegora Gajdara, ţe volební úspěch Ţirinovského zavinily tvrdost a chyby ekonomické reformy. Také Anatolij Čubajs se stal terčem jeho kritiky. B. Jelcin se naopak za Gajdara postavil a ocenil jeho zásluhy o reformy. Novému parlamentu oznámil, ţe „Gajdar zŧstává“. Avšak i šéf proreformního bloku Jabloko Grigorij Javlinskij řekl, ţe výsledky voleb jsou dŧsledkem chyb vlády. Postup Gajdara a jeho stoupencŧ označil za extremismus, který přispěl k úspěchu krajní opozice. V lednu 1994 jmenoval B. Jelcin další vládu. Byla to zvláštní koalice. Vedle centristŧ s premiérem Černomyrdinem v čele v ní byli i zbyli reformní politici, Gajdar však odstoupil. Hospodářské výsledky roku 1993 byly pramálo uspokojivé. Inflace pokračovala. Koncem roku stál jeden americký dolar na trhu 1244,47 rublŧ. Prŧměrná měsíční inflace činila 18%. Ale v prosinci znovu Strana 814

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA značně vzrostla. Prŧmysl nadále čekal na radikální restrukturalizaci. Celková výroba za rok 1993 klesla o 8%. Ţivotní úroveň obyvatelstva, závislého na platech a mzdách, se dále rapidně zhoršovala. Zvláště kdyţ instituce a podniky neměly často na výplaty, ať jiţ pro lajdáctví vedení, či kvŧli byrokratickým prŧtahŧm finančního systému. K hmotným útrapám všedního dne přistoupila kriminalita, která se stala metlou nejen velkoměst. Policie byla obviňována z netečnosti vŧči zločinu, zvláště organizovanému, a také z korupce. Část obyvatelstva tíhla k radikalismu, většina však ţila z víry, ţe se poměry přece jen zlepší. V lednu 1994 premiér V. Černomyrdin prohlásil, ţe „doba trţního romantismu skončila“. Vláda si vzala reformu na mušku. Vládní mluvčí řekl, ţe „mechanická transformace západních ekonomických metod nadělala více škod neţ uţitku“. Hospodářská politika se měla ubírat „se zřetelem na specifika ruského státu, ruského lidu a ruských tradic“. Ministr financí a náměstek premiéra Fjodorov zdŧvodnil svou demisi, ţe ve vládě zvítězil kurs „rudých prŧmyslníkŧ“. Premiér Černomyrdin přesto ujišťoval, ţe zavede dŧslednou stabilizační politiku, protoţe jiná alternativa by zpŧsobila hyperinflaci a kolaps. Tvrdil, ţe reformní proces jiţ přinesl ruskému hospodářství prospěch, a uvedl jako doklad, ţe privatizace jiţ obsáhla 30 % podnikŧ. Také poukázal na to, ţe mzdy vzrostly. Prezident B. Jelcin ujistil, ţe je pro hospodářské reformy. Jeho mluvčí upozornil premiéra, ţe prezident zasáhne proti jakémukoli pokusu obnovit prvky administrativního plánovacího systému. Hlasy západních institucí byly kritičtější a poukazovaly na to, ţe ruská vláda nebrzdí inflaci, protoţe nadále subvencuje prŧmysl a zemědělství. Prŧběh roku však vyjevil labilitu celého systému. Koncem července varovalo ministerstvo financí veřejnost před investiční společností Strana 815

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA MMM, která byla povaţována za jednu z nejlepších. Nastal run na tuto společnost, která drasticky sníţila cenu svých akcií a poškodila tím 5-10 milionŧ lidí. Vláda připustila, ţe měla lépe chránit zájmy zákazníkŧ, ale odmítla vyplácet náhrady. Další otřes nastal v říjnu v dŧsledku náhlého a pronikavého pádu rublu. Prezident B. Jelcin to označil za „ohroţení národní bezpečnosti“. Oproti kursu za dolar v červenci 1994 klesl rubl 11. října zhruba na polovinu. Šéf Centrální banky Viktor Geraščenko připustil, ţe měl rychleji na situaci reagovat. Byl ihned odvolán. Následovalo odvolání a demise celé řady ministrŧ. Názory na nové sloţení vlády byly kontroverzní. Nedávný ministr financí Boris Fjodorov řekl, ţe někteří noví lidé ve vládě jsou ekonomové sovětského stylu. B. Jelcin si naopak nové členy pochvaloval, ţe jsou to sice političtí konzervativci, ale uznávaní odborníci. Výkazy o stavu ruské ekonomiky jsou málo přehledné. Co však je nepochybné, je postupující inflace. Koncem roku 1994 byl trţní kurs amerického dolaru 5612,6 rublŧ. Prŧmyslová výroba za rok 1994 klesla o 21% a oproti roku1991 činila 45 %. Nejtíţeji byl postiţen spotřební, strojírenský a papírenský prŧmysl. Inflace za rok 1995 se však zbrzdila. Trţní kurs dolaru činil koncem roku 4675 rublŧ. Rozpočet však je nadále deficitní a zahraniční zadluţení pokračuje v rŧstu. V roce 1993 činilo 83,089 miliard dolarŧ, začátkem roku 1996 se odhadovalo na 120,4 miliard dolarŧ. Mezinárodní měnový fond přesto pokračuje v podporování ruského rozpočtu. V dubnu 1995 poskytl Rusku další úvěr ve výši 6,8 miliard. V březnu 1996 schválil úvěr ve výši 10,087 miliard dolarŧ na podporu střednědobého makroekonomického programu. V dubnu 1996 schválil Paříţský klub konverzi ruského dluhu ve výši 40 miliard dolarŧ, přestoţe názory některých západních znalcŧ Ruska na budoucnost Strana 816

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA ruského hospodářství jsou velmi skeptické. Poukazují na to, ţe Rusko je dnes vlastně tam, kde bylo v roce 1991, a to před pokusem o zahájení ekonomické reformy. K restrukturalizaci hospodářství má však ruská vláda podstatně méně prostředkŧ. Nezávisle na tom, zda se k zahájení reformy konečně rozhodne, nebo ji zavrhne, hrozí ruskému hospodářství pokračování úpadku a pád do kategorie rozvojových zemí. Ţivotní úroveň obyvatelstva dále klesala. Častým jevem se staly stávky kvŧli nevypláceným mzdám. V únoru 1995 otřásla Ruskem výstraţná stávka havířŧ. Podílelo se na ní pŧl milionu lidí. Chtěli, aby jim podniky vyplatily dluţné mzdy. Totéţ se opakovalo v únoru 1996. Mizérie kaţdodenního ţivota prostého ruského občana pokračuje a je s podivem, ţe sociální neklid je aţ dosud tak mírný. Snad tu jistou úlohu hraje poměrně malý počet nezaměstnaných. Velkou nespokojenost však vyvolává rŧst kriminality, která se stala metlou nejen velkých měst. Ţivotní podmínky obyvatelstva dokumentují demografické ukazatele. Klesá prŧměrný věk; z 62 let v roce 1987 na 57 let v roce 1995. Roste úmrtnost i sebevraţednost. Ke konci komunistického reţimu se počítalo s tím, ţe ruské impérium bude mít do konce století téměř 600 milióŧ obyvatel, ale v současné době ţije na bývalém teritoriu Sovětského svazu 292 miliónŧ lidí. Je to bezprecendentní demografická katastrofa. Zdá se, ţe pod břemenem pokusu o přeměnu Ruska se hroutí především řadový občan. Zásobování nejen velkých měst se však značně zlepšilo. K dostání je téměř vše, včetně jakéhokoli zahraničního zboţí, ale za horentní sumy. Yankee na Arbatu nazval německý historik Karl Schlögel svŧj esej o současné Moskvě. Vystihl v této zkratce dnešní podobu Moskvy, která je dŧsledkem radikální, ale i chaotické modernizační přestavby. Vyznačuje se i neuvěřitelně kosmopolitní nabídkou zboţí všeho Strana 817

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA druhu. V pozadí těchto překotných přeměn je nová zbohatlická vrstva, v níţ mají bývalé nomenklaturní kádry významné postavení. O jejích kontaktech s podzemím se mluví jako o všeobecně známém faktu. Stala se však i mezinárodním fenoménem. Její kapitál, její investice, její obchodní transakce, jakoţ i její nezřídka kriminální metody zaměstnávají policii málem celého světa. Na prodej je vše, od kolekcí staroţitností či knihovních fondŧ, aţ po zbraně všeho druhu včetně těţké výzbroje či obohaceného uranu. Vyváţí se i levná pracovní síla. S ruskými zbohatlíky se lze setkat na snobských pláţích a v luxusních hotelech Evropy, Ameriky a snad i ostatních světadílŧ. Ruská pŧda je příliš horká. Vraţdy nejen novinářŧ, ale i politikŧ, bankéřŧ a podnikatelŧ jsou tu kaţdodenním jevem. Osobní ochranky ruských špičkových kapitalistŧ se rovnají soukromým armádám. Ruské mafie jsou proslulé i za hranicemi Ruska. Boj proti nim je těţký, protoţe policie je jimi korumpována a infiltrována. A tak se zdá, ţe výsledky ruské ekonomické reformy jsou nejúspěšnější v oblasti big businessu a brutální kriminality. ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ? Rozpad Sovětského svazu byl doprovázen vyhlašováním nezávislosti dřívějších svazových i autonomních republik. Zároveň vznikal nový integrační model jednak tím, ţe dosavadní celosvazová centra přejímalo federální Rusko, jednak tím, ţe vznikala centra nová. Klíčovou otázkou mj. bylo, jak bude uspořádána armáda, mocenský svorník prvořadého významu. Myšlenku spojených konvenčních sil Společenství však zavrhla Ukrajina. Na prosincovém jednání v Minsku bylo dosaţeno dohody o strategických zbraních, jejichţ velení převzala Ruská federace. Také konvenční síly měly podléhat spojenému velení, ale jednotlivým republikám byla dána moţnost kontroly jejich vlastních vojenských sil. Pohraniční vojska zŧstala nadále pod jednotným velením. Ruský ministr obrany sice naléhal, Strana 818

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA aby bylo zachováno jednotné velení strategických a konvenčních sil, ale Ukrajina trvala na svém. Schŧzka ministrŧ obrany Společenství v červnu 1993 se dohodla na zrušení společného velení. Místo něho byl zřízen koordinační orgán. Tato změna byla údajně dílem ruských vojenských kruhŧ, které dávaly přednost bilaterálním dohodám se sousedy. Prezident Jelcin v roce 1991 oznámil, ţe ruské velení stahuje z Kavkazu včetně Náhorního Karabachu vojska ministerstva vnitra. Některé jednotky však měly zŧstat na hranicích Arménie a Ázerbájdţánu. Později se však ruská armáda na Kavkazu znovu objevila. Dalším svorníkem Společenství byly dlouhodobé ekonomické vazby mezi jednotlivými republikami a oblastmi. Vyhlašování nezávislosti jednotlivých republik mělo převáţně jednoznačnou souvislost s jejich nároky na vlastní přírodní bohatství. Jejich vzájemné hospodářské vazby je však nutily k tomu, aby usilovaly o kooperaci, a to zejména s Ruskou federací. V případě Ukrajiny se názorně ukázalo, v jak vysoké míře je závislá na dodávkách ruské nafty a plynu. K dalším faktorŧm patřila i ona část ruského obyvatelstva, která ţije mimo hranice Ruské federace. Odhaduje se na 20-25 milionŧ lidí. Patřila k privilegovaným vrstvám svazových republik i oblastí. Po rozpadu Sovětského svazu musela čelit nevraţivosti i nepřátelství místního obyvatelstva. Není divu, ţe tíhla k společné obraně svých zájmŧ. Příkladem je tu Moldova, která jiţ v červnu 1991 označila anexi roku 1940 za protiprávní a projevila zájem na opětném spojení s Rumunskem. Proti tomu se pozvedly pravoslavné etnické menšiny, a to Gagauzové a kozácké Podněstří. Vytvořily svou vládu, která se bránila proti intervenci vládních sil Moldovy. Situace se uklidnila aţ po vystřízlivění moldovské vlády z asociačních iluzí a zejména po Strana 819

