Svatopluk Veliky, kral Moravanu a Slovanu (Slavica historica medievalia)

Lubomír E. Havlík

SVATOPLUK VELIKÝ, KRÁL MORAVANŮ A SLOVANŮ BRNO / 1994 © JOTA 1994 Copyright © Lubomír E. Havlík, 1994

Země tvá, která ví o tobě, slavný..., že uvádíš lid svůj do věčných stánků, blažený, čestně tě dnes uctívá a důstojně obdivuje. Vyšším ukázal ses vůdcovstvím svým, chrabrý..., ne tím, že ve všech bojích vítězíš, ale spíše tím..., že chráníš svou vlast. Velikým ses ukázal... svou udatností..., silou jsi osvobodil své město, moudrý, od protivníků a zloby cizácké. Metoděj, arcibiskup moravský: „Kánon k poctě sv. Dimitriovi", 5. píseň.

Předmluva

Výročí 1100 let od úmrtí moravského krále Svatopluka I. vede k zamyšlení nad jeho životem, činy, významem nejen pro dějiny Moravy, ale i evropského a zejména středoevropského prostředí. Po celá dlouhá desetiletí se kromě beletrie neobjevila novější samostatná práce, která by ocenila význam této výrazné historické osobnosti jak a především z hlediska moravských dějin, tak v širším evropském kontextu. Uvažujeme-li nyní o Svatoplukovi, nepůjde o idealizaci této osobnosti, ale o objektivní všestranné pohledy na místo a úlohu Svatopluka v dějinách, a to se všemi klady, zápory a rozpory, které písemné prameny prozrazují. Starší literatura vedená nezřídka aspekty českých dějin akcentovala poněkud jednostranně spíše rozpory ve Svatoplukově myšlení a zdůrazňovala jeho negativní postoje vůči slovanské liturgii a arcibiskupu Metodějovi, aniž se snažila dobrat příčin tohoto jednání zejména se zřetelem na tehdejší politické dění a univerzalistickou filozofii uspořádání vlády v křesťanském světě. Nepovažovala za potřebné dopídit se, v čem dramatizovaná Svatoplukova rozpornost vlastně spočívala, ani proč se naopak představitelé světské a duchovní moci na Moravě shodovali a kam směřovalo jejich společné úsilí a vedla jejich vzájemná podpora v evropské oikumeně. Jednostranná zjednodušená primitivizace Svatoplukova obrazu, jaká bohužel, panuje dodnes, neodpovídá tomu, co vyplývá z podrobné kritické analýzy pramenů zejména souvěkých, jejichž informace o Svatoplukovi jsou rozhodující pro Svatoplukův obraz, a to na rozdíl od pozdějších relací, které se podle svého určení soustředily v mnoha případech spíše na otázku negativního poměru mezi Svatoplukem a Metodějem, který se až do dnešní doby stal v dějepisectví jakýmsi anachronickým krédem. O tom, že Svatopluk byl velkou postavou moravských dějin sice přitom žádný historik nepochyboval, Svatopluk byl však velkou postavou i evropské politické scény a zejména dějin slovanských - 4 -

národů Zpracování jeho biografie si v žádném případě nezasluhuje jednostrannosti, ale vyžaduje uvážlivé hodnocení dostupných informací, které je nutno respektovat a objektivně zpracovat. Tomu pak může odpovídat i výsledný reálný obraz Svatoplukovy osobnosti, i když je složitý a mnohdy se odlišuje od simplifikované tradovaných podání. Tak bude možno po staletích uvést na pravou míru poněkud zkreslovaný obraz Svatoplukovy osobnosti a očistit jej od předpojatých úsudků. V prvé části práce je podán přehled názorů na Svatopluka, a to počínaje 15. stoletím. Přehled je doveden až do současnosti. Těžisko práce spočívá zejména v kritickém rozboru souvěkých písemných pramenů, podle jejichž údajů se rýsuje podstatný charakter Svatoplukovy osobnosti, kterou pozdější prameny zkoumané v další části spíše jednostranně zkreslovaly než osvětlovaly. Základním kritériem hodnocení Svatoplukovy osobnosti nemůže ovšem být ani anachronický pohled nacionálního českého nebo slovenského dějepisectví. Pro rekonstrukci obrazu Svatoplukovy osobnosti je směrodatná koncepce dějin Moravy jako subjektu historie, a to v širším středo- a celoevropském kontextu. Výrazná osobnost krále Svatopluka připomíná přes propast tisíciletí Moravanům dědictví minulosti a symbolicky upomíná na význam postavení Moravy ve střední Evropě. V Brně roku 1993 Lubomír E. Havlík

- 5

-

- 6

-

Úvodem

Raně středověká Evropa podává v 9. století obraz, který na jedné straně navazoval na předchozí vývoj, vycházející z antického prostředí ovlivněného migrací zejména v germánském a slovanském prostředí, na druhé straně však poskytovala základnu a východisko pro další utváření států a národností pozdějších staletí. Své místo tu, a to nikoliv bezvýznamné, měl tento proces též ve středním Podunají. 7 předchozích věků se do tohoto evropského světa 9. století propojovala Římská říše, zvaná východní nebo byzantská, státoprávně sice pokračování antického Římského impéria, v té době však už veskrze křesťanská. Pod její pravomoc spadaly nejen balkánské oblasti Evropy, ale zejména značná část Itálie a celá Malá Asie, i když dříve do její sféry náležela i Sýrie, koptický Egypt, popřípadě některé další oblasti severní Afriky a též části Hispánie. Sousedem Byzance na východě a jihu se od 8. století stal arabský chalífát, jehož středisko se v 9. století ustálilo v Bagdádě a který vystřídal na východě mocné impérium Iránu. Od 7. století pronikaly íránské prvky přes Arménii a Gruzii spolu se syrskými a koptickými do Byzance, kde v heterogenní etnické mozaice přispívaly ke vzniku kulturní synkretizace, za níž se od 7. století prosadila výrazně složka řecká. Svůj podíl na společenské dění Byzance uplatnili od 6. století Slované, kteří obsadili celý Balkán a pronikli i do Malé Asie. Ačkoliv si Byzanc jako pokračovatel Římského impéria zachovala svou právní singularitu, vyvstal ji na západě Evropy silný konkurent ve franské říši Karla Velikého, kterého papež Lev III. korunoval r. 800 na císaře. I když se jeho panství jako Římské císařství prosadilo teprve v dalších letech, pro římské křesťanské univerzum, které respektovalo jednoho Boha a Pána všehomíra a jednoho jeho zástupce na zemi, papeže v Římě a původně jednoho světského představitele univerza — císaře, vyvstal určitý paradox dvou římských říší. Jedna z nich navazovala přímo na antické Imperium Romanum, druhá na západě Evropy byla považována za obnovenou - 7 -

říši západořímskou, zaniklou v 5. století. Franská říše či vlastně západní Římské impérium zaujímalo oblasti dnešní Francie, Německa (donedávna západního) a části Itálie, kde byla ochráncem Říma a papežů. Na východě si toto Impérium snažilo zabezpečit své území jednak poplatností svých slovanských sousedů, sliby věrnosti jejich panovníků, které neznamenaly ovšem v té době uznání svrchovanosti franských panovníků, ale pouze závazek uchování míru. Svou hranici na východě si tato říše zabezpečovala též expanzemi a obsazením některých nejbližších slovanských území, kde zřídila své marky, jakými byly např. Severní, Srbská, Česká vůči Čechám, Východní či Avarská vůči Slovanům, popřípadě proti Moravanům, a forojulienská (Forum Iulii-Cividale). Funkce západního římského císaře uchovala v té době svůj význam až do počátku 10. století. Byla pak obnovena v jeho druhé polovině, kdy vznikla ještě další impéria, a to britské a hispánské. Západní římské impérium se r. 843 rozdělilo na království západofranské, dočasně též na Lotrinsko a Burgundsko, dále na království východofranské, které přejalo aspirace Impéria vůči sousedům na východě, a na království italské. V 9. století se postupně nad obě císařství nadřazovalo jako nejvyšší duchovní moc římského křesťanského univerza, římské papežství. Počátek lakového jeho postavení souvisel už s udělením císařské hodnosti papežem Karlu Velikému a povinností karolinských kandidátů dát se právoplatně korunovat na císaře papežem. Svou nadřazenost nad oběma císaři se papežství pokusilo uplatnit za Mikuláše I., který vzhledem ke sporům s Byzancí o supremaci nad ilyrskými oblastmi Balkánu počal oceňovat význam konstitujících se státních útvarů v této oblasti, zejména Bulharska a Chorvatska. Pro pomoc východofranského krále vůči západofranckému episkopátu ponechávalo zpočátku stranou politicko-kulturní emancipační úsilí Moravy, zaměřené právě proti tlaku východofranského království. Byl to teprve Hadrián II. a zejména Jan VIII., který dovedl plně ocenit slovanské státní útvary jako novou oporu papežství jak vůči východní Římské říši v čele s císařem Basiliem I., tak vůči karolinským císařům a králům. - 8

-

Odpadlo-li přes jeho snahy Bulharsko zcela do sféry východního Impéria, soustředil se zejména na Moravu krále Svatopluka a na Chorvatsko vévody Branimíra. Oba potřebovali podporu Říma, první pro zahraniční zabezpečení svého postavení v římském univerzu proti sousedním Frankům, druhý pro vnitřní zabezpečení svého panství. Slovanská část Evropy vstupovala ovšem do jejích dějin už nejméně od 6. století. Dovídáme se např. o říši Daurentiově nebo krále Musokia. V 7. století vystoupila ve střední Evropě do popředí říše krále Sáma, od 8. století se setkáváme s různými slovanskými útvary nestejně pokročilého vývoje, ať jde o Chorvaty, Karantánce, Moravany, Obodrity, různá knížectví Veletů, Srbů, v Čechách nebo na Balkáně. Ve východní Evropě to byla např. knížectví Drevljanů, Poljanů-Rusů, Dregovičů, Severjanů, Chorvatů, Slovenu, Krivičů aj., z nichž část na jihu platila nejprve tribut Chazarskému kaganátu. Během 10. století se z východoslovanských knížectví vytvořila pod hegemonií Rusů rozlehlá ruská Kyjevská říše. V tomto středoevropském prostředí mezi západním a východním Římským císařstvím, na křižovatce západních a východních kulturních proudů, na severním okraji antického světa, se od 8. století vyvíjel moravský státní útvar, který na rozdíl od českých knížectví nebyl r. 817 počítán do sféry franské říše a v r. 822 se oficiálně přihlásil k příslušnosti do západního římského křesťanského univerza. O přímý kontakt s jeho nejvyšší hlavou, římským papežem jako záštitě proti tlaku východofranského království, se pokusil už Rostislav, vládce Moravanů či Velké Moravy. Odmítnut pro politické spojení Mikuláše I. s východofranským králem Ludvíkem Němcem, obrátil se pak do Byzance. Jako výraz byzantsko-moravské koalice přišla na Moravu politicko-kulturní mise Konstantina Filosofa (sv. Cyrila) a jeho bratra opata Metoděje (původního světského jména Michael), který se r. 869 stal papežským legátem a učitelem pro všechny slovanské země a r. 870 arcibiskupem pro oblast vlády Rostislava, Svatopluka a Kocela. A v r. 869 se jméno Svatoplukovo objevuje poprvé též ve franských letopisech, nemluvě - 9

-

o zmínce k r. 862 v moravské legendě Život Metoděje, arcibiskupa moravského (V. kap.), sepsané však až v (či po) r. 885.

- 10 -

Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. V. Část o vysláni poselství Rostislava a Svatopluka Konstantinopole k císaři Michaelovi III. Kyrilský přepis ve sborníku Uspenského souboru, 12. století.

- 11 -

do

1) Svatoplukova osobnost a dějepisectví

1100. výročí úmrtí krále Svatopluka vede k úvahám nad jednou z významných postav raně středověké Evropy, postavy, kterou do svých dějin pojímá česká historie a přisvojuje si ji historiografie slovenská, ačkoliv šlo o vládce moravského a o moravský stát 9. století, který etnicky nebyl státem ani českým, ani slovenským. Šlo o stát Moravanů, stát moravský. Morava byla též po více jak dvanáct set let subjektem historie, i když je v pojetí českého národního dějepisectví, poplatného českému národnímu obrození minulého století, posuzována jako objekt dějin Čech a její dějiny filtrovány prismatem dějin Čech. U příležitosti výročí Svatoplukova úmrtí stojí za to zabývat se historií života a činy tohoto moravského vládce nejen z hlediska jeho zařazení do nacionálních historiografických kontextů, ale zejména pro někdy dosti disparátní hodnocení jeho osobnosti. Svatopluk (staroslov. Svętopъlkъ, (=veliký voj, velké vojsko), lat. Zuentepulc, Sfentopulch, Zuentopolc, Zuentibaldus, řec. Sfentoplikos, Sfendoplokos, arab. Sw.n.l.h.l.k, Sw.nt.m.l.k) byl posuzován různě nejen z různých hledisek, ale i různé prameny o něm psaly nestejně. Na jedné straně byl Svatopluk pokládán za velkého a významného vládce, za tvůrce rozlehlé říše. Byl chválen jako moudrý, udatný, rozvážný a zbožný vládce, ochránce církve a kultury, jako panovník, který se snažil zabezpečit postavení Moravy jejím začleněním (a spolu s ní i sousedních Slovanů jeho říše) do latinské hemisféry římského křesťanského univerza. Na druhé straně byl Svatopluk představován jako lstivý a zlovolný člověk, jako zavilý nepřítel všech svých sousedů a všeho dobra a jako otrok světských vášní. Byl obviňován, že pomáhal potlačovat na Moravě slovanskou liturgii a knižní vzdělanost a odsuzován, že dal přednost latinské liturgii a nechal vyhnat Metodějovy učedníky. Tyto skutečnosti zdůvodňují, proč je třeba znovu kriticky zhodnotit informace pramenů o Svatoplukovi, provést jejich novou - 12 -

analýzu, abychom získali objektivní obraz o Svatoplukovi a jeho úloze v dějinách raně středověké Evropy. Nestejné přístupy a pohledy písemných pramenů na Svatopluka našly přirozeně odezvu v různých názorech a pojetích v historiografii. Tak např. papežský legát u dvora českého krále Jiřího z Poděbrad AENEAS SILVIUS PICCOLOMINI, pozdější papež Pius II. (1458-1464) považoval ve svých českých dějinách krále Moravanů Svatopluka za ctitele křesťanství, který vládl šťastně a je hoden toho, abychom zachovali jeho památku (De Bohemorum origine ac gestis historia, Basilej 1575, 14). Sicilský rodák a luzernský biskup a neapolský vyslanec u dvora uherského krále Matyáše Korvína PETR RANSANUS (1428-1492) psal ve svém výtahu z uherských dějin o tom, že král Svatopluk byl synem Morota (t.j. Moravana), byl panovníkem rozvážným v radě a znamenitým ve válečnictví a převyšoval všechny své vrstevníky (Epitome rerum Hungaricarum, Budapest 1885, 177). Uherskými dějinami se zabýval též ANTONIUS BONFINIUS (14271502), italský humanista, žijící v Uhrách taktéž za Matyáše Korvína. Podle něho byl Svatopluk původem Sarmat a syn Marota (Moravana) a ovládl široko daleko kraje při Dunaji včetně Panonie (Rerum Hungaricarum decades quinque, Bratislava 1744, 102-103). Bavorský humanista JOHANNES TURMAIR-AVENTINUS (1477-1534) ve svých letopisech Bavorů, ve kterých doplnil zprávy franských análů o údaje z některých dnes ztracených a neznámých pramenů, popsal život a činy krále Svatopluka v mnoha kapitolách. Podle jeho údajů byla Svatoplukova říše ve své době nejrozsáhlejší v celé dolní Germanii, jíž rozuměl území od Polabí do Povislí a přes Dunaj do Potisí a ještě dále na východ. Zejména národy na Dunaji a Tise včetně Venedů v Dákii byli poslušni jeho moci. Byl to nejmocnější a nejbojechtivější slovanský vládce, který se nazýval králem, a autor ho označil za Svatopluka Velikého (Magnus). Za ženu přijal Arnulfovu sestru Giselu (Annales Boiorum, Lipsko 1710, kn. IV., kap XX— 12, 13,25, 17, 50 a XIX— 27). Z domácích autorů tu lze připomenout litomyšlského děkana a moravského historiografa TOMÁŠE PĚŠINU Z ČECHORODU, „otce - 13 -

moravského dějepisectví“. Ve svém obsáhlém díle o dějinách Moravy podal a zaznamenal i tradice o nejstarších vládcích na Moravě, původu sice neznámého, avšak tvořící pendant k českým pověstem o Čechovi a jeho následovnících. Tak po rozpadu říše krále Sáma na Moravě, v Panonii (dnešní Maďarsko) a Noriku (dnešní Rakousko) vládl asi v 1. 680-700 Moravod (také Marot, t.j. Moravan), podle něhož dostala své jméno země Morava. Je ovšem pozoruhodné, že tento vládce je kladen do doby, kdy podle novějších výzkumů počaly do povodí Moravy a Dyje přicházet Mojmír I. (811-820)

Mojmír II. (820-842)

Boso-Hos(dius)

Rostislav (846-870)

Bogislav

Svatopluk I. Veliký (871-894) Rozrod Mojmírovců podle Tomáše Pěšiny z Čechorodu. Mars Moravicus, lib. II., cap. 2, 4, 5. - 14 -

bojovnické družiny z jihovýchodu. Tato mužská bojovnická populace byla podle M. STLOUKALA antropologicky shodná s populací, zjištěnou na velkých slovanských pohřebištích o několika stovkách hrobů v území dolního Pomoraví, Pováží až po ústí Hronu, na nichž se přestalo pohřbívat nejpozději ve druhé polovině 8. století. Tito bojovníci se antropologicky poněkud odlišovali od mužské a ženské populace moravského venkova a od ženské populace hradišť, která zřejmě z jejich iniciativy vznikala koncem 7. a počátkem 8. století (např. u Mikulčic, na místě Uher. Hradiště). Nelze si v této souvislosti nepovšimnout určité odlišnosti habitu Moravanů 9. století, jak je to zřejmé z vyobrazení, z východních typů šperků, z východních druhů koní, skotu, obydlí. Moravodovým nebo Sámovým(?) synem měl údajně být Svanthos — Suatben (od r. 720), který z Panonie přesídlil do nově založeného Velegradu. Po dvou dalších vládcích připomíná pak Pěšina Hormidora (796 nebo 805-811) a Mojmíra I. (811-820). Z jeho synů vládl Mojmír II. (820-842), zatímco Boso byl otcem Rostislava a Bogislava, jehož synem byl pak král Svatopluk I. Jeho bojům a životu věnoval Pěšina několik kapitol (Mars Moravicus, Praha 1677, kn. II. kap. 4-6). Podle Pěšiny byl Svatopluk ženat s Adlétou, s níž měl syna Svatoboga (882-908). Významný „počin Svatopluka na Moravě" zaznamenal u svátku apoštolů sv. Petra a Pavla ve svém díle k 29. červnu G. CRUGER (Sacri pulveres, Praha 1668-1669). Záznam souvisí patrně se Svatoplukovou žádostí v Římě o patronanci sv. Petra a jejím udělením r. 880. Nejen o dílo Pešinovo, ale i o dějiny JANA SKÁLY Z DOUBRAVKY (Historia regni Bohemiae, Prostějov 1552), BOHUSLAVA BALBÍNA (Epitome rerum Bohemicarum, Praha 1677) a CHRISTIANA HIRSCHMENTZELA (Vita ss. Cyrilli et Methudii, archiepiscoporum Moraviae sive Vetus Wellehrad, Praha 1667; Historia quadrupartita de regno, de marchionatu Moraviae et de monasterio Wellehrad, rkp. Moravský zem. archív, Cerr. II, 187) se mohl opírat pavlovický farář JAN JIŘÍ STŘEDOVSKÝ. Ve své práci se - 15 -

věnoval vzniku a šíření křesťanství na Moravě v době sv. Cyrila a Metoděje. Podle autora navštívil Metoděj Řím (880) z pověření a v zastoupení krále Svatopluka, který se svěřil pod ochranu sv. Petra. Když moravská královna zemřela, vzal si Svatopluk jinou ženu a měl s ní syna. Vratislav, syn Kocelův, byl vládcem Dolní Moravy, sídlil v Bratislavě a byl bratrem akvilejského patriarchy Fridricha. S Němci se Svatopluk vyrovnal (už 874) a útoky Maďarů odrazil. Ve Velegradě založil nový chrám, od císaře dostal Čechy a od papeže Štěpána oslavný list. V poslední válce s Arnulfem mu přála fortuna a brzy potom zemřel (Sacra Mora-viae historia sive vita ss. Cyrilli et Methudii, Sulzbach 1710, kn. III., kap. 6-10, kn. IV., kap 1). J. Středovský přejal též údaje Ch. Hirschmentzela o nálezu mincí na Velehradě, údajně snad na zahradě kláštera. Podle Středovského byl na jedné minci nápis Vollegrad; domníval se, že by mohlo jít o minci Svatopluka (II.?) a jeho matky Adléty. Na druhé minci nalézal vyobrazení infulovaného biskupa a nápis Volrade archiep; na rubu pak měl být nápis Sancta eccles. Třetí mince měla na jedné straně vyobrazení korunované hlavy krále a královny, mezi nimiž stojí sloup. Čtvrtá mince měla vyobrazení krále a nápis rex a pátá vyobrazení sedícího korunovaného krále s žezlem a jablkem. Podle názoru olomouckého bibliotekáře F. X. RICHTRA (Cyrill und Method, der Slawen Apostel und Mährens Schutzheilige, Olomouc 1825), který viděl vyobrazení mincí v jednom rukopise, byl na jedné z nich znázorněn Svatoplukův Velehrad s korunovanou hlavou a nápis Insigniae civil. Wellegrad. metrop. reg. Moraviae. Na menší minci spatřoval vyobrazení korunovaného draka a nápis moneta regni Moraviae. Proti těmto interpretacím se velmi radikálně postavil J. DOBROVSKÝ (Archiv f. Gesch., Stat., Lit. u. Kunst, Wien 1826).

- 16 -

Tzv. velehradské mince v knize J. Středovského, Sacra Moraviae historia, s. 357. Ve svém kompendiu moravské historie uvedl DISMAS J. I. HOFFER, že Svatopluk dal provést na Velegradě řadu staveb, basiliku i mausoleum pro svou manželku Ludemíru, dceru Bořivojovu. Obnovil a opevnil též Bratislavu. Kocelův syn vládl v Dolní Moravě a v Panonii. Svatopluk vystavěl též kostel sv. Jana Křtitele a pohřben byl r. 894 v basilice P. Marie na Velegradě. Podle Hoffera byl „slávou Moravanů a postrachem Němců". Odmítl nařčení, že šlo o křivopřísežníka. Připomínal dále tzv. velehradské mince s nápisem Moneta regni Moraviae, na nichž je Svatopluk zobrazen sedící na trůně, s korunou na hlavě, držící v pravé ruce meč a v levé jablko (Historia Moraviae, rkp. Moravský zemský archív v Brně). Z uherských badatelů STEPHAN SALAGIUS, kanovník v Pětikostelí (Pécs) nazýval moravský státní útvar regnum Slavorum, tedy královstvím Slovanů, ve slovenské historiografii „kráľovstvo Slovákov". Různé variantní označení Moravanů v pramenech podával jako Slavi — „Slované", ve slovenském překladu „Slováci", kteří se tehdy podle autora jmenovali „Moravané". Svatopluk byl nejslavnější král našich (scil.) uherských Slovanů (či v národním - 17 -

slovenském pojetí král Slováků), (I)e státu ecclesiac Pannonicae I, Pětikostelí 1786). Podobně GEORGIUS PRAY považoval Slováky za pozůstatky Moravanů (Dissertationes historico-criticae in Annales veteres, Wien 1775, 126-128). Slovák GEORGIUS PAPÁNEK, farář v Oljesi na Dolní zemi ve svých dějinách slovanského národa, interpretovaných jako dějiny Slováků, podává výčet nejstarších slovanských králů. Vycházel přitom z pojednání o moravských králích, podaném Pěšinou a J. Středovským. Velkomoravský odkaz připsal všem Slovanům a zejména Moravanům (ve slovenské interpretaci Slovákům). Svatopluka označil Papánek za mocného a nejslavnějšího obránce království, srovnával ho s Alexandrem Velikým a pokládal za předchůdce sv. Štěpána, druhého apoštola; Svatopluk zakládal biskupství a stavěl kostely, pročež ho benediktini v Čechách (?) ctili jako svatého (Historia gentis Slavae. De regno regibusque Slavorum, Pětikostelí 1780, kap. III, O království Slovanů a jeho hranicích, kap. XIII. O Svatoplukovi, králi Slovanů.). V protikladu ke slovenskému národnímu pojetí dějin staré Velké Moravy postavil F. PALACKÝ českou národní koncepci dějin Moravy. V souladu s politickými koncepcemi obnovy Koruny Českého království měli obyvatelé Čech, Moravy a Slezska vytvořit nejen jeden stát, ale i jeden národ. Tak se Morava dostala v jeho dějinách (Dějiny národu českému v Čechách a v Moravě, I, Praha 1848 — v 1. vydání díla šlo o německé Geschichte von Böhmen, Praha 1836) pod kapitolu o počátcích českých dějin. F. Palacký tu poukazoval na to, že co se velkému knížeti moravskému Rostislavovi podařilo dosáhnout v dlouhém boji a jen nedokonale, Svatoplukovi se zdařilo rychle a v plné míře. Ačkoliv šlo u Svatopluka též o osobní moc, výsledkem bylo vytvoření říše a on sám se stal nejmohutnějším panovníkem svého věku, který dovedl moravskou moc a slávu na jejich vrchol. Svým panstvím vládl směle, moudře a chytře, nejen je uprostřed všelikého nebezpečenství neohroženě hájil mečem i řečí, ale i rozšířil a upevnil. Z obavy před budoucností Moravy „sestoupil do hrobu se srdcem strastiplným". Svatoplukovu ženu Svatožizni pokládal F. Palacký za sestru knížete Bořivoje (Dějiny, vyd. 1939, 93-4, 100). - 18 -

