Jan Keller
NEDOMYŠLENÁ SPOLEČNOST
SZH
Kniha je pokusem přiblížit popularizační formou některé motivy obsažené v prac...
256 downloads
1597 Views
811KB Size
Report
This content was uploaded by our users and we assume good faith they have the permission to share this book. If you own the copyright to this book and it is wrongfully on our website, we offer a simple DMCA procedure to remove your content from our site. Start by pressing the button below!
Report copyright / DMCA form
Jan Keller
NEDOMYŠLENÁ SPOLEČNOST
SZH
Kniha je pokusem přiblížit popularizační formou některé motivy obsažené v pracích současné evropské a americké sociologie, týkající se nefunkčních aspektů moderní společnosti.
Jen Keller NEDOMYŠLENÁ SPOLEČNOST Text převzat ze 4. vydání, nakladatelství Doplněk, Brno 2003. ISBN 80-7239-091 0 1. vydání vyšlo v roce 1992 Sazba písmem Garamond v prostředí OpenOffice.org 3. SZH 9/2010 Katalogizace v Národní knihovně ČR: Klíčová slova: * společnost * moderní společnost * sociologické aspekty * eseje * studie MDT: 316
„…Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme-li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je.“ Jan Keller
—3—
OBSAH
PŘEDMLUVA: O LITERATUŘE, BEZ KTERÉ BY TO NEŠLO...................7 ÚVODEM: JDE O ROZUM...............................................................................9 SPOLEČNOST ZDVOŘILÝCH BYROKRATŮ..............................................15 Civilizace našeho jednání.............................................................................................15 Byrokratizace správy....................................................................................................22 Oběti zdvořilého nezájmu...........................................................................................29 STÁT, KTERÝ ROZBIL SVŮJ ZÁKLAD.........................................................33 Sociální nezbytnost tradičních domácností..............................................................34 Nástup formálních organizací....................................................................................37 Vyvlastnění domácností...............................................................................................39 Rodina jako (čistě pomyslný) základ státu................................................................41 SPOLEČNOST, KTERÁ NEVÍ, CO SLAVÍ.....................................................47 Magický význam svátků...............................................................................................47 Sváteční obřady v moderní společnosti....................................................................53 HOMO SAPIENS A JEHO RITUÁLY.............................................................61 PODIVNÉ OSUDY ORGANIZACÍ.................................................................71 SPOLEČNOST JAKO NEZAMÝŠLENÝ DŮSLEDEK..................................79
—5—
Předmluva: O literatuře, bez které by to nešlo V odborných studiích bývá zvykem nekrást myšlenky cizím autorům a vždy důsledně odkazovat na díla, z nichž byly vyčteny. Tato nutnost má nevýhodu v tom, že rozbíjí text a rozptyluje čtenáře. Nelze ji však zcela igno rovat ani v textu, který není pojat přísně vědecky. Devět desetin nápadů obsažených v textu, který následuje, není původních. Byly publikovány během posledního půlstoletí v sociologické literatuře francouzské, německé a americké. Odkazy na vzdálenější minulost jsou posbírány především z děl francouzských a pruských historiků. Myšlenka o civilizačním drilu a o úloze knížecích dvorů při přeměně surových rytířů v uhlazené dvořany tvoří osu práce Norberta Eliase „ Uber den Prozeß der Zivilisation“ (O procesu civilizace, 2. vydání 1969). Téma osudové nevyhnutelnosti byrokracie je rozpracováno v díle Maxe Webera „Wirtschaft und Gesellschaft“ (Hospodářství a společnost, 1925). Kniha Rogera Caillois „Uhomme et le sacré“ (Člověk a posvátné, 1939) obsahuje výklad rituální povahy svátků v primitivních a tradičních společnostech. Hugh Dalziel Duncan v práci „Symbols in Society“ (Symboly ve společnosti, 1968) i v řadě dalších knih popisuje dramatičnost boje dobra se zlem, jehož využívají ti, kdo režírují moderní politické obřady. Mnoho cenných myšlenek obsahuje práce Randalla Collinse „Conflict Sociology“ (Sociologie konfliktu, 1975). Lze v ní nalézt úvahy o posta vení len ve společnosti opevněných domácností i o úloze romantické lásky v tržní společnosti. Collins píše mnoho o moderních rituálech i o tom, proč bývají političtí vůdcové tak ortodoxní. Robert K. Merton je autorem úvah o ritua lismu byrokracie i o rituálech kmene Hopi. Vše lze nalézt v jeho hlavním díle „Sociál Theory and Sociál Structure“ (Sociální teorie a sociální struktura, 1949). Navíc znovu uvedl do úvah o společnosti staré téma nezamýšlených dů sledků lidského jednání. Toto téma dále rozvíjí také Raymond Boudon v práci „Effets pervers et ordre sociál“ (Zvrácené důsledky a sociální řád, 1977). Vychytralost byrokratických úředníků popisuje Michel Crozier v knize „Le phénomène bureaucratique“ (Byrokratiký fenomén, 1965) a v řadě prací dalších. Tentýž autor analyzuje mechanismus ne-komunikace v knize „La Societé bloquée“ (Zablokovaná společnost, 1970). Dále byly využity některé myšlenky dalších sociologů, mezi jinými Raymonda Arona, Alwina Gouldnera a Alaina Touraina. Sami jsme učinili pouze některé závěry a sestavili různorodé myšlenky do mozaiky, která odráží podobu moderní společnosti z úhlu, z něhož se tato rozumná a seriózní dáma na sebe raději nedívá.
—7—
Úvodem: Jde o rozum Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme-li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je. Nebude to nijak snadné, protože lidé našeho kulturního okruhu jsou po dobu posledních dvou či tří století systematicky přesvědčováni o tom, že společnost, ve které žijí, je vrcholně rozumná. Již 18. století přišlo se sebevědomou myšlenkou společnosti fungující na zásadách rozumu. Ve většině zemí Evropy se od té doby vystřídaly dva až tři radikálně odlišné typy společenského uspořádání. Jejich oporu tvořily velmi rozdílné sociální skupiny a jejich ideologie byly oslavou značně odlišných hodnot. Společné měly jen jedno – každý z těchto rozdílných režimů se prezen toval jako vrcholně rozumné uspořádání lidské společnosti. Přinejmenším od dob osvíceného abso lutismu věnuje každý režim zcela mimořádnou pozornost právě propagaci své rozumnosti a je po važováno přímo za neslušné ptát se, proč bylo vlastně zapotřebí tolika vražedných převratů a krvavých revolucí, aby jedno rozumné uspořádání lidské společnosti bylo nahrazeno jiným, vždy přinejmenším stejně rozumným. Ve skutečnosti nebyla lidská společnost nikdy příliš rozumná. Byly ovšem doby, kdy byla rozum ná alespoň natolik, že to o sobě netvrdila. Pak nastoupil „věk rozumu“ a vše se změnilo. Přibližně od poloviny 18. století jsou o racionalitě společnosti, do které se narodili, systematicky přesvěd čováni potomci rodičů všech sociálních vrstev, jakmile dosáhli šesti let věku. Toto přesvědčování tvoří ve skutečnosti základní osnovu všech školních osnov. Nemusí mít vždy tak průhlednou podo bu jako v hodinách věnovaných rozboru moudrosti panovníka nebo zaměřených na dokazování ro zumnosti rozdělení společnosti na ty, kdo nezištně vládnou, a na ty, kdo jsou moudře spravováni. Většinou se přesvědčení o rozumnosti vládnoucích poměrů vpravuje do myslí žáků a později stu dentů tisíci mnohem méně viditelnými způsoby. Spolu se zprostředkovanými vědomostmi upevňují učitelé ve svých svěřencích jen jakoby mimoděk, vždy však s příslovečnou pečlivostí přesvědčení o správnosti existujících poměrů, vzbuzují v nich snahu začlenit se do těchto poměrů a přispět svým třeba i malým dílem k jejich dalšímu náležitému fungování. O tom, co je „náležité“, rozhodují ti, kdo učitele platí. O úspěšnosti žáka ve škole rozhoduje, nakolik se s cíli učitelů ztotožní. Z toho to hlediska je potom zpravidla posuzována i jeho inteligence. Škola chce kultivovat rozumové schopnosti dětí proto, aby dorostly do úrovně, která jim umožní hladce se začlenit do světa dospělých; o tom se v každé době s naprostou samozřejmostí předpokládá, že je vůbec vrcholem rozum nosti, které kdy bylo v uspořádání lidských poměrů dosaženo. Mýtus rozumné společnosti je tak stále znovu a znovu sugerován každé nastupující generaci. V daleko promyšlenější a dokonalejší podobě je však tento mýtus udržován a pěstován vědci z oblasti společenských věd. Obraz společnosti, tak jak ho dnes vnímá běžný příslušník vzdělaných vrstev, je poněkud upraveným výsledkem činnosti několika generací vědců. Tento obraz, který je ve svém originálním provedení neuvěřitelně suchopárný a neatraktivní, je přibarvován a zdoben pery žurnalistů, skrze fantazii filozofických spekulantů je mu propůjčena svůdná falešná perspektiva a poté je dochucen v pikantních polemikách politiků a demagogů různých stran a vyznání. Teprve v této podobě je předkládán k věření veřejnosti. Žádný z těchto dodatečných zásahů a retuší se ovšem nesmí dotknout základních obrysů obrazu společnosti, tedy těch črt, které dávají vyniknout právě její rozumnosti. Tato nová kvalita moderní společnosti má kontrastně vyniknout na pozadí všeho nerozumného, co se ve světě událo před majestátním nástupem osvíceného 18. století. Proto také všechny učebnice novověku obsahují kapi —9—
tolu nazvanou „Věk rozumu“, žádná však nevěnuje ani jediný odstavec rozmachu nerozumu, ne kontrolovanému bujení sociálních dysfunkcí a četným projevům omezenosti lidského ducha, s ni miž se přesto setkáváme na každém kroku. Panuje nevyřčené mínění, že by se tímto způsobem sní žila serióznost a vědeckost učebnic a utrpěla by určitě i jejich výchovná stránka. Obraz rozumné společnosti, takto budovaný několika generacemi badatelů, se vyznačuje vzornou uspořádaností, pravidelností, souladem, vysokou účelovostí a vzájemnou provázaností všech svých částí. Vše zde má své místo a svůj čas. Ve značně abstraktní rovině byla tato představa zformulována vědci do poněkud nezáživné teorie společnosti jakožto obecného systému, jehož jednotlivé části jsou funkčně závislé na řídicím centru, celek je pak právě zásluhou řídicího centra udržován v rovnováze vnitřní i v rovnováze se svým okolím. Lidé se v tomto systému nevyskytují, asi žijí někde jinde. Optimistická představa lidské společnosti jako systému schopného seberegulace a dokonce se bezdokonalování je dědictvím sociálních teorií osvíceného století, právě tak jako plodem tohoto století je systém univerzálního, pro všechny stejně povinného systému základního školství. Souvis lost není náhodná. Základním přesvědčením moderní doby je, že naprosto vše v oblasti přírody i společnosti je regulovatelné. Regulujeme-li v průběhu školní docházky určitým způsobem vědomí dítěte, dospěje z biologického mláděte v rozumného dospělého člověka. Regulujeme-li chod celé společnosti, rozvine se z polobarbarského stavu v rozumně uspořádaný organismus. V obou přípa dech je výsledek stejně blahodárný jak pro jednotlivce, tak pro celek. Společnost má prospěch z toho, vstupují-li do ní lidé rozumní, školou vychovaní a způsobů znalí. Jednotlivci mohou být zase šťastni, že vstupují do rozumné, civilizované, prosperující a nikoli již barbarské společnosti. Tato zcela racionální a přesvědčivá argumentace rodících se věd o společnosti, které byly okouz leny vším, co bylo moderní, působila velmi povzbudivě: zdálo se totiž, že jednoduchost a nezpo chybnitelnost podobných tezí již brzy umožní také vědám o společnosti vyjadřovat se stejně exaktně, jako to činí již delší dobu vědy přírodní, a regulovat s matematickou elegancí společenský pokrok a blahobyt. Dlouho to vypadalo, že je jen otázkou času, kdy lidé zvládnou konflikty, před sudky, nerovnosti, sociální nespravedlnosti a podobné drobné kazy, které dosud hyzdily obraz společnosti. Stalo se však něco jiného. Čím chudší byly výdobytky společenské vědy 19. století, tím úžeji se začala proplétat a zaplétat se světem politiky. Představa o hluboké souvislosti spojující společnost s jejími jednotlivými členy se stala shodným teoretickým pozadím dvou jinak přímo protikladných sociálně politických hnutí. Prvé z nich lze pro jednoduchost označit termínem liberalismus, druhé termínem socialismus. Liberalismu i socialismu jde v konečném důsledku vlastně o totéž – zajistit blaho každého jednotlivce a zároveň rozkvět celé společnosti. Oba ideové proudy přitom vycházejí z myšlenky o velmi úzké vzájemné spjatosti mezi chováním jednotlivců a celkovým stavem společnosti. Liberalismus klade v tomto vztahu důraz na prvý z obou pólů. Pohlíží optimisticky na jednotliv ce, důvěřuje jeho vitalitě, sympatizuje s jeho podnikavostí. Na společnost pohlíží poněkud s nedů věrou, neboť se obává, aby jednotlivce v jeho iniciativě příliš nesvazovala. Socialismus naopak věří celku. S nedůvěrou pohlíží na jednotlivce a snaží se jeho egoismus usměrňovat tak, aby nepoškozoval zájmy ostatních. Věří naopak společnosti, která formuje své čle ny, a činí tak dokonce v jejich vlastním zájmu. Jsme-li zastánci osvícenské představy rozumné společnosti, ze které vyplynuly jak ideje liberalis mu, tak přesvědčení socialistů, mělo by nás zarazit, kolik neštěstí jednotlivců a jak velké společenské ztráty se staly pravidelným doprovodem střetávání dvou ideologií, které si nekladou za cíl nic jiného než sladit prospěch individuí se zájmy celku, manifestovat jednotu individuálního rozumu a celo společenské racionality. Z tohoto hlediska jsou dějiny sérií katastrof vyvolaných těmi nejušlechti lejšími lidskými úmysly.
— 10 —
Cílem vědce v oblasti společenských věd je provádět obecnou analýzu vazeb propojujících jednotlivé prvky do jediného racionálně fungujícího systému, kterým je právě moderní společnost. Pro vědce naší doby představuje analýza těchto vazeb právě tak nejvyšší hodnotu vědy a vědeckého poznání, jako pro pedagoga představuje nejvyšší cíl jeho působení, podaří-li se mu „vtěsnat“ bez problémů žáky do komplexního systému společnosti rozumných dospělých. Učitel i vědec považují (jeden zcela přízemně prakticky, druhý čistě spekulativně teoreticky) na prostou integraci dílčího prvku do celého systému za nejvyšší vrchol rozumové činnosti. Moderní politikové, kteří v tomto bodě nemohou nesouhlasit, se přou „pouze“ o to, zda spíše vznikne ze svobodně jednajících lidí rozumně uspořádaná společnost, jak tvrdí liberálové, anebo zda spíše racionálně uspořádaná společnost vychová doopravdy osvobozené lidi, jak jsou přesvěd čeni socialisté. Učitelé, vědci a politikové nás tedy svorně přesvědčují o tom, že žijeme v rozumné společnosti. Pokud ještě není sociální skutečnost ve všem zcela dokonalá, je to tím, že poslání učitelů a potřeby školy nejsou zdaleka doceněny, že fondy určené na rozvoj vědy jsou směšně nízké a že voliči z něja kého nepochopitelného rozmaru nedali své hlasy těm správným politikům. V principu je však moderní společnost, na tom se shodnou všichni, zcela jednoznačné kvalitnější než to, co předcházelo. Přitom to, co předcházelo, se nazývá různě. Feudalismus, středověk, předkapitalistické formace, to vše jsou označení pro tu část lidských dějin, jejíž smůla byla v tom, že se stihla odehrát ještě před nástupem věku rozumu. Sociologové jsou velkorysejší a uvažují v širších dimenzích. Oněch nešťastných devět desetin, či spíše devadesát devět setin lidských dějin nazývají tradiční společností. Moderní společnost sama sebe chápe v ostrém protikladu ke společnostem tradičním. Moderní doba „odkouzlila“ tradiční svět, zbavila ho jeho čar, tajů a mýtů a buduje novou sociální skutečnost na základě střízlivých, věcných, praktických a vysoce účelných zásad. Tradiční společnost byla sice poměrně barvitá a pestrá, připouštějí ideologové společnosti rozu mu, byl v ní však nepředstavitelný nepořádek, výjimek v ní existovalo více než pravidel a lidé byli vcelku málo iniciativní, všemu se podřizovali s tupou odevzdaností. Tradiční svět neznal skutečnou změnu, dynamiku, pružnost a inovaci. Po celé generace žil stejně mátožně, děsil se všeho nového a cizího a neměl smysl pro skutečnou podnikavost. Fungoval cyklicky až monotónně, i sociální život příliš připomínal nezměnitelné střídání ročních období. Každý vzestup byl jen předzvěstí příštího pádu, naprosto vše probíhalo v jednou provždy vyježděných kolejích. Moderní společnost je naopak společností, která má ve svém programu neustálý vzestup, nikdy nekončící a stále se rozrůstající pokrok. Ten spočívá na rozumu, jenž vytlačil z oblasti myšlení nevě decké pověry, z oblasti jednání zastaralou rutinu a ze sociálního uspořádání středověké předsudky a stavovská privilegia. Na místo mytických výkladů světa nastoupila věda, která snad nelíčí svět tak malebně, jako to činily mýty, dokáže však propočítat a vydestilovat vše, co může být pro člověka ně jakým způsobem užitečné. Na místo málo výkonné řemeslné výroby nastoupily tovární stroje, které sice nechtějí učinit z každého výrobku umělecké dílo, jsou však schopny vyrobit dostatek užitečných věcí pro všechny. Na místo různorodých vztahů mocenské závislosti nastupuje jednotná správa, která se nezdržuje respektováním zvláštností a privilegií každého povolání, stavu či města, má však snahu vyřizovat záležitosti všech občanů bez rozdílu podle zákonů ustanovených zvolenými zástup ci spravovaných občanů. Vše je rozumné, neboť věda není nic jiného než rozum použitý při výkladu světa, moderní továrna nic jiného než rozum použitý při výrobě hmotných statků a systém demokratické správy nic jiného než rozum použitý na vyřizování záležitostí a potřeb občanů. Odkud se vlastně vzal tento rozum a odkud představa, že právě moderní společnost je jeho ztě lesněním? Idea rozumné, tedy v podstatě účelně uspořádané společnosti, v níž se celek a části navzájem skvěle doplňují, nevznikla z ničeho a vůbec není náhodné, že se rozvíjí zvlášť silně právě od 18. — 11 —
století. V jejím pozadí stojí zcela konkrétní sociální procesy, které naprosto zásadním způsobem po změňují charakter sociálního světa lidí. Jádrem těchto radikálních změn, které stojí u zrodu moderní společnosti, byl proces centralizace moci, jenž se od přelomu středověku a novověku prosazuje v Evropě stále citelněji a velkoryseji. Výsledkem tohoto procesu je vznik moderního státu, který se v mnoha ohledech velmi podstatně liší jak od mocenských útvarů mimoevropských, tak od států antiky i od středověkých říší. Pře kvapivě silná příbuznost spojuje naopak ranou formu moderního státu, tedy absolutní monarchii, s jeho dnešním stadiem – demokratickým státem. Moderní stát představuje rovnost všech v po slušnosti vůči centrální moci. Liší se jen způsoby, jimiž centrum svou mocenskou suverenitu zdů vodňuje. Byla to právě centralizace moci ve vývoji novověkého státu, co se stalo konkrétním sociálním předobrazem abstraktní idey rozumnosti. Nenechme se přitom plést vysoce abstraktní podobou obrazu společnosti, který načrtává moderní sociologie. Představa sociálního systému jako vysoce integrované jednoty vzájemně propo jených a funkčně na sobě závislých částí… – to vše je jen krajně formalizované vylíčení toho, jak vy padá vlast sociologa, který o společnosti píše. Tato představa celku jednotného uvnitř a pevně ohraničeného navenek se mohla stěží vytvořit před vznikem moderních států s jejich pevně stano venými hranicemi a s hlavním městem, odkud je celá země řízena podle jednotných direktiv. Hrani ce abstraktní společnosti, o níž přemítají teoretičtí sociologové, ve skutečnosti vůbec nejsou abs traktní povahy. Jsou tvořeny celnicemi. Integrující vazby sociálního systému, o nichž bylo v teoretické literatuře napsáno tolik tajemných a stěží pochopitelných věcí, mají svůj zcela banální empirický předobraz. Je jím husté pletivo státní správy, která pohromadě udržuje i ty funkční a územní podsystémy, které by ze všeho nejraději ne měly s daným státem nic společného. Moderní stát a vědci teoretizující o podstatě moderní společnosti se navzájem potřebují. Moderní stát, který je na rozdíl od velmi pestré a různorodé sociální skutečnosti středověku posta ven na unifikujících principech a na obecně platných zákonech, poskytuje vděčné náměty pro abs traktní myšlení i pro spekulace teoretiků. Jejich údajně exaktní systémový přístup by byl prostě ne použitelný ve společnostech, kde každé město mělo svůj zvláštní status, každá sociální skupina svá zvláštní privilegia a každá nepatrná provincie svou rozsáhlou autonomii. Pokud v nějaké společnosti výjimky převažují nad pravidly, a právě tak vypadá evropská společnost až do 18. století, nikdo by se ani neodvážil takový nevyzpytatelný „systém“ matematizovat. Centralizace, unifikace a sociální nive lizace jsou naopak velmi lákavé pro všechny, kdo chtějí veškeré dění v lidském světě vyjádřit jedi ným, i když přiměřeně komplikovaným vzorcem. Na druhé straně je však zároveň moderní věda velmi užitečná pro stát. Ne proto, že by byla pří liš úspěšná v řešení jeho praktických problémů, jako je psychický dopad nezaměstnanosti, zablo kovanost byrokratické správy či nepochopitelné šílení nacionalistů a důsledky tupé arogance rasistů. Tohoto stupně dokonalosti přece jen věda zpravidla nedosahuje, a pokud snad v jednotlivých přípa dech může být užitečná, ti, kdo stát moudře řídí, se o jejích výsledcích zpravidla ani nedovědí a svou vděčnost jí nemohou prokázat. Jde spíše o to, že věda na rozdíl od jiných způsobů interpretace sku tečnosti se snaží postupovat ve svém výkladu podle jistých logických pravidel, snaží se vykládat svět komplexně a bezrozporně. Tak může vnést jakousi logiku i do skutečností, které by jinak příliš ro zumně nevypadaly. Věda inspirovaná některými dílčími rysy moderní společnosti vyvinula systémový přístup ke stu diu sociální reality. Ze zorného úhlu tohoto přístupu se pak zkoumaná společnost jeví mnohem uspořádanější, funkčnější, zkrátka mnohem rozumnější, než jakou ve skutečnosti je. Promyšlenost vědeckých postupů se promítla zpětně do zkoumaného objektu a ti, kdo stojí v čele moderní společnosti, jsou tomu rádi. Tento optický klam jim umožňuje být hrdými na to, jak vysoce rozum ný útvar řídí a spravují. — 12 —
Je tedy v zájmu mocných tohoto světa podporovat sociologii a další společenské vědy i v přípa dě, že jim příliš nepomohou vyřešit jejich konkrétní sociální a politické problémy. Chce-li například sociologie působit dojmem exaktní vědy, musí prostě zkoumat „systém“, „strukturu“ a „fungování“. Tím se ovšem posiluje dojem, že daná společnost má skutečně pevnou strukturu a že doopravdy funguje. Posiluje se tím představa o její uspořádanosti a o její rozumnosti. Prvním krokem k odstranění podobných iluzí může být jedině uvědomění si, že idea rozumnosti společnosti nevzniká z ničeho a nevynořuje se náhodou právě ve století osvícenců. Jak bylo již na značeno, vzniká v důsledku těch změn, které úzce souvisí s centralizací moci, s násilným překo náváním dřívější roztříštěnosti, s unifikací společnosti, s přechodem k rozhodování z jediného cent ra a podle jednotných měřítek. Výklad historického procesu centralizace moci podávaný na školách všech stupňů neopomene nikdy vyjmenovat řadu velmi rozumných opatření, jako je unifikace měr a vah, rušení vnitřních cel, budování jednotné armády se závaznou disciplínou, nastolování formální rovnosti všech občanů před zákonem, zavádění všeobecné školní docházky, rušení výsad stavů, cechů, gild a dalších par tikulárních sociálních svazků. Účelnost každého ze zmíněných opatření je natolik evidentní a jejich výčet tak přesvědčivý, že o rozumnosti moderní společnosti vítězící nad troskami starého řádu nelze na prvý pohled snad vůbec pochybovat. Pokusme se přenést přes tento první a značně povrchní dojem. Položme si kacířskou otázku, zda centralizace moci, která stojí u zrodu moderní společnosti, vede skutečně k tak jednoznačně ro zumným důsledkům, jak to sugerují dětem učitelé, vzdělancům vědci a voličům politikové. Pokus me se zjistit, zda odstranění starých mýtů neuvolnilo pouze cestu mýtům novým a zda odmítnutí ri tuálů minulosti skutečně zásadně změnilo povahu lidského jednání. Naše zkoumání bude zároveň alespoň částečnou odpovědí na otázku, jak se vlastně do geniálních projektů lidského rozumu moh lo vloudit tolik stupidity.
— 13 —
Společnost zdvořilých byrokratů Jak se rodila slušnost – Je pracné budit dobrý dojem – Burza slušného chování – Občan v roli dvořana – Jak uhlídat úředníky? – Napůl slušní byrokraté – Oběti zdvořilého nezájmu – Slušnost na rozcestí Každou společnost lze definovat podle způsobu, jakým se v ní rozhoduje o záležitostech jejích členů. I když to zní nepopulárně, přehnané optimisty je nutno ujistit, že nikdy neexistovala a ani dnes nikde neexistuje společnost, v níž by se každý těšil stejným právům rozhodovat o záležito stech, které se ho mohou i velmi výrazným způsobem dotýkat. S něčím podobným se ani do bu doucna nepočítá. Společnosti však lze dělit alespoň podle toho, nakolik se jim daří budit ve svých členech dojem, že je o nich rozhodováno vcelku přijatelným způsobem. Různé společnosti se ovšem liší též tím, nakolik brutálně a agresivně si jejich členové mohou dovolit řešit to, co považují za své vlastní osobní záležitosti. Lidé většinou sledují své osobní zájmy. V různých společnostech to však mohou činit se značně odlišnou mírou otevřené agresivity. To, co je nazýváno pokrokem, se v moderní centralizované společnosti týká spíše pokroku v pacifikaci lid ského jednání než pokroku v tom, nakolik mohou běžní lidé rozhodovat o svých vlastních osudech. Proces centralizace moci, proces relativně pozvolný, ale zároveň neobyčejně neústupný a tvr došíjný, výrazně ovlivnil nejen způsoby rozhodování o všech podstatných záležitostech řadových členů společnosti, ale též přípustné meze násilí, jehož může jednotlivec či skupina běžně používat při prosazování svých zájmů. V prvém ohledu došlo k ustavení moderního systému správy, který se snaží budit u spravova ných dojem, že jejich záležitosti jsou vyřizovány naprosto nezaujatě, korektně a spravedlivě. Bývaly doby, kdy se činitelé správy tento dojem budit nesnažili. Zároveň došlo k rozvoji relativně umírně ných způsobů prosazování vlastních zájmů, které označujeme jako civilizované, kultivované, slušné či zdvořilé jednání. Byly doby, kdy takové jednání člověka silně znevýhodňovalo. Jestliže budeme sledovat proces civilizace chování a spolu s tím vývoj mechanismů státní správy, zjistíme, že oba procesy, i když byly uvedeny do chodu toutéž mocenskou centralizací, se ani zdale ka nedoplňují, nýbrž si naopak výrazně odporují. Společnost, která je jejich výsledkem, můžeme jen stěží považovat za obzvlášť rozumnou.
CIVILIZACE NAŠEHO JEDNÁNÍ V průběhu posledního tisíciletí se výrazně pozměnilo to, co jsme ochotni považovat za akcep tovatelné v mezilidských vztazích. V oblasti našeho kulturního okruhu popsal tyto podstatné pro měny již ve třicátých letech našeho století německý sociolog Norbert Elias ve své obsáhlé studii na zvané „O procesu civilizace“. Přelom středověku a novověku, tedy rámcově období 15. a 16. století, lze považovat za určitý mezník ve vývoji přípustných způsobů chování. V této době to platí zatím jen u vyšších vrstev spo lečnosti. Sledování osobních cílů a zájmů, které bylo, je a bude hlavním motivem lidského jednání, mění právě od této doby velmi výrazně svoji vnější podobu. Pro povahu této změny je příznačné, že právě tehdy se objevují příručky, které příslušníkům nejvyšších vrstev radí, jak se mají ve vzájem ném styku chovat. Předtím nebylo nutno někoho zvlášť instruovat a učit vhodným způsobům. V pralese, který pokrýval Evropu po pádu říše římské, se lidé řídili jednoduchým a lehce zapamato vatelným „právem silnějšího“. — 15 —
Až do konce středověku neexistovalo v Evropě to, co všichni tak důvěrně známe dnes – všudy přítomná státní moc, schopná kdekoliv na svém území zasáhnout proti všemu, co nepovažuje za souladné se svými zájmy. Kolem roku 1000 byl i v nejvyspělejších zemích tehdejší Evropy vše mocným pánem ten, kdo dokázal sjednotit pod svým velením během krátké doby patnáct či dvacet ozbrojených mužů. Na tomto prostém faktu, který rozhodoval o přežití, se po celé generace měnilo jen velice málo. V takové situaci bylo přirozené, že sociálně úspěšným typem mohl být nejspíše nespoutaný až surový válečník, zvyklý jednat přímočaře a zcela bez skrupulí. Nic jiného mu ostatně ani nezbývalo. Život byl velmi krátký a o jeho předčasném ukončení rozhodovaly tak málo ovlivnitelné události, ja ko byly nevyzpytatelné epidemie, periodická neúroda či nenadálý vpád cizího etnika anebo dokonce souseda. Obzor byl úzký a vzdálenosti měřené možnostmi a rychlostí vlastního pohybu neskutečně veliké. V takové atmosféře mohlo být reálné jen to, co bylo v daném okamžiku bezprostředně příto mné. To jediné bylo možno vlastními silami alespoň částečně kontrolovat. Vše ostatní se beznaděj ně vymykalo z dosahu člověka. Proto byly i afekty lidí této doby velice bezprostřední, ne nepodobné reakcím, které lze pozoro vat u dětí. Schopnost afekty potlačovat nebyla příliš vyvinuta, ostatně taková schopnost by válečníka v daném prostředí příliš nezvýhodňovala. Nemělo smysl snažit se uvažovat příliš mnoho dopředu. Žilo se přítomností, v níž se v rychlém sledu střídala bezbřehá radost a nadšení se stejně bezedným zármutkem. Obojí bylo přitom podobně prchavé. Láska i nenávist byly intenzívní, a i když trvaly až za hrob, při existující šanci na dožití netrvaly příliš dlouho. Agresivita i poživačnost byly omezovány jen fyzickými mezemi. Hon na zvířata i na lidi patřil ke každodenním zkušenostem a v úloze štvané zvěře se včerejší vítězové střídali s poraženými bez pevnějšího plánu. Právě proto se každý okamžik vítězství vysoko cenil a patřičně prožíval. Jak konstatuje Norbert Elias, člověka potěší, když ve své profesi vyniká. A profesí rytířů bylo válčení. Když byli mimořádnými okolnostmi nuceni žít příliš dlouho v míru, zabíjeli alespoň čas v divokých hostinách a v násilnických hrách a turnajích. Jejich domy byly pevnostmi a jejich výcho va směřovala jednoznačně k boji. Zabíjení a mrzačení lidí patřilo k jejich práci a obojí brali jako sa mozřejmost. Bylo by také vrcholně nerozumné a přímo sebevražedné dovolit v této době neustá lých šarvátek a potyček válečným zajatcům, aby mohli opět bojovat či pracovat pro nepřítele. Zabití anebo alespoň zmrzačení tomu spolehlivě bránilo. Z letmo naznačených souvislostí vyplývá, že lidé tehdejší doby jsou mnohem více zajatci než pá ny svých vášní a afektů. A když se už chtějí svých vášní zbavit, jako je tomu v případě nábožen ských asketů, činí tak opět velice vášnivě, bez citu pro míru a pro střední cestu. Vlastně jen zvlášť radikálně přecházejí do opačného extrému. Ve vypjatých polohách vnímají ostatně všechno – radost i žal, přátelství, lásku i nenávist. Volit umírněnou cestu je pro ně právě tak obtížné jako představit si kombinaci pekelných muk a slastí ráje. Z této chaotické a pro všechny zúčastněné vysoce riskantní situace skutečného boje všech proti všem, kterou historikové nazývají bezkrevným termínem „feudální rozdrobenost“, se jednotlivé územní zlomky evropské společnosti dostávají jen velmi pracně a nezměrně pomalu. Předčasná smrt panovníka, nástup slabého vladaře, nenadálý vpád nové vlny nájezdníků, návštěva další z dlou hé řady morových ran, vše může velmi snadno ohrozit dosaženou míru centralizace moci. Dílčí vnitřní pacifikace území, které již bylo dosaženo, může být opět bez varování vystřídána vlnami no vých bojů, loupení a obecné nejistoty, takže potom celé následující generace budou s dojetím vzpo mínat na zlaté časy za panování dobrého krále X.Y. Z vojáků dohlížejících na zachovávání pořádku se přes noc stávají plenící žoldnéři, držitelé svěřených úřadů opět začínají naprosto bez zábran vlád nout svým vlastním jménem, stará práva jsou nově pošlapána, nechráněné vesnice se vylidňují a mě sta se mění v pevnosti sice nedobytné, avšak za svými valy valem chudnoucí.