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA zásahu ruské armády. Ruské menšiny pochopitelně podporují svá vlastní politická seskupení, která se staví proti nátlaku místních mocenských sil. V jejich středu má silný vliv komunistická strana, která dosud republiky ovládala a zajišťovala Rusŧm privilegované postavení. Pod jejím vedením a velením zakročovali i vojensky proti místním politickým silám. V Tádţikistánu svrhla prokomunistická milice v bojích, započatých v říjnu 1992, vládu islámské koalice. Vyvolalo to statisícový exodus muslimŧ do Afghánistánu, odkud islámská opozice vede dodnes svou válku. Nová, fakticky komunistická vláda, čelí náporu muslimŧ s pomocí ruských vojsk. Dostáváme se tím k jednomu z hlavních zřídel neklidu, který dnes otřásá Společenstvím, a to k vlivu islámu. Zasahuje jednak do Střední Asie, jednak na Kavkaz. Rusko na jeho vliv reaguje velmi podráţděně, protoţe za ním stojí islámské státy. Kromě toho jde o vliv Turecka zvláště na kavkazský region. Obavy Moskvy před zasahováním ĺránu a Turecka se silně projevily v arménskoázerbájdţánském konfliktu o Náhorní Karabach. Boje o tuto arménskou enklávu na území Ázerbájdţánu zesílily v březnu 1992. Neúspěchy ázerbajdţánských vojsk vyvolaly politickou krizi, které padl za oběť ázerbájdţánský prezident. Na jaře 1993 docílila arménská vojska dalších úspěchŧ, protoţe prorazila kordon, oddělující Náhorní Karabach od Arménie. Zároveň se pod patronátem Ruska, Turecka a Spojených státŧ začalo jednat o mírovém řešení sporu. Ázerbájdţán se dostával do vnitropolitických otřesŧ. V červnu 1993 se předsedou ázerbajdţánského parlamentu stal Gejdar Alijev, někdejší člen Gorbačovova politbyra. V říjnu 1993 se Ázerbájdţán dostal dostal do víru mocenského boje. Prezident Alijev obvinil Rusko, ţe ho chce donutit k tomu, aby dal souhlas k rozmístění ruských vojsk na hranice s ĺránem a aby Rusku poskytl ještě větší podíl na kaspické naftě. Neklidná situace v zemi pokračovala i v roce Strana 820

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA 1994, přestoţe v únoru 1944 bylo pod ruskou patronancí sjednáno zastavení bojŧ mezi ázerbájdţánskými a arménskými vojsky. Náhornokarabašská otázka však zŧstala otevřena. Dohoda s Ruskem o jeho participaci na těţbě kaspické nafty nasvědčuje tomu, ţe jeho vliv v této části Kavkazu opět zesílil. Do Gruzie se po svrţení prezidenta Zviada Gamsachurdii v lednu 1992 vrátil Eduard Ševardnadze a stanul v čele Státní rady. Přívrţenci svrţeného prezidenta ho obvinili, ţe byl iniciátorem převratu. Jejich pozice v západní Gruzii se opíraly o Abcházii, odkud zahájili svou ofenzívu. V březnu 1992 vzplály boje mezi vládními a separatistickými jednotkami v jiţním Osetinsku, které bylo autonomní republikou v Gruzii. V říjnu 1992 se Ševardnadze stal prezidentem Gruzie. Ani jeho mezinárodní pověst ho neuchránila před hrozbou secese. Jiţní Osetinsko se rozhodlo připojit k Rusku. Vztahy mezi Gruzií a Ruskem se po sérii incidentŧ zhoršovaly. Definitivně, jak se zdá, se však situace uklidnila v dŧsledku vojenské dohody mezi Ruskem a Gruzií v březnu 1995. E. Ševardnadze hájil tuto dohodu proti nacionalistické opozici argumentem, ţe Rusko si sice podrţí své základny v zemi, ale ţe podpoří reintegraci Abcházie a Jiţního Osetinska do Gruzie. Zdá se, ţe abcházský a jihoosetinský separatismus tím ztratily oporu, ale latentně je v těchto oblastech stále přítomen. Nejhŧře se však vyvíjely vztahy mezi Ruskem a autonomními republikami a oblastmi. Nejen kavkazské autonomní republiky se snaţily setřást patronát Moskvy. S poţadavkem nezávislosti vystupovaly i jednotlivé regióny Ruska, jako tomu bylo v případě Uralu, Přímořského kraje a Vladivostoku, Jakutska, Murmanska a Archangelska, Karélie atd. Dramatický spád měl vývoj na Kavkaze, v Povolţí a na jiţním Uralu, kde se separatistické tendence projevily Strana 821

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA velmi výrazně. Čečensko-ingušská autonomní republika a Tatarstán vyhlásily v roce 1991 svou nezávislost a odmítly v březnu 1992 parafovat či podepsat smlouvu s Ruskou federací. Ruský parlament předtím označil vyhlášení nezávislosti těchto zemí za protiústavní. Čečenský prezident D. Dudajev vyzval naftové státy (Ázerbájdţán, Tatarstán, Baškortostán a Turkmenistán), aby se proti Rusku sjednotily. Tohoto cíle nedosáhl, ale napověděl, oč tu jde. Ingušsko se svého poţadavku nezávislosti vzdalo. Také Tatarstán se podřídil a s Moskvou uzavřel v únoru 1994 dohodu o široké autonomii. Baškortostán podepsal federační smlouvu s Moskvou, ale předtím se s Moskvou dohodl o vyuţívání svého velkého přírodního bohatství a prŧmyslu (zejména naftových rafinerií a petrochemie) a o daních. Ufa přitom postupovala obezřetně, aby se nedostala s Moskvou do kříţku. Smlouva s Ruskem z 3. srpna 1994 Ufu plně uspokojila. Uznala nárok Baškortostánu na veškerá přírodní bohatství a kontrolu všech místních rafinerií a petrochemického prŧmyslu. V rukou Ufy zŧstává 2/3 daní ze zisku a 25% daní z přidané hodnoty. Smlouva dále definovala Baškortostán jako „suverénní stát, včleněný do Ruské federace“. Moskva přistoupila dokonce na uznání „baškirského státního občanství“. Baškortostán je spravován tvrdou rukou prezidenta a jeho týmu, kteří zatím vyuţili všech moţností k získání maxima politických a hospodářských práv. Jinak se vyvíjela situace v Čečensku. Prezident Dţochar Dudajev odmítl jakýkoli kompromis. Proti jeho diktátorské vládě vznikaly opoziční proudy, mezi nimiţ hrál významnou úlohu Ruslan Chasbulatov. V občanské válce, která vypukla v létě 1994, se opozici nepodařilo svrhnout Dudajeva ani vojenskými prostředky. Situace se stále zostřovala. V listopadu 1994 podnikla opoziční vojska, zřejmě posílena ruskou armádou, další útok proti Groznému, ale byla znovu odraţena. 11. prosince 1994 zahájila pak ofenzívu proti Dudajevovým Strana 822

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA vojenským silám ruská armáda. 14. prosince se dostala k okraji Grozného. Nastal nelítostný boj o kaţdou ulici. Z Grozného uprchlo na 300 000 obyvatel. V březnu 1995 hlásilo velitelství ruských vojsk v Čečensku, ţe má Groznyj pod úplnou kontrolou, a ţe dvě třetiny čečenského území bude mít pod svou kontrolou začátkem léta. Začalo dobývání dalších měst a osad s nasazením letectva a dělostřelectva. Čečenská armáda disponovala údajně 15 000 dobře vycvičenými a skvěle vyzbrojenými vojáky a 30 000 milicionáři, invazní armáda zase 60 000 muţi. Proti partyzánskému boji v hornaté krajině však měla přetěţký úkol, který řeší bezohledným nasazením těţkých zbraní, na nějţ doplácí především civilní obyvatelstvo. Útok proti Čečensku je obestřen mnoha zatím těţko zodpověditelnými otázkami. Reţim prezidenta Dudajeva byl totiţ před ruskou brutální agresí ve velké krizi a dokonce se počítalo s tím, ţe nevydrţí ani pŧl roku. Jeho příklon k islámskému fundamentalismu odrazoval kdekoho. Ruská vláda a prezident B. Jelcin však nevyuţili moţnosti řešit situaci politickými metodami. O vojenském řešení čečenské otázky rozhodlo velení armády i vlivné politické i hospodářské skupiny Ruska. Boris Jelcin byl v době, kdy padlo rozhodnutí, hospitalizován, ale o jeho spoluodpovědnosti lze stěţí pochybovat. Z hlediska vojenského poškodila intervence v Čečensku prestiţ ruské armády. Ukázala, ţe nebyla řádně připravena, podcenila nepřítele a diskreditovala se pouţíváním brutálních zpŧsobŧ boje. Vítězoslavná hlášení o ukončení bojŧ v Čečensku se vzápětí ukazovala jako pouhá propaganda. Z hlediska mezinárodního Rusko na svou politiku doplácelo. Západní mocnosti sice respektovaly čečenskou válku jako jeho vnitřní záleţitost, ale dávaly najevo, ţe ke zpŧsobu vedení války mají váţné výhrady. O nepopulárnosti čečenské války na domácí politické scéně ostatně nejlépe svědčí to, ţe Boris Strana 823

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

Jelcin sliboval její ukončení v předvolebním boji o prezidentství v roce 1996. V březnu 1996 rozbouřilo ruskou politickou scénu usnesení Státní dumy o zrušení platnosti dohody o vzniku Společenství nezávislých státŧ z prosince roku 1991. Duma se zároveň usnesla na platnosti výsledkŧ referenda z března 1991, které se vyslovilo pro pokračování jednoty Sovětského svazu. Rezoluce byla přijata na návrh komunistŧ, kteří zřejmě počítali s tím, ţe jejich návrh jim získá podporu v prezidentských volbách. Vyvolal však nevoli jak většiny členŧ Společenství, tak pobaltských státŧ. Boris Jelcin označil rezoluci za „skandální“, a dodal, ţe nemá právní platnost a ţe je v rozporu s ústavou.

Strana 824

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Vývojové tendence Ruské federace svědčí o tom, ţe se prosazují unifikační a centralizační trendy. Lze je ostatně pozorovat i ve vztazích mezi Ruskem a jeho partnery ve Společenství nezávislých státŧ. Na jedné straně se projevují politické i hospodářské aspirace nových státŧ a jejich mocenských elit. Jejich meze však na druhé straně určuje Moskva. Je to výrazně patrné i na vztazích Ruska s Ukrajinou. Spor o kontrolu Černomořského loďstva není ani zdaleka jen otázkou hospodářskou. Má své strategické i politické dimenze, kterých si jsou obě strany velmi dobře vědomy. Rusko vyuţívá své síly k postupné reintegraci ztracených částí říše. Pouţívá k tomuto cíli všechny prostředky, od politického či hospodářského nátlaku aţ po přímé vojenské zásahy. Připomíná to politiku jednotného a nedělitelného Ruska, za nějţ bílé i rudé armády bojovaly jiţ od občanské války. Dnešní ruská říše na tento odkaz navazuje. Jak dále uvidíme, je to patrné i na její zahraniční politice. VÝCHOD A ZÁPAD Prŧvodním jevem událostí v Rusku po roce 1991 byla renesance předrevolučních symbolŧ a rituálŧ. Kozácké uniformy, procesí, snahy o obnovení autority pravoslavné církve s jejími obřady, vlajkoslávy atd. Objevily se však i některé ideje, které byly za komunistické vlády napolo zakryty oficiální ideologií. Západnictví a slavjanofilství znovu nacházely v ruské politice své místo, i kdyţ v nové podobě. Společenství nezávislých státŧ si muselo vytvořit svou zahraničněpolitickou doktrínu ve vztahu k západnímu světu. Studená válka skončila a další světový vývoj byl mj. závislý na tom, jak se nové ruské vládnoucí kruhy zachovají v nové situaci. Vstoupí do této éry jako partner Západu, s nímţ bude usilovat o oboustranně prospěšný postup při řešení mezinárodních problémŧ, anebo naváţe

Strana 825

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

na odkaz sovětské atomové supervelmoci a bude usilovat o udrţení svých sfér vlivu? Zpočátku se mohlo zdát, ţe Rusko zahájilo skutečně novou politiku. Staţení ruských vojsk z pobaltských státŧ, jednání ministra zahraničních věcí Andreje Kozyreva se sousedními a skandinávskými státy, kontakty s představiteli západních mocností a mezinárodních organizací, zvláště se Severoatlantickým paktem, to vše nasvědčovalo tomu, ţe nová ruská zahraniční politika se bude ubírat novým směrem. Západní státy podporovaly prezidenta B. Jelcina, a to i po rozehnání parlamentu v roce 1993. Prezident Clinton ujišťoval, ţe Spojené státy budou i nadále B. Jelcina podporovat, pokud bude pokračovat v demokratické politice a hospodářských reformách. Viceprezident Al Gore dokonce projevil pochopení pro změnu ruské vlády v provádění Strana 826

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA hospodářských reforem. Připustil, ţe šoková terapie přivodila v Rusku sociální potíţe. Kritizoval i Mezinárodní měnový fond, ţe trvá na podmínkách pro poskytování pomoci, které jsou pro Rusko těţko únosné. USA projevovaly pochopení i pro obnovování ruského vlivu ve strategických významných oblastech Kavkazu a středoasijských republik. A to přesto, ţe jiţ v únoru 1933 prezident Jelcin vyzval Spojené národy, „aby Rusku byly přiznány speciální pravomoci jako garantu míru a stability v bývalých regionech Sovětského svazu“. Ruská diplomacie dokonce ţádala, aby OSN udělila ruským vojskŧm statut mírových sil. Ani Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě na tento poţadavek nepřistoupila. Moskva pak změnila postoj. A. Kozyrev v červnu 1994 řekl, ţe Rusko nepotřebuje ke svým mírovým operacím souhlas mezinárodních organizací, protoţe postupuje v rámci SNS a na ţádost zúčastněných stran. Dne 2. listopadu vydal prezident Jelcin dekret o nové ruské vojenské doktríně. Obsahoval i kritiku „rozšiřování vojenských blokŧ a aliancí, jeţ poškozují zájmy bezpečnosti Ruské federace“. Bylo evidentní, ţe se mění ruský zahraničně politický kurs, a to jak vŧči „blízkému zahraničí“, tj. vŧči státŧm a oblastem dříve patřícím k Sovětskému svazu, tak vŧči jeho zájmovým sférám ve východní a střední Evropě.