Plaketa s vyobrazením kohouta. Uherské Hradiště-Staré Město (Velehrad). Z nálezů V. Hrubého. Moravský historiograf BEDA DUDÍK, opat rajhradského benediktinského kláštera, pokládal Svatopluka za obnovitele samostatnosti Moravy (v r. 871), který z Moravy učinil centrum rozlehlé „Moravské říše", jež se z velké části rozkládala na území tehdejší Rakousko-Uherské monarchie. Svatopluk však nebyl s to nalézt taková pevná pouta mezi Moravou a jednotlivými zeměmi říše, která by zabezpečila existenci této říše do budoucna. Neměl ani představy, že by mělo jít o slovanskou říši, založenou na římských křesťanských principech, která mohla vydržet a přestát maďarské útoky. Autor se neodvážil posoudit, zda Svatoplukova činnost sloužila k pozitivnímu vývoji Moravy nebo vedla k jejímu úpadku (Mährens allgemeine Geschische, Brno 1860 - Dějiny Moravy, I., Praha 1875,215-218). Německý historik ERNST DÜMMLER, zabývající se východofranskou říší, s níž měl i Svatopluk a Moravané neustálé konflikty, považoval Svatopluka za nikomu nepodříditelného vládce Moravanů. V konfrontaci negativní charakteristiky Fuldských letopisů a pozitivního Svatoplukova obrazu v kronice opata Reginona, neubránil se na jedné straně odsudku Svatopluka za zajetí jeho strýce Rostislava, na druhé straně však poznamenal, že Svatopluk byl - 19 -

udatný vojevůdce, uznávaný i obávaný všemi národy. Autor připsal Svatoplukovi národní smýšlení a zásluhy, že celý svůj život zasvětil obhajování samostatnosti Moravy. Svatopluk připustil ovšem vypuzení Metodějových učedníků z Moravy. Stalo se to však v důsledku Svatoplukova politického sepětí s Římem, neboť papežství mu poskytovalo svou patronancí sv. Petra nejlepší ochranu proti franským králům, ačkoliv tou mu byla hlavně láska jeho lidí. Svým synům předal mocnou a rozkvétající říši (Geschichte des ostfränkischen Reiches III, Berlin 1888, 390-392). Podle hodnocení moravského zemského archiváře BERTOLDA BRETHOLZE byl Svatopluk vítězným panovníkem, který respektoval kulturu ostatních zemí a na prvním místě zejména proudy, přicházející z východofranské říše, ačkoliv po celý svůj život zůstal nepřítelem franských králů. Rozhodnému postoji v tomto směru oponoval nejistý přístup ke slovanské moravské církvi. Byl nadán vynikajícími politickými schopnostmi a z Moravy učinil hegemona nad okolními slovanskými národy. Samo vybudování rozlehlé říše nebylo ani tak nesnadné vzhledem k úrovni vývoje jednotlivých slovanských zemí. Přesto však Svatopluk nedokázal zabezpečit existenci celé říše do budoucna. Jeho osobnost zanechala mocný dojem jak mezi jeho vlastním lidem, tak u cizích národů. Tomu by mohla nasvědčovat i skutečnost, že jeho obraz a památka se uchovala v lidové tradici podnes (Geschichte Mährens I, 1, Brno 1893 Dějiny Moravy I, 1, Brno 1896, 56-57). Jiný moravský historik RUDOLF DVOŘÁK pokládal Svatopluka za špatného člověka, i když ho jinak považoval za vynikajícího vojevůdce a za silného a udatného dobyvatele, který svou říši utvořil mečem. Neuspěl však v přebudování říše v jeden konsistentní celek. Postrádal též sympatie pro Metodějovu slovanskou kulturní činnost. Dával přednost kulturním proudům z franské říše a tím přispěl k podkopávání existence svého státu (Dějiny Moravy I, Brno 1899, 42). Významný český historik moravského původu VÁCLAV NOVOTNÝ považoval Svatopluka za vynikající a pozoruhodnou osobnost historie. Svatopluk vzbuzoval respekt a zasloužený obdiv. Bohužel, víme jen málo, pokud jde o organizaci jeho říše. Ačkoliv - 20 -

Svatoplukův vztah k Metodějově církvi a jeho poměr ke slovanské liturgii hovoří v jeho neprospěch, Svatopluk byl skvělý a odvážný politik, který dokázal plně využít všechny záležitosti a události ve svůj prospěch. Svatoplukova nesmírně odvážná aktivita zanechala však pro jeho potomky takové dědictví, že je nebyli schopni do budoucna udržet (České dějiny 1/1, Praha 1912, 416-17). Podle moravského prehistorika INOCENCE LADISLAVA ČERVINKY, který zpracoval raně středověké dějiny Moravy a Velkomoravské říše jak po stránce archeologické, tak historické, je nekrolog Fuldských letopisů o Svatoplukovi jen projevem špatně utajené německé zloby. Král Svatopluk náležel k těm významným zjevům v historii národů nejen slovanských, jež vzbuzují zasloužený obdiv. Není spravedlivé viděti v něm vzor ukrutnosti, násilí a věrolomnosti, když i „Němci byli od přirozenosti své suroví" (Theofylakt) a východofranský král Ludvík Němec dal Rostislava „z milosti" pouze oslepit. Svatopluk byl nesporně politickým a organizátorským duchem, i když nedokázal stmelit všechny národy říše v jeden státoprávní celek. Cizí působení na Moravě nebylo k prospěchu jejího trvání, avšak nebylo Svatoplukovou vinou, že po jeho odchodu jeho říše pominula, ale důsledkem tehdejšího způsobu života slovanské společnosti. Podobně ostatně zašla i česká říše Boleslavů nebo polská Boleslava Chrabrého. Svatoplukovi nelze upřít smělého politického ducha a věhlasu bystrého státníka. Jeho velikost mu zajistila trvalé místo zejména v historii Slovanů. Svatopluk náleží podle autora k těm panovníkům, o jejichž vládě je nejlepším svědectvím zachování jejich památky v lidové tradici, podle níž je jeho návrat k záchraně jeho země stále očekáván (Slované na Moravě a Říše velkomoravská, Brno 1928,288-290). Slovenský historik umění JÁN DEKAN zavrhuje všechny buržoazně nacionalistické názory, které prohlašovaly Svatopluka za jednu z největších osobností slovanské historie. Vzhledem k tomu, že Svatoplukova památka byla během tzv. Slovenského státu zneužita a Svatopluk byl označován za spolupracovníka Němců, Děkan odmítá jak tento neodpovídající přístup k hodnocení Svatoplukovy osobnosti, tak názor o Svatoplukově významu pro historii. Nemohl - 21 -

však zapřít Svatoplukovu politickou obratnost a osobní schopnosti, i když jeho konání bylo omezováno názory jeho velmožů. Autor odmítá glorifikaci Svatopluka a dává přednost politice Rostislavově (Začiatky slovenských dejín a Ríša velkomoravská, Bratislava 1951, 182-183). Církevní historik VÁCLAV BARTŮNĚK zastává mínění, že Svatoplukův negativní postoj se formoval až poté, když Svatopluk upevnil svou vládu. Autor představuje Svatopluka jako osobu s animalistickým charakterem, která bezohledně zneužívala svou primitivní a lstivou diplomacii a která usilovala stále o větší moc. Komunikování se vzdělaným Byzantincem Metodějem činilo Svatopluka nejistým a budilo Svatoplukovu nedůvěru. Tento Svatoplukův postoj posilovalo německé duchovenstvo vedené biskupem Wichingem, který usměrňoval též Svatoplukův názor na slovanskou liturgii. Autor pokládá Svatoplukovu patronanci sv. Petra z r. 880 za poněkud idealizovanou obvyklou formuli Svatého Stolce (Životy svatých Cyrila a Metoděje. In: Soluňští bratři, Praha 1962, 60n.). Americký církevní historik moravského původu FRANCIS DVORNÍK dal Svatoplukově „Moravské říši" rozsah od Labe a Saaly po horní Bug a Styr a Tisu. Když pak Svatopluk překročil na jih Dunaj, získal vhodnou možnost k ovládáni Panonie. Metoděje podporoval Svatopluk jen zpola a preferoval spíše íránské duchovenstvo a latiníky, avšak přitom neustával ve svém nepřátelství vůči východofranskému království (The Slavs, Their Early History and Civilization, Boston 1956, 91-101). Dvorník vzal též v úvahu Svatoplukovy ambice na vystřídání karolinských králů ve východofranské říši, neboť Svatopluk byl nejmocnějším vládcem ve střední Evropě a nadto v přízni a podporován římským papežstvím (Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970, 181). Podle mého názoru byl Svatopluk mocným vládcem, který vybudoval rozsáhlou Moravskou říši, jejímž ústředím byla stará Morava, moravský státní útvar. Celá říše se stala hradbou, zabraňující íránským pokusům podřídit si své východní slovanské sousedy. Římské papežství udělilo Svatoplukovi na jeho žádost patronanci sv. Petra, t.j. zahraničně politicky utvrdilo samostatnost - 22 -

Svatopluka a Moravy v rámci římského křesťanského univerza. Nelze vyloučit domněnku, že papež se v době vakance římského císaře zabýval myšlenkou vystřídat karolinské panovníky západního Impéria právě Svatoplukem. Těmto záměrům nahrávala jak Svatoplukova politická orientace na Řím, tak jeho preference universalistické latinské liturgie a jeho zapojení Moravy do západní latinské hemisféry křesťanského světa. A tato politická orientace utvářela i Svatoplukův poměr k arcibiskupovi Metodějovi. Vypuzení Metodějových žáků však nebylo jeho dílem, neboť to byl nitranský biskup Wiching, kdo spáchal tento čin (L. E. HAVLÍK, Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964, 268-269; Morava v 9. a 10. století, Praha 1978, 40-41; King Svetopluk‘s of Moravia Image in the Middle Ages, Critica Storica, Roma 1991). Současný slovenský historik MATÚŠ KUČERA podává obraz života krále Svatopluka ze zřetele národních dějin Slovenska. Zastává mínění, že Svatoplukovu osobnost formovala jeho doba a jednání determinovalo stadium vývoje státu a společnosti. Svatoplukovo postavení odpovídalo rozvoji státu a říše a on sám zůstával po celý svůj život mocným a nepřemožitelným vládcem (Postavy velkomoravskej historie, Bratislava 1986, 220). Jak je zřejmé, v literatuře vykrystalizovala v podstatě dvě protichůdná hodnocení Svatopluka, nemluvě o více nebo méně kompromisních řešeních charakteru jeho osobnosti. K vysvětlení těchto rozporů a přiblížení se objektivnímu obrazu Svatoplukova života a jeho konání, nezbývá proto než znovu kriticky posoudit informace písemných pramenů zejména z jeho doby, které by osvětlily též jeho úlohu při utváření raně středověké Evropy včetně jeho snahy o zapojení do latinské kulturní i politické hemisféry křesťanského světa. Příslušné prameny vyšly ve sbírce Magnae Moraviae fontes historici (Prameny k dějinám Velké Moravy), sv. I.-V, Brno 1966, 1967, 1969, 1971, 1977 a v publikaci: L. E. HAVLÍK, Kronika o Velké Moravě, Brno, 1987, 19922. Hovoří-li se však v literatuře většinou o Velké Moravě, je třeba si při sledování informací pramenů uvědomit, že toto označení souvěké prameny neznají a že v literatuře se objevilo až v 18. století. Pouze - 23 -

byzantský císař Konstantin VII. je použil poprvé a na dlouhou dobu jako jediný, a to ještě ne pro vlastní Svatoplukovo ústřední území, ale pro území dočasně Svatoplukem ovládané v Potisí (O spravování říše, kap. 40). Jen ojediněle se ve 13. století vyskytlo v bulharském prostředí označení Veliká Morava jednak pro panství Rostislavovo, jednak pro biskupství Klimentovo (leg. Uspenije Kirila, Slavoslovije). Ačkoliv se v moderním dějepisectví stalo označení „Velká Morava" názvem pro státní útvar Mojmírovou na staré Moravě a v Nitransku, souvěké prameny užívaly prostého označení „Morava" (Marawa, Maraha, Marahenses, Moravia, Morava, M.ráw./t/, Maroara lond), „Moravské země" (Moravъskyję strany), „horní Moravy" (vyšъneję Moravy, vyšnъnii Moravě), nebo „země Moravanů" (terra Marahensium) a „království Moravanů" (regnum či regna Marahensium, Marauorum). Za Moravu pokládali souvěcí autoři zřejmě i Nitransko, označené konečně ještě v 16. století Nieder Marhern, t.j. Dolní Morava (W. LAZIUS, Des Königreichs Ungarns chorographische Beschreibung, Wien 1556). Hovoříme-li pod těmito názvy o moravském státu na jedné straně, na straně druhé je třeba odlišit Moravskou (či méně vhodně Velkomoravskou) říši, kterou Svatopluk vybudoval podřízením a připojením okolních slovanských zemí k Moravě, jež byla jejím ústředím a státním centrem. Stará Morava o rozloze 40-42 tisíc km2 se rozkládala v území mezi Českomoravskou vrchovinou, lesnatým asi sto km širokým pásmem, které ji oddělovalo od české kotliny a řekou Vah, která se uvádí jako hranice Moravy k r. 1030 ještě v tzv. zakládací listině pražského biskupství. Na severu ji ohraničoval „hvozd Moravanů" (Jeseníky a Moravskoslezské Beskydy), jak uváděl vil. století Adam Brémský (+ 1076) ve svém díle Dějiny biskupů hamburské církve (kn. 1., kap. 52). V tomto hvozdu pramenily řeky Odra a Labe. Na jihu probíhaly meze staré Moravy po severním pobřeží řeky Dunaje, jak prokazují autentické zprávy z 9. století, listina pasovského biskupství z l. 985-990 a ještě r. 1012 údaje, že Štokrava leží na hranicích Moravanů a Bavorů (Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon, l.VII, kap. 76, Annales Mellicenses ad 1012). V tzv. - 24 -

zakládací listině pražského biskupství (falzum z druhé poloviny 11. století) se už jako jižní meze Moravy uvádějí „Moravské lesy" (Leiser Berge, Manhart). Označení „království Moravanů“zahrnovalo též Nitransko o několika desítkách tisíc km2. Rozsah sídelního území národa, který obýval Moravu, podal na počátku druhé poloviny 11. století již zmíněný Adam Brémský: „Moravané jsou národ Slovanů, který je na východ od Čechů a okolo má z jedné strany Pomořany a Poláky, z druhé strany Maďary a velmi krutý národ Pečeněhů..." (schol. 17).

Nákončí a plaketa z aglomerace Valů u Mikulčic (Morava). 1- Rub pozlaceného bronzového nákončí s postavou panovníka v tunice, s labarem a s rohem pomazání. Valy, hrob Č. 240. Podle J. Poulíka. - 25 -

2 - Rub pozlaceného stříbrného nákončí s vyobrazením biskupa. Valy, hrob č. 100. Podle J. Poulíka. 3 - Zlacená bronzová plaketa s vyobrazením hlavy muže. Těšický les, hrob č. 974. Podle J. Poulíka a Z. Klaníci. Nejvíce informací o Svatoplukovi poskytují z pramenů jeho doby bezpochyby oficiální letopisy východofranského dvora, letopisy kláštera ve Fuldě a jejich pokračovatelé v klášteře Nieder Altaich a v Řezně (Regensburg), které spolu s dalšími od nich odvozenými prameny označovaly moravské vládce soustavně jako vévody či vůdce (duces). Zřejmě jim šlo o to, hierarchicky je odlišit od domněle vyššího postavení východofranských králů. Přitom domácí moravský termín kъnędzb znamenal prakticky totéž co „král", jak dokazuje nejen původ termínu (srov. gót. chuning, staroangl. cyning), překládané do latiny termínem rex (král). Podle svědectví Oficia vévody Kanuta (lect. V.) pro 1. pol. 9. století překládali Dánové obodritský termín cneze jako rex. V celé řadě pramenů nezávislých na Fuldských letopisech byl označován jako „král" (rex) nejen Rostislav, ale zejména Svatopluk, který byl též označován obecným termínem „vládce" (princeps, archón), v arabských pramenech vystupoval taktéž jako „král" (malik), „vládce vládců" (ra'ísu r-ru' asá'i), podle perských „nosil korunu" (ra'is-i išán tadž nihad) a byl titulován „císař" (padšáh), podle latinských pramenů české provenience vládl jako „císař" (imperator). Nekrolog Fuldských letopisů ke Svatoplukovu úmrtí r. 894 je veskrze negativní. Byl označen za „pochvu veškeré věrolomnosti, dychtil po lidské krvi, když obcházel všechny sousední země, které uváděl lstí a klamem ve zmatek. Posléze vybízel svůj lid, aby nebyl milovníkem míru a setrvával v nepřátelství vůči svým sousedům". Zemřel údajně nešťastně. Text odráží zřejmě postoj východofranského královského dvora a tehdejšího krále Arnulfa ke Svatoplukově celoživotní úspěšné politice vůči Frankům, nevraživost k jeho úspěchům a postavení v rámci římského univerza, kde dokonce ohrozil postavení karolinských vládců a byl prostředníkem - 26 -

papežského nátlaku vůči nim, konkrétně např. právě v případě Arnulfově r. 890, kdy měl Svatopluk přimět Arnulfa k cestě do Říma. Zřetelný nedostatek objektivnosti nekrologu byl důsledkem zlých zkušeností Franků a Bavorů s rázným, obtížným a úspěšným vládcem Moravanů. Úplně odlišný obraz Svatopluka zaznamenal nekrolog opata západofranského kláštera Prümu, Reginona. Napsal, že „zemřel Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a rozumem nejbystřejší." A podle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogennéta byl „Svatopluk, vládce Moravy, udatným mužem, kterého se obávaly všechny sousední národy" (O spravování říše, kap. 41: O zemi Moravě). Je pochopitelné, že pouze tyto tři nekrology nemohou vykreslit objektivní Svatoplukův obraz, jeho image. K tomu je třeba prozkoumat řadu dalších informací, které se týkají Svatoplukova života a jeho skutků, takže výsledkem našeho zkoumání bude v podstatě Svatoplukova biografie s kritickým hodnocením jeho místa, úlohy a významu v dějinách nejen Moravy nebo střední Evropy, ale též v obecných dějinách evropské civilizace.

- 27 -

- 28 -

Konstantin VII. Porfyrogennétos, O spravováni říše, kap. 41. Článek o Svatoplukovi, jeho třech synech a podobenství s pruty.

- 29 -

2) Souvěké prameny o Svatoplukovi východofranské říši v l. 862-874

a

Se Svatoplukem se v pramenech setkáváme poprvé v r. 869, kdy jeho knížectví bylo pustošeno vojskem Karlomana, syna východofranského krále Ludvíka Němce (Fuldské letopisy). Svatopluk je tu označen jako synovec Rostislavův. Jmenován je za Rostislavem též v listech papeže Hadriána II. z 1. 869 a 870. V prvním papež povolil používání slovanské liturgie a Metoděje poslal na Moravu jako papežského legáta pro slovanské země. Ve druhém listu šlo o vyslání Metoděje jako arcibiskupa, a to na panství Rostislava, Svatopluka a Kocela (Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. VIII; Pochvalné slovo Kirilovi a Metoději). Byla-li hlavním územím, kam byl Metoděj vyslán, Rostislavova stará Morava, považuje se za pravděpodobné, že Svatoplukovým panstvím, resp. moravským údělným knížectvím bylo pod svrchovaností Rostislavovou patrně Nitransko (Dolní Morava). Navenek se obě panství mohla jevit jako dynastická diarchie, zdůrazněná navíc íránskou tendencí směřující k oslabení moci „království Moravanů" jeho rozdělením. Proto můžeme v pramenech nalézt i označení „království Rostislavovo" a „království Svatoplukovo" (Fuldské letopisy k r. 869), popřípadě označení regna Marahensium — „království (pl.) Moravanů" (Reginonova kronika k 1. 869-870) stejně jako jednotné označení regnum Marahensium (Fuldské let. k r. 900; podobně Xantenské let. k r. 872). Též označení vyšъnii Moravě (duál) a vyšъneję Moravy (pl.) vyjadřovalo jeden dvoučlenný celek (Proložní život Konstantina a Metoděje) — království Moravanů. Kocelovo panství, vlastně íránské pohraniční hrabství, se pak nalézalo v části Panonie, zvané Blatensko.

- 30 -

- 31 -

Hradištní aglomerace na území Nitry (Nitrava). Podle výzkumů B. Chropovského.

Půdorys kostela v Nitře na Martinském vrchu. Podle B. Chropovského. Jméno Svatoplukovo se sice objevuje vedle Rostislavova již při vyslání poselství Moravanů do Konstantinopole okolo r. 862 (Život Metoděje, kap. V.), je však nejisté, zda se Svatopluk tohoto poselství dokonce nezúčastnil, nebo zda nebylo autorem této moravské legendy, která vznikla v době vrcholu Svatoplukova postavení, z respektu před velkým vládcem k Rostislavovi prostě připsáno. Nevíme též, jak byl Svatopluk vlastně v r. 869 stár. Podle údaje piaristy MARIANA ULLMANNA, rodem z Kvasic, v jeho díle Stará Morava (Alt-Mähren, Olomouc 1762) zemřel prý ve věku 68 let. Podle Dukljanské kroniky (kap. X.) k tomu došlo po vládě, která trvala přes 40 let. Ke zmíněnému roku 869 Fuldské letopisy sice líčí, jak princ Karel dosáhl proti Rostislavovi úspěchu, když dospěl k jeho pevnosti, od všech i nejstarších odlišné, a spálil všechna opevnění regionu a jak princ Karloman neméně zpustošil území Svatoplukovo, avšak v podání remešského arcibiskupa Hinkmara z říše západofranské, který stál v opozici k Ludvíku Němci, byl výsledek tažení franských princů poněkud opačný (Bertinské letopisy k r. 869). Podle jeho věrohodnější relace dosáhlo franské vojsko na Moravě „jen malého či vůbec žádného úspěchu, zato však utrpělo největší škodu". Proto se východofranský král Ludvík snažil uzavřít s Moravany mír a za tím účelem poslal na Moravu — což by údajný vítěz Fuldských letopisů asi neučinil — své syny a markrabí své země (Bertinské letopisy), tj. Karlomana a Karla a hrabata Wilihelma a Engilšalka. - 32 -

Výsledkem jednání byl nejen mír, poskytnutý Ludvíku Němci Rostislavem, ale souběžně zřejmě i Karlomanův příslib pomoci Svatoplukovi, aby sám dosedl na moravský trůn. Většinou se za motiv Svatoplukova jednání podobně jako v jiných případech a z nedostatku jiných vysvětlení považuje ctižádost a touha po vládě, pro jejíž uspokojení neváhal spojit se s Franky. Při úvahách o motivaci jeho postupu bude patrně nutno si připomenout, jak se stal vládcem Moravanů jeho strýc Rostislav, který byl taktéž synovcem, a to svého předchůdce Mojmíra I. (II.). Podle záznamu Fuldských letopisů, se Rostislav stal vládcem za jakýchsi bouří či rozepří mezi Moravany, které východofranský král Ludvík využil r. 846 k intervenci na Moravě. Jak vyplývá z líčení, šlo o spory kdo má zasednout na moravský trůn. Ludvík Němec tehdy prosadil Rostislava, i když druhá strana měla nepochybně vlastního kandidáta. Můžeme se ovšem jen domnívat, že jím byl Svatoplukův otec jménem Bogislav (T. PEŠINA, Mars Moravicus, kn. 11., kap. 5, 6). Tak mohl Svatopluk pociťovat legitimní oprávněnost svého nároku a nemusel mít výčitky svědomí, že pro své záměry hledal podporu u Karlomana obdobně jako ji před dvaceti čtyřmi lety použil Rostislav u Ludvíka Němce. A tak došlo ke Svatoplukově zcela pragmatickému příklonu ke Karlomanovi, jak s radostí referují Fuldské letopisy. Když se Frankům nepodařilo rozbít království Moravanů silou, mělo se to uskutečnit diplomacií, což se i stalo. Rostislav uvědomen o Svatoplukově rozhodnutí a jeho touze po trůnu, rozhodl se dát ho zardousit. Mělo k tomu dojít při hostině snad o Velikonocích (26.-27. března) r. 870. Měl-li Rostislav své důvěrníky u Svatoplukova dvora v Nitře, měl i Svatopluk své přátele na moravském dvoře. Ti mu prozradili připravovaný záměr. A tak se Svatopluk pod záminkou lovu se sokoly vzdálil z hostiny. Když Rostislav viděl, že se jeho úmysl prozradil, jal se Svatopluka se svou družinou pronásledovat. Upadl však sám do léčky a byl zajat, spoután a předán Karlomanovi, který ho poslal svému otci do Řezna. Ačkoliv shromáždění bavorských a slovanských velmožů odsuzovalo Rostislava k smrti, na rozkaz Ludvíka Němce byl pouze zbaven zraku (Fuldské letopisy). Nemůžeme vyloučit, že na zajetí Rostislavově se nepodíleli - 33 -

alespoň zčásti i lidé z Karlomanova okolí. Tak např. Xantenské letopisy uvádějí, „že Rostislav, král Moravanů, byl zajat Karlomanem". O přímém zajetí krále Rostislava Karlomanem psaly též Bertinské letopisy. V každém případě spojení jména Karlomanova s Rostislavovým zajetím signalizuje nejen, že převzal zajatého Rostislava, ale může vést i k úvaze, zda Svatopluk nepovstal proti svému strýci z návodu Karlomanova, snad právě v době jednání o mír předchozího roku.