— 16 —
Jen velmi pozvolna se za kouřovou clonou chaosu a zmatku ustavují pevnější mocenské struktu ry, odolnější vůči neslábnoucím poryvům násilí. Centrem těchto struktur se stává knížecí dvůr, je hož klasický věk lze umístit právě do 15. a 16. století. Co to vlastně byl knížecí dvůr, z jakých zdrojů se rozvinul a jakou funkci ve společnosti plnil? Zastavme se nejprve u jeho čistě jevové stránky, jak ji líčí kronikáři. Uprostřed společnosti, která žila ještě donedávna více než skromně se svými napůl venkovskými městečky a dosud téměř zcela so běstačným chudým venkovským obyvatelstvem, rozšiřujícím s maximálním vypětím obdělávanou půdu na úkor všudypřítomného pralesa, uprostřed této velmi skromné společnosti, jejíž zásoby do cházely téměř pravidelně dříve, než je bylo možno opět obnovit, se vynořují ostrůvky hojnosti, pře pychu a nadbytku. Díky penězům získaným především kontrolou vznikajících měst, trhů a dálko vých kupeckých cest získává malá část urozených privilegované postavení nejen vůči všem neuroze ným, ale také vůči převážné většině méně úspěšné šlechty. Šlechta až dosud kontrolovala ty, kdo ji bezprostředně živili, tedy především rolníky hospodařící na její půdě a v různé míře i obyvatelstvo živořících měst, jejichž autonomie byla zpočátku velmi omezená. Sama pouze válčila a spravovala své jmění. Obojí činila poměrně primitivním způsobem, na obojí však měla monopol, takže dlouhou dobu nebyla nucena správu ani válčení vylepšovat a modernizovat. Nová knížecí elita, která se dokázala vyšvihnout nad své stavovské kolegy, disponuje již v oblasti správy i válčení svými lidmi, které vydržuje a odměňuje ze svých vlastních prostředků. Není bez za jímavosti, že prvními nádeníky jsou dávno před vznikem proletariátu právě námezdní žoldnéři a ná mezdní úředníci, placení podle počtu dní strávených na válečné výpravě či v kanceláři. Jsou to lidé velmi často bez vlastních ekonomických prostředků, zcela odkázaní na svého knížecího chlebodár ce. Patří mezi ně i ti, kteří zajišťují po technické stránce provoz knížecí domácnosti, což je koncem středověku záležitost značně nákladná a komplikovaná. Život na knížecím dvoře v 15. století je vel mi pestrý. Turnaje a každodenní hostiny vycházejí ideově z motivů rytířského života, rozkvětem však procházejí v době, kdy rytířství jako profese a jako způsob života již prakticky neexistovalo. Rytíři nepřežili stoletou válku, velkolepé knížecí dvory ji nikdy nezažily. Z kronikářského pohledu upoutá na knížecích dvorech v prvé řadě jejich vnější barvitost, která je tak výrazně odlišuje od poměrně fádního okolí společnosti nedostatku. Záliba v dosud nevída ném a vzrušujícím sahá od zájmu o cizí drahé kovy a předměty přes nové druhy koření a jídel až po nečekané šprýmy šašků a šokující podoby cizokrajných zvířat i lidských zrůd. To vše dělá z knížecí ho dvora jakýsi Disneyland středověku. Hlubší pohled historika či politologa objeví za vnější poutavou fasádou knížecího dvora věci ne vídané poněkud jiným způsobem. Mocenské útvary řízené knížaty a jejich dvory vykazují téměř všechny rysy moderního státu. Celý útvar je již uzavřen do relativně přesně vymezených hranic, což v předchozích dobách vůbec nebylo samozřejmostí – državy feudálů měly obrysy často velice ml havé a nevytvářely zpravidla souvislá území. Dále zde nalézáme stálou armádu, která má nárok na pravidelný žold dokonce i v době, kdy se právě neválčí, zatímco dříve byli ozbrojenci svoláváni prá vě jen na dobu válečného tažení. Je zaveden systém daní odváděných obyvatelstvem již zcela auto maticky a pravidelně a tedy nikoli jako dříve vybíraných nárazově podle momentální potřeby. Existuje konečně stálý úřednický aparát, který zabezpečuje, aby pánova vůle byla respektována i tehdy, když samotný pán není nablízku. Pro knížete to ovšem znamená, že již nemusí neustále ob jíždět své poddané, chce-li zabránit tomu, aby se zcela vymkli z jeho kontroly. Úředníci mu umož ňují dohlížet nad děním i v nejzapadlejších a nejodlehlejších částech jeho držav, aniž by ho to v nej menším odvádělo od turnajů a hostin. Od moderního státu se knížecí stát liší jen v jediném ohledu. Je to stát soukromý. Patří cele své mu knížeti, je součástí jeho rodinného majetku. I na ty nejvyšší úředníky je stále více pohlíženo jen jako na poddané, panovník může libovolně měnit všechna jejich rozhodnutí právě tak, jako může li bovolně měnit rozkazy svých maršálů a generálů. Státní pokladna je jeho soukromým majetkem — 17 —
a kníže se nemusí nikomu zodpovídat za to, jak svůj majetek utrácí. Jeho chvilkový rozmar může znamenat jak počátek kariéry nového oblíbence, tak začátek pádu favoritů minulých, může pozna menat osudy nejen nemalého okruhu lidí ale také celých území. Ze sociologického hlediska je mimořádně důležité, že dvorská kultura se rozvíjí právě v této at mosféře a právě za této mocenské konstelace. Upevňující se monopol moci, jehož reprezentantem je kníže, zcela nekompromisně vymezuje možnosti i meze jednání těch, kdo usilují o sociální úspěch. Především je zřejmé, že nemohou svých cílů dosáhnout tak jednoduše jako dříve, tedy ote vřeným násilím. Přímá agrese již nemá naději na trvalejší úspěch. Pokud v ojedinělých případech přece jen uspěje a některý z urozených či celá jejich skupina v konfliktu zvítězí, znamená to jen to lik, Že na knížecí trůn usedne jiná osoba. Naprosté rozbití ustaveného centrálního mocenského aparátu a návrat k poměrům války všech proti všem je s pokračujícím rozmachem peněz a směny a s doprovodným ústupem autarkního naturálního hospodaření stále méně proveditelný a hlavně – z hlediska zájmů těch, kdo o moc soupeří – i stále méně žádoucí. Celá země je vlastnictvím knížete, on rozhoduje o tom, komu se dostane odměny a kdo bude potrestán. Tento prostý fakt nutí dřívější surové válečníky a svobodné nezávislé rytíře podstatně změnit celou jejich taktiku a chování. Od nynějška lze očekávat žádoucí odměnu pouze tehdy, je-li nejprve získána přízeň vládce. Právě tomu je podřízeno veškeré chování u dvora. Uvážíme-li, že kníže se zpravidla od ostatních urozených liší především vyšším sebevědomím a větším sklonem k panovačnosti, je zřejmé, že jde o záležitost velmi choulostivou a nejistou. „Stačí jediný chybný krok“, stěžuje si nejvyšší úředník krále Jindřicha IV., „a plody mnohaletého úsilí jsou navždy ztrace ny“. Při přeměně někdejších divokých rytířů v uhlazené dvořany hrála hlavní úlohu kontrola vlastních afektů, potlačování momentálních pocitů a pěstování navenek ukázněného projevu. Tímto způso bem se nejprve u nejvyšších vrstev žijících trvale u dvora vyvíjejí stálejší návyky zdvořilého vystupo vání, civilizovaného jednání, které se viditelně liší od primitivních způsobů nižších vrstev. Dvořané se snaží svým chováním budit dobrý dojem a získávat přízeň v poměrech, kdy již není možno prosazovat své zájmy jednoduše mečem a sekerou. Kromě dovednosti v zacházení se zbra němi si osvojují též pro mnohé z nich pravděpodobně mnohem obtížnější umění slušného chování, zdvořilého vystupování, uhlazených mravů. V průběhu 15. a 16. století vznikají příručky určené šlechtické mládeži, v nichž se lze dočíst vše potřebné o držení těla, o výrazu tváře a o způsobech hodných urozeného jinocha. Dospělí lidé jsou zde podrobně instruováni o tom, jak se má sedět, jak se má zdravit, jak se smrká, jak se jí ve společnosti. Byly doby, kdy elita společnosti netušila, že i tyhle prosté úkony lze provádět mnoha způsoby, přičemž zdaleka ne všechny jsou stejně vhodné. I nadále se pokrmy jedí často rukama, od nynějška je však důležité nesahat pro maso do společné mísy jako prvý a ukousnuté sousto nevracet zpět na společný talíř. Rozžvýkané sousto se nenabízí sousedovi, nýbrž se odhodí nenápadně pod stůl. Norbert Elias uvádí množství podobných příkladů, jak se snaží kultivovat jednání svých uroze ných čtenářů ještě Erasmus Rotterdamský. Jestliže podobné příručky radí dospělým lidem, aby se při jídle nedrbali, neutírali si nos do ubrusu a neplivali přes stůl, je zřejmé, že v prostředí knížecího dvora byla odvedena obrovská civilizační práce. Dodáme-li, že tento výkon je srovnatelný s úsilím celých generací učitelek mateřských škol, vzbudíme tím u čtenáře rozpačitý pocit, který má ovšem ve skutečnosti přímý vztah ke sledované mu problému. V době rozkvětu knížecích dvorů neexistovalo dnešní příkré oddělení dětství od do by dospělosti. Děti byly považovány za zmenšeninu dospělých, podle toho byly také oblékány a podle toho se s nimi též jednalo. Také proto nebylo na sňatcích nezletilých urozených zhola nic skandálního. V mnoha ohledech se děti chovaly jako dospělí, potomci rytířů se v raném věku účast nili bitev a potomci rolníků v raném věku pracovali. Dospělí zase v nejednom ohledu reagovali stejně bezprostředně, jak je dnes obvyklé spíše u dětí. Bráno fylogeneticky, byl tedy knížecí dvůr skutečně jakousi mateřskou školou civilizovaného chování a evropská kultura na něm prošla přesně — 18 —
tím, čím každé malé dítě projde dnes ve svém předškolním věku. V jistém smyslu se tehdy též o předškolní věk jednalo, povinná školní docházka začíná teprve v 18. století. Nové způsoby chování měly ovšem i své stinné stránky. Nešlo zdaleka pouze o přejímání kul turních inovací typu vidličky či kapesníku. (Obojí nebylo v 16. století zdaleka běžné, již zmíněný král Jindřich IV. vystačil po celý život s pěti kapesníky.) Odvrácenou stranou zdvořilého chování je již v této době určitá dávka pokrytectví. Člověk, kte rý je přinucen dělat něco jiného, než co by se mu momentálně zamlouvalo, zvykne si též snadno ří kat něco jiného, než co si zrovna myslí. Zvlášť dokáže-li tím získat přízeň knížete. Obojí, tedy ukáz něnost i pokrytectví, představuje jen dvě stránky téhož principu – vysoce vypěstované schopnosti sebekontroly. Tato schopnost sama o sobě není morálně ani kladná, ani záporná. Je pouze technicky účinnější v situaci, kdy vznětlivost, nevázanost a bezohledná přímočarost může více uškodit než prospět. Dvorné chování tedy jednoznačně znevýhodňovalo surovost a primitivnost, nevylučovalo však intrikaření, přetvářku a pokrytectví. Spíše naopak. Rafinovanost v požitcích se v prostředí knížecího dvora velmi hezky doplňovala s rafinovaností při odstraňování soků, soupeřů, konkurentů, nepřátel. Dvojí tvář civilizovaného jednání přesně odpovídá dvojímu poslání dvora, v jehož prostředí k civi lizování vyšších vrstev dochází. Knížecí dvůr byl nejen institucí, která šlechtu materiálně zabezpe čovala, ale zároveň i nástrojem její dokonalé kontroly. V jeho prostředí byla podrobena neustálému dohledu. I po této stránce je ostatně knížecí dvůr určitým prototypem moderního státu, který o své občany sice pečuje, ale zároveň na ně dohlíží. Přijatelná rovnováha blahobytu a dohledu, která do kázala civilizovat divoké rytíře do podoby uhlazených dvořanů, stojí dosud v pozadí značné části politického dění a motivuje politické akce a postoje ve větší míře, než jsme ochotni připustit. Poli tická hnutí moderní doby jsou příliš často motivována neuspokojivou situací, kdy vysoká míra do hledu je kompenzována jen zcela nedostatečným zabezpečením atraktivního konzumu. Tato hnutí příliš často směřují za ideálem, který mívá podobu kombinace maximálního zabezpečení a mi nimálního dohledu; nemůžeme se tedy domnívat, že situace knížecího dvora patří nenávratně minu losti. Cukroví a bič dokázaly ve své relativně demokratizované podobě moderního státu přimět stále širší vrstvy k tomu, aby své jednání civilizovaly. Vraťme se však zpět ke dvojakosti zdvořilého chování, která byla vyvolána a živena ambivalent ností dvorské situace. Zdvořilost v sobě obsahuje jak uhlazené vystupování, vytříbené způsoby a pě stěné mravy, tak také schopnost vypočítavé kalkulace s lidskými city, schopnost potlačit skutečné pocity a předstírat pocity neexistující. Jak vytříbenost mravů, tak také intrikaření spočívá na schop nosti přetavit cizí tlaky do účinné sebekontroly, učinit z nich vnitřního strážce, který dohlíží nad na ším vystupováním před druhými. Osvojená kontrola umožňuje „chovat se správně“ i při nepřítomnosti vnějšího donucení. Vý znamnou úlohu v tomto mechanismu hrají pocity studu a trapnosti. Norbert Elias na řadě příkladů dokládá, jak byl proces civilizování vnějšího chování doprovázen souběžným posunováním hranic mezi tím, co je ještě považováno za únosné, a tím, za co se člověk již stydí. V průběhu staletí do chází k tomu, že stále širší okruh dříve běžných lidských projevů je vnímán jako něco neslušného, a pokud tyto projevy nejsou přímo tabuizovány, pojednává se o nich jen se značnými rozpaky. Právě to nám brání, abychom Eliášovy příklady uvedli v našem textu. Pocity studu a trapnosti se rozvíjejí od počátku novověku podobně dynamicky jako vnější proje vy civilizování lidského chování, což naznačuje, že mezi obojím existuje určitá vazba. Chování zdvořilé navenek představuje strategii, jejímž cílem je získat přízeň mocných, a odzbro jit ty, kteří by nám chtěli škodit. Tímto způsobem se snažíme neupadnout pod kontrolu druhých, ale naopak sami ovlivňovat je a jejich vztah vůči nám. Pocity studu a trapnosti představují tutéž stra tegii, jen s tím rozdílem, že ji zaujímáme nikoli vůči druhým, nýbrž vůči svému vlastnímu jednání. Pocit studu nám signalizuje, že jednáme nevhodně, že jsme se zachovali způsobem, který dává dru
— 19 —
hým nad námi převahu, a to přinejmenším morální. Varuje nás před jednáním, které by mohlo snížit naše vyhlídky v soupeření s druhými o sociální úspěch. Elias přirovnává knížecí dvůr k burze. Hodnota každého se řídí tím, jaké mínění o něm koluje. Toto mínění bývá však velmi nestálé, silně kolísá, a to nikoli snad podle zámožnosti či osobních schopností dotyčného. Hlavním kritériem pro určení momentální hodnoty určité osoby je mínění, které o ní má kníže či král. Tím se řídí význam každého účastníka dvorské hry. V této hře se nesmí užívat otevřeného násilí. Je v ní však silně zvýhodněn ten, kdo zná momentální kursovní hodnotu všech ostatních figur a podle toho se vůči nim chová. Každý neopatrný a nepromyšlený tah snižuje naopak jeho vlastní kurs a může pro něho znamenat i předčasné vypadnutí ze hry. Oproti válečným hrám předchozího období předpokládá hra u dvora více obratnosti ducha než meče. Její výsledek však může být pro poraženého právě tak krutý a nezvratný jako tomu bylo v minulosti, kdy kulisu soupeření netvořily přepychové komnaty, nýbrž bitevní pole. Přičteme-li k osvojeným vybraným mravům vypěstovanou schopnost stydět se za vlastní ne vhodné chování, máme před sebou kompletní obraz civilizovaného člověka. Tento sociální typ pře vládá nejprve u špiček dvorské společnosti, ale postupně se přes bohaté měšťanstvo šíří do stále nižších a širších vrstev společnosti demokratické. Přitom u různých národů Evropy zůstávají zá kladní vzorce civilizovaného chování v podstatě totožné. Je to dědictví dvorské kultury, která byla ještě přednárodní, rozvíjela se v době, kdy politické a kulturní kontakty mezi jednotlivými knížecími dvory byly mnohem užší než mezi nimi a jejich „národním“ zázemím. Proces civilizování lidského chování probíhal od samého počátku s doslova železnou logikou. Zdvořilé chování bylo prostě tím posledním, co zbývalo urozeným v situaci, kdy již nemohli svých cílů dosahovat jednoduše násilím, jako tomu bylo v době před ustavením knížecího monopolu na moc. Vznik mocenského monopolu je doprovázen násilnou pacifikací možných mocenských kon kurentů. Předkové renesančních knížat tráví celý život dobýváním svých vlastních domén. Jakmile je mocenský monopol vytvořen, je násilí odstraňováno z běžného života. V podobě stálé armády je později uzavřeno do kasáren a každý velice dobře ví, že je připraveno zakročit, pokud by to držitelé moci považovali za nutné. Tímto latentním tlakem je dodržování civilizovaných způsobů jednání podporováno zpovzdálí. Lidé zvyklí chovat se zdvořile si tento tlak příliš neuvědomují, jsou na něj prostě již od dětství zvyklí. V díle Norberta Eliase ovšem nenajdeme odpověď na otázku, jak vlastně došlo k tomu, že i přes pád knížat a absolutistických panovníků se civilizace tak nakažlivě šíří zejména od konce 18. století a přes celé století devatenácté a zasahuje stále širší vrstvy. Proč se vlastně začínají chovat více či mé ně zdvořile i ti, kteří nikdy neučinili zkušenost se životem u dvora? Odpověď je jednoduchá, i když pro zastánce představy o ryzí demokratičnosti moderní společ nosti, nastolené po pádu feudálů, není příliš potěšitelná. My všichni žijeme v postavení, které nejdříve na vlastní kůži zakusili dvořané ve službách kníže te. Není přitom vůbec podstatné, že součástí moderních intrik už nejsou travičské rekvizity konce středověku, dokonce není podstatné ani to, že dnešní šašci a klauni chodí zcela běžně v saku jako každý druhý. Důležité je, že situace knížecího dvora je v moderní společnosti neustále reproduková na v podobě zcela určitého modelu mocenského uspořádání. Co je tedy z čistě formálního hlediska podstatou dvorské situace? Je to především existence vel mi výrazné mocenské nerovnosti mezi těmi, kdo legitimně disponují žádanými a přitom nedostat kovými statky, a těmi, kdo o tyto statky usilují. Nesmí nás mýlit zánik knížat a králů. V každé spo lečnosti vždy existovala a nadále existuje taková nerovnost. Vývojem centralizace moci se tato ne rovnost v celospolečenském měřítku jen upevňuje. Přitom zúčastněná strana, která žádanými statky disponuje, může ostatním diktovat, jak se mají chovat, chtějí-li si odměnu zasloužit. Na postavení knížete byl podstatný právě jeho mocenský monopol, který znemožňoval ostatním přiblížit se k od měnám bez jeho svolení. S odstraněním knížat a králů však základ této situace automaticky nemizí, pouze se podařilo více či méně dokonale zastřít, kdo ve společnosti nastoupil vlastně na místo kní — 20 —
žete. O tom, že i nadále je zapotřebí se o odměny ucházet a že někomu jich bude poskytnuto více a jinému méně, nemůže být pochyb. Z tohoto zorného úhlu lze považovat demokratizaci společnosti, k níž dochází po pádu monar chů a monarchií a která se v posledních dvou stoletích vztahuje na stále širší vrstvy obyvatelstva, pouze za postupné rozšiřování okruhu osob, jimž je dovoleno ucházet se ve vzájemné konkurenci o lákavé odměny, kterými disponuje moderní společnost. Stále širšímu okruhu občanů se dostává možnosti vyzkoušet si na vlastní kůži roli dvořanů a chovat se způsobem, který od nich očekává ta instance, jež v centralizované společnosti rozhoduje o udílení odměn určitého druhu. Tuto situaci by bylo možno analyzovat v řadě různých souvislostí. Omezíme se na jediný případ, který je však pro moderní centralizovanou společnost zvlášť příznačný. Jde o postavení občanů tvá ří v tvář úřadům. Bez ohledu na to, od čeho úřad v dané společnosti odvozuje oficiálně svou legitimitu, dokáže právě prostředí úřadů i dnes vytvořit téměř dokonalou imitaci situace knížecího dvora. To, co zde chybí na barvitosti a atraktivnosti knížecího prostředí, je nahrazeno spolehlivostí, s níž funguje. Úřadům se v moderní společnosti nemůže vyhnout nikdo, kdo se uchází o odměnu jakéhokoliv druhu. Mezi odměny, o něž běžní lidé prostřednictvím úřadů usilují, lze zahrnout právě tak mož nost být zaměstnán jako šanci získat střechu nad hlavou, uzavřít sňatek s milovanou bytostí, moci se rozvést s nemilovanou bytostí, odstěhovat se do ciziny, kam moc místních úřadů nesahá, ale kam bohužel sahá moc úřadů jiných, neméně mocných. Úřady povolují vše a neexistuje možnost ignorovat úřad málo přístupný a zajít se svou žádostí k vlídnější konkurenci. Asymetrie moci mezi osamělým žadatelem a povolující úřední organizací je dokonalá. Ten, kdo o cokoliv žádá, si tuto asymetrii uvědomuje natolik zřetelně, že ani není v poku šení vrátit se ke strategii divokých rytířů a zmocnit se své odměny násilím. Místo toho se snaží se hrát co nejpřesvědčivěji úlohu uhlazeného dvořana. Pečlivě umyt, oblečen a navoněn se po zdvo řilém vstupu na scénu pitvoří, uklání se a lichotí osobám, o kterých zpravidla nemá nijak zvlášť vy soké mínění, na něž je však momentálně naprosto odkázán. Drobnými lichotkami ani výrazy větší ho obdivu nešetří, má-li pocit, že právě to může zabrat. Je však ochoten sehrát též roli hrdého a čestného občana, který si své povinnosti plní, daně platí a korektnímu jednání dává vždy přednost. Jindy je náchylný spíše k intrikám, ke stížnostem, které jsou vlastně vyjádřením jeho naprosté důvě ry ve spravedlnost a zodpovědnost nadřízených nehodného úředníka. Žárlivě přitom střeží případ né úspěchy jiných občanů-dvořanů a snaží se nalézat poučení v jejich nezdarech. Pokud bychom měli brát vážně tezi všech moderních společností, podle níž moc pochází výlučně z lidu a státní úřa dy jsou pouze poslušným vykonavatelem této moci, stěží pochopíme, proč se lid prostřednictvím svých jednotlivých občanů před dveřmi každé kanceláře tak hrozně potí. Nic z toho, co bylo až dosud uvedeno, zatím nijak nezpochybňuje aureolu rozumnosti, kterou moderní společnost ústy svých učitelů, politiků a vědců kolem sebe vytváří. Není zajisté nic nero zumného na tom, když lidé pod tlakem vznikajícího monopolu moci opouštějí dosavadní bezpro středně kořistnické a násilnické jednání a jsou stále více ochotni ucházet se o odměny způsobem, uspokojivým pro toho, kdo odměny kontroluje a kdo je může udílet. Není nic nerozumného na sna ze udělat z nouze ctnost a vydávat uhlazené chování za vyšší formu civilizace. Lze konečně pocho pit i to, že po zániku knížat a králů se uvnitř společnosti, jejíž členové jsou si formálně naprosto rovni, rozvinula – řekněme z technických důvodů – nová forma nerovnosti mezi menšinou, která žádoucí statky kontroluje a rozděluje, a většinou, která o ně ve vzájemné konkurenci usiluje. Členo vé té druhé skupiny jsou nuceni, nemají-li chuť či možnost rozbít ustavený mocenský monopol a nastolit opět stav války všech proti všem s jeho průvodními hrůzami, se předvádět před novými reprezentanty moci podobně, jako se dvořané kdysi předváděli před svým knížetem, který je záro veň vydržoval i hlídal. Pokud by větší uhlazenost, vyšší schopnost sebekontroly, větší ukázněnost, zkrátka vypěstovaná schopnost budit dobrý dojem skutečně rozhodovaly o úspěchu či řešení problémů lidí moderní — 21 —
společnosti, nebylo by možno proti korektnosti takových podmínek namítnout nic víc než to, že přetvářka a pokrytectví jsou málo důstojné člověka, jemuž je zároveň neustále zdůrazňováno, že je konečně naprosto svobodný. Tato námitka pochopitelně sama o sobě nijak nevyvrací ideologii ro zumnosti moderní společnosti, kterou tato společnost prosazuje. Skutečný problém tkví v něčem jiném. Tatáž centralizace moci, která přiměla lidi k tomu, aby spojovali dosažení svých cílů s osvojováním zdvořilých mravů, jejich absorbováním a předváděním navenek, uvedla zároveň do pohybu mechanismy, které o lidech rozhodují zcela bez ohledu na stu peň či míru zdvořilosti jejich chování. Doba knížat vytvořila nejen uhlazené dvořany, stvořila též mocné zárodky byrokracie jakožto masivního aparátu vyřizujícího zcela neosobně a věcně záležitosti všeho druhu. Oba procesy vyvo lané mocenskou centralizací se rozvíjejí souběžně, probíhají vedle sebe a posléze se protínají v pod mínkách moderní společnosti: vytvářejí situaci, která je z celospolečenského hlediska velmi nero zumná a z hlediska lidí nucených v této společnosti žít dokonce velmi povážlivá a snad i nebez pečná.
BYROKRATIZACE SPRÁVY Co vlastně přinesl a co vůbec znamená proces byrokratizace správy? Ani na tuto otázku není od pověď zcela jednoduchá. I když neustále ze všech stran slyšíme stížnosti na byrokraty a byrokracii, velká část obyčejných lidí, ale i novinářů a také politiků, kteří se údajně v našem zájmu předvádějí před novináři, má jen velmi nejasné povědomí o tom, co vlastně proklíná a čemu spílá, hovoří-li o zhoubné byrokracii. Výraz „byrokrat“ se dnes stal nadávkou a analyzovat sociální dění pomocí na dávek je záležitost problematická. Proto se nejprve pokusíme pojem byrokracie očistit od pejora tivního nánosu spojeného s běžným užíváním, i když tím riskujeme, že budeme nařčeni z nadržová ní byrokratům. Nikde nevynikne skutečný význam byrokracie natolik názorně a plasticky jako při srovnání mo derní byrokracie s formami správy, které jí předcházely. Kompletní a úplné sledování dějin byrokra tické správy by vyžadovalo vrátit se hluboko do starověku a odděleně zkoumat správní praktiky an tického světa, starého Egypta či staré Číny. Naštěstí není nutné tak namáhavé studium podniknout, neboť dokonalosti staroegypt ských či pozdně římských byrokracií se stále ještě jen blížíme. Omezíme se pouze na náš kulturní okruh a nevrátíme se více než tisíc let do minulosti. Kolem roku 1000 znali obyvatelé Evropy úřady, neznali však byrokracii. Praktiky pozdně řím ských byrokratů, ale i slibné náznaky byrokratizace správy za vlády Karla Velikého byly již zapome nuty. Přesto to nebyl nikterak zlatý věk, do něhož by se toužili vrátit dnešní kritikové byrokracie. Společnost bez byrokratů byla sice dokonale průhledná, nebyla však nijak bezpečná. Nefungovala žádná spletitá organizace, která by z hlavního města kontrolovala prostřednictvím zákonů, vyhlášek a oběžníků celý veřejný život i té nejzapadlejší vísky. Hlavní města totiž neexistovala, a také by bylo obtížné nalézt někoho, kdo by byl schopen sepisovat karolínskou minuskulou znění vyhlášek na pergameny. Pokud by je i sepsal, bylo by to latinsky a stejně by tomu téměř nikdo nerozuměl. Žádné papírování ani pergamenování tedy tehdejší společnost neznala. Přesto není třeba si příliš idealizo vat výkon raně středověké správy, i když byla zaručeně nebyrokratická. Držitelé úřadů se rekrutovali v převážné míře z řad surových válečníků, které dosud nikdo nedo nutil zcivilizovat jejich obhroublé jednání. Přitom úřady měly domácnostní charakter, což znamena lo, že jejich činnost byla soustředěna převážně na zabezpečení chodu domácnosti pána, který dispo noval družinou ozbrojenců a s jejich pomocí kontroloval ovládané území. Tento pán rozhodoval téměř libovolně o všem, co se bude na tomto území dít. Jedinou, ovšem ne příliš pevnou hráz jeho libovůli představovaly tradice a obyčeje, pokud se ovšem pán uvolil je respektovat. Avšak žil-li ně — 22 —
kdo jen několik desítek kilometrů od sídla vévody, hraběte či samotného krále, byla to již vzdálenost natolik dostatečná, že mohl s klidem ignorovat existenci těchto velmožů, jejichž hlavní starostí bylo udržet v chodu svou vlastní domácnost. V činnosti úřadů této doby není skutečně ani stopy po byrokracii. Držitelé úřadů zajišťují přísun jídla a pití do pánovy domácnosti, organizují její obranu a dohlížejí nad správným průběhem pořá daných ceremoniálů. Soudí též sporné záležitosti a trestají ty, kdo se nějak provinili. To vše zvlád nou zpravidla bez znalosti čtení a psaní. Pánova pokladna je obvykle v takovém stavu, že k jejímu obhospodařování není třeba znát příliš vysoká čísla. Pouze zajištění kontaktu pána s nadpřirozenými silami, který je pro zdar jeho podnikání neméně důležitý jako stav jeho koní a počet kopí v jeho družině, vyžaduje od zprostředkujícího úředníka jistou míru vzdělanosti. Proto jsou kněží pověřo váni zároveň vyhotovováním listin a dokumentů a proto je dodnes v angličtině taková podobnost mezi výrazem označujícím duchovenstvo (clergy) a výrazem pro úředníka (clerk). Držitelé úřadů jsou zpočátku zcela nespecializovaní. Záleží jen na momentální situaci a na roz maru pána, budou-li soudit, velet ozbrojené družině, dohlížet na stáje anebo bdít nad výběrem daní. Ke všem těmto činnostem jim stačí dostatečně pádná ruka a dobrá fyzická kondice. Obojí není v těchto dobách permanentní nejistoty na škodu ani těm, kteří obcují s nadpřirozenými silami. Nej potřebnější jsou ovšem tyto vlastnosti u úředníků, kteří nepůsobí přímo u dvora, nýbrž konají svě řenou funkci na statcích pána či jako strážci jeho pevností. Surovost, násilnická povaha, bezohled nost a vojenská přímočarost jsou hlavním předpokladem úspěchu a vzestupu tehdejších manažerů. V tom si v ničem nezadají se svým pánem. Pán zachází se svými úředníky podobně jako úředníci se spravovanými. Může je povyšovat, se sazovat, vyznamenávat i trestat zcela libovolně. Může je uvěznit nebo vyhnat, vždy bude v právu. Taková moc nad podřízenými, o které mohou dnešní přednostové úřadů pouze snít, souvisí s tím, že v této době neexistuje rozdělení na věci veřejné a na záležitosti soukromé. Pán spravuje celé ovládané území ve vlastní režii jako svůj zcela soukromý podnik. Držitelé úřadů jsou zároveň ve řejnými funkcionáři i osobními služebníky svého pána. I ti nejvyšší z nich mu pouze posluhují. Popsaný systém správy má své velké problémy. Jeho značným nedostatkem je to, že pán musí být stále nablízku, chce-li být respektován. Není-li nablízku on, stává se pánem ten, kdo právě na blízku je. Úředníci to vědí a dokáží toho plně využít. Jejich pán není nikdy dostatečně vynalézavý, aby jim dokázal zabránit v přeměně svěřeného úřadu v jejich vlastní majetek. Dokud je všechny živí u svého stolu a šatí ze svých prostředků, má je vcelku pod kontrolou. Jakmile se však jeho moc rozšíří a území, které ovládá, se výrazněji zvětší, ztrácí pán dříve nebo později své úředníky z dohle du. V odlehlých částech panství, do nichž jsou vysláni, aby zde vykonávali pánovu vůli, si tito úřed níci pak často zařizují své vlastní domácnosti. Brzy zapomínají, čí moc původně reprezentovali, za bydlují se ve své doméně a časem si pořizují za účelem její správy své úředníky. Jsou brzy k neroze znání od svého původního pána a mají dokonce i stejné problémy jako on. Jakmile totiž zvýší svou moc novými výboji, budou muset vyslat na nově dobytá území své vlastní úředníky a není vylou čeno, že tito nevděční sloužící… Výsledkem tohoto opakovaného nevděku se stává feudální rozdro benost, která sužuje západní Evropu zejména v 11. a ve 12. století. Vládci této doby podobně jako vládci v jiných dobách, kteří byli postaveni před analogický problém, vynalezli velké množství způsobů, jak kontrolovat nejen své poddané, ale především své vlastní úředníky pověřované kontrolou poddaných. Snad nejužívanějším prostředkem kontroly bylo neustálé přemisťování pána po vlastní doméně. To bylo ostatně nutností v dobách, kdy omezené zásoby dosažitelné z jednoho místa bývaly vždy brzy vyčerpány. Z téhož důvodu dlouho neexistují pevná hlavní města a větší osady se mění ve sku tečná centra země pouze na přechodnou dobu svátků, obřadů a rituálních slavností. Jiným způsobem kontroly bylo obsazování významných úřadů vlastními příbuznými. Bylo to však opatření dvojsečné. V dobách, kdy se legitimní nárok na nástupnictví přenášel krví, mohlo být velmi neprozřetelné pustit své blízké příbuzné z dohledu a vybavit je navíc rozsáhlými pravomoce — 23 —
mi, které se daly tak snadno obrátit proti původnímu pánovi. Proto byly vysoké úřady svěřovány často naopak otrokům a dalším neplnoprávným lidem, u nichž bylo jisté, že se v touze po moci na svůj původ odvolávat nebudou. V případě vzniklého podezření bylo navíc možno tyto úředníky níz kého původu libovolně mučit a trýznit, což u urozených nebylo vždy žádoucí. Byly-li do úřadů vysí lány osoby z vyšších vrstev, mělo to naopak svou výhodu v tom, že bylo možno u vlastního dvora držet jejich blízké příbuzné jako rukojmí. Tento způsob kontroly úředníků, který nebyl uskutečni telný v případě otroků, byl rozšířen od Evropy až po Japonsko. Pro samotnou byrokratizaci úřadů mělo větší význam vysílání inspekčních úředníků na kontrolní služební cesty. Tito komisaři neměli mít v místě inspekce své příbuzné ani vlastní statky a nestačili se zpravidla během krátké doby svého pobytu nechat zkorumpovat místními mocnými. A přede vším – celá jejich budoucí kariéra závisela na tom, jak vydatně a ostražitě budou sloužit zájmům to ho, kdo je na kontrolu vyslal. Určitou nevýhodou byla naopak malá obeznámenost s místními po měry. Zdržel-li se úředník v místě inspekce příliš krátce, nestačil proniknout do skrytějších mecha nismů místní správy a bylo snadné ho oklamat. Zdržel-li se déle, vzrůstalo nebezpečí, že si v novém působišti stihne vytvořit svou vlastní klientelu a že bude místními vlivnými lidmi zkorumpován. Trvalo vlastně celý evropský středověk, než se podařilo ožehavý problém kontroly vlastních úředníků držitelům moci uspokojivým způsobem vyřešit. Teprve knížata 15. a 16. století si již mo hla být téměř jista, že své úředníky zvládnou právě tak dokonale, jako jejich úředníci zvládají ostatní poddané. Mechanismus, který zabránil úředníkům stávat se novými samostatnými pány a přeměňovat svě řený úřad ve zdroj své vlastní, zcela nezávislé osobní moci, nazýváme byrokracií. Byrokracie tedy nevzniká automaticky s úřady. Upevňuje se teprve s rozvojem snahy podrobit držitele úřadů trvalé kontrole prostřednictvím mechanismů zabudovaných přímo do výkonu úřadů. Termín „byrokracie“ je tedy zvolen velmi nešťastně. Ve skutečnosti se nejedná o vládu úředníků, nýbrž o vládu nad úředníky. Je ovšem nutno dodat, že samo ovládání úředníků, k němuž proces byrokratizace úřadů směřuje jako ke svému cíli, v žádném případě neznamená předání moci a mož nosti rozhodovat do rukou těch, jejichž záležitosti jsou předmětem zájmu správy. Ani středověký kníže, ani ti, kdo vládnou pod zcela jinými hesly později, nemají k takovému předání své moci spra vovaným žádný důvod. K tomu, aby byli úředníci všech stupňů podrobeni systematičtější kontrole ze strany držitele mo ci, bylo zapotřebí určitých sociálních změn, které držitelé moci, tedy knížata vládnoucí na rozhraní středověku a novověku, sama v žádném případě nemohla uvést do pohybu. Sklidila prostě jen plody souběhu okolností, které se rozvíjely do značné míry nezávisle na nich. Tento mechanismus je v dě jinách velmi častý a je silně problematické nazývat ho pokrokem. Knížatům se podařilo ovládnout své vlastní úředníky právě díky tomu, že proběhla celá řada ni kým nekoordinovaných sociálních procesů. Patří mezi ně především rozvoj měst s jejich zcela nový mi přístupy ke správě, které byly všem feudálům původně naprosto cizí. Správa měst, bouřlivě se rozvíjející, přibližně od 12. století, se podstatně liší od způsobů, jimiž provozovali svou správu feu dálové. Město především rozlišuje veřejný úřad a osobní moc. I když to nedokáže prosadit vždy v praxi, tedy alespoň v oblasti právních zásad začíná rozlišovat mezi pravomocemi úřadu a mezi mocí oso by, která tento úřad dočasně zastává. Městští úředníci mohli pochopitelně zneužívat svou moc a skutečně tak často činili; nesporný pokrok však byl v obecném povědomí, že se jedná o zneužití veřejné moci k soukromým cílům a že čestný úředník by takto postupovat neměl. Až dosud pova žovali feudálové svou veřejnou moc a své čistě osobní zájmy za něco naprosto identického, takže nemohlo být vůbec řeči o něčí nečestnosti, bylo-li prvé podřízeno druhému. Zvlášť názorně vystupuje tento stav v případě pokladny. Feudál nerozlišoval mezi svými osobní mi příjmy a příjmy „státními“. Z vybraných daní šatil sebe a celou svou rodinu právě tak jako své úředníky, později z nich vydržoval své vojáky i milenky. Nedostávalo-li se v jedné oblasti, ubral při — 24 —
měřeně ve druhé. Přirozená preference soukromých záležitostí vedla k tomu, že feudálů, kteří se ocitli bez vojáků, bylo v dějinách více než feudálů, kteří se ocitli bez milenek. V případě města je však situace zcela jiná. Veřejná pokladna je velmi výrazně oddělena od osobního jmění konšelů. Li bovolné přelévání prostředků zde již nepřichází v úvahu. Právě rozvoj peněžního hospodaření, který je s činností měst velmi úzce spojen, inspiroval feu dály usilující již delší čas o kontrolu svých vlastních úředníků. V podmínkách naturálního hospo daření museli být úředníci odměňováni a vydržováni půdou a to bylo pro udržení jejich závislosti na původním pánovi velmi povážlivé. Jakmile začali být odměňováni penězi, vše se změnilo. Živobytí úředníka a jeho rodiny bylo od té doby závislé na pravidelných výplatách, které mohly plynout jedi ně z knížecí pokladny. Získání monopolu na ražení mincí bylo pro knížete právě tak významné jako získání monopolu na držení vojenských oddílů. Obojí bylo podpořeno ziskem monopolu na výběr daní. Pravidelné daně sváděly významnou část kolujících peněz pod kontrolu knížete a umožňovaly mu financovat činnost úředníků tak jako vydržovat nákladné vojenské oddíly. Ocitáme se tak opět v prostředí knížecího dvora s jeho čerstvě ustaveným monopolem na moc. Knížecí dvůr kromě toho, že zahájil napůl vynucené civilizování dosud nespoutaných obhroublých rytířů, zahájil též proces disciplinizace chování svých vlastních úředníků a rozvinul mechanismy kontroly jejich správní činnosti. Právě tento proces nazýváme byrokratizací úřadů. Úředníkům se musely zdát změny ve způsobu vedení úřadů zpočátku jistě nepřirozené, tak jako šlechtě se musela zdát nepřirozená nutnost chovat se při jídle způsobně a smrkat do kapesníku. Po stupně si však jedni i druzí na svou situaci zvykli. Šlechta se ztotožnila s dvornými způsoby a úřed níci se zabydleli mezi svými papíry a pečetěmi, později razítky. Obojí brzy zjistili, že i z nové situace lze docela dobře těžit, tedy i v poměrech, které již nedovolují zabíjet druhé lidi jindy než ve válce a okrádat spravované jinak než podle platných předpisů. Až dosud působí popisovaný vývoj jistě velmi rozumně a zdá se, že plně podporuje myšlenky pokroku lidskosti a blahobytu. Byrokratizace úřadů, která umožnila knížeti domestikovat jeho úřed níky podobně, jako mu prostředí dvora umožnilo domestikovat divoce žijící rytíře, vedla však ve svém dalším rozvoji směrem značně odchylným od celkového smyslu rozvoje civilizování lidského chování. Byrokratizace úřadů je postavena na několika jednoduchých zásadách, které zatím nejvýstižněji popsal německý historik a sociolog Max Weber ve své práci „Hospodářství a společnost“ z polovi ny dvacátých let. Byrokratický úředník je na rozdíl od klasických feudálních držitelů úřadů pouze dílčím článkem začleněným do rozvinuté úřednické hierarchie. S výjimkou několika špičkových vysokých úředníků, kteří se více než správní činnosti věnují politice, má byrokratický úředník své nadřízené, kteří jsou úředníky právě tak jako on. S výjimkou těch nejnižších zřízenců a praktikantů má však zpravidla též své podřízené, kterým může dále předat ty pokyny, které obdržel od svých nadřízených. Vyřizované případy se tak jeví z jeho pohledu jen jako čistě technické záležitosti. Úředník se zpravidla ani nedo stane do kontaktu s osobami, o jejichž osudech rozhoduje. Zajímá ho pouze věcná stránka jeho agendy, nikoli její lidské aspekty. Je to pochopitelné, neboť byrokracie se rozmáhá tehdy, když vý razně rostou kvanta vyřizovaných záležitostí. Úředníci knížete 15. století již spravují v průměru ne poměrně rozsáhlejší a hustěji osídlená území než feudální držitelé úřadů, kteří často ještě osobně znali ty, o jejichž záležitostech rozhodovali. Při strmém nárůstu agendy není možné, aby úředník vě noval detailní pozornost zvláštnostem každého vyřizovaného případu. Právě naopak, má-li být jeho práce alespoň trochu efektivní, musí ho na jednotlivých případech zajímat pouze to obecné, co lze zařadit jednoznačně do některé z přihrádek jeho pracovního stolu. Mezi byrokratickým úředníkem a úředníkem feudálním je podobný rozdíl jako mezi dělníkem pracujícím u pásu a uměleckým řeme slníkem. Snahou prvého je produkovat masově, zhotovovat výrobky podle jediné šablony a v co nejkratší době při co nejnižších nákladech. Naproti tomu řemeslník si mohl s každým svým výrob
— 25 —
kem pohrát. Podrobnosti hrátek předbyrokratických úředníků se spravovanými si dovede v celé kru tosti představit jen málokterý z kritiků praktik dnešní byrokracie. Hromadný charakter vyřizování záležitostí ze strany byrokratické správy ovšem předpokládá a přímo vynucuje existenci obecně formulovaných a univerzálně platných pravidel, podle nichž je možno posuzovat všechny případy stejného typu jednotně a podle stejných kritérií. Také v tomto ohledu měla příznivý vliv na rozvoj byrokracie úspěšná snaha knížat a později absolutistických pa novníků podrobit celou společnost bez výjimky své svrchované moci. Teprve když se stali ze všech členů společnosti, bez ohledu na jejich sociální postavení, pouze poddaní jediného panovníka, když rozdíly mezi stavy se staly druhořadé vzhledem k podřízenosti všech stavů jedinému vládci, když města ztratila své dřívější svobody a výsady, takže se po právní stránce již příliš nelišila od bezbran ného venkova, a když všechny provincie byly stejně podřízeny jedinému hlavnímu městu, teprve potom byl terén ovládaného území natolik nivelizován, že vůči všem poddaným bez rozdílu bylo možno použít stejných opatření, všem adresovat stejné příkazy a nad všemi vyhlašovat stejně závaz né zákony. Předtím bylo nemyslitelné, aby určitý zákon mohl platit zcela všeobecně v podmínkách, kdy kaž dá provincie, každé sídlo a každý cech měly svá jedinečná privilegia a své zvláštní povinnosti. Jed notné zákony byly nemožné v dobách, kdy jiné soudy byly určeny pro příslušníky církve a jiné pro laiky, jiné pro šlechtice a jiné pro neurozené, dokonce jiné pro kupce a jiné pro herce, jiné pro vo jáky a jiné pro námořníky, nemluvě již o soudech, které soudily pouze záležitosti týkající se výběru daní či pouze sporné věci související s prodejem soli a podobně. Bylo nutné nejprve velmi výrazně společnost sociálně homogenizovat, aby bylo možno podrobit všechny její členy bez rozdílu jed notným zákonům. Největší pokrok na této cestě k rovnosti všech v jejich poslušnosti byl učiněn, jak ukázal již francouzský myslitel počátku 19. století Alexis de Tocqueville, již dávno za vlády absolu tistických panovníků. Demokratizace společnosti, k níž došlo po svržení monarchie, tento proces pouze dokončila. Podle Maxe Webera se byrokracii daří zdaleka nejlépe právě v demokratických společnostech. Zde má volné pole pro masové vyřizování záležitostí právě tak jako výrobce pro masovou produkci hmotných statků. Byrokrat je na tom však ještě mnohem lépe než běžný kapitalistický výrobce, ne boť se nemusí na rozdíl od něho strachovat před konkurencí. Byrokratický úřad má naprostý mo nopol na vyřizování záležitostí určitého druhu a dokáže tohoto svého monopolního postavení zna menitě využít. Naprostá odevzdanost spravovaných do výlučné kompetence příslušného úřadu jen podporuje jeho čistě mechanický přístup k záležitostem, o nichž může monopolně rozhodovat. Ignorováni zvláštností řešených případů a určitá schematičnost při jejich posuzování umožňuje roz drobit je do jednoduchých aktů a tímto způsobem využít do určité míry předností dělby práce. Jed notliví školení a specializovaní odborníci se mohou zabývat dílčími typy vyřizovaných případů spa dajícími do jejich odborné kompetence. Mají pak možnost rozhodovat čistě podle věcných aspektů a nezatěžovat svá rozhodování vedlejšími zvláštnostmi lidských osudů pro jejich úřední práci nezají mavých. Všechny tyto skutečnosti, které mohou být velmi cenné z čistě technického hlediska efektivity správních operací, vedou zároveň k tomu, co lze nazvat odlidštěním správy. Lidské souvislosti vyři zovaných případů se vytrácejí ze zorného pole odborníků. Komplikovaly by jejich práci podobně, jako kdyby dělník u pásu chtěl zformovat každý výrobek trochu odlišným způsobem a vyzdvihnout jeho jedinečnost. Bylo by to možná docela hezké, ale zdržovalo by to. Chce-li byrokracie pracovat alespoň trochu účinně, musí se úředníci nutně zabývat tím, co je všem případům společné, a nikoli tím, čím se od sebe liší. Musí individuálnost potlačovat a ne ji vy zvedávat. Musí zdůrazňovat spíše příbuznost formy než odlišnosti obsahu a musí to dělat natolik systematicky, že není divu, propadnou-li přitom čirému formalismu. Z jistého hlediska je právě ten to formalismus jejich hlavní předností. Umožňuje alespoň v principu ignorovat privilegia všeho
— 26 —
druhu a měřit všem stejným metrem. Proto je činnost byrokracie neslučitelná s pestrostí feudalismu a naopak se tak dobře snáší s určitou šedí a průměrností masové společnosti. Nejde jen o to, že byrokracii se daří nejlépe v sociálně nivelizované společnosti. Byrokracie sama přispívá nezanedbatelnou měrou ke stírání rozdílů mezi úředníky. I když to v praxi nebývá nijak čas té, v principu platí, že každý z úředníků může podle svých schopností obsadit kteroukoli funkci v rámci byrokratického aparátu. Nejsou zde obrovské stavovské bariéry, které dříve oddělovaly vy soké feudální hodnostáře sloužící v bezprostřední blízkosti pána od drobných neurozených správců statků a pevností. Byrokratická správa platí sice své úředníky různě a ministr mívá vyšší plat než soudní zřízenec, oba jsou však vydržováni z téže pokladny a oba mohou být své funkce i svého pla tu ze dne na den zbaveni. Oba jsou seznámeni s předpisy, podle nichž je lze z funkcí za jistých pod mínek odvolat. Systém byrokracie tedy po sociální stránce nivelizuje úřednictvo podobně, jako sys tém demokracie nivelizuje spravované. Čistě byrokratický úředník není vazalem svého nadřízeného, jako tomu bylo v případě feudálních hodnostářů. Nemá mít dokonce jiného pána než neosobní zákon a předpisy. Oddělení osoby a úřa du je zde, alespoň v teorii, dovedeno do všech důsledků. Úředník neposlouchá nadřízeného proto, že by jeho nadřízený byl mocný, spravedlivý nebo čestný muž. Respektuje ho proto a jenom potud, pokud je jeho úřad podřízen právě tomuto nadřízenému. V tom případě ho respektovat musí, i kdy by byl jeho nadřízený jako osoba člověk jakkoliv nespravedlivý a nečestný. Nikoli náhodou se byrokratické úřady vynořují souběžně s rozvojem žoldnéřského vojska. V obou případech jde o to, že na jedné straně dochází ke koncentraci velkých mocenských pro středků, zatímco na straně druhé stojí k dispozici velká skupina lidí připravených tyto prostředky „oživovat“ a činit tak za pevně stanovenou odměnu. Tito lidé jsou zcela podřízeni logice fungování oživených institucí, tak jako je dělník později zce la podřízen logice chodu strojů a logice pohybu kapitálu. Podobně jako se dělník stává pouze pří věskem stroje, je voják přívěskem vyššího bojového útvaru a úředník přívěskem svého úřadu. Ni kdo z nich nemá na „podnik“, do něhož je na základě smlouvy začleněn, žádné vlastnické právo. Všichni tři se zavazují, že za stanovenou mzdu budou udržovat v chodu příslušnou mašinérii, ať již je jejím určením výroba věcí, vyřizování záležitostí anebo likvidace lidí. To vše jsou poměrně banální záležitosti, na které jsme si v moderní společnosti již všichni dávno zvykli. V případě byrokracie však má zmíněná banalita značně absurdní dopad. Byrokracie, ať již stojí ve službách kohokoliv, spravuje záležitosti lidí, kteří již prošli školou dvorské civilizace mravů. Naznačili jsme již, že byrokracie sama, zcela bez ohledu na formální zásady své činnosti, funguje jako mocný setrvačník, který přenáší mocenskou asymetrii dvorské situace do stále nižších a nižších úrovní demokratizované společnosti. I když po formální stránce má být vše osobní ze styku mezi úředníky vyloučeno, každý úředník dobře tuší, že jeho nadřízený je také jenom člověk. A většinou tuší správně. Proto se na každé úrovni hierarchicky uspořádané organizace byrokratického aparátu odehrává ve stále titěrnějším a titěrnějším měřítku ceremoniál důvěrně známý dvořanům žijícím u knížecího dvora. Každý nadřízený je reprezentantem mocenského monopolu, zdrojem možných odměn, ale i trestů, jimiž organizace disponuje. Všichni podřízení jsou vzhledem k němu v posta vení dvořanů, kteří velice dobře vědí, že přístup k odměnám vede jedině skrze získání přízně jejich knížete. Byrokratičtí úředníci tedy opravdu nejsou v pozici svých feudálních předchůdců, jejichž hlavním cílem bylo vzdálit se co nejdále od kontroly svého nadřízeného a stát se svým vlastním pánem s mocí rozhodovat o životě a smrti spravovaných. Právě naopak. Byrokratický úředník chce být na blízku svému nadřízenému, neboť pouze odtud mu kyne odměna ve formě prémií či dokonce pla tového postupu. Vše, co dělá, dělá kvůli možné kontrole ze strany nadřízeného. Mnohem menší zá jem vykazuje naproti tomu o záležitosti spravovaných. V podstatě vnímá jejich vyřizování jen jako zbytečnou ztrátu času, jehož by mohl využít pro sebe daleko účelněji, a sice péčí o udržování přízně
— 27 —
svého nadřízeného. Neboť právě zde se rozhoduje, ne-li o životě a smrti, tedy jistě o doživotním pohodlném zabezpečení a o kariéře. Proces, v jehož průběhu si úředníci osvojovali slušné mravy, byl velice zdlouhavý. Výchozí situa ci představuje držitel feudálního úřadu, surový válečník v nejlepším případě pologramotný, jehož hlavním cílem bylo zmocnit se propůjčeného úřadu a učinit ho ve svém rodě dědičným. Výkon správy v jeho pojetí se jen málo lišil od drancování a plenění, které bylo jeho vlastním povoláním. Ve 12. století musejí proto předkové pozdějších knížat včetně králů na každoročních válečných vý pravách násilně pacifikovat chování svých dřívějších úředníků, kteří se osamostatnili a svým lou peživým způsobem života devastovali a rozvraceli jejich domény. Lze-li v této době vůbec hovořit o vztahu úředníků vůči nadřízeným, lze konstatovat, že běžný feudální úředník respektuje vůli svého nadřízeného pouze tehdy, objeví-li se jeho pán s dostatečným počtem ozbrojenců před branami pevnosti držitele úřadu. Poněkud odlišná situace existuje u vy sokých dvorských hodnostářů. Ti respektují vůli pána, je-li dostatečně silný. Nezřídka se mu však dokáží postavit na odpor, odcházejí ze dvora a s vlastními oddíly vzdorují často dlouhou dobu jeho mocenským nárokům. Četné jsou však i jiné případy, kdy pán zasypává některé ze svých úředníků projevy přízně, avšak zanedlouho je s celou rodinou fyzicky či alespoň existenčně zlikviduje. Spolu s tím, jak roste moc knížete a jeho dvora, postupuje byrokratizace úřadů a mění se i cho vání úředníků. Jejich činnost je podrobena stále trvalejší a všudypřítomnější kontrole, která jim sice vždy nebrání chovat se vůči spravovaným barbarsky jako dříve, nutí je však ukáznit své jednání smě rem nahoru, vůči nadřízeným. Úředníci se v této fázi civilizují jaksi napůl. Vůči svým nadřízeným a vůči kontrolním orgánům vystupují nejen vysoce uctivě a zdvořile, ale často přímo servilně, snaží se vlichotit do jejich přízně, získat jejich náklonnost a díky ní posílit své postavení, své naděje na postup a na důchody. Směrem dolů, vůči podřízeným, takovou potřebu nepociťují. Chovají se k nim s odstupem, někdy spíše pře zíravě, jindy zase blahosklonně, vždy však velmi podobně tomu, jak se k nim samotným chová jejich vlastní nadřízený. Jestliže vůči svému nadřízenému vystupují v rolích dvořanů, pak ve vztahu ke svým podřízeným si mohou vyzkoušet, jak by jim slušela role knížete. Čím nižší úroveň správy, tím je toto střídání rolí a kostýmů grotesknější. Zabere ovšem zúčastně ným takové množství času, že již nemají prostor, ve kterém by se mohli věnovat vyřizování záleži tostí spravovaných. Tento úkol, který je z hlediska byrokratických úředníků zdaleka nejméně popu lární, přenechává každý z nich nižší instanci. Nakonec se ho musejí zhostit ti, kdo nemají pod sebou již žádné podřízené a tento nedostatek nemohou kompenzovat jinak a jindy než při zacházení se spravovanými. Zde teprve přicházejí ke slovu neosobní předpisy, čistě věcné vztahy a krajně formál ní přístup. Zde může být rozehrána celá bohatá škála byrokratických postojů. Vzhledem k velkému množství spravovaných, tedy cizích a neznámých tváří, a vzhledem k monopolnímu postavení své organizace zde nemá řadový úředník žádné zábrany. Tím, že se chová zcela lhostejně k lidem, že naprosto ignoruje lidskou dimenzi jejich „případů“, koná jen svou povinnost. Stojí přece v základu pravidel byrokratické hry, že úzkostlivé dodržování předpisů je hodnoceno výše než čistě lidský zájem o spravované a jejich záležitosti. Takový zájem je naopak zcela nežádoucí, neboť by mohl snadno vést k překračování některých čistě formálních předpisů, což by neúnosně komplikovalo možnosti kontroly formální správnosti úředníkova postu pu. Právě kontrola správnosti každého kroku úředníka je totiž hlavním smyslem činnosti byrokracie a původním důvodem její existence. Byrokracie byla od samého počátku budována s cílem zabránit úředníkům přivlastňovat si své úřady. Plnit úkol dohledu nad úředníky se byrokracii daří. Úředníci jsou na rozdíl od minulosti výrazně svázáni se svou organizací. Bez ní by neznamenali vůbec nic a dobře to vědí. Bohužel však žádné z opatření, která umožňují podrobit úředníky až dosud nebý valému dohledu, nezaručuje zároveň automaticky, že úředníci budou věnovat všechny své síly kvalit nímu vyřizování záležitostí spravovaných. Byrokratický úřad zná mnoho důležitějších kritérií, podle — 28 —
nichž posuzují nadřízení činnost svých podřízených, než je kritérium pracovního nasazení ve pro spěch spravovaných. Lhostejnost vůči lidským osudům je v očích byrokrata nutně ctností a nikoli hanbou.