Strana 827

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

Strana 828

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Zároveň se ozvala ostrá kritika na adresu ministra zahraničí A. Kozyreva. Prezidentŧv poradce Andranik Migranjan zhodnotil Kozyrevovu politiku jako „hektickou, ale bezplodnou aktivitu, improvizaci, nekompetentnost a jako dŧsledek toho prudké zvraty postojŧ“. K této kritice bezpochyby přispělo několik nezdarŧ ruské diplomacie v Evropě. Nepodařilo se jí zabránit přijetí plánu, podporovaného USA, na rozšíření NATO do východní Evropy a ztroskotala se svým návrhem na proměnu Konference pro evropskou bezpečnost a spolupráci v evropský bezpečnostní orgán. Prezident Jelcin varoval evropské a americké politiky na konferenci v Budapešti 5. prosince 1993, aby se nepokoušeli izolovat Rusko a zavléci tak Evropu do „studeného míru“. Americký ministr zahraničí Warren Christopher reagoval na agresivitu ruské zahraniční politiky varováním, ţe NATO zváţí moţnost vytvoření „bezpečnostní bariéry napříč Evropou“, ale v téţe době Clinton při své lednové návštěvě v Moskvě zdŧraznil, ţe USA chtějí skutečné a rovné partnerství se „silným a svobodným Ruskem“. V červnu 1994 se Rusko po dlouhém váhání připojilo k Partnerství pro mír. V ruském politickém slovníku se objevil výraz „ruské národní zájmy“. Není přesně definován, ale nepochybně zahrnuje „blízké zahraničí“, bývalé satelitní státy v Evropě, ale i oblast Středního východu. Pokusy Moskvy o obnovu jejích pozic však naráţejí na těţkosti. Rusko se snaţí udrţet dobré kontakty se Sýrií a doţaduje se zrušení embarga na iráckou naftu. Tyto pokusy však vyvolaly negativní ohlas v Evropě i v Americe, jakoţ i mezi arabskými státy Perského zálivu. Kuvajt dokonce zrušil velkou objednávku ruských zbraní za 700 milionŧ dolarŧ. Také v Asii se ruské akce setkávaly se střídavými výsledky. Zlepšují se ruské vztahy s Indií a Čínou. Ale na listopadové konferenci Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (APEC) Rusko zastoupeno nebylo, coţ je připisováno tomu, ţe jeho zástupci Strana 829

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA přednášejí spíše „vizionářská schémata“ neţ praktické obchodní návrhy. S Japonskem ruské vztahy nadále stagnují a jednání Spojených státŧ s Korejskou lidově demokratickou republikou Moskvu roztrpčilo a zhoršilo i vztahy s Jiţní Koreou. V roce 1995 byly vztahy Ruska s USA negativně ovlivněny zprávami o sjednané dodávce ruského reaktoru do ĺránu a čečenským konfliktem. Americký senát se v březnu 1995 rozhodl blokovat další atomovou spolupráci s Ruskem, pokud Moskva od svého záměru neupustí. Další potravu k zhoršení vztahŧ mezi Spojenými státy a Ruskem vnesly nové námitky Ruska proti rozšíření NATO na východ. A. Kozyrev v březnu 1995 poukázal na to, ţe tento proces by mohl posílit „extremistické nacionalistické síly“ v parlamentních volbách a „vyvolat xenofobní a separatistické tendence“. Ministr obrany Pavel Gračov pohrozil W. Perrymu, ministrovi obrany USA, ţe expanze NATO do střední a východní Evropy by mohla nejen ohrozit dohodu o redukci konvenčních zbraní v Evropě, ale i vést k posílení vojenských sil na „nejohroţenějších frontách“. Také ratifikace smlouvy START-2 by se ocitla v nebezpečí, dodal mluvčí Ruské federativní rady Vladimir Šumejko. Dokonce i vztahy Ruska s Francií se zhoršily. Nový kurs ruské politiky vyvolal pochopitelně v západním světě znepokojení. Mizí iluze, ţe ruská vláda nemá nic společného ani se sovětským impériem, ani s tradicemi ruské velmoci. Clintonovo opakované ujišťování, ţe prezident B. Jelcin je demokrat, vycházelo spíše z potřeby geopolitického dialogu neţ ze střízlivého hodnocení situace. Postoj NATO k přistoupení středo- a východoevropských zemí byl tomuto pojetí podřízen. Není proto divu, ţe stačily ruské námitky proti tomuto kroku, aby západní velmoci začaly váhat, Strana 830

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA přestoţe Rusko ignorovalo dohodnutou společnou politiku vŧči válce v bývalé Jugoslávii a porušovalo hospodářské embargo Srbska, bylo proti zrušení embarga na vojenské dodávky bosenské vládě a vyzbrojovalo bosenské Srby svými protiletadlovými raketami. V lednu 1996 podal demisi ruský ministr zahraničí A. Kozyrev. Jeho pozice byla otřásána jiţ delší dobu nacionalistickými a komunistickými poslanci Státní dumy, kteří mu vytýkali, ţe je prozápadní a ţe nedostatečně prosazoval ruské zájmy v bývalé Jugoslávii. Jeho nástupce Jevgenij Primakov prohlásil při převzetí úřadu, ţe bude dŧrazně hájit ruské státní zájmy. Zdá se však, ţe i nový ministr zahraničí si uvědomuje meze ruského vlivu na světovou politiku. Náznaky o elastičtějším postoji Ruska k rozšíření NATO do střední a východní Evropy to zatím potvrzují. Západní mocnosti vytýkají ruské vládě její čečenské dobrodruţství. Přesto mezinárodní finanční instituce nepřestávají ruské hospodářství podporovat. Zdá se, ţe západní finanční a politické kruhy vycházejí z předpokladu, ţe jejich politika vŧči Rusku jim přinese v budoucnosti ţeň v podobě významných pozic na ruském trhu. Kromě toho jsou tu obavy před nedozírnými politickými a hospodářskými následky, jeţ by zpŧsobilo zhroucení ruské ekonomiky. Jiţ delší dobu jsou však vyslovovány obavy, ţe obrovské západní pŧjčky Rusku jsou nenávratně ztraceny. Nutno dodat, ţe Západu se ani v tomto směru nedostává přílišného vděku. Komunisti i nacionalisti jej zasypávají ve jménu „ruských národních zájmŧ“ obviněními, jeţ připomínají jak rétoriku komunistického Ruska, tak i propagandistický arzenál hitlerovského Německa. To by nebylo samo o sobě tak váţné, kdyby vliv protizápadního cítění nepronikal i do oficiálních projevŧ a praktických krokŧ ruské vlády. Z ruského politického spektra jsou však slyšet i hlasy opačné, které agresivitu nacionalistických kruhŧ odsuzují. Strana 831

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA A tak se na ruské politické scéně objevují oba tradiční směry. Jeden, který by Rusko rád europeizoval a sblíţil se západním světem, a druhý, který by naopak rád Rusko od Západu izoloval a ve jménu ruských národních zájmŧ pokračoval v imperiální a imperialistické politice ruské říše 20. století. KAM KRÁČÍŠ, RUSKO? Tu otázku si dnes spolu s velkým ruským spisovatelem minulého století N. Gogolem kladou mnozí nejen v Rusku, ale i v ostatním světě. A klademe si ji i my. Viděli jsme, ţe se Rusko vyvíjelo na rozhraní evropské, středovýchodní a asijské civilizace. Neidentifikovalo se zcela bezvýhradně se ţádnou z nich. Jedním z dŧsledkŧ tohoto dějinného vývoje Ruska je konflikt zcela protichŧdných civilizačních archetypŧ - zatímco evropské vnímání základních lidských hodnot vychází z toho, ţe „subjekt je si vědom své svobody“ (G.W.F. Hegel), je v Orientě jednotlivec bezprávný, nemá „samostatné vědomí“, nemá sám o sobě ţádnou hodnotu, je slepým a bezprávným nástrojem v rukou boţích. A zástupcem Boha na zemi je samoděrţavný vládce, který je nejen nejvyšší autoritou světskou, ale i nejvyšší autoritou duchovní. Tak tomu bylo i v Rusku (nejpozději od doby zrušení patriarchátu Petrem I.) Rusko nemá vlastní historickou zkušenost renesance, tohoto snad nejdynamičtějšího období evropských dějin. Proti evropskému individualismu se prosadil v Rusku kolektivismus, proti prosazování práv svobodného člověka-občana, odevzdanost vŧli všemocného panovníka. Hodnotou nejvyšší se stala imperiální expanze, úsilí o přeměnu Ruska ve velký a mocný stát.

Strana 832

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA Sovětské dějiny nejsou rozchodem s dědictvím carského Ruska. Jsou naopak zakořeněny v ruské pŧdě více, neţ by se na první pohled zdálo. Názor o kontinuitě ruských dějin i po svrţení carismu a nastolení sovětského systému vyslovil u nás jiţ T.G. Masaryk. K tomuto názoru se hlásí i autoři této knihy. Sovětské dějiny jsou pokračováním dějin Ruska, a to především tradic ruské imperiální říše, včetně její mesianistické vize, ţe Rusko je povoláno spasit ostatní „zkaţený“ svět. Zhroucení sovětského systému není jen selháním komunistického experimentu, ale - a to především - fiaskem snahy o konstituování ruské říše jako dominantní světové mocnosti. Příčiny tohoto zhroucení spočívaly v tom, ţe sovětský reţim pokládal za svŧj hlavní úkol modernizovat zemi, dostihnout a předstihnout nejvyspělejší země světa a nadiktovat jim své podmínky. Tento pokus však byl podniknut v zaostalé zemi. Navíc ho provázely mimořádně obtíţné vnitřní i mezinárodní podmínky. Ke všemu vládnoucí reţim odmítl zaplatit dluhy předválečného i válečného Ruska. Zahraniční věřitelé na to reagovali tím, ţe mu odmítali poskytnout pŧjčky. Sovětský reţim proto pouţil tzv. socialistické akumulace. Veškerá břemena modernizace byla přenesena na bedra celé společnosti. Bylo to uskutečňováno doktrinářským, diletantským a především brutálním zpŧsobem. Sovětský reţim neváhal mečem a krví přimět společnost, aby tuto oběť přinášela. K tomu bylo nutné monopolizovat výrobní prostředky a přeměnit všechny občany v nedobrovolnou pracovní sílu. Socialistická ideologie propŧjčovala tomuto postupu jakési „vyšší poslání“, kterým byly zdŧvodňovány oběti, poţadované na občanech. Kdo však sklízel plody obrovského úsilí, spjatého s takovým strádáním? Zklamaní komunisté nejen v Sovětském svazu tvrdili, ţe je sklízela privilegovaná nomenklaturní vrstva, která se zpronevěřila ideálŧm revoluce a obnovila společenskou nerovnost. Sovětský Strana 833

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA mocenský establishment se odvolával na dědictví revoluce, ale ve skutečnosti slouţil cílŧm sovětského impéria. To odpovídá sice skutečnosti, ale zároveň je kritika tohoto druhu i povrchní. Ignoruje totiţ dŧsledky, které přinesla proměna ruské společnosti od jejích chiliastických bolševických počátkŧ aţ po její metamorfózu v sovětskou říši. Moţná, ţe budeme svědky pokusŧ o návraty do doby minulé. Je ale skutečně moţné trvale zabránit úsilí člověka o dŧstojný ţivot pro své děti a děti jejich dětí? Zatím se to nikomu nepodařilo a nepodaří se to ani v Rusku. Velká východní země se probouzí ze ztrnulosti, k níţ ji odsuzovalo carské samoděrţaví a jeho novodobá metamorfóza, bolševismus. Vývoj Ruska po roce 1991 svědčí o tom, jak těţké je zbavit se tohoto dědictví. Rusové však jiţ nejsou jen jakési „revizní duše“ Petra I. či Stalinovy „šroubky“. Mění se ve svrchované občany. Jde to ztuha, ale významné je jiţ to, ţe k tomuto posunu dochází. Začínají se vymaňovat ze sevření navyklých stereotypŧ. Mnozí si kladou otázku, proč se stalo to, co se stalo, a začínají chápat, ţe prvním viníkem je dávný „démon děrţavnosti“ - imperiální expanze, který přivedl zemi na pokraj propasti. Lze zaslechnout hlasy, ţe je třeba s tímto dědictvím skoncovat a soustředit síly na řešení vlastních problémŧ země a vytvoření demokratické společnosti. Pokud se tento názor obecněji prosadí, bude to dobrá zpráva pro Rusko i jeho sousedy.