Franská jízda. Ilustrace ve Zlatém žaltáři ze St. Gallen, 9. století. Za těchto událostí byl zajat bavorskými biskupy i Metoděj, který se jako nově ustanovený arcibiskup vracel z Říma přes Panonii na Moravu. Metoděj byl potom na soudě, který se za předsednictví Ludvíka Němce příčil všemu kanonickému právu, odsouzen bavorskými biskupy ke konfinaci ve Švábsku (Pochvalné slovo Kirilu a Metoději; Život Metoděje, kap. VIII., IX.). Podobně jako odstraněním moravského panovníka se Morava spolu s Nitranském — království Moravanů — měly stát markami východofranské říše, jak o to usiloval Ludvík Němec už r. 864 (Bertinské letopisy k r. - 34 -

864), měla i nadále zůstat (dvěma?) arcikněžstvími pasovského biskupství. Domníval-li se však Svatopluk, že tímto způsobem dosáhne moravského trůnu, jak mu patrně slíbil Karloman, hořce se zklamal. Karloman nedbaje Svatopluka, vtrhl do Rostislavova království, bez odporu se zmocnil všech měst a hradů, uloupil královský poklad a celému království nadřadil jako správce svá hrabata či markrabí Wilihelma a Engilšalka. Velmi brzy se stal Karlomanovi nepohodlným i Svatopluk. Nařčen z věrolomnosti — zřejmě projevil nelibost nad postupem Franků — byl uvězněn i on (Fuldské letopisy k r. 871). Soudem věčné spravedlnosti tak Svatopluk těžce pykal za svržení ustanoveného krále, svého strýce, i když svým činem (zajetím krále) hájil už jen vlastní život. Takové a podobné motivy a provedení změn na trůnech raného středověku nebylo však ničím neobvyklým a ani tato se nijak nevymyká své době. Své sesazení a uvěznění pokládal Svatopluk právem za velkou křivdu, která z něho učinila zásadního celoživotního nepřítele franské říše. Tímto nepřátelstvím a jeho důsledky plně vyrovnal a splatil vše, co svým usilováním o trůn způsobil a před soudem dějin se tak plně rehabilitoval. Nepředbíhejme však. Po Svatoplukově zajetí vypuklo na staré Moravě (a zřejmě i v Nitransku) povstání proti franským hrabatům, do jehož čela byl postaven člen dynastie kněz Slavomír, kterému se přes utrpěné ztráty podařilo vyhnat franko-bavorské posádky z obsazených měst. Důsledkem povstání bylo, že Svatopluk byl Karlomanem rychle zbaven nařčení a vyslán s velkým vojskem na Moravu proti Slavomírovi, aby sám se pod franskou svrchovaností zmocnil trůnu. Příklon Svatoplukův ke Karlomanovi měly zachránit královské dary, které Svatopluk obdržel a které byly vlastně částí královského pokladu, ukořistěného předtím Karlomanem na Moravě. Úspěch povstání Moravanů a Karlomanovo rozhodnutí umožnily Svatoplukovi splatit Frankům křivdu a utrpení, které na něm spáchali, a zlo, které způsobili jeho zemi (Fuldské letopisy k r. 884), kde franská hrabata Wilihelm a Engilšalk pořádala nadále veřejná shromáždění a vybírala pro svého krále daně a pasovský biskup - 35 -

svolával církevní synody, jak uvádí list bavorského episkopátu z r. 900. Svatopluk musel být nevýslovně zklamán a hluboce osobně dotčen věrolomností Karlomana a bezprávím na něm spáchaným, což vše proměnilo Svatopluka ve zprvu skrytého, později otevřeného nepřítele Franků. A tak v čele vojska, kterému z pověření Karlomanova velel, přitáhl k starému či dřívějšímu Rostislavovu hlavnímu městu. Další průběh událostí popsaly obšírně Fuldské letopisy k r. 871: „Svatopluk... vedl s sebou Karlomanovo vojsko, jako by chtěl bojovat proti Slavomírovi... Když ostatní budovali tábor, Svatopluk vstoupil do starého Rostislavova hlavního města, a ihned... obrátil své síly a snahy ne k boji proti Slavomírovi, ale k pomstění potupy, kterou mu způsobil Karloman. Napadl zkrátka s velkým vojskem Bavory, kteří netušili nic zlého a nedostatečně se strážili. Mnoho z nich zajal živých, když téměř všechny ostatní pobil, vyjma těch, kteří se prozíravě dříve vzdálili z tábora. Tak se všechna radost Bavorů z dřívějších vítězství obrátila ve smutek a v nářek. Když Karloman zvěděl o záhubě svého vojska, velmi se vyděsil a donucen nezbytím, přikázal shromáždit všechna rukojmí, která byla v jeho království, a vrátil je Svatoplukovi. Sám odtamtud stěží obdržel zpět jednoho muže jménem Ratboda, polomrtvého..."

- 36 -

Bitva před bývalým (hlavním)Rostislavovým městem Moravou. Podle návrhu autora kreslil Jan Dungel. V bitvě padla i obě hrabata Wilihelm a Engilšalk a psaly o ní též Bertinské letopisy, o Karlomanově porážce i Xantenské letopisy. Dostalo-li se Moravské království nechtěným Svatoplukovým přičiněním pod dočasnou franskou svrchovanost, tímto vítězstvím a obnovením samostatnosti moravského státu smyl Svatopluk plně vše, co zavinil. Po svém vítězství nastoupil Svatopluk zřejmě v bývalém Rostislavově hlavním městě na moravský trůn. Právem se vynořuje otázka, kterou z dnes známých lokalit lze považovat za Rostislavovo město? Odpověď může poskytnout archeologie. Rozsáhlá aglomerace Valů u Mikulčic s ústředním hradem s předhradím a několika opevněnými dvorci či tvrzemi připomíná poněkud nesystematický postupný růst správního a mocenského ústředí staršího typu. Stávalo zde dvanáct kostelů — z toho šest na hradě včetně velké basiliky, nalezlo se pohřebiště čítající přes dva tisíce hrobů s četnými zlatými a jinými artefakty. V chrámech byly hrobky, v jejichž lodích mohli být podle evropského křesťanského ritu uloženi pouze vládnoucí členové dynastie (kostely č. 1-2, 3,4) a další knížecí hroby. Nálezy několika set válečných seker, nasvědčují přítomnosti silné vojenské družiny. Nalezené meče - 16, což je 33% všech z celé Moravy, byly v té době nejen výsadní zbraní, ale symbolem spravedlnosti a zákonnosti, odznaky obránců a šiřitelů křesťanství a zejména vládní moci, popřípadě královlády, neboť jak uvedl kronikář Kosmas: „K tomu vám" (vládcům) „meče visí u boku" (kronika Čechů. kn. II., kap. 4). Jejich počet v této lokalitě nemá v jiných zkoumaných lokalitách obdoby a za současného stavu výzkumů staví aglomeraci u Mikulčic přesvědčivě v jejich čelo. Označení Fuldských letopisů (urbs antiqua Rastizí) je ovšem opisem, nikoliv vlastním domácím jménem. Je třeba mít na paměti, že ne všechna označení Morava, která se vyskytují v moravských legendách, mohou značit zemi. V dalších pramenech se pak rozlišuje, že arcibiskup Metoděj přišel nejprve „do moravských zemí" a pak dospěl až na „Moravu" (Život Metodějův připojený k - 37 -

Životu Konstantinovu), popřípadě šel „do města Moravy" (vъ gradъ Moravu), které mu bylo určeno za jeho sídlo z titulu arcibiskupství" (II. Život Naumův). Metoděj byl označen za „arcibiskupa moravské církve" (Privilegium r. 880), arcibiskupem podle města Moravy (Morabos) podobně jako Gorazd, jak oba v řeckém textu označil ochridský arcibiskup Theofylakt, a to na rozdíl od názvu země Morabia, jak tento název uvedl např. Konstantin Porfyrogennétos.

Letopisy kláštera ve Fuldě k r. 871. Úryvek z letopisu vydaného tiskem se týká jednak Slavomírova boje s hrabaty Engilšalkem a Wilihelmem, jednak Svatoplukova vítězství před „ bývalým (hlavním) Rostislavovým městem ". - 38 -

Sakrální stavby hradištní aglomerace Valů u Mikulčic (1 - 10) podle J. Poulíka, na Pohansku u Břeclavi (11) podle B. Dostála a v Ducovém (12) podle A. Ruttkaye.

- 39 -

Hradištní aglomerace Valů v Mikulčic (grad Morava - urbs antiqua Rastizi) 1 — 12 chrámové stavby, P - palác

- 40 -

Valy u Mikulčic (Morava), Půdorys basiliky (kostel č.3) podle J. Poulíka. Hrobka XVI v chrámové lodi náležela vládnoucímu členu dynastie, rovněž hrobka XI, která byla zčásti vyloupena. Hrobka III v boční lodi náležela kněžně. Všechny tyto údaje přispívají velmi pravděpodobnému názoru, že domácí název této lokality zněl Morava. Počátek Svatoplukovy vlády se ovšem neobešel bez dalších franko-bavorských pokusů o nastolení svrchovanosti nad Moravou. Ještě v r. 871 napadli Bavoři v Čechách průvod vezoucí na Moravu nevěstu a ukořistili 644 jízdních koní s výstrojí. Průvodu samému se - 41 -

podařilo uniknout (Fuldské letopisy k r. 871). V květnu 872 poslal král Ludvík proti Moravanům Durynky a Sasy, kteří utrpěli úplnou porážku, ba některá hrabata byla na útěku i moravskými ženami s koní shazována a kyji bita. Jiná výprava Franků vedených wurzburským biskupem Arnem a fuldským opatem Sigehardem ztratila na Moravě velkou část lidí a mohla se jen s velkými obtížemi vrátit. Neúspěch utrpěl i Karloman, neboť jeho oddíly, které zanechal na břehu Dunaje ke střežení lodí, jimiž se přepravil na Moravu, kde plenil, byly jednak pobity, jednak zahnány do Dunaje, jednak zajaty, takže unikl jediný řezenský biskup Embrich. Mezitím se proti Frankům postavilo i několik knížat v Čechách. Spojení jednoho z nich se Svatoplukem upevnil patrně i sňatek některé knížecí české dcery s moravským vládcem. Šlo snad o knížete, sousedícího s Bavory, neboť zmíněný svatební průvod byl přepaden v blízkosti hranic mezi Čechami, Bavory a Moravou; koalice pěti knížat z Čech (Svatoslava, Vitislava, Hermana (Vojena), Spytimíra a Mojslava) se r. 872 sice pokusila čelit franskému útoku, byla však na západ od Vltavy poražena (Fuldské letopisy k r. 872). Boje proti Karlomanovi přenesl Svatopluk dalšího roku (873) dokonce do jeho panství — Východní marky, kde by prý byl Karloman už ztracen, kdyby mu Ludvík neposlal pomoc. Ludvíkovi pak nezbylo, než aby prostřednictvím svých vyslanců žádal u svých slovanských sousedů o mír (Bertinské letopisy).

- 42 -

Valy u Mikulčic (Morava). Rekonstrukce trojlodní basiliky (návrh autora). Ačkoliv Svatopluk a Moravané vyšli z těchto válek vítězně, země velmi utrpěla jak předchozí franskou okupací, kdy franská hrabata zde vybírala tribut pro franského krále a lidé pasovského biskupa poplatky pro jeho církev, tak franským pustošením a pleněním i těžkými boji, což vše podstatně narušilo hospodářský život Moravy. Svědčí pro státnickou rozvahu Svatoplukovu, že co vítěz, který se neměl už čeho z franské strany obávat, měl za určitých podmínek zájem na obnovení míru a že vyslal k východofranskému králi poselství. Ačkoliv přesně nevíme, co měl franský velmož Berechtram, zajatý na Moravě, ze Svatoplukova pověření Ludvíkovi sdělil (Fuldské letopisy r. 873), můžeme se domnívat, že šlo právě o nastolení míru. Dalším jeho úkolem mohla být žádost o navrácení arcibiskupa Metoděje z jeho konfinace ve Švábsku na Moravu. Zda byl mír skutečně dojednán, se však nedovídáme. Fuldské letopisy naznačují pouze, že Svatoplukův vyslanec a zřejmě kancléř Jan z Benátek, přišel r. 874 k Ludvíku Němci do Forchheimu. Předcházela tomu žádost Moravanů, vypravená patrně brzy po Svatoplukových vítězstvích r. 872 k papeži Janu VIII. Moravané žádali, aby papež zakročil u východofranského krále a bavorského episkopátu tak, aby arcibiskup Metoděj byl vysvobozen z konfinace a poslán na Moravu (Život Metoděje, kap. X). Papež Jan VIII. velmi rázně u krále Ludvíka, Karlomana, salcburského arcibiskupa Adalwína, pasovského biskupa Hermanarika a freisinského biskupa Annona zakročil a Metoděj se v doprovodu papežského legáta, ankonského biskupa Pavla asi v polovině roku 873 vrátil, a to pod ochranu Svatoplukovu, jak papež výslovně nařídil (Komonitorium biskupu Pavlovi, 873). Tato skutečnost může nasvědčovat, že právě Svatopluk byl spoluinspirátorem žádosti o návrat Metoděje. Pro rozhodnutí papeže nebylo ovšem bez významu ani upevněné nezávislé mocenské postavení moravského vládce a státu. Obrátit se se svou žádostí přímo do Říma odůvodňovali Moravané též tím, že už „dříve jejich otcové přijali křest od svatého Petra“ (Život - 43 -

Metodějův, kap. X). Metoděje po jeho návratu na Moravu přijal král Svatopluk „se všemi Moravany a dal mu do správy všechny chrámy a kleriky ve všech městech –hradech.“ (Život Metodějův, kap. X).

Valy u Mikulčic (Morava). Rekonstrukce paláce (návrh autora). Půdorys podle J. Poulíka. K jednání ve Forchheimu tedy došlo po návratu Metoděje na Moravu a velmi brzy po jednání Ludvíkově s papežem Janem VIII. ve Veroně, kde — jak se lze domnívat — byla na programu též otázka míru mezi Svatoplukem a Ludvíkem. Údajně žádal Svatopluk ve Forchheimu, že slíbí Ludvíkovi věrnost a bude odvádět i poplatek, jestliže ho Ludvík nadále ponechá žít v klidu a míru (Fuldské letopisy k r. 874). Vše mělo zabezpečit další samostatný politický i hospodářský vývoj Moravy. Zda však mír byl takto realizován, o tom se již letopisy nezmiňují. - 44 -

Formulace jednání ve Forchheimu je ovšem poplatná jednostrannému staršímu tradičnímu franskému chápání vztahu mezi franskou říší a sousedními Slovany. Ve formulaci nelze spatřovat víc než propozici oboustranného závazku zanechání nepřátelství. Nešlo o žádnou kapitulaci nebo o Svatoplukovo uznání franské svrchovanosti, což by samozřejmě bylo zcela protismyslné vzhledem k předchozímu Svatoplukovu vítězství nad všemi franskými útoky. Šlo o mezistátní fidelitas — „věrnost", týkající se na straně Svatoplukově zanechání nepřátelství, oboustranného zachování míru, jak to ukazují četné případy podobných slibů věrnosti mezi králi a vévody rozsáhlé franské říše. Údajně nabízená Svatoplukova úplata Ludvíkovi za zachování míru nebyla by — ani kdyby byla realitou — taktéž žádným výrazem uznání podřízenosti, jak se často uvádí. Je tu možno připomenout, že poplatky odváděla za mír v 1. 882-6 Byzanc chorvatskému vévodovi, v 1. 532 a 562 Iránu, v 1. 580 a 600 Avarům, r. 681 Bulharům. Král Ludvík IV. zaplatil poplatek Maďarům a Jindřich I. Ptáčník jim měl odváděl poplatek taktéž. Nikdo z toho nikdy nevyvozoval, že by Byzanc podléhala svrchovanosti recipientů poplatku, nebo Jindřich podléhal svrchovanosti Maďarů.

- 45 -

Půdorysy sakrálních staveb v Bratislavě na Děvíně (podle V. Plaché, J. Hlavicové) a na Hradě (podle T. Štefaničové) Vina a trest, provázející Svatoplukův nástup na moravský trůn, náprava chybného počátečního kroku, byly zakončeny obnovou samostatnosti Moravy, což vše Svatopluka plně rehabilituje. A politický a hospodářský rozvoj i mezinárodní uznání postavení, kterého se Moravské království domohlo za Svatoplukovy vlády a pod jeho vedením, svými aktivy daleko převyšují počáteční pasivum Svatoplukova jednání. Tak se Svatoplukovy činy a jeho politika ubíraly v podstatě dvěma směry navzájem těsně propojenými. Nešlo však vždy o jeho vlastní rozhodování, zdá se naopak, že v mnoha případech jednal pod tlakem okolností a situace jak v domácím prostředí, tak v rámci mezistátních vztahů. Bylo však na něm, aby se v takových případech dovedl správně rozhodovat a konat ve prospěch lidu země, jemuž vládl a jehož prospěch byl k užitku i jemu samému, jeho knížat a velmožů.

- 46 -

Stříbrné nákončí z hrobů velmože. Uherské Hradiště-Staré město (Velegrad), hrob č. 96 AZ Z výzkumů A. Zelnitia V zásadě šlo o dva okruhy problémů, před kterými ho po r. 871872 stavěl jednak hospodářský stav země a výhledy jejího dalšího rozvoje, jednak zabezpečení jejího samostatného postavení v dalších letech vzhledem k oprávněné nedůvěře a zklamání, pociťovanému vůči Frankům. S tím byla velmi těsně propojena otázka nejen samostatné moravské církve a jejího rázu a kulturního působení v domácím prostředí, ale stejně i zahraničně-politická spolupráce mezi státem a církví zejména ve vztahu k římskému papežství, které v tomto směru přebíralo úlohu garanta.

- 47 -

3) Svatoplukovo království Moravanů a vytvoření Moravské říše v l. 872/874-884

V mysli veřejnosti se Svatopluk jeví převážně jako tvůrce rozsáhlé říše, většinou označované jako Velkomoravská, i když přesnějším by bylo označení Moravská říše jako výsledek expanze Moravanů, formující se moravské raněstředověké národnosti. Méně se zamýšlíme nad příčinami a důvody vytvoření této říše, nad významem její existence pro mezistátní postavení moravského státu v evropském křesťanském univerzalistickém světě a pro zabezpečení domácího hospodářského a církevně-kulturního rozvoje moravského státu a středoevropského prostředí, k čemuž ovšem jednotlivé země říše materiálně přispívaly. Nevíme sice přesně, v kterém roce započal Svatopluk působit na sousední země a ovládat je, bylo to však bezpochyby brzy po jeho vítězství r. 871 a po relativním ustálení mezistátních vztahů zejména s východofranskou říší. Po králi Ludvíkovi Němci, který zemřel v r. 876, nastoupil v Bavorsku, Východní marce, Karantánii a Panonii jeho syn Karloman (Erchanbertův Nástin dějin franských králů a Dějiny králů franských, 865). Podle Reginonovy kroniky (k r. 876) měla Karlomanovi připadnout i království Slovanů, Čechů a Moravanů. Zde dlužno poznamenat, že uvedení Moravanů v jedněch rukopisech kroniky je patrně dodatečné, neboť autoři, kteří čerpali ze starších rukopisů Reginonovy kroniky (B), např. Marianus Scotus (Kronika k r. 897) a nezávisle na něm Krátká Epternašská kronika (k r. 877) uvádějí jen Čechy a údaj o Moravě neobsahují. Není též žádné zprávy o tom, že by Karloman mínil uplatňovat nějaké nároky vůči Moravě. Nadto byl zaměstnán válkou s Chorvaty, v níž na jeho straně padl blatenský kníže a vlastně franský pohraniční hrabě Kocel. Zdá se tedy, že Svatopluk měl poměrně volnou ruku k provádění záměrů, k nimž ho vedl stav Moravy po franské okupaci a zpustošení v 1. 870-872. Víme, že celá řada měst a hradů, které se franským - 48 -

hrabatům r. 871 otevřely, byly Moravany dobývány zpět, což se jistě neobešlo bez vážných škod, a že k obnově těchto měst a hradů a jejich opevnění bylo potřebí množství lidí. Právě těchto lidí nebyl patrně dostatek, uvědomíme-li si, že franské výpravy — alespoň v 1. 869-870 nejen pálily a pustošily vsi a osady, loupily obilí a potraviny, ničily sady a zahrady, ale pobíjely i venkovské obyvatele nebo je spolu s dobytkem odváděly do zajetí jako otroky. I když se z pramenů dovídáme, že obyvatelé země se snažili uchránit v lesích, takže ztráty na lidech snad nemusely být katastrofálního rozsahu, byla velká část obyvatel v l. 871-872 zaměstnána boji s dalšími íránskými útoky, jejichž odrážení si vyžádalo mnoho materiálních a lidských obětí. Ekonomická situace nebyla na Moravě zřejmě pro budoucnost příliš nadějná. Bylo proto zapotřebí poměrně rychlé a snadnější hospodářské sanace, která by umožnila jak nápravu utrpěných škod, tak rozvoj domácího hospodářství, zabezpečení obranné funkce státu a výkonnost státní moci v čele s panovníkem, knížaty, velmoži a družinami bojovníků. A tak jediným způsobem, jak vytvořit dobré podmínky a základy další existence a rozvoje státu, se nutně jako v jiných případech staly expanze o nestejných formách a fázích prosazení efektivnosti. Ať si všechny tyto skutečnosti vládnoucí složky Moravy více nebo méně uvědomovaly nebo ne, pro nás zůstává evidentní, že právě v sedmdesátých až osmdesátých letech 9. století docházelo k řadě výbojů Moravanů do sousedních slovanských zemí, jejichž výsledkem byla značná kořist, pravidelné tributy, zajatci přivádění do zpustošených osad, dvorců a vypleněných oblastí. Kořistné výpravy napomáhaly sice zlepšit domácí hospodářskou situaci zejména velmožů a družiny, nicméně nezakládaly ještě žádný trvalejší svazek nebo pouto navštívené země k moravskému státu. Ani poplatnost určitého knížete a země nemusela ještě znamenat státoprávní vazby s Moravou a mohlo jít pouze o úplaty za mír a poskytovanou ochranu proti mocnějšímu sousedu. Samotné spojenectví a uznání vůdčího postavení ochránce bylo svazkem dosti vágním. Pokud však šlo o vasalskou podřízenost vládců některých knížectví a o jejich spojení s Moravou, utvrzené i příbuzensky nebo - 49 -

pravidelným tributem (t.j. s částí .veřejnoprávní renty vybírané domácím knížetem endarchicky a exarchicky odváděné na Moravu), šlo patrně již o pevnější státoprávní svazek. Ještě těsnější státoprávní spojení se uskutečnilo, když domácí kníže byl Svatoplukem sesazen a do jeho sídla dosazen moravský místovládce či guvernér a do hlavních opevněných míst umístěny moravské posádky, které samy vybíraly tribut jako veřejnoprávní rentu. Endarchicky výběr daní Moravany signalizuje, že dotyčná země byla již jako provincie zapojována do státního systému hegemonního státu. V našem případě šlo o stát moravský, i když to byly principy obecné. Jejich praktické provádění můžeme sledovat jak v prostředí slovanském, např. u českého státu a říše Boleslavů, nebo zejména u ruského státu a Kyjevské říše v 10. století, tak např. v prostředí staré Anglie nebo na východě v oblasti gruzínské apod. Základ Svatoplukových snah a politiky byl tedy motivován ekonomicko-mocensky a měl sloužit zabezpečení moravského státu a jeho mocenského postavení ve střední Evropě. Budování Moravské říše bylo ovšem průběžně spjato s pohnutkami ideální povahy. Podle křesťanského morálního kodexu měl Svatopluk jako křesťanský panovník — za jakého se Svatopluk považoval a byl pokládán stejně jako předtím Rostislav — nejen právo, ale přímo povinnost šířit křesťanství mezi pohanskými národnostmi a přivádět je do lůna křesťanské církve. Tento pastorizační program byl autorem legendy Život Konstantina Filosofa (kap. XIV) vložen už do úst moravského poselství do Konstantinopole, když Moravané žádali vyslání biskupa a učitele, „aby i jiné země, pozorujíce to“ (t.j. rozvoj křesťanské víry a kultury) „nás napodobily“. Též Metoděj byl r. 869 vyslán jako učitel a papežský legát nejen ke Kocelovi a na Moravu, nýbrž i „všem těm slovanským zemím“ (Život Metoděje, kap. VIII); o Metoději jako zvláštním legátu Apoštolského Stolce psal Jan VIII. v listu pasovskému biskupu Hermanarikovi r. 873. A s těsnou spoluprací světské moci reprezentované králem Svatoplukem a mocí duchovní, představovanou arcibiskupem Metodějem, se při budování Moravské říše po návratu Metodějově na Moravu skutečně v pramenech - 50 -

setkáváme: „A od toho dne“, jak uvádí Život Metodějův, kap. X, „i Moravská říše počala se tím více rozšiřovat do všech zemí a porážet své nepřátele, a to bez úhony“. Takovým klasickým případem by mohlo být obsazení a christianizace Vislanů

- 51 -

Pochvalné slovo Kyrilu a Metoději. Část, kde papež Hadrián II. posila Metoděje co arcibiskupa k Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi. Kyrilský přepis ve sborníku Uspenského soboru. 12. století.

Vislice (Wislica). Hradisko Regia z 2. poloviny 9. století Stavby na hradisku z 9./10.-11. století. Podle datováni Z. Wartolowské. v povodí horního toku řeky Visly a Vislice (pozdější Malopolsko). Život Metodějův, kap. XI o tom vypravuje: „Pohanský kníže, velmi mocný a sídlící na Visle (ve Vislansku), hanobil křesťany a činil (jim) násilí. I vypraviv k němu poselství, vzkázal mu (Metoděj): Bylo by dobré, synu, aby ses dal pokřtít ze své vůle ve své zemi,

- 52 -

Arcibiskup Metoděj koná obřad křtu. Podle fresky v podzemí basiliky sv. Klimenta v Římě.