OBĚTI ZDVOŘILÉHO NEZÁJMU Konfrontujme nyní houževnatě pěstovanou představu o rozumnosti moderní společnosti se skutečnostmi, které byly nastíněny. Ukazuje se, že proces mocenské centralizace, který vedl od vzni ku mocných knížecích dvorů přes rozmach absolutistických monarchií až po ustavení moderních demokratických zřízení, ve kterých lze ostatně při pozornější analýze nalézt nejeden z principů ab solutistických států, uvedl do pohybu řadu rozporných souvislostí. Na jedné straně vytvořil neúprosný tlak na zcivilizování jednání nejprve u špiček společnosti a postupně i u stále širších vrstev obyvatelstva národních států. Lidé pacifikují své jednání a snaží se získat sympatie těch, kteří rozhodují o žádaných odměnách. Tato strategie se stává vlastní všem kul turním lidem v nejrůznějších životních situacích. Muži se nezmocňují žen násilím, nýbrž dávají přednost zdlouhavému dvoření, zaměstnanci se chovají vrcholně zdvořile ke svým zaměstnavate lům, spravovaní ke svým úředníkům a politikové ke svým voličům, jejichž hlasy potřebují. Zejména v prostředí hierarchicky uspořádaných organizací, jako jsou byrokratické aparáty, je zdvořilost silně nakažlivá. Uctivé mravy a způsoby se šíří stále níže a níže, až nakonec ti nejbezvý znamnější úředníci mají příležitost zasvětit do této situace široké vrstvy spravovaných. Zdvořilé úklony a smrkání do kapesníku se stávají samozřejmostí i v tom nejzapadlejším úřadě a naleštěná plivátka podtrhují vážnost úředního prostředí. Zároveň však stejný proces mocenské centralizace uvedl do pohybu proces jiný, proces byrokra tizace veřejného rozhodování. Jednak z důvodů čistě technických, které jsou dány obrovským ná růstem vyřizované agendy, jednak kvůli usnadnění kontroly jejich činnosti je od úředníků vyžado váno, aby rozhodovali podle obecných pravidel ve všech případech naprosto stejně a aby v zájmu nestrannosti co nejvíce abstrahovali od lidských zvláštností jednotlivých případů. V rukou byrokrata se z každé vyřizované záležitosti konkrétního člověka stává evidenční číslo a věcná položka, kterou je pouze třeba zařadit do patřičné přihrádky, aby záležitost byla vyřešena. Neděje se tak proto, že by každý úředník byl nutně cynickým misantropem, nýbrž prostě proto, že objem masové správy neu možňuje zabývat se každým případem v celé jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti, jak by to vyža dovala zvláštnost lidských osudů. Absurdním výsledkem protnutí obou procesů se stala podivná koexistence úslužných, zdvořilých až servilních žadatelů o cokoliv z řad občanů na straně jedné a chladná zdvořilost, neosobní věcnost a lidská lhostejnost úředníků všech stupňů na straně druhé. Tato podivná atmosféra tvoří kulisu běžného úředního jednání v naší moderní společnosti. Hlavní zákon každé demokratické společnosti tvrdí, že veškerá moc pochází z lidu. Byrokracie se svou posvátnou úctou vůči zákonům, vyhláškám a všemu, co je napsáno na úředním papíru, by si nikdy nedovolila toto heslo ani v nejmenším zpochybňovat. Byrokracie je připravena sloužit této abstraktní ideji se stejnou oddaností, s jakou sloužila již knížeti. Úloha sloužit lidu je pro ni tak vznešená a posvátná, že se od tohoto poslání nenechá odvádět obyčejnými žadateli, kteří by chtěli získat její pozornost toliko pro své malicherné, čistě osobní či rodinné cíle. Maximum, co lze pro žadatele ze strany úřadu učinit, je chovat se vůči nim s vybranou, avšak ledovou zdvořilostí, a tak jim alespoň naznačit, co všechno musejí ještě dohnat, než se také z nich stanou slušní lidé z dobré společnosti. Spravovaný má v této situaci dvě možnosti. Může se rozpomenout na strategii dávných rytířů a začít se chovat s jejich surovou neústupností a přímočarostí. V tom případě následují sankce, ne boť časy se změnily a ničeho nelze již dosáhnout nepokrytým násilím. Anebo může rozehrát bohatý — 29 —
rejstřík fines a úskoků uhlazeného dvořana. Do hry pak vstupují lichotky a nejrůznější pozornosti, nastupuje vlezlá zdvořilost. Jinou variantou je vynášení vlastních občanských ctností a apelování na spravedlnost úředníka. I s touto strategií se však lze lehce přepočítat. Chce-li úředník sloužit lidu, musí především plnit své úřední povinnosti. A mezi tyto povinnosti patří na prvém místě povinnost neprivilegovat nikoho ze spravovaných, rozhodovat bez osobního zaujetí, ať již pro či proti kon krétní osobě. Žadatelů je vždy mnoho a osobním zvýhodněním jednoho bývají postiženi ostatní. V prostředí úřadů se tak odehrává truchlivé divadlo. Žadatelé se snaží předvést vlastní osobu v co nejlepším světle a touto starou strategií všech dvořanů ovlivnit mocné ve svůj prospěch. Před nimi však již dávno nesedí kníže, který podobné úsilí blahosklonně odměňoval ze svých soukro mých fondů, které byly zároveň státními prostředky. Sedí před nimi úředník, který má napsáno v popisu práce, že od všech zvláštností osob, jejichž případy jsou vyřizovány, je třeba důsledně abs trahovat. Úředník není kníže a v jeho instrukcích není nic o tom, že by právě zdvořilí a slušní lidé měli mít v úředním řízení přednost. Rozum moderní společnosti se zmohl jen na to, že v jednotlivých případech se tato situace řeší kompromisem, který mívá formu úplatku. Úplatek sblíží obě strany. Úplatek je gestem dobré vůle. Úředník není na úplatek přímo existenčně vázán a žadatele úplatek materiálně nezruinuje. Ochotou přijmout nabízený úplatek úředník naznačil, že osud spravovaného mu za jistých okolností nebude zcela lhostejný. Spravovaný zase úředníkovi dokázal, že dobře ví, co se sluší, a že také on tedy patří do lepší společnosti, kterou úředník reprezentuje. Oba jsou spokojeni, neboť úředník dostal příleži tost potvrdit svou superioritu a žadatel dosáhl svého cíle, a to možná na rozdíl od mnoha jiných, méně úspěšných. Ani úplatky však nedokáží zakrýt absurdnost poměrů uvnitř společnosti, která byla zároveň zcivilizována i zbyrokratizována. Tentýž proces mocenské centralizace, který discipli noval, civilizoval a kultivoval naše jednání, vedl zároveň k tomu, že je o nás rozhodováno stále více bez ohledu na to, nakolik disciplinovaně a kultivovaně se chováme. Co je vlastně rozumného na tom, může-li být v každém okamžiku svržena atomová bomba na lidi, kteří smrkají do kapesníku a stydí se vzít si jídlo u stolu jako první? Civilizace je na rozcestí, když zdvořilé jednání nevede k odměně, zato se však spolehlivě prosa zuje přímočará surovost, která bývá výsledkem arogantního rozhodování státních byrokracií. Co je vlastně rozumného na počínání rodičů, kteří z jakési setrvačnosti stále ještě učí své děti chovat se slušně a být zdvořilé, i když už dávno dobře tuší, že ti, kdo budou o osudech jejich dětí rozhodovat, budou postupovat podle zcela jiných měřítek, diktovaných momentálními potřebami masové sprá vy? Moderní společnost dospěla do situace, kdy obyčejná sprostota bývá sice ještě tu a tam trestána, slušnost však již není nijak zvlášť odměňována. Tato situace dává lidem samozřejmě také velkou šanci. Konečně se mohou chovat slušně nikoli z pouhé zištnosti, nýbrž právě jen proto, že to považují za vhodnější a čestnější než jednat surově, barbarsky, sprostě. Žádný sociolog však nedokáže předpovědět, jak dlouho bude tato preference pokračovat a pro jak velkou část populace se může stát preferování neodměňované slušnosti po stupně zcela neatraktivní. Protnutím procesů civilizování lidského chování a byrokratizace správy vznikla tedy zvláštní situace. Lidé se stále pečlivě snaží ovládat své jednání vůči druhým, budit dobrý dojem a ukázňovat vlastní projevy. To vše v podmínkách, kdy osudy spravovaných stále méně závisí na tom, nakolik dobrý dojem dokáží u mocných vzbudit. Dvořané si mohli tímto způsobem výrazně polepšit. Bylo jich poměrně málo a v sociálně uzavřeném prostředí mohl ještě existovat vztah mezi způsobem chování a odměnou. Člověk v demokratické společnosti se může chovat zdvořile již jen zcela ne zištně. Kromě sňatkových podvodníků a učitelů tance nemůže zpravidla očekávat za předvádění zdvořilých způsobů žádnou zvláštní odměnu. Tato skutečnost může být pro lidi vybraných způsobů morálně povznášející, sociálně je však nebezpečná. U průměrného člověka, a těch je v každé spo lečnosti zdaleka nejvíc, může tento zjevný nepoměr mezi civilizačním úsilím, které lidé vyvíjejí, aby zkultivovali své jednání, a mezi hubeným výsledkem tohoto úsilí tváří v tvář orgánům anonymního — 30 —
rozhodování vzbudit pocit velkého rozčarování a marnosti. Jakmile se dostatečně velká část popula ce definitivně utvrdí v tom, že veškeré psychické náklady spojené s potlačováním skutečných emocí a s předstíráním neexistujících pocitů jsou vynakládány vlastně zbytečně, může se v plné míře pro jevit osudná nerozumnost moderní společnosti, která nás na jedné straně usilovně kultivuje a na straně druhé není jaksi z technických důvodů schopna rozhodovat o našich záležitostech a osudech podle toho, nakolik je kdo kultivovaný, ukázněný, zkrátka slušný. Poznámka závěrem: Vztah mezi zdvořilostí a slušností je komplikovanější. Slušně se vůči nám může zachovat i člověk zcela neznalý vybraných mravů. Zdvořilost naopak nejednou halí úmysly vyloženě podlé. Ochota, soucit, ohleduplnost jsou charakteristické znaky slušného chování, které nemusí přímo souviset s naučenými vzorci zdvořilého jednání. Rozhodující však je, že vzhledem k neosobním mechanismům rozhodování slušnost a zdvořilost dopadá stejně. Obojí je z tech nických důvodů ignorováno, obojí se tváří v tvář úřadům stává stejně nefunkční. Namísto víry v to, že slušné jednání je dobrým skutkem, který bude odměněn, nastupuje denně potvrzované zjištění, že podle našeho jednání nás nehodnotí ani mocnosti onoho světa, ani mocní tohoto světa.
— 31 —
Stát, který rozbil svůj základ Je rodina základ státu? – Svět opevněných domácností – Sňatek jako pakt – Strategie sňatkového rozhodování – Daně, vojsko, domácnost – Vyvlastnění domácností – Tržní cena romantické lásky Rodina je základem státu. Stát o rodinu všemožně pečuje. Bez zdravé rodiny není myslitelná zdravá společnost. Podobná tvrzení a hesla slýchává každý člen moderní společnosti již od dob své docházky na zá kladní školu. Se spikleneckým mrknutím mu je zopakuje úředník v obřadní síni a o něco později po horšené jiný úředník v soudní síni při rozvodovém řízení. Stát dělá zkrátka vše pro to, abychom ani na chvíli nezapomněli, že tak jako my všichni, také náš stát vděčí za vše, čím je, právě rodině. Také badatelé ve společenských vědách sledují rodinu velmi bedlivě. Chmuří se nad tabulkami dokazujícími neustálý růst rozvodovosti, navrhují důmyslná řešení, která rodinu snad zachrání, a po žadují, aby stát vyčleňoval na budování manželských poraden alespoň takové částky jako na armádu. Je to od nich velmi rozumné, neboť všichni přece již od základní školy víme, že základem státu je rodina a nikoli armáda. Též politikové nejrůznějších stran a zabarvení jsou v otázce rodiny vzácně zajedno. I když v zá palu předvolební kampaně jsou připraveni zrušit, rozbít, rozdrtit prakticky kohokoliv a cokoliv, na rodinu si netroufne žádný. Prezidentem Spojených států se nemůže stát ten, kdo se třeba jen jeden krát v životě rozvedl. Rodina je pro všechny záležitost natolik posvátná, že opravdu jen stěží pochopíme, proč se nám právě v moderní společnosti doslova rozpadá před očima. Existují samozřejmě různá vysvětlení. Jejich nedostatkem je zpravidla to, že vyvolávají více otázek, než kolik jich dokáží zodpovědět. Podle obecného mínění značné části veřejnosti je rozpad rodiny zaviněn tím, že v současné době se lze rozvést nesrovnatelně snadněji než kdykoliv v minulosti, což spolu s poklesem morálky rodi nu ničí. Kromě toho, že se v tomto případě jedná vlastně o vysvětlení kruhem (na pokles morálky, který rodinu rozbíjí, se usuzuje právě na základě velkého množství rozbitých rodin), muselo by toto vysvětlení, aby vypadalo věrohodně, nejprve objasnit, proč vlastně pouhá možnost rozvodu vede tak často skutečně k jeho realizaci. Lidé mají například oproti minulosti neskonale větší možnosti dodržovat zdravou životosprávu. Proč této možnosti využívají nepatrně, mnohem méně než mož nosti rozvodu? Stěží lze argumentovat tím, že rozvádět se je příjemnější než žít zdravě. Důmyslnější hypotéza stanoví, že častý rozpad manželství je důsledkem vyššího očekávání vůči manželskému partnerovi, než tomu bylo v minulosti. Tento argument vypadá velmi rozumně, pro tože vcelku odpovídá mentalitě moderní společnosti, která přece ve všech oblastech usiluje dosáh nout stále více a více. Odpovídá také mentalitě konzumu, která volá po stále kvalitnějším zboží, ať již má podobu hi-fi přístrojů, manželky či jiného módního artiklu. Aby však toto vysvětlení bylo skutečně přesvědčivé, muselo by se nejprve dokázat, že očekávání vůči partnerovi bývalo v minu losti skutečně v průměru menší, než jaké je dnes. Proč se domnívat, že se i v tomto případě od na šich předků výrazně lišíme? Všechna podávaná vysvětlení mají společné jedno omezení. Při hledání příčin krize rodiny ne dokáží vybočit z úzkých hranic samotné rodiny. Zkoumají konflikty mezi manželi, vztahy mezi nimi a jejich dětmi, v lepším případě také širší příbuzenské svazky. Krize rodiny má být vyložena z ní samé. Náš výklad bude naproti tomu založen na předpokladu, že skutečně podstatné příčiny nesporné krize moderní rodiny leží mimo vlastní rodinu. Rodina je obětí sil, které sama neuvedla do chodu.
— 33 —
Tyto síly lze hledat v oblasti, která určila základní rysy moderní společnosti, tedy opět v oblasti cent ralizace moci stojící v základech moderních států. Naše výchozí teze je jednoduchá: soudržná rodina byla přímo existenční nutností v dobách, kte ré předcházely ustavení monopolu na veřejné užívání násilí. Jakmile středověká knížata tento mo nopol na svém území prosadila, znamená to začátek konce soudržnosti rodiny. S dalším rozvojem mocenského monopolu stále méně platí, že žít bez rodiny je (až na specifické výjimky) nebezpečné a sociálně degradující. Stát, který o sobě tvrdí, že právě rodina představuje jeho základ, ve skuteč nosti nastolil ve všech směrech takové podmínky, které rozpad rodin na rozdíl od minulosti velmi výrazně usnadňují a dokonce nepřímo podporují.
SOCIÁLNÍ NEZBYTNOST TRADIČNÍCH DOMÁCNOSTÍ Pojem rodiny je mnohoznačnější, než jak to na prvý pohled vypadá. Především je nutno rozli šovat rodinu manželskou, která tvoří muž, žena a jejich děti, na straně jedné a širší svazky pokrevní ho příbuzenství na straně druhé. Toto rozlišení je užitečné proto, že vývoj instituce manželství a vý voj instituce příbuzenství v minulosti probíhal a dodnes probíhá značně odlišně. Také v souvislosti s rozmachem státu jsou osudy obou institucí různé. Při zkoumání minulého vývoje je nejvhodnější hovořit nikoli o rodině či o příbuzenství, nýbrž o domácnosti. Ta byla základní životaschopnou jednotkou uvnitř společnosti právě tak kolem roku 1000 jako o pět set let později. Na úrovni domácnosti se po celou tuto dobu řešily všechny problé my, které nějak souvisely s otázkou přežití. Domácnost byla základní výrobní jednotkou. Zejména při omezených možnostech směny se v domácnostech muselo produkovat téměř vše, co bylo nutné pro obživu i ošacení všech členů. To platilo téměř absolutně pro domácnosti venkovské a v menší míře i pro domácnosti městské. Šlech tická domácnost byla po ekonomické stránce jen zvětšeninou statku bohatého sedláka. Ekonomické příručky určené pro samostatně hospodařící domácnosti šlechty byly ještě v 17. století velmi obsáh lé, neboť domácnost kryla většinu svých potřeb zcela sama. Jedna z příruček tohoto typu pocházejí cí z roku 1682 obsahuje celkem 12 knih. V nich jsou vyloženy nejen zásady obdělávání půdy, ale též provoz mlýnů, lomů a hutí. Je zde popsán postup při konzervování masa a nejrůznějších plodin a při ošetřování vína, vaření piva a provoz pálenic. Nalezneme zde veterinární recepty na ošetření dobytka, koní i ptactva. Zvláštní kniha je věnována chovu včel a bource morušového. Jsou zde rady, jak obstarávat užitkovou vodu, jak zhotovit mlýnský náhon a jak zřizovat rybníky. Příručka obsahuje i zásady lesního hospodářství a lovu. Knihy zahrnují kalendář polních i zahradnických prací rozvr žený po měsících. Jsou zde návody, jak udržovat zahradu užitnou, zahradu určenou pro pěstování okrasných květin a také zahradu pro pěstování léčivých bylin. Příručka obsahuje recepty na výrobu běžných léků potřebných pro domácnost. I když každá domácnost nemusela provozovat vždy všechny tyto činnosti, jejich popis obsažený v řadě podobných příruček ukazuje, že se dosud nevy tvořily servisní organizace specializované na poskytování podobných služeb. Domácnost však dlouho zajišťovala také ozbrojenou ochranu svých členů proti vnějším úto kům, které nebyly před vznikem silné státní moci ničím neobvyklým. Mužští příslušníci všech do mácností byli ozbrojeni a každé obydlí svobodných lidí mohlo v případě potřeby sloužit jako pev nost. Proto není vůbec nadnesené, nazývají-li někteří sociologové období před vznikem státního mocenského monopolu obdobím opevněných domácností. Na úrovni domácností se řešily také mnohé sporné situace mezi jednotlivými členy, které dnes přísluší do kompetence veřejných soudů. Moc pána domu byla taková, že veřejné právo si nalézalo cestu do soukromí domácností jen velmi pozvolna a rozhodující průlom v zasahování státu do práv pána domu je opět záležitostí 18. století s jeho absolutistickými sklony.
— 34 —
Domácnosti měly konečně také výrazné funkce sociální. Probíhala v nich socializace dětí, často včetně jejich socializace profesní. To platí pro rodinu sedláka, řemeslníka, kupce i rytíře. Současně zajišťovaly domácnosti své členy také ve stáří a v nemoci. Člověk mohl uvnitř vlastní domácnosti prožít celý život od narození až do smrti, aniž ji opustil. V opačném případě riskoval, že všude jinde bude na něho pohlíženo jako na podezřelého cizince. Již za humny vlastní vesnice či vně hradeb městečka začínal nebezpečný svět, kde již nebylo možno počítat se solidární pomocí ostatních členů domácnosti. Omezenost celého života na vlastní domácnost a její bezprostřední okolí byla pro tradiční spo lečnost charakteristická. Podle přísloví z francouzského venkova: „Ten, kdo se jde oženit příliš dale ko, činí tak buď proto, aby klamal, anebo proto, že chce být klamán.“ Soběstačnost domácností není zajisté třeba idealizovat. Pojila se velmi často se zaostalostí a s ne důvěrou vůči všemu cizímu. Pokud někdo nežil se svými, byl pro druhé když ne přímo nebezpečný, tedy přinejmenším silně podezřelý. Tato xenofobie trvala zejména na venkově velmi dlouho do no vověku. Většina lidí se po celý život pohybovala v úzkém okruhu důvěrně známých osob a pova žovala za samozřejmé, že ani po smrti nebude v jejich blízkosti na hřbitově pohřben žádný podezře lý cizinec. Právě dalekosáhlá soběstačnost ve všech významných oblastech činila z domácností zcela uni verzální nástroj řešení všech problémů přežití. Jejich členové tak příliš nepotřebovali žádnou další vnější společnost. Neznali téměř nic, co by nebylo možno provozovat v rámci domácnosti. Na úrovni jednotlivých domácností se realizovaly také činnosti, které dnes mají vysloveně nedo mácnostní charakter. Samotná vláda byla zajišťována na úrovni domácnosti feudála, knížete či krále. Jeho domácí sloužící byli zároveň veřejnými funkcionáři, jeho kasa byla zároveň státní pokladnou, sňatky členů jeho rodiny byly zároveň mezinárodně politickými akty. Na úrovni panovníkovy do mácnosti se provozovalo vládnutí, tak jako se na úrovni domácností kupeckých provozoval obchod a v domácnostech řemeslníků řemeslo. Jedinými významnými institucemi, které byly spravovány jinak než na úrovni domácností, byla armáda a církev. Určitá podobnost a svázanost s rodinným životem se však projevovala i zde – vojá ci žoldnéřských armád byli na válečných taženích doprovázeni svými kočujícími rodinami; organiza ce církve i její věrouka byla prostoupena principy a četnými termíny vypůjčenými z oblasti rodinné ho života. Až do nástupu novověku tedy platilo nejen to, že domácnosti jsou odkázány samy na sebe, ale navíc též, že celá společnost je odkázána na domácnosti. Potvrzením obrovského významu domác ností pro tradiční společnosti je ostatně již to, že hlavní zdroj, který měl zajišťovat fungování soci álních mechanismů přesahujících jednotlivé domácnosti, tedy přímá daň, byl dlouho vybírán právě na úrovni jednotlivých domácností. Domácnost byla v minulosti základní daňovou jednotkou. V italských městech probíhá od poloviny 12. století zdanění podle spočítaných ohnišť. Ve Francii jsou poprvé počítány „domácí ohně“ pro potřeby zdanění roku 1328. Podle výsledků sčítání jsou rozděleny přímé daně – fouages. Podle stejného principu, tedy podle domácností, byla od roku 1439 ve Francii vybírána nová hlavní přímá daň – taille. Teprve na samém sklonku 17. století byla ve Francii a po jejím příkladu také v Prusku zavedena daň z hlavy, jejíž základní jednotkou již nebyla domácnost, nýbrž jednotlivec zdaněný podle výše svého sociálního postavení. Domácnost tehdejších časů se ovšem značně lišila od domácností dnešních. Byla velmi početná, neboť v ní žili kromě pokrevních příbuzných a manželského partnera též četní nepříbuzní sloužící. Jejich množství se měnilo přirozeně podle typu a majetku domácnosti. Lidé stojící ve smluvním po měru vůči hlavě domácnosti byli přítomni nejen v domech šlechticů, ale také v domech měšťanů a rovněž u zámožnějších rolníků. Domácnosti šlechty zahrnovaly desítky a stovky osob. Například domácnost pruského knížete v 16. století čítala přibližně 400 lidí. Domácnost londýnského pekaře ve stejné době měla 13 či 14 osob, z nichž většina nebyli příbuzní. Do domácnosti drobného nájem
— 35 —
ného šlechtice v kentském hrabství patřilo v téže době přes dvacet osob. Přitom jen málo rodin v Anglii té doby mělo více než tři děti. Postavení žen ve společnosti organizované kolem opevněných domácností bylo poměrně neutě šené. Mužská sexuální nadvláda byla v tomto typu společnosti maximální, a to i ve srovnání s před cházejícími dobami. Surovost rytířů, kteří dosud neprošli knížecí školou dvorných mravů, byla již vzpomenuta. Jejich kořistnický vztah ke světu se nevyhýbal ani ženám. Není důvodu domnívat se, že v extrémně tvrdém rolnickém prostředí tomu bylo jinak. S rozvojem nerovnosti mezi domác nostmi získávali příslušníci horní třídy navíc šanci monopolizovat více žen, než kolik činil přirozený podíl. Naopak příslušníci spodních vrstev jsou často sexuálně deprivovaní a láska v tomto prostředí bývá neutěšenou a nárazovou záležitostí. V průměru však sloužily ženy především jako vhodný prostředek pro upevňování aliance mezi jednotlivými domácnostmi. V atmosféře všeobecné nedůvěry a nejistoty, kde každý, kdo nebyl čle nem vlastní domácnosti, byl potenciálně nebezpečný, je sňatek vítanou příležitostí, jak navázat vzá jemně prospěšné spojenectví. Sňatkem se z celé skupiny cizích osob rázem stávají příbuzní, vstupují tedy do okruhu lidí, jimž lze v nejistých dobách ještě tak nejspíš důvěřovat. Sňatkem jsou zavázáni vypomáhat v nouzi a v krizích, které mohou nastat kdykoliv. Takové aliance uzavírají mezi sebou nejen domácnosti panovníků, o nichž jsme zpraveni samozřejmě nejlépe, ale též ostatní vrstvy. Zej ména v době, kdy urozenost již sama o sobě přestává zaručovat významnější podíl na moci, zatím co bohatství je ještě samo o sobě bezmocné, slouží sňatky bohatých s urozenými k posílení pozice obou stran. Ženy hrají v této situaci úlohu důležitého směnného prostředku. Proto jsou střeženy, aby neztra tily nic ze své tržní hodnoty. V rovině ideologie je tento přístup k ženám reprezentován tak, že se xuální vlastnictví nad ženami je bráno jako forma manželské cti. Ideál ženské cudnosti se stává pou ze jedním z aspektů mužských vlastnických práv. Muži rozhodují o ženách a činí tak oficiálně v záj mu celých domácností. Teprve mnohem později, když stát monopolizuje násilí a vytváří vedle ar mády i vlastní policii, klesá užívání síly mužů vůči ženám i v domácnosti. Tato záležitost je však poměrně pozdního data a předpokládá mimo jiné možnost policie zasahovat do domácích rozepří. V dobách před nástupem a rozvojem centralizace moci spočívala veškerá tíha sociální reproduk ce (tím míníme způsoby, jimiž je zajišťováno přežití lidské společnosti) zcela na domácnostech. Mu sely být proto stabilní, pevně organizované, výrazně hierarchizované z hlediska dělby moci, autority i podílu na rozhodování. Vertikálně probíhala dělba práce a povinností v rodině podle osy generací, horizontálně po ose muž–žena. Existenčně vynucená soudržnost celé domácnosti byla jedním z hlavních důvodů zanedbatelné míry rozvodovosti. Příčin bylo ovšem více. Vedle tlaku církevní ideologie působily faktory demo grafické. Manželské svazky byly přetrhávány smrtí s podobnou frekvencí, s jakou jsou dnes ukon čovány rozvodem. Z řady jiných důvodů byl přitom případný rozvod v tradiční společnosti mno hem riskantnější než dnes. Existující sídlištní a sociální struktura snižovala šance rozvedeného nalézt novou partnerku a založit další rodinu. V této společnosti zcela převládaly komunity o několika desítkách až stovkách obyvatel. Strategie sňatkového rozhodování přitom vylučovala až na výjimky z volby všechny příbuzné a cizince. Sňa tek s nimi by jednoduše nesplnil svou funkci, nezvětšil by síť solidárních lidí zavázaných vzájemnou pomocí v kritických situacích. V případě příbuzných tato síť již existovala a další sňatek by ji pouze zbytečně zdvojoval. V případě cizinců nebyla případná podpora ze strany nových příbuzných zpra vidla dosažitelná. Zejména před rozvojem peněžního hospodářství byla naopak jejich pomoc velmi nepravděpodobná. Dalším faktorem, který omezoval možnosti sňatkového rozhodování, byla rozdílnost sociálního postavení. Ta působila především ve středověkých městech, kde byl jinak počet nespřízněných oby vatel pro výběr partnera poněkud příznivější. Uvedené faktory činily riziko při případném rozvodu velmi vysokým. Potenciální nevěsty představovaly příliš vzácný zdroj, než aby s ním bylo možno — 36 —
hazardovat. Proto bylo také dlouho do novověku zejména v menších obcích sankciováno, pokud hoch, který přicházel zdaleka, pojal za ženu místní dívku a tím ohrozil rezervy nevěst ve vesnici. Jedním z rozhodujících předpokladů umožňujících do budoucna změnit taktiku sňatkového roz hodování bylo právě převládnutí peněžní ekonomiky. Peníze umožnily zejména středním vrstvám podstatně rozšířit oblast výběru možných životních partnerů. V transakcích sociální směny se staly ekvivalentem urozenosti. Podstatně přispěly také k tomu, že výběr partnerů mohl být rozšířen i na cizince. Díky schopnosti peněz konzervovat hodnotu a přenášet pomoc i na dálku byla síť solidár ních příbuzných rozšiřována i v případě sňatku s cizincem, tedy s člověkem, jehož příbuzní žili mimo vlastní komunitu.