Strana 834

DODATKY

DODATKY

Strana 835

RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA

Strana 836

DODATKY

RODOKMEN RJURIKOVCŮ (DO KONCE 12. STOLETÍ)

Strana 837

/RODOKMEN RJURIKOVCŮ (DO KONCE 12. STOLETÍ)

Strana 838

DODATKY

KNÍŽATA Z RODU RJURIKOVCŮ

Strana 839

/KNÍŽATA Z RODU RJURIKOVCŮ

Strana 840

DODATKY

DYNASTIE ROMANOVCŮ A ROD HOLŠTÝNSKOGOTTORPSKÝ

Strana 841

/DYNASTIE ROMANOVCŮ A ROD HOLŠTÝNSKO-GOTTORPSKÝ

Strana 842

DODATKY

PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945 Předsedové rady lidových komisařů (v r. 1946 přejmenována na radu ministrů): V. I. Lenin (1917-1924) A. I. Rykov (1924-1930) V. M. Molotov (1930-1941) J. V. Stalin (za války zároveň předsedou státního výboru obrany) od r. 1941 Lidoví komisaři zahraničních věcí: L. D. Trockij (1917-1918) G. V. Čičerin (1918-1930) M. M. Litvinov (1930-1939) V. M. Molotov (1939-1949) Lidoví komisaři obrany: L. D. Trockij (1918-1925) M. V. Frunze (1925) K. J. Vorošilov (1925-1940) S. K. Timošenko (1940-1941) J. V. Stalin (1941-1945) Bezpečnostní instituce a jejich představitelé:

Strana 843

PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE VČK, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, 1917-1922 GPU, Státní politická správa, 1922 OGPU, Sjednocená státní politická správa, 1922-1934 F. E. Dzerţinskij (1917-1926) V. R. Menţinskij (1926-1934) NKVD, Lidový komisariát vnitra SSSR, 1934-1941 G. G. Jagoda (1934-1936) N. I. Jeţov (1936-1938) L. P. Berija (1938-1941) NKGB, Lidový komisariát státní bezpečnosti SSSR, 1941-1946 L. P. Berija (1941-1946) Předsedové sovětských parlamentů: J. V. Sverdlov, předseda všeruského výkonného výboru (1917-1919) V. M. Kalinin (od r. 1919 předseda zprvu celoruského, od r. 1922 všesvazového výkonného výboru, od r. 1938 předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR) NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945 Předsedové rady ministrů: J. V. Stalin (do r. 1953) G. M. Malenkov (1953-1955) N. A. Bulganin (1955-1958) N. S. Chruščov (1958-1964) Strana 844

DODATKY A. N. Kosygin (1964-1980) N. A. Tichonov (1980-1985) N. L. Ryţkov (1985-1991) V. S. Pavlov (1991) Ministři zahraničních věcí: V. M. Molotov (do 1949) A. J. Vyšinskij (1949-1953) V. M. Molotov (1953-1956) D. T. Šepilov (1956-1957) A. A. Gromyko (1957-1985) E. A. Ševarnadze (1985-1991) A. A. Bessmertnych (1991) Bezpečnostní instituce a jejich představitelé: 1946 zřízeno Ministerstvo státní bezpečnosti - ministři: V. S. Abakumov (1946-1951) S. D. Ignatěv (1951-1953) 1953 (březen) zřízeno jednotné Ministerstvo vnitra - ministři: L. P. Berija (do června 1953) 1954 zřízen Výbor státní bezpečnosti (KGB) - předsedové: I. A. Serov (do 1958) A. N. Šelepin (1958-1961) V. J. Semičastnyj (1961-1967) J. V. Andropov (1967-1982) V. V. Fedorčuk (1982) Strana 845

PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE V. M. Čebrikov (1982-1988) V. A. Krjučkov (1988-1991) Ministři obrany: J. V. Stalin (do 1947) N. A. Bulganin (1947-1949) A. M. Vasilevskij (1949-1953) N. A. Bulganin (1953-1955) G. K. Ţukov (1955-1957) R. J. Malinovskij (1957-1967) A. A. Grečko (1967-1976) D. F. Ustinov (1976-1984) S. L. Sokolov (1984-1987) D. T. Jazov (1987-1991) Předsedové prezidia Nejvyššího sovětu: M. I. Kalinin (do 1946) N. M. Švernik (1946-1953) K. J. Vorošilov (1953-1960) L. I. Breţněv (1960-1964) A. I. Mikojan (1964-1966) N. V. Podgornyj (1966-1977) L. I. Breţněv (1977-1982) J. V. Andropov (1983-1984) K. U. Černěnko (1984-1985) A. A. Gromyko (1985-1988) M. S. Gorbačov (1988-1990; po zavedení funkce prezidenta SSSR ji zastával do r. 1991)

Strana 846

DODATKY RUSKÁ FEDERACE NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994 Ruský kabinet byl utvořen v listopadu 1991. 6. listopadu převzal B. Jelcin funkci premiéra od I. Silajeva 1991 prezident a premiér: B. Jelcin první náměstek premiéra: G. Burbulis náměstek premiéra, odpovědný za hospodářskou politiku: J. Gajdar ministr zahraničních věcí: A. Kozyrev ministr vnitra: V. Barannikov 1992 prezident: B. Jelcin viceprezident: A. Ruckoj premiér (prozatímní): V. Černomyrdin ministr zahraničí: A. Kozyrev ministr obrany: P. Gračov ministr vnitra: V. Jerin předseda Nejvyššího sovětu: R. Chasbulatov 1993 prezident: B. Jelcin premiér (prozatímní): V. Černomyrdin ministr zahraničí: A. Kozyrev ministr obrany: P. Gračov ministr vnitra: V. Jerin Strana 847

PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE předseda Státní rady: V. Šumejko předseda Státní dumy: I. Rybkin 1994 prezident: B. Jelcin (od 10.ledna převzal řízení tzv. silových ministerstev: zahraničí, obrany, vnitra) premiér: V. Černomyrdin ministr obrany: P. Gračov ministr vnitra: V. Jerin předseda Rady federace: V. Šumejko předseda Státní dumy: J. Rybkin 1995 (konec roku) prezident: B. Jelcin premiér: V. Černomyrdin ministr obrany: P. Gračov ministr zahraničí: A. Kozyrev ministr vnitra: V. Kulikov předseda Rady federace: V. Šumejko předseda Státní dumy: J. Rybkin 1996 prezident: B. Jelcin premiér: V. Černomyrdin ministr zahraničí: J. Primakov ministr obrany: I. Rodionov (při srpnovém jmenování nové vlády vystřídal P. Gračova) ministr vnitra: V. Kulikov předseda Rady federace: J. Strojev předseda Státní dumy: G. Selezněv Strana 848

DODATKY 1997 prezident: B. Jelcin premiér: V. Černomyrdin (vláda od 7.-26. března) ministr zahraničních věcí: J. Primakov ministr obrany: I. Rodionov ministr vnitra: V. Kulikov předseda Státní rady: J. Strojev předseda Státní dumy: G. Selezněv 1998 prezident: B. Jelcin premiér: S. Kirijenko (vláda od 8. května) ministr zahraničních věcí: J. Primakov ministr obrany: I. Sergejev ministr vnitra: S. Stěpašin předseda Rady federace: J. Strojev předseda Státní dumy: G. Selezněv 1998 (od 1. října) prezident: B.Jelcin premiér: J. Primakov ministr zahraničních věcí: I. Ivanov ministr obrany: I. Sergejev ministr vnitra: S. Stěpašin předseda Rady federace: J. Strojev předseda Státní dumy: G. Selezněv

Strana 849

CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ

CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ Denní data (pokud jsou uváděna) v 19. století se vztahují k juliánskému kalendáři, ve 20. století jsou uváděna podle kalendáře gregoriánského, přestoţe ten začal v Rusku oficiálně platit platit aţ od 14. února 1918. Rozdíl mezi kalendářem juliánským a - v Evropě jiţ dávno platným - kalendářem gregoriánským činil v té době 13 dní. 862 879 945 988 1019-1054 1113-1125 1147 1223 1237-1242 1240 1242 1242 1263 1303 1329-1340 1380 1382 1470 1472 1485 1497 1510 1521

„pozvání“ Varjagŧ smrt Olega, jeho nástupcem se stává Igor Igor zavraţděn, jeho manţelka Olga regentkou přijetí křesťanství za vlády kníţete Vladimíra I. vláda Jaroslava Moudrého velkým kníţete kyjevským Vladimír II. Monomach, za jehoţ vlády dočasně upevněna moc velkých kyjevských kníţat první zpráva o Moskvě bitva s Mongoly na řece Kalce vpád Mongolŧ vítězná bitva novgorodského kníţete Alexandra se Švédy na řece Něvě chán Bátú zaloţil Zlatou Hordu Alexandr Něvský porazil vojsko livonského řádu na Čudském jezeře prvním moskevským kníţetem se stal Daniel, syn Alexandra Něvského jeho syn Jiří získal od chána Zlaté Hordy jarlyk na titul velkého kníţete velkým kníţetem Ivan I. Kalita, počátky procesu podřízení údělných kníţectví Moskvě moskevský velký kníţe Dimitrij (Donský) porazil tatarské vojsko odvetný vpád Tatarŧ a vypálení Moskvy podrobení Novgorodu Veliké Moskvě velký kníţe Ivan III. přijal titul „car vší Rusi“ připojena Tver svod zákonŧ - Suděbnik podroben Pskov připojení posledních dvou údělných kníţectví, Rjazaně a

Strana 850

DODATKY

1547 1550 1552 1556 1558-1583 1565-1572 1581 1584 1591 1598 1601-1603 1605 1606 1608 1610 1612 1613 1645-1676 1654 1655-1656 1670-1671 1676-1682 1682 1689 1694 1696 1697 1698 Strana 851

Novgorodu Severského vlády se ujal car Ivan IV. Hrozný nový kodex zákonŧ, Suděbnik dobytí Kazaňského chanátu dobytí Astrachaňského chanátu livonská válka opričnina výprava Timofejeviče Jermaka na Sibiř smrt Ivana Hrozného, za jeho syna Fjodora I. zemským správcem bojar Boris Godunov osmiletý syn Ivana IV. Dimitrij zavraţděn (?) ve svém údělu Ugliči Fjodorem I. vymírá dynastie Rjurikovcŧ po meči, carem vyhlášen Godunov hladomor po smrti Borise Godunova jeho děti usmrceny a v Moskvě korunován samozvanec (Lţidimitrij I.) Lţidimitrij I. zabit, za cara prohlášen Vasilij IV. (Šujskij) na Moskvu přitáhl další samozvanec (Lţidimitrij II. - „Tušinský zloděj“) Šujskij svrţen, Kreml obsazen Poláky, o carský trŧn se ucházel pro svého syna polský král Zikmund III. zemská domobrana pod vedením kníţete Poţarského oblehla Moskvu, polská posádka se vzdala na zemském sněmu zvolen za vládce Michail Romanov, první car nové dynastie carem Alexej Michajlovič na tzv. Perejaslavské radě připojena levobřeţní Ukrajina k Moskevskému státu církevní reforma patriarchy Nikona povstání Stěpana Razina Fjodor II. povstání moskevských střelcŧ, za cary prohlášeni nedospělí Ivan V. a Petr I. Vlády se ujala jejich sestra Sofie Sofie svrţena taţení Petra I. k Azovu smrt Ivana V; samoděrţavným carem se stal Petr I. (# 1725) Velké poselstvo, s nímţ se vypravil do Evropy i sám Petr I. masové popravy střelcŧ

CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ 1700 1703 1709 1711 1721 1722 1725 1740 1755 1756-1763 1762 1767-1774 1772 1774-1775 1783 1787-1792 1793 1794 1801 1805 1807 1809 1812 1813 1814 1815 1825 1826 1829 1830-1831 1849 1852

příměří s Tureckem, počátek tzv. severní války se Švédskem o hegemonii nad Baltem zaloţení Petrohradu poráţka Švédŧ u Poltavy Petr I. obklíčen se svým vojskem Turky na řece Prut mír se Švédskem taţení do Persie zaloţení Petrohradské akademie věd tříměsíční Ivan VI. prohlášen za cara, o rok později svrţen, aby zbytek ţivota strávil ve vězení jako státní „bezejmenný“ vězeň (zavraţděn svou stráţí r. 1764) v Moskvě zaloţena univerzita sedmiletá válka car Petr III. svrţen gardou a zavraţděn, za carevnu prohlášena jeho manţelka Kateřina II. válka s Tureckem první dělení Polska povstání Jemeljana Pugačova anexe Kubáně a Krymu válka s Tureckem druhé dělení Polska třetí dělení Polska (1./12. března) zavraţdění Pavla I. (2. prosince) bitva u Slavkova bitvy u Jílové a Friedlandu, mír v Tylţi anexe Finska taţení Napoleona I. do Ruska bitvy u Dráţďan, Chlumce a Lipska abdikace Napoleona I., mírový kongres ve Vídni vznik Svaté aliance (14. prosince) povstání děkabristŧ v Petrohradě válka s Persií válka s Tureckem polské povstání a jeho potlačení carskou armádou intervence v Uhrách kampaň proti sionismu