Krakov (Kraków), hradisko na Waewelu z 8.-9. století. Stavby z konce 9.-10. století. Podle A. Źakiho a K. Źurowské. - 53 -

abys nebyl pokřtěn donucením v zajetí v cizí zemi; i vzpomeneš si na mne. Tak se i stalo.“ Slova připsaná zpracovatelem legendy Metoději jednoznačně ukazují na světskou moc, která měla být garantem Metodějovy evangelizace. Podle posledních slov zřejmě došlo k vojenskému zásahu ve Vislansku a k sesazení vislanského knížete, což mohl uskutečnit pouze Svatopluk. Potvrdit to může v plné míře údaj listu bavorského episkopátu, který si r. 900 stěžoval na obnovu moravské církve a při té příležitosti poznamenal o nitranském biskupu Wichingovi, že byl poslán „k nějakému národu, nově na víru obrácenému, který si vévoda (tj. Svatopluk) sám válkou podrobil a dosáhl toho, že se z pohanů stali křesťané“. Texty zřejmě navzájem korespondují. Wiching mohl ve Vislansku působit ovšem až po svém vysvěcení na biskupa nitranského r. 880, to však není rozhodující pro ovládnutí a christianizaci Vislanska o několik let dříve. Zůstává ovšem otázkou, zda vislanský kníže byl otcem knížete Vyševiče, který přišel do Zachlumu v Dalmácii z nepokřtěné země na Visle, jak uvádí Konstantin VII. Porfyrogennétos (O spravování říše, kap. 33) a jak naznačují někteří badatelé. Součinnost světské a duchovní moci je zde zjevná. Správa Vislanska mohla být pak řešena jen dosazením moravského místodržitele a umístěním posádek. Vislansko pak bylo církevně zřejmě po r. 880 dočasně podřízeno Nitře. Po ordinování dalších biskupů (Privilegium r. 880) a nejpozději v r. 900 při obnově moravské církevní provincie mělo vlastního biskupa v Krakově. Život Metodějův (kap. XI) nás zpravuje ještě o další expanzi Moravanů v čele se Svatoplukem, bohužel nejmenuje, o kterou další pohanskou zemi šlo. Dokládá však velmi výstižně spolupráci Svatopluka a Metoděje, který po poslech upozorňoval krále na svěcení svátku sv. Petra s tím, že po takto stráveném svátku dobude úspěchu v tažení. „Což se i stalo“. Ovládnutí Vislanska však patrně předcházelo ovládnutí alespoň části povodí řeky Odry, resp. Slezska. Jediný údaj, a to relativně pozdní, přináší až pražský kronikář Kosmas, podle něhož „Svatopluk, král Moravy... si podrobil nejen Čechy, ale i jiná území odtud až křeče Odře...“ (Kronika Čechů, kn. I, kap. 14). Ačkoli jde vlastně o zprávu jedinou, je velmi pravděpodobné, že pod Svatoplukovo - 54 -

panství muselo přinejmenším náležet nejen Holasicko (Opavsko), Ratibořsko a Těšínsko, ale zřejmě ještě nejméně Opolsko; a se Svatoplukovým panstvím je možno počítat i ve vlastním Slezsku. Kosmova zmínka o Svatoplukově panství v Čechách nás vede, abychom obrátili naši pozornost k této zemi a otázce, jakým způsobem a jak dlouho byla pod svrchovaností Svatopluka. Označení Beheim, Behemi, Boemi apod. se v 9. století ještě plně nekrylo s geografickým označením Čechy nebo etnickým Čechové. Ještě ve druhé polovině 10. století vymezil Kosmas hranici Slavníkovců „vůči Čechám“ od Kladska přes potok Surinu (tj. u Hřebenů jz. od Prahy) až k hradu Osek při řece Mži (Kronika Čechů, kn. I. kap. 27). V 9. století se názvy uplatňovaly pro území knížectví dnešních severozápadních a zčásti severních, středních a jihozápadních Čech. Tam bylo např. knížectví Lemúzů a Lučanů, Čechů. Na jihu sídlili Doudlebi. Kontakty mezi některými z nich a Moravou existovaly zřejmě už v době vlády Rostislava, kdy u něho hledal r. 857 asyl kníže Slavitěh, patrně z území Lemúzů. V r. 872 bylo jmenováno výslovně pět knížat (Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav), která byla označena jako Behemi. Jakýsi svazek mezi některými z nich a Moravou naznačuje sňatek dcery tohoto knížete r. 871, patrně přímo se Svatoplukem. Její jméno bylo snad Svatožizně a je uváděno jak v knize spolubratrstva v Salcburku vedle jména Svatoplukova, tak v Cividalském evangeliáři. Uvedená knížata bojovala r. 872 zřejmě ve spojení se Svatoplukem. K takovému názoru přispívá nejen údaj o svatbě české kněžny, ale též jméno Goriwey, doplněné k uvedeným pěti knížatům. V pramenech českého původu se tento kníže objevuje snad už od konce 10. století pod jménem Bořivoj (Boriwoy, Borziwoy). Jméno Bořivoj má zřejmě analogii v turk. bori-tarkan (srov. starobulh. bori-ta(r)kan = hypostratégas, místovelitel (a župan - tarkan); avarské tarkan označovalo velmože —primates (Píseň o vítězství krále Pipina nad Avary, 10. sloka), člena osobní družiny (či voje) vládce. První část jména zůstala zřejmě nepřeložena a je otázkou, zda šlo o jméno nebo označení hodnosti či obé zároveň. Podle Kosmova sdělení byl Bořivoj jako první vévoda pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa - 55 -

na Moravě za časů císaře Arnulfa a za Svatopluka, krále Moravy (Kronika Cechů, kn. I. kap. 10). Pokřtění datoval Kosmas do r. 894 (kn. I, kap. 14), kdy zemřel Svatopluk, Metoděj byl už devět let mrtev a ani Arnulf nebyl ještě císařem. Pokřtění Bořivoje spadá tak nepochybně do doby dřívější. Podle tzv. Kristiánovy legendy (Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, babičky jeho, kap. 2) Bořivoj „přišel jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřenému ke svému vévodovi či králi Svatoplukovi na Moravu“, resp. podle Epilogu o pokřtění Moravy a Čech (leg. Když slunce křesťanství, kap. 5, 6) šlo o Svatopluka Prvního, od něhož byl Bořivoj se svým doprovodem pozván na hostinu. Skutečnost, že podle Fuldských letopisů k r: 871 a 872 mohlo jít spíše o spojenectví těchto knížat, k nimž byl Bořivoj vyslán za boje proti Frankům s pomocným oddílem jako Svatoplukův legát, může potvrdit přítomnost českých poslů r. 873 v Řezně, kde je dal Ludvík Němec uvěznit; vyslance Čechů na jednání ve Forchheimu r. 874 východofranský král sice vyslechl, ale s nimi — patrně pro spojenectví českých knížat s Moravou — nejednal. Podle legendy tzv. Kristiána a následně Kosmovy relace (Kronika Čechů, I. 10, 14) nebyl snad Bořivoj v té době ještě ani křesťanem, nešlo-li ovšem jen o legendistické schéma. Tato skutečnost mohla podle Kristiánova líčení vyhovovat zřejmě nepokřtěným českým knížatům a velmožům. Neboť bylo to právě Bořivojovo úsilí, šířit po svém údajném pokřtění v Čechách moravské křesťanství což vedlo k jeho vypuzení, jak to alespoň vyplývá z Kristiánovy legendy.

- 56 -

Král Svatopluk při hostině s knížaty. Podle návrhu autora kreslil Jan Dungel. Legenda neuvádí počátek Bořivojova působení v Čechách a vypravuje o tom, že Bořivoj navštívil svého krále Svatopluka na Moravě, kde byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem. Poté se vrátil na (Levý) Hradec, kam ho doprovázel jako poradce moravský kněz Kajk. Tam po svém návratu založil kostel sv. Klimenta. Teprve po jeho návratu Z Moravy došlo k pohanské reakci a k povstání Čechů. Bořivoj byl nucen uprchnout na Moravu a Čechové povolali jako svého pravého vládce z Německa zpět knížete svého rodu Strojmíra, který byl předtím vypuzen (Bořivojem?). Žil-li Strojmír v Německu, lze předpokládat, že byl ovšem už též křesťanem! Skutečnost, že Čechové měli až do doby Svatoplukovy knížata „ze své krve a svého - 57 -

národa, zachovávali franským králům slíbenou věrnost, aniž porušovali smlouvu“, potvrzuje též Regino-nova kronika (k r. 890). A snad právě s dobou druhého Bořivojova návratu do Čech souvisí reminiscence Fuldských letopisů (v r. 895), podle nichž si knížata z Čech stěžovala, že Svatopluk je „násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci bavorského národa...“. Povstání bylo zřejmě Bořivojem s Moravany potlačeno, Bořivoj se pak usídlil na hradišti nazvaném Praha, kde založil kostel P. Marie, v němž byl po svém skonu i pochován. Nález kostrového pohřebiště u pražského hradu může snad naznačovat přítomnost moravské družiny a posádky. V této souvislosti nemůžeme vyloučit, zda se k této události nevztahuje poněkud problematická a zkomolená zpráva pozdějšího uherského kronikáře Simona de Kézai, podle něhož Svatopluk, syn Morotův (Moravanův) si podrobil (zemi či místo?) jménem Bracta (Dějiny Uhrů, kn. II, kap. 23). Název je srovnatelný s podobným názvem, který ve znění Brágha(l) uvádí Ibrahím ibn Ja'qúb (podle textu alHimjárího).

Hradisko Levý Hradec, sídlo knížete Bořivoje v Čechách. Podle výzkumů I. Borkovského a J. Slámy. - 58 -

Kdy k údajnému Bořivojovu pokřtění došlo, naznačuje rok 894 českých pramenů, k němuž se mělo vztahovat údajné Bořivojovo pokřtění. Dešifrace data prokázala, že šlo vlastně o poslední třetinu r. 878 a první dvě třetiny r. 879. Údajné pokřtění souviselo snad těsně s Bořivojovým postavením nad knížaty v Čechách a s jeho původem. Podle českých pramenů (leg. Byl v provincii Čechů) byl označen jako „Jakýsi hrabě-župan v provincii Čechů“, tj. vъ Česěchъ, kteréžto území odlišila I. staroslověnská legenda o sv. Václavovi (verš 4, 75) od jiného území označeného vъ Chъrvatechъ (tj. východní polovina Čech). Podle názoru některých badatelů bylo označení „Jakýsi“ používáno pro neplnoprávné závislé vládce. Byl tak např. označen nitranský údělný kníže Pribina nebo jeho syn Kocel, franský pohraniční hrabě. Nemůžeme vyloučit domněnku, že od 1. 878-879 se Bořivojovo postavení v Čechách změnilo a Bořivoj se stal Svatoplukovým místokrálem či guvernérem. Král Svatopluk byl tak prvním svrchovaným vládcem většiny (či snad všech?) knížectví v Čechách. Bořivoj pocházel patrně z Moravy, což by mohly snad naznačit i některé antropologické znaky jeho kostry, které ho (podle poznatků E. VLČKA) poněkud odlišují od typu českých velmožů, jsou však shodné s poněkud výraznějšími znaky kostry knížete-vládce (člena dynastie?), který byl kdysi pohřben ve zdobeném sarkofágu, umístěném uprostřed kaple přistavěné koncem 9. století k chrámovému komplexu na tzv. metropolní výšině u Uherského Hradiště — Sadů. Moravskému původu Bořivoje může přizvukovat i údaj pozdního rukopisu legendy o sv. Ivanovi. Pozdní rukopis by neměl být na překážku některým údajům legendy, neboť např. i nejstarší rukopis Života Konstantinova pochází až z konce 15. století a přece se údaje legendy pokládají za autentické. V legendě o sv. Ivanovi se totiž uvádí, že Bořivoj byl „moravský kníže“, který se setkal s poustevníkem Ivanem, synem chorvatského „krále“, jímž na rozdíl od starších badatelů, kteří v této souvislosti uvažovali o jižním Chorvatsku, mohl být snad vládce Chorvatů v dnešních východních Čechách, resp. vévoda ze Zliče (Stará Kouřim). - 59 -

Levý Hradec. Půdorys rotundy sv. Klimenta, kterou založil kníže Bořivoj po svém návratu z Moravy v doprovodu kněze Kajka. Podle výzkumu J. Slámy.

Praha - Hrad. Půdorys kostela P. Marie, který dal postavit a kde byl pochován kníže Bořivoj. Podle I. Borkovského. Ačkoliv to bezprostředně nesouvisí s meritem práce, zůstává nevyjasněn rozpor mezi údajem pramene, že Bořivoj byl Jakýsi župan v provincii Čechů“ a antropologickými poznatky, které poukazují na jeho souvislost s moravským prostředím. Rozpor je patrně jen zdánlivý, byl-li Bořivoj do Čech na (Levý) Hradec dosazen jako comes-župan svým králem Svatoplukem, aby dohlížel na - 60 -

knížata Čechů, resp. v Čechách. Mezi ně však zřejmě nepatřil, jak naznačuje dodatečný zápis jeho jména ve Fuldských letopisech, který souběžně snad může napovídat i politickému pozadí pozdvižení těchto knížat proti Frankům. Otázky může vzbudit i údaj legendy, že Bořivoj pocházející z křesťanské Moravy byl pokřtěn arcibiskupem Metodějem až při projednávání svých záležitostí na moravském dvoře (878/879). Morava byla sice oficiálně zemí křesťanskou, mezi širokými vrstvami obyvatel nebylo však křesťanství plně zakotveno, přežívaly různé starší kulty a totéž patrně platilo i pro část aristokracie a knížat. Ještě více platilo toto zjištění pro Čechy. V sedmdesátých letech se však ukázalo nutným, aby Svatopluk v Čechách nastolil své panství, a to pomocí křesťanství, jehož šíření bylo povinností nejen jeho, ale zejména i moravského arcibiskupa Metoděje. A prosazovat moravské křesťanství v Čechách mohl právě příkladně Svatoplukův místo-držitel, kníže Bořivoj. A že se to u vlastních Čechů ve středu země neobešlo bez komplikací, naznačuje revolta, jak o ní se zřejmou schematizací vyprávějí legendy. Mezistátně právní otázka příslušnosti Čech pod Svatoplukovou svrchovanost byla dořešena až r. 890 dohodou, jíž východofranský král Arnulf postoupil králi Svatoplukovi vévodství Čechů, které však už delší dobu fakticky náleželo k Svatoplukovu panství (Reginonova kronika), i když je mnich Waldram ve své básni, kterou napsal na počest návštěvy císaře Karla III. r. 883 v klášteře St. Gallen, počítal ještě mezi národnosti, náležející do Římského impéria Franků. Ani legenda tzv. Kristiána, ani Epilog o pokřtění Moravy a Čech nezná mezi bájným Přemyslem, nejednou ztotožňovaným se Sámem, v Čechách až do Bořivoje žádná další knížata. Kosmas tak pociťoval zřejmé nutnost vytvořit ze jmen buď skutečných nebo legendárních knížat severozápadních a středních Čech domácí posloupnost přemyslovské dynastie až po Hostivíta, údajného otce Bořivojova. Ponecháme-li stranou bájného Přemysla, pak na počátku sledovatelné řady českých panovníků, které označujeme za Přemyslovce, stál podle pramenů kníže či vévoda Bořivoj. Snad ne bezdůvodně spojil český kronikář Dalimil teorii o přenesení království a královské koruny z Moravy do Čech právě s osobou - 61 -

Bořivoje (Kronika, kap. 24). Později v době Karla IV. spojil kronikář Přibík Pulkava toto přenesení království (translatio regni) z Moravy do Čech s osobou Vratislava II. V obou případech šlo jednak o patrné úsilí o legalizaci připojení Moravy k Čechám na počátku 11. století, jednak o určitou demonstraci vůči skutečnosti, že panovníci v Čechách získali královskou hodnost od římských císařů. Ještě na počátku 11. století připomínal merseburský biskup Thietmar, že „Čechové byli kdysi za panování vévody Svatopluka našimi vládci“. Svatoplukovi platili předkové obyvatel na území merseburského biskupství „každoročně poplatek a on měl i biskupy ve své zemi zvané Morava“ (Kronika, kn. VI, kap. 99). Vládli-li Čechové v Srbsku, pak šlo buď o dosazená česká knížata, nebo spíše o skutečnost, že česká knížata v čele s Bořivojem byla těsně spjata se srbskými knížectvími a poskytovala jim pomoc proti Frankům. Zmíněný poplatek odváděný na Moravu byl zřejmě exarchicky odváděným tributem. Šlo zejména o srbská knížectví Škudiců, Suselců a Kolediců. Patronance Moravy nad srbskými knížectvími se patrně uskutečnila po vpádu Srbů a Glomačů do Durynska r. 880, kde byli odraženi. Od téhož roku se už nedovídáme, že by nadále platili poplatek Frankům jako předtím, a naopak podle Thietmara jej odváděli na Moravu. Svazek s Moravou zanikl r. 897, kdy se Srbové přiklonili k císaři Arnulfovi (Fuldské letopisy). O sousedních Glomačích čili Dalemincích nemáme výslovné zprávy o jejich spojení s Moravou a podobně je tomu u lužických Milčanů, z jejichž země („z jiné provincie“) snad podle některých názorů měla pocházet kněžna Ludmila, žena vévody Bořivoje; podle jiných názorů prý pocházela z hradu Speu či Mělníka. Vzrůst panství krále Svatopluka a Moravské říše na severu, západě i severozápadě propojený s christianizací, byl vyvážen i dalšími územními zisky na jihu a jihovýchodě. Přispěl k tomu spor, který vyvolali synové hrabat Wilihelma a Engilšalka, která padla r. 871 na Moravě. Synové si nárokovali správu Východní „marky proti Moravanům“, kterou spravoval hrabě Aribo. Ten se dal proto pod ochranu Svatopluka, jemuž jako rukojmího svěřil svého syna Isanrika. Svatopluk se Aribona, mezitím vyplíženého, ujal a asi v - 62 -

polovině r. 882 „dobře pamětliv toho, kolik pohrom vytrpěl se svým národem od předků těchto hochů, když až k nim“ (k Moravanům) „rozšířili pohraniční území Bavorů“ (t.j. r. 870), „nadto také pamětliv přátelství a přísahy, jež ujednal s Aribonem, vytrhne, aby se pomstil za to všechno a dosáhl toho“. Neboť na severním břehu řeky Dunaje zajal hraběcí syny a hraběte Vezilona, které dal zmrzačit. Všechna místa, kde synové měli statky, dal zpustošit a spálit stejně jako další hraběcí statky na jižní dunajské straně. V pustošení Východní marky pokračoval po celý rok (Fuldské letopisy k r. 884). S událostmi seznámil vyslanec Moravanů téhož roku východofranského krále Karla III. (Fuldské letopisy k r. 882). Potomci Wilihelma a Engilšalka se pak obrátili o pomoc ke karantánskému a panonskému vévodovi Arnulfovi, který měl podle Svatoplukova zjištění přimět Bulhary k nájezdu do Svatoplukova království, což se patrně r. 882 skutečně i stalo. Proto Svatopluk „sebral zanedlouho ze všech zemí Slovanů vojenské sbory a s velkým vojskem napadl Panonii“, kterou z největší části r. 883 zpustošil.

Stříbrná plaketa s vyobrazením sokolníka. Uherské HradištěStaré Město. Špitálky. hrob č. 15. Podle J. Poulíka. Dalšího roku se Svatopluk znovu vypravil do Panonie „s velkým množstvím lidu, že na jednom místě bylo možno vidět, jeho vojsko prochází od východu do západu slunce“. dvanáctidenním pustošení se vojsko s velkou kořistí vrátilo - 63 -

tak jak Po na

severní stranu Dunaje, nicméně část se opět vrátila na jih od řeky. U řeky Ráby došlo k bitvě s potomky hrabat, kteří byli Moravany na hlavu poraženi a zajati (Megingoz a Papo), nebo se utopili na útěku (hrabě Bertold). Celá Panonie byla znovu pustošena a jako kořist byla odvedena do otroctví řada zajatců. Vojsko se již na severní břeh nevrátilo (Fuldské letopisy k r. 884) a celá Panonie od řeky Ráby na východ až po dolní Drávu zůstala již pod kontrolou Moravanů. Výrazně tomu nasvědčuje cesta Arnulfova poselstva k bulharskému králi Vladimírovi r. 892, které se pro nástrahy Svatopluka muselo plavit až po řece Sávě (Fuldské letopisy). Tradice o Svatoplukovi v Panonii zaznamenal ještě mnohem později i uherský kronikář Šimon de Kézai. Podle něho obývali Panonii Slované, Řekové, Němci, Moravané a Romani. Povstal pak Svatopluk, syn Morotův (Moravanův), který vládl Moravanům a Bulharům a počal vládnout i v Panonii. Podle autora jméno Morota (Moravana) bylo proslulejší než jméno Svatoplukovo. Sídlel na hradě Vesprimu-Veszprém (Kronika Uhrů, kn. II, kap. 23). Údaj této tradice o SvatoplukověMorava-nově panství se týká území mezi Rábou, Bakoňským lesem a Dunajem (severovýchodní Panonie), které franské a bavorské listiny o majetkoprávních změnách v 9. století na rozdíl od blatenské Panonie naprosto ignorovaly. Území zřejmě nepodléhalo svrchovanosti východofranské říše a inklinovalo k oblasti na sever od středního Dunaje. Není bez zajímavosti, že jádro uherského státu se v první polovině 10. století utvářelo právě v této oblasti a že tradice připomíná jakousi posloupnost s násilně přerušenou vládou Svatopluka, resp. jeho nástupce či místodržitele označovaného obecně „Moravan“. Na zvěsti, co se děje na východě jeho říše, přispěchal nový západořímský císař Karel III. a ujednal se Svatoplukem mír (Fuldské letopisy k r. 884). Dalšího roku byl sjednán mír i mezi Svatoplukem a Arnulfem (Fuldské letopisy k r. 885). Byl-li Arnulf skutečně původcem bulharského nájezdu do Svatoplukova panství, se z jiných pramenů nedovídáme. Neznáme ani přesně území, kam se Bulhaři dostali. Nevíme ani přesně, zda už Rostislavovo panství sahalo k Tise, nebo zda Svatopluk už neovládal - 64 -

i část Zátiší, zejména pro cestu do sedmihradských solných dolů, odkud se na Moravu dopravovala sůl, jak se o tom zmiňují Fuldské letopisy k r. 892. Podle Konstantina VII. Porlýrogennéta byl Svatopluk jednak vládcem Moravy (O spravování říše, kap. 41:0 zemi Moravě), jednak do svého úmrtí panoval Velké Moravě, jak je zřejmé z kap. 13 a 40 jeho díla. A z kap. 38 jasně vyplývá, že „Velká Morava“ byla jinou zemí než vlastní Morava, neboť podle autora se ve Velké Moravě usadili Maďaři, podle jeho označení Turci a žili tam v jeho době (okolo poloviny 10. století). Na vlastní Svatoplukově Moravě však není o nějakém usazení Maďarů žádné stopy. Podle archeologických pramenů lze však sledovat usazení Maďarů na Dolní Moravě — dnešním jižním Slovensku. Usazení spadá podle písemných zpráv do doby po r. 919. Jaké území se pak pod označením „Velká Morava“ skrývá, prozrazuje kap. 40, kde Konstantin vypravuje, že Maďaři, vyhnaní Pečeněhy, byli nuceni odejít do území, která se nazývají podle jména řek, jež tam protékají. Těmi jsou řeky Temeš-Timiş, Tutis (Bega), Maroš-Mureş, Kriš (Körös-Criş) a Tisa. Šlo tedy o většinu povodí Tisy. A toto území, kde se usadili Maďaři, označil Konstantin za Velkou Moravu, kde před příchodem Maďarů vládl Svatopluk. Maďaři se v tomto povodí Tisy usadili v r. 896 po porážkách, utrpěných od Bulharů a Pečeněhů, či spíše jim bylo povoleno se tam usídlit, jak naznačují slova listu bavorského episkopátu z r. 900: Moravané „sami přijali k sobě nemalé množství Maďarů“. Svědectví byzantského císaře doložené i výpověďmi maďarských vyslanců a knížat v Byzanci, je zcela průkazné. Označení země za „velkou“ či „hlavní“ často ve spojení s označením „stará“ se v byzantském dějepisectví používalo často pro označení země, odkud dotyčné etnikum odešlo jinam; o Velké Moravě se výslovně praví, že její obyvatelé pod tlakem Maďarů museli zemi opustit. Teprve od konce 18. století se Konstantinův termín Velká Morava počal užívat pro označení celého panství krále Svatopluka. Určitou tradici o panství Moravanů v Zátiší zaznamenal o dvě stě let po Konstantinovi i uherský anonymní P. magistr ve svých Dějinách Uhrů, když uvedl, že území mezi řekou Tisou, povodím Samoše (Samos) a řekou Maroš-Mureş „obsadil - 65 -

vévoda Morout, jehož synovec byl Maďary nazván Menumorout“ (kap. 11). Morout —jak přiznávají též maďarští badatelé — bylo označením Moravana (staromaď. Marót, později vystřídalo označení Morva). Jména Menumorout vysvětlil sice anonymní autor v této kapitole jako označení muže (Moravana), který měl mnoho milenek, avšak v kap. 51 uvedl, že šlo vlastně o otce nevěsty (maď. meny, nevěsta) pro Zultu-Zoltána, syna maďarského vůdce Arpáda. Sňatkem přešlo po smrti jejího otce celé jeho panství pod vládu Zoltána a Maďarů. Tradice tu zřejmě využila středověké teorie o přenesení království (translatio regni) jako legálního zdůvodnění přechodu moci na nové vládce. Tradice o Svatoplukově panství v Potisí se objevuje též v díle JOHANNA TURMAIRA-AVENTINA, podle něhož Venedé (t.j. Slované), „kteří obývali Dákii... byli poslušní Svatopluka, krále Moravy“ (Annales Boiorum, kn. IV, kap. XX — 13). Venedi a národy obývající Dákii byli „poslušní Svatopluka, nejmocnějšího a nejbojechtivějšího slovanského vládce. Maďaři vytlačili národy, které obývali Dákii a odňali ta území Svatoplukovi“ (Annales Boiorum IV, kap. XX — 25). Usazení Maďarů v Potisí se uskutečnilo ovšem až po dvou letech od Svatoplukovy smrti.

- 66 -

4) Moravská společnost Moravanů) v 9. století

a

stát

(království

Stará Morava se v době Svatoplukovy vlády stala ústředím rozsáhlé středoevropské říše. S jejím utvářením byl spojen na Moravě postupný rozvoj hospodářského a společenského života, který v průběhu existence raně středověkého moravského státu právě za Svatoplukovy vlády dosahoval svého vrcholu. V jeho čele stál vladyka („vládce“), titulovaný v domácím prostředí kъnędzь či lat. rex („král“), lét princeps nebo řec. archón („vladař“), dále též lat. regulus („králek“), dux („vůdce, kníže, vévoda“), arab. malik („král“), persky padšáh („císař“). Náležel k dědičné dynastii vládnoucí na theokratickém principu. Nazýváme ji po prvním známém vládci Mojmírovi I., který zřejmě nebyl prvním panovníkem této dynastie na Moravě. Pozdní tradice vytvořila celou genealogii po králi Sámovi. Zejména připomínala Moravoda (680-700), podle něhož dostala země údajně své jméno, dále krále Hormidora (796811), Mojmíra I. (811-820) a Mojmíra II., totožného s vládcem téhož jména, který je uváděn poprvé k r. 833. Původ dynastie a Moravanů souvisel zřejmě s etnicitou populace, jejíž bojovnické družiny pronikly podle antropologických a archeologických poznatků koncem 7. a na počátku 8. století z dnešního jihozápadního Slovenska na Moravu. Jméno Moravanů se ve středním Podunají vyskytuje sice po jejich příchodu poměrně pozdě, a to až na počátku 9. století, na východě však v různých oblastech už od starověku (Marafioi, Margi, Moravan, Morava, Marafa). Ve středním Podunají se v 9. století setkáváme s označením Marvani, Maravoni, Marharii, Merehani, Marahenses, Margi, Margenses, Marahabilae a posléze se slavizovaným Moravi, Moravjane. Původ Moravanů budí tak stále otázky. Např. G. VERNADSKY (Great Moravia and White Chorvatia, Journal of the Amer. Orient. Society 65, 1945) připisoval moravské dynastii podle - 67 -

jejích jmen původ alanský, který jiní badatelé (např. N. ŽUPANIČ, Prvi nosilci imen Srb, Hrvat, Cch in Ant, Etnolog 2, 1928) přisuzovali i původním nositelům jmen Chorvatů, Srbů, Rusů a dalším politickoetnickým útvarům. Význam jména Moravan se podle středověké teorie ruského letopisce Nestora z počátku 12. století spojuje s významem mor-, mar- a název Moravanů (starorus. Marava, Morava) odvozuje podle téhož autora od názvu řeky Moravy (Marus, Maraha). Nesporným je v názvu Morava pouze jeho druhá část -ava (lat. aqua), znamenající vodu. První část označení etnika je v původním znění zaznamenána kořenem mar-, který vzhledem ke zjištěným archeologicko-antropologickým skutečnostem mohl souviset se středovýchodním kořenem mar-, který měl v podstatě význam „pán“. Svatopluk I. Veliký

Ludemíra

Svatožizně

Adléta

Gisela

Mojmír III. (894 - 9??) Predslav

Svatopluk II.