NÁSTUP FORMÁLNÍCH ORGANIZACÍ Význam mezirodinných aliancí založených na sňatku spojujícím až dosud cizí domácnosti se zmenšuje souběžně s tím, jak roste vyhlídka na ekonomickou, politickou a sociální pomoc posky tovanou institucemi, které již nemají povahu domácností. Tato proměna je spojena se vzestupem moderního státu a jeho moci. Časově se ocitáme opět na přelomu 15. a 16. století. Francie té doby je zvlášť názorným příkla dem toho, co se tehdy vlastně přihodilo. Až dosud byla tato země krajně nejednotná. Místní knížata kontrolovala její jednotlivé části, takže útvary jako Bretagne, Burgundsko, Provence či Béarn tvořily jakési malé státy žijící svým vlastním životem nezávisle na Paříži a na francouzském králi. Knížecí dvory, z nichž byly tyto útvary ovládány, vydržovaly své vlastní armády a vedly i vlastní zahraniční politiku. Již tyto relativně skromné mocenské útvary, které vstupovaly jen do drobných sousedských válek, však pociťovaly nedostatek zdrojů, jichž bylo zapotřebí pro vedení nezávislé státní politiky. Nedostatek se týkal zdrojů všeho druhu, především však financí. Zlatý věk knížecích dvorů, který lze umístit do období kolem poloviny 15. století, byl zároveň jejich konečným stadiem. Jejich aspirace byly vyšší než jejich možnosti. Nákladný život u dvora spo lu s nutností vydržovat vlastní armádu a vlastní úředníky, to vše překračovalo možnosti společnosti, která byla stále jen souborem více či méně soběstačných domácností schopných zpravidla přinej lepším pouze zajišťovat své vlastní momentální potřeby. V rozvinutější podobě dosud neexistovaly instituce, které by byly schopny mobilizovat větší zdroje lidské či materiální a postavit je do služeb centra. To byl také jeden z důvodů, proč provinční knížecí dvory nedokázaly uhájit svou samostat nost a byly jeden po druhém pohlceny sílícím francouzským královstvím. Tam, kde nevznikla silná ústřední moc, které by se podařilo násilím i pomocí diplomacie a náhod sňatkové politiky integrovat panství místních knížat do většího státního celku, tam se po řadu dalších staletí stále znovu repro dukovaly velmi skromné hospodářské a politické poměry (Německo, Itálie). Případ Francie byl jiný, a proto tato země tvoří dodnes učebnicový příklad mocenské centraliza ce. Místní soupeření vedené po řadu století o to, kdo se v rámci celého státu stane definitivním ústředním pánem celé země a kdo se naopak bude muset spokojit s údělem periférie, bylo rozhod nuto s konečnou platností ve prospěch dynastie sídlící v Paříži v průběhu 15. století. Paříž ovládla zbytek Francie a dvůr francouzských králů se stal v 16. století nejskvělejší podívanou v celé Evropě. V té době však před ním stojí již nové úkoly vyžadující nezměrně více zdrojů lidských i materiální, než tomu bylo doposud. Místní šarvátky mezi centrem a periférií uvnitř jediné země byly nahrazeny mohutnější konfron tací mezi centry celých nově vznikajících států. V 16. století to byla především vleklá konfrontace mezi francouzskými králi na jedné straně a španělskými a rakouskými Habsburky na straně druhé. Pro potřeby takové globální konfrontace však již nemohly dostačovat chatrné zdroje produkované pouze na úrovni domácností. Stát potřeboval vyvinout mnohem účinnější mechanismy. Mocenský
— 37 —
útvar, který by zůstal pouhým souhrnem izolovaných domácností, by neměl žádnou šanci v soupe ření, které se začínalo odehrávat na celoevropském jevišti. Naštěstí pro rodící se stát existovaly již dříve alespoň v zárodku instituce, které byly schopny or ganizovaně shromažďovat potřebné lidské a materiální zdroje nezbytné pro vedení rozsáhlých kon fliktů nastupujícího novověku. Těmito institucemi byla stálá armáda a permanentní daň. Obojí se ve Francii prosazuje s definitivní platností a po mnoha tápavých pokusech v první polovině 15. století. Obojí je do značné míry výsledkem stoleté války. Před stoletou válkou svolával panovník své ozbro jené leníky v případě každého tažení vždy znovu a jejich vojenská povinnost bývala omezena tradicí na čtyřicet dnů. Existují svědectví o tom, že se trousili často pomalu a neochotně, celou výpravu po važovali spíše za vhodnou příležitost setkat se po čase opět se starými druhy a přáteli, po vypršení stanovené lhůty vojsko okamžitě opouštěli, a to i v případech, že se teprve schylovalo k rozhodné bitvě. Nedisciplinovanost a neochota podřizovat se cizímu velení proslavily francouzské rytíře celou sérií porážek. V průběhu stoleté války bylo francouzské rytířstvo prakticky vybito. Zájmy francouz ského krále hájili potom ve velké míře najatí žoldnéři němečtí, lombardští, skotští a kastilští. Žol dnéře bylo ovšem nutno platit, na rozdíl od rytířů nebojovali pro zábavu. V dobách, kdy neexistova la pevná daň, bylo placení žoldnéřů velmi problematické. Panovník měl tradičně právo získávat od svých poddaných peněžní podporu, když pořádal svat bu v rodině, dále pokud upadl do zajetí a bylo třeba ho vykoupit a konečně chystal-li se na válečnou výpravu. Tyto příspěvky stačily ještě tak v dobách, kdy vojenské výpravy byly jen epizodické a rela tivně málo nákladné. I tehdy však byl král nucen zvyšovat své příjmy jinými způsoby. Vedle snižo vání hodnoty mince a pronásledování židů sahal čas od času k inscenování procesů, na které doplá celi jeho bohatí věřitelé. Zaváděl též různé mimořádné dávky, prodával svým poddaným povinně množství soli, které sám určil, a motivoval své soudce k výběru stále vyšších pokut. To vše ale pře stávalo stačit v období stoleté války, kdy bylo válčení se stalo natolik permanentní, že nejméně šest generací nedostalo šanci žít delší dobu v klidu a míru. Proto se již v polovině 14. století zavádí z iniciativy stavů pevný systém výběru přímé daně. Ještě nějakou dobu se však žije v domnění, že stálá daň je jen přechodnou záležitostí vynucenou potřeba mi války. „Trvalost války a strach z příštích válek, to jsou důvody, které přiměly obyvatelstvo k tomu, aby rezignovalo a podrobilo se trvalé dani, která až dosud byla brána jen jako mimořádný prostředek v nouzi“, konstatují francouzští historikové. Když se však válka v polovině následujícího století chýlí ke konci a výběr daní nikdo neruší, začíná být zřejmé, že se právě zrodila mocná institu ce vznikajícího státu. Ve stejné době, tedy za panování Karla VIL, vzniká i první stálá armáda Fran cie. Výběr stálé daně a vydržování stálého vojska se znamenitě doplňují. Velká část vybrané daně je použita na vydržování námezdní armády, sama armáda naopak představuje účinný prostředek, jak čelit případnému zdráhání poddaných daně platit a jak je přesvědčit o jejich nutnosti. Začátky ná mezdní armády ani výběru daní však nebyly vůbec jednoduché. Vše se odehrávalo v kulisách stoleté války, která nebyla rozvoji organizovaného úsilí nijak příznivá. Bylo poměrně jednoduché rozvrhnout, kolik daní by měla odvádět každá provincie, každé měs to, každá farnost a každá domácnost. Problémy však nastaly při jejich výběru. Obyvatelstvo řady osad bylo zčásti nebo úplně vyvražděno či bylo vyhlazeno morovými epidemiemi. Ti, kdo přežili, měli platit i za mrtvé. Prostředky, které byly nakonec přece jen vybrány, byly cestou do trezoru ne jednou rozkradeny vojáky různých stran či lupiči bez stranické příslušnosti. Úředníci v Paříži neměli přehled o tom, co se v provinciích děje. Jet se přesvědčit přímo na místo bylo příliš nebezpečné. Ve své evidenci tak vedli i jména výběrčích, kteří již dávno zemřeli či byli zabiti a kteří by stejně nemo hli vybírat daně v neexistujících osadách. Samotný výběr byl organizován z hlediska poplatníků velmi nešťastně. Aby panovník přilákal vůbec dostatek osob ochotných k tak riskantnímu podniku, musel tolerovat způsoby těch, kteří pa
— 38 —
třičně vyvažovali podstoupené riziko dostatečným ziskem. Tento kompenzační zisk nemohl plynout odjinud než z kapes daňových poplatníků. Výsledkem všech těchto okolností byl ubohý stav královské pokladny a značné bohatství části těch úředníků, kteří měli s výběrem daní něco společného. Z prázdné pokladny nemohl být uspoko jivě placen žold najatým vojákům. Ti si vybírali svou zaslouženou odměnu, jak se dalo. Pustošili území strany, za kterou bojovali, podobně systematicky jako území nepřítele. V této situaci vznikal moderní stát. Systém daní, na němž spočívá financování státní moci, se tedy rozvíjel spíše nárazově a zmateně. Instituce daní nevznikla na základě racionálního rozhodnutí, jak bychom mohli očekávat u instituce tak významné pro celý chod společnosti rozumu, nýbrž vyvíjela se tápavě podle momentálních po třeb válčících stran. Teprve dodatečně se vše, co souvisí s moderní společností, odůvodňuje potře bami rozumu. Ve skutečnosti však rozhodovaly potřeby úplně jiné. Po mnoha peripetiích a krvavých mezihrách se moderní stát prosadil. Povzbuzen tímto úspě chem, pustil se neprodleně do konfliktu se sousedními státy. Tak se stalo, že domácnost je nahra zována výkonnějšími mechanismy sociální reprodukce právě v době, kdy konflikty vedené mezi no vými státy vyžadují mobilizaci mnohem větší síly, než jaká postačovala dříve ke zvládání drobných konfliktů mezi centrem a odbojnou periférií.
VYVLASTNĚNÍ DOMÁCNOSTÍ Mít svou vlastní domácnost zajišťovalo v tradiční společnosti pro člena jakékoliv vrstvy vyšší so ciální pozici a vyšší životní jistotu, než jakou mohli očekávat členové téže vrstvy, kteří vlastní do mácnost neměli. To platí i pro vrstvy nejnižší, tedy například i pro závislé rolníky. Existence vlastní domácnosti povyšovala i ty nejchudší v jistých ohledech nad masu bezprávných tuláků. V případě chudých rolníků umožňovala přístup k obecnému vlastnictví, kterým byl les či pastviny. Vlastní do mácnost byla podmínkou provozování poctivých živností a řemesel. Naopak neexistence vlastní domácnosti činila z člověka podezřelé individuum. Výjimku tvořili pouze příslušníci církve a privi legovaní jednotlivci z nejvyšších vrstev. Vcelku však platilo, že vlastní domácnost byla symbolem soběstačnosti a plnoprávnosti přinejmenším v rámci příslušné sociální vrstvy. To byl další důvod, proč rozvod nemohl být v této době příliš atraktivní. Vzestup státu a jeho organizací, které již vůbec nefungují na domácnostním principu, se udál na úkor domácností všech vrstev obyvatelstva. Stát domácnosti vyvlastnil, a to hned v několika ohle dech. Nejznámějším aspektem tohoto procesu je vyvlastnění ekonomické. Systém státních daní, které byly neustále pod různými záminkami či zcela bezdůvodně zvyšovány, zruinoval nejednu dříve slušně prosperující domácnost. Není vyloučeno, že feudální stát zproletarizoval svými mocenskými zásahy více obyvatelstva než později soukromí kapitalisté. V důsledku neplacení daní přicházely domácnosti rolníků o půdu i o dobytek, domácnosti řemeslníků ztrácely své živnosti, obchodníci přicházeli v půjčkách králi nejednou o svůj rodinný kapitál. Spolu s tím se nepozorovaně mění státní ideologie. Slibná budoucnost přestává být spatřována v rozkvětu samostatných domácností jako zá kladních jednotek veškerého hospodaření, a tedy jako rozhodujících daňových poplatníků. Pokrok je stále více spatřován v růstu moci státu, který ochraňuje jednotlivce, zdatné konzumenty zboží vy ráběného již mimo jejich domácnosti. Přechod od domácností jako základních a v podstatě jediných výrobních jednotek k individuím konzumujícím statky vyráběné již převážně mimo jejich domácnost měl významné důsledky pro vnitřní strukturu rodiny. Domácnost, která vyrábí a která má jen omezené možnosti obstarat si po třebné statky zvenčí, musí nezbytně tvořit semknutou a stabilní jednotku. Úloha obou pohlaví je v ní přísně komplementární, muž a žena se doplňují. Oba se podílejí na výrobě v jejích různých fá — 39 —
zích a různým způsobem, takže jsou ve velmi značné míře odkázáni jeden na druhého. Něco po dobného platí pro dělbu autority podle věku a podle životních zkušeností, která má rovněž v do mácnosti své důležité místo. Situace se podstatně mění, stává-li se rodina spíše konzumní jednotkou. Všichni její členové konzumují v principu totéž a není vůbec nutné, aby přitom spolupracovali tak úzce, jako když ještě společně vyráběli. Poruchy komunikace v rodině by přímo ohrozily její výrobní funkci, konzumovat však lze spokojeně i při existenci silných komunikačních bariér. Vždyť při jídle se nemluví. Domácnosti však nebyly vyvlastněny pouze ekonomicky. Pro vzestup moci centralizovaného státu bylo ještě podstatnější vyvlastnit domácnosti mocensky. Nejzřejmější je to pochopitelně v pří padě těch domácností, které měly až dosud moci nejvíce, tedy u domácností šlechty. Ta pohlížela na své domény jako na přirozené prodloužení své domácnosti, spravovala je pomocí vlastních úřední ků, které počítala ke svému domácímu personálu. Knížata a po nich absolutistický panovník se nespokojili s tím, že postupně vytlačovali šlechtu z úřadů, v nichž se rozhodovalo o osudech celé země, a že tyto úřady zaplnili profesionálními úřed níky, pro které byla vůle jejich nadřízeného směrodatnější než jejich vlastní původ. Historikové často konstatují, že absolutističtí panovníci nahrazovali šlechtu v úřadech měšťany. To je snad pravda, není to však podstatné. Měšťan dosazený do královského úřadu přestává být měšťanem, nehájí zájmy stavu, ze kterého pochází, hájí zájmy státní a především plní nařízení svého představeného. Stává se zkrátka byrokratem, a pokud se chová jako byrokrat, může nám být jedno, narodil-li se na zámku či ve městě. Panovník mohl docela dobře dosadit do svých úřadů bezzemky (pokud by je naučil číst), aniž by hrozilo, že budou hájit zájmy vrstvy, z níž vyšli. Správný úředník nepochází z žádné vrstvy, alespoň si na to nevzpomíná. Nemá svou třídní pří slušnost právě tak, jako legionář nemá svou vlast. Organizace, do jejíž služeb vplynul, se stala jeho jediným skutečným domovem. Francouzská revoluce, i když byla buržoazní, neváhala smést spolu s králem i jeho úředníky, byť to byli vesměs měšťané. Dobře věděla, že pro svou rodnou třídu jsou již ztraceni. Vstup do řady byrokracie smývá třídní původ tak dokonale jako vstup do kláštera. Právě s pomocí školené a oddané byrokracie se daří panovníkovi nejen odsunout šlechtu z řídi cích pozic ve státě a ponechat jí jen neškodné symbolické čestné úřady. Navíc zbavuje s pomocí svých úředníků šlechtu stále větší části reálné moci také na jejích vlastních panstvích. Šlechta je omezována nejprve v oblasti výkonu práva, pak ve finančních pravomocech a nakonec i v oblasti policejní. Francie je opět v čele centralizační vlny, v Rakousku je tato vlna opožděna přibližně o jedno století, pruská šlechta si zachovává dalekosáhlou suverenitu na svých panstvích ještě kon cem 18. století. Za přičinlivé pomoci téhož byrokratického úřednictva se panovníkovi daří zlomit moc měst, kte rá dříve požívala v rámci celé společnosti rozsáhlých svobod a autonomie a v některých obdobích tvořila prakticky nezávislé městské republiky. Ne všechna města byla tak mocná jako Benátky, žádné město však nebylo ve středověku tak bezmocné jako nechráněný venkov. Nositelem městské svobo dy byly spojené domácnosti plnoprávných měšťanů. Postupně se okruh těchto privilegovaných domácností uzavíral, vypadávaly z něho méně zámožné rodiny. Užší okruh patricijských domácnos tí byl však zbaven moci teprve za nástupu absolutismu v 17. století. Vysocí královští úředníci vysí laní do provincií rozhodují tehdy ve Francii o tom, jak dopadnou „svobodné“ volby městských úředníků, kontrolují finanční hospodaření obcí, pod jejich dohledem se z vojenských oddílů měš ťanů stává čistě folklórní záležitost. V rakouských zemích byly v letech 1743 až 1751 odstraněny zbrojnice nejen ze zámků, ale také ze všech měst. Zákonem z roku 1741 se odebíraly zbraně rol níkům. Také zde měla Francie náskok celého století, města byla odzbrojována a pevnosti šlechty bo řeny již za kardinála Richelieua. Pod tlakem státu a královské byrokracie se města západní a střední Evropy proměňují ze samo statných korporací tvořených sdruženými domácnostmi zámožných měšťanů v pouhé administra tivní jednotky státní správy. Bylo zapotřebí chránit si domácnost v době, kdy sdružené rodiny vlád — 40 —
ly. Tato snaha se stává zbytečnou, když každý obyvatel města je ovládán centrální státní správou zcela bez ohledu na svůj rodinný stav. Rodiny už neudržují žádnou moc, proto není životně nutné tak jako dříve udržovat rodinu. I když se rodina zhroutí, je na tom každý její člen stejně jako před tím. Dobře ženatí, špatně ženatí i svobodní jsou podřízeni unifikující státní byrokracii naprosto stejně a zcela bez ohledu na svůj momentální rodinný stav. Masu spravovaných tvoří davy ženatých a davy vdovců a všichni jsou si před státem rovni. Nejen že se na úrovni domácností již nerozhoduje o druhých, domácnost přestává být schopna rozhodovat sama o sobě. Státní moc nastupuje rezolutně i do tohoto prostoru. Svoji dobu poněkud předběhl Sully, první ministr Jindřicha IV., který kolem roku 1600 požadoval, aby v každém správní okrsku byli pro každé tři roky vybíráni tři komisaři, jejichž úkolem by bylo sledovat hospodaření všech rodin v jejich obvodě a chování jejich členů. Pokud tito úředníci usoudí, že rodina či někteří její členové se chovají nevhodně anebo špatně hospodaří se svým majetkem, přijmou určitá opat ření. Jestliže například bude zjištěno, že rodina příliš utrácí, bude nejprve upozorněna, a pokud své zvyky ani poté nezmění, bude jí odebrána třetina příjmů. Sully zdůvodňoval návrh tohoto opatření“ zájmy státu a jeho ekonomické prosperity. Panovník jeho iniciativu sice zmařil, nechybělo však příliš a stát mohl již na samém počátku 17. století zahájit své vměšování do nejužšího soukromí rodin i do správy jejich majetku. Stalo se tak až později. Došlo též k něčemu, co lze nazvat nejspíše sociálním vyvlastněním rodiny. Průměrná domácnost přestala být schopna zajišťovat z vlastních zdrojů péči o své nesamostatné členy, tedy o děti, ne mocné a staré členy rodiny. Vývoj školství a zdravotnictví podporovaný státem postupně vedl k si tuaci, kdy domácnost přestává být dokonce kompetentní pečovat o své členy i v těch případech, kdy k tomu má dostatek prostředků a byla by k tomu ochotna. Příznačný je v této souvislosti zejména vývoj péče o vzdělání, které se stalo z privilegia dostupného pouze elitě nejprve právem a posléze stále více i povinností všech.
RODINA JAKO (ČISTĚ POMYSLNÝ) ZÁKLAD STÁTU Mocenské, hospodářské i sociální kompetence, které byly odebrány rodinám a celým domácno stem, byly postupně převzaty speciálními formálními organizacemi. Tím vznikla moderní společ nost a její mocenská kostra – moderní stát. Speciální organizace vojenské, hospodářské, soudní, zdravotní, výchovné, sociálně zabezpečovací a další mají společné to, že nejsou složeny z celých ro din, nýbrž z jednotlivců, kteří jsou příslušníky různých domácností. S výjimkou některých soukro mých podniků, které mohou fungovat na úrovni domácností, provozuje všechny tyto organizace ve své režii stát. Každý moderní stát bez ohledu na režim, který je v něm právě u moci, rozhodně tvrdí, že zajiš ťuje chod těchto formálních organizací především s cílem všestranně ochránit a zabezpečit své ob čany a jejich rodiny. Poté, co zbavil tradiční rodinu všech podstatných funkcí a pravomocí, které ji stmelovaly, poté, co ji odzbrojil, sociálně vyvlastnil a zpravidla ekonomicky rozbil, projevuje o ni stát dojemnou péči. Tváří se, že armáda je zde proto, aby ochránila naše rodiny, státní správa proto, aby řešila jejich problémy, zdravotnictví proto, aby rodina byla zdravá, a školství proto, aby byla vzdělaná. Jsme náchylní tomu všemu věřit. Potom však nepochopíme, proč se rodina i přes tak vše strannou péči všech zmíněných organizací tak často hroutí, je stále křehčí a rozpadá se hodnému státu doslova pod rukama. Sevřené pečovatelské objetí státu, zdá se, rodině příliš nesvědčí. Je to tím, že instituce rodiny, kterou stát vydává za svůj zdravý základ, je ve skutečnosti mrzáček, který přežil frontální útok novověkého státu. Velké formální organizace nebyly budovány v žádném případě proto, aby rodině odlehčily. Vznikaly v těch oblastech, jejichž fungování bylo strategicky dů ležité z hlediska potřeb mocenského centra rodícího se státu, státu současně vtaženého do konfron
— 41 —
tace se sousedními ustavujícími se centry moci, tedy se sousedními absolutistickými a později ná rodními státy. Tradiční domácnost byla schopna řešit problémy přežití sebe a svých členů. Na nízké úrovni, s jakou zabezpečovala své vojenské, ekonomické a sociální potřeby, nebyla schopna přispět pod statněji k přežití státu, který byl od svého vzniku v trvalé konfrontaci se státy sousedními. Proto stát rodině řadu jejích podstatných funkcí odňal a svěřil jejich výkon specializovaným organizacím. Ma sová armáda, specializovaný aparát správy, kontrola strategicky důležitých odvětví výroby, zdravot nictví schopné zarazit v zárodku šíření nebezpečných epidemií, systém školství integrující mládež do společnosti podle potřeb státu. Všechny tyto organizace stát neobyčejně posílily a zlepšily jeho vyhlídky v mocenské konkurenci okolních států. Vedlo to však ještě k jinému, patrně zcela neza mýšlenému důsledku. Domácnosti a rodině bylo odňato vše, co ji nutilo držet pohromadě, ať se děje, co se děje. V prostoru postupně zaplňovaném formálními organizacemi specializovanými na řešení všech rozhodujících problémů přežití se stala domácnost a rodina postupně nadbytečnou. Bez vážnějších důsledků pro přežití svých členů mohla rodina ztratit (a také brzy ztratila) soudrž nost a vnitřní solidaritu, která je nezbytná pouze u institucí, na nichž závisí reprodukce společnosti. Moderní stát rodinu snad i nevědomky obětoval svým vlastním potřebám. Tvrzení politiků o tom, že stát je zde proto, aby sloužil rodině, je jednak nepravdivé, jednak velice naivní. Jeho ne pravdivost spočívá v tom, že z hlediska strategických úvah stojí rodina vždy nutně až za armádou, státní správou a dalšími strategickými institucemi. Naivita tohoto tvrzení vyplývá z nepochopení, že každé zvýšení péče o rodinu ji může jedině oslabit. Čím více ulehčíme rodině v některé z jejích funkcí, tím se stane zbytečnější. Jakmile byly domácnosti odzbrojeny a jejich ochranu převzala společnost a její armáda, zmizelo jedno z pevných pout, které rodinu drželo spolehlivě pohromadě. Dnes je svobodný člověk, rozve dený i vdovec chráněn stejně jako ženatý, nestává se o nic zranitelnější, mizí tedy jeden z důvodů, proč do manželství vstupovat a proč založenou rodinu úzkostlivě udržovat. Pokud by společnost v minulosti stejným způsobem nahradila rodinu ve všech jejích funkcích, je vysoce pravděpodobné, že by dnes rodina již neexistovala. Jedině díky tomu, že specializované organizace typu armády, zdravotnictví, školství a podobně nebyly formovány proto, aby pomáhaly rodinám, nýbrž proto, aby sloužily státu, zůstaly až dosud některé oblasti, ve kterých si rodina zatím podržuje svou nezastupi telnou funkci. Jsou to oblasti, které nejsou službami specializovaných organizací pokrývány, neboť se bezprostředně netýkají zájmů státu a jeho schopnosti konkurovat úspěšně mocenským ambicím států sousedních. Jednou z funkcí, která rodině dosud zůstala, je péče rodičů o děti. Tato funkce zůstala rodině nikoli proto, že je to naprosto přirozené, ale protože ji stát rodině ponechal, neboť ji nepovažoval za natolik strategicky významnou, aby ji zorganizoval sám. Pokud by z nějakých důvodů stát svůj názor v této věci změnil, můžeme si být jisti, že se vynoří příslušná instituce a že výchova dětí od narození vedená zcela mimo rodinu začne být dříve nebo později považována za něco zcela nor málního, běžného a vrcholně rozumného. Dnes se zdá taková situace nepřirozená, byly však doby, kdy bylo lidem nepochopitelné, že se nemohou sami bránit ani rozhodovat o tom, pošlou-li své děti do školy nebo ne. Ostatně potomci dvorské šlechty nebyli vychováváni svými rodiči, tento zvyk za vedla teprve buržoazie. Rodina tedy stále ještě není zcela zbytečná, některé potřeby se dají pořád ještě nejlépe realizovat právě v jejím rámci. To, že byla zbavena řady svých původních funkcí, však podstatně přispělo k po klesu nutnosti zachovávat právě první založenou rodinu. Výsledkem se stal masový rozpad manžel ství při současném hromadném zakládání manželství nových. Tato tendence byla posílena také pádem všech dřívějších bariér, které tradičně činily rozvod vel mi riskantním. Společnosti 19. století se vyznačuje zvýšenou prostorovou mobilitou, rozvojem vel kých sídelních celků, zkracováním vzdáleností v důsledku vynálezů nových dopravních prostředků
— 42 —
a regularizací kontaktů v celostátním i celosvětovém měřítku. Sňatek s „cizincem“ se tehdy mění z výjimky v pravidlo. Demokratizace společnosti odstranila dosavadní stavovské bariéry a výběr partnerů přestal být omezován sociálním postavením, orientoval se především podle osobních vlastností individuí. To přirozeně dále umocnilo křehkost manželství, neboť individuální vlastnosti jsou zpravidla proměn livější a jejich odhad bývá subjektivnější, než tomu bylo v případě výběru partnera podle jeho soci álního postavení v podmínkách přísně hierarchizovaných tradičních společností. Podstatně se změnila situace žen. Ve společnosti založené na opevněných domácnostech si muž ské hlavy domácností vyměňují dcery, aby vlastní rodina byla posílena aliancí s jinou vhodnou rodi nou. Všichni pak bdí ve vlastním zájmu nad dodržováním navázaného spojenectví, které by bylo rozpadem nového manželství ohroženo. Sílící stát, který hájí všechny své poddané a později občany stejně, potřebu takových aliancí výrazně snižuje. Spojené domácnosti již zdaleka nejsou jedinou zá rukou zabezpečení svých členů, roste šance získat mocenskou či ekonomickou pomoc od nero dinných organizací. To se významně promítá do postavení žen. Ty již nemusí být plně k dispozici potřebám rodiny svého původu, mohou již částečně samy rozhodovat o svých sexuálních vztazích. Jejich osvobození však není úplné. Žijí ve společnosti, kde muži i nadále kontrolují prakticky všech ny ekonomické i mocenské zdroje. Nejúspěšnější z nich se z hlav domácností mění ve hlavy for málních organizací všeho druhu. Ženám zůstávají vysoká místa ve světě organizací nedostupná. V této situaci nemohou napůl osvobozené ženy, které získaly samostatný přístup na sňatkový trh, nabídnout nic než svou osobní přitažlivost a atraktivitu. Vše ostatní spolehlivě kontrolují muži. Změněná situace umožňuje ženám změnit postupně svou pasivní roli v aktivní, vyvinout svou vlastní strategii jednání. Tak vzniká ideál ženskosti, kde sexualita je vysoce idealizována a chápána až jako nejzazší zdroj osobní atraktivity. Je rezervována pro potřeby vyjednávání za bohatství a příjem. Tomu odpovídá ideologie romantické lásky spojená se silným prvkem sexuálního potlačení. Ženy musí být nyní právě tak nedobytné, jako byly v dobách, kdy je chránila celá domácnost. To dokáže motivovat nápadníky i k velkým obětem. Ideál romantické lásky se stává klíčovou zbraní žen při jejich snaze prorazit vlastní podřízenou pozici a využít ke své osobní realizaci struktur volného trhu. Vyjednávání na tomto trhu probíhá s použitím všech rekvizit zdvořilého chování, které se mezitím již rozšířilo také do středních vrstev měšťanské společnosti. Ideál romantické lásky vytváří při dvo ření pocity úcty a respektu ze strany mužů, po sňatku pomáhá ženám kontrolovat mužskou agresivi tu. Romantická láska navíc odráží rostoucí potřebu po emotivní podpoře ve společnosti, jejíž klima je stále více určováno činností citově zcela neutrálních formálních organizací. Potřeba citové pod pory u mužů, kteří jsou do činnosti neosobních organizací zapojeni především, zvyšuje šance žen na sňatkovém trhu. Nezvyšuje však nutně šance rodiny na stabilitu. Ve společnosti, která umožňuje oproti minulosti navazování nebývalého množství nových kontaktů a která prosazuje osobnost, in dividualitu bez ohledu na její momentální rodinný stav, je velice snadné nabýt dojmu, že potřeba ci tové opory, potřeba porozumění je naplnitelná zcela bez ohledu na omezující hranice rodiny. V 19. století je navíc toto omezení ze strany rodiny zvlášť tíživé. Na rozdíl od minulosti totiž nyní dospělí potomci již nezůstávají v domácnosti, aby zde reprodukovali v prakticky nezměněné podobě činnost předků, jako tomu bylo po celé generace v koloběhu tradiční společnosti. Nyní je rodina musí připravit na něco zcela jiného, na kariéru, kterou nelze uskutečnit jinde než v prostředí formálních organizací, kde se vše řídí (alespoň navenek) čistě věcnými imperativy. Měšťanská rodina 19. století připravuje své potomky na kariéru v tomto prostředí velmi svědo mitě. Základem úspěchu v oblasti veřejného života je především dojem, který člověk svým vystupo váním učiní na druhé. Umění „dělat dobrý dojem“ se musí každý učit již od mládí. Rodiče musí hlí dat své vlastní jednání před svými dětmi, mají-li se jejich děti naučit kontrolovat své jednání vůči druhým. Přísný řád uvnitř rodiny má děti vést k návykům ovládat vlastní projevy, což je základem umění budit dobrý dojem, a tedy i základem sociálního úspěchu. Tvrdá sebekontrola spojená s po tlačováním přirozených projevů a spolu s tím strach vyjádřit se nechtěným způsobem třeba i v nej — 43 —
užším kruhu rodiny, to vše vede k množství psychóz, které jsou příznačné pro měšťanské kruhy 19. století. I když na první pohled je význam rodiny v tomto století stále značný, rodina a život v ní jsou stále více pouze prostředkem pro přípravu na život ve formálních organizacích. Úspěch v těch to organizacích, individuální kariéra v profesi je vlastním smyslem snažení. Dobrá rodina se stává jen východiskem tohoto vzestupu. Poznenáhlu se svět formálních organizací otevírá stále více také ženám. Stát se příliš nebrání tomu, aby do činnosti organizací, které vytvořil a které zpovzdálí provozuje, byla zapojena také druhá polovina lidského potenciálu společnosti. Ženy vnímají tuto chladnou vypočítavost státu jako svou vlastní emancipaci a všemi silami ji podporují. Společnost se liberalizuje. Ženám středních vrstev se umožňuje po přístupu ke vzdělání také pří stup k práci, vstup do úřadů i armády. Současně se uvolňuje puritánská morálka, neboť už není před kým co skrývat. Polarita světa mužů a žen, která byla vbudována přímo do základů tradičních domácností, postupně mizí. Spolu s ní mizí rozdíly v oblékání i ve způsobech chovaní. Ženy mají k dispozici naprosto stejné zdroje pro vyjednávání na sňatkovém trhu, i když monopol mužů na kontrolu mocenských a ekonomických pozic ještě není zdaleka zlomen. Vlastní příjem žen však v praktickém životě snižuje význam přežívajícího monopolu mužů na vedoucí pozice ve světě or ganizací. Ženy mohou nyní nabídnout mužům vedle osobní atraktivnosti i profesní status a spole čenské postavení. Muži i ženy zapojení do činnosti organizací, fungujících podle potřeb státu jako mocenské kostry moderní společnosti, nepotřebují již jako existenční nutnost oporu v tradiční domácnosti, ale ani v úzké manželské rodině. Pletky mezi oběma pohlavími pokračují i po sňatku jako forma krátkodobého smlouvání, kde obě strany nabízejí vlastní atraktivnost výměnou za do časnou sexuální přízeň. Organizace, v nichž ve svém profesním životě působí muži i ženy a které mají zcela nesporně rozhodující význam pro chod celé moderní společnosti, se chovají k lidem bez rozdílu jejich pohlaví a rodinného stavu. Ještě v 17. století byl člověk bez vlastní domácnosti podezřelý a až na výjimky byl sociálně méněcenný. Naproti tomu příliš nevadilo, nebyl-li odborníkem v žádné oblasti lidské činnosti. Dělba práce byla relativně nízká a vůbec nejvýše bylo ceněno, mohl-li člověk dobře žít, aniž musel vykonávat jakoukoli užitečnou práci. V našem století je situace spíše opačná, měřítka pro posuzování sociálního statusu se výrazně změnila. Sociální ocenění se neřídí podle toho, jakou má daný člověk pozici v rámci domácnosti a má-li vůbec nějakou domácnost. Zásadní význam má to, jakou pozici zaujímá v rámci organizace, v níž pracuje. Profesní status jednoznačně převážil při hodnocení lidí nad jejich rodinným statusem. To vše je důsledkem skutečnosti, že formální organi zace vystřídaly domácnost v roli uznávaného nástroje řešení problémů souvisejících s přežitím. Rodinný stav a sociální kariéra mají ve společnosti založené na formálních organizacích – na rozdíl od komunit, jejichž základem byla domácnost – jen velice málo společného. Často si naopak vysloveně překážejí a jejich vzájemný vztah bývá zdrojem ostrých konfliktů. Zatímco v minulosti člověk rolničil či provozoval řemeslo v rámci své domácnosti a s jejím plným přispěním, dnes je ro dina a domácnost naopak pociťována spíše jako překážka bránící dosáhnout opravdu solidních vý sledků v oblasti profesní kariéry realizované mimo domácnost a často na úkor vlastní rodiny. V mi nulosti se společenský úspěch projevoval vzestupem vážnosti celé domácnosti, v současnosti bývá často právě rodina první obětí snahy jednoho či obou partnerů dosáhnout výraznějšího společen ského úspěchu. Domnění, že rodina by byla dobrým základem státu, samo o sobě není vůbec nesmyslné. Rodina je vskutku ideálním prostředím pro rozvoj právě těch vlastností, které potřebuje u svých poddaných a později občanů vypěstovat stát. Jedná se především o poslušnost a zodpovědnost. Prostředí rodi ny pěstuje u dětí přesvědčení, že poslušnost vůči autoritě (ať již otce, matky či staršího sourozence) je buď naprostým základem, anebo přinejmenším velmi důležitou součástí slušného chování. Odpo rovat, reptat, vzdorovat dobře míněným radám je neslušné a hodné dítě to nedělá. Autorita rodičů stojí nad dítětem přímo s přírodní nutností, neboť dítě si své rodiče nemůže vybrat. Lehce pak vzniká v jeho mysli dojem, že sociální poměry jsou právě tak nutné jako dannosti přírodní. Jak os — 44 —
tatně uvidíme v následující kapitole, právě tato představa hrála důležitou úlohu při výkladu světa u takzvaných primitivních národů. Raná fáze vývoje lidstva a raná fáze vývoje individuálního člo věka mají mimo jiné společné právě přesvědčení o tom, že vše, co se děje v přírodě, a vše, co se děje ve společnosti, je podřízeno stejné nutnosti, je součástí stejného nezměnitelného řádu. Moderní stát má paternalistické sklony. Je připraven a ochoten pečovat o své občany jako jejich laskavý poručník. Požaduje za to pouze, aby co nejdéle zůstali u svých infantilních představ, podle nichž sociální autorita existuje s nutností přírodních zákonů a jakákoli snaha protivit se jí je nejen velmi neslušná, ale i krajně pošetilá. Jestliže v dětském věku posiluje rodina u svých členů posluš nost, pak v dospělosti, jakmile si založí svou vlastní rodinu, pěstuje u nich pocity zodpovědnosti a vázanosti. V každém režimu dělají otcové rodin spoustu státu prospěšných věcí právě proto, že mají rodiny, kterým chtějí prospět. Ohledy na rodinu brzdí rozlet potenciálních společenských rebe lů. Rodina neslouží jako rukojmí státu pouze v nedemokratických společnostech. Ve větší či menší míře tak funguje ve vztahu k jakékoli státní moci. Člověk, který zakládá rodinu, se dobrovolně do mestikuje a každý stát má raději ochočené občany než občany divoké. Je tedy zřejmé, že rodina by mohla být velice solidním základem státu. Tím více opět vyniká by tostná nerozumnost moderní společnosti. Proces centralizace moci, který stojí v jejím základu, pů sobí i v tomto případě protismyslně. Na jedné straně společnost potřebuje, aby její členové žili v rámci svých rodin, neboť zde se kultivuje poslušnost, zodpovědnost a další subjektivní předpokla dy snadnější ovladatelnosti lidí. Ve snaze posílit své šance v konkurenci se sousedními mocenskými celky musí však každý stát budovat velké formální organizace, které mají účinně a ve velkém zajiš ťovat to, co dříve zajišťovala pro své vlastní potřeby, tedy v malém, každá domácnost a každá rodi na. Aby obstál v mocenské konkurenci s jinými státy, musí každý stát činit opatření ve svých důsled cích oslabující rodinu, která by mohla sloužit jako skutečně pevný základ státu. V zájmu upevnění či zvětšení své síly navenek se stát vnitřně oslabuje, připravuje se o instituci, která po celé generace vý razně přispívala ke stabilitě tradičních společností.
— 45 —
Společnost, která neví, co slaví Magie svátků – Když společnost stárne – Velký chaos – Posvátnost moci – Magie státních svátků – Dramatizace poslušnosti – Je důležité kontrolovat symboly – Dobro vždy těsně vítězí Pospolitý život lidí v různých dobách a v rámci odlišných kulturních okruhů vykazuje obrovskou různorodost. Hovořit obecně o společnosti bývá na pováženou, neboť to znamená, že by naše úva hy měly platit právě tak pro Atény v době Periklově jako pro Francii Ludvíka XIV., pro společnost starých Sumerů i pro Německo v období Výmarské republiky, dokonce i pro Čínu dynastie Čou a pro říši Inků právě tak jako pro kmen Kwakiutlů, pro Československo v etapě budování vyspělého socialismu, pro Florencii období Mediceů a pro Tasmánce v 18. století. Zpravidla je třeba hovořit opravdu hodně obecně, mají-li námi uváděné skutečnosti platit bez výjimky pro všechny myslitelné společnosti. Takto obecně bychom mohli například konstatovat, že ve všech společnostech existují jisté společné hodnoty, což celou kulturu integruje do jediného funkčního celku. Nebo že ve všech společnostech existuje základna a nadstavba, přičemž první ovlivňuje druhou, ale také naopak, ovšem již méně, nebo možná vlastně stejně. V prvém případě jsme nefalšovanými funkcionalisty, v případě druhém se ocitáme v království dialektiky. V obou pří padech budeme schopni po několikaletém tréninku hovořit o lidské společnosti celé hodiny, aniž by hrozilo, že se naši posluchači o ní něco dovědí. Není však naštěstí třeba zcela rezignovat na hledání obecných souvislostí a spokojovat se pouze s kronikářsky důkladným zkoumáním dílčích problémů v omezeném časovém úseku. Zdá se, že skutečně existují určité jevy, které lze nalézt ve všech typech lidské společnosti. Jedním z těchto jevů je nepochybně instituce svátků.