Strana 852

DODATKY 1853-1856 1861 1867 1891-1901 1904-1905 1905 1905 1906 1914 1917 1917 1917 1918-1921 1918 1919 1920 1921-1927 1921 1922 1922 1923 1924 1924 1925 1928 1929 1929-1930 1932 1933 1934 Strana 853

krymská válka (19. února) zrušení nevolnictví prodej Aljašky 1881 (1. března) atentát na Alexandra II. stavba transsibiřské magistrály válka s Japonskem (22. ledna) „krvavá neděle“ v Petrohradě (30. října) „říjnový manifest“ (slib konstitučních reforem) ministrem vnitra a pak premiérem P. Stolypin (zavraţděn r. 1911) (1. srpna) I. světová válka (březen) revoluce v Petrohradě, abdikace Mikuláše II., konec vlády dynastie Romanovcŧ (červenec) neúspěšný bolševický pokus o puč (7. listopadu, podle juliánského kalendáře 25. října) bolševický převrat v Petrohradě období válečného komunismu (3. března) uzavření separátního míru s Německem v Brestu Litevském (březen) zaloţení Komunistické internacionály (12. října) příměří mezi sovětským Ruskem a Polskem nová hospodářská politika (únor-březen) Kronštadtská vzpoura konec občanské války na Dálném východě (16. dubna) rapallská smlouva s Německem (30. prosince) zaloţení Svazu sovětských socialistických republik (21. ledna) smrt V. I. Lenina a začátek nástupnického boje první fáze diplomatického uznání SSSR (duben) Stalinovy teze o budování socialismu v jedné zemi dovršení nástupnického boje; J. V. Stalin porazil všechny opoziční skupiny a stal se neomezeným diktátorem (říjen) zahájena industrializační pětiletka urychlení kolektivizace vesnice, likvidace kulactva a rozmach výstavby Gulagu hlad v SSSR (leden) zahájena druhá pětiletka (18. září) vstup SSSR do Společnosti národŧ

CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ 1934 1936-1938 1936 1937-1939 1939 1939 1939 1939 1940 1940 1941 1941 1941 1941 1942 1943 1943 1944 1944 1945 1945 1945 1945 1945 1946-1952 1947 1947 1948 1949-1950 1949 1950

(1. prosince) zavraţděn Kirov, začátek hromadných čistek popravy bývalých opozičníkŧ (prosinec) nová ústava SSSR čistky mezi stalinisty (23. srpna) německo-sovětský pakt (28. září) smlouva s Německem o přátelství a nové hranici (září) anexe východní části Polska (listopad) přepadení Finska (12. března) kapitulace Finska (červen-srpen) anexe pobaltských státŧ a Besarábie a severní Bukoviny 1940 (srpen) zavraţdění L. D. Trockého v Mexiku (duben) pakt SSSR s Japonskem o neutralitě (22. června) zahájení války nacistického Německa proti SSSR (srpen) moskevský všeslovanský sjezd (listopad) sovětská protiofenziva u Moskvy (listopad) sovětská protiofenziva u Stalingradu květen rozpuštění Komunistické internacionály (září) volba patriarchy Sergije (říjen) jednání o dělbě sfér vlivu mezi W. Churchillem a J. V. Stalinem sovětská vojska překročila předválečné hranice SSSR (únor) jaltská konference velmocí (2. května) dobytí Berlína (8. května) kapitulace Německa (červenec-srpen) postupimská konference tří vítězných velmocí (srpen) SSSR vypověděl Japonsku válku ideologické kampaně proti bezideovosti, idealismu a kosmopolitismu v umění a vědě; nová vlna čistek (červenec) SSSR odmítl účast na Marshallově plánu (září) ustavující schŧze Informbyra (červen) začátek roztrţky mezi SSSR a Jugoslávií tzv. leningradský případ, tj. čistky v Leningradě (leden) zaloţení Rady vzájemné hospodářské pomoci; Stalin informuje předáky sovětského bloku, ţe do 3-4 let se socialismus válkou rozšíří po celé Evropě (únor) smlouva s Čínou o přátelství a vzájemné pomoci

Strana 854

DODATKY 1953 1953 1955 1956 1956 1957 1960-1962 1961-1963 1964 1966 1968 1979 1982 1984 1985 1985-1989 1989 1991 1991 1991 1992 1993 1993 1993 1993 1993 1993 1993 1993 1994 1994 Strana 855

(leden) zpráva o zatčení skupiny kremelských lékařŧ (odvoláno v dubnu téhoţ roku) (5. března) smrt J. V. Stalina (14. května) podepsána smlouva o Varšavském paktu (únor) referát N. S. Chruščova o kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS (4. listopadu) intervence sovětských vojsk v Maďarsku (červenec) poráţka Chruščovových odpŧrcŧ začátek roztrţky mezi SSSR a Čínou nová vlna destalinizace (říjen) sesazení N. S. Chruščova, v čele strany L. I. Breţněv (duben) XXIII. sjezd KSSS, počátek neostalinismu (21. srpna) vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR (26. prosince) sovětská intervence v Afghánistánu (10. listopadu) smrt L. I. Breţněva, generálního tajemníka (9. února) smrt J. Andropova, generálního tajemníka (10. března) smrt K. U. Černěnka, generálního tajemníka „perestrojka“ M. S. Gorbačova (červenec) Gorbačov v Pekingu, dohoda na smlouvě o vymezení hranic (19.-22.srpna) pokus o konzervativní puč (12. prosince) ukončení existence SSSR a vytvoření Společenství nezávislých státŧ (prosinec) Ruská federace převzala bývalé centrální státní orgány a instituce (leden) zahájení ekonomické reformy (duben) referendum schválilo Jelcinŧv návrh ústavy (červen) zrušení jednotného velení vojsk SNS (21. září) B. Jelcin zbavil parlament všech jeho funkcí (srpen) uzavření dohody o měnové unii několika státŧ SNS (3. října) dobytí budovy parlamentu (listopad) dekret prezidenta o nové vojenské doktrině Ruska (prosinec) parlamentní volby (konec roku) zrušení dohody o měnové unii SNS (leden) nová vláda premiéra V. Černomyrdina bez stoupencŧ reforem: konec „trţního romantismu“ (únor) dohoda mezi Ruskem a Tatarstánem o autonomii

CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ 1994 1994 1994 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1995 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996

(červen) Rusko se připojilo k Partnerství pro mír (3. srpna) dohoda Ruska s Baškortostánem o autonomii (11. prosince) začátek vojenské intervence v Čečensku (24.ledna) rusko-ukrajinská obchodní smlouva (8.února) varovná stávka horníkŧ (březen) vojenská dohoda Ruska s Gruzií (březen) zákroky západních mocností proti válce v Čečensku (duben) pŧjčka 8,8 miliard dolarŧ Rusku (1. května) těţké boje v Grozném (9. června) rusko-ukrajinská smlouva o černomořské flotile (21.června) vyslovení nedŧvěry vládě (14. června) útok Čečencŧ na Buďonovsk (11.července) hospitalizace B. Jelcina (30.července) podpis o příměří v Čečensku (24.srpna) bankovní krize v Rusku (26. října) nová hospitalizace B. Jelcina (17. prosince) vítězství komunistŧ ve volbách do Státní dumy (29.prosince) Jelcinŧv návrat do úřadu (leden) Jelcinŧv příkaz k vyplacení zadrţovaných mezd a penzí (únor) Stávka horníkŧ (únor) Zahájení Jelcinovy předvolební kampaně (24.dubna) konverze úvěru 40 miliard USA$ (15. března) zrušení smlouvy o vzniku SNS z r. 1991 Státní dumou (29. března) Smlouva Ruské federace, Kazachstánu, Běloruska a Kirgyzstánu o prohloubenmí integrace v oblasti hospodářské a humanitární (31. března) Nařízení B. Jelcina o zastavení bojŧ v Čečensku. Jelcinova nabídka k jednání o míru s D. Dudajevem (duben) pokračování bojŧ v Čečensku (12.dubna) porada premierŧ SNS o postupné hospodářské integraci (24.dubna) zpráva o pohřbu D. Dudajeva, čečenského prezidenta a vrchního velitele protiruských sil v Čečensku. (duben) Návštěva B. Jelcina v Číně. Podpis smlouvy Ruské federace, Kazachstánu, Kirgystánu a Tadţikistánu o demilitarizaci hranic s Čínou (květen) vyčišťovací akce ruské armády v západní a jiţní části

Strana 856

DODATKY

1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1996 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 Strana 857

Čečenska. (27. května) podpis protokolu o zastavení vojenských akcí v Čečensku (15.- 16.června) první kolo prezidentských voleb (3.července) zvolení B.Jelcina prezidentem. (10. července) jmenování Alexandra Lebedě tajemníkem Bezpečnostní rady (10. července) Státní duma schválila Viktora Černomyrdina jako předsedu vlády (17. července) generál Igor Rodionov jmenován ministrem obrany RF (6. srpna) návrat B. Jelcina do Kremlu po měsíčním odpočinku (9. srpna) V. Černomyrdin jmenován úřadujícím předsedou vlády (15.-22.srpna) sestavena vláda V. Černomyrdina (13. srpna) A. Lebeď sjednal v Čečensku s A. Maschadovem příměří (26. srpna) konflikt mezi A. Lebeděm a A. Kulikovem (17. října) odvolání A. Lebedě z funkce tajemníka Bezpečnostní rady (19. října) I. Rybkin jmenován tajemníkem Bezpečnostní rady (5. listopadu) operace srdce B. Jelcina (23. prosince) návrat B. Jelcina do úřadu (29. prosince) poslední ruské bojové jednotky vyklidily Čečensko (březen) reorganizace vlády. A. Čubajs jmenován prvním náměstkem předsedy vlády (2. března) B. Jelcin uloţil vládě řádné vyplácení mezd a platŧ (6. března) výroční projev B. Jelcina „Pořádek do mocenských orgánŧ a pořádek v zemi“ (27. března) protestní odborářská stávka proti vládní politice (duben) další reorganizace vlády (duben) jednání generálního tajemníka NATO J. Solany v Moskvě o Chartě mezi Ruskem a NATO (duben) summit zemí SNS (12. května) podpis mírové smlouvy mezi Ruskou federací a Čečenskem (červenec) zpráva A. Kulikova o kriminalitě v Rusku. Stínová ekonomika se podílí 45 % na hrubé domácí výrobě (červenec) konflikt mezi Inguši a Osetinci na Kavkaze

CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1997 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998

(1. srpna) další reorganizace vlády (3. srpna) dohoda mezi Ázerbájdţánem a USA o těţbě nafty a přírodního plynu (17. září) přijetí Ruska do paříţského klubu věřitelŧ (6. října) dohoda Ruska s Londýnským klubem věřitelských bank o dluzích (prosinec) rozpočtová debata v Dumě (prosinec) návštěva B. Jelcina ve Švédsku (prosinec) ozbrojené sráţky v Čečensku (13. prosince) Světová banka povolila Rusku úvěry ve výši 1,6 miliard dolarŧ (25. prosince) Státní duma schválila státní rozpočet (17. února) B. Jelcin prohlásil ve svém výročním projevu, ţe krizové období minulo (25. března) setkání B. Jelcina s J. Chiracem a H. Kohlem v Moskvě (27. března) jmenování Sergeje Kirijenka úřadujícím předsedou vlády (30. března) S. Stěpašin jmenován úřadujícím ministrem vnitra (24. dubna) schválení vlády S. Kirijenka ve třetím hlasování Státní dumy (29. dubna) zasedání Rady hlav Společenství SNS (27. května) krize na ruském trhu cenných papírŧ. Pokles cen akcií o 12-24 % (1. července) vládní protikrizový program k stabilizaci ekonomiky (12. července) dohoda ruské vlády s Mezinárodním měnovým fondem o poskytnutí pŧjčky na léta 1998-1999 ve výši 22,6 miliard dolarŧ (21. července) vládní program úspor státních prostředkŧ a nových zdrojŧ pro doplnění státní pokladny (6. srpna) Světová banka slíbila Rusku pŧjčku ve výši 1,5 miliardy dolarŧ (14. srpna) „Devalvace ruského rublu nebude,“ prohlásil B. Jelcin v Novgorodu (17. srpna) vládní prohlášení o změně kursu rublu. Rozšíření rublového koridoru (18. srpna) propad kursu rublu o 20 %: banky odmítají vyplácet rublová konta (21. srpna) prohlášení S. Kirijenka v Dumě, ţe turbulence na ruském finančním trhu jsou teprve začátkem krize