O Svatoplukovi víme pouze, že byl synovec Rostislavův. Podle velmi pozdní a jinak nedoložené tradice neznámého původu byl Svatopluk údajně synem Rostislavova bratra Bogislava (T. PĚŠINA z ČECHORODU, Mars Moravicus, kn. II, kap. 6; G. STŘEDOVSKÝ, Sacra Moraviae historia, kn. III, kap. 6-12). Pomineme-li pozdní a nedoložené zprávy o údajných Svatoplukových ženách Ludemíře (D. J. Hoffer) nebo Adlétě (T. Pěšina), otázkou zůstává i Gisela, sestra Arnulfova, kterou si měl Svatopluk vzít za ženu (nejpozději) u - 68 -

Výpisy jmen z knih spolubratrstev v Reinchenau, Salzburku a z Cividalského evangeliáře. příležitosti míru s Arnulfem r. 885 (J. TURMAIR-AVENTIN, Annales Boiorum, kn. IV, kap. XIX—27). Nelze tak vyloučit, že Svatopluk II., označený ještě r. 899 jako (nedospělý) „chlapec" (Fuldské letopisy), nebyl právě její syn. Domněnku může posílit i skutečnost, že právě tento Svatopluk se v soupeření o moc s Mojmírem II. obracel o pomoc k Arnulfovi a že právě ten jemu tuto pomoc poskytl (Fuldské letopisy k r. 898, 899). Není zcela jasné, zda Svatopluk II. byl identický se Svatoplukem uváděným v listinách z 1. 898 (a 903), kdy Arnulf daroval muži urozeného a vznešeného původu jménem Svatopluk, (jehož matkou však měla být Winpurcha?) a který byl vasalem markrabího Luitbolda, statky v Karantánii. Dosvědčenou manželkou krále Svatopluka byla zřejmě Svatožizně, jejíž jméno (..wengizna) je zapsáno v Knize spolubratrstva v Salcburku zájmenem Svatopluka (Pořadí žijících vévodů s ženami a dětmi, s. 12, si. 30, v. 5). Podobně je zapsána v Cividalském evangeliáři (Sneitlazizna), kde za jménem obou následuje Predslav (Predezlaus) — snad jejich syn (fol. 4), jehož jméno může zaznívat v názvu - 69 -

Bratislavy (Brezalauspurc, 907), nešlo-li ovšem o název podle jména chorvatsko-slavonského vévody Braslava a o lokalitu jinou. „Velkým" Či „hlavním vládcem" učinil Svatopluk podle Konstantina Porfyrogennéta (O spravování říše, kap. 1) svého prvního syna. Očekávali bychom patrně jméno Predslava, vládl však Mojmír II. Sledujeme-li Svatoplukovu činnost při upevňování postavení Moravy a budování Moravské říše, nebude bez důležitosti připomenout si domácí situaci na Moravě, otázky související s rázem moravské společnosti a s organizací moravského státu. Ve Svatoplukově době se moravský stát stal ústředím rozsáhlé Moravské říše, kterou je zásadně třeba rozlišovat od vlastní Moravy, moravského státu. Některé údaje o vývoji společnosti a státu na Moravě nám mohou zprostředkovat franské letopisy a kroniky, jiné informace čerpané z papežských listů a další prozrazují zejména slovní prvky a údaje z pramenů napsaných v domácím jazyce (ve staroslověnštině moravské redakce), ať jde o svod světského práva Soudní zákoník pro lid (Zakonъ sudnyj ljudemъ) nebo soubor práva církevního (Nomokanonъ). Velmi užitečné jsou slovní výrazy a souvislosti jejich použití nejen v legendách, ale též v dalších textech, např. v Metodějově Promluvě k vládcům země, v moravském penitenciálu (Zapovědí svętychь otьcь) a v jiných církevních textech, např. v Sinajském euchologiu. Dokládat lze údaje těchto pramenů v řadě případů i archeologickými objevy, které jsou dostatečně známé. Uvedené prameny a jejich informace mají sice zčásti platnost už pro konec druhé třetiny, ale zejména pro poslední třetinu 9. století. Dovídáme se např. o dosti obecném a poněkud topickém avšak funkčně použitém rozlišování mezi „bohatými" (hogalii) a „chudými" (ubozii), „velkými" (velicii) a „malými" (malii). V pramenech se píše o „svobodných" (svobodьnii, svobodi) a „nevolnících a otrocích" pod společným označením rabi. Bohatí lidé byli „vážení pro své bohatství" (čьstьnii bogatьstvьemъ, svoimъ), byli i lidé „způsobilí" (podobъnii) platit obdobně jako bohatí za svá provinění. Vedle nich se píše o lidech „nemajetných" (ništii) a prameny mezi nimi rozlišily ty, kteří měli nějaký majetek, a ty, kteří - 70 -

Břeclav - Pohansko. Plánek dvorce: 1 starší fáze opevnění, 2 mladší fáze palisádového opevněni, 3 obytné objekty, 4 základy kostela. Podle výzkumu B. Dostála. neměli vůbec nic a za svá provinění byli pak vystaveni tělesným trestům. Bohatí a velcí vlastnili „dvorce se vším majetkem" (sela sъ vьsemъ iměnijemъ). Takové dvorce víceméně opevněné, vlastně jakési tvrze a hrádky, byly střediskem hospodaření osídlení závislého na pánovi dvorce. Pra meny, bohužel, neumožňují určit přesněji - 71 -

postavení tohoto osídlení, které bylo hospodářsky svázáno s dvorcem, a můžeme se jen domnívat, že šlo o nevolníky.

Rekonstrukce sídla knížete nebo velmože ve dvorci na Pohansku u Břeclavě. Podle návrhu B. Dostála kreslil Václav Houf (J. Šonka, Kronika psaná rýčem 1982). Nicméně další kategorie lidí, kteří pracovali přímo ve dvorci a byli majetkem jeho pána, označily prameny jako otroky (rabi). Prameny poněkud napovídají, z čeho se skládalo „bohatství" (bogatьstvije) či „vlastnictví" (iměnije) pánů dvorců {gospodi, gospodini). Píše se o polích a lukách, domech, stádech skotu, bravu, o koních a drahocennostech. Vlastnictví pozemků těchto pánů se na počátku Svatoplukova období může ještě jevit jako problematické, neboť podle „slovanského práva", jak je známe z karantánského nebo polabsko-pobaltského prostředí (ius sclauanicum, slavicum, slavicale), veškerá zemědělská a lesní půda byla svrchovaným panstvím vládce země, hlavy státu. Skutečným majetkem lidí byly jen domy, budovy, nářadí a zejména stáda dobytka. Tento způsob vlastnictví přetrvával dlouho do raného středověku. Archeologie odkryla na Moravě několik dvorců. Písemné prameny referují o dvorcích zejména pokud jde o území Východní marky. Na Moravě - 72 -

byl odkryt dvorec na Pohansku u Břeclavě, starobylém Lovęntingradu. je ovšem obtížné rozhodnout, zda v době Svatoplukově byl sídlem některého rodového knížete nebo člena vládnoucí dynastie. Charakter dvorců velmožů měly patrně i některé lokality s kostely kolem ústředního hradu Moravy u Mikulčic. Snad podobným dvorcem či spíše už hradem (castellum) bylo též Kostelisko u Ducového.

Ducové u Piešťan. Plán opevněného sídla (hradu) velmože. Podle výzkumů A. Ruttkaye. 1 rotunda, 2 obytná budova. Svrchované panství vládce země, resp. vládnoucí dynastie platilo ovšem i pro pozemky osad a vsí, které byly obhospodařovány - 73 -

svobodnými rolníky čili „prostými lidmi" (svobodьnii, svobodi, prostii ljudьje, ljudini), o kterých se píše jak v domácích pramenech, tak v papežském listě (simplex populus).

Území rozšíření moravských válečných seker. Podle B. Dostála (Magna Moravia) Způsob vlastnictví podle slovanského práva nebyl na Moravě ničím výjimečným. Setkáváme se s ním též u Slovanů ve Východní marce, v Chorvatsku, Bulharsku, u Obodritů nebo na Rusi a výjimkou nebyly ani východní části východofranské říše. Nešlo vlastně ani o slovanské specifikum, ale spíše o obecnou historickou etapu vývoje forem vlastnictví půdy, o etapu, s níž se můžeme setkat i na jiných místech Evropy a světa. Svobodní prostí lidé odváděli svrchova nému pánu země ze svých hospodářství v rámci obcí roční daň či vlastně veřejnoprávní rentu (obrokъ). „Obrok" byl výrazem jejich vztahu k vládci země, který jej vybíral s pomocí svých činitelů a vojenské družiny. Svobodní prostí lidé podléhali přímé jurisdikci panovníka a jeho soudců, měli právo se zúčastňovat veřejných shromáždění a vojenských tažení, měli však také povinnost určitých služebností jako byla např. stavba hradeb a mostů, stráže, apod. Údajů písemných pramenů není ovšem v takové míře, abychom mohli o jednotlivých kategoriích obyvatel staré Moravy hovořit zcela bezpečně, chybějí např. údaje o řemeslnících, o jejichž zručnosti a vysoké úrovni se dovídáme z pramenů archeologických. Jen zmínky nacházíme v písemných pramenech o polosvobodných — - 74 -

polozávislých lidech, kteří pracovali za mzdu (mьzdьnici), spláceli své dluhy (dъlžьnici) nebo pracovali pro církev (dušьnici). Zmínky jsou též o zajatcích (plěnьnici) a o otrocích, kteří byli propuštění na svobodu (svobodьnici).

Území rozšíření mečů, symbolů vládní moci. ○ - Meče ze 6. -8. století. ● - Meče z 9. - 10. století. Podle Z. Klanici (Grossmaähren. 1968) a J. Poulíka (Salzburg und die Slawenmission, 1985). Je obtížné rozhodnout, do jaké míry zdědila Svatoplukova doba nastíněný způsob vlastnických vztahů k půdě a strukturu moravské společnosti a jaké změny tu nastaly za Svatopluka, a to jednak se stabilizací moravské státní organizace po r. 874, jednak v důsledků výbojů Moravanů a výtvorem rozlehlé říše. Zastavme se nejprve u státní organizace na Moravě pokud ji lze vyčíst 7, informací pramenů. V jejím čele stál panovník, vládce, který byl v různých pramenech označován různě: „král, vévoda" či „vládce, vládce vládců" nebo i „císař", „velký" či „hlavní vládce". V domácím prostředí převládalo označení kъnędzь, které ve své době mělo týž význam jako „král". Svou „moc" (vlastь) přijímali moravští vládcové od Boha (otь Boga vlastь priemъše), rozhodovali osvícením boží milostí (Dei gratia), božím úradkem (Bogomъ ustimъ). Pod jejich - 75 -

vládu, resp. pod panství Svatopluka spadala celá země a její obyvatelé (vъsi, iže podъ vlastъj∅* jemu) od knížat až po otroky. Vládce a pán země se opíral o radu (sъvětъ), která byla složena z knížat — neznámo, zda šlo o členy dynastie či jiná knížata — a z velmožů, kterým v prvé řadě náleželo označení „Moravané" a kteří byli pilíři státní ideje. V pramenech jsou označeni různě: „vznešení muži" (nobiles viri), „předáci" (primales), „nejlepší" (optimates), „velmoži" (velьm∅ži), „ctihodní a urození muži" (m∅ži čьstьvii i dobrorodьnii). S ostatními privilegovanými (ljudьje moravьstii, populus Maraviae, populus terrae) a svobodným lidem spadali pod politicko-etnické označení Moravjane, Maraui, Marahenses, gens Marauorum, Margorum, Marauanorum, Maruani, Marharii, Morabioi, Maroara, M.ráwa, atd., jak se s ním setkáváme v pramenech různého prostředí a v různých jazycích. Ačkoliv nejsou zcela jasné souvislosti mezi řídícím organismem státu a výkonnou administrativou, zdá se, že mezi velmože náleželi „župane" (županьe), kteří byli jednak hodnostáři panovnického dvora, kde zastávali různé funkce a měli příslušné hodnosti (např. nádvorního župana — palatina, stolníka, číšníka, komorníka — pokladníka, mečníka — zbrojíře, maršálka, jednak šlo o náčelníky žup, vojenskosprávních oblastí a snad i dalších území. Výkonná složka měla i své nižší činitele, kterými byli „kmeti" (kъmetьe), t.j. setníci, kteří stáli v čele svobodných prostých lidí vesnických obvodů. Všichni tito činitelé byli „věrní" (věrьnii) svému vládci stejně jako osobní družina, kterou tvořili tzv. „sluhové" (slugy) a osobní mladá pážata zvaná otroci. Vojensko-správní a fiskální aparát doplňovali „soudcové" (sodьję, iudices), kteří vystupovali vedle vládce a mezi něž patrně náleželi župane. K nejbližšímu okruhu vládce náležela tzv. velká družina jeho přátel a věrných druhů (amici, socii, druzí); jedním z nich byl i Svatoplukův drugъ dzělo bogatъ. Byli to „úctyhodní muži družiny" (m∅ži čьstьnyję čędi). Družiny vládce země byly jádrem vojska. Podle odhadu mělo snad okolo 14-24 tisíc bojovníků, z toho na pět tisíc jízdních. V jeho * Písmeno ∅ nahrazuje tento symbol (pozn. digitizéra)

, který jsem ve fontové sadě nenalezl.

- 76 -

čele zastupoval vládce země vojevoda Svatoplukovo vojsko v Panonii bylo složené i z dalších okolních Slovanů a mohlo snad čítat až několik desítek tisíc bojovníků a přes osm tisíc jízdních. Na svou dobu šlo o síly dosti značné, uvážíme-li, že např. „velké vojsko" Maďarů čítalo v Itálii r. 899 pět tisíc bojovníků a vojsko krále Berengara bylo tehdy třikráte větší.

1 - Rub stříbrného nákončí s vyobrazením velmože. Valy u Mikulčic (Morava), hrob č. 390 2 - Bodec pozlacených ostruh ve tvaru hlavy ozbrojence. Valy u Mikulčic, hrob č. 44 3 - Terčík z paroží s vyobrazením lukostřelce. Valy u Mikulčic, hrob č. 251. Podle J. Poulíka. - 77 -

Hradištní aglomerace v území Uherského Hradiště - Starého Města a Sadů (Velegrad). 1-7 chrámové stavby. Podle V. Hrubého. Ústředím státu Moravanů byl Svatoplukův dvůr. Je jistě na místě otázka, kde se nalézal? I když vezmeme v úvahu, že panovník se čas od času zdržoval na různých místech, jako tomu např. bylo u východofranských králů, nicméně jedno z nich sloužilo k pobytu trvalejšímu, jak tomu bylo např. u Řezna (Regensburg), které bylo jakýmsi hlavním městem (urbs). Na Moravě takovým hlavním městem bylo staré či „bývalé hlavní město Rostislavovo", Morava pramenů ve staroslověnském jazyce. Tam dorazila r. 863 byzantská mise, před ním svedl Svatopluk r. 871 vítěznou bitvu s Bavory a Franky, tam dospěl ke Svatoplukovi s legátem Pavlem arcibiskup - 78 -

Metoděj a byla shromážděná knížata a toto město (gradъ Morava) se dostalo Metodějovi z titulu jeho arcibiskupství za sídlo. Zdá se však, že Svatoplukovým hlavním městem se toto město nestalo. Vyplývá to nejen z pozdějších tradic, které hovoří o Velegradu, ale i z výzkumů archeologických. Podle nich existoval v místech Uher.

Sakrální stavby v Modré u Velehradu 1, v Uherském Hradišti Starém Městě 2, 4, 5, v Sadech 6 a na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman 3. - 79 -

Podle výzkumů V. Hrubého (1-3. 5, 6) a J. Poulíka (4). Hradiště v 9. století hrad s podhradím, který podle JANA DLUGOŠE (Polská historie, 15. století) stával „u toku řeky Moravy". Osídlení na severozápad od hradu bylo v 9. století připojeno k hradu jako rozlehlé předhradí (Staré Město) a opevněno dlouhou hradbou. Podle demografické křivky (V. HRUBÉHO) došlo k několikanásobnému vzrůstu pohřbů ústředního pohřebiště právě ve třetí třetině 9. století a ten překračoval zčásti až do poloviny 10. století, což znamená, že po polovině a od sedmdesátých let 9. století počet obyvatel aglomerace podstatně vzrostl. Dispozice lokalit a specializovaných řemeslnických soustředění na předhradí umožňuje tušit jakési organizované působení. Výzkum ovšem není zdaleka ukončen, zejména pokud jde o hrad. Počtem pohřbů se však lokalita Velegrad řadí vedle mikulčické (Morava), popřípadě dolnověstonické (Děvín). Zatím však byly objeveny jen čtyři až pět kostelů: jeden v podhradí či předhradí zasvěcený sv. Klimentovi (Na Zerzavici), další tři (až čtyři) na rozlehlém předhradí v areálu Starého Města. Na valach to byl kostelík který stával na rozsáhlém pohřebišti, v poloze Na dědině to byla rotunda a na Spitálkách další kostel, který snad vznikl v době působení byzantské mise. Podle tradice měl snad už v 9. století existovat kostel sv. Víta. V místech středověkého města Uherského Hradiště, starobylého Velegradu, kde král Přemysl Otakar II. založil r. 1257 město „Nový Velehrad“, stával kostelík sv. Jiří. Bylo však v aglomeraci Velegradu též metropolní (arcibiskupské sídlo (i chrámu sv. Petra), jak se o něm zmiňuje Jádro katalogu moravských biskupů k r. 916 (tj. k r. 900)? Kromě vlastního Velehradu a jeho předhradí se pozornost soustřeďuje zejména na tzv. metropolitní výšinu blíže Sadů, kde byly V. HRUBÝM objeveny základy většího chrámového komplexu s kostelem zasvěceným P. Marii. Odkrytí dvanácti obytných objektů zavdalo důvod k názoru, že zde mohlo žít dvanáct členů kapituly. Pozoruhodný je zde nález olověného křížku s řeckým nápisem. Lokalitu je tak možno považovat za sídlo církevní instituce, snad arcibiskupství či později v 10. století biskupství. Bylo zde patrně i - 80 -

církevní učiliště, která bývala u biskupství. Na Sadech podobně jako na Valach u Mikulčic je mohou doložit nálezy kovových stilů. Je samozřejmě obtížné rozhodnout, stala-li se tato místa v době, kdy Svatopluk sídlil ve Velegradě, místem pobytu arcibiskupa Metoděje nebo pak dočasně i Gorazda a posléze r. 900 Jana.

Grafické znázornění růstu počtu pohřbů na ústředním pohřebišti Na valách v Uherském Hradišti - Starém Městě. S nálezem hrobu, resp. hrobky, dílem zapuštěné do levé stěny presbytáře, dílem pod ní, se vynořila otázka, zda nejde o hrob sv. Metoděje, arcibiskupa moravského. Podle Proložní legendy Konstantina a Metoděje byl totiž sv. Metoděj pohřben „ve velkém (hlavním) moravském chrámu ve stěně na levé" (epištolní) „straně za oltářem svaté Bohorodičky", podle velkého Života Metodějova (XVII. kap.) byl pochován v synodálním či katedrálním chrámu. Nebylo dosud nalezeno žádné jiné místo, které by popisu uložení pozůstatků sv. Metoděje odpovídalo tak jako uvedený hrob.

- 81 -

Plán metropolní výšiny v Uherském Hradišti - Sadech. 1 - Chrámový soubor včetně přistavené kaple, 2 - budova, 3 - obydlí. Podle V. Hrubého. Nikoliv menší zájem budí nález sarkofágu se ztvárněnou postavou oděnou zdobeným rouchem. Destruovaný náhrobek odkryl kostru muže, jehož některé antropologické charakteristiky byly podle výsledků zkoumání E. VLČKA výraznější než ty, které byly nalezeny u kostry zřejmě jeho velmi blízkého příbuzného, totiž u pozůstatků knížete Bořivoje. Sarkofág se nalézal téměř uprostřed kaple, přistavěné koncem 9. století k chrámu P. Marie. Identifikaci - 82 -

pozůstatků tohoto vládce, který si zasloužil tak významného místa posledního odpočinku, nebyla zatím provedena.

Uherské Hradiště - Sady (Velegrad). Rekonstrukce chrámového komplexu na metropolní výšině. Jméno Velehrad je svým původem zřejmě spjato už s 9. stoletím, ačkoliv se objevuje v pramenech zejména české provenience od 12. století, kde s Velegradem bylo spojováno sídlo krále Svatopluka a arcibiskupa Metoděje. Vzhledem k demografické křivce pohřbů, která napovídá hustotu osídlení, k určité dispozici hlavních tras a soustředění určitých řemesel na některých místech se vtírá myšlenka, zda se zde za krále Svatopluka na rozlehlém před-hradí (Staré Město) plánovitě nebudovalo nové velké středisko jeho země a celé říše, jeho nové sídelní město, chráněné pevností, které především náleželo označení Velegrad. O tomto sídelním městě krále Svatopluka psal arabský autor Ibn Rusta, podle něhož se v něm konaly každý měsíc třídenní trhy. Zápis názvu města Dž.r.wab či podle perského geografa Gardízího Dž.rwát.t vedl ke zjištění, že zaznamenaný název zněl vlastně „G.rád.(t)", tedy stsl. gradъ, „hrad-město". Obdobný název Gh.rád - 83 -

použil kupec íbrahím Ibn Já'qub okolo r. 965 pro opevněné středisko Obodritů přilehlé ke hradu; název přeložil jako „velký mohutný hrad“. V domácím jazyce zněl jeho název Viligard, lat. Magnopolis. něm. Michelenburg, tj. „velký hrad-město". Je ovšem třeba říci, že jméno Velegrad (Veligrad) — ač zjevně staromoravského původu — se objevuje prvně až r. 1141 a pak v souvislosti s cisterciáckým klášterem, založeným na konci 12. století ve Velegradě a přeneseným o něco později na dnešní místo. Starý Velegrad jako hlavní město Moravy s metropolním chrámem sv. Petra se pak objevuje v zápisech Jádra katalogu biskupů Moravy, výtahu to ze staršího moravského chronogralů. S Velegradem se tu spojuje jak činnost sv. Cyrila a Metoděje, tak vláda Svatoplukova i činnost (arci)biskupů Jana a Silvestra v 1. polovině 10. století. Není však známo, zda jméno Velegrad obsahoval už původní chronograf. Do Velegradu položila značně pozdní tradice, zaznamenaná T. PĚŠINOU (Mars Moravicus, kn. III, kap. 1) a G. STŘEDOVSKÝM (Sacra Moraviae historia, kn. V, kap. 4-9), sídlo krále Moravy jménem Olgus, který tam měl údajně vládnout v 1. 932-961, což by se v případě, že šlo o nesprávný přepočet těchto dat z jiných ér, mohlo týkat let 923- 945.

Sady u Uherského Hradiště. Část základů presbytáře chrámu P. Marie s předpokládanou hrobkou moravského arcibiskupa sv. Metoděje. - 84 -

Podle V. Hrubého.

Ibn Rusta. Kniha vzácných drahokamů. Přepis Části o králi Svatoplukovi a jeho sídelním městě.

- 85 -

5) Moravská říše ve střední Evropě

Po tomto stručném nástinu společenské struktury a státní organizace Moravy, který alespoň poněkud přiblížil představy o království Moravanů, můžeme přihlédnout jednak k tomu, jak expanze Moravanů pod vedením Svatoplukovým působily zpětně na vývoj pospolitosti na Moravě, na její společenský a hospodářský systém, jednak jaké důsledky nebo ohlasy mělo a zanechalo panství Moravanů v okolních podřízených zemích. Na vývoj domácího prostředí působily za Svatopluka nejen podmínky, v nichž se země nalézala po skončení franské okupace v r. 871, kdy byla do značné míry devastována, ale též hospodářské a sociální poměry v sousední Východní marce a v Panonii a navíc důsledky expanzí. Ačkoliv svrchované panství panovníka nad celou zemí zůstalo nedotčeno, upevnění státní moci spolu s přílivem kořisti a daní z podřízených zemí umožnilo nejen obnovu zpustošených sídel, vsí, dvorců a hradů, ale vedlo k velkému obohacení krále, knížat a velmožů a tím též k podstatnému posílení hospodářského a mocenského potenciálu státu. Přispívaly k tomu i změny ve vývoji vlastnických poměru na Moravě, kdy jediným soukromým vlastnictvím byly do té doby v podstatě dvorce dynastie s příslušnými pozemky, nevolníky a otroky.

Postava sedící na trůně. Ploténka z měděného plechu. - 86 -

Hradištní aglomerace Valů u Mikulčic. Zpustošené lokality byly znovu osídlovány nejen rolníky, kteří se skrývali před Franky a Bavory, ale i dalšími lidmi přicházejícími nebo přiváděnými odjinud. Nechyběli mezi nimi zajatci, přivádění často jako kořist z podrobných slovanských zemí, ale též z Východní marky a zejména z Panonie, jak uvádějí písemné zprávy. V těchto případech šlo jak o Slovany, tak Bavory, svobodné rolníky i velmože, kteří měli v těchto zemích svá hospodářství, z nichž odváděli franskému králi a fisku veřejnoprávní rentu. Šlo ovšem též o nevolníky dvorců a lidí soukromoprávně závislé na církevních institucích. Můžeme ovšem jen usuzovat, že všichni tito původně svobodní a nevolní rolníci byli usazováni v obnovených vsích a při dvorcích knížat a velmožů. Je též jen předmětem úvahy, nakolik vrátivší se obyvatelé vsí zůstali v původním vztahu k půdě a k panovníkovi, nakolik nově usazení rolníci byli vázáni ke knížatům a velmožům, kteří je u dvorců a ve vsích usadili. Svou úlohu tu zřejmě musela hrát i skutečnost, že velmoži, knížata i župané získávali zřejmě už v předcházejícím období určité výsluhy jako odměnu za svou věrnost a za služby prokázané svému panovníkovi. Tyto výsluhy spočívaly jednak v udělení držby dvorců a zejména ve výběru části veřejnoprávní renty ve vlastní prospěch, a to v určitém území nebo vsích. Část svobodných rolníků a nově usedlých podobně jako na půdě usazených nevolníků dvorců se tak postupně dostávala z veřejnoprávní sféry do soukromoprávní. Vývoj patrně směřoval k dědičnosti dosud podmíněných držeb a výsluh, k primární alodizaci pozemků a k přeměně takových rolníků a nevolníků v poddané soukromých držitelů dvorců a hradů, i když svrchovanost panovníka opřená o jeho moc, zůstala zachována. Tak Morava, která na počátku 9. století vstoupila do evropského politického dění, počala se v poslední třetině téhož věku přibližovat i ke způsobům hospodářství, které vládly v raně středověké západní Evropě. Nastolený směr vývoje se pak prohloubil zejména za oslabení ústřední vládní moci koncem 9. a v 10 století. Byla to tedy právě doba vlády krále Svatopluka, kdy docházelo k výraznému upevnění mezinárodního postavení Moravy v evropském křesťanském světě, - 87 -

kdy započal nástup k překonání vlastnických vztahů k půdě podle „slovanského práva" a počalo se podobně jako u jihozápadních sousedů Moravy uplatňovat právo feudální (ius feudale). Expanze Moravanů a utváření Moravské říše nemělo své důsledky pouze v akceleraci domácího hospodářského vývoje jejího ústředí, státu či království Moravanů, ale mělo za následek i posílení národnostního vědomí Moravanů, kteří sami prohlašovali, jak uvádí Život Metodějův (kap. X.), že „rozšířili své panství na všechny země, a to bez újmy", a kteří se jak svým habitem, tak vědomím zcela výrazně odlišovali — a byli též odlišováni — od sousedních národů: Franků, Bavorů, Čechů, Srbů, Slezanů, Vislanů, Chorvatů, Bulharů, Maďarů, atd. Jednotlivé země Svatoplukovy Moravské říše byly s ústředním moravským státem — vlastním Moravským královstvím — spojeny nestejnými svazky. Nejvolnější se zřejmě jeví poměr Srbů na Saale, těsněji byly spojeny s Moravou oblasti, kde byly umístěny moravské posádky, jako např. ve Vislansku, Potisí a v Panonii. Vasalskou závislost prozrazuje poměr Bořivoje v Čechách. Pod Svatoplukovým panstvím bylo území přibližně o 320-350 tisících km2, které mohlo mít okolo tři čtvrtě miliónu obyvatel. Ohlasy existence této říše zaznamenal nejen pozdní středověk, ale též doba v podstatě souvěká. Můžeme je spatřovat např. v hebrejské kronice Josippón, jejíž autor v Itálii zaznamenal v první třetině 10. století zajímavý seznam slovanských národů v čele s Moravou, který jakoby vlastně vypočítával, která další území k Moravě náležela. V tomto pořadí je uvedena: „Morava(né), Chorvaté" (ve vých. Čechách), „Srbové" (polabští), „Lučané", Ljwmn ?, „Krakov(sko)", Kjzrmjn ?, „Čechy". Nad jiné zajímavým je popis světa a Evropy včetně její slovanské části, který pořídil ve své orosiovské chorografii Svatoplukův současník, anglosaský král Alfréd Veliký. Podobně jako Svatopluk vytvořil i Alfréd ze svého západosaského království připojením dalších zemí silný stát a říši. Ve své chorografii uvedl kolem r. 890: „A tito Moravané mají na západ od sebe Čechy... a na východ od země Moravanů je země Vislanů. A na východ od nich" (tj. Moravanů) „jsou Dákové, když byli“ (tam, kde byli dříve) „Gótové. - 88 -

Kniha, která se nazývá Orosius. Část popisu střední Evropy v podání Alfréda Velikého. - 89 -

Lauderdalský rukopis z přelomu 9. a 10. století.