MAGICKÝ VÝZNAM SVÁTKŮ Patrně každá lidská společnost bez ohledu na svou vyspělost (otázka její vyspělosti zůstává po otřesných zkušenostech se stinnými stránkami pokroku zcela otevřená) zná instituci svátků. Lidé všech dob a všech kultur dělí svůj čas periodicky na čas všední a sváteční, přičemž v každém z nich se oddávají již na první pohled zcela odlišným aktivitám. Činnosti vykonávané po čas všední mají pracovní charakter a jejich význam pro společnost a její přežití zajisté není nutno dlouze vysvět lovat. K čemu jsou však svátky a proč je v nejrůznějších podobách světí lidé ve všech dobách a všude na světě, to je otázka, která si zaslouží pozornosti. Seznam nejrůznějších svátků, které jsou lidé ochotni slavit, by zabral tlustý katalog. V některých kulturách jsou svátky rozptýleny pravidelně mezi všední dny, v jiných jsou soustředěny do jakési se zóny svátků, která může v jednotlivých případech trvat různě dlouho. Vždy však platí, že po čas svátků se lidé chovají nápadně odlišně od dnů všedních, že jednají způsobem často vnějšímu pozo rovateli zcela nepochopitelným. Podaří-li se nám však vniknout do symbolické logiky jejich sváteč ního počínání, pochopíme mnoho z povahy lidského soužití. Navíc přidáme další důkaz k tvrzení, podle něhož se moderní společnost nechová ve srovnání se společnostmi minulými tak rozumně, jak to sama o sobě prohlašuje. Co je charakteristické pro jednání lidí v období svátků? Francouzský atropolog a sociolog Roger Caillois, který již ve třicátých letech našeho století nastínil antropologickou teorii svátků, charakte rizuje sváteční počínání lidí následovně: Oproti střídmosti všedních dnů se průběh svátků v takzva — 47 —
ných primitivních společnostech vyznačuje hojnou konzumací jídla a pití, která nezřídka přechází až v plýtvání. Sváteční slavnosti jsou často doprovázeny jednáním, které by ve všední den působilo zcela výstředně. Kmenové slavnosti jsou doprovázeny vyčerpávajícími tanci, karnevalová atmosféra bývá nejednou prosycena zvýšenou agresivitou, dochází přinejmenším k verbálním potyčkám. Jejich klasickým příkladem jsou duely ve vychloubání provozované starými Germány. V předkřesťanských kulturách byly svátky nápadně často doprovázeny excesy všeho druhu, sváteční veselí nezřídka kon čívalo všeobecnými orgiemi. Pro všechny svátky však platí, že po dobu jejich trvání se zúčastnění chovají způsobem, který je v přímém protikladu k jejich každodenním zvyklostem a i vnějškově s nimi ostře kontrastuje. Všední práce je po čas svátků zakazována, řada jindy běžných zákazů je však naopak překračována. K pochopení tohoto charakteristického rysu svátků je užitečné věnovat pozornost hlubšímu protikladu, který je přítomen v myšlení nejrůznějších komunit. Lidé snad všech známých kultur jsou zvyklí rozdělovat věci na záležitosti světské a záležitosti posvátné. Opozice mezi posvátným a svět ským je podstatná pro jejich uspořádání světa a pro jejich orientaci v něm. Posvátnou se může v jejich očích stát určitá věc, pak je předmětem kultovního uctívání, nebo určitá osoba, která se pak mění v nedotknutelnou modlu. Kvalitu posvátného může však získat též určitý prostor a ten se pak stává místem obřadů a rituálů. A konečně se posvátným může stát i čas. Posvátný čas nazýváme svátkem a klademe ho do stejného protikladu k běžnému světskému času, jako to činíme i u osob, u věcí či v případě prostoru. Vše posvátné fascinuje člověka odnepaměti svou dvojznačností. Nadpřirozených sil se lidé vždy zároveň báli a zároveň jimi byli přitahováni. Ďábel je právě tak reprezentantem posvátných sil jako anděl, oba pouze zosobňují kladný a záporný pól téhož nadpřirozeného principu. Posvátné síly se totiž mohou projevovat bud v podobě blahodárných sil čistých, anebo ve zhoubné podobě sil nečis tých. Polarita čistého a nečistého, kladného a záporného je jedním z hlavních principů, kolem něhož je organizována veškerá naše zkušenost. Tato polarita bývá symbolizována nejrůznějšími způsoby: síly života stojí proti silám smrti, světlo dne proti temnotě noci, teplo jihu proti chladu severu. Po dobně je v mnoha vírách a rituálech propracována symbolika polarity pravé a levé strany. Tímto způsobem získává protiklad čistých a nečistých sil své prostorové vyjádření podobně jako je tomu v případě polarity „nahoře“ a „dole“ symbolizované nejpregnantněji nesmiřitelnou opozicí žádoucí ho nebe a odpuzujícího pekla. Kategorie čistého a nečistého hraje podstatnou roli nejen v každém náboženství, ale promítá se též do pravidel morálky a v neposlední řadě vystupuje v oblasti politiky. Morálka i politika jsou, kaž dá jinak, úzce svázány s polaritou posvátného (sakrálního) a světského (profánního). Instituce morálky a mravních norem je pokusem přenést posvátnou polaritu čistých a nečistých sil z oblasti nadpřirozena, která existuje kdesi mimo lidi a nezávisle na nich, do světa každodenního života. V zesvětštělé podobě nabývají tyto síly kvalit morálního dobra a zla a stávají se tak základem mravních kodexů, orientujících jednání lidí ve vztahu ke druhým lidem a v běžném životě. Morálka je v jistém smyslu pokusem o ospravedlněni slušného jednání. Lidé se učí jednat slušně, zdvořile a správně do značné míry pod tlakem vnější nutnosti. Tento tlak může mít podobu mo censké závislosti dvořana na knížeti nebo podobu strachu a respektu, který dokáže vzbudit trestající moc uzavřená v kasárnách či v policejních institutech moderního státu. Jednáme-li slušně ze strachu před sankcemi, které by nás mohly postihnout, pokud bychom se slušně nechovali, není naše jed nání příliš mravným. Morální přesvědčení, které je zesvětštělou náboženskou vírou, nám dává šanci přeměnit naši bídu v ctnost, uvěřit tomu, že svým slušným jednáním se stavíme na stranu dobra a odporujeme zlu. Tak přede všemi demonstrujeme, na čí straně stojíme v roli diváků přihlížejících velkému dramatu boje čistých a nečistých sil, jež je sehráváno v kosmickém měřítku. I když výsle dek tohoto zápasu můžeme jen stěží ovlivnit, nejsme zase natolik bezmocní, abychom svým jedná ním nemohli alespoň naznačit, které straně držíme palce.
— 48 —
Jestliže je morálka pokusem o ospravedlnění slušného jednání, politika je pokusem o osprave dlnění jednání neslušného. Morálka chce přenést cosi posvátného i do zcela běžných vztahů mezi lidmi a tím je povznést. Politika, která je vždy soupeřením mezi těmi, kdo moc právě drží, a těmi, kdo o ni usilují, je v jádru záležitost beznadějně přízemní, pomíjivá a světská. Přesto žádná ze sou peřících stran neváhá vydávat své vlastní zájmy za něco posvátného. Politikové podsunují svým zce la profánním šarvátkám posvátné významy, snaží se vydávat své stoupence za anděly a své protiv níky za ztělesnění nečistých sil. V běžném politickém zápase se i to nejprozaičtější heslo brzy mění v posvátný symbol a politikové všech stran se neobyčejně ochotně vžívají do podob bájných gigan tů tvořících z tvárné prahmoty veřejného mínění obrysy nových politických pevnin a pohoří. Právě v souvislosti s politickými svátky, které světí všechny moderní společnosti, nabývá polarita čistých a nečistých sil velkého významu. Posvátné síly mohou být pro lidi krajně nebezpečné, rozhodly-li se jim uškodit, mohou však být i neobyčejně prospěšné, podaří-li se lidem získat je na svou stranu. Získat přízeň posvátných sil je ovšem možno jedině prostřednictvím vhodného rituálu. Náboženské rituály mají přitom podobnou funkci jako rituály dvornosti známé z prostředí knížecích dvorů. Jejich účelem je naklonit si mocnou instanci, na níž, jak se věří, závisí osudy toho, kdo o přízeň žádá. Jak dvořan, který se klaněl před knížetem, tak také občan snažící se získat přízeň příslušného úředníka činí něco, co je oba nápadně sbližuje s knězem, který se uklání před oltářem. Ve všech případech jde o získání přízně pána (re spektive Pána) a prostřednictvím této přízně o žádanou odměnu. Věří se, že předepsaný rituál je je dinou přípustnou a účinnou formou komunikace mezi tím, kdo je závislý, a tím, kdo je vůči němu všemocný. Pečlivě stanovená a striktně dodržovaná pravidla tohoto kontaktu mají v případě dvořa na podobu přesně vypracované dvorské etikety a v případě kněze podobu stejně přesně propra covaného církevního úkonu. V obou případech pramení přepečlivé dodržování předepsaného rituá lu z přesvědčení, že sebemenší formální odchylka by mohla kontakt se vzývanou silou znemožnit, a nejenže by se pak očekávaná milost nedostavila, ale mocná síla by mohla být naopak popuzena, takže místo odměny by následoval trest. Svět, ve kterém je lidem souzeno žít, je značně nepřehledný. Potřeba jasné a jednoznačné ori entace patří proto k základním potřebám člověka. Úzce souvisí s pocity bezpečí a jistoty, bez nichž se život stává krajně bezútěšnou záležitostí. Právě na uspokojení potřeby orientace ve světě zaměřu je člověk odnepaměti značnou část své intelektuální kapacity. Této potřebě slouží a jak jeho syste matická snaha pojmenovávat všechny věci, které ho obklopují, tak vybájené mytologie, náboženské systémy i systém vědy. Máme-li se ve světě orientovat, musí to být svět uspořádaný. Potřeba bezpečné orientace je nato lik silná, že lidé všech kultur vnášejí do světa svůj řád. Svět je naštěstí natolik tolerantní, že snese i ty nejprotichůdnější výklady přicházející s nárokem uchopit jeho skutečnou povahu. Příslušníci kmene Kwakiutlů si vykládají povahu světa zcela jinak než členové kmene Hopiů, a přesto po stovky či tisí ce let žily oba kmeny naprosto spokojeny s tím, jak běh světa odpovídá právě jejich představám. Tentýž svět dodává víru desítkám značně odlišných náboženství. Lidé nemají nadbytek prostřed ků, jež by jim dovolovaly přesvědčit se o tom, nakolik odpovídají jejich představy skutečné povaze světa. Jsou však schopni poměrně snadno posoudit, nakolik jednotlivé části jejich třeba i značně fa ntastických představ zapadají do sebe navzájem. Již tím, že se navzájem nevylučují, ale doplňují, je potřeba orientace zpravidla uspokojena a lidé se cítí v tomto svém pěkně vyloženém světě bez pečnější. Lidské bytosti jsou velmi vynalézavé, mají-li vnést spekulativní řád do běhu věcí a to jim umož ňuje snáze přežít. V neuspořádaném světě, jehož každá část může kdykoliv propadnout beznadějné mu chaosu, jehož obrysy jsou krajně měnlivé a jehož skutečná povaha zůstává hádankou, se život mění v těžký sen. Proto i ty nejfantastičtější výklady světa vidí svou vlastní logikou svět určitým způsobem uspořádaný, a to z hlediska své logiky zcela důsledně.
— 49 —
V představách všech kultur je svět líčen jako něco, co je velmi přísně rozčleněno a hierarchizo váno. Jedno z hlavních rizik pro hladký chod světa tkví v nebezpečí konfúze. Svět je ohrožen, hrozíli smíchání toho, co mělo zůstat odděleno. Proto bývá v takzvaných primitivních kulturách velká část rituálních zákazů a magických tabu namířena proti směšování věcí fungujících podle představ věřících na odlišných principech. Nelze slučovat věci, které patří například různým pohlavím, právě tak jako nelze dopustit, aby činnost žen vykonávali muži anebo činnost dospělých mladíci. Podobně nelze směšovat to, co patří zimě, s tím, co náleží létu, tak jako nelze připustit, aby sňatky spojovaly příslušníky různých stavů či kast. Snaha rozčlenit a přísně hierarchizovat svět je pro potřebu bezpečné orientace zkrátka natolik podstatná, že se věří, že případná konfúze by byla osudnou pro samotný chod světa. Proto v řadě kultur platí, že úroda, kterou sbírá muž, nesmí být skladována pod jednou střechou s úrodou na sbíranou ženami, proto podle Eskymáků nemá například kůže mrože jakožto zvířete zimy přijít do kontaktu s kůží soba. Především je však nutno reglementovat vztahy mezi posvátným a profánním, v rámci posvát ného pak mezi čistými silami dobra a nečistými silami zla. Proto zejména posvátné osoby nesměji přicházet do kontaktu s ničím nečistým a proto též posvátný čas svátků nesmí být poskvrněn pro fánní činností. Nečisté síly se nesmějí dostat do kontaktu s posvátnými místy, zmizela by jejich výji mečnost. Podobné zákazy neplatí pouze v případě primitivních kultur. V Aténách v době svátky Anthestérií, kdy se duše mrtvých mohly volně procházet po městě, bývaly z týchž důvodů chrámy omotávány provazy. Ustálený pořádek, který drží vše spolehlivě v určených mezích, platí pro společnost stejně jako pro přírodu. Vše ve vesmíru tvoří utříděný, výrazně hierarchizovaný systém, v němž má každá věc své pevné místo a každá událost svůj učený čas. Pravidelnost a pořádek přechází až v jistou mono tonii, která působí blahodárně právě z hlediska potřeby jistoty a bezpečí. Monotónní svět našich předků fungoval v takřka nezměněné podobě po celé generace. Pohy bovali se v něm s jistotou lidí, kteří nepotřebovali vždy vědět, co vlastně činí, měli-li pocit, že tak činí správně. Tato jistota pocházela z nekonečného opakování. Jediným skutečně vážným problé mem, který mohl v těchto podmínkách uklidňující stagnace nastat, byl výskyt čehokoli nového, do sud nevyzkoušeného, a proto podezřelého. U ničeho, co bylo zcela nové, nemohla existovat jistota, že nebude narušena pracně a zdlouhavě vydobytá stabilita. Vše nové bylo proto nutno začlenit s co nejmenším rizikem do tisíckrát odzkoušeného, a tedy jakžtakž spolehlivého světa. Hladká integrace všeho, co je nové, do existujícího řádu je pojišťována prostřednictvím rituálních obětí. Bohům jsou obětovány první plody z nové úrody, prvé mládě domácích zvířat, první dítě bývá často alespoň symbolicky určeno za služebníka bohů. Každá inovace je podezřelá a nelze se divit, pokud si ďábel vezme duši prvého člověka, který přejde po novém mostě. Není přílišnou nadsázkou, budeme-li tvrdit, že tradiční vidění světa se i přes nekonečnou různo rodost a specifičnost jednotlivých kultur shodovalo v jistých podstatných rysech a že tyto rysy byly po devadesát devět procent období trvání lidského rodu prakticky neměnné. Tradiční pohled na svět zdůrazňoval uspořádanost všeho bytí, hierarchičnost řádu a jeho nedotknutelnost i závaznost. Varoval před vším novým a nevyzkoušeným a zejména varoval před smícháváním kvalit, které mají zůstat odděleny, nemá-li být pevnost a stabilita řádu ohrožena. Obrysy světa musejí zůstat co nejzře telnější, nemají-li v něm lidé beznadějně bloudit. Tento tradiční pohled nečinil rozdílu mezi světem přírody a světem lidí a měl pro to své dobré důvody. Společnost se v průběhu celých generací zpravidla neměnila o nic výrazněji než příroda. To, co se dálo ve společnosti, bylo navíc právě tak málo ovlivnitelné jako to, co se odehrávalo v přírodě. A konečně, lidé měli k přírodě v nejednom smyslu blíže než dnes. Jejich sídla byla stavěna spíše v přírodě než na úkor přírody a většina toho, co z přírody spotřebovávali, neprocházela před vlast ním konzumem tolika transformacemi, jako je tomu dnes.
— 50 —
Rytmus přírody a rytmus společnosti se ještě neoddělily. Pro představy lidí o charakteru jejich vlastního soužití vyplýval z této skutečnosti nejeden závažný důsledek. Z vlastní zkušenosti znali, že vše v přírodě prochází ustavičně neodvratným cyklem zrodu, růstu, stárnutí a posléze zániku, kte rým se uvolňuje prostor pro nový zrod. Od této běžné zkušenosti byl jen krok k přesvědčení, že také svět lidí a jeho instituce podléhají podobnému cyklu růstu a úpadku, že řád světa lidí stárne podobně, jako stárne člověk a vše v přírodě. Podle této představy prochází jak přírodní, tak také so ciální skutečnost stejným koloběhem, kdy po počátečním rozmachu následuje neodvratný pokles sil, ochabnutí a úpadek. Společnost periodicky chátrá podobně jako příroda, která vydala v období vegetace plody svých sil. Příroda však dokáže jako zázrakem každoročně své síly obnovit a stanout opět na počátku nového cyklu. Lidé poučení jejím příkladem se snaží zázrak znovuzrození aplikovat i na svůj vlastní svět, na společnost, ve které žijí. Právě k tomu jim odnepaměti slouží instituce svátků. Není náhodné, že svátky jsou často umís ťovány do období, kdy příroda prochází zvlášť nápadnými změnami. Čas slunovratu i rovnodenno sti, příchod období dešťů či sucha, to vše tvoří pro svátky zvlášť příznivý rámec. V době, kdy končí jistá fáze přírodního cyklu, má také společnost symbolicky skoncovat se starým cyklem zatíženým starými hříchy a otevřít cyklus nový, neposkvrněný. Svátek je prostředkem ozdravění a omlazení so ciálního řádu, který se postupně opotřeboval v průběhu všedních činností každodenního života. Zá zrak revitalizace činí ze svátku událost vrcholně posvátnou. Přirozeně se vynořuje otázka, proč právě posvátné období svátků bývá tak často naplněno vý střelky, proč se právě ve svátek překračují běžné zákazy a nerespektují všední zvyklosti. Proč se lidé různých kultur právě o svátcích chovají způsobem, který by byl jindy tabu? Zarážející je, že excesy všeho druhu od nestřídmosti v jídle až po karnevalové šílení jsou brány nikoli jen jako náhodný do provod svátků, ale přímo jako chování nezbytné k úspěchu slavnostních ceremonií. Ve svátek se dokonce překračuje hlavní zásada tradičních společností, že je nutno bránit styku a promísení toho, co má zůstat odděleno. Řada kultur porušuje právě v období svátků svá běžná alimentační i sexuální tabu, která jsou jindy zcela nedotknutelná. Pokud je svátek prostředkem k obnově opotřebovaného sociálního řádu, proč k tomuto účelu přispívají právě různé výstřelky a excesy? Tuto zcela zvláštní podobu mnoha tradičních svátků lze pochopit, povšimneme-li si víry rozší řené v mnoha kulturách, podle níž byl náš dnešní uspořádaný svět vytvořen kdysi dávno z prvotní ho velkého chaosu. Představy různých komunit roztroušených po celé zeměkouli se shodují v tom, že kdysi na počátku neměl svět ještě současnou podobu, vládl v něm nepředstavitelný chaos. Byla to doba neustálých přeměn, nic ještě nebylo ustáleno, žádná podoba nebyla fixní. Nic také nebylo nemožné, nic z toho, co je dnes stěží představitelné, nebylo tehdy vyloučeno. Kánoe mohly létat vzduchem, lidé se rodili staří a umírali jako děti, mohli libovolně měnit svou podobu, přeměňovat se ve zvířata či rostliny. Byla to prostě směs všeho se vším, nic nebylo dosud utříděno a uspořádáno v pevný řád. Tma nebyla oddělena od světla, sever a jih ukazovaly na stejnou stranu a nebylo rozdílu mezi nahoře a dole. Teprve bohové vytvořili z tohoto zmatku svět s pevným řádem. Dali dnešní tvar moři, zemi i horám, propůjčili dnešní podobu lidem i zvířatům. Jejich zásahem bylo vše uspořádáno a jednou provždy stabilizováno. Tím, že byl vytvořen právě tento svět, byly ovšem vyloučeny všechny ostatní možné světy. Živé bytosti již nemohou vystupovat ze svých podob jako dříve. Vše bylo znehybněno a fixováno, pevné zákony byly světu dány kvůli tomu, aby jej udržovaly v příslušných mezích. Poslední kapitola příběhu stvoření obsahuje zpravidla ještě epizodu o tom, jak byla na svět doda tečně uvedena smrt. Do původního plánu nepatřila, do uspořádaného světa se vloudila vlastně ne dopatřením. Stalo se tak buď omylem samotných tvůrců, častěji však skrze neposlušnost prvých lidí či vinou hloupé domýšlivosti předků, kteří chtěli tvořit stejně jako bohové, zmohli se však pouze na stvoření katastrofických kreatur. Období prvotního chaosu bývá interpretováno nejednoznačné. Je považováno zároveň za zlatý věk, neboť vše bylo tehdy dovoleno a vše bylo dosažitelné bez vynaložení nejmenší námahy. Byl to — 51 —
však zároveň svět hrozný a nelidský, neboť kreativita, která byla bez hranic, vytvářela jak bytosti na prosto dokonalé, tak úplně nemožná monstra. Nikoli náhodou bývá prvotní chaos označován v ně kterých jazycích stejným termínem jako sen. Je zde zároveň přítomna stejná tvořivá hravost i stejně nespoutaná hrůza. Počátek světa bývá často přirovnáván také k období dětství. Neplatí zde totiž ještě nic ze závazného řádu, kterým se vyznačuje zodpovědný věk dospělých, existuje zde jen tvo řivá hra, platí pouze minimum zákazů a jejich případné ignorování nemůže být ještě trestáno se vší vážností. Pozdější pocity vůči tomuto navždy ztracenému období počátku světa jsou směsí strachu a lítosti, což odpovídá dvěma stránkám prvotního chaosu, jenž mohl být zároveň rájem i noční můrou právě proto, že protiklady tehdy nebyly ještě striktně odděleny. Funkcí svátků je tedy regenerovat svět lidí, obnovit síly společnosti, oživit její původní vitalitu. Symbolickým zpřítomněním mytické minulosti má být uskutečněn návrat k původním principům společnosti a k samotným zdrojům její vitality. Omlazená společnost bude s novým zaujetím re spektovat zákony, které jí byly kdysi dány do vínku jejími tvůrci. Proto se svátky slaví na posvátných místech, které byly kdysi, jak se předpokládá, svědky stvoření. Ze zmíněného poslání svátků lze vyložit jejich často překvapivý průběh a charakter. Aktéři svá tečních ceremonií jsou v uměle navozené situaci mytických bytostí, které byly přímo účastny tvoření dnešního světa, a proto pro ně neplatí zákazy určené obyčejným smrtelníkům. Je třeba co nejvěrněji napodobit původní chaos, má-li být načerpán dostatek prapůvodní energie a má-li být společnosti dán nový mocný impuls do dalšího chodu. Aktéři svátečních slavností se snaží předvést zmatek prvotního chaosu co nejvěrněji. Tančí oděni v masky napůl lidské, napůl zvířecí, často mívají do konce masek více, aby znázornili neustálé přeměny a transformace. Recitují mýty o stvoření světa a tím vyvolávají představu samotného tvoření. Je jim též umožněno čerpat novou sílu díky výjimečně povolené konzumaci posvátného zvířete. Svátek prostě v každém ohledu znamená dočasné přeru šení chodu světa a jeho návrat k počátkům, který je nutný, má-li se lidskému světu dodat energie nová. Zcela logicky se přitom předpokládá, že čím větší bude šílenství v době svátků, tím větší síla, hojnost a prosperita bude zajištěna pro společnost do budoucna. Nejrůznější kultury v době svátků shodně porušují i povinnost důsledně oddělovat vše, co patří do světa mužů, od všeho, co náleží světu žen. Ve staré Číně bylo pouze po čas svátků dovoleno, aby se muži i ženy věnovali společně stejným aktivitám. Svátky se končily tím, že si muži a ženy navzá jem vyměnili šatstvo. Stejným symbol vrcholného chaosu a převrácení všech hodnot znali i staří Ba byloňané, údajně též Židé ve svátek purim a Řekové slavící svátek zvaný hybristika. Jiným příspěvkem k naprostému chaosu během svátečních ceremonií bylo znevažování existující politické moci. Parodování moci bylo příznačné pro starořecký svátek boha Krona podobně jako pro Saturnálie starých Římanů. Mocní a ovládaní si po krátký čas svátků vyměňují své role, než se po návratu všedních dnů vše opět vrátí do normálních kolejí a společenské rozvrstvení bude opět tabuizováno. Právě parodování moci má v průběhu četných svátků své výrazné místo, neboť moc má v každé společnosti výrazně posvátný charakter. Aby posílila svou věrohodnost a účinnost, promítá společenská moc odnepaměti své údajné zdroje do oblasti nadpřirozena, tedy do oblasti, která překračuje prostý svět všední zkušenosti. Ať již moc pochází od boha, či se vydává za projev a nástroj společenského pokroku, spravedlnosti a humanity, vždy kolem sebe Síří stejnou aureolu posvátnosti a nedotknutelnosti. Moc se ráda ne chává vzývat a ani ti nejzhýralejší mocní se nikdy nebránili, byli-li svým poddaným prezentováni ja ko opravdoví světci. Moc je záležitost podobně ambivalentní jako vše, co je posvátné. Záleží pouze na ní a samozřej mě na našem chování vůči ní, budeme-li spolu s druhými poddanými věřícími vyzvednuti na nebesa Či smeteni do pekelných plamenů. Panovník, který je vrcholným představitelem moci, je zároveň ztělesněním posvátného. Podle toho se musí navenek chovat. V tradičních společnostech je mu do voleno zcela samozřejmě mnohé z toho, co by u běžného člověka bylo kvalifikováno nepochybně jako svatokrádež. Ideální vládce nepracuje, neboť profánní aktivity by ho poskvrnily a on by nemo — 52 —
hl nadále stát v pozici zprostředkovatele mezi nebem a zemí. Musí jíst speciální pokrmy, aby se ne poskvrnil stravou obyčejných smrtelníků. Také jeho sexuální zvyklosti bývají mnohdy neobvyklé, protože v každém ohledu musí činit to, co je ostatním zakazováno. Nutnost udržovat povědomí o výjimečnosti a posvátnosti svého postavení nutí zkrátka panovníky chovat se odlišně od svých poddaných, i když nejsou osobně nijak líní, mlsní ani perverzní. Jejich posvátná podstata je však dvojsečnou zbraní. Každá neúroda, přírodní pohroma či epidemie může být brána jako důkaz toho, že panovník ztratil kontakt se silami, které mu propůjčily jeho moc a které ji garantují. Může být snadno odstraněn bez obavy, že tím budou posvátné mocnosti popuzeny. Podobně je panovník blamován před svými poddanými, pokud nedokáže zabránit ani své vlastní smrti. Král tím, že ze mřel, prozradil všem, že není schopen garantovat běh věcí. Všeobecné řádění, které v některých kulturách pravidelně následuje po smrti panovníka, není v žádném případě revolucí. Ve společno stech, které věří, že řád mohl vzniknout jedině z původního chaosu, je právě chaos po smrti pa novníka jediným způsobem, jak spolehlivě zajistit nastolení nového řádu poté, co řád starý přestal existovat. Proto při této příležitosti zaplavovaly na ostrovech Fidži okolní kmeny hlavní město a na Sandwichových ostrovech činil lid vše, co normálně bylo považováno za trestné. Po zprávě o usta novení nového panovníka se kmeny samy disciplinovaně stáhly. Ze stejného důvodu měl nejvyšší dvorský ceremoniář u královského dvora ve staré Francii zakázáno nosit v případě úmrtí krále smu tek, čímž se dávalo na vědomí, že královská moc trvá stále.
SVÁTEČNÍ OBŘADY V MODERNÍ SPOLEČNOSTI Až dosud jsme se zabývali institucí svátků v tradičních společnostech. Víry a pověry, jimiž byly tehdy svátky opředeny, odbude člověk odchovaný společností rozumu poukazem na komičnost vše ho, co předcházelo osvícenému věku páry. Pokusme se však alespoň na chvíli oprostit od sebevědomé představy o vítězném tažení rozumu v dějinách. Tato idea nám totiž stěží vysvětlí, proč se tradiční kultury často rozpadaly teprve poté, kdy byly kolonizátory zrušeny jejich zdánlivě minující a krajně vyčerpávající svátky. Tradiční svátek tím, že v kolektivní akci znázorňoval rozklad univerza, posiloval a prohluboval sociální soudržnost, i když poněkud jiným způsobem, než jak si představovali samotní aktéři karnevalů pořádaných za účelem ozdravění společnosti. Co se však stalo se svátky ve společnosti moderní? S úžasem zjišťujeme, že společnost rozumu tuto archaickou instituci opředenou směšnými pověrami ani zdaleka nezrušila. Také v moderní společnosti jsou určité dny vyhlašovány za dny sváteční, a to zcela závazně pro všechny, bez ohledu na jejich vlastní mínění. Ponecháme stranou některé tradiční svátky církevní a zaměříme pozornost pouze na svátky politické, tedy na státní svátky v užším slova smyslu. Všechny moderní společnosti slaví své státní svátky. Francie tak činí 14. července, Sovětský svaz 7. listopadu a Laos 2. prosince. Proces centralizace moci, který na svém postupu odstranil celou řadu tradičních struktur a institucí, se kupodivu nedotkl archaické instituce svátků. Také moderní společnost by ráda viděla, aby se v určený den celý kmen shromáždil a aktivně se účastnil sváteční ho ceremoniálu. Řečníci recitují v jeho průběhu mýty o zrození existujícího řádu. Hojnost jídla a pití ve stánkovém prodeji symbolizuje prosperitu a dostatek a posiluje víru v existující pořádek. Jsou vy věšeny posvátné symboly, které vyjadřují jednotu a identitu kmene. Stěny obydlí jsou pokryty hesly, tedy formulemi, které vyjadřují, co je třeba učinit, aby sociální řád byl posílen a očištěn od hříchů starého cyklu. Lidé skandují zaříkávadla, která jsou směsí kleteb vysílaných proti nečistým silám a díkuvzdání adresovaného spravedlivým. Centralizace moci nechce nic z těchto posvátných rituálů zpochybnit, naopak vytváří teprve sku tečný prostor pro obrovské parády v měřítkách dříve stěží představitelných. Tribuny jsou stále vyšší
— 53 —
a amplióny stále hlasitější. Táborový oheň, kolem něhož účastníci oslavných ceremonií vždy provo zovali své rituální tance, byl nahrazen velkolepějším ohňostrojem. Všechny státní svátky se vztahují k minulosti. Jejich úkolem je periodicky oživovat vzpomínku na prapůvodní principy, které stály u zrodu současné společnosti. Toto oživení a připomenutí je však jen zdánlivě čistě nostalgickou záležitostí. Toto vzpomínání nemá ani zvláštní ambice, pokud jde o pracné hledání a stanovení historické pravdy. Své státní svátky oslavují všechny společnosti a všechny bez rozdílu vzpomínají při této příležitosti na to, že právě u jejich zrodu stál vítězný boj o dobro, spravedlnost, pravdu a čest. I když dějiny opakovaně dokazují, jak velká část mocných tohoto světa těží z korupce, demagogie a zastrašování svých protivníků, ve svátečních projevech se stále znovu vyskytuje totéž dobro, právo a čest. Žádný politik se dosud z tribuny nesvěřil, že: „Je tomu právě x let, co jsem se já spolu s hrstkou dalších lumpů a ničemů konečně dostal k moci. Naše neschopnost nám nezabránila nahrabat si slušný majetek. Část odpůrců jsme zastrašili a zbytek dokonale zkorumpovali. Teď máme v plánu ještě si trochu užít a pak se uvidí. Kdybyste nebyli úplně nemožní, mohli jste tady teď stát s námi. Takhle nám ale můžete vlézt na záda. Za rok na shledanou. Sláva!“ Lidé by nikdy nestrpěli, aby k nim někdo promlouval tímto způsobem, ochotně však naslouchají lichotkám i patetickým výzvám řečníků, o jejichž upřímnosti mívají zpravidla jen mizivou šanci se doopravdy přesvědčit. Přes to všechno jsou sváteční oslavy konány v nejrůznějších zemích a k nej různějším datům podle jediné po generace odzkoušené šablony. Kolektivní vzpomínání na minu lost, které bývá jejich pravidelnou součástí, skutečně není ani nostalgickým poohlédnutím, ani vážně míněnou historickou analýzou. Toto pravidelné jubilejní vzpomínání je odpovědí na potřebu každé společnosti mít spolehlivě a zcela zřetelně uspořádánu svou vlastní minulost. Jednoznačně a pro všechny zcela srozumitelně utříděná minulost posiluje důvěru lidí v přítomnost tím, že dokumen tuje kontinuitu hodnot, k nimž se určitý režim hlásí. Vyložíme-li minulost z hlediska dnes vyzná vaných hodnot, pak každý s uspokojením a ulehčením zjistí, že již od samého počátku šlo vlastně přesně o to, o co se jedná i jemu samotnému. Každý režim musí uspořádat vlastní minulost takovým způsobem, aby tím byla zpětně podepře na současná hierarchie hodnot, a tedy také hierarchie pozic lidí, kteří tyto hodnoty hájí. Mít pořádek ve vlastní minulosti je zcela nezbytné, chceme-li podle svých představ upravit a udržet přítomný pořádek, který nám vyhovuje. Velké politické svátky svěcené moderními společnostmi mají i přes určitou krajovou různost ná padně podobnou režii. Jsou i nadále, právě tak jako byly vždy v minulosti, příležitostí pro rozehrání velkého kolektivního dramatu, ve kterém jsou problémy společnosti převáděny do oblasti posvátné ho a zde symbolicky řešeny. Hlavním problémem tradičních společností minulosti bylo udržet vlastní integritu, která byla zá kladním předpokladem přežití v nepřátelském prostředí. Akční rádius tradičních komunit byl z dnešního hlediska opravdu velmi omezený. Ze všech stran byly obklopeny nepřátelským prostře dím, ať již v podobě cizích kmenů, říší a kultur, anebo v podobě nezvládnuté a nevypočitatelně pří rody. V této situaci bylo životně důležité nedopustit, aby došlo k oslabení vnitřní integrity a soudrž nosti mezi členy společenství. Tím by prudce klesly šance ubránit se nepřátelskému prostředí. Tento existenční problém na sebe bral podobu strachu z možného slábnutí sociálních pout, ochabování a stárnutí institucí. Problém byl řešen symbolickým návratem k životadárným mytickým zdrojům, z nichž daná kultura odvozovala svou identitu. Kolektivní způsob periodického oživování těchto sil skutečně přispíval k posilování integrity oslavující pospolitosti. Moderní společnost má jiné problémy. Přírodu buď již zcela ovládla, anebo ji alespoň zatlačila do hluboké defenzívy. Sousední společnosti drží v šachu odstrašujícími zbraněmi a aliancemi s jejich nepřáteli. Naučila se zacházet se silami, které u našich méně civilizovaných předků vyvolávaly pocity nejistoty a ohrožení. Rozvinula druhy konzumu a zábavy, jež ji systematicky rozptylují a dávají tak
— 54 —
zapomenout na ohrožení nová a strašnější. Tímto způsobem byly neutralizovány alespoň povrchně vnější hrozby, které zneklidňovaly společnosti tradiční. Tím však nezmizelo veškeré nebezpečí. Hrozba pro moderní společnost přichází zevnitř. Za řa du svých úspěchů vděčí moderní společnost tomu, že dokázala centralizovat prostředky všeho dru hu, že vytvořila formální organizace, které jsou přes všechny nedostatky mnohem výkonnější než tradiční domácnosti. Centralizace všech kapacit od vojenské až po vědeckovýzkumnou umožňuje modernímu státu reprodukovat svou rostoucí moc bez ohledu na okolní hrozby. Centralizace ne bývale zkoncentrovala sílu společnosti i její možnosti. Oč méně zranitelná je moderní společnost navenek, o to zranitelnější se stala zevnitř. Poté co byly rozbity tradiční domácnosti i vyšší korpora tivní útvary z nich složené, nepodařilo se vytvořit podobně stabilizující prvek. S nebývalou kumulací moci se kumuluje i riziko jejího zneužití. Centralizovaná moc umožňuje těm, kdo ovládnou cent rum, disponovat obrovskými možnostmi. Nejen renesanční knížata, ale i absolutní monarchové by byli směšně bezmocní vůči potenciálu, kterým disponují dnešní aktéři rozhodování středně velkých států. Armáda Ludvíka XIV. by mohla stěží delší dobu vzdorovat domobraně dnešního Beneluxu. Celý vývoj moderních demokracií lze chápat jako usilovnou snahu nalézt takový způsob kont roly kumulované moci, který nejméně ohrozí ty, kdo jsou této moci vystaveni. Demokracie nezna mená vládu všech. Znamená vládu, proti které je nejméně výhrad a která navíc dává určité záruky, že ti, kdo s výhradami přijdou, svůj projev nespokojenosti přežijí. Víc od demokracie čekat nelze. Její obliba pramení z toho, že od jiných systémů nelze obvykle čekat ani tolik. Hlavní síla a zároveň i hlavní slabina centralizovaných společností tkví v jejich hierarchickém uspořádání. Již francouzský sociolog Raymond Aron upozornil na absurdní povahu centralizova ných demokracií. Aby zajistily dodržování svého výchozího principu, tedy rovnost svých občanů, musí být schopny produkovat masově a natolik účinně, aby základní konzumní statky byly dostupné všem. Bez stejných minimálních konzumních příležitostí by lid žádné proklamace o rovnosti neak ceptoval a neztotožnil by se s nimi. Aby však byl masový konzum jako základní, výchozí a naprosto nezbytná podmínka rovnosti občanů vůbec možný, musí především vysoce účinně fungovat ty or ganizace, které zajišťují produkci a distribuci žádaných statků. Proto musejí být tyto organizace hie rarchicky uspořádány, jejich členové si tedy nemohou být rovni, jsou vůči sobě ve vztazích nad řízenosti a podřízenosti. Nerovnost zaručující účinný chod organizací je základní podmínkou fungování společnosti, která chce o sobě šířit ideologii rovnosti. Hierarchické uspořádání rozhodovacích struktur uvnitř moderní společnosti je mimo diskusi. Právě ono bylo v minulosti zdrojem její vnější úspěšnosti. Je však zároveň zdrojem neustávajícího vnitřního napětí, neboť každé zpochybnění existující hierarchie může vést až ke kolapsu krajně složitého a vnitřně mnohonásobně propojeného systému, který nazýváme moderní společností. Ta funguje díky tomu, že je uspořádána hierarchicky. Proto zdůvodňování oprávněnosti existujícího rozdělení na ty, kdo jsou právě nahoře, a na ty, kdo jsou dole, představuje ústřední problém této společnosti. Byrokracie se svým důsledným a vysoce propracovaným odstupňováním postavení jednotlivých osob podle rozsahu jejich úřední moci je jen zvlášť koncentrovaným a názorným příkladem fungo vání celé moderní společnosti. V byrokracii je přítomen stejný rozpor, jakým se vyznačuje demokra tická společnost obecně. Byrokratická správa, která se navenek řídí zásadou posuzovat všechny vyři zované případy podle stejných neosobních pravidel a přistupovat ke všem spravovaným, jako by si byli zcela rovni, je schopna blížit se tomuto svému cíli pouze za cenu, že sama je uspořádána výraz ně hierarchicky. Rovnost směrem navenek je podmíněna nerovností dovnitř. Nejen fungování byrokracie, ale život celé společnosti lze popsat jako velké sociální drama, je hož herci předvádějí ve vzájemných setkáváních jeden druhému, jak fungují vztahy moci a podříze nosti. Sociální život je sledem scének, jejichž aktéři buď nemotorně a ochotnicky, anebo zcela pro fesionálně demonstrují, jak prokazovat úctu nadřízeným, jak vzbuzovat úctu u podřízených a jak oplácet projevy úcty sobě rovným. Herec, který v tomto dramatu zklame, může buď vyvolat nespo — 55 —