Strana 858

DODATKY 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998 1998

Strana 859

(23. srpna) odvolání vlády S. Kirijenka (24. srpna) bezvýsledné jednání Ruské centrální banky s mezinárodními bankami o moratoriu na dluhy a státní obligace. V. Černomyrdin pověřen vedením nového vládního kabinetu (27. srpna) úřední obchod s devizami zastaven (28. srpna) zrušení obchodu s rublem (1.-2.září) rusko-americký summit Jelcin - Clinton (3. září) Ruská centrální banka ponechala kurs rublu volném pohybu (11. září) Státní duma schválila jmenování J. Primakova předsedou vlády (25. září) delegace Mezinárodního měnového fondu odjela z Moskvy po bezvýsledném jednání o další tranši pŧjčky (30. října) podle zprávy z prezidentova okolí se B. Jelcin v dŧsledku svého zdravotního stavu patrně nevrátí do kaţdodenního politického ţivota

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ BERDJAJEV, N. A., Russkaja iděja, Paris 1971 BERDJAJEV, N. A., Smysl dějin, Praha 1995 ČAADAJEV, P. J., Polnoje sobranije sočiněnij, sv. 1-3, Moskva 1993 DANILEVSKIJ, N. J., Rossija i Jevropa, Petěrburg 1895 DOVNAR-ZAPOLSKIJ, M. V., Istorija russkogo narodnogo chozjajstva, t.1, Kijev 1911 FLOROVSKIJ, A. V., Čechi i vostočnyje slavjaně, sv. 1-2, Praha 1935-1947 Geographische-statistische Tabellen der europäischen Staaten, Praha 1826 GEYER, D., Der russische Imperialismus, Göttingen 1977 GITERMAN, V., Geschichte Russlands, sv. 1-3, Hamburg 1949 GREKOV, B. D., Kresťjaně na Rusi s drevnějšich vremen do XVII. v., sv. 1-2, Moskva 1952-1954 HOESCH, E. - GRABMÜLLER, H., Daten der russischen Geschichte, München 1981 Istorija Otěčestva v licach s drevnějšich vremen do konca XVII. veka, Moskva 1993 KARAMZIN, N. M., Obrazy z dějin říše ruské, sv. 1-2, Praha 1984 KARAMZIN, N. M., Zapiska o drevněj i novoj Rossii, Petěrburg 1914 KAŠTANOV, S. M., Finansy sredněvekovoj Rusi (IX.-XVI. vv.), Moskva 1979 KLJUČEVSKIJ, V. O., Ruské dějiny, sv. I.-IV., Praha 1929 KLJUČEVSKIJ, V. O., Russkij rubl 16.-18. vekov v jego otnošenii k nyněšněmu, Moskva 1884 KLJUČEVSKIJ, V. O., Skazanija inostrancev o Moskovskom gosudarstve, Moskva 1916 Strana 860

DODATKY

MACŦREK, J., Dějiny východních Slovanŧ, sv. I-III, Praha 1947 MARTENS, F., Sobranije traktatov i konvencij, zaključennych Rossijeju s inostrannymi gosudarstvami, Petěrburg 1847-1909 MASARYK, T. G., Rusko a Evropa, sv. I-III, Praha 1996 MILJUKOV, P. N., Obrazy z dějin ruské vzdělanosti, sv. I-III, Praha 1903-1910 POKROVSKIJ, M. N., Dějiny Ruska, Praha 1930 POKROVSKIJ, M. N., Russkaja istorija v samom sţatom očerke, Moskva 1967 Polnoje sobranije russkich letopisej, sv. 1-32, Petěrburg - Moskva 1841-1965 Polnoje sobranie zakonov Rossijskoj Imperii (1649-1825), Petěrburg 1830 RAUCH, G. von, Russland, Staatliche Einheit und nationale Vielfalt, München 1953 Russian Imperialism from Ivan the Great to the Revolution, New Jersey 1974 Sbornik Russkogo istoričeskogo obščestva, Petěrburg 1868-1914 SLÁDEK, Z., MOULIS, V., MUŠKA, J., Dějiny SSSR, Praha 1967 SOLOVJEV, S. M., Istorija Rossii s drevnějšich vremen, sv. 1-13, Moskva 1959-1964 STÖKL, G., Russische Geschichte, Stuttgart 1990 ŠVANKMAJER M., ZÁSTĚROVÁ, B., HOSTIČKA, V., HERMAN, K., Dějiny Ruska, Praha 1967 TATIŠČEV, V. N., Istorija Rossijskaja, sv. 1-4, Moskva-Leningrad 1962-1964 WIECZYNSKI J. L. (ed.): The Modern Encyklopedia of Russian and Soviet History (54 sv.), London 1982-1990 WITTRAM, R., Russia and Europe, London 1973

Strana 861

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY KYJEVSKÁ RUS ARCICHOVSKIJ, A. V., Novgorodskije gramoty na berestě, Moskva 1954, 1958, 1963, 1978 BERANOVÁ, M., Slované, Praha 1988 EISNER, J., Rukověť slovanské archeologie, Praha 1966 GREKOV, B. D. - Jakubovskij, A. J., Zolotaja Orda i jejo paděnije, Moskva-Leningrad HAVLĺK, L., Slovanské státní útvary raného středověku, Praha 1987 CHROPOVSKÝ, B., Slované, Praha 1989 KARPINI, I. de Plano, Istorija mongolov, Moskva 1957Nestorŧv letopis ruský, Praha 1954 NIEDERLE, L., Rukověť slovanských staroţitností, Praha 1953 Pamjatniki istorii Kijevskogo gosudarstva IX.-XII. vv. Sbornik dokumentov, Leningrad 1936 PAVLOV-SYLVANSKIJ, N. P., Feodalizm v udělnoj Rusi, Petěrburg 1910 Pravda Russkaja, sv. 1-3, Moskva - Leningrad 1940-1963 Problemy etnogeněza slavjan, Kijev 1978 RYBAKOV, B. A., Jazyčestvo drevnich slavjan, Moskva 1981 RYBAKOV, B. A., Remeslo drevněj Rusi, Moskva 1948 SEDOV, V. V., Proischoţděnije i rannaja istorija slavjan, Moskva 1979 SOLOVJEV, S. M., Ob otnošenii Novgoroda k velikim kňazjam, Moskva 1847 ŠAFAŘĺK, P. J., Slovanské staroţitnosti, sv. I-II, Praha 1837 TICHOMIROV, M. N., Drevňaja Rus, Moskva 1975VÁŇA, Z., Svět dávných Slovanŧ, Praha 1983 MOSKEVSKÝ STÁT ALPATOV, M. V., Andrej Rublev, Moskva 1959 ALOSZWIC, D. N., Iwan Grózny i jego epoka, Warszawa 1991 Strana 862

DODATKY ČAPYGIN, A. P., Razin Stěpan, Moskva 1948 ČEREPNIN, L. V., Zemskije sobory v Rossii XVI.-XVII. v., Moskva 1978 Dělo o patriarche Nikoně, Petěrburg 1897 GERBERSTEIN von, Zapiski o Moskovii, Petěrburg 1866 GOLUBOVSKIJ, P. V., Zaporoţskoje kazačestvo, Kijev 1957 IVAN IV., Listy Ivana Hrozného, Praha 1957 KAPTEREV, N. F., Patriarch Nikon i car Aleksej Michajlovič, sv. III, Zagorsk 1909 KIZEVETTER, A. A., Děň carja Alekseja Michajloviča, Moskva 1913 KOROLJUK, V. D., Livonskaja vojna, Moskva 1954 KOTOŠICHIN, G., O Rossii v carstvovanije Alekseja Michajloviča, Petěrburg 1906 LICHAČEV, D. S., Kultura Rusi vremeni Andreja Rubleva i Jepifanija Premudrogo (koněc XIV.-načalo XV. v.), Moskva Leningrad 1962 PLATONOV, S. F., Smutnoje vremja, Praha 1924 PŘĺHODA, M. - ŠVANKMAJER M., Lţidimitrij I., Dějiny a současnost 1, 1996 PUŠKIN, A. S., Boris Godunov, Praha 1980S KRYNNIKOV, R. G., Rossija v načale XVII. v., Moskva 1988S KRYNNIKOV, R. G., Boris Godunov, Moskva 1978S NĚGIREV, V. L., Moskovskije slobody (XIV.-XVIII.v.), Moskva 1956 TRACHTENBERG, O. V., V Moskovskoj Rusi XVII. veka, Moskva 1931 VALIŠEVSKIJ, K., Ivan Groznyj, Moskva 1993 ZAOZERSKIJ, A. I., Car Aleksej Michajlovič v svojem chozjajstve, Petěrburg 1917 ZIMIN, A. A., Opričnina Ivana Groznogo, Moskva 1964 Strana 863

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY Ţizň kn. Andreje Michajloviča Kurbskogo v Litve i na Volyni, Kijev 1849 RUSKÉ IMPÉRIUM ADAMCZYK, T., Fürst G. A. Potemkin, Osnabrück 1966 ADAMOV, J. A., Konstantinopol i prolivy po sekretnym dokumentam ministěrstva inostrannych děl, Moskva 1925 ALEXANDER, J. T., Catherine the Great. Life and Legend, Oxford 1989 ALEXANDER, J. T., Emperor of the Cossacks, Kansas City 1973 AMALRIK, A., Rasputin, Moskva 1992 BAKUNIN, M. A., Zpověď caru Mikuláši I., Praha 1926 (2. vyd. 1996) BEYRAN, D., Militär und Gesellschaft im vorrevolutionären Russland, Wien 1984 BILBASOV, V. A., Istorija Jekatěriny II., sv. 1-2, Petěrburg 18901891 BOGOSLOVSKIJ, M. M., Petr I. Matěrialy dlja biografii, sv. 1-5, Moskva - Leningrad 1940-1948 BRANDES, D., Von den Zaren adoptiert. Die deutschen Kolonisten und Balkansiedler in Neurussland und Bessarabien 1751-1914, München 1993 BRÜCKNER, A., Peter der Grosse, Berlin 1879 BRÜCKNER, A., Katharina die Zweite, Berlin 1883 BRUSILOV, A. A., Vzpomínky na světovou válku a vlastní ţivotopis, Praha 1929 BUGANOV, V. I., Pugačov, Moskva 1984 Bumagi G. A. Potěmkina, Petěrburg 1895 CERETELI, I. G., Vospominanija o fevralskoj revoljucii, kn. 1-2, Paris 1963 CURSTISS, J. S., Russia's Crimean War, Durham 1979 Strana 864

DODATKY ČAADAJEV, P. J., Sočiněnija i pisma, sv. 1-2, Moskva 1913-1914 DURMAN, K., Lost Illusions. Russian Policies Towards Bulgaria in 1877-1887, Stockholm 1988 Dviţenije gorcev Severo-Vostočnogo Kavkaza v 20-50tych gg. XIX.v., Sbornik dokumentov, Machačkala 1959 EJDELMAN, N. J., Smrt tyrana, Praha 1986 ERZSÉBET, A., Das Bündnis Habsburg - Romanov. Vorgeschichte der zaristischen Intervention in Ungarn im Jahre 1849, Budapest 1963 GOLIKOVA, N. B., Političeskije processy pri Petre I., Moskva 1957 HAXTHAUSEN, A. von, The Russian Empire, its People, Institutions and Resources, sv. I-II, London 1968 JEKATĚRINA II., Nakaz dannyj Kommissii o sočiněnii projekta Novogo Uloţenija, Petěrburg 1907 JELAVICH, B., A Century of Russian Foreign Policy 1814-1914, Philadelphia 1964 JENKINS, M., Arakcheev, Grand Vizier of the Russian Empire, New York 1969 JINDRA, Z., První světová válka, Praha 1987 KATEŘINA II., Paměti carevny Kateřiny II., Praha 1993 KLJUČEVSKIJ, V. O., Imperatrica Jekatěrina II., Moskva 1896 KOCHAN. L. - ABRAHAM, R., The Making of modern Russia, Harmondsworth 1986 LAVATER-SLOMAN, M., Katherina und die russische Seele, Zürich 1958 LEMBERG, E., Nationalismus, sv. I-II, Hamburg 1964 LEMBERG, H., Die nationale Gedankenwelt der Dekabristen, Köln 1962 LENTIN, A., Voltaire and Catherine the Great, Cambridge 1974 LINCOLN, W. B., Nicholas I. Emperor and Autocrat of All the Russias, Illinois 1989