Střední Evropa v chorografii anglosaského krále Alfréfa Velikého. Na severovýchod“ (oprav, severozápad) „od Moravanů jsou Daleminci (Glomači). A na východ od Daleminců jsou Chorvaté. A na sever od Daleminců jsou Srbové a na západ od nich Suselci“. Se všemi těmito jmény jsme se setkali při sledování Svatoplukovy říše a Alfrédův popis ji vlastně zaznamenal. Moravská říše představovala tak ve střední Evropě velmoc, která hrála důležitou úlohu v zahraničně-politickém dění své doby. Nutno však zdůraznit, že šlo skutečně o říši, kterou pod svou hegemonií vytvořil v čele se Svatoplukem moravský stát. Ačkoliv zde byly položeny základy pro vytvoření poněkud stmelenějšího státu, poměrně krátké trvání říše, oslabení ústředního státu koncem 9. století vedlo posléze k rozpadu říše (r. 895 odpadly Čechy, r. 896 Potisí a Panonie, r. 897 Srbové), nicméně ústředí říše — moravský stát (regnum Maravorum) přetrval - 90 -

svou existencí do 10. století. Za státoprávní celek se „království Moravy" (regnum Moraviae) považovalo nejen při vymezení hranic panství Slavníkovců r. 981, ale i r. 1055 při odstranění tří set představitelů moravské vládnoucí aristokracie českým vévodou a znovu r. 1061 při rozdělení tohoto království na dvě až tři údělná knížectví Vratislavem II. Moravské říši nebylo tedy dopřáno, aby se proměnila ve velký státní útvar a aby se z Moravanů stal velký národ, i když zapojování některých zemí do státního systému moravského státu už k tomu počalo předpoklady vytvářet. Neuspěla ostatně v podobném úsilí ani o sto let pozdější Česká říše. Rozpad Moravské říše stejně jako jiných souvisel s oslabením a úpadkem ústřední vládní moci toho státu, který takovou říši budoval, v našem případě s úpadkem centrální moci Moravy oslabené vnitřními politickými problémy stejně jako směrem vývoje jejího hospodářského systému. Nicméně po jeho reorganizaci a konsolidaci kolem r. 900 existoval moravský státní útvar ještě mnohem delší dobu, než jsou mu někteří historikové ochotni přiznat. Morava ostatně jako subjekt historie existovala ještě dalších tisíc let. Moravská říše, kterou Svatopluk a Moravané budovali, neměla jen význam pro rozvoj Moravy, ale působení moravských řádů se projevilo též v zemích, které k Moravě kdysi náležely. Nezřídka se proto zdůrazňuje význam moravského modelu raně feudální společnosti a státu. (H. LOWMIAŃSKI) pro další vývoj státní organizace zejména pro země, kde moravské panství určitou dobu trvalo. Bylo tomu tak např. v Uhrách (v Potisí, části Panonie a samozřejmě v Nitransku), na jihu pozdějšího Polska (ve Slezsku a ve Vislansku) a v Čechách. Přímému působení Moravy v těchto zemích se dostalo ještě reprízy v podobě jejího působení na ty státní útvary, které trvale nebo dočasně, zčásti nebo úplně obsadily Moravu. Bylo to uherské království, které si na dalších tisíc let podrželo Nitransko a horní Potisí, bylo to Polsko Boleslava Chrabrého, který byl v první čtvrtině 11. století pánem na Moravě a byly to konečně Čechy, které po smrti polského krále obsadily Moravu; do nich moravské řády pronikaly již s Bořivojem a znovu za Břetislava I. a Vratislava II. „Království - 91 -

Moravanů" stálo tak u zrodu státního zřízeni Uher, Polska a Čech. Historický význam podílu Moravy a Svatoplukův na této skutečnosti nelze přehlédnout.

- 92 -

Království a říše Moravanů

6) Římská patronance sv. Petra pro Svatopluka a Moravu a Universum Christianum Romanum

Mocensko-politické upevnění postavení Moravy jako ústředí rozlehlé říše, vytvořené za součinnosti světského a duchovního představitele Moravy, Svatopluka a arcibiskupa Metoděje, vedlo zcela přirozeně k uplatnění tohoto stavu při zabezpečení zahraničněpolitického postavení Moravy v rámci římského křesťanského univerza. Snahy o takové postavení se poněkud prolínaly s potřebami moravské církve, kde vystupovala do popředí otázka používání slovanské liturgie. Její používání doporučil a pochválil kdysi už východní císař Michael III., z jehož prostředí pochází patrně symbol dvojramenného kříže, a s jistým omezením ve prospěch prioritních latinských citací částí mše svaté schválil papež Hadrián II. v 1. 868869. Údajně měl používání slovanského jazyka při mších zakázat Metoději papež Jan VIII. zvláštním listem, poslaným po biskupu Pavlovi r. 873. O listu se dovídáme pouze z pozvání, které Jan VIII. zaslal arcibiskupu Metoději, jímž ho obeslal k návštěvě Říma (Nejdůstojnějšímu Metoději, arcibiskupovi panonské církve, 879). Jiným listem souběžně oznamoval „Svatoplukovi z Moravy“ své rozhodnutí. V listu podává papež Svatoplukovi na jeho žádost poučení o pravé víře, jak ji z Říma přijali již jeho (Svatoplukovi) rodiče či předkové. Poprvé se z tohoto listu též dovídáme, že Svatopluk byl počítán mezi „nejdražší syny“, tj. duchovní syny, sv. Petra a jeho vikáře, papeže. Jako takoví synové byla v papežských listech označena řada evropských panovníků. Ze slovanských to byl v Chorvatsku Zdeslav, Branimír a Tomislav nebo v Bulharsku Michael. Šlo o výraz tzv. papežské adopce, která posilovala postavení těchto panovníků, ať šlo o východního římského císaře

Basileia I. nebo z franských císařů o Karla III. i aspirantů na císařskou hodnost Karlomana, z dalších např. o Bosona z Provence, Berengara z Itálie, Widona ze Spoleta.

List papeže Jana VIII. z r. 879 „Svatoplukovi z Moravy“ a část listu „ Nejdůstojnějšímu Medodějovi, arcibiskupu panobské církve“. Z jiných panovníků je známo pouze o anglosaském králi Alfrédovi Velikém, že byl „duchovním synem", s čímž byla spjata čestná hodnost římského konsula. Zcela sporadicky se v papežské diplomacii celkem výjimečně objevuje označení „jediný syn“ (unicus filius), které bylo — jak vyplývá ze srovnávacích historických studií (zejména W. ULLMANNA) — vyhrazeno jen císařům nebo pretendentům císařství. Nalézáme je nejen u Widona ze Spoleta nebo Ludvíka III. a ještě později u Lotara, ale r. 880 a 886 též u Svatopluka jako jediného ze slovanských panovníků vůbec. S udělením tohoto titulu se vynořily ne bezdůvodné domněnky (naznačené též F. DVORNÍKEM), že Apoštolský Stolec považoval totiž Svatopluka jako jediného nejmocnějšího vládce ve střední Evropě za možného kandidáta na císařskou hodnost v západním Římském impériu. Bylo to právě v době, kdy toto Impérium nemělo v 1. 877881 žádného císaře. Ve druhém případě r. 886 byl Svatopluk označen takto papežem Štěpánem VI. zřejmě proto, že papež hledal u Svatopluka oporu proti císaři Karlu III., proti jehož vůli byl zvolen na trůn sv. Petra. O Svatoplukovu pomoc při snaze získat Arnulfa pro císařství se obrátil papež na Svatopluka s důvěrou ještě r. 890 (Fuldské letopisy). Karolinští panovníci však v době Svatoplukově ještě císařství proti jiným vládcům uhájili, avšak Wido ze Spoleta nebo Berengar z Itálie, oba, jediní synové" se skutečně císaři stali. Upevnění postavení Svatopluka a Moravy našlo svůj výraz ve významném papežském privilegiu Industriae tuae — Horlivosti, Tvé... (Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vládci, 880; L. E. HAVLÍK, The Privilege „Industriae tuae" for Moravia, Cyrillomethodianum VII, Thessaloniki 1983, 23-26). Na Svatoplukovu žádost, jejímž spoluinspirátorem byl zřejmě i Metoděj, který ji v Římě jako hlava moravského vyslanectva za přítomnosti

Svatoplukova předního velmože či knížete jménem Zemižizň, papeži Janu VIII. tlumočil. Papež v listě Svatoplukovi uvádí: „Tvé horlivosti chceme oznámit, že jsme se dověděli o tvé upřímné oddanosti a přání všeho tvého lidu, které máte k Apoštolskému Stolci a k naší otcovské péči. Vyložil to jasně plynoucí řečí náš spolubratr Metoděj, nejctihodnější arcibiskup svaté moravské

Moravský arcibiskup Medoděj a župan Zemižizň přinesli papeži Janu VIII. Svatoplukovi žádost o přímou patronaci sv. Petra. Kreslil J. Dungel.

církve, jenž spolu se Zemižizněm, tvým věrným, přišel k prahům svatých apoštolů Petra a Pavla a k naší velekněžské důstojnosti." Papež Jan VIII. reprodukuje pak v privilegiu Svatoplukovu žádost: „Podnícen Boží milostí, pohrdnul jsi jinými vládci tohoto světa a rozhodl ses se svými velmoži, tvými věrnými a s veškerým lidem své země zvolit si v nejvěrnější lásce blahoslaveného Petra, knížete apoštolského řádu a jeho zástupce, za spolupatrona a ve všem za pomocníka a ochránce a přeješ si, skláněje ve zbožném zanícení svou šíji pod ochranu jeho a jeho zástupce, setrvati pod ní s pomocí Páně jako nejoddanější syn až do konce." Jak je zřejmé, Svatopluk nemínil brát dále ohled ani na oba římské císaře, ani na franské krále a byl přesvědčen, že jen nejvyšší duchovní hlava Římského křesťanského univerza může mezi státněprávně zabezpečit zahraniční rovnoprávné postavení jeho a celé jeho země, a to v rámci tohoto univerza Apoštolský Stolec mu vyšel plně vstříc: „Nuže, za tuto tak velikou víru a oddanost tvou a tvého lidu objímáme tě v nesmírné lásce a s rozevřenou náručí našeho Apoštolátu jako jediného syna a se všemi tvými věrnými tě přijímáme do svého otcovského srdce jako nám svěřené ovečky Páně. Přejeme si tě milostivě posilovat pokrmem života a snažíme se ustavičnými modlitbami k všemohoucímu Pánu, abys pro zásluhy svatých apoštolů mohl jak na tomto světě překonati všechny překážky, tak potom v nebeském kraji slavit vítězství s Kristem Bohem naším." Udělení této papežské patronance (lat. patronalus, protectio, tuitio, defensio) sv. Petra spojené s papežovou pomocí a obranou a ochranou nebylo ovšem běžnou formulací papežské diplomacie, jak by se snad mohlo laicky na první pohled zdát. Podobné patronance vyjádřené diplomatickou řečí Apoštolského Stolce své doby byly udělovány určitým vyvoleným panovníkům, o něž se papež ve svých záměrech mohl opírat. Patronance byla tak udělena např. císaři Karlu II., Ludvíkovi II., západofranským králům Ludvíkovi III. a Karlomanovi. Všem sloužila k upevnění jejich vlády a postavení. Ze slovanských panovníků ji získali chorvatští vévodové Zdeslav (879)

a Branimír (881-882), bulharský král Michael (866-878) a teprve později panovník polský a jako tzv. apoštolská práva i králové uherští. Zatímco ve všech patronancích či protekcích slovanským panovníkům se hovoří, že byly uděleny na žádost petentů, kteří se svěřili do ochrany sv. Petra a jeho vikáře-papeže, v moravském privilegiu nelézáme jako výraz zvláštního významu označení „jediný syn". A nejen to. Kromě tohoto titulu nenalézáme v jiných patronancích ani specifické vyhlášení, že totiž Svatoplukovou peticí a přímou papežskou patronancí jednoznačně vyloučil mezičlánek jakéhokoliv světského panovníka, ať mělo jít o franské nebo byzantské císaře či jiné krále. V podstatě privilegium z r. 880 znamenalo vlastně uznání a potvrzení samostatného postavení Svatopluka a Moravy v evropském křesťanském světě vedle obou impérií, o východofranském království ani nemluvě.

Privilegium papeže Jana VIII. „Slavnému vládci Svatoplukovi“, vydané v Římě roku 880. Kopie ve Vatikánském registru z 11.století.

Římská patronance Svatoplukovi představovala v podstatě nejen potvrzení jeho samostatnosti, ale i udělení určitých apoštolských práv, jak se později patronance označovaly a jak se s nimi potom setkáváme u králů uherských. Privilegium papeže Jana VIII. potvrdil v plném rozsahu i papež Štěpán VI. r. 885 (Biskup Štěpán, sluha sluhů božích, Svatoplukovi, králi Slovanů). „Protože ses v horlení za víru s veškerou oddaností zasvětil knížeti svatých apoštolů, totiž Petrovi, klíčníku království nebeského, a jeho zástupce sis přede všemi vládci tohoto nestálého světa vyvolil za hlavního patrona a spolu s velmoži a ostatním lidem země ses zároveň odevzdal v jeho ochranu, prosíme v ustavičných modlitbách Boha, dárce všeho dobra, v jehož rukou jsou všechna práva královlád, abys byl jeho přispěním ochráněn a posílen pomocí jeho i přímluvami apoštolských knížat Petra a Pavla."

List papeže Stepána VI. králi Svatoplukovi r. 885. Úryvek textu vydaného tiskem se týká potvrzení patronance sv. Petra Apoštolským Stolcem. - 105 -

Jak je zřejmé, Štěpán VI. potvrdil přímou a bezprostřední patronanci a protekci Apoštolského Stolce s pominutím ostatních světských panovníků a zdůraznil, že všechna práva vlády pocházejí z rukou božích, že Svatoplukova královláda je theokratického původu. Dále papež přislíbil pomoc a podporu Svatoplukovi ve všech záležitostech: (Prosíme), „abys byl zbaven jak ďábelských úkladů, tak se těšil tělesnému zdraví, abys bez úhony na duši a těle, ozdoben dobrými skutky, byl věčným soudem obdarem nekonečnou blažeností. Též My, kteří zastáváme úřad jeho zástupce, máme o tebe náležitou péči. A kdykoliv toho bude potřeba v některé z těch záležitostí, které se týkají tvého prospěchu, najdeš v nás s pomocí Boží ochránce. Pro zásluhy o víru tě přes překážku vzdálenosti zemí objímáme se všemi tvými věrnými duchovní náručí a s láskou, co duchovního syna, jako bys byl přítomen."

Návod k jednání a připomínky papeže Štěpána VI. legátům biskupu Dominikovi a duchovnímu Janu a Štěpánovi, vyslaným na - 106 -

Moravu. Úryvek se týká pozdravů papeže, biskupů, senátu a lidu města Říma, které legáti měli předat Svatoplukovi. Je ku podivu, že tak významné akty z r. 880 a jeho potvrzení z r. 885 unikaly dosud pozornosti většiny badatelů, resp. z různých důvodů nechtěly a neměly být brány na vědomí. Přitom měl tento akt pro samostatné postavení moravského státu a Moravské říše v římském univerzu a v sousedství impéria Franků eminentní význam. Svědčí též o těsné spolupráci Svatopluka a Metoděje a neméně i o místě, jaké Svatopluk a Morava zaujímali v záměrech Říma na uspořádání vlády v Evropě. Tomuto postavení nasvědčuje i pozdravná adresa papeže Štěpána VI., který vyslal na Moravu ke Svatoplukovi své legáty, biskupa Dominika a duchovní Jana a Štěpána: „Navštěvují vás knížata apoštolů, blahoslavený Petr, klíčník království nebeského, a Pavel, učitel národů. Navštěvuje vás pak pan Štěpán, nejsvětější velekněz svaté obecné a apoštolské církve a papež, tedy váš duchovní otec. Vzkazuje otcovskou lásku, duchovně vás objímá a miluje co jediného a nejdražšího syna. Všichni nejsvětější biskupové, nejctihodnější kněží a jáhni s ostatním duchovenstvem svaté Římské církve přejí vám zdraví a zajisté ustavičně pamatují na vás ve svých zbožných modlitbách u prahů nejblahoslavenějších knížat apoštolů. Celý ctihodný Senát Bohem chráněného města Říma s ostatním množstvím věrného lidu vzkazuje vám pozdravy. Přejí vám samozřejmě všechen prospěch ve víře v Krista Boha našeho a potěchu slávy světské" (Komonitorium legátu biskupu Dominikovi). Výmluvná adresa náležející ochránci a příteli římského národa nemohla být jen projevem papežské diplomatické kurtoazie. Tato honosná adresa s pozdravy nejen duchovenstva a všech biskupů v čele s papežem, ale zejména římského senátu a všeho lidu věčného města je zcela výjimečná ve stycích Říma této doby se světským panovníkem. Je zajisté hodná čestného římského konsula, jakým byl např. anglosaský král Alfréd Veliký. Zřetelně naznačuje Svatoplukovo postavení v římské politice Štěpána VI., a to i vzhle- 107 -

dem k jeho nedobrému poměru k císaři Karlu III. Svatopluk se tak jeví jako čelná osobnost nejen ve slovanském prostředí své doby, ale i evropských dějin. Morava sama zaujala stejné hierarchické postavení jako jiná souvěká království, západofranské, východofranské, anglosaské, asturské nebo gruzínské. Svatoplukovo postavení může vést i k domněnkám, zda snad právě z Říma nezískal Svatopluk a Morava podobně jako snad kdysi Karel Veliký emblém římského orla, „ptáka králů" a symbol vládní moci. Na svém štítu ho měl již Alexandr Veliký, používaly ho jako výsostného symbolu římské legie a mohli se jím vykazovat i pozdější ochránci Říma a papežství. Tento původně posvátný posel Diův a ve slovanském prostředí Perunův, zůstal znázorněním vládní moci též v křesťanském prostředí a jeho symbolem, symbolem vzkříšení a boží všemohoucnosti. Je např. zobrazen na kování z jižního Slovenska z druhé poloviny 8. století, kde hrudí chrání kříž. Dvouramenný kříž, jak mohou naznačit mince byzantských císařů nejen Theofila a Michaela III., ale i Lva VI., Rhómana Lakapena a Konstantina VII. Porfyrogennéta, se na Moravu mohl dostat s byzantkou císařskou misí Konstantina a Metoděje. Později se stal znakem uherských králů a Uher včetně Horní země, tj. Slovenska. S postavením Svatopluka bylo spojeno označení jeho hodnosti v souvěké hierarchické stupnici: císař — král — kníže. Naprostá většina pramenů kromě Fuldských letopisů a dalších, které z nich byly odvozeny, používalo pro Svatopluka označeni rex, tj. „král". Označení „král" pochází ze jména Karla Velikého a poprvé se ve slovanském prostředí objevilo právě na Moravě v 9. století, kde bylo použito výhradně pro franské panovníky, císaře i krále (Život Metodějův, kap. IX, XVI). Odpovídajícím domácím termínem bylo označení kъnędzь, překládané neodpovídajícím označením „kníže", neboť už arabský geograf Ibn Hurdadbih poznamenal v 9. století, že slovanským označením pro krále (arab. malik) je k.ná.z, (srov. s rus. knjaz), což bylo v lat. textech v případě bulharských nebo ruských „knížat" překládáno jako rex, tedy „král". Byl-li tedy Rostislav nebo Svatopluk v moravských legendách označen jako kъnędzь, šlo - 108 -

vlastně o krále, ať již v mocenském smyslu nebo římském hierarchickém pojetí. Z latinských pramenů označoval Svatopluka jako „krále" (rex) nejen list papeže Štěpána VI., ale zejména opat Regino (Kronika k r. 890, 894). Souvěký arabský pisatel Ibn Rusta psal o Svatoplukovi jako o „králi" (malik) či „vládci vládců" (ra‘isu r-ru’asa‘i), který vlastnil jízdní koně a pevná a drahocenná brnění. Perský autor Gardízí uvedl, že „král" Svatopluk „nosí korunu" a perská kronika Země světa označila Svatopluka dokonce jako „císaře" (padšáh). Regino uvádí u příležitosti předání vévodství Čechů králi Svatoplukovi též větu o dosažení královské hodnosti: „...Král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi moravských Slovanů" (či Moravanů a Slovanů) „vévodství Čechů..., protože dříve než byl povýšen do hodnosti královské, byl k onomu vázán rodinnými svazky, neboť jeho syna, kterého měl ze souložnice, pozvedl z posvátného pramene a dal ho nazvat podle svého jména Svatoplukem."

- 109 -

Král Svatopluk spolu s arcibiskupem Metodějem a županem Zemižizněm. Podle návrhu autora kreslil Jan Dungel. Nacionálně pojímané historiografie nemohly ovšem uvažovat o možnosti, že by v této relaci nemohlo jít o někoho jiného než o Arnulfa. Rozbor textu vede však k jinému závěru. Je nesporné, že král Svatopluk byl kmotrem Arnulfova syna. Zjišťujeme-li, že slova „k onomu" se vztahují na stejnou osobu jako „jeho syna", totiž k Arnulfovi, pak tím, který byl k Arnulfovi vázán rodinnými svazky, byl Svatopluk, kmotr Arnulfova syna, a to už dříve, tedy před povýšením do hodnosti královské. V opačném případě by to musel být Arnulf, který by byl vázán rodinnými svazky ke Svatoplukovi a být kmotrem jeho syna. Platí-li tedy, že Svatopluk byl kmotrem, nutně platí i to, že Svatopluk získal královskou hodnost. Na této - 110 -

skutečnosti nelze nic změnit. Navíc takto rozuměli Reginonovu textu i autoři, kteří čerpali z jeho údajů, jako např. Sasky analista (k r. 893) nebo JOHANNES TURMAIR-AVENTIN (Annales Boiorum kn. IV, kap. XX — 17). Nemůžeme vyloučit, že tato skutečnost našla své ohlasy v tradici, kterou zaznamenal neznámý letopisec v Duklje, v jehož latinském (resp. starochorvatském) textu pořízeném ze slovanského, napsaného hlaholicí, se uvádí, že Svatopluk (Sfetopelek, Suetopelek, Svetipuk) „byl legáty papeže Štěpána VI. korunován na krále, a to korunován podle obyčeje římských králů" — more Romanorum regum (kap. IX). Šlo o téhož papeže, který ho při potvrzení patronance označil jako krále, hovořil o právech královlády a oslovil uvedenou honosnou adresou. Svatoplukovým postavením v římském univerzu a těsnými vztahy k jeho duchovnímu představiteli v Římě, k Apoštolskému Stolci, byl v podstatě dán i jeho poměr k západnímu římskému císaři Karlu III. (881-887/888). Ráz tohoto poměru naznačuje relace Fuldských letopisů, jejichž mohučský pokračovatel se sice omezil na stručné konstatování, že císař měl r. 884 na hranicích Noriků a Slovanů jednání se Svatoplukem, avšak jejich řezenský pokračovatel byl již sdílnější. Podle něho císař, „když dorazil do blízkosti řeky Tulln, měl porady na Komiánském kopci, kde kromě jiných přišel vévoda Svatopluk se svými knížaty, a jak je zvykem — stane se císařovýma rukama »člověkem«. Přísahou mu potvrdí věrnost, že pokud bude Karel žít, nevpadne nikdy s nepřátelským vojskem do jeho království." Od r. 882 byl totiž Karel i králem východofranským a Svatoplukovi vyslanci s ním už téhož roku jednali ve Wormsu o událostech ve Východní marce. Zmíněná mezistátní věrnost, jak již bylo vysvětleno výše, se týkala slibu, že Svatopluk nenapadne už vojensky území Karlovo, jak konečně tuto věrnost vyložil sám analista, takže šlo vlastně o mírové urovnání bojů v Panonii. O nějakém uznání svrchovanosti, jak se domnívali někteří badatelé, tu nemůže být řeči. Velmi často se při takové chybné interpretaci poukazovalo na předchozí větu, která se spojovala se slibem vasality. Zůstalo však bez povšimnutí, že popisovaný ceremoniel nehovoří o vložení Svatoplukových rukou do císařových, které byly patrně podle římského ceremonielu - 111 -

pozvednuty v slavnostním císařském gestu. Císař mohl jako světský představitel římského univerza na západě svým gestem pouze uznat Svatoplukovo postavení v římském univerzu, jak to bylo ustanoveno r. 880 jeho nejvyšší duchovní hlavou. Termín „člověk" (homo) nabyl sice postupně ve středověku významu člověka závislého, avšak dříve a zejména v prostředí klasické římské vzdělanosti raného středověku, kterou nelze autoru letopisu upřít, a také v Římě — a císařský ceremoniel byl římský — znamenal zmíněný termín člověka významného a velkého světa, silného tělesně a duchem, rozumného a dobrého vkusu. Na Svatoplukově postavení se zřejmě nic nezměnilo, což potvrdil ostatně list papeže Štěpána VI. následujícího roku 885. Po míru uzavřeném mezi císařem Karlem III. a králem Svatoplukem uzavřel mír se Svatoplukem též karantánský vévoda Arnulf (Fuldské letopisy k r. 885). Postavem Svatoplukovo se nezměnilo ani po jakési válce s Arnulfem ve druhé polovině r. 890. Fuldské letopisy o ní však nic nevědí, a píší pouze o jednání mezi Arnulfem a Svatoplukem na Omuntesbergu, kde Svatopluk z pověření a na žádost papeže Štěpána VI. žádal, aby Arnulf táhl k ochraně Říma a ochránil italské království tím, že je připojí ke svému panství. Tam též Arnulf předal králi Svatoplukovi vévodství Čechů. Podle Reginona z Prümu nastala potom mezi nimi nesvornost a rozbroj, Svatopluk pozvedl boj a Arnulf oplátkou vtrhl na Moravu, kde pustošil. Svatopluk ujednal mír a dal zárukou míru jako rukojmí svého syna (Svatopluka II.?). Mír měl být obnoven dalšího roku 891, patrně však nebyl, když řezenský pokračovatel letopisů píše, že Svatopluk „popřel věrnost a vše, co předtím slíbil", což se zřejmě týkalo míru z konce r. 890. Arnulf proto s vojskem pustošil r. 892 na Moravě, vysvobodil kdesi obklíčené Maďary, které proti Svatoplukovi pozval (Letopisy ze St. Gallen), protože nemohl krále Moravanů porazit (kremonský biskup Liutprand, Odveta, kn. I, kap. 5, 13, kn. II, kap. 2). Požádal i Bulhary, aby Moravanům neprodávali sůl (ze Sedmihradska). Když Svatopluk dal popravit Rudberta, bratra hraběte Wilihelma mladšího (Alamanské letopisy k r. 893), táhl Arnulf opět na Moravu. Nástrahy Moravanů byly však takové, že za svou záchranu děkoval prý jen modlitbám k sv. Emeramu a jeho - 112 -

zázraku (Arnold, O svatém Emeramovi, kap. 5). Válka byla sice zakončena Svatoplukovým úspěchem, nicméně Morava v posledních letech zřejmě dosti utrpěla. Mír mezi Bavory a Moravany byl pak uzavřen až po Svatoplukově úmrtí r. 894 (Fuldské letopisy).