kojenost nadřízeného, nebo ztratí respekt u podřízeného, anebo konečně vyvolá despekt ze strany sobě rovných. Ve všech případech se dostaví pocit studu a hanby, kterým civilizovaný člověk citlivě reaguje na své společenské znemožnění či na jeho pouhou hrozbu. Určitý dramatický prvek je nesporně přítomen v každodenním životě společnosti, ve zcela všed ních aktivitách jejích členů. Podle sociologů se každý člověk neustále předvádí svým bližním v celé řadě rolí, které mění podle charakteru scény, na níž právě vystupuje. K takovému výkladu běžného sociálního života včetně jeho intimních podob, tj. v rodině a mezi přáteli, můžeme mít jisté výhrady. Příliš často se totiž zdá, že sociologové používají příměrů se hraním rolí pouze k tomu, aby svým vcelku banálním výpovědím o životě společnosti propůjčili určitou atraktivnost a vzbudili u čtenářů a posluchačů zdání vědeckosti. Vypadá to prostě tak, že časté používání termínu role tvoří součást role člověka, který si chce hrát na sociologa. Poněkud jinak je to však s rolemi v případě svátků. Státní svátek, který je velkým politickým kar nevalem, má výrazně dramatický charakter. Politické svátky s jejich výpravnými průvody a mani festacemi představují velké sociální drama, které je spouštěno periodicky podobně jako svátky pri mitivních národů. Projevy řečníků všech zemí a všech režimů jsou překvapivě shodné. Jsou vyprá věním příběhu boje dobra se zlem, zápasu sil čistých proti silám nečistým. Dramatické líčení boje světla s tmou není přitom vůbec samoúčelné. Také moderní člověk, stejně jako dávný primitiv, se potřebuje orientovat a tato potřeba je u něho stejně naléhavá, nemá-li se jeho život proměnit v bez východné bludiště. Černobílé vidění je výtečný způsob, jak uniknout šedi průměrného života, a ti, jejichž život bývá nejšedší, mívají k černobílému vidění největší sklony. „Každá sociální teorie, která nebere do úvahu hroznou skutečnost, že lidé potřebují druhé lidi nejen pro uspokojení potřeby lás ky, ale i pro naplnění své nenávisti, se stává nevěrohodnou pro generaci, jež zažila dobu Hitlera“, konstatuje americký sociolog Hugh Dalziel Duncan. Láska i nenávist dokáží integrovat člověka, skupinu i celou společnost bohužel stejně účinně a stejně spolehlivě. Řečníci ze všech tribun světa recitují během oslav státních svátků mýty, které se zdánlivě vztahují k minulosti, ale jejichž skutečným cílem je upevnit důvěru v přítomné uspořádání poměrů. Tím, že je právě určitým způsobem utříděna minulost, zdůrazňuje a obhajuje se přítomné uspořádání, a to především z hlediska podílu jednotlivců či celých skupin na moci. Každoroční připomenutí slavné minulosti mívá v sobě jen málo ze skutečné piety. Asi tolik jako kladení věnců k hrobům nezná mých vojínů. Jde o vhodnou příležitost pro potvrzení aktuálních mocenských vztahů mezi těmi, kdo vládnou, a těmi, kdo poslouchají. Každé zpochybnění těchto vztahů by mohlo ohrozit hladký chod složitě diferencovaného sociálního mechanismu a způsobit otřesy s velmi nejistým koncem. Proto všichni vládci vždy považovali stabilitu svého řádu za posvátnou hodnotu. Tímto způsobem se politika, jejímž obsahem je zcela profánní zápas o podíl na moci a na rozhodování podle vlast ních představ, nepozorovaně přesouvá do posvátného sektoru. Právě svátky jsou pro tento přesun jako stvořené. Kdokoli kontroluje průběh a režii svátečních ceremonií, kontroluje celou komunitu či společ nost. Má totiž pod kontrolou svět symbolů, bez něhož nelze ani vyjádřit identitu skupiny, ani poj menovat její minulou zkušenost, ani formulovat aspirace do budoucna. Ten, kdo kontroluje dávné mýty, získává tím automaticky autorská práva na formulování programu pro současnost i pro bu doucnost. Svátek je příležitostí k tomu, aby se vše propojilo, aby z minulosti vyložené podle potřeby dané chvíle načerpali přítomní jistotu pro současnost a naději do budoucna. Pro ty, kdo mají v rukou moc, je svátek příležitostí ukázat, že jejich pozice je právě tak oprávně ná jako nezištná. Sváteční parády, přehlídky a ohňostroje jsou zde přece pro nejširší vrstvy lidu. Současní vládci neslouží přece svým vlastním zájmům, nýbrž výhradně zájmům udržení řádu, který si lid zvolil. Každá moc je mocná, pouze pokud jsou vládci schopni mystifikovat ovládané právě v tomto směru. Případná neposlušnost vůči vládcům neuškodí přece tolik jim samotným, poškozuje především sociální řád, tedy společnost jako celek. Ti, kdo vládnou, pouze reprezentují boží vůli, ducha rovnosti, humanity, spravedlnosti, pokroku a podobně. Kritik existujícího stavu tedy neris — 56 —
kuje jen to, že se jeho mínění může dotknout někoho z mocných. Bere na sebe přímo kosmické ri ziko, neboť oponuje boží vůli, odvažuje se protivit zákonům pokroku atd. Ocitá se v pozici člověka, který si dovoluje zpochybnit hodnoty posvátné všem. A takto se slušný člověk přece nechová. Každý řečník recitující publiku ve sváteční den posvátné mýty vystačí zcela se třemi zájmeny: MY, VY, ONI. Hovoří-li o nás, má tím na mysli strážce hodnot společnosti. My reprezentujeme to, co potřebujete vy pro blaho a bezpečí své a svých duší. Dokud tady budeme my, nemají nečisté síly šanci. Pojďte s námi, neboť my víme, kam je třeba jít. Oni se sice budou snažit vás ze správné cesty svést, ale když budete věřit nám, nemůžete zabloudit. Už dějiny totiž ukázaly… Také oni budou pravděpodobně tvrdit, že dějiny něco ukázaly, ale to je samozřejmě nesmysl. Dějiny přece nelžou. Kdybychom existovali pouze my, byl by svět dokonalý (možná na pár drobností, s nimiž bychom si však dokázali lehce poradit). Pokud však budou existovat oni, je situace krajně nebezpečná. Musíte se mít proto na pozoru a poslouchat výhradně nás. Teprve až oni zmizí či budou smeteni, budete si pochopitelně moci dělat, co budete chtít. Všechno omezování platí právě jen kvůli nim. Jsme pro diskusi, ale ne s nimi, jsme pro svobodu, ale bez nich. Politická scéna je zkrátka jevištěm velkého dramatu, ve kterém dobro (MY) svádí se zlem (ONI) urputný boj o vaši duši, vážení občané. Abychom tento zápas vyhráli my, nebudeme litovat žádných obětí, i kdyby snad měly jít na váš účet. Děláme to pro vaše dobro, které je pro nás svaté. S podobnými jednoduchými a lehce zapamatovatelnými slogany lze vést politický zápas prak ticky za jakékoli cíle. Jednotlivé příběhy se liší jen tím, ve jménu jakých principů jednají jejich hrdi nové a ve jménu čeho škodí ničemové. Ti, kdo mají moc, se vždy prezentují jako zosobnění čistých sil. Vycházejí tím vstříc publiku, ne boť lidé jsou rádi, mají-li vznešené symboly personifikovány. Je to tak jednodušší a pohodlnější. Pa radoxem autorit ovšem je, že své zaručeně čisté zásady musí občas prosazovat i pomocí ne zcela čis tých prostředků. To bohužel plyne z technické stránky boje o moc. V době, kdy knížata budovala pomocí dýky a jedu svůj mocenský monopol a kladla tím nevě domky základy moderního státu a demokratické společnosti, vyvinuli učenci teorii státní rezóny. Ja kákoli špatnost může být omluvena, bylo-li k ní sáhnuto ve vyšším, státním zájmu. Dobro státu je věc natolik vznešená, že ospravedlňuje již dopředu vše, co bude v zájmu státu učiněno. Časem se pak ukázalo, že stejně vznešeně lze hřešit i ve jménu určité rasy, jisté třídy či abstraktnějších ideálů blaha lidu anebo pokroku. Lze drancovat sousední zemi, ovšem pouze tehdy, je-li v sázce posvátná čest národa. Lze mučit a upalovat kacíře, jde-li o svatou věc víry. Lze měnit člověka ve stroj, stoup ne-li tím posvátná produktivita práce. Lze terorizovat celé lidstvo hrozbou použití atomových zbraní, děje-li se to v zájmu lidstva. Takto „logicky“ dokáže zdůvodňovat své hříchy a poklesky právě rozumná společnost. Svátky jsou v rozumné společnosti příležitostí k tomu, aby byla potvrzena existující hierarchie mocenských pozic. Ve sváteční parádě každý pochoduje na svém místě a ani v nejdemokratičtější společnosti není na tribuně místo pro každého. Také svátky slavené v demokratických společno stech obsahují pečlivě propracovaný ceremoniál, jehož nejzazším smyslem je oživit vztahy nadříze nosti a podřízenosti tím, že jim bude dodána příchuť něčeho posvátného. Úcta a respekt těch dole vůči těm nahoře v průběhu všedního života postupně slábnou a mění se v pouhou rutinu, z níž vy prchává skutečné přesvědčení. Vztah nadřízenosti a podřízenosti se opotřebovává a může být snáze zpochybněn, což hrozí nedozírnými důsledky. Je proto důležité periodicky shromažďovat řadové občany a předvádět jim názorně, jak se to dělá, když se poslouchá. Tuto činnost předvádějí sami předáci ve svých stoupencích. Protože oni sami stojí ze všech nejvýše a nemohou tedy přímo de monstrovat, jak má vypadat poslušnost vůči osobám nadřízeným, předvádějí svou poslušnost vůči neosobním ideálům. Hovoří o své naprosté oddanosti dobru, pravdě, míru, o své úctě i ideji rov nosti a blaha národa, o své věrnosti pokroku či spravedlnosti. I středně bystrý občan se dovtípí, že je třeba, aby byl stejně oddaný, uctivý a věrný vůči svým nadřízeným, má-li alespoň nepatrně partici
— 57 —
povat na obrovském zápase dobra se zlem, ve kterém jakousi tajemnou náhodou vždy ve svátek ví tězí, i když často jen velmi těsně, právě dobro. Sváteční deklamace mocných o své věrnosti ideálům, které stály u samého zrodu dané společno sti či režimu, spojují minulost s přítomností, vůdce s vedenými a vše zakotvují navíc v oblasti po svátného. Mají posilovat sociální soudržnost tím, že simulují symbolický návrat ke zdrojům existují cího řádu. Moderní politikové si v obřadnosti svých vystoupeních nezadají se starými šamany a mo derní publikum dokáže křepčit a vyrážet neartikulované zvuky podobně jako naši dávní předkové. Rekvizity, kulisy a kostýmy se změnily, rozpoložení ducha však zůstalo a často se nezměnila ani ges tikulace a mimika. Zdá se tedy, že je vše v pořádku. Moderní společnost má oproti společnostem primitivním navíc tu výhodu, že se nemusí zpravidla obávat příchodu kolonizátorů, kteří její svátky zruší a rituály za káží. Přes uklidňující zdání však všechno v pořádku přece jen není. Problém je v tom, že moderní centralizace moci působí velmi rozporně i na oblast celospolečenských svátků. Na jedné straně vy tvořila pro svátky obrovský, dosud nevídaný prostor. Technika umožňující grandiózní průběh svá tečních ceremoniálů dosáhla nebývalé vyspělosti. Rozdíl mezi světelnými, zvukovými i dalšími efek ty doprovázejícími otevření olympijských her a mezi pouťovými atrakcemi dřívějších svátků je vskutku markantní. Tatáž společnost, která vytváří nebývalý prostor pro konání veřejných sváteč ních rituálů, však na druhé straně tento prostor vyprazdňuje. Technická stránka zajištění svátečních obřadů je v rozporu se sociální stránkou, tedy s participací lidí na těchto rituálech. V naší společ nosti to zatím nepozorujeme vždy v plné míře, neboť se nám podařilo zakonzervovat se na úrovni 19. století a to je věkem svátečních parád, maršů, špalírů a jásotu davů. Společnosti skutečně vyspělé však již delší dobu sklízejí problematické ovoce mocenské centralizace v celé její rozpornosti. Zne pokojení politikové hovoří o tom, že stát ztrácí své občany. Státní svátky sice nadále existují, málo koho však vyprovokují k rozjásané účasti v masových obřadech. Centralizace moci zvýšila neprů hlednost společnosti a postavila bariéru nezájmu mezi společnost a jednotlivce. V relativně jedno duchých pospolitostech minulosti bylo pro jednotlivce poměrně snadné identifikovat se s komuni tou, v níž se mohl lehce orientovat. Centralizace moci však vytvořila stěží přehlédnutelné sociální kolosy a jednotlivec se identifikuje s menším sociálním prostorem, ve kterém se ještě orientovat do káže – se svou rodinou, s úzkým kruhem přátel, s kolegy a sousedy. Politici, kteří cítí povinnost myslet v globálních souvislostech, tuto drobnost nezpozorovali. I na dále se odvolávají na posvátné ideály minulého století: lásku k vlasti, zájem třídy, ideu rovnosti, zá kony pokroku. Vyhlašují se celostátní svátky, které však již nikoho nestmelují, naopak, vytvářejí ví taný prostor umožňující lidem stáhnout se pryč ze společnosti do svého nejužšího soukromí. Svátky závazné pro celou společnost jsou chápány jako příležitost vzdálit se co nejdále právě od této spo lečnosti. Ve svátek z ní lidé prchají, místo aby posilovali její integritu prostřednictvím kolektivních obřadů. Veřejný prostor se v době svátků v protikladu k minulosti nezaplňuje, ale vylidňuje. Lidé se však o svátcích nepřestávají věnovat rituálům. Stále méně jsou to ale již veřejné rituály, které by stmelily členy společnosti do jediné velké rodiny. Jsou to rituály soukromé, rozbíjející spo lečnost do tříště izolovaných rodinných a přátelských skupin a skupinek. V období svátků se v mili ónech izolovaných rodin a kroužků přátel odehrává tentýž ceremoniál sváteční pohody. Nikdo při něm nemyslí na společnost, snaží se naopak vší silou zapomenout na povinnosti, které ho čekají, jakmile se zase bude muset zapojit do nekonečně nudného procesu společenské reprodukce. Svátek přestal být místem symbolické rekreace, opětného oživení ochablého a znaveného sociálního řádu. Mění se v individuální rekreaci, v odpočinek jedinců znavených prací pro společnost i životem v ní. V době svátků lidé v soukromí osvěžují svůj vlastní mikrosvět a ignorují veřejnost, společnost, řád i pokrok. Veřejné svátky se však zatím důkladně proměnily. Svátek se míjí svým cílem, jakmile se změnil v individuální rekreaci, která neposiluje ani v nejmenším ducha subordinace a nezvyšuje soudržnost
— 58 —
společnosti, ale stává se naopak šancí pro alespoň dočasný únik ze společnosti, jež svátky slavnost ně vyhlašuje. Tradiční svátky posilovaly integritu komunity. Moderní společnost ve snaze využít jich stejným způsobem provozuje ve svátcích podivnou instituci, která umožňuje jejím členům alespoň po něko lik dní v roce společnost s jejími hierarchickými imperativy dokonale ignorovat. Protože se svátky vyhlašují stále pro všechny, je toto ignorování kolektivní. Ve státní svátek dostává každý z nás jakýsi malý dárek. Jsme vypuštěni do soukromí a po celý den i déle můžeme žít daleko od státních úřadů, státních škol a státních podniků. Není v tom sice zhola nic rozumného, ale je to milé.
— 59 —
Homo sapiens a jeho rituály Je rozumné chovat se rozumně? – Blahodárnost rutiny – Rituály úředníků – Hovory o ničem nemusí být k ničemu – Proč se občané klanějí Mýtus rozumnosti, který o sobě vytváří a šíří moderní společnost a jímž jsou prodchnuty školní osnovy právě tak jako analýzy badatelů ve společenských vědách i veřejné projevy a programy poli tiků, vychází z několika jednoduchých, bohužel nesprávných předpokladů. Především se má za to, že člověk je tvor jednající zpravidla přísně racionálně. Na první pohled vypadá tento předpoklad velmi rozumně, ve skutečnosti je to však nebetyčná hloupost. Racionální jednání neznamená nic jiného než schopnost přiřazovat pevně definovaným cílům prostředky optimální k jejich dosažení. Člověk, který by jednal přísně racionálně, by tedy musel po stupovat vždy tak, že by si nejprve stanovil zcela jednoznačný cíl, poté provedl inventarizaci všech prostředků, které má k dispozici, a posléze zvolil ten z nich, který je vzhledem k vytčenému cíli op timální. Takový člověk by musel zvažovat v každém případě zvlášť nejen pravděpodobnost, s níž každá z cest povede k cíli, ale též případná rizika a vedlejší důsledky, kterými mohou být jednotlivé cesty k cíli zatíženy. Teprve po složitém kalkulování všech šancí a rizik by mohl být optimální prostředek zvolen a záměr realizován. Potom by následovalo další vytčení nového stejně jedno značného cíle a celá složitá a časově náročná operace by se opakovala. Příroda nevybavila člověka pro racionální způsob jednání nijak skvěle. Člověk má sice běžně na tomto světě k dispozici zhruba půl miliónu hodin čistého času, třetinu této doby však stráví nepro duktivním čekáním na sny a ani o zbylých dvou třetinách si nemůžeme dělat přehnané iluze. Je příliš mnoho důležitých povinností, které nás odvádějí od věcného kalkulování po vzoru počítače. Jenom ranní a večerní péče o chrup prováděná v rozsahu běžně doporučovaném lékaři nás během šedesá tiletého života připraví přibližně o tisíc cenných hodin, které bychom jinak mohli věnovat získávání strategických informací zcela nezbytných pro racionální rozhodování. Mnozí lidé si však raději čistí zuby, než aby se chovali takto moudře. Právě díky tomu je ostatně druzí lidé považují za normální. Ani osvícenští myslitelé a jejich dědicové nejsou tak naivní, aby tvrdili, že všichni lidé se chovají naprosto racionálně. Vždy se uznávalo, že existují lidé, kteří se ve svém jednání řídí jinými zásadami než hlasem rozumu. Těmto lidem je ovšem podle názoru osvícenců (včetně osvícenců současných) třeba pomoci, vzdělat je a umožnit jim, aby prohlédli. Je třeba pomoci jim za každou cenu, třeba i proti jejich vůli. Moderní boj za jedinou světlou pravdu přinesl pravděpodobně mnohem více obě tí než celý středověk se všemi svými bludy. Pro toto krvavé a nesnášenlivé hledání jediné pravdy se ujalo označení „rozvíjení pokroku“. Právě rozvíjení pokroku patří k nejposvátnějším heslům rozumné společnosti. Jako program činnosti má ovšem jednu nevýhodu. Vychází z mylného předpokladu, že lidé mají volbu bud se chovat zcela racionálně, anebo tvrdošíjně setrvávat v zajetí nerozumu, falešných představ a obskur ních stereotypů. Bohužel žádná podobná volba ve skutečnosti neexistuje. Běžný člověk není počítač a jeho život ním programem není hledání nezpochybnitelných pravd. Zůstává bytostí s pouze omezenou racio nalitou a na rozdíl od filozofa to alespoň tuší. V praktickém životě se omezená lidská racionalita projevuje tím, že člověka ani nenapadne plýt vat zbytečně energií při hledání nejlepšího možného řešení problémů. Nemá k tomu zpravidla ani vhodné informace, ani schopnost komplexně je zpracovat. Člověk ve všedním životě nepostupuje jako šachista, který zvažuje všechny možné tahy soupeře i tahy vlastní, než zvolí optimální řešení. Lidé se skromně a realisticky spokojují s prvním přijatelným řešením, protože protihráčů, figurek — 61 —
i herních situací je prostě tolik, že na důkladné uvážení každého tahu nebývá ani pomyšlení. I pokud by si teoreticky nejlepší řešení skutečně vypočetli, nemusí mít z různých příčin vůbec šanci je usku tečnit. Pokud by všechny ženy byly rozhodnuty vdát se a mít děti pouze v případě, že naleznou napro sto optimálního partnera, lidstvo by již dávno vyhynulo. Protože jsou však ochotny spokojit se i s ještě přijatelným partnerem, toto nebezpečí lidstvu nehrozí. Pokud by lidé byli ochotni prožít svých pět set tisíc hodin pouze v lokalitách po všech stránkách zcela optimálních, ušlapali by se na něko lika zvlášť malebných kouscích zeměkoule. Protože jsou však ochotni žít v prvém trochu uspoko jivějším místě, nehrozí vylidnění ani Brnu, ani Přerovu. Podle klasiků teorie rozhodování lidé nemají šanci a vlastně ani motivaci nalézt v kupce sena právě tu jehlu, která je nejostřejší. Tím nejlepším, v co mohou vůbec doufat, je, že v ní najdou jehlu dost dobrou na to, aby se s ní dalo ještě vůbec šít. Z různých důvodů tedy nebývá lidské jednání často nijak rozumné. Tuto skutečnost však věda o společnosti dlouho odmítala připustit. Měla pro to samozřejmě své důvody. Badatelé v přírodních vědách se mohli pyšnit tím, že odkrývali hlubokou logiku a pevný řád v pohybu planet tak jako v genetické výbavě živočichů či ve struktuře molekuly a atomu. Jejich kolegům z oblasti společen ských věd bylo pak zatěžko připustit, že předmět jejich bádání, tedy člověk a jeho společnost, se této přísné logice nepodřizuje a že chování člověka ani chod společnosti nevykazuje řád, který by bylo možno vyjádřit elegantními matematickými formulemi oslňujícími zasvěcené svou jednodu chostí a laiky svou nepochopitelností. Dlouho se vědci z oblasti společenských nauk snažili zakrýt před druhými, ale hlavně sami před sebou smutnou skutečnost, že objekt jejich vědeckého zájmu, tedy lidská společnost, vykazuje asi tolik rozumu jako hejno rozjásaných Šmoulů. Argumentovali tím, že člověk a jeho společnost jako nejvyšší forma pohybu hmoty je realitou natolik komplexní a věda o nich zatím natolik mladá, že formulovat příslušné vzorce není zdaleka tak snadné jako v případě fyziků hrajících si s pouhými atomy. Teprve až bude objekt systémově zvládnut, exaktně proměřen a formálně rozpracován, vzorce zaručeně budou. Tito badatelé rozhodně nebyli šarlatány, jejich tragédií bylo nepochopení, že objekt jejich zájmu vykazuje zpravidla jen tolik logiky, kolik do něho sami vnesli svými mnohdy značně důmyslnými vědeckými metodami. Problém je v tom, že jednání člověka ve společnosti druhých lidí je vedeno jinými okolnostmi než čistě rozumovou analýzou situace. Člověk je tvor, který si přeje mít více štěstí než rozumu a podle toho se chová. Lidé se nepochybně liší od zvířat tím, že mají rozum, zatímco zvířata mají pouze své pudy. To je sice pravda, avšak nikoliv celá. Člověk se liší od zvířat také tím, že je schopen nepoužívat svého rozumu, zatímco zvířata nejsou schopna neřídit se svými pudy a zapomenout na to, že je vůbec mají. Člověk může naopak na svůj rozum zapomenout velice snadno a s oblibou tak činí. Řídí se pak svými emocemi, které jsou vyvinuty neméně než pudy zvířat a bývají neméně slepé. Společenské vědy, které z již zmíněných důvodů uměle racionalizovaly povahu lidského jednání i charakter fungování celé společnosti, dlouho přehlížely emotivní charakter lidské povahy i lidského soužití. To jim dost dobře neumožňovalo rozpoznat výrazně rituální charakter velké části lidského konání. Člověk nemá příliš na vybranou, bude-li se chovat s chladností a exaktností počítače, anebo bu de-li se oddávat rituálním praktikám, jak to vyplývá z povahy tvora, který je ovládán svými skrytější mi i zjevnými city. Máme určitou volbu snad jen v tom, jaké druhy rituálů budeme provozovat, na příklad budeme-li pěstovat spíše veřejné politické rituály, či skryté rituály svého soukromí. K rituálnímu chování nutí člověka zároveň charakter interakce s druhými lidmi i určité potřeby, které jsou mu vlastní. Stále znovu opakovaný každodenní kontakt s lidmi, opakované zacházení se stále stejnými věcmi a nutnost konat stále tytéž všední úkony, to vše nutí člověka chovat se rutinně. Není prostě možné stále znovu se zamýšlet nad vším, co podnikáme, a stále znovu sobě i druhým vysvětlovat, proč se chováme právě určitým způsobem. Při každém vysvětlování naší činnosti dříve nebo později nastane okamžik, kdy prostě nebudeme umět odpovědět. — 62 —
Vezměme triviální příklad pozdravu. Potká-li slušný člověk na ulici svého známého, pozdraví. To je v pořádku. Začněme se však ptát. Proč nemusí ani velmi slušný člověk zdravit lidi, kterým nebyl představen? V podstatě jistě proto, že by to bylo při množství lidí únavné. Ve vesnici a v horách pozdravíme i cizího člověka. Ve městě jsme uzavřeli jakousi tichou dohodu, že budeme sice slušní, ale jenom pokud nás to nebude příliš unavovat. Pozdravit ve městě zcela nezištně cizího člověka je považováno za něco nevhodného, ne-li přímo podezřelého. Pozdrav můžeme doprovodit podáním ruky či dokonce smeknutím klobouku. Proč právě těmito gesty? Podání otevřené dlaně je patrně pozůstatkem z dávných dob, kdy bylo názorným projevem mírových úmyslů. Ukazujeme jím, že v ruce nedržíme zbraň. Smeknutí klobouku je zase projevem důvěry v přátelské úmysly druhého člověka, před kterým neváháme odhalit důležitou a přitom snadno zranitelnou část těla. V době železných helmic muselo být právě toto gesto velmi působivé. Co je však přesvědčivého na tom, když si dva úředníci míjející se na schodech ke kanceláři navzájem obřadně předvádějí, že skutečně nemají v ruce sekyru? Zlé úmysly se v civilizované společnosti rea lizují jinak a sama skutečnost, že na nás někdo mává svým slamákem, ještě nezaručuje, že si na nás nejde právě stěžovat k nadřízenému. Rituál zdravení přesto přesně dodržujeme bez ohledu na to, kolik je v něm rozumnosti. Je příkla dem rutinního jednání, které nám umožňuje neplýtvat naší omezenou kapacitou myšlení, energie a času a šetřit si tyto nedostatkové kvality na činnosti, které vyžadují zvláštní rozvažování a roz hodování. Zdravení je jednou z velkého množství situací spočívajících na mlčenlivě dohodě o tom, že se nebudeme pokoušet vysvětlovat to, co můžeme pohodlně brát za zaručené. Stovky takových nepsaných dohod nám umožňují pohybovat se velmi úsporně v sociálním prostředí, na které jsme důvěrně zvyklí. Na druhé straně nám obrovsky komplikují orientaci v cizím prostředí. Konáme-li například vědeckou stáž v zahraničí, vyplýtváme značnou část svého času i energie na orientaci v běžných situacích zcela rutinně zvládaných místními absolventy zvláštních škol. Rutinní činnost představuje tedy mimořádně účinný prostředek intelektuálně vysoce úsporné orientace v sociálním terénu. Sociální život se překvapivě často vyznačuje tím, že překročí-li jakkoli blahodárný prvek určitou míru, mění se ve svůj naprostý opak. Příkladů je bezpočet a týkají se jak mezilidských vztahů, tak uspořádání celé společnosti. Míra přiměřeného zajištění bezpečnosti občanů leží kdesi mezi chao tickým bezvládím a policejním režimem. Přiměřená účast vůči problémům druhých lidí leží kdesi mezi sobeckou lhostejností a stejně sobeckou vlezlostí. Přiměřená míra centralizace moci je rovnováhou nalezenou mezi rizikem nerovnoměrného vývoje zcela autonomních oblastí a rizikem neomaleně direktivního potlačování regionální různorodosti. Přiměřené prosazování vlastních názo rů a idejí leží někde mezi naprostou bezzásadovostí a naprostým fanatismem. V případě rutinizace životních aktivit je situace obdobná. Její nízká míra by vážně narušila běž nou mezilidskou komunikaci. Lidé by ani u běžných úkonů nemohli vědět, co vlastně mají pro dru hé znamenat, jak si jejich jednání druzí vyloží. Museli by neustále vysvětlovat, aby předešli velkým nedorozuměním. Stačí, aby někdo nevěděl, co znamená nevinné poklepávání si na čelo, a nevyjde z údivu. Zcela rutinní charakter má totiž i veškeré používání symbolů. Také naučit se cizímu jazyku znamená pouze osvojit si další užitečnou rutinu. Zde prostě platí přísloví: kolik rutin ovládáš, to likrát jsi člověkem. Ostatně sama přísloví jsou pouze rutinní verbální reakcí, pomocí níž komentuje me určitou skutečnost s vynaložením minimální intelektuální námahy. Každé přísloví představuje určitý předem připravený polotovar moudrosti, použitelný rutinně kýmkoliv, kdo si chce ušetřit pracnější formulaci vlastního úsudku. Příliš mnoho rutiny však škodí a společník, který by se vyjadřoval pouze skrze moudrá přísloví, by právem budil nedůvěru. Jakmile rutinizace našeho života překročí určitou mez, její přednosti se mění v hrozbu. Doprovodným prvkem rutiny je jistá lhostejnost vůči prováděné činnosti, povrch nost a nezaangažovanost, která je cenná, jen pokud šetří naši rozumovou a citovou kapacitu pro vý znamnější momenty. Jestliže bychom však rutinně přistupovali naprosto ke všemu, stala by se rutina — 63 —
nesmyslnou, protože by nám šetřila pouze to, co bychom nebyli ochotni anebo schopni investovat nikdy a nikde. Rutinní jednání však ještě není rituálem. Rutina je viditelnou částí rituálního jednání, svou vnitřní povahou je však rituálům značně vzdálená. Rutina je vynucena technickou stránkou všední lidské in terakce. Rituál však navíc odpovídá na zvláštní lidskou potřebu, a sice na potřebu překročit své omezené pozemské bytí, zakotvit svou omezenou lidskou existenci v souvislostech vyššího řádu a tím získat pevný pocit ontologického bezpečí. Člověk se nikdy nestane čistě rozumovou bytostí mimo jiné právě proto, že rozum mu tento pocit ontologického bezpečí nedokáže zprostředkovat. V čem se liší lidské rituály od prosté rutinní činnosti? Společné mají to, že určitá sada úkonů je prováděna zcela stereotypně a vnější pozorovatel vůbec nemusí tušit, k čemu vlastně směřují, a ne dokázal by v nich pokračovat. Naopak pro toho, kdo je běžně provozuje, jsou zcela familiární a on dokáže bez rozmýšlení celou činnost zopakovat či dokončit, je-li v určitém bodě přerušen. Tím však vnější podobnost rutinního jednání a rituálu končí. Rituál ve své pravé podobě je záležitostí skupinovou, k rutinní činnosti naopak nutně společníky nepotřebujeme. Rutinně lze řídit auto, vyřizovat korespondenci či umývat nádobí. Rituály se však odehrávají ve skupinách; přitom bývá důležité nejen složení skupiny, ale i volba vhodného místa a času pro jejich uskutečnění. Politické rituály se odehrávají v době, která je posvátná z hlediska stá tu či společnosti, náboženské rituály v době posvátné z hlediska církevní věrouky, nejrůznější soci ální rituály v době, jež je významná z hlediska životní dráhy zúčastněných. Jiné rituály jsou perio dické a přitom každodenní, jako například schůze politických stran či beatové koncerty, jiné jsou zase čistě nárazové (demonstrace, manifestace a podobně). Jednání skupiny shromážděné ke konání rituálu je stereotypizováno podobně jako prostá rutinní činnost, ovšem s jinými důsledky pro zúčastněné. Účelem rutinního stereotypu je odvrátit pozor nost od dokonale zautomatizovaného úkonu a šetřit ji pro jinou činnost, kterou takto automaticky odbýt nelze. Automobilista, který zvládá řízení zcela rutinně, může během jízdy řešit problémy se si lniční dopravou ani vzdáleně nesouvisící. Rituální stereotyp má naopak úzký vztah k obřadu, který doprovází. Úzkostlivé dodržování ri tuálních gest a předepsaných slovních formulí je velmi důležité pro správný průběh obřadu. Stere otypizace v tomto případě upevňuje koncentraci a posiluje emoce všech zúčastněných. Vytváří mezi nimi pouto sdílených pocitů a zvláštní atmosféru pro průběh obřadu. Dopustí-li se někdo při ri tuálním obřadu omylu, ohrožuje jeho správnost a ničí jeho posvátnost. Dodržování předepsané for my je pro úspěch každého rituálu nejpodstatnější. V tomto smyslu se objevují rituální praktiky v činnosti byrokratických úředníků. Ritualismus byrokracie, na který poprvé upozornil americký so ciolog Robert K. Merton, nevznikl nikterak náhodně, souvisí přímo s charakterem úřední činnosti v podmínkách moderní společnosti. Jestliže má vysoce postavený komplexní správní orgán moderního státu vůbec fungovat, je ne zbytné zajistit, aby jeho členové pečlivě dodržovali vydané předpisy a nařízení. K tomu je třeba úředníky náležitě vycvičit. Je lepší, když se ztotožní se svými povinnostmi raději více než méně, podobně jako když je nosnost stavěného mostu raději několikrát předimenzována než jen o maličko poddimenzována. Důsledkem tohoto tvrdého tlaku na dodržováni norem a pravidel, který je sou stavně vykonáván nadřízenými všech úrovní, je úzkostlivé lpění na čistě formální stránce vyřizova ných případů. Právě tato vnější stránka je totiž nejlépe kontrolovatelná, a proto jí úředníci všech stupňů věnují největší pozornost. Výsledkem je byrokratický virtuos, který do posledního detailu ovládá pravidla příslušných úředních procedur, nedokáže však pomoci jedinému klientovi a ani o to nemá zájem, protože neexistuje předpis, podle něhož by mohla být jeho lhostejnost vůči osudům spravovaných nějak postižena. Dodržování pravidel, které by mělo sloužit pouze jako prostředek kontroly chodu organizace, se tak mění v očích úředníka v účel sám o sobě. Rituál disciplíny a úcta k pravidlům zcela bez ohledu na obsah se stává hlavní hodnotou v životě byrokrata. Byrokratické předpisy, původně zaváděné — 64 —
s cílem sjednotit činnost úřadů a zvýšit efektivitu jejich práce i její kontrolovatelnost, se v průběhu ritualizace úřední činnosti mění v posvátné symboly, s nimiž nemohou přicházet do styku nepovo laní, neboť by je mohli znesvětit. Atmosféra úředního tajemství obklopuje každodenní rituály úřed níků a dotváří mystérium jejich sekty. Úřední ceremonie se mění v obřad, jehož se smějí zúčastnit pouze vyvolení a zasvěcení do kultu. Laické veřejnosti není dovoleno přihlížet tomu, jak úředníci přijímají pod obojí linkovaný papír a inkoust ve svých svatyních provoněných těžkou vůní starých nevyřízených spisů. Dalším a patrně nejpodstatnějším rysem rituální činnosti je její symbolický charakter. Právě v tomto bodě se rituál pronikavě liší od pouhé rutiny. Rutinní činnost je prováděna kvůli ní samé, její zautomatizovanost a bezděčnost činí vykonávanou aktivitu v jistém smyslu neplnohodnotnou. Naproti tomu rituální činnost neprovozujeme kvůli ní samotné, ale kvůli významům, které s ní spo jujeme. Účastníci oddávající se rituálu věří, že jejich obřad má transcendující význam, že jsou jeho prostřednictvím spojeni s něčím, co je samotné překračuje, co dodává sílu jejich snažení a propůj čuje hlubší smysl jejich životu. Tímto nadosobním principem může být idea boha, s nímž právě prostřednictvím rituálu lze vstupovat do kontaktu a komunikovat. Své bohy mají ovšem i ateisté. Prostřednictvím svých politických rituálů udržují kontakt s posvátnými silami pokroku, spravedl nosti, svobody či rovnosti. Někteří ve svých rituálech vzývají zájmy třídy, jiní uctívají stejně zbožně práva jednotlivce. Posvátné formule, které při svých obřadech odříkávají, mají podobu politických frází. Nejde vůbec o jejich informativní hodnotu, většinou žádnou nemají, ale o jejich správnost. Božím hlasem rituálů demokratických je veřejné mínění. Jeho posvátnost je dokreslena tím, že jsou v něm obsaženy jak čisté hlasy těch, kdo volí dobro, tak nečisté hlasy opozičníků, kteří nedokázali dosud poznat pravdu, a jsou tedy určeni k zatracení. Rituální ceremonie všeho druhu umožňují lidem svázat emocionální pouta, která jsou svou pod statou živočišná a spojují i jiné sociálně žijící tvory, se symboly, jejichž užíváním se lidé od zvířat od lišují. Také zvířata mezi sebou komunikují. Lidé se však dorozumívají pomocí symbolů, které jim umožňují věci a události pojmenovávat a s těmito jmény operovat i tehdy, když pojmenované věci nejsou přítomny ať již proto, že jsou časově nebo prostorově vzdáleny, anebo proto, že třeba vůbec neexistují. Prostřednictvím symbolů člověk poznává to, s čím se nikdy osobně nesetkal. Tak jsme se dověděli o průběhu stoleté války, víme leccos o problémech obyvatel Filipín, a dokonce je nám zná mo, jak se chová vodník a dokážeme ho zcela bezpečně odlišit od hejkala. Právě symboly nám umožňují spojovat se s našimi bohy, dokonce i s těmi, kteří vůbec neexistují, jak je tomu například v případě pokroku. Užívání jazyka, které je základem lidské civilizace, má v podstatě ritualistický charakter. Mezilid ská komunikace vykazuje všechny znaky rituální činnosti. Řečové rituály vyžadují přítomnost skupi ny alespoň dvou lidí, kteří soustřeďují pozornost na společné téma jejich rozhovoru. Vše probíhá podle přesně vymezených a přísně formalizovaných pravidel, jejichž neznalost v případě cizí řeči nás z rituálu nemilosrdně vyřazuje. Právě zásluhou symbolů má lidský řečový rituál transcendující charakter a umožňuje překročit zúčastněným čas i místo jejich rozhovoru a vzdálit se bezprostředně prožívané skutečnosti. Velká část hovorů, které vedeme, vůbec není zaměřena na získávání nových informací, jak by tomu mělo být, pokud by se člověk měl chovat přísně racionálně. Funkcí mnoha hovorů je vytvářet prostě jen určité emotivní rozpoložení, přenášet je na druhé a tím skupinu stmelovat. Právě to tvoří ovšem sociální podstatu naprosto všech rituálů. Většinou svých řečí nesdělujeme druhým nic nové ho a oni přesto ochotně naslouchají právě tak, jako my nasloucháme těm, s nimiž chceme udržovat kontakty, i když víme, že nás informačně nijak neobohatí, a dobře známe jejich stanoviska, vtipy i narážky. Tyto rituály solidarity lidé praktikují v soukromém životě v průběhu všedních rozhovorů s přáteli a známými i v životě veřejném, kdy se podobné rituály stávají projevem sympatií a loajality vůči politickým vůdcům. Lidé pěstují posezení se svými přáteli a účastní se průvodů a demonstrací svého hnutí ne snad proto, aby se dozvěděli něco překvapivě nového, ale aby zakusili příjemný pocit — 65 —
emočního bezpečí, který jim chybí v kontaktu s lidmi cizími a s lidmi odlišných názorů. Sociální svět je tak rozdělen do mnoha hnutí a skupinek vyznávajících a velebících různé politické bohy. Četné hovory jsou pouze rituální výměnou sympatií, jsou vedeny nikoli pro svůj obsah, ale jako mocný prostředek posilování sociability. Často obsahuje mnoho zamlčených narážek, čímž se dále posilují svazky mezi těmi, kdo rozumějí. Toto společenské tlachání představuje v jistých sociálních kruzích většinu konverzace. Točí se kolem módy, a to nejen v oblékání, ale také v umění, sportu, jídle a trá vení dovolené. Rituální vůdci sběhlí v tomto stylu konverzace formují zároveň vkus své skupiny i je jí soudržnost. Nečlenové skupiny se stávají v těchto hovorech nejednou předmětem pohrdlivého despektu, zvláště pokud jsou v podezření, že nesdílejí hodnoty, které jsou pro skupinu posvátné. Rituální charakter rozhovorů je posilován a umocňován neverbálními signály, které doprovázejí slovní formule a mají nezřídka větší význam než sama pronášená slova. Americký sociolog Randall Collins, který je autorem typologie hovorů jako rituálních interakcí, hovoří o tom, že naše řeč je vy stavěna na křiku, prosbách, vrčení a bručení, vrkání a cukrování podobně jako dorozumívání zvíře cí. Mnohé z těchto prvků lidských komunikačních rituálů jsou vrozené a nabyté rozumové zkuše nosti na nich mění jen velice málo. Rituály, ze kterých se skládá život každého člověka i celé společnosti, lze rozdělit do několika zřetelně odlišných typů. Oslavné rituály spojují lidi, kteří chtějí vyjádřit svým bohům vděk za úspěch v nějaké akci. Touto akcí může být právě tak vojenské vítězství jako úspěšná sklizeň, dokončení důležitého díla i neú spěch nepřátel v jejich počínání. Patří sem díkuvzdání v nejrůznějších podobách od vítězných tanců přes slavnostní bankety až po slavení narozenin a pitky doprovázející shledání přátel, kteří se něja kou dobu neviděli. Lze sem zařadit také vánoční svátky stejně tak jako řádění fanoušků po vítězném zápase jejich mužstva a srazy absolventů čehokoliv. Naopak rituály krize a nebezpečí nastupují, když prosperita skončila a hrozí úpadek. Jsme na tom hůře než naši nepřátelé a je třeba spojit se opět s naším bohem, který se od nás z nějakého dů vodu odvrátil. Součástí těchto rituálů bývají často oběti, které představují dar posvátným silám, při čemž se očekává, že toto gesto bude oceněno protidarem, tedy tím, čeho se nám momentálně nedo stává. Vykonáním oběti se posvátné síly stávají dlužníkem donátora a je slušné dluhy vyrovnat. Na podobném principu funguje asketismus, kdy se člověk dobrovolně zbavuje určitých potěšení či statků, čímž si opět onen svět zadlužuje a smí doufat v odměnu neskonale vyšší. Rituály bojovní ků připravujících se na válku i rituály plodnosti patří do této kategorie, podobně jako rituály povo lávající déšť po dlouhém období sucha či rituály odvracející nebezpečí zhoubných epidemií. Jejich moderní obdobou jsou politické manifestace lidí obávajících se ohrožení ze strany skutečného či domnělého nepřítele. Všechny tyto rituály posilují soudržnost „kmene“ v situaci, která je považová na za kritickou. Proto političtí vůdcové konstruují nejednou obraz domnělého nebezpečí a nepříte le, aby posílili semknutost svých stoupenců a své postavení uvnitř komunity. Hrozba útoku nečis tých sil dokáže stmelit vyvolené. Rituály přechodu přetrvávají dodnes z období, kdy společnost po celé generace nehybná spat řovala v každé změně ustáleného stavu riziko ohrožující klidnou monotonii života. Proto byly vyvi nuty rituály, jejichž účelem bylo začlenit nastalou změnu plynule do existujícího řádu. Ten, kdo změnou prošel, měl být začleněn hladce do nové pozice, a to s co nejmenším otřesem jak pro něho, tak pro společnost i pro širší vesmírný řád. Do této kategorie patří rituály spojené s narozením no vého člověka, s jeho dospíváním, ceremonie svatební i pohřební, iniciační obřady, obřady promoční a podobně. Neměnnost rituálů konaných při těchto příležitostech vlastně symbolicky vyvažuje šok změny a pomáhá podržet identitu toho, kdo závažnou změnou prochází. V případě pohřebních ob řadů je účelem rituálu usnadnit přechod zemřelého a jeho začlenění do řádu onoho světa a zároveň očistit pozůstalé od kontaktu s nečistými silami smrti. Tímto rituálem se hrozba smrti mění v garan ci nového života.