Strana 865

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY MADARIAGA, I. de, Russia in the Age of Catherine the Great, London 1981 MIKULÁŠ II., Deník cara Mikuláše II., Praha 1925 NĚČKINA, M. Dviţenije děkabristov, sv. 1-2, Moskva 1955 Pisma i bumagi imperatora Petra Velikogo, sv. 1-12, Petěrburg Moskva 1887-1977 PIPES, R., Russia under the Old Regime, London 1974 PIPES, R., Die Russische Revolution, I-II, Berlin 1992 PURIŠKEVIČ, V. M., Ubijstvo Rasputina, Moskva 1990RAEFF, M., Michael Speransky. Statesman of Imperial Russia (1772-1839), Haag 1957 REIMAN, M., Říjnová revoluce, Praha 1967 (2. upr. vyd. Praha 1992)R UEHL, L., Russlands Weg zur Weltmacht, Wien 1981Ruská revoluce březnová ve vzpomínkách účastníkŧ, Praha 1931 Senatskij archiv, sv. 1-15, Petěrburg 1882-1913 SETON-WATSON, H., The Russian Empire 1801-1917, Oxford 1967 SLAVĺK, J., Studie k dějinám ruské revoluce, díly 1-2, Praha 1926 SLAVĺK, J., Ministr carovy duše, Praha 1925 SLAVĺK, J., Říjnová revoluce, In: Dvacáté století, Praha 1933 SOLOVJEV, S. M., Publičnyje čtěnija o Petre Vel., Petěrburg 1842 SOLOVJEV, S. M., Istorija paděnija Polši, Moskva 1863 SPERANSKIJ, M. M., Plan gosudarstvennogo preobrazovanija grafa M. M. Speranskogo, Moskva 1905 SQUIRE, P. S., The Third Departement, Cambridge 1968 STOLYPIN, A., P. A. Stolypin 1862-1911, Moskva 1991 ŠILDĚR, N. K., Imperator Nikolaj Pervyj, sv. 1-2, Petěrburg 1903 ŠIPOV, N. N., Nuţny-li slavjanofily dlja razrešenija slavjanskogo voprosa, Petěrburg 1914 ŠVANKMAJER, M., Kateřina II., Praha 1970 TALBOT, R. T., Elisabeth von Russland, München 1973 Strana 866

DODATKY TARLE, J. V., Krymská válka, sv. 1-2, Praha 1951 TARLE, J. V., Napoleonovo taţení na Rus 1812, Praha 1950 TROCKIJ, L. D., Dějiny ruské revoluce, díly I-III, Praha 1936U STRJALOV, N., Istorija carstvovanija Petra Velikogo, sv. 1-4, Petěrburg 1858-1863Vosstanije děkabristov. Matěrialy i dokumenty, sv. 1-11, Moskva 1925-1964 ZAOZERSKAJA, J. I., Manufaktura pri Petre I., Moskva-Leningrad 1947 ZJABLOVSKIJ, J., Statističeskoje opisanije Rossijskoj Imperii, Petěrburg 1808 ZLOTNIKOV, M. F., Kontiněntalnaja blokada i Rossija, MoskvaLeningrad 1966 VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA ADOMEIT, H., (editor), Die Sowjetunion als Militärmacht, Stuttgart, Berlin, Köln, Mainz 1987 AVTORCHANOV, A., Zagadka smerti Stalina, In: Novyj mir 5, 1991 s. 194-233 BARBER, J. - HARRISON, M., The Soviet Home Front 1941-1945: a social and economic history of the USSR in World war II, London New York 1993 BAILEY, G. Sacharow, Frankfurt/Main 1991 BEZIMENSKI, L., Die Rede Stalins am 5. Mai 1941. Dokumentiert und interpretiert. Osteuropa. Jahrg. 42/1992, Heft 3, s. 242-264 BROD, T., Pakty Stalina s Hitlerem. Výběr dokumentŧ z let 1939 a 1940, Praha 1990 CARR, E. HELLET, Socialism in One Country 1924-1926, sv. 2, London 1959 CLARK, A., Barbarossa. The Russian-German Conflict 1941-1945, London 1965 ČUJEV, F., Sto sorok besed s Molotovym, Moskva 1991 Strana 867

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY DAHM, H., Der gescheiterte Ausbruch: Entideologisierung und ideologische Gegenreformation in Osteuropa (1960-1980), BadenBaden 1982D ANIELS, R. V., The Stalin Revolution. Foundation of the Totalitarian Era. University of Vermont, Lexington, Massachusetts, Toronto 1990Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševikŧ). Stručný výklad, Praha 1950 DOBB, M., Soviet Economic Development Since 1917, London 1957 DURMAN, K., Útěk od praporŧ, Praha 1998 EDMONDS, R., Soviet Foreign Policy, The Brezhnev Years, Oxford 1983 FEIS, H., Between War and Peace, Princeton 1960 FLEISCHHAUER, I., Der Pakt. Hitler, Stalin und die Initiative der deutschen Diplomatie 1938-1939, Berlin 1990 GELLER, M., Sedmoj sekretar. Blesk i niščeta M. Gorbačova, London 1991 GIBIANSKIJ, L. J., Otkrytyj archiv. K istorii sovetsko-jugoslavskogo konflikta 1948-1953. Rabočij klass i sovremennyj mir, č. 2/1990, s. 171-185 GORBAČOV, M. S., Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět, Praha 1987 HACKER, J., Der Ostblock. Entstehung, Entwicklung und Struktur 1939-1980,Baden-Baden 1985 HAGEMEISTER, M., Nikolaj Fedorof. Studien zu Leben. Werk und Wirkung, München 1989 HAHN, W., Postwar Soviet Politics, London 1982 HELLER, M. - NEKRICH, A., L'utopie au pouvoir, Paris 1985 CHRUŠČOV, N. S., O kultu osobnosti a jeho dŧsledcích. Příloha Týdeníku aktualit č. 7/1990 CHRUŠČOV, N. S., Socializm i kommunizm, Moskva 1963

Strana 868

DODATKY KAPPELER, A., Rußland als Vielvölkerreich. Entstehung. Geschichte, Zerfall, München 1992 KENNAN, G. F., Russia and the West, New York 1962 KNIGHT, A., Berija, Stalinŧv první pobočník, Praha 1995 KOTYK, V., Čečenská krize a její vliv na vývoj Ruska. In: Mezinárodní politika, 1995, 2, s. 24-27 KUZNECOV I.N., Znať i pomniť (Istoričeskoje issledovanije massovych repressij i rebilitacija ţertv terrora 30-ch godov), Tomsk 1993 LAQUEUR, W., Black Hundred, The Rise of the Extreme in Russia, Washington 1994 LITERA, B., Kozyrevova doktrína - ruská varianta Monroeovy doktríny. In: Mezinárodní vztahy, 1994/4, s. 65-71 MACKINTOSH, J. M., Strategy and Tactics of Soviet Foreign Policy, London 1963 MEDVEDEV, R., Sowjetbürger in Opposition. Plädoyer für eine sozialistische Demokratie, Hamburg 1933 MEDVEDEV, R., K sudu istorii, New York 1974 MEISSNER, B., Die Sowjetunion im Umbruch. Historische Hintergründe, Ziele und Grenzen der reformpolitik Gorbatschows, Stuttgart, 2. Auflage 1989 MLYNÁŘ, Z., Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi, Praha 1991 MORRISON, J., Boris Jelcin. Z bolševika demokratem, Praha 1992 Nikita S. Chruščov. Materiály k biografii, Moskva 1989 NOVE, A., How Many Victims in the 30's? Slavic Studies 42/1992, s. 811-813 NOVE, A., An Economic History of the U.S.S.R., Harmondworth, Penguin Books, Ltd. 1976 REIMAN, M., Die Geburt des Stalinismus. Die UdSSR am Vorabend der „zweiten“ Revolution, Frankfurt/Main 1979 Strana 869

VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY REIMAN, M., Lenin, Stalin, Gorbačov: Kontinuita a zlomy v sovětských dějinách, Praha 1991 RUGE, G., Michail Gorbatschow. Biographie, Frankfurt/Main, Wien 1990 SACHAROV, A., Obavy a naděje. Sest. J. Bonnerová. Praha 1990 SKILLING, H. G. - Friffitsh, F., Pressure groups in der Sowjetunion, Wien 1971 SLAVĺK, J., Leninova vláda, Praha 1935.Sondy k dějinám SSSR 1917-1991, Praha 1993 SOLŢENICYN, A., Souostroví Gulag, I-III, Praha 1990 STALIN, J. V., Otázky leninismu, Praha 1950 SUCHANOV, N., Příjezd Leninŧv. Z války a revoluce, Sbírka pamětí, studií a dokumentŧ, sv. 3. Ruská revoluce březnová ve vzpomínkách účastníkŧ, uspořádal Jan Slavík, Praha 1930 ŠEVARDNADZE, E., Moj vybor. V zaščitu děmokratii i svobody, Moskva 1991 VEBER, V., J. V. Stalin - stručný ţivotopis, Praha 1996 veber, v., K Leninovu pojetí socialismu, Praha 1967 VOLKOGONOV, D., Lenin. Počátek teroru, Liberec 1996 VOLKOGONOV, D., Triumf i tragedia. Političeskij portret J. V. Stalina, Moskva 1989 VOSLENSKY, M. S., Sterbliche Götter, Frankfurt/Main 1991 WEISSBERG-Cybulski, A., Wielka czystka, Warszawa 1990 WOLFE, T. V., Soviet Power and Europe 1945-1970, Baltimore 1970 Za pjať let... Dokumenty i pokazanija, München 1972 ZALBERTUS, A. - GEIGES, A., Ruský dynamit, Brno 1995Z EMCOV, I., Černěnko, Sovetskij Sojuz v kanun perestrojki, London 1989 ŢDANOV, A. A., O mezinárodní situaci, Praha 1950

Strana 870

DODATKY

O AUTORECH PhDr. Milan Švankmajer (1928). Historii studoval na Pedagogické a Filosofické fakultě UK v Praze. V letech 1959-1969 vědecký pracovník ČSAV se specializací dějiny Ruska a česko-ruských vztahŧ. V letech normalizace 1970-1989 pracoval jako knihovník. 1990-1993 ředitel Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV (AV ČR). V letech 1990-1995 přednášel dějiny Ruska na Filosofické fakultě UK, spolupracoval s Ústavem mezinárodních vztahŧ. Kniţní publikace: Dějiny česko-ruských vztahŧ (1966, spoluautor), Dějiny Ruska (1967, spoluautor), Kateřina II. (1970), Petr Vok z Roţmberka (1985, 1986 spoluautor, vydáno pod jménem A. Svobodová).Doc. PhDr. Václav Veber (1931). Studoval na Pedagogické a Filosofické fakultě UK, docent nejnovějších dějin (1968). Vyučoval na VŠ pedagogické a FF UK, po r. 1968 zařazen do tzv. Bílé knihy, následoval zákaz výuky a publikační činnosti. Poté pracoval v rŧzných povoláních, mj. 12 let jako zaučený dělník. Od r. 1993 vedoucí Semináře pro dějiny východní Evropy na FF UK, od r. 1994 předseda Společnosti pro studium východní a střední Evropy, člen česko-ruské komise historikŧ a archivářŧ, zaloţené r. 1995. Kniţní publikace: K Leninovu pojetí socialismu (1967, přeloţeno do italštiny), Spor o jednu závěť (1992), J. V. Stalin - stručný ţivotopis, (1996), připravil čtyři sborníky Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR 1918-45 (1993-96). PhDr. Zdeněk Sládek, DrSc., (1926). V r. 1954 absolvoval Filosofickou fakultu UK. Zabýval se hospodářskými vztahy Československa k Rusku, dějinami českých politických stran, hospodářskými dějinami Československa, jakoţ i státŧ střední a jihovýchodní Evropy. V letech 1990-93 pracoval v Ústavu dějin střední a východní Evropy, v současné době externí Strana 871

O AUTORECH spolupracovník FF UK. Věnuje se historii bývalého SSSR a dále hospodářským dějinám středoevropských státŧ v meziválečném období, ruské a ukrajinské emigraci v meziválečném období, problematice československo-rakouských hospodářských vztahŧ mezi válkami v rámci mezinárodního projektu. Ve své bibliografii má mnoho odborných monografií, monografických studií i vědeckopopulárních článkŧ, některé se objevily i v našem denním tisku. Za normalizace spolupracovník samizdatových Historických studií. PhDr. Vladislav Moulis (1931). Studoval historii na Filosofické fakultě UK v Praze. V letech 19641972 v ČSAV, znovu v l. 1990-1993 jako vědecký pracovník Ústavu dějin střední a východní Evropy, od r. 1994 pracuje na grantovém úkolu Středoevropské university. Specializuje se na dějiny bývalého SSSR a československo-sovětských vztahŧ. Kniţní publikace: Evropa ve stínu Hitlera (1963), Dějiny Sovětského svazu (spoluautor, 1967), Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944-1989 (spoluautor, 1991), Podivné spojenectví, (1996). Za normalizace spolupracovník samizdatových Historických studií.