Kronika opata Reginona z Prümu k r. 890. Podle této zprávy postoupil král Arnulf vévodství Čechů králi Svatoplukovi, který byl kmotrem jeho nevlastního syna. Svého stejnojmenného syna (s Arnulfovou sestrou Giselou ?) dal později Svatopluk Arnulfovi jako rukojmího míru.

- 113 -

7) Král Svatopluk, arcibiskup Metoděj, biskup Wiching a moravská církev

Zcela organicky — jak tomu ani v těchto dobách ani nemohlo být — se zahraniční i vnitřní politické dění propojovalo s římskou církví a na Moravě navíc s otázkami charakteru a používání liturgie. Privilegium papeže Jana VIII. z r. 880 na společnou žádost Svatopluka a Metoděje řešilo i tyto otázky. Metoděj byl shledán pravověrným podle učení římské církve a potvrzeno mu bylo privilegium jeho arcibiskupské hodnosti a moravské církve. Zvolený biskup Wiching byl vysvěcen pro nitranské biskupství a Metodějovi podřízen. Svatopluk byl vyzván, aby se souhlasem Metodějovým vyslal dalšího kněze nebo jáhna k vysvěcení na biskupa pro biskupství, které Svatopluk uznal (podle apoštolského práva) za vhodné zřídit a tak, aby pak Metoděj s těmito dvěma biskupy mohl už sám světit biskupy pro další potřebná místa. Snad by zde bylo možno vyslovit otázku, zda tímto druhým biskupem, který byl vysvěcen v Římě po r. 880, nebyl Gorazd? Při obnovení moravské církevní organizace r. 900 vysvítá, že měla v čele arcibiskupa, jemuž byli subordinováni tři další biskupové (List bavorského episkopátu). Dále Jan VIII. schválil r. 880 písmo (hlaholici) (vy)nalezené kdysi Konstantinem Filosofem a používání textů psaných v tomto písmu a ve slovanském jazyce (staromoravského typu), jakož i liturgii (sv. Petra) zpívanou ve slovanském jazyce, čtení biblických textů a provádění dalších obřadů. Avšak ve všech kostelech na Moravě se evangelium mělo číst nejprve latinsky. Pro panovnický dvůr pak papež na Svatoplukovu žádost nařídil, aby se mešní obřady prováděly pouze latinsky. Diferenciace Svatopluka a jeho dvora od slovanské liturgie a priorita daná univerzalistické latině vycházela vstříc univerzalistickým koncepcím západní římské křesťanské oikumeny, souběžně však odpovídala přímým vazbám Moravy na Řím a nelze - 114 -

vyloučit, že i náznakům záměrů papeže a samého Svatopluka ve vztahu k poměrům v západním Římském impériu. Udržoval-li Svatopluk v téže době i styky s východní Římskou říší císaře Basileia I., se z pramenů nedovídáme. Víme pouze o cestě arcibiskupa Metoděje do Konstantinopole v l. 881-882 a o jeho přijetí u císaře a patriarchy Fotia (Život Metoděje, kap. XIII.), nic však, co by naznačovalo přímým politickým vztahům. O dva roky později nalézáme Metoděje po boku Svatoplukově, když se s ním zúčastnil jednání s císařem Karlem III. na Monte Komiánu r. 884. Opisovatel Života Metodějova (kap. XVI.) napsal sice, že šlo o krále uherského. Vycházel zřejmě ze situace v době opisu (12. století), kdy v Podunají skutečně uherský král vládl, nicméně i označení král, které autor legendy dával jen franským císařům a králům, kopistovu záměnu koriguje. Navíc III. proložní život Cyrila Filosofa a učitele připomíná v této souvislosti „Karluse, krále německého".

Začátek moravského misálu v opisu z konce 9. nebo počátku 10. století Knihovna Akademie věd Ukrajinské republiky v Kyjevě. - 115 -

Stále trvala relativní součinnost mezi představitelem světské moci na Moravě, Svatoplukem a reprezentantem moravské církve Metodějem. Jediné nedorozumění vznikalo ze Svatoplukových obav, zda Metodějova slovanská liturgie nenarušuje jeho zahraničně politický vztah k římskému papežství. Ty mohly být na Svatoplukův dotaz v Římě r. 879 odstraněny privilegiem papeže Jana VIII. r. 880, i když se v něm jeví jistý odstup Svatoplukův, pokud šlo o jazyk liturgie. Přes intriky nitranského biskupa, který se už r. 880 před návratem Metoděje z Říma pokusil vyšachovat ho z jeho úřadu (Život Metoděje, kap. XII), autorita arcibiskupa, potvrzená papežem Janem VIII., dokázala tyto útoky latinského kléru udržet na uzdě. K propuknutí krize došlo v moravské církvi teprve po Metodějově úmrtí 6. dubna 885 (Život Metoděje, kap XVII., Proložili život Konstantina a Metoděje). Za sporů mezi představiteli a zastánci slovanské liturgie vedené Metodějovým nástupcem a biskupem Gorazdem, designovaným moravským arcibiskupem, Klimentem, Naumem a dalšími na jedné straně, a latinským duchovenstvem v čele s biskupem Wichingem na straně druhé, se obě strany dovolávaly Svatopluka. Ten měl rozhodnout věroučné otázky, týkající se nestejného výkladu učení o svaté Trojici v obou táborech. Okolo těchto otázek se soustřeďoval zápas o prvenství a ovládnutí moravské církve. Jaký měl tedy Svatopluk podíl na řešení tohoto sporu a na jeho výsledku? Je mu možno klást za vinu vypuzení Metodějových žáků a zánik slovanské knižní vzdělanosti na Moravě, jak soudí někteří badatelé? Podle listu papeže Štěpána VI. králi Svatoplukovi z konce roku 885, měl král obavy, zda klatba vyřčená Metodějem nepadá na jeho hlavu a na celé jeho panství. Papež ho však ubezpečil, že nikoliv, když mu předtím na jeho žádost udělil obsáhlé poučení o pravé víře, sv. Trojici a postech. Údaj o klatbě vyložili totiž mnozí badatelé tak, že Metoděj dal před svou smrtí Svatopluka do klatby. Z Života Metodějova (kap. XVII.) je však naproti tomu známo, že mu před svým úmrtím vzkázal požehnání! Nad kým vynesl tedy Metoděj klatbu? Vysvítá to zčásti už ze zmíněného listu, podle něhož byl - 116 -

biskup Wiching shledán pravověrný v nauce obecné a římské církve a proto ho papež vrátil zpět ke Svatoplukovi, aby řídil (tu) církev,

Stříbrný plechový křížek. Valy u Mikulčic, trosky 12. kostela. Podle J. Poulíka. která mu byla svěřena (Svatoplukem a papežem Janem VIII. r. 880), tedy do Nitry. To, co zde na první pohled poněkud zastřeně prozrazuje papežský list, naplno líčí Život biskupa Klimenta, sestavený sice o dvě stě let později, nicméně na základě starší slovanské legendy, pořízení patrně některým Metodějovým žákem — přímým svědkem událostí — nebo jeho učedníkem. Podle Theofylakta byl sice moravským arcibiskupem prohlášen Gorazd (kap. II — 23), který však byl sesazen a na jeho místo latinským klérem posazen Wiching, nad nímž a jeho stoupenci vynesl Metoděj předtím za svého života anathema a proklel ho (kap. VII — 24). Klatba se tak dotýkala i latinského duchovenstva Svatoplukova dvora, odtud tedy jeho obavy. Klatba se netýkala ovšem Svatopluka, ale latinského duchovenstva zejména nitranské diecéze. Uchvácení - 117 -

Gorazdova stolce mohl patrně Wichingovi dostatečně sankcionovat ne zcela přesný papežský list, hovořící jedním dechem o navrácení Wichinga svěřené církvi a nabádající Svatopluka, aby ho přijal jako svého duchovního pastýře, což zřejmě latinské duchovenstvo Svatoplukova dvora a Wiching jednostranně interpretovali ve svůj prospěch. Wiching, pokládaný nezřídka za inspirátora těchto pasáží listu, ne-li přímo za jejich interpolátora, svým jednáním zřejmě předběhl zmíněný list a papežské legáty v čele s biskupem Dominikem, kteří měli celý spor urovnat a designovaného arcibiskupa Gorazda pozvat k rozsouzení pře do Říma k papeži (Komonitorium biskupu Dominikovi), který jediný měl právo rozsuzovat pře mezi biskupy. Souběžně papež svým listem i komonitoriem zakázal slovanskou liturgii, výklady v domácím jazyce však povoloval a nařizoval. Cennou zbraní v rukou Wichinga a jeho stoupenců se stalo papežské nařízení, aby všichni, kteří budou vzdorovat a budou neposlušní — tj. setrvávají při slovanské liturgii — byli po dvojím bezvýsledném napomenutí ze země vypuzeni. Celá pře vyvrcholila na synodě, která se na Moravě konala za předsednictví krále Svatopluka, jak ji v epické šíři vylíčil ochridský arcibiskup, který položil důraz na otázky věroučné (kap. VIII — 26, 27, 28, 29, 30). Svatopluk, jak uvádí Theofylakt, přiznal se k neznalosti theologických otázek a rozhodl při, jak bylo zvykem, přísahami: kdo první odpřisáhne pravověrnost, tomu bude náležet správa církve. A to se údajně podařilo latinskému kléru (kap. VIII — 31, 32, XI — 33). Theofylakt jej označuje za Franky, což bylo v té době v byzantském prostředí obvyklé označení všech, kdož se přikláněli k latinskému římskému obřadu. Ze všeho vysvítá, že Wiching usurpoval správu arcibiskupství, což by potvrzovaly i některé pozdější zprávy, které Wichinga, biskupa Moravanů (Dějiny biskupů a vévodů bavorských), označily za arcibiskupa (Bernard z Kremsmunsteru, Dějiny k r. 876), který s pomocí krále Svatopluka pozvedl Sedavii (?) či Seclavii na metropoli (Záznamy o pasovských biskupech). Persekuce, věznění i mučení postihlo velkou část duchovenstva slovanské liturgie, která se Wichingovi nepodřídila a podle nařízení papežského listu byla posléze v počtu asi 200 - 118 -

duchovních Wichingem vypuzena z Moravy (kap. XI — 34, 35, 36, 37, 38, 39). To se však už stalo za nepřítomnosti Svatopluka: „O ničem z toho tedy nevěděl vládce..., sloužící heretikům, nebyl totiž právě přítomen. Neboť kdyby byl býval přítomen, nebyli by si mohli (Wichingovci) dovolit to vůči vyznavačům pravdy. I když se totiž (vládce) tisíckrát přikláněl na stranu Franků (t.j. latiníků), přece — ačkoliv byl napolo zvířecký a člověk nemilosrdný — obával se síly svatých mužů a zvláště Boha, který učinil třikrát zázrak" (kap. XIII — 40). Tímto zázrakem bylo zemětřesení, při němž spadly vězněným duchovním okovy. Podle vyjádření geofyziků by v tomto případě nemuselo jít o legendistické schéma, ale o skutečné zemětřesení.

Theofylakt. Život Klimenta, biskupa Bulharů, kap. XIII -40. Úryvek textu vydaného tiskem. Týká se vyhnáni Metodějových učedníků, ke kterému by Svatopluk nepřivolil, kdyby byl přítomen. - 119 -

Je jistě pozoruhodné, že i jinak vůči Svatoplukovi stranicky zaujatý legendista zbavil ho viny za vypuzení Metodějových žáků. Ze všeho je zřejmé, že iniciátorem a vykonavatelem vypuzení velké části příslušníků slovanské liturgie z moravské církve byl ambiciózní biskup Wiching a duchovní latinské liturgie. Wiching se ovšem mohl opírat o list papeže Štěpána VI. a snahy krále Svatopluka, které směřovaly jednak k vnitřní jednotě moravské církve, jednak respektovaly jeho zahraničně-politickou orientaci na římské papežství. Z této situace vyplynul Svatoplukův konsensus k jednotě v moravské církvi. Uvážíme-li tuto situaci bez nadhledu dalších staletí, v němž se Morava jeví co kolébka slovanské knižní vzdělanosti a základnou pro kulturní rozvoj řady slovanských národů a kdy Evropa si postupně uvědomovala význam činnosti Konstantina a Metoděje nejen pro slovanský svět, ale pro sblížení západní a východní křesťanské oikumeny, nemůžeme nepřehlédnout ani úsilí krále Svatopluka o pevné místo Moravy v tomto univerzu. Svatopluk jakoby předvídal vývoj dalšího tisíciletí a chtěl Moravě zabezpečit trvalé místo v římském křesťanském světě, v evropské latinské hemisféře, a s Moravskou říší do ní začlenit celou střední Evropu.

- 120 -

Sady u Uherského Hradiště. Olověný křížek s řeckým nápisem, který v překladu R. Hoška zní: „Ježíš - Světlo - Kristus. Vítězství - Život - Pánu". Z nálezu V. Hrubého.

- 121 -

8) O konci vlády a krále Svatopluka

Oba nekrology, fuldský a Reginonův, uvádějí shodně datum 894 jako konec Svatoplukova života. Fuldské letopisy řadí sice Svatoplukovo úmrtí za Widonovo, který zemřel v prosinci, nicméně šlo o císaře, který dostal zřejmě přednost. Za Svatoplukovo úmrtí spadá vpád Maďarů v létě do Panonie a podzimní mír mezi Moravany a Bavory. Podobně nelze blíže určit datum ani z relace Reginona. V létě r. 894 se vrátil král Arnulf z Itálie do Řezna, kde se mohl dovědět o Svatoplukově úmrtí, jak je zaznamenal řezenský autor, který se zprávu o tom mohl ovšem dovědět již dříve. Dále Svatoplukovo úmrtí zaznamenaly Laubašské letopisy k r. 894, Řezenské větší letopisy sv. Emerama k r. 895 a Sasky letopisec k r. 893, nemluvě o reminiscenci Konstantina VII. Co řezenský autor Fuldských letopisů mínil konstatováním, že Svatopluk zemřel nešťastně, dosud přesně nevíme, stejné jako je otázkou, do jaké míry lze přisuzovat víru pravdivosti pozdějších tradic. Podle Kosmovy kroniky Svatopluk, král Moravy, „skryl se uprostřed svého vojska a nikde se nedal spatřit", což dále autor upřesnil: „Uprostřed noci vsedl na koně, když ho nikdo nepozoroval, projel ležením a uchýlil se na místo položené na úpatí hory Zobor, kde kdysi tři poustevníci zbudovali jako jeho dílo a s (jeho) pomocí kostel uprostřed velkého a lidem nepřístupného lesa." Žil pak s poustevníky jako mnich do konce života a teprve před smrtí jim vyjevil, kdo je (Kronika Čechů, kn. I, kap. 14). O té tradici se Kosmas patrně dověděl při své cestě za vysvěcením do Ostřihomu. Podle této tradice byl Svatopluk zřejmě pokládán za zakladatele kostela (a kláštera) sv. Hippolyta na Zoboru (stsl. sbъorъ, tj. klášter). Shodně s Kosmou psal i Saský letopisec k r. 893 a moravské Hradišťské letopisy k r. 895, které upozornily, že se neví, kolik let Svatopluk ještě na Zoboru žil. Dalimilova kronika (kap. 24) uvádí, že byl mnichem dvakrát, jednou, když neuspěl ve válce s Arnulfem, - 122 -

podruhé po boji s Uhry-Maďary, jak o tom píše ve dvou verzích kronika Šimona de Kézai: „Maďaři zahubili samého Svatopluka i s celým vojskem za náhlého vpádu poblíže řeky Rakuš u Banhidy". Podle dalšího autorova textu však Maďaři „nalezli v Panonii Morota (Moravana), nikoliv Svatopluka". Jméno Morot bylo podle autora proslulejší. Tento Morot byl prý unaven stářím a odpočíval na hradě Vesprimu „a když uslyšel o neštěstí, které stihlo jeho syna, skončil ze zármutku svůj život náhlou smrtí. Syn pak byl ve vládě nezkušený." Měly snad být tyto události nešťastným skončením života zmíněné Fuldským letopisem? Po smrti Svatopluka překročili pak Maďaři z Panonie Dunaj (Kronika Uhrů, kn. II, kap. 23, 26). V této tradici vystupuje tedy Morot (Moravan) či snad král Svatopluk, který zemřel (nešťastně) ve Vesprimu. Jeden jeho syn padl v boji a druhý byl nezkušený. Je ovšem obtížné rozhodnout, která z obou tradic je blíže pravdě. Podobně jako Šimon de Kézai psala též Vídeňská a Budínská kronika (I. kap. 2) a Bratislavská kronika (kap. 21). Kronika Přibíka Pulkavy a Melkské auktárium uvádějí, že Svatopluk leží pohřben v klášteře na Zoboru. Podle AENEA SILVIA PICCOLOMINIHO (České dějiny) dal jeho syn Svatopluk II. převézt a pochovat jeho pozůstatky „mezi hrobkami (či v hrobkách) předků ve Velehradě". Piccolomini mohl ovšem ve své době mínit velehradský klášter; zůstává však otázkou, zda v přenesené tradici nemohlo jít o Velegrad 9. století. Otázky budí nepochybně kostra neidentifikovaného vládce z pohřební kaple v Uherském Hradišti-Sadech. Jsou-li okolnosti Svatoplukova úmrtí spojeny s otázkami, zdá se poněkud snadnější stanovení přesnějšího data jeho úmrtí před létem 894. Snad to může osvětlit latinská a starochorvatská verze Dukljanské kroniky (kap. IX), kde se v souvislosti s působením Konstantina (a Metoděje) píše též o králi Svatoplukovi: „Nejctihodnější ten král vládl pak čtyřicet let a čtyři-tři měsíce... a zemřel s příchodem sedmnáctého dne v měsíci březnu, tj. devátého března a byl důstojně a za slavnostních obřadů pohřben v chrámu svaté Marie..." Autor spojil místo pohřbu s Dukljou. Historie o králi Svatoplukovi se do Dalmácie dostala zřejmě až s vypuzenými Metodějovými učedníky. - 123 -

Útok na město. Ilustrace ke knize Makkabejských z doby okolo r. 924, st. Callen. Tak se králem Svatoplukem datuje počátek řady chorvatských banů v „Právech kláštera sv. Petra" (Supetarský kartulář). Jak však udávají jihoslovanští badatelé, v jejich dějinách panovník takového jména nikdy nebyl. Podle uvedených údajů by nastoupil svou vládu (nejprve v Nitransku) někdy kolem poloviny listopadu nebo prosince r. 853, nešlo-li o celkovou délku jeho života. Ať je tomu tak nebo jinak, v každém případě zaujme zápis pozdně středověkého benediktinského Menologia k 11. březnu o tom, že „v končinách Uher byl pochován svatý Svatopluk, král Moravy“. Je nepochybně nápadné, že podle tohoto zápisu byl Svatopluk pochován přesně podle církevních předpisů třetí den po svém úmrtí. Tato souvislost obou dat není patrně náhodná. Nicméně zůstává otázkou, zda to byl skutečně Svatopluk I., který byl pochován na Zoboru. Pozdní tradice (D. J. HOFFER, Historia Moraviae, I.) míní, že poustevníkem na Zoboru byl po 18 let Svatopluk II. a jako mnich byl tam r. 926 pochován. Měl nalézt odpočinek pod náhrobkem s údajným nápisem: - 124 -

„Zde leží Svatobog, kdysi král Moravy, posléze osmnáct let za pokání poustevník, pohřbený uprostřed svého království."

- 125 -

9) Obraz krále Svatopluka v pozdějším středověku

Sledovali jsme životní osudy a činnost krále Svatopluka na poli domácím a zahraničním, v souvislosti s mezinárodním postavením království Moravanů a jeho společenského a státního zřízení, její ohlasy zaznamenané v líčení a názorech zejména jeho současníků. Zbývá pozastavit se nad charakterem jeho osobnosti, etickou stránkou jeho povahy a činů, pokusit se o osvětlení celkového obrazu této osobnosti dějin, který se utvářel už během dalšího středověku, odkud jej v mnohém přebírala i pozdější historiografie. Nebyl to však vždy obraz zcela objektivní, pokud lze vůbec z pramenů takový obraz docílit, ale často zatížený jednostrannými tendencemi, jejichž původ nezřídka souvisel s pojetím a technikou analistické, kronikářské a legendistické práce ve středověku, i když nechyběly ani v těchto dobách pokusy o širší perspektivnější pohledy na osobnost tohoto moravského panovníka. Názory a pojetí jeho osobnosti se počaly utvářet už od konce raného středověku. V podání Života knížete sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily (kap. 1, 2) českého mnicha Kristiána, jehož základní text pochází snad už z konce 10. století, Svatopluk sesadil svého strýce (Rostislava) s trůnu a oslepil ho. Je sice pravdou, že Svatopluk zbavil Rostislava trůnu, avšak oslepit ho dal Ludvík Němec. Podle legendy měl Svatopluk ignorovat arcibiskupa Metoděje, který proto vyhlásil nad Moravou anathema a země byla proto zpustošena. Nicméně Svatopluk opustil cestu nepravosti a obrátil se k pravdě. Legendista tu touto vloženou větou — neznámo, zda z konce 10. století nebo pozdější redakce — překlenul nepříznivý obraz Svatopluka, neboť to byl právě dvůr křesťanského krále Moravy Svatopluka, který přiměl Bořivoje k přijetí křtu, a to podle starobylé paraboly tím, že Bořivoj byl jako pohan při hostině posazen na zemi před stůl. Klatba se netýkala země, království Moravy, odlišeného co souseda od Čech, ale vztahovala se na biskupa Wichinga a jeho duchovenstvo. Podle papeže Štěpána VI. se rovněž netýkala Svatopluka a jeho lidu. - 126 -

Skutečnost, že anathema se týkalo biskupa Wichinga, potvrdil ostatně ochridský arcibiskup Theofylakt (Život biskupa Klimenta, kap. VI — 24). Theofylaktův obraz Svatopluka je patrně nejhorším, který lze z pramenů zjistit. Podle něho Svatopluk nebyl s to cokoliv z božských věcí pochopit, neboť byl vychován zcela barbarsky a bez všeho vzdělání, byl oddán mrzkým rozkoším, které ho zbavovaly rozumu, a vzdálen zdrženlivosti (Život biskupa Klimenta, kap. VIII — 31). Svatoplukův obraz je zde schematicky pojat jako vzor barbarského světského vládce v protikladu k svatým mužům Metodějovi, Gorazdovi a Klimentovi. Legenda vykazuje poplatnost poschismatickému pohledu řecké ortodoxní církve, podle něhož Svatopluk byl jaksi předem zavrhován pro svůj vztah a příklon k římskému papežství a příslušnost k latinské hemisféře křesťanské oikumeny. Negativní obraz krále Svatopluka, který, bohužel, má stále své místo v dějinách, posílila u Theofylakta ještě skutečnost, že Svatopluk svým rozhodnutím umožnil svěřit moravskou církev latinskému prořímskému duchovenstvu a nerevokoval Wichingův zlý čin. Přitom sňal ze Svatopluka veškerou vinu za tento skutek, když napsal, že by toho nikdy nedopustil, kdyby byl býval přítomen (Život biskupa Klimenta, kap. XIII — 40). Obraz Svatoplukova charakteru líčený Fuldskými letopisy a schematizovaný Theofylaktem, se nicméně může někdy blížit obrazu jiných souvěkých vládců. Svatoplukova krutost, líčená Fuldskými letopisy, si např. nezadává v ničem s jednáním uherského krále Štěpána, který dal svého protivníka Koppánye rozčtvrtit a rozvěsit na brány svých měst a přesto se stal svatým. A franský král a později císař Karel Veliký kázal po potlačení saského povstání popravit 4 500 Sasů. Negativistické rysy Svatoplukovy osobnosti nacházíme též v legendách, které sice vznikly na Moravě, ale jsou obsahově poplatné legendě tzv. Kristiána. Moravská legenda (Za časů císaře Michaela, kap. 9, 10, 13) vznikla ve druhé polovině 13. století a legenda Blažený Cyril ve 14. století. V ní je opět zmínka o klatbě na Svatopluka (kap. 6). Jinak jsou obě legendy pozoruhodné projevy moravského uvědomění, když vypravují o vyvoleném „přeslavném národě moravském“ (ML kap. 5, BC kap. 3). Na rozdíl od obou - 127 -

předchozích legend, autor legendy Když slunce spravedlnosti (Epilog o pokřtění Moravy a Čech), jejíž archetyp vznikl snad již v 10. století, přináší vysoce pozitivní obraz Svatoplukův. Vypravuje, že Svatopluk První, král Moravy, byl zbožný, bohabojný a oddaný vládce, který měl velkou moc a rozlehlé impérium jako císař. Na jeho dvoře byl pokřtěn Bořivoj a jeho říši zdědili jeho synovec Svatopluk II. (kap. 3). Ve skutečnosti byl Svatopluk II. synem Svatopluka I. a v osobě Svatopluka Prvního byl zčásti kontaminován Rostislav, kterého prameny českého původu jménem neznají.