— 66 —
Rituály trestání, ať již mají podobu soudů, poprav, lynčování, anebo jemnější formu proklínání viníka, stmelují a posilují společenství spravedlivých. Bez kontrastu s tím, kdo se provinil, nemohou vyniknout ctnosti těch, kteří dokázali nezhřešit. Proto každá církev potřebuje svého ďábla, každý světec své temné síly a každé náboženství své nevěřící a své kacíře. Přitažlivost nebe je umocněna nevábnou vidinou pekla a nebeské slasti vyniknou nejlépe na pozadí pekelných muk. Otázka, proč vlastně existuje zlo, pokud dobro je skutečně všemocné, komplikuje věrouku všech církví, náklady spojené s vysvětlením této záhady se však vrátí v podobě morálního efektu tohoto kontrastu. Také v případě rituálů trestání platí, že je třeba vyrobit viníka, není-li možno trestat zaslouženě. Není-li koho proklínat, je ohrožena soudržnost celé skupiny a spravedliví tápou, pokud nemohou budovat svoji integritu v konfrontaci s nehodnými hříšníky. Rituály úcty mohou mít více podob. Existují jednostranné rituály úcty, když se dvořané a pod daní klanějí panovníkovi a podřízený nadbíhá svému nadřízenému. Zvláštním typem těchto jedno stranných rituálů jsou rituály kolektivní, např. když vojáci defilují před generálem, shromáždění věří cích vzývá svého boha, političtí souvěrci svého vůdce či shromážděný dav zdraví vlajku své země. Existují však také rituály vzájemné úcty, a to tehdy, když se lidé s respektem hodným posvátného začnou chovat navzájem vůči sobě. Tento moment je důležitý, protože nám může osvětlit některé další aspekty zdvořilého chování civilizovaných lidí. V primitivních společnostech převládají jednostranné rituály úcty. Lidé se klanějí svým bohům a též panovníkům, kteří ostatně bývají s bohy nejednou v úzkých příbuzenských vztazích. Projevy úcty jsou v těchto podmínkách zároveň projevem podřízenosti a poslušnosti toho, kdo úctu proka zuje. Ten na ni zpravidla sám nárok nemá, nikoho nenapadne, aby se mu klaněl. Uvnitř každé patri archální domácnosti je objektem úcty všech mužská hlava domácnosti. Tento vztah je předobrazem bezmezné úcty prokazované panovníkovi i devotní úcty k bohům. Historická změna obrovského významu nastupuje s přechodem k feudalismu toho typu, který se nejplněji rozvinul v raně středověké Evropě. Ten totiž umožnil, aby hlava nezávislé domácnosti vstoupila do služeb jiné domácnosti a přitom se nejen nestala otrokem, nýbrž služební poměr její status ještě zvýšil. Služba nedegraduje, ale naopak člověka pozdvihuje, uvádí ho do řad vojenské šlechty. Její příslušníci si prokazují úctu nyní již vzájemnou. Přestává platit, že ten, kdo druhému úctu prokáže, jí sám není hoden. Rituální projevy vzájemné úcty tvoří naopak podstatnou část kode xu chování rytířů. Rytíři jsou prvními skutečnými kolegy, spojuje je nikoliv vztah nadřízenosti a podřízenosti, nýbrž vztah rovnosti. Rituály vzájemné úcty se rozvíjejí k dokonalosti v prostředí knížecích dvorů. Zde si dvořané navzájem mezi sebou vyměňují gesta, která dříve adresovali vý hradně podřízení nadřízeným. Později se však situace v mnohém změnila. Rovnost mezi rytíři byla založena na respektování zásad rytířské cti a na úctě k individuálním výkonům každého z nich v permanentních feudálních potyčkách. S ustavením mocenského monopolu knížete mizí rytířská rovnost ve volnosti, nastupuje rovnost dvořanů v podřízenosti jedinému knížeti. Ve vystupování dvořanů je tedy mnoho pokryteckého, adresují-li si navzájem podobné úklony, s jakými předstupují před svého vládce. Vojenské ctnosti rytířů jsou nahrazeny skrytými formami soupeření mezi dvořa ny, které je jen velmi povrchně maskováno projevy vzájemné úcty. Navíc dochází k paradoxu: vý znam dědičnosti a různého stupně urozenosti je přemrštěně zdůrazňován právě v situaci, kdy byro kratický absolutismus fakticky nastoluje bezmocnost všech urozených, kteří jsou začleňováni podle vůle panovníka a jeho rádců na místa důstojníků masových armád a úředníků centralizované správy. Neurozená buržoazie se v demokratických revolucích energicky bouří proti privilegiím šlechty, pro testuje proti výsadám, které byly již namnoze zbaveny mocenského významu. Jako vítězná složka společnosti pak kopíruje uhlazené mravy poražených dvořanů. Oživuje přitom ideál rovnosti, který je předpokladem vzájemného prokazování úcty. Podobně jako v případě dvořanů jedná se o rovnost v poslušnosti, ale nikoli vůči konkrétní osobě vládce, nýbrž vůči neosobním zákonům vyjadřujícím myticky prezentovanou vůli lidu. Vůle lidu se stává vůlí boží a každý člověk se pro druhé lidi mění
— 67 —
v malého boha vyžadujícího při setkání lehký úklon hlavy jako vzdálenou vzpomínku na hluboké klanění před božstvy skutečnými. Náboženské rituály minulosti udržovaly idealizovanou představu boha, jemuž byla obřadně pro kazována jednostranná úcta. Nyní si podobně obřadně, i když v přiměřeně zmenšeném měřítku, prokazují úctu lidé navzájem a skrze každodenní rituály vzájemné úcty se snaží předvádět jeden druhému vysoce idealizovanou podobu sebe sama. Demonstrují ji svým dobrým chováním i vhod ným oděvem, správným tónem hlasu a podobně. Tím vším jednak vyjadřují respekt vůči druhým, jednak si vynucují stejný respekt sami pro sebe. Americký sociolog Erwing Goffman ilustruje v řadě studií způsoby, jimiž lidé dokáží přehrávat před druhými svá idealizovaná představení. Ukazuje i to, jak se na své výstupy v zákulisí pečlivě při pravují a jak po nich tamtéž odpočívají. Moderní člověk je schopen učinit mnoho pro to, aby si zís kal alespoň zlomek respektu, jenž byl dříve rezervován pouze pro kmenové bohy. Kult individualis mu je rituální záležitostí jako každý jiný kult. Také individuum se jako každý objekt kultu obklopuje svatozáří nedotknutelnosti a systémem tabu, který ji garantuje. Občan kráčí každodenní rutinou a přitom očekává, že mu bude prokazována přiměřená úcta v podobě pozdravů, poklon a zdvořilé konverzace o čemkoliv. Máme tak před sebou další zdroj lidsky slušného chování. Lidé se mohou chovat vybraně a zdvořile ze zištnosti, kdy jejich zdvořilost je jen prostředkem k získání přízně toho, kdo má moc rozdělovat odměny. Mohou se však chovat k sobě navzájem slušně prostě proto, že vůči osobě druhého cítí posvátnou úctu a právo každé lidské bytosti na její důstojnost považují za nedotknu telné. Rozvíjí se kult individua a individualismu. Vývoj moderní společnosti však přináší také v tomto ohledu vyústění značně absurdní. Člověk potřebuje své rituály i poté, co byl zbaven svých bohů. Dokonce je pak potřebuje ještě naléhavěji. Umožňují mu semknout se v kruhu s druhými lidmi, promítnout takto získanou oporu do světa nadpřirozených souvislostí a s touto pomocí zvládat své potlačené úzkosti pramenící z omezenosti jeho fyzického života i z cizosti prostředí, do něhož byl bez svého souhlasu na dobu půl miliónu hodin vržen. Provozováním svých rituálů upevňuje člověk pocit sounáležitosti k širšímu celku. Činil tak vždy a bylo přitom podružné, jakému kultu byly jeho rituály konkrétně zasvěceny. Kult vypja tého individualismu, který převládl v moderní společnosti, je po této stránce ovšem zdaleka nejmé ně vhodný. Je-li vyznáván důsledně, ponechává každého v jeho osamocení, nepodporuje příliš společnou akci, nechává na každém, aby zůstal se svými pochybnostmi, obavami a úzkostmi docela sám. Původní představa byla taková, že hrdé a nezávislé individuum řídící se jen svým vlastním ro zumem se dokáže povznést téměř na úroveň bohů. Proto je jen přirozené, dostává-li se každému člověku úcty, která dříve byla vyhrazena pouze bohům. Stalo se však něco, s čím se nepočítalo a co předvídáno nebylo. Povýšení člověka na boha mělo své vedlejší účinky, které celý projekt velice vážně zpochybnily. Člověk osvobozený od pout svého stavu, svého cechu, své širší rodiny, své tradiční komunity, svých nemoderních zvyků a obyčejů a dokonce i své náboženské víry zpravidla neunesl svou svobo du. Nabytá svoboda se z volnosti snadno změnila v opuštěnost. Člověk byl sice zbaven povinnosti praktikovat své staré rituály, nebyl však ani zdaleka zbaven nutnosti každodenní rutiny. Svět, který zůstal tak jako v minulosti vrchovatě naplněn touto rutinou, ztratil zdání jakéhokoli vyššího smyslu v okamžiku, kdy do role bohů byli postaveni docela obyčejní lidé. Člověk na své osvobození od sta rých struktur, tradic a rituálů zareagoval způsobem, který ho nepřiblížil bohům, ale zvířatům. Ve snaze vrátit se k pocitu jistoty vládnoucímu uvnitř stáda ochotně propadá masovým hnutím. Rozvíjí do obludných rozměrů rituály sounáležitosti rasové, nacionální, třídní. Ve jménu principu přesahují cího z jeho hlediska omezenost jeho individuálního života je ochoten páchat věci, jež by si jako slušný člověk nikdy nedovolil činit jménem vlastním.
— 68 —
Člověka nelze osvobodit od rituálů a taková snaha je rozumná asi jako snaha osvobodit dítě od jeho hraček. Zdá se, že to nejlepší, co lze učinit pro dítě 20. století, je zařídit věci tak, aby neškodné hračky byly pro ně atraktivnější než zápalky. Právě to je pravou podstatou moderní demokracie.
— 69 —
Podivné osudy organizací Existují vůbec organizace? – Zablokovaná společnost – Osud ušlechtilých hesel – Síla průměru – Oběti i komplicové Normální člověk a expert Studovat povahu a chod lidských organizací je poměrně obtížné, protože organizace jsou nevidi telné. Právě na příkladu organizací se však lze přesvědčit o tom, že i neviditelné věci mohou být dů ležité. Organizace vlastně, přísně vzato, ve skutečnosti neexistují. Empiricky existují pouze lidé, kteří se za určitých okolností chovají, jako by organizace existovala. Na celé věci je zajímavé, že pokud se tak chovají, organizace skutečně existuje. Když se tak chovat přestanou, organizace zaniká. Veškeré osudy lidí v moderní společnosti jsou závislé na fungování organizací, které existují jen pokud se lidé chovají tak, jako by existovaly. Každý branec samozřejmě ví, že pokud by se choval po odvodu tak, jako by žádná armáda nee xistovala, byl by brzy vyveden z omylu. Na druhé straně je však zřejmé, že začne-li se dostatečně velký počet členů jakkoli silné organizace z nějakého důvodu chovat, jako by tato organizace nikdy neexistovala, organizace mizí přímo před očima. Stejně tak může den ze dne vzniknout organizace ještě mocnější. Stačí, když se lidé začnou chovat jinak, než dokud neexistovala. Lidé si stvořili své organizace z ničeho a nejedna z nich se časem opět v nic obrátí. Před dvěma či třemi staletími neměla Evropa politické strany, před pěti sty lety neměla organizace státní správy ani vzdáleně podobné dnešním, před sedmi sty lety neměla stálé armády. Zato měla po celá staletí mocné stavovské orgány a mocné organizace cechovní, aniž by po nich dodneška zbyly nějaké vidi telnější stopy. Po devadesát procent své existence neznalo lidstvo dokonce vůbec žádné uměle vy tvořené organizace. Vše se řídilo přirozenými rodovými vztahy. Ve světě, jehož fungování je beze zbytku závislé právě na činnosti velkých organizací, nežijeme příliš dlouho. Jejich nástup souvisí s mocenskou centralizací a se vznikem moderního státu, který nelze datovat dříve než do 15. či raději 16. století. Většina organizací, které dnes regulují chod naše ho života v oblasti výrobní, vojenské, správní, vědeckovýzkumné, zdravotnické, politické, kulturní a v řadě oblastí dalších, není schopna sledovat svůj rodokmen příliš dlouho do minulosti. Jejich vznik a rozvoj je relativně pozdního data, často souvisí s 18. stoletím. Organizace činné v nejrůznějších oblastech mají sloužit potřebě koordinace aktivit většího počtu lidí v dané oblasti. Lidé se spojují do zvláštních seskupení, chtějí-li účinně léčit nemoci, zabíjet druhé lidi, šířit osvětu, dohlížet nad svými spoluobčany, vychovávat k moudrosti mládež a vést k politické nesnášenlivosti dospělé. Tato seskupení nazýváme formálními organizacemi, protože sta čí, aby lidé respektovali několik poměrně jednoduchých formálních pravidel a mohou kteroukoliv ze vzpomenutých činností provozovat účinněji, než jak to dokázali naši předkové. Pokud by byly formální organizace skutečně schopny dosahovat maximální efektivity v obla stech, na které se specializují, bylo by nutno uznat (při odhlédnutí od hledisek morálních), že lidský rozum je skutečně na postupu a účelová racionalita v moderní společnosti triumfuje. Situace však ani zdaleka není tak jednoznačná a způsob, jakým fungují moderní organizace, spíše potvrzuje naše skeptické výhrady ohledně míry rozumnosti moderní společnosti. Najeden sice dílčí, avšak zvlášť názorný příklad krajně paradoxního vyznění organizovaného úsi lí upozornil již počátkem našeho století německý sociolog Robert Michels. Zkoumal fungování ně mecké sociálně demokratické strany, která hájila poměrně demokratický program a vystupovala s ušlechtilými hesly svobody a rovnosti. Chtěla-li tyto své ideály v politickém životě prosadit, musela se přísně organizovat způsobem, který nebyl příliš demokratický a namísto rovnosti nastoloval vý — 71 —
raznou nerovnost mezi vedoucími politiky a řadovými členy. Tím strana ve své činnosti prakticky popírala ideály, které hlásala. Pokud by se však organizovala natolik volně, aby svým ideálům dostá la, je vysoce pravděpodobné, že by byla tak málo akceschopná, že by neměla naprosto žádnou šanci v politickém boji své požadavky prosadit. Tento problém stojí ostatně před všemi podobnými stranami a hnutími a dosud nebyl uspoko jivě vyřešen. Naopak, hlásání těch nejušlechtilejších hesel, našlo-li dostatečnou organizační podpo ru, vedlo pravidelně ke vzniku nové oligarchie, která ve jménu původních hesel dokázala svou prak tickou činností hlásané ideály dokonale znemožnit. Nejen osudy organizací, ale také idejí bývají po divné. Formální organizace by měly sloužit redukci nedostatků plynoucích z omezené lidské racionality. Společnost je velmi složitá, a jak bylo řečeno výše, pokud by měli lidé při řešení každého problému vždy znovu promýšlet všechny souvislosti a zkoumat všechny možné alternativy a jejich případné důsledky, každé rozhodování by bylo neuvěřitelně pracné a neekonomické. Formální organizace jsou uspořádány tak, že rozsah rozhodování, jímž je nutno při řešení urči tého problému projít, je výrazně omezen. Každý z úředníků má přesně stanovenou pravomoc a ve lice dobře ví, co do jeho kompetence patří a co se z ní již vymyká. Ví také, kdo je kompetentní ve které oblasti a komu má tedy věc dále předat. Tím se výrazně zužuje prostor pro rozhodování a spolu s tím klesá tak míra nejistoty, se kterou se úředník musí vyrovnat. Ve všech záležitostech ne patřících přímo do jeho kompetence je zbaven nejistoty, která je s rozhodováním vždy spjata. V ob lasti jeho kompetencí existují četné normy a předpisy, které diktují, jak má rozhodnout. Také ony míru jeho nejistoty dále snižují. Žádná organizace není ovšem natolik dokonalá, aby dokázala svými předpisy sejmout ze svých členů veškerou tíži rozhodování a také nejistotu s rozhodováním spjatou. Žádná organizace ne dokáže předvídat naprosto všechna rozhodnutí, která mají být učiněna v nejrůznějších možných situacích. Pokud jsou předpisy příliš obecné, může je každý úředník interpretovat podle svého vku su, momentální nálady anebo čistě osobního zájmu. Pokud jsou naopak příliš podrobné, nemohou stejně myslet na všechny možné eventuality, jejich množství znesnadňuje úředníkům orientaci a svá dí je k tomu, aby je ignorovali a rozhodovali podle vlastního úřednického rozumu. V každém přípa dě ani sebedokonalejší organizace nedokáže sejmout z úředníků tíhu rozhodování. Naopak, vždy existují klíčová místa, kde prostor pro rozhodování zůstává velký. Osoby, které tato místa kontrolu jí, získávají díky své pozicí výjimečnou moc a mohou do určité míry podřizovat chod veřejné or ganizace svým soukromým zájmům. Čím méně takových strategicky významných míst v organizaci existuje, tím vyšší je moc těch, kdo je obsadili. Tyto vlivné osoby přitom nebývají v průměru o nic moudřejší než ostatní smrtelníci. Máme tak před sebou první paradox. Organizace ustavené kvůli eliminaci nedostatků plynoucích z omezené lidské racionality se mohou poměrně lehce dostat pod kontrolu lidí, kteří svou vlastní omezenost prosadí stejně a navíc ji skryjí za firmu organizace, jež má přímo ve svém programu ne dostatek rozumu eliminovat. Autorita organizace se zpochybňuje mnohem hůře než autorita kaž dého z průměrných úředníků, kteří jménem organizace hovoří, a to přesto, že celá organizace není ničím jiným než souhrnem těchto průměrných úředníků. Existuje několik jednoduchých principů, které mají spolehlivě zaručit, že organizace bude na rozdíl od průměrného úředníka fungovat přísně racionálně, že tedy bude schopna jak jednoznačně stanovit své cíle, tak také zvolit právě tu nejúčinnější cestu vedoucí k jejich dosažení. Hierarchické uspořádání organizace má zvyšovat vnitřní disciplínu, předcházet sporům o kom petenci, vymezovat míru zodpovědnosti každého článku, udržovat a posilovat integritu celku, jehož jednotlivé části jsou na sobě vzájemně nezávislé. Spolu se zajištěním kariéry a služebního postupu podle schopností a výkonu by mělo zajišťovat, že ten, kdo je rozumnější, bude vždy (anebo alespoň většinou) řídit méně rozumného. Dále má umožnit plynulou komunikaci v rámci celé organizace. Příkazy a nařízení směřují shora dolů, opačným směrem postupují hlášení o splnění úkolů a infor — 72 —
mace o případných rezervách a problémech. Chod celé organizace se přitom řídí obecnými pravidly, která mají zavádět do rozhodování přísnou nestrannost a objektivitu, mají vyloučit osobní favoritis mus a zajistit převahu obecných cílů nad zvláštními zájmy. Pomocí neosobních pravidel je prová děna též kontrola činnosti všech členů organizace, což zaručuje nestrannost a hodnocení jednot livých osob pouze na základě jejich výkonu a jejich přínosu pro organizaci. Kladné hodnocení může urychlit služební postup zaměstnance a tím zvyšuje jeho motivaci k práci. Penzijní zajištění v nemo ci a ve stáří má personál stabilizovat, umožnit každému, aby se plně identifikoval se svou organizací a všechny své síly vynakládal právě na zajištění jejích manifestních cílů. Stěží lze pochopit, že moderní společnosti, které údajně disponují tak dokonalými organizacemi, mohou mít ještě vůbec nějaké problémy. Bohužel však problémy mají a za jejich nemalou část jsou zodpovědný právě tyto zdánlivě dokonalé formální organizace. Zvlášť citelnou nevýhodou formálních organizací je skutečnost, že se skládají z lidí. Právě tento nevypočitatelný lidský faktor měl být eliminován pomocí neosobních pravidel, věcných byrokra tických předpisů závazných stejně pro všechny členy organizace. Neosobní předpisy, normy a pra vidla měly vyloučit z fungování organizací veškeré subjektivní zájmy jejich členů. Nejen obyčejný člověk, ale dokonce i úředník má své lidské slabosti. Předpisy jsou zde proto, aby jim mohl v úřední době holdovat co možná nejméně, aby úředník nezvýhodňoval ve svých rozhodnutích zájmy někte rých spravovaných na úkor jiných a aby neuplatňoval ani své zájmy osobní. Je třeba uznat, že napůl se toho daří dosáhnout. Vůči zájmům spravovaných dokáže být úředník zpravidla profesionálně chladný. S jeho zájmy vlastními je to poněkud komplikovanější. Úředníci všech stupňů se naučili využívat neosobních předpisů ke svým čistě osobním cílům. Na to upozorňuje francouzský sociolog Michel Crozier. Dospívá k závěru, že úředníci jsou zároveň oběťmi byrokratických praktik i jejich komplici. Byrokratické předpisy sice činnost každého z nich do jisté míry svazují, na druhé straně však posky tují cenné alibi, na něž se může úředník odvolat kdykoliv, vzbudí-li jeho postup něčí nelibost. Je-li sdostatek dovedný, naučí se brzy využívat existujících předpisů bez ohledu na zájmy organizace. Existují předpisy, které chrání nadřízené před žádostmi, s nimiž se na ně obracejí jejich podří zení. Tyto předpisy jim umožňují reagovat na podobné žádosti pokrčením ramen a odvoláváním se na platné normy, které musejí být dodržovány. Existují však také předpisy chránící naopak podříze né vůči jejich nadřízeným. Podřízení pak mohou se stejným pokrčením ramen prohlásit, že své for mální povinnosti splnili a nikdo po nich nemůže žádat více. Nadřízení i podřízení se zdokonalují při vzájemných drobných kancelářských půtkách v zacházení s předpisy, které je zaštiťují před otev řeným výpadem druhé strany. V těchto šarvátkách zpestřujících a oživujících jinak poměrně fádní život zaměstnanců pod penzí, pomalu všichni zapomínají, čemu měla původně jejich organizace vlastně sloužit. Všechny zúčastněné strany si ostatně vykládají cíle organizace ve svých vlastních ter mínech a každá z nich je přitom pochopitelně přibližuje co nejvíce svým zájmům, pokud je s nimi přímo neztotožní. Je tedy jen logické, že se jí jeví každé nepatrné vítězství nad soupeřem z vedlejší kanceláře jako další krok na cestě k naplnění velkých cílů organizace. V drobných každodenních po tyčkách mezi nadřízenými a podřízenými vedenými samozřejmě podle všech zásad slušného jednání a naprosto zdvořile mívají nakonec obvykle převahu ti první. Byrokratický kníže, není-li úplně ne schopný, dokáže svým dvořanům připomenout, kde je jejich místo. Koneckonců řada úspěšných podřízených korunuje svůj úspěch právě vzestupem do řad bývalých soupeřů. Rychle pak zapomí nají na své odbojnické začátky a jejich hlavní starostí je posílit stabilitu systému, který prokázal ne spornou úroveň tím, že dokázal povýšením ocenit právě jejich kvality. Posilování stability systému zaměstná pak tolik jejich sil, že se jim opět nedostává dost energie k naplňování cílů, pro které byla organizace formálně určena. Zmíněný paradox lze vyjádřit také jinak. Čím výše člověk v organizaci proniká, tím více se vzdaluje od pracovníků první linie, kteří jsou v přímém kontaktu s praktickými problémy, jejichž ře šení se od organizace očekává. Čím výše se ovšem dostává, tím větší má pravomoci činit závažná — 73 —
rozhodnutí. Protože se však vzdálil kontaktu s realitou, jeho rozhodování se týká převážně vnitřních problémů organizace, jimiž žije a jimž přikládá zásadní důležitost. Je natolik pohlcen světem organi zace, že její poslání navenek se mu jeví jako něco druhořadého. Z uvedeného vyplývá dalším paradox formálních organizací. Jejich hierarchická výstavba a od stupňování moci způsobuje, že ti, kdo rozhodují, jsou příliš vzdáleni od terénu a znají tedy jen zpro středkovaně konkrétní problémy, které je třeba řešit. Ti, kdo jsou naopak jako příslušníci první linie přímo v terénu a jeho problémy znají velmi dobře, nemívají zase k jejich řešení dostatek moci. Mo hou o nich tedy pouze referovat směrem nahoru, a jak uvidíme dále, logika komunikace uvnitř or ganizace většinou účinné řešení problémů zcela spolehlivě blokuje. Vnitřní struktura formálních organizací je obdobná bez ohledu na oblast, ve které organizace svou činnost vyvíjejí. Základ tvoří vrstva řadových zaměstnanců, vrchol představují řídící pracovníci a mezi oběma se nalézá zprostředkující vrstva středních kádrů. Celou Činnost byrokratické organi zace však brzdí špatná komunikace mezi těmito třemi složkami. Řídící pracovníci jsou závislí na informacích, které jim poskytují jejich bezprostřední podřízení. Ti je však ve svých zprávách klamou, protože při celkové nedostatku zdrojů, který je pro chod ne výrobních organizací typický, mají přirozeně zájem zajistit co nejvíce zdrojů právě pro své oddělení. Řídící pracovníci dobře tuší, že nejsou schopni přinutit své podřízené k poskytování informací pravdivějších. Proto rozhodují prozřetelně raději tak, aby z jejich rozhodnutí vyplynulo co nejmenší riziko v případě, že jejich podklady byly skutečně mylné. V podstatě se snaží ve svém rozhodování od dodaných informací co nejvíce abstrahovat a přidržují se pouze obsahově prázdných formálních předpisů, popřípadě svých útržkovitých vzpomínek na situaci v terénu, jak ji někteří z nich zamlada na samém počátku své kariéry zahlédli. Pochopitelně se ve svých rozhodnutích dopouštějí omylů, které postihují nejširší vrstvy zaměstnanců organizace. Reakce všech tří partnerů na tuto situaci probíhá podle vžitého a mnohokrát odzkoušeného scé náře. Zaměstnanci, kterým bylo neadekvátním rozhodnutím špatně informovaných řídících pra covníků ukřivděno, se na tyto nejvyšší nadřízené pochopitelně zlobí. Střední kádry krčí rameny a zdůrazňují, že za nic nemohou, protože vlastně nerozhodují, tlumočí pouze příkazy těch nahoře. Řídící pracovníci, pokud se k nim ozvěna rozhořčení nedůležitých zaměstnanců vůbec donese, nijak nereagují, neboť dobře vědí, že rozhořčení pomine v okamžiku, kdy střední kádry uklidní své pod řízené využitím zdrojů, jejichž existenci svým nadřízeným zatajili. Poté se cyklus opakuje a začíná shromažďování nových nepřesných a zkreslených údajů, které si pro potřeby svého rozhodování vyžádali řídící pracovníci. Zastánce ničím neopodstatněné víry v rozumnost moderní společnosti nedokáže samozřejmě pochopit, jak je vůbec možné, že tak neudržitelný systém se může tak dlouhodobě udržovat. Fun guje právě proto, že každý z jeho účastníků je zároveň obětí i komplicem. Zaměstnanci nechtějí být závislí přímo na nejvyšším šéfovi, cítí se před ním chráněni mezi vrst vou středních kádrů. Tito jejich bezprostřední nadřízení necítí zodpovědnost za opatření řídících pracovníků, která poškozují řadové zaměstnance, cítí však vůči těmto zaměstnancům určitou solida ritu, která je společná všem podřízeným. Střední kádry jsou chráněny proti nadřízeným v té míře, v jaké kontrolují prostředky, pomocí nichž by nadřízení mohli zasahovat do jejich záležitostí. Ko nečně řídící pracovníci neriskují nic a za nic nenesou skutečnou odpovědnost. Vždy se koneckonců mohou odvolat na mylné informace, které jim byly dodány od jejich podřízených. Všichni zúčastnění tedy preferují zablokovanost, jež je (každého jinak) zbavuje nutnosti riskovat a nést přímou zodpovědnost za chybná rozhodnutí. Jedná se o model dokonale institucionalizované ne-komunikace. Všechna hlášení, oběžníky a statistiky v něm slouží více pro vlastní ochranu než pro informaci druhých. Úředníci si je vyměňují mezi sebou jako odpustky za byrokratické hříchy, kterých se snad nevědomky dopustili. Michel Crozier odhaduje, že struktura zablokované organizace dokáže sterilizovat činnost přinej menším dvou třetin aparátu organizací státní správy. Tyto dvě třetiny jsou proměněny v jakousi — 74 —
ochrannou mezivrstvu, jejíž skutečnou funkcí je znemožňovat kontakt mezi řídícími a výkonnými složkami organizace. Tato velmi důležitá vrstva ochraňuje řídící pracovníky před tím, aby nepoznali na vlastní kůži zhoubné důsledky svých rozhodnutí, a zároveň ochraňuje výkonné pracovníky, aby nemuseli rozhodovat, protože oni jsou v situaci, ve které by důsledky svých rozhodnutí pocítit mohli. Ochranná vrstva zbavuje oba póly odpovědnosti, aniž by ji ovšem v nejmenším brala na sebe. Existence této ochranné vrstvy, která má tak blahodárné účinky na zájmy nadřízených i pod řízených, je nepříjemná snad jen v tom smyslu, že směruje veškerou aktivitu organizace výhradně na její vnitřní problémy, vyplývající ze hry hrané v rámci pyramidy organizační hierarchie. Nezbývá pak již energie na řešení problémů, kvůli kterým organizace původně vznikla, a to je vada, na niž naráží me opakovaně a kterou bohužel žádné předpisy a oběžníky neřeší. Poruchy, dysfunkce a přímo zvrácenosti ve fungování organizací, které se slouží všemu jinému, jen ne cílům, pro něž byly vytvořeny, tvoří bohatou mozaiku ilustrující nedomyšlenost moderní společnosti a jejích institucí. V rukou byrokratů se i ten nejlépe míněný předpis či neobyčejně osvícené nařízení snadno mění v něco vrcholně samoúčelného, co má být rigidně dodržováno bez ohledu na měnící se okolnosti. Rituální přeměna prostředků ve svůj samoúčel dovoluje každému oddělení a každé úřední sekci utvrzovat se ve své výjimečnosti a vydávat své skupinové cíle za hlavní účel celé organizace. Ritua lismus posiluje solidaritu mezi úředníky a dále je odcizuje prostým spravovaným. Organizace zde přestává běžným žadatelům řádně sloužit, naopak je tyranizuje, vydírá a ponižuje tím, že jim do nej menších podrobností diktuje, jak si mají počínat, chtějí-li si vůbec zasloužit její chladný zájem. Jednou z výhod neosobních norem, jimiž se řídí chod moderních organizací, měla být snadnost a nestrannost kontroly činnosti členů organizace. V demokratických společnostech je pro podřízené přijatelnější podřizovat se příkazům a kontrole neosobních pravidel než být podrobeni rozkazům konkrétních osob. Druhý postup by příliš připomínal časy poddanství, což by mohlo občany v úředních funkcích rozladit. Používání neosobních pravidel ke kontrole činnosti má však své ne chtěné účinky. Z takových pravidel, která musí být zcela jednoznačná, lze snadno vyčíst, co lze po važovat za krajní, ještě nepostižitelné a akceptovatelné chování, jaký je nejnižší možný výkon, jaká nejnižší přípustná disciplína a podobně. Metodou pokusů a omylů dokáží podřízení dříve nebo poz ději tento práh lokalizovat. Kontrola výkonu prováděná prostřednictvím neosobních pravidel tak v jistém smyslu umožňuje výkon minimalizovat, místo aby ho zvyšovala. Umožňuje prosazovat osobní cíle, místo aby všechny bez rozdílu přiměla nasadit maximum sil pro dosažení oficiálních cílů organizace. Pro dobrý chod oddělení, který je rozhodující pro hodnocení nadřízených, je však zpravidla tře ba učinit více, než je předepsáno pravidly. Nadřízený je tedy v citelné nevýhodě, jestliže nemá prostředky, jež by mu umožnily obdržet od podřízených vyšší výkon, než kolik činí minimální vý kon určený normou. Co může v této situaci dělat? Využívá toho, že zpravidla mívá k dispozici nikoli jen jedno, nýbrž větší množství pravidel. Jestliže bude tolerovat nedodržování některých z nich, má v ruce prostředek pro vydírání svých podřízených. Může jednoduše pohrozit tím, že svou toleranci v jistých ohledech přestane uplatňovat, nepodají-li jeho podřízení vyšší výkon v oblasti, o kterou se mu jedná. Tato taktika je úspěšná, pokud v ní nezajde příliš daleko, neboť tím by své podřízené vy provokoval ke striktnímu dodržování naprosto všech pravidel a neměl by jim již čím hrozit. Michel Crozier na základě podobných příkladů ukazuje, že moc a význam neosobních pravidel nespočívá ani tak v obsahu toho, co předpisují, jako spíše v možnostech vyjednávání a vydírání. Z tohoto pohledu již organizace nevypadají jako dokonalé mechanické soukolí uváděné do pro počitatelného pohybu silou“ logiky svých tvůrců. Organizace je uváděna do chodu energií rozpor ných zájmů svých členů a její chod vrávorá podle toho, které zájmy momentálně převažují. Všichni zúčastnění se přitom řídí svými osobními strategiemi, které si vypracovávají podle potřeb chvíle pouze pomocí omezených prostředků své limitované racionality. Soudržnost těchto organizací je v každém okamžiku více nebo méně problematická a její udržování spotřebovává velkou část pro — 75 —
středků, které má organizace k dispozici formálně ke zcela jiným účelům. Aktivity jejích členů zdale ka nejsou orientovány jen na plnění cílů organizace, ale spíše na využití šancí, které jim jejich posta vení v organizaci skýtá pro sledování cílů osobních. Zdánlivě jednotné organizace jsou tak neustále ohrožovány odstředivými tendencemi svých členů, kteří se snaží ochránit a pokud možno ještě více rozšířit svůj vlastní manévrovací prostor a omezit svou závislost na druhých. Z tohoto hlediska lze dokonce konstatovat, že organizace exis tují ani ne tak díky jednání svých členů, jako sprše navzdory jejich jednání. Zdrojem ustavičných problémů je samo hierarchické uspořádání organizace. Je založeno na opti mistickém předpokladu, že rozumnější stoji na služebním žebříčku vždy výše a ten, kdo se vyšplhá až na jeho vrchol, bývá ten nejchytřejší. Bohužel nejde zdaleka jen o to, že všichni nadřízení nás ne ustále přesvědčují o opaku. Jedná se o rozpor hlubší, který plyne z toho, že odbornost a nadřízenost se zdaleka ne vždy kryjí. Vědění nelze přenášet jednoduše jmenovacím dekretem. Nadřízení jsou ve skutečnosti často méně odborně kvalifikovaní než jejich podřízení. Mimo jiné proto, že prostě ne mohou být odborníky ve všech dílčích oblastech spadajících do jejich organizační kompetence. To je zdrojem mnoha konfliktů. Podřízení, jsou-li odborně na výši, sledují především technické aspekty řešených problémů. Nadřízení zpravidla dbají hlavně na udržení své privilegované pozice a svou snahu zdůvodňují poukazem na zájmy organizace, na pořádek a disciplínu. Hierarchie, která v praxi vede k nutnému rozdělení organizace do skupin se zvláštními zájmy, je jednou z příčin přerušení plynulosti toku příkazů a hlášení, a stává se tedy pravým opakem toho, k čemu měla původně sloužit. Snižuje účinnost chodu organizace. Podobně problematický dopad mívá pro organizaci také například nutnost kontroly. Jistý stupeň kontroly je pro účinné fungování organizace nezbytný. Zároveň však právě vědomí, že jsou kont rolováni, může u zaměstnanců vyvolávat pocity neuspokojení a snižovat účinnost jejich práce. Po třeba kontroly uvnitř velkých organizací může tak zároveň podporovat i brzdit chod organizace a plnění jejích cílů. Totéž platí i v případě komunikace. Typicky byrokratická zablokovanost komu nikace sice zcela zjevně zabraňuje organizaci realizovat její oficiální cíle, přesto však může uspoko jovat velkou část jejích členů na všech úrovních, a proto je i přes svou zjevnou absurdnost stále znovu reprodukována. Všechny vzpomenuté dysfunkce působí stejným směrem. Odvádějí organizaci od plnění cílů, pro které původně vznikla, odvádějí její energii, aby se pozvolna vybíjela v drobných konfliktech mezi znepřátelenými kancelářemi a v každodenních potyčkách sváděných mezi nadřízenými a pod řízenými o to, kdo z nich se dokáže zbavit většího dílu odpovědnosti za vykonanou i nevykonanou práci. Přitom všechny organizace bez ohledu na své zaměření pěstují o sobě navenek zcela odlišnou představu. Cílem každé z nich je údajně zcela nezištně sloužit co nejširšímu publiku. Výrobní podniky a podniky služeb vznikají s heslem sloužit konzumentům, vzdělávací a výchov né instituce mají sloužit osvětě lidu, zdravotnické organizace veškeré veřejnosti, armáda obraně ná roda, policie lidu, zejména pokud nebyl dosud trestán, politické strany mají sloužit svým voličům a skrze ně velké ideji humanity a pokroku. Některé strany jdou ve své nezištnosti tak daleko, že jsou ochotny voličům sloužit i v případě, že je nikdo nevolí. Lidu údajně slouží v moderní společnosti tolik institucí, že na samotný lid už žádná práce nezbývá a může se plně oddávat sladké zahálce. Ani nejskvělejší ideologie však nedokáže zcela zakrýt drobné nedostatky moderních organizací. Mezi ně patří již zmíněné dysfunkce, jejichž vinou přestávají organizace poskytovat svým klientům ty služby, o které jsou žádány. Neznamená to, že výrobní organizace přestávají vyrábět, nemocnice léčit, školy vyučovat, policie pátrat a armáda zbrojit a manévrovat. Znamená to pouze, že uvedené činnosti nejsou provozovány tak docela podle potřeb klientů, nýbrž spíše podle potřeb jednotlivých organizací. Z úřadů se stávají prebendy zajišťující klid nejen ve stáří, ale už od okamžiku nástupu do zaměstnání. Školy se mění v útulky pro lidi, kteří nedovedou dělat nic jiného než učit, jak se co má
— 76 —
dělat. Armády se mění v útočiště těch, kdo byli ze zdravotních důvodů uznáni neschopnými účastnit se civilního života. Obvinění, že tyto organizace neposkytují služby tak, jak by měly, je zpochybňováno poukazem na to, že nikdo stojící vně organizace není kompetentní stanovit, jak by poskytované služby měly vypadat. Kdo se odvažuje mluvit do věcí ředitelům, generálům a přednostům? Argumentuje se tím, že ti, kdo řídí příslušné služby, mají více schopnosti než sami klienti posoudit, co vlastně klientům prospívá a co by jim mohlo uškodit. Organizované služby se tímto obratným tahem vymaňují z tla ku veřejnosti, která je v nevýhodě již proto, že sama není v příslušné oblasti nijak organizována. To však neznamená, že se byrokratické organizace zbavují jakékoli kontroly. Spíše naopak, kont rolní mechanismy jsou uvnitř nich zvlášť silně vyvinuty. Kontrola a její výsledky jsou však nepří stupné pohledu zvenčí a navíc jsou zvlášť usilovně kontrolovány právě ty aspekty chodu organiza ce, které mají pro potřeby klientů obvykle jen minimální význam. Tento trend je podporován ideo logií, podle níž nezasvěcení klienti nemají dostatečný přehled o potřebách složitých organizací, a nemohou tedy ani posoudit správnost často komplikovaných kontrolních procedur. Poté, co se byrokratickým organizacím se postupně podařilo omezit poskytováni služeb, kvůli kterým původně vznikly, a vymanit se z kontroly veřejnosti, mohou přistoupit k nastoleni své vlastní kontroly nad bývalými klienty. Zároveň od nich začínají vyžadovat stále více služeb. Například velmi cenná služba, kterou konzumenti prokazují svým výrobním organizacím, spočívá v jejich ochotě přizpůsobovat operativně své vlastní potřeby požadavkům reklamy. Jedna z tragédií moderní společnosti tkví v tom, že klienti mají skutečně jen omezenou schop nost posoudit potřeby velkých komplexních organizací a v některých případech mají dokonce pro blémy i při posuzování svých potřeb vlastních. Tak vzniká jedno z vážných dilemat organizované společnosti. Organizace se skutečně stávají natolik složité a neprůhledné, že laická veřejnost ztrácí schopnost posuzovat otázky jejich fungování a musí je přenechávat odborníkům na řízení, o nichž se předpokládá, že jsou ve věci kompetentněj ší. Tím se však běžní klienti dostávají do situace, kdy jsou jaksi ve svém vlastním zájmu zbavováni odpovědnosti za chod organizací, které přitom velmi podstatně ovlivňují celý jejich život. Namísto víry v nadpřirozené síly, které řídí zpovzdálí naše osudy, nastupuje stejně důvěřivá víra v rozum ex pertů. Běžný člověk může ovlivňovat a kontrolovat jejich činnost zhruba ve stejném rozsahu, v ja kém jeho předkové ovlivňovali rejdění nadpřirozených sil. Může se pouze dohadovat, nakolik bude výsledek působení těchto tajemných mocí pro něho osobně blahodárný či zhoubný. Naši předkové vymysleli řadu rituálů, s jejichž pomocí se snažili navázat s nadpřirozenými silami kontakt a přemluvit je, aby nepůsobily proti nim, nýbrž v jejich prospěch. Z toho, že lidstvo v dávných dobách nezaniklo, nýbrž propracovalo se až k moderní společnosti, lze usuzovat, že jejich námaha nebyla marná. Zůstává otevřenou otázkou, zda se současné laické veřejností podaří navázat podobně uspokojivou komunikaci s experty, kteří ovlivňují osudy všech lidí dnes. Zatím jen málo nasvědčuje tomu, že experti by byli ochotni sestoupit z výšin, vyslyšet přímluvy prostého lidu a řídit se jimi. Na rozdíl od svých nadpřirozených předchůdců buď nemají právě čas, anebo se pro stě nechtějí poskvrnit dotykem s méně informovanými.