Strana 872

OBSAH

OBSAH DĚJINY RUSKA ....................................................................................... 6 Předmluva......................................................................................... 8 Poznámka k 3. vydání ....................................................................... 9 KYJEVSKÁ RUS ..................................................................................... 10 KYJEV .............................................................................................. 11 VÝCHODNÍ SLOVANÉ .................................................................. 11 PŘÍCHOD VARJAGŮ ..................................................................... 14 NESTORŮV LETOPIS .................................................................... 16 PRVNÍ KNÍŽATA ........................................................................... 17 POKŘESTĚNÍ RUSI ....................................................................... 20 RUSKÁ PRAVDA........................................................................... 22 ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ ......................................................... 25 CHÁN CHÁNŮ.................................................................................. 29 VPÁD MONGOLŮ ........................................................................ 29 ZLATÁ HORDA ............................................................................. 33 PAN VELIKÝ NOVGOROD ................................................................ 38 ZALOŽENÍ MOSKVY ......................................................................... 46 ANDREJ RUBLJOV........................................................................ 54 MOSKEVSKÝ STÁT ............................................................................... 57

Strana 873

O AUTORECH PRVNÍ CAROVÉ................................................................................ 58 VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU ..................................................... 58 MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA ....................................................... 61 MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO ................................................ 66 DOBYTÍ KAZANĚ .......................................................................... 68 RUSKO NA ROZCESTÍ ...................................................................... 71 VASILIJ BLAŽENÝ ......................................................................... 71 LIVONSKÁ VÁLKA ........................................................................ 75 OPRIČNINA.................................................................................. 78 JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ............................................................. 84 KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO .............................................. 88 MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK ...................................................... 90 POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN ........................................... 90 BORIS GODUNOV........................................................................ 93 LŽIDIMITRIJ I. .............................................................................. 94 SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ ................................................. 99 NOVÁ DYNASTIE ........................................................................... 105 PRVNÍ ROMANOVEC ................................................................. 105 KOZÁCI ...................................................................................... 107 RÁDCI CARA ALEXEJE ................................................................ 111 POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA .................................................... 115 VZPURNÝ PATRIARCHA ............................................................. 117 Strana 874

OBSAH RUSKÉ IMPÉRIUM ............................................................................. 124 KONEC STARÝCH ČASŮ ................................................................. 125 CAREVIČ PETR ........................................................................... 125 POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682 ............................................... 129 CAR „V NEMILOSTI“ .................................................................. 134 STRÁŽCE VELKÉ PEČETI ............................................................. 137 MUŠKETÝR PETR ........................................................................... 145 „POTĚŠNÁ LÉTA“....................................................................... 145 AZOVSKÁ TAŽENÍ ...................................................................... 147 VELKÉ POSELSTVO .................................................................... 151 MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698 ............................................ 161 PRVNÍ REFORMY ....................................................................... 168 OD NARVY K POLTAVĚ .................................................................. 176 PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE ......................................................... 176 ZAČÁTEK BOJE O BALT .............................................................. 182 LIDÉ KOLEM CARA .................................................................... 190 KONDRATIJ BULAVIN ................................................................ 197 HETMAN MAZEPA..................................................................... 200 POLTAVA ................................................................................... 206 IMPERÁTOR A REFORMÁTOR ....................................................... 210 PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD .................................. 210 PRUTSKÉ TAŽENÍ ....................................................................... 214 Strana 875

O AUTORECH SMRT CAREVIČE ALEXEJE .......................................................... 220 GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA..................................................... 226 PETROVSKÁ SPOLEČNOST......................................................... 229 OKNO DO EVROPY ........................................................................ 235 KONEC SEVERNÍ VÁLKY ............................................................. 235 SMRT CARA ............................................................................... 236 DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ ................................................... 242 PÁD MENŠIKOVA ...................................................................... 242 NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA .............................................................. 245 BIRONOVŠTINA ......................................................................... 247 VOLBA POLSKÉHO KRÁLE.......................................................... 249 POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI ......................... 251 „BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“.............................................................. 252 „TICHÁ“ CAREVNA .................................................................... 258 TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY .................................................... 262 PRINCEZNA SOFIE ..................................................................... 266 LESK A BÍDA IMPÉRIA................................................................ 270 SEDMILETÁ VÁLKA .................................................................... 275 PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA ...................................................... 278 EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III. .................................................. 283 CO SI RUSKO PŘEJE? ..................................................................... 290 UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY ................................................. 290 Strana 876

OBSAH VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II. ............................................. 294 OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“ ............................................. 297 „VELKÁ INSTRUKCE“ ................................................................. 303 ZÁKONODÁRNÁ KOMISE .......................................................... 310 KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE ............................................ 313 MUŽICKÝ CAR............................................................................ 317 PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE ..................................................................... 328 VÁLKA S TURECKEM.................................................................. 328 ROZCHVÁCENÍ POLSKA ............................................................. 330 KNÍŽE POTĚMKIN ...................................................................... 336 NA VRCHOLU MOCI ...................................................................... 345 KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“ ............................................. 345 “DUŠE“ RUSKA .......................................................................... 348 KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE .............................................. 351 REVOLUCE VE FRANCII .............................................................. 355 SIGNÁLY NOVÉ DOBY ................................................................ 359 NAPOLEONSKÉ VÁLKY................................................................... 362 Pavel I. ...................................................................................... 362 CESTOU K TYLŽI......................................................................... 364 CARŮV REFORMÁTOR .............................................................. 371 1812 .......................................................................................... 373 SVATÁ ALIANCE ............................................................................ 383 Strana 877

O AUTORECH „OSVOBOZENÍ“ EVROPY ........................................................... 383 SVATÁ ALIANCE......................................................................... 392 HRABĚ ARAKČEJEV.................................................................... 394 POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ ............................................................ 396 ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE ....................................... 404 ČETNÍK EVROPY ............................................................................ 408 „POKROK, JAKÝ POKROK?“ ....................................................... 408 „LÉKAŘI DUŠÍ“ ........................................................................... 410 POLSKÉ POVSTÁNÍ .................................................................... 413 KAVKAZSKÁ VÁLKA ................................................................... 414 ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE ....................................................... 417 ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ ................................................ 422 UKAZ PROTI REVOLUCI ............................................................. 426 KRYMSKÁ VÁLKA ....................................................................... 429 NEVYHNUTELNOST REFOREM ...................................................... 432 ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ ............................................................. 432 ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY ........................... 438 PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY ....................................... 443 BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO .................................................... 448 BERLÍNSKÝ KONGRES ................................................................ 450 VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY ................. 453 VŠEDNÍ DNY IMPÉRIA ............................................................... 455 Strana 878

OBSAH OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU ..................................... 457 ATENTÁT NA CARA ................................................................... 460 ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU ........................................................... 461 KRIZE IMPÉRIA .............................................................................. 465 VLÁDA ALEXANDRA III. ............................................................. 465 TMÁŘI Z PŘESVĚDČENÍ ............................................................. 466 FJODOR DOSTOJEVSKIJ ............................................................. 468 LEV TOLSTOJ ............................................................................. 470 RUSKO V ČÍSLECH ..................................................................... 472 PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE? ....................................................... 477 ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA ................................................... 480 VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU......................................................... 481 ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ ................................................................. 486 VÁLKA S JAPONSKEM................................................................ 488 KRVAVÁ NEDĚLE ....................................................................... 490 ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG.............................................. 493 STOLYPIN .................................................................................. 496 ZÁRODKY PARLAMENTARISMU ................................................ 500 PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV ............................................................. 502 SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ ............................................... 505 LIBERÁLOVÉ A VĚCHI ................................................................ 507 ULJANOV-LENIN ........................................................................ 510 Strana 879

O AUTORECH STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY ................................................ 513 RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY ................. 516 CESTA K VÁLCE.......................................................................... 518 FATA MORGANA CAŘIHRADU .................................................. 520 RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM .............................. 521 KONEC MONARCHIE ..................................................................... 524 VSTŘÍC KATASTROFĚ ................................................................. 524 MINISTR CAROVY DUŠE ............................................................ 529 BRUSILOVOVA OFENZÍVA ......................................................... 533 PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ ................................................... 535 REVOLUČNÍ ROK 1917 .................................................................. 541 BŘEZNOVÁ REVOLUCE .............................................................. 541 PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA ..................................... 543 KERENSKIJ ................................................................................. 546 KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY ........................................................ 549 BOLŠEVICKÝ NÁSTUP A TROCKIJ ............................................... 552 LISTOPADOVÝ PŘEVRAT............................................................ 555 VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA .......................... 562 REVOLUČNÍ MESIANISMUS A NEREVOLUČNÍ KONTINUITA ......... 563 REVOLUCE A BURZA.................................................................. 563 ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI ............................................ 569 VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ ............................................................ 574 Strana 880

OBSAH RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU ...................... 582 SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ? ....... 585 SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ ................................................. 590 REVIVAL STARÉHO RUSKA? ...................................................... 590 PŘESUN BITEVNÍHO POLE ......................................................... 592 LENINOVA ZÁVĚŤ ...................................................................... 599 GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ ......................... 604 JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE ................................................. 611 SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY........................................................... 615 ABY RUSKO NEBYLO BITO ......................................................... 615 STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE ................................. 617 VELKÝ ÚSTUP ............................................................................ 621 BILANCE VELKÉ ČISTKY.............................................................. 626 VELKÁ MYSTIFIKACE ................................................................. 633 POČÁTKY IMPERIÁLNÍ EXPANZE ................................................... 639 NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ ......................................................... 639 POKREVNÍ BRATŘI A OBNOVA TERITORIA PŘEDVÁLEČNÉHO RUSKA ....................................................................................... 644 MODERNIZACE A ARMÁDA....................................................... 648 „MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“ ................................... 651 VLASTENECKÁ VÁLKA?.................................................................. 658 VÁLKA DILETANTŮ .................................................................... 658 Strana 881

O AUTORECH VŠE PRO FRONTU...................................................................... 667 PANSLÁV UNCLE JOE ................................................................ 674 TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY ....................................................... 678 STALINŮV TÁBOR MÍRU................................................................ 683 ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ.................................. 683 NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM .. 688 STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT .......................................... 699 KONEC STALINA, KONEC EPOCHY ............................................. 705 CHRUŠČOVOVA CESTA K SUPERVELMOCI V JEDNÉ ZEMI ............. 711 NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU ............................ 711 OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA........................................ 717 KOLOTOČ REFOREM ................................................................. 726 ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD ..................................... 732 BREŽNĚVOVA ÉRA: STAGNACE A POKUS O SVĚTOVÉ IMPÉRIUM 741 JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY ........................................................ 741 CÍL: SVĚTOVLÁDA...................................................................... 746 HLASY SPRAVEDLIVÝCH ............................................................ 755 VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE ....... 763 Nástupnická krize ..................................................................... 767 REFORMÁTOR GORBAČOV ........................................................... 772 NOVÝ MUŽ S IDEÁLY? ............................................................... 772 GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY........................................ 774 Strana 882

OBSAH ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU 780 RUSKÁ ŘÍŠE A JEJÍ KONTINUITA .................................................... 799 NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY ................................................. 799 VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI? .............................. 800 KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU .............................................. 810 ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ? ........................................ 818 VÝCHOD A ZÁPAD ..................................................................... 825 KAM KRÁČÍŠ, RUSKO? ............................................................... 832 DODATKY .......................................................................................... 835 RODOKMEN RJURIKOVCŮ (DO KONCE 12. STOLETÍ) .................... 837 KNÍŽATA Z RODU RJURIKOVCŮ ..................................................... 839 DYNASTIE ROMANOVCŮ A ROD HOLŠTÝNSKO-GOTTORPSKÝ ..... 841 PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE 843 NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945 .......................... 843 NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945 .................... 844 RUSKÁ FEDERACE ..................................................................... 847 NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994 .......................... 847 CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ ....................................... 850 VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY ................................................. 860 SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ ......................................................... 860 KYJEVSKÁ RUS ........................................................................... 862 MOSKEVSKÝ STÁT ..................................................................... 862 Strana 883

O AUTORECH RUSKÉ IMPÉRIUM ..................................................................... 864 VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA .................. 867 O AUTORECH ................................................................................ 871 OBSAH............................................................................................... 873

Strana 884

OBSAH

Vazbu navrhl a graficky upravil Vladimír Vimr V roce 1999 vydalo NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2 Třetí doplněné a přepracované vydání Odpovědný redaktor Jan Urban Sazba a reprodukce Marcela a Luděk Kubíkovi - ester's Vytiskla tiskárna CENTA, Brno Doporučená cena včetně DPH 295,- Kč

Strana 885

O AUTORECH

Fotografie a ilustrace z archivu autorŧ a ČTK

Strana 886