Kaptorga z Trnovce nad Váhom. - 128 -

Zlatý křížek ze Zlatých Moravců. Svatoplukův obraz se pokusily zachytit i tradice zaznamenané v kronikách. Např. podle Kosmy Pražského povstal Svatopluk proti svému kmotru (císaři) Arnulfovi a veden lítostí nad svým činem, odešel k poustevníkům na Zoboru, kde skončil svůj život (len. I, kap. 14). Příběh o mnišském konci života krále, aplikovaný při líčení konce života světských panovníků, nebyl neobvyklým syžetem — připomeňme si např. konec života bulharského krále Michaela. Kosmovo vyprávění opakoval též Sasky analista (893), podlé něhož byl Svatopluk velmi rozvážný a odvážný vládce. Hradišťské letopisy (894) pokládaly Svatopluka dokonce za Arnulfova syna. Svatoplukův současník Arnulf nebyl ovšem v době, o níž Kosmas referuje, ještě císařem a nelze Svatoplukův boj proti němu formulovat jako povstání, jak to bylo sice možno pojímat ve 12., ale ne v 9. století. Arnulf též nebyl Svatoplukovým kmotrem, ale Svatopluk byl kmotrem jeho syna, který při křtu obdržel jméno po svém kmotru Svatoplukovi Moravském. A už vůbec nemohl být moravský Svatopluk Arnulfovým synem. V linii Kosmova vyprávění pokračoval pak Dalimil (kap. 23) a posléze též Přibík Pulkava z Radenína (k r. 894). Podle něho, když král Svatopluk odešel na Zobor, vládl jako král jeho syn Svatopluk. Toho dal Metoděj do klatby s celým královstvím. Syn pak vládl krátkou dobu a ztratil nešťastně svou královládu a království. Na své předchůdce (Piccolominiho, Dubraviana, Pěšinu, Středovského) zřejmě navázal D. J. HOFFER (Historia Moraviae), když uvedl, že to byl Svatopluk II., který žil na Zoboru jako mnich a tam r. 926 zemřel. O Svatoplukovi II. mnoho nevíme, až snad na to, že se narodil v roce, kdy se Metoděj rozloučil s tímto světem a těžko mohl být tedy od Metoděje dán do klatby. V r. 899 odešel sice k Arnulfovi, nicméně o jeho dalších osudech — pokud snad nešlo o Svatopluka obdarovaného v 1. 898 a 903 — nejsme, právě až na relaci Přibíka Pulkavy (a dalších), nijak informováni. JOHANNES TURMAIR-AVENTIN pokládal krále Svatopluka Velikého (Magnus, srov. Svętъ, tj. Veliký) za nejmocnějšího a nejbojovnějšího vládce mezi slovanskými panovníky, který měl nejrozsáhlejší impérium (Annales Boiorum, kn. IV, kap XX — 12, - 129 -

25, 50). Není divu, že jméno velikého moravského krále bylo dáváno některým panovníkům počínaje už lotrinsko-burgundským králem Zuentibaldem. Se jménem Svatopluka se setkáváme u knížat staré Rusi, např. u Svjatopolka Vladimíroviče, a Svjatopolka Izjaslaviče v Kyjevě, Svjatopolka Mstislaviče v Novgorodě. Jméno moravského krále nesl pomořanský kníže Svatopluk Oderský a též Svatopluk Gdaňský, na Moravě olomoucký kníže a později český vévoda Svatopluk i brněnský kníže Svatopluk. V Chorvatsku sledovali své bány od dob krále Svatopluka (Supetarský kartulář) a jeho vládu připomínala Dukljanská kronika (kap. IX) i Dubrovnická kronika G. Restiho. Jak se zdá, autoři různých pramenů nebyli zcela jednotní v názorech na Svatopluka. Na jedné straně se uplatňovala linie zahájená jednostranným pohledem Fuldských letopisů a Theofylakta, která se uplatnila zčásti i v českém prostředí. Na druhé straně obraz Reginona z Prümu, Konstantina Porfyrogennéta a zejména papežských listů převážil u značné části i pozdějších autorů. Typickým rysem pozdních relací je zřejmá literácká a hagiografická praxe přejímat a kombinovat historii a různé tradice. Vzniká tak otázka, co bylo příčinou, proč v mnoha případech je Svatopluk charakterizován spíše negativně v protikladu s obrazem souvěkých pramenů, pomineme-li líčení Fuldských letopisů, které vzhledem k proti franskému postoji Svatopluka a utrpěným neúspěchům východofranského dvora neměly samozřejmě nikdy důvodů k podání kladného obrazu Svatopluka. Podobně tomu bylo u Theofylakta vzhledem k postoji Svatopluka k Římu a vůči slovanské liturgii. Přitom svědectví nejvyšší duchovní autority křesťanského světa se většinou opomíjí, přičemž nestejné názory vycházejí nezřídka z různých hodnocení významu slovanské nebo latinské liturgie a vzdělanosti pro Moravu nebo křesťanství vůbec. Rostislavova snaha zajistit samostatné postavení moravského státu a jeho slovanský ráz prostřednictvím slovanské knižní vzdělanosti pomocí nejdříve Říma a dále činností byzantské mise Konstantina a Metoděje, nepochybně posílila postavení Moravy a identitu Moravanů vnitřně i v zahraničí. Bylo to ovšem možno zabezpečit jen v rámci takového dalšího - 130 -

vývoje státní organizace, která byla schopná chránit a ubránit moravskou církev a kulturu. Též Svatopluk a Metoděj, představitelé světské a duchovní moci na Moravě, byli si vědomi této skutečnosti a podle ní jednali. Je však třeba si uvědomit, že existence moravského státu nezávisela jen na tom, zda na Moravě bude nadále existovat slovanská liturgie, která ovšem pro jeho posílení a uvědomění identity Moravanů sehrála svou historickou úlohu a měla epochální význam při evangelizaci národů zejména jihovýchodní a východní Evropy.. Pokud jde o některé negativní rysy Svatoplukova obrazu v pozdějších pramenech, nalézáme je většinou v latinských pramenech české a někdy i moravské provenience. Souvěké staroslověnské prameny jako např. domácí moravská legenda Život Metodějův, pochvaly a proložní legendy vzniklé nejen na Moravě, ale i o něco později, např. v Makedonii, Bulharsku, přejaté na Rusi, neobsahují ani náznakem nic o záporných rysech Svatoplukovy osobnosti. Nápadné je, že v rozporu se souvěkým svědectvím, např. Reginona k r. 890, zmíněné české a některé pozdější moravské prameny píší o Svatoplukovi jako o Arnulfovu křtěnci (Kosmas, Dějiny Čechů, kn. I, kap. 14). Za zlého panovníka byl označen až stejnojmenný syn krále Svatopluka (Přibík Pulkava z Radenína, Kronika 894). Svým způsobem klíč k řešení otázky, proč některé prameny hovoří o Svatoplukovi jako o Arnulfovu křtěnci a proč připisují Svatoplukovi nebo jeho synovi velmi negativní rysy a oba uvádějí do záporného vztahu k církvi, resp. arcibikupovi, poskytují údaje Letopisů Hradišťských (k r. 894), které označily Svatopluka za Arnulfova syna. Arnulf měl ovšem syna se souložnicí a ten se nazýval též Svatopluk (lat. Zuentibald) stejně jako v latině znělo jméno Svatopluka Moravského. A tomuto Arnulfovu synu byl kmotrem právě Svatopluk Moravský (Regino, Kronika k r. 890). Arnulfův syn Zuentibald — Svatopluk se stal králem lotrinským a burgundským a podle souvěkých údajů pramenů byl to bezohledný, krutý a zlý člověk. Měl těžké spory s církví a vlastními velmoži, zbavoval církev jejího majetku a bil holí trevírského arcibiskupa. Byl proto v hluboké nenávisti u církve a aristokracie a skončil svůj život nešťastně, neboť - 131 -

byl v bitvě svými protivníky zabit (Fuldské letopisy a Reginonova Kronika k r. 899 a 900). Jak je zřejmé, byly tyto údaje ve shodě s literární licencí své doby v české středověké legendistice a kronikářství transponovány na Svatopluka I. a jeho syna, což bohužel některé tradice opakují ještě v době současné.

- 132 -

Závěrem

Pokusíme-li se shrnout všechny informace o Svatoplukovi, které bylo možno získat z písemných pramenů středověku, ukazuje se nevyhnutelné spoléhat v prvé řadě na údaje pocházející přímo z jeho doby, od jeho současníků a nebo bezprostředně z doby na Svatoplukovo období navazující. Kriticky je třeba pohlížet na jednostranně zaujaté charakteristiky, jejichž kořeny jsme se zde pokusili prošetřit, ať šlo o relace Fuldských letopisů jako oficiálních análů východofranského dvora, vždy nepřátelsky naladěného vůči Moravanům a Svatoplukovi, nebo o pozdější relace pracující s tradicemi, jejichž prvky souvisejí sice obsahem se Svatoplukovou dobou, aleje nutné je zde kriticky zvažovat stejně jako způsob, smysl a cíle autorů těchto prací. Ze všeho vyplývá, že základ hodnocení Svatopluka a jeho obrazu bude spočívat zejména na údajích jeho současníků. Svatoplukův obraz válečníka a vojevůdce během různých a mnoha vojenských tažení, vedení vnitřních a zahraničních záležitostí a sepětí jeho politiky s církví, ničím neodlišovalo Svatopluka od jiných velkých vládců 9. století, ať si připomeneme íránského krále a římského císaře Karla Velikého, anglosaského krále Alfréda Velikého nebo bulharského cara Simeona Velikého. Svatoplukův soukromý život je třeba hodnotit stejnými měřítky. Svatopluk byl sice osočen, že používal lstí a krutosti vůči svým nepřátelům, odsuzován pro sesazení svého strýce, což vše ovšem neodpovídá hledisku moderní morálky, avšak takovými byla celá řada jiných významných panovníků a bez stejných prostředků jako používali oni, by Svatopluk a Morava neobstála a nemohl by působit ani arcibiskup Metoděj. Pokud obrátíme zřetel k dalším informacím z jeho doby, Svatopluk byl hodnocen jako nejrozvážnější a nejodvážnější a statečný vládce, který byl velmi mocný a jako císař měl nejrozsáhlejší říši ve střední Evropě. Je však třeba uvést, že Svatopluk nebudoval Moravskou říši vědomě jako slovanskou, i když se to vzdálenějším pozorovatelům mohlo tak jevit, poněvadž do - 133 -

ní spadaly země obydlené Slovany. Mohlo to být tak chápáno např. v Římě, ačkoliv Svatoplukovi šlo o pevnější hospodářskou a mocenskou základnu, nutnou pro zahraničně politické postavení své a svého království Moravanů. Podle papežských listů, jejichž obsah nelze zlehčovat poukazy, že šlo o plané neb rutinní diplomatické lichocení, byl Svatopluk horlivým a zaníceným šiřitelem a vyznavačem velikosti křesťanské víry a zbožným, moudrým panovníkem, věrně oddaným Apoštolskému Stolci. V benediktinském Menoiogiu byl po své smrti oslaven označením „svatý". Postaral se o ochranu Metoděje, který mu byl svěřen papežem, o konstituování metropolitní a autokefální moravské slovansko-latinské církve, ač sám preferoval vzhledem k svému poměru k Římu a svým záměrům liturgii latinskou. Jako křesťanský panovník plnil své právo i povinnost pomáhat Metoději šířit křesťanství v sousedních slovanských zemích. Apoštolský Stolec a papež udělil Svatoplukovi, jedinému synu, přímou patronanci sv. Petra. Tento akt prokazuje významné postavení Svatopluka a Moravy v římském křesťanském univerzu vedle římských impérií na západě a na východě, říší franské a byzantské. Patronance obsahovala též některá apoštolská práva. Díky Svatoplukovi — a též přispění Metoděje — Morava jako první slovanská země se stala integrovaným členem západní hemisféry křesťanské Evropy. Svatopluk, král Moravanů, se tak jeví jako velký křesťanský panovník mezi ostatními vládci své doby, jedna z těch velkých postav dějin, které utvářely obraz společné středověké křesťanské Evropy a zaslouží si označení, které mu bylo ostatně dáno v cizím prostředí již na konci středověku — Svatopluk Veliký.

Ani ohni ani meči ani čemu jinému ... Metoděj, arcibiskup moravský: „Promluva k vládcům země". - 134 -

Prameny

Magnae Moraviae fontes historici — Prameny k dějinám Velké Moravy. Operi edendo praefult LUBOMÍR E. HAVLÍK I. Annales et chronicae, Brno 1966, II. Textus biographici, hagiographici et liturgici, Brno 1967, III. Diplomata — Epistolae — Textus historici varii, Brno 1969. IV. Leges — Supplementa, Brno 1971. V. Indices, Brno 1977. HAVLÍK L. E., Kronika o Velké Moravě, Brno 1987, 19922.

- 135 -

Literatura

Almanach Velká Morava, Brno 1965. ANASTOS M., Political Theory in the Lives of the Saints Constantin and Methodius, Harvard Slavic Studies 2, 1954. BENEŠ P., Quelques traces de relations entre la Grande Moravie et la Romania danubienne, Sborník prací fil. fak. Univ. J. E. Purkyně 14, E 10, 1965, týž, Morabu tés Pannonias, Sborník prací fil. fak. Univ. J. E. Purkyně 8, E 4, 1959. BLOCH M., Les rois traumaturges, Strassburg 1924. BLUMENSTOK A., Der päpstliche Schutz im Mittelalter, Innsbruck 1890. BOSL K., Der Eintritt Böhmens und Mährens in den westlichen Kulturkreis im Lichte der Missionierung, Missionsgeschichte, Veroff. d. Coll. Carolinum, Böhmen und Bayern 1958, týž, Probléme der Missionierung des böhmisch-mährischen Herrschaftsraumes, in: Cyrillo-Methodiana 1964, týž, Das Großmährische Reich in der politischen Welt des 9. Jahrhunderts, Sitzungsber. der Bayer. Akad. d. Wisss. Phil.Hist. Kl. 7, München 1966. BOBA I., Moravia's History Reconsidered, The Hague 1971. BULÍN H., Slezsko a Říše velkomoravská, Slezský sborník 58, 1960. BRETHOLZ B., Dějiny Moravy I., Brno 1896. CASPAR E., Studie zum Register Johannes VIII., Neues Archiv d. Ges. f.ältere deutsche Geschichte 36, 1991. Cyrillo-Methodiana, Köln — Graz 1964. ČERVINKA I. L., Slované na Moravě a Říše velkomoravská, Brno 1928. Das Grossmährische Reich, Praha 1966. DAUX C, La protection apostolique du Moyen Age, Revue des questions historiques 37 (26), 1902. - 136 -

DEKAN J., Počiatky slovenkých dejín a Ríša veĺkomoravská, Bratislava 1951, týž, Veĺká Morava — doba a umenie, Bratislava 1976. DIEPOLDER G., Die Herkunft der Aribonen, Zeitschrift f. bayer. Landesgeschichte 27, 1964. DITTRICH Z. R., Christianity in Great Moravia, Groningen 1962. DÖLGER F., Byzanz und die europäische Staatenwelt, Ettal 1953. DOSTÁL B., Břeclav — Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec, Brno 1975, týž, Das Vordringen der grossmährischen materiellen Kultur in die Nachbarländer, in: Magna Moravia, Praha 1965. DOSTÁLOVÁ R., Řecký literární motiv v pověsti o velkomoravském králi Svatoplukovi, Zprávy Jednoty klas. filologů 5, 1963, táž, Megalé Morabia, Byzantinoslavica 17, 1966. DUDÍK B., Mährens allgemeine Geschichte I., Brno 1860, týž, Dějiny Moravy I., Praha 1875. DÜMMLER E., Geschichte des ostfrankischen Reiches I.-VII. Berlin 1862, 18882. DVORNÍK F., Les Légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance, Praha 1933, týž The Slavs, Their Early History and Civilization, Boston 1956, týž, Les Slaves, Byzance et Rome au IX siècle, Paris 1926, týž, Byzantine Missions among the Slavs, New Brunswick 1970, čes. Praha 1970. DVOŘÁK R., Dějiny Moravy I., Brno 1899. EICHMANN C., Forschungen zur politischen Ideenwelt des Frühmittelalters, Berlin 1951. EICHMANN E., Die Adoption des Deustschen Königs durch den Papst, Savigny Zeitschritt, Kanon, Abt. 7, 1916. FLUSSER G., Zpráva o Slovanech v hebrejské kronice X. století, Čs. čas. hist. 48-49, 1947-1948. GRAFENAUER B., Slovenako-nemška borba za srednje Podonavje v 9. stoletju, in: Hauptmannov zbornik, Ljubljana 1966. GRAUS F., Rex — dux Moraviae, Sborník prací 61. fak. Univ. Brno LX., C 7, 1960, týž, Origine de ľétat et de la noblesse en Moravie et en Boheme, Revue des Études slaves 39, 1961, týž, - 137 -

L'Empire de Grande Moravie, sa situation dans ľEurope de ľépoque et sa structure intérieure, in: Das Grossmährische Reich, 1966. GYÖRFFY GY., Die Erinnerung an das Großmährische Reich in der mittelalterlichen Überlieferung Ungarns, Budapest 1963, týž, Formation ďétats du IX siècle suivant les Gesta Hungarorum du Notaire anonyme, in: Nouvelles études historiques I., 1965. HAUHTMANN LJ., Uloga Velikomoravske državě u slavenskonjemačkoj borbi za srednje Podunavje, Rad Jugoslov. Akad. Znan. in Umet. 243, 1932. HAVLÍK L. E., Územní rozsah Velkomoravské říše v době vlády krále Svatopluka, Slovanské štúdie 3, 1960, týž, Slované v anglosaské chorografii Alfréda Velikého, Vznik a počátky Slovanů 5, 1964, týž, Zwentibald rex Marahensium, exkurs in: The Relationship between the Great Moravian Empire and the Papal Court in the Years 880-885 A. D., Byzantinoslavica 26, 1965, týž, Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964, týž, Der päpstliche Schutz und die slawischen Völker, Ann. Inst. slavici II/2, Salzburg 1969, týž, Roman Universalism and the 9th-Century Moravia, Cyrillomethodianum II., Thessaloniki 1973, týž, Morava v 9. a 10. století, Praha 1978, týž, Moravská společnost a stát v 9. století I. a II., Slavia Antiqua 27 a 28, 1980 a 1981, týž, The Privilege Industriae tuae for Moravia, Cyrillomethodianum VII, Thessaloniki 1983, týž, Velká Morava - historie a legenda, Slovanský přehled 70, 1985, týž, Great Moravia between the Franconians, Byzantium and Rome, in: Centre and Periphery, London 1986, týž, Slovanské státní útvary raného středověku, Praha 1987, týž, On the Dating in the Old Slav Literary Monuments and on the Primary Slav Chronography, Studia źródloznawcze 30, 1987, týž, Bulgaria and Moravia between Byzantium, the Franks and Rome. Palaeobulgarica 13, Sofia 1988, týž, Ibn Rusta o králi Svatoplukovi a jeho sídelním městě, Jižní Morava 16, 1990, týž Velegrad, in: Staroměstská výročí, Brno 1990, týž, Mähren (Alt-Mähren) — Groß-Mähren — (Groß) Mährisches Reich, in: - 138 -

Od plemienia k państwu, Wroclaw (1990), 1993, týž, „Hé megalé Morabia" und „hé chóra Morabia", in: Byzantium and the Neighbours from the mid - 9th till the 12th Centuries, (Bechyně 1990), Byzantinoslavica LIV, týž, Mähren und die Ungarn am Ende des 9. und am Anfang des 10. Jahrhunderts, in: Baiern, Ungarn und Slawen im Donauraum, Linz(1983) 1991., týž, King Sventopluk‘s of Moravia Image in the Middle Ages, Critica storica, Roma 1991. HELBIG H., Fideles Dei et regis, Archiv f. Kulturgeschichte 33,1951. HIRSCHE H., Das Recht der Königserhebungen durch Kaiser und Papst im Mittelalter, in: Festschrift E. Heymann, Weimar 1940. HONIGMAN E., Studies in Slavic Church History, B. Archeveque ignatien de Moravie, rival de St. Méthode, Byzantion 17, Amer. Ser. 3, 1944-1945. HRUBÝ V., Staré Město — velkomoravský Velehrad, Praha 1965. Karl der GroBe I.-II., Düsseldorf 1965, 19662. KLANICA Z., Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha 1986. Königtum, seine rechtlichen und geistlichen Grundlagen, Vorträge und Forschungen, Lindau-Konstantz 1956. KUČERA M., Slovensko po pádě Veľkej Moravy, Bratislava 1974, týž, Postavy veľkomoravskej historie, Bratislava 1986. LABUDA G., Rozprostrzenie się, tytulu „króla" wsród Stowian, in: Wieki średnie — Medium aevum, Warszawa 1963, týž, Studia nad początkami Państwa Polskiego, 2, Poznań 1988. LANCKOROŃSKA K., Studies in the Roman-Slavonic Rite in Poland, Rome 1961. LAP TRE A., ĽEurope et Saint-Siége a ľépoque carolingiénne I., Paris 1895. LEWICKI, T. Žródla arabskie do dziejów Stoviańszczyzny I., Wroclaw — Kraków 1966. LOWMIAŃSKI H., Państwo wielkomorawskie..., in: Początki państwa polskiego, t. 4, Warszawa 1970, týž, Rola Moraw w genezie państw slowiańskich, in: Pamięt. X. Powsz. sjazdu histor. polskich, Ref. I., (Lublin), Warszawa 1968. MARSINA R., Metodov boj, Bratislava 1988. - 139 -

MITTEIS H., Der Staat des hohen Mittelalters, Weimar, 1948. MITTERAUER M., Slawischer und bayerischer Adel am Ausgang der Karolingerzeit, Carinthia I/150, 1960, týž, Karolingische Markgrafen im Südosten, Archiv f. österr. Gesch. 123, 1963. MOHR W., Die karolingische Reichsidee, Münster 1962. MORRISON K. F., The Two Kingdoms, Princeton 1964. NOVOTNÝ V., České dějiny I/1, Praha 1912. OLTEANU ST., State Formations on the Territory of Romania and the Process of their Unification in the 9th-14th Centuries, in: Relations between the Autochthonous Population and the Migratory Populations, Bucureşti 1975. PLASSMANN J. C, Princeps und populus, Göttingen 1954. PROCHÁZKA V., Velkomoravská říše a vývoj politické organizace u slovanských národů, Právník 102, 1963. POULÍK J., Mikulčice — pevnost a sídlo knížat velkomoravských, Praha 1975. RAPANT D„ Traja synovia Svatoplukovi, Elán X/10, 1939-1940. RATKOŠ P., Velkomoravské obdobie v slovenských dějinách, Historický časopis 6, 1958, týž, Die grossmährische Slawen und die Alt-Magyaren, in: Das Grossmährische Reich, 1966, týž, La conquete de la Slovaquie par les Magyars, Studia historica Slovaca 3,1965, týž, Územný vývoj Veľkej Moravy, Historický časopis 33,1985. RICHTER F. X., Svatopluk und das Grossmährische Reich, Hormayers Archiv 7, č. 148, 1815, týž, Svatopluk oder das Grossmährische Reich und dessen slavische Kirche, tamtéž č. 11, 1816, týž, Zuentobolch, tamtéž č. 73, 1817. Salzburg und die Slawenmission, in: Mitt.d.Ges.f. Salzburger Landeskunde 126, 1986. STLOUKAL M., Antropologický výzkum slovanských pohřebišť a otázka původu Slovanů, in: Slované 6.-10. století, Brno 1980. Slownik starożytności slowiańskich, t. 5, Warszawa — Kraków — Gdaňsk 1975; t. 6, 1977. TREITINGER O., Die oströmische Kaiser- und Reichsidee, Darmstadt 1956. - 140 -

ULLMANN W., Die Machtstellung des Papsttums in Mittelalter, Graz — Wien — Köln 1960, týž, The principles of Government and Politics in the Middle Ages, London 1961, týž Papst und Konig, Salzburg — München 1966. VÁCZY P., Die Anlange der päpstlichen Politik bei den Slawen, Budapest 1942. VANĚČEK V., Über die Aussenpolitik des Mährischen Staates in den Vierzigen bis zu den achtziger Jahren des IX. Jahrhunderts, in: Das Großmährische Reich, 1966. VAŠICA J., Literární památky epochy velkomoravské 863-885, Praha 1966. VAVŘÍNEK V., Die Christianisation und Kirchenorganisation Großmährens, Historica 7, 1963. Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha 1985, něm. Praha 1986. WIDAJEWICZ J., Państwo Wislan, Kraków 1947.

- 141 -

Obsah Předmluva.......................................................................................4 Úvodem..........................................................................................7 1) Svatoplukova osobnost a dějepisectví......................................12 2) Souvěké prameny o Svatoplukovi a východofranské říši v l. 862-874..............................................................................................30 3) Svatoplukovo království Moravanů a vytvoření Moravské říše v l. 872/874-884................................................................................48 4) Moravská společnost a stát (království Moravanů) v 9. století67 5) Moravská říše ve střední Evropě..............................................86 6) Římská patronance sv. Petra pro Svatopluka a Moravu a Universum Christianum Romanum...................................................95 7) Král Svatopluk, arcibiskup Metoděj, biskup Wiching a moravská církev..............................................................................114 8) O konci vlády a krále Svatopluka..........................................122 9) Obraz krále Svatopluka v pozdějším středověku...................126 Závěrem......................................................................................133 Prameny......................................................................................135 Literatura....................................................................................136 Obsah..........................................................................................142

- 142 -

Lubomír E. Havlík

SVATOPLUK VELIKÝ, KRÁL MORAVANŮ A SLOVANŮ (Sventopluk the Great, the King of the Moravians and the Slavs) Slavica historka medievala Kresba na obálce, označené ilustrace a mapky Jan Dungel Kresba na zadní straně obálky převzata z vyobrazení na obalu dramatu I. Stodoly, Král Svatopluk, (Metod - učitel Slovienov, Martin 1985). Obálka a grafická úprava Boris Mysliveček Sazba a litografie Typografické studio JOTA, Helceletova 16, 602 00 Brno S přispěním společnosti pro Moravu a Slezsko vydalo jako svou 34. publikaci nakladatelství

V Brně roku 1994 Tisk Polygra, a. s., Brno - 143 -

Knihařské zpracování FORMÁT Boskovice ISBN 80-85617-19-6

- 144 -