— 77 —
Společnost jako nezamýšlený důsledek Pohádky pro děti od šesti let – Vedlejší důsledky rozumu – Rituály nelze zvědečtit – Sociologie nepořádku – Vzývání rozumu. Osvícenská pohádka o rozumné společnosti dodržovala všechny náležitosti pohádkového žánru. Také v ní vždy dobro zaručeně vítězilo nad zlem a rozum triumfoval nad hloupostí, které se všichni nakonec vysmáli. Jako v každé správné pohádce také zde spělo vše k dobrému konci. Pokrok přijíž děl na bujném oři, jemuž v 19. století stoupala z nozder pára a ve 20. století už dokonce i sršely jis kry. Pohádka byla jednoduchá a byla určena pro děti od šesti let. Moderní společnost se v této po hádce chová stejně důstojně jako rozumný dospělý člověk. Jedná vždy tak, že si nejprve vytyčí zcela rozvážně určitý cíl a ten pak sleduje těmi nejpříhodnějšími prostředky. Když je právě nemá po ruce, vytvoří si je. Vytyčuje jen takové cíle, na které právě stačí. Proto se jí nemůže stát, že by ji něco za skočilo. Pokud se přece jen někdy splete, poučí se ze svého omylu a příště to už neudělá. Mezi společností a jejími jednotlivými členy existuje úzká a pro všechny strany velmi prospěšná vazba. Společnost vlastně jedná ve velkém přesně tak jako každý její dospělý člověk v malém. Pro blémy jsou pouze s dětmi a s národy, které nejsou ještě tak rozumné jako Evropané a Američané a neumějí „dělat“ pokrok. Děti je třeba vychovat a nezralé národy kolonizovat. Jak prví, tak druzí nakonec pochopí, že to bylo jen a jen pro jejich dobro. Vazba mezi jednotlivci a jejich společností je oboustranná. Stav společnosti je v každém oka mžiku výsledkem vědomých úmyslů jejích členů anebo alespoň části z nich. Společnost je taková, ja kou ji chtějí mít ti, kdo v ní žijí. Nedemokratická společnost je taková, jakou ji chtějí mít ti, kdo se zmocnili vlády, demokratická společnost taková, jakou ji chce mít většina lidu. Na druhé straně platí, že jednání jednotlivců je usměrňováno tlaky a potřebami společnosti. Lidé jsou takoví, jakými je dokáže učinit společnost. Obě strany na této vzájemné závislosti vydělávají. Je v zájmu lidí, aby jejich společnost byla co nejdokonalejší, a je v zájmu společnosti, aby její členové byli co nejkvalitnější. Pokud něco ve společnosti neklape, je třeba najít ničemu, který hru kazí. Revolucionáři 19. století byli přesvědčeni, že hru kazí hrabiví kapitalisté, revolucionáři dnešní doby jsou toho názoru, že hru kazili ti, kdo se domnívali, že hru kazí hrabiví kapitalisté. Takto přímočaře dokáže postupo vat jedině hodně osvícený pokrok. Skutečná situace moderní společnosti není vůbec idylická. Bohužel se v pohádce o rozumné společnosti fantazíruje mnohem více než v pohádkách tradičních. Celý příběh je vymyšlen proto, aby se nám snáze usínalo a aby nás netrápily noční můry. Společnost, ve které žijeme, je však jen málo uklidňující a slibovaný happy end je v nedohlednu. Jak jsme se snažili naznačit v jedné z předchozích kapitol, základní předpoklad celé teorie ro zumné společnosti, podle něhož se normální člověk chová racionálně, tedy pečlivě kalkuluje zisky a ztráty každého svého činu a volí vhodné prostředky pro dosažení uvážlivě stanovených cílů, zdale ka neplatí. Věda a osvěta nejsou všemocné, neboť rituály člověka nelze zvědečtit. Navíc ale neexistuje ani záruka toho, že kdyby se lidé dokázali a chtěli chovat zcela rozumně, bude výsledkem jejich jednání opět něco rozumného. Můžeme naopak uvést řadu příkladů dokazu jících, že postupuje-li větší počet mužů a žen ze svého hlediska naprosto rozumně, může být vý sledkem jejich jednání situace, která jednoznačně poškozuje všechny. Neexistuje prostě žádná podobnost mezi chováním jednotlivců a fungováním společnosti. Na jedné stran překvapivě často vedou i ty nejlepší úmysly k velmi povážlivým důsledkům, na straně — 79 —
druhé existuje ve společnosti mnoho zla, které vlastně nikdo nechtěl a nikdo z něho ani nemá uži tek. Společnost, ve které žijeme, není prostě výsledkem vědomého plánu a bylo by pošetilé domnívat se, že dnes jsme více než kdykoli v minulosti schopni zajistit budoucí podobu společnosti podle na šich vlastních přání. Pokud bychom žili v podobné iluzi, museli bychom se s údivem ptát, kdo vlastně lidstvu naplá noval strach z atomové bomby, ekologickou apokalypsu, politickou nesnášenlivost, ropné krize, od pudivé prostředí přelidněných měst, rozpad rodin a profesionální neschopnost byrokratů. Je smut nou skutečností, že se ke všem těmto hrozbám dopracovala naše rozumná společnost sama a zcela dobrovolně. Tradiční společnosti minulých dob, dokonce ani takzvané společnosti primitivní, ne znaly nic z těchto darů civilizace. Měly samozřejmě jiné a velmi tíživé problémy, ale přečkaly je. To v případě společnosti rozumu není do budoucna tak úplně jisté. Velkou ironií je, že prakticky všechny vzpomenuté hrozby, které činí přežití moderní společnosti tak nejistým, lze zařadit do kategorie vedlejších důsledků zdánlivě zcela rozumného jednání jednot livců i celých skupin. Atomová bomba, která nás všechny ve dne v noci ohrožuje bez ohledu na to, jak velcí dobráci stojí momentálně v čele mocných států, je důsledkem snahy znepřátelených stran pojistit se maxi málně proti nepříteli. Snaha posílit vlastní bezpečí zde vede k nezamýšlenému důsledku permanent ního ohrožení všech. Ekologickou krizi v celosvětovém měřítku nesledoval zaručeně nikdo z těch, kdo vymýšleli nové umělé hmoty, nová hnojiva a nové kosmetické prostředky. Jejich snahou bylo zajistit výživu, usnad nit život a umožnit atraktivnější konzum, dostupný pokud možno pro všechny. Nemohli vědět, že v důsledku jejich ušlechtilých záměrů začnou tát ledovce a do pohybu bude uvedena lavina nejen sněhová, která dokáže lidem atraktivní konzum pěkně otrávit. Snaha zajistit blahobyt pro všechny tedy vede opět k neplánovanému důsledku, jímž je ohrožení přežití všech. Učebnicovým příkladem působení nezamýšlených důsledků je případ byrokracie. Každé jednot livé opatření, které v průběhu několika staletí postupně byrokratizovalo správu, bylo ze svého hle diska zpravidla velmi rozumné. Zavedení přísné hierarchie do vztahů mezi úředníky, povinnost řídit se při rozhodování obecně platnými a pro všechny stejně závaznými předpisy, stálá kontrola činno sti všech úředníků založená na písemných hlášeních, formulářích a oběžnících, to vše bylo do čin nosti správy zaváděno s těmi nejlepšími úmysly. Všechna podobná opatření měla prostě zaručit, aby si úředníci již nemohli nadále přisvojovat svěřené úřady a zacházet s nimi jako se svým soukromým majetkem, ale aby byli nuceni vykonávat svou činnost pod dohledem a za pevně stanovených pod mínek. Zdlouhavost byrokratického řízení, ritualismus úředníků, převaha formalismu v činnosti úřa dů, jejich odlidštění stejně jako vynalézavost úředníků, kteří dokáží využívat všech uvedených opat ření podle svých osobních potřeb a na úkor klientů i organizace, to vše jsou nikým nezamýšlené dů sledky byrokratické správy. Právě díky byrokratickým opatřením úřady již úředníkům nepatří a oni jsou přesto nuceni věnovat se správní činnosti. To je nesporný klad. Nezamýšleným důsledkem byrokratizace však je, že úředníci se do jisté míry mohou chovat, jako by jim úřady patřily, a své úřední povinnosti mohou do jisté míry obcházet. Také v případě byrokracie tedy neplánované dů sledky určitých opatření působí zcela proti cílům, které byly původně sledovány, rozumné opatření se zvrací ve svůj opak. Není divu, že francouzský sociolog Raymond Boudon hovoří přímo o „zvrácených důsledcích“ lidského počínání. Konstatuje, že vždy, když větší množství lidí začne hromadně realizovat jednání, které se v jednotlivých případech osvědčuje, dostaví se výsledky, jež poškodí všechny zúčastněné. Tuto tezi ilustruje na příkladu masové demokratizace školství. V minulosti, kdy přístup na střední a vysoké školy byl silně omezen, poskytovalo dosažené vzdělání téměř automaticky záruku výnos ného povolání, kariéry a společenského úspěchu. To je jeden z důvodů, proč vzniká tlak na demo kratizaci školství, na jeho otevření co nejširším vrstvám. Tento tlak je nakonec úspěšný, školy se — 80 —
otevírají příslušníkům stále širších vrstev, roste podíl vzdělaných v celé populaci. Zažívají však velké rozčarování, když zjišťují, že strategie, která přinášela celkem spolehlivě úspěch v generaci jejich dědů i otců, se nyní míjí účinkem. Stále vyšší vzdělání pro stále větší část populace přináší znehod nocení diplomů všech stupňů. Ti, kdo investovali čas a energii do přinejmenším stejně náročného studia jako v časech jejich otců, postupně zjišťují, že na rozdíl od generace předchozí se jim jejich investice velmi často nevyplácí. Na obsazení stále méně atraktivních míst potřebují stále vyšší vzdě lání a stále honosnější diplomy. Vzdělání tedy dnes stěží garantuje zisk pozice dosažitelné dříve bez větších problémů se vzděláním jen průměrným. Naprosto stejný mechanismus můžeme vystopovat v mnoha značně odlišných oblastech života společnosti. Pro 19. století i pro první polovinu našeho století bylo ideálním místem života město. Města představovala ostrůvky pokroku v moři venkovské zaostalosti. Odchod do měst byl pova žován za známku sociálního vzestupu. Umožňoval uniknout z těsných pout tradiční venkovské po spolitosti a otevíral venkovanům dosud netušené možnosti, umožnil jim jako již poslední sociální vrstvě civilizovat jejich jednání, osvojit si zdvořilé způsoby a napodobovat mravy horních vrstev. Města se stala symbolem úspěchu a venkov se začal vylidňovat. S masovým odchodem do měst se však situace změnila. Přeplněná města připravují nově příchozím více problémů než šancí pro vze stup. Postupně se černobílé viděni města a venkova obohacuje o nové odstíny, které obraz stále více mění. Ti nejprimitivnější a nejubožejší z celé společnosti dnes žijí ve velkých městech a nikoli na venkově jako dříve. A naopak, možnost opouštět město na co nejdelší období a trávit je v idylickém prostředí venkova je dnes dostupná pouze těm lépe situovaným. Možnost bydlet na venkově je ve vyspělých zemích považována za znak úspěšnosti, který si nemohou dovolit zdaleka všichni obyva telé města. V dnešní situaci zní poněkud komicky požadavek minulého století, aby venkov dohnal město a vyrovnal se mu. Obyvatelé měst by naopak dali mnoho za to, kdyby se mohli co nejvíce při blížit venkovu. Jakmile však periodický útěk z měst do přírody a na venkov nabývá masovějšího charakteru, mizí opět jeho přednosti. Nezamýšleným důsledkem jednání mas samotářů se stává rušný život v zahuštěných chatových a chalupářských koloniích, ve kterých je asi tolik soukromí jako v táboře pionýrů. Stejný mechanismus zvrácených důsledků je příznačný pro rozvoj automobilismu. Dokud bylo aut velice málo, zvyšovala sociální status majitele bez ohledu na svou značku. Jakmile se však masám pěších podařilo opatřit si vlastní automobily, nastala na jedné straně inflace statusové hodnoty auto mobilu (zdaleka již ne každá značka zaručuje svému majiteli vysoký status), na straně druhé pře stává platit, že s automobilem se lze přemisťovat nejsnáze a nejrychleji. Nechtěným důsledkem sna hy velkého množství lidí dostat se co nejrychleji na místo určení se stává dopravní zácpa znemožňu jící pohyb všem. Opět tedy zvrácené efekty jednání způsobují, že úspěšná strategie, je-li použita větším množstvím lidí, se lehce mění ve svůj opak a může poškozovat všechny. Zatím jsme uvedli pouze několik zvlášť nápadných příkladů nezamýšlených důsledků jednání, které souvisí s poměry v moderní společnosti a které jsou schopny zpochybnit víru v rozumnost je jího fungování. Proč však tyto situace nastávají? Jakousi předběžnou, i když pouze částečnou odpo věď na tuto otázku může poskytnout pokus o typologii negativních důsledků. Celá řada nechtěných vedlejších důsledků jednání plyne z omezenosti jednajícího. Člověk má tendenci upnout se na určitý cíl a ze svých úvah vyloučit všechny další souvislosti a důsledky. Snaha dosáhnout cíle za každou cenu se může ukázat neekonomická, čistý zisk je převýšen náklady ply noucími z vedlejších důsledků. Jde například o situaci jinocha, který se musí ženit. Jiným případem je tendence člověka opakovat jednání, které mu v minulosti přineslo užitek, stá le znovu bez ohledu na změněné okolnosti. Výsledek, který byl poprvé kladný, se může při dalším opakování změnit v záporný. Patří sem všechny situace typu „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…“. Zvlášť příhodnou půdu pro výskyt nezamýšlených důsledků představuje jednání v afektu. Zde již člověk dává otevřeně najevo, že ho možné další důsledky jeho činností vůbec nezajímají. To je — 81 —
však případ z našeho hlediska okrajový, neboť hovoříme o problematice nechtěných důsledků jed nání záměrného, intencionálního. Jestliže zpohlavkujeme svého nadřízeného, udělali jsme to jedno duše proto, že jsme se přestali na okamžik kontrolovat, a nikoli s přesvědčením, že se náš nadřízený po této lekci nad sebou už konečně kriticky zamyslí. Uvedené příklady ilustrují takové druhy rozhodování, kdy z nějakých důvodů nebereme ohled na všechny možné důsledky učiněné volby. V prvém případě tomu brání omezenost našeho zájmu na jediný cíl, v druhém případě poplatnost zvyku a tradici, v případě třetím vliv afektu, který na chvíli zcela přehlušil i tak dost omezený rozum. Vždy se však jedná o individuální rozhodování a o více méně psychické bariéry zabraňující tomu, aby toto rozhodování bylo rozumově zcela důsledné. Prvek nezamýšlenosti však nesouvisí jen s uzpůsobením lidské psychiky, ale také přímo s uspo řádáním společnosti, která jako celek se vůbec nechová jako rozvážný dospělý intelektuál. Nedoro zumění o skutečném charakteru lidské společnosti vzniká právě tím, že společnost studují a zabývají se jí výhradně rozvážní dospělí intelektuálové. Promítají do objektu svého studia své vlastní kvality a utvářejí přitom představu společnosti k obrazu svému. Máme tak vlastně před sebou další nechtě ný důsledek, neboť badatelé ve společenských vědách nepřenášejí své vlastní kvality do společnosti záměrně, dochází k tomu mimoděk právě tak jako k narození nechtěných dětí i k jiným neplánova ným tvůrčím nedorozuměním. Dění ve společnosti v žádném případě nefunguje tak jako to, co se odehrává v hlavě rozumného intelektuála. Ten si dává dobrý pozor, aby jeho myšlenky byly logicky konzistentní, aby si neprotiřečily a nevyvracely se navzájem. Má-li někdo smysl pro absurditu, vě nuje se modernímu umění a nikoli společenským vědám. Nemá-li někdo myšlenky žádné, věnuje se s oblibou praktické politice. Druhý typ lidí je bohužel pro vědu ztracen, třetí je pro ni naštěstí ztra cen, takže zbývají pouze ti, kteří jsou schopni tvořit abstraktní a logicky dokonalé myšlenkové sys témy a kteří nepřipouštějí, že se podle nich společnost nechová. Pro nezamýšlené důsledky je v je jich koncepcích málo místa, protože oni se svou systematičností se snaží myslet absolutně na všech no. Neuvědomují si, že právě jejich důkladnost a komplexnost, systémovost a propojenost je od skutečné společenské reality nenávratně vzdaluje. Společnost není systém, společnost je nepořádek, který se ani těm největším diktátorům nepo dařilo jednou provždy uspořádat do vyřízených řad. Jednotlivé sociální procesy se navzájem nedo plňují, nýbrž ignorují, kříží a překážejí si. Lidé, kteří se dostávají do jejich ohniska, zakoušejí svět plný zmatenosti a zcela nelogických konstelací, které přímo znemožňují rozumnou volbu. Právě takový charakter má protnutí procesu pozvolného civilizování lidského chování s proce sem byrokratizace správy. První proces vede lidi k tomu, že se učí úzkostlivě kontrolovat své jedná ní, aby tím na druhé co nejvíce zapůsobili. Zároveň však druhý z obou procesů způsobuje, že ti, kdo o lidech rozhodují, se úzkostlivě drží předpisů požadujících rozhodovat zcela věcně, bez ohledu na to, jak na úředníka konkrétní žadatel osobně zapůsobí. Oba procesy působí protikladně a lidem nezbývá, než se snažit vyhovět oběma současně, i když jsou z toho zoufalí. Zmítají se mezi stresem z neosobních úřadů, na nichž jsou jejich osudy vedeny pod příslušnými pořadovými čísly, a mezi pokušením uplatnit svoji dvořanskou výchovu a pokusit se úředníka naklonit ve svůj prospěch, tedy ho nějakým způsobem zkorumpovat. Je tedy na místě otázka, co je na této situaci rozumného a proč společnost, jejíž členové touto situací více nebo méně trpí, se nazývá právě demokratická. Nezamýšlené důsledky společenských procesů vedou k tomu, že co je získáno na jedné straně, je ztraceno jinde. Vytvoření velkých formálních organizací, které zajišťují velkoryse potřeby moderní ho státu, tedy jeho obranu, výživu, zdraví, sociální zajištění a podobně, bylo naprosto nezbytné, mě l-li stát obstát v konkurenci ostatních vznikajících států. Pokud by jeho potřeby byly zajišťovány tak jako dosud, tedy podomácku, stal by se stát dříve nebo později s největší pravděpodobností obětí svých centralizovaných sousedů. Akt mnohonásobného vyvlastnění domácností, který se stal mo censkou nezbytností, má však své citelné vedlejší důsledky, o něž neusiloval nikdo z těch, kdo stát uvedeným způsobem mocensky posílili. Je to osudové oslabení rodiny, kterou již nedrží pohromadě žádný funkční imperativ, nýbrž především pouze velice křehké a nestálé pouto osobních sympatií. — 82 —
Stát ničí rodinu, kterou nepřestává považovat za svůj základ, právě v důsledku těch opatření, jimiž chce posílit svoji pozici navenek. Mezi další nechtěné důsledky mocenské centralizace patří vznik kultu individua. Moderní stát rozbíjí všechny sociální útvary, které pohlcovaly členy tradičních společností, ať to jsou cechy, spolky, obce, stavy či jiné samosprávné autonomní korporace. Rozbíjí v nich možné mocenské rivaly a jeho cílem je vtahovat občany zbavené těchto opor přímo do svého manipulačního pole. Stát je však pro běžné lidi něčím příliš vzdáleným a příliš abstraktním, než aby se s ním a s jeho cíli ztotožnili tak bezprostředně, jako to bylo možné v mnohem intimnějších rozměrech tradičních korporací. Mlčenlivá většina se stahuje do ústraní svého soukromí, kde se v úzkém kroužku příbuz ných a známých věnuje řešení svých osobních problémů. Společnost i nadále vyhlašuje své veřejné svátky stejně závazně pro všechny. Jak však už bylo řečeno, v důsledku změněné situace se tyto svátky nestávají prostředkem revitalizace společenského řádu, ale mění se zcela v protikladu ke své mu veřejnému charakteru v privátní záležitost soukromé rekreace, z nástroje posilování společenské integrace se mění v období alespoň dočasného kolektivního útěku od společnosti. Máme tak před sebou tři různé ilustrace téhož mechanismu. Společenské procesy odvíjející se v podmínkách moderní společnosti nejsou dopředu naprogramovány a nepřispívají k posílení ro zumnosti sociální reality. Spíše naopak. Jejich důsledky si v mnohém odporují a vytvářejí rozporu plné tlaky na jednotlivce a jeho chování. Kličkování mezi těmito protikladnými tlaky, uhýbání jed něm a hledání kompromisů s jinými, to vše v souhrnu vytváří životní dráhu moderního člověka. Osvícenství ještě věřilo, že síly pokroku a rozumu člověka dovedou (anebo třeba i dotlačí) ke štěstí. Jediné štěstí, o němž může mluvit průměrný člověk v moderní společnosti, však je, podaří-li se mu manévrovat tak, aby ho protichůdné síly a protismyslné tlaky pouze pocuchaly, ale nerozdrti ly. Ústup do soukromí je nejfrekventovanější osobní strategií právě tak v podmínkách totality jako v moderní demokracii. Revolucionáře to rmoutí a politiky pobuřuje, sociolog je povinen to pouze konstatovat. V jednání (či spíše apatii) mlčící většiny se odráží deziluze z pokroku a rozčarování z důsledků sebevědomých záměrů, vzniklých v předchozím století velkých fantastů. Minulé století bylo naplně no úžasem ke strojům a uctivostí vůči organizacím. V obojím byl spatřován vrcholný výplod lidské ho rozumu. Stroje a organizace mají mnoho společného. Jsou to umělé výtvory zkonstruované lidmi ve sna ze podrobit své prostředí účinné kontrole. Stroje mají zvýšit kontrolu člověka nad přírodou a pří rodními zdroji, formální organizace jeho kontrolu nad společností a sociálními zdroji. Očarování stroji i organizacemi bylo v 19. století obdobné. Lidé se domnívali, že stačí jen přiměřeně zdokonalit stroje a organizace, aby bylo možno žít v bezpracném blahobytu s hojností zaručenou pro všechny. Stroje budou statky vyrábět a organizace je spravedlivě rozdělí. Dokonalé stroje vymaní člověka z vlivu nepřátelského přírodního prostředí a dokonalé sociální organizace vymýtí nepřátelství a kon flikty ve společnosti. Obojí dohromady zajistí lidem svobodu a ničím neomezený rozvoj. Dovrší se tak proces jejich civilizování, protože všem se umožní, aby ušetřenou sílu a čas věnovali své vlastní kultivaci, přirozeně ve spolupráci s druhými lidmi a ke vzájemnému prospěchu všech. Rozčarování přicházelo postupně, jak lidé zjišťovali, že jejich báječné stroje a skvělé organizace zdaleka jen neprodukují to, co se od nich očekává, ale že jejich činnost má též vedlejší důsledky – škodlivé zplodiny, které v případě strojů otravují přírodní ovzduší a v případě zbyrokratizovaných organizací otravují ovzduší sociální. V obou případech jsou škody působené zplodinami natolik zá važné, že silně zpochybňují přínos těchto umělých lidských výtvorů. Příroda je ohrožena nedomyš lenou technikou a společnost činností nedomyšlených formálních organizací. Nedomyšlené stroje zbavují přírodu její přírodnosti a nedomyšlená organizace zbavuje člověka a jeho společnost hu manity. Místo slibovaného ráje na zemi se nebezpečně zaktualizovala vidina vyprahlého pekla, oži veného jen šustěním formulářů, v nichž se věcně oznamuje, že kontrola neshledala na daném stavu žádné závady. — 83 —
Vedlejší nezamýšlené a nikým vědomě nesledované důsledky jednání jsou zpravidla jen nega tivní, působí proti sledovanému cíli a poškozují jednající. Lze však uvést typy jednání, kde naopak platí, že vedlejší neplánované důsledky provozovaných aktivit jsou z hlediska jednajících dokonce funkčnější a přínosnější než cíle, které byly sledovány vědomě. Jedná se o rituály. Když skupina lidí provozuje některý ze svých rituálů, vyvolává jejich činnost v cizím pozorovate li jisté pochybnosti o jejich rozumové způsobilosti. Příslušníci kmene Hopi se shromažďují v době déletrvajícího sucha a po dobu několika dní tančí své dešťové tance. Někdy potom zaprší. Členové moderní společnosti by se k něčemu podobně primitivnímu nesnížili. Mají ostatně své rituály. V po svátných dnech či v kritických momentech pořádají kolektivní ceremonie, jejichž důležitou součástí je vyjadřování úcty symbolům svého kmene, ať již mají věcnou podobu vlajek a znaků státní moci, či se zosobnily do postavy politických vůdců. Ten, kdo je schopen kontrolovat podobné ceremonie, kontroluje státní moc. Každá významná změna držitelů moci vyvolává potřebu změnit průběh a ob sah těchto ceremonií. Jejich rituální povaha však zůstává nedotčena a je za všech režimů stejná. Poli tičtí konzervativci bývají zvlášť ortodoxní při dodržování schválených rituálů. Radikálové naproti tomu rozhodně požadují odstranění existujícího rituálního řádu a vybudování nových posvátných rituálů s jejich vlastními testy loajality. Všichni však mají společnou snahu zakazovat rituály, které by zpochybňovaly jejich vlastní víru, a trestat ty, kdo se od jejich rituálních praktik odchylují. Vůči těm, kdo pěstují odlišné rituály, je dovoleno prakticky všechno, neboť to jsou lidé, kteří vzývají cizí poli tické bohy. O takových tvorech lze pochybovat, jsou-li to ještě vůbec lidé. V politickém životě moderní společnosti přežívá pradávný zvyk primitivů, pro které splývalo označení jejich vlastního kmene s výrazem pro pojmenování lidských bytostí vůbec. Politické ideologie se svým obsahem zesvětštily, svou formou však zůstávají na úrovni magické ho zaříkávání. Ti, kdo vládnou, se přestali odvolávat na boha, z jehož vůle vládnou, a odvolávají se ve stejném smyslu na národ, lid, právo, spravedlnost, pořádek, svobodu, rovnost, majetek, pravdu či obecné blaho. Považují se za blízké příbuzné těchto úctyhodných principů, podobně jako se sta rověcí faraóni považovali za blízké příbuzné bohů, i když je žádný z nich nikdy neviděl. Rituály moderních politiků spočívají v tom, že prezentují své zcela konkrétní politické názory jako něco, co je bezprostředně odvozeno z oněch velkých nadosobních principů, které stály u zro zení věku rozumu. Tímto způsobem své názory posvěcují. Hlavní částí těchto rituálů se staly sólové projevy a kolektivní debaty. Ti, kdo provozovali v minulosti náboženské rituály, snažili se tímto způ sobem kontrolovat posvátné síly. Rituály odehrávající se na obrazovce v podobě politických debat mají za cíl kontrolovat informace, potlačovat méně vhodné a nechat vyniknout těm správným. Ri tuály minulosti se odvolávaly k nadpřirozeným silám a pomocí vhodných rituálních praktik se je snažily ovlivnit v prospěch těch, kdo rituály konají. Moderní politické rituály se odvolávají k veřejné mu mínění a pomocí vhodných rituálních praktik se je snaží ovlivnit ve prospěch politiků, kteří ri tuály předvádějí. Společným rysem všech rituálů bez rozdílu je zvláštní vztah mezi jejich manifestním průběhem a jejich reálnými důsledky. Na samotném manifestním průběhu rituálů nebývá zpravidla nic příliš rozumného. Dešťové tance kmene Hopi nám připadají směšné a bylo by jistě zajímavé zeptat se ně kterého z příslušníků tohoto kmene, jak na něho působí naše prkenné postávání před tříbarevným kusem laciné látky. Vlastní význam rituálů je však v něčem zcela jiném. V obou případech je jimi vý razně posilována soudržnost lidí jednoho kmene; to má pro přežití těchto lidí nemenší význam, než zaprší-li právě dnes nebo až za týden. Pasivní bezradnost v kritických situacích je tím nejhorším způsobem, jak reagovat. Rituály posilující soudržnost skupiny jsou určitým řešením. Posilování identifikace členů se skupinou, růst její vnitřní integrity, a proto také její akceschop nosti, to vše patří k významný vedlejším důsledkům na první pohled zcela iracionální rituální čin nosti. Máme tak před sebou další paradox, tentokrát zvlášť výmluvný. Čistě rozumové jednání, či něné často po zralé úvaze a sledující přesně vytčený cíl, vede přesto – jak už bylo uvedeno – velmi často k nezamýšleným důsledkům, které mohou poškozovat toho, kdo takto uvážlivě jednal. Napro — 84 —
ti tomu na první pohled zcela iracionální jednání, jakým jsou nesporně rituály všeho druhu, mívá překvapivě blahodárné vedlejší důsledky, a to i přesto, že zpravidla vůbec nebyly zúčastněnými vě domě zamýšleny. Tento zjevný paradox nás přirozeně nemůže vést k tomu, že budeme preferovat určitou činnost jen proto, že vypadá nerozumně, a budeme žít v očekávání její blahodárných účinků. I když právě tato strategie je neobyčejně blízká nacionalistickým hnutím, blouznivým sektám a nonkonformním avantgardám všeho druhu, nebývá to řešení příliš šťastné. Je to možná cesta ke spáse, ale určitě ne cesta k pozemskému přežití. Zmíněný paradox by nás měl vést spíše k zamyšlení nad povahou čistě technické racionality a k určité skepsi vůči domýšlivosti lidského rozumu. Kritický pohled, kterým se rozumové jednání v protikladu k víře vyznačuje, musí být použit také na samo toto jednání. Bez mezná víra v rozum je tím nejnesmyslnějším krédem, které mohl lidský rozum zplodit. Bohužel právě tato víra se stala posvátnou ideologií moderní společnosti, společnosti po mnoha stránkách nedomyšlené. Právě z této nekritické ideologie všemocného rozumu vyrůstající představy technokratů o pro gramovatelné společnosti. Zatím se podařilo naprogramovat scénář atomové války a provoz kon centračních táborů. Ani to však nedokázalo odradit ty, kdo sní o systémovém řízení společnosti. Součástí každého takového velkorysého plánu na řízení celé společnosti se však dříve nebo později stává nutnost vzít lidem možnost volby a vypočíst za ně zcela odborně tu variantu jednání, která bude z hlediska řízeného celku optimální. Argumentuje se tím, že tak lze předejít mnoha nezamýš leným důsledkům lidského jednání, tedy zbavit lidi mnoha nepříjemností. Vezměme zcela banální příklad nedělní fronty v cukrárně. Vedeni snahou zpříjemnit si sváteční odpoledne, směřují lidé v neděli po obědě do cukrárny. Vzniká fronta, předbíhání a dohadování jim dokáží sváteční odpoledne jedině pokazit. Jejich původní záměr se zvrhává ve svůj pravý opak. Ved lejší účinek by bylo možno v tomto případě zcela eliminovat například tím, že každému ze zájemců by byla stanovena zcela fixní doba, během které by byl povinen nedělní zákusek v cukrárně nafa sovat. Podobným opatřením by bylo možno předejít dopravním zácpám, kalamitám i srážkám a koli zím. Stačilo by, aby každý z řidičů nadiktoval do centrálního počítače údaje o době chystané jízdy a její trase. Počítač by pak stanovil závazný čas, trasu a rychlost celé jízdy. Dopravní zácpy a kolize by byly prakticky vyloučeny. Francouzský sociolog Raymon Boudon, od něhož oba příklady pocházejí, chce s jejich pomocí dokumentovat velké dilema moderní společnosti. Zvrácené efekty našeho jednání jsou totiž pouze odvrácenou stranou svobody lidského konání. Rozčarování absolventů vysokých škol, kteří zjišťují, že získaný diplom již nezaručuje zisk atraktivnějšího zaměstnání, jako tomu bývalo v minulosti, lze odstranit nepochybně tím, že vše vrátíme do doby před demokratizací školství a možnost získat vzdělání vyhradíme pouze pro úzkou elitu. Pak bude vysoká škola opět bezpečně garantovat velkou profesní a společenskou kariéru. Musela by ovšem opět být znásilněna idea individuální volnosti a rovnosti šancí. Moderní centralizovaná společnost musí na každém kroku volit mezi dvěma alternativami. Jed nou z možností je ponechat lidem volnost jednání s vědomím rizika, že lidé využijí této volnosti k takovému jednání, které není z hlediska fungování celku optimální. Liberalismus se domnívá, že bu de-li lidem volnost poskytnuta, bude z toho nutně profitovat i společnost jako celek. Přenášet vzory ekonomického tržního chování do všeho sociálního dění je však více než problematické. Člověk se ve svých běžných rituálních interakcích prostě nechová jako homo economicus vždy pečlivě zvažu jící a porovnávající zisky a náklady každého svého činu. Řídí se hodnotami, které jsou z hlediska ekonoma mnohdy zcela absurdní, a je ochoten obětovat pro jejich dosažení i takové věci, jejichž cenu ekonomové nedokáží stanovit. Navíc liberální ekonomové silně připomínají Adama Smithe, který byl přesvědčen, že „neviditelná ruka“ tržního mechanismu automaticky skloubí zájmy jednot livců a celku. Jak jsme viděli, nezamýšlené důsledky dokáží působit právě opačně. Ve skutečnosti je — 85 —
Smithovo pojetí trhu podobno spíše rituálu, který spolehlivě prospívá celku, aniž si to jednotliví účastníci uvědomují. Rozum liberálů má tedy magický základ a je věcí každého, nakolik mu uvěří. Druhou možností je pokusit se lidské chování více či méně direktivně řídit a zdůvodňovat to zá jmy společnosti, tedy koneckonců všech těch, kdo mohou být postiženi libovolným jednáním nikým neřízených jednotlivců. Jde o starou představu, podle níž lze lidi prostřednictvím vhodné organizace dovést ke štěstí. Citelnou slabinou této představy je, že o tom, co má být považováno za štěstí, roz hodují nakonec vždy ti, kteří organizaci právě řídí. Tyto tendence se vždy znovu projevují u tradičního rivala liberalismu, tedy u zastánců socialis mu. Socialismus vyžaduje od jednotlivce zříci se části vlastní svobody, aby nebyly ohroženy zájmy druhých. Problém je v tom, kdo bude určovat, jak velké části svobody se v zájmu celku zřeknout. V praxi zatím předáci tohoto hnutí vždy dokázali převést jistý díl svobody běžných lidí, který od hadli jako nadbytečný, na své vlastní konto. Krize reálného socialismu se však stala zdrojem nového nedorozumění. Je vydávána za důkaz toho, že lidé bytostně tíhnou ke svobodám liberalismu a odmítají být připraveni o své svobody a o svá práva. Taková iluze může být velmi nebezpečná. Reálný socialismus nebyl většinou lidí od mítnut proto, že jimi manipuloval, ale proto, že jimi nedokázal manipulovat dostatečně. Nedokázal lidem zaručit to, co sliboval – neomezený konzum špičkové úrovně poskytovaný každému podle jeho potřeb. Nedodržením tohoto slibu vzbudil u velké části obyvatelstva obrovské „mravní po horšení“. To se stalo nejsilnější kartou jinak zanedbatelné hrstky lidí, kteří proti režimu bojovali z přesvědčení. Pokud jakákoli totalita dokáže zaručit prosperitu, a to se může stát například v zemi, která kontroluje vysoce žádané nedostatkové zdroje, zůstává otázka lásky lidí ke svobodě otevřena. Dokud lze najít v Libyi ropu, je marné hledat tam disidenty. Dilema moderní společnosti je tedy složitější, než jak na první pohled vypadá. Zvlášť zřejmé je to v souvislosti s nejpalčivějším nezamýšleným důsledkem spjatým s fungováním rozumné spo lečnosti – s ekologickou krizí. V této oblasti je dostatečně zřejmá iluzornost liberalistického řešení. Samotný trh neučiní z neznečištěné přírody hodnotu, kterou je třeba zahrnout do ceny výrobků tak, aby to mohlo ovlivnit hru nabídky a poptávky. Ničím neomezovaná svoboda individuí vůbec neza ručuje, že při volbě mezi dlouhodobou šancí na přežití a okamžitou spotřebou zvolí „rozumní“ lidé právě to prvé. Řešit ekologické chování direktivními zásahy je jistě možné. Aby však byly tyto zá sahy účinné, nemohou být izolované, musí mít komplexní povahu. Ve kterém bodě přestat a pone chat prostor lidské svobodě, aniž by to jejich účinnost narušilo? A je to ještě vůbec svoboda, je-li její oblast vymezena zónou autoritativních zákazů? V takto obecné rovině je ekologické dilema moderní společnosti zcela zřejmě neřešitelné. V ro vině konkrétní bývá řešeno kompromisy, které mohou stěží zabránit rostoucímu úpadku přírody, zato však citelně omezují posvátnou lidskou svobodu. Ekologický problém je prototypem osudo vých dramat vytvářejících osu společnosti, jejíž rituály obsahují jako svou závaznou součást povinné vzývání a velebení Rozumu.
— 86 —